Sedím ve svém pokoji a mám půjčený VHS přehrávač od svého kamaráda. Několik kazet s horory mám již za sebou. Otevřu si další pivo, zapnu play a otřu si ruce do své džínové bundy. Je mi znovu sladkých patnáct a začínám zrovna s filmy, muzikou a holkami. Jedna má za chvilku přijít. Nakonec usnu a děsivá noční můra se vkrade i do mých snů. Jsem pronásledován šílencem v masce, umírám, znovu se rodím a takhle to pokračuje dalších 35 let. Přiznám se bez mučení, prožívám s kapelou DESOLUS svůj již druhý výlet po časové ose zpět a zase mě to neskutečně baví.
Vše je tu totiž ohlodáno na kost a přizpůsobeno tomu, aby iluze návratu 80. let minulého století opravdu fungovala. Zvuk, motiv na obalu, hororová předehra, tohle všechno mě vrací zpátky, do doby, kdy jsem byl ještě silný, vydržel jsem pít týden v kuse a mladé dívky mi padaly samy do klína. Svět se za tu dobu změnil k nepoznání, netuším, jestli k lepšímu, ale nostalgie v podání téhle smečky na mě funguje. Otevírám si další pivo a přidávám hlasitost na svém přehrávači.
Jak už tomu bývá a vždycky bylo, nová vlna thrashových kapel, uctívajících staré bohy jako SODOM, KREATOR, PROTECTOR, DARK ANGEL, MASSACRA. MERCILESS, MORBID SAINT, HYPNOSIA nám přinesla spoustu smeček, které sice mají velkou sledovanost, rozhovory v lesklých časopisech, ale za příliš jejich hudba nestojí. S DESOLUS je to jiné. Cítím, vnímám celým svým tělem, z jejich nové nahrávky opravdovost, ryzost, upřímnost, absolutní oddanost hudbě i naprostou autenticitu. Navíc mě baví jejich nové album "Dwellers of the Twilight Void" poslouchat a rád se k němu vracím. Obzvláště ve chvílích, kdy mám plné zuby současného podivného, zkaženého a zlého světa. Zavírám se do svého pokoje, přidávám hlasitost na samou hranici snesitelnosti. Muzika vibruje celým mým tělem, dostává se do morku kostí. Ničí mě a zároveň očišťuje. Satan i Smrt, ta stará děvka, jsou velmi blízko, cítím jejich smradlavý dech a užívám si jednotlivé melodie, údery bicích, řev bestie. Vše je zde jedovaté, zahrané s noblesou a nadhledem starých mistrů. Zároveň živočišně, odhodlaně, s krvavou jiskrou v oku. Pokud jste na tom jako já a někdy se vám stýská po starých dobrých časech a nebo jen máte rádi dobře odvedené řemeslo s přidanou hodnotou navíc, potom jste zde správně. Doporučuji vám dobré pivo, hororový film s notoricky známými tématy a potom si pusťte tohle album. Pro mě se tento postup stal doslova soukromým rituálem a už teď vím, že jej budu aplikovat velmi často. Hraje se tu totiž přesně pro mě, pro starého psa, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád. Starosvětský black thrash metal, ohlodaný až na kost! Jedovaté ozvěny z děsivé budoucnosti!
Asphyx says:
I’m sitting in my room with a VHS player I borrowed from a friend. I’ve already watched a few horror movies. I open another beer, press play, and wipe my hands on my denim jacket. I’m fifteen again, just getting into movies, music, and girls. One of them is supposed to arrive any minute now. Eventually, I fall asleep, and a terrifying nightmare creeps into my dreams. I’m being chased by a masked madman, I die, I’m reborn, and it goes on like this for another 35 years. I’ll admit it without hesitation: I’m experiencing my second trip back along the timeline with the band DESOLUS, and I’m having an incredible time again.
Everything here is stripped down to the bone and tailored to make the illusion of a return to the 1980s truly work. The sound, the cover art, the horror-style intro all of this takes me back to a time when I was still strong, could drink for a week straight, and young girls would fall into my lap on their own. The world has changed beyond recognition since then; I have no idea if it’s for the better, but the nostalgia this band delivers works on me. I open another beer and turn up the volume on my player.
As is often the case and always has been a new wave of thrash bands has emerged, paying homage to the old gods like SODOM, KREATOR, PROTECTOR, DARK ANGEL, and MASSACRA. MERCILESS, MORBID SAINT, and HYPNOSIA has brought us a lot of bands that, while they have a large following and interviews in glossy magazines, aren’t really worth much musically. With DESOLUS, it’s different. I feel it, I sense it with my whole body the authenticity, purity, sincerity, absolute devotion to music, and complete authenticity in their new recording. Plus, I enjoy listening to their new album "Dwellers of the Twilight Void" and love coming back to it. Especially in moments when I’m fed up with this strange, corrupt, and evil world. I lock myself in my room, turning the volume up to the very limit of what’s bearable. The music vibrates through my entire body, penetrating to the marrow of my bones. It destroys me and purifies me at the same time. Satan and Death, that old whore, are very close; I can feel their stinking breath and I savor every melody, every drumbeat, every roar of the beast. Everything here is toxic, performed with the elegance and detachment of the old masters. At the same time, it’s raw, determined, with a bloodthirsty gleam in the eye. If you’re like me and sometimes find yourself longing for the good old days, or if you just appreciate a job well done with that extra something, then you’ve come to the right place. I recommend a good beer, a horror movie with well-known themes, and then put on this album. For me, this routine has literally become a personal ritual, and I already know I’ll be doing it very often. Because this music is played exactly for me, an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for several decades now. Old-school black thrash metal, stripped down to the bone! Venomous echoes from a terrifying future!
Nové album českých thrasherů mi přišlo na recenzi přesně v den, kdy jsem si zlomil nohu. Než jsem dostal sádru a vyřešil si tuhle záležitost, tak uběhl nějaký čas. Najednou jsem seděl a nevěděl, co dělat. Rval jsem si do hlavy staré nahrávky veteránů a přemýšlel, jak se k novince postavit. Nakonec jsem to nechal být. Vracel jsem se k albu jenom ve chvílích, kdy jsem na něj měl náladu. A nutno rovnou dodat, že nahrávka postupně rostla, dostávala se mi do krve i do morku kostí. Jsem starý thrashový pes, který zažil ty nejlepší roky, kdy světu vládly kapely jako VOIVOD, SACRED REICH, SUICIDAL TENDENCIS.
Těmi se pánové volně inspirovali. V některých momentech je těch styčných bodů spousta, v jiných si jdou EXORCIZPHOBIA vlastní cestou. Výsledkem je album, které je staré i moderní zároveň. Chvilku to trvalo, ale musím říct, že na mě novinka funguje. Má parádní ostrý i dobře čitelný zvuk (Amak Golden - recording, mixing, mastering), stylový obal od bubeníka VOIVOD (Michel „Away“ Langevin), ale hlavně spoustu zajímavých momentů, které vylezly postupně na povrch.
Mísí se tu klasické thrashové prvky, hardcore, ale třeba i art rock a punk. Co jsem tak zaslechl, tak některým fanouškům to příliš nevoní, ale mě vždycky bavily kapely, které se snaží být jiné, odlišné, které experimentují a zároveň nezapomínají na to, že se skladby musí dát dobře poslouchat. EXORCIZPHOBIA sice kdysi naskočili na novou thrash metalovou vlnu, nepopírají svoje kořeny, ale snaží se hledat i další zákoutí. Mnohá již byla dávno objevena, ale nutno rovnou dodat, že přijít v dnešní době s něčím úplně novým, úplně zase tak nejde. V závěru je to vlastně jednoduché. Vždycky jsem volil spíše fanouškovský přístup k hudbě. Seděl jsem se zlomenou nohou, kýval se spokojeně o berlích do rytmu a představoval si planety, které bych mohl spolu s kapelou navštívit. Novinka má spoustu zajímavých momentů, jedovatý vokál, divoké bicí, ale také hravost a radost z hudby samotné. Album "Neurosis Unbound" vyšlo 13. dubna a dal jsem mu čas na vstřebání. A moc dobře jsem udělal. Sádru ze zlomené nohy mi sundali, berle jsem odhodil, ale tuhle nahrávku poslouchám stále dál. Tak nějak podvědomě, pomalu a postupně došlo mezi mnou a kapelou ke vzájemnému přenosu emocí. Pro mě osobně velmi důležitá věc, stejně jako třeba to, že mě baví novinku poslouchat a rád se k ní vracím. Už teď jsem zvědavý, jak budou znít nové songy naživo, protože si myslím, že řežou přesně do živého, do samé podstaty meziplanetární existence. Jsou propracované, pánové u jejich psaní přemýšleli a já nemohu jinak, než vám je doporučit. Dívám se zrovna na nebe poseté hvězdami. Ukrývá se někde život nebo jsme zbyli sami na bolest? Netuším, jsem si ale jistý s tím, že se k této nahrávce budu rád a často vracet. Propracované, emotivní, thrash metalové album, které se vám dostane do podvědomí!
Asphyx says:
The new album by these Czech thrashers arrived for review on the very day I broke my leg. It took some time before I got a cast and sorted everything out. Suddenly, I was sitting there, not knowing what to do. I kept cramming old recordings by veteran bands into my head and wondering how to approach this new release. In the end, I just let it go. I only returned to the album when I was in the mood for it. And I have to say right away that the record gradually grew on me, getting under my skin and into my very bones. I’m an old thrash dog who lived through the golden years when bands like VOIVOD, SACRED REICH, and SUICIDAL TENDENCIES ruled the world.
The guys were loosely inspired by them. In some moments, there are plenty of common points; in others, EXORCIZPHOBIA goes their own way. The result is an album that is both old and modern at the same time. It took a while, but I have to say that this new release works for me. It has a fantastic, sharp, and clear sound (Amak Golden – recording, mixing, mastering), stylish artwork by VOIVOD’s drummer (Michel “Away” Langevin), but most importantly, plenty of interesting moments that gradually came to the surface.
The music blends classic thrash elements with hardcore, as well as art rock and punk. From what I’ve heard, some fans aren’t too keen on it, but I’ve always enjoyed bands that try to be different, that experiment while still keeping in mind that the songs need to be enjoyable to listen to. EXORCIZPHOBIA may have jumped on the new thrash metal wave back in the day, and while they don’t deny their roots, they’re also trying to explore other avenues. Many have already been discovered long ago, but it’s worth noting right away that coming up with something completely new these days isn’t really possible. In the end, it’s actually simple. I’ve always taken a fan’s approach to music. I sat there with a broken leg, swaying contentedly on crutches to the beat and imagining the planets I could visit alongside the band. The new album has plenty of interesting moments biting vocals, wild drums but also a sense of playfulness and joy in the music itself. The album "Neurosis Unbound" was released on April 13, and I gave it time to sink in. And I did the right thing. They took the cast off my broken leg, I tossed aside my crutches, but I keep listening to this album over and over. Somehow, subconsciously, slowly and gradually, a mutual exchange of emotions took place between me and the band. This is something very important to me personally, just as much as the fact that I enjoy listening to the new album and love coming back to it. I’m already curious to hear how the new songs will sound live, because I think they cut right to the heart of the matter, to the very essence of interplanetary existence. They’re well-crafted; the guys really put thought into writing them, and I can’t help but recommend them to you. I’m looking up at a sky studded with stars right now. Is there life hidden somewhere, or are we left alone with our pain? I have no idea, but I’m certain I’ll be happy to return to this album often. A sophisticated, emotional thrash metal album that will seep into your subconscious!
Na ty vyděšené oči nikdy nezapomenu. Také na rozpárané břicho, zohavené tělo, zlámané kosti. Kdo mohl něco takového udělat? Další mrtvola, pohozená u cesty jako bezcenná loutka. Inscenovaná do stejné polohy. Vzduchem se vznáší pach rozkládajících se tkání. A to i přesto, že mrzne a její pohled mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho. Texaští FROZEN SOUL jsou zpět s novým albem a opět se jedná o velmi naléhavou, surovou a bolestivou záležitost.
Pánové a dáma naskočili na retro death metalovou vlnu a jejich sázka jim vyšla pokaždé na výbornou. Tahle smečka umí hrát, skládá zajímavé motivy a dává si pokaždé pozor i na produkci a celkové provedení. Osobně s tím nemám žádný problém a i letos kývám souhlasně hlavou. Je znát, že kapela hraje od srdce, že pevně věří směru, kterým se vydala. I letošní počin považuji za velmi povedený. Dostal se mi pod kůži a zůstal tam, stejně jako vzpomínky na zmrzlou mrtvolu s děsivým pohledem.
Američané stále staví na stejných základech, které kdysi vytvořily kapely typu JUNGLE ROT, BOLT THROWER, OBITUARY, ASPHYX, MORTA SKULD, DEATH. Nutno rovnou dodat, že to dělají s elegancí, nadhledem a spoustou zajímavých nápadů. Je to vlastně jednoduché, k hudbě přistupuji vždy stejně. Nečtu žádné recenze, nezjišťuji si ani příliš informací. Jen si tak sednu a poslouchám a album do mě buď zasekne svůj dráp a nebo ne. O nahrávkách, které se mi líbí a osloví mě, napíšu pár řádek a podpořím je. Na ostatní zapomenu. Líbí se mi přístup kapely, způsob, jakým vytváří nové songy, ale nejvíc si užívám morbidně chladnou atmosféru, kterou dokáže pokaždé vytvořit. FROZEN SOUL sice nehrají nic nového, neotáčejí kolem hudebních dějin, ale jejich nové album "No Place of Warmth" rozhodně není jen dobře odvedeným řemeslem. Naopak, pokud máte tenhle styl rádi, tak vás rozdrásá do krve. Bude vám odpadávat maso od kostí a do vnitřností vám bude zabodnut rezavý nůž. Kývám se spokojeně do rytmu, vydávám se sluchátky na uších na hřbitov, abych si zase vykopal svůj vlastní hrob. Určitě bych neměl zapomenout ani na skvělý, masivní a dobře čitelný zvuk, který má takový ten chladný odér, který mám tolik rád. Na nahrávce se podílelo i několik hostů - Gerard Way, Robb Flynn, Devin Swank se postavili za mikrofon a odvedli skvělou práci. Líbí se mi i motiv na obalu, pod kterým je podepsán James Bousema. Vážení a milé přátelé, příznivci pohřbů do země, myslím si, že tohle album by se vám mohlo líbit, jako mě. Neváhejte ani chvilku a přidejte hlasitost. Na ty vyděšené oči nikdy nezapomenu. Také na rozpárané břicho, zohavené tělo, zlámané kosti. Kdo mohl něco takového udělat? Další mrtvola, pohozená u cesty jako bezcenná loutka. Temné a chladné death metalové album, které je ohlodané až na kost a má podmanivě morbidní atmosféru!
Asphyx says:
I’ll never forget those terrified eyes. Nor the ripped-open abdomen, the mutilated body, the broken bones. Who could have done such a thing? Another corpse, tossed by the roadside like a worthless puppet. Staged in the same position. The smell of decomposing flesh hangs in the air. And even though it’s freezing, her gaze will haunt me for a long time to come. Texas’s FROZEN SOUL are back with a new album, and once again it’s a very urgent, raw, and painful affair.
The guys and the lady have jumped on the retro death metal wave, and their gamble has paid off perfectly every time. This pack knows how to play, composes interesting motifs, and always pays close attention to production and overall execution. Personally, I have no problem with that, and I’m nodding in agreement again this year. It’s clear that the band plays from the heart and firmly believes in the direction they’ve taken. I consider this year’s release to be very successful as well. It got under my skin and stayed there, just like the memories of a frozen corpse with a terrifying gaze.
Americans are still building on the same foundations that bands like JUNGLE ROT, BOLT THROWER, OBITUARY, ASPHYX, MORTA SKULD, and DEATH once laid. It’s worth noting right away that they do so with elegance, a sense of perspective, and plenty of interesting ideas. It’s actually simple—I always approach music the same way. I don’t read any reviews, nor do I look up too much information. I just sit down and listen, and either the album sinks its claws into me or it doesn’t. For the recordings I like and that speak to me, I’ll write a few lines and support them. I forget about the rest. I like the band’s approach, the way they create new songs, but what I enjoy most is the morbidly cold atmosphere they manage to create every time. FROZEN SOUL may not be playing anything new, nor are they rewriting music history, but their new album "No Place of Warmth" is definitely not just a well-crafted piece of work. On the contrary, if you like this style, it will tear you to shreds. Your flesh will fall from your bones, and a rusty knife will be plunged into your guts. I’m nodding my head contentedly to the beat, heading to the cemetery with my headphones on to dig my own grave all over again. I definitely shouldn’t forget to mention the fantastic, massive, and clear sound it has that cool vibe I love so much. Several guests also contributed to the recording Gerard Way, Robb Flynn, and Devin Swank stepped up to the mic and did a great job. I also like the cover art, designed by James Bousema. Dear and kind friends, fans of burial in the ground, I think you might like this album as much as I do. Don’t hesitate for a moment turn up the volume. I’ll never forget those terrified eyes. Nor the ripped-open belly, the mutilated body, the broken bones. Who could have done such a thing? Another corpse, tossed by the roadside like a worthless puppet. A dark and cold death metal album, stripped down to the bone, with a captivatingly morbid atmosphere!
Sedím v hospodě, která se myslím jmenovala Plzeňka. U Ševců není volno. I tady seženu jenom jedno místo v rohu. Vyhovuje mi to, chci být sám. Moje milá odjela na brigádu do Tábora a já jsem jako ztracený. Většina kamarádů a známých, co za něco stála, se vrátila domů, do svých rodným měst. Noví studenti mi přijdou snad ještě divnější, než ty předchozí. Naproti mě sedí nějaká paní tak kolem čtyřiceti a když se na ní dívám přes půllitr, tak vypadá jako bájná příšera z děl H.P. Lovercrafta. Co čumíš debile, řekne mi mile. Musím se smát. Její vymleté zuby a mezi nimi jazyk. Je to čarodějnice. Teď už to vím. Jo, dám si ještě jedno pivo. Chci si číst, zmizet, usnout a probudit se, až se mi vrátí moje holka. Zítra budu brzy vstávat na brigádu, možná se opiju, neusnu a půjdu rovnou. Uvidíme, jak se situace vyvine. Zatím se rozhoduji, jestli zůstanu nebo se půjdu projít někam do lesa. Dělníci vedle u stolu si otírají umaštěné ruce do montérek a hádají se o politice. Ten Klaus je ale čurák...
V kapse svého křiváka najdu letáček. Nejdřív si myslím, že je to jen nějaká reklama, co jsem zapomněl vyhodit, ale nakonec to neudělám. Napadne mě zajímavá myšlenka, co si ji chci napsat. Bylo to něco do školy, to si pamatuji přesně. Rozbalím papír a přede mnou se objeví malý plakát, který mi někdo někde, asi v Music Records, strčil do ruky. Ty vole, tady budou hrát Master a Malevolent Creation? A k tomu Vader? Kurva. Do prdele, vždyť je to dneska. Asi to řeknu nahlas, protože dáma bez zubů mi odpoví, abych držel hubu, že na takový jako jsem já, nejsme zvědaví. Prý ji seru, že mám dlouhý vlasy, kluci mají mít krátký, jako vojáci, takhle vypadáš jako holka. Jsi holka? Blábolí. Usměju se na ní. Milá paní, mám vás v prdeli. Začnu se asi usmívat jako měsíček, protože si poklepe na čelo. Je na plech možná mě bude jednou strašit ve snech. Mám ještě pár hodin čas. Ale, kde jsou nějací metalisti? Kde jsou nějaký davy jako před pár lety? Rozhlédnu se a kolem mě jen samý dělník a pár cikánů, co kouří doutníky.
Najednou je mi jedno, že se kolem mě rozkrádají fabriky, že se tunelují banky, že mám pokaždé sto chutí, když jdu kolem televize, dát snad každému politikovi rovnou pěstí. Revoluce, které se říkalo sametová, je dávno zapomenuta a kolem bují raný kapitalismus toho nejhnusnějšího zrna. Lidé, co něco umějí, jsou propuštěni bývalými veksláky a zelináři, podnikateli ve fialových sakách a mokasínech. Mnozí lidé zatrpknou. Těšili se na demokracii jako v Německu nebo Rakousku, místo toho je v nás pořád něco temného z východu. Jako bychom byli poznamenáni desetiletími socialistického marastu. Kam se ztratila čest, hrdost, poctivost? Šeptá se v ulicích a někdy na mě z toho všeho padá děsný splín. Navíc si dnes neskočím, moje milá je daleko a jako správný zadaný muž a šlechtic jsem se dobrovolně vzdal onanie. Uff. Co mě to zase napadá. Vytáhnu raději svůj notes a napíšu pár postřehů.
Koncert je kousek odtud, přes ulici. Těším se, jsem ve svém živlu. Pořád si sice nemůžu zvyknout na to, že chodím na koncerty sám, ale aspoň se můžu víc soustředit na muziku, na atmosféru. Najednou se mi hrozně stýská po mý partě z Boleslavi, z Habeše, ze sídliště. Kurva, proč jste museli všichni odejít? Kytko, Prcalíku, Kačenko, kde je vám konec. Padne to na mě tak těžce, že začnu přerývavě dýchat. Je to jak záchvat paniky, který skončí několika vytlačenými slzami. Nikdo mě, zaplať satan nevidí, jenom ta paní bez zubů. Usměje se na mě, nakloní se a pak se mě zeptá, jestli se nechci přitulit, že je doma sama. Oklepu se zimou, připadá mi, že se se mnou všechno kýve. Nechci se úplně opít, abych něco z koncertu měl. Musím ven. Zaplatím, vylezu na vzduch a když jdu ke klubu, tak potkám Paula Speckmana z Master. Kývnu na něj, on na mě a usměje se. Začnu se těšit na metal ještě víc.
U vchodu mi je prozrazeno, že Vader nepřijedou, že jsou na nějakém turné (myslím, že dali přednost SIX FEET UNDER, ale s tím si nejsem jistý). V klubu moc lidí není, jsem až překvapený. Koupím si pivo, srkám jej ve stínu a sleduji cvrkot. Kapely tahají bedny, štelují mikrofony, stavějí se bicí. Jsem tu jako vždycky moc brzy. Snažím se nepřekážet. Hele, tamhle jsou Bret Hoffmann a Phil Fasciana z Malevolent Creation. Před chvílí jsem si koupil CD, jdu si jej nechat podepsat. Oba se smějí, plácáme se po zádech a snažím se svojí zatím nesmělou angličtinou prohodit pár slov. Mají se mnou trpělivost. Pak přijde Paul Speckmann a někdo nás spolu fotí. Fotky nikdy v životě nevidím, ale to je asi jedno. Znovu, nadšený a s takovým tím osobním zážitkem, které dělají z koncertů živé a ještě zajímavější záležitosti a pro mě vzpomínky na celý život, mizím do stínu. Opřu se o zeď a čekám na první kapelu.
SKULL CRUSHER, ohlásí zpěvák. Stará kapela z Rakouska. Moc je neznám a tak si potají napíšu jejich jméno do notesu. Musím se na ně podívat, protože jejich směs death metalu a grindu mě baví natolik, že si začnu podupávat nohou. Pak rozpustím vlasy a jsem zase jednou totálně mimo. Vymlátím si hlavu od všech těch sraček, co jsou kolem mě. Pořád mě straší, že budu muset na vojnu. Kvůli tomu taky studuji, jinak bych na strojárnu v životě nevlezl. Křičím, řvu, všechno jde ze mě ven. Kurva, kurva, kurva, to je paráda. Budu si muset sehnat CD. Taky to ihned, jak pánové dohrají, učiním. Následují moji srdcoví MASTER. Jejich death metal je starý už tenkrát, ale neskutečně mě baví. A MALEVOLENT CREATION? To je taková jízda, že si jednou švihnu i hlavou o zeď. Neznám tu jediného fanouška. Je mi to jedno. Jsem tu jen já a muzika. Padám do hlubiny, topím se a nadechuji se ohně.
Jdu na bar, kupuji si poslední pivo a protože jsem totálně grogy, tak mizím v ulicích. Naproti v hospodě to vře. Cikáni se rvou s dělníky a zahlédnu i paní bez zubů, jak hrozí oběma stranám. Raději jdu kolem nádraží Jižáku směr Škodovka. Už jen pár hodin a nastupuji na brigádu. Na koleji mám pocit, že spím tak pět minut. Stále stejně oblečený se zvednu a zase vyrazím. Pořád je ještě tma. V dubnu 13. 4. 1999 už sice skoro svítá, ale je zataženo. Není to tak dlouho, co jsem se dostal do dalšího pololetí. Peněz mám pořád málo, ale jsem zdravý, silný a mám nejlepší holku na světě. Když jdu kolem škodovácké zdi, tak se tak mocně pobliju, že mi vyhrknou do očí slzy. Na šichtě, na které dělám pod jedním takovým tlustým hajzlem, málem umřu. O svačině vytáhnu ze žebradla všechna CD, vyskládám si je hned vedle umaštěného papíru, na kterém byl ještě před chvílí gothaj a pár rohlíků. Začnu si číst texty a dělám to do té doby, než na mě začne ten magor zase řvát, abych šel makat.
Když mám konečně padla, tak ani nevím proč, nejdu na kolej, ale vrátím se zase do hospody. Dám si ale jen pár kousků, najím se a teprve až potom si sednu do svého pokoje, nasměřuji na sebe repráky a dlouho do noci neustále dokola přehrávám MALEVOLENT CREATION a SKULL CRUSHER. Dělám to tak dlouho a vehementně, že na mě přijdou zase sousedky a prosí mě, abych s tím děsným bordelem přestal. Proč neposloucháš něco hezkého, vždyť je to moc agresivní, hrozný, děsný. Když tyhle slova říkaly, tak špulily rtíky a já se jim tupě díval na prsa. Usměju se, ukážu jim fuck off a jdu se zase natáhnout. Pro jistotu se zamknu a přehrávám si CD do té doby, dokud nejsem fakt totálně unavenej. Potom se ztratím v říši snů a jasně, zdá se mi o koncertech. Jen s tím rozdílem, že jsem na nich nejen já, ale i mí mrtví kamarádi i moje bývalá holka, co už taky není mezi námi. V noci se probudím a pláču. Ještě, že tu nikdo není a nevidí mě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Díváš se na ostrý nůž, který ti zajíždí pomalu do břicha. Krev, která se objeví, je zkažená, hnusná a smrdí sírou. Prokletý si byl již kdysi dávno. Svůj život si strávil ve stínu. Vyhledával si staré katakomby, márnice, opuštěné patologické sály i jatka. Nejlépe ses cítil na místech, kde se stalo něco zlého a ve kterých byla otištěna bolest a utrpení. Umíral si dlouho, v nekonečných křečích. Prošel sis očistcem, abys nakonec znovu vstal z popela, silnější, než kdy dřív. Poslouchám nové album chilské legendy EJECUTOR a připadám si jako na nějaké zvrácené zádušní mši.
Tohle je death metal, black a thrash metal ohlodaný na kost, na samou svojí podstatu. Pokud sahají vaše krvavé kořeny do osmdesátých let minulého století, tak asi moc dobře víte, o čem píšu. Skladby jsou ostré jako břitva, nekompromisní, mají v sobě pověstný jihoamerický drive a sílu. Jsem zavřený ve staré kobce a čekám na další mučení. Ve jménu víry, ve jménu děsivého boha mi proříznou hrdlo a nechají vykrvácet na oltáři věčnosti. Tohle není jen obyčejná hudba, ale spíš starodávný rituál pro vyvolávání temných sil.
Jednotlivé motivy se mi zadírají pod kůži, dostávají se mi postupně do žil i do podvědomí. EJECUTOR jsem měl tu čest vidět i naživo a dodnes si jejich koncert v mém rodném městě pamatuji (byla to opravdu ďábelská jízda přímo do pekla a odkaz na report naleznete dole pod dnešní recenzí). Pánové nesou hrdě death/thrash metalový prapor již od roku 1999 a ctí klasické, tradiční postupy. Pokud se vám líbí kapely jako SARCÓFAGO, SEXTHRASH, MUTILATOR, ATTOMICA, HOLOCAUSTO nebo moji oblíbení VULCANO, potom jste zde správně. Chilané se u těchto legend volně inspirovali a uznávají podobné morbidní hodnoty. Navíc přidávají do hudby spoustu svých nápadů a invence. Mají vlastní výraz a ksicht. Hodně se mi líbí plesnivý, dobře čitelný, surový a chladný zvuk, děsivý motiv na obalu a vlastně i texty, které jsou ve španělštině. Sice tomuto krásnému jazyku nerozumím, ale tak nějak podvědomě vím, cítím, o čem jsou. Nové album "Medium... La daga de la iniciación" je určeno pro všechny opravdové fanoušky, pro prokleté, pro démony, kteří kývají stejně jako já souhlasně hlavou a znovu a znovu zapínají play na svém přehrávači. Pokud trávíte svůj volný čas nejraději ve stínu, ve starých katakombách, na opuštěných hřbitovech, potom si tuhle nahrávku užijete. Má v sobě totiž spoustu energie, síly, nahrubo nasekané tmy a nápadů, které vás ukřižují hlavou dolů. Doporučuji vám zhasnout všechna světla a poslouchat pozorně. Dívám se na ostrý nůž, který mi zajíždí pomalu do břicha. Krev, která se objeví, je zkažená, hnusná a smrdí sírou. Prokletý jsem byl již kdysi dávno. Svůj život jsem strávil ve stínu. Myslím si a podepisuji vám vlastní krví, že jsem zde správně. Tohle album hoří zevnitř! Okultní, syrový, na kost ohlodaný, temný death thrash metal, u kterého potkáte své vlastní démony! Prašivé, divoké inferno!
Asphyx says:
You watch as a sharp knife slowly sinks into your stomach. The blood that flows is foul, disgusting, and reeks of sulfur. You were cursed long ago. You spent your life in the shadows. You sought out old catacombs, morgues, abandoned autopsy rooms, and slaughterhouses. You felt most at home in places where something evil had happened and where pain and suffering were imprinted. You died a long, drawn-out death, in endless convulsions. You went through purgatory, only to rise from the ashes once more, stronger than ever before. I’m listening to the new album by the Chilean legend EJECUTOR, and I feel like I’m at some kind of twisted requiem.
This is death metal, black, and thrash metal stripped down to the bone, to its very essence. If your bloody roots reach back to the 1980s, then you probably know exactly what I’m writing about. The songs are razor-sharp, uncompromising, and possess that legendary South American drive and power. I am locked in an old dungeon, waiting for more torture. In the name of faith, in the name of a terrifying god, they will slit my throat and let me bleed out on the altar of eternity. This is not just ordinary music, but rather an ancient ritual for summoning dark forces.
The individual motifs get under my skin, gradually seeping into my veins and my subconscious. I had the honor of seeing EJECUTOR live, and I still remember their concert in my hometown to this day (it was a truly devilish ride straight to hell you’ll find a link to the review below today’s article). These guys have been proudly flying the death/thrash metal flag since 1999 and honor classic, traditional approaches. If you like bands like SARCÓFAGO, SEXTHRASH, MUTILATOR, ATTOMICA, HOLOCAUSTO, or my favorites, VULCANO, then you’ve come to the right place. The Chileans have drawn loose inspiration from these legends and embrace similar morbid values. Moreover, they inject plenty of their own ideas and creativity into the music. They have their own distinct style and identity. I really like the musty, clear, raw, and cold sound, the terrifying cover art, and actually the lyrics as well, which are in Spanish. Although I don’t understand this beautiful language, I somehow subconsciously know and feel what they’re about. The new album "Medium... La daga de la iniciación" is intended for all true fans, for the damned, for the demons who nod their heads in agreement just like I do and hit play on their players over and over again. If you prefer to spend your free time in the shadows, in ancient catacombs, or in abandoned cemeteries, then you’ll love this recording. It’s packed with energy, power, raw darkness, and ideas that will crucify you upside down. I recommend you turn off all the lights and listen carefully. I’m looking at a sharp knife slowly sinking into my stomach. The blood that appears is rotten, disgusting, and reeks of sulfur. I was cursed long ago. I have spent my life in the shadows. I believe, and I sign this with my own blood, that I am in the right place here. This album is burning from the inside! Occult, raw, stripped to the bone, dark death thrash metal where you will encounter your own demons! A mangy, wild inferno!
Report, photos, video - EJECUTOR, DEATHLY SCYTHE, RADIATION - club Farářova sluj, Mladá Boleslav - 29. 9. 2018:
Vzduchem se vznáší cosi magického, neuchopitelného. Jakoby znovu obživly staré stíny a z podsvětí se vrátily ty nejděsivější vzpomínky. Oltář je znovu připraven, oběť je podříznuta. Smrt je cítit z každého zrnka písku a zem je nasáklá čerstvou krví. Všichni se pokloní. Bolest a utrpení, majestátnost, syrovost noční pouště, tohle všechno naleznete i na novém EP egyptských death metalistů SCARAB.
Všichni tuhle smečku určitě znáte. Pokud máte rádi propracovaný, syrový a vždy velmi dobře zvládnutý smrtící kov s krvavou aurou a mocnými orchestracemi, jste zde správně. Ne, nejsem při poslechu ve svém pokoji, ale někde daleko na východě, v katakombách pod pyramidami a než umřu, tak si čtu v Knize mrtvých.
I letos se jedná o velmi autentický, uvěřitelný zážitek. Novinka se velmi dobře poslouchá, má v sobě spoustu zajímavých momentů. Jako nějaká pradávná příšera do vás SCARAB zaseknou svůj dráp a už vás nepustí. To se alespoň stalo mě, starému psovi, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád. Netuším, kdo po mě jednou převezme štafetu, až odejdu do země nekonečných stínů a povolá mě vládce podsvětí Usira, ale než se tak stane, tak si budu rvát podobné nahrávky pod tlakem do hlavy. Pánové se volně inspirovali kapelami jako NILE, WORMHOLE, BEHEMOTH, IMMOLATION. Ke klasickému death metalu potom přidávají spoustu svých nápadů a invence. Nebojí se lehce experimentovat, být progresivní a dělají to zajímavých a neotřelým způsobem. Povedl se zvuk, který je náležitě masivní a dobře čitelný, řeže tou správnou stranou nože. Obal je stylový a určitě si jej zapamatujete. Hlavní je ale, ostatně jako vždycky, nakonec hudba samotná a ta je mocná, divoká, nespoutaná a cítím z ní nekonečnost spalující pouště, krvavé historie i jakousi vznešenost, která je typickým poznávacím znamením kapely. "Transmutation of Fate" se dle mého skromného názoru bude líbit všem, kteří rádi u hudby přemýšlejí a nechají se unášet temnými melodiemi na vlnách Nilu. Jakoby přede mnou ožívaly pradávné příběhy plné bolesti a utrpení. Nelze jinak, než vám novinku doporučit. Mocný, temný death metal, který vás přenese do nekonečné říše mrtvých! Spalující, mytologická nahrávka!
Asphyx says:
Something magical and elusive hangs in the air. It is as if ancient shadows have come to life again and the most terrifying memories have returned from the underworld. The altar is set once more, the sacrifice has been slain. Death hangs heavy in every grain of sand, and the ground is soaked in fresh blood. Everyone bows. Pain and suffering, majesty, the rawness of the night desert you’ll find all of this on the new EP by the Egyptian death metal band SCARAB.
You all surely know this pack. If you like sophisticated, raw, and always very well-executed death metal with a bloody aura and powerful orchestrations, you’re in the right place. No, I’m not listening in my room, but somewhere far to the east, in the catacombs beneath the pyramids, and before I die, I’m reading from the Book of the Dead.
This year, too, it’s a very authentic, believable experience. The new album is a real pleasure to listen to and is full of interesting moments. Like some ancient monster, SCARAB sinks its claws into you and never lets go. At least, that’s what happened to me, an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for several decades now. I have no idea who will take over the baton from me once I depart for the land of endless shadows and am summoned by Osiris, the ruler of the underworld, but until that happens, I’ll be cramming similar recordings into my head. The guys drew loose inspiration from bands like NILE, WORMHOLE, BEHEMOTH, and IMMOLATION. They then add plenty of their own ideas and creativity to classic death metal. They aren’t afraid to experiment a bit, to be progressive, and they do it in an interesting and original way. The sound is spot on properly massive and clear, cutting through with just the right edge. The cover art is stylish and definitely memorable. But what matters most, as always, is the music itself, and it is powerful, wild, and untamed; I sense in it the infinity of the scorching desert, a bloody history, and a certain grandeur that is the band’s signature. In my humble opinion, "Transmutation of Fate" will appeal to anyone who likes to reflect while listening to music and lets themselves be carried away by dark melodies on the waves of the Nile. It’s as if ancient tales full of pain and suffering are coming to life before my eyes. I can’t help but recommend this new release to you. Powerful, dark death metal that will transport you to the endless realm of the dead! A searing, mythological recording!
Byl jsem trošku nervózní. Čekal jsem, jestli kurýr novou knihu od Stefana Ahnhema opravdu doručí. Systém Zásilkovny byl nějaký zpomalený a já si připadal jako závislý, který čeká na svoji další dávku. Uff, povedlo se, běžím (pokud to tedy s hůlkami jde) domů, ani si nesundám bundu a sednu si v chodbě na sedačku. Vyndám z batohu nůž, kterým rituálně otevírám všechny balíky a potom několikrát otočím knihu v rukou. Přečtu si zadní stranu, něco málo o autorovi a první kapitolu. Co tady děláš? Vytrhne mě manželka ze čtení, která dorazí půl hodiny po mě z práce. Pokud bych měl tuhle knížku nějak popsat, volil bych určitě slova jako dechberoucí, strhující. Četl jsem od autora všechno, co u nás v Čechách vyšlo a mám jeho styl moc rád.
Navíc, Fabian Risk patří k jedněm z mých nejoblíbenějších detektivů vůbec. A zde je zpět v plné síle. Vrátil se ze své oblíbené plachetnice a začne řešit případ, který je opravdu velmi napínavý, zpočátku hodně zamotaný, nepřehledný a záhadný. Jenže se všechno začne postupně objasňovat a vyjasňovat. Fabianovi se ozve dávná přítelkyně, které zmizí záhadně dcera. A já visel na stránkách, jako by na dočtení knížky závisel můj život. Zapomínal jsem chodit na záchod, pít, jíst, jen jsem seděl, nohu ve stahovací punčoše, ani jsem si ji nedal nahoru, to už se mi nestalo hodně dlouho. Jen občas jsem se zadíval do dálky, to když si oči samy řekly, že jsou unavené. Sedávali jsme tak v obýváku, každý s jednou knihou v ruce, tiší a spokojení. Vedle v pokoji se naše děti učily na maturitu. Občas chtěly přezkoušet, což jsme udělali rádi, jen nás to samozřejmě vyrušilo pokaždé od čtení.
Byl jsem nervózní, když jsem šel druhý den večer na koncert a pak jsem brzo vstával a další odpoledne si sedl ve vlaku vedle obrovské paní, že jsem za boha nemohl ani vytáhnout knížku z batohu. V autobuse na sever, do Jizerek, to nešlo vůbec a tak jsem se po kávě s mámou vymluvil na bolavou nohu a sedl si vedle do nevytopené kuchyně a i když jsem mrzl, tak jsem četl dál. Stařenka chodí dříve spát a já si rozsvítil lampičku. Jako za starých dobrých časů, když jsem zde sedával se sci-fi. Jako mladý a silný kluk. Teď už mé skráně zdobí šediny, mám pytlíky pod očima a nevydržím dlouhé čtenářské maratony. Na e-knihy ani na ty audio jsem ale ještě nepřešel. Ze škvíry vyleze zmatený motýl, který v chalupě přezimoval. Několikrát oblétne lampu, vezmu jej raději opatrně do dlaní a vynesu ven. Obloha je jasná a někde v dálce štěkají psi. Opláchnu si obličej studenou vodou a čtu si tak dlouho dokud se mi neklíží oči.
Druhý den jdeme na rehabilitační výlet, po lesních pěšinách, kolem krav. Dýchám zhluboka, opravdu jsme se neviděli díky zlomené noze hodně dlouho. Jsem brzy unavený, noha ještě pobolívá a musím opatrně. Po obědě si lehnu, vezmu do rukou knihu a pokračuji. Fabian vyšetřuje, já přemýšlím s ním a jsem šokován dalšími a dalšími temnými částmi lidského mozku. Jsem napnutý k prasknutí, pořád dokola si říkám, ještě další kapitolu, no dobře, ještě jednu. Je to opravdu jízda od začátku do konce. V neděli musím zpět do Plzně. V autobuse jsou nějaké rodinky, co jedou do Prahy, tam není moc času, ve vlaku vedle mě zase sedí takový ten současný mladý retro kluk, s knírkem, květovanou košilí a kabelkou. Nadává a bouchá pěstí do sedačky, protože má spotify s reklamami a pokaždé, když mu nějaká naskočí, tak je vzteklý tak, že mě bouchne do srůstající nohy. Dám mu, jako každému, tři výstrahy a pak ho seřvu, jako kdybych v sobě právě objevil vnitřního vlka.
Doma musím dělat fotky z koncertu, psát report a když mám konečně hotovo, tak jsem tak hotový, že si zalezu do postele a konečně knížku dočtu. Myslím si, že pokud máte tenhle styl rádi, milujete Fabiana Riska a nebo si jen chcete přečíst dobrý thriller, že byste to měli udělat. Je to opravdu dobrá, zajímavá kniha, která se čte víceméně sama. To byl tedy náš společný příběh, můj a téhle knihy. Děkuji vám všem za pozornost a děkuji i za nehynoucí přízeň. Opravdu si toho vážím, ani nevíte jak. Mějte se co nejlépe a zase za týden u dalšího knižního tipu. Opatrujte se.
Detektiv Fabian Risk je zpět – a v mistrovské formě! Deset let po událostech příběhu Poslední hřebík tráví Fabian léto na plachetnici u jihošvédských břehů se svou dcerou Matildou. Jedné noci z paluby zpozorují, jak se pevnina náhle ponoří do tmy. Po návratu do Helsingborgu čelí Fabianův tým řadě zdánlivě nevysvětlitelných případů, které následovaly po záhadném výpadku proudu. Svědci se chovají podivně a nic nedává smysl. Pak se Fabianovi ozve jeho dávná přítelkyně, jíž se ztratila dcera. Šlo o únos, nebo s tím má něco společného dceřin otec? Při pátrání po dívce začíná Fabian rozeznávat jistý vzorec. Ale stále mu něco uniká…
Ave WARSIDE! Greetings to the French underground. Let’s get straight to the point. You’ve just released your new album, “Cognitive Extinction,” which is literally packed with raw, gritty death metal. How did the album come together, and how do you feel about it? In what direction has WARSIDE evolved since your last EP, “The Enemy Inside”?
Cheers and thanks for the support! The first demo was actually ready by late 2022, but our European tours in 2023 and 2024 changed everything. The band hit a new level on the road, especially with Thomas joining us behind the kit, he brought a massive amount of precision and efficiency to our sound. When we got back from touring in 2024, I decided to scrap everything and start from scratch. I wanted to inject that raw live experience and Thomas's crushing performance into the new tracks. Compared to the EP, our goal was clear, we wanted a more organic and savage, far away from over-polished productions. We wanted the listener to feel the same violence we deliver on stage. It’s a raw Death Metal record, no bullshit, and we’re fuckin' happy of the result.
I’m listening to the album right now, and I have to say that this time it took me a while to really get into it. I popped the CD into my player and have been listening to it in the car. I really like the sound. It’s raw, organic, old school, brutal, and at the same time clear and easy to follow. It seems different from your previous recordings. Where did you record it, and who is responsible for the sound?
Thanks! We’re glad the production hits the mark. This time, we handled the recording of the guitars, bass, and vocals ourselves to keep total control over the vibe. For the drums, we wanted something massive and real, so they were tracked in-studio under the direction of Kevin Paradis. As for the final sound, the mixing was handled by a close friend, Thibault Bernard from Convulsound Studio in France. He really understood that we weren't looking for a over-produced sound, but something raw and punishing. We wanted that "in-your-face" live energy while keeping every element clear, and Thibault nailed it.
I think you’ll agree with me that the cover art sells the album. Who designed the new album cover? How did you come together, and what exactly is the motif meant to express in relation to the music?
The artwork was created by Jesus Lhysta (Rotted Artist). We already worked with him on our previous EP, and over the last five years, we’ve stayed in close contact, he’s become a personal friend of the band. It was a natural choice to bring him on board for this new record.The cover perfectly captures the savage and raw energy of our music. That central skull, with the third eye and the shattered jaw, is a direct visual translation of the "Cognitive Extinction" concept. It represents the intellectual decay and the dislocation of perception we describe in our lyrics. The mind is no longer a whole it’s fragmenting and collapsing under pressure. When I say the mind fragments, I mean we’re witnessing a massive intellectual regression. People are becoming nothing more than cattlemindless sheep stripped of their culture and critical thinking. The modern world is lobotomizing the masses through screens and constant pressure, turning humans into hollow shells that just follow the herd without questioning a single thing. It’s the death of the individual.
Your lyrics really caught my attention. I have several people around me who are truly consumed by screens, the internet, and social media and have become addicted. Where do you get inspiration for the lyrics? And who wrote them? Some of these people seem like zombies to me.
You’re spot on with the "zombie" comparison, that’s exactly what we’re seeing. Mathieu wrote most of the lyrics, except for "Synthetic Abyss", which I handled personally. We don’t have to look far for inspiration, it’s everywhere. Whether it’s at work, in our family lives, with our kids, or just looking at the news, we’re witnessing a massive intellectual regression.
People are losing the ability to argue, to reflect, or to even think for themselves. They’re becoming hollow shells, fed by screens and social media. Sometimes, seeing this level of sheep-like behavior and lack of culture is so frustrating it makes you want to throw a grenade...
I keep playing “Cognitive Extinction” over and over in my head, and I find myself thinking that what I like most about the album is probably that hard to describe old school death metal, brutal feeling. It seems like we’re cut from the same cloth. Who was and is actually your role model? Every musician started somewhere; there are role models that shaped their style. What were yours?
It’s cool to hear the "old-school" vibe resonates with you,that’s exactly where we come from. Very early on, around age 10 or 11, my models were guys like Dimebag Darrell, Lemmy, and Slash. It wasn't just the music; it was that raw, "don't give a fuck" Rock 'n' Roll attitude that spoke to me. That mindset has stuck with me ever since.
But the real turning point, the final stage of my "education," was seeing Dying Fetus live in the late '90s. It was the biggest slap in the face I’ve ever experienced. Right then, I knew this was the only music I wanted to play. I’ve been working at it with total passion for over 25 years now.
Today, if I had to pick the most inspiring and representative figure in Death Metal, it would definitely be Erik Rutan. His work ethic, his sound, and his dedication are the ultimate benchmarks for me.
What do you think of the current trend, prevalent mainly among young bands, where they try to play as technically as possible, often incorporating things like saxophones and various keyboards into death metal, and generally pursuing a very complicated approach? Do you enjoy bands like that? For example, when I go to a concert and a band like that is performing, I’m confused. It feels like an exercise at a jazz school, but in the end, I don’t remember a thing. What about you and current trends in death metal?
I’ve come a long way regarding that. When we started Warside in 2018, I was just coming back from a long break where I’d completely cut ties with the music scene for personal reasons. When I got back into it, I discovered this "new" Death Metal you’re describing. At first, I was dead against it.
Nowadays, honestly, I don’t care as much, as long as the guys are cool and stay humble. Musically, there’s this constant race for instrumental technique, high-end gear, and chasing stream numbers or all that bullshit. But I’ve realized one thing hasn't changed, the stage.
You can release ultra-polished albums or YouTube videos with unplayable riffs, but the stage is the only truth. The power and authenticity of your music will always be judged there. I don't look at how technical or "original" a band is anymore, I look at their impact live. If I feel like a tank is rolling over my skull, I’m going to love that band, no matter what style of Death Metal they play.
If we go back to the beginning… What was actually the initial impulse that led you to form the band? And why death metal, specifically? It’s not exactly a style that would bring you great “fame.”
We do what we love, period. We couldn’t give a fuck about fame or notoriety. Back in the early 2000s, Vincent and I were in a band that was touring quite a bit in France, we shared the stage with bands like Gojira and Decapitated... That project ended in 2008, but we always told each other that one day, we’d pick up exactly where we left off. We both kept busy with our own projects, but in 2018, I finally reached out to him to launch Warside. Why Death Metal? Because it’s who we are. We love this music more than anything else. It’s not about "making it"; it’s about the raw energy and staying true to ourselves. It’s in our blood, and we wouldn't have it any other way.
You’re from France and you play extreme death metal. Our readers would definitely be interested in how the death metal scene works over there. To tell you the truth, lately I’ve been hearing nothing but great bands from you guys. Does that mean the scene is really strong over there right now? What about concerts how many people show up?
It’s true, France is producing a massive amount of high-quality bands right now. Some are touring heavily across Europe, Asia, and the US, the "French touch" in extreme music is definitely making its mark globally. Regarding the local scene, it depends on the lineup, but generally, people show up. In major cities, a solid Death Metal show can easily pull between 150 to 300 people. We also have some killer specialized festivals like Muscadeath or Brutal Swamp Fest, where you can see up to 600 or 800 fans gathering.
Your music shows that you’re influenced by both the American death metal school and old European bands. What about you as fans? Do you prefer classic death metal, or do you also draw inspiration from new albums? If so, I’d be curious to know which bands have had the biggest influence on WARSIDE.
My personal influences are definitely rooted in Classic Death Metal. I have a "Top 5" that serves as my permanent blueprint: Dying Fetus, Misery Index, Vomitory, Hate Eternal, and Suffocation. These bands defined the standard for me. That said, I’m also deeply influenced by bands like Vader, Aborted, Rotten Sound, and Blood Red Throne. I’ve always loved their energy, and they continue to shape my playing style today. Whether it’s the American groove and brutality or the European intensity, these bands are the core of Warside’s DNA.
How did you get started with music? And how did you get into death metal? Do you have any formal music training? What about your first concert? What about your first live performance, when you stood on stage?
I really got into music at 14 with my first high school band, and played my first show at 15. Back then, we were mostly playing covers of the Sex Pistols, the Ramones, and I think some AC/DC too. My real turning point came later, at 19, when I discovered Death Metal through that legendary Dying Fetus show. It was a total revelation. That’s when Vincent and I formed our first Death Metal band in 2003. We played our first gig that same year, and honestly, I’ve never changed lanes since. Once I tasted that level of brutality and power, there was no turning back. It’s been my life for over 20 years.
We’re nearing the end of our interview, and I always like to ask a slightly philosophical question. How would you define death metal, and what does it mean to you? I don’t mean the technical aspects of playing, but rather what it gives you, what it takes from you, and how you perceive it in relation to the fans.
For me, Death Metal is pure, raw energy,completely stripped of any bullshit or pretension. It’s the only medium that allows us to channel and express our deepest, most sincere rage. But beyond the music, it’s a powerful human adventure. Every person you meet in this scene, whether they are musicians or fans, has a unique story to tell. There’s a level of brotherhood and authenticity here that you don’t find anywhere else.
On a personal level, I’ve always said that this music is my therapy. When I’m on stage or in studio, I let the beast out. It’s a primal release. After every show, I feel like I’ve "reset" my animal side back to zero. Playing the most brutal music possible is what allows me to stay "civilized" and balanced in my daily life. Without this outlet, I’d probably be a much more dangerous person to be around. It’s a shared catharsis that goes far beyond just "playing for fans." Whether you’re on stage, behind the soundboard, or in the pit, we’re all there for the same reason. It’s a collective exorcism. In those moments, we aren't just playing notes or listening to songs; It’s a communal release that keeps us all sane.
What does WARSIDE have planned for the coming months? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…
First off, I want to give a massive thanks to everyone who supports our vision every single day. Right now, our main focus is the launch of "Cognitive Extinction". We have about ten shows lined up across France for 2026, and we're grinding behind the scenes to prepare a tour for early 2027.
Our goal is simple, to take this album as far as possible, to travel !
See you on the road!
Thank you very much for the interview. I really appreciate it. Now let’s let the music do the talking. I’m going to put on “Cognitive Extinction” and crank it up loud! I wish you all the best with the new release and hope everything goes well in your personal lives too. Thank you!
.jpg)
