New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 28. července 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý pátý - Matka, co by nikdy nekoupila dřevěnou hračku

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý pátý - Matka, co by nikdy nekoupila dřevěnou hračku


Příběh dvoustý pátý - Matka, co by nikdy nekoupila dřevěnou hračku

Cinkne zvonek a já nahodím naučený úsměv. Maminka se synkem. Začnu švitořit a že já bych si s tímhle vláčkem, vyrobeným v Rusku, klidně taky hrozně rád hrál, ale to víte mladá paní, já už jsem na to starej, i když, takhle k večeru, až odejdou lidí, tak si taky zahoukám s mašinkou. Koukala na mě a řekla mi, že bych dokázal z jalový krávy vymámit tele. Usmívala se a nakoupila za několik tisíc. Byl bych dobrý prodavač. Tahle brigáda a praxe zároveň mi prostě šla, proč si to nepřiznat. Tetičky, babičky, ale i fotříci, každej se rozplýval v hračkářství, které patřilo panu řídícímu z nástavby a kterej byl tak šíleně hodnej, že mě vzal do obchodu.

Osvědčil jsem se, dokonce jsem toho prodal víc než dvě mladý prodavačky, které zde byly normálně zaměstnaný. Protože jsem hodně teď potřeboval peníze. Víte, my se měli s Kristou hrozně rádi, všechno bylo takový krásný, někdo by řekl romantický, teda až na ten posranej vozejk a pak ještě na jednu věc, o který bych vám chtěl dnes vyprávět. Sedíme si takhle v sobotu ráno doma a počítáme groše. Abychom vyšli s bytem, energiemi, různými rehabilitacemi, který se doplácely. Taky metal, nová CD, rum. Normální život obyčejné dvojice. Nic zajímavého. Až do chvíle, kdy zazvonil zvonek. Jdu otevřít.



Tam paní, něco kolem 40, taková ta zmuchlaná blondýna, co musela celej život zapalovat jednu za druhou, vychlastanej hlas. Vyžilá štětka, takhle nechceš dopadnout, myslel jsem si, že přišla žebrat a jestli je prej doma Krista. Chvíli tam stály proti sobě a mě to začínalo všechno docházet. Kurva, to je jak nějakej debilní seriál. "Mami?": plakala a zároveň se vztekala moje milá. Bylo to celý trapný a já tenkrát udělal tu chybu, že jsem paní pozval dál. Ihned si sedla, zapálila si cígo a začala něco mlít pantem. Ona je opilá, to je neskutečný. Ona se vybodne na svoji jedinou dceru, když má úraz (když je malá, když ji potřebuje...když, když, když..), ona se neobjeví, nenapíše, nic a pak má tolik drzosti, že dělá jakoby nic. 



Kristýnka byla naměkko, víte, rodiče si nevybíráte, nikdo za ně nemůžeme. Kolikrát nejsou dokonalí, dělají blbosti, jsou to normální lidi se svýma slabostma i srdcem, ale někdy je to prostě přes čáru. Přesto je máme v skrytu duše rádi a dokážou nám i neskutečně ublížit. A to se právě teď dělo. Moje krásná vozíčkářka mi zarývala ruku do dlaně a měla oči plné slz. Paní najednou, že nemá kam jít, že její poslední pán na šukání ji vyhodil. Čuměl jsem na tu mámu - nemámu a nevěděl co říct. Vařila se ve mě krev. Všimla si vůbec, že je její dcera na vozíku? A proč musí některý lidi zažívat tolik bolesti? Pak jsem se naštval, vzal pár švestek a vyvezl Kristýnku ven.

Toulali jsme se městem a nevěděli, co dělat. Můj otec sice chlastal, ale aspoň chodil do práce, fungoval, dělal spousty blbostí, ale byl to táta, s chybama, ale byl. O mámě, o tý hodný ženský, o maměnce nemusím nic psát. Ona je a byla vždycky jak ze starý školy, s otevřenou náručí, laskavá a hodná. Stejně tak tetičky, babičky, já měl kolem sebe samý hodný ženský, s hodnejma jsem vždycky i chodil, spal s nima, já to mám takhle nastavený, ale tohle bylo něco jinýho, z odlišný dimenze. Spodina, špína, zlá paní, co nikdy neměla být matkou - jsou takový, bohužel. Nojo, ale tohle Kristýnce říct nemůžu.

A jak jsme byli mladí a neuměli rádoby matku poslat do prdele, tak jsme ji trpěli. Srala mě, hodně moc. Přijdu třeba domů, tam bordel, narušila nám naše stereotypy, nenechala mě pořádně vyspat, měla blbý kecy, párkrát si třeba o půlnoci přitáhla nějakýho divnýho typa a šukali nám v kuchyni. Kristýnka pak brečela, pořád se mi omlouvala a já, protože někdo taky musel vydělávat, tak jsem prodával ručně dělaný ruský dřevěný hračky, přivezený odněkud ze stepí, mladejm sexy maminkám. Člověk je někdy zbytečně submisivní a hodnej, taky to pro mě bylo nový, já nikdy s člověkem, kterej je pijavice a nemá normální rodinný návyky, nežil. Několikrát ožralá lezla i za mnou. Šílený, to si ani nedovedete představit.

Radši jsme zdrhali k Hymrům, na metal, dokonce i na panely, jen abychom nebyli doma, s tou paní, co má rozšklebenej vrásčitej obličej a zkažený zuby. Už 14 dní jsme zažívali peklo na zemi, vůbec nevěděli co s tím a padala na nás deprese. Kristýnka potřebovala odpočívat, být v klidu a místo toho byl doma řev, negativní emoce a vlastně i strach. Protože tohle nebyla matka, co by dítěti koupila první poslední a objala jej (víte jak je to v životě důležitý!?), to byla zlá ženská, divnej tvor. Jasně, jako každej alkáč měla svý světlý chvilky, u kterých nám jí bylo skoro líto. Už jsme se nechali ukolébat, začali věřit, že bude lépe, ale nebylo. Další lahev, další divnej chlápek v kuchyni, kterýho jsem musel vykopat, protože otravovoval i Kristu. Lidskej odpad. Co s tím taky jinýho.

Vždycky, když přišla nějaká babička s vnoučkem, nasadil jsem Oldřicha Novýho, to zabíralo snad nejvíc. Slušnost, lehký vtip, pochválit paní klobouček. Dámy mi pak zobaly z ruky, nechávaly v obchodě hodně peněz, jejich krev se mezitím rozplývala nad vláčky, autíčky, domečky, nad krásnými malovanými panenkami a já zářil. Navenek, uvnitř mi bylo hrozně smutno. Pak zase cinkl zvonek a mě zatrnulo. Paní nematka od Kristy ve dveřích a s ní takovej olezlej plešatej slizák.

Dělala, že mě nezná, její doprovod chtěl koupit svýmu synkovi (to nepochopíte - on má syna, mluví o něm jako o zlatíčku a kurví se s takovou špínou) nějakej vláček. Překonám se, můj úsměv je strojený, ale nějak mi to mluví samo. Pán slizák se chce asi předvést, tak si naloží košík až po okraj, jde se k pokladně, slečny prodavačky si mnou ruce, budou odměny. Dívala se na mě divně, z podhledu, asi už zase pod vlivem. Pak pronesla větu, která rozhodla o jejím dalším osudu. "Já bych tedy takhle drahou hračku svýmu dítěti nikdy nekoupila": řekla a ve mě se to zlomilo. Musím začít jednat.

Začal jsem na ní být hodně nepříjemnej. Já neumím bejt taková ta přirozená kurva - člověk, to mi nejde přes pysky, ale měl jsem blbý kecy, nedával ji ani korunu. Nadávala mi, vyhrožovala, prosila, když nebyla Krista doma, tak se nabízela. Hnus, špína, občas se mi chtělo ze všeho blejt, ale už jsem nechtěl, aby má milá tolik trpěla. Ztropila spoustu hádek, ne, nebudu to popisovat, peklo popsat nejde. Nechápal jsem, jak někdo tak hodnej, chytrej, zlatej, miloučkej, jak taková jemná panenka, andílek, může mít takovou matku? 

Všechno skončilo víceméně podobně, jako to začalo. Jednou takhle odpoledne, po docela náročných rehabilitacích, vezu Kristu domů, nechce ani na terásku (a to mám slinu jako blázen), měla by si odpočinout. Svírá se nám žaludek, v předtuše další scény, výstupů. Ale ona tam sedí na posteli, uražená a klepe popel na zem. Do prdele, co to zase děláte? Jdu pryč, vidím, že tu nejsem vítaná. Neodpustím si to a řeknu:" To brzy". Pak zazvoní zvonek a přijde takovej olezlej chlápek. Divně kouká a začne nakládat věci. Všichni mlčíme a pak už nikdy paní nematku nevidíme. Možná to byl čert a odvezl si ji do pekla, zkouším bejt vtipnej, ale nefunguje to.

Kristýnka pláče, není k utišení, protože má najednou pocit, že je na světě sama. Jen se starou křehkou babičkou, co se nemůže v LDN hýbat, ale je jedinou dobrou duší, co Kristýnka má. No vlastně, pak jsem tu ještě já, mladej klučina, co ji miluje. Objímám ji a pak se omluvím. Musím jít prodávat. Maminky a babičky, kloučci a holčičky, všichni mají hebké ruce, když své děti objímají, protože ví, že to je to nejvíc na světě, že je to ten obrovskej dar, o kterém všichni mluví a hýčkají si jej. Stojím tam jak někakej vošklivej anděl a snažím se rozdávat radost. Nabízím dřevěný hračky, hraju si se slovy, občas dojatý z těch rozesmátých jemných tváří. 

Prodávat mě hrozně bavilo. Byl jsem docela smutný, když mi praxe, brigáda skončila. Slečny prodavačky mi upekly dort, ony byly zlatý. Jedna už čekala malýho vetřelce a pořád si hladila břicho. Přemýšlel jsem, jak musí být hezký mít dítě a jak nechápu, že můžou bejt ženský, který si toho neváží. Jak někdo může porušit tu posvátnost, ten dar života? A proč se všechno tohle děje zrovna Kristýnce, tý čistý duši? To vám bylo objímání, to vám bylo slz, když jsem odcházel. Na holky vzpomínám hrozně rád. Ono taky všechno prožívaly se mnou a jako dárek pro Kristýnku jsem dostal takovou krásnou dřevěnou panenku se širokým ruským obličejem. Taky jsem šel večer za mámou, jen tak, a z ničeho nic jsem ji objal. Protože ona mi kdysi koupila spoustu dřevěných hraček, víte?

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :