New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 26. srpna 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý devátý - Hlavy jako míče

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto padesátý devátý - Hlavy jako míče


Příběh sto padesátý devátý - Hlavy jako míče

Připadali jsme si jako děsný rakeťáci. Po práci v továrně je potřeba se restartovat. Pivo U Dřeváka to jistí. Dáme dvě, tři a dneska bude klasika. Už se těšíme. Léto sice přálo osamoceným toulkám s děvčaty, výletům a slunění u vody, ale metal si nevybírá. Když ho žiješ, tak jinej nebudeš. Není čas na pózy, kecy a rozmluvy s debilama. Nutno stále hledat nové smečky, nasávat další a další alba. Jsem moc rád, že žiju ve stínu Kytky a Sabatha. Možná si to ani pořádně neuvědomuju, ale mám obrovský štěstí. Jinak bych točil dokola pár desek a pak si jednou jako starej drbal pleš, cože jsem to všechno propásl?

K některým novinkám se člověk dostal hned po uvedení, na jiné přišel třeba až po letech. Taky často nějakou skupinu jen tak odsoudil, kvůli zvuku, zpěvu, vizáži. Po pár měsících se znovu vrátil a propadl jí. Byl jsem jen obyčejným fanouškem, vždycky spíš poslouchal stylem líbí-nelíbí, srdce u mě často vítězilo nad rozumem. Nechtělo se mi nad takovou velkou radostí jako je hudba přemýšlet. Na druhou stranu, měl jsem všechno z první ruky, často mi Kytka nebo Sabath album doslova vnutili, protože věděli, že jsem hlava otevřená, ne jako Prcalík, kterej byl se vším hned hotovej.

Panely čekaly, lahváče cinkaly. My kluci už trošku rozevlátí, veselí a v předtuše něčeho velkého. Holky švitořící, zrovna si přinesly novej plakát nějaký německý kapely, kde měli muzikanti šíleně obrovský kučeravý účesy a řešily, jestli jsou sexy nebo ne. "Nekoukejte na buzny, když tu máte nás": zahlásil Prcalík, mladší křepelky tím vyplašil a naše víly rozesmál. Pilo se na pátek, na Sodom, pak na Kreator a já s Kytkou ještě asi na dalších deset kapel. Začínalo lézt do hlavy divné stvoření jménem chlast. Snažili jsme se ho oddálit kazeťákem vyhuleným naplno, tichým kouřením v nedalekém lesíku, i dlouhou rozmluvou o Panteře, ale nějak to nepomáhalo. Buď na mol, vybuduješ kapitalismus, řekl ještě s pozvednutou pravicí s lahváčem Kytka a pak uprostřed věty usnul. 

Otočil jsem jej na bok, vyděšen nekonečnými zprávami o zpěvácích, co se pořád dusili zvratky, povolal jsem Mirku, ať se o svého milého postará. Krásný to člověk, řeknu jí ještě, momentálně indisponován a opravdu blijící. Jeho ženušinka na mě koukne, řekne něco o tom, že bychom neměli tak chlastat, když je noc ještě mladá, ale to už neslyším. Potřebuju Káču. Mám trudomyslnou. Je toho na mě nějak všude kolem moc. Rodina v neustálém rozkladu, v práci samej chytrej a já nemám kromě Káči, party a metalu vůbec nic. Na podzim budu plnoletej a jsem chudej jak myš. Sice beru slušný prachy, ale nějak jsem se ještě nedonutil na nic šetřit.

Žiju metalem. To je bez debat. Filozofuju, jak to už opilí lidé dělají. Káča mi bere obličej do dlaní a ptá se mě, jestli jsme nezapomněli na toho Sabatha, že nás zval na večírek k němu. A kurva, to víš že jsem hlava děravá. Chytne mě amok, sbírám Kytku, fackuju ho, že máme skluz. Moc mě nevnímá, ale nakonec se nechá přemluvit. Nebo spíš odnést přes celé město až k plynárně do Sabathova království. Ten má ženu někde na Moravě a na stole plné lahve kořaly. Trošku nás seřve, ale kámo, přece si nečekal, že zrovna my dorazíme brzy. Dáváme lahvový, chladivý, lokavý, hořký jako radost z chmele.

Jak známo jest, náš kamarád byl technický guru. A jako takový nám i sobě nahrával na videokazety Headbangers Ball. Pořad to metalový. Usadíme se ve starých křeslech, jsme napnutí, jak v kině na nějaký erotice. Taky hlásíme, jestli bude slečna Dolly Buster nebo Emanuela. Prej dej tam Samanthu Fox. Docela bych nějakej takovej film/klip s kozama bral, abych pravdu řekl, klipy mě nikdy moc nebraly, já byl dycinky spíš na zvuk. Ale na obrazovce začalo zrnit, Sabath se postavil před nás a každý klip nebo rozhovor uvedl jak v kině, kde se dává jen samý umění. Měli jsme z něj prdel, ale je taky fakt, že třeba klipy Pantery, Carcass, Napalm Death, Vader a Pestilence si pamatuji dodnes. Posledně jmenované jsem si díky tomuhle pořadu vlastně pro sebe objevil.

Skvělé rozhovory Rikiho Rachtamana, které nám skoro zase střízlivý Kytka neuměle překládal, spousta nových informací. Najednou byly veškerý persony, ke kterým jsme vzhlíželi a znali je jen z časáků, případně z jeviště, uvolněný a pokorný. Odpovídaly na otázky, občas nás štvaly, někdy to byly pózy až hrůza, ale to tak nějak k tomu všechno patřilo. Třeba pro mě památné rozhovory s Henry Rollinsem, s Phillem Anselmem, Nickem Holmesem. Vynikající záležitosti. Nedávno mi kamarád opravil videorekordér a těch pár svých kazet jsem si přehrál. I dnes mají sílu a není to jen o nostalgii. Kapely měly tenkrát co říct. Vyjadřovaly to, co si myslíme i my, metalová chamraď ze sídliště. Byly sice tisíce kilometrů daleko, ale mluvili stejnou řečí jako my.

Mám rád Sepulturu a spolu s Vader, Panterou a Pestilence se stanou nejhranějšími klipy celého večera s Headbangers Ball. Samozřejmě se hodně pije a tak máme za chvilku hlavy jak míče. Jednu chvíli si myslím, že ty postavy kolem mě nemají krky a driblují koulema opentlenýma pačesy o zem. Musím si sednout, udělá se mi blbě a Káča si sedne jako na moje koleno, začne přirážet do rytmu a má z toho hroznou srandu. Prcalík, když to vidí, tak mě chytne za vlasy, zakloní mé volátko a vylije půlku lahve Drápaniny do hrdla. Zakuckám se, zvednu, zahrozím a padnu hubou na zem. Lesknou se mi oči a mám pocit, že hořím. 

Každej dostaneme od Sabatha jednoho lahváče na rozloučenou a rozhodně nejsme ten večer příkladnými mladými začínajícími kapitalisty a podnikateli, jako naši spolužáci a známí. Jsme normální sběř, která místo toho, aby hromadila chechtáky, tak zevluje ulicemi, šplhá po lampách, močí, kde to jen jde a hlavně předvádí pózy ze všech viděných klipů. Trošku mi jebne a začnu si hrát na hrobníka. A že máme dneska na hřbitově Den otevřených hrobů. Kousek za obchodním domem Máj, dnes rájem butiků s nošeným zbožím z Itálie a pračkou na mafiánský prachy, přelezeme zídku. Skáču mezi hroby a předvádím neskutečnou pařbu. 

Moc daleko ale nedojdu, protože se z márnice vyřítí opravdový hrobník s násadou od lopaty. Jsem sice opilý, ale taky o šedesát kilo lehčí. Uhýbám ranám, mám z pána neskutečnou prdel, kluci s holkama sedí na zdi a tlemí se mi. Tedy až do doby, kdy díky nepozornosti dostanu ránu do žeber. S výkřikem metal nikdy nezemře přeskakuji několik hrobů a pádím k východu, za kamarády bych se nevyšplhal. Zakopnu o popelnici s vyhozenými kytkami, ale zvednu se a už se nezastavím. Těch kurev, kreténů, debilů, magorů a satanistů, co za mnou letí, bych se nedopočítal.

Ještě dáme cígo a pak už si nás holky rozeberou. Pořád bych dokola řešil všechny klipy, co jsem viděl, ale Káča mě místo toho plísní, cože jsem to zase udělal za kravinu. No co, jsem mladý a nezkušený, jsem jako nevybouřený hříbě, říkám jí, ale má se mnou kříž, to je jasný.

Čechrá mi vlasy a nechá mě povídat. Vidím na ní, jak se jí klíží oči a jak by raději muchlování, ale já jsem všeho toho metalu děsně plnej a musí to ven. Pak už spí a já stejně melu dál, jako by tam ani nebyla. Doslova se ukecám ke spánku. Zdá se mi o tom, že máme všichni opravdu hlavy jako míče, že s nima paříme, driblujeme a nosíme si je pod pažema. S mojí hrajou kluci bowling a když sejmu vždycky všechny kuželky, tak vidím, že na každé je napsáno jméno některé mé oblíbené kapely. Prý hrozně křičím ze spaní. To se ale dozvím až ráno, když snídáme a já se těším na další seanci u Sabatha.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :