DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemsci-fi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsci-fi. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 8. října 2021

KNIŽNÍ TIPY - První příběhy ze Zeměplochy - Terry Pratchett (1986)


První příběhy ze Zeměplochy - Terry Pratchett
1986 (2008), Talpress

"Hele, jestli mi chceš zase doporučit nějakou knížku s lektvarama, drakama, sexy čarodějnicema a kouzelnýma klíčema, tak to ani náhodou. Minule jsem přečetl asi deset stránek a vůbec mě to nebavilo": směju se a snažím se být vtipnej.

Můj kamarád z devadesátých let, člen naší metalové party, se taky usmívá. "Tohle tě kámo rozseká, to je úplně něco jinýho": brání se a pak mi ještě řekne, že se nemohl odtrhnout. Jsem ale stejně skeptickej. Já miluju dobrý scif-fi, jsem velkým fanouškem Pána prstenů, ale tyhle paperbacky s kýčovitými obaly a draky uvnitř, to není nic pro mě. 

Přesto jsem Zeměplochu zkusil a byl nadšený. Začetl jsem se stejně jako můj kamarád. Prosil snad pětkrát vždy odpoledne paní učitelku, aby mi zabavenou knížku vrátila (na konci roku je fakt dlouho). Mluvila o kýči, myslela si, že to jsou novodobé rodokapsy. Ale tajně ji podezírám, že si vždycky taky kousek přečetla.

On je totiž autor opravdovým mistrem vypravěčem. Jeho svět fantazie je jedním slovem kouzelný. Směju se i po mnoha letech, kdy jsem se ke knížkám opět vrátil. Už jen ten začátek o želvě, na jejímž krunýři stojí celý svět. Totální looser Mrakoplaš (tolik podobný některým mým vedoucím, které jsem za svůj život zažil), mile naivní, ale krásná osoba Dvoukvítko. Nejde je všechny nemilovat. 

"Mám za sebou první díl, máš další?": klátím se s rukama v kapsách a dělám děsnýho tvrďáka cestou na střední školu. Už trošku mrzne, ale džísku musím mít rozepnutou. "O čem se bavíte?": připojí se jeden spolužák. Oba shodně odpovíme: "Tomu bys nerozuměl". A celý den nemluvíme o ničem jiném, než o Zeměploše. Jsme dva spiklenci, kteří si vytvoří společné hlášky.

Lidé, co zažijí něco společného, to tak mívají. Hrozně jsme Pratchettovy knihy prožívali. Kamarád byl tedy lepší, znal jednotlivé dialogy, pasáže nazpaměť a dovedl z nich citovat. Já se někdy chytil, ale spíš jsem přikyvoval. To ale nic nemění na to, že jsem si Zeměplochu zamiloval.

Pamatuji si, že jsem pak po letech viděl v televizi ve zprávách informaci, že autor přijede do Čech. Chtěl jsem do Prahy vyrazit a nechat si knížku podepsat. Už jen kvůli tomu, protože kamarád za nějakou dobu zemřel. Stejně je to zvláštní. Když nad tím tak přemýšlím, tak se ke mě některé knížky dostaly víceméně náhodou. Ale zrovna tyhle mi byly souzené. Myslím si, to, věřím v to. Měl jsem malý děti a dodnes mě mrzí, že jsem nejel.

Protože i teď, po letech, bylo hrozně příjemné si sednout a číst. Jen tak nechat mozek, aby si představoval, jak vypadají jednotlivé postavy. Byl jsem poutníkem a občas musel knížku dokonce odložit, protože jsem znovu slyšel připomínky mého kamaráda. 

A tak si říkám, že ono to fantasy není zase tak špatné. Záleží ale hodně na tom, jak je napsané. Mrzí mě jenom, že už kolem sebe nemám moc lidí, kteří by se mnou moji zálibu v četbě sdíleli. Dnes je doba obrázků, videí a rádoby chytrých a zkratkovitých průpovídek. Je to škoda, kdo nepropadl knihám, tak ani neví, o co přichází. Snažím se svými pátečními tipy trošku osvěžit nejen svoji paměť a jsem hrozně vděčný za vaše kladné ohlasy. 

Pořád ještě je alespoň občas svět v pořádku. Taky stojí na krunýři obrovské želvy. Stále radši potkám draka (když na něj tedy uvěřím), než úředníka státní správy:)).

Držte se a přeji dobré světlo na čtení, klid na přemýšlení a jak psal kdysi pan Zákopčaník - slunce v duši!

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Barva kouzel, Lehké fantastično.

Jubilejní vydání prvních dvou knih z cyklu Úžasná Zeměplocha, v roce, kdy uplyne 25 let od prvního vydání v Anglii a 15 let od prvního vydání v češtině, doplněné novými ilustracemi Paula Kidbyho, ve vázané exkluzivní sběratelské úpravě.

Ve světě, který leží na krunýři obrovské želvy, se vydává na cestu rozverná, temperamentní a neuvěřitelně výstřední výprava. Setkáte se s lakomým a naprosto neschopným mágem Mrakoplašem, naivním turistou Dvoukvítkem, jehož Zavazadlo za ním běhá jako pes na stovce malých nožiček, s draky, kteří existují, pokud na ně opravdu věříte, a samozřejmě dojdete až na okraj této podivné planety.

Ve druhé knize se Zeměplocha řítí k nevyhnutelné srážce se škodolibě rudou hvězdou a zachránit ji může pouze jediný člověk – neschopný a zbabělý mág Mrakoplaš…

Jubilejní vydání prvních dvou knih z cyklu Úžasná Zeměplocha, v roce, kdy uplyne 25 let od prvního vydání v Anglii a 15 let od prvního vydání v češtině, doplněné novými ilustracemi Paula Kidbyho, ve vázané exkluzivní sběratelské úpravě.


-----------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. října 2021

KNIŽNÍ TIPY - Stopařův průvodce po Galaxii / Restaurant na konci vesmíru - Douglas Adams (1991)


Stopařův průvodce po Galaxii / Restaurant na konci vesmíru - Douglas Adams
1991, Odeon

Pamatuji si, že mi tenkrát bylo hrozně smutno. Měli jsme partu a najednou jsem zůstal skoro sám. Dva mí kamarádi odešli. Každý trošku jiným způsobem. Nejsou tu. Myslím, že když se vám něco takového stane v pubertě, podepíše se to na vás. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem se z toho všeho smutku dostal. Stal jsem se stínem a když pak odešla ještě moje holka, měl jsem pocit, že mi někdo stojí okovanou botou na prsou. Občas se stane, že člověkovi pomohou dobří lidé. Knihovnice Klára, ozdoba boleslavské knihovny, mě nachytala, jak mezi regály pláču. To přece chlapi nedělají, až mateřsky mě pohladila. Já v ní ale nechtěl mít pečovatelku. I přes všechen smutek mě neskutečně rajcovala.

Nikdy jsem jí to neřekl, i když to musela vědět. Naklonila se přese mě a já bláhový myslel, že zažiju něco krásného. Místo toho mi podala do ruky mojí budoucí soukromou bibli. Ano, dvoj vydání Stopařův průvodce po Galaxii a Restaurant na konci vesmíru. Řekla mi k tomu, že by se mi knížka mohla líbit, že je veselá a že jsem určitě něco takového nečetl. Šel jsem domů a pustil si tisíckrát ohrané kazety s metalem. Na čtení jsem neměl vůbec čas. Ale tenkrát jste museli knihy odevzdat v termínu. Měl jsem měsíc na to, vše si přečíst. Začal jsem den před odevzdáním. A nespal jsem celou noc. Četl si i ve škole pod lavicí. Natolik skvělý mi tenhle příběh přijde.

Neskutečný smysl pro humor, nádherně vykreslené postavy. Třeba s depresivním robotem Marvinem jsem se v pubertě mnohokrát doslova ztotožnil. Měl jsem pocit, že se topím, ale v těch slovech je tolik lidskosti, nadhledu, krásy. Říká se, že čas všechny rány zahojí a pro mě byly knížky od Douglase Adamse náplastí. Moc jsem tenkrát nemluvil. Ale začal se postupně zase smát. Usmíval jsem se nad některými pasážemi, zamýšlel se a říkal si, že takhle bych chtěl jednou psát, kdybych to uměl. On je pan spisovatel taková liška podšitá. Napíše odstavec, vy jej jen tak prolétnete a najednou se po několika kapitolách přistihnete, že se musíte vrátit. Přečíst si všechno znovu. Alespoň já to takhle mám dodnes. 

Možná je srovnání s biblí trošku troufalé, ale asi jak pro koho. Ona se totiž historie stále opakuje, lidé nejsou ani horší, ani lepší. Jen za tu dobu udělaly a ještě udělají obrovský skok technologie. Vždycky mě trošku děsily negativní představy o budoucnosti jiných autorů. Je sice fakt, že s nimi poměrně často souhlasím, ale Stopařův svět je lepší, alespoň pro mě. Sranda musí bejt, i kdyby vás věšeli. Jinak bychom se z těch všech kokotů kolem zbláznili (to říkával můj děda, ale jen první větu, druhou až když šla babička pryč). Schválně, kdo z vašeho okolí je Vogon? A kdo Zafod? Marvin jsem býval já v nelehkém období a možná proto mě tahle postava vždycky rozseká nejvíc.

Není tedy náhodou, že mé děti jsou odkojeny u Červeného trpaslíka (Rob Grant a Dough Naylo) i u filmu Stopařův průvodce. Styl humoru je totiž hodně podobný. A to považte, že kdysi dávno (když ještě nebyly seriály a filmy) na tyhle autory čtenáři sci-fi nadávali. Že si jako dělají z vážných věcí srandu a tak. Pro mě se ale staly obě knihy láskou na celý život. Při různých příležitostech z nich cituji (stejně jako třeba z Cimrmana). Jsou mojí krevní skupinou a asi fakt soukromou biblí.

Můj seriál o knihách, které jsem četl a znovu se k nim vracím, tentokrát trošku popírá svůj smysl. Dílo Douglase Adamse si totiž beru do postele pokaždé, když je mi smutno z toho, co se děje někdy kolem. Občas si říkám, že kdyby lidé víc četli, byl by svět snad lepší. Možná i celý vesmír. I když, znáte to:

„Bylo to asi takhle: Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a většinou se to považovalo za chybný krok.“

Marvin: „Já si povídal s lodním počítačem.”
Trillian: „A co?”
Marvin: „Nesnáší mě.”

Nepropadejte panice, přátelé! (a dnes to platí více, než kdy jindy), děkuji za pozornost!

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Stopařův průvodce po Galaxii

Tato bravurní parodie na sci-fi je dnes již klasické dílo. Komplikovaný a originální příběh začíná zničením Země, která musí udělat místo nové galaktické dálnici. Hlavní hrdina příběhu, docela obyčejný pozemšťan jménem Arthur Dent, má to štěstí, že s pomocí svého přítele Forda Prefecta, údajně nezaměstnaného herce, z něhož se vyklube mimozemšťan, stopne kosmickou loď, a tak se mu podaří uniknout z místa katastrofy....

Restaurant na konci vesmíru

Druhá část slavné trilogie v pěti dílech. V Restaurantu na konci vesmíru všichni čtyři protagonisté dostanou hlad, a tak se vydají na cestu časem do nejluxusnější restaurace, jaká kdy existovala či bude existovat, přičemž se opět něco přiučíme o historii a místopisu naší Galaxie, a také o gramatice pro cestovatele v čase.

-----------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:

twitter:

instagram:

facebook:

pátek 24. září 2021

KNIŽNÍ TIPY - Solaris - Stanisław Lem (1961)

Solaris - Stanisław Lem
1994 (1961), Knižní klub

Pro mě jsou knížky od Stanisława Lema neskutečně kultovní. Pamatuji ještě dobu, kdy bylo sci-fi považováno tak trošku za podřadnou literaturu. Alespoň tak nám to říkala učitelka na základce i na střední škole. Co by za to dneska daly, že ano? My jsme příběhy z jiných galaxií hltali pod lavicí. Dnes se tam kluci dívají na extrémní porno. Bylo, je a bude pro mě hrozně příjemné se nechat pozvat od mistra do jeho světa. Přiznám se ale, že jsem si zpočátku musel na jeho styl psaní zvykat. Nedává totiž čtenářovi nic zadarmo. Některé pasáže jsou rozvláčné, pro mnohého nezáživné.

Také si troufám tvrdit, že byste měli mít alespoň nějaké technické vzdělání. Proto jsem si autorovy knihy nejvíc oblíbil v posledním ročníku střední školy. Byl jsem zkrátka divnej týpek s brýlemi, který si vždycky rád zalezl do rohu a četl si. Na uších hudbu z walkmanna, poctivej metal a k tomu Solaris. Pamatuji si to přesně, stejně jako to, že jeden tupější spolužák mi knížku vzal, smál se mi a házel s ní do vzduchu. Dostal pěstí, odešel s brekem a já vypadal jak nevrlej pes, co mu vezmete misku se žrádlem. 

Byl jsme totiž na planetě Solaris a zrovna řešil první problémy. Představa, že existují i jiné inteligence, než jen lidská, se mi i po letech zdá zásadní. A doufám v ně. Přece není možné, že jsou ve vesmíru jen nabubřelí a převážně hloupí lidé? Někdy si říkám, jak je v dnešní době těžké potkat někoho rozumného. Ale možná je problém spíše ve mě. Ono taky, když jako mladej cápek čtete podobný knihy, tak vám prostě připadají nekonečné televizní seriály, soutěže, sportovní přenosy, nadávání na manželky v hospodě, jako nevyužitý mozkový potenciál.

Stanisław Lem je skvělý i v tom, že přesahuje oblast literatury. Měl vědecké vzdělání, zkušenosti, nadhled a navíc neskutečnou schopnost přitáhnout čtenáře svým vyprávěním. Chytit ho a už nepustit. Vždyť jenom nápad s oceánem, který dokáže zhmotnit lidské myšlenky, je geniální. Kopie zemřelých lidí, umělá inteligence. Hele, jen tak mimochodem, nepřipomíná vám to trošku imaginární životy dnešních jedinců na sociálních sítích? Možná by se spousta styčných bodů našla. Alespoň já takhle knížku vnímal, když jsem si ji zase po letech přečetl.

Znovu na mě nesměl nikdo mluvit. Byl jsem ve své ulitě. Cestoval po planetách. Představoval si, jaké by to bylo skvělé, objevovat, bádat, setkávat se jenom s lidmi, kteří to mají v hlavě srovnané. Blbci a neschopní by se utopili v oceánu a byl by alespoň na nějakou dobu klid. Než se narodí a vytvoříme si nové. Bylo mi ctí mistře. Řekl bych, že teď, když už mám něco za sebou, jsem si Solaris užil ještě víc. Člověk získá věkem nadhled, ne moudrost to ještě není, na tu je ještě brzy (pokud vůbec přijde).

Možná je těžké knížky od Stanisława Lema doporučit. Myslím si, že by je měl číst spíše člověk, který má už něco ve sci-fi za sebou. Jsou náročné, složité, ale zase ten pocit, když pochopíte, když vám vše v hlavě sepne a přemýšlíte nad jednotlivými pasážemi, je neopakovatelný. Jen tak mimochodem, filmy jsem viděl, ale měl jsem problém trošku s tím, že jsem přeci jen jinak vnímal vizuální představu i koncept. Nechme ale filmy ostatním, my čteme. A pokud opravdu máte sci-fi knihy rádi, neměl by Solaris chybět ve vaší knihovně. Je totiž neskutečně silným příběhem!

Mým vesmírňanům děkuji za přízeň! Je skvělé, že čtete! Važte si toho, je to dar!

----------------------------------------------------------------------------------------------

Solaris je vrcholné dílo Stanisława Lema, jednoho z mála neanglicky píšících spisovatelů, kteří pronikli do absolutní špičky autorů science fiction.

Příběh se odehrává na vzdálené planetě Solaris, osídlené živým oceánem, který projevuje inteligenci, ovšem tak odlišnou od všeho, co znají lidé, že jejich pokusy o navázání kontaktu se nejen nedaří, ale vedou k naprosto nečekaným efektům. Oceán totiž dokáže zhmotnit nejskrytější lidské myšlenky, vytvořit kopie dávno zemřelých lidí, což ovšem vede k duševnímu rozvratu pracovníků, kteří se výzkumem oceánu zabývají.

Lemovo přesvědčení o nemožnosti kontaktu mezi zcela odlišnými inteligencemi, v tomto románu spojeného s hlubokými sondami do lidského nitra, přitahuje nejen čtenáře, ale i literární kritiky a umělce jiných žánrů. Známý je zejména film ruského režiséra Andreje Tarkovského z roku 1971. Film Solaris režiséra Stevena Soderbergha v produkci Jamese Camerona měl premiéru 27. listopadu 2002.


-----------------------------------------------------------------------------------

TWITTER