DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 22. září 2026

Recenze/review - THE BLEEDING - Godless Communion (2026)


THE BLEEDING - Godless Communion
CD 2026, Redefining Darkness Records

for english please scroll down

Další rezavý hřeb, který mi zatloukají do hlavy. Sedím ve staré prašivé kobce a kolem mě tančí krysy na ostrých střepech vzpomínek. Objímá mě temnota a chlad. Hluboko v podzemí čekám na smrt. Hlavou mi létají myšlenky jako zběsilé. Připomínají můry, které padají spálené ohněm k zemi. Všechno má barvu krve a pokaždé, když uslyším zvuk otevírajících dveří, očekávám nový druh bolesti. Přitom to začalo tak nevinně. Šel jsem tichou ulicí a ve stínech na mě čekaly přízraky. Napadly mě jako smečka vzteklých psů, jako britská kapela THE BLEEDING.

Jsme jedné krve, křičím zase jednou do tmy, když znovu a znovu zapínám play na svém přehrávači. Psal jsem o téhle smečce již dvě recenze a máme spolu i skvělý rozhovor. Odkazy naleznete dole pod dnešním článkem. Svět je i letos zahalen do těžké, smradlavé mlhy, já čekám na smrt v podzemí a vy si můžete vychutnat nové album, které opět řeže tou správnou stranou nože. 


Je to smršť, vichřice v záhrobí, tsunami, tlaková vlna, která vás smete z povrch zemského. Budete spáleni na popel, sežehnuti ostrými riffy, zabijáckými bicími a vokálem, připomínajícím řev raněné bestie. Tahle kapela touží po čerstvém mase a předkládá vám na víku od rakve prvotřídní death a thrash metal ze staré školy. Dejte mi někdo další pivo, potřebuji spláchnout pachuť současného podivného světa. Raději znovu a znovu utíkám do nekonečných chodeb podsvětí a rvu si tohle album pod tlakem do hlavy. Má v sobě totiž vše, co potřebuji pro své nekalé záhrobní rituály. Je velmi dobře napsané, je ušpiněno potřebnou dávkou nakumulovaného vzteku i energie posbírané na starých pohřebištích. Jasně kámo, všechno tady už bylo a kapela má ve svých genech stejnou DNA jako skupiny typu SODOM, KREATOR, MORBID ANGEL, SEPULTURA, SLAYER, DEATH, SOLSTICE, MALEVOLENT CREATION. Jenže tihle gentlemani, na rozdíl od mnohých jiných, přidávají do skladeb i spoustu svých nápadů a invence. Máme tu tak opravdu co do činění se smečkou prašivých psů, kteří stejně jako já hlídají vstup do podzemí několik dekád. THE BLEEDING jsou na svém čtvrtém albu ve skvělé formě. Sekají kolem sebe, připomínají démony ze starých časů, kteří se přišli pomstít za všechna příkoří, která jim byla způsobena. Nedokážu sedět v klidu, když "Godless Communion" poslouchám. Podupávám si nohou, tančím znovu a znovu na svém vlastním hrobě. Naslouchám šepotu nemrtvých a vyzývám všechny nejkrásnější zombie, aby se ke mě přidaly. Ne kamaráde, tohle není jen nostalgický výlet do starých dobrých časů, tohle je nahrávka, která se ti dostane do hlavy, pod kůži, do žil i do podvědomí. Mám vůbec psát něco dalšího? Že má album skvělý zvuk, motiv na obalu? Ale to je přeci u téhle kapely samozřejmost. Zničující death thrash metalové album, u kterého odpadává maso od kostí! Budete tančit s démony na svých vlastních hrobech!

Asphyx says:

Another rusty nail they’re hammering into my head. I’m sitting in an old, dingy dungeon, and rats are dancing around me on the sharp shards of memories. Darkness and cold envelop me. Deep underground, I’m waiting for death. Thoughts race through my head like mad. They resemble moths falling to the ground, scorched by fire. Everything is the color of blood, and every time I hear the sound of a door opening, I brace myself for a new kind of pain. And yet it all started so innocently. I was walking down a quiet street, and in the shadows, spectres were waiting for me. They attacked me like a pack of rabid dogs, like the British band THE BLEEDING.

“We’re of the same blood”, I shout into the darkness once again as I hit play on my player over and over. I’ve already written two reviews about this band, and we’ve also done a great interview together. You’ll find the links below today’s article. The world is shrouded in a heavy, stinking fog again this year; I’m waiting for death underground, and you can enjoy the new album, which once again cuts with the right side of the knife.


It’s a whirlwind, a gale in the afterlife, a tsunami, a shock wave that will sweep you off the face of the earth. You’ll be burned to ashes, scorched by sharp riffs, killer drums, and vocals reminiscent of a wounded beast’s roar. This band craves fresh flesh and serves up top-notch old-school death and thrash metal right on your coffin lid. Someone give me another beer I need to wash down the bitter aftertaste of this strange modern world. I’d rather flee again and again into the endless corridors of the underworld and force this album into my head under pressure. It has everything I need for my sinister rituals of the afterlife. It’s very well written, tainted with just the right dose of pent-up rage and energy gathered from ancient burial grounds. Sure, buddy, we’ve seen it all before, and the band carries the same DNA in its genes as groups like SODOM, KREATOR, MORBID ANGEL, SEPULTURA, SLAYER, DEATH, SOLSTICE, and MALEVOLENT CREATION. But these gentlemen, unlike many others, also inject their songs with plenty of their own ideas and creativity. So we’re really dealing with a pack of mangy dogs who, just like me, have been guarding the entrance to the underworld for several decades. THE BLEEDING are in top form on their fourth album. They’re tearing everything apart, reminiscent of demons from days gone by who’ve come to exact revenge for all the wrongs done to them. I can’t sit still when I listen to “Godless Communion”, I tap my foot, dancing over and over again on my own grave. I listen to the whispers of the undead and call on all the most beautiful zombies to join me. No, my friend, this isn’t just a nostalgic trip down memory lane this is a record that gets into your head, under your skin, into your veins, and into your subconscious. Do I even need to say anything else? That the album has great sound and a cool cover art? But that’s a given with this band. A devastating death thrash metal album that’ll make the flesh fall off your bones! You’ll be dancing with demons on your own graves!


about THE BLEEDING on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - THE BLEEDING - Monokrator (2023)





tracklist:
01. Immortal Flesh 
02. Altar Of The Ram 
03. Bestial Bloodlust 
04. Praise Of The Succubi 
05. Godless Communion 
06. Black Incantation 
07. Death Eternal 
08. Through The Morphean Gate 
09. Sacrificial Onslaught 
10. Born In A Casket (Cannibal Corpse Cover)

THE BLEEDING is: 
Craig Land – Vocals 
Tasos – Guitar 
Guy – Bass 
Davide Marini – Drums



pondělí 21. září 2026

Recenze/review - MORGUED - Ordnance Obscenum (2026)


MORGUED - Ordnance Obscenum
CD 2026, Iron Fortress Records

for english please scroll down

Myslel jsem si, že už to nezažiji. Přesto se to stalo. K prvnímu kontaktu došlo poprvé ve chvílích, kdy zůstal poslední člověk mimo virtuální síť. Lidstvo bylo odsouzeno k zániku. Říkali nám, zatímco vypalovali celá města a očišťovali Zemi od druhu zvaného člověk, že si za to můžeme sami. Měl to být takový zajímavý pokus. Neobstáli jsme. Příliš mnoho válek, násilí, nenávisti. Moc nás nezůstalo. Zatím se nám daří se ukrývat. Nebude ale to trvat dlouho. Všichni nakonec zemřeme.

Mám rád, když se kombinuje sci-fi a death metal. Líbí se mi texty, ale hlavně muzika. Je tu debutové album maniaků MORGUED z Bostonu. A stačilo několik prvních poslechů, abych se vrátil po časové ose zpět. A to jak díky skladbám samotným, tak i díky atmosféře, která opravdu připomíná sci-fi filmy a knihy z osmdesátých let minulého století. 


MORGUED hrají staroškolský death metal se spoustou technických a thrash metalových prvků. Výsledkem je koktejl, který připomíná jedovatou krev vetřelců z vesmíru. Velmi dobře napsané skladby se poslouchají tak nějak samy. Mají velmi dobrý, masivní, čitelný a naprosto zabijácký zvuk (Will Killingsworth - mastering, Chris Leamy - reording, mixing). O motivu na obalu netřeba diskutovat, je pod ním podepsán Ditch Witch a připomíná mi staré obaly sci-fi knížek, co jsem čítával jako mladý kluk. Hlavní ale je, alespoň co se týká mé maličkosti, atmosféra celé nahrávky, která je nekonečnou tmou vesmíru, setkáním s jinými civilizacemi. Když nad tím tak přemýšlím, tak asi nějak takhle bude vypadat apokalypsa, až k ní na naší kdysi tak krásné Zemi dojde. Zatím děláme všechno proto, abychom ji zničili. Pokud se už jako já nedokážete dívat na večerní zprávy a kroutíte nechápavě hlavou nad naší lidskou hloupostí, potom je tohle album také pro vás. Muzika je to klasická, tradiční, tihle gentlemani nevymýšlejí nic nového, ani převratného, ale to zde ani není účelem. Líbí se mi, že se kapele povedlo do jednotlivých songů vložit spoustu vlastních nápadů a invence. Novinka je tak nebývale pestrá, zajímavá a řeže tou správnou stranou nože. Kývám se spokojeně do rytmu, postupně přidávám hlasitost a dívám se z okna na černé nebe. Už to nebude dlouho trvat a objeví se. Nevím jak budou vypadat, jistý jsem si ale rozhodně s tím, že nás přiletí zničit, vypálit. Budu čekat, poslouchat u toho "Ordnance Obscenum", které bude i soundtrackem k apokalypse, která bude následovat. Myslel jsem si, že už to nezažiji. Přesto se to stalo. K prvnímu kontaktu došlo poprvé ve chvílích, kdy zůstal poslední člověk mimo virtuální síť. Lidstvo bylo odsouzeno k zániku. Syrový, temný a naprosto zničující death metalový útok z vesmíru! Lidstvo je odsouzeno k zániku a tohle album k tomu bude hrát jako soundtrack!


Asphyx says:

I thought I’d never live to see it. Yet it happened. First contact occurred just as the last human remained outside the virtual network. Humanity was doomed. As they burned entire cities and purged the Earth of the species known as humans, they told us it was our own fault. It was supposed to be an interesting experiment. We failed. Too many wars, too much violence, too much hatred. Not many of us are left. So far, we’ve managed to hide. But it won’t last long. We’ll all die in the end.

I love it when sci-fi and death metal are combined. I like the lyrics, but especially the music. Here’s the debut album from the maniacs MORGUED from Boston. It only took a few listens for me to be transported back in time thanks both to the songs themselves and to the atmosphere, which really evokes sci-fi movies and books from the 1980s.


MORGUED plays old-school death metal with plenty of technical and thrash metal elements. The result is a cocktail reminiscent of the poisonous blood of alien invaders. The very well-written songs just seem to play themselves. They have a great, massive, clear, and absolutely killer sound (Will Killingsworth - mastering; Chris Leamy - recording, mixing). There’s no need to discuss the cover art it’s signed by Ditch Witch and reminds me of the old sci-fi book covers I used to read as a young boy. But what matters most, at least to me, is the atmosphere of the entire recording, which evokes the endless darkness of space and encounters with other civilizations. Come to think of it, this is probably what the apocalypse will look like when it finally arrives on our once-beautiful Earth. For now, we’re doing everything we can to destroy it. If, like me, you can no longer bear to watch the evening news and find yourself shaking your head in disbelief at our human stupidity, then this album is for you, too. The music is classic and traditional; these gentlemen aren’t coming up with anything new or groundbreaking, but that isn’t the point here. I like that the band has managed to infuse each song with plenty of their own ideas and creativity. This new release is so incredibly diverse, interesting, and hits all the right notes. I’m nodding contentedly to the beat, gradually turning up the volume, and looking out the window at the black sky. It won’t be long now before they appear. I don’t know what they’ll look like, but I’m absolutely certain they’re coming to destroy us, to burn us to the ground. I’ll wait, listening to “Ordnance Obscenum”, which will also serve as the soundtrack to the apocalypse that’s about to follow. I thought I’d never live to see this. Yet it happened. First contact occurred the moment the last human remained outside the virtual network. Humanity was doomed. A raw, dark, and utterly devastating death metal assault from outer space! Humanity is doomed, and this album will serve as the soundtrack to it!


Tracklist:
1. Assemble the High Command (Intro)
2. The War Prayer
3. Terror Troops
4. Special Planetary Operations
5. Trenchfoot Gourmet
6. Cyberphilia
7. Colonize the Acid World
8. Armageddon State
9. Ordnance Obscenum

neděle 20. září 2026

Recenze/review - CARTILAGE - Operating Altar (2026)


CARTILAGE - Operating Altar
CD 2026, Everlasting Spew Records

for english please scroll down

Pokaždé, když se setmělo, tak jsem musel dolů, do sklepa. Světla v přízemí poblikávala a ihned mě obejmul nasládlý pach rozkládajících se těl. Stará nemocnice s ještě starší patologií. Nakládal jsem orgány, maso, kosti, lebky, mozky, do krabic. Stoly jsou plné dalších mrtvol, které šeptají. Dnes je ale něco jinak. Ohlédnu se za sebe a tam stojí překrásná sexy sestřička, se kterou běžně chodím na kávu, a drží v ruce čerstvě nabroušený skalpel. Prořízne mi hrdlo a když padám k zemi, tak se usmívám. Konečně přecházím na druhou stranu. Všichni, živí i nemrtví, u toho posloucháme nové album maniaků CARTILAGE.

Pozorný čtenář našich stránek moc dobře ví, že jsem o téhle smečce patologů již psal. Bylo to u příležitosti vydání EP "Tales from the Entrails: A Necrology". Užil jsem si předchozí nahrávku a novinka se mi také ihned dostala pod kůži i do vnitřností. A opět tam způsobila hnisavý vřed, který každým dalším poslechem tepe a pálí víc a víc. Myslím si, že jsem zde správně. Hromada mrtvol roste a krev stříká proudem. Tohle je death grindový stroj, který je velmi dobře seřízený a zabíjí na potkání. 


Při poslechu téhle nahrávky budete mít ruce ponořené po lokty ve vnitřnostech. Budete spolu s kapelou pitvat ještě trošku živé pacienty. Krev poteče proudem a ušpiněni se budete kývat do rytmu. Já to tak mám alespoň pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači. CARTILAGE vás pozvou do své morbidní galerie smrti, pustí vám žilou, vytahají vám střeva z břicha a vystřelí mozek z hlavy. Vy se tu toho budete usmívat, užívat si syrový a dobře čitelný zvuk, s chutí se podíváte na motiv na obalu a když album dohraje, tak se ve vás rozleje nekonečná prázdnota. Nemohu si zkrátka pomoci, mám pro tuhle smečku zdivočelých řezníků velkou slabost. Jejich hudba je samozřejmě nakažena stejnou DNA jako kapely typu CARCASS, EXHUMED, GENERAL SURGERY, IMPALED, HAEMORRHAGE, IMPETIGO, MORTICIAN, DEICIDE, MORBID ANGEL. Pánové elegantně tančí nejen na svých vlastních hrobech, ale i mezi death metalem a grindcore. Vše je samozřejmě náležitě syrové, zahnívající, jak se sluší a patří na daný styl. Sem tam vylezen na povrch i thrash metal a album tím získává na ještě větší intenzitě. Poprvé jsem nahrávku "Operating Altar" slyšel, když jsem si zlomil nohu a strávil spoustu času po nemocnicích. Moje fantazie pracovala na plné obrátky a když jsem potom při jedné návštěvě viděl lehátko s mrtvolou, bylo mi zcela jasné, že patříme k sobě, já i kapela. Marně jsem hledal, co bych albu vytknul, ale na rovinu - na nic jsem nepřišel. A teď, už mě prosím nechte, mám něco na práci. Musím dolů, do sklepa. Světla v přízemí poblikávají a ihned mě obejme nasládlý pach rozkládajících se těl. Už se na tu sestřičku moc těším. Jsem zvědavý, co bude mít dnes na sobě. Temná, syrová, drásající pitevní zpráva z death grindových patologických sálů! Album, které vás vyvrhne zaživa! 

Asphyx says:

Every time it got dark, I had to go down to the basement. The lights on the ground floor flickered, and I was immediately enveloped by the sweetish smell of decomposing bodies. An old hospital with an even older morgue. I packed organs, flesh, bones, skulls, and brains into boxes. The tables are full of more corpses, whispering. But today, something is different. I look back, and there stands the beautiful, sexy nurse I usually go out for coffee with, holding a freshly sharpened scalpel in her hand. She slits my throat, and as I fall to the ground, I’m smiling. Finally, I’m crossing over to the other side. All of us the living and the undead are listening to the new album by the maniacs CARTILAGE.

Attentive readers of our site know very well that I’ve already written about this pack of pathologists. It was on the occasion of the release of the EP “Tales from the Entrails: A Necrology.” I enjoyed the previous record, and this new one also immediately got under my skin and into my guts. And once again, it’s caused a festering ulcer there that throbs and burns more and more with every listen. I think I’m in the right place here. The pile of corpses is growing, and blood is gushing out. This is a death-grind machine that’s finely tuned and kills everything in its path.


When you listen to this recording, your hands will be elbow-deep in guts. Together with the band, you’ll be dissecting patients who are still barely alive. Blood will flow freely, and, covered in it, you’ll sway to the beat. At least that’s how it is for me every time I hit play on my player. CARTILAGE will invite you into their morbid gallery of death, bleed you dry, rip your intestines from your belly, and blast your brains out of your head. You’ll be smiling through it all, enjoying the raw and crystal-clear sound, eagerly checking out the cover art, and when the album ends, an endless void will wash over you. I simply can’t help it I have a huge soft spot for this pack of feral butchers. Their music is, of course, infected with the same DNA as bands like CARCASS, EXHUMED, GENERAL SURGERY, IMPALED, HAEMORRHAGE, IMPETIGO, MORTICIAN, DEICIDE, MORBID ANGEL. These guys dance elegantly not only on their own graves but also between death metal and grindcore. Everything is, of course, appropriately raw and rotting, as befits the genre. Here and there, thrash metal breaks through to the surface, giving the album even greater intensity. I first heard the album “Operating Altar” when I broke my leg and spent a lot of time in hospitals. My imagination was running wild, and when I saw a stretcher with a corpse on it during one of my visits, it was completely clear to me that we belonged together me and the band. I searched in vain for something to criticize about the album, but to be honest I couldn’t find a thing. And now, please let me go I’ve got work to do. I have to go down to the basement. The lights on the ground floor are flickering, and I’m immediately enveloped by the sweetish smell of decomposing bodies. I’m really looking forward to seeing that nurse. I’m curious to see what she’ll be wearing today. A dark, raw, harrowing autopsy report from the death-grind pathology labs! An album that will tear you apart while you’re still alive!



Recenze/review - CARTILAGE - Tales from the Entrails: A Necrology (2025):


tracklist:
01. Metal, Bone, And Sinew 
02. S.C.D. (Sudden Cardiac Death) 
03. The Autopsy: A Surgical Sonata 
04. The Sanguine Fiend 
05. A Lymphatic Labyrinth Of Roiling Rot 
06. Among The Offal 
07. Anatomical Incantations 
08. The Operating Altar 
09. Stitch By Stitch

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý osmdesátý osmý - Hospodský povaleč, barový intelektuál, klubový démon


Příběh pětistý osmdesátý osmý - Hospodský povaleč, barový intelektuál, klubový démon

Mohli jste mě potkat poměrně často v hospodě U Kance, přímo na náměstí. Měli tam dobré pivo, hezké servírky a hlavně tam býval odpoledne klid. Jezdíval jsem tramvají, na kterou jsem chodil pěšky. Když mi skončily přednášky nebo mě nebavily, což bylo poměrně často, tak jsem si přepočítal peníze v peněžence, upravil záložku v knize a zkontroloval, jestli mám nabité baterie v discmanovi. Chodíval jsem všude hodně pěšky, na rozdíl od Plzeňáků, na kterých mě fascinovalo, že i několik metrů jeli raději MHD. Vždycky jsem rád chodil, s kyslíkem v mozku se mi lépe přemýšlelo. Jo, býval jsem asi trošku mudrlant, rád jsem rozváděl různé teorie, diskutoval jsem. Pokud bylo s kým. Bohužel, spolužáků, se kterými se dalo pokecat, ubývalo. Někdy jsem se cestou stavil v jednom z antikvariátů, když bylo po výplatě, tak i v klasickém knihkupectví. Zaplatil jsem několik pokut v knihovnách, protože některé knížky jsem četl třeba třikrát po sobě. 

Míval jsem sešit, ohmataný až hrůza, do kterého jsem si z jedné strany zapisoval knížky, z druhé nové desky. Kupoval jsem Spark, Beng a vlastně všechno, co měli v Music Records na pultě. Z obyčejného posluchače se postupně stával závislák, protože mě hudba čím dál tím víc naplňovala. Každý mladík má v sobě spoustu frustrace. Nesl jsem si z rodiny pár šrámů, taky mi život nepěkně naložil. Nechodil jsem k žádnému psychologovi, i když jsem asi měl. Jenže to jsem tenkrát nevěděl. Ona to taky byla pořád nepochopitelně ostuda. Jakmile bych třeba někde řekl, že musím chodit na sezení, ihned by mě spousta lidí odsoudila a považovala za divného a blázna. Já měl knihy a hudbu. Tyhle dva koníčky mě spolu se sportem, kterému jsem se přes týden věnoval každý den (a víkendy kalil, asi jako tehdy na koleji každý), mě vytáhly ze všeho. Jsem jim vděčen za to, že vůbec žiju. Pokaždé, když jsem byl na dně, tak jsem si pustil oblíbenou desku, vymlátil si hlavu někde pod pódiem a bylo zase fajn. Do hospod jsem tenkrát chodil rád. Třeba jen tak sedět, pozorovat lidi, číst si. Popíjel jsem. Zpět na kolej jsem chodil v dobré náladě, ale co se týká chlastu, tak si myslím, že jsem s ním uměl poměrně dobře pracovat. Někdy jsem sice neměl záklopku, ale to tak nějak patřilo k dobrému vychování.

Hlavně to byla sranda. Můj otec pil na žal, na smutek, protože musel. Já to měl vždycky tak, že jsem byl přes týden většinou úplně na suchu, pokud se tedy něco nevyvrbilo. Měl jsem pár svých oblíbených hospod. Na Kurtech, kousek od koleje. Tam dobře vařili a já si dopřával. U Darebáka, protože to bylo blízko školy a věznice a chodila tam vskutku vybraná společnost. U Ševců, kam chodím občas dodnes, kde jsme se setkávali s mojí budoucí ženou a s ostatními, když jsme přijeli ze svých domovů. Nebo když jsem šel večer na koncert do Divadla pod Lampou. Moc jsem ale nemusel studentské kluby. U nás na koleji A3 byl sice bar, ale já měl raději obyčejné dělnické čtyřky. S octem a cibulí, s nakládanými utopenci, s buřty na roštu. Poslouchal jsem chlapy, jak se baví po práci, tak nějak cítil, vnímal, že patřím mezi ně. Občas jsem potkal někoho, s kým bylo dobře a šlo se dál. Do Ucha, do Oka, mezi studentíky, kde jsem sedával na baru a diskutoval o věčnosti.

Moc dobře vím, že jsem se líbil určitému intelektuálnímu typu citlivých dívek. Letěly na mě, ani nevím proč. Možná za to mohly moje brýle, vysoká hubená postava nebo dělnické metalové žebradlo pokaždé naplněné knihou, sešitem s tužkou a discmanam. Byl jsem metalista tělem a duší, ale některé dívky říkaly, že působím až démonicky. Což je zajímavé, možná jsem měl zadumaný výraz ruského básníka, ale uvnitř jsem se pořád tlemil. Říkali o mě, že jsem vtipný, ale určitě jsem tím v té době zakrýval i určitý smutek, který jsem v sobě pořád měl. Neuvědomoval jsem si to, ale smrt Kačenky, mých kamarádů, odchod otce, tohle všechno ve mě zanechalo hluboké stopy, které nešly ještě několik let vymazat. Někdy jsem se z toho snažil vypsat básněmi. Myslím si že byly výborné, dnes by stály rozhodně za vydání. roztrhal jsem je, moc mě bolely. Hlavou se mi dodnes občas prochází nekonečná řada postav. Některé se jen zastavily, prohodily pár slov, přesto zanechaly vzpomínky, jiné mě ovlivnily na celý život. 

Pravdou je, že když se ohlédnu za sebe, tak jsem asi na některé věci víc empatický, vnímavější, než ostatní. Neumím být v klidu, když se někde děje nějaké bezpráví. Kolikrát jen já dostal do držky, že jsem se někoho zastal. Klidně úplně cizího člověka. Přemýšlel jsem nad tím, napsal o tom několik povídek, snažil se tolik nestarat o okolí, ale nejde to. Mám to v sobě, stejně jako neutuchající touho něco tvořit, dělat. Něco, co mě naplňuje, což je dnes nadužívané slovo, ale u mě opravdu platí. Studoval jsem úplně něco jiného, ale do notesu si zapisoval soukromé reporty z koncertů, poznámky o knihách nebo jen postřehy. Někdy ve formě básně, jindy třeba jen vtipné hlášky. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych chtěl být spisovatelem. To je moc velká dřina, ale umění mě vždy fascinovalo. Mám rád věci, hudbu, obrazy, knihy, které jsou ohlodané na kost, které jdou až na dřeň. Nemám rád pozlátko, faleš a pózy. Raději jsem chlastal několik dní v kuse se soustružníky ze škodovky, než se spolužáky, kteří nosili i v létě šály a klobouky, protože se považovali za umělce. Ti mě nudili, připadalo mi, že život je jinde. 

Prosté jídlo, dnes by se řeklo rustikální. Obyčejný východ slunce, ševel stromů, potůček, krásně zaoblené křivky mojí holky, dobrý riff, rozervaní spisovatelé, tohle byly věci, které byly a jsou dodnes mojí součástí. Ve škole jsem počítal nudné rovnice, učil se o chladných strojích, řešil fyzikální zákonitosti. V soukromí jsem přečetl celou Vojnu a mír, byl na smyčcovém kvartetu, na death metalu i grindcore. Většinou ve stínu jsem nasával atmosféru, nechával muzikanty i básníky, aby na mě působili. Když se mi pak dostali do hlavy, přemýšlel jsem. Chodil jsem sám ulicemi, většinou naproti své milé, abych se pak ztratil v jejích očích, úsměvu a náručí. Byl jsem zamilovaný až po uši. A hrozně se mi to líbilo. Měl jsem pocit, že se vznáším, že zažívám něco obrovského, neuchopitelného. Udělal jsem za svůj život spoustu chyb, ale většinou nedopatřením. Babička mi několik hodin před tím, než umřela, vzala hlavu do dlaní a pohladila mě. Buď dobrým člověkem. Jak jednoduché, myslel jsem si tehdy, ale někdy je to neskutečný boj. Zůstat rovný, čestný, nelhat, neohýbat se. Hoď kamenem, kdož si bez viny. Často jsem na svoji bábrdlinku i dědu vzpomínal. Byli jak z jiného světa. Zažili si neskutečný věci a zůstali opravdoví. Tak proč bych nemohl i já? 

Hospody mi daly hrozně moc. Poznal jsem lidi. V barech jsem byl za chytrého a vycházelo mi to. Všude jsem pil většinou jen pivo, sem tam rum, ale to už musela být nálada. V klubech jsem se ale měnil v démona. Neumím stát na oblíbené kapely jako solný sloup. Se mnou muzika šije, rve mi vnitřnosti, rezonuje mi v kostech i mozku. Odříkávám neuměle texty spolu s kapelou, šlapu po vylitých kelímcích, do očí mi svítí světla. Bez živé muziky bych zemřel, tehdy jsem skákal z pódia, točil se v mosh-pitu. Objímal se s cizími lidmi, jen z čiré radosti, vnímal jsem, nasával sílu davu, tlak a energii, které ke mě proudily z pódia jako nějaká řeka, ve které jsem se topil, zalykal se, abych se samou  radostí nakonec vždycky utopil. Když se dohrálo, tak jsem chtěl být chvilku sám, nechat v sobě zážitek uzrát. Nikdy jsem nevynášel soudy jakmile kapela skončila. Pro mě bylo, je a asi už navždy bude setkání s hudbou, knihou velmi silným, niterným a osobním zážitkem. 

Světem kráčím dál, s hlavou vztyčenou stejně, možná už trošku pomaleji. Pravdou ale je, že do hospod už tolik nechodím. Změnily se. Jsou jiné, je v nich odlišná nálada a navíc, málokdy do nich někoho nalákám. Každý je dnes na internetu, ale tehdy, když jsem byl mladý, tak jsem jsem všechno prožívali osobně, autenticky. Holky nám voněly, s klukama byla sranda. Debila jste poznali podle chování a poslali jste jej do prdele. A když neodešel, tak dostal do držky. Všechno bylo (a teď nechci působit jako stařec křičící na mraky) opravdovější, autentičtější. V klubech a na koncertech už se do mosh-pitu nehrnu, ale hlavou si pořád rád zamávám. Jsem ale moc rád, za nekonečnou řadu postav, které jsem za svůj život potkal. Děkuji vám za to. Každý přípitek u stolu, koupené pivo nebo jen pár prohozených slov, bylo, je a vždycky bude víc, než nějaký příspěvek někde ve virtualitě. Býval jsem mladý kluk, co sedával v rohu hospody a těšil se na šum, na ševel hlasů, hlášek, na legraci, kterou jsem tehdy zažíval. Možná v tom je spousta nostalgie a vzpomínek na časy minulé, ale klidně bych si to zopakoval. Třeba by se mi povedlo napravit i pár chyb, které jsem tehdy udělal. Moji milí čtenáři, je dost dobře možné, že jsme se potkali už tehdy. Na koncertech, na které jsem jezdil. Na vlakovém nádraží nebo jen tak, na ulici. Myslím si, že ano. A pokud jsme se nepotkali fyzicky, tak naše duše určitě. Věřím v to.

Protože komunita metalistů tehdy a u mnohých to platí i dnes, drží při sobě. Někdo vzešel z hlubokého undergroundu, jiný přišel ze zábav, vždycky to bylo vcelku jedno. Kdysi, i dnes si myslím, že procento debilů je mezi námi přeci jen o trošku menší. Utvrzují mě v tom návštěvy koncertů, různých akcí a vlastně i hospod. Jsem rád, že jsem byl kdysi proklet a dnešní příběh berte jako takové malé skromné poděkování pro vás. Hele, schválně, také to máte tak, že jste někde na festivalu a potkáte někoho, koho jste v životě předtím nikdy neviděli? Sedne si k vám ke stolu a je jedno, jaký má věk, pohlaví nebo třeba barvu pleti. Dáte se do řeči a připadá vám, že jste spolu vyrůstali, že se znáte odnepaměti? Jsem za tyhle chvíle vždycky hrozně rád. Dnes už mě tolik často v hospodě nepotkáte. To už spíš v lese nebo někde s knihou. Ale na koncerty pořád ještě rád vyrazím. Tak až se někde potkáme, dáme pivo, co vy na to? Jen tak pokecáme o hudbě, o životě a budeme se u toho usmívat, jako to dělají blázni. Beru vás za slovo. Ruku na to!


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 19. září 2026

Recenze/review - BURIAL RUTHLESS - Held by Evil (2026)


BURIAL RUTHLESS - Held by Evil
CD 2026, Great Dane Records

for english please scroll down

Pokud už koketuji s technickým death metalem, tak mě musí opravdu kapela přesvědčit, abych o ní napsal několik řádek. BURIAL RUTHLESS jsou původem z Venezuely. Pánové se přestěhovali do Španělska, aby letos vydali své první dlouhohrající album. Nejdřív jsem kolem něj opatrně chodil jako šelma kolem své kořisti. Nakonec jsem jej vložil do přehrávače, sedl si a nechal v naprosté tmě na sebe nahrávku působit.

Jakoby se něco ostrého postupně dostávalo do mých vnitřností, do mé mysli, do mého podvědomí. Stačilo několik společných setkání, aby ve mě kapela zanechala hlubokou krvavou stopu. Hraje se zde spíše tradičnější technický death metal, se spoustou zajímavých pasáží a momentů. Ale hlavně zvláštní, neklidnou atmosférou plnou naprosté temnoty, chladu a nenávisti. Je to masakr, který se mi zadřel pod kůži. 


Jedná se o debut a jasně, že vše není dokonalé. Dovedl bych si představit trošku špinavější a surovější zvuk, ale to jsou jen drobnosti. Jako celek na mě album působí uvěřitelně a opravdově, dal jsem si jej do své soukromé diskografie a poslouchal jej v práci, v autě, na svých nekonečných toulkách temnotou. A pokaždé na mě působilo trošku jinak. Jako bych seděl v plesnivém sklepě, bezmocný a svázaný. Každou hodinu někdo přijde a začne mi do hlavy zatloukat rezavé hřeby. A dělá to tak, abych nezemřel, abych si všechnu tu bolest, chlad, ostré riffy, divoké melodie, zabijácké bicí i syrový vokál užil. BURIAL RUTHLESS se tak pro mě stali velkým překvapením. Znáte to. Neznámé jméno, kterých jsou stovky, přistupoval jsem k nové desce "Held by Evil" spíše skepticky. A pak mě smetlo tsunami, byl jsem spálen na popel, pohřben zaživa, abych znovu povstal a užíval si morbidní atmosféru. Pánové hrají rychle, nekompromisně, ve skladbách naleznete spoustu ostrých pasáží, ale nezapomínají ani na to, aby se jednotlivé motivy dobře poslouchaly. Album má drive, starodávnou sílu, je znát, že při jeho nahrávání chtěla kapela ničit a zabíjet hudbou. Líbí se mi motiv na obalu, ale hlavně si užívám nahrávku jako celek. Jako starý pes, který hlídá vstup do podsvětí více než tři dekády, vám mohu letošní počin těchto maniaků jenom doporučit. Pokud máte chuť na poctivou a dobře odvedenou práci, tak neváhejte ani chvilku. Už nesedím v temné sklepě. Roztrhl jsem řetězy, kterými jsme všichni běžně spoutáni a narval jsem si tuhle desku pod tlakem do hlavy. Nechte si chutnat! Technický death metal, zahraný s morbidní noblesou! 

Asphyx says:

If I’m going to dabble in technical death metal, a band really has to win me over for me to write a few lines about it. BURIAL RUTHLESS hail from Venezuela. The guys moved to Spain to release their first full-length album this year. At first, I circled it cautiously, like a predator circling its prey. Finally, I put it in the player, sat down, and let the recording sink in while sitting in complete darkness.

It was as if something sharp was gradually penetrating my insides, my mind, my subconscious. It only took a few listens for the band to leave a deep, bloody mark on me. They play a more traditional style of technical death metal, with plenty of interesting passages and moments. But above all, there’s a strange, unsettling atmosphere full of utter darkness, coldness, and hatred. It’s a massacre that has seeped under my skin.


This is a debut album, and obviously, not everything is perfect. I could imagine a slightly grittier and rawer sound, but those are just minor details. As a whole, the album strikes me as authentic and genuine; I’ve added it to my personal collection and listened to it at work, in the car, and on my endless wanderings through the darkness. And each time, it affected me a little differently. It was as if I were sitting in a moldy basement, helpless and bound. Every hour, someone comes and starts hammering rusty nails into my head. And they do it in such a way that I don’t die so that I can fully savor all that pain, the cold, the sharp riffs, the wild melodies, the killer drums, and the raw vocals. BURIAL RUTHLESS has thus become a huge surprise for me. You know how it is. An unknown name one of hundreds so I approached their new album, "Held by Evil", with some skepticism. And then a tsunami swept me away; I was burned to ashes, buried alive, only to rise again and revel in the morbid atmosphere. These guys play fast and uncompromisingly; you’ll find plenty of intense passages in the songs, but they don’t forget to make sure the individual motifs are a pleasure to listen to. The album has drive and an ancient power it’s clear that when recording it, the band wanted to destroy and kill with their music. I like the cover art, but most of all, I’m enjoying the record as a whole. As an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for more than three decades, I can only recommend this year’s release from these maniacs. If you’re in the mood for honest, well-crafted work, don’t hesitate for a second. I’m no longer sitting in a dark basement. I’ve broken the chains that normally bind us all and forced this album into my head with all my might. Enjoy! Technical death metal, played with morbid elegance!


Tracklist:
01. Intro 
02. Demons Within 
03. Conditioned For The Womb 
04. Mutilated Mind 
05. Sweat In My Blood 
06. Groove, Plastic And Antropophagist 
07. Aire Del Sure 
08. Southern Death 
09. Held By Evil 
10. Bleeding Memories 
11. La Caida Del Aborrecido

pátek 18. září 2026

Recenze/review - RUNEMAGICK - After Chaos: Nocturnal Vigil (2026)


RUNEMAGICK - After Chaos: Nocturnal Vigil
CD 2026, Hammerheart Records

for english please scroll down

Ticho temného lesa. Jeho majestátnost. Stoleté stromy, které pamatují mnohé. Symboly vyryté do kamenů našimi předky. Někdy se mi to stává. Probouzím se uprostřed noci a nevím, co byl děsivý sen a co krutá realita. Jakoby mě volaly síly, které nejsou z tohoto světa. Obleču se a jdu ven. Moje kroky směřují do tmy. Kráčím pomalu, užívám si rytmus i melodie nové nahrávky švédských RUNEMAGICK. Kývám na pozdrav stínům, ztrácím se v chladu a mlze. Stále hledám, jako my všichni, kořeny našich předků.

Pravdou je, že mám pro hudbu Nicklase Rudolfssona velkou slabost. Pokaždé, když vyjde nové album, tak mám pocit, že mi mluví z duše, že hovoříme stejným jazykem, že jsme stejné krve. Líbí se mi kombinace doom metalu i deathu, ale hlavně meditativní přesah hudby. Potřebuji vždy klid, naprosté ticho a nebo černý les s jeho tajemnou atmosférou. V těchto chvílích vyniknou nové skladby nejvíce. 


Nicklas Rudolfsson nadále rozvíjí své myšlenky a nápady. Vydává se cestou starých šamanů a druidů, prochází se po dávno opuštěných pohřebištích, oživuje pradávné rituály života a smrti. Každý víkend dávám sbohem městu a ztrácím se na lesních pěšinách. RUNEMAGICK bývají mými velmi dobrými průvodci. Samota duše i těla, vše je ohlodané na kost, syrové, chladné, nekonečně temné. V jednotlivých motivech je zvláštní neklid. Je jasné, že album nebude pro každého, ale tak tomu bývá vždy. Někomu budou vadit příliš dlouhé, opakující se pasáže, jenže přátelé, tohle už není jen hudba, to je mrazivá mantra, která mě pokaždé přenese do jiných světů a dimenzí. V mé hlavě nejdříve létají myšlenky jako zběsilé, aby se nakonec zklidnily a došly spočinutí. Možná něco podobného zažívají kněží nebo mniši na svých cestách za poznáním. Na hudbě jsem vždy miloval její sílu, tlak, energii a jako starý pes oceňují hlavně uvěřitelnost, opravdovost, ryzost a naprostou autenticitu. Tohle všechno tenhle švédský mág umí na výbornou. Vše vždy bylo, je a bude o předaných emocích a já mohu opět s klidem napsat, že je "After Chaos: Nocturnal Vigil" výborné po všech stránkách. Je velmi dobře napsané a složené, má v sobě něco přitažlivého, odlišného, originálního. Dívali jste se někdy fascinovaně na hladinu horského jezera? Leželi jste v trávě a sledovali oblaka? Báli jste se stínů, když jste spali uprostřed divočiny? Naslouchali jste zvukům přírody? Pak určitě víte, o čem píšu. Ticho temného lesa. Jeho majestátnost. Stoleté stromy, které pamatují mnohé. Symboly vyryté do kamenů našimi předky. Někdy se mi to stává. Probouzím se uprostřed noci a nevím, co byl děsivý sen a co krutá realita. Už musím zase jít. Věčnost mě volá. Temná a chladná doom death metalová, runová magie! Pradávné obřady jdoucí až ke krvavým kořenům našich předků! Symboly znovu zářící do tmy!

Asphyx says:

The silence of the dark forest. Its majesty. Centuries-old trees that have witnessed so much. Symbols carved into the stones by our ancestors. Sometimes this happens to me. I wake up in the middle of the night and can’t tell what was a terrifying dream and what was cruel reality. It’s as if forces not of this world are calling to me. I get dressed and go outside. My footsteps lead into the darkness. I walk slowly, savoring the rhythm and melody of the new album by the Swedish band RUNEMAGICK. I nod in greeting to the shadows, losing myself in the cold and fog. I’m still searching, like all of us, for the roots of our ancestors.

The truth is, I have a soft spot for Nicklas Rudolphsson’s music. Every time a new album comes out, I feel like he’s speaking from my soul, that we speak the same language, that we’re of the same blood. I like the combination of doom metal and death metal, but above all, the meditative quality of the music. I always need peace, complete silence, or a dark forest with its mysterious atmosphere. That’s when the new songs really shine.


Nicklas Rudolfsson continues to develop his thoughts and ideas. He follows in the footsteps of the ancient shamans and druids, wanders through long-abandoned burial grounds, and revives ancient rituals of life and death. Every weekend, I bid farewell to the city and lose myself on forest trails. RUNEMAGICK tend to be my very good guides. The solitude of soul and body everything is stripped to the bone, raw, cold, and infinitely dark. There’s a strange restlessness in the individual tracks. It’s clear that this album won’t be for everyone, but that’s always the case. Some may be bothered by the overly long, repetitive passages, but my friends, this is no longer just music it’s a chilling mantra that transports me to other worlds and dimensions every time. At first, thoughts race through my head like mad, only to eventually calm down and find rest. Perhaps priests or monks experience something similar on their journeys of discovery. What I’ve always loved about music is its power, intensity, and energy, and as an old hand, I especially appreciate believability, sincerity, purity, and absolute authenticity. This Swedish magician excels at all of these. It has always been, is, and will always be about the emotions conveyed, and I can once again say with confidence that "After Chaos: Nocturnal Vigil" is excellent in every respect. It is very well written and composed; there is something captivating, unique, and original about it. Have you ever gazed in fascination at the surface of a mountain lake? Have you ever lain in the grass and watched the clouds? Have you ever been afraid of shadows while sleeping in the middle of the wilderness? Have you ever listened to the sounds of nature? Then you surely know what I’m writing about. The silence of the dark forest. Its majesty. Centuries-old trees that have witnessed so much. Symbols carved into stones by our ancestors. Sometimes it happens to me. I wake up in the middle of the night and don’t know what was a terrifying dream and what was cruel reality. I must go again. Eternity calls me. Dark and cold doom death metal, runic magic! Ancient rituals tracing back to the bloody roots of our ancestors! Symbols shining once more into the darkness!


about RUNEMAGICK on DEADLY STORM ZINE:







tracklist:
1. After Chaos 
2. Rune Magick Unbound 
3. The Nocturnal Vigil 
4. Urdr's Cosmic Weave 
5. Abyssal Continuum 
6. Formless Dawn 
7. The Vast That Knows No Shape 
8. Into the Endless Continuance 

Line up:
Nicklas Rudolfsson - Vocals, guitars, bass, synthesizers, jaw harp, drums and percussion

Special guest:
Dísa Draugurinn - Shamanic trance voice



KNIŽNÍ TIPY - Noční stíny - Eva Björg Ægisdóttir (2026)


Noční stíny - Eva Björg Ægisdóttir
2026, Vendeta

Vždycky jsem měl rád, když dokázali spisovatelé vložit do svých knih atmosféru místa, přírody, naturelu lidí. Island je pro nás zvláštní země. Málo osídlená, přesto se spoustou dobrých autorů. Někdy si říkám, že díky divoké a drsné přírodě všichni ve svých volných chvílích buď píší a nebo skládají skvělou muziku. Od Evy Björg Ægisdóttir jsem četl již dvě knihy, nějak mě uhranul způsob jejího vyprávění. Pokaždé, a platí to i tentokrát, mám pocit, jako bych byl přímo součástí děje, jako bych se procházel islandskými vesnicemi a městy. Navíc její knihy dokáží být hodně napínavé a temné. Jako lidská duše. Zkrátka a dobře, jakmile jsem na Knihách Dobrovský zahlédl, že lze knihu předobjednat, učinil jsem tak. Následovalo klasické kolečko. Těšení, čekání na dopravce, krása rozbalování a pak konečně společné chvíle, které byly jako vždy skvělé.

Islandští autoři mají, stejně jako třeba švédští, dánští nebo norští, schopnost napsat velmi mrazivé příběhy. Možná je to prostředím nebo lidmi samotnými, kteří musí často bojovat s nepřízní počasí, ale já to ze severských knih vždycky cítím. A miluji to! To napětí, staré křivdy, sahající mnohdy daleko do minulosti. Drsné podmínky i jedinci, kteří mají divný pohled. Asi jako každý čtenář tohoto stylu rád vyšetřuji. Kniha se stane mojí osobní záležitostí a nemám klid, dokud se vrah nenajde. Často jsem nad tím přemýšlel, jestli nejsem trošku ujetý, když čtu pořád jen o vraždách, ale asi ne. Jednak nejsem sám a hlavně, já mám na podobných knihách rád to tajemno, napětí. To mě přitahuje. Už jsem to psal mnohokrát. Několikrát jsem dostal knihy, které by měly být vtipné, o lidech v mém věku a nesmál jsem se ani jednou. Chyběla mi taková ta touha číst dál, když jste chycení. Nemám rád plytkost a obyčejnost. Eva Björg Ægisdóttir taková není. Umí zaujmout, chytit za pačesy. 

V rámci rehabilitace v únoru zlomené nohy chodím o víkendu vždy plavat ven. Na lidi už je zima a neznám nic krásnějšího, než les v období babího léta. Vždycky se uzavřu do své ulity, překonám studenou vodu, vyhřívám se potom na zbytcích stále silného slunce. Odpočívám ve stínu a když mám chuť, tak si beru knihu s sebou. Čtu si. Dokud neuschnu. Lehávám u borového lesa, začtu se a je mi jedno, že "moji" pláž obsadili nudisté. Jsem mimo, ve svém světě. Jsem tu jediný oblečený a je mi to absolutně jedno. Občas vyjeknu, když šlápnu na šišku, ale pak už jsem zase na Islandu a nechávám nohu odpočinout, po mnoha cvicích ve vodě a mnohém plavání. Tady, v přírodě, vynikne případ pokaždé úplně jinak. Vyšetřování je zase pěkně komplikované, Eva se vydává několika slepými cestami, ale nakonec případ dobře dopadne. Byl jsem úplně mimo, nevnímal jsem nahá těla kolem mě, jen jsem si četl a když jsem knihu konečně zaklapl, napil se vody a chystal se na náročnou cestu do kopce domů, usmíval jsem se. Možná jsem odhalil vraha. Nebo ne? 

Taky když potkáte někoho venku s knihou, tak se snažíte zjistit, co zrovna čte? Mám tu zkušenost z plzeňských tramvají, ve kterých hodně čtou mladé holky, ale to jsou knihy, které vůbec neznám. Podle obalů samé fantazy, plné čarodějů a sexu. Sem tam potkám dámu v letech, jak drží v ruce červenou knihovnu, ale většinou se snaží obal zakrýt, jako by se za svoji vášeň trošku styděla. Jezdím do práce velmi brzy ráno a knihu čtou tři lidé. Přátelé, chápete to? Je půl páté, všichni mají zachmuřené tváře a tihle hrdinové už čtou. A ne jen tak něco. Jsou to závisláci jako já. Severské krimi, sem tam King, někdy i něco vážnějšího. A ano, několikrát se mi stalo, že jsem si název zapsal, vyhledal a za několik týdnů se s vámi o tip podělil. Samostatnou kapitolou jsou potom čtenáři se čtečkami. Vypadá to, že se tomu časem také nevyhnu, ale připadá mi, že ti čtou přeci jen jinak. Ale třeba se pletu a jen mě mrzí, že nevím, co zvolili za titul. 

Vrátím se domů a mám toho plné kecky. Chvilku sedím a vychládám. Dáme si oběd, jsme tu sami s manželkou. Děti jsou na cestách. Pak si každý zalezeme do svého kouta. A čteme si až do večera. Pro mě jsou to stále velmi uklidňující a relaxující chvíle. Hltám slova, přemýšlím o nich, toulám se Islandem, jsem jako stín, který stojí v pozadí a sleduje, jak Elma Jónsdóttir vyšetřuje. Je to velmi dobrá kniha, jsem moc rád, že jsem tuhle autorku poznal a zařadil si ji do své sbírky. Pokud máte rádi severské krimi s přihlédnutím k divokosti Islandu, udělejte to také, zklamáni rozhodně nebudete. Já zase otevírám Databázi knih v jednom okně a v druhém Knihy Dobrovský. Tak co nám vyšlo zase nového, co si objednám? Nechte se překvapit. Opět vám moc děkuji za přízeň a mějte se co nejlépe. Samozřejmě s knihou. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obyvatelé Akranesu jsou v šoku: při požáru rodinného domu zahyne místní mladík Marinó, syn úspěšného podnikatele s nemovitostmi. Elma Jónsdóttir a její kolegové z kriminálního oddělení velmi záhy zjistí, že požár někdo založil úmyslně, a tak se rozbíhá pátrání po možném viníkovi, které zpočátku končí ve slepých uličkách. Později však vyjde najevo, co zadal Marinó před svou smrtí do internetového vyhledávače, a vyšetřovatelé se začnou obávat, že nemají co do činění pouze s jednou vraždou, ale rovnou se dvěma. Islandská autorka Eva Björg Ægisdóttir debutovala v roce 2018 oceňovaným detektivním románem Tiché kroky na schodech (česky 2025), na nějž navázalo pokračování Prolhané holky (česky 2026). Ve třetím dílu série s vyšetřovatelkou Elmou Jónsdóttir Noční stíny mohou čtenáři sledovat, jak si poradí se svým třetím velkým případem po přesunu na kriminální oddělení v Akranesu. Kromě komplikovaného vyšetřování se Elma navíc musí potýkat s náročnou situací ve svém soukromí, která jí co nevidět převrátí život vzhůru nohama.



---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 17. září 2026

Recenze/review - REVEL IN FLESH - Flesh For The Kult Of Death (2026)


REVEL IN FLESH - Flesh For The Kult Of Death
CD 2026, War Anthem Records

for english please scroll down

V márnici se začala hromadit další těla. Bude to trvat ještě hodně dlouho, než všechno zpracuji. Hrobů je málo a tak musím některé exhumovat. Bývají v nich pohřbeni prokletí kněží, sebevrazi a všichni ti, kteří za svého života způsobili ostatním spoustu bolesti. Jsem starý hrobník a miluji chladná rána na mém hřbitově. Sedávám hned vedle malé kaple a dívám se na nakloněné náhrobky. Poslouchám u toho novou nahrávku německých REVEL IN FLESH a kývám se spokojeně do rytmu.

Na tuhle smečku je spolehnutí jako na smrt. Kolem nás se mění svět, je čím dál chaotičtější, zlejší, podivnější a pomalu mu přestávám rozumět. Každé nové album německých tmářů je ale jistotou, záchytným bodem. I letos dostanete poctivou porci severského death metalu s příchutí krvavé mlhy. Poslouchat novinku je jako se účastnit starodávného obřadu pro vyvolávání temných sil. 


Němci jsou již dávno zapsáni rudým písmem do starých death metalových archívů. My, kteří trávíme veškerý svůj čas v katakombách, víme své. Stejně jako kapela nemusíme nikomu nic dokazovat. Pánové opět sází na upřímnost, na na kost ohlodané ritty, na ostré melodie, na hrubý vokál připomínající řev hladové bestie, na zabijácké bicí. To vše zabalené v plesnivém, hnilobném zvuku, s masivním a dobře čitelným výrazem. Motiv na obal vytvořil jako vždy vynikající Juanjo Castellano a já si tak gurmánsky album vychutnávám po všech stránkách. REVEL IN FLESH na novince zúročili své bohaté zkušenosti a vy se tak můžete nechat unášet na zpěněných vlnách řeky smrti. Ano, skupina čerpá inspiraci ze starých archívů, ale dělá to velmi citlivě, s velkým srdcem a nadšením. Věřím jim každou melodii, sedávám dlouhé hodiny v márnici a rozmlouvám s nemrtvými. Nebude to už dlouho trvat a přijdou se pomstít. Cítím to v kostech a když poslouchám "Flesh For The Kult Of Death", tak jsem si s tím naprosto jistý. Němci jsou ve skvělé formě, jsou pro mě jasnou a přesnou definicí toho, co mám na death metalu jako stylu rád. Čeká mě dlouhá noc. Někdo musí exhumovaná těla zpracovat. Znovu zapínám play na svém přehrávači a drtím prašivé kosti spolu s kapelou. V myšlenkách mi ožívají pradávné kulty a líbí se mi, že skladby opět řežou tou správnou stranou nože. Maso odpadává od kostí a nad hřbitovech se vznáší zvláštní krvavá mlha. Objeví se pokaždé, když poslouchám nějaké velmi dobré album. Smrt má mnoho podob a tu, kterou nám předkládají tihle tmáři, je velmi krutá, ošklivá, nekonečně chladná, uvěřitelná, ryzí a naprosto autentická. V márnici se začala hromadit další těla. Bude to trvat ještě hodně dlouho, než všechno zpracuji. Mám čas. Mrtví nikam neutečou. K téhle nahrávce se budu ještě hodně dlouho vracet. Dávám jí vysokou známku kvality. Morbidní, syrové, zlověstné death metalové album! Pradávný krvavý obřad pro vyvolávání temných sil! Drcení prašivých kostí, exhumace prokletých hrobů! 

Asphyx says:

More bodies have begun to pile up in the morgue. It will take me a very long time to process them all. There aren’t enough graves, so I have to exhume some. They usually contain cursed priests, suicides, and all those who caused others a great deal of pain during their lives. I’m an old gravedigger, and I love the cool mornings in my cemetery. I sit right next to the little chapel and look at the tilted headstones. As I do, I listen to the new album by the German band REVEL IN FLESH and nod contentedly to the beat.

You can count on this band as surely as you can count on death. The world around us is changing it’s becoming increasingly chaotic, more evil, stranger and I’m slowly losing my grasp on it. But every new album from these German dark masters is a certainty, an anchor. This year, too, you’ll get a solid dose of Nordic death metal with a hint of bloody mist. Listening to this new release is like participating in an ancient ritual to summon dark forces.


The Germans have long been etched in red ink in the old death metal archives. We, who spend all our time in the catacombs, know the score. Just like the band, we don’t have to prove anything to anyone. The guys are once again banking on honesty, on riffs stripped down to the bone, on sharp melodies, on raw vocals reminiscent of a hungry beast’s roar, and on killer drums. All of this is wrapped in a moldy, putrid sound, with a massive and clearly defined character. As always, the cover art was created by the excellent Juanjo Castellano, and I’m savoring every aspect of this album like a true connoisseur. REVEL IN FLESH has put their wealth of experience to good use on this new release, so you can let yourself be carried away on the foaming waves of the river of death. Yes, the band draws inspiration from old archives, but they do so very sensitively, with great heart and enthusiasm. I believe every melody they play; I sit for hours on end in the morgue, conversing with the undead. It won’t be long before they come to exact their revenge. I can feel it in my bones, and when I listen to “Flesh For The Kult Of Death”, I’m absolutely certain of it. The Germans are in great form; to me, they’re the clear and precise definition of what I love about death metal as a genre. A long night awaits me. Someone has to deal with the exhumed bodies. I press play again on my music player and crush the decaying bones along with the band. Ancient cults come to life in my mind, and I love that the songs are once again cutting with the right edge of the knife. Flesh falls from the bones, and a strange, bloody mist hovers over the cemeteries. It appears every time I listen to a really good album. Death takes many forms, and the one these dark masters present to us is very cruel, ugly, infinitely cold, believable, pure, and utterly authentic. More bodies have begun to pile up in the morgue. It’ll take me a very long time to process it all. I have time. The dead aren’t going anywhere. I’ll be coming back to this recording for a very long time. I give it a high rating. A morbid, raw, ominous death metal album! An ancient bloody ritual for summoning dark forces! The crushing of rotten bones, the exhumation of cursed graves!



about REVEL IN FLESH on DEADLY STORM ZINE:











TRACKLIST
01. Flesh for the Kult of Death
02. Bodybag Inferno
03. The Graverobber
04. Pool of Blood
05. Hellhole
06. Tombstalker
07. Death Kult Maniacs
08. Priest of Flesh
09. Demon Dawn
10. The Last Farewell
11. All I Had (I Gave)

LINE-UP
Ralf Hauber – Vocals
Jonny Pettersson – Guitar / Bass
Simon Abele – Guitar
Erik Barthold – Drums


TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine