DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemliteratura. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemliteratura. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 15. března 2024

KNIŽNÍ TIPY - Město Ember - Jeanne DuPrau (2009)


Město Ember - Jeanne DuPrau
2009, Argo , Triton

Ráno jsem vstal a nemohl se skoro hýbat. Už mi bude na podzim padesát a tělo se občas ozve. Celý víkend jsem sekal na horách v Jizerkách dříví a večer si potom pod lampičkou četl knihu Město Ember. Je to povedené dílo. Napínavé a čte se samo. Už v pátek večer jsem nemohl zvednout ruce. Sekyrka byla nějaká těžká. Opláchl jsem si obličej a najednou byla kolem chalupy naprostá tma. Ve vesnici asi šetří a tak nesvítila ani lampa na protější cestě. Čekala mě dlouhá noc. Protože se mi příběh zase jednou dostal do mých snů. Budil jsem se a chtěl zkontrolovat, jestli mám ještě nějaké jídlo a pití. Odjel jsem z města, protože jsem si zase jednou potřeboval vyčistit hlavu. Vyhasla mi kamna a vypadl elektrický proud. Zapnul jsem mobilní svítilnu a četl si dál. To asi Embeřané nemohou. Představoval jsem si, co by se stalo, kdyby na naší planetě nastal black out. Zastavily by se tramvaje, lidé by si ukousali ruce neštěstím, že nemůžou klikat na obrazovky. Nebo ne? Vyšli bychom do ulic a začali rabovat? Abych pravdu řekl, našemu druhu poslední roky už moc nevěřím. Děsí mě dav, skandující zase hnusná hesla plná nenávisti. A to se  zatím nic neděje. 

Když čekali Linda a Harrow na ten velký den, kdy jim byla přidělena ve dvanácti letech práce, vzpomněl jsem si na Čínu a Indii. Na Bangladéš. Máme tu u nás levné věci. Místo toho, abychom je vyráběli my, je levně nakupujeme a draze převážíme přes půlku planety. Co by na takové plýtvání řekli Embeřané? Asi by si to nemohli dovolit. Ona je ta naše planeta v mnohém ještě víc zdevastovaná než ta jejich. Co zanecháme našim dětem? Hodně jsem o tom přemýšlel a byl rád, že už i na horách můžete recyklovat plechovky od piva. Usnul jsem pozdě a vzbudil se brzy ráno. Máma mi přivezla jídlo a tak jsme chvilku kecali. Bylo zajímavé poslouchat příběhy ze starých časů. Kdysi tenkrát, jsme to tady začali devastovat. Jednou nám možná dojde elektrický proud, možná nebudeme mít co jíst a tak se začneme požírat mezi sebou. Existuje ještě záchrana? Pokud něco neuděláme, tak asi ne. Možná ale zvítězí úplně jiný druh. Chytřejší. Líbila se mi představa, že existuje ještě pradávný dokument, který sepsali otcové zakladatelé. Ještě je naděje. Ve měst Ember, na Zemi asi ne.

Nasekal jsem tři obrovské hromady, potom ušel 25 kilometrů po horách. Když jsem seděl druhý den v autobuse a potom ve vlaku, tak jsem necítil ruce ani nohy. Každé obrácení stránky mě pálilo. Ale musel jsem číst dál. Jako bych byl závislý. Zachvátila mě zvědavost. Chtěl jsem vědět, kam a jak bude děj pokračovat. Doma jsem všechno vyprávěl manželce a zpátky v civilizaci se cítil nějak divně. Co když vypnou elektriku? Byl to dobrý víkend. Udělal jsem velký kus práce, potěšil stařenku svojí návštěvou a přečetl jednu z knížek, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat. Nějak se mi dostala do hlavy, do podvědomí. Asi by si ji měl dnes přečíst každý, což se samozřejmě nikdy nestane, protože nad písmenky dávno zvítězily obrázky a video. Ale to nevadí, sci-fi stejně není pro každého. Je to vlastně svým způsobem zvláštní čtení. Jedná se navíc o první díl série. Je tedy se na co těšit. Rozhodně budu pokračovat.

Ráno jsem vstal a nemohl se skoro hýbat. Už mi bude na podzim padesát a tělo se občas ozve. Celý víkend jsem sekal na horách v Jizerkách dříví a večer si potom pod lampičkou četl knihu Město Ember. Byla mlha a tramvaj měla zpoždění. Nějaký opilý nešťastník si lehl na koleje a chtěl se nechat přejet. Lidé ho ale odehnali, vytáhli a nadávali mu. Nestihnou to do práce, nepíchnou si v požadovaný čas a seberou jim peníze. Musí živit rodiny. Pán si sedl na lavičku a usedavě plakat. Potom přijela záchranka a my pokračovali dál. Jdu zase tmou a říkám si, že nikde nevidím světlo. Jsem ve svém městě nebo už jsem se teleportoval do Ember? Někdy si tím nejsem jistý. Vnímám tuhle knihu hodně osobně a zajímavé je, že je vlastně určena hlavně pro děti. Jenže já se k ní dostal až teď (první vydání je z roku 2003, takže bych to ani nestihl). Někde jsem četl, že existuje i film, ale nějak nemám po přečtení chuť jej vidět. Možná někdy v budoucnu. Zatím ve mě všechno doznívá. Nerad bych si zkazil iluze, jako jsem se mi to již často stalo. 

Už to trvá několik dní, ale tělo se pomalu dostává do normálu. Většinou až při úterním plavání se svaly povolí a zregenerují. Teď už několik týdnů žiji tak, že když procházím dílnou do kanceláře, tak je to samozřejmě v mých představách obrovské podzemní skladiště. Potravin je málo a postupně docházejí. Žijeme pod umělým světlem. Slunce už dávno neexistuje. Možná nás jednou také pohltí temnota. Možná se ani nestačíme sami zničit. Já vím, v dnešním článku hodně hraji na ekologickou notu, ale kniha ve mě tyhle představy zkrátka rozjitřila. Nevím jak to dopadne, já už začal dávno u sebe. Akorát nevím, jestli tolik na jedinci záleží. Když se kouknu kolem sebe, tak takový bordel u odpadkových košů nikdy nebýval. Lidé už nechodí a všude jezdí autem. Občas ve městě problikávají pouliční lampy. Možná to tak začalo i ve městě Ember. Máte rádi sci-fi? Neváhejte ani chvilku. Tenhle příběh se čte opravdu sám. Je silný a má v sobě spoustu zajímavých myšlenek. Děkuji vám za ohlasy a teď mě omluvte, jdu si zase číst. Mějte se co nejlépe. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pochmurné město Ember, ztracené uprostřed Neznámých území a obklopené neproniknutelnou tmou, čelí postupnému rozpadu. Jeho obrovské podzemní skladiště se zásobami potravin a předmětů denní potřeby se pomalu vyprazdňuje, a tak obyvatelé strádají. Největší hrozbou pro Embeřany, nad nimiž se klene temná obloha a jimž jediné světlo poskytují reflektory a žárovky napojené na dosluhující generátor, jsou stále častější výpadky elektrického proudu. Bojí se, že je tma co nevidět pohltí nadobro.

Dvanáctiletá Lina Mayfleetová a její stejně starý spolužák Doon Harrow mezitím netrpělivě očekávají svůj velký okamžik: Den rozřazení, kdy si ze starostova sáčku vylosují první zaměstnání. Svobodomyslná Lina touží po práci, která by jí poskytla volnost, zatímco hloubavý Doon chce proniknout na místo, kde by mohl přispět k záchraně skomírajícího Emberu. Protože nepřízeň osudu může napravit jedině výměna vylosovaných papírků, bývalí kamarádi, které kdysi rozdělila malicherná hádka, se znovu sblíží. Když pak Lina objeví doma v komoře útržky dávného dokumentu, s Doonovou pomocí se ho pokusí vyluštit. Je to opravdu vzkaz od zakladatelů města, bájných Stavitelů, kteří v něm popisují cestu z temnoty? Pokud ano, co přesně v něm stálo předtím, než ho dostala do rukou – a hlavně do pusy – Linina sestřička Poppy? A proč se nikdo z dospělých, komu se chlapec a dívka se svým objevem svěří, nemíní těmito dohady zabývat?

Lina s Doonem se nakonec pustí do hledání na vlastní pěst, ale výsledek jejich úsilí jim místo vděku spoluobčanů přinese jen vyhlídku na uvěznění v městské Cele. Zdá se, že jediným možným řešením je útěk… jenže co bude potom?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. března 2024

KNIŽNÍ TIPY - Terror - Dan Simmons (2007)


Terror - Dan Simmons
2077, BB art

Manželka byla nějaká utahaná, tak jsem nasadil tempo. Bylo ještě šero, ale musel jsem ven. Mám to takhle o víkendech čím dál tím častěji. Večer se vždycky díváme na nějaký film nebo seriál nebo si jen tak čteme. K Terroru jsem se dostal vlastně náhodou. Jak o knihách píšu a vyhledávám si různé informace, tak mi strejda google tuhle v jedné reklamě doporučil. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Nepřesvědčila mě ale reklama, spíše popis, o čem příběh je. Jako malý kluk jsem miloval dobrodružné romány. Dlouhé mořeplavby, přechody hor, nové ostrovy. Amundsena. Odvaha, dobrodružství. Bylo to napínavé, mnohdy na motivy skutečných událostí. Miloval jsem zeměpis, v atlase, který mám někde dodnes, jsem si vyhledával, kde hlavní hrdinové byli. Asi je to chlapská vlastnost, asi je to napětí, záhady, které nás stále přitahují. Mám rád, když vidím u svého skoro dospělého syna, že má stále ty ohníčky v očích, když se těší na nějaký výlet s kamarády. V každém z nás je kus malýho kluka. A je to tak moc dobře. Kdybychom neměli koníčky, stali by se z nás jenom prázdné nádoby. 

Mrzly mi prsty a stehna. Přidal jsem raději do kroku. Představoval jsem si, že je vánice a kolem cesty leží zmrzlá zvířata i lidé. Krutost, ale spravedlnost přírody lze cítit i kousek za městem. Domů jsem přišel a měl jsem v těle neskutečný chlad. Všichni se právě probouzeli a byli trošku naštvaní, že větrám. Jenže já musel, po snídani mě čekalo několik prvních kapitol. Potom káva, u které jsem konečně rozmrzl. Arktida byla najednou i u nás v bytě. O výpravě královského britského námořnictva pod vedením Franklina, jsem již četl mnohé. Paměť kupodivu zafungovala dobře. Zde je ale celý příběh pojatý jako horor. Jako napínavá a krutá realita. Tehdy, v říjnu 1847, neměli lidé takovou výbavu jako dnes. Člověk si uvědomí, kam jsme se technicky za ty roky posunuli. Mě stačila procházka probouzejícím se lesem kousek za naším domem a představa, že bych byl na cestě několik měsíců, o hladu, žízni, s omrzlinami, mě děsí sama o sobě. Musel jsem zavřít okno. Dala se do mě zima. Hodně sugestivní knížka, říkám po dalších stránkách manželce. 

Po obědě se jde ven. Nechápu, jak si nemohla číst dobrodružné knížky! Nemá cenu zastírat rozdíly mezi ženami a muži, byla by to škoda. Krásná je přeci ta rozdílnost, jiný pohled na svět. Nic na tom nezmění ani snaha o smazámí a bezpohlavnost. Vyprávím o tom, jak jsem se jako malý kluk otužoval v ledové vaně. Představoval jsem si, že budu jednou také dobrodruh. Na chalupě v Jizerkách jsem trénoval na běžkách a jednou si tajně vzal i plavky, které jsem si oblékl na sebe pod jégrovky. Ujel jsem na hřebeny a tam svlečený skákal do sněhu. Abych se připravil na výpravu. S bratranci jsme snili o dalekých zemích, četli si o nich a dokonce si psali deník. Stačilo nám dvacet kilometrů od chalupy. Kdo vezme zásoby? Museli jsme vypadat legračně, ale to nadšení, ta odvaha, překonat zakázanou hranici blízkého lesa. Krásné vzpomínky, ale také spousta napětí. Divoký pes, naštvaný důchodce, vyvrknutý kotník, tohle všechno jsme museli řešit. Ujel nám vlak a poradili jsme si, nešlo to jinak. Bez mobilu, jen s papírovou mapou, nožem a namazanými chleby v batohu. 

Vrátíme se domů a každý si zalezeme do svého koutu. Básním o Terroru, jak je napínavý, jak záhadný a temný. Mystický. Napínavé příběhy jednotlivých námořníků. Zamzlí uprostřed divoké přírody. Jako malý jsem si to přál, s dětskou naivitou jsem si představoval, jak přežiji rok v ledu a sněhu, objevím nový ostrov nebo zvíře a potom se mnou budou dělat rozhovor v novinách, jako s dědou. Člověk léty dostane rozum, víc se bojí, protože má rodinu, děti, želvu  (ha!). To je najednou zodpovědnosti, že se snažíte předcházet špatným situacím. Jste o hodně víc ostražití. Přesto o podobných výpravách hrozně rád čtu. Tahle kniha je trošku netypická v mé knihovně, ale možná o to víc zajímavá. Kostra příběhu je totiž podle pravdy.  Hluchá místa doplňuje autor mystikou, hororem. Muselo to být šílené. Manželka si zaleze pod deku. Já jsem v kraťasích. Klasický případ rozdílu mezi mužem a ženou. Pořád je mi teplo, stále se v rámci možností otužuji. Větrám a holkám je doma zima. Hele, kdybyste věděly, co museli zažívat Franklin a jeho výprava...po chvilce mě ani jedna z žen v naší rodině neposlouchá. Ony snad vůbec nechápou, o čem mluvím!

A je to tak dobře. Tohle je horor, opravdu mrazivá záležitost, nic pro slabé a citlivé povahy. Já vím, kluci skoro vůbec nečtou, ale tohle je fakt spíš knížka pro muže. Možná se bude líbit i ženám, ale nevím, jestli dokážou pochopit tu touhu objevovat, vést, rozhodovat se ihned a balancovat na hraně života a smrti. Když nemůžeš, tak přidej. Makej a možná nezemřeš. Musíme stále bojovat o přežití, abychom se měli lépe, pořád chceme chránit rodiny. Zimy už nejsou takové, jako bývaly. Ale každý rok se snažím aspoň několikrát vyrazit na běžky. Miluju, když mi mrzne dech z pusy, když mám tak ledovou vodu v batohu, že se nedá pít. Jsem aspoň na chvilku dobrodruhem. Jako hrdinové této knihy. Děkuji moc za podporu. Tak zase za týden a neumrzněte, až budete tenhle příběh číst.

PS: výprava se nakonec ztratila a pátrá se po ní dodnes. Vrak HMS Terror byl objeven až v roce 2016

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Horor amerického autora je tentokrát inspirovaný tajemnými okolnostmi zániku polární výpravy sira Johna Franklina při hledání takzvané severozápadní cesty, které dodnes nebyly objasněny. Výchozím bodem napínavého děje je říjen roku 1847, kdy u pobřeží Arktidy bezmocně spočívají dvě sesterské lodě anglického královského námořnictva Franklinovy výpravy, Erebus a Terror se zdecimovanou posádkou beznadějně zamrzlé v ledu. V pestré mozaice se prolínají četné retrospektivní pasáže se skutečnými historickými fakty a dohromady tvoří dramatický a barvitý příběh boje o přežití.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. března 2024

KNIŽNÍ TIPY - Jestli to řekneš... - Gregg Olsen (2022)


Jestli to řekneš... - Gregg Olsen
2022, Vendeta

Každý den nastupuje do tramvaje chlápek, který vždy dělá svůj vlastní rituál. Stoupne si bokem, protože brzy ráno je plno a sundá si batoh. Potom vyndá knížku a začne si ve stoje číst. Je to až divné, protože všichni okolo zuřivě leští obrazovky svých mobilních telefonů. Dávají lajky lidem, které v životě neviděli. Pán má dobrý vkus. Samá detektivka, kterou jsem většinou již četl. Nikdy jsem nepochopil, jak si může číst, zavěšený na mastné tyči, mezi dělníky v montérkách, ale umí to. To já musím mít klid. Většinou nosím i sluchátka, když je kolem doma moc živo. Pouštím si hudbu, která mi dotváří celkový obraz. Někdy si říkám, že bych mohl napsat diplomovou práci o tom, která muzika se hodí k jakému žánru. Když čtu sci-fi, tak samozřejmě VOIVOD, když vyšetřuji spolu s detektivy, tak dost často death doom. Neruší mě a krásně doplňuje mrazivou atmosféru. Bývám na to hodně citlivý. Na obsah, na hlavní hrdiny, na způsob, jakým přistupuje autor ke čtenáři. Před týdnem měl v ruce knížku Jestli to řekneš... Ihned jsem si ji vyhledal a koupil. Tenhle chlápek má fakt dobrý vkus.

Bylo to ale velmi těžké čtení. Ani ne tak tím, že by byla složitě napsána, ale spíše svým tématem. Mámy jsou vždycky ty, ke kterým se jako děti chodíme schovat. Když máme odřená kolena, když nám někdo ublíží, když je nám jen tak smutno. Zlé matky jsou společností právem odsuzovány. Když jsem tuhle knížku četl, dost často jsem se potom díval z okna a děkoval svému usudu, že ta moje je skvělá. Musí to být šílené. Jenže se to bohužel děje. On je totiž tenhle příběh inspirován skutečnými událostmi. Lidé jsou zvláštní druh. Na jedné straně dokážeme vybrat šílené částky na nemocné, na druhou umíme hnusně ubližovat. Obsah téhle knihy je pro mě absolutní, čiré zlo. Některé pasáže jsem znechuceně odkládal, dýchal hluboce, přesto pak dočítal. Muselo to být šílené. Malé holky, které byly mučeny, týrány. Vždycky když něco podobného slyším a potom dostane násilník podmínku, vaří se mi krev v žilách. Děti se mají chránit. Jsou křehké a mají zažívat jenom radost. Pokud jste na podobné věci hodně citliví, nečtěte to. Opravdu, jinak budete mít noční můry. 

Obdivuji psychology a psychiatry, jak umí naslouchat a vnímat některé bestie. Kniha je psychotrillerem, který ve vás zanechá krvavou stopu. Myslím to vážně. Sestry v tomhle příběhu jsou ukázkou toho, jak někdo dokáže být silný. Spoléhaly se samy na sebe, poomáhaly si a nakonec spatřily světlo na konci tunelu. Trvalo to, navěky zůstanou poznamenané. Mají obrazně i reálně vypáleny na svých tělech rány, které jim budou navždy připomínat, že žily v pekle. Jejich vlastní matka je zrůda. Něco nepředstavitelného. Vždycky, když se něco podobného stane, nechápu, jak se může vyrojit tolik kritiků a blbců, kteří se opovažují hodnotit. Ona je totiž tahle knížka nejen o zvrácenosti a duševní poruše, ale také o nestkutečné síle. Musel jsem si vždy po několika kapitolách vyčistit hlavu. Teď už vím, proč byl ten chlápek z tramvaje tolik smutný. Lidskost, to je to, oč tu běží. Važme si každého dobrého člověka a nenechme si zkazit své životy sviněmi. Dívejte se kolem sebe. Někdy stačí málo a hodně tím pomůžete. 

Je vlastně hrozně těžké o téhle knížce psát. Je příliš osobní. Píše se v ní o věcech, které se velmi složitě vysvětlují. Asi ji dokáží nejvíc pochopit všichni týraní, slabí, všichni ti, kteří něco podobného zažili. Dovolil bych si zde trošku apelovat na to, abychom se konečně pokusili změnit zákony. Třeba si mé řádky přečte i někdo, kdo to dokáže. Jakékoliv násilí na slabých je něco tak hnusného, že by to mělo být vždy velmi důrazně potrestáno. To se bohužel zatím neděje. Dělá to z naší země zaostalou krajinu. Jakmile se totiž stanete rodiči, vnímáte všechny tyhle věci úplně jinak. Dotýkají se vás, protože už do smrti budete mít někde v zadu v hlavě usídlený strach o své ratolesti. Budete je chránit, pomáhat jim. Odklánět od nich zlo. Pochopíte, že jsou to jediné, na čem záleží. Když potom potkáte zrůdy, jako je matka z téhle knihy, nebudete to chápat. Budete chtít zhřešit a vzít spravedlnost do svých rukou. Nikdy to ale neuděláte, protože máte své děti a nechcete, aby vás zavřeli. 

Jestli to řekneš... ve mě doslova rozdrásala spoustu myšlenek. Opravdu hodně jsem přemýšlel. Mám doma dva puberťáky, se kterými je sranda, někdy jsou na zabití, ale pořád se usmívají, sem tam jsou naštvaní, protože jsme "hrozní". Občas mě štvou. Nebývali jsme jiní. Jsme hrozně rád, že vyrůstají v pohodě a klidu. Byl jsem z knížky znechucený. Fascinovaný lidským zlem. Jak píšu výše, rozhodně to není dílo pro slabé povahy. Přesto si myslím, že stojí za přečtení. Možná už jenom kvůli tomu, že si potom budete vážit toho, že se na vás váš potomek bude zlobit kvůli tomu, že jste mu nekoupili jeho oblíbené jídlo. Opatrujte se a dávejte pozor nejen na sebe. A děkuji moc, jste skvělí! Jo, a zavolejte svý mámě. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
I po více než deseti letech jako by se sestrám Nikki, Sami a Tori Knotekovým při zaslechnutí slova „maminka“ zaryly do srdce dravčí pařáty. Pokaždé spustí lavinu vzpomínek, které byly od dětství jejich tajemstvím. Až dosud. Za zavřenými dveřmi venkovského domu v Raymondu ve státě Washington byla děvčata po celá léta vystavena nepředstavitelně hrubému zacházení, ponižování, týrání a psychickému teroru ze strany jejich matky Shelly. Výheň tohoto pekla ukovala mezi Nikki, Sami a Tori nesmírně pevné pouto, díky němuž byly zranitelné daleko méně, než se Shelly domnívala. Ačkoliv jiní v její zvrácené pavučině uvízli, dcery v sobě našly sílu a odvahu uniknout stupňující se noční můře, jež vyvrcholila sérií vražd.
Kniha Jestli to řekneš… je mučivou a srdcervoucí výpovědí obětí čirého zla – a příběhem jak o něm, tak o svobodě a spravedlnosti, které si Nikki, Sami a Tori vybojovaly s nasazením života. Navždy sestry, oběti už nikdy víc – objevily světlo v temnotě, díky němuž se staly tím, čím jsou dnes – houževnatými ženami, milujícími, milovanými a kráčejícími dál vlastní cestou.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. února 2024

KNIŽNÍ TIPY - Panenka - Mo Hayder (2014)


Panenka - Mo Hayder
2014, Domino

Vstávali jsme každou neděli velmi brzo a scházeli se na sídlišti u jedné hospody. Nikde nikdo, jenom my, kteří jsme chodívali na cvičák se psy. Všichni přišli vždy přesně, naši miláčci se neskutečně těšili a nenechali nás zaspat. Holky byly trošku starší než my, zkušenější a pro nás to bylo něco nádhernýho. Normálně se s náma bavily. Vydali jsme se na cestu a vylezli z Boleslavi. Tenkrát tam byl ještě kus pole, většinou rozbahněné. Pamatuji si na jeden víkend, kdy byla pořád mlha. Vlezeme do Kosmonos a jdeme kolem blázince. Stará budova, která byla děsivá sama o sobě. Snažili jsme se být před slečnama za hrdiny, ale byla v nás malá dušička. Z domu šílenství se ozývaly hrůzné skřeky, řev, nářek, jekot. Krve by se v nás nedořezal. Psi štěkali a vrčeli. Ve vzduchu se vznášela bolest. Uvnitř byli zavřeni vrazi a sexuální predátoři. Když jsme šli potom kolem poledne zpět, už to nebylo tak děsivé, přesto jsme vždycky všichni zmlkli a měli oči i uši nastavené na případnou obranu.

Když jsem začal Panenku číst, na své dávné zážitky jsem si vzpomněl. Jedna dívka, se kterou jsem chvilku chodil, dělala v blázinci sestřičku. Párkrát jsem za ní byl. Do smrti na to nezapomenu. Moc dobře vím, o čem Mo Hayder píše. Dovedu si představit tu zakrslou paní Maud, co je přízrakem, dovedu si představit, že bych jako zaměstnanec nechtěl vstávat do práce. Pamatuji si pacienty slintající, kývající se, onanující, řvoucí. Za mřížemi, jako nějaká zvířata, jako šelmy. Bál jsem se a nechápal, jak ta drobounká dívka mohla v tomhle pracovat. Nechce se mi to moc přiznávat, ale byla tehdy silnější než já. Na děti s obrovskými nádory na hlavách a vodnatým pohledem, na ženy, rvoucí si kůži ze tváře, nikdy nezapomenu. Když jsem knížku četl, bylo to pro mě děsivé, všechno se mi vracelo. Člověk si uvědomí, jak je duševní zdraví důležité. Mnohými stále podceňované. Dnešní doba navíc přeje různým frustracím, které se mnou rozvinout v něco hrozného. Schválně, kolik lidí v tramvaji si mluví pro sebe a divně se dívá, případně kývá. Vy nemáte strach? 

První polovina knížky je zdlouhavější, ale nebojte, pak se vše rozjede, že budete tajit dech. Propuštěných pacientů, kteří by měli být nadále zavřeni, známe i z reality spoustu. Divím se, že si to vezmou psychiatři na triko. Máme divné zákony. Slabé tresty za znásilnění, za vraždy. Magorů je asi pořád stejně, ale jsou o hodně víc vidět a mohou být pro někoho bohužel i příkladem. Dcera zná minimálně šest dívek, které se sebepoškozují. Jsou z dobrých, bohatých rodin. Hergot, tahle kniha je napsaná tak sugestivně, děsivě, syrově. Věřím autorce každé slovo. Je to thriller, ale z prostředí, kterému se vyhýbám obloukem. Mám obrovský respekt k lidem, kteří pomáhají, starají se o nemocné. Nevím, jestli bych na to měl sílu. Navíc vyšetřovat vraždy v blázinci, uff. Úplně před sebou vidím šedivé temné chodby, klecová lůžka, svěrací kazajky. Asi bych za chvilku nevěděl, kde je svět šílenství a kde ten normální. Za zdí nebo před? 

Navíc mám pořád od malička neodbytný pocit, že mě panenky sledují. Pamatuji si, že jich bylo pár na chalupě. Ještě po mámě, měly takové divné obličeje. Zkrátka a dobře, různé umělé panny ve mě vyvolávají mráz na zádech. Měl jsem vlastně jen trošinku problém s tím, že jsem zase začal šestým dílem ze série, což nebývá zrovna dobré. Jenže jsem našel knihu ve slevě, když jsem byl v knihkupectví. No, neberte to. Četl jsem s napětím, zase nevěděl o světě a mnohdy ani nevnímal hudbu, kterou jsem u toho poslouchal. Někdy se stávalo, že pustili blázny ven na procházku. Jako děti jsme byly naštvané, když nám na pouti zabrali celý řetízkový kolotoč. Rodiče nám neříkali (asi to sami nevěděli), že mnozí z nich za sebou měli vraždy dětí, znásilnění nebo další hnusné činy. Pro nás to byly zombie (že byli pod práškama jsme samozřejmě také nevěděli). Ale na ty jejich pohledy nikdy nezapomenu. 

Tak to vidíte, člověk si koupí thriller s hnusným obalem, protože ho nalákají ukázky. A potom stráví několik večerů tím, že nemůže usnout, protože se mu vrací staré vzpomínky. Asi to bude potvrzení, že autorka odvedla velmi dobrou práci. Nedávno se mě někdo ptal, proč všechny knížky a muziku chválím. Jednoduchá odpověď. Nemám čas na to, psát o něčem, co mě nebaví nebo mě štve. Není to moje zaměstnání, ale koníček, který mi dělá radost. Panenku si určitě přečtěte, jen asi narozdíl ode mě začněte prvním dílem série. Držte se, děkuji za pozornost a carpe diem, přátelé!

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mo Hayder nastavila laťku děsivého thrilleru výš než kdokoli jiný. Ta laťka teď ovšem byla překonána. Jí samotnou. Psychiatrickou léčebnu Beechway paralyzuje strach: mezi pacienty se šíří davová hysterie a zaměstnanci raději předstírají nemoc, než aby chodili na noční služby. Prastarými chodbami léčebny totiž za nocí obchází Maud, letitý přízrak zakrslé ženy, která si vybírá nahodilé oběti a silou své pokřivené vůle je následně dožene k drastickému sebepoškození nebo dokonce k sebevraždě.
Také Joe Le Grande pociťuje tíseň. Jako koordinátor zodpovídá za hladký chod léčebny, avšak i on začíná podléhat vlivu přízraku. Navíc se zdá, že po kontroverzním propuštění problémového pacienta Issaka Handela začala Maud rozsévat hrůzu i po okolním kraji.
Na pokraji zoufalství se Joe obrátí o pomoc na detektiva Jacka Cafferyho. Ten se ale zrovna věnuje docela jinému případu a navíc se mu nechce věřit báchorkám o jakémsi přízraku. Počáteční skepse ho však opustí ve chvíli, kdy spolu s Joem odhalí detaily o minulosti propuštěného Issaka Handela...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. února 2024

KNIŽNÍ TIPY - Hluboký sníh - Brian Freeman (2023)


Hluboký sníh - Brian Freeman
2023, Kalibr

Už mám rád svůj klid. Možná je to příznak stárnutí, ale štvou mě davy lidí v ulicích, koncerty narvané k prasknutí. Supermarkety s nadrženými důchodci, kteří jsou neomalení. Tuhle jsem dostal hůlkou jenom proto, že jsem stál příliš dlouho u mléka. Bylo ve slevě. Ony se ty svině musely někde narodit, mít nějaký rodiče, říkával mi kdysi jeden kamarád. No nic, pryč od všeho. Asi jako každý potřebuji relax. Vypnout mozek a soustředit se na něco jiného, než obvykle. Znáte to, práce, rodina, stereotyp všedních dní. Jak z toho ven? Mě pomáhá muzika, čtení a potom dlouhé procházky po lesích. Jeden takový máme kousek za domem. Chodím tam rád a často. Je úplně jiný, než ten na chalupě v Jizerkách. Tady jsou borovice a voní v něm smůla. Když ale zajdete hlouběji, je stejně temný. Někdy bývá i strašidelný. Když se ponoří do mlhy. Nedávno jsem viděl chlapa, který klečel uprostřed cesty. Vypadal, že nemá hlavu. Byl jen totálně ožralý. Ale díval se na mě divně. Raději jsem přidal do kroku a neustále se ohlížel za sebe.

Když byly naše děti malé, trávil jsem s nimi v lese hodně času. Byl jsem jako ovčácký pes, který kolem nich kroužil. Jednou jsme totiž hledali malou holčičku, co se ztratila mamince, která čuměla do mobilu. Zavolal jsem manželce, která odvedla naše ratolesti a pomohl jsem hledat. Ten děs, co nás všechny popadl, byl neskkutečný. Paralizoval nás. Není nic horšího, než ztracené dítě. Brian Freeman to ve své knize Hluboký sníh, vykreslil opravdu hodně uvěřitelně. Malé holce bylo něco kolem pěti, takový to živý dítě, v knížce je to desetiletý Jeremiah. Přesto se mi všechno spojilo v jedno. My jsme měli štestí, jeden starý pán, který nám také pomáhal, ji našel na nedaleké mýtině. Měla pusu od borůvek a spala na trávě. Jako anděl. Nejdřív jsme tedy byli v šoku, vypadala tak klidně, jako mrtvá, ale pak se nám šíleně ulevilo. Vše dobře dopadlo. To se ale v knížce nestane. 

Já vám pořád nevím. Nejsem žádný strašpytel, ani se příliš nebojím, ale když jsem v lese sám, mám pocit, že se mi pokaždé zbystří smysly. Jsem potom ochoten věřit na příšery, démony, vlkodlaky a všelijakou další havěť. Když ještě napadne hodně sněhu a je krutá zima, tak potom na jaře můžete najít různá temná tajemství. Najednou jdete po cestě, po které jste chodili naposledy na podzim a něco je jinak. Najdete malou kostu v příkopu, uvidíte divná znamení. Někdy dojde i k něčemu opravdu zlému a les je jediným svědkem. Mám pocit, že se mnou mluví. Stromy šeptají. My čtenáři detektivek a thrillerů jsme na vraždy zvyklí. Jenže to jsou knížky, realita bývá ošklivější, mrazivější, hnusnější. Myslím si, že autor tohle všechno umí perfektně vykreslit. Děj je napínavý, zajímavý, chytil mě a jen tak nepustil. Baví mě ještě jedna věc. Mám rád, když se v knihách objeví staré křivdy, mladické nerozvážnosti, když se musíte ponořit i do historie. Příběh pak bývá košatější a pestřejší. 

Je to svým způsobem hodně smutná kniha. Dějová linka desetiletého Jeremiashe, je opravdu ponurá. Bohužel. Jenže zase, když se podíváte kolem sebe, když si sundáte růžové brýle, tak se podobné věci bohužel stále dějí. Mnozí zavíráme oči, ale děje se to. Lidé umí být hodně zlí a špatní. Statistiky mluví za vše. Už jsem od autora četl jeho knížky s Frostem, ty mě bavily hodně, ale tahle také není k zahození. Je čtivá, napínavá jak kšandy a měla na mě takový ten lepící efekt - nemohl jsem se odtrhnout. Bydlím v bytě, ve kterém se pořád něco děje. Vlastně moc klidu nemám. Ale nevadilo mi to, normálně jsem si sedl a četl a četl. Kolem mě se vařilo, uklízelo, hádaly se děti, prostě normálně běžel život. Ale já se dokázal plně soustředit. A asi to nebude tím, že dělám v open space office a jsem zvyklý. Kniha je zkrátka fakt dobrá. 

Hluboký sníh nelze jinak, než doporučit. V rámci tohoto stylu se jedná špičku loňského roku. Alespoň pro mě, pro starého psa. Mě také chytil ten les okolo, ten sníh, co křupal pod nohama. Vždycky, když jsme se vrátili o víkendu z dlouhého špacíru, dali jsme si kafe. Ani pak nemusíme mluvit. Povídali jsme si na lesních pěšinách. Jenom na sebe kývneme a jdeme si oba číst. Já do křesla a moje milá žena na kanape. Uvelebíme se a necháme se unášet fantazií. Musím tedy říct, že Brian Freeman je hodně dobrý autor. Už si to u mě několikrát potvrdil. Pokud máte podobný vkus jako já, tak nelze jinak, než říci třikrát ANO, ANO, ANO. Buďte dobří, děkuji za skvělou zpětnou vazbu. Moc si jí vážím. Pěkný den přeji. A dávejte na sebe nejen v lese pozor. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mistr napínavých psychothrillerů přináší nový silný a poutavý příběh. V zapadlém okrese Mittel, kde se všichni znají a nikdo nezamyká své auto ani dům, se ztratí desetiletý Jeremiah Sloane. S každou další hodinou, kdy není k nalezení, je jasné, že se stalo něco zlého. Něco, co si místní nechtějí představit ani připustit. Něco, co možná souvisí s bájnou stvůrou zvanou Ursulina nebo s pár měsíců starým, neobjasněným případem vraždy. Nebo s tajemstvími, které tady má a skrývá každý. Některá leží zahrabaná v závějích. Ale ani ten nejhlubší sníh neodolá jarnímu tání.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. února 2024

KNIŽNÍ TIPY - Kniha hřbitova - Neil Gaiman (2008)


Kniha hřbitova - Neil Gaiman
2008, Polaris

Procházím se mezi regály a nasávám vůni čerstvého papíru. Přes výlohu nakukuje do knihkupectví slunce a vše je takové krásné, milé, skoro až jarní. Vedle mě švitoří dvě mladé slečny, kterým to moc sluší. Většinou cizí rozhovory neposlouchám, připadá mi to děsně neslušné a nezajímají mě. Jenže tentokrát je to jiné. Mluví příliš nahlas. O hororech, o fantasy. Čekal bych, že je budou zajímat spíše nějaké romantické příběhy. Znáte to, chudá dívka, on je hezký a bohatý. Ukáže jí celý svět a ona bude moci být za princeznu. Místo toho slyším něco o sériových vrazích, o temnotě. Zaujme mě to. Drze jim nakouknu přes rameno. Jedna z nich drží v ruce Knihu hřbitova, od mého oblíbence Neila Gaimana. Když odejdou, přikradu se k regálu a přečtu si na zadní straně, o čem knížka je. To by se mi mohlo líbit, řeknu si a pak se podívám na účet. Peníze bych na něco dobrého měl. Navíc je ve slevě. Ani ji nechci zabalit. Hodím ji do batohu a doma si ji dám do poličky mezi ostatní, které čekají na přečtení.

Čas nastal jeden lednový den, když bylo venku sychravo. Spíše jako na podzim. Usedl jsem a měl přesně takovou tu náladu na horor, kterou někdy mívám. Nedovedu si to vysvětlit. Možná bych mohl připodobnit k hudbě. Občas mám chuť na něco pomalého doomového, někdy zase potřebuji pořádný rychlý nářez. Malému chlapcovi Owensovi říkají Nik. A je to obyčejnej kluk, jakého můžete potkat vlastně kdekoliv. Akorát žije na hřbitově, vychovávají ho duchové a příšery. Zná se s vlkodlaky. Ihned jsem vtažen do děje a základní pravidlo hororů na mě funguje. Jsem napnutý, zatím se nebojím, ale to nebude dlouho trvat, vše se mi vypálí do mozku a ranní cesta do práce je najednou úplně jiná. Když se vynoří ze tmy postava, která jde proti mě, zamrazí mě v zádech. Bílá tvář, hubený až běda. Mohl by být nemrtvým. Ale není, samozřejmě, je to jen další chudák, co musí brzy vstávat. Jenže stíny jsou dlouhé, cesty namrzlé a občas, když mi dohraje muzika ve sluchátkách a mění se písnička, tak zaslechnu divný šepot. 

Moje fantazie pracuje na plné obrátky. Většinou se bojím jenom zlých lidí a nemocí, ale tentokrát je to jiné. Jakoby někdo namočil můj mozek do slizké krve. Chtěli byste dospívat mezi náhrobky? Autor má schopnost mě doslova přikovat do křesla. Většinou mi dojde, že už mě bolí očí dávno potom, co se setmí. To už je ale všechno úplně jinak. Najednou věřím na vlkodlaky a ta postava dole na ulici, když se jdu do kuchyně napít, vypadá jako mrtvola. Mám pocit, že mě mrazí v zádech. Je to jako se dívat na napínavý film. Víte jak si děti zakrývají někdy tvář? Když někdo vleze do domu, ve kterém by neměl být a hledá tam důkazy. Stojí za ním? Nerad se lekám, ale přesně taková kniha je. Tajemná, děsivá, ale zároveň i vtipná. V některých momentech mi trošinku připomíná mistra Kinga. Pamatujete si ještě na to, jak jste se báli dojít v noci na záchod, protože pod postelí je příšera? Ráno to bylo trošku směšné a nikomu byste to v životě nepřiznali, protože kluci přeci nejsou strašpytlové. Nebo ano? Líbí se mi, jak si hraje autor s náladami, s atmosférou. 

Mám rád silné příběhy, musí mě bavit a strhnout. Knihu hřbivota jsem objevil vlastně náhodou, slečnám by se slušelo za tip poděkovat. Je to stejně zvláštní. Spousta mladých jen čumí do mobilu a čtení je vůbec nezajímá. Bývá to osvěžující potkat někoho v tomhle věku, který se baví o knížkách. Navíc, holky měly fakt dobrý vkus. Mě Neil Gaiman baví všeobecně, ale Kniha hřbitova mi nějak unikla. Jsem moc rád, že jsem to napravil. Období dospívání se mě teď taky docela dotýká. Obě mé děti si procházejí pubertou a jako asi každý otec je občas nechápu a ony mě. Nakonec se vždycky nějak dohodneme, máme se rádi. A teď si představte, že by vyrůstali na hřbitově, mezi všemi těmi přízraky, u rakví a v márnici. Docela děsivá představa, nemyslíte? Většinou se snažíme udělat pro své děti to nejlepší. Někteří to štěstí nemají. O tom mi často vyprávějí, když přijde řeč na některé jejich spolužáky. A tak pro mě jedna fantasy knížka stala vlastně i velkým tématem k přemýšlení. 

Když jsem byl malý kluk, bylo pro mě největší dobrodružství, když jsme vyrazili s kamarády ven. Každý den o kousek dál, objevovali jsme nová zákoutí. Potkávali lidi a ne všichni byli hodní, jako naše rodiče. Jako asi každý mám i spoustu negativních zážitků. Ale Nik jich zažívá o hodně víc. Někdy je mi ho trošku líto. Vidíte to, získal jsem si vztah k hlavní postavě. Mám rád i jeho strážného anděla. Vlastně dnes nevím, jak bych svoje knižní tipy ukončil. Dočetl jsem, zaklapl a vyndal záložku. A když jsem šel druhý den kolem hřbitova, měl jsem pocit, že tam vidím u jednoho hrobu malého kluka. Nebo ne? Děkuji za pozornost. Buďte opatrní, přízraky opravdu existují. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nikdo Owens, známý jako Nik, je normální kluk. Byl by naprosto normální, nebýt toho, že žije na hřbitově a vychovali ho duchové, vlkodlaci a jiné příšery spolu s jeho strážným andělem, který nepatří ani do světa živých, ani mezi mrtvé. Díky nim však přežije a naučí se leccos užitečného - třeba jak se stát neviditelným pro lidi.

Na malého chlapce číhají na hřbitově dobrodružství i nebezpečí - prastarý Indigový můž pod kopcem, brána vedoucí do ruin města obývaných ghúly, podivná a strašná hrozba Sleer.

Ale jestli Nik někdy opustí hřbitov, bude muset čelit útoku Jacka, muže, který mu už vyvraždil rodinu...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. února 2024

KNIŽNÍ TIPY - Archanděl - Kerstin Signe Danielsson , Roman Voosen (2019)


Archanděl - Kerstin Signe Danielsson , Roman Voosen
2019, MOBA (Moravská bastei)

Někdy bývám nepříjemný a nevrlý. Když si chci číst a někdo po mě něco chce. Ukončuji potom stroze dlouhé hovory, neodepisuji na zprávy a o asociálních sítích ani nemluvě. Lidé tam na sebe stejně jenom prozrazují věci, které raději nechci vědět. Raději mizím do lesů za naším domem. Chodíme s manželkou na dlouhé procházky, které někdy bývají spíše výletem. Vymrzlí přicházíme domů, nadopovaní přírodou a čerstvým vzduchem. Jenom na sebe po obědě kývneme a zalezeme si každý do svého kouta. Děti už jsou velké a mají brigády. Vyčistím si brýle a otevřu Archanděla. Opět jedna z knih, kterou mi doporučil můj dvorní dodavatel skvělých tipů, Goro. Zakoupeno v Levných knihách, za pár korun. Tenhle kluk mě zná jako svoje boty, máme stejný vkus. A tak nezbývalo, než se zase jednou ponořit hluboko do příběhu, který je z mého oblíbeného severu. 

Navíc se v něm řeší moje oblíbené téma. Dávné vraždy členů metalové skupiny. Spojili se mi tak zase jednou dva mé světy. Ten čtenářský, literární a muzika. Poslouchám tuhle hudbu přes třicet let (a už to několik let tvrdím, takže si nějaký ten rok připočtěte) a zažil jsem díky ní spoustu věcí. Většinou to byly krásné koncerty, spousta přátelství. Jsem metalem doslova nasáklý. Když o mě někdo mluví, tak říká - jo to je ten v metalovým triku. Oslovují mě tak, klepají si za zády na hlavu, ale pravdou je, že v téhle komunitě jsem našel spoustu přátel na celý život. Pravdou ale také je je, že jako všude, se i zde najdou magoři a debilové. Ti jsou samozřejmě s nástupem asociálních sítí ještě víc vidět. Téhle knížce jsem propadl naplno. Vyšetřovatelé jsou mi sympatičtí, kapitoly jsou plné záhad a takové té zvláštní nálady severu. Mám bujnou fantazii a tak jsem si zase vytvořil obrazy, zhmotnil jsem si jednotlivé postavy a zcela mě kniha pohltila. Dáme si něco k jídlu? Neslyším, nevnímám, moje zlatá žena se mě ptá několikrát po sobě. 

Někdy si říkám, proč nemůžu být jako ostatní? Sledoval bych tuny debilních seriálů, reality show bez duše, víkendy bych trávil jen v supermarketech. Poslouchal bych komerční rádia a měl bych si co říct s ostatními. Já vím, není to se mnou někdy lehké. Raději volím knihu a moc nás už není nebo nejsme tolik vidět. Přemýšlím o tom, když si mnu bolavé oči pod lampičkou. Něco po mě chtějí děti, tati ty mě neposloucháš. Vytrhnou mě z příběhu, nejsem najednou na severu, ale doma v bytě a musím se několikrát nadechnout. Hodně umění prožívám, muziku i knížky, mě když něco baví, tak neumím být v klidu. Odpovím na otázky, jsem klasickým tátou od rodiny, ale pak hned utíkám pryč, na sever. Zrovna jsme v důlních šachtách, ve kterých se těžila slavná švédská ruda. V devadesátkách se utvářel i můj pohled na svět, vyrůstal jsem v nich, zasáhly mě naplno a dodnes na ně nedám dopustit. Ve Švédsku to bylo sice jiné, ale stejně. Metal je jen jeden. 

Proč čteš jenom sci-fi a nebo o vraždách? Ptá se mě kolegyně na obědě v práci. Měl by sis přečíst něco veselého a doporučí mi pár rádoby vtipných a romantických příběhů. Nahlédnu do knih v knihkupectví a musím se smát. To je tak blbě napsaný, žádný napětí, nic pro mě. Vražda je samozřejmě něco hnusného, je to překročení lidských pravidel. Mě ale doopravdy baví ta temnota, vyšetřování, které směřuje nejdříve různými směry, zamotává se a vy přemýšlíte, co je pravda a co lež. Je to jako v životě. Nebuďme naivní, spousta lidí se tváří moudře a nejsou. Také v sobě často mívají hodně temných myšlenek. Švédi nejsou výjimkou. Odkládám knížku, ale nechce se mi. Už je hodně pozdě a sobota končí v koupelně, kde si čístíme zuby spolu. Bývá to vždycky docela legrace. Mluvím prý ze spaní, o nějakých dolech nebo co. Ty si zase vyšetřoval, haha? Dělá si ze mě žena legraci ráno u snídaně. Dáme si kafe a pak zase vyrazíme ven. Povídáme si i o knížkách, ale opatrně, abychom jeden druhému neprozradili moc. Stejně jako já, když vám tu píšu svoje páteční knižní tipy. 

Venku je sníh. Křupe pod nohama a klouže to. V lese je fajn, ale když se vracíme, vezmeme to kolem kostela. Zrovna ven vylézají věřící. Mají takový ten blažený výraz ve tváři. Potom se objeví kněz. Chybí už jen, aby měl rozeklaný jazyk. Najednou nejsem v Čechách, ale na severu a představuji si, jak kostel shoří. Je to samozřejmě jenom představa, propojení fiktivní knížky, která mě schlamstla a nepustila celou dobu. Nelze jinak než doporučit a opět poděkovat Gorovi. Díky kámo za další skvělý tip. Děkuji i vám, kteří jste dočetli až sem. Mějte se krásně. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ingrid Nyströmová a Stina Forssová narazí na nesrovnalosti ve starém případu, který se týkal sebevraždy mladého muže. Tento muž byl na počátku devadesátých let hlavním podezřelým z jednoho z nejkrutějších zločinů ve Švédsku, v němž bylo zabito šest mladých lidí, členů skupiny Heavy Metal Band. Vyšetřování zavádí obě dvě rozdílné ženy do hlubin subkultury, na hranici mezi vírou a fanatickou religiozitou, ze zasněženého Smalandu na rozeklaném západním pobřeží do temných důlních šachet Kiruny v severním Švédsku, v nichž se těží železná ruda. Když je v blízkosti Växjö zapálen středověký kostel a jeden z kolegů, kteří se podílejí na vyšetřování, je těžce zraněn, uvědomí si obě ženy, že tento případ není ještě zdaleka vyřešen...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. ledna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Vrána - James O’Barr (2012)


Vrána - James O’Barr
2012, Horory , Komiksy , Thrillery

Stojím na náměstí v Plzni a na zádech mě tíží batoh narvaný novými knihami. Mám takovou tu těžko definovatelnou radost a přemýšlím, co začnu číst jako první. V dutině lebeční mi létají divoce myšlenky, možná mám i zrychlený tep. Pořád nemůžu z hlavy vyhnat jeden obal. Hergot, kde já jsem jej ale viděl? Mozek je zvláštní zařízení, které někdy vymýšlí neskutečné věci. Nasednu na autobus a jedu domů. Vyskládám si na stůl jednotlivé tituly a stále mám pocit, že mi něco chybí. Mám ještě rozečtenou jednu starší knížku a protože nerad odcházím od rozdělané práce, tak se k ní vrátím. Nemůžu se ale soustředit. Jednak mě pořád někdo vyrušuje a potom mi mozek šrotuje na plné obrátky. Jdu raději spát, ale také to není k tomu. Hergot už ale, co mi to je? Usnu vždy jen na pár hodin. Jsem jak nějaký detektiv, který pátrá po ztracených vzpomínkách.

Nikdy jsem nebyl fanouškem komisků. Když jsem byl malý, tak jsem měl samozřejmě Rychlé šípy a potom bylo v Abíčku několik příběhů. Pamatuji si na jeden, který byl odněkud z Jižní Ameriky a skupina vědců v něm našla ztracený svět dinosaurů. To bylo ještě dávno před Jurským parkem. Druhý byl zase o návštěvě cizí planety. Byli tam lidé, kteří měli čtyři ruce. Přišlo mi to hrozně divné. Taky jsem někdy v roce 1994 viděl u kamaráda na VHS Vránu. S Brandonem Lee, který při natáčení zahynul. Díval jsem se vlastně hlavně proto, protože jsem obdivoval jako karatista jeho otce Bruce Leeho. Pamatuji si, že se mi tenkrát film moc nelíbil. Vůbec jsem netušil, že existuje nějaký komiks. To mi všechno došlo až v lednu roku 2024, když jsem se potřetí probudil a šel se podívat, jestli mi stále stojí na parkovišti auto. Zrovna nějaký chlápek vybíral popelnice. Když se rozhlédl kolem sebe, připomněl mi Vránu. Konečně mi to secvaklo. Druhý den jsem byl jako na trní a nemohl se dočkat, až v práci bude padla. Netrpělivě jsem se zase vydal do knihkupectví.

Když jsem odcházel, tak jsem nějak podvědomě věděl, že vše zapadlo krásně do sebe. Je to krásná práce. Hrozně temná a smutná, o pomstě za záhrobí. Ale to vy asi všichni víte. Mluvil jsem o tom s jedním kamarádem z IT. Připadalo mi, že jsem z jiného světa. Ty vole, ty neznáš komiks Vrána? Omlouval jsem se, protože já na tohle nikdy nebyl. Ale stalo se, nakonec jsme se našli. Udělal jsem doma výjimku. Odložil jsem rozečtenou knížku a naplno se věnoval James O’Barrovi a jeho příběhu. Myslím si, že určitě není pro každého. Stejně jako film. Ale ten příběh je hrozně silný, smutný, znovu a znovu mě dostával. Zajímavé je, že jsem si základ stále pamatoval, ale teď vylezly na povrch úplně jiné myšlenky a pasáže. Hodně bolestivá záležitost plná černých emocí. Trošku jsem litoval snad jediného, že jsem si nedal kdysi v devadeátých letech víc práce, abych knihu i film víc pochopil. Jenže znáte to, nemůžu být u všeho. Také se samozřejmě moje vnímání po letech mění a dávám dnes šanci spoustě věcem, kolem kterých jsem dříve jen proběhl.

Přitom, je to vlastně taková klasika, touha po pomstě, nic převratného. Jenže ono jde spíš o způsob, jakým je komiks napsán a ilustrován. To je krásná sběratelská práce, kus něčeho fyzického, co chcete vlastnit. A když jsem si k tomu pustil ještě dobrý kov smrti, vše se mi krásně propojilo. Najednou jsem věděl, že vše opravdu zapadlo do sebe, že jsme si s knížkou souzeni. Tak to vidíte, co všechno můžete zažít. Vlastně by se dalo také napsat, že Vrána oslovila i mě, který nejsem komiksovým nadšencem. Seděl jsem v pokoji, listoval stránkami a zase jednou nevěděl o světě. Někdy přemýšlím, proč vlastně stále čtu, proč pořád hledám nové knihy i muziku. Možná je to kvůli pocitu, že žiju, že uniknu na chvilku ze stereotypu všedních dní. Asi jako když někdo tráví dlouhé hodiny sledováním sportu. Přitom by se mohl podívat jen na výsledky. Mám to prostě v krvi a nehodlám na tom nic měnit. Vrána mě hrozně bavila, cítil jsem z ní obrovskou sílu. 

Mám to tahle vlastně od malička. Každá knížka, časem pak i deska, má svůj vlastní příběh. Musel jsem se k ní dostat nějakým způsobem, přesně si pamatuji, jak jsem ji nesl domů, jestli byla nová nebo z antikvariátu. Nejsem nijakým velkým sběratelem, ale je prostým faktem, že v mé knihovně najdete krásné kousky. Vrána patří mezi ně. Možná ji už jako komiksoví nadšenci máte. Ze mě se příznivec obrázků s popisy asi nikdy nestane. I když, kdo ví? Chápu, že třeba v USA mají komiksy úplně jinou historii. Možná se dostanu někdy i k nějakému jinému. Uvidíme, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Děkuji vám za pozornost a buďte bdělí, nikdy nevíte, jakou knížku objevíte!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tohle je Vrána, jak jste ji ještě neviděli — neuvěřitelnou pouť anděla pomsty a zároveň oslavu opravdové lásky... konečně tak krutou, inteligentní a zároveň nezapomenutelnou, takovou jaká byla původně zamýšlena. James O'Barr vytvořil přetavením utrpení a bolesti osobní tragédie do kreseb Vránu. Silně očistný příběh Erika – který se navrátil ze záhrobí, aby se pomstil pouličnímu gangu za svoji smrt a smrt své snoubenky – zaujal čtenáře po celém světě. Věhlas získal díky filmové adaptaci, při jejímž natáčení nešťastnou náhodou zemřel herec Brandon Lee.

Nyní tento román v obrazech vychází konečně kompletní v rozšířené verzi, tak jak ho původně autor zamýšlel. Kniha obsahuje navíc:

- Třicet stran nikdy nezveřejněných kreseb včetně nového závěru „Jiskrný kůň“ a emotivní pasáže „O vánocích v srpnu“
- Novou předmluvu od Jamese O'Barra
- Ztracené pasáže zrekonstruované za použití původních výtvarných technik


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. ledna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Divadlo Járy Cimrmana - Ladislav Smoljak , Zdeněk Svěrák (1987)


Divadlo Járy Cimrmana - Ladislav Smoljak , Zdeněk Svěrák
1987, Melantrich

Byl jsem zase na cestách. To se vždycky přepnu do úplně jiného stavu. Poslouchám muziku do sluchátek a koukám se z vlaku, jak kolem ubíhá krajina. Vrátil jsem se zase po nějaké době domů, do Mladé Boleslavi. Procházím se ulicemi, vzpomínám, kde jsem jako mladý řádil. První parta, první holka, první polibek. Toulám se ulicemi a připadám si děsně starý. Jakoby kolem mě život proběhl a ani se neohlédl. Mrzne a měl bych někam zajít na pivo, ale nechce se mi. Místo toho se projdu po Radouči a dívám se na Michalovickou putnu a Jizeru. Moc lidí tu už neznám, nejezdím sem často, raději vyrážím na sever, na chalupu do Jizerek. Včera jsem dočetl jednu knihu a najednou jsem v divném mezistavu, že nemám nic do vlaku. Jedu brzy ráno, směr Turnov, pak na Tanvald a když vystoupím, udeří mě do očí další vzpomínky. Jseš jak starej jezevec, řekne mi manželka do telefonu a má pravdu. Jenže já si nemůžu pomoc. Zkontroluju chalupu, uklidím polámané větve. Je tu děsná zima a fouká. Ani nezatopím a vylezu nahoru na půdu. Nic si nevyberu. Je mi z toho nějak smutno. Není nic horšího, než když nemáte co číst.

Klepu kosu na zastávce a pan řidič je nevrlý. Asi ho serou lidi. Trošku ho chápu, ale zase na druhou stranu, tak jdi dělat něco jiného, ty vole. Mám v Jablonci skoro hodinu čas. Pak pojedu rovnou do Prahy. Vylezu po schodech nad autobusák a zahnu doprava. Hele, antikvariát. Ihned vlezu dovnitř a málem pak nestihnu spoj. Tolik skvostů a dobrot. Je velká škoda, že se tímhle moc nevydělá, nemůžu si dovolit dělat práci, která neuživí rodinu. Ale bavilo by mě to. Vykupovat knížky, licitovat o ceně, pak je zatřídit, přehrabovat se v nich, pročítat je. Nechávat si ty nejlepší kousky, prodávat a bavit se se zákazníky. Sním a z mých představ mě probere až jedna slečna. Vezmete si tu knihu? Kývnu jako v mátohách, zaplatím pakatel a ani nevím, co mi zabalila do papíru. Občas mívám divné stavy, kdy jsem raději někde v oblacích, mimo tenhle svět. Koupil jsem si dnešní recenzovanou knihu. Starý ohmataný výtisk. Pro mě momentálně artefakt, kus i mé historie. Dětství s kazeťákem, mládí, kdy jsem konečně do divadla Járy Cimrmana zavítal, filmy, které miluju. Zkrátka a dobře, je to pro mě povinnost. Nakupoval jsem reflexivně, impulsivně. 

A dobře jsem udělal. Slečna s iphone a neskutečně dlouhými nehty sice vedle mě v autobuse ohrnovala nos. Protože knížka přeci jen trošku zaváněla zatuchlinou. Taky jsem šedivý a mám nadváhu. Rozhodně se nemůžu rovnat klučíkům, co je lajkovala celou cestu do Prahy. Já na to šel jinak. Listoval jsem, hladil stránky, byl jsem jak nějakej fetišista. Kdo byl asi původní majitel? Který zvrhlík může dát takovouhle knihu do antíku? No vlastně, ještě že tak, jinak bych se už někde za Jabloncem neusmíval jako Buddha. Ano, byla to blaženost, byla to láska a dobrota. K tomu ten laskavý humor, někdy břitký a ostrý, ale vždy myšlený v dobrém. Žádné zlomyslnosti, padání na hubu a dnešní tolik rádoby nekorektní prdel. U Járy Cimrmana jsem se nikdy nepopadal za břicho. Spíše jsem se pokaždé nechal vcucnout do dávné doby, mezi parní stroje, balóny, expedice. Do doby, o které mi vyprávěly babičky a dědové, protože jim o ní povídali jejich rodiče. Vystoupím na Černém mostě a v metru vypadám jak nějakej hipster. Jedna paní v obrovských brýlích se na mě usměje. Potom ukáže na knihu a dá mi palcem pomyslný like. Hned je mi veselo na duši.

Spousta hlášek zlidověla, těch osm her, které zde naleznete, jsou pro každého fanouška povinnost. Známe je všichni nazpaměť a když potkáte podobně prokleté, tak lze diskutovat celý večer, různě navazovat. Prý existují i lidé, kteří nemají humor Cimrmanů rádi. Možná o tom jenom nevědí. Nebo je to póza. Znáte to, dnes musíte zaujmout za každou cenu. A nebo jsou prostě z jiného těsta, než já. Jejich věc. Čekám na hlaváku v Praze a nemám si samozřejmě kam sednout. Tak si čtu ve stoje. To nemám moc rád, ale nemůžu si pomoc. Stojím vedle krásného a mocného obchodu Luxor, se spoustou skla a těmi nejaktuálnějšími bestsellery. Vše je takové krásné a připadám si jako chudý příbuzný, když žmoulám v ruce tenhle starý výtisky. Ohnuté oslí rohy proti lesklým kuchařkám a životopisům osmnáctiletých modelek. V dnešní době bych asi neobstál, ale je mi to tak nějak jedno. Jsem ve svém a Cimrmanově světě. 

Hodil by se nějaký pompézní závěr, něco v tom smyslu, že mě oslovila krásná dívka v kupé na Plzeň. A až domů jsme spolu rozmlouvali o knihách. Nic takového se nestalo. Jel jsem s umaštěným padesátníkem, který měl otevřený tablet a diskutoval na serveru Novinek. Vždycky jsem si říkal, kde se tihle lidé berou. Teď už to vím. Prskal u toho a nadával. A tak jsem knížku ani nedočetl. Pozoroval jsem ho jako vědec pokusné zvíře. Vše jsem dohnal až doma, po večeři a dobré kávě. Je to skvělá kniha. Jestli na ní někde narazíte, jděte do ní. Dobrého humoru je jako šafránu. Díky moc, že ještě čtete! Mějte se co nejlépe. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kniha obsahuje úvodní přednášky a texty celkem osmi her, jež byly uvedeny na scéně Divadla Járy Cimrmana v prvním desetiletí jeho existence: Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospoda Na mýtince, Vražda v salonním coupé, Němý Bobeš, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, široký a krátkozraký, Posel z Liptákova a doslov Vladimíra Justa „Smysluplná hra s nesmyslem“.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. ledna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Počítání hvězd - Mary Robinette Kowal (2021)


Počítání hvězd - Mary Robinette Kowal
2021, Fobos

Píše mi kamarád Goro, jestli prý nechci nějaké knihy, co má dvakrát. Prohlédnu si nafocené obaly a s radostí kývnu. Máme velmi podobný vkus. Uběhne pár dní a jsme domluveni, že mi předá zásilku na koncertě Hypnos v Plzni. Těším se, naše seance v hospodě bývají plné nových informací, vtipů a odcházíme vždy s úsměvem na tváři a hlavou plnou dalších tipů, co si přečíst. Nakonec mi hodí knížky do práce, když končím směnu. Kolem nás se míhají davy oblečené v montérkách a připadám si, jako bychom si předávali nějaký tajný kontraband. Když se nad tím zamyslím, tak to tak trošku je, protože lidí, kteří ještě čteme knížky, zase tolik není. Nechci nikoho podceňovat, ale mí kolegové z firmy většinou jenom sjíždějí bulvár na mobilu. Odtáhnu tašku plnou literárních dobrot domů, chvíli si prohlížím prology a přemýšlím, jakou knížku si přečtu jako první. Po spoustě současných detektivek a thrillerů mám najednou chuť na nějaké sci-fi.

Jsou vánoce, cestuji do Boleslavi vlakem a trvá to nekonečně dlouho. Mám místenky a tak si nasadím brýle a najednou jsem v roce 1952 a na Zemi dopadne meteorit. Přede mnou se začne odvíjet příběh, který mě ihned pohltí. Občas kouknu z okénka, protože jsem vesnice kolem mého města neviděl již spoustu let. Zvláštní pocit, některé jsou v hrozném stavu. Výstavní města jsou lemována domy, které jsou rozpadlé a kolem nich jsou neudržovaná pole. Jenom sem tam nějaká hala. Když totiž nejedete autobusem po dálnici a nepočítáte montovny a další krabice, ale cestujete vlakem, podíváte se na všechno úplně jinýma očima. Přemýšlím, každou kapitolu zhltnu a říkám si, že autorka zahájila sérii, která rozhodně stojí za to. Pokud jste vášnivými fanoušky tohoto stylu, nemělo by Počítání hvězd rozhodně chybět ve vaší sbírce. Přijedu do Boleslavi a ihned jedeme do Jizerek. Výlet do hor, kontrola a údržba chalupy. Zpátky se dostaneme až večer. Moje drahá máma je unavena a tak se dívám chvilku z okna a vzpomínám, jak jsme zde jako třináctiletý klučina hltal podobné příběhy. 

Jak by lidé v padesátých letech reagovali na podobnou katastrofu. Kam by se náš svět vyvíjel. Spisovatelka nabízí svět po apokalypse, po změně klimatu. Vše je napsáno velmi poutavě a já se zase jednou musím omluvit svému předsudku, že mě většinou knihy od ženských moc nebaví. Mýlil jsem se a sypu si popel na hlavu. On ten můj kamarád měl u piva zase pravdu. Čtu si dlouho do noci a mám potom divné sny. Jsou v nich ženy, vědkyně, které stále někdo utlačuje, nedostává se jim uznání, ani nemají v mužském světě příliš šanci. Ráno se pak zeptám mámy, aby mi vyprávěla o babičkách, aby mi popsala, jak vnímala jejich vyprávění o mládí a dětství. Dozvím se spoustu zajímavých věcí. Svět se opravdu hodně změnil. Tedy, jak kde. Ale to už je na zcela jinou diskuzi. Po několika dnech strávených ve svém rodišti jsem trošku neklidný. Na čtení totiž není příliš času. Musím se vrátit o několik stránek zpět, abych si doplnil informace. Mozek je stejně zvláštní zařízení. Někdy si pamatuji přesně věci, které vůbec nepotřebuji. Vyjedu velmi brzy ráno, ještě je tma a vlak, který směřuje zpátky do Prahy a potom do Plzně, je plný mladých kluků a holek. Shodou okolností vyslechnu jejich rozhovor o vánocích. Spousta z nich dostane pod stromeček jako každý rok knížku. Málokdo si ji ale doopravdy přečte.

Těším se domů, mám totiž dovolenou a mí potomci i manželka chodí ještě do školy a do práce. Další den spím poměrně dlouho. Pomalu se přehodím do volnějšího stylu a naladím se na čtení. Pustím si nové DUSK, doom death metalovou skupinu, která se vrátila ve velkém stylu a znovu otevřu knížku. Musím ji dnes dočíst. I stane se, akorát zapomenu na oběd a svačinu. Není to klasické sci-fi, v knížce najdete i spoustu pasáží, ve kterých se řeší společenské problémy, rasismus, gender. Zkrátka věci, které mohou některé čtenáře odradit. Záleží na vás. Osobně si myslím, že jsou to stále zajímavá témata, ono totiž, když se rozhlédnu kolem sebe, tak pořád existuje spousta zamrzlých tupců, kteří mají stejné názory, jako měli některé postavy v roce 1952. Zdálo by se, že jsme dnes již dál a chci věřit, že ano, ale někdy musím stále kroutit hlavou. Základní téma s dopadem meteoritů a následným rozvojem kosmonautiky bude ale určitě vyhovovat všem čtenářům sci-fi klasiky. Za mě je vše v pořádku a těším se na další díly série. Líbí se mi pohled autorky na svět a hlavní hrdince hodně fandím.

Když jsem byl malý, tak jsem si představoval, že v roce 2024 už budeme dávno létat do vesmíru na dovolenou. Nebo jen tak, třeba pracovně. Nestalo se tak. Místo toho, abychom bádali a objevovali, tak se stále zabýváme politikou, svými egy a pořád s chutí zabíjíme nevinné. Tak snad bude jednou svět lepší alespoň pro moje děti. Pevně v to věřím. Pokud vás baví sci-fi a máte otevřenou mysl, neváhejte ani chvilku. Počítání hvězd je velmi dobrou knihou. Děkuji za přízeň! A nezbývá než poděkovat opět i mému kamarádovi Gorovi! Skvělý tip!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V roce 1952 dopadne na Zemi obří meteorit a zničí celé východní pobřeží Spojených států. Kvůli následné změně klimatu se naše planeta stane brzy neobyvatelnou a lidstvo má jedinou šanci na přežití. Musí se urychleně pokusit o kolonizaci vesmíru. Vznikne mezinárodní koalice, jejímž cílem je osídlit nejprve Měsíc a následně Mars. Matematička Elma Yorková na projektu spolupracuje jako výpočtářka, ale sní o tom, že se stane astronautkou. V cestě jí však nestojí jen technické obtíže, ale především předsudky většinové společnosti tehdejší doby, bránící ženám účastnit se letů do vesmíru. Jako bývalá armádní pilotka se s tím nehodlá smířit.
Jak by lidé v padesátých letech reagovali na takovou katastrofu a následnou akutní hrozbu změny klimatu? Jak bude probíhat pokus o záchranu lidstva v době, kdy je rasismus a sexismus společenskou normou? Příběh alternativní historie se nezabývá jen technickou stránkou dobývání vesmíru, ale především společenskými problémy, kterým lidstvo čelí i tváří v tvář nevyhnutelné záhubě.
Přední současná americká autorka sci-fi a historické fantasy Mary Robinette Kowalová získala za svoji trilogii o Lady astronautce řadu prestižních ocenění včetně ceny Hugo za nejlepší román roku 2019 či cenu Nebula za nejlepší román roku 2018.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. ledna 2024

KNIŽNÍ TIPY - O pití - Charles Bukowski (2022)


O pití - Charles Bukowski
2022, Argo

Vydržel jsem tenkrát docela dost. Měl jsem trénink. Hospody bývaly místem, kde se klábosilo, byla v nich sranda. Když se řeklo v sedm, tak všichni přišli na půl sedmou, aby se pohodlně usadili. Dělali jsme pravidelné seance, při kterých teklo pivo proudem. Omámeni alkoholem jsme diskutovali o knihách a někdy to bylo tak vášnivé, že jsme se málem poprali. Bylo mi dvacet, nosil jsem křiváka a nebo dlouhý kabát. Vytahaný svetr a velké kostěné brýle. Vlasy až na záda a moje holka, budoucí manželka, patřila k nejkrásnějším, co jsem kdy viděl. Všichni mi ji záviděli, to jsem zjistil až po letech. Zrovna probíráme Bukowského. Mám od něj přečteno všechno, co zatím vyšlo. Kamarád Michal dlouze a rozvážně rozebírá jeho dílo. Blance se nelíbí, protože je sprostej. Oba mluví dlouho a já postupně zjišťuji, že vůbec nerozumí tomu, co jim chce Charles říct. Nejde o všechny ty kurvy, blitky, chcaní a sraní, Bukowského musíte umět číst. Buď ho milujete a rozumíte mu a nebo jde totálně mimo vás.

Vše je totiž ohlodané na kost, na dřeň. Má odžito, i když některé příběhy jsou samozřejmě odposlechnuty. Autor si kolem sebe vytvořil bublinu a právě jeho styl mu zajistil popularitu. Veřejná čtení, která když si vyhledáte na youtube, tak vás doslova uhranou. Ošklivej chlap, kterej je ale uvnitř hrozně křehkej. Chápu to, býval jsem stejný. Mladý a neklidný, fascinoval mě jeho styl, dlouhou dobu jsem chtěl být jako on, jako Lemmy, se kterým má hrozně moc společných bodů. Víte, ono je to ale všechno trošku jinak. Musíte číst mezi řádky, musíte přemýšlet. I kurvy a pasáci jsou totiž lidé, kteří mají své strachy a bolesti. Přiznám se, že jsem vlastně sílu jeho knih ocenil až teď, když se mi blíží padesátka a ve chvílích, kdy mám trošku víc času, tak se vracím ke knížkám, které jsem měl kdysi rád. Nechávám je na sebe znovu působit a přemýšlím, čím mě kdysi zaujaly. A čím dnes. Bukowského vnímám úplně jinak. fascinuje mě lehkost, se kterou skládal slova vedle sebe. Spoustu jeho citátů mám zapsaných a znovu a znovu mi potvrzují svoji platnost. 

Sbírka O pití je nově vydána a patří k jedné z knih, které jsem dostal letos k vánocům. Ano, vzpomínal jsem. Žádný jiný spisovatel nemá takový nadhled a nepíše tímto způsobem. Dostal jsem chuť na pivo a dlouho jsem se díval z okna. Uvědomil jsem si, jak mě vlastně Bukowski ovlivnil. Možná asi nejvíc ze všech autorů. Možná i díky němu se pokouším psát, protože potřebuji ze sebe dostat to co on, občas bolest, někdy radost. Je to nutkání, jako se jít vysrat, jak píše v jedné povídce. Je to tak. Hlavou se vám začnou míhat myšlenky, na něco si vzpomenete a musíte si to zapsat. Je to zajímavý a těžko popsatelný proces. Každý muzikant, umělec, tvůrce, to moc dobře zná. Jenom Bukowski to ale uměl perfektně popsat. A co se týká chlastu? Viděl jsem, co dokáže s lidmi, kteří mu propadli. Zažil jsem šíleného otce, kamarády, kteří se upili k smrti. Přesto mám rád takové to normální popíjení, kdy si zvýšíte trošku náladu, kdy se vám potom dobře spí, když se smějete s kamarády. Je to dobrý sluha a špatný pán. Přes týden nepiju vůbec, ani lahváče. O víkendech si ale trošku dopřeju. Vyčistím si hlavu, podíváme se na nějaký dobrý film. 

Koncerty bez piva jsou pro mě spíše trápením. Já se chodím bavit, ne sledovat ostřížím zrakem chyby muzikantů. Abstinenti mi nevadí, znám jich také spoustu, ale často bývají v křeči, jakoby jim chybělo se uvolnit. Musí se to umět, člověk na to musí přijít časem. Bukowski moc dobře věděl, že chlast je zhouba, ono také, v reálu nebyl zase tak velký alkoholik, byla to samozřejmě póza, ale když pil, tak to stálo zato. Byl to velký silný chlap a taky tak psal. Žádný intelektuál (i když chytrý byl jako liška), ale muž z davu, který dokázal strhnout ke čtení i lidi, kteří mají problém přelouskat reklamní letáky. Rozuměl lidské duši, její temnotě, ale i lásce. Teď, v době, kdy už mám velké děti a nějaké ty menší zkušenosti, jej chápu o hodně víc. V mnoha lidech postupně vyhasne vášeň, stanou se z nich jenom zombie, které podlehnou stereotypu. Vstát, do práce, z práce, televize nebo teď už spíš internet, nákupy, pořád dokola, dokud nezemřeš. Potkat někoho, kdo přemýšlí, koho ještě nedostali, je hodně těžké. To si potom víc vážíte společných setkání. 

„Když se stane něco špatného, pijete, abyste na to zapomněli; když se přihodí něco dobrého, pijete, abyste to oslavili; a když se nestane nic, pijete, aby se něco stalo.“ Krásný citát, co říkáte? Jen dodám, že to nemusí být nutně pití. Může to být víra, nakupování, nadávání s kolegy v práci. Jak píšu výše, Bukowski moc dobře znal lidi a jejich slabosti. Intelektuálové na něj koukají trošku skrz prsty, ale co, to nevadí, pro ně má Bukowski také jeden citát: „Intelektuál je člověk, který vyjadřuje prosté věci složitým způsobem; umělec je člověk vyjadřující složité věci jednoduše.“

Opatrujte se, přeji vám, aby se vám v novém roce dařilo a děkuji za pozornost. Na zdraví!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ženské, kočky, psaní, hudba. A pití. Tohle všechno se vybaví každému čtenáři Charlese Bukowského; každému asi v jiném pořadí. Po tematických antologiích O kočkách a O psaní vychází nyní další soubor básní a prozaických úryvků, známých i méně známých, z velké části nově přeložených; a jednotícím prvkem je alkohol, opilost, chlast. Pití jako životní náplň, berlička, záchranný pás, pramen inspirace i dobré nálady. Knihu konzumujte s rozumem, není vhodná pro řidiče a těhotné ženy.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Lesní duch - Graham Masterton (2023)


Lesní duch - Graham Masterton
2023, Golden Dog

Ke skautskému hnutí mám velmi blízko. Kdysi dávno jsme jako malí našli několik knížek na chalupě po dědovi. Naučili jsme se z nich, jak vázat uzly, jak zabít rybu, aby moc netrpěla a udělat si z ní pochoutku na ohni. Kousek od chalupy jsou hluboké lesy, kde jsme se toulali, poznávali rostliny i zvířata. Když dnes někomu řeknu, že jsem jako malý lovil pstruhy do ruky a číhal na raky, když někomu řeknu, že jsem měl každé prázdniny své čolky a mloky, tak už mi moc lidí nevěří. Bylo to krásně dětství, byli jsme páni kluci, raubíři, kteří zažívali spoustu dobrodružství. Každý rok jsme byli jiný indiánský kmen. Nedávno se mi o všem zdálo. Byl jsem sice na Šumavě, ale to jsou hory, které jsou v mnohém Jizerkám podobné. Měl jsem běžky a ve stopě jsem byl velmi brzy ráno. Vyběhl jsem nahoru na hřebeny a nepotkal ani živáčka. Vzpomínal jsem na to, jak jsem chtěl být skautem, ale nesměl to nikde říkat, protože kolem byli jenom pionýři. Zrovna jsem dočetl Lesního ducha a chvílemi jsem měl pocit, že se v dálce houpe několik oběšenců. 

Je to skvěle napsaná kniha, temná a záhadná. Je v ní kus historie a lidské nenávisti. Pro mě osobně první setkání s autorem. Občas to tak mám, objevím si pro sebe někoho nového. Mnohdy mi knížku doporučí nějaký kamarád, někdy umělá inteligence. Je to vlastně jedno. Přečetl jsem si, o čem kniha je a říkal si, že mě tohle téma zajímá. Příběh je hororový a já jsem zase jednou všechno prožíval znovu. Co když mě někdo překvapí? Na běžkách jsem poměrně zranitelný. Hodně jsem nechával fantazii, aby vzpomínala jak na moje dětství, tak na knížku. Jezdil jsem, asi jako každý, na pionýrské tábory. Někdy byly skvělé, ale někdy, když je vedli divní lidé, tak se stali noční můrou. Jako tenkrát, na mezinárodním táboře, kde našli kubánským dětem v puse červy a museli jsme všichni do karantény. Jako kdysi, když jsem šel na noční hlídku s jednou holkou a ona se mi počůrala, protože se šíleně bála. Byli jsme malé děti, uprostřed temných lesů. To víte, představivost pracovala na plné obrátky.

Líbí se mi i vztah k minulosti, k Polsku, které je jak známo od Jizerek nedaleko. Mám rád knížky, které navazují na naše dějiny, líbí se mi, když se odkrývají stará děsivá tajemství. Připadá mi potom všechno uvěřitelnější, protože i naše dějiny jsou pohnuté a mnohdy hodně kruté. Ještě si pamatuji, co vyprávěly sousedky a babička, co se dělo po válce. Dávno zapomenuté vraždy, násilí, krádeže. Musí vždycky přijít několik nových generací, aby vše přestalo bolet. Problémem bývá, že zločinci zůstanou často nepotrestáni. Miluji lesy, mám rád jejich zdánlivé ticho. Slunce, které proniká přes koruny stromů. Malý hřbitov, uprostřed mýtiny, který je dávno zapomenutý. Když budete zticha, stanete se jeho součástí. Autor vytvořil vskutku děsivou atmosféru, která vynikne o to víc, když se potom jdete projít kousek za město. Ono je to umění, umět navodit takové nálady. Četl jsem opět jedním dechem, přesně tak, jak to mám nejraději. Pod lampičkou, která mi několikrát zhasla, protože žárovka pomalu končila svojí životnost.

Cestoval jsem nejen s autorem a jeho hlavními hrdiny, ale taky sám se sebou, do svého dětství. Dospělí nás často strašili, abychom nechodili tam, kam oni nechtěli. Přesto nás někdy přemohla zvědavost. Jako tenkrát, když jsme šli na jeden opuštěný statek a našli tam provaz, který byl v polovině odříznutý. Také kapky krve a s křikem jsme potom utíkali zpět, do bezpečí. Mladší z nás se potom báli jít i na záchod, protože se říkalo, že tu chodí kolem chlápek se sekyrou zaseknutou v hlavě. Přesně takový pocit mám i z Lesího ducha. Je to návyková knížka, na pomezí detektivky, thrilleru a hororu. Líbí se mi způsob, jakým je napsána, oceňuji, že mě chytla a nepustila. Byl jsem napnutý, od začátku do konce, trošku jsem se bál, to k tomu patří. Ale hlavně, fantazie mi opět pracovala na plné obrátky. Byl jsem znovu malým klukem, skautíkem, kterým jsem chtěl tolik být, abych byl jako děda a nikdy se mi to nepovedlo, protože tomu doba nepřála. Graham Masterton se stal dalším autorem, které jsem si letos objevil.

Lesní duch je zároveň i posledním mým letošním tipem. Byla to jízda, co myslíte? Doufám, že jsem se vám aspoň párkrát trefil do vkusu. Pokud by to bylo alespoň jednou, má moje psaní smysl. Jsem stále překvapen a udiven, jaký moje knižní tipy mají odezvu. Nečekal jsem to a utvril jsem se v tom, že lidé ještě čtou, ještě přemýšlejí. Mám naději naději do budoucna. Vypadá to, že příští rok bude pro mě a moji ženu hodně těžký. Bojovat proti nemoci je náročné a dlouhé. Chce to pevné nervy a hodně síly. Přeji vám, ať jste zdrávi, ať máte dobré světlo a ať vás pořád baví číst. Děkuji moc za všechno a opatrujte se! 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Současná Amerika. V lese u skautského tábora je nalezeno patnáct skautů a sedm jejich vedoucích – všichni spáchali sebevraždu. Jeden z mrtvých chlapců je přítelem Sparkyho Wallace, jehož otec Jack vede v Chicagu polskou restauraci. Jack objeví souvislost mezi sebevraždami a smrtí vlastního dědečka, který se zabil v Kampinoském pralese v Polsku, když za druhé světové války bojoval proti nacistům.

Jack a Sparky se společně vydávají do Polska, aby odhalili děsivé tajemství. Co způsobuje nezvladatelnou paniku lidí v lese? Aby se jim to podařilo, musí hrůzu zažít na vlastní kůži a dostat se až na samou hranici šílenství.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER