Příběh čtyřicátý třetí - Jak jsme zčernali spolu s Root
Stojím na dolním náměstí
v Jablonci nad Nisou. Je mi zima. Přitom je jaro, léta páně 1991. Čekám na
Sabatha (jezdil do Jablonce za kamarádem), který má pro mě prý překvapení.
Dokonce kvůli tomu volal moji babičce do baráku, ta přešla za druhou babičkou
v Nové Vsi nad Nisou a ta mě zavolala z lesa. Byl jsem zrovna na
jedné ze svých nekonečných pozorovacích misií. Jako milovník zvířat jsem
sledoval rodinku liščat, která se usídlila kousek od tůně s pstruhy.
Babička byla vyděšená, Sabath byl asi do telefonu naléhavý, jenže to on byl
vždycky, když objevil novou kapelu. Konečně je tady. Předává mi, totálně
zmrzlému, gramodesku „Zjevení“ od pro mě tehdy ještě neznámých Root. „Z tohohle se posereš, kamaráde!“: volá
na mě přes celé náměstí a já jsem rád, že můžeme konečně do hospody. Dáváme
pivko, já si prohlížím obal a platím Sabathovi dohodnutý obnos. Plnotučných a
těžce vydělaných 350,- kč. Jen nevím, kde si ten vinyl přehraju. Doma mám jen
kazeťák a přehrávač CD.
Jenže Sabath (ano psáno
s jedním B, prý aby se odlišil od slavných Black Sabbath) byl technický
génius a dává dohromady gramofon po mém dědovi, který do té doby zažil jen
samou vážnou hudbu. Zabírám si všechny desky, prohrabuji se všemi klasiky a zamilovávám
se nejdříve do Brahmse, Čajkovského a pak Beethovena. K desce Root se
dostávám snad až po týdnu. Mám z toho obalu trošku strach. Ihned se mi
doslova zarývá do mozku text pátého songu Upálení. Dokonce to jde tak daleko,
že se stává naší volejbalovou hymnou. Pokaždé, když začínáme zápas, kýveme se
s klukama do rytmu – způsobem, jako když volejbalisté přijímají míč a
refrénové výkřiky „Jsem nevinen! To vím!“
zní nad hřištěm jako mocný válečný pokřik. Přemlouvám všechny na koncert, který ale
bohužel navštívíme díky různým nástrahám a podivným situacím až po několika
letech. Pořád poslouchám desku dokola, až si rodiče klepou na čelo.
Jedeme ve vlaku na Nymburk. Je
zima, okolo sněží a hlavně v Praze zuří raný kapitalismus roku 1993. Minule se
koncert nekonal, ale tentokrát vím, že už to dopadne. Tady v místním
kulturním domě se konečně uskuteční můj sen. Thrashové období v naší partě
pomalu končí. Spousta lidí se odklonila od metalu, odešla, případně se kvůli
práci, rodině odstěhovala. Naše parta ale pořád ještě drží pohromadě. Root už
mají na kontě tři alba a já se neskutečně těším. Vylézáme na nádraží a ihned
zaplujeme do hospody. Prcalík už nemá skoro žádné vlasy a nikdo z nás
netuší, že je to předzvěst jeho ne zase tolik vzdálené hnusné nemoci. Nevíme
ještě nic, ale už nejsme takoví ti puberťáci jako dřív. Trošku jsme zestárli,
ale navážno nikdo ještě nic nebere. Není důvod. Nymburské pivo mi moc nejede a
tak radši všechny přemlouvám, abychom šli.
Před kulturákem je černo. Je
to můj první blackový koncert, zatím jsem zažil jen samé thrashové chlastačky a
skákání z pódia. Holky mají namalované netopýry na očích a všichni jsou
nějací smutní, zahloubaní do sebe. Mám přes záda obrovskou plachtu SODOM a fanoušci
na mě koukají nějak divně. „Ty vole, to zase
bude něco, se poseru“: pronese do podivného ticha Prcalík. Jana se usměje
na jednu slečnu, co jde zrovna kolem a ta na ní vycení zuby: „Sssssssssatáááán“. Kytka prohlásí něco
o tom, že to asi budou Pražáci, že jim určitě dávaj do Vltavy nějaký sajrajty.
Smějeme se tomu a pomalu se suneme do sálu. Pak propadnu navěky temnotě.
Jako předkapela se představí
nějaká místní skupina, jejíž jméno si zaboha nemůžu vzpomenout. Není to tak
důležité, protože to byl takový ten nudný uječený zábavový heavík. Pak konečně
zazní, po dalších několika pivech, první tóny ROOT a já mám co dělat, abych
nepadl na kolena. Přesně si pamatuji, že mě běhal mráz po zádech a odříkával
jsem jako nějakou černou modlitbu všechny texty. Taky to byl pro mě první
koncert v životě, kdy jsem jen stál a poslouchal, byli jsme zvyklí kroužit
jako vlci pod pódiem a vrtět se jako dětská káča. Byli jsme jako mramorové sochy,
všichni čtyři. Jen mezi skladbami občas někdo pronesl slova úžasu. Jana se mi
schoulila pod ruku a cítil jsem, že má strach. Bylo to mocné, dokonalé a doslova
pekelné. Big Boss opravdu působil jako nějaký padlý velekněz. Koncert uběhl,
ani nevím jak a my se vydali ven. Nemluvili jsme, šli jsme tiše, až jsem měl pocit, že
slyším tlukot našich srdcí.
Celý dav se
přesunul kousek od náměstí, do jedné hospody, co měla otevřeno hodně do rána.
Celou noc, až do ranního vlaku se diskutovalo, vše probíralo, holkám se
postupně s navyšujícím alkoholem víc a víc rozmazávaly černé šminky na
tvářích. Seděl jsem ten večer spíš stranou, trošku zahloubaný, ale věděl jsem,
že bych se měl do black metalu (znal jsem do té doby jen takovou tu „VENOMOVSKOU“
klasiku), víc ponořit. Přišla ke mně nějaká nymburská princezna, dala mi pusu a
namalovala mi na obličej kontury samotného ďábla. Jel jsem tak až domů, kde
jsem někdy před polednem vyděsil mámu. „K
obědu si to umeješ“: řekla mi poměrně nechápavě a já si drhnul zuřivě tváře
Solvinou, ničím jiným to nešlo dolů. Byly řízky, já je hltal jako hladový vlk a
celou dobu jsem přemýšlel o koncertě ROOT – mám ho zarytý v hlavě navěky,
jako kdyby mě někdo proklel. Večer pak, po několika hodinách práce na zahradě u
tetiček, jsem si do noci pouštěl album „Hell Symphony“, které mi jako již
tradičně, dodal nedávno Sabath. Moje duše byla černá, jako křídla krkavců.
Pokaždé, když
jezdím na chalupu do Jizerek, mám neodbytnou touhu zalézt si do pokoje nahoru,
probírat se starým harampádím a ohmatanými deskami. ROOT navždy zůstanou
zařazeni v předních policích. Dodnes se k jejich albům moc rád
vracím. Jsou a vždy pro mě budou klíčem k celé jedné oblasti metalu. Otevřeli
mi dveře do černého podzemí, naučili mě vnímat peklo po svém. Ave Satanas!
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
