DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 30. října 2018

Interview - NECROPHOBIC - It was about time to pay tribute to the symbol Necrogram!


Interview with legendary black/death metal band from Sweden - NECROPHOBIC.

Answered by drummer Joakim Sterner.

Translated and questions prepared by Petra, thank you!


Hello NECROPHOBIC! Hi Joakim, I am happy that you found time for this interview. This year, your eighth record entitled “Mark of the Necrogram” was released and I am sure, you have a lot to talk about it. What are your feelings a few months after the releasing? Are you satisfied or it is there something what would you make differently? 

JOAKIM: The feeling is still good. I see people still buying the album and put pictures up on social media, which in a way is a proof that it’s not over yet. I thought we had strong material for this album and had a great feeling when I entered the studio, little over one year ago and started to record the drum tracks for the album. From there on it started to grow to become the beast of an that it actually is. I do not want to change anything with it.


Until now the Necrogram was depicted almost at all album covers as your personal symbol, but now you used it also in the album title. Did you have some reason for it?

JOAKIM: It was about time to pay tribute to the symbol we have had since early 1991 and later was first shown to the world on the cover of our second demo “Unholy Prophecies” that came out later the same year. By having a song and title track of an album is, at least in my opinion, shows what power we think it possess. It gets more focus from our fans point of view.


Someone could expect the tour for support of the new album; however, I didn’t notice any prepared concerts. Are you planning some bigger tour in the near future? I am delighted from your participation on Gothoom festival 2019 in Slovakia. Are you looking forward to the upcoming summer festivals?

JOAKIM: We do not do tours anymore, as in being on the road for months. We choose to do smaller tours and mix it with some festivals and weekend shows and that suites our lives better. I am not saying that we will not ever tour again, because there will maybe appear a tour that we really feel like doing, but again, doing smaller tours and playing festivals is what suites us best

Yes, we are looking forward to Gothoom festival and we are hoping to get really busy with the festivals for 2019.


Let’s say new old line-up is back in the band. I think that the return of Sebastian and Johan was the best thing what could happen. What happened between you and Sebastian years ago and how did you find the common speech again? 

JOAKIM: There is no simple answer for what caused the break between us in early 2011. We had been playing together for many many years and toured and we may have grown a bit tired and angry on each other. The energy and electricity was not there, simply explained. Sebastian wanted to have a long break and Johan followed the decision Sebastian made as well. 

As you know, me, Tobias and Alex later on was tired of waiting for them to come back, so we continued with Fredrik Folkare and Robert Sennebäck and went on tour with Morbid Angel and recorded the album “Womb of Lilithu” in 2013 and then came the shit with Tobias that made me take the decision to fire him and later Anders re-joined as vocalist, after being out of the band since 1994.

The band kept on playing, but I also started to get the feeling that I didn’t feel home in my own band. I did not know what to do with that feeling, but I know something had to be done about it. Time went on, and I started to have contact with both Sebastian and Johan again. And with that contact again, I came to find out what needed to be done about my situation. Even though it was a hard decision that I needed to do, I talked to Fredrik that I needed to let him go, even though we have had great years and great times together. 

Sebastian and Johan were feeling the same thing on their end, so when I asked them to re-join the band, they didn’t hesitate for a second. 

Now, everything is back where it should be. The joy of playing together is back 100% and I can say it’s electric again! So many things are going great again.


The previous guitarist, Fredrik Folkare took care about the production, mix, mastering of your latest albums and also the new one. Didn't have he a problem to abandon the place in the band to an inseparable couple of guitarists? It indicates, you broke up without conflicts.

JOAKIM: When I told Fredrik that he had to leave, I think he didn’t understand it at first. Nothing was really bad and as I just said, we have had a great time together and Fredrik is, like everyone knows, a fantastic guitar player and song writer. 

We didn’t talk for a long time after that, but no one was angry or anything from any side. So when we asked him if he could record us for the “Pesta” vinyl EP, it felt a bit strange at first, but also back to normal. Like how it was before Fredrik joined the band.


I don’t want to talk about the awkward situations during your career, but let me ask you something about Tobias. Did you suspect him that he might have some “personal troubles”? Once I saw your concert in Prague, and he drank out the whole bottle of whisky during your set. Was it common for him? 

JOAKIM: I had really good grounds to let him go. It wads not an easy thing to do, but still, the right and only way to go. I have no reason, and I see no reason, to talk much more about this. He had a good life, with family and the band. He did this to himself. 

Back to the eighties, how do you remember your beginnings as a musician? In which moment did you decide to establish the metal band? Was it difficult to find the right person into the band? Tell us about your beginnings alongside with David Parland? 

JOAKIM: Together with my two best friends, we started this band in 1989, but before that, we’ve been seeing this new underground scene rise from the beginning. We saw the early days of Morbid, Nihilist, Dismember, Treblinka, and many more, performing at small youth clubs, buying their demos, buying a great bunch of different underground fanzines and read about this new music and new bands from all over the world. That made us also want to start a band and create something of our own and form something that we thought were missing. 

Me and David had known about each other since the beginning of 1980, when we ended up in the same class in school. We didn’t start to hang out until a few years later, when we discovered that we both liked Iron Maiden, started to talk and from there, we became best friends.


Your music style is somewhere between black and death metal. In your beginnings, for example at the demo “Unholy Prophecies”, the vocalist used more "murmur" vocal, but after that, you switched into the more black metal vocals, which is specific for you till now. Why?

JOAKIM: Well, the thing with our music development from the very early steps and to what it later became is easiest to explain that we had a few years in the beginning when it was only me and David in the band, that needed help from session members to be able to records our songs for demos. The melodies were there from the beginning, that we tried to build a grand, atmospheric sound with, but vocally, we didn’t find the best way to match the sound we were aiming for. Of course, we liked the way our session singer Stefan Harrvik delivered, but it was not really what we were looking for. 

In 1992, after we had recorded our vinyl EP “The Call” (released in early 1993), we asked our friend Anders Strokirk, which was the guitarist and vocalist in the death metal band Hetsheads, if he was willing to step in and become our permanent vocalist. His voice was what we were looking for, that fitted to our mix of death metal and black metal. His voice was raw and he could do both the low pitched voice and the high pitch voice and screams. He also could do the vocals “hearable”, if you know what I mean. You could actually hear the words and still have the rawness in his voice. The bits and pieces were there, finally.

Have you seen the movie “Málmhaus”? It is a great image of how metal music can help in the most difficult moments in life, to get over the loss or failures. I think it could reflect the situation for many of us why we started to listen to metal music. Just to find some relief. Of course, only at the beginning. Do you remember your early years before you discovered metal and who led you to this music?

JOAKIM: I haven’t seen that movie, I guess, but thanks for mentioning it. I will see it. 

I really don’t know what led me to this music, but my mom listened to a lot of music and different styles of music in the 70’s, so music was a big part of my childhood. The early memories I have is that I remember that I liked most of it and especially music that had some sort of dramatic and theatrical vibe in the sound. If it also had a sad feeling, together with the dramatic and theatrical vibe, it was jackpot for me.

In 1982 I had started to listen to some Swedish punkrock that I was introduced to through some guys in school, but later that year, in the summer at summer camp, a summer camp friend played me some songs of Iron Maiden and I was hooked right there. THIS was my music. And from that day I became a metal fan.



Which kinds of movies do you like the most? What is your favorite one? 

JOAKIM: There are a lot of movies that I like the most. It’s hard to pick just one. I like movies from all the genres, but I specially like Sci-fi. That’s a wide genre and I am not particularly like sci-fi with monsters, even though it can be good, but more in the vein of “Contact”, that is asking questions. 

Which period of the band do you consider as the best, personally? 

JOAKIM: Right. Fucking. Now.

What about your development as a drummer. Do you have something special in your drum set? Have you ever thought about to switch the drums to guitar or vocal? 

JOAKIM: My playing style is very old school and I like to keep it simple. Let it be as a solid ground to lift the aggression up from the guitar melodies. I have tried to play guitar a little, but I suck, really. I write some music on my guitar once in a while and then I play it for Sebastian and describe with words how I want it. 

Some of my friends think that I would have been a great frontman, cause I have the skills and the details of a frontman, but…I suck at singing! Hahaha…

NECROPHOBIC is on the scene almost 30 years. Can you imagine that for example after the next 15 years you will still play? Play till death, haha 😊 !

JOAKIM: If our bodies allow us to keep this going, yes, I still think we’re still doing this in 15 years. 

Scandinavia is for many of us very attractive for visiting. You own an unbelievable huge natural assets, forests, untouched nature. It is a paradise for hiking tourists. Are you mostly the city person or rather you go somewhere into the forest to absorb new energy, power or maybe inspiration?

JOAKIM: I am a city guy. No doubt. I get my power and energy and inspiration from elsewhere.


Do you have some favorite pub, where you usually go for a beer, spend time with your friends?

JOAKIM: For me, it’s the company that is the shit that makes an evening great. Not a certain pub. I wish there were more metal pubs in Stockholm, though. 

I am very curious, whether you have some unusual hobby in your free time? I am sure that you don’t play the instruments all the time. 

JOAKIM: I am a sport nerd. I watch football and hockey. So that is my “hobby”. I “entertain” when I perform, so watching games of football and hockey is a way when I can get “entertained”. My team by heart is Djurgårdens IF (football and hockey), from Stockholm and I am also a fan of Tottenham Hotspurs (football) from London, England.


At the end on the interview I usually ask one specific question. Try to imagine that you play your very last show on the stage. Where should be this concert, who should attend this show and which song would you like to play like your last one in your life?

JOAKIM: Wow, my mind exploded with the unlimited possibilities to answer that question, hahaha. OK, let’s play with the opportunity to have an outdoor concert at Stockholm Olympic Stadium. I am on stage with the other guys of Necrophobic and we play covers of all our heroes, with those heroes on stage with us, playing the songs with us. 100 cameras are filming it and ends up on DVD or whatever format that is useful.

Thank you very much for your time and I wish you all the best in the band and in the personal life, too. I am looking forward for your concert somewhere in Czech Republic or Slovakia. Cheers! 

JOAKIM: Thanks for the talk. Cheers!




pondělí 29. října 2018

Recenze/review - CULTES DES GHOULES - Sinister (2018)


CULTES DES GHOULES - Sinister
CD LP 2018, Hells Headbangers

Black metal, ze staré hrobky právě vytažený, nasáklý shnilou krví a pravěkou špínou. Vlastní rukopis, schopnost vytvořit náladu podobnou snad jen umírání na oltáři při nějaké hodně ošklivé mši. Tohle všechno můžete slyšet i na novince prokletých polských CULTES DES GHOULES. Kapely, která se zrodila ve stejných místech jako samotné zlo. Rovnou předesílám, že nahrávka není nic pro slabé povahy, pro milovníky lehkých melodií a metalového odpočinku.

"Sinister" je zkrátka hodně rouhavým albem, v mnohém samozřejmě monotónním, přesto stále neskutečně až magicky přitažlivým. Předešlé záseky se mi možná líbily o trošku více, ale pořád zde cítím opravdovou hnilobu. Za moji maličkost jsem tedy spokojen. 



CULTES DES GHOULES působí dojmem, že znají tajemné formule obrácených modliteb, inspirovaných Satanem. Vše samozřejmě podáváno s vlastním výrazem bizarních záhrobních orgií. Občasná, chtěná faleš v hlase, nářek neviňátek, zvuk ošetřený někde v rozpadlých rakvích, vsuvky z kláves, které opravdu bolí. Poláci jsou zkrátka zkažení jako padlí kněží. Rouhají se ryze, s uvěřitelnou schopností mě přesvědčit o vítězství zla na tomto světě. Už to nebude dlouho trvat a temné síly povstanou. Stánky s kříži na zdech budou spáleny a smrt bude vysvobozením. Ano, takové jsou mé pocity z novinky polských šílenců. Nejedná se pro mě sice o vyloženě srdcovou záležitost, ale musím uznat, že ve stylu zvaném black metal, jsem letos příliš lepších desek neobjevil. Budiž tedy přáno i vám. Myslím, že temné zlo netřeba dále rozebírat, raději jej poslechněte. Infernální černý kov potřísněný opravdovou krví. Peklo!


sumarizace:

CULTES DES GHOULES a jejich CD "Sinister" mi připomínají nějakou hodně zlou a ošklivou okultní seanci. Mocné kytarové motivy, hlas povolaný z temnot a dobrý zvuk. Ano, při poslechu mám opravdu pocit, že peklo existuje. Jasně a hmatatelně, jako na novince CULTES DES GHOULES. Tahle hudba by klidně mohla znít při uvítání zbloudilých duší při příchodu do podzemí. Oceňuji temnotu, všechny černé skladby i určitou nihilistickou náladu, kterou zde cítím z každého tónu. Obraťte všechny kříže směrem dolů, vyžeňte kněze z kostelů, už napáchali dost zla! Černé, zlé metalové album, které je cítit sírou! Inferno!


Asphyx says:

CULTES DES GHOULES and their CD "Sinister" reminds me some very bad and ugly occult session. Powerful guitar motifs, voice called up from the darkness and good sound. Yes, when I 'm listening I really feel that the Hell exists. Clearly and tangibly like the news of CULTES DES GHOULES. This music could easily sound when the lost souls come in the underground. I appreciate the darkness, all black tracks and certain nihilistic mood that I feel from each tone. Turn all crosses down, expell the priests from churches, they've already done evil enough! Black metal album that smells of sulfur! Inferno!

TRACK STREAM:

MORE INFO

neděle 28. října 2018

Report, photos, video - THRASH NIGHTMARE FESTIVAL vol. 6 - NECRODEATH, SODOMIZER, RAVENOUS - Divadlo Pod Čarou, Písek - 27. 10. 2018


VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound

Author of photos and videos - Jakub Asphyx.

Promoter: https://thrashnightmarefestival.webnode.cz/

Howgh! Dnes si vás dovoluji pozdravit jako indiáni Lakotové ze siouxského svazu. V jejich řeči je to velmi přátelský pozdrav a krásně vystihuje to, co se v sobotu odehrávalo na srazu všech thrashových indiánů v Písku. Zúčastnil jsem se již potřetí, znovu navnaděn skvělou atmosférou, spoustou známých, vstřícnými lidmi, pohodou a hlavně kapelami, které jinde neuvidíte. 




Jsem už starej válečník, který mezi všemi těmi mladými vlčáky občas vypadá lehce vypelichaně, ale vězte, že pořád dokážu zapařit. Bývám víc unavený, s holkama už jen povídám, ale muziku si pokaždé užiju na sto procent. Je sobota ráno, já volím jedno ze svých 300 metalových triček. Taky křiváka, džíska už mi dávno není. No tak co, jsem spíš indián z death metalového kmene, ale víte, ono se dřív na to tolik nehrálo. Lidi poslouchali hlavně hudbu a bylo jim tak nějak jedno, co je to za styl. Vybírám si pečlivě, koncertů máte na každém rohu tři prdele, ale Písek zvítězil - protože NECRODEATH, protože SODOMIZER a RAVENOUS. Srdci neporučíš.









Jedu vlakem, tentokrát holky (díky Duzl!) zařídily ubytování, tak je to víc na pohodu. Tedy, samozřejmě se ihned vyndám v hospodě, snažím se být vtipný a jsem šťastný, že jsem "mezi svými". Ono vůbec, celá sobota je taková opravdová, je hodně znát, že kluci pořádají akci srdcem a jediné, co z toho mají, je (i naše) radost. A to já oceňuji, tu obrovskou porci práce, nadšení. Je to cítit na každém kroku, vidět v každým vysmátým ksichtu. 

Jde se na rozplavby, které jsou mocné. Pivo já rád, tak jsem ve svém živlu. Potkávám zástupce kmenů z Prahy, Slovenska, Moravy, spoustu cizinců. Do Písku se sjeli všichni náčelníci z dalekého okolí, aby uctili thrash metal. Řeknu vám ještě jednu věc, já když tenhle report píšu, tak mi pořád odbíhají myšlenky, těch zážitků, setkání, objímání, mnohdy i dojetí bylo tolik, že by to vydalo na román. Pojďme raději do Divadla pod Čarou, stejně už jsem rozjetej jak rezavej vlak. Beru holky/kočenky s sebou, dneska jim to moc sluší. Prostředí je tady super, personál taky, pivo srkám s chutí. Co si víc přát? Usedáme ke stolu, báníme imaginární dýmku míru. Jde se na metal. 

WILDHUNT (thrash/heavy metal, Rakousko) - jedná se o moje vůbec první setkání s kapelou. Rakouský thrash ve staré syrové podobě, ale i spousta melodií. Nejdu vyloženě do kolen, ale rozhodně se jedná o velmi solidní vystoupení. Pivko a thrash, jsem vcelku spokojený.




WILDHUNT is the band which you can see in two possible ways. First, you judge them as a copy of old and classic thrash metal records. Or second, you accept their game. As a person who likes old school thrash metal league I like this gig. Killer thrash!

PREDICTION (black/thrash metal, Rakousko) - další thrashoví Rakušané, tentokrát s notnou dávku černoty ve skladbách. Podobná hudba, nasáklá starými VENOM, HELLHAMMER, mi koluje v žilách odnepaměti. Byl jsem doslova nadšený. Tohle byla absolutní hniloba a zásah přímo do mého nitra! Vynikající!




The dirty black/thrash PREDICTION casted up among us a really moldy carcass. Sharp, uncompromising thrash with morbid melodies, cruelty and power. Metal that cuts like a cleaver! Absolut moldy! Graves were open!

RAVENOUS (old school thrash metal, Rakousko) - pro podobná vystoupení a zážitky stojí za to žít! To, co totiž předvedli tihle veteráni thrashe, bylo jedním slovem strhující. Splněný sen, viděný poprvé naživo. Masakr v márnici, riffy ostré jako skalpel, totální nasazení. Kult nad kulty a nepopsatelná energie. Takhle to mám asi nejradši, hezky na hrobníkově lopatě! Totální masakr!








When listening I was minced like some pretty crushed meat. Hydra from the 90th was back and it roars again liked wild beast loose from the chain. Loud, fast and really cruel. Tear down all the idols! Break the wall with a hammer and hear honest, real thrash metal from the masters in their field! Old school metal forever! RAVENOUS rules!

LAHAR (fast thrash metal, Česko) - přiznám se, že tvorba této smečky jde tak nějak mimo mě. Z desek mi přijdou až příliš uřvaní, naživo snad ještě více. Chvíli postojím pod pódiem a po chvíli zjišťuji, že mě víc baví rej fanoušků, než samotná kapela. Sorry, ale jdu po pár fotkách na pivo.





SODOMIZER (black/speed metal, Brazílie) - nadkult! Smíchejte staré dobré SODOM s MIDNIGHT, POWER FROM HELL a MOTORHEAD. Podávejte mokvající, se zkaženou krví v žilách. Tohle bylo inferno! Jihoamerická špína par excelence! Riffy prašivé jako metal sám, neurvalý hlas, pánové na pódiu málem vypustili duši. Další splněný sen a za mě asi nejlepší kapela celého festivalu. Jakoby mi někdo stál celou dobu koncertu těžkou okovanou botou na prsou! Peklo, špína, smrt! Inferno!









The gig recalls the echoes from the underworlditself. Nihilistic sounding themes, morbid vocals, death in your eyes. All these can you find on the concert. I'm fascinated by bad and ugly mood of the presentation. This was how I imagine sounds ofhell. SODOMIZER moved on the border between our and other world with morbid elegance. The music herereminds the smell of rotting meat, insidious disease, because of you start to fester alive. It was like a ruptured ulcer, full of dirt and rotten blood. Black/speed metal, which takes you to Hades! Absolute inferno!

NECRODEATH (thrash/black/death metal legenda, Itálie) - byl jsem již notně vyčerpaný neustálými indiánskými tanci, ale legendu všech legend jsem si nemohl nechat ujít. NECRODEATH přišli, zničili nás, rozsekali na malé kousky, rozmělnili na prach. Zapálili onen svět, strhli všechny modly a odešli středem. Psal se přede mnou kus kdysi zažité historie, jako nějaké zombie se ploužily, utíkaly kolem mě skladby, které jsem poslouchal, když jsem byl mladý indián. Jsem až dojatý, protože bych nikdy nevěřil, že uvidím jednu ze svých velmi oblíbených kapel naživo. Bylo to skvělé, nihilistické, šílené, zabijácké. Víc ze mě nedostanete. Hroby se opět otevřely!













The Hell is on fire! And it is like this because of NECRODEATH, the maniacs from Italy. A band which reminds the old thrash/black metal pilgrims from the old days who were the exact type of band which catch your heart if you are a fan of the old school music. There was only a few band which are able to call the Satan itself. NECRODEATH made it happen. Welcome on an excursion to the Hell. An old gig which is recorded with an unbelievable feeling! An concert which would chop your meat of bones! Great!

about NECRODEATH on DEADLY STORM ZINE:
Recenze/review - NECRODEATH - The Age Of Dead Christ (2018)

Jestli pak víte, co udělá indián, když má za sebou veškeré tance pro vyvolání starého dobrého Manitoua? Jasně, jde chlastat, kecat s kapelama, tokat s holkama, fotit se, dělat blbosti, řvát cestou po městě. Byli jsme jak kmen Šošonů na válečné výpravě. Máme metal v sobě, mnozí z nás snad od narození, jsme šťastný a já zase všem říkám, jak je miluju a jak se mi tady líbí. Mám objímací náladu, několik promile v krvi, ale to k tomu tak nějak patří. Asi jako thrashová víra k indiánům, k mrtvému zimník a penis víte kam. Opiju se ještě víc a zbytek bych radši nerozmazával, jsem jinak solidní pán, něco by mělo raději zůstat pod rouškou tajemství a tmy. Jojo.



Organizace byla jako vždy na velmi dobré úrovni. Oni sice kluci působí jako punkáči, ale jsou total metal a je to hodně znát, takže jako prdelky, ale taky spousta skvěle odvedené práce. Klobouk dolů, moc dobře vím, o čem mluvím (DEADLY STORM FESTIVAL mluví za vše). Se zvukem jsem byl taky spokojen, pivo mi šmakovalo (jak jinak). Nebylo si na co stěžovat. 

Akce se zúčastnilo lidí jako máku (přes 300!). Bylo vidět, že to v Písku žije. Ubytováni jsme v pensionu Buly, kde nám je fajn. Jsem na pokoji s Lenkou, tak je legrace a příjemně. Děkuji za milou společnost!



Rána, kdy jsem po koncertě, nebývají příliš veselá. Tentokrát je to ale jiné. Zbytkáč v krvi, taky člověk na sobě nesmí před ženskýma dát najevo, že je utahanej jak indiánská babička po žvejkání kůží. Loučení mi nedělá nikdy dobře, jak ze mě vyprchává alkohol, je mi líto, že všechno skončilo. Domů přijedu zmuchlaný, opotřebovaný, rozbolavělý. Ale směju se, jsem plný zážitků a manželka si o mě myslí, že jsem prošel peklem! Omyl, byl to thrashovej ráj se spoustou skvělých lidí, kapel. Musím poděkovat všem, kdo jste mi vyjádřili přízeň. Opravdu moc děkuji. Indiánská rada se povedla, festival řadím (opět) k tomu nejlepšímu, co jsem letos zažil, slyšel a viděl. Buďte na sebe hodní, buďte sami sebou a za rok se uvidíme v Písku, jo? Dáme pivo? Dáme thrash?  Já myslím, že ano! Howgh!

about THRASH NIGHTMARE FESTIVAL on DEADLY STORM ZINE:

report 2017:
report 2016:


VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound

Author of photos and videos - Jakub Asphyx.

Recenze/review - SOLIUM FATALIS - Genetically Engineered to Enslave (2018)


SOLIUM FATALIS - Genetically Engineered to Enslave
CD 2018, Wicked Music Records

V chrámu jsem již nějaký čas. Nasávám atmosféru, prohlížím si staré fresky. Nechávám na sebe vše působit. Ukřižovaní Ježíšové na mě koukají až vyčítavě. Přes barevná skla ke mě pronikají paprsky ostrého světla. Za oltářem se ozývá podezřelý šramot. Postavy v kápích vystupují z podzemní chodby. Svíce v rukou, masky na tvářích. Jsem napnutý, zatajil jsem dech. Pak se leknu. Z balkónu se ozve šílený skřehot. Obřad, zdá se, může začít.

Mám rád silné melodie, miluji, když se mohu nechat unášet na poryvech chladu, špíny, tajemna. SOLIUM FATALIS hrají melodický death metal severského střihu, notně podpořený black metalem. Jedná se přesně o ten typ alba, které zpočátku odmítáte, v mnohém je vám dokonce nepříjemné, ale časem uzraje ve velmi zajímavý zážitek. 



"Genetically Engineered to Enslave" je nahrávkou, která mě v tom obrovském množství dnešní vydávané muziky zaujala. Není to díky originálním nápadům, ani provedení, dokonce ani parádnímu obalu. Jednoduše jsem si sedl a nechal na sebe skladby působit. Najednou jsem byl opravdu ve starém kostele, nahlížel do jeho příběhů, nechal si vyprávět o všem zlém, co se v něm odehrálo. Možná by zasloužil po mém poslechu vysvětit, ale to není tolik důležité, hlavní je prožitek, přenesené emoce. A těch mají SOLIUM FATALIS na rozdávání. Cítím temnotu v každém tónu, v riffech i naléhavém hlasu. A to přitom melodický death metal zase tolik nemusím. Příliš nových desek mě už nenadchne. "Genetically Engineered to Enslave" jest výjimkou, potvrzující pravidlo. Bývám rád podchlazen na bod mrazu, s chutí se otřásám chladem. Zajímavě pojatý severský metal! Solidní práce!


sumarizace:

"Genetically Engineered to Enslave" je albem, které připomíná náladu, která je na bojišti po nějaké hodně krvavé bitvě. Studené melodie, krutý hlas, nálada rovná mrazu. Tohle všechno na novince amerických SOLIUM FATALIS naleznete. Čtvrté album v řadě, čtvrtý zásek do death metalové knihy smrti. Mám pro tyhle maniaky velkou slabost a ani letos mě nezklamali. Jejich nahrávka je hodně návyková, nepostrádá velkou spoustu zajímavých motivů a nápadů. Fascinuje mě energie a nakažlivost, která je cítit snad z každého tónu. Tohle je přesně ten druh death metalu, který mi koluje v krvi. Drsný, zběsilý, ale zároveň melodický a ostrý. Nezbývá mi tak nic jiného, než novou desku všude chválit a doporučovat. Nemám absolutně žádných připomínek. Takto nějak by to mělo vypadat. Death metal zahraný způsobem starých mistrů! Vynikající záležitost.


Asphyx says:




"Genetically Engineered to Enslave" is an album reminding me mood on the battlefield after some bloody battle. Cold melodies, cruel voice, frozen mood. All this you’ll find on the news of American SOLIUM FATALIS. The four album in the line, the four cut in the death metal book of Death. I have a weakness for this maniacs and they don’t disappoint me even his year. Their recording is addictive, it doesn’t miss huge number of interesting ideas. I’m fascinated with energy and contagiousness, that I feel from each tone. This is the death metal flowing in my blood. Rough, furious, but also sharp and melodic. I have no other choise and I must praise and recommend this album. I have no comments. Death metal played in the way of old masters! Attack! Excellent stuff!



Tracklist:
01. Threshold
02. Lake of Extinction
03. Servile
04. Synthon
05. A Gathering of Storms
06. Factor Red
07. Dysmorphic
08. Chemical Reagent
09. Fiery the Angels Fell
10. A Tongue to Taste the Collapse

Band: 
Jeff DeMarco - Vocals & Bass 
Jim Gregory - Guitars 
Ryan Beevers - Guitars 
Jeff Saltzman - Drums

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto šedesátý osmý - Život po životě, život v temnotě


Příběh sto šedesátý osmý - Život po životě, život v temnotě

Asi je to pravda, že neštěstí chodí ve trojici. Nedávno mi odešli tři nejbližší. Moje holka, mí dva nejlepší kamarádi. Zemřeli ošklivě a já pořád nevím jak dál. Jakoby mi někdo ukrojil z těla obrovské kusy mě samého a zbytek nechal na pospas šelmám. Navenek se tvářím tvrdě, ale rudé oči mě pokaždé prozradí. V práci dřu jako kůň a odmítám neustálé pozvání na rande. Prej jsem tajemnej a všechny láká mě zachraňovat. Seru na vás nebo vlastně díky, ale já ještě nemůžu. Nejde to.

Jediný holky, se kterýma jsem schopnej se bavit, je Jana s Prcalinkou. I když, já jsem proti nim šíleně rozervanej, ony jsou víc praktické, silnější. Ve škole na ekonomické nástavbě, kterou zvládám ani nevím jak, mi připadají všechna děvčata jak hrozný pipiny. Povrchní, hloupý, jak vystřižený z časáků pro debily. Tak jsem za vyvrhele, za tichošlápka, kterej mluví divně a pořád kouká do zdi. O smrti s nima nemluvím, nesu si svůj kříž sám. Stejně by mě nepochopily a na nějaký obecný kecy a utěšování nejsem zvědavej. 

Štvu asi všechny okolo. Trojúhelník má jeden vrchol navíc. Kolotoč práce, škola a hospoda je doplněn o spaní u Jany. Má svatou trpělivost a chvílema si myslím, že by nám to spolu možná mohlo klapat, ale mimo objímání nedokážu nic. Nejde to. Vždycky se rozbrečím. Takovýho chlapa nepotřebuješ. Musíš si najít někoho, kdo ti bude oporou, silnou osobnost. Já jsem a ještě dlouho budu ve sračkách, kterejm se říká vlastní hlava. 

Máma mi sehnala psycholožku. Vydržím jedno sezení. Slečna je hezká, ale přijde mi šíleně hloupá. Brožurku - Jak přežít smrt blízkého člověka, si umím přečíst taky. Snaha byla, ale minula se účinkem. Viníkem jsem samozřejmě já, kdo taky jiný. Občas mám pocit, že můžu za všechno zlo světa. Jsem ošklivý na lidi okolo sebe. Možná už jsem příliš pokřivenej bolestí.

Jana mě vytáhla na koncert. Dokonce přivedla nějaký kamarádky. Všechno to vypadalo nadějně. Alkohol je svým způsobem jediný lék, který pomáhá. Taková pěkná holka. Milá, citlivá, tak proč mi kurva říkáš, že se jmenuješ Kateřina? Promiň, ale jdi doprdele. Chci bejt sám. Na schodech před kulturákem. Ožralej jak doga vidím stejně všude kolem sebe dívky s kaštánkovitým pohledem. Asi mi už zase hrabe.

Prcalík umíral dlouho a nakonec z něj zbyly jen oči. Mimo jeho mámy (otec se na něj vysral) jsem za ním ke konci vydržel chodit jen já. Prcalince jsem to přes všechny její protesty rozmluvil. Pamatuj si ho jako hezkýho kluka, on to tak chce! Já jako bych se ve vší té bolesti snad utápěl s chutí. Nikdy jsem nepotkal nikoho tak silnýho. Oči měl pichlavé a ostré až do posledních dní. Když odešel, šíleně jsem se ožral a rozsekal si hlavu o zeď. To rozpíchané, flekaté tělíčko, které z mého kamaráda zůstalo, sotva reagovalo na má slova. Poslední bolest do trojice mě přenesla do dimenzí, které jsem dosud neznal. Asi bych tenkrát i začal věřit v Boha, nebýt to takovej hajzl, kterej mě tu nechal samotnýho.

Možná mě pochopí kněží nebo zdravotní sestry. Snad si ty vole, Prcalíku, ty kluku divoká, který si poslední den svýho života řešil, jak tě sere, že už se ti nepostaví, našel klid. Pevně věřím, že ano. Víra naše, metalová, tě neuzdravila. Ale naučil si mě bojovat a než si odešel, tak si mi dodal šíleně moc síly. Řekl si, ať se vyseru na bolest, ať žiju, ať se postarám o Prcalinku a Janu. Do prdele chlape, kdo mi ale bude říkat oplzlý vtipy a vyprávět o šukání? S kým se ožeru a budu se smát, až mě bude bolet celý tělo?

Můj život po životě se odehrával pořád v temnotě. Nebýt Prcalíka, Jany a Mirky, která nakonec úspěšně kynula a upnula se na své budoucí dítě, asi bych tady už dávno nebyl. Díky vám, všem mrtvým i pozůstalým, jsem se nakonec rozhodl, že to na tomhle světě ještě zkusím. Že budu silnej jako vy. Už jinej, se spoustou vzpomínek. Ale s nadějí, s lehkým zábleskem na konci tunelu. Plakal jsem pořád, marně se pokoušel v noci najít Kačenku. Stále jsem spíš přežíval, ale už jsem tak často nemyslel na svůj konec.

Nevím, jestli to bylo tím vším vypětím. Mým neustálým pohybem v temnotě, ale najednou jsem měl pocit, že někde ve světě je něco, nějaká osoba, možná jen místo, kde bych to mohl doklepat. Třeba to byl jen pud sebezáchovy, nevím, ale já byl v situaci, kdy jsem doslova tonul, dusil se v depresích. Neustálé bolesti hlavy, žaludek pořád prázdný, s kyselými šťávami uvnitř. Trápil jsem se už moc dlouho a tělo řeklo několikrát ne. Zkolaboval jsem. Skončil na kapačkách. 

Týden se sestřičkama, který se chodily koukat na mladýho hubenýho vlasatýho kluka s tak modrýmá očima, že takový neviděly, jak říkaly tajemně. Nosily mi jídlo navíc, litovaly mě a když jim Jana v jedné nestřežené chvíli prozradila, co jsme prožili, byl jsem pro ně jak hrdina z romantických filmů. Ženský, prokletý plémě. Byla tam jedna, taková křehoučká, hubená, s kukadly jak dvě studánky. Vzala mě na cigáro, takhle jednou k ránu, kdy jsem nemohl zase spát. A povídala.

O tom, jak ji zemřel nedávno bratr. Jak to bylo těžký a já jen seděl a poslouchal. Nakonec jsem s tím děvčátkem v objetí proplakal celý pyžamo. Ona už byla dál, překonala svojí silou první šílené bolesti a smutek. Posunula i mě. Do života po životě. Byl jsem pořád smutný a styděl se za své rudé oči od neustálých slz, ale už jsem chtěl žít. Všechno si pamatovat, zasunout vše hezké do šuplíků v hlavě, ošklivé vytěsnit a bojovat s vlastními démony.

Zpočátku se mi to moc nedařilo, ale Jana mě začala brát na procházky po Radouči. Šoural jsem se sice jak stařec a na panelech vydržel pokaždé jen chvilku, ale příroda mě hrozně uklidňovala. Možná je i pro mě ještě někde kousek světla? Co myslíš? Zasloužím si ho ale vůbec? To víš, že jo, Smrťáku. Kdo jinej? Chodily za mnou teď všechny známý metly. Obejmout, vyjádřit podporu. Ty musíš žít! Drž se! Buď silnej! Jsme s tebou.

Stojíme na skále nad Radoučí. Jana mě líbá a objímáme se. Hrozně se jí omlouvám, že s ní nemůžu chodit. Nejde to. Prostě ne. Lepší holku už možná nepotkám, ale já ti nechci ublížit. To jsou blbý slova, co? Tak jen sedíme, koukáme do kraje na Michalovickou putnu a já pořád nevím, co dál? Co mě čeká? Kam mám jít? Najdu vůbec ještě někdy klid? Pak se vrátíme na panely, já si dám jen jedno na chuť a sednu si stranou. Hrozně rád teď poslouchám mladší kluky a holky, jak se baví o metalu. Hodně mi připomínají naše začátky. Snad budete mít větší štěstí.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER