DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 2. prosince 2022

KNIŽNÍ TIPY - Deset malých černoušků - Agatha Christie (1939)


Deset malých černoušků - Agatha Christie
1939 (2017), Knižní klub

Bylo mi tuším dvanáct a pro knížky jsem si chodil k mámě i babičce. Byl jsme zrovna na prázdninách a na koupališti jsem potkal svoji krásnou vzdálenou sestřenici. Měl jsem jí plnou hlavu a dostal jsem úpal. Přišla se za mnou podívat. Ležel jsem v horečkách a ona mi dávala obklady. Pokaždé, když se nade mě naklonila, bylo jí vidět do výstřihu. Těch snů, těch divokých snů, co jsem měl. Některé knihy jsem měl zakázané. Byla mi vyhrazena jen určitá část knihovny. Všichni byli u vody a mě už bylo trošku dobře. Vylezl jsem na židličku, zapotácel se, ale měl jsem štěstí. V ruce jsem najednou držel výtisk od Agathy Christie, Deset malých černoušků. Vložil jsem jej do časopisu ABC. Sestřenka mě ten den nachytala dvakrát. Jednou, že na ní mlsně koukám a podruhé, že čtu zakázanou knížku.

Neřekla na mě ani jedno a vlastně může za to, že jsem si Agathu oblíbil již v takhle brzkém věku. A rovnou se přiznám, že mě její knihy zpočátku hodně děsily. Víte, my ještě neznali šílené horory, sériové vrahy a sex na nás neútočil ze všech stran. Každý náznak, propracovaný detektivní příběh, pro nás byl šokující. Pamatuji, jak jsem si přesně pamatoval, kdo jakým způsobem zemřel a měl černé sny. S odstupem času, a po většině přečtených knih této autorky, mohu s klidem napsat, že je geniální. Neprávem ji někteří zařazují mezi "lehkou literaturu". Není to pravda. Vyznala se v psychologii, měla obrovský rozhled a talent. Vše spojila v knihách, které by neměly utéct žádnému poctivému čtenáři. Zůstal jsem věrný celý svůj život a dodnes mívám chuť na její knížky. Mám je kupodivu spojené s létem, s dovolenou, s klidem na chalupě. Možná je to tím, že na horách je úplně jiná tma, možná se jako každý rád trošku bojím.

Příběh je vystavěn velmi pečlivě a právem je zařazován k nejlepším dílům vůbec. Na základě dětské říkanky, kterou chtěli mimochodem někteří aktivisté nedávno zakázat (jaká kravina!), je vystaven košatý, tajemný a temný příběh. I teď, když jsem četl Deset malých černoušků snad podesáté, jsem si užíval perfektně vykreslené postavy, jejich charakteristiku, slabosti. Pořád považuji tuhle knihu za regulérní horor. Vskutku děsivé, psaly tehdejší kritiky a lidé byli šokováni. Nevím proč, ale když čtu knížky od Agathy, tak si vzpomenu i na pana Hitchcocka. Oba uměli velmi dobře pracovat s napětím, krev dávkovali postupně a nechávali čtenáře (diváka), aby si na všechno přišel sám. Někde jsem četl reakci, že je příběh příliš zamotaný. To jako vážně? Přátelé, na podobné názory nedejte zhola nic. Jsou zcestné. Tohle je epesní jízda od začátku do konce. Velmi chytlavá, záhadná a čte se jedním dechem. 

Mě se na knihách (a Deset malých černoušků jsou toho asi nejlepším příkladem) Agathy Christie vždycky hrozně líbilo, jak jsou zpracovány. Luxusní prostředí. Líbilo by se mi asi i žít v té době, kdy byly dámy elegantní a pánové gentlemani. Ale všechno nebylo tak vznešené. Pořád tu jsou vraždy, záhadný vrah a atmosféra, která vás chytne za pačesy a nepustí až do konce. Četl jsem opět jedním dechem, stejně jako kdysi dvanáctiletý kluk. I teď jsem se svým způsobem bál, i když už jinak. Zajímavá je ještě jedna věc. Můj děda tyhle knížky přímo neměl rád, považoval je za brak. Dost často o tom vedli s babičkou diskuze a pokaždé končili tím, že tedy ano, každý má nárok na svůj názor, ale Martičko, to bych do tebe fakt nikdy neřekl. U nás je to zcela jinak, Agatha Christie často okupuje žebříček našich domácích nejčtenějších knih. Každý máme (přirozeně) trošku jiný vkus, ale na téhle autorce se vždy shodneme. Myslím si, že jsem od ní nikdy nečetl nic vyloženě špatného. Mimochodem, dobré jsou i filmy, protože je většinou natáčejí Britové a ti by si nedovolili nějaké faux pas.

Z mé sestřenice je už paní v letech a dlouho jsem ji nepotkal. Jednou mi řekla, že jí to tenkrát hrozně polichotilo. Možná to bylo tím, že byla vždycky hrozně hodná nebo jen procházela takovým obdobím. Nevím, ženským do hlavy nevidíte. Ale o Agathe jsme se spolu často bavili. Stejně jako já přečetla většinu jejich děl. Pro mě je navíc spojena s nekonečným cestováním, s vlaky a nádražími. Psala totiž vždy tak napínavě, že cesta lépe utíkala a nevnímal jsem svět kolem. Deset malých černoušků by si dle mého měl každý přečíst. Mají v sobě totiž něco hrozně tajemného, nebál bych se napsat až magického. Třeba zrovna někam jedete, tak si nezapomeňte vzít knihu s sebou. Opatrujte se a děkuji moc za přízeň! 

"Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný, proto se sám oběsil - a tak nezbyl žádný."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nejprodávanější detektivka všech dob, nyní rovněž ve vynikajícím britském seriálovém zpracování pod názvem Až tam nezbyl žádný.
Agatha Christie proslula svou láskou k dětským říkankám a básničkám. Důmyslné spojení zdánlivě nevinné slovní hříčky s vražednou zápletkou patřilo k jejím oblíbeným – a v románu Deset malých černoušků z roku 1939 dovedla tuto kombinaci k nepřekonatelnému vrcholu.
Do luxusního sídla na osamělém ostrově se sjíždí několik hostů. U večeře se dozvídají děsivou pravdu o tom, proč sem byli pozváni – desítka přítomných včetně sluhy a kuchaře zde má stanout před tváří spravedlnosti. V neúprosném rytmu známého popěvku tu den po dni ubývá figurek na stole v jídelně a s nimi jeden po druhém vyhasínají životy obviněných. Zemřou všichni. Kam však zmizel vrah?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 18. listopadu 2022

KNIŽNÍ TIPY - Kdo seje vítr - Hans Rosenfeldt (p) & Michael Hjorth (2022)


Kdo seje vítr - Hans Rosenfeldt (p) & Michael Hjorth
2022, Host

Já vím, je to zvláštní. Začínat číst detektivní sérii od konce je poněkud neobvyklé. Jenže já byl v kině se svojí dcerou a manželkou a zatímco si holky odskočily koupit něco pěkného na sebe, odebral jsem se do takového toho moderního knihkupectví v supermarketu. Všechno vonělo čistotou, prodavačky se usmívaly a vypadalo to, že je jejich práce opravdu baví. Obešel jsem regály s literaturou pro ženy, s kuchařkami, i ve předu vystavené tituly s komerčně úspěšnými kravinami. Thrillery byly schované vzadu, jakoby se všichni styděli za všechny ty vraždy a temnotu, které se v nich ukrývá. Přiznám se, zaujal mě nejdřív obal, pak název a pak úryvky, které byly na obalu. Řekl jsem si, proč vlastně ne. Mé dámy mě našly jak sedím v dětském koutku a mám za sebou několik prvních kapitol. Začetl jsem se ihned, i přes dementní hudbu, kterou v supermarketech pouštějí. 

Těšil jsem se domů. Následovala rychlá káva, oběd a stále jsem byl mimo. Příběh o ostřelovači, který zabíjí zlé lidi, mě vtáhl do sebe. Postavy jsou vykresleny velmi přesně, čtenáři jsou ihned sympatické. Vlastně tak nějak podvědomě "chápe" i vrahy. Psycholog Sebastian se rozhodl pro klidnější život, je dědečkem, ale to víte, stejně se do vyšetřování zapojí. Velení celého oddělení převzala Vanja a i když příliš ženy jako detektivy nemusím, tak je mi sympatická a fandil jsem jí od začátku do konce. Samozřejmě, do příběhu je zakomponováno, že má dítě, má toho hodně a přesto zvládá. Ale to je poslední roky snad v každé severské detektivce, že je už podezřívám, jestli nemají nějaké kvóty, stejně jako v hollywoodských filmech. Je to vlastně jedno, ničemu to nevadí, ale člověka to stejně zaujme. Možná na to ale jen nejsem zvyklý.

Mám rád, pokud mi knihy pokládají, i když třeba nepřímo, otázky. Je vlastně špatně, když někdo vezme do rukou spravedlnost? Samozřejmě, že je, ale to si myslíme my, kterým se nic hrozného nestalo. Asi bychom přemýšleli a mluvili jinak, pokud by někdo ublížil někomu blízkému. Navíc, co si budeme, nad některými tresty pro zločince zůstává rozum stát. Přiznám se, že mě to pokaždé hrozně rozčílí a říkám si, co chudáci oběti a pozůstalí. Svět je někdy hodně divné místo k žití a nám nezbývá nic jiného než, bojovat. Možná i právě proto jsem slupl Kdo seje vítr jako malinu. Protože je skvělé napsaná, odsýpá, nikde nic nepřebývá. Je krutá a ošklivá, syrová, jako správná severská krimi. Asi si budu muset sehnat i předešlé díly, protože by mě hrozně zajímala postava Billyho. Sériový vrah jako policista? Nebylo by to poprvé. 

Určitě musím zmínit ještě jednu věc. Celý příběh začíná pozvolna, v poklidu, tak nějak "obyčejně seversky". Ale již po několik kapitolách se všechno zvrtne v ďábelskou jízdu. Je po okraj narvaná adrenalinem. Ubíhá v rychlém rytmu. A nejde jen o počet mrtvých, o způsob, jakým jsou zabiti. Jde i o vrahy, kterým jsem opravdu fandil. I když samozřejmě vím, že zabíjet je špatné. Jsou ale momenty, kdy si říkám, že bych jednal podobně. Hrozné co? Nebo ne? Je to otázka viny a trestu. Úplně jsem cítil atmosféru města. Vyjdete ven z domu a neustále se ohlížíte za sebe, jestli není někde za rohem někdo s puškou. Saháte hluboko do svého svědomí, jestli jste někomu někdy neublížili natolik, aby se vám nechtěl pomstít. Do toho klasické hyeny z tisku a televize. Sociální sítě, svět v plamenech. Mám rád hru na co by se stalo kdyby... A knížka není zase tak daleko od reality. Myslím, že podobné situace se již bohužel doopravdy staly.

Bylo to velmi příjemné setkání. Náhoda tomu chtěla, že jsem si pro sebe objevil dalšího spisovatele. Vždycky mám při podobných objevech radost. Budu sice číst celou sérii od konce, ale já se s tím nějak poperu. Znáte to, jsem starý čtenář, já ještě ke všemu přistupuji poctivě. Je na co se těšit a to je hrozně důležité. Aspoň mám nějaké tipy na vánoce pro všechny, co mě chtějí obdarovat. Stejně si poslední roky kupujeme hlavně knížky. Tak to vidíte. Vždycky nadávám, když musím do supermarketu. Nemám je z principu rád. Je tam moc lidí a všechno je tam takový plný pozlátka. Ale knihkupectví, ty tam mají dobrý. Myslím si, že mě tam příště odloží znovu. Jako malé dítě do herny. Buďte silní ve vší té podzimní tmě, co je kolem a opatrujte se! Nejlépe s knihou. Děkuji za pozornost.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sebastian Bergman a jeho kolegové z kriminálky jsou zpátky na scéně!

Uběhly tři roky. Vanja Lithnerová převzala velení stockholmské kriminálky a prvním úkolem jejího nového týmu je vypátrat ostřelovače, který třemi vraždami během několika dnů děsí Karlshamn. Policie nemá stopy ani svědky a zdá se, že vrah si své oběti vybírá náhodně. Tou příští tedy může být kdokoli z místních.

Sebastian Bergman se stal dědečkem, rozhodl se pro klidnější život a pracuje na částečný úvazek jako psychoterapeut. Když ho ale požádá o pomoc jeden z přeživších tsunami z roku 2004, během níž Sebastian sám přišel o ženu a dceru, obrátí to jeho svět vzhůru nohama.

Nastávající otec Billy se rozhodne, že už nikdy nedá průchod svým utajeným temným touhám. Minulost ho však dožene. Otázka zní, jak daleko je Billy schopen zajít, aby se vyhnul odhalení.



------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 21. října 2022

KNIŽNÍ TIPY - Poslední hřebík - Stefan Ahnhem (2022)


Poslední hřebík - Stefan Ahnhem
2022, Kalibr

Nevím jak to máte vy, ale já pokaždé, když čtu někde o nějaké nespravedlnosti, tak se rozčílím. Ponižování, šikana, smrt jen kvůli tomu, že má někdo moc a proklouzne systémem jako slizký had, mě dokáže rozehřát doběla. A že takových informací je. Novináři se už dávno změnili v hyeny. A nebo to lidé opravdu chtějí? Asi ano. Novinové šokující články dnes nahrazují veřejné popravy. Cizí neštěstí umí potěšit. Asi jsem na to moc citlivý. Zavírám se raději do pokoje, vypínám všechny sítě světa a utíkám do světa knih. Závěrečný díl série s Fabianem Riskem se nadmíru povedl. Od začátku do konce velmi čtivá knížka, napínavá a tak trošku žalující na systém. Jak je vůbec možné, aby se stalo tolik bezpráví? Moc je někdy jako nákaza. A uprostřed toho všeho (a ještě dalších šílených zážitků), stojí hlavní hrdina a vyšetřuje. 

Stefan Ahnhem je již dlouhou dobu mým oblíbeným spisovatelem. Protože píše velmi poutavě, umí vygradovat děj. Thriller má být napínavý, vyšetřovatelé sympatičtí, abychom se s nimi mohli ztotožnit. A zlouni musí připomínat někoho, koho znáte. Třeba z televize nebo z internetu. Kniha je samozřejmě fikce, ale tentokrát si říkám, že bych si dovedl představit, že by se něco takového stalo i u nás. Opravdu stačí jenom vnímat informace, které se na nás valí jako lavina ze všech stran. Čtu dávno už jen to, co se mi líbí. Venku je podzim a neznám nic lepšího, než dlouhou procházku barevným lesem a následné křeslo v rohu pokoje. S oblíbenou knihou, kterou jsem slupl za několik dní. Pořád mě něco nutilo se vracet ke stránkám. Šustil jsem papírem, protože jsem si nikdy nezvykl na e-knihy. V tomhle jsem staromilec a asi to tak už zůstane. V knihkupectví už mě znají, v případě tohoto případu jsem měl předobjednávku několik měsíců dopředu.

A udělal jsem dobře. Fabian mi bude chybět, pro mě osobně se jedná přesně o ten druh rozervaného severského detektiva, který nebojuje jenom se zločinem, ale i s vlastními démony. Možná právě (a nejenom proto) mě tahle série tolik bavila. Fantazie pracovala na plné obrátky, sledoval jsem zločince, procházel se ulicemi v Dánsku i ve Švédsku. Poslouchal jsem u toho staré desky, které mám rád a mohou být už kulisou, aby mě nerušily a spíše doplnily atmosféru. Musím se na čtení naladit. Někdy usínám, tak si jdu opláchnout obličej ledovou vodou, spím málo a vstávám velmi brzy. Chodím pak ulicemi, protože ve snech příběh pokračoval a ujasňuji si, co je pravda a co sen. Všude jsou stíny a já přemýšlím, jestli se za rohem nestane také něco ošklivého. Bohužel, realita je taková, že občas ano. To se pak ohlížím za sebe, s klíči připravenými mezi prsty v naivní představě, že bych vyhrál. Ale třeba ano, musíme bojovat. Nesmíme nechat hajzly nás pohltit.

Myslí si to i Fabian a Dunja, která mi neskutečně připomíná svým uvažováním a vlastně i popisem, jednu mojí kamarádku. Jenže ta nečte, kouká jen na seriály (draci, vrazi a tak) a vůbec netuší, o co jde. To ale přeci vůbec nevadí. Dávno jsem si zvykl na to, že jsem se svými knihami sám se ženou a dcerou. Neznám moc lidí, kteří by četli a když už, tak to jsou pro mě slaboduché limonádové opery o hloupých ženách kolem padesátky. Mám to nastavené jinak. Neznám nic lepšího, než dlouhý večer s podobnou detektivkou jako je Poslední hřebík. Asi už tušíte, že vám ji mohu jen a jen doporučit. Pokud máte rádi seversky laděnou krimi, se sychravým prostředím, s promyšlenými vraždami, s brutalitou a spoustou krve a nespravedlnosti, tak neváhejte ani chvilku. Já vím, je to jenom fikce, ale alespoň někde někdo bojuje. Fabian Risk je prostě borec, to je bez debat. 

Čím jsem starší, tím jsem raději doma, jak jinak s knihou. Vadí mi dav, vadí mi hloupí lidé. Někdy je to šílené. V práci, na ulici. Jakoby se poslední dobou všichni zbláznili. Obyčejná slušnost nebo třeba jen úsměv se ztratily někam do starých časů. Ale možná je to jen můj dojem a změnil jsem se já. To víte, věk mám střední a někdy už tomuhle světu nerozumím. Jedovaté poznámky k čemukoliv, fotka bouračky a pod ní spousta rádoby vtipů. Ne, tohle pro mě není. Já raději knihu a klid. Tak jo, to by byl můj další páteční tip. Mějte se hezky, děkuji za pozornost a přeji vám co nejvíc úsměvů na tváři. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Finále bestsellerové severské krimi série s Fabianem Riskem! Vydírá. Zneužívá. Mučí. Znásilňuje. Dopouští se nejodpornějších věcí, aby dosáhl nejvyšších pozic. Jmenuje se Kim Sleizner a vede kodaňské policejní oddělení. Jeho bývalá podřízená Dunja Hougaardová shromažďuje v utajení důkazy o Sleiznerových zločinech. Nález mrtvol vysoce postaveného muže dánské rozvědky a neznámé ženy na dně jezera nedaleko Kodaně konečně umožní Dunje a jejímu týmu nastražit na Sleiznera past. A pak v Helsingborgu na opačné straně průlivu obdrží švédský detektiv Fabian Risk zprávu, která změní naprosto vše…


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. září 2022

KNIŽNÍ TIPY - Snoubenky smrti - Jean Christophe Grangé (2022)


Snoubenky smrti - Jean Christophe Grangé
2022, XYZ (ČR)

Nemám rád jakékoliv žebříčky čehokoliv. Nikdy jsme nechápal, jak se dá vůbec umění hodnotit? Vždyť přeci vždycky záleží hlavně na úhlu pohledu a vkusu. Pamatujete si knihu a film Purpurové řeky? Jasně, Jean Reno, neskutečně skvělej herec a příběh, který si všichni pamatujeme. Jeho autor Jean Christophe Grangé je novinář, dokumentarista. A také opravdu skvělý spisovatel. Snoubenky smrti jsou pro mě jednou z nejlepších knížek tohoto roku. Příběh z roku 1939, z Berlína je krutý a ošklivý. Chlad, šedivé uniformy, všude přítomné gestapo. Mrtvé ženy, manželky vlivných pohlavárů tehdejšího Německa. Brutální, krvavé, násilné. Dlouho jsem nečetl detektivku, která by mě natolik pohltila. Byl jsem přímo v ději, sledoval jsem vyšetřovatele i gestapáka Franze Beewena, elegantního vymetače večírků a psychoanalytika Simona Krause, psychiatričku Minu von Hassel, jak vyšetřují. Hodně nesourodá trojice, ale také lidé, které semlela doba.

A je to nejen základní příběh, ale právě popis míst a doby, které mě nadchly. Autor musel dlouho studovat reálie, ležet v knihách. Protože je nebývale přesný, což se v dnešní době moc nevidí. Říká se tomu řemeslo a dost často se na něj zapomíná. Když uvidíte v temné uličce postavu v koženém kabátě, když navštívíte slavné homosexuální bary, když sledujete, co se dělo v tehdejším blázinci. To vše na pozadí doby, která byla neskutečně temná. Šílená. Během první části  se stane tolik věcí, vše je neskutečně čtivé, záhadné. Náckové mučí, zabíjejí, kult násilí je na vrcholu. Městem se vznáší strach, nahlížíme za oponu. Je vyhlášena válka Polsku. A kolem zpívají nadšení Hitlerjugend. Nemohl jsem odtrhnout oči, nevnímal jsem okolní svět. Dovolil bych si i jednu zajímavost. Ta dikce diktátorů je pořád stejná. Absolutní vzestup zla. Co mi to jen připomíná...

Vrahem je mramorový muž, to si myslíme již na začátku. Ale o pravé tváři a odhalení vraha se dozvíme až na konci. Jak jinak. Nechci příliš prozrazovat, ale některé uličky bývají slepé. Cítil jsem se děsně stísněně, těžkost vyšetřování i tehdejšího Německa na mě ležela jako okovaná bota. Absolutní ztráta lidskosti. Lidé se vůbec nepoučí, nikdy. Je mi z toho smutno, ano, někdy jsem jen tak koukal do tmy a přemýšlel. Tahle knížka je totiž neskutečně drásavá, opravdová, bolestivá. Je o zlu, o jeho temných odstínech. Některé momenty jsem si navždy vypálil do hlavy. A zůstanou tam jako memento. Navždy. Vůbec mi nevadí, že je kniha dlouhá. Jsem zvyklý číst, jsem starý knihomol a jako takovému mi jeho rozsah vyhovoval. Nechtěl jsem Snoubenky smrti dát z ruky a každému neustále vykládal, jak jsou skvělé. A to říkám jako člověk, který přečetl většinu thrillerů, co posledních dvacet let vyšlo. Obrovskou výhodou autora je, že zná lidskou povahu, uvažování.

Hlavní hrdinové mají, stejně jako my všichni, svoje chyby. Někdo miluje ženy a zábavu, někdo pije, někdo je násilný a primitivní. Nahlédneme do myslí, které byste raději nechtěli vidět. Pod povrchem se ukrývá bahno, špína a touha po moci a uznání. Celý nacismus byl postavený na ponižování slabých, na tom, že nepřítele si vždycky najdete. V Německu měli tehdy velmi dobré kriminalisty z oddělení Kripos, ale těm případ gestapo nesvěří. Má své důvody. Pokud jste někdy byli v Berlíně, možná jako já uslyšíte v představách nářek mučených. Přitom, ještě před pár lety bylo město dekadentním místem, plným kabaretů, umělců, zábavy a vědy. Všechno zničila vláda lůzy. My Češi bychom to měli pochopit. A teď si představte, že je všechno zakázané, jakýkoliv odpor je trestán smrtí. Jak se dá v tomhle marastu vůbec vyšetřovat? Lze to, ale je to opravdu těžké. Překážek je mnoho. Možná i právě proto mi připadá kniha uvěřitelná, reálná. Nic pro hlupce, základy dějepisu jsou přeci jen žádané.

Když jsem dočetl, musel jsem se jít projít do lesa. Pršelo a brodil jsem se chvílemi bahnem. Hodně, ale opravdu hodně jsem intenzivně na všechno myslel. Promítal jsem si do hlavy jako nějaký film představy a  extrahoval jsem si pro sebe myšlenky. Trvalo mi několik dní, než jsem se uklidnil. Pak nějaký hlupec zase napsal někde na sociální síti něco o válce. Bylo mi smutno. Problém je, že lidé zapomínají, nemají vědomosti a jsme zase u toho - nečtou. Jinak by některá slova v životě nevypustili z huby. Natolik mě Snoubenky smrti zasáhly. Pokud máte rádi thrillery, nebojíte se tmy a smrti, tak neváhejte. Je to příběh, u kterého vás bude mrazit. A neodnesete si z něj jen vzrušení a napětí, ale také se poučíte. Opatrujte se, užívejte života a děkuji za pozornost. Kniha je největší přítel člověka! 

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Temná detektivka z předvečera druhé světové války od autora bestselleru Purpurové řeky
Krásné a bezstarostné. Takové jsou manželky nacistických pohlavárů známé jako Nevěsty. Zatímco v Evropě to vře, tyto dámy se nerušeně scházejí v berlínském hotelu Adlon na sklenku šampaňského. Brzy však i ony na vlastní kůži okusí, jak se prohrává boj o vlastní život. Do vyšetřování série brutálních vražd se pouštějí tři lidé: neortodoxní psychoanalytik, bohatá dědička a nemilosrdný gestapák. Co když se ale pachatel skrývá jinde, než si všichni myslí?

Snoubenky smrti, to jsou dámy "z rajchu", krásné a bezstarostné, které se každé odpoledne scházejí v berlínském hotelu Adlon, aby si popovídaly a popily šampaňské, zatímco Evropa je v předvečer druhé světové války na pokraji zhroucení. Jsou to ale také oběti tajemného vraha, který je postupně překvapuje na březích Sprévy či u berlínských jezer. Po jeho řádění z nich zbydou jen zohavené mrtvoly... V rozžhaveném Berlíně, který se chvěje doslova jako kráter sopky, se do vyšetřování pouštějí tři jedinečné bytosti. Simon Kraus, nadaný psychoanalytik, gigolo a tak trochu vyděrač. Franz Beewen, brutální a nemilosrdný gestapák, a Mina von Hassel, bohatá dědička a psychiatrička. Vydávají se po stopách netvora a postupně odhalují otřesnou pravdu. Zlo totiž není vždy tam, kde ho očekáváte...



------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. srpna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Hrobník - Oliver Pötzsch (2022)


Hrobník - Oliver Pötzsch
2022, Kalibr

Do Vídně se chystáme s rodinou už nějaký čas. Teď už ale vím, že se půjdu podívat na trošku jiná místa, než která uvádí turistický průvodce. Po přečtení Hrobníka se dívám na tohle město přece jen trošku jinak. Jedná se o příběh z roku 1893, po ulicích jezdí tramvaje tažené koňmi, František Josef je v dobré kondici a na čerstvě založenou kriminální policii přijíždí mladík z Německa, aby zavedl nové metody vyšetřování. Setkává se u podivně provedených sériových vražd s hrobníkem, který je pokračovatelem dlouhé generace tohoto řemesla. Příběh je opravdu temný, v momentech, kdy autor čerpá informace z almanachu sepsaného právě hrobníkem (a mimochodem praprapra dědečkem autora) opravdu morbidní. Nic pro slabé povahy, ale kniha je tím o nějaký řád uvěřitelnější.

Když si to vezmu kolem a kolem, tak detektivní příběh není zase tak překvapivý, ale vše vyváží autorova v podstatě dokonalá znalost reálií tehdejší Vídně. Muselo to stát roky příprav, ale podařilo se. Manželka měla Vídeň kdysi na nástavbě jako průvodkyně a ví o ní vlastně všechno, ale i ona byla překvapena, kolik nových informací se dozvěděla. Pro mě bylo hrozně příjemné se nechat přenést do doby, kdy s telefonem uměl jen málokdo, o některých postupech se ve zkostnatělé a nepružné policii ještě nevědělo. Měl jsem pocit, že se opravdu procházím ulicemi, jezdím koňkami do chudinských čtvrtí. Pracuje v nich mnoho přistěhovalců, které místní moc nemusí. Jsou totiž prý tupí a nejde jim o nic jiného, než o to vydělat si. Dělají nepořádek, pijí (ano, jsme jimi my Češi). Co jen mi to připomíná? 

Zajímavá je ještě jedna věc. Jednak mapka (miluju staré mapy!), která je vložena v úvodu knížky a pak takové ty drobnosti, které jsme převzali. Některá jídla, kávu, ale třeba i postupy a modely chování. Leopold, mladý vyšetřovatel a hlavní postava knížky (spolu s podivínským hrobníkem), se snaží být na tehdejší dobu moderní. Kouří třeba cigarety, obléká se jinak než ostatní. Stačilo pár kapitol a hned jsem si ho oblíbil. To je pro mě osobně u detektivek hrozně důležité. Nedokázal bych číst o někom, kdo by mě štval. Vraždy jsou samozřejmě šílené, brutální, vyšetřování se zpočátku motá v kruhu, Leopold naráží neustále na své tupé kolegy, kteří si myslí, že ví všechno a nejsou přístupní novým věcem. V tom jsme se také moc nezměnili, co říkáte?

Tehdejší Vídeň máme zafixovanou jako město plné kaváren, šviháků v kloboucích, honosných večírků, velké administrativy a samozřejmě valčíku. Pod povrchem se ale rozprostírá hnus a špína. Chudoba a násilí. Smrt chodí uličkami a nezná slitování. Pro mě byla knížka až magicky tajemná a hlavně nesmírně zajímavá a napínavá. Obsahuje vše, co mám na tomhle žánru rád. Je to takový ten poctivý příběh, které se kdysi psávaly. Hlavně je uvěřitelný, dokonce si myslím, že autor čerpal z nějakých starých spisů (někde jsem to četl, ale nemůžu to už dohledat, tak to berte s rezervou). Měl jsem zrovna týden, kdy mě v šílených vedrech postihla horečka. Chodil jsem sice do práce, ale odpoledne jsem nebyl schopný dělat skoro nic. Tahle knížka se stala mojí společnicí a chvílemi se přenesla i do mých snů. Přemýšlel jsem, jakým směrem se bude děj dále ubírat. Fantazie pracovala i v horečnatých stavech na plné obrátky. 

Moje první setkání s Oliverem Pötzschem dopadlo nadmíru dobře. Seženu si další knížky. O to se nebojte. Vlastně jsem si pro sebe objevil další svět. Tak snad jsem vás dostatečně navnadil. Pokud máte tenhle žánr rádi, neváhejte ani chvilku. Vídeň čeká. Snad se tam na podzim podívám. Opatrujte se a děkuji za pozornost.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

1893: Augustin Rothmayer pracuje jako hrobník na známém vídeňském ústředním hřbitově. Nevrlý podivín je současně velmi sečtělý a vzdělaný samouk. Ve volných chvílích sepisuje Almanach pro hrobníky. Inspektor Leopold von Herzfeldt ho však připraví o klid. Mladý policista totiž potřebuje odborníka na vše, co souvisí se smrtí. Vyšetřuje brutální vraždy vídeňských služek. Každá z nich byla nemilosrdně probodnuta kůlem. Hrobník ví, že tímto způsobem byli od dávných dob nebožtíci drženi ve svých hrobech, aby neškodili živým. Řádí snad ve Vídni vrah věřící v upíry?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. srpna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Billy Summers - Stephen King (2022)


Billy Summers - Stephen King
2022, Beta-Dobrovský

Stalo se již nepsaným pravidlem, že si na dovolenou beru několik knížek. K večeru se zavírám do pokoje nebo sedím pod starým kaštanem. Čtu si a přemýšlím. Poslední roky je to pro mě nejlepší odpočinek. Nová knížka od mistra hororů Stephena Kinga je takový úkrokem stranou, trošku netypickým příběhem o nájemném zabijákovi. Ale znáte to, není to jen obyčejný příběh. Billy není jak tak někdo. Je chytrý, vlastně i hrozně lidský. Jen ho život tak nějak semlel. Neměl lehké dětství a abych pravdu řekl, tak jsem si jej během několika kapitol oblíbil. Má totiž jednu zásadu. Zabíjí jen zlé lidi. A dělá to velmi dobře. Tam kde selhává spravedlnost, on je k dispozici a i když je jasné, že se pohybuje daleko za zákonem, nedalo mi to a moje sympatie byly velmi velké.

Kniha je na to, kolik autorovi je, napsána velmi svižně, takovým tím způsobem, že ji budete doslova hltat. Stylem vyprávění mi trošku připomínala Dallas 63 (o které si myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy King napsal). Pro mě je navíc hrozně zajímavé se podívat do Ameriky současnosti. Ano, autor je velmi aktuální, má spoustu skvělých postřehů a stále drží vlajku vysoko nad hlavou. Četl jsem a říkal si, že bych se sice chtěl někdy za velkou louži podívat, ale pokud je jen desetina z toho, o čem píše pravda, žít bych tam rozhodně nechtěl. Jiná země, jiný mrav, ale já jsem doma spokojenej. I když, znáte to, problémy jsou všude. Tady ale aspoň nemá každej druhej bouchačku a když už, tak si pořádně rozmyslí, než ji použije. Aspoň doufám. 

Postavy, ano, o ty tu jde nejvíce. Nebudu prozrazovat, ale někdy tak od poloviny se k Billymu přidá jedna opravdu velmi parádně vykreslená. On byl King vždy skvělý psycholog, umí si hrát s lidskými osudy. Zajímavé je, že poslední roky mu jdou nejvíc právě podobné, pro něj netypické příběhy. Jakoby na něj těch příšer a záhad bylo moc, v těch se ztrácí. Ale jakmile zabrousí mezi "obyčejné lidi", je vynikající. Miluju malá zaprděná města někde uprostřed středozápadu. Úplně před sebou vidím ulice, bary, obchody. Hnis i pozlátko. Billy vykoná svoji špinavou práci a protože musí čekat a ukrývat se, začne vyprávět svůj životní příběh. Byl vojákem, který bojoval v Iráku. Vzpomíná a mě u jeho příběhu opět mrazilo. Válka je fakt svinstvo a znovu musím Kingovi vyseknout poklonu. Vykreslil vše opět dokonale. Najednou jsem byl někde v poušti, kolem umírali kamarádi. Slunce pálilo a slunce bolelo jako čerstvá rána. 

Mám rád postavy, jako je Billy. Líbí se mi, že nejsou dokonalé, ale zároveň si na nic nehrají. Billy tak trošku předstírá, že je hlupák, ale opak je pravdou. Je nebývale zkušený a má rozhodně co říct. Nevím, jak se stane, že někoho napadne takhle dobrý námět na knížku, ale nejde jen o hrubou kostru, pak musíte vše sepsat, stanete se otrokem u klávesnice. I o psaní jako takovém knížka je. Má mnoho vrstev. Je detektivkou, válečným dramatem, ale zároveň lidským příběhem. O tom, co se může stát. Když vás jako malého týrají, když vás odvedou do armády. Ale nechci prozrazovat. Chodil jsem po horách a představoval jsem si, co by v některých situacích Billy asi udělal. King má opravdový dar. Zcela mě pohltit svými slovy. Nedokážu pak myslet na nic jiného a bývám neklidný. Dokud všechny kapitoly nedočtu. 

Psát o knihách je stejně jako o muzice velmi troufalé. Vždycky jsem se snažil (a bude tomu tak i nadále), přistupovat ve všemu s pokorou. Já vím, ono se to dnes moc nenosí, ale víte, pořád si myslím, že by poslech i četba měly dělat hlavně radost. King sepsal knihu, kterou každému doporučuji na potkání. Je daleko vzdálená od klasického sci-fi nebo severských thrillerů, ale možná právě proto si ji budu pamatovat o to víc. Měl jsem dovolenou, užíval jsem si rodinu, pohodu, lesy, louky, práci se dřevem. Byl jsem součástí přírody i příběhu, který je velmi pečlivě vystavěný. Mám rád dobré vypravěče a King patří k nejlepším. Jak říká Billy Summers: "Někoho zabít, to není žádná maličkost". Až si knihu přečtete, určitě pochopíte. 

Děkuji a děkuji. Jsem rád, že mé knižní tipy tolik čtete. Kdysi jsem myslel, že budou jen pro pár věrných, ale ukazuje se, že lidé pořád mají knihy rádi. To je přeci super! Jsem zato vděčný, svět nebude zase tak ztracený, nemyslíte? Mějte se co nejlépe!

----------------------------------------------------------------------------------------
Billy Summers je nájemný vrah, nejlepší v oboru. Ale svou práci zvládne, jen když je terčem opravdu zlý člověk. A teď chce Billy skončit. Nejprve však vezme poslední práci.
Billy je jedním z nejlepších ostřelovačů na světě, vyznamenaný válečný veterán z Iráku, Houdini, pokud jde o mizení po dokončení práce. Co by se tedy mohlo pokazit?
Nová Kingova kniha je částečně detektivkou a válečným příběhem, ale také románem o lásce, štěstí, osudu a složitém hrdinovi, který stojí před poslední možností vykoupit se.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 22. července 2022

KNIŽNÍ TIPY - Chlorid sodný - Jussi Adler-Olsen (2022)


Chlorid sodný - Jussi Adler-Olsen
2022, Host

Také jste někdy měli chuť vzít do rukou spravedlnost? Štvalo vás rozhodnutí soudu, nějaký násilný čin, který nebyl dostatečně potrestán? Já vím, na sociálních sítích, které dávno nahradily hospody, má každý velká ramena. Frustrace, nakumulovaná za roky vlastní neschopnosti, případně šikanou a společností, dostávají často průchod (slovní průjem). A teď si představte, že byste na "vlastní spravedlnost" měli peníze. Co říkáte? Lákavé co? Dnešní doba podobným názorům samozřejmě přeje, protože zákony jsou nepružné. Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem četl poslední případ oddělení Q. Ostatní jsem viděl jako filmy, které byly (kromě posledního dílu) skvěle natočené. Najednou mi přistála v emailu nabídka nové knihy od mistra Olsena, tak jsem si říkal, co si raději jednou případ přečíst. 

Olsen píše skvěle. Zajímavě. Aktuálně. Viz. covidová doba, která se s knihou prolíná jako temné zlo. Je pravdou, že pachatele jsem odhalil poměrně brzy, ale o to ani tak nejde. Líbí se mi základní myšlenky knížky, její celkový koncept. Je v ní všechno. Vášeň, láska, zlo, temné myšlenky. Zrada. Jednotlivé postavy jsou popsány tak, že jsou vám ihned sympatické. Bohužel, v některých momentech se ztotožníte i s těmi špatnými. Nic není jen černobílé, to nám ukazuje každodenní život. Vždycky se mi líbilo a líbí, když si hraje autor s fantaziemi, které jsou sice v určitých momentech hraniční či morbidní, ale zároveň by mohly být reálné. Napětí, to nás všechny u detektivek a thrillerů udržuje. Čekáme na další kapitolu, běžíme domů, zavíráme se do pokojů. Já si třeba četl u rybníka. Hezky ve stínu. Bylo zajímavé občas sledovat některé neomalené lidi, kteří se neumí chovat. 

Něco podobného, co jsem viděl právě v realitě, najednou pachatelé v knize ztrestají. Mám sto chutí být jako oni, ale samozřejmě jsem příliš slušně vychovaný. A tím pádem bitý za hrubost jiných. Bohužel, na světě to takhle funguje. To Olsen odhadl a vypozoroval perfektně. Je zkušeným autorem, je vidět, že zvládá perfektně řemeslo. Navíc se nebojí říznout do živého. Přiznám se, že mojí nejoblíbenější postavou ale není Carl, který je sice skvělý, ale Asad. Jeho připomínky, hlášky, ale i nápady jsou perfektní. Prostořeká Rose je také dokonalá. Mám to takhle nastavené. Musím si postavy oblíbit. A jasně, představoval jsem si je jako filmové herce z prvních dílů. To už asi nezměním. Byla to pro mě vlastně nová zkušenost. Nejdřív filmy, pak kniha. A řeknu vám, také to není špatné, asi si seženu i staré díly. Rozhodně mají něco do sebe. I ten poslední zfilmovaný, který jsem málem nedokoukal. Třeba je kniha dobrá a zničil ji jenom pan režisér. 

Když si to vezmu kolem a kolem, tak je v téhle detektivce víc pravdy a opravdových otázek, než mezi rádoby novináři. Kývám souhlasně hlavou, říkám si, jak jsou v dnešní době na celém civilizovaném světě slabé a pomalé soudy. Kam jsme to dopracovali? Proč mají debilové čím dál tím větší slovo? A proč se člověk někdy až stydí, že se snaží být slušný a normální. Nevedu diskuze o blbostech, nečtu jedovaté příspěvky od lůzy. Raději si dám další podobné knížky. Mám pak pocit, že jsem udělal něco dobrého. Je mi tak nějak hezky na duši. I když v thrillerech je spousta zla. Je ale fiktivní, smyšlené, samozřejmě mnohdy postavené na reálných základech. S tím už nic nenaděláme. Bohužel. 

Původně jsem si myslel, že si nechám knihu až na dovolenou. Ale nedalo mi to. Olsen je mezi detektivkáři velmi známý a respektovaný autor. Já se k němu dostal až teď. Je to pozdě, jasný, ale času je málo a knih hodně. Mám další tři objednané. Už před sebou vidím chalupu v Jizerkách, kaštan a křeslo. Nerušte mě prosím, ale pokud mohu poprosit, tak pivem nepohrdnu. Tak tedy, pokud máte rádi severské detektivky, máte výhrady k dnešní divné společnosti, tak neváhejte ani chvilku. Chlorid sodný budete číst jedním dechem. Navíc, pokud bych byl policistou, chtěl bych dělat v oddělení Q. To je vám doufám jasné! Opatrujte se, užijte si dovolené a prázdniny. V pátek se zase ozvu. Přeji hezký den, nejlépe s knihou. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Carl Mørck a oddělení Q se vrací s již devátým případem.

Šéf oddělení vražd Marcus Jacobsen se setkává se svým nejlepším vyšetřovatelem Carlem Mørckem nad případem, který na něj hluboce zapůsobil. Zaměstnancům oddělení Q začne růst pod rukama nepříjemná spleť případů. Zvláštní úkol donutí Carla, Asada, Rose a Gordona, aby se semkli pevně dohromady.

Poté co se oddělení Q ponoří do vyšetřování úmrtí výrazných osobností, která byla zatím považována za sebevraždy nebo neštěstí, odhalí v nich daleko horší vzorec jednání a vše nasvědčuje tomu, že zanedlouho zemře další člověk. Aby zabránili kruté smrti, pustí se v obtížné době proticovidových opatření s typickou dávkou humoru a soudržnosti do zavilého boje o čas. Jenže mezitím se z Carlovy minulosti jako had, který konečně zavětřil svou kořist, vynoří docela jiný případ.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. července 2022

KNIŽNÍ TIPY - Smrt přichází na prohlídku - Anders de la Motte & Måns Nilsson (2022)


Smrt přichází na prohlídku - Anders de la Motte & Måns Nilsson
2022, Kalibr

Neskutečný vedro mi bylo už cestou. Máme na severu chalupu a bylo potřeba posekat louku, ostříhat plot a pokud bych chvilku mával sekerou, tak by se také nikdo nezlobil. Jenže byl pátek a měl  jsem za sebou spoustu kilometrů ve vlaku a autobusu. Koupil jsem si nějaké pivo, vytáhl před dům stolek. Zapnul reprák a pustil si polské Stillborn. Nahoře kroužili jestřábi a učili mladé lovit. Je čas, řekl jsem si sám pro sebe. Čekala mě nová knížka od mého oblíbeného Anderse de la Motte (odkazy na předchozí knihy dole pod článkem). Otevřel jsem ji a dal  jsem si také pivo. Byl jsem šíleně utahaný, ale ihned jsem propadl kouzlu slov. Autor má totiž dar zaujmout. Jedná se o klasickou detektivku. Koneckonců i na obale je odkazováno na Agathu Christie, se kterou jsem strávil půlku dětství.

Souhlasím, styl je hodně podobný. Hlavní hrdina je ve věku jako já a dívá se na svět stejnýma očima. Je slavným kriminalistou ze Stockholmu a jede za svoji dcerou. Je rozvedený a jeho žena má nového bohatého partnera. Samozřejmě, že se stane vražda. Inspektor Peter Vinston a jeho místní kolegyně začnou pomalu rozplétat temné nitky, které byly v malebném kraji na pobřeží Švédska kdysi postupně utkány. Peter má sice dovolenou, ale znáte to, platí klasické, jednou policajt, vždycky policajt. Vše je napsáno hrozně poutavě, zajímavé, byl jsem ihned chycený a první den jsem šel spát hodně pozdě. Už kolem lítali netopýři a starý brach výr velký také vyrazil na lov. Usnul jsem hned a ve snu jsem pokračoval ve vyšetřování. Nebývám často sám a ani to příliš nemusím, ale tentokrát jsem měl jasno, zítra po práci budu číst dál.

Všechno mi trvalo celou sobotu, nadřel jsem se jako kůň a měl asi i trošku úpal, ale nešlo jinak. Vychladl jsem, otevřel si opět zasloužené pivo a usedl znovu do stínu. Na děj jsem navázal automaticky. Některé mé domněnky se potvrdily, ale jinak byly mé předpoklady zcela jiné. Děj se vyvíjel trošku odlišným směrem. Nevěděl jsem, jak se mám uvelebit, moje tělo bylo neskutečně rozlámané a několikrát jsem si musel zajít dovnitř opláchnout obličej studenou vodou. Tady na horách je hodně osvěžující. Četl jsem dál, s tím, že si nechám ještě kousek na cestu, abych si ji ukrátil. Měl jsem vstávat brzy ráno a znovu překonat celou republiku. Ale nedalo mi to, musel jsem. A to i přesto, že večer byla neskutečná zima. Soused vedle zatopil v kamnech, ale já neměl čas. Ještě jedna kapitola, pak další. Dokonce jsem zjistil, že jsem se zapomněl najíst. Vyčerpán z fyzické práce, která mě sice baví a perfektně si u ní odpočinu psychicky, ale bylo tak děsivé vedro, že ani pes odnaproti nezvedal svoji hlavu. Padl jsem za vlast. A to jsme prosím pořád na horách, tady vše ubíhá a je vnímáno přeci jen jinak.

Musel jsem se přikrýt starým spacákem a dekou, rozsvítit snad stoletou lampičku. Přiznávám, jednou jsem usnul, ale zbýval mi už fakt jenom kousek, pár kapitol. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Tichý tikot hodin, straka za oknem, už je tma a stromy vrhají od lampy na cestě dlouhé stíny. Závěr mě překvapil, rozuzlení také. A pokud bylo autorovým cílem napsat detektivku ve starém, tradičním stylu, povedlo se mu to na výbornou. Vlastně mi bylo tak trošku líto, když jsem šel spát. S Peterem a Tove mi bylo moc dobře. Skvěle vykreslené postavy, sympatické. Mimochodem, konečně také jednou detektiv, který není rozháraný alkáč. Ano, je to stará škola, kterou mnozí mladší už nepamatují, ale za mě palec nahoru. Usnul jsem jako dřevo, to se mi po práci stává velmi často. Beze snů, jen s brzkým budíkem, který mě donutil vstát a vrátit se pomalu domů.

A tak si říkám, že bych chtěl víc takových víkendů. Jasně, nebyla se mnou rodina, ale krásně jsem si odpočinul. Nikam jsem nešel, mou jedinou společnicí mi byla kniha. A abych pravdu řekl, tak jsem se nenudil ani chvilku. Člověk by měl mít radost z dobře odvedené práce, z přečtení zajímavé knížky. Musím to napsat znovu. Bylo velmi osvěžující, že po pobřeží nepobíhal dokonalý stroj na zabíjení, který by se vyžíval v krutosti a nechutnostech. V dnešní době se hraje hrozně na efekt a podobné příběhy jako je Smrt přichází na prohlídku jsou pak o to zajímavější. Pevně doufám, že budou Anders de la Motte & Måns Nilsson v téhle sérii pokračovat. Budu z prvních, kdo si objedná další díl. 

Zítra zase musím do práce. V pondělí bývá člověk většinou mrzutý. Já ale ne. Užil jsem si víkend z knihou (a prací) vrchovatě. Je léto, slunce zase ukazuje svoji spalující tvář. Už se těším, až zase zmizím z civilizace, vytáhnu si stůl před chalupu, otevřu pivo a ponořím se do dalšího z příběhů. Děkuji za pozornost a přeji hezké léto všem věrným čtenářům!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Chamtivost, zrada a vražda v okouzlujících přímořských kulisách – úvodní díl nové švédské detektivní série v nestárnoucím a stále oblíbeném stylu klasické krimi Agathy Christie. Realitní agentka a populární moderátorka Jessie Andersonová je nalezena mrtvá v jednom z předváděných domů. Věhlasný stockholmský inspektor Peter Vinston, který tu pobývá kvůli své dceři, je okamžitě vtažen do vyšetřování. Společně s místní policistkou Tove Espingovou zjišťují, že Jessie mohl mít důvod zabít téměř každý, kdo s ní a s tou vilou měl co do činění. Některá z idylických zahrad, rozkvetlých luk či písečných zátok skrývá vraha...


o Anders de la Motte na DEADLY STORM ZINE:



--------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 3. června 2022

KNIŽNÍ TIPY - Stín ve dveřích - Tim Weaver (2022)


Stín ve dveřích - Tim Weaver
2022, Mystery Press

Pokud bych měl zvolit svého nejoblíbenějšího detektiva posledních let, byl by jím určitě David Raker. Hrozně se mi líbí způsob, jakým uvažuje a přemýšlí. Jeho empatie, schopnost dedukce. Není žádným superhrdinou, ale člověkem z masa a kostí. Pátrá po pohřešovaných osobách. Tohle téma je velmi zajímavé už ze své podstaty. Mimochodem, před lety se ztratili dva kluci, co u nás v práci měli na starosti počítače. Slehla se po nich zem. Stejně jako po Paulovi. Tentokrát je příběh opravdu netypický. Čtyři zdánlivě nesouvisející směry, které se na závěr spojí v jeden. Četl jsem od začátku jedním dechem. Knihy si kupuji a Zásilkovna si dala tentokrát trošku načas. Vybalil jsem svůj výtisk na lavičce v parku, tolik jsem se těšil.

A málem neodešel domů, protože jsem se začetl hned na místě. Najednou koukám, že už jsem měl dávno dělat něco jiného. Nešlo to, tenhle den zkrátka ne. Tim Weaver patří dlouhodobě u nás v rodině k nejoblíbenějším autorům. Měl jsem tu čest číst jako první. A doteď mám co dělat, abych své ženě i dceři neprozradil děj. Baví nás pak o knížkách diskutovat, probírat různé pasáže. Určitě to znáte, nejlepší je sdílené nadšení. A Stín ve dveřích je vynikajícím dílem. Obsahuje v sobě napětí, touhu číst dál. Ještě jednu kapitolu! A pak jste ráno jako mátoha a přemýšlíte, kam se bude příběh dál ubírat. Z práce chodím svižněji než normálně. Ne, do tramvaje se tenhle autor nehodí, potřebuji klid. Lampičku, otevřené okno a svěží vzduch.

Na Timovi Weaverovi je super, že každá jeho knížka je trošku jiná. Pokaždé jsem překvapen, tolik fantazie, tolik vášně a touhy. Tolik smutku. Vyjádřit tohle všechno chce velkého autora. A Tim je neskutečně čtivý. Vlastně bych mohl napsat, že jsem od něj nečetl žádnou knihu, která by mě nebavila. Má svůj jasný a rozpoznatelný styl. A musím to znovu zmínit. Postava Davida Rakera je mi velmi blízká. Autor svým způsobem navazuje na starou poctivou britskou detektivní školu. Ctí její pravidla a zároveň je modernější a neskutečně svěží. Kapitoly se čtou tak nějak samy. A pokaždé, když už mě začnou bolet oči, tak se dívám do zdi a přemýšlím. Promítám se znovu celý příběh. Jsem v tom, uvnitř. Procházím se stejnými ulicemi. Vnímám přesné kontury jednotlivých postav. 

Psát o knížkách je pro mě pokaždé velká výzva. Na rozdíl od hudby nesmím prozradit děj, což je hodně těžké. Zkuste popsat něco, co se vám líbí, když nesmíte říci detaily. Vždycky jsem spíš chtěl, abych vás navnadil. Dnešní doba čtení příliš nepřeje. Lidé už jen konzumují různé plivance, výkřiky a úryvky. Bez ladu a skladu, jen na efekt. Ale takoví vy nejste. Jinak byste se o knihy nezajímali. Knihy totiž vyžadují dnes již starý přístup. Čtenář musí přemýšlet, vnímat, klidně se i vrátit. Někdy vás příběh nezaujme, tak se vrátíte třeba až po týdnu, když jste odpočatí. Je to vlastně podobné prokletí, jako hudba. Ale krásné. Poctivé. Stín ve dveřích patří přesně k tomu druhu knih, kvůli kterým tolik rád čtu. Zajímavé je, že čím jsem starší, tak mě to baví víc a víc. Čtení je totiž osobní věc. Spojení mezi autorem a čtenářem. A abych pravdu řekl, tak Tim Weaver a David Raker jsou přesně tím druhem lidí a postav, které mají rozhodně co říct. Oblíbil jsem si je.

Když někdo zmizí, je to vždy šílené. Ta nejistota, strach, ale také spousta lží, pomluv, temných komnat, které musí být otevřeny. Špína vybublá na povrch jako nafouklá mrtvola. Tahle knížka je pro mě dokonalou esencí toho, co mám na detektivkách rád. Snad jsem vás dostatečně navnadil. Nezbývá nic jiného, než opět poděkovat za přízeň. Moc si jí vážím. Děkuji, přeji vám hezký den a příjemné světlo ke čtení.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
ČTYŘI ZÁHADY. ČTYŘI PŘÍBĚHY. JEDEN SPOLEČNÝ KLÍČ…

Pro Conisterovy to byl večer jako každý jiný, dokud Paul nevyšel po schodech do prvního patra. Dlouho se nevracel, a tak se Maggie, jeho manželka, vydala nahoru za ním. U postele našla jeho telefon a peněženku, všechna okna byla zamčená zevnitř.

Po Paulovi se slehla zem.

Soukromý vyšetřovatel David Raker se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách a ví, že každé zmizení – jakkoli nepravděpodobné se zpočátku zdá – má logické vysvětlení. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, kam ho případ Paula Conistera zavede. A to je jen začátek jeho potíží…

Co spojuje hrozivý objev v londýnském metru, znovu otevřený odložený případ, z něhož záhadně zmizely klíčová svědkyně i hlavní podezřelá, a zdánlivě náhodnou střelbu, k níž došlo tisíce kilometrů daleko?

Klíčem k nalezení pravdy bude právě David Raker.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 13. května 2022

KNIŽNÍ TIPY - Lov - Bernard Minier (2022)


Lov - Bernard Minier
2022, XYZ (ČR)

Dost často přemýšlím, co se vlastně stalo s dnešním světem. Připadá mi, že se společnost postupně rozpadá. Tam kde kdysi vládlo nadšení a odhodlání něco tvořit a vymýšlet, se dnes jen ničí. Jakýkoliv názor je spálen již v zárodku a dobré úmysly často shoří jen tak, protože si to lůza žádá. Možná jsme v jádru opravdu jen trošku chytřejší zvířata. Tedy někteří z nás. Chci hrozně moc věřit v lepší budoucnost svých dětí, ale je to čím dál tím těžší. Takový mám i pocit z nového thrilleru mistra Miniera. Kniha Lov je takovým průřezem toho nejlepšího, co mám na tomhle stylu literatury tolik rád. Je napínavá, nedá mi vydechnout. Autor je opět velmi kritický k současné situaci ve Francii a je až děsivé, kolikrát jsem kýval souhlasně hlavou. Témata jsou opravdu velmi aktuální i u nás v Čechách.

Hlavní postava Servaz, která řeší svůj již sedmý případ, je padesátník ohlodaný životem. Má zkušenosti, ví dávno své a nemusí nikomu nic dokazovat. Kolem se mění svět (hej, jak já autorovi rozumím) a on v mnohém již nestíhá. Všechny ty sociální sítě, porušování základních pravidel, youtubeři, internetoví diskutéři. Zmar a neštěstí. Apokalypsa možná už dávno začala. Nebo ne? A co uděláš proto, aby nebyla? Budeš se cpát hamburgery a koukat na nekonečné seriály? Nebo vychováš svoje děti tak, aby se za pár let samy nezničily? I o tomhle knížka je, alespoň já to tak vnímám. Hlavní děj občas ustupuje trošku do pozadí, vím, že mnohým čtenářům to bude vadit, ale mě se to právě líbí. Je v tom poselství a je trošku smutné, že jej dává autor krimi a ne hlavní kulturní scéna. Inu, ta se chce asi jen dobře nažrat. 

Lovení lidí, i když zlých, není samozřejmě v pořádku. Všechno to falešné hrdinství, že vezmeme zákon do svých rukou, je možná hezké za obrazovkou, ale realita bývá o hodně krutější. Kam jsme to dopracovali, když už ani o hajzlovi nemůžete říct, že je to hajzl? Mívá v mnohých případech víc ochrany než oběti. Hej, ale má to vůbec cenu psát a nadávat na to? Nevím. Jistý jsem si jen s tím, že mě Lov neskutečně bavil. Vím o lidech, kteří jej nedočetli, ale já jsem byl chycený hned od začátku. Najednou mi nevadilo, že je kolem hluk, že je puštěná televize nebo že se mé děti hádají o nějakou hloupost. Byl jsem zabořený do knížky, byl jsem ve Francii a pátral jsem po lidech, kteří loví lidi. 

Kdy se to stalo, že začala mít takové slovo lůza? Kdy jim to chytří dovolili? Kdy se k moci dostali pozéři a lháři? Psát o úpadku společnosti je dnes možná moderní, ale to dívat se na svět jen s růžovými brýlemi také. Přitom by stačilo na pár dní vypnout elektrický proud. Ve městech, kde se to stalo, začalo během několika hodin rabování. Děsí mě to, bojím se. Ani ne tak o sebe, ale o budoucnost. Nakonec je to zvláštní, protože hlavního padoucha v mnohém chápete a připadáte si jako špatný člověk, protože přece takhle to nejde, takhle se to nedělá. Jenže svět opravdu není v pořádku. Pro nás nebyl hlavním problémem covid (který je v knize v plném proudu), ale my samotní. Naše slabosti a lenost. Velebíme umělé ksichty a zapomínáme na normální syrový život. 

Každá kniha, hudba, obraz i jakékoliv jiné umění by mělo vyvolávat nějaké emoce. Jinak za nic nestojí. Je to vlastně jednoduché. Začtete se, zaposloucháte nebo zastavíte před obrazem a necháte na sebe působit. A buď k propojení mezi vámi a autorem dojde a nebo nikoliv. Já jsem Lov četl způsobem, že jsem doslova spolykal pár odstavců a pak se zamyslel. Viděl jsem celý děj před sebou, jako film. Schválně, jak si představujete Samiru? Nevypadá čistě náhodou jako holka, co s vámi chodí na koncerty? A Servaz? Tohle je na knížkách právě to krásné. A to přesto, že dnešní zmiňovaný příběh je hodně temný. Je o lidské bolesti, o nenávisti, o slabostech a temných místech v naší mysli. Když jsem vše dočetl, tak jsem chodil ulicemi a díval se. Ptal jsem se, jestli je to s námi opravdu tak hrozné? 

Možná jsme ztratili víru. A teď nemyslím v Boha nebo velkého Dýňáka. Proč je tolik lidí v ulicích naštvaných, podrážděných a neomalených? Lov je spíše negativní knihou, ale myslím si, že rozhodně stojí za přečtení. Je to taková detektivka s přesahem. Pro fajnšmekry.

Poslední dobou hrozně často vzpomínám na svého dědu, který mě učil skautským zásadám. Jako klukovi mě připadaly děsně trapný a samozřejmý. Jenže jsem zestárl a najednou si říkám, jak by bylo na světě krásně, kdybychom se jimi všichni řídili. Co je špatného na poctivosti? Na úsměvu? Buďte dobří a snad vám dnešní tip udělal radost. Děkuji za velkou přízeň. Fakt jsem ji nečekal a opravdu si jí vážím. Jste prostě super! Fakt děkuji.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Existuje temnota, kterou nerozjasní ani slunce. Sedmý případ kriminalisty Servaze. Jasná záře úplňku osvětluje hranici lesa, ze kterého se vynoří vyděšený jelen. Není to ale obyčejné zvíře… jeho oči jsou lidské. Kriminalistu Martina Servaze přivolají na místo nehody, kde auto srazilo nahého muže s jelení hlavou. Muže, který má na hrudi vypálené slovo „spravedlnost“. Ať už to znamená cokoli, jedno je jasné – v lesích francouzského Ariege se stal lovnou zvěří člověk. A to je pouze začátek děsivých událostí, které se daly do pohybu. Minierův nový thriller směřuje tentokrát ke složitým otázkám o úpadku společnosti. Martin Servaz se během vyšetřování zaplétá do velmi citlivé situace, kdy pomalu odkrývá důsledky morální, sociální, politické a zdravotní krize, kterou prochází francouzská společnost.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Řeznice z Malé Barmy - Håkan Nesser (2021)


Řeznice z Malé Barmy - Håkan Nesser
2021, MOBA (Moravská bastei)

Byl jsem zrovna na horách a jeden starý pán mi vyprávěl, co se u nás ve vesnici dělo po válce. Nasával jsem jeho příběhy, nechával jsem plynout jeho vzpomínky a pak o nich dlouze přemýšlel. Všechno se mi spojilo v jeden celek i s knihou od Håkana Nessera - Řeznice z Malé Barmy. V ní řeší můj oblíbený inspektor Barbarotti také jeden hodně starý případ. Je povolán do služby, i když mu nedávno zemřela žena. Často rozmlouvá s bohem a možná právě v těchto momentech mi je nejblíž. Autor dokáže přesně vykreslit postavy, jejich stav duše, chcete-li. Možná právě proto jej mám tolik rád. Žádní dokonalí sérioví vrazi, kteří po sobě nikdy nezanechávají stopy, ale obyčejní lidé, se svými problémy, nadějí i strachem.

Celé vyšetřování má mnoho odboček, často i slepých. Mám tak pocit, že i vyšetřovatel je jen člověk, který dělá chyby, mýlí se. Vše je takové lidské, znásobené tím, že vedle v kamnech praská dřevo. Několikrát mi dokonce celá vyhasla a musel jsem znovu zatápět. Přecházel jsem ze zimy do tepla, s náručí plnou čerstvých polen a příběh mi vrtal hlavou. Nedovedu si představit, co to musí být za utrpení žít vedle hrubého a hnusného manžela. Na samotě někde daleko ve Švédsku. Rozplétat hnusný násilný čin, který se stal tak dávno, že je možná spíše noční můrou, vzpomínkou, kterou chcete vytěsnit. Přesto tu s námi pořád je. Ve vyprávění, v nenávisti, která nejde nikdy ututlat. Chodili jsme pak na dlouhé procházky a já manželce všechno vyprávěl. Ne, děj ne, knížku bude také číst, ale některé myšlenky, kterých je knížka plná.

Představte si sychravé ráno, když ještě všichni spí. Včera jsme trošku popili, v noci zapomněli přiložit a tak je i v kuchyni neskutečná zima. Nechci dělat hluk a tak si sednu v tlustém svetru do rohu, rozsvítím lampičku a občas se leknu, protože větve dělají dlouhé stíny. Každý poctivý čtenář tohle ví. Nesser mě dokáže vtáhnout do příběhu. Většina jeho děl začíná opatrně, lehounce, zdánlivě jednoduše. Pak se začne vše zamotávat. Vina a trest, utrpení a bolest, vše je vykresleno v jasných a zřetelných barvách. Nikde nic nezadrhává, nemusím se vracet. Mám jasno a přesto se mnohokrát mýlím. Říkám si, kdo by to mohl být, kdo je vrah? Je to opravdu Řeznice, která také vypráví. Přeskakuje se mezi současností a minulostí. Na závěr se všechno spojí a já seděl několik minut a říkal si, kolik je mezi lidmi temnoty. Možná je lepší, že je naše paměť nedokonalá. Něco je opravdu lepší zapomenout.

K vánocům jsem si koupil zbytek knih, co mi od mistra Nessera ještě chybělo přečíst a už teď si troufám tvrdit, že Řeznice z Malé Barmy patří k nejlepším. Možná je to tím, že jsem ji četl na horách, plný vyprávění souseda, který zná historii celé vesnice. Kdo ví? Cesty páně jsou nevyzpytatelné. Faktem ale je, že na mě na chalupě pokaždé padá určitá nostalgie. Navíc si sem beru vždy jen určitý typ knížek, o kterých vím, že na ně potřebuji větší klid. V přírodě, která vám nedá nikdy nic zadarmo, ale zároveň je neskutečně čistá, se mi čte nejlépe. Daleko od obrazovek, jen s tím nejnutnějším. Takhle teď odpočívám nejraději. Možná je to zvláštní a nijak to nesouvisí, ale dost často si u knih od Nessera vzpomenu na Dostojevského. Ani ne tak způsobem psaní, ale spíše tématy, které řeší. Jak jsem již zmiňoval. Zločin a trest. Někdy se vrah vlastně potrestá sám. A občas bývá dobré, když je spravedlnost slepá. Ale nebudu vám napovídat, to se přeci nedělá.

Právě jsem zaklapl Řeznici z Malé Barmy a dívám se z okna. Za chvilku půjdu ven. Musím probudit i ostatní a konečně zatopit. Knížka zůstala na stole, se záložkou položenou ledabyle vedle. Ihned všichni poznají, že jsem ji dočetl. Jak se ti líbila? Ptají se mě a já mám zase ten svůj zasněný výraz. Chci být tajemný a nic nenaznačovat, dostal jsem se do podobného stavu, jako po dobré muzice, jako po filmu, který vás rozdrásá. Potřebuji les a louku, trasu už mám vymyšlenou. Vyrazíme nahoru na kopce. Tam je ukrytý starý opuštěný statek. Přesně takhle si představuji Malou Barmu. Mohlo by to tak být. Vylezu před chalupu a zhluboka se nadechnu. Fouká a mrzne. Ale svítí slunce. Dnes půjde inspektor Barbarotti s námi. Vím o něm jenom já a tak trošku moje žena, která už mě dobře zná. Tak zase příště, ještě mi zbývají tři knihy. A letos vychází další. Budu připraven.

Jinak mě zaujala tato věta: "Ona už přestala porovnávat svůj život s životy jiných". Kdyby jen autor věděl, jak mu rozumím. Nesser ve skvělé formě, Nesser stárnoucí, rozjímající. A pořád neskutečně čtivý.

Tak se opatrujte a zase za týden. Děkuji za pozornost.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Toto je první a zároveň jediná kniha pojednávající o Ellen Bjarneboové, známé jako „Řeznice z Malé Barmy“.
Inspektor Barbarotti je vzhledem ke své rodinné situaci pověřen, aby se podíval na starý nevyřešený případ, který leží v policejním archivu v Kymlinge. Jenže pokud nemá na kusy rozsekanou oběť vraždy z roku 1989 na svědomí Ellen Bjarneboová, která byla za tento čin odsouzena a odpykala si jedenáct let ve vězení, tak kdo tedy? Inspektor Barbarotti je nucen vydat se na cestu Švédskem, která ho od statku poblíž Kymlinge, kterému se říká Malá Barma, zavede až k odlehlému penzionu v horách.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. března 2022

KNIŽNÍ TIPY - Když teče krev - Stephen King (2021)


Když teče krev - Stephen King
2021, Beta-Dobrovský

Všichni ten den stáli a mlčeli. Dívali se smutnýma očima do tmy. Brzké ráno v továrně, ve které pracuji a zástup lidí u píchaček. Začala válka. Nechápali jsme. Bál jsem se otevřít internet, bál jsem se sundat sluchátka z uší, protože někteří z našeho druhu jsou opravdu zlí. Ono to tak bývalo vždy, jenže dnešní doba je taková, že jsou víc slyšet. Díky telefonům, díky sociálním sítím. Bohužel. Ještě před lety by je někdo rozumnější poslal v hospodě do prdele a byl by klid. Doba se změnila, jen zlo je pořád stejné. Znovu a znovu si nachází nové cesty, jak škodit, ubližovat. Možná právě proto se uchyluji ke knihám čím dál častěji. Novou povídkovou knížku od Stephena Kinga jsem dostal jako dárek k vánocům. A musím rovnou napsat, že se mi moc líbí. 

Přitom povídky nejsou zrovna útvar, který bych četl rád. Jenže King je King a i když občas slýchávám od zmlsaných čtenářů něco jiného, všechny čtyři příběhy si pamatuji a dokážu je stále odvyprávět. Hlavní myšlenky i nápady, zasazené do typického autorova světa, mě bavily, donutily k zamyšlení. Bylo pro mě hrozně příjemné sledovat volání do záhrobí, další pokračování s Hollyberry. Nějak jsem nezaznamenal, že by někdy spadl řetěz, že bych se nudil nebo nedej bože dostal rouhačskou myšlenku, že bych knihu odložil. Hrozně rád jsem se znovu a znovu zavíral se sluchátky na uších do své ulity. Ostřižený od války, utrpení, od debilních příspěvků známých, do kterých byste to nikdy neřekli. King má pořád nadhled, umí vystavět napínavé příběhy. Je to klasik, velký znalec lidských duší, jejich slabostí i bolesti.

Díval jsem se do tmy a přemýšlel jsem. Velmi brzy ráno, když byla ještě většina domů zahalena do černé, jsem kráčel ulicemi a v autobuse i tramvaji se mnou jely smutné obličeje, které se jindy smějou, nadávají na práci a vůbec v klidu žijí. Není mi příjemné vidět strach ve tvářích. Raději jsem rozevřel knihu a četl si. Bylo mi lépe v malém městečku v Maine. Jezdil jsem ve starých fordkách a přemýšlel, kdo z mých spolucestujících se živí strachem a bolestí. Ano, Holly tu byla se mnou a moje fantazie pracovala na plné obrátky. Stále a znovu musím obdivovat, s jakým zápalem a nadšením dokáže být King zajímavý, jak umí perfektně vykreslit postavy i jak zná reálie.

Svět se za poslední roky hodně změnil. Spousta lidí se odkopala a odhalila svoje stinné stránky. Možná právě proto si víc vážím těch normálních, hodných, opravdových. Nanic je přetvářka a klam, nanic jsou prázdná slova. Jak člověk stárne a je víc unavený, jsou pro něj chvíle pod lampičkou s knihou vonící novotou jedny z nejlepších, co poslední roky mám. Hýčkám si je jako vlastní děti a ženu. Myslím, že je to potřeba. Abychom přežili a nezbláznili se. Měl bych vlastně panu Kingovi poděkovat, protože mi znovu dodal ten úžasný pocit, že žiju. Nevím, vůbec netuším a ani si nechci představovat, co bude dál. Jedno vím ale jistě. Ke knihám jako je Když teče krev, se budu vždy rád vracet. Dodávají mi totiž sílu.

I odvrátil jsem zrak od knihy a viděl bolest. Nemusím do průvodu, nemusím mít vlaječku na profilu. Poslal jsem peníze a svou vlastní krev. Když totiž teče krev, tak to hodně bolí. Buďte silní! Děkuji za pozornost.

-------------------------------------------------------------------------------------
Čtyři dosud nepublikované povídky v souborném vydání, které v angličtině vyšlo v dubnu 2020, dostávají v éře světové pandemie nový rozměr.

Kromě očekávaných nadpřirozených hororových témat a nové pohledy na povahu zla jsou Kingovy příběhy podtrženy veskrze pozemskými strachy, jako jsou obavy z blížící se smrti. V jedné z povídek se Stephen King vrací ke svému oblíbenému hrdinovi – spisovateli, tentokrát neúspěšnému, a fanoušci předchozí „kingovky“ Outsider budou potěšeni návratem Holly Gibneyové ve třetí povídce.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER