DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 7. září 2026

Recenze/review - DEATH KOMMANDER - The Great Offensive (2026)


DEATH KOMMANDER - The Great Offensive
EP 2026, F.D.A. Records

for english please scroll down

Nebe zčernalo krví a mraky se skoro dotýkají země. Mezi mrtvolami tančí démoni a usmívají se. Kdysi dávno jsme vzešli z chaosu a znovu se do něj vrátíme. V zákopech je zima a bahno a tvůj mrtvý kamarád připomíná figurínu. Kdy tohle skončí? Proč od nás Bůh odvrátil svoji tvář? Existuje vůbec? Šeptáš slova modlitby, ale nikdo ji neslyší. Pochodoval si na smrt, zpíval válečné písně a pak ses poprvé podíval do očí svého protivníka. Ptal si se proč a ustřelil si mu hlavu. Poslouchám novinku od britských death metalových válečníků DEATH KOMMANDER a jsem znovu na frontě.

Dráhu téhle kapely sleduji od jejich počátků. Důkazem budiž odkazy na recenze i rozhovor, které naleznete dole pod dnešním článkem. Letošní počin je takovým výletem do starých časů. Pánové znovu nahráli skladby z dema "Summer Offensive" (2018) a dva songy z debutu "Pro Patria Mori" (2021). Nutno rovnou dodat, že celá novinka má velmi povedený, masivní a podmanivý zvuk. Myslím si, že se jedná o povinnost pro všechny opravdové fanoušky. 

Téma první světové války je zde uchopeno velmi přesvědčivě, uvěřitelně, opravdově a autenticky. Poslouchat "The Great Offensive" je jako sledovat černobílé dokumenty nebo si číst vyprávění veteránů, kteří byli přímo v boji. Jednotlivé motivy se mi zadírají pod kůži, dostávají se mi do hlavy i do podvědomí. Jako bych byl já vojákem pochodujícím na smrt. Britové hrají valivý, surový a chladný death metal, se stejným DNA jako mají kapely typu BOLT THROWER, ASPHYX, HAIL OF BULLETS, DECAYING, JUST BEFORE DAWN, CHAINSWOOD, SHRAPNEL STORM, ARCHENVATER, ENTRENCHMENT, SCALPTURE). Samozřejmě s tím, že do skladeb přidávají velkou spoustu svých nápadů a invence. Mrzí mě snad jen jediné, ještě jsem je neviděl na koncertě. Musí to být masakr. DEATH KOMMANDER vás vezmou na dlouhý pochod bez konce, potkáte své vlastní démony i různé podoby té nejkrutější smrti. Poslední roky to vypadá, že lidský rod se už nikdy nezmění. Stále se budeme zbytečně zabíjet, válčit, mučit, pořád budou umírat nevinní. Jsem vždycky rád, když potkám na svých toulkách podzemím kapely, které nejen, že skvěle hrají, ale dokáží předat i nějaké poselství. Hudba byla, je a vždy bude o emocích a ty, které mi tihle válečníci předali, jsou krvavé, bolestivé a útočí na samou moji podstatu. Vždycky jsem poslouchal smrtící kov srdcem a tahle smečka k němu přistupuje úplně stejně jako já. Čekám v zákopech, kývám se do rytmu, riffy se mi dostávají až do morku kostí, bicí rezonují celým mým tělem a vokál bolí jako povel k útoku. Nebe zčernalo krví a mraky se skoro dotýkají země. Mezi mrtvolami tančí démoni a usmívají se. Kdysi dávno jsme vzešli z chaosu a znovu se do něj vrátíme. Perfektně seřízený válečný death metalový stroj na zabíjení! Chlad, bolest, smrt! 

Asphyx says:

The sky has turned black with blood, and the clouds almost touch the ground. Demons dance among the corpses, smiling. Long ago, we emerged from chaos, and to it we shall return. The trenches are cold and muddy, and your dead friend looks like a mannequin. When will this end? Why has God turned His face away from us? Does He even exist? You whisper words of prayer, but no one hears them. You marched to your death, singing war songs, and then you looked into your opponent’s eyes for the first time. You asked why and blew his head off. I’m listening to the new release from the British death metal warriors DEATH KOMMANDER, and I’m back on the front lines.

I’ve been following this band’s journey since their beginnings. As proof, check out the links to reviews and an interview below today’s article. This year’s release is a trip down memory lane. The guys have re-recorded tracks from the “Summer Offensive” demo (2018) and two songs from their debut album “Pro Patria Mori” (2021). I should mention right away that the entire release has a very well-crafted, massive, and captivating sound. I think this is a must-have for all true fans.


The theme of World War I is handled here in a very compelling, believable, genuine, and authentic way. Listening to “The Great Offensive” is like watching black-and-white documentaries or reading the accounts of veterans who were right in the thick of the fighting. The individual motifs get under my skin, seeping into my mind and my subconscious. It’s as if I were a soldier marching to his death. The British band plays heavy, raw, and cold death metal, sharing the same DNA as bands like BOLT THROWER, ASPHYX, HAIL OF BULLETS, DECAYING, JUST BEFORE DAWN, CHAINSWOOD, SHRAPNEL STORM, ARCHENVATER, ENTRENCHMENT, and SCALPTURE. Of course, they add a great deal of their own ideas and creativity to the songs. My only regret is that I haven’t seen them live yet. It must be a bloodbath. DEATH KOMMANDER will take you on a long, endless march where you’ll encounter your own demons and various forms of the cruelest death. In recent years, it seems as though humanity will never change. We’ll continue to kill each other needlessly, wage war, and torture one another and the innocent will keep dying. I’m always happy when, on my wanderings through the underground, I come across bands that not only play great but also manage to convey a message. Music has always been, is, and always will be about emotions, and the ones these warriors have conveyed to me are raw, painful, and strike at my very core. I’ve always listened to death metal with my heart, and this pack approaches it exactly the same way I do. I wait in the trenches, swaying to the beat; the riffs penetrate right down to my very marrow, the drums resonate through my entire body, and the vocals hurt like a command to attack. The sky has turned black with blood, and the clouds almost touch the ground. Demons dance among the corpses and smile. Long ago, we emerged from chaos, and to it we shall return. A perfectly tuned war machine of death metal, built for killing! Cold, pain, death!


about DEATH KOMMANDER on DEADLY STORM ZINE:







Tracklist:
01. Intro 
02. Pay With Your Blood 
03. Operation Eisenfaust 
04. Onwards 
05. Shellshock 
06. Flamethrower (Bonus Track) 
07. The March (Bonus Track) 
08. Outro

band:
Matt - Drums
Ben - Guitars
Kruxator - Vocals
Hardy - Bass
Oli - Guitars

Notes:
"The Great Offensive" is a complete re-recording of all four tracks from the band's 2018 demo, "Summer Offensive“. As an added bonus, two tracks from their debut album, "Pro Patria Mori“, have also been given a full studio overhaul.



neděle 6. září 2026

Recenze/review - STATIC ABYSS - The Dying Hunt (2026)


STATIC ABYSS - The Dying Hunt
CD 2026, Peaceville Records

for english please scroll down

Měsíc má barvu krve a v ulicích se válí mrazivá mlha. Máš neodbytný pocit, že tě někdo sleduje. V dálce štěkají divocí psi a v kostech se ti usadil strach. Děsivá noční můra, která se vkradla do tvých snů již před několika lety, se pomalu stává krutou skutečností. Oči, které zahlédneš ve stínu, jsou plné zla a nenávisti. Záblesk nože, výkřik do tmy. Ticho a nekonečná smrt. Kaluž krve, ve které tě ráno najdou lidé, co jdou do práce, bude jen děsivou vzpomínkou. 

Jsem možná jeden z největších fanoušků AUTOPSY a jako takový sleduji všechny informace, které se kolem téhle legendární smečky vyskytnou. A tak mi nemohlo před lety uniknout, že Greg Wilkinson a Chris Reifert mají svůj vedlejší projekt STATIC ABYSS. Mám doma samozřejmě všechny nahrávky a také jsem je podpořil i napsáním recenzí (odkazy můžete nalézt dole pod dnešním článkem). Poslouchat letošní novinku je jako jít do kina v osmdesátých letech na krvavý hororový film. Styl se nemění, melodie a nápady ano. A opět se mi album dostalo do žil a zanechalo po sobě hlubokou stopu. 


On je také ale rozdíl, jestli si vezmete kelímek plný popcornu a budete se jen tak napínavě bát a nebo opravdu vyrazíte do ulic a potkáte tam démony. STATIC ABYSS byli a jsou vždy naprosto uvěřitelní, zajímaví, dobře se poslouchají, mají spoustu děsivých nápadů, jsou ryzí, ohlodaní na kost a hlavně naprosto autentičtí. Našli jste někdy u cesty mrtvé zvíře? Cítili jste ten zahnívající zápach rozkládajícího se masa? Tak přesně takové pocity mám i z nové nahrávky "The Dying Hunt". Jakoby pánové vytáhli na povrch naše nejtemnější pudy, nenávist, čiré zlo a vypálili všechno na hudební nosič. Líbí se mi chladný, takový neklidný a ostře řezající zvuk, s chutí se vždy podívám i na stylový obal. Oba pánové jsou natolik zkušení, že snad ani není nutné o formálních věcech diskutovat. Vždycky se mi líbily kapely, které mají svůj vlastní rukopis, které hrají od srdce. Zákon o předání energie funguje opět s naprostou jistotou. Ať už dosadíte do rovnice jakékoliv proměnné, vždycky je výsledkem deska, která se velmi dobře poslouchá, rád se k ní vracím a rvu si ji dlouhé měsíce pod tlakem do hlavy. Mám doma samozřejmě spoustu hudebních letošních nosičů, mnohé jsou vynikající, ale nakonec stejně volím tuhle smečku. Když ji totiž poslouchám, tak mám neodbytný pocit, že někdo stojí ve stínu, že mě sleduje a drží v rukou nůž. Lampa v tiché ulici poblikává a u popelnic leží skoro mrtvý bezdomovec. Měsíc má barvu krve a v ulicích se válí mrazivá mlha. Ne, tohle není děsivá noční můra, ani hororový film, který mám ve své sbírce. To je krutá, hnusná, smradlavá realita. Marně jsem hledal něco, co bych nahrávce vytkl. Nic jsem nenašel. Je totiž dokonalá tak jak je. Smrdí jako rozkládající se mršina a když ji dáte trošku času, tak se vám dostane do krve i do podvědomí. Doom death metalové ozvěny z těch nejděsivějších nočních můr! Album, které je po okraj narvané bolestí, strachem, nekonečnou temnotou a krutou smrtí! 


Asphyx says:

The moon is the color of blood, and a chilling fog hangs over the streets. You have the nagging feeling that someone is watching you. Wild dogs bark in the distance, and fear has settled deep in your bones. The terrifying nightmare that crept into your dreams several years ago is slowly becoming a cruel reality. The eyes you catch a glimpse of in the shadows are full of evil and hatred. A flash of a knife, a scream into the darkness. Silence and endless death. The pool of blood in which people on their way to work will find you in the morning will be nothing more than a terrifying memory.

I’m perhaps one of AUTOPSY’s biggest fans, and as such, I follow all the news surrounding this legendary band. So it couldn’t have escaped my notice years ago that Greg Wilkinson and Chris Reifert have their side project, STATIC ABYSS. Of course, I have all their recordings at home, and I’ve also supported them by writing reviews (you can find the links below today’s article). Listening to this year’s new release is like going to the movies in the ’80s to watch a gory horror film. The style hasn’t changed, but the melodies and ideas have. And once again, the album got under my skin and left a deep impression.


But there’s also a difference between grabbing a bowl of popcorn and just sitting there on the edge of your seat, and actually heading out into the streets to encounter demons. STATIC ABYSS have always been and continue to be utterly believable, interesting, and a pleasure to listen to; they’re full of terrifying ideas, they’re raw, stripped down to the bone, and above all, completely authentic. Have you ever found a dead animal by the roadside? Have you ever smelled the putrid stench of rotting flesh? That’s exactly how I feel about their new album, "The Dying Hunt". It’s as if these guys have dredged up our darkest instincts hatred, pure evil and burned it all onto a record. I like the cold, restless, and sharp-edged sound, and I always enjoy checking out the stylish cover art. Both musicians are so experienced that it’s hardly even necessary to discuss technical details. I’ve always liked bands that have their own signature style, that play from the heart. The law of energy transfer works with absolute certainty once again. No matter what variables you plug into the equation, the result is always an album that’s a pleasure to listen to I love coming back to it and hammering it into my head for months on end. Of course, I have plenty of this year’s music releases at home many of them are excellent but in the end, I still choose this bunch. When I listen to it, I get the nagging feeling that someone is standing in the shadows, watching me and holding a knife. A streetlight flickers in a quiet street, and a nearly dead homeless man lies by the trash cans. The moon is the color of blood, and a freezing fog hangs over the streets. No, this isn’t a terrifying nightmare, nor is it a horror movie from my collection. It’s a cruel, disgusting, stinking reality. I searched in vain for something to criticize about this recording. I found nothing. It’s perfect just the way it is. It stinks like a rotting carcass, and if you give it a little time, it’ll seep into your blood and your subconscious. Doom death metal echoes from the most terrifying nightmares! An album brimming to the brim with pain, fear, endless darkness, and cruel death!


about STATIC ABYSS on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist:
01. Skull Blasted 
02. Lobotomized At Last 
03. The Dying Hunt 
04. Wall Of Delusion 
05. Once A Corpse (Always A Corpse) 
06. Bleeding In The Fog 
07. Sinew Leech 
08. Nowhere Forever 
09. Defleshed & Forlorn 
10. Volcanic Womb 
11. Darkness At The End Of The Light

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý osmdesátý šestý - Knihomaniak


Příběh pětistý osmdesátý šestý - Knihomaniak

Špatně jsem spal. Ležela vedle mě a měla odhrnutou noční košili. Měl jsem na ní hroznou chuť, ale znáte to, ty dny neklidu a nervozity mě odradily. Dal jsem jí aspoň pusu a vydal jsem se do bazénu. Na Slovanech nás plavalo jenom pár. Svět pod chlórovanou hladinou. Tichý a úplně jinak plynoucí, než ten uspěchaný všude kolem. Proč plaveš, ptávalo se mě spousta lidí, že prý je to hrozná nuda. Nepotřebuji tam moc oči, špatně vidím, ale hlavně je tam klid. A je mi jedno, jestli jsem v bazénu, někde na rybníce a nebo v moři. Jen z řek jsem měl od dětství takový divný pocit. Měnily se. Přemýšlím o tom, zadumaný hluboko do sebe. Ještě s mokrými vlasy absolvuji další ze svých obvyklých koleček. První je vždycky Music Records, následuje knihkupectví v Solní a nakonec to na náměstí. Tam chodím nejraději. Jsou tam hrozně milé mladé slečny, zaměstnané jako brigádnice, i rozvážné starší dámy, které mají o knihách neskutečný přehled. 

Zajdu tam, bloumám mezi regály, sem tam si nějakou knihu vezmu do ruky, tajně do ní přivoním, abych ji nakonec skoro vždy vrátil. Čtu si vždycky na zadních stranách, o čem jsou a příliš často mě nic nezaujme. Prošel jsem dlouhým obdobím sci-fi, hltal jsem historické romány, seznámil se všemi velikány. Mám už dávno své oblíbence, často mezi Poláky a nebo Rusy, ale zajímaví jsou i Američané a Francouzi. Cestuji časem, do jiných zemí, připadám si mnohdy jako bych byl zase malý a s baterkou pod peřinou jsem byl během léta daleko v Arktidě nebo s novými výpravami za domorodci. S kamarády, kteří mě samozřejmě hodně ovlivnili a hrozně mě štve, že už tu se mnou na škole nejsou, protože se nemám s kým o knihách bavit, mě provedli mezi Beatníky. Byla to krásná doba, před rokem, kdy jsme o knížkách nekonečně diskutovali, doporučovali si je a hltali vše nové i staré. 

Všechno je pryč. Jsem osamělý bojovník za práva čtenářů. Pro mnohé jsem ten divný, ten s brýlemi, co sedává v koutě, aby měl klid. S knížkou vždy v žebradle. Sedící v tramvaji, zahleděný do stránek, nevnímající svět kolem mě. Ukážu ti sbírku knih, používal jsem ještě nedávno na děvčata a mnohdy to vyšlo. I když jsem často nechápal, co některé čtou. Byl jsem, asi jako každý mladý, víc ortodoxní v názorech. Ale učil jsem se pokoře, našlapoval jsem tiše, když jsem zaslechl někde v knihkupectví nějaké to doporučení. Knihu jsem si často jen tak vyhledal, zjistil o ní, co se dalo a někdy si ji i odnesl. S hudbou to bylo o hodně lepší v tom, že byly tištěné časopisy, které jsem kupoval, abych se informoval o novinkách. Nic takového jsem u knih neznal, řídil jsem se víceméně intuicí. Vždy jsem si našel nějakého autora a strávil s ním několik měsíců. Napojil jsem se na něj a někdy byl i naštvaný, protože se mi nelíbilo všechno.

Stejně jako u muziky u mě ale vždy vítězily emoce, nálady, mnohdy temnota a smutek. Málokdy jsem si přečetl vtipnou knížku, abych se doopravdy zasmál. Nevím, čím to je. V normálním životě jsem veselý, pořád vtipkuji, mám si myslím dost nadhled, ale když si sednu do křesla a začtu se, tak jsem rád v napínavém světě. Musí mě to chytnout, nepustit, musím knihu hltat, prožívat, fandit hlavnímu hrdinovi nebo ho klidně nenávidět, ale vždy to musí být poutavě napsané. Je to asi výchovou, prostředím, ze kterého jsem vzešel, protože občas se mi stávalo, že jsem někomu nějakou knihu nadšeně doporučil a on mi pak ji vrátil, že dal jen pár kapitol a nudil se. Pro mě to byla bomba a cítil jsem se kvůli tomu divně, ale moje milá mi dodnes říká, ty děláš, jako bys to sám napsal. Básně jsem skoro nečetl, ale psal jsem je. Byl jsem jich plný, prýštily ze mě, doslova tryskaly.

Mladý a neklidný, občas mudrlant, s nekonečnou fantazií. Měl jsem dlouhé vlasy, chodil jako metalista, někteří ze mě měli strach nebo aspoň respekt, ale já bych mouše neublížil. Dělal jsem bojové umění a nesnášel násilí. Pořád jsem se zastával slabších, někdy to po mě ani nikdo nechtěl. U nás ve dvojici byla klidnou silou vždycky blondýna. Potřeboval jsem její vnitřní sílu, abych pořád nelétal v oblacích. Někde uvnitř mě byl pořád nekonečný smutek z toho, že mi umřela moje velká láska, že odešli tragicky mí kamarádi, i to, že byl otec alkoholik. To jsem si nepřipouštěl, chtěl být úplně jiný jako on, ale pravdou je, že jsem jen zavíral oči, místo toho, abych se někde vypovídal a svěřil. Četl jsem třeba knihu od Bukowského, v ní byla situace z baru a mě to připomnělo naše řádění s kamarády. Vzpomněl jsem si na jejich tváře i na to jak umírali. Dojalo mě to. Nejsem plačka, ale některé situace mě pořád dostávaly.

Mám to tak asi celý svůj život. Dnes můžete zajít někam na terapii, ale tehdy jsem o ničem takovém nevěděl. A tak jsem četl když mi bylo smutno, k tomu si pouštěl do discmana zásadní alba tehdejší doby a sedával jsem dlouhé hodiny s pivem úplně v rohu hospody. Nikdo mě nevyhazoval, jenom sem tam měl někdo kecy, že jsem intelektuál a moc nechlastám. Spíš jsem popíjel. V určitém stádiu alkoholu v krvi jsem totiž vnímal některé knihy jinak. Bavily mě víc. Asi může za moje prokletí máma, které mi dala do rukou knihu poprvé, co jsem si přinesl díky oční vadě nové brýle. Myslela to dobře, stejně jako děda, který moc dobře rozuměl duši malého kluka. Knihovnice Klára, neskutečně krásná a nedostupná, mě potom v knihovně provedla úplně novými světy. Objevil jsem sci-fi a dodnes na ně nedám dopustit. Jen musí být dobře napsané. 

Jezdívali jsme a já dodnes jezdím na koncerty vlakem. V zavazadle jsem měl vždycky knihu. Za zvuku a dunění pražců se četlo také úplně jinak. Jo, byl jsem a asi už navěky budu Knihomaniakem. Vypadá to, že je to závislost jako každá jiná. Když nedostanu svojí dávku, jsem neklidný. Jako mlsný kocour čekám na peníze z brigády a pečlivě počítám každou korunu, abych si potom zakoupil něco, na co mi zbude. Jenže je to pořád málo. Musím pak navštívit antikvariát, ve kterém je vše zase úplně jinak. Přemýšlím často, proč někdo knihu prodal, proč si ji nenechal? Kdo ji držel v ruce? Bavila ho? Bývala to radost z druhé ruky, slečny mě už znaly, psával jsem jim na papírek seznamy toho, co bych si vzal, kdyby se to náhodou objevilo. Schovávaly mi je, i když neměly, přicházely tak o kšeft, protože na mě musely mnohdy čekat hodně dlouho, až budu mít peníze. 

Je to intimní, nekonečně soukromá věc. Když si přinesete domů novou nebo ohmatanou knihu, tak započnete rituál rozbalování. Nový vonící papír nebo starý, již lehce zažloutlý. Potěžkání knihy. První kapitola, velikost a tvar písma, kvalita překladu. Nikde nesmí nic drhnout. Musí to bolest, laskat, drásat, musíte se usmívat, někdy i plakat. O tom jsou knihy. O emocích a vždycky byly. O životě takovém, jaký je. Někdy nekonečně smutný, jindy k popukání, sem tam bizarní, jakoby někde nahoře Pánbůh žongloval s našimi osudy. Děláme chyby, snažíme se z nich poučit a nakonec to třeba i nevyjde. Když jsem psal kdysi dávno, jo před pár lety, ale stalo se toho tolik, maturitní práci z češtiny, tak jsem tam zmiňoval v jednom odstavci, že je vlastně jedno, čím budu, čím se stanu, jak budu bohatý, ale za nejdůležitější jsem považoval, abych zůstal dobrým člověkem. Jak patetické a obyčejné, že ano? Tak si to zkuste. Je to děsná dřina. Navíc to musí posoudit ostatní. Ti okolo vás. 

Chodil jsem světem, studoval jsem, miloval se s blondýnou, jezdil na koncerty, sportoval. Dělal jsem věci, které dělá skoro každý. Co se týká knih, tak jsem si připadal jiný. Moc lidí kolem mě nečetlo. Exot s brýlemi, který louská řádky ve stoje před školou, protože jsou všechny lavičky zabrané. Třeba jsem jenom moc citlivý a je to únik ze světa, který mi někdy přijde až moc zahlcený zlem a špatností. Empatie je svým způsobem prokletí. Jak krásně se mají lidé bez emocí, chladní kalkulátoři. Mají ve všem jasno, netápou. Bolí je jen zraněné tělo, na duši nevěří. Ale já jim nezávidím. Jsou ochuzeni o spoustu věcí, které já chápu, vidím je, slyším, dokážu ocenit ladnost pohybu mladé dívky. Žádná velká krasavice, ale ta chůze, za tu bych ji chtěl sledovat do skonání věků. V závěru je to vlastně jednoduché. Přestanu se jen tak procházet mezi regály. Zajdu do svých sekcí, dnes půjdu na jistotu. Vyberu si. A když platím, tak mi slečna za pokladnou věnuje pohled, který vyjadřuje úplně všechno. Ona je také Knihomaniak. Nemusíme vůbec nic říkat. Víme své. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 5. září 2026

Recenze/review - DISHUMANE - Centurion's Demise (2026)


DISHUMANE - Centurion's Demise
CD 2026, Blood Harvest

for english please scroll down

Kosti houpající se do větru. Lebky nabodnuté na ostrých kůlech. Zápach hnijícího masa, chlad a hlavně nekonečná temnota. Lovecká chata hluboko v lesích, plná krásných trofejí. Ve sklepě jsou další polomrtvé oběti. Vstupuji dovnitř a přemýšlím, kde se bere zlo, odkud pochází nenávist. On sedí u stolu a usmívá se. Je velmi milý, galantní a chytrý. Potom mi prořízne hrdlo rezavým nožem a já konečně přecházím na druhou stranu. Poslouchám u toho nové EP těchto maniaků z Nevady. 

Pokud bych měl definovat death metal, se kterým tahle smečka přichází, musel bych se vrátit po časové ose zpět. Najdeme zde odkazy jak na prašivé smrtící základy, tak i surovou brutalitu. Sedím ve svém sklepě a kývám se spokojeně do rytmu. Ano, přesně tahle odrůda koluje i v mých žilách. Je zakódována navěky v mé DNA a já tedy nemohu jinak, než znovu zapnout play na svém přehrávači. Z reproduktorů ke mě začne stékat zkažená krev. 


Jsem starý pes, který vyrůstal na kapelách jako NUNSLAUGHTER, INCANTATION, DISMA, DEICIDE, MORBID ANGEL, DRAWN AND QUARTERED, PERDITION TEMPLE. Když poslouchám nové EP "Centurion's Demise", tak slyším, že se stejnými smečkami inspirovali i hlavní hrdinové dnešní recenze. Líbí se mi masivní, takový ten surový a zasmrádlý zvuk. O motivu na obalu také netřeba diskutovat. Vše je v nejlepším pořádku. Hlavní jsou ale jako vždy nápady samotné a celkový dojem. Já se opravdu cítím jako při návštěvě nějaké morbidní galerie smrti, když si rvu skladby pod tlakem do hlavy. Je něco nechutného, mokvajícího, hnijícího, co mě nutí se neustále vracet. DISHUMANE se povedla nahrávka, u které budete pohřbeni zaživa. Má v sobě všechny potřebné ingredience pro to, abych si ji zařadil i do své soukromé diskografie. Na povrchu je chladná jako ruka mrtvoly, ale uvnitř tepe, žhne a pálí, jako dlouho neléčená rána. Když potom kapela vřed rozřízne, tak ven vyhřezne absolutně podmanivá nálada. V jednotlivých expozicích jsou vystavena těla zabitá různými způsoby. Mučení, zohavení. Čeho všeho je vlastně člověk schopen? Poslední roky o tom dost často přemýšlím. Američané ve mě všechny tyto emoce vyvolali. Vypluly na povrch jako těla utopenců. Skladby jsou velmi dobře napsány, kapela je ryzí, opravdová, je slyšet, že hraje od srdce, uvěřitelně, autenticky. Vždycky jsem čekal, až se setmí. Potom jsem si nasadil sluchátka a vydal se na dlouhou cestu bez konce. Viděl jsem kosti houpající se do větru. Lebky nabodnuté na ostrých kůlech. Zápach hnijícího masa, chlad a hlavně nekonečná temnota. Lovecká chata hluboko v lesích, plná krásných trofejí. Ve sklepě jsou další polomrtvé oběti. Vstupuji dovnitř a přemýšlím, kde se bere zlo, odkud pochází nenávist. Krutá a morbidní death metalová definice zla, špíny a nekonečné temnoty! U téhle nahrávky shoříte na popel!


Asphyx says:

Bones swaying in the wind. Skulls impaled on sharp stakes. The stench of rotting flesh, the cold, and above all, endless darkness. A hunting lodge deep in the woods, filled with beautiful trophies. In the cellar are more half-dead victims. I step inside and wonder where evil comes from, where hatred originates. He’s sitting at the table, smiling. He’s very kind, gallant, and clever. Then he slits my throat with a rusty knife, and I finally cross over to the other side. All the while, I’m listening to the new EP by these maniacs from Nevada.

If I had to define the death metal this pack is bringing, I’d have to go back in time. Here we find references to both the raw, deadly foundations and unadulterated brutality. I’m sitting in my basement, nodding contentedly to the beat. Yes, this is exactly the kind of stuff coursing through my veins. It’s encoded forever in my DNA, so I can’t help but hit play on my player again. Corrupted blood begins to drip toward me from the speakers.


I’m an old-school fan who grew up listening to bands like NUNSLAUGHTER, INCANTATION, DISMA, DEICIDE, MORBID ANGEL, DRAWN AND QUARTERED, and PERDITION TEMPLE. When I listen to the new EP “Centurion’s Demise”, I can tell that the main protagonists of today’s review were also inspired by those same bands. I love the massive, raw, and stinking sound. There’s no need to discuss the cover art either. Everything is just right. But as always, what matters most are the ideas themselves and the overall impression. I really feel like I’m visiting some morbid gallery of death as I force the songs into my head under pressure. There’s something disgusting, oozing, rotting about it that keeps drawing me back. DISHUMANE has delivered a record that will bury you alive. It has all the necessary ingredients for me to add it to my personal discography. On the surface, it’s as cold as a corpse’s hand, but inside it throbs, smolders, and burns like a long-untreated wound. When the band finally cuts open the abscess, an absolutely captivating atmosphere bursts forth. On display in each section are bodies killed in various ways torture, mutilation. Just what is a human being actually capable of? I’ve been thinking about this quite often in recent years. The Americans stirred up all these emotions in me. They came to the surface like the bodies of drowned people. The songs are very well written; the band is genuine and authentic you can tell they play from the heart, believably and authentically. I always waited for darkness to fall. Then I put on my headphones and set out on a long, endless journey. I saw bones swaying in the wind. Skulls impaled on sharp stakes. The stench of rotting flesh, the cold, and above all, endless darkness. A hunting cabin deep in the woods, full of beautiful trophies. In the cellar are more half-dead victims. I step inside and wonder where evil comes from, where hatred originates. A cruel and morbid death metal definition of evil, filth, and endless darkness! This recording will reduce you to ashes!


Tracklist:
01. Conquering The Forlorn 
02. Centurion's Demise 
03. Soul Spun Malice 
04. Loom of Souls

pátek 4. září 2026

Recenze/review - GODSLUT - The Art Of Deconstruction (2026)


GODSLUT - The Art Of Deconstruction
CD 2026, Selfmadegod Records

for english please scroll down

Tiché, zlé našeptávání. Děsivé hlasy, přeludy, které jej nutily jít znovu a znovu zabíjet. Většinou se usmíval a byl velmi milý. Vypadal dobře, ale ovládali jej démoni. Budil se uprostřed noci a vydával se na lov. Své oběti si vybíral mezi slabými. Mučil je. Teď tu sedí, spoutaný, za zdmi domu šílenství a šeptá slova, kterým rozumí jenom on. Poslouchám nové album polských GODSLUT a přemýšlím o tom, jak tenká hranice je mezi tím, co je považováno za normální a co už ne. U extrémního metalu to platí stonásobně. Existují kapely, které se snaží a stejně jsou slabé. A pak jsou tu smečky jako tato, která vždy řeže do živého.

Psal jsem i o minulém albu "Procreation of God" (2023) a byl jsem z něj doslova nadšený. Poslouchal jsem jej ještě dlouho potom, co vyšlo a neskutečně jsem si užíval jak jeho atmosféru, zvuk, tak hlavně nápady, které se staly nakonec i mojí součástí (recenze je odkazována pod dnešním článkem). Letošní novinka je volným pokračováním věcí minulých. Opět se jedná o hudbu, která vám vystřelí mozek z hlavy. Surovou, krutou, hnusnou, divokou, jako život samotný. 



Jako bych byl při poslechu lovenou obětí a kapela šelmou, která mi jde po krku. Během všech společných setkání se mi líbí takový zvláštní neklid, tlak, temná energie, která ke mě z reproduktorů stéká jako zkažená krev. Je to masakr lidské mysli, ale promyšlený, velmi dobře zahraný. Procházím se morbidní galerií smrti, kývám se spokojeně do rytmu, užívám si jednotlivé melodie, riffy, údery bicích, řvu spolu se zpěvákem do tmy. Základem je zde klasický death metal, ale zazní i thrashové prvky. Brutalita se zde potkává s naprostou tmou a chladem prokletých lidských duší. GODSLUT dokáží být i techničtí, ale takovým tím zajímavým způsobem. Pokud máte rádi kapely typu MORBID ANGEL, VADER, SUFFOCATION, DECAPITATED, DEATH, určitě víte o čem píšu. Ďábel se na novince ukrývá v detailech. Hlavní pro mě potom je, ostatně jako vždycky, že na mě nová nahrávka působí velmi zajímavě, uvěřitelně, opravdově, ryze a naprosto autenticky. Poláci nadále rozvíjejí své zvrácené myšlenky a dělají to velmi elegantně a se zkušenostmi starých mistrů v oboru. "The Art Of Deconstruction" jsem, jak je mým dobrým zvykem, poslouchal vždy vcelku. Album postupně graduje, zadírá se mi pod kůži, do morku kostí, postupně začalo kolovat v mých žilách. Je velmi dobře napsáno a složeno. Má vlastní výraz, ksicht chcete-li. Mám opravdu pocit, jako bych při poslechu sledoval šíleného maniaka a dostal se přímo do jeho hlavy. Díval se jeho očima, sledoval jeho noční řádění v ulicích. Každá dobrá hudba je o emocích a tohle album mě doslova rozdrásalo do krve. Nakonec ještě musím zmínit velmi dobrý, masivní zvuk i zajímavý, stylový motiv na obalu. Kruté, syrové, masakrující death metalové album, které vám vystřelí mozek z hlavy! Brutalita se zde potkává s naprostou tmou a čirým zlem!


Asphyx says:

Quiet, evil whispers. Terrifying voices, delusions that compelled him to go out and kill again and again. Most of the time, he smiled and was very kind. He was handsome, but demons controlled him. He would wake up in the middle of the night and go out hunting. He chose his victims from among the weak. He tortured them. Now he sits here, chained, behind the walls of the asylum, whispering words that only he understands. I’m listening to the new album by the Polish band GODSLUT and thinking about how thin the line is between what’s considered normal and what isn’t. In extreme metal, this is true a hundredfold. There are bands that try hard but still fall short. And then there are groups like this one, which always cut to the quick.

I also wrote about their previous album, *Procreation of God* (2023), and I was literally thrilled by it. I kept listening to it long after it was released and thoroughly enjoyed its atmosphere, sound, and most of all the ideas that eventually became a part of me (the review is linked below today’s article). This year’s new release is a loose continuation of what came before. Once again, it’s music that will blow your mind. Raw, cruel, nasty, wild just like life itself.


It’s as if, while listening, I’m the hunted prey and the band is the predator closing in on me. During all our encounters, I love that strange restlessness, that pressure, that dark energy flowing toward me from the speakers like rotten blood. It’s a massacre of the human mind but a well-thought-out one, performed exceptionally well. I wander through a morbid gallery of death, nodding contentedly to the beat, savoring the individual melodies, riffs, and drum beats, screaming along with the singer into the darkness. The foundation here is classic death metal, but there are also thrash elements. Brutality meets the utter darkness and coldness of cursed human souls. GODSLUT can also be technical, but in that interesting way. If you like bands like MORBID ANGEL, VADER, SUFFOCATION, DECAPITATED, and DEATH, you definitely know what I’m talking about. The devil is in the details on this new release. The main thing for me, as always, is that this new album strikes me as very interesting, believable, genuine, pure, and completely authentic. The Poles continue to develop their twisted ideas, and they do so very elegantly, with the expertise of old masters in the field. As is my habit, I always listened to “The Art of Deconstruction” in its entirety. The album builds gradually, getting under my skin, right down to my very bones, and eventually began to flow through my veins. It’s very well written and composed. It has its own voice its own personality, if you will. I really feel as if, while listening, I’m watching a crazy maniac and getting right inside his head. I’m seeing through his eyes, watching his nighttime rampage through the streets. All good music is about emotions, and this album literally tore me to shreds. Finally, I have to mention the excellent, massive sound and the interesting, stylish cover art. A brutal, raw, devastating death metal album that will blow your brains out! Brutality meets utter darkness and pure evil here!


Recenze/review - GODSLUT - Procreation Of God (2023):


--TRACKLISTING--
1. Scent
2. Druglust
3. Self-made Gods
4. …all the fucking same
5. New Revelation
6. Stifled
7. Sacred Genocide
8. The Art Of Deconstruction

--LINE-UP--
Krzysiek Śniadecki - guitars, vocals
Daniel Kozyra - bass, vocals
Jakub Maciuk - drums


--BAND CONTACT--

--LABEL CONTACT--
SELFMADEGOD RECORDS

KNIŽNÍ TIPY - Kruguerský masakr - Luciano Lamberti (2026)


Kruguerský masakr - Luciano Lamberti
2026, Fobos

Seděl jsem již druhý den doma, měl dovolenou a koukal jsem do zdi. Měl bych napsat report z festivalu Symbolic, ale měl jsem tak prázdnou hlavu, že jsem nebyl schopný cokoliv tvořit. Chyběla mi energie i lehkost, inspirace. Nemám moc rád různé přechytralé kritiky, kteří zapomínají na to, že metal je mimo jiné i zábava, nechci psát jako oni. Hlavou mi létá snad tisíc neutříděných myšlenek, vzpomínek, občas se zasměju vtipu, který zazněl, zasním se nad krásnými ženami, které jsem potkal, abych nakonec zase jen tupě zíral. Vlastně ani nevím proč, ale sahám raději pro knihu. V naději, že by mě mohla inspirovat, přivézt na jiné myšlenky. I stane se tak. Mezi kontrolou fotek a poznámkami neustále odcházím od počítače ke Kruguerskému masakru. Kniha do mě ihned zasekla svůj dráp.

A už mě nepustila. Přečetl jsem snad padesát stánek, abych se šel najíst. Musím si po festivalu srovnat střeva. V lednici je ještě trochu polévky, ta mě postaví na nohy. Vzpomenu na svého dědu, který si u jídla také četl. Babička ho plísnila, ale on pokaždé jen  mávl rukou. To už by dnes neprošlo, sám to považuji za neslušné, ale jsem tu sám a potřebuji něco napsat do reportu. Musím k tomu mít restartovaný mozek, což se momentálně děje. Jsem v Krugueru, v malé patagonské vesnici, ve které se stal hrozný masakr. Tenhle příběh je doslova nasáklý zkaženou krví, bolestí a smrtí. Někde na hranici mezi hororem a thrillerem, velmi dobře napsáno, napínavé, se zajímavým tématem. Baví mě to, říkám tiše do prázdného pokoje. Najednou jakoby mě osvítil duch svatý. Sedám k počítači a během hodiny napíšu report. Odpadnu vyčerpaný, jako po sportovním výkonu. Ono se to málo ví, ale psaní je těžká disciplína, náročná i na fyzickou kondici.

Alespoň tak to mám nastavené já. Luciano Lamberti je pro mě zcela novým autorem. Moje mise a objevování nových spisovatelů tak nadále pokračuje. Tentokrát mě zaujalo téma. A měl jsem opět šťastnou ruku, přátelé. Kniha se opravdu velmi dobře čte, odsýpá tak nějak sama. Záhada se potkává s napětím, starými křivdami, s něčím děsivým, neuchopitelným. Pokud máte podobná témata rádi, budete určitě spokojeni. Měl jsem opravdu pocit, že jsem ve vesnici, že sedávám se sympatickým vyšetřovatelem Dutym. Občas se musím zamyslet, jsem napnutý, kam bude děj dále ubíhat. Manželka přijde z práce, dáme si kafe, ale moc si toho neřekneme. Musím zase k počítači, naházet všechno na sociální sítě, protože co si budeme povídat, v dnešní době se bez toho neobejdete. Připadám si ale jako automat. Dělám vše strojově, rychle, abych si zase mohl zalézt, natáhnout si stále bolavé nohy a číst si. Je to jako prokletí, jako nutnost, bez které nemůžu být.

Jediné, co mě vždycky zastaví, tak jsou mé stárnoucí oči. Najednou začnou slzet a musím knihu odložit. Jdu se opláchnout a představuji si hromady mrtvol, zohavených těl, které se v příběhu postupně vrší. Zabíjeli všichni. Ti kteří ne, tak byli zabiti. Kde se bere tolik zla a temnoty? Přemýšlím nad tím a nedá mi to a zase se ke knize vracím. Ani nemám chmury, že musím zítra zase do práce. Nikam se mi nechce, nemůžu vstát, tělo si žádá své, ale stejně se zvednu. Proč mě neživí psaní a čtení knih? V továrně, ve které pracuji, jsem celý den jako bez duše. Myslím na dvě věci. Na festival a na knížku. Přehrávám si v hlavě různé scény, vzpomínám a vrtá mi to v hlavě. Jsem tak mimo, že mi jedna mladá holka, které pořád nevím proč, se mnou koketuje, řekne, že jsem dobře mimo. Má pravdu, omluvím se ji a zase zasednu k počítači, kde vykonám spoustu monotónní práce. Domů odcházím ale s úsměvem na tváři. 

Mí čtenáři moc dobře vědí, že každá moje recenze i knižní tip je vždy vlastním příběhem. Osobním zážitkem i vzpomínkou. Jinak to neumím. Když mě nějaká hudba nebaví nebo mě knížka nechytne, tak jdu dál. Někdy se vrátím a přiznám sám sobě, že jsem udělal chybu, ale čím jsem starší, tak se to děje méně a méně. U Kruguerského masakru jsem měl zase jednou opravdu šťastnou ruku. Možná to také bylo náladou, rozpoložením. V závěru je to vlastně jedno. Hlavní je, že mě tenhle děsivý a krvavý příběh bavil. Třeba chytne i vás. Mohl by. Zařazuji si Luciana Lambertiho do své knihovny a dělám si poznámku, že bych si od něj mohl sehnat i další knihy. Mějte se co nejlépe, budu se zase těšit za týden. S dalším napínavým tipem. A abych nezapomněl, moc vám děkuji za kladné ohlasy. Jen se pořád trošku červenám a jsem v rozpacích, tak mi to odpusťte. Děkuji za pozornost. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdesi na „konci světa“, v Krugueru, v malé patagonské vísce, zasazené do kouzelné horské scenerie, se začínají dít nepochopitelné věci… Dvacátého sedmého června roku 1987 vesnici zachvátí „duch hromadného šílenství“ a ze stovky zdejších obyvatel nakonec zůstává pouhá hrstka přeživších. Toho dne se čerstvě napadnutý sníh zbarví krví a celá vesnice lehne popelem. Všude kolem se ve sněhu válejí hlavy, vyhřezlá střeva i kusy lidských těl jako němé pozůstatky strašlivého masakru… Ze sousedního města přijíždí komisař Dut, aby celou věc vyšetřil. Vyptává se svědků i přímých účastníků a zjišťuje, že stojí tváří v tvář čemusi nevysvětlitelnému. Záhada se kupí na záhadu a všichni svorně tvrdí: „Zabíjeli všichni. Kdo nezabíjel, toho zabili.“

Příběh je vyprávěn z perspektivy více vypravěčů, je proložen krátkými ukázkami z populární telenovely Nezkrotná a úryvkem z eseje Civilizace nebo barbarství. Podaří se Dutovi vyřešit nejzapeklitější případ jeho vyšetřovatelské kariéry? A co se časem stane s vylidněnou osadou Kruguer, která se proměnila v prokleté „místo stínů“?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 3. září 2026

Recenze/review - DEMONIC MANIFESTATION - Grimshrine (2026)


DEMONIC MANIFESTATION - Grimshrine
CD 2026, Personal Records

for english please scroll down

Měsíc zalil svým svitem celý hřbitov. V dálce štěkají divocí psi. Cítím v kostech neklid. Beru do rukou nářadí a vydávám se na další z děsivých exhumací. Prokletý hrob padlého mnicha je umístěn bokem. Do tmy září pentagram, který někdo namaloval na náhrobek. Odkryji těžkou desku a ucítím pach hniloby. Z márnice se ozve děsivý výkřik. Nemrtví se probouzejí a mají chuť na čerstvé maso. Tuhne mi krev žilách. Ne, tohle není žádný hororový film, ale krutá realita. Poslouchám právě nové album mexických maniaků DEMONIC MANIFESTATION.

Tuhle smečku sleduji od jejich počátků. Nikdy neměla slabé album, pokaždé, a platí to i letos, řeže přímo do živého. Klasický severský death metal, chladný zvuk, pytel plný prašivých kostí. Nemusím kopat hluboko, stále tu leží, ruce sepnuté, s jedovatým výrazem na tváři. Vytáhnu jej ven. Přemýšlím nad tím, kolika lidem tenhle zlý mnich způsobil bolest. Položím ho na chladnou zem a on se na mě usměje. Peklo opravdu existuje, napadne mě a potom mi prokousne hrdlo. 


Mexičané vás převedou na druhou stranu, do země nekonečných stínů a udělají to velmi elegantně a se zručností starých mistrů v oboru. Pokud máte k smrti rádi a dodnes uctíváte kapely jako GRAVE, ENTOMBED, DISMEMBER, NIHILIST, ENTRAILS, potom jste zde správně. To vám klidně podepíšu vlastní krví. Surové rytmy se zde potkávají s mrazivými melodiemi, zabijáckými bicími a krutým vokálem. Výsledný dojem opravdu připomíná nezaměnitelnou atmosféru exhumace prokletého hrobu. Zombie znovu, jako každou noc, tančí mezi náhrobky, mraky jsou nízko, skoro se dotýkají země a Satan sedí na svém trůnu a usmívá se. Poslední roky k tomu má čím dál tím víc důvodů. Chaos reálného světa mi dává za pravdu. Raději znovu zapínám play na svém přehrávači a nechávám se unášet na zpěněných vlnách řeky Styx na druhou stranu. Platím Charonovi tímto albem a doporučuji jej všem kolem sebe. I vlastním démonům. Líbí se mi zvuk, motiv na obalu, vlastně vše. Mexičtí tmáři hrají od srdce, opravdově, upřímně a naprosto autenticky. Líbí se mi provedení, ale hlavně nápady, kterých je na nahrávce velké množství. Jasně, ocení je hlavně pravověrní, nemrtví a všichni ti, kteří kdysi propadli peklu, ale to je zde účelem. "Grimshrine" jsem si pouštěl několik týdnů vlastně skoro pořád dokola. Jedná se o album, které do mě zaseklo svůj dráp a už mě nepustilo. A teď už mě prosím omluvte, musím jít. Odkládám pivo na víko od rakve a sleduji měsíc, který zalil svým svitem celý hřbitov. V dálce štěkají divocí psi. Cítím v kostech neklid. Beru do rukou nářadí a vydávám se na další z děsivých exhumací. Prokletý hrob padlého mnicha je umístěn bokem. Do tmy září pentagram, který někdo namaloval na náhrobek. Hroby se otvírají, nemrtví vylézají ven! Starý, prašivý death metal s hnilobně krvavou atmosférou, který vás převede na druhou stranu, do země nekonečných stínů!

Asphyx says:

The moon bathes the entire cemetery in its light. Wild dogs bark in the distance. I feel a sense of unease deep in my bones. I pick up my tools and set out on yet another terrifying exhumation. The cursed grave of the fallen monk lies off to the side. A pentagram, painted by someone on the tombstone, glows in the darkness. I lift the heavy slab and smell the stench of decay. A terrifying scream echoes from the morgue. The undead are awakening and craving fresh flesh. My blood runs cold. No, this isn’t some horror movie it’s harsh reality. I’m listening to the new album by the Mexican maniacs DEMONIC MANIFESTATION.

I’ve been following this pack since their beginnings. They’ve never had a weak album; every time and this year is no exception they cut right to the bone. Classic Nordic death metal, a cold sound, a sack full of mangy bones. I don’t have to dig deep; he’s still lying there, hands clasped, a venomous expression on his face. I pull him out. I wonder how many people this evil monk has caused pain. I lay him on the cold ground, and he smiles at me. Hell really does exist, it occurs to me and then he bites through my throat.


The Mexicans will transport you to the other side, to the land of endless shadows, and they’ll do it with great elegance and the skill of old masters in the field. If you love to death and still worship bands like GRAVE, ENTOMBED, DISMEMBER, NIHILIST, and ENTRAILS, then you’ve come to the right place. I’ll gladly sign that with my own blood. Raw rhythms meet chilling melodies, killer drums, and brutal vocals. The overall impression truly evokes the unmistakable atmosphere of an exhumation from a cursed grave. Once again, just like every night, zombies dance among the tombstones; the clouds hang low, almost touching the ground; and Satan sits on his throne, smiling. In recent years, he’s had more and more reasons to do so. The chaos of the real world proves me right. I’d rather hit play on my player again and let myself be carried away on the foaming waves of the River Styx to the other side. I pay Charon with this album and recommend it to everyone around me even my own demons. I like the sound, the cover art actually, everything. These Mexican dark metalers play from the heart, genuinely, sincerely, and completely authentically. I like the execution, but above all the ideas, of which there are plenty on this recording. Sure, they’ll be appreciated mainly by the true believers, the undead, and all those who once fell into hell but that’s the whole point here. I’ve been playing “Grimshrine” on repeat for several weeks now pretty much nonstop. It’s an album that sank its claws into me and hasn’t let go. And now, please excuse me I have to go. I set my beer down on the coffin lid and watch the moon, which has bathed the entire cemetery in its glow. Wild dogs are barking in the distance. I feel a restlessness in my bones. I grab my tools and set out on yet another terrifying exhumation. The cursed grave of the fallen monk lies off to the side. A pentagram, painted by someone on the tombstone, glows in the darkness. The graves are opening, and the undead are crawling out! Old-school, gritty death metal with a putrid, blood-soaked atmosphere that will transport you to the other side, to the land of endless shadows!



Recenze/review - DEMONIC MANIFESTATION – World of Horror (2014):


Tracklist:
01. Cult Of Dominion 
02. Host 
03. Kuru The Laughing Death March 
04. Ninth Flame Oath 
05. Phantasma 
06. Spheres Of Death 
07. Terror Cosmic Gates 
08. The Evil Lurks 
09. The Horror

DEMONIC MANIFESTATION is:
Victor Mercado — vocals / rhythm guitar
Enrique Martínez — guitar / lead guitar / bass
Felipe González — drums



středa 2. září 2026

Recenze/review - MEGASCAVENGER - Toxic Noxious Undeath (2026)


MEGASCAVENGER - Toxic Noxious Undeath
CD 2026, Xtreem Music Records

for english please scroll down

Jed, který dokážeme jako lidstvo vytvořit, postupně prosakuje i dolů, do podsvětí. I nemrtví trpí naší bezohledností. Možná jednou na povrch vylezou noví mutanti, aby se přišli pomstít a apokalypsa konečně začne. Shoříme v černých plamenech, ukřižováni vlastními technologiemi. Smrt bude krutá, ohavná a bude hodně bolet. Než se tak ale stane, budu i nadále poslouchat nové album švédských MEGASCAVENGER.

Jak asi víte, tak pod touto kapelou je také podepsán kytarový maniak Rogga Johansson. Jedná se o jednu z jeho dalších death metalových smeček, tentokrát nasáklou zkaženou krví a spoustou odkazů na hororové filmy a zhoubnou atmosféru. Pokud tedy máte rádi jeho rukopis a líbí se vám, když vás při poslechu mrazí v kostech, potom jste zde správně. 


Rogga a jeho věrní nezapírají svůj švédský původ, ten je vždy jasně čitelný, ale nechali se volně inspirovat i dalšími kapelami typu BOLT THROWER, GRAVE, PAGANIZER, ASPHYX, BENEDICTION, EXHUMED, IMPETIGO, GHOUL, FRIGHTMARE, BLOOD FREAK. Samozřejmě, se spoustou vlastních nápadů a invence. Album tak hezky odsýpá, připomíná lavinu z kostí, krve, marných nadějí a totální tmy, která vás spláchne do hlubiny. Možná byste se měli jít podívat na špinavou stoku pod vaším městem. Na všechen ten jed, odpad, zbytky tkání, mokvající krve, která vytéká ven a ničí vše živé i mrtvé. Jednou tím zlem postupně nasákneme všichni a staneme se toxickými. MEGASCAVENGER si pozvali spoustu hostů, kteří se postavili za mikrofon. Každý odvedl skvělou práci a jejich seznam naleznete dole pod dnešním článkem. Když jsem si novinku pustil poprvé, tak kolem mě nejdříve jen tak prolétla. Jenže již podruhé jsem si začal podupávat do rytmu, mlátit hlavou do zdi, abych nakonec skončil v soukromém headbangingu. Nikde žádné zbytečnosti, ani kompromisy. Sází se tu na poctivé riffy, na mrazivé nálady, na smradlavý odér. Vše sedí tak nějak přirozeně na svých místech a nahrávka se velmi dobře poslouchá. Navíc má parádní masivní a dobře čitelný zvuk i zajímavý stylový motiv na obalu. A já tak opět nemůžu jinak, než vám novinku doporučit. Hoří totiž zevnitř, spálí vás jako ten nejjedovatější toxin a zůstane po ní hluboká krvavá stopa. Jed, který dokážeme jako lidstvo vytvořit, postupně prosakuje i dolů, do podsvětí. I nemrtví trpí naší bezohledností. Možná jednou na povrch vylezou noví mutanti, aby se přišli pomstít a apokalypsa konečně začne. Shoříme v černých plamenech, ukřižováni vlastními technologiemi. Smrt bude krutá, ohavná a bude hodně bolet. Teď už jsem si s tím absolutně jistý! Toxický, hnilobný, mokvající death metal s mrazivou atmosférou, u kterého odpadává maso od kostí! Pomsta nemrtvých!


Asphyx says:

The poison that we, as humanity, are capable of creating is gradually seeping down into the underworld. Even the undead suffer from our recklessness. Perhaps one day new mutants will emerge to seek revenge, and the apocalypse will finally begin. We’ll burn in black flames, crucified by our own technologies. Death will be cruel, hideous, and it will hurt a lot. But before that happens, I’ll keep listening to the new album by the Swedish band MEGASCAVENGER.

As you probably know, guitar maniac Rogga Johansson is also behind this band. This is one of his many death metal bands, this time steeped in corrupt blood and packed with references to horror movies and a malevolent atmosphere. So if you’re a fan of his style and enjoy feeling a chill run down your spine while listening, then you’ve come to the right place.


Rogga and his faithful bandmates don’t deny their Swedish roots which are always clearly evident but they’ve also drawn inspiration from other bands like BOLT THROWER, GRAVE, PAGANIZER, ASPHYX, BENEDICTION, EXHUMED, IMPETIGO, GHOUL, FRIGHTMARE, and BLOOD FREAK. Of course, with plenty of their own ideas and creativity. The album flows beautifully, reminiscent of an avalanche of bones, blood, futile hopes, and total darkness that sweeps you into the depths. Maybe you should go take a look at the filthy sewer beneath your city. All that poison, garbage, tissue remnants, oozing blood that flows out and destroys everything living and dead alike. One day, we’ll all gradually soak up that evil and become toxic ourselves. MEGASCAVENGER invited a host of guests to step up to the microphone. Everyone did a great job, and you’ll find the list below today’s article. When I first played the new track, it just kind of flew right past me at first. But by the second listen, I found myself tapping my foot to the beat, banging my head against the wall, and eventually ending up in a private headbanging session. There’s no fluff here, no compromises. They rely on honest riffs, chilling atmospheres, and a stinking stench. Everything just naturally falls into place, and the recording is a pleasure to listen to. Plus, it has a fantastic, rich, and clear sound, as well as an interesting, stylish design on the cover. And so, once again, I can’t help but recommend this new release to you. It burns from the inside out, scorching you like the most toxic poison and leaving a deep, bloody trail in its wake. The poison that we, as humanity, are capable of creating is gradually seeping down into the underworld. Even the undead suffer from our recklessness. Perhaps one day new mutants will emerge to seek revenge, and the apocalypse will finally begin. We’ll burn in black flames, crucified by our own technologies. Death will be cruel, hideous, and it will hurt a lot. Now I’m absolutely certain of it! Toxic, putrid, oozing death metal with a chilling atmosphere that makes the flesh fall from the bones! The revenge of the undead!


about MEGASCAVENGER on DEADLY STORM ZINE:






tracklist:
1. Graveyard Dreams and Bonehouse Screams 
2. Corpses Below 
3. Exploding Casket Syndrome 
4. Heading for the Furnace 
5. A World of Fire and Brimstone 
6. Fleshburner Yearner 
7. As Purgatory Ascends 
8. Toxic Noxious Undeath 
9. Shallow Grave Overflow 
10. The Morbid Rides Again 

Line-up:
Rogga Johansson – Guitars
Johan Berglund – Bass
Thomas Ohlsson - Drums

Kam Lee – vocals on ‘Graveyard Dreams And Bonehouse Screams’
Felix Stass – vocals on ‘Corpses Below’
Erik Rundqvist – vocals on ‘Exploding Casket Syndrome’
Max Otero – vocals on ‘Heading For The Furnace’
Dave Ingram – vocals on ‘A World Of Fire And Brimstone’
Michael H. Andersen – vocals on ‘Fleshburner Yearner’
Jan Bergmann Jepsen – vocals on ‘As Purgatory Ascends’
Silvester Koorevaar – vocals on ‘Toxic Noxious Undeath’
Dave Rotten – vocals on ‘Shallow Grave Overflow’
Peter Svensson – vocals on ‘The Morbid Rides Again’




úterý 1. září 2026

Recenze/review - AZATOTH - Carnal Lust of Blasphemy (2026)


AZATOTH - Carnal Lust of Blasphemy
CD 2026, Extremely Rotten Productions

for english please scroll down

Tichý šramot, děsivý smích. Rakve, vytahané ven. Prašivé a plné krvavých vzpomínek. Jako každý den vstupuješ do márnice, zdravíš se s nemrtvými a přemýšlíš, jestli existuje peklo. Nakonec vždycky dojdeš k názoru, že temnota je v každém z nás. Stačí ji jen probudit. V reálném světě si připadáš jako postava zmučená ostrými hřeby, zatlučenými do tvé hlavy. Ale tady, mezi naším a oním světem, se usmíváš. Není divu, finští maniaci AZATOTH přicházejí s novým albem, které je plné hrubozrnného, surového death metalu i podmanivé hororové atmosféry

Zase jednou vím, že jsem zde správně. Osobně jsem měl co do činění již s EP "Ungodly Carnage", na které jsem psal recenzi (odkaz najdete dole pod dnešním článkem). Letošní obřad je pokračováním věcí minulých. Hřbitov je opět plný nočních můr, které se staly krutou realitou a vy si tak můžete vychutnat hudbu, která pochází z toho nejhlubšího podsvětí. 


Co se týká hudby samotné, tak ta je volně inspirovaná klasickým finským death metalem, grindcore, ale třeba i bestiálním black metalem. Samozřejmě s tím, že pánové přidávají do skladeb spoustu své invence, nápadů a shnilých ingrediencí. Výsledkem je velmi jedovatý, zasmrádlý koktejl, umíchaný uprostřed nicoty. Riffy se vám zadřou pod kůži, bicí vám vystřelí mozek z hlavy a hlas připomíná právě probuzenou bestii. Žádných námitek nemám ani ke zvuku nebo motivu na obalu. Všechno sedí na svých místech, novinka se velmi dobře poslouchá a rád se k ní vracím. Navíc, má v sobě vše, co potřebuji pro své soukromé záhrobní rituály - je opravdová, ryzí, uvěřitelná a naprosto autentická. Pokud jste vyrůstali na starých hororových filmech a rádi se procházíte naprostou tmou, je pro vás album "Carnal Lust of Blasphemy" doslova povinností. Jakoby všechny příšery, sérioví vrazi, nemrtví i psychicky narušení vylezli z obrazovek, ze starých VHS kazet a šli vám po krku. Pokaždé, když mě štve současný podivný svět, tak za sebou zabouchnu dveře a vydám se do nekonečných, bolestivých močálů nicoty. Kolem leží zohavená těla hříšníků a já mám najednou pocit, že sem patřím, že tady mi je nejlépe. Potom prořízne těžký vzduch první melodie a bývám ztracen. Tahle smečka řeže do živého, dělá to opravdu přesvědčivě a s elegancí starých mistrů v oboru. Tichý šramot, děsivý smích. Rakve, vytahané ven. Prašivé a plné krvavých vzpomínek. Jako každý den vstupuji do márnice, zdravím se s nemrtvými a přemýšlím, jestli existuje peklo. Nakonec vždycky dojdu k názoru, že temnota je v každém z nás. Mokvající, syrový, nekonečně temný a chladný death metal s hororově krvavou atmosférou! Hniloba, špína a smrt!


Asphyx says:

A quiet rustling, a terrifying laugh. Coffins, dragged out into the open. Dusty and full of bloody memories. Just like every day, you enter the morgue, greet the undead, and wonder if hell exists. In the end, you always come to the conclusion that darkness lies within each of us. All it takes is to awaken it. In the real world, you feel like a character tortured by sharp nails driven into your head. But here, between this world and the next, you smile. No wonder the Finnish maniacs AZATOTH are releasing a new album full of gritty, raw death metal and a captivating horror atmosphere

Once again, I know I’m in the right place. I’ve personally already dealt with the EP “Ungodly Carnage,” which I reviewed (you’ll find the link below today’s article). This year’s offering is a continuation of things past. The graveyard is once again filled with nightmares that have become a cruel reality, allowing you to enjoy music that comes from the deepest depths of the underworld.


As for the music itself, it’s loosely inspired by classic Finnish death metal, grindcore, and even brutal black metal. Of course, the guys add plenty of their own creativity, ideas, and rotten ingredients to the songs. The result is a highly toxic, foul-smelling cocktail, mixed in the midst of nothingness. The riffs will get under your skin, the drums will blow your brains out, and the vocals sound like a beast that’s just been awakened. I have no complaints about the sound or the cover art either. Everything falls into place; the new album is a pleasure to listen to, and I happily return to it. Moreover, it has everything I need for my private rituals of the afterlife it’s genuine, pure, believable, and utterly authentic. If you grew up on old horror movies and enjoy wandering through pitch-black darkness, the album “Carnal Lust of Blasphemy” is literally a must-have for you. It’s as if all the monsters, serial killers, the undead, and the mentally disturbed have crawled out of the screens and old VHS tapes and are coming for your throat. Whenever this strange world of ours gets on my nerves, I slam the door behind me and set off into the endless, agonizing swamps of nothingness. The mutilated bodies of sinners lie all around, and I suddenly feel like I belong here, like this is where I’m most at home. Then the first melody cuts through the heavy air, and I’m lost. This band cuts to the bone; they do it with real conviction and the elegance of the old masters of the genre. A quiet rustling, a terrifying laugh. Coffins, dragged out into the open. Maggot-infested and full of bloody memories. Just like every day, I enter the morgue, greet the undead, and wonder if hell exists. In the end, I always come to the conclusion that darkness lies within each of us. Soggy, raw, infinitely dark, and cold death metal with a horror movie style bloody atmosphere! Decay, filth, and death!


Recenze/review - AZATOTH - Ungodly Carnage (2022):


tracklist:
1. Flooding Human Remains
2. Veins of Rotten Blood 
3. Abomination of the Underworld
4. Abhorrent Reincarnation
5. Sulfuric Paths to Agony
6. Interlude (Awaiting the Oncoming Hellstorm)
7. Blasphemous Flesh
8. Extinguished Souls of Putridity
9. Putrid Altar of Eternal Decay

AZATOTH is:
Bass and growls: J. ”Nuclear Lucifer” Das
Guitar and sewer growls: D. ”Chainsaw” Gamache
Guitar: R. ”Bogman” Levo
Drums: J. ”Godvomit” Hämäläinen




TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine