Některá těla, když je přivezou, tak jsou již ve značném stádiu rozkladu. Smrdí hnilobou, maso odpadává od kostí a vy musíte všechno posbírat, dát do černého pytle. Některé kusy se spálí, jiné rozdrtí. Lidská kafilerie. Já vím, je to nechutné, ale to je i stoka pod vaším městem a potřebujete ji. Někomu se bude zvedat žaludek, jiný uteče vyděšený pryč. Nikdo také nezastírá, že je nové album PISSGRAVE jenom pro silné povahy. Jedná se opět o ostrý, nekompromisní a mokvající death metal ušpiněný grindcore.
Je to extrém, je to ale také album, které když se vám dostane do krve, tak tam už zůstane. Zanítí se, způsobí vám několik zástav srdce, aby z vás nakonec vyhřezlo jako nějaký velký červ. Psát o téhle smečce je vlastně zbytečné, jejich záměr nakonec stejně nejvíc pochopíte, pokud si poslechnete ukázky.
Jestliže jsou vám proti srsti současné napomádované kapely s umělým zvukem a krásnými lesklými fotkami v časopisech, potom jste zde správně. PISSGRAVE jsou jejich pravým opakem. Při poslechu mě napadají některá přirovnání ke kapelám jako DEICIDE, CARCASS, INFESTER, INCANTATION, SLAYER. Někdo z vás ale určitě vystopuje i nějakou jinou smečku. Není to zase tolik důležité. Trošku jsem si musel zvykat na štěkající vokál, ale po nějaké době jsem nakonec dospěl k závěru, že je vlastně takovým výrazným poznávacím znamením těchto maniaků. Ono je album "Malignant Worthlessness" opravdu takovou špinavou stokou, do které každý vyhodí všechno, co nepotřebuje. Kusy masa, sem tam nějakou mrtvolu, ale hlavně spoustu bolesti a utrpení. Kolem téhle desky létají mouchy a kladou do ní svoje vajíčka. Nebude to dlouho trvat a maso začne mokvat, rozpadat se. Problémem možná trošku je, že mrtvola ještě trošku žije. Zanícené oči v sobě mají strach. Je to svým způsobem drsná a krvavá deska. Budete přikováni na zeď, budou na vás provedeny základní metody vivisekce. Skladby se tu valí kupředu, neznají slitování ani kompromisy. Vše je ohlodáno na kost. Jedná se samozřejmě o hluboký underground. Zároveň, a to se mi opravdu líbí, cítím z novinky nadsázku a nadhled. Myslím si, že není nutné cokoliv dodávat. Tuhle smečku buď budete mít rádi a nebo ne. Záleží jen na vás. Některá těla, když je přivezou, tak jsou již ve značném stádiu rozkladu. Smrdí hnilobou, maso odpadává od kostí a vy musíte všechno posbírat, dát do černého pytle. Některé kusy se spálí, jiné rozdrtí. Lidská kafilerie. Mokvající, hnusný, smradlavý death metal s příchutí zkažené krve! Shnijete zaživa!
Asphyx says:
Some of the bodies, when they are brought in, are already at a considerable stage of decomposition. They smell rotten, the flesh is falling off the bones and you have to pick it all up, put it in a black bag. Some of the pieces are burned, others are crushed. Human rendering. I know it's disgusting, but so is the sewer under your town, and you need it. Some people will be sick to their stomachs, others will run scared away. No one is hiding the fact that the new PISSGRAVE album is only for strong characters. This is once again sharp, uncompromising and pissing death metal dirtied grindcore.
It's extreme, but it's also an album that once it gets in your blood, it stays there. It'll get stuck, cause you a few cardiac arrests, only to eventually burst out of you like some big worm. Writing about this bunch is actually pointless, you'll understand their intention the most if you listen to the samples.
If you don't like the current hyped bands with artificial sound and beautiful glossy photos in magazines, then you are right here. PISSGRAVE are the opposite. Listening to them, I can think of some comparisons to bands like DEICIDE, CARCASS, INFESTER, INCANTATION, SLAYER. But some of you will surely trace some other bands as well. It's not that important. I had to get used to the barking vocals a bit, but after some time I finally came to the conclusion that it is actually such a distinctive trademark of these maniacs. The album "Malignant Worthlessness" is really such a dirty sewer into which everyone throws everything they don't need. Pieces of meat, a corpse here and there, but mostly a lot of pain and suffering. Flies fly around this record and lay their eggs in it. It won't be long before the meat starts to get wet, to fall apart. The problem, maybe a little bit, is that the corpse is still a little bit alive. The inflamed eyes have fear in them. It's a rough and bloody record in a way. You will be pinned to the wall, basic vivisection methods will be performed on you. The songs roll forward here, they know no mercy or compromise. Everything is gnawed to the bone. This is, of course, deep underground. At the same time, and I really like this, I can feel the hyperbole and detachment from the novelty. I don't think it's necessary to add anything. You'll either like this pack or you won't. It's up to you. Some of the bodies, when they're brought in, are already in a significant stage of decomposition. They smell rotten, the flesh is falling off the bones and you have to pick it all up, put it in a black bag. Some of the pieces are burned, others are crushed. Human rendering. Wet, nasty, smelly death metal with a taste of rotten blood! You're rotting alive!
Tahle kobka stála bokem. Vždy zahalena do popínavých rostlin a černé mlhy. Nikdo ji nenavštěvoval a říkalo se, že v noci se v ní odehrávají podivné věci. Smrt byla, jako na každém hřbitově, všude přítomná, ale když jste šli okolo, pokaždé vás zamrazilo v zádech. Něco mě lákalo, abych vstoupil dovnitř. Udělal jsem to. Otevřel jsem staré, rezavé dveře. Nad vchodem byl nápis URSULA. Ležely tam mrtvoly prokletých a držely v rukou jejich nové album.
Singapore pro mě byl vždy synonymem spíše brutálních death metalových kapel. Nicméně, tihle maniaci přicházejí se svým debutem, který je poctou starým dobrým časům. Do uší se vám ihned zadřou ostré riffy, chorobný vokál i drtivé bicí. Výsledný dojem je náležitě morbidní a kapela si mě ihned získala na svoji stranu. Tenhle smrtící kov řeže tou správnou stranou nože.
Skladby se zde valí kupředu, jsou jako nějaká špinavá stoka, plná mrtvých těl. Zvuk je náležitě špinavý, duch starých časů se vznáší kolem jako děsivá vzpomínka. Až jednou zemřete, bude se podobná hudba hrát i na druhé straně, ze oponou, na onom světě. Pánové na to jdou uvěřitelně, upřímně, je slyšet, že jsou naplno oddáni základním myšlenkám smrti. Rád se jen tak dívám do tmy, s chutí se procházím k večeru mezi náhrobky a sleduji, jak nemrtví lezou z děr. Atmosféra téhle desky je velmi podobná. Pokud máte rádi klasiky žánru, jako DEATH, CANNIBAL CORPSE, MORBID ANGEL, REPUGNANT, takový ten valivý smrtící kov, který nezná slitování, potom jste zde správně. Povedl se jak zvuk (K.K. Wong, Will Killingsworth - mixing), tak i obal, pod kterým je podepsán Julian F. Mora. Je jasné, že URSULA nepřinášejí nic zásadního, ani nového, ale to zde ani není účelem. Základem je surovost, neurvalost, takový ten nakumulovaný vztek, který se musí jednoho dne dostat ven. Když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem na tuhle smečku narazil víceméně náhodou. Poslechl jsem si ukázky, abych byl nakonec proklet. Líbí se mi nadšení, takový ten heavy efekt, který ze skladeb cítím. Songy mi hnijí v rukou, rozpadají se v prach, jsou návykové, takovým tím přirozeným, starým způsobem. Chtěl bych zajít na koncert a zažít tu morbidní atmosféru i naživo. Zatím pokaždé, až půjdu kolem kobky s děsivým názvem nad vchodem, vstoupím dovnitř. Hraje se zde totiž smrtící kov, který koluje i v mých žilách. Pokud to máte stejně jako já, určitě ochutnejte. Smrt je, jako na každém hřbitově, všude přítomná. Morbidní, krvavou hnilobou nasáklý death metal ze starých pohřebišť! Stará kobka vydala své děsivé svědectví!
Asphyx says:
This dungeon was off to the side. Always shrouded in creepers and black mist. No one visited it, and it was said that strange things happened there at night. Death, like in any cemetery, was omnipresent, but walking by gave you chills every time. Something beckoned me to come inside. I did. I opened the old, rusty door. Above the entrance was a sign that said URSULA. The corpses of the damned lay there, holding their new album.
Singapore to me has always been synonymous with rather brutal death metal bands. However, these maniacs come through with their debut, which is a tribute to the good old days. Sharp riffs, sick vocals and crushing drums will immediately hit your ears. The final impression is suitably morbid and the band immediately won me over. This deadly metal cuts with the right side of the knife.
The tracks roll forward here, like some dirty sewer, full of dead bodies. The sound is properly dirty, the ghost of old times hovering around like a horrible memory. Once you die, there will be similar music on the other side, behind the curtain, in the next world. The gentlemen go at it believably, sincerely; you can hear that they are fully committed to the basic ideas of death. I like to just stare into the darkness, walking with relish towards evening among the tombstones and watching the undead crawl out of the holes. The atmosphere of this record is very similar. If you like the classics of the genre, like DEATH, CANNIBAL CORPSE, MORBID ANGEL, REPUGNANT, the kind of rolling death metal that knows no mercy, then you've come to the right place. Both the sound (K.K. Wong, Will Killingsworth - mixing) and the cover artwork, signed by Julian F. Mora, are successful. It's clear that URSULA don't bring anything groundbreaking or new to the table, but that's not even the point here. The underlying theme is rawness, rawness, the kind of accumulated anger that has to come out one day. All things considered, I came across this pack more or less by accident. I listened to the demos, only to be cursed in the end. I like the enthusiasm, the kind of heavy effect I feel from the songs. The songs rot in my hands, crumble into dust, they're addictive, in that natural old way. I'd like to go to a concert and experience that morbid atmosphere live. In the meantime, every time I walk past the dungeon with the creepy name above the entrance, I step inside. There's a deadly metal that runs through my veins. If you're like me, be sure to give it a taste. Death, as in every cemetery, is everywhere present. Morbid, blood-soaked death metal from old burial grounds! The old dungeon has given its terrifying testimony!
Hluboko v lesích, ve kterých kdysi dávno stávala malá vesnice, je starý rozpadlý kostel. V jeho ruinách můžete stále nalézt pradávné otisky nenávisti. Kdysi tu jedna skupina vyvraždila druhou. Bylo to v dobách, kdy se ještě kvůli víře válčilo, nenávidělo a zabíjelo. Moment, ono se to vlastně děje pořád, uvědomil jsem si, když jsem začal poslouchat novou desku norských black metalistů SARKOM. Válka s nebem stále pokračuje. Nakonec nezvítězí nikdo. Jenom Satan, ten se usmívá na svém trůnu. Jsme nepoučitelní.
Klasický norský black metal, se vším, co k tomu patří. Plesnivý, chladný zvuk, jedovatý vokál, ostré, nespoutané melodie. Tohle všechno zabaleno do košile, kterou na sobě měla ještě nedávno mrtvola v jednom prašivém hrobě. Mám to takhle rád a na SARKOM je spolehnutí. Hrají opravdově, uvěřitelně. Nepřicházejí sice s ničím novým, ani převratným, ale to je v absolutním pořádku. Peklo zase jednou odhalilo svoji odvrácenou tvář.
Dovedu si přestavit tmavý a smradlavý sklep, do kterého se na delší čas zavřu. Odtržen od současného zkaženého světa budu poslouchat tohle démonické album a užívat si veškerou zkaženou krev, která z něj vytéká. Je to pocta temnotě a chladnému zlu, samotnému ďáblovi. Je to také hudba, která se hraje v tom nejhlubším podzemí. Na povrch vyplují ty nejzvrhlejší rouhačské myšlenky. A to všechno podobným způsobem, jako to dělají kapely typu TSJUDER, URGEHAL, GORGOROTH, 1349, RAGNAROK, SVARTTJEN a další, které umí svojí hudbou znázornit odvrácenou stranu našeho světa. SARKOM potom mají svůj vlastní rukopis. Vkládají do hudby kusy svých zkažených srdcí. Věřím jim každou notu, každý tón. Je to negace všeho dobrého, je to reálný pohled na současný podivný svět. Nihilismus se zde potkává s nenávistí, antináboženstvím i smrtí. Jedná se přesně o takový ten druh hudby, která se vám dostane i do snů. Budete v nich cítit pach rozkládajících se těl, padlých za časů inkvizice, uvidíte v nich ulhané, jedovaté tváře knězích. "Exceed in2 Chaos" je plíživou odrůdou black metalu, který si vás podmaní postupně, dostane se vám do žil, do podvědomí a zůstane tam jako nějaká pradávná choroba. Líbí se mi někdy disonantní, jindy divoká, živočišná struktura skladeb, oceňuji ale i skvělý zvuk a zajímavý obal. Norové zkrátka nahráli desku, která musí udělat dobře na zkažené duši všem prokletým. Hluboko v lesích, ve kterých kdysi dávno stávala malá vesnice, je starý rozpadlý kostel. V jeho ruinách můžete stále nalézt pradávné otisky nenávisti. Kdysi tu jedna skupina vyvraždila druhou. Bylo to v dobách, kdy se ještě kvůli víře válčilo, nenávidělo a zabíjelo. Nebo ne? Temný a chladný black metal, absolutní definice nihilismu a blasfemie! Shoříte v pekelných plamenech!
Asphyx says:
Deep in the woods, where a small village once stood long ago, there is an old ruined church. In its ruins you can still find the ancient imprints of hatred. Once upon a time, one group murdered another. That was in the days when wars were still fought, hated and killed over faith. Wait a minute, it actually happens all the time, I realized when I started listening to the new album by Norwegian black metallers SARKOM. The war with heaven is still going on. In the end, no one wins. Only Satan smiles on his throne. We are unteachable.
Classic Norwegian black metal, with everything that goes with it. Moldy, cold sound, venomous vocals, sharp, unbridled melodies. All wrapped up in a shirt worn not long ago by a corpse in a dirt grave. I like it that way, and SARKOM is reliable. They play real, believable. They don't come up with anything new or groundbreaking, but that's absolutely fine. Hell has revealed its ugly face once again.
I can imagine a dark and smelly cellar, where I will close myself for a long time. Cut off from the current corrupted world, I will listen to this demonic album and enjoy all the corrupted blood that flows from it. It's a tribute to darkness and cold evil, the devil himself. It's also music played in the deepest underground. The most depraved blasphemous thoughts come to the surface. And all this in the same way as bands like TSJUDER, URGEHAL, GORGOROTH, 1349, RAGNAROK, SVARTTJEN and others who can depict the other side of our world with their music. SARKOM then have their own signature. They put pieces of their wicked hearts into their music. I trust them with every note, every note. It's a negation of all that is good, it's a realistic view of the strange world today. Nihilism meets hatred, anti-religion and death. This is exactly the kind of music that gets you into dreams too. You will smell the decaying bodies of the fallen during the Inquisition, see the lying, poisonous faces of the priests. "Exceed in2 Chaos" is a creeping variety of black metal that conquers you gradually, gets into your veins, into your subconscious and stays there like some ancient disease. I like the sometimes dissonant, sometimes wild, animalistic structure of the songs, but I also appreciate the great sound and interesting cover art. In short, the Norwegians have recorded a record that must do good to the corrupted souls of all the damned. Deep in the woods, where a small village once stood long ago, is an old crumbling church. In its ruins you can still find the ancient imprints of hatred. Once upon a time, one group murdered another. That was in the days when wars were still fought, hated and killed over faith. Didn't they? Dark and cold black metal, the absolute definition of nihilism and blasphemy! You'll burn in the flames of hell!
Stojí rozkročený na hromadě zohavených mrtvol. V ruce drží nůž od krve. Konečně se mu splnil jeho sen. Mohl beztrestně zabíjet. Doma by ho odsoudili a možná by dostal i elektrické křeslo, ale tady, v zemi nikoho, mohl nechat svoje temné myšlenky vylézt na povrch. Brodil se bahnem, spal na studené zemi, trápil se nočními můrami. Úkol zněl jasně, nikdo nesmí přežít. Až se vrátí, bude za hrdinu. A zůstane mu spousta morbidních vzpomínek. Jsou kapely, které ze své podstaty hrají hnusnou, špinavou a surovou muziku. WORMFACE, jinak také boční projekt členů Anthropophagous, patří mezi ně.
Pokud jste stejně jako já vyrůstali v devadesátých letech minulého století, hltali jste plnými doušky tehdejší metalové kapely a dívali jste se na gore hororové filmy na VHS, tak určitě chápete, o čem píšu. Tohle je zahnívající kov smrti, ohlodaný až na kost. Na samou podstatu stylu. Nezbývá, než zhasnout všechna světla a nechat ty nejzvrácenější představy vylézt na povrch. Stačí přidat volume doprava.
Už jenom zvuk (Shane Dupuy), který je hnisavý, špinavý a masivní, dává na srozuměnou, s čím zde máme co do činění. S náladou ze starých jatek, z atmosféry, kterou lze potkat na pitevnách nebo v márnicích, ve kterých leží těla, která ještě dlouho nebudou identifikována. Vše je zde staré, zabalené do pevných pavučin. Dívali jste se někdy do vyděšených očí oběti násilného činu? Viděli jste někdy mrtvolu vznášející se na zpěněných vlnách řeky beznaděje? Určitě to znáte. Člověk si přinese desku domů, těší se, protože slyšel spoustu ukázek. Sedne si k reproduktorům a čeká, co s ním hudba udělá. Při poslechu "Gore Furnace" jsem měl pocit, že ke mě stéká zkažená krev, že se na zdi začal odehrávat film, moje nejděsivější noční můra. Vše je zde opravdové, uvěřitelné a smrdí to jako kusy nahrubo nasekaného, zkaženého masa. Pro fanoušky třeba takových AUTOPSY, IMPETIGO, REPULSION, MORTICIAN, CARCASS, NECROPHAGIA, BLOOD, PUNGENT STENCH, je nové debutové album doslova povinností. Mé pocity jsou srovnatelné s těmi nejhnusnějšími morbidními zážitky. Netuším, jestli jste někdy tahali ještě teplá střeva z břicha nedávno zemřelého, ale ani nemusíte. Stačí, když zapnete znovu play. Jedná se samozřejmě o hluboký underground, o hudbu, která k nám přišla z onoho světa. Tak je nutné k ní přistupovat. Ale to vám, fanouškům kruté a reálné smrti nemusím vysvětlovat. WORMFACE vás přikovají na zeď a nechají vás vykrvácet. Pokud to máte takhle rádi, neváhejte ani chvilku. Jedná se o vskutku povedené album. Stojí rozkročený na hromadě zohavených mrtvol. V ruce drží nůž od krve. Konečně se mu splnil jeho sen. Zahnívající, morbidní, surový death metal ze starých piteven! Bolestivý, špinavý otisk na zdi cely, ve které zemřete pomalou a krutou smrtí! Shnijete zaživa!
Asphyx says:
He's standing straddling a pile of mutilated corpses. He's holding a knife covered in blood. His dream has finally come true. He could kill with impunity. Back home, he would have been condemned and maybe even given the electric chair, but here, in No Man's Land, he could let his dark thoughts come out. Wading through the mud, sleeping on the cold ground, tormented by nightmares. The mission was clear, no one must survive. When he returned, he would be a hero. And he'll be left with a lot of morbid memories. There are bands that, by their very nature, play filthy, dirty, raw music. WORMFACE, otherwise a side project of Anthropophagous, is one of them.
If, like me, you grew up in the 1990s, devoured the metal bands of the time to the fullest and watched gore horror movies on VHS, you'll understand what I'm writing about. This is the rotting metal of death, gnawed to the bone. To the very essence of the style. There's nothing to do but turn off all the lights and let the most twisted imagery come to the surface. Just turn the volume to the right.
The sound alone (Shane Dupuy), which is putrid, dirty and massive, gives you an idea of what we're dealing with here. The mood of an old abattoir, the kind of atmosphere one might find in an autopsy room or a morgue, where bodies lie that will not be identified for a long time. Everything here is old, wrapped in tight cobwebs. Have you ever looked into the terrified eyes of a victim of a violent crime? Have you ever seen a corpse floating on the foamy waves of a river of despair? I'm sure you've seen it. You bring the record home, you're excited because you've heard a lot of samples. He sits down at the speakers and waits to see what the music does to him. Listening to "Gore Furnace", I felt like bad blood was flowing towards me, like a movie had started playing on the wall, my most terrifying nightmare. Everything here is real, believable and smells like chunks of roughly chopped, rotten meat. For fans of the likes of AUTOPSY, IMPETIGO, REPULSION, MORTICIAN, CARCASS, NECROPHAGIA, BLOOD, PUNGENT STENCH, the new debut album is literally a must. My feelings are comparable to the most disgusting morbid experiences. I have no idea if you've ever pulled warm intestines from the belly of the recently deceased, but you don't have to. Just turn the play back on. This is, of course, deep underground, music that came to us from the other world. That's the way to approach it. But I don't need to explain that to you, fans of cruel and real death. WORMFACE will pin you to the wall and make you bleed. If you like it that way, don't hesitate a moment. This is a truly hilarious album. Standing straddling a pile of mutilated corpses. He's holding a bloody knife. His dream has finally come true. Rotting, morbid, raw death metal from the old morgues! The painful, dirty imprint on the wall of the cell where you die a slow and cruel death! You rot alive!
Bylo zde ticho. Absolutní klid. Dávno mrtvá těla ležela v neúplném kruhu. Ruce zkřížené na prsou, se zbraněmi, položenými v rakvích. Měl jsem podivný pocit, že mě někdo sleduje. Kobka byla zavřena dlouhých pět let. Když jsem zde byl naposledy, shořel jsem nenávistí. Poslouchal jsem děsivý a krutý black death metal, válčil jsem zase jednou s nebem a poslouchal u toho REVENGE. Letos se prokletí opět pobudili, rozhodnutí, že nás spálí na popel. Nutno rovnou dodat, že se jim to povedlo na výbornou.
Pokud máte rádi takový ten syrový, válečný black death metal, poslouchejte pozorně. Nečekejte žádné, k dokonalosti vybroušené album současnosti. To zde nedostanete. J. Read na to jde úplně jinak. Primitivněji, surověji, s absolutně devastujícím způsobem. Rvát si do hlavy nové album "Violation.Strife.Abominate" je jako se dívat na rezavý nůž, který vám právě někdo v zuřivosti bodl do břicha.
Je to vlastně hodně hnusná, špatně poslouchatelná muzika, je to definice antihumanity, totálního nihilismu. Je prostým faktem, že mě poslední roky štve lidský rod úplně stejně jako REVENGE. Jakoby na povrch vylezly ty nejnižší pudy, jakoby se vztek a veškerý hnus otiskly do našich myšlenek. Máte rádi BLASPHEMY, DIOCELTIAN, ARCHGOAT, PISSGARVE, BLACK WITCHERY, CONQUEROR? Potom jste zde správně. J. Read se spojil s bubeníkem Verminem, aby nahráli totálně devastující desku. Poslouchat "Violation.Strife.Abominate" je jako brodit se špinavou stokou pod vaším městem. Po kolena ve smradlavé vodě, mezi hnilobou, hnusem a zbytky mrtvých těl, marně hledáte alespoň nějaký záblesk světla. Už dávno vím, že dobro neexistuje. Zbyla už jenom nahrubo nasekaná tma a zlo, které máme každý uložené hluboko v sobě. Kanaďané jej vzali a vytáhli na povrch. Hodili nám do ksichtu kusy zahnívajícího masa. Jakoby čerpali tihle šílenci inspiraci ve zdánlivě opuštěných jeskyních. Hluboko v podzemí, v katakombách, ve kterých leží těla prokletých. Nové album je dokáže opět probudit, dodat jim potřebnou sílu a energii. Mohou se tak opět pomstít, roztrhat nás na kusy, pohřbít zaživa. Koneckonců, mnozí z nás jsou jenom tupé kusy hmoty, pochodující na smrt. Nové album určitě nebude vyhovovat každému. Slabé povahy utečou pryč a ti, kteří vydrží, budou mít děsivé, šílené noční můry. Bylo zde ticho. Absolutní klid. Dávno mrtvá těla ležela v neúplném kruhu. Ruce zkřížené na prsou, se zbraněmi, položenými v rakvích. Měl jsem podivný pocit, že mě někdo sleduje. Vzteklý, surový, krvavý útok z naprosté tmy! Nihilistický, antihumánní, válečný black death metal, absolutní zlo!
Asphyx says:
It was quiet. Absolute silence. Long-dead bodies lay in an incomplete circle. Arms crossed on their chests, with weapons laid in their coffins. I had a strange feeling that someone was watching me. The doughnut had been closed for five long years. The last time I was here, I burned with hatred. I listened to horrible and cruel black death metal, warred once more with heaven and listened to REVENGE. This year the damned woke up again, determined to burn us to ashes. It must be added that they did it perfectly.
If you like that kind of raw, warlike black death metal, listen carefully. Don't expect any polished to perfection album of today. You won't get that here. J. Read goes about it in a completely different way. More primitive, more raw, with an absolutely devastating way. To pound the new album "Violation.Strife.Abominate" into your head is like looking at a rusty knife someone just stabbed into your stomach in a rage.
It's actually very ugly, hard to listen to music, it's the definition of anti-humanity, total nihilism. It's a simple fact that I've been as annoyed with the human race as REVENGE for the last few years. It's as if the lowest instincts have come to the surface, as if anger and all the ugliness have imprinted themselves on our thoughts. Do you like BLASPHEMY, DIOCELTIAN, ARCHGOAT, PISSGARVE, BLACK WITCHERY, CONQUEROR? Then you are here right. J. Read teams up with drummer Vermin to record a totally devastating record. Listening to "Violation.Strife.Abominate" is like wading through a dirty sewer under your city. Knee-deep in stinking water, amidst the rot, the filth and the remains of dead bodies, you search in vain for any glimmer of light. I've known for a long time that there is no good. All that's left is the coarsely chopped darkness and evil that we all have stored deep inside us. The Canadians have taken it and brought it to the surface. They threw chunks of rotting flesh in our faces. It's as if these madmen drew inspiration from seemingly abandoned caves. Deep underground, in the catacombs where the bodies of the damned lie. The new album manages to awaken them again, to give them the necessary strength and energy. They can take revenge again, tear us apart, bury us alive. After all, many of us are just dull pieces of matter, marching to our deaths. The new album certainly won't suit everyone. The weak natured will run away and those who endure will have terrifying, insane nightmares. There was silence. Absolute silence. Long-dead bodies lay in an incomplete circle. Arms crossed on their chests, with weapons laid in their coffins. I had a strange feeling that someone was watching me. An angry, brutal, bloody attack out of total darkness! Nihilistic, anti-human, warlike black death metal, absolute evil!
Každý z nás si alespoň jednou v životě zatančí se samotným ďáblem. Čtu si nápisy na náhrobcích a před očima se mi odehrávají děsivé příběhy o strachu, o bolesti, o nenávisti. O hořících domech, o sklepích, ve kterých jsou zavření nevinní. Jako bych žil celý svůj život ve stínu, jako bych sledoval neustále se měnící zlo. Má mnoho podob i tváří. Stejně jako death metal. Hudební styl, kterému jsem propadl někdy na začátku devadesátých let minulého století. Jako španělská legenda AVULSED.
Všichni, co sledujeme kroky téhle smečky od jejich počátků, tak jsme si na ní oblíbili hlavně schopnost kombinovat brutalitu s morbidními melodiemi. Pokud by se mě někdo zeptal, jak bych definoval dobrý smrtící kov, ihned bych řekl AVULSED. Platí to i letos, když kapela vydává své nové album "Phoenix Cryptobiosis". Podepíšu vám klidně vlastní krví, že u něj shoříte v plamenech, stejně jako město na obalu. Ten namaloval jako vždy skvělý Daemorph.
Nejsou to ale jenom oči, které budou spokojeny. Hlavní je, a pánové na to samozřejmě nezapomínají, zvuk a ten je masivní, krutý a dobře čitelný (Alejandro Lobo - mixing, Davide Billia - mastering). Každý z nás, kteří máme tuhle smečku rozzuřených psů rádi, bude po formálních stránkách spokojen. Album navíc vychází ve všech dostupných formátech, takže si můžete doplnit sbírku. Hlavní je ale jako vždy, muzika samotná a ta se valí kupředu jako lavina s kostí, krve a špíny. Kývám se spokojeně do rytmu, sleduji u toho současnou zkaženou společnost, užívám si jednotlivé melodie, riffy. Každý tón se mi dostal pod kůži, do krve, protože se jedná o desku, kterou jsem potřeboval a jako fanoušek chtěl. U podobně starých kapel jsem vždy napnutý, jestli bude vše v pořádku. Některá slavná jména jsou již trošku unavená. To ale u AVULSED naplatí. Pánové sice stále staví na pevných základech, které kdysi sami postavili, ale původní myšlenky nadále rozvíjí. Dostanete tak nahrávku, která je jako nějaký živoucí zabijácký organismus. Nejdříve se bude kolem vás plazit jako ten nejjedovatější had, aby vás postupně uhranul a nakonec uštkl. Zemřete, ostatně jako při každém setkání s hudbou téhle skupiny, v šílených křečích. Navíc, Španělé mají svůj vlastní rukopis, výraz, ihned je poznáte. A také mají ve svém středu Dave Rottena, který má snad ještě chorobnější vokál, než kdy dřív. "Phoenix Cryptobiosis" je v podstatě k dokonalosti vybroušený, nejen stylový, kus černého křišťálu. Je ušpiněný od krve a nelze jinak, než znovu napsat, že Španělé potvrdili svůj status legendy. Každý z nás si alespoň jednou v životě zatančí se samotným ďáblem. Čtu si nápisy na náhrobcích a před očima se mi odehrávají děsivé příběhy o strachu, o bolesti, o nenávisti. O hořících domech, o sklepích, ve kterých jsou zavření nevinní. Jako bych žil celý svůj život ve stínu, jako bych sledoval neustále se měnící zlo. Přede mnou se objeví kobka s nápisem AVULSED. Vstupuji dovnitř a znovu umírám. Jsem tu správně. Surový, brutální, temný death metal, který vás spálí zevnitř! Podsvětí vydalo další děsivé svědectví!
Asphyx says:
Every one of us will dance with the devil himself at least once in our lives. I read the inscriptions on the tombstones and horrific stories of fear, of pain, of hatred play out before my eyes. of burning houses, of cellars where innocents are locked up. It's as if I've lived my whole life in the shadows, as if I'm watching an ever-changing evil. It has many forms and faces. Just like death metal. A style of music I fell in love with in the early 1990s. Like the Spanish legend AVULSED.
All of us who have followed the footsteps of this pack since their early days have come to love what we love about them, especially their ability to combine brutality with morbid melodies. If someone asked me how I would define good death metal, I would immediately say AVULSED. This holds true this year as the band releases their new album "Phoenix Cryptobiosis". I'll sign you with my own blood that you'll burn up in flames at it, just like the city on the cover. It was painted by the always great Daemorph.
But it's not just the eyes that will be satisfied. The main thing is, and the gentlemen of course don't forget it, the sound and it is massive, harsh and clear (Alejandro Lobo - mixing, Davide Billia - mastering). Any of us who like this pack of angry dogs will be satisfied on the formal side. Moreover, the album is released in all available formats, so you can complete your collection. But the main thing, as always, is the music itself, and it rolls forward like an avalanche of bones, blood and filth. I sway contentedly to the rhythm, watching the current corrupt society, enjoying the individual melodies, the riffs. Every note gets under my skin, into my blood, because this is the record I needed and wanted as a fan. With similarly aged bands, I'm always on tenterhooks to see if everything will be alright. Some of the big names are getting a little tired. But that pays off with AVULSED. While the gentlemen are still building on the solid foundations they once built themselves, they continue to develop the original ideas. What you get is a record that is like some kind of living killer organism. First it will crawl around you like the most venomous snake, to gradually enchant and finally bite you. You will die, as you do every time you encounter this band's music, in mad convulsions. Moreover, the Spaniards have their own handwriting, their own expression, you know them immediately. And they also have Dave Rotten in their midst, who has perhaps an even more morbid vocal than ever before. "Phoenix Cryptobiosis" is basically a piece of black crystal polished to perfection, not only in style. It's bloodstained and one can't help but write once again that the Spaniards have confirmed their legendary status. We all dance with the devil himself at least once in our lives. I read the inscriptions on the tombstones and horrific stories of fear, of pain, of hatred play out before my eyes. of burning houses, of cellars where innocents are locked up. It's as if I've lived my whole life in the shadows, as if I'm watching an ever-changing evil. A dungeon appears in front of me with a sign that says AVULSED. I step inside and die again. I'm right here. Raw, brutal, dark death metal that will burn you from the inside! The underworld has given another horrifying testimony!
Krev démona, zkažená a černá jako tvoje svědomí. Sestoupil jsem hluboko pod zem. Po stěnách stékal hnis a v katakombách byly zbytky lidských těl. Vzduchem se vznášel pach smrti a vše bylo syrové, chladné a mokvající. V poslední místnosti leželo tělo, ještě trošku živé. Z břicha mu lezly vnitřnosti a z tepny cákala krev. Prosím, zabijte mě, řeklo mi a potom jsem viděl už jen pomalu uhasínající oheň v jeho očích. V některých lidech se ukrývá bestie. Zlo, nakumulovaná nenávist. Navenek mají milou tvář, ale uvnitř jsou zlí a plní zkažené krve.
Death metal býval vždy o ošklivých věcech. O starých záhrobních rituálech, o smrti a utrpení. VACUOUS pocházejí z Londýna a jsou kapelou, která naplno pochopila ducha starých časů. Jejich hudba je podmanivá, tajemná a chladná, syrová a dostane se vám až do morku kostí. Již několikrát jste se mohli na našich stránkách s touhle smečkou setkat. Odkazy na recenze i rozhovor najdete dole pod článkem. Pánové i letos pokračují ve své morbidní práci. A dělají ji velmi zkušeně a opravdově. Hlavním tématem letošní nahrávky je krev.
Základem je zde mokvající, prašivý death metal, přidávány jsou potom nahrubo nasekané kousky thrashe, punku. Vše je potom zabalené v pevných doom metalových pavučinách. VACUOUS na to umí jít ostře a nekompromisně, ale dokáží nechat vyniknout i chladné a jedovaté melodie. Opravdu se při poslechu cítím, jako bych navštívil sklep vašeho souseda, který ukrývá děsivé svědectví. Britové na to jdou postaru, s takovým tím poctivým přístupem, který mám u kapel tolik rád. Skladby jsou napsány způsobem, že vám opravdu zmrzne krev v žilách. Určitě jste zažili nějaký mysteriózní hororový film, který když skončil, tak jste se stejně neustále ohlíželi za sebe. Nestojí někdo ve stínu? Nemá v ruce nůž? Postava v kápi a bez obličeje, přesto s úsměvem, který připomíná škleb šelmy na lovu. Tahle deska má v sobě vše potřebné pro pradávné záhrobní rituály. Skvělý masivní, dobře čitelný a plesnivý zvuk, stylový obal, který připomíná fotografie z vyšetřování sériového vraha. Poslech se mi nejvíc osvědčil pozdě v noci nebo velmi brzy ráno, když byla v ulicích ještě mlha a vše působilo strašidelně. "In His Blood" je albem, které má tajemnou, morbidní atmosféru. Pokud máte rádi kapely jako NEKROVAULT, COSMOVORE, AUTOPSY, INCANTATION, CIANIDE, CRUCIAMENTUM, ATARAXY, TOMB MOLD, tenhle obřad si užijete stejně jako já. Podle mého skromné úsudku se jedná o dokonalý, nejen stylový materiál, který se vám dostane pod kůži i do podvědomí. Budete strženi do hlubokého undergroundu a pohřbeni zaživa. Nahrubo nasekaná, temná a chladná death metalová tma! Zkažená krev démonů!
Asphyx says:
The blood of a demon, corrupt and black as your conscience. I have descended deep underground. There was pus dripping down the walls and the remains of human bodies in the catacombs. The smell of death hung in the air, and everything was raw, cold and wet. In the last room lay a body, still a little alive. His guts were crawling out of his stomach and blood was spurting from an artery. Please kill me, it said to me, and then all I could see was the slowly dying fire in its eyes. Some people harbor a beast. Evil, accumulated hatred. Outwardly they have a kind face, but inside they are evil and full of corrupt blood.
Death metal has always been about ugly things. The old rituals of the grave, death and suffering. VACUOUS come from London and are a band that fully understand the spirit of the old days. Their music is haunting, mysterious and cold, raw and gets you to the core. You may have already met this pack a few times on our site. Links to reviews and interviews can be found at the bottom of the article. The gentlemen continue their morbid work this year. And they're doing it very expertly and genuinely. The main theme of this year's record is blood.
The base here is swamping, dusty death metal, then roughly chopped pieces of thrash, punk are added. Everything is then wrapped in tight doom metal webs. VACUOUS know how to go at it sharp and uncompromising, but they can also let the cold and venomous melodies stand out. Indeed, listening to them makes me feel like I'm visiting your neighbor's basement, which hides a terrifying testimony. The Brits go at it the old-fashioned way, with that honest approach I love so much in bands. The songs are written in a way that really freezes the blood in your veins. I'm sure you've experienced some mystery horror movie that when it ended, you kept looking back anyway. Is there anyone standing in the shadows? Is there a knife in his hand? A hooded and faceless figure, yet with a smile that resembles the grin of a beast on the hunt. This tablet has everything you need for an ancient sepulchral ritual. Great massive, easy to hear and mouldy sound, stylish cover art that recalls photos from a serial killer investigation. Listening to it late at night or very early in the morning, when the streets were still foggy and everything seemed spooky, worked best for me. "In His Blood" is an album that has a mysterious, morbid atmosphere. If you like bands like NEKROVAULT, COSMOVORE, AUTOPSY, INCANTATION, CIANIDE, CRUCIAMENTUM, ATARAXY, TOMB MOLD, you will enjoy this ritual as much as I did. In my humble judgement, this is perfect, not only stylish material that will get under your skin and into your subconscious. You will be swept into the deep underground and buried alive. Coarsely chopped, dark and cold death metal darkness! The corrupted blood of demons!
Příběh čtyř stý devadesátý osmý - Death metalová vlajka Vader
Venku je mlha a musel jsem se v pokoji zavřít. Už přišla třikrát. Vůbec nechápu proč. Býval jsem obrýlený, neduživý chlapec, se kterým se kdysi dívky bavily jenom, když potřebovaly něco poradit do školy. Šprt nebo spíš mě škola bavila. Zdá se mi o tom, jak se pokouším doprovázet spolužačky ze školy. Budeme jenom kamarádi, jo? Potom na střední jakoby se to změnilo. Metal a pivo, první polibky na panelech za sídlištěm. Prošel si tím asi každý. Jenže teď mám vztah, rozumíš, už mi je dvacet a chci jenom ji. Nejdřív si myslím, že to křičím jenom ve snu, ale jsem vyveden z omylu. Ležím v posteli kousek od Ostravy, v malé vesničce, kde je půlka obyvatel Poláků. Nocleh mi dohodila moje milá, jedna její spolužačka odtud pocházela. Takové ztepilé děvče, s pevnou postavou a bledou kůží. Tak ty sis přivedla chlapce, zeptal se jí její otec a matka žmoulala ruce v zástěře a usmívala se, jakoby věděla. Moje dcera, dnes. Zajíkala se s já nechápal, o co jde. Nevěděl jsem, že to někdo ještě dnes takhle prožívá. Oni si fakt mysleli, že se budeme brát.
Trošku mi vadí, že máš dlouhé vlasy, oblékáš se také divně. Ale pomodlím se za vás. Snad si slušný člověk, opakuje si stále pod vousy pan otec a nalévá mi vodku. Další už nechci, ale musím. Jinak by byl naštvaný. Spolužačka se jen tam potutelně usmívá a pak je dlouhé hodiny s matkou v pokoji. Jsem naivní a hloupý. Vůbec mi nedochází, že si myslí, že mezi námi dojde k prvnímu styku. Secvakne mi to ve chvíli, kdy se mě po další vodce zeptá, jestli už jsem měl ženu, doufám, že jo, že víš jak na to. Měli byste až po svatbě, ale my jsme moderní rodina, dodá a pokřižuje se směrem ke Kristovi na zdi. Přivede ji oblečenou v průsvitné noční košili. Blekotám něco o tom, že ne, že se známe jen přes moji holku. Navíc, kdyby trošku chtěla, nemá tohle zapotřebí. Chytrá je, hezká taky. Ale je to husička, to bezesporu. Nemůže za to. V pokoji se omlouvám, co to jde. To se ti nelíbím? Popadají mě hříšné myšlenky. Ten obrýlený hubeňoučký kluk, který si myslel, že se holkám nelíbí, kdeže ty časy jsou? Teď mi leze do postele. Proč si to rodičům neřekla? Říká, vysvětluje, že to bych u nich nemohl vůbec spát. V celém domě, byl by to hřích.
Pro jistotu si hodím do báglu džínovou vestu, mám na ní nějaké ty obrácené kříže a fakt nevím, kde bych spal. Jeden den do Ostravy, potom busem do malé vísky a zítra mě čeká vlak až do Katovic. Viděl jsem ve Sparku, že Vader zase jedou turné a pořád jsem o nich básnil. Vzpomínal jsem na koleji v baru, na koncerty, které jsem zažíval s naší partou z Boleslavi. Moje milá měla jet původně se mnou, ale babičce v Táboře se udělalo nějak špatně a leží v nemocnici. Já už si nosím koncert v hlavě nějaký čas. Nedá mi spát. Vader jsou moje srdcová kapela, muzika, kterou miluju. Provází mě od mých počátků. Měl jsem pokoj vylepený plakáty, vystříhanými z časopisů. Některé koupené pod rukou, mnohdy několik let staré. Očekával jsem každé nové album, odkládal jsem si peníze stranou, někdy pořádně nejedl, abych si mohl koupit CD. Pro nás je tahle kapela neskutečný kult. Jedni z prvních, kteří prorazili i ve světě. Navíc jsou to skvělý kluci. Žádný pózy, ale death metal, thrash. Přemýšlím o tom a ona pořád ťuká. Jen jsem ji objal a utekl. Jak malej kluk. Prosím, prosím, pusť mě k sobě. To se ti fakt nelíbím?
Vstávám brzy a všichni u snídaně dělají posunky. Tak co, dobrý? Je mi jí líto, zasloužila by si nějakýho normálního kluka, který ji bude mít rád. Co v Polsku, mladíku nebo bych měl říct zeťáku, hahahahhaha. Jedu se za nás pomodlit, odpovím a je mi stydno. Nejsou to zlí lidé. Jde mě vyprovodit na autobus. Rezavá zastávka, ona v šatičkách, jak kdyby byla na základce. Moje milá, roztrhni řetězy, řekni jim pravdu a uvidíš, uleví se ti. Chtěl jsem, abys to byl ty, jako první. V autobuse jsem na sebe jednak hrdý a jednak si říkám, že jsem asi posledním mužem na světě, který nikdy v životě neměl pannu. Teď už se ale soustředím na hudbu, která mi duní do uší. Nějaké dámy v šátcích si na mě ukazují. Celá ves ví, že jsem ženich. Chudák holka. V Ostravě na mě dýchne smog a špína. Nádraží je plné a do Katovic jede docela dost lidí. Lahve vody v rukou, oči jakoby namalované. Dojde mi to brzy, polští horníci se vrací domů. Už kousek za hranicemi je nalámaný celý vlak. Přijde mi, že vrávorá i průvodčí. Když mu totiž ukážu těžce vydřenou jízdenku, jen mávne rukou. Podívám se na své mozoly a jsem hrdý na to, že jsem si na celou akci vydělal.
Kdybyste se mě zeptali, jaké dívky se mi líbí, neměl bych jednoznačnou odpověď. Někdy je kočka hubená a skoro bez prsou, jindy klidně se zadkem a pár kily navíc. Nejsem nijak vyhraněný typ, dám spíš na pohled, úsměv a pohyby. Nelíbí se mi vysoké hlasy a potom takové ty sprosté typy. Blondýnka nebo brunetka nebo snad zrzavá? Nevím, záleží. Ale Polky jsou krásný. Takový hrdý, přijde mi, že mají v sobě cosi vznešeného. Zastavíme někde v lesích a všichni se vyhrnou ven. Pokuřujeme na kamenech u trati a sem tam se se mnou někdo dá do řeči. Většinou mladí. Vytáhnu svačinu, co jsem dostal od panímámy a říkám si, že bych se u nich měl asi dobře. Chleba s domácí klobásou voní. Trčíme tu snad dvě hodiny, pak zapískají, nahrneme se zpět do vagónů a vylezu až v Katovicích. Jdu se projít do města. Každý koncert mívám spojený i s menším výletem. Zajdu se podívat po památkách, ale nemám mapu, tak najdu jen pár kostelů a starých budov. Nakonec skončím v hospodě. Výčepák mi, než mi přinese poměrně dobré pivo, nakreslí plánek, jak se dostanu do klubu. Nemám brýle, aby mi je nikdo nerozbil a tak si ještě všechno přepíšu velkými písmeny. Nalitej v noci bych taky nemohl nic přečíst.
Hospoda se pomalu zaplní. Jsou tu taky horníci, jejich sedřené tváře poznáte kdekoliv. Někteří mají paničky, jako v Ostravě a Karviné, kterým ještě nedochází, že těžba pomalu končí, že už nebudou jen sedět doma. Mají takové ty rusky zmalované obličeje. Vodka teče proudem a ke mě si přisedne několik mladých. Dva z nich mají na sobě metalová trika a tak se ihned dáme do řeči. Jsou tedy spíš na heavík, ale Vader mají také rádi. Mám nastudované veškeré u nás dostupné informace a tak jsem docela za kinga. Mluvíme anglicky, ale po nějaké době už nám to nejde přes pysky a tak pokecáme česko-polsky. Oni říkají pořád kurva, kurva, kurva a já sem tam do prdele. To když byl Vader v Praze, tak byli super, hráli i starý skladby. Uměl jsem tenkrát i některý texty. Jo, i ty první v polštině. Píšu na papír slova, foneticky a oni mi je překládají. Je to jako s angličtinou. Mnohdy až po mnoha letech zjišťuji, o čem doopravdy skladby jsou. Zajímavé je, že u spousty jsem jejich podstatu vycítil. Jsem k hudbě hodně vnímavý, poslouchám srdcem. Říkám to takový malý blondýnce, která se na mě usmívá. Jsi moc hezká, máš kluka? Ptám se a ona vrtí hlavou. Půjdeš na koncert se mnou? Ano, kurva.
Mají tady i rum, náš český rum. Tak zvu Káťu na panáka. Zavěsí se do mě a jestli se prý půjdeme projít. Je mladá, něco kolem sedmnácti nebo to alespoň tvrdí. Taková panenka. Hergot, ženský, ženský. Když jsem zadanej, tak jakoby to vycítily a najednou bych byl na roztrhání. Proč jste všechny nepřišly, když jsem býval smutný, že jsem sám? No, ale asi jste nechtěly to obrýlené ucho. Netuším, nikdo nikdy nepochopí, jak uvažujete. Povídáme si, tedy, snažíme se. Drží mě za ruku, touláme se ulicemi. Kupuji ji zmrzlinu. Na jedné lavičce v parku vytáhnu z báglu vlajku Vader. Pamatujete mojí starou partu? Jak jsme byli ve čtrnácti stopem a vlakem ve Wroclavi? Tenkrát holky ušily celý prapor, logo obšily podle vystřiženého papíru. U nás v Boleslavi jsme neměli takové podhoubí jak v Praze, ale někde jsem viděli v nějakém videu, že fanoušci měli podobné vlajky na Venom, myslím. Hrozně dlouho jsme o tom debatovali, abychom nakonec vlajku zapomněli. Jo, mohl za to Kytka, protože nespal doma, ale u Mirky.
A protože jsme se o tom při jedné mé návštěvě bavili, beru to jako dokončení našeho snu. Jako takový pietní akt za utopeného Kytku, za Prcalíka, kterého sežrala rakovina. Za Kačenku, za naše sny, za všechnu tu radost i bolest, kterou mi mí kamarádi dali. Tahle vlajka je pro mě symbol. Kus srdce, stejně jako kapela. Pokouším se to Kátě vysvětlit, ale asi je už trošku opilá, protože jen přikyvuje, mrká těmi svými krásnými kukadly a pak se kolem mě ovine. A já tu stojím, uprostřed cizího města a ztrácím se ve vzpomínkách. Dopadl jsem úplně jinak, než jsem si představoval. Jsem v jiném městě, Kačenku jsem si nevzal, protože není, protože se rozplynula. Ale život ke mě nebyl pořád krutý. Mám svoji blondýnku, která je úplně jiná. Nikdo kolem mě metal neposlouchá, ale já nemůžu přestat. Nejde to. Krev totiž nevyměníte. Na co myslíš, kurva. Na lásku, děvče, na lásku? Na co? Kurva! Sbalím vlajku a vydáme se ke klubu.
Zalezeme dovnitř a jsem překvapený, jak velký je to sál. Prý bývalý kryt. Poláci se stejně jako my připravovali na válku s imperialisty. Také mají porevoluční mafii, také nově nabytou svobodu, se kterou si mnozí nevědí, co počít. My to víme! Metal, kurva! Řvu do ticha, nechávám si nosit pivo, stojím vepředu a předkapely mě vůbec nezajímají. Heavík a potom thrash si odkývám, ale spíš kvůli tomu, že mám hladinku. Káťa mi představuje nějaký kamarádky a pro všechny jsem Kuba z Čech. Dostávám desítky hubiček, hergot (zase!), kde jste všechny byly, když jsem míval uhrovitou tvář? Skanduje se konečně VADER, VADER, VADER. A pak začnou hrát, já rozvinu vlajku a stojím tam se slzami v očích. Za vás, za tebe ty starej hovaďáku Prcalíku, za tebe Kytka a díky za to, že si mě ukázal tolik skvělé muziky, za Sabatha, co mi byl větším otcem, než ten můj vlastní, za tebe Kačenko, za to, že si mi ukázala, jaká může být krásná láska. Nejednou tu není vysoký namakaný kluk s dlouhými vlasy, najednou tu není tak trošku machýrek a básník. Ne, je tu na kost ohlodaný, rozjitřený a rozdrásaný chlap. Možná vám to bude znít divně, ale vnitřně jsem se stal uprostřed toho davu v Katovicích mužem. Byl jsem tak hrdý. Tak silný, jak jenom může opravdový fanoušek být.
Byl jsem jako zvíře. Divokej, nespoutanej. Cítil jsem samotnou podstatu death metalu. Zažíval jsem právě jeden z nejlepších koncertů ve svém životě. Moje mise je splněna. Spousta stresu, kterou jsem nasbíral za svůj život s otcem alkoholikem, všechna ta hnusná smrt a bolest, jakoby se všechno vyplavilo ven. S odstupem jsem si pak říkával, že to bylo něco vyššího, nadpozemského. Konec. Káťa se usmívá. Skáče na mě a objímá mě. Musíme na bar, všechno zapít. Balím vlajku do žebradla, vyzvedávám si batoh a opakuji si, že nesmím nic nikde ztratit. Piju nejdřív pivo a pak nějakej driják, o kterým moje průvodkyně říká, že je to nějaká místní kořala. Jsem na plech a zbytek noci si moc nepamatuji. Tančil jsem ploužáky v nějakém baru, padal jsem na zem a potom následovala tma. Asi jsem vyvolal duchy. Protože tu byli všichni se mnou, všechny moje dívky, co jsem s nimi chodil, i kamarádi. Bydleli jsme v Katovicích, ne v Boleslavi. Sedávali jsme v parku, ne na panelech. Takových part bývalo a bude vždycky všude hodně. Naše ale byla něčím výjimečná. Pro nás. Sodóóóm. Nebo Vader?
Nejdřív otevřu jedno oko. Stojí tam v noční košili. Musím vyrazit. Omluvím se. Jede mi vlak do Katovic. Počkat. Pomalu se mi rozjasňuje. Vždyť už jsem tam byl? Opatrně si sáhnu mezi nohy. Uff, jsem oblečený. To ale není spolužačka, tahle je menší, hubenější, s menšími prsy. Omluvím se a pobliju se. Je mi trapně, hrozně trapně. Pomáhá mi uklízet a pozve mě na snídani. Je něco jako boršč. Postaví mě to na nohy. Moc jim nerozumím, ale pochopím, že si myslím, že spolu chodíme. Viděli jsme se včera poprvé a mám doma holku. Snažím se vysvětlit, ale odpovědí je mi jenom mručení a vyčítavý pohled Ježíše na zdi. Dojde mi, že je Káťa také z křesťanské rodiny a že jsem pro ní tak trošku rebelstvím. Jde se mnou na nádraží. Napíše mi adresu. Budeme si psát. Stav se někdy. Připadám si jako děsnej kanec, i když nic nebylo. Ale mohlo být, chápete? Ve vlaku usnu a zavrhnu myšlenku na další přespání u kamarádky u Ostravy. Ne, to by dopadlo blbě. Dojedu až do Hradce, kde mi ujede další spoj. Usnu na nádraží a ukradnou mi batoh. Zůstane mi jen žebradlo, zaplať Satan doklady a discman. Do Plzně jedu stopem. A přemýšlím o tom, co ten hajzl, co mě okradl, bude dělat s vlajkou Vader? K čemu ti bude? Pro mě znamenala hodně. Opravdu hodně moc.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave CHAOS INCEPTION! Welcome to Huntsville, Alabama! I don't know if you still remember, but we were interviewed together for the Fobiazine website in November 2012. At that time you mentioned in one of your answers that you had 100 new riffs ready for your next album. Yet it took you a long thirteen years to come up with a new record? Why? You weren't heard much, what were you doing?
Hello, my friend. The band never fully broke up and I actually recorded the rhythm guitars for the album about 6 years ago. I had most of the album written in 2013. Mixing and mastering took months, the artwork took over a year, the timing of the release added another year. We never had a gap in rehearsal. It was mostly bad luck and bad timing and then there wasn’t a real need to rush things. Let’s see – I also played a lot of shows with Monstrosity and recorded 5 albums in that time period: 2 with Monstrosity (one not released yet), 1 Diabolic album that I co-wrote and played all rhythms and 90% of the leads, this Chaos Inception album where I played all the guitars and wrote everything, and a Quinta Essentia album. Personally, I am very busy with music and thankful for the opportunity to do so much.
I'll admit it without torture. When I got the echo from your label Lavadome Productions that you were going to have a new record, I was excited like a little boy. The previous album "The Abrogation" is still very much at the front of my collection and I revisit it often. Where did you want to move to? The new album still feels wild, complicated and raw to me, yet it feels a bit more accessible. It's easier for me to absorb. It also has more memorable songs. Even though it's still a total brutal massacre. How do you feel about your new album as a writer? Did you have a vision of where you wanted to go?
Thank you for the kind words. I tried a few new approaches. It’s important for us to stretch the boundaries of what we will do, but not break the mold. It seems to be the cool thing to do now to do a mash-up of styles, like combine trip hop, OSDM, SDBM, more buzzwords, acronyms, black-gaze but mostly when you do that, to me, it is cheating. It’s more difficult to write something new in the same style. There is horror, anger at the world, frustration and exhaustion at the process of the creation of the album, but there is more light shining on this album than any other. It is challenging to convey something like joy and celebration in music on a 7 string distorted guitar with a constant blast beat and some monstrous vocal belches. I was listening to the song Thymos Beast just yesterday. When will someone realize that the song is like a Manowar song or a Maiden, Flight of Icarus type song, and is not at all a hate-filled, angry, and brutal blast? It’s the happiest and most triumphant death metal song I could imagine. It has a Chuck Berry and Billy Gibbons inspired solo. So we stretched it – I admit some of it sounds like Azagthoth but Azagthoth never played a ZZ Top solo over a blast beat. We laughed every time we played the song at rehearsal. I really tried to write some feel-good songs and create an album that was not pure dissonance and depression. Maybe I am just happier now than I was 13 years ago.
Lance Wright and Brian Elliot were behind the sound of the last album. Andrea Petucco from MSTR Sound Studio was in charge of the new album. Why the change? Personally, I see a shift in the sound to a bit more clarity. The new stuff sounds old, hellish, uncouth. It's a massacre that when it first got into my head, I almost fell over. In short, Andrea Petucco has done a great job. Still, I'm wondering, why did you change a proven team?
Jan from Lavadome had worked with Andrea before and he hooked it up. The studio in Huntsville closed and it was no longer possible to work with Lance. He still records bands but outside the studio environment. Working with Andrea was a lot of fun for me, but he might have some interesting stories about it. I had to push to get more distortion on the guitars because he was going for a lot of clarity. I had to push for distortion on the bass guitar, and I finally gave him instructions to make the bass sound like a zombie dripping goo and gore with the eyeball dangling from the optic nerve, or something like that. I told him the album should sound like Covenant and Blue Oyster Cult’s Fire of Unknown Origin, which is probably an impossible combination. Neither of us could find a single new album that we agreed we liked the sound of, so it was going to sound ancient in that sense. Everything sounds like dance music now. I was scrolling the new metal releases on Spotify a few weeks ago and the black, death, nu, power, whatever – all the metal sounded like dance music, Spice Girls or something, with huge bass, played with metronomic precision, and utmost clarity. There is no edge to it, no blood, no madness. But anyways, Andrea is a real genius and saved our asses from some very egregious recording mistakes and he’s very affordable so I recommend any band contact MSTR Sound Studio.
Matt, you're the sole author of all the music, the riffs, the melodies. I forgot to ask you on the last album, how do you actually make music? You're also in MONSTROSITY. How do you actually differentiate between the two bands? When do you say to yourself, this is for CHAOS INCEPTION? I'm interested in the process. I understand that you lock yourself in a rehearsal room, or you just go home and create. Do you have to be in the mood? Be in a state of mind? Like, when you're pissed off about something, you go out and implement a bunch of wild new riffs? I know bands that are basically only in alcohol intoxication:). Where do you get your inspiration from?
Well, it helps that Chaos Inception is the only band I’m in that uses 7 string guitars. I am usually thinking crazy Brazilian death metal and having weird guitar blurs in the riffs when it’s Chaos Inception. Monstrosity is a more straight-forward band with thrashier riffing. Lee Harrison writes most of the songs in Monstrosity and I will dress them up a little bit, adding more technical notes. But I try to write riffs for all my projects and usually there is not much overlap. Quinta Essentia is more a mystical, dark metal with epic songs. I want Chaos Inception eventually to have 3 minute songs. I am writing new Chaos Inception riffs now that I am trying to do the impossible and create an album that people care about that is not the most dissonant, the most brutal, the most extreme thing ever, but it is a fast death metal album with 8 good, original songs on it. I challenge the world’s greatest composer to do it! I mostly write on caffeine, early in the morning when my wife and kids are asleep. I will sometimes write in the rehearsal room because I come up with different things when I am blasting an amp into my face as opposed to sitting down at a computer with headphones. I use the Amplitube plug-in and write out all my songs in Powertab before I record any demos. I have to stop practicing guitar and go into a writing-mode to write, then once I’m in writing mode I will start hearing stuff during the day that I will try to remember the pattern, or I will have to run and get a guitar to get the sound. The best riffs come that way – the most generic, throwaway riffs come from just the fingers. It has to come from the imagination and usually it’s so blurry there that I can’t really recreate the sound. Sometimes it sounds like a machinery malfunction or a car engine running in my head. You must use every trick you can think of to write a bunch of songs like these, every approach possible, and any inspiration, and since it’s death metal it has to have some horror movie inspiration. But in Chaos Inception, once I have the riffs I take them to the rehearsal room and have Gary play some beats over them to see what he thinks and see if they’ll work. He’s a tough crowd and calls out any bad riffs – for example, one riff I wrote he called The S.R.E., which stands for Shittiest Riff Ever. I had to change that one after a few weeks of hearing it referred to as that.
I like it when bands pay attention to the lyrics. Somehow I can't concentrate if the music is great but I get distracted by "lyrics about nothing". What I always liked about CHAOS INCEPTION was that you had an idea, an opinion in the lyrics. What are the lyrics on "Vengeance Evangel" about? Where did you get the inspiration for them? Who is the author? Is it you as well, Matt, or did you leave it up to singer Gary White?
I’m glad someone is paying attention! One prominent theme on the album is lies and the damage they cause. And it’s also about the power to overcome lies and slay the dragons. I think we might have been witnesses to unprecedented events in history, and no society in history was ever lied to with as much fervor and persistence as we were from 2019 to today. We were told not to believe our own experience, not to believe your neighbors, not to do your own research, and just to react violently and immediately to whatever the authorities said. Falsificator, Empire of Prevarication, and The Omegaddon are about these events.
There are some lighter topics to balance out the rage that was expressed through those songs. The idea for the song „Vengeance Evangel“ started with a book that I found in a junk store. It was a Penguin Classics book from some African author I have since forgotten. The characters‘ dialogue sounded unique, often comparing some person’s behavior to something more enduring from nature and I just tweaked it into a death metal context: „See the mountain sit unmoved, as we repose through your cries of doom . . .“. That song is a feel-good, metal brotherhood song. I would be lying if I said some of the lyrics weren’t about revenge on imagined people who don’t like our band, kind of like an old Black Flag or Circle Jerks idea. Even if we just make it up, it’s motivating to think that some losers are saying your band sucks. A lot of lyric and riff ideas come from that perspective: „Did you hear those assholes from Chaos Inception have another album? It’s about time. I wonder how bad it’s going to suck this time . . .“ Suddenly, the poseur’s speech is cut off by a machine gun blast beat to the face. „Gotcha, bitch!“
Speaking of vocals... am I understanding correctly that on the last album Gary beat the drums and his brother sang? But how did he get on the mic after that? Anyway, the vocals are pretty beastly and I have to say he pushed the new album even further into hell. I'm just thinking that if the two gentlemen are really brothers, I wouldn't go to Sunday lunch with them. Because if they had a fight, I'd probably burst head:)) from their screaming.
Gary and Chris share the same last name but they are not brothers. Chris was on the first two albums and left with Cameron, the bassist, and they formed Black Hole Deity. I can’t really recall the discussions from when that happened, but it worked out for both of us. I don’t think we could’ve made this album if they were in the band, because there might’ve been two more people telling me what I ought to do. I had a lot of freedom this time. We were going to hire a singer to do the album but Gary had done some vocals with his previous band Convergence From Within, and he was excited for a challenge. So instead we hired Kevin Paradis to play the drum parts that Gary wrote because it was easier and less expensive than if we’d found a studio to record his drums. Gary added a lot more experimental stuff and guttural vocals and we had a lot of fun recording them. There were a lot of last minute suggestions where I‘d say, „Now this might sound crazy, but what if you made this noise here . . .“. He was mostly cool with any weird suggestions I had. He wrote the lyrics on a couple songs. If he wrote the lyrics he wrote the lyric patterns, and I did the same.
CHAOS INCEPTION was a four-piece band. But there's only two of you left. Even the drummer is only a studio drummer (Kévin Paradise - MITHRIDATIC, BENIGHTED). Does that mean you don't have a line-up for live shows at the moment? Why have there been such personnel changes?
The problem with live shows is that we never got any good offers to do them, so it was always a somewhat local thing. We were in talks about playing the Brutal Assault fest years ago but all we had to do was buy 4 plane tickets to Europe, play for 20 minutes at 10 a.m., and not get paid anything. No, thanks! We have fun playing shows but only very few memories of good shows with good crowds and packed venues, like a crazy show in New Orleans that we did with Epoch of Unlight. The shows would mostly have 20 to 30 disinterested people and over time it was not a priority. I played a show with Quinta Essentia recently that was in an antique store with about 20 people. Now that is truly underground and commendable to the people involved who put in the effort, but at the end of the night it is still depressing. We tried other members after Cam and Chris left but no one ever worked out, mostly because they tried to change the identity of the band. The band is Gary White and Matt Barnes and in some sense it always was.
Thirteen years ago you wrote that things were getting very good in Huntsville as far as death metal was concerned. But then came the covid, people got older. I see it around me. Everybody's struggling to make a living, and for a lot of people nowadays, a gig is quite expensive. We still don't have a lot of people going to see underground bands here. Moreover, the generation that used to really support bands is gradually getting older. Some of them are not even with us anymore. The only ones left are the heartthrobs and the faithful. Is it the same for you? What's the current state of the underground in Alabama?
Forgive me if I don’t reread the old interview to see what I was talking about, but I was shocked to learn that there are several underground death metal bands currently here in Huntsville and even more in Birmingham, Alabama. I don’t even think some of them have demos recorded though. I met some of the guys from Wretched Angel just to give them some Chaos Inception and Monstrosity merch and congratulate them for making something work. They changed their name and I’m not familiar with it now because I usually don’t go to all ages shows on weekdays. Going to the show used to be equal parts seeing the band and getting wasted. It was a lot of fun. I was even in my late 30s and getting in the front row and the pit area. Now I see crowds at festivals that are mostly in their 40s and 50s and they just sip an IPA and stare at the band, but then I’m up there, about the same age and expected to jump around and headbang!? Monstrosity played a show in Germany that was absolutely terrible, in that sense. Everyone was standing 50 feet from the stage and there were no drunken maniacs in the crowd. We need to encourage younger people to get into this music and not just sit around dissing their style or gatekeeping because soon there will be no audience left. I think I gave up on making a living doing music over 20 years ago. The fact that we are still doing this at all is a wonder, because nobody we know outside the metal underground understands why we do it. But to people we know in metal, it’s just common sense that we will never stop.
We've already mentioned the lineup changes. Are you guys still playing live? And let me ask you a little differently. Do you go to shows yourself? Do you go to festivals? I really like the relaxed atmosphere, when you're waiting under the stage, looking forward to seeing your favourite band. I don't go that much anymore, I've seen everything, but when I do go, I always enjoy it. Plus, I'll have a few beers or more. But I'll tell you what, you know. Do you have a favorite pack that you like to go to every time? Do you support?
I probably go to fewer shows since I am in Monstrosity and we play a lot of shows. Whenever we do play I try to check out as many bands as I can. Recently we played in Texas and I got to see Morbosidad, Imprecation, and Nasty Savage for the first time. Playing fests is great for that. We played Maryland and I got to see Sacrifice and Dismember among many others. I was rehearsing in Tampa with Monstrosity and saw Nocturnus and Perdition Temple recently. I went to the Suffocation show in Nashville a few months ago. Some bands I’ve seen so many times, that I can’t justify the cost of going to the show for the 15th time, but bands like Suffocation, Origin, and the real Morbid Angel, I will always put in the effort to see on tour. I can’t help myself but I always drink a few too many when I go to a show, so now I have to factor in the Uber cost to the ticket and the beers – I think beers at the Suffocation show were $18 each, because I can’t drink PBR anymore! Hopefully some newer bands will impress so I can keep going to shows. Even though I like some newer bands, like Cemetery Lights and Concrete Winds, I don’t ever see them on tour. Only newer bands that I don’t like have gotten popular enough to do tours in the US. Too dissonant, too much screaming, too many tortured souls.
Ugh, I'm kind of rambling, but you know, it's been a while. What are you and CHAOS INCEPTION going to do in the future? And don't tell me you're releasing another one soon albumJ). I'm in my fifties now and in another thirteen years, maybe I'll be deaf:)).
HAHA! Yes, I have 100 riffs. No, I have about 3 riffs for a new Chaos Inception album. I think I want to try one last experiment with Chaos Inception – 6 string guitar, 3 minute songs, and a guitar that sounds like a car engine. It’s a very vague idea right now, but that’s a goal. We have a good method to record now and a lot more experience from the calamity that was the recording of Vengeance Evangel, so we would just have to write the songs and come up with about $6000 for drum recording, mixing and mastering, and also get the artwork well in advance of completion of the album. So if we sell 100 CDs from this album we’ll have $1200 towards that, and the rest will have to come from stress and sweat at the day job. Monstrosity has plans to release a new album (it is complete now, except for the artwork) and we will tour for that. There are no plans for any other shows. I will keep noodleing on guitar and see what happens. If there is another Chaos Inception album, I would say to expect it in 4 years max, not 12.
Finally, my favorite question. What does death metal mean to you? Is it a hobby, relaxation? For me it's maybe a necessity, I like the darkness, the speed, the hardness, the tension, the mysticism. For me it's a curse. How do you feel about death metal and music in general?
Everyone thinks that everything in extreme music has been done, and then someone does something new or doesn’t, but it never has to end, because people simply need something to do. Why is it a priority to make music that has never been done? Why is it not considered original unless it is something silly and more a cut and paste rip-off of disparate genres – oh wow, heavy metal with a xylophone. It leads to a dead end where you are not creating enjoyable music, but doing a modern art project where the new album is a banana taped to the wall, or some other dumb shit that I don’t care about. I need good songs to motivate me to wake up in the morning or to drive to work. I need to sing a song in my soul that can get me through some hard times. Why would that have to be something never heard? It is one of the oldest stories in history. It’s a human need, and it doeesn’t make any logical sense. Bing-bong-boop. I need to hear a series of noises. I get goosebumps when I hear a certain sequence of sounds or a certain type of sound. With Chaos Inception I’d like to do death metal with the metal part still intact. The metal part is the power within, the motivation, the striving to overcome. That is what’s been lost in death metal. It’s depressing, it’s robotic, it’s too experimental, or it’s a cover band doing a nostalgic rehash of some old band. There is a narrow window to the bullsye of doing something original and good in this old, worn-out style. The ideal death metal album released in 2025 is like a ratty shoe – it has a function. That function is to get somewhere and while you’re at it, to kick the universe dead in its ass. To single-handedly dethrone the emperor of lies. When you listen to death metal, King Kong doesn’t have shit on you.
I’ve noticed that when I’m at a show, if I’m backstage the band playing never sounds as good. But when you get in the crowd and in front of the speakers it will blow your mind. It’s like with an album. We present to you an album that I can promise you – yes, you, the person reading this interview! - if you get in front of the speakers and get into it you can use it and you will like it. If you keep a distance from it and hear it like a critic looking for something new outside of the details, you might find a lot to criticize and you might not like it. If you didn’t buy the album then you have no investment in putting in an effort, so why do you listen to it on a free stream and feel compelled to review it? You’ve never really heard it.
Thank you for the interview, it was a great honour. It was great to hear you again after so many years. I really appreciate it. Thank you for the great music! Listening to "Vengeance Evangel" I always feel like I'm walking through hell itself. I wish you all the best with CHAOS INCEPTION and all is well in your private life. Thank you very much indeed. If you have anything else you want to say to fans, promoters or nice fans, here's the space! CHAOS INCEPTION RULES!
Thanks for the interview and thanks for investing the effort into understanding the band. It only takes a handful of real fans who get the message to give us the drive to create. Releasing this album and seeing it through the whole process has been one of the most difficult accomplishments in my life, but it really shouldn’t have been. We learned a lot about ourselves in that time, and we had to think every day about why we kept on doing this. We found our purpose and tried to inject that sense of purpose onto the album, which I think is unique on an album in this style. Here we have given birth to our dancing star. Deadly Storm Zine rules!
