DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

sobota 26. září 2026

Interview - BAALZAGOTH - Blasphemous death metal, soaked in corrupt blood and hatred! You will be cursed forever!


Interview with death metal band from Poland - BAALZAGOTH.

Answered Asmodeus (bass), thank you!

Recenze/review - BAALZAGOTH - No God, No Savior (2026):

Ave BAALZAGOTH! I’m currently listening to your new album, “No God, No Savior,” and I can’t shake the feeling that I’m at an evil black mass. You play death metal steeped in black metal, and this is your second full-length album. Can you tell us how the new record came together and in what direction you wanted to move from your excellent previous releases? Did you want to be even faster, darker, more devilish?

Asmodeus: Hello Jakub, first of all thanks for having us! We appreciate your interest in our music and the invitation to the interview. You know, we always call our music death metal, this is how we see it. But we cannot escape the „blackened“ adjective for obvious reasons, the way we look, the lyrical side, maybe even some riffing indeed are giving this black sort of sauce. The second album was created in a different way than the first one. Our debut „Morbid Persecutions“ was written by the band together, while „No God, No Savior“ was more composer-oriented, what I mean is that most of the songs (the music) were written by Veles, the lead guitarist, one by Vultur, the drummer, one by Camasothz, the other guitar man, and one by me. But of course, when the songs are being rearranged from single guitar riff ideas to the final song, so the whole band contributed to the way the songs sound like in the end.

Also this time we did not record everything in one studio, trying to save on the logitsics and technical aspects we recorded the quitars in another studio, also advised by our producer we pick yet a different studio to record the drums – where the main drive was the sound. Looking on the final sound, we are happy with the result. We also hope the audience will like the album too.

The direction was also clear, and it is exactly the way you put it, we wanted it to sound heavier and stronger, be more dynamic, a bit faster, emotional and mad. We still have some slower and spacy moments on the album, but overall it is definitely faster, angrier and more cosistent.


You know what literally hit me right in the face? The sound on the new record. It’s organic, gritty the album has a black spark to it. In this day and age of over-amplified and compressed formats, it’s a real breath of fresh air. To me, this is what true hell sounds like! Please tell me where and how you recorded? How did you achieve this sound?

Unlike on the first album, where the sound was first designed and the recording took place in the second step, the amped guitars sound coming out of the cabinets into the recording microphones, this time we recorded raw unamped guitars firs, and then the guitars were re-amped.

The reamping was done by Heinrich House Studio by Filip Hałucha, the sound of the guitars is his work. But even more importantly he did the mix - being one of the best producers out there the effect could not be anything less than fucking good. He’s worked with some of the biggest names in the industry, his experience and expertise is outstanding. We left the sound completely with him and it was a good decision.

I’m exactly the kind of old-school fan who approaches music in such a way that if I like an album, I buy both the CD and the T-shirt. I have to say, the cover art for this year’s album is really well done. This is pretty much how I imagine real hell. Can you tell us how you chose the artwork, who created it, and how it relates to the music?

Respect to you for that, Jakub! The album cover is a long history of ideas, developments and turns. In the beginning the album’s title was „Unholy Inquisition“ and the artwork was aimed to be similar to the first one by style. But then Oktavius (vocals) decided that we have to do something else, and since nobody opposed (there is no opposition in this band haha) he took this on his shoulders. A couple of years ago we had a photoshoot session with a professional photographer – Maciej Pieloch. One of the photos was Oktavius holding a skull in his left hand and a fire torch in his right hand. The hand holding the skull with some crosses in the background seemed a good motive, and actually when you open the CD cover you see the whole photo. My wife put it together, added our logo, we eperimented with the light, shade, added some dirt and here we go. It was not as simple as described, haha, Oktavius let some versions to be printed on paper first, before we decided on the final version. And it is symbolic too – the skull means there is nothing after you die, but your leftovers, the crosses in the background are symbolizing the lie. And the title... everything seems to work well together, providing one consisten concept.


How do you actually create new music? What does the process of creating new material look like? Do you have trouble agreeing on things? After all, experience can sometimes be a hurdle. You know, egos and all that.

Haha, that’s a good point! I think we are more easy here than in some other bands. The music is written by the guitarists, despite I play bass I also record some motives to share, sometimes whole songs, we record our ideas on computers, then add some electronically generated drums and share to have others comment on it, exchange ideas etc. Before Veles (the main composer) was a very young and inexperience bloke, so we had to tweak on his compostions a lot. With the second album most of what he created remained in its original form – his music awareness is much higher today. So once we pick the songs or motives we meet in the rehearsal room and work on it – Vultur designs drums by himself. Also in his case it is different, you know he was 11 when he recorded „Morbid Persecutions“ he needed indications at the time. Today, he is creating the drum parts on his own. A finished song is never fixed forever, sometimes when playing it 10th time we come to a conculsion that we have to change something.

The only difficult points I remember is when some riff is created and the composer says „this must be like this, you cannot touch it“, and then Camasothz or me are playing him some Mayhem or Behemoth telling him – this CANNOT stay like this because someone played it exactly this way 20 years ago haha.

For me, the Polish death metal scene has always been associated with a certain darkness. Even as a young guy, I was fascinated by the references to Satanism—that filth and decay that you could sense in your bands’ music. How did you end up gravitating toward this particular style?

Now this is a very broad topic. There are quite a few approaches to satanism, whoever is interested in it, will know. Our satanism is anti-church oriented. Our satan is us – ourselves, people who oppose to what institutionalized religion is doing to people. We are of an opinion that religion was created by bad people who understood that this way they can control the minds of other people This way they can rule others and gain wealth. Just look at the church: land, immobilities, money... There is no god in this, there is nothing good about it. Fat priests talking bullshit living off the people who do not understand, but believe. Is there an easier job? The wealth, politicial influence, orders and prohibitions, deciding about how people should live their life. We say „fuck no“ to this. The church, one big lie raises anger in our heads and the music is our reaction to this. Our message is: don’t let them rule your mind, be free, do what you want, decide about yourself, speak out your thoughts, be your own judge. There will be no final jugdement performed by any sort of tribunal, there will be no punishment if you follow your way no sonsequences if you do not listen to those bastards. There is no god and there will be no savior.


I’d be curious to know what the music scene is like in Poland these days. How did you get into music, and who was your role model? What about your scene, clubs, and fans?

Oh, the scene in Poland is vast. There are som many bands playing various sub-genres of metal. It is very interesting and rich, you can for sure find something for yourself. The more radical genres are in my opinion dominated by black metal, which is the the most popular genre of them all. Death metal is behind, thrash metal is now reappearing more and more but also behind black metal. I think so based on obsercations of the albums released, concers etc. This is just my observations, I don’t complain. Believe it or not but black metal is not my music. I do listen to it, I do appreciate the bands, but it is just not my bread.

I started listening to metal when I was around 11 years old. When even a yournger kid, I heard my mom’s listening to Jimi Hendrix, Led Zeppeling, The Doors, Janis Joplin, even Motorhead. Then some friends played Metallica, and that was it, I was into this music. I am talking aboout the end of the 80s, then of course Slayer, I think the best band in the world. Tom Araya and Jeff Hannemann were my role models.

Many metal bands play in small to medium size clubs, where the audience is antyhing from 15 to 150. We usually play for audiences between 60 to 120. We cannot expect more because this is how this scene works. There are so many bands, so many concerts that sometimes people are over-fed, I think. Again: I am not complaining, just stating the facts. You just cannot go to a metal concerts 8 times a month, it is just too much and there are probably also financial restrictions. Imagine playing in a big city where bunch of people spent 150 € to attend a „bigger“ concert and then there are another 6 underground concerts in small clubs. This is specifically the case for the summer period, where open air festivals are making local club gigs not worth to look at. Everyone understands this and now all bands focus to organize club gigs in the Autumn and Spring, which ends up in good club booking but also makes it more complex for bands to organize their shows – the booking needs to be done like 6 months ahead an more.

The way things work hardly let you cover your spendings. The underground metal scene is something that costs you to play, if with current venue prices, sound engineering services, fuel prices you are able to cover your costs – you are lucky. When we playd in Soulkostel, in Vernerovice in CZ, I spoke to a guy, also Jakub haha, who told me he got done with his band because it makes no sense to play for 10-15 people. To do this you actually need a lot of motivation and effort, and be prepared to lose money. We do it for the need of artistic expression, so we are ready to fight these windmills.


Your lyrics are also very dark. That’s obviously part of death metal, and I like it, but I’d be interested in the origin and creation of the lyrics. How did the lyrics for the new album come about? What are they about?

Funny enough, the lyrics for „No God, No Savior“ were written separately without the general thought of following a certain pattern. By occasion, they all came out anti-religious. The song titles often self explain the lirycs. „True Messiah“ is basically saying that there is no other real messiah but you and me. „Satan“ – we call is name, we call the opposer from the inside of our minds. „Behemoth“ about a huge beast that covers up the sun and leaves us in darkess. „Excommunicatus ab Humanitate“ is where one is excomunicated from humanity by people having no rights to do so. „Gloria Apostasiae“ – where the next bunch of words goes „Gloria Libertati Mentis“ so it’s about free mind. And so on. I mean I am oversimplifying a lot here, but I don’t want to make this part too boring. I think it tastes best when you hear it alongside the music. Most lyrics were written by Oktavius and myself, one rough drafted by Camasothz. The lirycs come from the dark depths of our minds, through the hand armed in a pen, onto the piece of paper. Like they did it in the old days haha.

Throughout the history of metal, there have been many instances where certain bands were banned because they were shocking or held views that differed from those of mainstream society. Have you ever had any problems? In today’s internet age, it’s incredibly easy to immediately condemn someone, spread a rumor, and destroy them.

Yes, of course, we know some instances. Once I even organized a gig headlining a band whose last two shows before ours were cancelled because of excaclty what you are saying. After this gig we received a few messages from people, I think one american wrote to us „if you play with such bands then you are not going to be welcome“ or something like this. I do realize that there are political views or worldviews that do not allow some people to cooperate or accept art of other people with different views. And I must say I am personally OK with that. I mean let’s all have our views and express our art in our areas, not necessarily coming over one another. I mean there is enough room for all of us, right?

We had some problems with accusations over insult to religious feelings. We played a festival last summer where we set some stage decorations alight. Let’s call it two pieces of wood constructed into an installation that might have resembled crosses haha. This was a performance during our instrumental song Auto-da-Fe in the context of the holy inquisition and its consequences. Of course some catholics didn’t like it and they motivated local politicians and even a big religious organization to start prosecution proces against us, it is ongoing.

The good news is that 2 months later we perofrmed in the church in Czechia. Man I love your country!

 

Have you had to change your approach to music in any way due to new technologies? Thanks to the internet, the world is completely different; bands have to approach everything in a completely different way. How do you perceive these changes?

I don’t think we had to change our approach to music when it comes to playing gigs. We are basically working with the same set up I used in the beginning of 90s, when I played with my first band. It’s been 30 years! But of course there are areas which are seriously affected: first the recording – it looks completely different today than in the past. But of course the quality of music is higher too. I think the worst situation is in distribution of music – it’s all digitalized. I always try not to criticize the changes which are the result of the world moving forward, as it is something you cannot do much about. However it is a real pity it takes so long to sell 500 CDs when you record an album. People stream music and then it is difficult to get paid for it. We are not greedy, but I must honestly say, recording an album in a professional studio is a costly adventure and it would be really nice if it could get anywhere near getting paid back for this. Also, not to have this money, but to invest it into merch, next album, or some farther trips to gigs.

How are things going with BAALZAGOTH’s concerts? I saw that you’ve already played here in the Czech Republic how did you like it here? Are you interested in a European tour, for example? I could imagine you sharing the stage with bands like POSSESSED or DEICIDE; they come here pretty often.

We were supposed to play in CZ, invited by a Czech band Okult, but beause of some complications we could not come. We hve just played in this church called Soulkostel near the village Vernerovice, what an awesome place! Then we are playing one more gig in Jaromer, invitation came from Dysangelium this time and we will have the pleasure to share stage with them and other Czech legends – Tortharry. The gig is headined by Benediction.

After this one experience in Soulkostel I repeat what I said: I love your coutry! I hope we will come back to play in Czechia some more shows.

The question of European tours is not easy – first of all it is costly, and secondly we have our professional obligations, we are not professional musicians, we have our families and jobs. But we are open for any invitations, so let’s hope we could reach our fans in Germany and other countries soon too.

What does death metal and black metal mean to you? How would you define them, and how do you perceive these styles as an experienced musician? I don’t want you to describe your playing technique; I’m more interested in your perspective, your feelings, the energy you convey, and so on. Try being a philosopher for a moment.

I need to first state that I am not a good reviewer of the scene, because my intersests have never been too broad haha.

It happened by chance that I said a lot on this when aswering previous questions. Black metal has gotten an really big and vast genre with all the subgenres and its rich history. I perosnally was into black metal at the time when it was formed: Venom, Celtic Frost, maybe early Samael. When it developed into this specific way of riffing and had this sort of space it somehow became less interesting for me. I have always been into thrash-death mostly. I must honestly say that I am suprised black metal became so popular, it would even dare to name it as a prevailing genre in the underground metal music. At least looking at the scene from my perspective. And I am absolutely positive on this, let there be black metal and let black metal develop even more. I also hear a lot of people complaining about the more modern subgenres of black metal, where the lyrical zone and also the compositions go off the core or the „way how black metal should be constructed“ as some would say. I am aboslutely open to anything, art is art, music is music, fuck boundaries and limitations.

Death metal on the other hand is my history – when I was a young lad I was super happy to see the bands radicalize thir music, develop riffing styles etc. From early Slayer, through Sodom, Death, Obituary, Morbid Angel, Bolt Thrower, Benediction, all the Swedish bands... This is my wolrd! So as for me, it is all about the sound and they way riffs are constructed, it somehow fits my taste. I would like to mention on this occassion that the Czech band Okult and their last album „God of Genocide“ is the definition of death metal I truly adore.

 

What does BAALZAGOTH have planned for the coming months? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…

We plan to play some gigs, I think we are booked for something like 6 shows between today and January. We are not up to playing too often. We are assessing every incoming proposal, so if by reading this you thought you might want to invite Baalzagoth to a show, do not hesitate to hit us up via messenger, or email. Most probably we will take a brake between March and May because Vulur, our young drummer is taking his matura exam, he will need the time to focus on this threshold to move on in his life.

Thank you very much for the interview. I really appreciate that you took the time for our site. I wish your entire band plenty of hellish inspiration, sold records, and enthusiastic fans. May you also thrive in your personal lives. I hope to see you live someday.

Jakub, thank YOU for having me. I see you put some effort into these questions, so this was a really interesting interview. Thank you for your good word on our music, thank you for the wishes and I am sure we meet live one day, sooner or later. All the best, Brother!

Recenze/review - BAALZAGOTH - No God, No Savior (2026):




---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - BAALZAGOTH - Blasfemický, zkaženou krví a nenávistí nasáklý death metal! Budete navěky prokleti!


Rozhovor s death metalovou skupinou z Polska - BAALZAGOTH.

Odpovídal Asmodeus (basa), děkujeme!

Recenze/review - BAALZAGOTH - No God, No Savior (2026):

Ave BAALZAGOTH! Právě poslouchám vaši novinku „No God, No Savior“ a mám neodbytný pocit, že jsem na zlé černé mši. Hrajete black metalem načichlý death metal a jedná se o vaše druhé dlouhohrající album. Prozradíš nám, jak nová nahrávka vznikala a jakým směrem jste se chtěli posunout od vynikajících předchozích nahrávek? Chtěli jste být ještě víc rychlejší, temnější, ďábelštější?

Asmodeus: Ahoj Jakube, především díky, že jsi nás oslovil! Vážíme si tvého zájmu o naši hudbu i pozvání k rozhovoru. Víš, my sami svou hudbu vždycky označujeme jako death metal – tak ji zkrátka vnímáme. Ale z pochopitelných důvodů se nevyhneme ani přívlastku „blackened“; náš vzhled, textová stránka a možná i způsob práce s riffy tomu všemu dodávají takový ten blackmetalový nádech. Druhé album vznikalo jinak než to první. Náš debut *Morbid Persecutions* jsme skládali společně jako kapela, zatímco u *No God, No Savior* to stálo spíše na jednotlivých skladatelích. Většinu skladeb (hudební složku) napsal Veles, náš sólový kytarista, po jedné pak přidali bubeník Vultur, druhý kytarista Camasothz a já. Samozřejmě ale platí, že když se původní nápady na kytarové riffy přetvářely do finální podoby skladeb, podílela se na výsledném zvuku celá kapela.

Tentokrát jsme také nenahrávali všechno v jednom studiu. Ve snaze ušetřit na logistice a technickém zajištění jsme kytary nahráli jinde a na doporučení našeho producenta jsme pro bicí zvolili zase jiné studio – tam nám šlo především o zvuk. S výslednou zvukovou podobou jsme spokojení. Doufáme, že se album bude líbit i posluchačům.

Jasný byl i hudební směr, a to přesně tak, jak jsi to popsal: chtěli jsme, aby to znělo hutněji a důrazněji, aby to bylo dynamičtější, o něco rychlejší, emotivnější a divočejší. I když na desce stále najdeme pomalejší a atmosférické pasáže, celkově je materiál rozhodně rychlejší, agresivnější a ucelenější.


Víš, co mě ihned doslova praštilo do obličeje? Zvuk na nové nahrávce. Je organický, prašivý, album má v sobě černou jiskru. V dnešní době přeřvaných a komprimovaných formátů je doslova osvěžením. Podle mě takhle zní pravé peklo! Prozraď mi prosím, kde a jak jste nahrávali? Jak jste takového zvuku dosáhli?

Na rozdíl od prvního alba, kde se zvuk nejprve navrhl a teprve poté se nahrávalo – tedy zvuk kytar z aparátů putující z reproboxů do mikrofon jsme tentokrát nejprve nahráli syrový, nezkreslený signál kytar a procesem reampingu prošly až následně.

Reamping zajistil Filip Hałucha z Heinrich House Studia; výsledný zvuk kytar je jeho dílem. Ještě důležitější však je, že měl na starosti i mix – vzhledem k tomu, že patří k absolutní špičce mezi producenty, výsledek nemohl dopadnout jinak než naprosto skvěle. Spolupracoval s největšími jmény v oboru a jeho zkušenosti i odbornost jsou na mimořádné úrovni. Zvuk jsme plně svěřili do jeho rukou a bylo to správné rozhodnutí.

Jsem přesně tím druhem fanouška ze staré školy, který přistupuje k hudbě tak, že když se mu album líbí, tak si kupuje CD i tričko. Musím říct, že motiv na obalu letošního alba je opravdu povedený. Takhle nějak si představuji opravdové peklo. Prozradíš nám, jak jste motiv vybírali, kdo je pod ním podepsán a jakým způsobem souvisí s muzikou?

Klobouk dolů, Jakube! Za obalem alba stojí dlouhá historie nápadů, vývoje a různých zvratů. Původně se album mělo jmenovat „Unholy Inquisition“ a vizuální stránka měla stylově navazovat na to první. Pak se ale Oktavius ​​(zpěv) rozhodl, že musíme zkusit něco jiného, ​​a protože nikdo nebyl proti (v téhle kapele vlastně nikdo nikdy není proti, haha), vzal to na sebe. Před pár lety jsme absolvovali focení s profesionálním fotografem Maciejem Pielochem. Na jedné z fotek držel Oktavius ​​v levé ruce lebku a v pravé hořící pochodeň. Motiv ruky držící lebku s kříži v pozadí vypadal slibně – a když obal CD otevřete, uvidíte tu fotku celou. Grafiku dala dohromady moje žena, přidala naše logo, experimentovali jsme se světlem a stíny, přidali trochu patiny a výsledek byl na světě. Nebylo to ale tak jednoduché, jak to popisuju, haha; Oktavius ​​si nechal vytisknout několik verzí na papír, než jsme se definitivně rozhodli. Má to i svou symboliku: lebka představuje fakt, že po smrti nezbude nic než tělesné pozůstatky, zatímco kříže v pozadí symbolizují lež. A ten název... všechno to do sebe krásně zapadá a vytváří jeden ucelený koncept.


Jak vlastně tvoříte novou hudbu? Jak probíhá samotný proces tvorby nového materiálu? Nemáte problém s tím, se dohodnout? Přeci jen, zkušenosti bývají občas překážkou. Znáš to, ego a tak.

Haha, to je dobrá poznámka! Myslím, že u nás to chodí uvolněněji než v některých jiných kapelách. Hudbu skládají kytaristé; ačkoli hraju na baskytaru, taky nahrávám a sdílím různé motivy, někdy i celé skladby. Nápady si zaznamenáváme do počítače, přidáme k nim elektronické bicí a sdílíme je, aby se k nim ostatní mohli vyjádřit, vyměnit si názory a tak dále. Dřív byl Veles (náš hlavní skladatel) ještě hodně mladý a nezkušený kluk, takže jsme jeho skladby museli dost upravovat. U druhého alba zůstala většina toho, co vytvořil, v původní podobě – jeho hudební cítění je dnes mnohem vyspělejší. Takže jakmile vybereme skladby nebo motivy, sejdeme se ve zkušebně a pracujeme na nich – Vultur si bicí party navrhuje sám. I v jeho případě je to jiné; víš, když nahrával „Morbid Persecutions“, bylo mu jedenáct, takže tehdy potřeboval určité vedení. Dnes už si bicí party vytváří sám. Hotová skladba navíc není nikdy definitivně daná; někdy i při desátém hraní dojdeme k závěru, že musíme něco změnit.

Jediné problematické momenty, na které si vzpomínám, nastávají, když vznikne nějaký riff a skladatel prohlásí: „Takhle to musí zůstat, na to se nesmí sahat.“ My mu pak s Camasotzhem pustíme třeba Mayhem nebo Behemoth a řekneme: „Takhle to prostě zůstat NEMŮŽE, protože přesně takhle už to někdo zahrál před dvaceti lety,“ haha.

Pro mě byla polská death metalová škola vždycky spojená s určitou temnotou. Už jako mladého mě kdysi fascinovaly odkazy na satanismus, taková ta špína, hniloba, která byla z tvorby vašich kapel cítit. Jak jste se dostali zrovna k tomuto stylu?

Tohle je velmi široké téma. K satanismu existuje celá řada přístupů – kdo se o něj zajímá, ten to ví. Náš satanismus je zaměřen proti církvi. Tím satanem jsme my sami – lidé, kteří se staví proti tomu, co institucionalizované náboženství páchá na lidech. Jsme přesvědčeni, že náboženství stvořili zlí lidé, kteří pochopili, že takto mohou ovládat mysl ostatních. Že tak mohou vládnout druhým a hromadit bohatství. Stačí se podívat na církev: pozemky, nemovitosti, peníze... Bůh v tom nefiguruje, není na tom nic dobrého. Tlustí kněží, co melou nesmysly a žijí z lidí, kteří sice nerozumí, ale věří. Existuje snad snazší práce? Bohatství, politický vliv, příkazy a zákazy, rozhodování o tom, jak mají lidé žít své životy. My na to říkáme: „Ani náhodou.“ Církev – jedna velká lež – v nás vyvolává hněv a naše hudba je na to reakcí. Naše poselství zní: nenechte si ovládat mysl, buďte svobodní, dělejte, co chcete, rozhodujte sami o sobě, říkejte nahlas, co si myslíte, buďte sami sobě soudci. Žádný poslední soud před žádným tribunálem se konat nebude; nečeká vás žádný trest, když půjdete vlastní cestou, a žádné následky, když nebudete poslouchat ty parchanty. Bůh neexistuje a žádný spasitel nepřijde.


Zajímalo by mě, jaké to je v současnosti v Polsku, co se týká muziky? Jak si se k hudbě dostal a kdo byl tvým vzorem? Co vaše scéna, kluby, fanoušci?

Polská scéna je opravdu rozsáhlá. Existuje tu spousta kapel hrajících různé podžánry metalu. Je to velmi zajímavé a pestré prostředí, kde si každý určitě najde to své. Mezi radikálnějšími žánry podle mě dominuje black metal, který je vůbec nejpopulárnější. Death metal je na tom o něco hůř a thrash metal se sice znovu čím dál víc objevuje, ale za black metalem stále zaostává. Soudím tak na základě vydaných alb, koncertů a podobně. Jsou to jen mé postřehy, rozhodně si nestěžuji. Věřte nebo ne, ale black metal není zrovna můj šálek kávy. Poslouchám ho a kapely uznávám, ale prostě to není žánr, který bych vyhledával.

Metal jsem začal poslouchat, když mi bylo asi jedenáct. Ještě dřív, když jsem byl úplně malý, jsem slýchal mámu pouštět si Jimiho Hendrixe, Led Zeppelin, The Doors, Janis Joplin nebo dokonce Motörhead. Pak mi kamarádi pustili Metallicu a bylo jasno – ta hudba mě okamžitě chytla. Mluvím o konci 80. let; následoval samozřejmě Slayer – podle mě ta nejlepší kapela na světě. Mými vzory byli Tom Araya a Jeff Hanneman.

Mnoho metalových kapel hraje v malých až středně velkých klubech, kam chodí od 15 do 150 lidí. My obvykle hrajeme pro publikum čítající 60 až 120 lidí. Víc ani čekat nemůžeme, takhle ta scéna prostě funguje. Kapel i koncertů je tolik, že jsou lidé někdy až přesycení. Opakuji: nestěžuji si, jen konstatuji fakta. Člověk prostě nemůže chodit na metalové koncerty osmkrát do měsíce; je toho moc a roli hrají pravděpodobně i finance. Představte si situaci ve velkém městě: spousta lidí utratí 150 eur za vstupenku na „velký“ koncert a ve stejné době se koná dalších šest undergroundových akcí v malých klubech. To platí zejména pro letní období, kdy kvůli open-air festivalům o místní klubové koncerty často není takový zájem. Všichni si to uvědomují, a tak se kapely soustředí na pořádání klubových koncertů hlavně na podzim a na jaře. To sice vede k dobré obsazenosti klubů, ale zároveň to kapelám komplikuje organizaci vystoupení – termíny je totiž nutné domlouvat s předstihem šesti a více měsíců.

Současné podmínky sotva umožňují pokrýt náklady. Hraní na undergroundové metalové scéně je v podstatě ztrátová záležitost; pokud při dnešních cenách pronájmu prostor, služeb zvukařů a pohonných hmot dokážete pokrýt výdaje, máte štěstí. Když jsme hráli v Soulkostele ve Vernéřovicích, mluvil jsem s jedním člověkem – shodou okolností se taky jmenoval Jakub, haha ​​–, který mi řekl, že s kapelou skončil, protože hrát pro 10–15 lidí nedává smysl. Vyžaduje to totiž obrovskou motivaci a úsilí a člověk musí být připraven na to, že bude tratit peníze. My to děláme z potřeby uměleckého vyjádření, takže jsme připraveni s těmi větrnými mlýny bojovat.


Ve vašich textech jste také velmi temní. K death metalu to samozřejmě patří a líbí se mi to, ale mě by zajímal původ a vznik textů. Jak vznikaly texty k novému albu? O čem jsou?

Je zajímavé, že texty k „No God, No Savior“ vznikaly nezávisle na sobě, aniž bychom se snažili držet nějakého konkrétního schématu. Víceméně náhodou se všechny nesou v protináboženském duchu. Názvy skladeb často samy o sobě vypovídají o obsahu textů. „True Messiah“ v podstatě říká, že neexistuje žádný jiný skutečný mesiáš než ty a já. „Satan“ – vzýváme toto jméno, vzýváme onoho protivníka z hlubin vlastní mysli. „Behemoth“ pojednává o obrovské bestii, která zakrývá slunce a ponechává nás v temnotě. „Excommunicatus ab Humanitate“ popisuje situaci, kdy je člověk vyloučen z lidství lidmi, kteří k tomu nemají žádné právo. „Gloria Apostasiae“ – na což navazují slova „Gloria Libertati Mentis“, takže jde o svobodu mysli. A tak dále. Samozřejmě to teď hodně zjednodušuji, ale nechci, aby tato část byla příliš nudná. Myslím, že nejlépe to vyzní, když si to poslechnete přímo s hudbou. Většinu textů jsme napsali Oktavius ​​a já, jeden hrubý návrh vytvořil Camasothz. Texty vycházejí z temných hlubin našich myslí a skrze ruku třímající pero se přenášejí na papír. Přesně tak, jak se to dělávalo kdysi, haha.

V historii metalu došlo již mnohokrát k tomu, že byly některé kapely zakazovány, protože šokovaly, měly odlišné názory od většinové společnosti. Měli jste někdy problémy? V dnešní době internetu je hrozně jednoduché někoho ihned odsoudit, vypustit fámu, zničit ho.

Ano, samozřejmě, o takových případech víme. Jednou jsem dokonce pořádal koncert, kde jako hlavní hvězda vystupovala kapela, jejíž předchozí dvě vystoupení byla zrušena právě z důvodů, o kterých mluvíte. Po tomto koncertě nám přišlo několik zpráv; myslím, že jeden Američan nám napsal něco ve smyslu: „Pokud hrajete s takovými kapelami, nebudete vítáni.“ Uvědomuji si, že existují politické či světonázorové postoje, které některým lidem nedovolují spolupracovat s lidmi odlišného smýšlení nebo přijímat jejich tvorbu. A musím říct, že s tím osobně nemám problém. Chci tím říct, že každý můžeme mít své názory a věnovat se své tvorbě ve vlastním prostředí, aniž bychom si nutně museli vstupovat do cesty. Místa je tu přece dost pro všechny, ne?

Měli jsme také problémy kvůli obvinění z urážky náboženského cítění. Jedno léto jsme hráli na festivalu, kde jsme zapálili část pódiové dekorace – řekněme dva kusy dřeva sestavené do podoby instalace, která mohla připomínat kříže, haha. Šlo o součást vystoupení během naší instrumentální skladby *Auto-da-Fé*, která se tematicky vztahovala ke svaté inkvizici a jejím následkům. Některým katolíkům se to samozřejmě nelíbilo a podnítili místní politiky i velkou náboženskou organizaci k zahájení právního řízení proti nám; tato záležitost se stále řeší.

Dobrou zprávou je, že o dva měsíce později jsme vystupovali v kostele v Česku. Teda, tu vaši zemi miluju!

 

Museli jste kvůli novým technologiím nějak změnit svůj přístup k hudbě? Díky internetu je svět úplně jiný a kapely musí ke všemu přistupovat zcela odlišně. Jak tyto změny vnímáte vy?

Nemyslím si, že bychom museli měnit přístup k hudbě, pokud jde o samotné koncertování. V podstatě pracujeme se stejným vybavením, jaké jsem používal už na začátku 90. let, když jsem hrál ve své první kapele. Je to už 30 let! Samozřejmě ale existují oblasti, které jsou těmito změnami výrazně ovlivněny: především nahrávání – dnes vypadá úplně jinak než dřív. Kvalita hudby je ale díky tomu také vyšší. Za nejhorší považuji situaci v distribuci hudby – všechno je digitalizované. Snažím se nekritizovat změny, které přináší vývoj světa, protože s tím stejně moc nenaděláte. Je ale velká škoda, že prodat 500 cédéček po natočení alba trvá tak dlouho. Lidé hudbu streamují, a tak je těžké za ni získat zaplaceno. Nejsme chamtiví, ale musím upřímně říct, že nahrávání alba v profesionálním studiu je nákladná záležitost a bylo by fajn, kdyby se náklady alespoň částečně vrátily – abychom ty peníze mohli investovat třeba do merchandisingu, dalšího alba nebo cest na vzdálenější koncerty.

Jak jsou na tom BAALZAGOTH s koncerty? Koukal jsem, že jste již u nás v Čechách hráli, jak se vám u nás líbilo? Neláká vás třeba tour po Evropě? Dovedl bych si vás představit po boku třeba takových POSSESSED, DEICIDE, ti k nám jezdí poměrně často.

Měli jsme hrát v Česku na pozvání české kapely Okult, ale kvůli určitým komplikacím jsme nakonec nemohli přijet. Právě jsme odehráli koncert v kostele zvaném Soulkostel nedaleko obce Vernéřovice – je to úžasné místo! Čeká nás ještě jedno vystoupení v Jaroměři; tentokrát přišlo pozvání od kapely Dysangelium a my budeme mít tu čest sdílet s nimi i s další českou legendou, skupinou Tortharry, pódium. Hlavní hvězdou večera bude kapela Benediction.

Po téhle zkušenosti v Soulkostele mohu jen zopakovat: miluju vaši zemi! Doufám, že se do Česka vrátíme a odehrajeme tu další koncerty.

Otázka evropských turné není jednoduchá – především je to finančně náročné a za druhé máme své profesní závazky; nejsme profesionální hudebníci, máme rodiny a práci. Jsme však otevřeni jakýmkoli pozvánkám, takže doufejme, že se brzy dostaneme i k našim fanouškům v Německu a dalších zemích.

Co pro tebe znamená death metal, black metal? Jak bys jej definoval a jak tyto styly vnímáš ty, jako zkušený muzikant? Nechci po tobě popis techniky hraní, spíš by mě zajímal tvůj pohled, pocity, předaná energie a podobně. Zkus být na chvilku filozofem.

Nejprve musím říct, že nejsem zrovna ten pravý, kdo by měl hodnotit celou scénu, protože mé hudební zájmy nebyly nikdy příliš široké, haha.

K tomuto tématu jsem se vlastně už dost vyjádřil při zodpovídání předchozích otázek. Black metal se díky všem svým podžánrům a bohaté historii stal obrovským a rozsáhlým žánrem. Osobně mě black metal bavil v době svého vzniku – kapely jako Venom, Celtic Frost nebo třeba raní Samael. Když se pak vyvinul do podoby se specifickým stylem riffování a určitou atmosférou, přestal mě tak trochu zajímat. Vždycky mě táhlo spíš k thrash a death metalu. Musím upřímně říct, že mě překvapuje, jak populárním se black metal stal; troufl bych si ho dokonce označit za dominantní žánr metalového undergroundu – alespoň z mého pohledu. A rozhodně proti tomu nic nemám; ať tu black metal je a ať se dál vyvíjí. Slýchám sice spoustu lidí, jak si stěžují na modernější podžánry black metalu, kde se texty i samotná skladba vymykají původní podstatě či tomu, jak by se podle některých měl black metal správně dělat. Já jsem ale naprosto otevřený všemu – umění je umění, hudba je hudba, kašlu na hranice a omezení.

Death metal je naproti tomu mou srdeční záležitostí. Když jsem byl mladý kluk, byl jsem nadšený, když kapely začaly svou hudbu radikalizovat, rozvíjet styly riffování a tak dále. Od raných Slayer přes Sodom, Death, Obituary, Morbid Angel, Bolt Thrower, Benediction až po všechny ty švédské kapely... To je můj svět! Pro mě je klíčový zvuk a způsob stavby riffů – to prostě sedí mému vkusu. Při této příležitosti bych rád zmínil českou kapelu Okult a jejich poslední album „God of Genocide“; to je pro mě ztělesnění death metalu, který opravdu miluju.

 

Co chystají BAALZAGOTH v nejbližších měsících? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

Plánujeme odehrát pár koncertů; myslím, že odteď do ledna máme domluvených zhruba šest vystoupení. Nechceme hrát příliš často. Každou nabídku pečlivě zvažujeme, takže pokud vás při čtení těchto řádků napadlo pozvat Baalzagoth na koncert, neváhejte nás kontaktovat přes Messenger nebo e-mail. Mezi březnem a květnem si pravděpodobně dáme pauzu, protože náš mladý bubeník Vulur bude skládat maturitní zkoušku a bude potřebovat čas, aby se mohl soustředit na tento důležitý životní milník.

Děkuji ti moc za rozhovor. Opravdu si vážím toho, že sis pro naše stránky našel čas. Přeji celé vaší kapele hodně pekelné inspirace, prodaných nosičů a nadšených fanoušků. Ať se vám daří i v osobním životě. Doufám, že vás někdy uvidím i naživo.

Jakube, díky, že jsi mě pozval k rozhovoru. Vidím, že sis dal s těmi otázkami práci, takže to byl opravdu zajímavý rozhovor. Díky za milá slova o naší hudbě i za přání – jsem si jistý, že se dřív nebo později potkáme i osobně. Měj se fajn, brácho!

Recenze/review - BAALZAGOTH - No God, No Savior (2026):




---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. září 2026

Recenze/review - PROFANATION - Ultra-Noise Warfare (2026)


PROFANATION - Ultra-Noise Warfare
CD 2026, Iron Bonehead Productions

for english please scroll down

Brodíš se kalužemi plnými zkažené krve. Překračuješ mrtvoly v různém stádiu rozkladu. Vypálené domy, postavy kývající se do větru. Visí na stromech, s vnitřnostmi vytahanými ven. Vyděšené tváře, nekonečná bolest a utrpení. Ne, to není žádný béčkový hororový film, ale krutá, hnusná a špinavá realita. Stačilo si zapnout večerní zprávy a podívat se na jednu z dalších válek v různých oblastech světa. Lidé se nikdy nepoučí, jsou horší než zvířata, protože ta alespoň nevyhlazují vlastní druh.

PROFANATION jsou death grindová motorová pila z Francie. Jsou to také maniaci, jejichž hudba připomíná mokvající scény z úvodu dnešní recenze. Kapela má na svém kontě ještě jedno EP "Skull Crushing Violence" z roku 2023, které vám také doporučí každý ze zkušenějších patologů. Poslouchat nové album je jako se procházet nedávno vypálenou vesnicí. Mezi hromadami mrtvol, po spálené zemi. Mraky jsou zase jednou nízko, skoro se dotýkají země a ovládla nás temnota. 


Je to klasický, poctivý, upřímný, surový a naprosto autentický death grindový masakr. Je to obrovský mlýn na maso, ve kterém jednou rozdrtí i vaše tělo. Zvuk bych popsal jako naprosto masakrující, velmi zahnívající. V samotných skladbách potom lze vystopovat stejnou DNA jako u kapel typu TERRORRIZER, ARCHGOAT, REVENGE, HADEZ, NECROVORE, DOOM. Samozřejmě s tím, že tihle řezníci přidávají i kus svých zvrácených nápadů. Poslouchat "Ultra-Noise Warfare" je jako se procházet po dávno opuštěných jatkách, ve kterých je ale stále otištěna bolest a utrpení. Možná je i návštěva patologických sálů, ve kterých je právě prováděna veřejná pitva. Pacient ještě trošku žije. Vše je tedy v naprostém pořádku. To samé mohu s jistotou říci i o tomto albu. Rád jsem se k němu vracel. Nejčastěji ve chvílích, když mě začal štvát podivný svět kolem mě, když jsem viděl večerní zprávy, když se objevil v řece v našem městě poprvé lidský hnis. Novinka má v sobě potřebný tlak, energii, je dobře napsaná. Setkáte se zde jak s nekompromisními pasážemi, tak i s těmi volnějšími, chladnými jako dávno uleželá mrtvola. Pokud máte tento styl rádi, nelze jinak, než vám PROFANATION doporučit. Album  v sobě totiž obsahuje vše, co si srdce fanoušků žádá. Navíc budete mít potom mozek i myšlenky očištěné od zbytečností. Jasně, tihle gentlemani nepřinášejí nic nového, ale to zde ani není účelem. Je to smršť, tsunami, jaderný výbuch, je to pohřeb zaživa, je to totální vyhlazení. Brodíš se kalužemi plnými zkažené krve. Překračuješ mrtvoly v různém stádiu rozkladu. Vypálené domy, postavy kývající se do větru. Visí na stromech, s vnitřnostmi vytahanými ven. vyděšené tváře, nekonečná bolest a utrpení. Ne to není žádný béčkový hororový film, ale krutá, hnusná a špinavá realita. Hnisavý, surový, temný a bolestivý death grindcore, který vám vystřelí mozek z hlavy! Trepanace lebky! Krvácení, které nelze zastavit!  


Asphyx says:

You wade through puddles of rotten blood. You step over corpses in various stages of decomposition. Burned-out houses, figures swaying in the wind. They hang from trees, their entrails torn out. Terrified faces, endless pain and suffering. No, this isn’t some B-grade horror movie, but a cruel, disgusting, and filthy reality. All you had to do was turn on the evening news and watch yet another war unfolding in various parts of the world. People never learn; they’re worse than animals, because at least animals don’t exterminate their own kind.

PROFANATION are a death-grind chainsaw from France. They’re also maniacs whose music evokes the gory scenes from the opening of today’s review. The band has one other EP to their credit, "Skull Crushing Violence" from 2023, which every experienced pathologist will also recommend to you. Listening to the new album is like walking through a recently burned-down village among piles of corpses, across scorched earth. The clouds are low once again, almost touching the ground, and darkness has taken hold of us.


It’s a classic, no-nonsense, raw, and utterly authentic death-grind massacre. It’s a massive meat grinder that will one day crush your body as well. I’d describe the sound as utterly devastating, deeply putrid. In the songs themselves, you can trace the same DNA as in bands like TERRORRIZER, ARCHGOAT, REVENGE, HADEZ, NECROVORE, and DOOM. Of course, these butchers also throw in a dose of their own twisted ideas. Listening to “Ultra-Noise Warfare” is like walking through a long-abandoned slaughterhouse where pain and suffering are still etched into the walls. Perhaps it’s also like visiting a pathology lab where a public autopsy is currently being performed. The patient is still barely alive. So everything is perfectly fine. I can say the same with certainty about this album. I enjoyed coming back to it most often in moments when the strange world around me started to annoy me, when I watched the evening news, or when human pus appeared in our city’s river for the first time. This new release has the necessary intensity and energy; it’s well-written. Here you’ll encounter both uncompromising passages and looser ones, as cold as a corpse that’s been lying there for ages. If you like this style, I can’t help but recommend PROFANATION. The album contains everything a fan’s heart desires. Plus, afterward, your mind and thoughts will be cleansed of all superfluous clutter. Sure, these gentlemen aren’t bringing anything new to the table, but that’s not the point here. It’s a whirlwind, a tsunami, a nuclear explosion; it’s a burial alive; it’s total annihilation. You wade through puddles full of rotten blood. You step over corpses in various stages of decomposition. Burned-out houses, figures swaying in the wind. They hang from trees, their entrails torn out. Terrified faces, endless pain and suffering. No, this isn’t some B-grade horror movie, but a cruel, disgusting, and filthy reality. Festering, raw, dark, and painful death grindcore that will blow your brains out! Skull trepanation! Bleeding that can’t be stopped!




tracklist:
1. Servile Rot 
2. Army of Dogs 
3. Nosebleed Razor 
4. Realm of the Absolute 
5. Ultra-Noise Warfare 
6. Vermin 
7. Total Stomp
8. World of Pain 
9. Anti 

band:
Stef Aertsen - Guitars (lead), Vocals
Sinistre - Drums
Judge - Guitars (rhythm), Bass (tracks 5–9), Songwriting (track 9)
Profane Alex - Vocals, Bass, Songwriting (tracks 1–8)


KNIŽNÍ TIPY - Jakob - Satu Rämö (2026)


Jakob - Satu Rämö
2026, HarperCollins (CZ)

Moje islandská mise pokračuje. Seděl jsem u počítače, což dělám pokaždé, když dočtu nějakou knihu a hledal nějakou novou. Pro mě dosud neznámá autorka Satu Rämö mě ale zaujala nejdřív hlavně názvem. Jmenuji se stejně a tak jsem si hodil knížku do košíku v eshopu Knihy Dobrovský. Pak mi začaly chodit emaily o tom, že obchod vše zknihaří, posílá, že už mám balík v Zásilkovně. Šel jsem domů s kartonovou krabicí, ve které se ukrýval tenhle příběh. Rozbaloval jsem skoro až nábožně. Nevěděl jsem vůbec nic. Neznal jsem styl spisovatelky, rytmus slov, délku kapitol, hlavní hrdiny ani příběh. Ale těšil jsem se, ostatně jako vždycky. Island musí být vskutku zajímavá země. Jen doufám, že se tam nevraždí tak často jako v knihách. Vzhledem k počtu obyvatel tohoto ostrova, by tam asi už nikdo nezbyl.

Naladil jsem v přehrávači nové RUNEMAGICK, kteří jsou sice ze Švédska, ale tak nějak se mi ke čtení hodili. Uvelebil jsem se v křesle a začal číst. Najednou koukám, že uběhly tři hodiny a já byl mimo. Toulal jsem se krásnou přírodou, vyšetřoval, byl jsem tím stínem v pozadí, kterým se stávám pokaždé, když čtu něco zajímavého, něco, co mě osloví, chytne, co je napínavé. Vyšetřovatelka Hildur Rúnarsdóttir i finský stážista Jakob Johanson jsou mi sympatičtí. Znetvořená mrtvola nalezená ve fjordech děsivá a když přibude další, je mi jasné, že se budu chvílemi i bát. Autorka píše napínavě, nahlíží do temné mysli pachatele a případ je komplikovaný. Přemýšlím na ním, když jedu tramvají do práce. Těším se domů, až zase usednu do křesla. Jsou to ty krásné okamžiky klidu, které poslední roky vyhledávám stále častěji. 

Ti RUNEMAGICK jsou opravdu dobří, vložili do skladeb i folklórní prvky. Nějak se mi muzika zase spojila s příběhem. Mám to takhle nastavené pokaždé. Pamatuji si pak každou knihu podle situací, ve kterých jsem ji četl. Někdy bývá člověk veselý, jindy zase podivně smutný, jednotlivé kapitoly se do mě otiskují jako nějaký cejch, vypalují se do mé mysli a zůstává po nich stopa. Stejně to mám i s hudbou. Vnímám ji podobně, přes emoce, nedokážu to jinak a vlastně ani nechci. Myslím si, že každý spisovatel, hudebník, vloží do své tvorby kus sebe samých. Pokud zjistím, že jsme na stejné vlně, tak o nich napíšu. Nehledejte v tom nic složitějšího. Člověk jak stárne, tak si chce dělat hlavně radost. Ve světě je přeci kolem tolik bolesti a smutku, že je dobré být vděčný, když se nic neděje. Když je klid. Lampička svítí, okno je otevřené a v nedaleké školce řádí ječící děti. Nevnímám je, jsem na Islandu. Omluvte mě, dnes už se mnou nic nebude. 

Zajímavý je i Jakobův příběh, jeho soud o syna. Je to psychologická sonda, je to smutek a bolest a hlavní hrdiny pro mě zlidšťuje, dělá je bytostmi z masa a kostí. Kolik jenom já vyslechl podobných příběhů ze svého okolí? Někdy na mě z toho padá smutek, je mi divně z některých lidí kolem. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem se od svých mladických let příliš nezměnil. Vždycky jsem byl bojovník, ale i ten potřebuje občas vypnout, zalézt si a relaxovat. Kniha a hudba, díky pane bože za to, jinak by nám bylo o hodně víc ouvej. Někdy se život tak divně semele, že hledáte záchytné body. Jdete do kostela, kde nechápete, co se vlastně děje a když mluvíte v Bohem, tak vám nikdy neodpoví. Připadá vám to celé falešné. Ale hudba a knihy? Ty nikdy nezklamou. Je v nich ukryta radost, smutek, vraždy, ale víte, že je to jen jako, že knihu zaklapnete a bude klid. I když je pravdou, že někdy, jako v případě Jakoba, si připadám natolik součástí příběhu, že snad ani nechci, aby příběh skončil. 

Úplně to před sebou vidím. Krásnou přírodu. Vítr, čistá voda, moře, různá vřídla. A ležící mrtvolu, zuboženou, poníženou, osamocenou. Vypráví nám svůj příběh beze slov. Kdo to mohl udělat? Kdo má v sobě tolik zla? Knížku jsem dočetl a jak je mým zvykem, tak jsem jen chvilku seděl a vše vstřebával. Nechal jsem knihu, aby ve mě rezonovala. A pak jsem s menším odstupem napsal pár těchto řádků. Snad jsem vám svým dnešním tipem udělal radost. Mějte se co nejlépe a děkuji za přízeň.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kde leží hranice, za níž už ani ty nejlepší úmysly neospravedlní použité prostředky? V Ísafjöruru nastává nejtemnější období roku. S blížícími se Vánocemi však klidem odlehlé islandské vesnice otřese děsivý nález – na lososí farmě v Západních fjordech je objeveno znetvořené tělo. Vyšetřovatelka Hildur Rúnarsdóttir spolu s finským policejním stážistou Jakobem Johansonem sotva stihnou zahájit vyšetřování, když v jiném odlehlém koutě Islandu dojde k další stejně znepokojivé vraždě. A brzy nato ještě k jedné. Při vyšetřování série brutálních násilných činů Hildur relaxuje surfováním v ledových vlnách Atlantiku, ale stále ji trápí, že se jí nedaří najít prostřední sestru Rósu.

Jakob mezitím dělá vše pro to, aby vyhrál náročný soudní spor o péči o syna. Jak daleko je ochoten v tomto nerovném boji o dítě zajít? Tuto otázku si Hildur klade ve chvíli, kdy z policejní stanice v Kolaru ve Finsku přijme ten nejhorší možný telefonát…

Román přesouvá pozornost od hlavní hrdinky Hildur k jejímu finskému policejnímu stážistovi Jakobu Johansonovi a přináší emotivní, psychologicky laděnou detektivku odehrávající se mezi Islandem a Finskem.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 24. září 2026

Recenze/review - EPITAPHE - III (2026)


EPITAPHE - III
CD 2026, Aesthetic Death, Gurgling Gore

for english please scroll down

Jako když najdeš stopy ve sněhu. Jako když sleduješ pád do hlubiny. Jako když klečíš s rukama sepnutýma k nebi, drásáš si obličej do krve a odpověď nikdy nepřijde. Jako když umíráš a znovu se rodíš v nekonečném cyklu bolesti. Jako když pláčeš na hrobě svých předků. Jako když potkáš krásnou dívku kráčející temnou ulicí. Přízraky? Démoni? Tohle jsou první slova, která mě napadla, když jsem si pustil album "III" poprvé. Seděl jsem v naprosté tmě a najednou se přede mnou začaly odehrávat příběhy.

Nikdy jsem o kapele předtím neslyšel, nečetl jsem žádné promo materiály. Nechal jsem hudbu na sebe jen tak působit. Užíval si jednotlivé nuance, masivní a dobře čitelný zvuk, s chutí jsem se díval na motiv na obalu, který ve mě také vyvolal pestrou paletu roztodivných emocí. 


EPITAPHE pocházejí z Francie a mají dar přenést mě svým progresivním death metalem do jiných světů a dimenzí. Schválně jsem si poslechl i předchozí nahrávky a doporučil bych to i vám. Tvorba těchto tmářů na sebe volně navazuje. Také by bylo dobré, abyste letošní nahrávku poslouchali v kuse. Postupně totiž graduje, byla napsána jako příběh nebo tak ji alespoň vnímám já. Jsou v ní obsaženy krásy okamžiku, ale i řezající bolest. Skladby jsou velmi dobře napsány, jsou pestré, zajímavé. Jednou se do vás zaříznou jako čerstvě nabroušený skalpel. Jindy vás zase omotají chladnými pavučinami věčnosti. Skvělé vokály, saxofon, vše mi připomíná zpočátku roztříštěný pohled do kaleidoskopu, který je časem poskládaný do pevného celku. Vše tu sedí perfektně na svých místech. Samozřejmě, není to album na první poslech, chce čas, klid, určitou dávku trpělivosti a hlavně notnou dávku fantazie. Jen tak se procházet, padat do hlubiny, vznášet se na zpěněných vlnách chladných melodií. Dávejte ale pozor, kdo stojí ve stínu. Album si kolem mě někdy jen tak plyne, nechává moji mysl, aby si létala kolem. Jindy mě uzemní, šlápne mi na krk a dusí mě. Je vlastně hrozně těžké popsat všechny pocity, které naše společná setkání provázejí, ale zároveň mě něco nutí se pořád vracet a znovu a znovu zapínat play na mém přehrávači. Sledoval jsem jednou smutek starého klauna, viděl jsem lidi umírat i rodit se. Všechno ve mě zanechalo stopy, stalo se mojí součástí. S albem "III" to mám velmi podobné. Nepřemýšlejte u něj, nechte se jen tak chytit a uvidíte, že se vám také dostane do hlavy. Neklidné, progresivní death metalové album, které vás rozdrásá zevnitř! Hudba po okraj narvaná neklidnými mlhavými emocemi!


Asphyx says:

Like when you find footprints in the snow. Like when you watch a fall into the abyss. Like when you kneel with your hands clasped toward the sky, scratching your face until it bleeds, and the answer never comes. Like when you die and are reborn in an endless cycle of pain. It’s like crying at the graves of your ancestors. It’s like meeting a beautiful girl walking down a dark street. Ghosts? Demons? These were the first words that came to mind when I played the album “III” for the first time. I was sitting in complete darkness, and suddenly stories began to unfold before me.

I’d never heard of the band before, nor had I read any promotional materials. I just let the music wash over me. I savored the individual nuances, the massive and clear sound, and I eagerly examined the cover art, which also evoked a colorful palette of bizarre emotions within me.


EPITAPHE hails from France and has a knack for transporting me to other worlds and dimensions with their progressive death metal. I made a point of listening to their previous recordings as well, and I’d recommend you do the same. The work of these dark artists flows seamlessly from one album to the next. It would also be best to listen to this year’s album in one sitting. It builds in intensity gradually; it was written as a story or at least that’s how I perceive it. It captures the beauty of the moment, but also searing pain. The songs are very well written; they’re varied and interesting. At times, they cut into you like a freshly sharpened scalpel. At other times, they wrap you in the cold cobwebs of eternity. Great vocals, saxophone it all reminds me at first of a fragmented view into a kaleidoscope that, over time, comes together into a cohesive whole. Everything here fits perfectly into place. Of course, this isn’t an album for a first listen; it takes time, peace and quiet, a certain amount of patience, and above all, a good dose of imagination. Just wander through it, fall into the depths, float on the foamy waves of cool melodies. But watch out for who’s standing in the shadows. Sometimes the album just flows around me, letting my mind wander. Other times, it grounds me, steps on my neck, and suffocates me. It’s actually incredibly hard to describe all the feelings that accompany our encounters, but at the same time, something compels me to keep coming back and hitting play on my player over and over again. I once witnessed the sadness of an old clown; I’ve seen people die and be born. It all left its mark on me; it became a part of me. I feel the same way about the album “III”. Don’t overthink it just let yourself get swept up in it, and you’ll see that it’ll get under your skin, too. A restless, progressive death metal album that will tear you apart from the inside out! Music packed to the brim with restless, hazy emotions!


Tracklist:
01. Half-Light
02. Windswept
03. Spring Frost
04. Transient
05. Liminal

Line-up:
PB: Vocals, Saxophone
AG: Drums, Percussion
LB: Acoustic & Electric Guitars, Fretless Bass, Keyboards & Effects

Music by EPITAPHE
Lyrics by LB


EPITAPHE

Aesthetic Death

Gurgling Gore

středa 23. září 2026

Recenze/review - MASSTERON - Second in the Spheres (2026)


MASSTERON - Second in the Spheres
CD 2026, ATMF

for english please scroll down

V téhle hrobce jsem již dlouho nebyl. Chodíval jsem dlouhé roky okolo a pokaždé mě mrazilo v kostech. Bylo v ní něco zvráceně přitažlivého. Podvědomě jsem věděl, že se tomu jednou nevyhnu. Myslím si, že nastal ten pravý čas. Mraky měly barvu černé krve a bouřka měla přijít každou chvílí. Člověk se stal už dávno člověku vlkem a staré předpovědi o apokalypse se začaly postupně plnit. Otevírám rezavé dveře pokryté břečťanem. Vstupuji dovnitř a dýchne na mě zápach starodávné bolesti, strachu a nekonečné temnoty. Padlý kněz, který leží na kamenném oltáři, drží v ruce nové album polských tmářů MASSTERON. 

Kapelu lze samozřejmě považovat za legendu. Je složena ze samých velmi zkušených muzikantů, kteří stále neztratili touhu ničit hudbou. Stačí si několikrát novinku poslechnout a ihned budete mít pocit, že jste se ocitli na černém mši, na rituálu pro vyvolávání temných sil, které nejsou z našeho světa. Skladby hoří jasným, krvavým plamenem a zůstává po nich jenom spálená země. Už od počátku vím, že jsem zde správně, tahle kobka právě vydala další děsivé svědectví. 


Kapela se pohybuje s morbidní elegancí mezi chladným a drásajícím black metal a surovostí klasického death metalu. Výsledkem je jedovatý koktejl, který je nekonečně bolestivý, upřímně zahraný, se spoustou zajímavých a neotřelých pasáží, s vlastním rukopisem. Osobně nejvíc oceňuji, že je tato smečka absolutně autentická. Nikde nic nechybí, ani nepřebývá, zvuk mi připomíná nahrávky z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Pokud máte rádi kapely jako AURA NOIR, AZARATH, určitě moc dobře víte, o čem píšu. Jednotlivé riffy se mi zadřely hluboko pod kůži i do podvědomí. Staly se mojí součástí. Když jsem chodil ulicemi a sledovat to marné lidské snažení, když jsem potkával slepé věřící, kteří právě vycházeli z kostela. MASSTERON přesně splňují definici o undergroundovém metalu. Mají svůj jasný, rozpoznatelný rukopis, hrají od srdce, dávají do hudby absolutně všechno. "Second in the Spheres" ale není jen albem, které je velmi dobře napsáno a složeno. Je také deskou, která se velmi dobře poslouchá, má v sobě potřebný drive, takovou tu prastarou sílu, posbíranou hluboko v katakombách, na starých pohřebištích a na místech, na kterých se stalo něco násilného a ošklivého. Poláci působí jako jezdci apokalypsy, kteří se přijeli pomstít za všechna příkoří, která jim byla způsobena. Novinka je velmi intenzivní, naléhavá, neklidná. Jako bych potkal svého vlastního démona, který mi našeptává do uší slova o nenávisti a absolutním zlu. Vše je zde ohlodáno na kost, na svoji vlastní podstatu a já nemohu jinak, než vám album doporučit. Je určeno pro všechny prokleté, pro samotnou Smrt i Satana. Black death metalové album zrozené v pekelných plamenech! Intenzivní, divoký a nespoutaný útok z  temnoty! Shoříte na popel! 


Asphyx says:

I hadn’t been in this tomb for a long time. I used to walk past it for many years, and every time, it sent a chill down my spine. There was something perversely alluring about it. Subconsciously, I knew I wouldn’t be able to avoid it someday. I think the time is right. The clouds were the color of black blood, and a storm was about to break any moment. Man had long since become a wolf to man, and the ancient prophecies of the apocalypse had begun to gradually come true. I open the rusty door covered in ivy. I step inside, and the stench of ancient pain, fear, and endless darkness hits me. A fallen priest, lying on a stone altar, holds the new album by the Polish dark metal band MASSTERON in his hand.

The band can, of course, be considered a legend. It’s made up entirely of highly experienced musicians who still haven’t lost their desire to wreak havoc through music. Just listen to the new album a few times, and you’ll immediately feel as if you’ve found yourself at a black mass a ritual to summon dark forces that are not of this world. The tracks burn with a bright, bloody flame, leaving behind nothing but scorched earth. From the very beginning, I know I’m in the right place; this dungeon has just released yet another terrifying testament.


The band moves with morbid elegance between cold, harrowing black metal and the rawness of classic death metal. The result is a toxic cocktail that is infinitely painful, played with sincerity, featuring plenty of interesting and original passages, and with a distinct signature style. Personally, what I appreciate most is that this pack is absolutely authentic. Nothing is missing, nor is anything superfluous; the sound reminds me of recordings from the turn of the 1980s and 1990s. If you like bands like AURA NOIR and AZARATH, you surely know exactly what I’m talking about. The individual riffs have burrowed deep under my skin and into my subconscious. They’ve become a part of me. As I walked the streets and watched the futile human struggle, as I encountered blind believers just leaving church, MASSTERON perfectly embody the definition of underground metal. They have their own distinct, recognizable style; they play from the heart and pour absolutely everything into their music. But “Second in the Spheres” isn’t just an album that’s very well written and composed. It’s also an album that’s a pleasure to listen to; it has the necessary drive, that ancient power gathered deep in the catacombs, in old burial grounds, and in places where something violent and ugly has happened. The Poles come across as the horsemen of the apocalypse, who have arrived to exact revenge for all the injustices inflicted upon them. The new album is very intense, urgent, and unsettling. It’s as if I’ve encountered my own demon, whispering words of hatred and absolute evil into my ears. Everything here is stripped down to the bone, to its very essence, and I can’t help but recommend this album to you. It’s meant for all the damned, for Death itself, and for Satan. A black death metal album born in the flames of hell! An intense, wild, and unbridled assault from the darkness! You’ll be burned to ashes!


Tracklist:
1. Voice of Fire 4:43
2. True Midnight 6:01
3. Achronon 5:52
4. Strife Eternal 5:38
5. Sidereal Chaoskampf 4:26
6. Omnispherous Majesty 11:30

Line-up:
M. Warmaster - Lightning-bolt guitars & Fiery Voices
Sirious - Drumming Onslaught Blitz Battery
Dethonator - Bulldozer Bass

MASSTERON
https://www.instagram.com/massteron.metal/
https://massteron.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/profile.php?id=61591496951300

ATMF
https://atmf.net/
https://atmfsssdtp.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/aeternitas.tenebrarum
https://www.instagram.com/atmf.official/
 

TWITTER