Příběh sto dvacátý třetí - Berlínská thrashová rozsekávka
Na otázku, co chceme k vánocům, jsme již několik týdnů všichni odpovídali, že lístek na koncert. Do Berlína. Na Sodom, Kreator a Entombed. A hlavně můj největší sen v životě. Motorhead. Básnili jsme na panelech, představovali si, jak naše hvězdy zahrají, dopředu se snad stokrát pohádali, která kapela je nejlepší a jaké skladby nám předvedou. Ve starém kazeťáku Sony nic jiného nehrálo. Nechodilo se ani moc do hospody, lístky nám poslal opět Prcalíkův táta do Čech poštou. Jeho firma přesídlila z Mnichova do Berlína. Obrovské štěstí, že se jeho rodiče zrovna udobřovali. Protože jinak bychom neměli nic.
První problém nastal s mojí mámou, která se z ničeho nic zasekla. Možná, že se mnou byly poslední dobou problémy, nebyl jsem pořád doma a když už byl, tak jsme se jen s otcem hádali. Musela být vypravena ukecávací skupina. Káča v čele, s ní Jana, Mirka. Holky zazvonily hned po nedělním obědě, protože někde četly, že v té době jsou lidé nejpříjemněji naladěni. Ne tak můj otec, kterému ještě nezabral chlast. Otevřel dveře, měl nějaký sprostý připomínky, ale mé princezny do bytu nakonec pustil. Máma sedící v kuchyni, okolo tři metalový křepelky, které ji pořád přemlouvaly. Jaký jsem prý hodný, milý, spolehlivý a že beze mě to nebude ono. Stál jsem v koutě a koukal jak puk. Radši jsem neříkal nic.
Zase jednou vyhrálo dobro (holek) nad dobrem (mojí mámy). Můžu vyrazit! Opil jsem se radostí tak, že jsem usnul na panelech a byl tam až do rána. V chladu, lehkém dešti. Málem si to máma zase rozmyslela. Od té doby jsem ale sekal dobrotu. A měl oči hodného syna. Možná trošku vypočítavé, ale abyste zase nemysleli, na svojí mámu nedám dopustit. Ona za ten marast, co byl doma nemohla, nebylo to jen otcem, těch faktorů bylo víc a nechal bych si je s dovolením pro sebe. Pomáhal jsem, dokonce šel na první zácvik do Škodovky (kterému jsem se předtím pořád vyhýbal).
Vstával jsem ráno v pět, na kole dojel do fabriky, převlékl se do montérek a učil se být vedoucím nástrojárny. Od starého praktika, chlapa, který mě odhadl jako flinka, jako cucáka, co na to někdy až moc sere. Je to škoda mladej, protože kdybys chtěl, měl bys na víc, seš chytrej. Akorát že já nechtěl, mě zajímal jen metal, holky, pivo, holky a zase hlavně ty holky. Nojo, s tím už nic neudělám. Ale šikovnej jsem prý byl (lenost byla vždy brzdou mé ctižádosti), pochvalovali si mě. A taky jsem konečně dostával výplatu. Velmi dobrou. Pozval jsem za ní všechny do Berlína. První vydělané peníze se přece mají propít nebo ne?
Proč zrovna do Berlína, ptali se nás často kamarádi. Vlastně za to může Kytka, který ležel pořád v těch svých časopisech o metalu a hltal každou zprávu. Nechával si posílat i německé a pořád nám říkal nějaké novinky, které nám (na rovinu) byly docela u prdele. Často jsme ho vytočili s Prcalíkem k nepříčetnosti, protože on vždycky tak vážně a zasvěceně o všem mluvil. My seděli u piva, s rukama založenýma v zadních kapsách džín holek (a lehkým lechtáním po prdelkách), nasávali a dělali si šoufky. Zase na druhou stranu, nebýt Kytky, moc koncertů bychom neviděli a nebylo by na co vzpomínat. Vždycky musí být někdo, kdo všechno zorganizuje, nemám pravdu? Myslím, že mám.
Lístky přišly s velkým předstihem, přes mámu jsem poslal peníze Prcalíkově otci a pořád ženě, co mě porodila, nemohl vysvětlit, že je to pro nás splněný sen. Otázkám typu: "Proč si nekoupíš něco hezkého na sebe...proč nešetříš třeba na pračku nebo na byt?" jsem se smál, až jsem se za břicho popadal. To víš mámo, já jsem metal a jinej nebudu. Dostal jsem pak při dalších srandičkách lehký, s úsměvem míněný pohlavek a vyrazil zase ven. Vstupenky v jedné ruce, lahváče v druhé. Šel jsem na panely, zlehka poskakoval radostí a v dálce viděl naší partu. Secvaklo jim to brzy. Koncert bude, teď už tomu všichni věříme!
Organizačními věcmi byl pověřen Kytka a Jana, protože oba byli z nás nejsvědomitější. Já několikrát "zklamal" nebo spíš...dělal jsem si z toho srandu a nic nebral vážně. Tak jsem jen kibicoval, popíjel pivo a předváděl hrozný machry s němčinou, kterou jsem tenkrát vcelku slušně ovládal. Všichni už byli na všem domluvený a já pořád dělal blbiny. Asi jsem byl protivnej, dělal jsem problémy a vůbec měl zrovna takový hodně rebelský období. Ale sázel jsem na svoji "roztomilost", kterou jsem podle našich koček vyzařoval a podle Prcalíka jsem jí neskutečně zneužíval. Bylo to tak, proč bych se nepřiznal.
Řekli mi, že mám stát v pět na hlaváku dole v Boleslavi. Jenže já Káču přemluvil k ranní rychlovce. Moc nechtěla, nadávala mi, ale já ji tak dlouho otravoval, že podlehla. Miláček. Pak byla vytočená a vlastně i všichni ostatní, protože jsme nestihli vlak na Prahu a museli do České Lípy. Musel jsem si to jít všechno zjistit sám, s nadávkami v zádech. "Káčo, prosím tě, dělej s ním něco, vždyť se chová někdy jak šílenec": uslyšel jsem ještě a už jsem cvrdlikal u pokladny s paní, co prodává lístky. Polichotil jsem, pochválil účes a dostali jsme slevu na jízdné a já ještě koláč, o který jsem se musel rozdělit, jak byl velký. Tak vidíte volové.
Ve vlaku zima a taky trošku napětí, protože nakonec nejel Sabath a Míša, zbyly dva lístky. Míše onemocněl syn z prvního manželství a tak jsme jeli jen ve složení - já, Káča, Mirka, Kytka, Prcalík a jeho milá. Samozřejmě taky Jana, můj druhý (kolikátý už?) strážný ženský anděl s batohem - krosnou plnou řízků, piva, chleba, špekáčků a dobroty. Já měl lístky (ty mi několikrát Káča zkontrolovala) a spoustu peněz - marek. Chtěl jsem svým kamarádům trošku (o)splatit všechny akce, výlety, chlastačky, kdy platili za mě, kdy jsem neměl jako studentík ani vindru. Tak jsem vyběhl v Ústí nad Labem pro lahváče do stánku, nakoupil i párky v rohlíku. Měli jsme se dobře.
Na hranicích byly trošku problémy, nejdřív tedy ne, doklady jsme měli v pořádku, ale pak řekl Praclík jednomu celníkovi: "Hände hoch!" a ještě na něj dělal: "Tatatatatatatata". Pán neměl pro hochy a dívky z východního bloku moc pochopení. Museli jsme vystoupit a prohledávali nás jak nějaký zločince. Janu donutili vysypat batoh. Nakonec pomohla má omluva s tím, že jsem všem řekl: "Mein freund ist trotl". Celníci se začali smát, naše křepelky po nich ještě hodily okem a mohlo se pokračovat. Čekalo nás Německo. Přestup v Drážďanech a pak nekonečný šourající vlak před Berlínem.
Trošku jsem se opil z rumu a piva a pořád se chtěl líbat. Dokonce jsem chtěl dát pusu i jedné německé důchodkyni, ale zarazil mě její pohled a Prcalík, kterej mi tvrdil, že mohla hlídat mý příbuzný v lágru, ať se na to radši vyseru. A taky přišel její Helmut a díval se na mě jako na vraha. Tak jsem jim jen řekl něco v tom smyslu, že jsem jim už dávno odpustil za celou rodinu. Koukali nechápavě. Dal jsem si radši další pivo.
Jestliže jsem už dva měsíce machroval, jak se skvěle domluvím, že mi stačí mapa a všechny dostanu na koncert, tak ve mě najednou byla malá dušička. Mladej kluk, ztracenej ve velkým světě. Ještě, že mám někde na nebi svou hvězdu a ta mě vždycky jako navigace hodí do cesty skvělé lidi. Kousek před Berlínem potkávám partičku německých thrashers. Něco jako my. Taky východ. To byla zajímavá věc. Byli oblečení jak my. "Zápaďáci" byli víc v kůži a měli i kožený boty. Na to my neměli.
Byla tedy družba. My měli hezčí holky (o hodně) a oni zase víc piva (nic moc, ale lepší než žádný). Na nádraží v Berlíně jsme už byli všichni kamarádi, já se zase předváděl až hrůza a vykládal německým metalistkám o tom, jak jsme museli za socialismu v Čechách chytat veverky, páč byl prostě hlad. Visely mi na rtech a litovaly mě. Nebyly to žádný krasavice, ale byly moc milý, až Káča zase žárlila.
Dodnes si říkám, jaké bylo štěstí, že jsme je potkali. Tenkrát bych se na berlínském nádraží nevyznal. Koncert byl kousek od Mauerparku, hale se říkalo jednoduše Die Halle a my měli najednou spoustu času. Ani nevím, co mě to popadlo, ale poprosil jsem naše nové kamarády, aby nás trošku po Berlíně provedli. Jeden z nich, s typickým jménem Klaus a velkým nápisem Sodom na zádech ochotně souhlasil. Byl to krásný zážitek.
Představte si partu ožralých metalistů z Čech i Německa, kteří postávají na Alexandeplatz, mávají hlavami do rytmu a řvou texty thrashových kapel. Dokonce jsme německý kluky a holky naučili i něco od Master´s Hammer a Rootu. No sranda veliká. Jenom u památníku obětem holokaustu jsem se málem rozbrečel. To bylo taky hrozně zajímavý.
Pořád se dělaly prdelky, srandičky, kamarádi nám kupovali piva a mě holky jídlo, ať se prý najím, když jsem jako malý musel jíst "das Eichhörnchen" (veverku). Pak se mi sepnuly u desky s rytinami a černobílými fotkami se jmény vzpomínky dohromady s příběhy z koncentráků všech mých židovských předků a bylo mi hodně ouzko. No a všechny dosud rozjívené německé tlamy ke mě postupně chodily a objímaly mě. Káča samozřejmě brečela jako želva, protože ona byla duše citlivá. "Válka je prostě svinstvo a nemá bejt, možná bych řekl, že je to jen kurva píčovina pro debily": snažil se mi ještě zvednout náladu za všechny mé příbuzné Prcalík. Museli jsme dál.
Reichstag, taky Braniborská brána. Všude se dělaly neskutečný blbiny, kluci se předváděli před holkama. Peníze na další pivo nebyly, šetřili jsme na hospodu po koncertě. Postupně jsme vystřízlivěli a vyrazili k Die Halle. Tam už se srocovaly davy a taky do tmy zářil nápis, že Motorhead nepřijedou. "Kurva, doprdele": řval jsem jak tur česky. Byl jsem naštvanej. Taková dálka (o tom, že vraceli část vstupného jsme nevěděli vůbec nic). Vytočenej jsem byl tak, že na mě poslal Kytka s Prcalíkem holky, aby mě uklidnily. Nojo, na to já dám. Stačí pár úsměvů, milé slovo a pohlazení. Jen mě mrzelo, že se mi rozplynul jeden velký sen - vidět poprvé Lemmyho.
Ale ještě tu byli Sodom, Kreator a Entombed. Naštvanej jsem přestal být, až když to před námi odpálili Švédi. Byl to dokonalý koncert po všech stránkách. Divoké, melodické, šílené. Němce to sice asi moc nebralo, ale já byl ve svým živlu. Sodom, moje srdcovka šli na řadu jako druzí. Málem jsem u jejich setu zemřel. Už jsme v sobě neměli žádnej alkohol, ale muzika nás strhnula, jako bychom měli v sobě každej lahev vodky. Neskutečný. Obrovská síla, nasazení, mosh-pit. Kreator to samé. Uff. Byl jsem úplně mimo. V jakémsi rauši, jiné thrashové dimenzi (Kačenka mi pak říkala, že si myslela, že bude každou chvíli po mě). Ani jsme tenkrát nevěděli, že se před námi odehrává kus historie. Kapely ve svých nejlepších letech. Totální nasazení. Vyhlazení. Masakr.
Zářily nám obličeje štěstím, všichni mi děkovali, že jsem je vzal s sebou. Ani jsem je moc nevnímal. Chtělo se mi hrozně na záchod a tam najednou koukám, kdo to přišel vedle mě tak nalitej. A on Mr. L_G Petrov. Tak jsem mu u umyvadla poděkoval. Kouknul na mě skelným pohledem a něco zažbrblal. Rozuměl jsem jen fuck off! Setkání se zpěvákem Entombed bylo takovým velmi příjemným zakončením, rozloučením.
Klaus a jeho věrní na nás čekali před vchodem a že prý znají kousek od nádraží nějakou dobrou hospodu. Šlo se na S-bahn (nebo U-bahn), to já už nevím, ale pamatuju si chuť německého piva, jako bych ho měl dodnes na jazyku. Bylo sladké. Tak nějak divně. Nenamítali jsme nic, darovanému koni na zuby nehledíme. Sice jsem šel párkrát k výčepu, že všem taky vezmu pivo, ale pokaždé vyrazila nějaká německá dívka a už mě Ute, Irma, Jane nebo Susan předběhly. Bylo nám trošku trapně, ale zase na druhou stranu, myslím, že kdyby přijeli k nám, tak bychom udělali to samé.
Mám rád povídání o hudbě po koncertech. Rád poslouchám názory lidí na muziku (pokud jsou tedy rozumné). Probíralo se všechno možné. Přivezl jsem si domů v zadní kapse džín seznam mě dosud neznámých kapel. Hvězdou večera byl ale Kytka. Jeho až encyklopedické znalosti o metalu všechny doslova uchvátily. Já šel spíš po holkách - zvláštní věc, připadalo mi, že se známe snad odmalička. Taky jsem zjistil, že moje němčina není tak super, jak jsem si myslel. Kde nestačila slova, nahradil je úsměv, gesto. Rozuměli jsme si, protože jsme chtěli - spojovala nás hudba, mládí. Neskutečně jsme se nasmáli.
Byli jsme vyprovozeni na vlak, brzy k ránu. Když se okolo Sprévy vznášel šedivý opar. Kačenka mi pořád šeptala, že tohle je přesně město, kde by dokázala žít. Velké, tepající, moderní, krásné. Stáli jsme na mostě přes řeku, ochutnávali si navzájem hlavy až někam do krku a všichni nám utekli na nádraží. Pod námi zrovna projížděla loď a starý pán, který seděl na přídi a kouřil, nám zamával. Byla to chvíle, okamžik, které si pak pamatujete navždy. Patřil jsem ke Káče, ona ke mě a když jsem ji potom dal svoji bundu, aby mi v tom sychravu nenastydla, měl jsem co dělat, abych se s ni nevyspal přímo na mostě.
Čekáme na vlak, unavení a smutní z toho, že se musíme rozloučit. Tohle je stejně dodnes na metalu krásný, člověk potkává lidi, setkává se s podobně prokletými. Dává nás dohromady muzika, podobný pohled na svět. Jsem objímací typ a najednou vidím na všech, že nechtějí abychom odjeli. Dostanu od Klause nášivku Sodom, já mu dám svoji Vader, ručně dělanou od Jany. Víte, ono když člověk na podobné zážitky vzpomíná, tak si říká, jak je skvělé, že byl u toho. Vidíte někoho první den a noc a pak holky pláčou jako želvy, že se musí loučit.
Vyměníme si s Klausem adresu (já ji pak samozřejmě ztratím). Cestou, nekonečně dlouhou, šeptáme nadšená slova. Mě se nejvíc líbili Entombed a Sodom, Kytkovi Kreator a Prcalíkovi všechno. Káča mi usíná v náručí a já se zase bojím pohnout, abych ji chudáka moji neprobudil. Vždyť má se mnou kolikrát jen trápení, je pro mě možná až moc hodná. Já jako vždy nespím skoro vůbec, protože si všechno znovu a znovu přehrávám dokola a zase v hlavě jako parádní metalový film, který jsem právě viděl. Až do Prahy, až zpět domů. V Berlíně to byla totální metalová rozsekávka a zážitek na celý život.
Ještě, že jsem si tenhle svůj blog založil. Svět je díky internetu malej a my se s Klausem potkali po letech na facebooku. Pak že ty sociální sítě stojí za vyliž prdel, co? Klaus četl jednu moji recenzi a poslal mi zprávu. Přiznám se, že napsání tohoto příběhu pro mě bylo náhle povinností.
Protože vím, můj starý dobrý příteli Klausi, že tvá žena umí česky (musíš mi někdy konečně napsat, jak jste se seznámili), nech si tento příběh prosím přeložit. Byla to tenkrát krásná doba, viď? Škoda jen, že už se nikdy nepotkáme všichni ve stejné sestavě. Zůstaly jen vzpomínky. Ty ale stojí za to, co? Pozdravuj doma, drž se a děkuji moc za všechno! A abych nezapomněl...Sodom jsou a budou vždycky lepší než Kreator, vole!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
