V dálce se zvedá vítr a mraky jsou nízko. Stojím u márnice na jednom starém hřbitově daleko na severu. Nemrtví jsou dnes velmi neklidní. Šeptají, zlověstně nadávají, syčí a převalují se ve svých prokletých hrobech. Cítím v kostech chlad a obejme mě nekonečná temnota. Už je to tady, smete mě tlaková vlna, poslouchám právě nové album norských démonů DEATHCULT. Zasvěcení moc dobře vědí, že se jedná o smečku složenou ze samých zkušených muzikantů.
Hudba je zde náležitě špinavá, nasáklá hnilobou, vztekem a opředená pevnými pavučinami. Žádné zbytečnosti, žádné kompromisy, kapela sází spíše na syrové riffy, zabijácké bicí a jedovatý vokál. Tohle je album pro všechny prokleté, zavržené, pohřbené za hřbitovní zdí. Odkazuje se na něm na starodávné archívy zla.
Smeten z povrchu zemského, spálen na popel jsem znovu povstal, silnější než kdy dřív. Není divu, v téhle nahrávce je velké množství nakumulované energie, primitivní agrese a naprosté tmy. Kapela se rouhá velmi opravdově, reálně, uvěřitelně a naprosto autenticky. Hodně k tomu přispívá naprosto syrový a prašivý zvuk, který nechává vzpomenout na nahrávky z devadesátých let. Vše je ohlodáno na kost, zahalené do krvavé mlhy. Atmosféra je natolik podmanivá a drásající, že jsem zapomínal na podivný svět kolem mě a soustředil jsem se jen na ostré melodie. Umíral jsem, znovu se rodil a procházel se nekonečnými chodbami podsvětí. DEATHCULT vás převedou na druhou stranu, do země dlouhých stínů. Navštívíte ty nejohavnější chrámy naprosté bolesti a utrpení, setkáte se se svými vlastními démony a pokloníte se samotnému Satanovi. Tohle není jen obyčejné album v řadě, ale spíše krvavý obřad pro vyvolávání temných sil. Kývám se spokojeně do rytmu, nechávám jednotlivé motivy, aby mi odsekaly maso od kostí. "Cult Of The Dog" je hodně prašivou, neotesanou záležitostí, která bude nejvíc vyhovovat ortodoxním fanouškům naprostého zla, klasických postupů a nekonečné tmy. Pánové sice nepřinášejí nic nového do záhrobí, ale novinka není rozhodně jen dobře odvedeným řemeslem. Naopak, má v sobě něco navíc, jakousi morbidní přitažlivost, která mě nutí se neustále vracet. Prokletí určitě vědí, o čem píšu. V dálce se zvedá vítr a mraky jsou nízko. Stojím u márnice na jednom starém hřbitově daleko na severu. Nemrtví jsou dnes velmi neklidní. Šeptají, zlověstně nadávají, syčí a převalují se ve svých prokletých hrobech. Cítím v kostech chlad a obejme mě nekonečná temnota. Na kost ohlodaný, syrový, okultní black metal, který vás strhne do hlubiny! Temnota se zde potkává s chladem a nenávistí!
Asphyx says:
The wind is picking up in the distance, and the clouds hang low. I’m standing by the morgue in an old cemetery far to the north. The undead are very restless today. They whisper, curse ominously, hiss, and toss and turn in their cursed graves. I feel a chill in my bones, and endless darkness envelops me. Here it comes a shockwave sweeps me away as I listen to the new album by the Norwegian demons DEATHCULT. Those in the know are well aware that this is a pack made up entirely of seasoned musicians.
The music here is appropriately filthy, steeped in decay and rage, and shrouded in thick cobwebs. No frills, no compromises the band relies on raw riffs, killer drums, and venomous vocals. This is an album for all the damned, the outcasts, the ones buried behind the cemetery wall. It draws upon ancient archives of evil.
Wiped off the face of the earth, burned to ashes, I rose again, stronger than ever. No wonder this recording is packed with accumulated energy, primal aggression, and utter darkness. The band blasphemes in a very genuine, realistic, believable, and utterly authentic way. The utterly raw and gritty sound contributes greatly to this, evoking recordings from the 1990s. Everything is stripped down to the bone, shrouded in a bloody fog. The atmosphere is so captivating and harrowing that I forgot about the strange world around me and focused solely on the sharp melodies. I died, was reborn, and wandered through the endless corridors of the underworld. DEATHCULT will take you to the other side, to the land of long shadows. You’ll visit the most abominable temples of utter pain and suffering, face your own demons, and bow down before Satan himself. This isn’t just another album in the lineup, but rather a bloody ritual to summon dark forces. I nod contentedly to the beat, letting the individual motifs chip the flesh from my bones. “Cult Of The Dog” is a pretty gritty, raw affair that will appeal most to die-hard fans of absolute evil, classic styles, and endless darkness. While the guys aren’t bringing anything new to the underworld, this new release is definitely more than just a well crafted piece of work. On the contrary, it has something extra a kind of morbid allure that compels me to keep coming back. The Cursed surely know what I’m talking about. The wind is picking up in the distance, and the clouds hang low. I’m standing by the morgue in an old cemetery far to the north. The undead are very restless today. They whisper, curse ominously, hiss, and toss and turn in their cursed graves. I feel a chill in my bones, and endless darkness envelops me. Raw, occult black metal stripped to the bone that will drag you into the depths! Here, darkness meets cold and hatred!
Recenze/review - DEATHCULT - Cult Of The Goat (2017):
Legendy praví, že kdesi v hluboko v lesích je stará jeskyně, ve které stále přebývá pradávná bestie. Vzal jsem si novou nahrávku německých black death metalistů CH’AHOM a vydal jsem se hledat místa, kde se odehrávaly děsivé krvavé rituály. Našlapoval jsem tiše, četl jsem do kamenů vyryté symboly kruté smrti. Vstupuji pomalu dovnitř, pod nohama mi křupou prašivé kosti. Obejme mě chlad a nekonečná temnota. Také slyšíte řev hladové bestie? Když poslouchám tohle album, tak ano. To vám klidně podepíšu vlastní krví.
Počáteční poslechy pro mě byly přeci jen trošku náročné. Některé struktury skladeb jsou totiž poměrně komplikované, disonantní a progresivní takovým tím zajímavě "nepříjemným" způsobem. Novinka chce zkrátka čas, klid, ticho, nejlépe naprostou tmu a také notnou dávku morbidní fantazie. Když ale vydržíte, budete odměněni vskutku zajímavým a drásajícím zážitkem.
Na obalu je možná znázorněn vstup do staré jeskyně, ale klidně by to mohla být i brána do jiné dimenze. Nezjistíte to jinak, než že budete novinku poslouchat stále dokola. Stane se pro vás vlastním, osobním krvavým rituálem, pradávnou mantrou, dostane se vám pod kůži i do podvědomí. Celou nahrávkou se prolíná jako jedovatý břečťan takový zvláštní neklid, který je na jednu stranu velmi přitažlivý, na tu druhou zase až bolestivý. Je to svým způsobem jiné, odlišné album, kapela má svůj rukopis, nebojí se experimentovat, řezat do živého. A dělá to elegantně, s nadhledem a zkušenostmi. Povedl se zvuk, o zajímavém motivu na obalu jsem již hovořil. Hlavní ale je, ostatně jako vždycky, hudba samotná. Jsem si zcela jistý, že "Anthropic Rites of Sublimation" nebude vyhovovat každému. Není to ani účelem. Osobně si novinku užívám, obzvláště v momentech, kdy se setmí a začne mě lákat temnota za naším městem. Vydám se na cestu a moje kroky pokaždé směřují k jeskyni, o které se vyprávějí děsivé legendy. Němcům se povedlo spojit klasické, tradiční, old schoolové základy s těmi novějšími, neotřelými. Výsledkem je koktejl, který když vypijete, tak zemřete v šílených, bolestivých křečích. CH’AHOM si hrají po svém, mají vlastní výraz a rukopis. Řežou tou správnou stranou nože. Připomínají sopku, která právě začala chrlit lávu. Zůstává po nich jen zkáza, spáleniště a hluboká krvavá stopa. A já nemohu jinak, než vám album doporučit. Hoří totiž zevnitř, i když je na povrchu chladné a temné jako ty nejhrůznější vize. Drásavé, bolestivé, syrové a nekonečně temné black death metalové album, které se vám dostane do podvědomí!
Asphyx says:
Legends say that somewhere deep in the woods there is an ancient cave where an ancient beast still dwells. I picked up the new album by the German black death metal band CH’AHOM and set out to find the places where terrifying, bloody rituals once took place. I treaded quietly, reading the symbols of cruel death carved into the stones. I step inside slowly, dusty bones crunching beneath my feet. A chill and endless darkness envelop me. Can you hear the roar of the hungry beast, too? When I listen to this album, I certainly can. I’ll gladly sign that with my own blood.
The first few listens were a bit challenging for me, after all. Some of the song structures are quite complex, dissonant, and progressive in that interestingly “unpleasant” way. This new release simply requires time, peace, quiet preferably complete darkness and a healthy dose of morbid imagination. But if you stick with it, you’ll be rewarded with a truly fascinating and harrowing experience.
The cover may depict the entrance to an ancient cave, but it could just as easily be a gateway to another dimension. The only way to find out is to listen to this new release over and over again. It will become your own personal, bloody ritual, an ancient mantra it will get under your skin and into your subconscious. A peculiar restlessness, like poisonous ivy, runs through the entire recording a feeling that is, on the one hand, very alluring, and on the other, almost painful. In its own way, it’s a different, distinctive album; the band has its own signature style and isn’t afraid to experiment or cut to the quick. And they do it elegantly, with a sense of perspective and experience. The sound is well-executed, and I’ve already mentioned the interesting cover art. But the main thing, as always, is the music itself. I’m absolutely certain that “Anthropic Rites of Sublimation” won’t be everyone’s cup of tea. That’s not even the point. Personally, I’m enjoying the new album, especially when it gets dark and the darkness beyond our city begins to beckon me. I set out on a journey, and my steps always lead me to a cave shrouded in terrifying legends. The Germans have managed to blend classic, traditional, old-school foundations with newer, fresh elements. The result is a cocktail that, if you drink it, will kill you in mad, painful convulsions. CH’AHOM play their own way; they have their own expression and signature style. They cut with the right side of the knife. They resemble a volcano that has just begun to spew lava. All that remains in their wake is destruction, scorched earth, and a deep, bloody trail. And I can’t help but recommend this album to you. It burns from within, even though on the surface it’s cold and dark like the most terrifying visions. A harrowing, painful, raw, and infinitely dark black death metal album that will seep into your subconscious!
TRACKLIST 1. Cult Of Xaman 2. Reign Of Nohol 3. Priests Of Lik’in 4. Chosen Of Chik’in 5. Insemination LINE-UP A.G.A. - Vocals & Guitar A.M. - Bass S.P.S. - Lead Guitar G.P. - Drums
Pro někoho se mohlo stát nedělní odpoledne nudou, ne tak pro nás, staré metalisty. Satan i promotéři se smilovali a dali i k nám do Plzně nějaké ty slavnější extrémní kapely. Jinak je totiž naše město baštou zábavových a revivalových uskupení. Bylo tedy záhodno, aby vylezli z děr všichni ti, co jezdívají na death, black, thrashové festivaly, chodí na koncerty plné tmy a krvavé mlhy. Plakát sliboval mnohé. Mám rád od jejich zběsilých počátků brazilské KRISIUN, podívám se i na BELPHEGOR a nedávno jsem poslouchal i ASAGRAUM. Pro mě nebylo moc co řešit. S některými kamarády to bylo horší.
Šeříkovka je klub, ve kterém hrají dávno převážně samé divné kapely, vystupují různí baviči a nebyl jsem tam moc dlouho. Já vím, jsem už asi starý a šedivý a to co poslouchám, je spíše underground, ale přeci jen, sem tam bych na velikost města čekal více koncertů. Otázkou je, jestli by přišli lidé. Z mojí sociální skupiny ano, ale jinak? Tady se fakt poslouchá něco jiného. Stačí se podívat na různé akce po městě a máte jasno. Mě to ale nevadí, já si sem tam zajdu na pivo a když už něco u nás je, tak vyrazím. Stejně jako v neděli. Ochladilo se. Nastal čas křiváků a martensek.
Znaven obědem skoro usínám. Přesto se obléknu a říkám si, že dnes nebudu tolik pít, že jdu zítra do práce, že už jsem starý a měl bych mít rozum. Dopadne to samozřejmě jako vždycky, jenže já mám takovou radost, že jdu na muziku, že si zkrátka to pivo dám. Tak nějak mi to patří podvědomě k sobě. Asi už to mám i zakódované v DNA. Setkám se s kamarády, pokecáme, vše probíhá tak nějak na pohodu, jo, to my umíme, udělat si dobře. Plni úsměvů jdeme dovnitř, do Šeříkovky. Už se to tu houfuje, v okolí parkují auta, vylézají veteráni ve středním a pokročilém věku. Sem tam někdo mladší, zdravíme se. Už to není jako kdysi dávno, ale pořád cítím takovou tu metalovou soudržnost a sílu. Prohodím ještě pár slov a pak už čekám na první kapelu. Pivo mi chutná, a zítra budu v práci zase nepoužitelný. Navíc, Goro do mě narval několik panáků. A pil jsem je moc rád.
A CALL FOR REVENGE - mexická kapela, která hraje metalcore a protože tenhle styl na mě působí asi jako kříž na čerta, tak se s dovolením zdržím komentářů. Asi to bylo dobrý, ale to já posuzovat nebudu. Tohle jde zcela mimo mě.
ASAGRAUM - téhle smečce jsem psal nedávno jednu recenzi. Vůbec jsem nevěděl, že v ní hrají samé pěkné holky. Hudba se mi líbila a naživo jsem si svůj názor jenom potvrdil. Okultní black metal se spoustou zajímavých prvků. Sypalo to pěkně, řezalo to, pálilo a mělo to v sobě takovou tu pradávnou patinu. To mám moc rád a tak jsem si vystoupení opravdu užil. Tohle byly sukuby přesně podle mého gusta! I wrote a review of this band recently. I had no idea at all that it was made up entirely of pretty girls. I liked the music, and seeing them live only confirmed my opinion. Occult black metal with lots of interesting elements. It poured out nicely, cut through, burned, and had that ancient patina to it. I really love that, so I truly enjoyed the show. These were succubi exactly to my taste!
KRISIUN - pradávné syrové rituály plné krve, násilí, polámaných kostí, živých obětí, naprosté tmy a chladu. Death metal ve své krystalické podobě. Jihoamerická živočišnost a divokost. Ve vystoupení bylo vše, co jsem žádal a očekával. Jedna z mých velmi oblíbených kapel, na kterou je vždy spolehnutí. Smečka, která umí koncerty vygradovat až na hranici šílenství. Maniaci, kteří vždy hráli a stále hrají srdcem. Pánové nás rozsekali na kusy, spálili na popel a totálně nás zničili. V Plzni se potkaly zkušenosti, nadšení pro věc a totální odhodlání v jednom zabijáckém celku. Absolutní death metalové inferno! Ancient, raw rituals full of blood, violence, broken bones, human sacrifices, utter darkness, and cold. Death metal in its purest form. South American animalistic energy and wildness. The show had everything I asked for and expected. One of my absolute favorite bands you can always count on them. A pack that knows how to build up a concert to the brink of madness. Maniacs who have always played and still play with their hearts. These guys tore us to pieces, burned us to ashes, and totally destroyed us. In Pilsen, experience, passion for the cause, and total determination came together in one killer package. An absolute death metal inferno!
BELPHEGOR - rakouskou smečku znám samozřejmě jako každý starý pes hrozně dlouho. Líbí se mi jejich pracovitost, oddanost stínům. Nikdy ale nepatřili k mým vyloženě srdcovým kapelám. Nečekal jsem tedy mnoho a dostal jsem toho překvapivě hodně. V duši jsem se musel kapele trošku omluvit, protože jejich plzeňské vystoupení bylo skvělým záhrobním obřadem. Potkal jsem všechny krvavé stíny, do kterých nás pánové zahalili a abych pravdu řekl, tak jsem se kýval spokojeně do rytmu, užíval jsem si jednotlivé skladby a nakonec odcházel spokojený a naprosto prokletý! Of course, like any old dog, I’ve known the Austrian pack for a very long time. I like their work ethic, their devotion to the shadows. But they were never exactly among my favorite bands. So I didn’t expect much and I was surprisingly blown away. Deep down, I had to apologize to the band a little, because their Pilsen show was a magnificent funeral rite. I encountered all the bloody shadows the gentlemen had shrouded us in, and to tell the truth, I was nodding contentedly to the beat, enjoying each song, and in the end, I left satisfied and utterly cursed!
Zvuk byl parádní, organizace na jedničku, návštěvnost byla dobrá. Musím zmínit jednu věc, která se mi nestala už dlouhé roky. Na Krisiun jsem šel do mosh-pitu. Na chvilku, ale šel. Mě to tak strhlo, že jsem nemohl jinak. A když kapela po jedné písni poklekla a děkovala fanouškům, tak jsem si zase jednou uvědomil, jak je skvělé tuhle muziku poslouchat.
Jdu na autobus, který nejede. Přejdu na tramvaj a potkám mámu se synem. Oba byli také na koncertě a tak pokecáme. Jedná se o další ze setkání třetího druhu, kvůli kterým hrozně rád na muziku stále chodím. Možná působíme na ostatní občas divně, máme černé oblečení s lebkami, ale kdybyste s námi jeli v noci domů, tak byste pochopili, že jsme hodní a někteří z nás doslova k zulíbání:)). Já tohle miluju, to jsou ty zážitky, které mi nakonec zůstanou v hlavě i ve vzpomínkách. Holky, co paří před vámi. Nekonečná řada kamarádů a známých, drsná a surová muzika a fanoušci, kteří se pořád usmívají. Mám to rád a děkuji všem, co se stavili na pokec.
Tělo si žádá jediné. Spánek. Aspoň pár hodin, abych zítra přežil den v práci. Nakonec stejně ale doma ležím a nemůžu zabrat. Mám v sobě moc vzpomínek. Zážitků, znovu se směju vtipům svých kamarádů, prožívám jednotlivá vystoupení. Chtělo by to v Plzni víc takových akcí. Uvědomme si, že metalisté stárnou a nechtějí se na koncerty táhnout přes půl republiky. Kapely musíte přivézt už za námi. A tak mám zase jednou sny protkané setkáními s démony. Byla to povedená akce. Nedělní odpoledne, které mohlo být nudou, se nakonec stalo skvělým večerem. Howgh, domluvil jsem. Děkuji vám za pozornost a ať vás provází síla, přátelé!
Pokaždé, když jsem zmizel v lesích za městem, tak mě mé kroky zavedly na jedno staré pohřebiště. Za močálem, který smrděl zkaženou krví. S mrtvolami, které se postupně rozkládaly, hnily a stávaly se nedílnou součástí věčnosti. Přemýšlel jsem, co po nás jednou zbyde? Po někom možná jen děsivý otisk ve vzpomínkách. Rozplyneme se v temnotě a naše duše bude navěky prokleta. Poslouchám debutové album finských tmářů HEKATOXEN a kývám se spokojeně do rytmu.
Ze stínů vylézají přízraky a usmívají se. Není divu, hraje se zde i pro ně. Pro vaše vlastní démony. Pokud jste jako já vyrůstali na hudbě devadesátých let a již tehdy jste trávili svůj čas převážně hluboko v podzemí, potom je pro vás tahle nahrávka jako stvořená. Smrt, ta krutá hnusná děvka, je při poslechu velmi blízko. Riffy jsou ostré, melodie chladné, bicí zabijácké a vokál bestiální. To vše je potom zabaleno v prašivých pavučinách věčnosti.
Pro mě osobně je při poslechu nových kapel vždy nejdůležitější celkový dojem. Musím jim jejich morbidní práci věřit, musí být přesvědčiví, opravdoví, hrát od srdce a autentičtí. Tihle maniakální Finové splňují všechny mé požadavky pro hnusné záhrobní rituály. Navíc si dali pozor na to, aby měli náležitě plesnivý zvuk, zajímavý motiv na obalu a aby jejich skladby řezaly tou správnou stranou nože. Je pro mě velmi příjemné se znovu procházet během ranní krvavé mlhy na starém pohřebišti, nahlížet do zohavených kobek, zastavit se v márnici a promluvit si s mrtvými. "Obsidian Majesty" jsou pro mě takovou soukromou definicí toho, co si představuji pod pojmem old school death metal. Skladby jsou velmi dobře napsány, hoří zevnitř i když jsou na povrchu chladné jako ruce mrtvoly. Prostou pravdou je, že za touhle smečkou stojí zkušení muzikanti, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Povedlo se jim album, které bude vašim průvodcem na onom světě. HEKATOXEN si hrají s temnými náladami jako šelma se svojí kořistí. Dokáží být suroví, nekompromisní a zničující, ale nezapomínají ani na takový ten smradlavý odér a hnilobu, které máme my, staří psi tolik rádi. Toulám se podsvětím více než 35 let a píšu a podporuji už jen kapely, o kterých si myslím, že stojí za to. Tentokrát připíjím na zdraví a odkládám pivo na víko od rakve. Přesně takhle by to mělo vypadat, můj milý příteli, říkám svému démonovi a potom už jen tančíme na mém vlastním hrobě. Pokaždé, když jsem zmizel v lesích za městem, tak mě mé kroky zavedly na jedno staré pohřebiště. Za močálem, který smrděl zkaženou krví. S mrtvolami, které se postupně rozkládaly, hnily a stávaly se nedílnou součástí věčnosti. Ano, jsem tu opět správně! Hnilobou a zkaženou krví nasáklý morbidní death metal ze starých pohřebišť! Nekonečná temnota a chlad!
Asphyx says:
Every time I disappeared into the woods outside the city, my footsteps led me to an old burial ground. Beyond a swamp that reeked of rotten blood. With corpses that were gradually decomposing, rotting, and becoming an integral part of eternity. I wondered, what will remain of us one day? For some, perhaps just a terrifying imprint in memories. We’ll dissolve into the darkness, and our souls will be cursed forever. I’m listening to the debut album by the Finnish dark metal band HEKATOXEN and nodding contentedly to the beat.
Spectres emerge from the shadows and smile. No wonder the music here is played for them, too. For your own demons. If, like me, you grew up on ’90s music and even back then spent most of your time deep underground, then this record is tailor-made for you. Death, that cruel, vile bitch, feels very close while listening. The riffs are sharp, the melodies cold, the drums killer, and the vocals bestial. All of this is then wrapped in the mangy cobwebs of eternity.
For me personally, the overall impression is always the most important thing when listening to new bands. I have to believe in their morbid work; they have to be convincing, genuine, play from the heart, and be authentic. These maniacal Finns meet all my requirements for disgusting rituals from beyond the grave. Plus, they’ve made sure to have a properly moldy sound, an interesting cover design, and songs that cut with the right edge of the knife. It’s very enjoyable for me to wander once again through the morning’s bloody fog in an old graveyard, peer into mutilated dungeons, stop by the morgue, and have a chat with the dead. For me, “Obsidian Majesty” is my own personal definition of what I imagine when I hear the term “old-school death metal.” The songs are very well written; they burn from within even though they’re as cold as a corpse’s hands on the surface. The simple truth is that behind this pack are experienced musicians who know exactly what and how they want to play. They’ve created an album that will serve as your guide to the afterlife. HEKATOXEN play with dark moods like a predator with its prey. They can be raw, uncompromising, and devastating, but they don’t forget that stinky odor and rot that we old dogs love so much. I’ve been wandering the underworld for more than 35 years, and these days I only write about and support bands that I think are worth it. This time, I raise a toast and set my beer down on the lid of a coffin. This is exactly how it should be, my dear friend, I tell my demon, and then we just dance on my own grave. Every time I disappeared into the woods outside the city, my footsteps led me to an old burial ground. Beyond a swamp that reeked of rotten blood. With corpses that were gradually decomposing, rotting, and becoming an integral part of eternity. Yes, I’m in the right place again! Morbid death metal from old cemeteries, steeped in decay and rotten blood! Endless darkness and cold!
Tracklist:
01 - Lost Souls Epitome
02 - I Am Them
03 - Spawns Of Darkness
04 - Haunting Ceremony
05 - Domus Vilomaxus
06 - Grave Reveries
07 - At Hellsrivers Pathway
08 - Vanguard The Dark
Line-up:
Jussi – vocals, lead guitar, acoustic guitar, synth
Historie je plná brutálního násilí. Mučení, ponižování, války a všechno hnusné nás provází od našeho narození, až do smrti. Když máte štěstí, tak zemřete ve spánku. Pokud ne, tak si můžete vybrat z pestré palety bolesti. Fantazii se meze nekladou. Přivíráme oči a díváme se jinam, když se děje něco zlého, nechceme o tom slyšet a utíkáme pryč. Jenže pak si zapnete večerní zprávy a chce se vám zvracet. Brutální death metal i grindcore vždy patřil na patologické sály, do márnic, na stará jatka. Když mi přišla na recenzi nová nahrávka australských SLAUGHTERCULT, příliš jsem toho od nich nečekal. Přiznávám se bez mučení.
Jenže pak jsem měl těžký pátek v práci, v hlavě prázdno a cloumal mnou vztek. Měl jsem sto chutí vzít do rukou kladivo a zbourat nejbližší zeď. Také se vám to někdy stává? Potom vám tohle album doporučuji. Propláchne vám mozek kyselinou, strhne vás do hlubiny a maso vám odpadá od kostí. Tihle morbidní gentlemani sice nepřinášejí nic nového do krematoria, ale novinka se velmi dobře poslouchá a splňuje všechny mé požadavky pro dobrý morbidní zážitek.
Maso je podáváno čerstvé, dobře naporcované. A je tak činěno s elegancí a nadšením zkušených řezníků. Jasně, hudba je zde extrémní, ale má velmi dobrý, čitelný zvuk, který řeže a pálí a zanechává po sobě hluboký cejch. Obal je stylový a odkazuje na další zvěrstva, kterých jsme jako lidstvo schopni. Neměli bychom zapomínat! Pokud bych potom měl zmínit nějaké kapely, kterými se tihle maniaci volně inspirovali, musel bych napsat jména jako KRAANIUM, SUFFOCATION, DISGORGE, DEVOURMENT, FLUIDS. To abyste měli představu, s kým máte tu čest. Nové album je jako čerstvě proříznutý vřed, který dlouhou dobu mokval a byl plný zkažené krve. Na jednu stranu cítíte úlevu, na tu druhou moc dobře víte, že hnis je dávno ve vaší krvi a dny jsou už sečteny. Budete se dívat na svoji vlastní pitvu a patologové se kývají do rytmu "Devoured by Perversion". Je to zkrátka a dobře velmi zajímavě napsaný masakr, který sice nijak nevybočuje ze stylových mantinelů, ale má rozhodně něco do sebe. Koneckonců, hudba se má poslouchat hlavně srdcem a ne jen ušima. SLAUGHTERCULT vás i na svém druhém dlouhohrající albu provedou děsivými hororovými příběhy, ve kterých zažijete tu největší hrůzu. Je něco morbidně přitažlivého v hudbě těchto tmářů. Jako když jdete na krvavý film nebo čtete knihu o sériových vrazích. Tma a zvrácené lidské myšlenky nás vždycky přitahovaly, co myslíte? Historie je plná brutálního násilí. Mučení, ponižování, války a všechno hnusné nás provází od našeho narození, až do smrti. Když máte štěstí, tak zemřete ve spánku. Pokud ne, tak si můžete vybrat z pestré palety bolesti. Fantazii se meze nekladou. Brutální gore death metal, který vám vyrve všechny vnitřnosti z těla! Album, po kterém zůstává kaluž krve!
Asphyx says:
History is full of brutal violence. Torture, humiliation, wars, and all manner of horrors accompany us from the moment we’re born until we die. If you’re lucky, you’ll die in your sleep. If not, you can choose from a wide variety of pain. There are no limits to the imagination. We close our eyes and look away when something bad happens; we don’t want to hear about it, so we run away. But then you turn on the evening news, and it makes you want to throw up. Brutal death metal and grindcore have always belonged in operating rooms, morgues, and old slaughterhouses. When I received the new album by the Australian band SLAUGHTERCULT to review, I didn’t expect much from them. I’ll admit it without hesitation.
But then I had a rough Friday at work my mind was a blank, and rage was shaking me to the core. I was itching to grab a hammer and tear down the nearest wall. Does that ever happen to you? If so, I recommend this album. It’ll flush your brain with acid, drag you into the depths, and make your flesh fall off your bones. These morbid gentlemen may not be bringing anything new to the crematorium, but the new album is a pleasure to listen to and meets all my requirements for a good morbid experience.
The meat is served fresh and expertly portioned. And this is done with the elegance and enthusiasm of experienced butchers. Sure, the music here is extreme, but it has a very good, clear sound that cuts and burns, leaving a deep mark in its wake. The cover art is stylish and alludes to other atrocities of which we, as humanity, are capable. We must not forget! If I were to mention some of the bands that loosely inspired these maniacs, I’d have to name acts like KRAANIUM, SUFFOCATION, DISGORGE, DEVOURMENT, and FLUIDS. Just so you have an idea of who you’re dealing with. The new album is like a freshly lanced abscess that had been oozing for a long time and was full of rotten blood. On the one hand, you feel relief; on the other, you know all too well that the pus has long since entered your bloodstream and your days are numbered. You’ll be watching your own autopsy as the pathologists nod their heads to the beat of “Devoured by Perversion”. In short, it’s a very interestingly crafted massacre that, while not straying from the genre’s conventions, definitely has something going for it. After all, music is meant to be listened to primarily with the heart, not just with the ears. On their second full-length album, SLAUGHTERCULT will guide you through terrifying horror stories in which you’ll experience the utmost terror. There’s something morbidly alluring about the music of these dark artists. It’s like watching a gory movie or reading a book about serial killers. Darkness and twisted human thoughts have always drawn us in don’t you think? History is full of brutal violence. Torture, humiliation, wars, and all manner of depravity accompany us from birth until death. If you’re lucky, you’ll die in your sleep. If not, you can choose from a wide variety of pain. There are no limits to the imagination. Brutal gore death metal that will rip all your insides out of your body! An album that leaves a pool of blood in its wake!
Příběh pětistý devadesátý první - Když mysl opustila její tělo
Řežou mě do obličeje, sedají si na moji tvář, dusí mě svými rozkroky. Jsou divoké jako sukuby, jako by přišly odněkud z pekla. Pomstít se. Jako by té bolesti nebylo už dost. Několik mrtvých kamarádů, holka, co mi zemřela při autonehodě. Kdo by zůstal silný? Kdo by neplakal a nevracely se mu zlé sny. Ony přišly, aby vše znovu a znovu vytáhly na povrch, aby mě zničilly, dostaly se mi do hlavy, do podvědomí. Vždycky jsem si představoval démony jako děsivé příšery. Jenže oni mají podobu krásných mladých holek, jejichž těla a obličeje jsem posbíral za celý svůj život. Jejich vlhké klíny, rudá ústa. Ostré zuby, které mě trhají na kusy. Lámou mi kosti, tlučou do mě a u toho se mnou mají sex, zuřivý, lákavý, zakázaný. Tak takhle jsem si svoji smrt nepředstavoval, šeptám, když před nimi klečím, spoutaný v řetězech. Co tady ležíš jak ožralý prase? Pomalu otevírám oko. Vůbec netuším, co se děje. Sukuba, napadne mě jako první. Jen není tak mladá. Je jí kolem čtyřiceti a já ležím na louce kousek od Jizery, od hory, na kterou jsem se velmi brzy ráno vydal.
Občas mě to popadne, to už můj milý čtenáři víš. Potřebuji vyčistit mysl i tělo. Toulám se po lesích, jen tak, osamocený. Někdy mluvím sám se sebou. Beze slov. Rovnám si myšlenky, brání se stresu. Vyrazil jsem za svítání. Jel mi autobus z chalupy na Smědavu. Dole, na malém štěrkovém parkovišti sedí snad stoletý chlápek a pokyne mi rukou. Hezkou cestu, zamumlá pod vousy a já si připadám jako v pohádce. Je hezky, teplota tak akorát a najednou jsem v krásně unavujícím rytmu. Napiju se z potoka, až mě zabolí v chřtánu. Ledové, ledové, řeknu do ticha a kousek ode mě zahýká tetřev. Nikdy jsem ho ještě neviděl a hrozně bych chtěl, ale je hrozně plachý. Nejsou tu žádní turisti, vlastně nikdo. Jen já, příroda, stromy, zvířata, co chodí pít stejně jako já do horského potoka. Všechno je tu o hodně čistší, opravdovější, ryzejší. Pomalu se posadím. Otřu si obličej na na tváři mám krev. Asi jsem upadl a praštil se o kámen do hlavy. Byl jsem v bezvědomí. Mohl jsem tu umřít, napadne mě ještě.
Ona mi to ale nevěří. Když si ji prohlédnu pečlivěji, tak vypadá starší na svůj věk. Jakoby toho až příliš prožila, jako by ji semlel život. Připomínala mi vyžilé servírky. Měla v sobě ještě pomalu uvadající krásu, ale bylo znát, že je hrozně unavená, utahaná jak stará herka, napadlo mě jedno staré přísloví. Měl bys zajít k doktorovi. Řekne mi a skoro až mateřsky mi odhrne vlasy ze tváře. Ty vypadáš, jako by ses pěkně popral. Jak jsme upadl, tak to bylo přímo do ostružiní, proto ten rozdrásaný obličej a možná proto i ty děsivé sny. Měl jsem štěstí, mohli mě tu najít za několik měsíců. Nechal jsem se zlákat krásou a vlezl jsem mimo značené cesty, abych se pokochal, abych si na chvilku odpočinul. Místo toho jsem zakopl a polámal se. Bolí mě všechno, přesto se zvednu na nohy. Pomůže mi se opláchnout v potoce a když si sundám triko, tak stydlivě odvrátí tvář. Je to až s podivem, nečekal bych to u ženy jejího věku. Je v ní něco surového, neotesaného, přesto křehkého a zvláštního. Sedneme si na odpočívadlo, ke kterému se dobelhám.
Vytáhne svačinu, já si svoji rozdrtil a nic nemám, dokonce mi praskla lahev s vodou. Nemám nic. Ona se ale podělí. Pečlivě a spravedlivě roztrhne chleba napůl a dá mi i napít. Má čaj s rumem, což mě postaví na nohy. Konečně se usměju a poděkuji ji. Co tady vlastně děláte? Klidně mi tykej, řekne a mě dojde, že má takový ten děsně sexy nakřáplý hlas, kvůli kterému musí chlapi padat do kolen. Má pořád dobrou postavy, prdelku napresovanou v džínách, to se zase líbí mě, ale pohled neodvrátím, když se oprašuje, protože na lavičce je jehličí. Všimne si toho. Nějakej bujnej mladej, co? Rychle ti otrnulo. Omluvím se a řeknu, že jsem si nemohl pomoct. Prostě to nejde. Rád se podívám, asi jako každý. Snažím se být milý a když vidí, že nejsem žádnej debil, tak se začne smát. Opravdu a od srdce. Tohle jsem potřebovala, vypadnout, myslela jsem, že tu najdu klid a ticho, v přírodě, místo toho tu potkám pomlácenýho metalistů nebo co to jsi? Přikývnu a po chvilce, když se slunce vyhoupne vysoko nad oblohu, mi připadá, že se známe odnepaměti. Kde si se celý život toulala, vzpomenu si na jednu báseň. Zeptá se mě, odkud jsem a co mě sem přivádí.
A já, který se příliš nikomu nesvěřuji a ani moje blondýnka neví o mě všechno, se jí najednou otevřu. Čte ve mě jako v knize. Mluvím dlouze, musím to dostat ze sebe. Na povrch vyleze všechna bolest, strachy, démoni, sukuby, všechny hnusné i krásné zážitky, celý můj život. Když skončím, tak kousek od nás sletí dolů káně a zvedne ze země myš. Je to jako znamení, jakoby mi dávala příroda na vědomí, že jsem to měl udělat už dávno. Někomu se svěřit, za někým zajít, vyzpovídat se. Sedíme, díváme se do ticha a pak mě ta žena, kterou jsem nikdy předtím nikdy neviděl, vezme hlavu do náručí. A já pláču, jde to ze mě všechno ven, jsem k nezastavení a vůbec se za to najednou nestydím, že jsem chlap a ti přeci nebrečí. Bylo toho ve mě hodně, možná až moc. Dvacet let na světě a už tolik zážitků, tolik zmařených životů kolem mě, tolik bolesti, že je to někdy k nevydržení. Pořád ale bojuju, zašeptám mezi vzlyky a zvednu k ní tvář. Dá mi pusu, která se pomalu mění ve vášeň, ale já nechci. Prudce se posadím a ona se omluví. Nechtěla jsem, bylo to tak nějak, víš, já, mě...položím jí prst na ústa. Tiše. Nic se neděje. Je napnutá jako struna. Svěřil jsem se. Teď je řada na tobě.
Sedni si a drž se pevně. Když mluví, tak je mimo. Ve vzpomínkách. Připomíná indiánky, žmoulá si u toho pramínek vlasů. Občas ji nerozumím, možná se stydí. Mluví o mámě, co opustila otce, skvělýho chlápka, hodnýho a obyčejnýho. Měla to v sobě, divokost. Neměla bych takhle o mámě mluvit, ale byla do větru. Otčím hodně pil, mlátil ji, bral jí peníze a když mi bylo dvanáct, tak jednou přišel i za mnou. Otíral se o mě, ožralý, táhlo z něj pivo a rum. Měl velký hnusný břicho, já nevěděla o co jde, normálně se mu skoro nepostavil, tak byl nasraný a poprvé mě zmlátil. Pak už mě bil pořád. Za cokoliv. Za školu, za jídlo, za pohled. Byl to magor. Mámě to bylo jedno, byla ráda, že někoho má. Občas jsem vídala pod okny chlápka, co měl hrozně smutný pohled. Po letech, to už byla máma v posledním stádiu alkoholismu, jsem pochopila, že je to můj táta. Chudák. Takový to býval silný, velký chlap, pořád se usmíval. Teď z něj byla zombie, ze který šel strach. Máma umřela a otčím mě dal do ústavu. Otec se marně pokoušel mě dostat ven. Vlastně ani nevím proč. Pak už se neukázal, vůbec nevím, co se s ním stalo. V ústavu to bylo něco šílenýho.
Starší holky mě několikrát, jen tak ze srandy znásilnily. Když jsem dělala bordel a řvala do tmy, tak mě vychovatelky zavíraly do díry. Někdy jsem tam byla i dva týdny. V naprosté tmě. Jen s malým záchodem. Trvalo to neskutečně dlouho. Hrozně to bolelo a když mi bylo konečně osmnáct, tak mě vykopli ven. Naučila jsem se přežít. Jenže jsem nic neuměla a nevěděla co dělat. Dali mi pár korun a vystrčili do velkého zlého světa. Bývala jsem po mámě hezká a to víš, to jde všechno zdánlivě lépe. První hospoda, kde mě zaměstnali, měla majitele, který mě chodil několikrát týdně šukat. Za byt a stravu. Peněz jsem měla málo a spoustu nocí jsem nahoře v pokoji, nebo spíš komoře, proplakala. Byla tam ale malá knihovna a tak jsem v noci četla. Hrozně mě to bavilo. V některých starých knihách byly hodně podobné příběhy, jako ten můj. Jak už tomu tak bývá, přišel princ, co mě vysvobodil. Tedy, vzal mě do ještě většího pekla. Šla jsem ve stopách své matky. Bylo mu tehdy už přes třicet a viděl mladou, zranitelnou holku, ke který se každý choval jako ke kusu hadru. Zpočátku byl okouzlující. Kupoval mi dárky, kytky, chodili jsme tančit. Milovala jsem ho.
Jenže, je to tu pověstné jenže. Takových holek měl víc. Prodával nás. Když mě poprvé trošku opil a seznámil s kamarádem z Prahy, co mu bylo tak 50, tak jsem nejdřív vůbec nevěděla, co mám dělat. Normálně mě prodal, já kopala kolem sebe. Jemu se to líbilo. Seřezal mě a znásilnil. Od té doby si mě mezi sebou půjčovali jako děvku. Vozili mě po republice, několikrát jsem se chtěla zabít, podřezala si žíly, brečela jsem. Ležela jsem na zádech a nic nedělala, ale vždycky následoval trest. Nějak, nevím vlastně ani jak, jsem myslela na ty starý krásný knížky, ty krásné příběhy, které musely dobře skončit, myslela jsem na ně. Když na mě leželo nějaký prase a dělalo si dobře. Moje mysl opustila tělo. Už dávno. Jsem mrtvá. Zničená. Je mi třicet a vypadám na 40. Asi nikdy nebudu mít děti, chlapa, co by mě chtěl. Tak jsem utekla. Z Liberce, z bordelu. Podívej se na moje ruce. Vidíš ty rány, to jsem přelézala plot s ostnatým drátem. Hledají mě. Vůbec to tady neznám. Ale ten les, ten potok tady, ta louka, to je něco tak krásného. Je tu klid, neskutečná pohoda a už se nechci nikdy vrátit.
Mlčeli jsme. Stejně jsme nevěděl, co mám říkat. Nic mě nenapadalo. Přemýšlel jsem o světě, o všech nebožácích, o utrpení, o válce, o malých dětech, které nemají normální život. Nějak se to do nás všechno otisklo. Objímali jsme se jak milenci, kterými nikdy nebudeme. Chtěl bych jí dát svoji sílu, zvednout ji ze země. Ano, tuhle cizí ženskou, kterou jsem nikdy neviděl a asi ji nikdy už neuvidím. Potřebuje to. Říká se, že když vám je nejhůř, že se objeví andělé, že se něco stane. Co si musela všechno prožít? Proč já si vůbec stěžuji? Nemám na to nárok. Postavím se a taky ji zvednu. Začnu opatrně, pomalu, zakoktávám se, ale začnu mluvit. Vyprávím jí o bohu, na kterého pořád nevím, jestli věřit, o zlu a temnotě, ale také o spoustě skvělých lidí, o dobru, o obyčejných věcech, pro které stojí za to žít. Třeba čerstvě namazaný chleba a čaj, ráno před chalupou s výhledem na Ještěd. Nebo dobrá nová deska, nebo kniha, ano knihy, ty by tě mohly bavit. Poprvé pookřeje. Knihy? Povídej. Vytáhnu ze žebradla notes, i když nerad, tak z něj vytrhnu jeden papír a začnu psát. Z hlavy, všechny knížky, které mě kdy bavily. Mají je v každé slušné knihovně. Zajdu na policii, neboj se. Půjdu s tebou.
A tak mlčky vylezeme na Jizerku, skáčeme po kamenech, díváme se do krajiny. Pak sejdeme dolů, nasedneme na autobus do Tanvaldu a pak do Jablonce. Když jdeme na služebnu, tak jí držím za ruce. A asi má poprvé v životě štěstí. Je tam moc milá paní, která se jí hned ujme. Čekám venku a když konečně vyleze ven, tak se usmívá. Seženou mi práci, budu uklízet v nemocnici a je k tomu i ubytovna. Vidíš, slušný začátek. Tak si to neposer. Rozloučíme se a já jdu na chalupu pěšky. Pak dlouho sedím před chalupou a přemýšlím. Dodnes si trošku vyčítám, že jsem jí těch knih nenapsal víc. Ale třeba je vůbec číst nebude. Třeba už je poznamenaná navěky a má v sobě takový ten smutek padlých žen. Nedostane se z toho. Moc jsem v to nevěřil. Jenže cesty páně jsou nevyzpytatelné. Další zimu jsem si poranil koleno na běžkách a jel dolů sanitkou do nemocnice v Jablonci. Byli tam na mě moc hodní. Zafačovali mě, vyčinili, že na běžkách se z můstku neskáče a dali mi do ruky papír, abych věděl, co mi vlastně je. Když jsem se o berlích belhal pryč, najednou odněkud vyběhla taková pěkná paní. Měl jiný účes. Málem mě umačkala radostí. Děkovala mi a plakala. Mám rodinu, mám malou holčičku. Mám se skvěle a můžeš za to ty. Ohradím se. Ne za to můžeš sama. Podívá se na mě a řekne mi, že její mysl už nikdy neopustila tělo. Vylezu z nemocnice a i když mě noha bolí jako čert, tak se usmívám.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave HKSPK! Greetings to the German underground scene. I hope everything’s going well over there. It should be you’ve released a new EP this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, and cuts like the sharp edge of a knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you view the new record in relation to your previous EPs and debut? Where did you want to take things, and how do you think these recordings differ?
First of all, thank you very much! And just a small correction: “Heimkehr” is actually our second full-length album, not an EP.
Compared to “Holy Scum” and “The Human Butcher”, I think “Heimkehr” is much more focused. A lot has happened in our lives since the first record, and naturally that also changed the music and especially the lyrics.
The earlier releases had much more absurdity and humour in them. That has not disappeared completely – “White Secretions II” proves that pretty well, haha – but “Heimkehr” deals with much more serious themes.
Musically, we also allowed ourselves more freedom. There is still a lot of death and black metal, but we did not feel the need to make every song fast or aggressive all the time. Atmosphere, melody and slower parts became much more important.
There was no big meeting where we decided that HKSPK now had to become more serious. It just happened.
“Heimkehr” contains all the attributes of good black and death metal, but you can also hear punk and doom metal. For me personally, it’s a record I love coming back to. How did it come together? How does HKSPK compose new material?
Thank you, that is great to hear.
There is no strict formula for how we write songs. A lot of ideas start while jamming. Somebody plays a riff, somebody else adds something and suddenly we realise there might actually be a song hiding in there.
Sometimes one of us already has a very clear idea, and sometimes a song develops completely differently from how it started.
We also do not really care if something suddenly sounds more like doom, punk or something else. If it works, we use it. We are not sitting in the rehearsal room checking whether every riff is officially allowed in black/death metal.
The lyrics usually come when the atmosphere of the song is already becoming clear. For us, the music and the subject have to fit together.
Who’s responsible for the sound? I have to say, the sound is absolutely killer. It keeps making me turn up the volume on my stereo. You’ve got a sound that’s brutal, raw, yet dark and primal – it has an analog feel to it. What was it like working with him, and why did you choose him specifically? Which studio did you record in, and how did everything go?
The album was recorded, mixed and mastered at Room13.
We wanted the individual songs to have their own character instead of forcing everything into exactly the same production.
That is also why some tracks sound noticeably different from others. “Sonnenjäger”, for example, benefits from very punchy and compressed drums because it makes the death metal side much heavier. Other songs need more space and atmosphere.
For us, production is part of the songwriting in that sense. The atmosphere does not only come from the riffs or vocals. The mix can change how a song feels completely.
We definitely did not want everything to sound polished and sterile. If you turn it up and it makes you want to turn it up even more, then I guess we did something right. Haha.
An integral part and a sort of bonus for fans today is the music CD (cassette, vinyl). You released it yourselves, and it features a macabre cover. Who designed it? How did you choose the motif, and how does it relate to the music on the new album?
The artwork is an original oil painting by Steffen Schmolke.
The basic idea was connected very closely to the meaning of “Heimkehr”. You see a bandaged person who has returned, but obviously not unharmed.
For us, homecoming does not necessarily mean coming back and everything being fine again. You return to a familiar place, but whatever happened to you stays with you.
The figure is also writing, which connects to memories and processing experiences.
So there is actually a thought behind it. We did not just decide that a wounded mummy sitting at a desk looked cool. Although it does look pretty cool. Haha.
The physical version is limited to 50 CDs and is available through our Bandcamp. We wanted the first physical edition to remain small and personal.
I’ve been wandering through the underground scene for over thirty years now, and when it comes to music, I go to Germany because I know I can count on it. I think we have similar personalities and tastes when it comes to metal. I really like your bands and follow your scene closely. Maybe I even envy you a little – we only have a few death metal bands back home that are worth checking out. How do you explain the fact that death metal is doing so well in your country in particular? How do you view your scene, the fans, and the labels?
It is difficult for us to compare the German scene objectively with other countries because this is simply the scene we know best.
But Germany definitely has a very active underground. There are many small clubs, festivals, promoters, bands, fanzines and people who have been doing this stuff for years or even decades.
Especially in the underground, a lot still works through personal contact. You play a show, meet another band, somebody recommends you to a promoter and suddenly you are playing somewhere you had never expected.
Of course, not everything is perfect. Small venues struggle, festivals cost a lot of money to organise and there are probably too many bands fighting for the same attention.
But there are still enough people who genuinely care about the music, and that keeps the whole thing alive.
You play old school influenced death/black metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form HKSPK actually came about, who your role models were and are, and where you want to take your band. Are you tempted by big international festivals, for example? Would you be willing to go on tour with a more famous band?
HKSPK started in 2023. The basic idea was pretty simple: we wanted to make aggressive music together.
There was never one band that we wanted to copy. Our influences are quite mixed. Bands like Nargaroth, Ellende and Harakiri For The Sky definitely left their mark on the black metal side, while Obituary and Morbid Angel are some of the influences from the death metal direction.
But there is also a lot of stuff outside those genres that finds its way into our music.
And yes, of course we would love to play bigger international festivals. We would also absolutely tour with a more established band if the opportunity made sense.
We like playing live. So if somebody wants to put us on a stage somewhere, we are probably not going to complain. Haha.
When I started my website ten years ago, my vision was to support bands that I felt weren’t getting enough attention to let the world know about them. I think I’m doing pretty well at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out yourselves for reviews? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers often? Do you go to concerts? Do you party?
We do not have a label, so most of the promotion is organised by ourselves.
Tina handles a large part of our press work, applications and contacts. She sends out the material, talks to magazines, zines, radio stations, playlist curators and promoters and somehow keeps track of all of it. For “Heimkehr” we also worked with external PR support to reach more international media.
So yes, there is quite a lot happening behind the scenes before anybody even hears the record.
And of course we also go to concerts and support other bands. The underground only works if people actually turn up, buy something, share music or simply tell somebody else about a band they discovered.
As for partying: “White Secretions II” probably answers that question better than we ever could. Haha.
On the one hand, a band just starting out today has plenty of ways to get its name out there, but on the other hand, there are a huge number of bands out there, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology affect you as HKSPK? What do you think about downloading music, Google Metalists, streaming music, and so on?
Modern technology is both incredibly useful and incredibly annoying.
Without streaming, social media, Bandcamp or YouTube, a band like us would have a much harder time reaching people outside our own region. We have listeners and press contacts in countries where we have never even played, and that would have been much more difficult twenty or thirty years ago.
At the same time, everybody can upload music now. That means you are competing with thousands of new releases every week.
Streaming is simply part of how people listen to music today. We cannot pretend it does not exist just because physical releases are nicer.
And as for people who spend all day arguing online about which band is “real” metal and which one is not: they can have fun with that. We would rather be in the rehearsal room or on stage.
I like to ask musicians what death/black metal means to them. How would they define it – is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to unwind? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?
For us, it is not a religion or some strict philosophy.
But music is obviously a huge part of our lives. You spend hours rehearsing, writing songs, travelling to shows, standing around backstage, meeting people and then getting home at some ridiculous hour.
It becomes more than just something you do for two hours after work.
At the same time, we do not think you need to follow some lifestyle manual to be a “real” metalhead.
We make this music because we love the sound, the atmosphere, the energy and the freedom that comes with it. That is enough for us.
To wrap up, a classic but important question. What does HKSPK have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have something on your mind and would like to share a message with labels, promoters, or fans, this is your chance…
The main plan now is to play “Heimkehr” live as much as possible.
We will be playing at Spirale in Berlin on 12 October, and we are already working on more shows and festival appearances for 2027.
At the same time, we never really stop writing. There are always riffs and ideas lying around somewhere, but we are not going to rush straight into the next album. “Heimkehr” has only just been released and we want to give these songs some time on stage first.
To promoters: book us.
To labels: if you have an interesting offer and understand that we like keeping control of what we do, feel free to talk to us.
And to everybody who listens to the record, buys a CD or shirt, comes to a show, writes about us or simply tells somebody about HKSPK: thank you. That kind of support matters much more to a small band than people sometimes realise.
And thank you for the interview and the kind words about “Heimkehr”. Hopefully we will meet somewhere in front of a ridiculously loud stage one day.
Cheers!
Jim / HKSPK
Thank you so much for the interview. I wish your new album every success and hope your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m off to blast “Heimkehr” again!
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
