DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemsci-fi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsci-fi. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 30. září 2022

KNIŽNÍ TIPY - Sirény z Titanu - Kurt Vonnegut Jr. (1985)


Sirény z Titanu - Kurt Vonnegut Jr.
1985, The Sirens of Titan, 1959

Ach ty antikvariáty, ty tě jednou zničí. Bral jsem peníze z brigády. Cinkly mi na účet někdy na jaře v roce 1997. Už jsem nějakou dobu chodil se svojí ženou. Čekával jsem na ní, až skončí ve škole. Cestou jsem ale pokaždé navštívil antikvariát. V mém žebradle tak mimo CD byly i ohmatané výtisky. Slečna knihovnice se na mě usmála už když zaklinkal zvonek na dveřích. Podívala se na mě přes stříbrné obroučky a ihned mě zavedla do rohu, kde bylo staré sci-fi. Tuhle knížku sem přinesla jedna paní, že prý vyklízejí byt po tátovi. Je jako nová a udělám vám cenu. Cítil jsem lehký flirt a přiznám se, že jsem trošku zneužíval v té době svoji vizáž. Býval jsem vysoký, svalnatý i když trošku pohublý student s rozevlátými vlasy. Ona byla přesně typem intelektuální ženy, které na mě vždy letěly. Polichotil jsem ji a získal ještě dvacet korun slevu. Že jste to vy...ale to už utíkám za svojí dívkou. Nadšený, jak jsem zase dobře pořídil.

Je to majstrštyk. Kniha, na kterou se nezapomíná. Příběh, který se mi už v mých dvaceti a pak ještě několikrát otiskl do paměti. Naučil mě se dívat na svět trošku jinýma očima, měnil mě. My lidé máme totiž neskutečnou vlastnost se přeceňovat. Mnohým chybí pokora. Nadhled a humor. Sirény z Titanu jsou aktuální i dnes. A rozhodně stojí za přečtení. Je to dobrota, zákusek o nějakých 272 stránkách, který jsem zhltnul zatímco si moje budoucí manželka dělala zápisky v hospodě. K tomu utopenci a pivo, zlatá a nádherná studentská léta v pulsující a tehdy velmi krásné Plzni. "Tuhle knihu musím ukázat večer Michalovi": řekl jsem jí a utřel si pusu od pěny. Políbila mě a voněla lehce octem a cibulí. Miluju ji, ale moc dobře ví, že večer s námi nebude řeč. Vždycky jsme si s kamarádem sedli a vedli nekonečné diskuze. Jasně, že jsme často jen tak plácali, ale byly to večery, které byly i velmi přínosné.

Začal jsem vyprávět a ihned jsem byl miliardářem, který cvičí na Marsu armádu. Přemýšlel jsem o implantátu v mozku, vysílačce (dnes bychom řekli a máme už čipy), která by všechny ovládala. Co když se dostane do rukou nepovolaným? Hergot, proč jsou všechny staré sci-fi knihy tak vizionářské? Michala nejvíc zaujala Církev Naprosto Lhostejného Boha. Oba dva, i ostatní u stolu usuzujeme, že se celou knihou prolíná černý humor, který máme tolik rádi. Brožovaný výtisk koluje po dalších kamarádech, kteří si zalezlí na pokojích dávají celý text pod tlakem do hlavy. Každý pak vrazí do dveří s výkřiky údivu na rtech. Končíme až k ránu, když jsme totálně opilí. Zase do školy nepůjdeme. Tam je nuda. Tohle je důležitější. Jsem navíc tak trošku za hrdinu, protože jsem přinesl nového skvělého autora.

Asi bych byl se svojí holkou raději na Titanu. Zestárnout, mít děti, budovat a plodit. Učit se, pracovat a odpočívat. Oproštěni od touhy po hmotných statcích, přesto soběstační a spokojení. Jak jednoduché přátelé. Člověk je jako houba celý život. Pomalu mění svoje názory a měl by, joj, měl by postupně získávat moudrost. Často tomu tak není. Myslím si, že Sirény z Titanu jsou přesně tím druhem knížky, která by neměla chybět ve čtenářském deníku každého poctivého fanouška sci-fi. Autora jsem si tímto pro sebe objevil. Poté si sehnal všechny další jeho počiny. Kurt Vonnegut Jr. je svým způsobem geniální. Jeho jazyk a způsob vyjadřování jsem si hodně oblíbil a rád se k němu stále vracím.

Všichni nadávají na podzim, ale já jsem rád. Bude víc času na čtení. Kupuji převážně novinky, detektivky a thrillery. Ale sci-fi mám tak nějak stále v srdci. Podobné příběhy, jako tento od Kurta Vonneguta Jr., mě kdysi utvářely. Myslím si, že mají stále co říct. Tak zase za týden, přátelé. A nezapomínejte na humor. Je stejně, jako knihy kořením života. Děkuji za pozornost. 

------------------------------------------------------------------------------------------
Zdá se to neuvěřitelné, ale Vonnegutův román Sirény z Titanu vznikl před čtyřiceti šesti lety, v roce 1959. A zatímco některá starší díla SF přece jen utrpí vývojem vědy, techniky i celé společnosti, tato kniha dodnes oslňuje vtipem, moudrostí, citlivostí, vykreslením postav i rafinovaností zápletky. Znovu se můžete s Vonnegutem vydat na bizarní pouť po Sluneční soustavě i lidské mysli. Znovu se můžete přesvědčit o pravdivosti jeho univerzálního vysvětlení jakýchkoli životních kotrmelců: „Stal jsem se obětí řady náhod, tak jako my všichni.“


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. září 2022

KNIŽNÍ TIPY - Pavučina snů - Stephen King (2001)


Pavučina snů - Stephen King
2001 (2002), Beta-Dobrovský, Knižní klub

Zrovna přivezli další tělo. Přistávající vrtulník, který neznamenal nic jiného, než další bolest a utrpení. Nebyl jsem na to ještě zvyklý, sloužil jsem na civilní službě v nemocnici teprve druhý týden. Byl to pro mě šok, temnota. Hodně mě to změnilo. Začal jsem si vážit obyčejných věcí. Třeba, že si zalezu odpoledne doma do kouta a budu si číst. Nejdřív jsem se nemohl soustředit, viděl jsem až příliš krve, ale nakonec mě Stephen King a jeho Pavučina snů chytla. Je totiž skvěle napsaná. Se spoustou nápadů. Zajímavá i napínavá. Nechala mě na chvilku zapomenout. Na krev, na bouračky, na vyděšené pohledy lidí, kteří mají šílený strach. A ano, umíralo se. Poměrně často. Někdy jsem chodil zvracet ven, na čerstvý vzduch. Svět nebyl zrovna spravedlivé místo k žití. Ani ke smrti.

Měl jsem za sebou již spoustu Kingových knih, ale Pavučina snů ve mě zůstala tak nějak víc otisknutá. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl na civilní službě nebo tím, že je opravdu parádní, ale to je vlastně jedno. Když totiž smícháte UFO, telepatii a čtenářům notoricky známé město Derry, musí z toho vzniknout další symfonie. S touhle knihou dle mého zažívá King jeden ze svých vrcholů. Mám jej rád pro jeho řemeslnou zručnost, perfektní popis postav, ale hlavně proto, že je úžasným vypravěčem. A pro mě navždy autorem, který mi pomohl přežít. Abych se nezbláznil. Kamarádi, kteří šli na vojnu, jenom chlastali, lovili místní dívky a vyprávěli jak se nudí, jakej je to vopruz. Já vozil utržené ruce, asistoval při operacích hlavy. Představoval jsem si, že je to jenom zlý sen, ze kterého se jednou probudím. Jsem na podobné věci moc citlivý a vnímavý. Pomalu jsem si sice "zvykl", ale byly chvíle, kdy mi bylo hodně těžko. Ale nebudu vás tím zatěžovat.

Ne, film se mi nelíbí a nepovedl se. Ale kniha je přesnou definicí toho, co mám na čtení rád. Neuvěřitelná fantazie, silný příběh, spousta zajímavých momentů. Dodnes jsem nepochopil, proč je King řazen mezi "brak". Ale to asi jen intelektuálové nedokáží pochopit, že čtení by mělo také bavit. Poprvé jsem knihu četl v období, kdy to se mnou moje milá neměla vůbec lehké. Moc jsem nemluvil, klepaly se mi ruce a budil jsem se ze spaní. Připadal jsem si jako houba, která nasává všechno špatné a časem se rozpadne na tisíc kousků. Moc jsem v té době nepil, ani neposlouchal muziku. Nešlo to. Chodili jsme do přírody a četl jsem si. Zbytečné mi připadalo jídlo. Třeba maso jsem nedokázal pozřít. Vytvořil jsem si svůj svět, daleko od všeho zlého. Byl vystavěný z knih. Byla ale jedna první, která celé tohle šílenství začala. Pavučina snů. Chtěl jsem být v lovecké chatě ve vánici. Nebo raději ne? 

V Pavučině snů se dotkl King sci-fi. A udělal to způsobem sobě vlastním. Stal se pro mě nejen autorem děsivých příběhů, ale i spisovatelem, který perfektně píše i jiné odnože. Kniha měla 600 stran a přečetl jsem ji ihned dvakrát. Zůstala ve mě, jako krvavá rýha. Pálila mě a uklidňovala zároveň. A když jsem se k ní vrátil po letech, bylo to jako obřad. Přijímal jsem knihu znova a vzpomínal. Nedokázal jsem se tomu ubránit. Vyprávěl jsem o tom manželce a ona mi říkala, že si schválně Pavučinu snů také přečte. Neznala ji a myslím si, že nás tahle knížka ještě víc spojila dohromady. Má v sobě totiž něco magického. Ano, dlouho jsem hledal to správné slovo a myslím, že magická je opravdu nejlepší. Ale je také prostým faktem, že k ní mám osobní vztah. Tak by to mělo být, nemám pravdu?

Dokonce, když byly děti malé, tak jsem jim některé děsivější pasáže vyprávěl na chalupě. Když byl kolem sníh. Zaklepal soused a dodnes si úryvky textu moji milí pamatují. Je to vlastně zvláštní. Knížky jsou pro mě tak trošku něco jako droga. Když mi je smutno, když mi připadá svět divný nebo zažiju něco ošklivého v práci, tak se k nim uchyluji čím dál tím častěji. Hledám v nich klid a většinou jej i nacházím. Zajímavé co? Napínavé příběhy, které zklidní moji mysl. Je to vlastně paradox, který pochopí jen čtenáři. Troufám si tvrdit, že Pavučina snů patří k jedněm z mých nejoblíbenějších knížek. Možná je to kvůli tomu, kdy a jak jsem ji četl a nebo možná kvůli tomu, jak je skvělá. Alespoň pro mě. 

Tak to by byl můj dnešní tip pro vás. Je pátek, víkend za dveřmi. Doporučuji dlouhou procházku v lesích (koukat do zeleného je pro mě už dávno povinnost) a pak...schválně, co myslíte. Jasně, křeslo, lampička, tichý kout a třeba zrovna Pavučina snů. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdysi dávno se v prokletém městě Derry (dějišti klasických románů To a Nespavost) spojili čtyři kluci a odhodlali se ke statečnému činu. K činu, jenž je všechny změnil způsobem, který nikdy nebudou schopní pochopit. Teď, o pětadvacet let později, jsou z kluků dospělí muži, každý se svým vlastním životem a vlastními starostmi. Ale vzájemné pouto přetrvalo.
Každou loveckou sezónu se čtveřice znovu schází v lesích severního Maine. Letos do jejich chaty zabloudí dezorientovaný cizinec, který mumlá cosi o světlech na obloze. A jeho nesrozumitelné blouznění se brzy ukáže až nepříjemně blízké pravdě. Zanedlouho jsou čtyři přátelé vtaženi do děsivého souboje se stvořením z jiného světa. Jejich jediná naděje na přežití leží ve společné minulosti - a v pavučině snů...

------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. září 2022

KNIŽNÍ TIPY - Dveře do léta - Robert A. Heinlein (1995)


Dveře do léta - Robert A. Heinlein
1995, Laser-books (Laser)

"Ahoj, co to čteš?": zeptala se mě moje budoucí žena. Hospoda kousek od vysokoškolských kolejí byla šíleně zakouřená. Zvedl jsem oči a i když jsem ji hrozně rád viděl, trošku mě mrzelo, že mě vyrušila. Když čtu něco zajímavého, bývám mimo. Totálně mimo. Ponořím se do příběhu a třeba cestuji v čase. Jako v případě Dveří do léta, mé oblíbené knížky od mistra Roberta A. Heinleina. Píše se rok 1996, mě je krásných devatenáct a ve sci-fi stále objevuji nové autory. Vždycky projedu v antikvariátě u synagogy všechny oddělení. Beletrii, romány a nakonec stejně skončím u příběhů z jiných galaxií. No, tedy, sem tam si domů odnesu i nějakou tu klasiku, protože o ní diskutujeme někde s kamarády a i když jsem četl snad "všechno důležité", sem tam se najde něco, co bych si měl doplnit. Čtu si i o přednáškách, které jsou na strojárně neskutečně nudné. Stejně jak většina lidí.

Prožiju několik krásných dní. Plných objevování a touhy. Pamatuji si, že byla sobota ráno, moje milá ještě spala. Ona je velkým spáčem. Vylezl jsem z postele, sednul si k oknu, abych ji v malém pokoji na koleji nerušil světlem a zbytek těch 238 stránek dočetl. Bylo mi trošku stydno, podobné jednohubky jsem dával za odpoledne s pár pivy. Zaklapnu knížku a jdu si zase lehnout. Dnes do školy nepůjdeme. Nějak se nám nechce, ehm. Faktem ale je, že mi celý příběh vrtal hlavou ještě  několik dalších týdnů. Měl jsem to tak nastavené. Knihu jsem nosil v žebradle a každému ji nadšeně ukazoval. Vyhledával jednotlivé pasáže a předčítal je těm, které to zajímalo i všem ostatním. Musel jsem být děsně otravný. Ale to ke mě tak nějak patřilo. Ještě jsem věřil, že se lidé chtějí dozvědět něco nového. 

Střih....čas běží...dlouhých, krásných i někdy těžkých 26 let. Život. 

Je sobota a moje milá pořád spí. Stále je velkým spáčem. Nechci ji rušit, tak si jdu sednout do obýváku. Dva puberťáci jdou na záchod. Jen zamručí na pozdrav a jdou zase spát. Otevřu děsně ohmatanou knížku Dveře do léta. A začnu číst. Necestuji v čase jenom s příběhem, ale i ve vlastních myšlenkách. Moje holka se stala mojí manželkou. A z dcerky nám roste také velká čtenářka. Dočtu pár kapitol, zasměju se morčatům i kocourovi, jehož průpovídky používám i v běžném životě. Přemýšlím a říkám si, jak se kolem až hrozivě změnily technologie a jak je šílené, že lidé zůstali stále stejní. Většina není moc chytrých, moc nepřemýšlí, moc nepožívá mozek. Zvláštní a vlastně i svým způsobem děsivé. Představovali jsme si v devadesátkách, že se budeme mít jako v Německu nebo Rakousku. První podnikatelé a politici nás ale stáhli do marastu. Postupně, pomalu. A nějaké nové technologie jsou nám k ničemu.

"Co to čteš?": zeptá se mě manželka, která právě vylezla z postele. Pořád v ní vidím tu divošku, jakou bývala a vlastně pořád je. U snídaně mě nikdo moc neposlouchá. Nadšeně vyprávím o knize a dokonce jednou vstanu, protože si nepamatuji přesně, jak byla některá zajímavá pasáž napsána. Syn nade mnou kroutí hlavou. Jak někdo může v dnešní době číst? Rozpoutá se klasická debata, která nemá řešení. Nakonec ke mě přijde dcerka a zeptá se mě, jestli bych ji knížku půjčil. Řeknu nadšeně ano, i když ji nemám ještě celou dočtenou. Ale já počkám, to my otcové známe. Vrátí mi ji po deštivé odpoledni, hned druhý den. Celý večer pak na procházce v lesích všechno probíráme a já jsem takový ten hrdý chlápek, co se spokojeně usmívá. 

Druhý den se přidá i manželka a přijde i s několika novými vzpomínkami, které nás s touhle knihou spojuje. Hele a to je fakt ten výtisk? Řeknu ano, to necítíš jak voní lehkou zatuchlinou? A zase jdeme ven a já jsem spokojenější ještě víc, než včera. Mluvíme o cestování v čase, co bychom napravili. Zajímavé je, že příliš toho není z osobního života. To spíš některé situace ve společnosti mohly mít jiná řešení. Ale svět nezměníme. Máme sice bohatou fantazii, rádi a často ji necháváme plynout, ale to nic nemění na tom, že nemáme moc, abychom otočili kola dějin. Můžeme se jen chovat slušně, pracovat, vychovat děti. Pro někoho je to možná málo, ale vezměte si, co by se stalo, kdybychom potkali kocoura na jednom z jeho výletů? Co by si pomyslel? Ne vážně, Dveře do léta jsou neskutečným kultem. Alespoň pro mě, starého metalového i čtenářského barda. Pokud jste knihu nečetli. Napravte to. Stojí určitě zato. Navíc je vlastně optimistická! A ty zlepšováky, hej, proč tu ještě nejsou? Vždyť jsou některé skvělé a chtěl bych je domů. 

Tak máme za sebou další týden, co? Tip na víkendovou knihu ode mě máte, venku je vcelku hezky. Myslím, že se půjdu asi s rodinkou odpoledne projít do lesa. Pokecáme a určitě budou jedním z témat i knížky. Děkuji za pozornost přátelé, bylo mi zase ctí! 

-------------------------------------------------------------------------------------------
Byl jednou jeden kocour a ten neměl rád déšť. A sníh ho studil do tlapek. Ale choval pevné přesvědčení, že když se otevře dostatečný počet dveří, jedny přece musí vést do jasného letního dne… A protože na konci dvacátého století se pomocí hypotermie a cestování v čase dá uniknout skoro všemu – možná, že za třicet let opravdu jedny dveře povedou když ne do léta, tak alespoň do lepších časů…

Skvělá sci-fi, snad vůbec nejčtenější román Roberta Heinleina. Vydejte se do Velkého Los Angeles – a ani se nemusíte nechat zmrazit.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. září 2022

KNIŽNÍ TIPY - Hellraiser - Clive Barker (1986)


Hellraiser - Clive Barker
1986, The Hellbound Heart

Hellraisera jsme s manželkou nejdřív slyšeli jako song od Motorhead. Pak jsem zjistil, že jej složil Ozzy Osbourne (s Lemmym a Zakkem Wyldem) a následně pozval svoji ženu někdy v roce 1997 do filmového klubu v kině Elektra, který se nacházel na hlavní třídě v Plzni. Po zhlédnutí jsme odcházeli a hodně o filmu diskutovali. Já jsem,  jako hlavní kulturní referent rodiny, našel potom v antikvariátu knížku. Tedy, postup poměrně netypický, ale o to tak nejde. Pamatuji si, že to býval v určitém období neskutečný kult. Mezi vysokoškoláky se stal tenhle snímek doslova fenoménem. Přitom už byl za dob mých studií jedenáct let starý. Ale znáte to, k nám se po revoluci spousta věcí dostala s velkým zpožděním. Zalezl jsem si na koleji do rohu a nenechal se rušit. Říkám pak ostatním v hospodě, jak je knížka skvělá, dokonce jsme ji pár lidem půjčil, ale mimo mé milé, se snad nikomu nelíbila.

Ale já už byl tenkrát zvyklý, že mám trošku jiný vkus než ostatní lidé. Někdy možná až moc přemýšlím, někdy zase sním. Snažím se pokaždé naladit na stejnou vlnu jako autor. A platí to u knih i u muziky. Poslední roky mám i přes svoji optimistickou povahu pocit, že Lemarchandova kostka leží před námi. Hlavolamy umíme vyřešit, ale možná je všude kolem až příliš cenobitů, příslušníků tajného řádu. Až moc bolesti, až moc utrpení. Tady se Clive Barker opravdu vyřádil. K filmu bych měl možná nějaké připomínky, ale kniha je pro mě dokonalá. Navíc, souboj mezi obyčejnými lidmi a pekelníky můžeme poslední roky sledovat každou chvíli. Stačí si otevřít zprávy nebo poslouchat lidi na ulici. Na plakátech i na obalu je krásně vidět, jak se někteří z nás v dnešní době cítí. Kniha je opravdu hodně nadčasová.

Výkladů, jak a co příběh znamená a co si z něj máme vzít, je samozřejmě velké množství. Pro někoho je to jen děsivý horor, pro jiného příměr a předzvěst šílené budoucnosti. Vedli jsme o tom velké spory (tohle my poslední roky hrozně chybí, protože nemám nikde kolem sebe kromě manželky člověka, s kým by se dalo o podobných knížkách popovídat), které neměly nikdy vítěze. Osobně vidím vše zase spíše v lidské rovině. Líbí se mi ten mladý pár, který se sestěhoval do malého domku. V něm, jak známo, trošku straší. Když se pak poprvé objeví Pinhead, hodně jsem o tom přemýšlel. A přiznám se, že jsem měl strach u knížky, i filmu. My jsme ještě tenkrát nebyli otupeni tolika mrazivými filmy, ony i ty horory z osmdesátek nebyly tak šílené. Jak někdo kdesi velmi trefně napsal. Hellraiser je příběh se spoustou hrozných démonů, zrady, lidského selhání, touhy po moci. Některé pasáže jsou opravdu hnusné, ale v základu se jedná vlastně o klasickou tragédii.

Vidím to hodně podobně. Protože autor znal skvěle lidi a jejich slabosti. A vše dokázal zasadit do příběhu, který se naplno zapsal do dějin. Dodnes si pamatuji: 

„Mohl být někomu vyměřen horší trest,
než je představa bolesti
bez naděje na úlevu?“

„Všechno, co lidstvo ví o řádu Šrámu, mu bylo známo“.

"Chtěl se povznášet svým chtíčem, místo aby kvůli němu cítil opovržení."

Mohl bych pokračovat, ale to už bych vám prozradil příliš. Zjistil jsem totiž, že spousta z vás mé doporučované knihy ještě nečetla. Nerad někomu něco striktně doporučuji, ale tentokrát si myslím, že Hellraiser je povinnost. Jsou zkrátka knížky, které by měl mít ve své sbírce každý. Tohle je totiž sci-fi, horor, ale hlavně téma k zamyšlení. Protože si myslím, že kostka před námi už nějaký ten čas leží a my se poslední roky za každou cenu snažíme, abychom ji rozluštili. Je jedno, kdo bude Pinhead, spíš jde o to, že hloupost a tupost začíná vládnout světu. Bohužel, nějak nevím, co s tím. Tak si raději zalezu zase s knihou. Hellraiser na mě fungoval i po letech. Jen jsem na něj nahlížel přeci jen trošku jinak. Víc mě děsil, protože už toho víc vím. 

Vážení a milí, čtenáři. Děkuji vám moc za pozornost. Buďte na sebe opatrní a zase za týden. Pinhead: "Žádné slzy, prosím. Je to mrhání dobrého utrpení."

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Franku Cottonovi, požitkáři, jenž vyčerpal veškeré možnosti zábavy v této realitě, se podařilo odhalit tajemství Lemarchandovy kostky, bájného hlavolamu, který otevírá dveře k absolutním rozkoším jiných sfér. Stanul na prahu a vyčkával příchodu svých průvodců, cenobitů, příslušníků tajného řádu těch, kdo rozkoš také hledali, našli a už také pochopili, že s vypjatou smyslností je neodmyslitelně spjata i její věčná souputnice: trýznivá bolest. Hrůzná, nesnesitelná kombinace však Franka přivede za hranici života, zpoza níž mu může pomoci pouze Julia, žena, která kdysi podlehla kouzlu jeho osobnosti. Při boji za Frankovu záchranu dojde ke střetu zástupců pekelného světa blahé agonie s obyčejnými smrtelníky, ovládanými chtíčem, žárlivostí i láskou.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. srpna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Piknik u cesty - Arkadij Strugackij & Boris Strugackij (1985)


Piknik u cesty - Arkadij Strugackij & Boris Strugackij
1985, Mladá fronta

To vám jdu takhle jednou z práce městem kolem synagogy v Plzni, myslím si na svoje věci a najednou se zastavím. Vlastně ani nevím proč. Neohlížím se za pěknou dívkou, ani mě nikdo nechce přejet na chodníku kolem nebo elektro koloběžkou. Zvláštní pocit, který nejdříve přikládám tomu, že poslouchám novou desku KRISIUN. Ale není tomu tak. I když nemám na nose brýle, zaujme mě něco ve výloze. Hergot, co to bylo? Chvíli nevím a pak jdu blíže. Jasně, tuhle knížku jsem kdysi v mládí četl. Podle mě ji nemám doma. No hele, stojí pár kaček, co takhle zajít dovnitř, podívat se na ní a uvidím. Slečna je děsně milá, jak už tak v antikvariátech bývají a nechá mě si prolistovat pár stránek. Zase se zasním, protože text mě zaujme. Některé věty mi dokonce vyskočí z paměti. Jasně, tu si musím znovu přečíst. 

Ten den se mnou není moc řeč, dokonce je mi několikrát doma vyčteno (to je krásný slovo, co?), že neodpovídám na otázky. Inu, jsem mimo, má milá. Musím knížku dočíst. Potácím se druhý den ráno do práce a vypadám jak po slušné opici. Ale není tomu tak, mé opuchlé oči jsou způsobený tím, že jsem všech 142 stránek přelouskal. Jako jednohubku, ke druhé knížce, kterou mám normálně rozečtenou. Většinou tohle nedělám, neumím se soustředit na dva příběhy najednou, ale u Pikniku u cesty nešlo jinak. Musel jsem, i když jsem tušil, že budu druhý den jako mátoha. Že mi uteče jiná práce. Nemohl jsem si pomoc, mám pro podobné klasické sci-fi zkrátka slabost. Taky si u něj vždycky zavzpomínám na svá studia. To jsem býval v antikvariátech stejně častým hostem, jako v hospodách. Teď chodím víc do knihkupectví nebo spíše objednávám na internetu. Musím číst fyzické knihy, nechci být ochuzen o ten krásný pocit, že rozbaluj voňavý papír. Zajímavé je, že u hudby mi tohle už dávno nechybí.

Bratři Strugackij napsali skvělý příběh. Napínavý, velmi čtivý. Kombinují v něm několik žánrů, jsou zajímaví, záhadní, tajemní. Vždycky si představuji, že už došlo k návštěvě z vesmíru, že někde najdeme stopy, důkazy a budeme se těšit na příště. Pokud tedy nějaké někdy bude. Zatím děláme všechno pro to, abychom se postupně zničili. Kniha byla napsána v bývalém Sovětském svazu a vykreslený svět budoucnosti není rozhodně nic pěkného. Musel jsem se několikrát zastavit a zamyslet, protože je knížka neskutečně aktuální i dnes, 50 let po vydání. Je sociálním výletem do našich zkažených duší. Většina z nás žije totálně zasažena konzumem a honbou za věcmi. Lepší mobily, auta, oblečky, většinu z toho nepotřebujeme. Nechci působit jako nějaký šílený vizionář, ale naše planeta krvácí a nám je to úplně jedno. Možná třídíme odpad, ale zároveň podporujeme ekonomiky, který jej vytvářejí ve velkém. Divná doba, divný názory. Místo reálných činů jsou uctíváni ti, kteří si na ekologii jen hrají. Mají jí plnou hubu, ale skutek utek. Rozum, obyčejný selský rozum, přátelé, ten dostává poslední roky pořádně na prdel.

Je to vlastně hrozně smutné čtení. Ale zároveň opravdu zajímavé. Oba bratři mají totiž velký dar vypravěče. Nejsou zbytečně techničtí ani se "nevykecávají". Nepotřebujete vlastně ani moc detailních znalostí o technice apod. Stačí všeobecný přehled. Vše je ponuré, syrové, jedná se o takový ten klasický, poctivý a inteligentně napsaný sci-fi příběh, kterých už moc v dnešní době nevychází. Možná jsem jej četl tak rád i z nostalgie, možná fakt už stárnu a jen si to nepřipouštím, ale stejně...Piknik u cesty stojí rozhodně za pozornost. Mám rád podobné knihy, které jenom nebaví, ale také předávají nějaké poselství. Podle mě je hrozně těžké něco podobného napsat. Těch nápadů, vizí které se postupně plní, tomu říkám pravé umění. Ano, pamatuji ještě doby, kdy naše paní učitelky považovaly sci-fi za pokleslý žánr. Co by za to dnes ve školách daly, aby děti četly alespoň takovéto knihy. Protože přátelé, dle mých i manželky zkušeností (je učitelka), čte dne tak jedno dítě ze sta. Je to škoda. Bohužel, dnes vítězí jen povrchní zábava. 

Ale nebudu starej a zapšklej. My přece čteme. My jsme ti, co si dokážeme pořád užít dobrý příběh. Otevřít si lahev něčeho dobrého, uvelebit se na příjemném místě a nechat se unášet fantaziemi. Jestli jste fanoušci sci-fi, určitě si Piknik u cesty přečtěte. A pokud patříte ke staré generaci čtenářů jako já, doporučuji si ji dát znovu. Možná budete překvapeni, jak je aktuální. Asi budu muset za slečnou do antikvariátu zase zajít. Co jsem koukal, tak tam má ještě spoustu dobrot. Děkuji vám za pozornost a přeji co nejhezčí den. Nejlépe jak jinak, než s knihou. Buďte dobří!

--------------------------------------------------------------------------------------------
Bratři Strugačtí jsou dnes nejvýznamnější zástupci sovětské science fiction, uznávaní a vydávaní v celém světě. Za Piknik u cesty dostali švédskou cenu Julese Verna, za jinou knihu významnou sovětskou cenu Aelita, určenou pro nejlepší vědeckofantastická díla. Mnoho jejich knih vyšlo i česky.

Piknik u cesty vychází u nás podruhé (poprvé v roce 1973), aby se s tímto pozoruhodným dílem mohla seznámit i další čtenářská generace. „Stalker" — slídič — Roderick Shoehardt je hlavním hrdinou románu, který se odehrává v blízké budoucnosti v nejmenované zemi Severní Ameriky. Objevy tajemných stop po možné návštěvě z vesmíru vyvolávají horečku téměř zlatokopeckou, když se zjistí, že nalezené předměty mají zázračné vlastnosti, na Zemi nevídané. Skrývá se v nich však i smrtelné nebezpečí nejen pro stalkery, ale i pro jejich potomky. V pestrém ději autoři kombinují sci-fi s prvky westernu, pohádky i detektivky a dosahují tím působivého napětí. Příběh má i varovný podtext — upozorňuje na nedomyšlenou činnost lidí, kteří v honbě za ziskem ignorují důsledky svého konání.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. srpna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Hyperion - Dan Simmons (1996)


Hyperion - Dan Simmons
1996, Laser-books (Laser)

Na některé knížky je potřeba klid. Jsou totiž více propracované a v běžné hospodě nebo ve vlaku jsem se na ně nemohl soustředit. Mívali jsme v devadesátkách s mojí budoucí ženou vždycky zvyk, že si dáme klídek na knihy. Každý si zalezl jinam. Já k lampičce do rohu, protože mám raději chlad a ona ke kamnům. Venku hodně mrzlo a chalupa byla zasypaná sněhem. Místnost se pokaždé vytopí tak za tři dny a Hyperion jsem četl hned první. Zabalen do spacáků jsem se nechal pozvat ke konci světa. Armageddon si představuje každý čtenář sci-fi asi trošku jinak, ale zde je vykreslen velmi uvěřitelně. Na cestu se vydává sedm poutníků a každý vypráví svůj příběh. Jeden by mohl mít recept na zastavení konce. Od autora skvělý nápad, který spolu s tím, jak je celý příběh vystavěn a napsán, řadí tuhle knihu mezi nejlepší v žánru. A nejen v něm.

"Dáš si něco k jídlu?": ptá se mě blondýnka. Nevnímám, musí ke mě přijít, obejmout mě a nahlédnout do knihy přes rameno. Ne, promiň, jsem moc zmrzlej. Odmítám ji. Ale já nechci do postele, ptám se na jídlo. Působím zmateně. Koukám, že tebe to fakt hodně baví, co? Diskutujeme pak u lunch meatu o kapitolách, které jsem přečetl. Zpočátku na mě vše působí trošku zmateně a nepřehledně, ale to je možná zimou, která je dnes nějaká vlezlá a otravná. Dáme si ruma, jen trošku, na zahřátí. Pak si ještě chvilku čtu a někdy kolem půlnoci se zabalíme do peřin. Tělo na tělo, jsme mladí a já pak nemůžu zamhouřit oči, protože musím pořád nad knihou přemýšlet. Jdeme také každý svoji cestou? Jaký bude náš cíl? Je to smrt, rozhřešení, láska? Nevím, jsem mladý, pořád se ještě trošku hledám. Blondýnka se odkope. Opatrně ji přikryji, ale ještě předtím se na ní chvilku dívám. Je nádherná.

Stejně je to zvláštní nebo vlastně ne, na chalupě toho vždycky přečtu nejvíc. Mám tam svoje dávno vysezená místa. Už od dětství. Cítím se na nich dobře. Teď už je to rituál, zvyk, co je opravdu železnou košilí. Jezdím na ní pořád, teď už s dětmi a pořád s tou krásnou a milou blondýnou. Tak nějak spolu pomalu stárneme a klid je pro nás čím dál tím důležitější. Odpočinek na louce, schovaný ve stínu, tam je pro mě nejlepší dovolená. "Hyperion" jsem si sehnal znovu v antikvariátu v Jablonci nad Nisou. Knížka mi padla ihned do oka. Hele, to jsme kdysi četli, pamatuješ? Dělám teď každý pátek takový svůj čtenářský deník a sci-fi bylo a je mojí nedílnou součástí. To si musím znovu přečíst. Děti nevědí, která bije, ale my se spokojeně usmíváme. Jasně, že je to o prioritách. Většina lidí dnes "projebe" neskutečnýho času na sociálních sítích nebo v diskuzích, kde ze sebe dělá tupce. Jsem rád, že to máme jinak. Manželka nemá žádné socky a já jen ty, které "musím" kvůli stránkám. Ale moc je nežeru, jestli mi rozumíte.

Vydal jsem se znovu na cestu. Užíval jsem si jednotlivé příběhy, tentokrát již poznamenaný více zkušenostmi, snad i vědomostmi. A všechno jsem vnímal jinak. Víc mě oslovily zcela jiné pasáže. Zajímavé je, že si je pamatuji opravdu hodně. Pořád jsem běhal do chalupy, když žena vařila a neustále ji předčítal některé kousky. Hele, tohle je zajímavý. Nepřipomíná ti to něco, co se nedávno stalo? Tohle je fakt neskutečný výlet do lidských myslí. Souhlasím asi s ostatními, že nejlepší je Sola, to jsem byl opravdu naměkko. 500 stránek uteklo za několik večerů jako voda v nedaleké Nise. Bavil jsem se, usmíval, i mi bylo chvílemi smutno. Díval jsem se na Ještěd, když zapadalo slunce a nechtělo se mi dovnitř. Zvuky lesa, klid a pohoda. Co náš svět čeká? Filozofovali jsme u pivka a vína, probírali, co kdo jak a kdy četl. Potřebuji si občas odpočinout, dát svému životu další směr. Urovnat si myšlenky. A v lesích mi to jde nejlépe. Mimo společnost, která je poslední dobou nějaká chorá, nepřipadá vám? 

Dan Simmons je mistr ve svém oboru. Akce se střídá s emocemi. Každý příběh je jiný, kněz, voják, básník, každý je odlišný ze své podstaty. A jako v běžných životech má své radosti i trápení. Jenže brzy bude konec světa. Je třeba také něco udělat, nejen kecat (co jen mi to připomíná? Že by současnost?). Autor se dotkne všeho, od politiky až po zabíjení, někdy je citlivý a vnímavý (básník), jindy krutý. Každý je originál a dohromady bylo stvořeno dílo, které nemá obdoby. Je to opus, který má i pokračování Pád Hyperionu, díky němuž budete mít celý děj více ucelený. V určitých momentech mi kniha připomíná Dekameron (Giovanni Boccaccio) nebo Dantovo peklo. Je to složité čtení, které vám nedá nic zadarmo. Pro někoho to může být opravdu výzva, ale nezoufejte, zároveň je čtivé, zajímavé. Budete mít chuť pokračovat. Nejsme přeci žádní hlupáci, ne?

Táta se s vámi půjde projít a vykoupat asi až večer, copak nevidíte, že je mimo? Ve svým světě, v jiném vesmíru? Slyším z dálky, jak se moje skvělá žena směje. Je to tak, dejte mi ještě chvilku. Pár stránek, dočtu kapitolu, jo? Mám to takhle pořád. Rád se ztrácím mezi písmenky. Možná utíkám, možná taky ne? Kdo to ví? Já ne. Je léto, určitě máte také dovolenou. Tak vám přeji, abyste si ji pořádně užili, odpočinuli si. Třeba vám k tomu pomůže i Hyperion. Mě ovlivnila hodně. Štír čeká...

Opatrujte se, ať jste kdekoliv. Hezký den přeji! A děkuji. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------
První kniha hyperionského cyklu.

Na planetě zvané Hyperion, mimo dosah zákonů Hegemonie Člověka, čeká bytost zvaná Štír. Někteří ho uctívají. Někteří se ho bojí. A někteří přísahají, že ho zničí. V údolí Hrobek Času se obrovské Artefakty s neznámým obsahem pohybují proti proudu Času. Štír čeká...

V předvečer Armageddonu, kdy se celá Galaxie připravuje k válce, se sedm poutníků vydává na poslední Pouť na Hyperion, aby nalezli odpovědi na nevyřešené hádanky svých životů. Každý v sobě nese zoufalou naději - a strašné tajemství. A jeden z nich možná drží v rukou osud celého lidstva...


-------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. července 2022

KNIŽNÍ TIPY - Enderova hra - Orson Scott Card (1994)


Enderova hra - Orson Scott Card
1994, Laser-books (Laser)

To už jsem chodil nějaký ten měsíc se svojí budoucí ženou. Znali ji i mí kamarádi na koleji. Ihned zapadla do našeho nepsaného a neorganizovaného čtenářského klubu. Dlouhé debaty u piva, jo to bylo ještě v dobách, když lidé jen nečuměli do mobilů. Jsem moc rád, že jsem to zažil. Možná trošku divoké časy, ale také plné objevování a hltání čehokoliv, co do té doby bylo zakázané. Moc nevím, kdo mi Enderovu hru doporučil, ale tipnul bych si, že radioamatér Petr. Co ale vím jistě je to, že jsem byl po prvním přečtení doslova šokován. Byla to neskutečná jízda. Sci-fi ze staré školy, které mám stejně nejraději. Pozdější přetechnizované knížky od modernějších autorů už mě tolik nebraly. Vím, že se tenkrát řešil i nějaký konflikt v Africe a mluvilo se i dětských vojácích. Spojilo se mi to navěky v jedno. Tahle knížka bolí, počítejte s tím.

Je o nebezpečí z kosmu. O šikanu, o šílenství, které se v lidech probudí, když jsou pod tlakem. Přemýšlel jsem a hodně jsme debatovali o tom, jak bychom byli v krizových situacích pořád čestnými a těmi hodnými. Naivně jsme netušili, co dokáže udělat i se silnou povahou hlad nebo strach o vlastní život. Je to vlastně hodně smutné čtení, ale také spousta motivů a nápadů k zamyšlení. A jsme opět u toho. Čítával jsem vždycky rád i historické romány a v těch se to krutostí, bídou, zradou a různou další špínou jenom hemží. Devadesátkové sci-fi není o nic lepší. Proč jsme vlastně takoví? Proč dokážeme tolik ubližovat? Seděli jsme ve sklepě u jednoho stolu a číšník se mohl přetrhnout, aby nosil pivo. A vzduchem se vznášela slova jako poctivost, úcta, pokora, lidství. Ovlivněni samozřejmě sametovou revolucí, Havlem a pocitem, že svoboda je krásná. Ještě jsme netušili, že ji spousta jedinců zneužije a pošpiní. Podobný stav se nikdy nevrátil. Člověka ohlodal život a dostal tolikrát přes svoji naivní hubu, že věří už jen pečlivě prověřeným.

Podívejte se schválně někdy kolem sebe. Matky zblblé z facebookových skupin, zakazující dětem kousek čokolády. Online kontrola pohybu ratolestí, kdy nemůže třináctiletá holka ani sama v poledne domů tramvají. Absolutní pravda je jen ta naše. Zdravý rozum dostává, stejně jako v knížce, pěkně na zadek. Kam jsme to dopracovali? Kde jsou usměvavé děti s odřenými koleny? To fakt chceme mít zombie vojáky na dálkové ovládání? Instagram, dokonalá těla, pozlátko a na druhém konci planety nemají ani na jídlo. Nezažíváme svým způsobem tenhle příběh už dávno v realitě? My vlastně žádné vetřelce z vesmíru ani nepotřebujeme, my si vystačíme sami. Ale co, cola pořád teče proudem a na popcorn je taky, tak žádnej problém boomer, ok? Ona je Enderova hra spíše než klasické sci-fi psychologická analýza. Výlet do temných zákoutí lidské mysli. Nastaveným zrcadlem, které tak dobře znají vyšetřovatelé násilných trestných činů. Hodný strýc od vedle deset let týral svoji dceru. Asi stačí tenhle příklad, co?

Kolem dvaceti jsem si představoval budoucnost trošku jako ráj. Začaly k nám jezdit kapely, které jsem miloval od dětství, prodávaly se knihy, které jsem hltal všemi póry svého těla. Ostatní to měli podobně. To jste třeba potkali cizího člověka v hospodě a on se z něj vyklubal čtenář jako vy. Poznávali jsme se podle metalových triček a umolousaných výtisků, které jsme tahali ze žebradel. Hele, navíc se na to skvěle balily holky. Na kolejích nebo studentských klubech to byla klasika. Ráj se mi tak trošku splnil. Ale není to díky společnosti, ale rodině. Spíš mi přijde, že se dnes lidé prožívají víc než dřív. Narcisové a zahleděnci sami do sebe. Sobečkové, chlapi, co už dávno nejsou chlapi, o ženských nemluvě. Já vím, mluvím jako starej dědek, ale když já se koukám kolem sebe. Nechci pořád nadávat a tak jsem si brával všude Enderovu hru i letos. A musím říct, že ve mě probudila všechny tyhle myšlenky, o kterých vám právě teď píšu. Pokud se totiž k sobě nebudeme chovat normálně a nepomůžeme stařence přes přechod, ztratíme to nejcennější, co máme. A dopadneme jako hrdinové z téhle knížky. Znovu podotýkám, že nebudeme potřebovat ani mimozemšťany.

Podobné psychologické hry, výcvik zaměstnanců, se nedějí jen v armádě, ale v každé větší firmě. Vymýt mozek, až už nejste člověk, ale "lidský zdroj". Neosobní kecy, vše budováno za účelem zisku -  pro pár vyvolených. Pokud na to máte žaludek, můžete se vyšplhat někomu po zádech a třeba mu klidně zničit život. Je to jen na vás. Pokud to uděláte, u vás podobných si třeba získáte nějaké to povrchní uznání, pokývání hlavou, že máte lepší věc, majetek. Hele, pěkně jsem se rozjel, ale stejně jako před mnoha lety, i tentokrát na mě Enderova hra hrozně působí. Je v ní spousta pravdy, odpozorovaného chování. Kniha je napsána velmi svižně, odsýpá, že nebudete stíhat obracet stránky. Pokud máte tenhle styl rádi, zakousnete se jako buldok a už se nepustíte. Chvílemi jsem zapomínal i dýchat. 

A opět jsem si, při svých větších zkušenostech a snad i vědomostech, vychutnal čtení myslím lépe a více, než kdysi. Enderovu hru by si měl přečíst každý fanoušek sci-fi. A nejen on. Technických detailů není zase tolik, to pochopí každý. Spíš jsem se ve svém okolí setkal s tím, že knížka tolik nebavila některé citlivější jedince. Nechci generalizovat, ale byly to většinou ženy. Všechna ta šikana, zlo, špína, vojáci, hnus, je přeci jen bližší nám. I když, buďme spravedliví, některé dámy umí být taky pěkné svině. Jsem moc rád, že je svět ještě pořád někde v pořádku. Třeba doma na pohovce, kam si tak často rád zalézám. Nevím o světě. V pátek odpoledne chodíváme se ženou do lesů. Je to ta stejná dívka, co jsem s ní sedával u stolu za dob svých studií. Knížku jsme probrali znovu shora i zdola a oba se shodli na tom, že je vynikající. Opravdu doporučuji.

Buďte silní a dobří! A pamatujte, že jedna přečtená kniha je jako prožít několik životů. Važme si toho a usmívejme se! Děkuji za pozornost. 

--------------------------------------------------------------------------------------------
První kniha Enderovské série.

Vědeckofantastický román, který můžeme doporučit všem milovníkům dobré literatury. Román nejen o zápasu pozemské civilizace se smrtelným nebezpečím z kosmu, ale také o přátelství, bratrské lásce a nenávisti. Kniha je napsána strhujícím způsobem a patří k tomu nejlepšímu, co současná americká sci-fi produkce nabízí.

Kniha oceněna cenou Nebula 1985 a Hugo 1986.


-------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. července 2022

KNIŽNÍ TIPY - Neuromancer - William Gibson (1984)


Neuromancer - William Gibson
(1984), 1992, Laser-books (Laser)

První počítač jsem potkal už na střední škole. I když byla naše střední šíleně komunistickým ústavem, tak co se týká techniky, tak se hodně snažili. Nesměli jsme na něj dávat sešit, jinak by se z větráku začalo kouřit. Natolik se zahříval. Diskety, programování, zkrátka nic pro běžného uživatele. Následovala práce s účetním programem. Zlatý devadesátky. První tisk nahé ženy trval něco kolem půl hodiny. Vytáčený modem nebyl nic moc. Ale byli jsme najednou spojeni se světem. Hry mě nikdy moc nebavily, ale PC jsem uměl vždy ovládat více, než obyčejní smrtelníci. Dokonce jsem schopen si i sám něco málo naprogramovat. Ale pojďme ke knize. Byla vydána v roce 1984, ke mě se pak dostala někdy v zimě 1996, když mi ji doporučil jeden Favák cestou ze školy na kolej. Vůbec jsem netušil, co to je kyber punk. Přistupoval jsem k příběhu jako k obyčejné, klasické scifi.

Pamatuji si, že mě zpočátku kniha moc nebavila. Příběh ano, ale mnohým technickým popisům jsem příliš nerozuměl. Chodil jsem za kolegou, který měl bohaté rodiče a ti mu koupili počítač. Naše fantazie pracovala na plné obrátky. Začínal zrovna pomalu internet, na ten jsme chodili do jedné učebny a museli jsme se objednat na měsíc dopředu. Zahltili jsme tenkrát jednou tiskárnu a způsobili nemalou újmu všem, protože jsem si potřeboval vytisknout tabulatury na baskytaru (MEGADETH). Míval jsem adresu ještě na Yahoo. Skvělé bylo, že byl komputer jen takovou milou zvláštností, relaxem, zábavou a ne pracovní povinností. William Gibson měl samozřejmě v mnohém trošku naivní představy, ale to bylo dáno dobou a možná i vírou v lidi. Ještě nevěděl, kam se bude všechno ubírat. Zatímco byl počítač pořád vcelku ojedinělým nástrojem v zaměstnáních, získal jsem si díky svým znalostem i první práci. Internet byl zrovna fascinující, osvěžující, nekonečný a neskutečně inspirující.

Hlavním hrdinou je Case, komputerový zloděj. Dnes vlastně každý z nás. Co piráti? Dějovou linkou je pak souboj dvou programů, umělé inteligence. Jeden se snaží ovládnout druhý a spojit vše v jeden celek. Kdysi jsem nevěděl, kam se posuneme. Podívejte se někdy kolem sebe. Umělá inteligence zatím pořád nic moc, ale ovládáni jsme všichni pěkně. Schválně, kolikrát jste během čtení tohoto článku vytáhli mobil a zkontrolovali notifikace? A potřebujete to? Nebyla náhodou spousta věcí úplně zbytečných? Kolik cenného času strávíme čuměním do obrazovek. Svět se hodně změnil, tedy v jeho bohatší a vzdělanější části. Tuhle knížku je třeba číst velmi soustředěně, klidně se třeba i několikrát vrátit. Vše pořádně promyslet, někdy knihu odložit a dohledat si informace, pokud nevíte. Máte je v kapse, jestli jste zapomněli.

Jednou jsem kdesi slyšel, že dochází k postupné debilizaci společnosti. Ono totiž, přístup ke všemu máme každý, ale spousta lidí dnes už ani neví, jak internet funguje. Vlastě by se dalo také napsat, že žijí už jen na sociálních sítích. Příkladem budiž jedinci, kteří se vás zeptají, kde by si mohli poslechnout hudbu z recenze. Přitom stačí kliknout na článek a i když je nebaví nebo neumějí pořádně číst, mohou si vše v klidu dohledat. Je to jedno, jediné, prosté kliknutí. Přesto raději věnují čas kecům v diskuzi. Divnej svět, hodně podobný tomu, co je v Neuromancerovi. Možná jsme blíž, než si myslíme. Každý totiž není chytrý a jak známo tupá masa se tak lehko ovládá. Příklady si určitě pamatujete a vidíte je každý den. Někdy jsem až v šoku, jak jinak inteligentní lidé podléhají dezinformacím. Staromilci a boomeři lamentují nad koncem psaného tištěného textu. Musí totiž také na hajzlík s mobilem, ale můžete si za to sami. Nedovedli jste nabídnout nic přitažlivého. To je prostý fakt.

Mám rád moderní technologie, jsou mým koníčkem, ale beru je vždy s nadhledem. O tom podle mě knížka také je. Nějak jsme zapomněli přemýšlet. Pošli mi odkaz, no ty vole, to nemáš Google? Nebo nekonečné chaty o ničem, kde se mezi nesmyslnými smajlíky ztratí původní myšlenka během několika chvilek. Kecy, kecy, pozlátko. Asi máme tolik času. Dokonce i ti mrtví a válka nikoho už nezajímá. Dokud nebudou na Netflixu. Někdy si říkám, jestli fakt neměli pravdu staří propagátoři mimozemských civilizací. Třeba nás fakt ovládá někdo z kosmu. Přece není možný, abychom byli tak blbí? Nevěříte? Zaregistrujte se na facebooku a počkejte tak půl roku. Možná se budete hodně divit. Tolik projebaného času nikde jinde nezažijete. Umělá inteligence si s vámi bude pohrávat a ještě jim to budete žrát i s navijákem. Naládujete jim svoje soukromí. Ukážete holou řiť. A prodáte duši ďáblu.

Teď, s odstupem třiceti let, se mi knížka četla určitě lépe. Jen jsem se musel oprostit od dnešního poznání. Je svým způsobem zastaralá a moderní, vizionářská zároveň. Kyberpunku asi nikdy příliš holdovat nebudu, ale Necromancer stál vskutku zato. Doporučuji všemi deseti. Vlastně ne, pardon, někdo mi píše o někom, že někomu něco řekl. Teenka? Ne, vousatý mladík v nejlepších letech, který místo toho, aby doma pohladil svoji ženu, tak řeší neskutečný kraviny. Proč to čtu? Proč ho nezablokuju? Proč už tu umělou inteligenci nezastřelím? Nevymažu, nerestartuju? Nevím. Asi stejně jako vy. William Gibson byl velmi pečlivý a jeho dílo je propracované až k dokonalosti. Třeba se vám bude také líbit. Určitě stojí za přečtení.

Děkuji za vaše kladné reakce. Vždy mě nabijí pozitivní energií. Přeji vám hezký den a držte se, nás nedostanou!

------------------------------------------------------------------------------------------------
Román desetiletí, oceněn Nebulou a Hugem. Dnes již kultovní kniha příznivců kyberpunku. Jedinečná možnost seznámit se se stěžejním dílem kyberpunku v perfektní podobě, kdy můžete vychutnat brilantnost a bohatost Gibsonova jazyka. Ústřední postavou románu je Case, computerový zloděj, který vstupuje do celosvětové sítě počítačů a manipuluje s uloženými daty. Příběh sleduje snahu dvou mocných programů umělé inteligence o nelegální spojení do jednoho celku, schopného rozluštit poselství mimozemské civilizace.

Mistrovských děl science fiction je hodně, ale Neuromancer je jen jeden.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 17. června 2022

KNIŽNÍ TIPY - Metro 2033 - Dmitry Glukhovsky (2005)


Metro 2033 - Dmitry Glukhovsky
2005, (2010) Knižní klub

Jeden z prvních výletů, které jsem se svými malými dětmi uskutečnil (rok 2007), tak byl do Prahy. Pamatuji si přesně, že jsme zastavili na periférii a jeli metrem. Nedokázal jsem se tenkrát moc u dvou uřvaných prcků na čtení soustředit, ale apokalyptický román Metro 2033 jsem zhltl v říjnu na lavičce za domem. Děti byly milostivé a chvilku se nehlásily o slovo. Usedli jsme do soupravy a mě se udělalo nevolno. Nemám cestování metrem rád už od svého dětství. Vadí mi puch a zatuchlina. Dmitry navíc napsal knihu tak emotivně a napínavě, že jsem si připadal opravdu jako v Moskvě, několik metrů pod zemí. Znal jsem sice jen pár záběrů z nějakého dokumentu, ale během čtení jsem zřetelně cítil úplně stejný smrad.

Je to vlastně smutný paradox, že se mi vše vrátilo znovu letos, když Rusové napadli Ukrajinu a svět zaplnily záběry z kyjevského metra. Ano, takhle nějak jsem si vše představoval, když jsem knížku znovu četl. Arťem a jeho putování spletitými chodbami. Ne, na povrch se nikdy nedostaneme. Je tam jenom smrt a spálená země. Vlastně ani nevím, proč mě poslední roky podobné knížky znovu oslovují. Někdy možná cítím z lidí až příliš zla. Díky sociálním sítím se každý odkope a prozradí na sebe i věci, které byste raději nechtěli vědět. Začátek konce? Nebude nakonec zmáčknutí červeného tlačítka jen hloupá výzva na internetu? Netuším a ani si nechci tenhle svět představovat. Vyrůstal jsem totiž ještě v tom, který mi dával smysl. Ale možná jen stárnu a už nechápu spoustu věcí.

Metro 2033 je hodně depresivní knihou, temnou a chladnou. Jakoby autor ztratil víru v lidi. Jediné, co mi trošku vadilo, tak byly pasáže o politice. Nutno ale nahlížet pohledem doby, kdy byla napsána (vydáno 2005). Celé dětství mě strašili, že zlí imperialisté čekají na naše chyby a ztrátu ostražitosti. Legrace je, jak se všechno obrátilo a odkud katastrofa hrozí nyní. Děsivé je potom to, jak jsme zase konci světa (jak ho známe) blízko. U nás v Plzni metro nemáme a do toho pražského se příliš lidí nevejde. Taky je oproti moskevskému menší. Schválně si najděte jeho mapu. Až budete knihu číst, tak je to víceméně nutnost. Já vím, v současnosti se příliš nečte, všemu vévodí obrázky (vlastně pardon, krátká videa). Knížka není rozhodně jednoduchá, ale myslím, že ji zvládnete. Ona vlastně není ani tak sci-fi, jako spíš varování před tím, co by se mohlo stát, kdybychom zase zapomněli. Na lidskost, na člověčenství. 

Jednou jsem zažil v metru výluku. Nějaký pán už nemohl unést tíhu svého života a skočil. Ve vagóně zavládla panika. Z psychologického hlediska to bylo hodně zajímavé. Jediný, kdo byl klidný, tak byl asi devadesátiletý děda, který uklidňoval svoji vnučku. Působil nad věcí. Velcí silní muži, kteří měli být oporou a zhmotněním autority, jen nadávali a vytvářeli ještě větší stres. Seděl jsem a mlčel. Přemýšlel jsem nad Metrem 333. Představoval jsem si, že to není sebevrah, ale že už je konec. Co budu dělat? Zůstanu nadále člověkem a nebo se stanu štvanou zvěří? Budu bojovat o jídlo a vodu? Bylo mi tak nějak smutno. Uvědomil jsem si, jak stačí málo. Když se vlak konečně rozjel a já vylezl na povrch, tak jsem byl hrozně rád, že prší a fouká vítr. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a říkal si, jaké je to krásné žít. Díky za každý obyčejný den.

Dmitry Glukhovsky je velmi zajímavý autor, který dle mého píše opravdu skvěle. Má zajímavé myšlenky, jeho příběhy jsou poutavé. Jeho naturalismus, ale i filozofie, pohled na svět, mě vždy dokáží zaujmout. Zmínit musím i obálku knížky, která je pravým uměleckým dílem i počítačovou hru. Tady ale nemůžu sloužit, mě hraní nikdy nebavilo. Ale vím, že jednu dobu byla hodně populární. O filmu nevím, nikde jsem nehledal ani neviděl. O tom ale moje tipy nejsou. Každý pátek dávám nápady pro čtenáře. Metro 2033 je velmi propracovanou vizí, která se nás může klidně za chvilky týkat. Snad ne, doufejme. Zdravý rozum zatím vždycky zvítězil. Bylo to často velmi těžké, ale ano. Tak snad se všichni srovnají a bude brzy klid. 

Je pátek a venku už zpívají jiřičky. Ne, temné myšlenky mají zůstat v knihách. Sci-fi mám rád, fantazie musí pracovat na plné obrátky. Koneckonců, kvůli tomu máme mozek, ne? Díky, že jej používáte a čtete! 
-----------------------------------------------------------------------------------------------

Arťom žije se svým pěstounem ve spletitém labyrintu moskevského metra, na jediném místě na světě, kde je lidstvo po jaderné válce schopné alespoň zčásti přežívat. Jednotlivá lidská společenství živoří v šachtách metra, kde co stanice, to zvláštní komunita, jakýsi mikrostát se všemi svými ctnostmi a nešvary, které známe z každodenního života na zemském povrchu.

Arťom se nachází na stanici, která je sice pokládána za jedno z bezpečnějších míst v obrovské síti tunelů, avšak tuto jistotu narušuje temná moc, jež hrozí zničit nejen chlapcovo útočiště, ale celé metro. Mladík, jenž kdysi porušil jedno ze základních přikázání života v metru, je nucen – aby odčinil svou vinu – putovat od jedné stanice ke druhé, projít celým moskevským metrem až do poslední stanice, kde žijí v ideálním společenském zřízení kazatelé. Ti údajně vlastní záhadný předmět, který Arťom musí získat, aby zachránil metro před zkázou, jež hrozí nejen zevnitř podzemního mikrosvěta, ale proniká sem i z povrchu v podobě temných sil...

Autor za tento román obdržel prestižní evropskou cenu ESFS Awards Eurocon 2007, jako nejlepší literární debut pro rok 2007.

Román posloužil rovněž jako předloha k úspěšné počítačové hře Metro 2033 a hře Metro Last Light (2013).


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. května 2022

KNIŽNÍ TIPY - Konec civilizace aneb Překrásný nový svět - Aldous Huxley (1932)


Konec civilizace aneb Překrásný nový svět - Aldous Huxley
1932 (1993, Orfeus Szalai & Smolan)

Číst některé staré sci-fi znovu je v dnešní době hodně děsivé. I autoři, kteří by mohli být našimi prapra dědy, hleděli do budoucna mnoha způsoby. Přemýšleli, co nás čeká a nemine. Zajímavé je, že třeba takovému Orwellovi (1984) se spousta věcí vyplnila. Bohužel. Jenže já jsem kdysi Orwella příliš nemusel, nějak mi nešlo jeho knihy číst. Uznávám jej, ale nebavil mě. Aldous Huxley je ale něco jiného. Toho jsem si přečetl znovu i po letech. Pro mnohé bude možná trošku složitější, komplikovanější, ale já jsem si teď tenhle příběh neskutečně užil. Není příliš pozitivní. Naopak. Problém trošku je, že současná realita je v mnohém ještě horší, než autorovy představy.

Jen si vezměte:

Lidé se nerodí a už se jen klonují v laboratořích - myslím, že jsme velmi blízko.
Rozdělení do kast - o tom se dají vést nekonečné debaty, ale je a vždy to bývalo prostým faktem.
Každý má od narození přidělenou svoji roli, kterou ve společnosti plní - k tomu máme také velmi blízko, stejně jako ke klonování.
Společnost se dá jednoduše ovládat pomocí nových technologií - tady asi stačí napsat jen Google, Facebook, Android.
Jsou vytvářeny umělé rezervace "divochů", aby společnost neviděla, že se někde žije i jinak než jak je žádáno - hej, o tomhle snad nebudeme diskutovat. Stačí jít do některých čtvrtí ve vašem městě.
Lidé se místo fyzického setkávání pohybují v předem připravených virtuálních místnostech, kde je jejich činnost monitorována a korigována - už jste se někdy dívali kolem sebe v tramvaji? Kolik lidí čumí jen do mobilů a žije dávno ve virtuálním světě?

Uvedl jsem jen pár příkladů. Konec civilizace aneb Překrásný nový svět patří k dílům, které měly být kdysi vztyčeným prstem, vykřičníkem. Jenže jak známo, pokud nenapíšete Bibli nebo Korán, tak svět zkrátka nezměníte. Můžete pomoci pár jedincům a osvíceným pochopit, ale většina je jen prostý dav. Vždycky jsem se bránil přirovnávání lidí k ovcím, ale poslední roky mě jen utvrzují v tom, že jsem neměl pravdu. Můžeme o tom vést diskuze, ale to je asi tak všechno. Od té doby, co se přestalo tak nějak všeobecně číst a už se všichni jen baví trapnými "vtipnými" videi, ztratil jsem veškeré iluze. Schválně. Kolik znáte ve svém okolí lidí, kteří žijí už jen virtuálně, o víkendech neznají nic než konzum a jsou ke všemu už tak apatičtí, že je nezaujme už ani umírající stařenka před jejich domem? 

Tenhle příběh mnohé hned zpočátku odradí, ale doporučuji vydržet. Druhá polovina knížky je něco neskutečného. Jedny z nejlepších myšlenek, doslova narvaných pod tlakem do slov, kapitol a odstavců. Někde jsem četl citát: “Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.”  Myslím, že je v tom obrovský kus pravdy. Já vím, obyčejný člověk, kterému není jedno, kam celý tenhle svět směřuje, to má těžké a nemá moc možností, aby pomohl. Většině je to stejně jedno. Někdy na mě z toho padá stín. Z knížky jsem měl hodně podobné pocity a vjemy. Je nihilistická a chladná. Pravda a krása je nahrazena pohodlím a štěstím. Nikdy jsem nebyl žádný šílený rebel, možná tak v mládí, samozřejmě bez příčiny, vždyť to znáte, to k tomuhle věku patří. Jenže poslední dobou, když už bych měl být rozumný pán se šedinami na skráních, chci být jako jeden z hlavních hrdinů knihy - Johnny. Ctím přirozenost, krásu, ocením dobré řemeslo a vždycky (na to jsem kdysi přísahal), budu vyznávat spravedlnost. A mrzí mě, že v dnešním světě je to čím dál tím těžší.

Kdyby lidi nečuměli pořád do obrazovek a spíš si něco přečetli (teď nemyslím status o kakání na jedné ze sociálních sítí) a raději si trošku rozšířili obzory, tak by s nimi nemohli všichni pořád tak orat. Knihu jsem dočetl a opět hodně přemýšlel. Je napsaná jazykem, kterému jsem velmi dobře rozuměl. Seděl jsem a pak mi můj telefon oznámil jednu ze svých zpráv o ničem. Nechal jsem jej doma a šel jsem ven. Kousek za městem, pryč od shonu a hluku, jsem si znovu sedl a příběh vstřebával. Fungoval na mě i po tolika letech. Možná ještě víc, než v období mých krásných dvaceti. Pokud jste kdysi propadli sci-fi nebo jen máte rádi dobrou literaturu, rozhodně neváhejte. A jek píši výše. Nenechte se odradit. 

Nevím jak bude vypadat budoucnost našich dětí, nevím, jestli se za pár let sami nezničíme. Osud stejně nezastavím. Ale než se tak stane, tak budu dál číst, přemýšlet a předávat svým potomkům všechno, co budu vědět. V nich je naděje. Snad bude dobře. Hrozně rád bych tomu věřil.

Fanoušci mých pátečních literárních seancí se dají rozdělit do několika kategorií podle stylu knížek, o kterých píši. Spojuje je ale jediné. Vášeň pro čtení. Jsem stejný jako vy. Děkuji moc za přízeň. Slunce v duši a buďte dobří!

-------------------------------------------------------------------------------------------------
Konec civilizace aneb překrásný nový svět je vědeckofantastický příběh pocházející z roku 1931, který se zamýšlí nad společenskými poměry v daleké budoucnosti. Některé zdroje uvádí, že jedním z impulsů pro sepsání tohoto románu byl pro Aldouse Huxleyho, spisovatele pocházejícího z Anglie, román Herberta George Wellse Lidé jako bozi, který zobrazuje budoucnost příliš idealisticky, a také jeho zážitky z návštěvy Ameriky.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 15. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Blade Runner - Sní androidi o elektrických ovečkách? - Philip K. Dick (1968)


Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách? - Philip K. Dick
1968, (2004) Argo

Jel jsem tuhle tramvají a říkal si, jak je divné, že se spolu už nikdo nebaví. Partičky puberťáků leštily nekonečně dlouho obrazovky svých mobilních telefonů. S batohy na zádech se scházely ve virtuálních místnostech, místo toho, aby prohodily pár slov. Možná už nebyly živí, ale byly to replikanti, androidi, kteří dávno ztratily svoje duše. Emoce nechaly někde v černých dírách vesmíru a pro jejich blízké toho už příliš nezbylo. 

Zase si ale nestěžujme, mít svého replikanta by se mi líbilo. Chodil by místo mě do práce, dělal věci, které nechci a já bych si mohl více číst. Otázkou zůstává, co pak s ním, když bude lepší než já. Kniha od Philipa K. Dicka byla mým společníkem znovu před pár týdny. A musel jsem se opět mnohokrát zastavit, protože je v určitých momentech opravdu aktuální. Schválně, kolik hodin denně strávíte na mobilu? A kolik u nekonečných seriálů? Hele, já vím, že píšu jak starej, ale přesto. Není lepší si sednout a dělat něco pořádného, než se hádat s lidmi, které vůbec neznáte o věcech, kterým vůbec nerozumíte? To je takový fenomén naší doby. Znalosti, přátelé, pokora, kamarádi. To nás odlišuje od strojů. Smutné je, že mám někdy opravdu pocit, že jsou chladné počítače chytřejší, než někteří jedinci.

Tahle knížka je o policistovi, který má zlikvidovat určitý druh replikantů. Je o přetechnizovaném světě, kdy lidskost degradovala na prázdné slovo (co mi to hergot připomíná?). Sedíme na svých zadcích, čumíme do obrazovek, místo toho, abychom obejmuli své milé a plodili děti. Je až děsivé, kolik párů dnes musí podstupovat umělé oplodnění. V tom je tenhle příběh také aktuální. Hele, ale zase na druhou stranu, náladové varhany bych bral. Někdy bývám lenivý a donutily by mě něco dělat. Jinak jsem ale při čtení až příliš často kýval hlavou a říkal si, hergot, vždyť my se opravdu podobnému stavu pomalu blížíme. Postupně za nás necháváme rozhodovat stroje (moderní auta jsou toho typickým příkladem). Ztrácíme schopnost se rozhodovat, přijmout porážku, zlenivěli jsme. Přemýšlení nás bolí.

Nové technologie mám moc rád, s chutí je využívám, sleduji novinky. Přesto si vybírám jen některé. Aby mi ulehčily život a mohl si více číst. Pro mě osobně byly asi nejhorší zmínky o umělých zvířatech, žádné živé totiž už v budoucnosti nežijí (kolik jsme vyhubili za poslední roky druhů?). Smutné je, že naše realita i knížka nakonec vždy ztroskotají na penězích. Jsme vychováváni jako materialisté, kus žvance je nám bližší, než život. Ano, moje slova jsou možná krutá, ale když oni tihle staří sci-fi autoři příliš naši budoucnost růžově neviděli. A my děláme všechno proto, abych jim jejich temné představy splnili. Zdá se, že planeta vydrží ještě víc, než jsme čekali. Když se někdy rozhlédnu kolem sebe, tak možná už replikanti někteří jsou. Je to zvláštní, protože bych nikdy neočekával, že lidé s velmi dobrým vzděláním budou ztraceni v dezinformacích, v pozlátku a nekonečné umělé nudě.

Hele a nejsou ony některé ženy s tunou plastických úprav také trošku  androidi? Občas si to představuji. "Sní androidi o elektrických ovečkách?" je jednou ze sci-fi knížek, které mě hodně ovlivnily. I po letech je neskutečně silná a obsahuje v sobě větší než menší množství k zamyšlení. Planety sice ještě nekolonizujeme, roboti a replikanti jsou zatím také v počátcích, ale my si tak nějak zatím vystačíme sami. Asi bych nechtěl být policejním agentem Rickem Deckardem a opravdu bych nechtěl střílet nepohodlné. Historie nám totiž ukazuje, že rozhodně nejsme neomylní. Smutné je, že dnes více než kdy jindy jsou slyšet uřvané hlasy tupců, než tichá slova moudrých. Nenaděláme s tím asi nic, začít musíme u sebe. 

Seděl proti mě mladý kluk, který jako první zvedl svůj zrak. Na zastávce proti němu stála krásná dívka. Usmála se na něj a já si říkal, že svět ještě není ztracený. Možná se to tak někdy zdá, ale pořád si myslím, že máme šanci. Pokud jste vášniví čtenáři sci-fi, tenhle příběh si určitě přečtěte, stojí opravdu za to, užijete si jej. A teď už mě prosím omluvte, jsem zrovna na horách a venku je tak krásně (prší, ale mě to vůbec nevadí). Děkuji za pozornost a kladné ohlasy. Ať se vám daří co nejlépe. A nezapomeňte si večer přečíst pár dalších stránek. Já to určitě udělám. A kdyby vám bylo čistě náhodou těžko nebo smutno, použijte krabičku empatie. Ale až po přečtení dnešního tipu, to je doufám jasné. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jeden z nejslavnějších sci-fi románů. Rick Deckard je policejním agentem pověřeným likvidací lidských replikantů, dokonalých reprodukcí člověka, používaných pro práci na kolonizovaných planetách. Schopnost empatie a lásky má údajně odlišovat androida od člověka, znamená proto kritérium při selekci podezřelých. Dickovi se v tomto románu podařilo vykreslit velice temný a přesvědčivý svět technicistní budoucnosti, ve které už téměř neexistují živá zvířata, jen umělá, a aby si člověk koupil živé zvířátko, musí si vydělat hodně peněz – třeba likvidací replikantů.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Válka světů - Herbert George Wells (1898)


Válka světů - Herbert George Wells
(1898), 2005, Triton

Možná jsme za poslední roky ztratili schopnost strachu. Vybudovali jsme si své virtuální bubliny, mnozí žijí zcela odtrženi od reality. A teď si představte, že vám vypnou internet. Síla, co? Ne vážně. Apokalypsa může nastat každou chvíli. Nechci strašit, ale ta představa se neustále vrací. Je nás moc a nepatříme zrovna k druhům, kteří by měli nějaké svědomí. Možná jsou tupci jen více vidět, nevím, ale působí to na mě tak. Zaplať Pánbůh (jestli tedy nějaký vůbec je) za každou dobrou duši. Asi jste všichni viděli film od Stevena Spielberga. Jenže ten je zasazen do současnosti. Já ale četl knihu a mohu ji vám s klidem také doporučit. Představa konce světa v 19. století je možná pro někoho už lehce úsměvná, ale berme to jako důkaz, že se lidé zase tolik nezměnili.

Válku světů mi doporučil kamarád při jedné z našich nekonečných seancí, kdy jsme několik dní v kuse diskutovali o filozofii, o sci-fi knížkách, o historii. Bývali jsme mladí, psaly se devadesátá léta a nechybělo nám nadšení. Ještě jsme trošku naivně věřili v krásnou budoucnost. Copak o to, my osobně ji máme, ale jako celek mě planeta spíš zklamala. Nechápejte mě špatně, ale tahle knížka byla napsaná před 124 lety. A má v sobě tolik myšlenek a nápadů, že bychom si z nich mohli vzít ponaučení i dnes. Jenže to my ne, my necháme zase pomalu dozrávat dalšího z magorů, který nás může zničit. Přivíráme oči a tváříme se, že je vše v nejlepším pořádku. Prachy především. My nepotřebujeme velké kovové válce, jako v knize, my se dokážeme zničit sami.

Když se stane obyčejná bouračka, tak každý jako první vytáhne telefon s foťákem místo záchrany umírajícího. A teď si představte tu paniku, když by opravdu přiletěli Marťani. Chovali bychom se stejně hnusně jako v knize? Kam se ztratila lidskost? Když je vám zima a bojujete o jídlo, tak jde všechno stranou. Chybí nám víra, ztratili jsme soudnost. Hej, tenhle příběh je opravdu už starý, napsaný tehdejším jazykem. Mnohé odradí popisné části, některé technické vize jsou samozřejmě dávno překonané, ale jinak mi přijde Válka světů jako neskutečná sci-fi jízda. Není to lehké čtení, začátečníkům bych určitě nedoporučil. Náladou mi trošku připomíná Den Trifidů (možná že se svým způsobem John Wyndham u Wellse opravdu inspiroval).

Marťani tady nejsou žádní zelení mužíčkové, ale jsou mnohem děsivější. Pokud máte bohatou fantazii a přeci jen si raději čtete, než sedíte o televize nebo v kině, tak se budete bát. Já to měl i po letech tak, že jsem přečetl kapitolu, sedl si a dlouho se díval do tmy. Kniha mě doslova fascinovala a mnohé jsem viděl jinak. Jednak se změnil svět a jednak už mi není dvacet. Tenkrát mě na Válce světů bavilo něco trošku jiného. Kdysi jsem objevoval, neměl jsem ještě tolik znalostí. Ale příběh mě bavil možná ještě víc, než v mládí. Mám takový svůj soukromý žebříček sci-fi knih a tuhle dobrotu řadím hodně vysoko. Stejně je to zvláštní. Na jedné straně jsou tu s námi lidé, kteří přemýšlí, jsou vzorem, mají jasné a skvělé názory, posouvají nás dál. Smutné je, že se o nich moc nemluví a neví, ale pořád jsou.

Před lety jsem četl rozhovor se skvělým Zdeňkem Mahlerem, který mluvil o tom, že společnost prochází postupnou debilizací. Hrozně se mi ten termín líbil. Smutné je, že jsem si na něj vzpomněl jak při čtení Války světů, tak i v momentech, když se rozhlédnu kolem sebe. Hergot, vždyť to přeci není možný, nemůžeme být tak blbí. Pro nás nejsou hrozbou Marťani, my si problémy děláme sami. Možná jsme jen moc slabí a nebo se nedokážeme povznést nad malicherné problémy. Kniha je velmi nihilistická, Wells očividně lidem jako druhu moc nevěřil. Obklopte se jen pravými kamarády a rodinou a čtěte pouze dobré knihy. Jiné východisko nevidím. Chtěl bych skončit nějak pozitivně, ale tenhle příběh není veselý. Je to esence skvělého apokalyptického sci-fi. Pro fanoušky doslova povinnost.

Herbert George Wells také napsal: „Stroj času skutečně existuje, jsou jím knihy.“ Myslím, že to vystihl přesně. Opatrujte se a děkuji za pozornost!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Anglie na sklonku 19. století. Obyvatelé Země, zaslepení pýchou na vyspělost své civilizace, netuší, že deset krátkých vzdálených záblesků kdesi na planetce Mars znamená dosud největší ohrožení lidstva v jeho dějinách. Deset dutých kovových válců s nezvanými návštěvníky z kosmu dopadá postupně poblíž Londýna a začíná válka o vládu ve vesmíru. Početní převaha Pozemšťanů s jejich těžkopádnými bojovými mechanismy se ukáže být nicotným argumentem ve srovnání se zkázonosnými bojovými metodami Marťanů. Ale ani Marťané nejsou nezranitelní. Podaří se Pozemšťanům odkrýt slabé místo protivníků? Zvítězí lidská disciplína, organizace a tradiční morální hodnoty nad mnohonásobně vyspělejší marťanskou technikou a chladnou inteligencí?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine