DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pátek 25. září 2026

Recenze/review - PROFANATION - Ultra-Noise Warfare (2026)


PROFANATION - Ultra-Noise Warfare
CD 2026, Iron Bonehead Productions

for english please scroll down

Brodíš se kalužemi plnými zkažené krve. Překračuješ mrtvoly v různém stádiu rozkladu. Vypálené domy, postavy kývající se do větru. Visí na stromech, s vnitřnostmi vytahanými ven. Vyděšené tváře, nekonečná bolest a utrpení. Ne, to není žádný béčkový hororový film, ale krutá, hnusná a špinavá realita. Stačilo si zapnout večerní zprávy a podívat se na jednu z dalších válek v různých oblastech světa. Lidé se nikdy nepoučí, jsou horší než zvířata, protože ta alespoň nevyhlazují vlastní druh.

PROFANATION jsou death grindová motorová pila z Francie. Jsou to také maniaci, jejichž hudba připomíná mokvající scény z úvodu dnešní recenze. Kapela má na svém kontě ještě jedno EP "Skull Crushing Violence" z roku 2023, které vám také doporučí každý ze zkušenějších patologů. Poslouchat nové album je jako se procházet nedávno vypálenou vesnicí. Mezi hromadami mrtvol, po spálené zemi. Mraky jsou zase jednou nízko, skoro se dotýkají země a ovládla nás temnota. 

Je to klasický, poctivý, upřímný, surový a naprosto autentický death grindový masakr. Je to obrovský mlýn na maso, ve kterém jednou rozdrtí i vaše tělo. Zvuk bych popsal jako naprosto masakrující, velmi zahnívající. V samotných skladbách potom lze vystopovat stejnou DNA jako u kapel typu TERRORRIZER, ARCHGOAT, REVENGE, HADEZ, NECROVORE, DOOM. Samozřejmě s tím, že tihle řezníci přidávají i kus svých zvrácených nápadů. Poslouchat "Ultra-Noise Warfare" je jako se procházet po dávno opuštěných jatkách, ve kterých je ale stále otištěna bolest a utrpení. Možná je i návštěva patologických sálů, ve kterých je právě prováděna veřejná pitva. Pacient ještě trošku žije. Vše je tedy v naprostém pořádku. To samé mohu s jistotou říci i o tomto albu. Rád jsem se k němu vracel. Nejčastěji ve chvílích, když mě začal štvát podivný svět kolem mě, když jsem viděl večerní zprávy, když se objevil v řece v našem městě poprvé lidský hnis. Novinka má v sobě potřebný tlak, energii, je dobře napsaná. Setkáte se zde jak s nekompromisními pasážemi, tak i s těmi volnějšími, chladnými jako dávno uleželá mrtvola. Pokud máte tento styl rádi, nelze jinak, než vám PROFANATION doporučit. Album  v sobě totiž obsahuje vše, co si srdce fanoušků žádá. Navíc budete mít potom mozek i myšlenky očištěné od zbytečností. Jasně, tihle gentlemani nepřinášejí nic nového, ale to zde ani není účelem. Je to smršť, tsunami, jaderný výbuch, je to pohřeb zaživa, je to totální vyhlazení. Brodíš se kalužemi plnými zkažené krve. Překračuješ mrtvoly v různém stádiu rozkladu. Vypálené domy, postavy kývající se do větru. Visí na stromech, s vnitřnostmi vytahanými ven. vyděšené tváře, nekonečná bolest a utrpení. Ne to není žádný béčkový hororový film, ale krutá, hnusná a špinavá realita. Hnisavý, surový, temný a bolestivý death grindcore, který vám vystřelí mozek z hlavy! Trepanace lebky! Krvácení, které nelze zastavit!  


Asphyx says:

You wade through puddles of rotten blood. You step over corpses in various stages of decomposition. Burned-out houses, figures swaying in the wind. They hang from trees, their entrails torn out. Terrified faces, endless pain and suffering. No, this isn’t some B-grade horror movie, but a cruel, disgusting, and filthy reality. All you had to do was turn on the evening news and watch yet another war unfolding in various parts of the world. People never learn; they’re worse than animals, because at least animals don’t exterminate their own kind.

PROFANATION are a death-grind chainsaw from France. They’re also maniacs whose music evokes the gory scenes from the opening of today’s review. The band has one other EP to their credit, "Skull Crushing Violence" from 2023, which every experienced pathologist will also recommend to you. Listening to the new album is like walking through a recently burned-down village among piles of corpses, across scorched earth. The clouds are low once again, almost touching the ground, and darkness has taken hold of us.


It’s a classic, no-nonsense, raw, and utterly authentic death-grind massacre. It’s a massive meat grinder that will one day crush your body as well. I’d describe the sound as utterly devastating, deeply putrid. In the songs themselves, you can trace the same DNA as in bands like TERRORRIZER, ARCHGOAT, REVENGE, HADEZ, NECROVORE, and DOOM. Of course, these butchers also throw in a dose of their own twisted ideas. Listening to “Ultra-Noise Warfare” is like walking through a long-abandoned slaughterhouse where pain and suffering are still etched into the walls. Perhaps it’s also like visiting a pathology lab where a public autopsy is currently being performed. The patient is still barely alive. So everything is perfectly fine. I can say the same with certainty about this album. I enjoyed coming back to it most often in moments when the strange world around me started to annoy me, when I watched the evening news, or when human pus appeared in our city’s river for the first time. This new release has the necessary intensity and energy; it’s well-written. Here you’ll encounter both uncompromising passages and looser ones, as cold as a corpse that’s been lying there for ages. If you like this style, I can’t help but recommend PROFANATION. The album contains everything a fan’s heart desires. Plus, afterward, your mind and thoughts will be cleansed of all superfluous clutter. Sure, these gentlemen aren’t bringing anything new to the table, but that’s not the point here. It’s a whirlwind, a tsunami, a nuclear explosion; it’s a burial alive; it’s total annihilation. You wade through puddles full of rotten blood. You step over corpses in various stages of decomposition. Burned-out houses, figures swaying in the wind. They hang from trees, their entrails torn out. Terrified faces, endless pain and suffering. No, this isn’t some B-grade horror movie, but a cruel, disgusting, and filthy reality. Festering, raw, dark, and painful death grindcore that will blow your brains out! Skull trepanation! Bleeding that can’t be stopped!




tracklist:
1. Servile Rot 
2. Army of Dogs 
3. Nosebleed Razor 
4. Realm of the Absolute 
5. Ultra-Noise Warfare 
6. Vermin 
7. Total Stomp
8. World of Pain 
9. Anti 

band:
Stef Aertsen - Guitars (lead), Vocals
Sinistre - Drums
Judge - Guitars (rhythm), Bass (tracks 5–9), Songwriting (track 9)
Profane Alex - Vocals, Bass, Songwriting (tracks 1–8)


KNIŽNÍ TIPY - Jakob - Satu Rämö (2026)


Jakob - Satu Rämö
2026, HarperCollins (CZ)

Moje islandská mise pokračuje. Seděl jsem u počítače, což dělám pokaždé, když dočtu nějakou knihu a hledal nějakou novou. Pro mě dosud neznámá autorka Satu Rämö mě ale zaujala nejdřív hlavně názvem. Jmenuji se stejně a tak jsem si hodil knížku do košíku v eshopu Knihy Dobrovský. Pak mi začaly chodit emaily o tom, že obchod vše zknihaří, posílá, že už mám balík v Zásilkovně. Šel jsem domů s kartonovou krabicí, ve které se ukrýval tenhle příběh. Rozbaloval jsem skoro až nábožně. Nevěděl jsem vůbec nic. Neznal jsem styl spisovatelky, rytmus slov, délku kapitol, hlavní hrdiny ani příběh. Ale těšil jsem se, ostatně jako vždycky. Island musí být vskutku zajímavá země. Jen doufám, že se tam nevraždí tak často jako v knihách. Vzhledem k počtu obyvatel tohoto ostrova, by tam asi už nikdo nezbyl.

Naladil jsem v přehrávači nové RUNEMAGICK, kteří jsou sice ze Švédska, ale tak nějak se mi ke čtení hodili. Uvelebil jsem se v křesle a začal číst. Najednou koukám, že uběhly tři hodiny a já byl mimo. Toulal jsem se krásnou přírodou, vyšetřoval, byl jsem tím stínem v pozadí, kterým se stávám pokaždé, když čtu něco zajímavého, něco, co mě osloví, chytne, co je napínavé. Vyšetřovatelka Hildur Rúnarsdóttir i finský stážista Jakob Johanson jsou mi sympatičtí. Znetvořená mrtvola nalezená ve fjordech děsivá a když přibude další, je mi jasné, že se budu chvílemi i bát. Autorka píše napínavě, nahlíží do temné mysli pachatele a případ je komplikovaný. Přemýšlím na ním, když jedu tramvají do práce. Těším se domů, až zase usednu do křesla. Jsou to ty krásné okamžiky klidu, které poslední roky vyhledávám stále častěji. 

Ti RUNEMAGICK jsou opravdu dobří, vložili do skladeb i folklórní prvky. Nějak se mi muzika zase spojila s příběhem. Mám to takhle nastavené pokaždé. Pamatuji si pak každou knihu podle situací, ve kterých jsem ji četl. Někdy bývá člověk veselý, jindy zase podivně smutný, jednotlivé kapitoly se do mě otiskují jako nějaký cejch, vypalují se do mé mysli a zůstává po nich stopa. Stejně to mám i s hudbou. Vnímám ji podobně, přes emoce, nedokážu to jinak a vlastně ani nechci. Myslím si, že každý spisovatel, hudebník, vloží do své tvorby kus sebe samých. Pokud zjistím, že jsme na stejné vlně, tak o nich napíšu. Nehledejte v tom nic složitějšího. Člověk jak stárne, tak si chce dělat hlavně radost. Ve světě je přeci kolem tolik bolesti a smutku, že je dobré být vděčný, když se nic neděje. Když je klid. Lampička svítí, okno je otevřené a v nedaleké školce řádí ječící děti. Nevnímám je, jsem na Islandu. Omluvte mě, dnes už se mnou nic nebude. 

Zajímavý je i Jakobův příběh, jeho soud o syna. Je to psychologická sonda, je to smutek a bolest a hlavní hrdiny pro mě zlidšťuje, dělá je bytostmi z masa a kostí. Kolik jenom já vyslechl podobných příběhů ze svého okolí? Někdy na mě z toho padá smutek, je mi divně z některých lidí kolem. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem se od svých mladických let příliš nezměnil. Vždycky jsem byl bojovník, ale i ten potřebuje občas vypnout, zalézt si a relaxovat. Kniha a hudba, díky pane bože za to, jinak by nám bylo o hodně víc ouvej. Někdy se život tak divně semele, že hledáte záchytné body. Jdete do kostela, kde nechápete, co se vlastně děje a když mluvíte v Bohem, tak vám nikdy neodpoví. Připadá vám to celé falešné. Ale hudba a knihy? Ty nikdy nezklamou. Je v nich ukryta radost, smutek, vraždy, ale víte, že je to jen jako, že knihu zaklapnete a bude klid. I když je pravdou, že někdy, jako v případě Jakoba, si připadám natolik součástí příběhu, že snad ani nechci, aby příběh skončil. 

Úplně to před sebou vidím. Krásnou přírodu. Vítr, čistá voda, moře, různá vřídla. A ležící mrtvolu, zuboženou, poníženou, osamocenou. Vypráví nám svůj příběh beze slov. Kdo to mohl udělat? Kdo má v sobě tolik zla? Knížku jsem dočetl a jak je mým zvykem, tak jsem jen chvilku seděl a vše vstřebával. Nechal jsem knihu, aby ve mě rezonovala. A pak jsem s menším odstupem napsal pár těchto řádků. Snad jsem vám svým dnešním tipem udělal radost. Mějte se co nejlépe a děkuji za přízeň.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kde leží hranice, za níž už ani ty nejlepší úmysly neospravedlní použité prostředky? V Ísafjöruru nastává nejtemnější období roku. S blížícími se Vánocemi však klidem odlehlé islandské vesnice otřese děsivý nález – na lososí farmě v Západních fjordech je objeveno znetvořené tělo. Vyšetřovatelka Hildur Rúnarsdóttir spolu s finským policejním stážistou Jakobem Johansonem sotva stihnou zahájit vyšetřování, když v jiném odlehlém koutě Islandu dojde k další stejně znepokojivé vraždě. A brzy nato ještě k jedné. Při vyšetřování série brutálních násilných činů Hildur relaxuje surfováním v ledových vlnách Atlantiku, ale stále ji trápí, že se jí nedaří najít prostřední sestru Rósu.

Jakob mezitím dělá vše pro to, aby vyhrál náročný soudní spor o péči o syna. Jak daleko je ochoten v tomto nerovném boji o dítě zajít? Tuto otázku si Hildur klade ve chvíli, kdy z policejní stanice v Kolaru ve Finsku přijme ten nejhorší možný telefonát…

Román přesouvá pozornost od hlavní hrdinky Hildur k jejímu finskému policejnímu stážistovi Jakobu Johansonovi a přináší emotivní, psychologicky laděnou detektivku odehrávající se mezi Islandem a Finskem.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 24. září 2026

Recenze/review - EPITAPHE - III (2026)


EPITAPHE - III
CD 2026, Aesthetic Death, Gurgling Gore

for english please scroll down

Jako když najdeš stopy ve sněhu. Jako když sleduješ pád do hlubiny. Jako když klečíš s rukama sepnutýma k nebi, drásáš si obličej do krve a odpověď nikdy nepřijde. Jako když umíráš a znovu se rodíš v nekonečném cyklu bolesti. Jako když pláčeš na hrobě svých předků. Jako když potkáš krásnou dívku kráčející temnou ulicí. Přízraky? Démoni? Tohle jsou první slova, která mě napadla, když jsem si pustil album "III" poprvé. Seděl jsem v naprosté tmě a najednou se přede mnou začaly odehrávat příběhy.

Nikdy jsem o kapele předtím neslyšel, nečetl jsem žádné promo materiály. Nechal jsem hudbu na sebe jen tak působit. Užíval si jednotlivé nuance, masivní a dobře čitelný zvuk, s chutí jsem se díval na motiv na obalu, který ve mě také vyvolal pestrou paletu roztodivných emocí. 


EPITAPHE pocházejí z Francie a mají dar přenést mě svým progresivním death metalem do jiných světů a dimenzí. Schválně jsem si poslechl i předchozí nahrávky a doporučil bych to i vám. Tvorba těchto tmářů na sebe volně navazuje. Také by bylo dobré, abyste letošní nahrávku poslouchali v kuse. Postupně totiž graduje, byla napsána jako příběh nebo tak ji alespoň vnímám já. Jsou v ní obsaženy krásy okamžiku, ale i řezající bolest. Skladby jsou velmi dobře napsány, jsou pestré, zajímavé. Jednou se do vás zaříznou jako čerstvě nabroušený skalpel. Jindy vás zase omotají chladnými pavučinami věčnosti. Skvělé vokály, saxofon, vše mi připomíná zpočátku roztříštěný pohled do kaleidoskopu, který je časem poskládaný do pevného celku. Vše tu sedí perfektně na svých místech. Samozřejmě, není to album na první poslech, chce čas, klid, určitou dávku trpělivosti a hlavně notnou dávku fantazie. Jen tak se procházet, padat do hlubiny, vznášet se na zpěněných vlnách chladných melodií. Dávejte ale pozor, kdo stojí ve stínu. Album si kolem mě někdy jen tak plyne, nechává moji mysl, aby si létala kolem. Jindy mě uzemní, šlápne mi na krk a dusí mě. Je vlastně hrozně těžké popsat všechny pocity, které naše společná setkání provázejí, ale zároveň mě něco nutí se pořád vracet a znovu a znovu zapínat play na mém přehrávači. Sledoval jsem jednou smutek starého klauna, viděl jsem lidi umírat i rodit se. Všechno ve mě zanechalo stopy, stalo se mojí součástí. S albem "III" to mám velmi podobné. Nepřemýšlejte u něj, nechte se jen tak chytit a uvidíte, že se vám také dostane do hlavy. Neklidné, progresivní death metalové album, které vás rozdrásá zevnitř! Hudba po okraj narvaná neklidnými mlhavými emocemi!

Asphyx says:

Like when you find footprints in the snow. Like when you watch a fall into the abyss. Like when you kneel with your hands clasped toward the sky, scratching your face until it bleeds, and the answer never comes. Like when you die and are reborn in an endless cycle of pain. It’s like crying at the graves of your ancestors. It’s like meeting a beautiful girl walking down a dark street. Ghosts? Demons? These were the first words that came to mind when I played the album “III” for the first time. I was sitting in complete darkness, and suddenly stories began to unfold before me.

I’d never heard of the band before, nor had I read any promotional materials. I just let the music wash over me. I savored the individual nuances, the massive and clear sound, and I eagerly examined the cover art, which also evoked a colorful palette of bizarre emotions within me.


EPITAPHE hails from France and has a knack for transporting me to other worlds and dimensions with their progressive death metal. I made a point of listening to their previous recordings as well, and I’d recommend you do the same. The work of these dark artists flows seamlessly from one album to the next. It would also be best to listen to this year’s album in one sitting. It builds in intensity gradually; it was written as a story or at least that’s how I perceive it. It captures the beauty of the moment, but also searing pain. The songs are very well written; they’re varied and interesting. At times, they cut into you like a freshly sharpened scalpel. At other times, they wrap you in the cold cobwebs of eternity. Great vocals, saxophone it all reminds me at first of a fragmented view into a kaleidoscope that, over time, comes together into a cohesive whole. Everything here fits perfectly into place. Of course, this isn’t an album for a first listen; it takes time, peace and quiet, a certain amount of patience, and above all, a good dose of imagination. Just wander through it, fall into the depths, float on the foamy waves of cool melodies. But watch out for who’s standing in the shadows. Sometimes the album just flows around me, letting my mind wander. Other times, it grounds me, steps on my neck, and suffocates me. It’s actually incredibly hard to describe all the feelings that accompany our encounters, but at the same time, something compels me to keep coming back and hitting play on my player over and over again. I once witnessed the sadness of an old clown; I’ve seen people die and be born. It all left its mark on me; it became a part of me. I feel the same way about the album “III”. Don’t overthink it just let yourself get swept up in it, and you’ll see that it’ll get under your skin, too. A restless, progressive death metal album that will tear you apart from the inside out! Music packed to the brim with restless, hazy emotions!


Tracklist:
01. Half-Light
02. Windswept
03. Spring Frost
04. Transient
05. Liminal

Line-up:
PB: Vocals, Saxophone
AG: Drums, Percussion
LB: Acoustic & Electric Guitars, Fretless Bass, Keyboards & Effects

Music by EPITAPHE
Lyrics by LB


EPITAPHE

Aesthetic Death

Gurgling Gore

středa 23. září 2026

Recenze/review - MASSTERON - Second in the Spheres (2026)


MASSTERON - Second in the Spheres
CD 2026, ATMF

for english please scroll down

V téhle hrobce jsem již dlouho nebyl. Chodíval jsem dlouhé roky okolo a pokaždé mě mrazilo v kostech. Bylo v ní něco zvráceně přitažlivého. Podvědomě jsem věděl, že se tomu jednou nevyhnu. Myslím si, že nastal ten pravý čas. Mraky měly barvu černé krve a bouřka měla přijít každou chvílí. Člověk se stal už dávno člověku vlkem a staré předpovědi o apokalypse se začaly postupně plnit. Otevírám rezavé dveře pokryté břečťanem. Vstupuji dovnitř a dýchne na mě zápach starodávné bolesti, strachu a nekonečné temnoty. Padlý kněz, který leží na kamenném oltáři, drží v ruce nové album polských tmářů MASSTERON. 

Kapelu lze samozřejmě považovat za legendu. Je složena ze samých velmi zkušených muzikantů, kteří stále neztratili touhu ničit hudbou. Stačí si několikrát novinku poslechnout a ihned budete mít pocit, že jste se ocitli na černém mši, na rituálu pro vyvolávání temných sil, které nejsou z našeho světa. Skladby hoří jasným, krvavým plamenem a zůstává po nich jenom spálená země. Už od počátku vím, že jsem zde správně, tahle kobka právě vydala další děsivé svědectví. 


Kapela se pohybuje s morbidní elegancí mezi chladným a drásajícím black metal a surovostí klasického death metalu. Výsledkem je jedovatý koktejl, který je nekonečně bolestivý, upřímně zahraný, se spoustou zajímavých a neotřelých pasáží, s vlastním rukopisem. Osobně nejvíc oceňuji, že je tato smečka absolutně autentická. Nikde nic nechybí, ani nepřebývá, zvuk mi připomíná nahrávky z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Pokud máte rádi kapely jako AURA NOIR, AZARATH, určitě moc dobře víte, o čem píšu. Jednotlivé riffy se mi zadřely hluboko pod kůži i do podvědomí. Staly se mojí součástí. Když jsem chodil ulicemi a sledovat to marné lidské snažení, když jsem potkával slepé věřící, kteří právě vycházeli z kostela. MASSTERON přesně splňují definici o undergroundovém metalu. Mají svůj jasný, rozpoznatelný rukopis, hrají od srdce, dávají do hudby absolutně všechno. "Second in the Spheres" ale není jen albem, které je velmi dobře napsáno a složeno. Je také deskou, která se velmi dobře poslouchá, má v sobě potřebný drive, takovou tu prastarou sílu, posbíranou hluboko v katakombách, na starých pohřebištích a na místech, na kterých se stalo něco násilného a ošklivého. Poláci působí jako jezdci apokalypsy, kteří se přijeli pomstít za všechna příkoří, která jim byla způsobena. Novinka je velmi intenzivní, naléhavá, neklidná. Jako bych potkal svého vlastního démona, který mi našeptává do uší slova o nenávisti a absolutním zlu. Vše je zde ohlodáno na kost, na svoji vlastní podstatu a já nemohu jinak, než vám album doporučit. Je určeno pro všechny prokleté, pro samotnou Smrt i Satana. Black death metalové album zrozené v pekelných plamenech! Intenzivní, divoký a nespoutaný útok z  temnoty! Shoříte na popel! 

Asphyx says:

I hadn’t been in this tomb for a long time. I used to walk past it for many years, and every time, it sent a chill down my spine. There was something perversely alluring about it. Subconsciously, I knew I wouldn’t be able to avoid it someday. I think the time is right. The clouds were the color of black blood, and a storm was about to break any moment. Man had long since become a wolf to man, and the ancient prophecies of the apocalypse had begun to gradually come true. I open the rusty door covered in ivy. I step inside, and the stench of ancient pain, fear, and endless darkness hits me. A fallen priest, lying on a stone altar, holds the new album by the Polish dark metal band MASSTERON in his hand.

The band can, of course, be considered a legend. It’s made up entirely of highly experienced musicians who still haven’t lost their desire to wreak havoc through music. Just listen to the new album a few times, and you’ll immediately feel as if you’ve found yourself at a black mass a ritual to summon dark forces that are not of this world. The tracks burn with a bright, bloody flame, leaving behind nothing but scorched earth. From the very beginning, I know I’m in the right place; this dungeon has just released yet another terrifying testament.


The band moves with morbid elegance between cold, harrowing black metal and the rawness of classic death metal. The result is a toxic cocktail that is infinitely painful, played with sincerity, featuring plenty of interesting and original passages, and with a distinct signature style. Personally, what I appreciate most is that this pack is absolutely authentic. Nothing is missing, nor is anything superfluous; the sound reminds me of recordings from the turn of the 1980s and 1990s. If you like bands like AURA NOIR and AZARATH, you surely know exactly what I’m talking about. The individual riffs have burrowed deep under my skin and into my subconscious. They’ve become a part of me. As I walked the streets and watched the futile human struggle, as I encountered blind believers just leaving church, MASSTERON perfectly embody the definition of underground metal. They have their own distinct, recognizable style; they play from the heart and pour absolutely everything into their music. But “Second in the Spheres” isn’t just an album that’s very well written and composed. It’s also an album that’s a pleasure to listen to; it has the necessary drive, that ancient power gathered deep in the catacombs, in old burial grounds, and in places where something violent and ugly has happened. The Poles come across as the horsemen of the apocalypse, who have arrived to exact revenge for all the injustices inflicted upon them. The new album is very intense, urgent, and unsettling. It’s as if I’ve encountered my own demon, whispering words of hatred and absolute evil into my ears. Everything here is stripped down to the bone, to its very essence, and I can’t help but recommend this album to you. It’s meant for all the damned, for Death itself, and for Satan. A black death metal album born in the flames of hell! An intense, wild, and unbridled assault from the darkness! You’ll be burned to ashes!


Tracklist:
1. Voice of Fire 4:43
2. True Midnight 6:01
3. Achronon 5:52
4. Strife Eternal 5:38
5. Sidereal Chaoskampf 4:26
6. Omnispherous Majesty 11:30

Line-up:
M. Warmaster - Lightning-bolt guitars & Fiery Voices
Sirious - Drumming Onslaught Blitz Battery
Dethonator - Bulldozer Bass

MASSTERON
https://www.instagram.com/massteron.metal/
https://massteron.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/profile.php?id=61591496951300

ATMF
https://atmf.net/
https://atmfsssdtp.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/aeternitas.tenebrarum
https://www.instagram.com/atmf.official/ 

úterý 22. září 2026

Recenze/review - THE BLEEDING - Godless Communion (2026)


THE BLEEDING - Godless Communion
CD 2026, Redefining Darkness Records

for english please scroll down

Další rezavý hřeb, který mi zatloukají do hlavy. Sedím ve staré prašivé kobce a kolem mě tančí krysy na ostrých střepech vzpomínek. Objímá mě temnota a chlad. Hluboko v podzemí čekám na smrt. Hlavou mi létají myšlenky jako zběsilé. Připomínají můry, které padají spálené ohněm k zemi. Všechno má barvu krve a pokaždé, když uslyším zvuk otevírajících dveří, očekávám nový druh bolesti. Přitom to začalo tak nevinně. Šel jsem tichou ulicí a ve stínech na mě čekaly přízraky. Napadly mě jako smečka vzteklých psů, jako britská kapela THE BLEEDING.

Jsme jedné krve, křičím zase jednou do tmy, když znovu a znovu zapínám play na svém přehrávači. Psal jsem o téhle smečce již dvě recenze a máme spolu i skvělý rozhovor. Odkazy naleznete dole pod dnešním článkem. Svět je i letos zahalen do těžké, smradlavé mlhy, já čekám na smrt v podzemí a vy si můžete vychutnat nové album, které opět řeže tou správnou stranou nože. 


Je to smršť, vichřice v záhrobí, tsunami, tlaková vlna, která vás smete z povrch zemského. Budete spáleni na popel, sežehnuti ostrými riffy, zabijáckými bicími a vokálem, připomínajícím řev raněné bestie. Tahle kapela touží po čerstvém mase a předkládá vám na víku od rakve prvotřídní death a thrash metal ze staré školy. Dejte mi někdo další pivo, potřebuji spláchnout pachuť současného podivného světa. Raději znovu a znovu utíkám do nekonečných chodeb podsvětí a rvu si tohle album pod tlakem do hlavy. Má v sobě totiž vše, co potřebuji pro své nekalé záhrobní rituály. Je velmi dobře napsané, je ušpiněno potřebnou dávkou nakumulovaného vzteku i energie posbírané na starých pohřebištích. Jasně kámo, všechno tady už bylo a kapela má ve svých genech stejnou DNA jako skupiny typu SODOM, KREATOR, MORBID ANGEL, SEPULTURA, SLAYER, DEATH, SOLSTICE, MALEVOLENT CREATION. Jenže tihle gentlemani, na rozdíl od mnohých jiných, přidávají do skladeb i spoustu svých nápadů a invence. Máme tu tak opravdu co do činění se smečkou prašivých psů, kteří stejně jako já hlídají vstup do podzemí několik dekád. THE BLEEDING jsou na svém čtvrtém albu ve skvělé formě. Sekají kolem sebe, připomínají démony ze starých časů, kteří se přišli pomstít za všechna příkoří, která jim byla způsobena. Nedokážu sedět v klidu, když "Godless Communion" poslouchám. Podupávám si nohou, tančím znovu a znovu na svém vlastním hrobě. Naslouchám šepotu nemrtvých a vyzývám všechny nejkrásnější zombie, aby se ke mě přidaly. Ne kamaráde, tohle není jen nostalgický výlet do starých dobrých časů, tohle je nahrávka, která se ti dostane do hlavy, pod kůži, do žil i do podvědomí. Mám vůbec psát něco dalšího? Že má album skvělý zvuk, motiv na obalu? Ale to je přeci u téhle kapely samozřejmost. Zničující death thrash metalové album, u kterého odpadává maso od kostí! Budete tančit s démony na svých vlastních hrobech!

Asphyx says:

Another rusty nail they’re hammering into my head. I’m sitting in an old, dingy dungeon, and rats are dancing around me on the sharp shards of memories. Darkness and cold envelop me. Deep underground, I’m waiting for death. Thoughts race through my head like mad. They resemble moths falling to the ground, scorched by fire. Everything is the color of blood, and every time I hear the sound of a door opening, I brace myself for a new kind of pain. And yet it all started so innocently. I was walking down a quiet street, and in the shadows, spectres were waiting for me. They attacked me like a pack of rabid dogs, like the British band THE BLEEDING.

“We’re of the same blood”, I shout into the darkness once again as I hit play on my player over and over. I’ve already written two reviews about this band, and we’ve also done a great interview together. You’ll find the links below today’s article. The world is shrouded in a heavy, stinking fog again this year; I’m waiting for death underground, and you can enjoy the new album, which once again cuts with the right side of the knife.


It’s a whirlwind, a gale in the afterlife, a tsunami, a shock wave that will sweep you off the face of the earth. You’ll be burned to ashes, scorched by sharp riffs, killer drums, and vocals reminiscent of a wounded beast’s roar. This band craves fresh flesh and serves up top-notch old-school death and thrash metal right on your coffin lid. Someone give me another beer I need to wash down the bitter aftertaste of this strange modern world. I’d rather flee again and again into the endless corridors of the underworld and force this album into my head under pressure. It has everything I need for my sinister rituals of the afterlife. It’s very well written, tainted with just the right dose of pent-up rage and energy gathered from ancient burial grounds. Sure, buddy, we’ve seen it all before, and the band carries the same DNA in its genes as groups like SODOM, KREATOR, MORBID ANGEL, SEPULTURA, SLAYER, DEATH, SOLSTICE, and MALEVOLENT CREATION. But these gentlemen, unlike many others, also inject their songs with plenty of their own ideas and creativity. So we’re really dealing with a pack of mangy dogs who, just like me, have been guarding the entrance to the underworld for several decades. THE BLEEDING are in top form on their fourth album. They’re tearing everything apart, reminiscent of demons from days gone by who’ve come to exact revenge for all the wrongs done to them. I can’t sit still when I listen to “Godless Communion”, I tap my foot, dancing over and over again on my own grave. I listen to the whispers of the undead and call on all the most beautiful zombies to join me. No, my friend, this isn’t just a nostalgic trip down memory lane this is a record that gets into your head, under your skin, into your veins, and into your subconscious. Do I even need to say anything else? That the album has great sound and a cool cover art? But that’s a given with this band. A devastating death thrash metal album that’ll make the flesh fall off your bones! You’ll be dancing with demons on your own graves!


about THE BLEEDING on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - THE BLEEDING - Monokrator (2023)





tracklist:
01. Immortal Flesh 
02. Altar Of The Ram 
03. Bestial Bloodlust 
04. Praise Of The Succubi 
05. Godless Communion 
06. Black Incantation 
07. Death Eternal 
08. Through The Morphean Gate 
09. Sacrificial Onslaught 
10. Born In A Casket (Cannibal Corpse Cover)

THE BLEEDING is: 
Craig Land – Vocals 
Tasos – Guitar 
Guy – Bass 
Davide Marini – Drums



pondělí 21. září 2026

Recenze/review - MORGUED - Ordnance Obscenum (2026)


MORGUED - Ordnance Obscenum
CD 2026, Iron Fortress Records

for english please scroll down

Myslel jsem si, že už to nezažiji. Přesto se to stalo. K prvnímu kontaktu došlo poprvé ve chvílích, kdy zůstal poslední člověk mimo virtuální síť. Lidstvo bylo odsouzeno k zániku. Říkali nám, zatímco vypalovali celá města a očišťovali Zemi od druhu zvaného člověk, že si za to můžeme sami. Měl to být takový zajímavý pokus. Neobstáli jsme. Příliš mnoho válek, násilí, nenávisti. Moc nás nezůstalo. Zatím se nám daří se ukrývat. Nebude ale to trvat dlouho. Všichni nakonec zemřeme.

Mám rád, když se kombinuje sci-fi a death metal. Líbí se mi texty, ale hlavně muzika. Je tu debutové album maniaků MORGUED z Bostonu. A stačilo několik prvních poslechů, abych se vrátil po časové ose zpět. A to jak díky skladbám samotným, tak i díky atmosféře, která opravdu připomíná sci-fi filmy a knihy z osmdesátých let minulého století. 


MORGUED hrají staroškolský death metal se spoustou technických a thrash metalových prvků. Výsledkem je koktejl, který připomíná jedovatou krev vetřelců z vesmíru. Velmi dobře napsané skladby se poslouchají tak nějak samy. Mají velmi dobrý, masivní, čitelný a naprosto zabijácký zvuk (Will Killingsworth - mastering, Chris Leamy - reording, mixing). O motivu na obalu netřeba diskutovat, je pod ním podepsán Ditch Witch a připomíná mi staré obaly sci-fi knížek, co jsem čítával jako mladý kluk. Hlavní ale je, alespoň co se týká mé maličkosti, atmosféra celé nahrávky, která je nekonečnou tmou vesmíru, setkáním s jinými civilizacemi. Když nad tím tak přemýšlím, tak asi nějak takhle bude vypadat apokalypsa, až k ní na naší kdysi tak krásné Zemi dojde. Zatím děláme všechno proto, abychom ji zničili. Pokud se už jako já nedokážete dívat na večerní zprávy a kroutíte nechápavě hlavou nad naší lidskou hloupostí, potom je tohle album také pro vás. Muzika je to klasická, tradiční, tihle gentlemani nevymýšlejí nic nového, ani převratného, ale to zde ani není účelem. Líbí se mi, že se kapele povedlo do jednotlivých songů vložit spoustu vlastních nápadů a invence. Novinka je tak nebývale pestrá, zajímavá a řeže tou správnou stranou nože. Kývám se spokojeně do rytmu, postupně přidávám hlasitost a dívám se z okna na černé nebe. Už to nebude dlouho trvat a objeví se. Nevím jak budou vypadat, jistý jsem si ale rozhodně s tím, že nás přiletí zničit, vypálit. Budu čekat, poslouchat u toho "Ordnance Obscenum", které bude i soundtrackem k apokalypse, která bude následovat. Myslel jsem si, že už to nezažiji. Přesto se to stalo. K prvnímu kontaktu došlo poprvé ve chvílích, kdy zůstal poslední člověk mimo virtuální síť. Lidstvo bylo odsouzeno k zániku. Syrový, temný a naprosto zničující death metalový útok z vesmíru! Lidstvo je odsouzeno k zániku a tohle album k tomu bude hrát jako soundtrack!


Asphyx says:

I thought I’d never live to see it. Yet it happened. First contact occurred just as the last human remained outside the virtual network. Humanity was doomed. As they burned entire cities and purged the Earth of the species known as humans, they told us it was our own fault. It was supposed to be an interesting experiment. We failed. Too many wars, too much violence, too much hatred. Not many of us are left. So far, we’ve managed to hide. But it won’t last long. We’ll all die in the end.

I love it when sci-fi and death metal are combined. I like the lyrics, but especially the music. Here’s the debut album from the maniacs MORGUED from Boston. It only took a few listens for me to be transported back in time thanks both to the songs themselves and to the atmosphere, which really evokes sci-fi movies and books from the 1980s.


MORGUED plays old-school death metal with plenty of technical and thrash metal elements. The result is a cocktail reminiscent of the poisonous blood of alien invaders. The very well-written songs just seem to play themselves. They have a great, massive, clear, and absolutely killer sound (Will Killingsworth - mastering; Chris Leamy - recording, mixing). There’s no need to discuss the cover art it’s signed by Ditch Witch and reminds me of the old sci-fi book covers I used to read as a young boy. But what matters most, at least to me, is the atmosphere of the entire recording, which evokes the endless darkness of space and encounters with other civilizations. Come to think of it, this is probably what the apocalypse will look like when it finally arrives on our once-beautiful Earth. For now, we’re doing everything we can to destroy it. If, like me, you can no longer bear to watch the evening news and find yourself shaking your head in disbelief at our human stupidity, then this album is for you, too. The music is classic and traditional; these gentlemen aren’t coming up with anything new or groundbreaking, but that isn’t the point here. I like that the band has managed to infuse each song with plenty of their own ideas and creativity. This new release is so incredibly diverse, interesting, and hits all the right notes. I’m nodding contentedly to the beat, gradually turning up the volume, and looking out the window at the black sky. It won’t be long now before they appear. I don’t know what they’ll look like, but I’m absolutely certain they’re coming to destroy us, to burn us to the ground. I’ll wait, listening to “Ordnance Obscenum”, which will also serve as the soundtrack to the apocalypse that’s about to follow. I thought I’d never live to see this. Yet it happened. First contact occurred the moment the last human remained outside the virtual network. Humanity was doomed. A raw, dark, and utterly devastating death metal assault from outer space! Humanity is doomed, and this album will serve as the soundtrack to it!


Tracklist:
1. Assemble the High Command (Intro)
2. The War Prayer
3. Terror Troops
4. Special Planetary Operations
5. Trenchfoot Gourmet
6. Cyberphilia
7. Colonize the Acid World
8. Armageddon State
9. Ordnance Obscenum

neděle 20. září 2026

Recenze/review - CARTILAGE - Operating Altar (2026)


CARTILAGE - Operating Altar
CD 2026, Everlasting Spew Records

for english please scroll down

Pokaždé, když se setmělo, tak jsem musel dolů, do sklepa. Světla v přízemí poblikávala a ihned mě obejmul nasládlý pach rozkládajících se těl. Stará nemocnice s ještě starší patologií. Nakládal jsem orgány, maso, kosti, lebky, mozky, do krabic. Stoly jsou plné dalších mrtvol, které šeptají. Dnes je ale něco jinak. Ohlédnu se za sebe a tam stojí překrásná sexy sestřička, se kterou běžně chodím na kávu, a drží v ruce čerstvě nabroušený skalpel. Prořízne mi hrdlo a když padám k zemi, tak se usmívám. Konečně přecházím na druhou stranu. Všichni, živí i nemrtví, u toho posloucháme nové album maniaků CARTILAGE.

Pozorný čtenář našich stránek moc dobře ví, že jsem o téhle smečce patologů již psal. Bylo to u příležitosti vydání EP "Tales from the Entrails: A Necrology". Užil jsem si předchozí nahrávku a novinka se mi také ihned dostala pod kůži i do vnitřností. A opět tam způsobila hnisavý vřed, který každým dalším poslechem tepe a pálí víc a víc. Myslím si, že jsem zde správně. Hromada mrtvol roste a krev stříká proudem. Tohle je death grindový stroj, který je velmi dobře seřízený a zabíjí na potkání. 


Při poslechu téhle nahrávky budete mít ruce ponořené po lokty ve vnitřnostech. Budete spolu s kapelou pitvat ještě trošku živé pacienty. Krev poteče proudem a ušpiněni se budete kývat do rytmu. Já to tak mám alespoň pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači. CARTILAGE vás pozvou do své morbidní galerie smrti, pustí vám žilou, vytahají vám střeva z břicha a vystřelí mozek z hlavy. Vy se tu toho budete usmívat, užívat si syrový a dobře čitelný zvuk, s chutí se podíváte na motiv na obalu a když album dohraje, tak se ve vás rozleje nekonečná prázdnota. Nemohu si zkrátka pomoci, mám pro tuhle smečku zdivočelých řezníků velkou slabost. Jejich hudba je samozřejmě nakažena stejnou DNA jako kapely typu CARCASS, EXHUMED, GENERAL SURGERY, IMPALED, HAEMORRHAGE, IMPETIGO, MORTICIAN, DEICIDE, MORBID ANGEL. Pánové elegantně tančí nejen na svých vlastních hrobech, ale i mezi death metalem a grindcore. Vše je samozřejmě náležitě syrové, zahnívající, jak se sluší a patří na daný styl. Sem tam vylezen na povrch i thrash metal a album tím získává na ještě větší intenzitě. Poprvé jsem nahrávku "Operating Altar" slyšel, když jsem si zlomil nohu a strávil spoustu času po nemocnicích. Moje fantazie pracovala na plné obrátky a když jsem potom při jedné návštěvě viděl lehátko s mrtvolou, bylo mi zcela jasné, že patříme k sobě, já i kapela. Marně jsem hledal, co bych albu vytknul, ale na rovinu - na nic jsem nepřišel. A teď, už mě prosím nechte, mám něco na práci. Musím dolů, do sklepa. Světla v přízemí poblikávají a ihned mě obejme nasládlý pach rozkládajících se těl. Už se na tu sestřičku moc těším. Jsem zvědavý, co bude mít dnes na sobě. Temná, syrová, drásající pitevní zpráva z death grindových patologických sálů! Album, které vás vyvrhne zaživa! 

Asphyx says:

Every time it got dark, I had to go down to the basement. The lights on the ground floor flickered, and I was immediately enveloped by the sweetish smell of decomposing bodies. An old hospital with an even older morgue. I packed organs, flesh, bones, skulls, and brains into boxes. The tables are full of more corpses, whispering. But today, something is different. I look back, and there stands the beautiful, sexy nurse I usually go out for coffee with, holding a freshly sharpened scalpel in her hand. She slits my throat, and as I fall to the ground, I’m smiling. Finally, I’m crossing over to the other side. All of us the living and the undead are listening to the new album by the maniacs CARTILAGE.

Attentive readers of our site know very well that I’ve already written about this pack of pathologists. It was on the occasion of the release of the EP “Tales from the Entrails: A Necrology.” I enjoyed the previous record, and this new one also immediately got under my skin and into my guts. And once again, it’s caused a festering ulcer there that throbs and burns more and more with every listen. I think I’m in the right place here. The pile of corpses is growing, and blood is gushing out. This is a death-grind machine that’s finely tuned and kills everything in its path.


When you listen to this recording, your hands will be elbow-deep in guts. Together with the band, you’ll be dissecting patients who are still barely alive. Blood will flow freely, and, covered in it, you’ll sway to the beat. At least that’s how it is for me every time I hit play on my player. CARTILAGE will invite you into their morbid gallery of death, bleed you dry, rip your intestines from your belly, and blast your brains out of your head. You’ll be smiling through it all, enjoying the raw and crystal-clear sound, eagerly checking out the cover art, and when the album ends, an endless void will wash over you. I simply can’t help it I have a huge soft spot for this pack of feral butchers. Their music is, of course, infected with the same DNA as bands like CARCASS, EXHUMED, GENERAL SURGERY, IMPALED, HAEMORRHAGE, IMPETIGO, MORTICIAN, DEICIDE, MORBID ANGEL. These guys dance elegantly not only on their own graves but also between death metal and grindcore. Everything is, of course, appropriately raw and rotting, as befits the genre. Here and there, thrash metal breaks through to the surface, giving the album even greater intensity. I first heard the album “Operating Altar” when I broke my leg and spent a lot of time in hospitals. My imagination was running wild, and when I saw a stretcher with a corpse on it during one of my visits, it was completely clear to me that we belonged together me and the band. I searched in vain for something to criticize about the album, but to be honest I couldn’t find a thing. And now, please let me go I’ve got work to do. I have to go down to the basement. The lights on the ground floor are flickering, and I’m immediately enveloped by the sweetish smell of decomposing bodies. I’m really looking forward to seeing that nurse. I’m curious to see what she’ll be wearing today. A dark, raw, harrowing autopsy report from the death-grind pathology labs! An album that will tear you apart while you’re still alive!



Recenze/review - CARTILAGE - Tales from the Entrails: A Necrology (2025):


tracklist:
01. Metal, Bone, And Sinew 
02. S.C.D. (Sudden Cardiac Death) 
03. The Autopsy: A Surgical Sonata 
04. The Sanguine Fiend 
05. A Lymphatic Labyrinth Of Roiling Rot 
06. Among The Offal 
07. Anatomical Incantations 
08. The Operating Altar 
09. Stitch By Stitch

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý osmdesátý osmý - Hospodský povaleč, barový intelektuál, klubový démon


Příběh pětistý osmdesátý osmý - Hospodský povaleč, barový intelektuál, klubový démon

Mohli jste mě potkat poměrně často v hospodě U Kance, přímo na náměstí. Měli tam dobré pivo, hezké servírky a hlavně tam býval odpoledne klid. Jezdíval jsem tramvají, na kterou jsem chodil pěšky. Když mi skončily přednášky nebo mě nebavily, což bylo poměrně často, tak jsem si přepočítal peníze v peněžence, upravil záložku v knize a zkontroloval, jestli mám nabité baterie v discmanovi. Chodíval jsem všude hodně pěšky, na rozdíl od Plzeňáků, na kterých mě fascinovalo, že i několik metrů jeli raději MHD. Vždycky jsem rád chodil, s kyslíkem v mozku se mi lépe přemýšlelo. Jo, býval jsem asi trošku mudrlant, rád jsem rozváděl různé teorie, diskutoval jsem. Pokud bylo s kým. Bohužel, spolužáků, se kterými se dalo pokecat, ubývalo. Někdy jsem se cestou stavil v jednom z antikvariátů, když bylo po výplatě, tak i v klasickém knihkupectví. Zaplatil jsem několik pokut v knihovnách, protože některé knížky jsem četl třeba třikrát po sobě. 

Míval jsem sešit, ohmataný až hrůza, do kterého jsem si z jedné strany zapisoval knížky, z druhé nové desky. Kupoval jsem Spark, Beng a vlastně všechno, co měli v Music Records na pultě. Z obyčejného posluchače se postupně stával závislák, protože mě hudba čím dál tím víc naplňovala. Každý mladík má v sobě spoustu frustrace. Nesl jsem si z rodiny pár šrámů, taky mi život nepěkně naložil. Nechodil jsem k žádnému psychologovi, i když jsem asi měl. Jenže to jsem tenkrát nevěděl. Ona to taky byla pořád nepochopitelně ostuda. Jakmile bych třeba někde řekl, že musím chodit na sezení, ihned by mě spousta lidí odsoudila a považovala za divného a blázna. Já měl knihy a hudbu. Tyhle dva koníčky mě spolu se sportem, kterému jsem se přes týden věnoval každý den (a víkendy kalil, asi jako tehdy na koleji každý), mě vytáhly ze všeho. Jsem jim vděčen za to, že vůbec žiju. Pokaždé, když jsem byl na dně, tak jsem si pustil oblíbenou desku, vymlátil si hlavu někde pod pódiem a bylo zase fajn. Do hospod jsem tenkrát chodil rád. Třeba jen tak sedět, pozorovat lidi, číst si. Popíjel jsem. Zpět na kolej jsem chodil v dobré náladě, ale co se týká chlastu, tak si myslím, že jsem s ním uměl poměrně dobře pracovat. Někdy jsem sice neměl záklopku, ale to tak nějak patřilo k dobrému vychování.

Hlavně to byla sranda. Můj otec pil na žal, na smutek, protože musel. Já to měl vždycky tak, že jsem byl přes týden většinou úplně na suchu, pokud se tedy něco nevyvrbilo. Měl jsem pár svých oblíbených hospod. Na Kurtech, kousek od koleje. Tam dobře vařili a já si dopřával. U Darebáka, protože to bylo blízko školy a věznice a chodila tam vskutku vybraná společnost. U Ševců, kam chodím občas dodnes, kde jsme se setkávali s mojí budoucí ženou a s ostatními, když jsme přijeli ze svých domovů. Nebo když jsem šel večer na koncert do Divadla pod Lampou. Moc jsem ale nemusel studentské kluby. U nás na koleji A3 byl sice bar, ale já měl raději obyčejné dělnické čtyřky. S octem a cibulí, s nakládanými utopenci, s buřty na roštu. Poslouchal jsem chlapy, jak se baví po práci, tak nějak cítil, vnímal, že patřím mezi ně. Občas jsem potkal někoho, s kým bylo dobře a šlo se dál. Do Ucha, do Oka, mezi studentíky, kde jsem sedával na baru a diskutoval o věčnosti.

Moc dobře vím, že jsem se líbil určitému intelektuálnímu typu citlivých dívek. Letěly na mě, ani nevím proč. Možná za to mohly moje brýle, vysoká hubená postava nebo dělnické metalové žebradlo pokaždé naplněné knihou, sešitem s tužkou a discmanam. Byl jsem metalista tělem a duší, ale některé dívky říkaly, že působím až démonicky. Což je zajímavé, možná jsem měl zadumaný výraz ruského básníka, ale uvnitř jsem se pořád tlemil. Říkali o mě, že jsem vtipný, ale určitě jsem tím v té době zakrýval i určitý smutek, který jsem v sobě pořád měl. Neuvědomoval jsem si to, ale smrt Kačenky, mých kamarádů, odchod otce, tohle všechno ve mě zanechalo hluboké stopy, které nešly ještě několik let vymazat. Někdy jsem se z toho snažil vypsat básněmi. Myslím si že byly výborné, dnes by stály rozhodně za vydání. roztrhal jsem je, moc mě bolely. Hlavou se mi dodnes občas prochází nekonečná řada postav. Některé se jen zastavily, prohodily pár slov, přesto zanechaly vzpomínky, jiné mě ovlivnily na celý život. 

Pravdou je, že když se ohlédnu za sebe, tak jsem asi na některé věci víc empatický, vnímavější, než ostatní. Neumím být v klidu, když se někde děje nějaké bezpráví. Kolikrát jen já dostal do držky, že jsem se někoho zastal. Klidně úplně cizího člověka. Přemýšlel jsem nad tím, napsal o tom několik povídek, snažil se tolik nestarat o okolí, ale nejde to. Mám to v sobě, stejně jako neutuchající touho něco tvořit, dělat. Něco, co mě naplňuje, což je dnes nadužívané slovo, ale u mě opravdu platí. Studoval jsem úplně něco jiného, ale do notesu si zapisoval soukromé reporty z koncertů, poznámky o knihách nebo jen postřehy. Někdy ve formě básně, jindy třeba jen vtipné hlášky. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych chtěl být spisovatelem. To je moc velká dřina, ale umění mě vždy fascinovalo. Mám rád věci, hudbu, obrazy, knihy, které jsou ohlodané na kost, které jdou až na dřeň. Nemám rád pozlátko, faleš a pózy. Raději jsem chlastal několik dní v kuse se soustružníky ze škodovky, než se spolužáky, kteří nosili i v létě šály a klobouky, protože se považovali za umělce. Ti mě nudili, připadalo mi, že život je jinde. 

Prosté jídlo, dnes by se řeklo rustikální. Obyčejný východ slunce, ševel stromů, potůček, krásně zaoblené křivky mojí holky, dobrý riff, rozervaní spisovatelé, tohle byly věci, které byly a jsou dodnes mojí součástí. Ve škole jsem počítal nudné rovnice, učil se o chladných strojích, řešil fyzikální zákonitosti. V soukromí jsem přečetl celou Vojnu a mír, byl na smyčcovém kvartetu, na death metalu i grindcore. Většinou ve stínu jsem nasával atmosféru, nechával muzikanty i básníky, aby na mě působili. Když se mi pak dostali do hlavy, přemýšlel jsem. Chodil jsem sám ulicemi, většinou naproti své milé, abych se pak ztratil v jejích očích, úsměvu a náručí. Byl jsem zamilovaný až po uši. A hrozně se mi to líbilo. Měl jsem pocit, že se vznáším, že zažívám něco obrovského, neuchopitelného. Udělal jsem za svůj život spoustu chyb, ale většinou nedopatřením. Babička mi několik hodin před tím, než umřela, vzala hlavu do dlaní a pohladila mě. Buď dobrým člověkem. Jak jednoduché, myslel jsem si tehdy, ale někdy je to neskutečný boj. Zůstat rovný, čestný, nelhat, neohýbat se. Hoď kamenem, kdož si bez viny. Často jsem na svoji bábrdlinku i dědu vzpomínal. Byli jak z jiného světa. Zažili si neskutečný věci a zůstali opravdoví. Tak proč bych nemohl i já? 

Hospody mi daly hrozně moc. Poznal jsem lidi. V barech jsem byl za chytrého a vycházelo mi to. Všude jsem pil většinou jen pivo, sem tam rum, ale to už musela být nálada. V klubech jsem se ale měnil v démona. Neumím stát na oblíbené kapely jako solný sloup. Se mnou muzika šije, rve mi vnitřnosti, rezonuje mi v kostech i mozku. Odříkávám neuměle texty spolu s kapelou, šlapu po vylitých kelímcích, do očí mi svítí světla. Bez živé muziky bych zemřel, tehdy jsem skákal z pódia, točil se v mosh-pitu. Objímal se s cizími lidmi, jen z čiré radosti, vnímal jsem, nasával sílu davu, tlak a energii, které ke mě proudily z pódia jako nějaká řeka, ve které jsem se topil, zalykal se, abych se samou  radostí nakonec vždycky utopil. Když se dohrálo, tak jsem chtěl být chvilku sám, nechat v sobě zážitek uzrát. Nikdy jsem nevynášel soudy jakmile kapela skončila. Pro mě bylo, je a asi už navždy bude setkání s hudbou, knihou velmi silným, niterným a osobním zážitkem. 

Světem kráčím dál, s hlavou vztyčenou stejně, možná už trošku pomaleji. Pravdou ale je, že do hospod už tolik nechodím. Změnily se. Jsou jiné, je v nich odlišná nálada a navíc, málokdy do nich někoho nalákám. Každý je dnes na internetu, ale tehdy, když jsem byl mladý, tak jsem jsem všechno prožívali osobně, autenticky. Holky nám voněly, s klukama byla sranda. Debila jste poznali podle chování a poslali jste jej do prdele. A když neodešel, tak dostal do držky. Všechno bylo (a teď nechci působit jako stařec křičící na mraky) opravdovější, autentičtější. V klubech a na koncertech už se do mosh-pitu nehrnu, ale hlavou si pořád rád zamávám. Jsem ale moc rád, za nekonečnou řadu postav, které jsem za svůj život potkal. Děkuji vám za to. Každý přípitek u stolu, koupené pivo nebo jen pár prohozených slov, bylo, je a vždycky bude víc, než nějaký příspěvek někde ve virtualitě. Býval jsem mladý kluk, co sedával v rohu hospody a těšil se na šum, na ševel hlasů, hlášek, na legraci, kterou jsem tehdy zažíval. Možná v tom je spousta nostalgie a vzpomínek na časy minulé, ale klidně bych si to zopakoval. Třeba by se mi povedlo napravit i pár chyb, které jsem tehdy udělal. Moji milí čtenáři, je dost dobře možné, že jsme se potkali už tehdy. Na koncertech, na které jsem jezdil. Na vlakovém nádraží nebo jen tak, na ulici. Myslím si, že ano. A pokud jsme se nepotkali fyzicky, tak naše duše určitě. Věřím v to.

Protože komunita metalistů tehdy a u mnohých to platí i dnes, drží při sobě. Někdo vzešel z hlubokého undergroundu, jiný přišel ze zábav, vždycky to bylo vcelku jedno. Kdysi, i dnes si myslím, že procento debilů je mezi námi přeci jen o trošku menší. Utvrzují mě v tom návštěvy koncertů, různých akcí a vlastně i hospod. Jsem rád, že jsem byl kdysi proklet a dnešní příběh berte jako takové malé skromné poděkování pro vás. Hele, schválně, také to máte tak, že jste někde na festivalu a potkáte někoho, koho jste v životě předtím nikdy neviděli? Sedne si k vám ke stolu a je jedno, jaký má věk, pohlaví nebo třeba barvu pleti. Dáte se do řeči a připadá vám, že jste spolu vyrůstali, že se znáte odnepaměti? Jsem za tyhle chvíle vždycky hrozně rád. Dnes už mě tolik často v hospodě nepotkáte. To už spíš v lese nebo někde s knihou. Ale na koncerty pořád ještě rád vyrazím. Tak až se někde potkáme, dáme pivo, co vy na to? Jen tak pokecáme o hudbě, o životě a budeme se u toho usmívat, jako to dělají blázni. Beru vás za slovo. Ruku na to!


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 19. září 2026

Recenze/review - BURIAL RUTHLESS - Held by Evil (2026)


BURIAL RUTHLESS - Held by Evil
CD 2026, Great Dane Records

for english please scroll down

Pokud už koketuji s technickým death metalem, tak mě musí opravdu kapela přesvědčit, abych o ní napsal několik řádek. BURIAL RUTHLESS jsou původem z Venezuely. Pánové se přestěhovali do Španělska, aby letos vydali své první dlouhohrající album. Nejdřív jsem kolem něj opatrně chodil jako šelma kolem své kořisti. Nakonec jsem jej vložil do přehrávače, sedl si a nechal v naprosté tmě na sebe nahrávku působit.

Jakoby se něco ostrého postupně dostávalo do mých vnitřností, do mé mysli, do mého podvědomí. Stačilo několik společných setkání, aby ve mě kapela zanechala hlubokou krvavou stopu. Hraje se zde spíše tradičnější technický death metal, se spoustou zajímavých pasáží a momentů. Ale hlavně zvláštní, neklidnou atmosférou plnou naprosté temnoty, chladu a nenávisti. Je to masakr, který se mi zadřel pod kůži. 


Jedná se o debut a jasně, že vše není dokonalé. Dovedl bych si představit trošku špinavější a surovější zvuk, ale to jsou jen drobnosti. Jako celek na mě album působí uvěřitelně a opravdově, dal jsem si jej do své soukromé diskografie a poslouchal jej v práci, v autě, na svých nekonečných toulkách temnotou. A pokaždé na mě působilo trošku jinak. Jako bych seděl v plesnivém sklepě, bezmocný a svázaný. Každou hodinu někdo přijde a začne mi do hlavy zatloukat rezavé hřeby. A dělá to tak, abych nezemřel, abych si všechnu tu bolest, chlad, ostré riffy, divoké melodie, zabijácké bicí i syrový vokál užil. BURIAL RUTHLESS se tak pro mě stali velkým překvapením. Znáte to. Neznámé jméno, kterých jsou stovky, přistupoval jsem k nové desce "Held by Evil" spíše skepticky. A pak mě smetlo tsunami, byl jsem spálen na popel, pohřben zaživa, abych znovu povstal a užíval si morbidní atmosféru. Pánové hrají rychle, nekompromisně, ve skladbách naleznete spoustu ostrých pasáží, ale nezapomínají ani na to, aby se jednotlivé motivy dobře poslouchaly. Album má drive, starodávnou sílu, je znát, že při jeho nahrávání chtěla kapela ničit a zabíjet hudbou. Líbí se mi motiv na obalu, ale hlavně si užívám nahrávku jako celek. Jako starý pes, který hlídá vstup do podsvětí více než tři dekády, vám mohu letošní počin těchto maniaků jenom doporučit. Pokud máte chuť na poctivou a dobře odvedenou práci, tak neváhejte ani chvilku. Už nesedím v temné sklepě. Roztrhl jsem řetězy, kterými jsme všichni běžně spoutáni a narval jsem si tuhle desku pod tlakem do hlavy. Nechte si chutnat! Technický death metal, zahraný s morbidní noblesou! 

Asphyx says:

If I’m going to dabble in technical death metal, a band really has to win me over for me to write a few lines about it. BURIAL RUTHLESS hail from Venezuela. The guys moved to Spain to release their first full-length album this year. At first, I circled it cautiously, like a predator circling its prey. Finally, I put it in the player, sat down, and let the recording sink in while sitting in complete darkness.

It was as if something sharp was gradually penetrating my insides, my mind, my subconscious. It only took a few listens for the band to leave a deep, bloody mark on me. They play a more traditional style of technical death metal, with plenty of interesting passages and moments. But above all, there’s a strange, unsettling atmosphere full of utter darkness, coldness, and hatred. It’s a massacre that has seeped under my skin.


This is a debut album, and obviously, not everything is perfect. I could imagine a slightly grittier and rawer sound, but those are just minor details. As a whole, the album strikes me as authentic and genuine; I’ve added it to my personal collection and listened to it at work, in the car, and on my endless wanderings through the darkness. And each time, it affected me a little differently. It was as if I were sitting in a moldy basement, helpless and bound. Every hour, someone comes and starts hammering rusty nails into my head. And they do it in such a way that I don’t die so that I can fully savor all that pain, the cold, the sharp riffs, the wild melodies, the killer drums, and the raw vocals. BURIAL RUTHLESS has thus become a huge surprise for me. You know how it is. An unknown name one of hundreds so I approached their new album, "Held by Evil", with some skepticism. And then a tsunami swept me away; I was burned to ashes, buried alive, only to rise again and revel in the morbid atmosphere. These guys play fast and uncompromisingly; you’ll find plenty of intense passages in the songs, but they don’t forget to make sure the individual motifs are a pleasure to listen to. The album has drive and an ancient power it’s clear that when recording it, the band wanted to destroy and kill with their music. I like the cover art, but most of all, I’m enjoying the record as a whole. As an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for more than three decades, I can only recommend this year’s release from these maniacs. If you’re in the mood for honest, well-crafted work, don’t hesitate for a second. I’m no longer sitting in a dark basement. I’ve broken the chains that normally bind us all and forced this album into my head with all my might. Enjoy! Technical death metal, played with morbid elegance!


Tracklist:
01. Intro 
02. Demons Within 
03. Conditioned For The Womb 
04. Mutilated Mind 
05. Sweat In My Blood 
06. Groove, Plastic And Antropophagist 
07. Aire Del Sure 
08. Southern Death 
09. Held By Evil 
10. Bleeding Memories 
11. La Caida Del Aborrecido

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine