DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 8. listopadu 2026

Recenze/review - ELDFÖDD - The Night Belongs to the Dead (2026)


ELDFÖDD - The Night Belongs to the Dead
CD 2026, Edged Circle Productions

for english please scroll down

Čekám v márnici až se setmí. Rozmlouvám s nemrtvými, nasávám pach hniloby. Venku se mezi náhrobky prohání ledový vítr. Některé hroby zůstaly otevřeny po včerejší noci, jiné čekají na exhumaci. Cítím ve vzduchu napětí, jako pokaždé, když poslouchám nějakou dobrou kapelu ze severu. O švédských ELDFÖDD jsem již jednou psal. Bylo to u příležitosti vydání jejich loňského EP "Risen from the Flames". Popraskaly mi tenkrát všechny kosti v těle. Byl jsem tedy na letošní album velmi zvědavý.

Vylezu z márnice ven a obejme mě temnota. Mezi hroby již tančí ty nejkrásnější zombie. Odpadává jim maso od kostí a jejich jedovatý smích je pro mě božským chorálem. Znovu zapínám play na svém přehrávači a rvu si novou nahrávku pod tlakem do hlavy. Je to tam, řvu do tmy a zombie i mí vlastní démoni kývají souhlasně hlavou. Tohle je dokonalá esence toho, co mám na severském death metalu tolik rád. Podávejte na víku od rakve, podchlazené a se syrovým shnilým masem. 


O tom, že tahle smečka je složená ze samých zkušených muzikantů, z řádné švédské death metalové šlechty, si můžete přečíst v minulé recenzi (je odkazována dole pod dnešním článkem). I letos tihle morbidní gentlemani pokračují v jasně vytyčené a dané cestě. Útočí napřímo, na solar plexus, dostanou se vám do krve i do podvědomí. Již od devadesátých let minulého století miluju chřestění pytlem plným kostí ve švédském stylu, není tedy divu, že se mi líbí i nové album "The Night Belongs to the Dead". Je totiž po okraj narvané tím, co mám na death metalu tolik rád. Má masivní, chladný, zabijácký zvuk (Gord Olson - mixing, mastering, Pontus Ekwall - recording, engeneering), stylový a skvěle vypadající motiv na obalu (Timbul Cahyono), ale hlavně spoustu morbidních nápadů. Je něco zvířecího, živočišného, jeskynního, záhrobního, co je ve skladbách vypáleno jako cejch do kůže prokletého a co mě nutí se stále k albu vracet a tančit spolu s nemrtvými na svém vlastním hrobě. Jednotlivé motivy jsou velmi dobře napsány, mají v sobě potřebný drive, sílu, takovou tu pradávnou plesnivou patinu, kterou máme my, staří psi, tolik rádi. Nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí, řvu spolu s kapelou do tmy a opět si pro sebe potvrzuji, že na ELDFÖDD je spolehnutí. Přišli k nám z toho nejhlubšího podzemí a zvěstují příchod absolutní tmy, zmaru, bolesti a utrpení. A teď už mě prosím nechte, zase se pomalu stmívá. Musím jít. Zavřu za sebou rezavé dveře do márnice. Potkám první zombie, usměje se na mě. Jsem zde správně. Otevírám si první pivo a znovu rád a s chutí přijímám pozvání k poslednímu tanci. Brzy mi prokousnou hrdlo. Těším se na to, pokud se v záhrobí hraje podobná hudba, budu konečně mezi svými. Morbidní, temné, chladné ozvěny z toho nejhlubšího švédského podzemí! Death metal, u kterého odpadává maso od kostí! 

Asphyx says:

I’m waiting in the morgue for darkness to fall. I’m chatting with the undead, breathing in the stench of decay. Outside, an icy wind sweeps through the gravestones. Some graves were left open after last night; others are awaiting exhumation. I can feel the tension in the air, just like every time I listen to a good band from the north. I’ve written about the Swedish band ELDFÖDD once before. It was on the occasion of the release of their EP from last year, “Risen from the Flames.” Back then, every bone in my body rattled. So I was very curious about this year’s album.

I step out of the morgue and darkness envelops me. The most beautiful zombies are already dancing among the graves. Flesh is falling from their bones, and their venomous laughter is a divine chorus to my ears. I press play on my player again and force the new recording into my head. It’s here, I scream into the darkness, and the zombies and my own demons nod their heads in agreement. This is the perfect essence of what I love so much about Nordic death metal. Serve it on a coffin lid, chilled and with raw, rotten flesh.


You can read in the previous review (linked below today’s article) that this band is made up entirely of experienced musicians true members of the Swedish death metal elite. This year, these morbid gentlemen continue on their clearly defined and established path. They strike straight at the solar plexus, seeping into your blood and your subconscious. Ever since the 1990s, I’ve loved the Swedish-style rattling of a bag full of bones, so it’s no wonder that I also love their new album, "The Night Belongs to the Dead". It’s packed to the brim with everything I love about death metal. It has a massive, cold, killer sound (Gord Olson - mixing, mastering; Pontus Ekwall - recording, engineering), a stylish and great-looking cover art (Timbul Cahyono), but most importantly, plenty of morbid ideas. There’s something animalistic, primal, cavernous, and otherworldly that’s branded into the songs like a mark on the skin of the damned and it compels me to keep coming back to this album and dance alongside the undead on my own grave. The individual tracks are very well written; they possess the necessary drive and power, along with that ancient, moldy patina that we old-timers love so much. Nothing is out of place, nothing is missing; I’m screaming along with the band into the darkness, and once again I’m convinced that ELDFÖDD is a band you can count on. They’ve come to us from the deepest depths of the underworld and herald the arrival of absolute darkness, ruin, pain, and suffering. And now, please, let me go it’s slowly getting dark again. I have to go. I close the rusty door to the morgue behind me. I encounter the first zombie; he smiles at me. I’m in the right place. I crack open my first beer and once again gladly and eagerly accept the invitation to the final dance. Soon they’ll bite through my throat. I’m looking forward to it if they play music like this in the afterlife, I’ll finally be among my own. Morbid, dark, cold echoes from the deepest depths of the Swedish underworld! Death metal that makes the flesh fall from your bones!


Recenze/review - ELDFÖDD - Risen from the Flames (2025):


Tracklist
01. Intro 
02. From The Light Into The Dark 
03. Matriphagy 
04. Torturer 
05. Suffocating Halo 
06. Only Darkness Remains 
07. The Tomb Becomes A Womb 
08. Let The Serpent Swallow Them Whole 
09. The Tritone Enigma 
10. The Night Belongs To The Dead

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý devadesátý pátý - Studentské taškařice


Příběh pětistý devadesátý pátý - Studentské taškařice

Čím jsem byl na škole déle, tím mě různé studentské akce bavily méně. Nebylo s kým. Většina kluků a holek, co jsem se s nimi bavil, popíjel a účastnil se takového toho mladického zlobení, byla pryč. Zůstali jen opravdu chytří a já, který jsem nechápal, jak můžu prolézat do dalších semestrů. Asi jsem měl spíš štěstí. Moc jsem se neučil a když mi někdo začal zasvěceně vyprávět o nějakém strojařském problému, tak jsem jen kýval hlavou a myslel na něco úplně jiného. Asi jsem byl mezi ostatními trošku za podivína, ale já fakt nechápal jejich vtípky, způsob uvažování. Všichni byli tak předvídatelní, stejní a nudní. Nebo já jiný? Těžko říct. Asi kombinace obojího. Zrovna ale sedím dole pod Tylovým divadlem v Plzni a piju pivo.

Měla by to být nějaká akce, při které chodíte po studentských hospodách, plníte různé úkoly a u toho samozřejmě chlastáte. Copak o to, něco podobného jsem zažil. Jenže to bylo před dvěma lety, to tu se mnou byli ještě kluci, co za to uměli vzít. Tihle dva, tlustý Karel a tenký Michal a Karlova holka Veronika, která má také notnou nadváhu, sice zasvěceně mluví o tom,  jak děsně pijou, ale zatímco zde sedíme, tak já mám třetí a oni první malé. Bude to zábava, vypráví o různých akcích, kdo co kde vyvedl, jak se poblil a tak. Taková klasika, kterou si prošli všichni. Raději mlčím a stylizuji se do role záhadného mladého muže. Vypadám tak, chodím, ale je to trošku jinak. Myšlenkami jsem jinde. Ono to bylo tak, že mě na koleji přemluvili, protože neměli čtvrtého do družstva. Nejprve jsem odmítal, ale blondýnka ode mě chtěla mít asi pokoj, tak mě přemluvila.

Přijdou nějací další studenti a mluví se mnou, jako bychom se znali. Nepamatuji si je, ale oni mě ano. Netuším odkud. Sedneme si k dlouhému stolu a každé družstvo vymýšlí taktiku. Začíná se v Oku, hned naproti Parlamentu, u Divadelních skladů. Máme ale ještě čas. Většina zkouší zaručené rady jak se připravit na chlast. Promazávají se mastnými jídly, mumlají něco o  tom, že musíte mít základ, pak to do vás bude padat jako Němci do krytu. Já si na tuhle akci moc nevěřím. Pivo mám rád, ale tvrdý piju hodně opatrně. Spíš ne. Musí být příležitost. mě baví takové ty lehce opivněné stavy, kdy má člověk trošku rozkecáno a dobře se baví, ale opíjet se do mrtva? No, uvidíme, co pánové a dámy předvedou. Zatím to vypadá, že sedím u stolu s mistry světa v alkoholu. Občas do mě někdo rozjařeně drcne, tak co ty, vypadáš, že chlastáš první ligu. 

Nedovedu se bavit na povel. A co k smrti nemám rád, tak když se v hospodách provozují různé kulečníky, šipky a další věci, které mě ruší ve čtení nebo v pokecu s kamarády. Nesnáším automaty, do těchto hospod nechodím. V Oku jsou. Také členové studentské rady. Dostaneme čísla, nějaké kartičky, které hned předám Veronice. Stojím vzadu. Neřechtám se, přemýšlím si nad svými věcmi. Taková malá rozjařená holka, co má zadek jak vrata od chléva do mě hned strčí a laškuje se mnou. Dáme si spolu pivo? Jsi sám viď. Je na ní vidět, že pojmula celou akci jako seznamování. S tím nemám problém, ale moc tlačí na pilu. Mě nevadí, že jsi prdelatá, mě vadí, že jsi kráva, zamumlám si pod vousy, ale nahlas neřeknu nic. Jsem přeci jen slušně vychovaný. První pivo, první zápis do kartičky. Úsměvy a machrování. Jde se dál.

Kapsa, pak borské koleje, kde sedí v rohu blondýnka a učí se. Usmívá se na mě jako měsíček a vůbec ji nevadí můj zmučený výraz ve tváři. Už je u mě prdelatá a tiskne se mi na záda. Dáme si spolu ne? Kývnu, že ano. Když jdu pak na záchod, tak mi Veronika řekne, to jsem nevěděla, jaký máš vkus. Kopu za tým, nic jiného v tom nehledej. Jenže když vyjdeme ven, tak mě ta malá oplácaná chytí za ruku. Odtáhnu se a ona řekne, houhou, copak? Jde se na Kurty, kde to moc dobře znám. Měl bych se bavit, poskakovat, plnit různé úkoly, ale místo toho je mi nějak smutno. Mám sobě páté pivo a z nějakého mě neznámého důvodu chytnu slinu. Neumím jako někteří mí kámoši pít pod tlakem, pak jít hodit šavli a pokračovat. Já chodím jen na malou. A to třeba až po šestém pivu. Na co myslíš, vůbec se mi nevěnuješ, ozve se za mnou a já si řeknu, když myslíš holka, ale až někde padneš poblitá, tak si nestěžuj. Trošku se naštvu.

Další hospoda, házení kroužků na tyčky, jako na pouti. Najednou mám rozjeto. Dělám si legraci, že to nic není, že by nám měli dát vzduchovky, když už jsme na té pouti. Všichni jsou opilí jak zákon káže, někteří cestou do Pivoňky, kde se má končit, padají na zem. Je poměrně brzy a lidé na nás koukají. To by měla být elita národa, pronese nějaká šedivá paní, co vypadá, jako by celý život udávala své sousedy. Jdi do prdele, řekne jí Veronika a mě konečně něco připadá fakt vtipný. Nesnáším lidí, co se vysírají do druhých, zazpívám jednoduchou melodii. Ihned se chytne. Jedeme kus tramvají, pak pochodujeme jako zástup mrtvých směr synagoga. A pořád zpíváme. To jsem zase vymyslel slogan. Někdo si lehne na trávu, jinej na něj skočí, studenti jsou jak rozjívení. Prdelatá mě chce líbat, ale je malá, tak na mě nedosáhne. Stejně si krkla pivně nechutně do dlaně a bojím se jí. Říká mi, jak se jmenuje, slušně odpovím a vymyslím si úplně jiné jméno. Má krvavý oči, není nic horšího, než opilá nadržená ženská, vzpomenu si na slova svého kamaráda. 

V Pivoňce je živo. Počítají se na kartičkách vypitá piva a body za různé soutěže. Trošku to nechápu, ale jsme druzí za nějakými právníky. Gratulují nám a zvou nás na panáka. Volím ferneta a tlustý Karel padá ze schodů. Krev na hlavě, záchranka, pár stehů a vymknutý kotník. Dopadl ještě dobře. Veronika usíná za barem na zemi a lehá si k ní nějaký medik. Sednu si do kouta, sleduji cvrkot a čekám, kdy mě všechno rozstřelí. Přijedou policajti, protože několik účastníků soutěže vykoplo dveře sousedního domu v domnění, že jdou do Pivoňky. Někdo zapálil koš uvnitř hospody. Barman strhne hasičák ze zdi a praští se do své vlastní hlavy. Hadice létá kolem a všichni jsme mokří. Všem to připadá děsně vtipný. Pak někdo naleje do koše vodu a je klid. Nějaká malinká holka čůrá hned vedle stolu. Sodoma Gomora, napadne mě, ale směju se jen to té chvíle, dokud si ke mě nesedne prdelatá, nezačne se na mě sápat a pak mi v zápalu boje nepoblije moje oblíbené čínské kecky.

Venku už svítá a začínám cítit, že mám dost. Stejně tu všichni spí na hromadě. Kdo neodešel, tak se doožral, že nemohl chodit. Mám s tím také problémy. Motám se. Jdu směr koleje, ale moc mi to nejde. V tramvaji na mě někdo řve a vůbec netuším proč. Problém je potom dojít ze zastávky skrz vilovou čtvrť a lesík. Padnu na zem, nějaká ranní běžkyně se mě ptá, jestli jsem v pohodě. Jen mávnu rukou a kolem vrátnice dělám, že mi nic není. Sedím tam paní v letech, která se jen usměje a pokyne rukou. V tomhle stavu asi na dívčí koleje můžu. Tak mě tady máš, splnil jsem svoji studentskou misi, řeknu své milé a upadnu na lino. Praštím se do hlavy a mám pak několik dní bouli. Směje se mi, udělá kávu, pomůže osprchovat a uloží mě do postele. Ležím na zádech a dostanu pusu jen na čelo. Byla to koukám hodně veselá studentská taškařice, co? Zeptá se mě a já něco melu o tom, že jsem s tou prdelatou nepřišel o čest. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 7. listopadu 2026

Report, photos, video - SLAUGHTER MESSIAH, MOHYLA, SPACE HAMSTER - Parlament club, Plzeň - 6. 11. 2026

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

https://www.rajce.idnes.cz/jakubasphyx/album/slaughter-messiah-mohyla-space-hamster-parlament-club-plzen-6-11

klub: https://parlamentclubplzen.cz

Vylezli z kanálů, temných chodeb, z prokletých hrobek, z plesnivých sklepení, z podzemí, ve kterém můžete potkat přízraky. Fanoušci extrémního metalu se vydali do jednoho z posledních undergroundových klubů v Plzni, do Parlamentu. Jsem vždycky takový povznesený a nebál bych se napsat hrdý, že můžu vyrazit na hudbu také v mém městě. Oblečen stylově v křiváku, martenách, s vlasy sepnutými do culíku, protože moje šediny už by mohly pobuřovat, kráčím pátečním sídlištěm. Pod nohama mi křupají listy opadaných stromů. Před několika dny jsme oslavili svátek všech mrtvých, ale myslím, že vše teprve začíná. Říkají, že listopad je depresivní, pochmurný měsíc, ale pro mě se jedná o období, které mám svým způsobem moc rád. Dojdu na tramvaj, sednu si bokem, jedu na pivo. Metal může začít.

Zapadnu do Plzeňky, pak přijde kamarád Petr a v mém srdci i žaludku se rozhostí takový zvláštní klid. Konečně jsem zase mezi svými, daleko od světa kolem, který vypadá, jako by měl každou chvíli shořet. Někdo chodí na ryby, jiný diskutuje na internetu. Každý máme to svoje. Mě nalákali na dnešní akci belgičtí SLAUGHTER MESSIAH. Viděl jsem je před lety v pražské hospodě Brouk a bylo to skvělé vystoupení. Odkaz na report i recenzi naleznete dole pod dnešním článkem. Mám na sobě tričko švýcarských MESSIAH, které jsem dostal od kapely a je to taková moje slovní hříčka, kterou stejně nikdo nepochopí. Kecáme, jsem ve svém živlu, jsem rád, že to v Plzni stále žije. Extrémní metal nesmí zemřít!

Když zase po nějaké době vlezu dolů do parlamentního sklepa, tak se o to nebojím. Vždycky se mi líbila výzdoba klubu, skvělá obsluha, dobré pivo. Soustředím na to, abych korzoval, pokecal se známými, pozdravil, popíjel. Zkrátka dělal věci, které se na metalu sluší a patří. Víte co je nejlepší? Všichni do jednoho se usmívají a těší se na první kapelu. Chodím si pro pivo, je mi dobře, jsem v takovém tom blahosklonném stavu. Je pátek, nemusím se táhnout kvůli koncertu přes půl republiky, užívám si atmosféru, lidi, na hubě mám rohlík od ucha k uchu. Takhle to mám rád, takhle by to mělo vypadat. Na malém pódiu ale už někdo hrábnul do strun, jdu se podívat, kdo to je. 

MOHYLA - melodický death metal je pro mě sice stylem, který mám rád, ale také si v něm velmi vybírám. U téhle kapely se mi něco líbilo opravdu hodně, něco méně a některé pasáže vůbec. V závěru, když to ale vezmu jako celek, tak převážily spíše pozitivní dojmy. Možná bych si koncert užil více, kdybych znal skladby dopředu. Ale i tak považuji jejich vystoupení za povedené. 



SPACE HAMSTER - prolezl jsem za svůj život kde jaký kout, ale tuhle kapelu jsem viděl poprvé. Nejdříve mě trošku odrazoval nápis death core v popisu jejich stylu, ale takhle naživo to nebylo vůbec špatné. Velmi dobře zahrané, napsané skladby, zněly mým starým uším libozvučně. Kýval jsem se spokojeně do rytmu, nechal se postupně strhnout a v závěru si sám pro sebe slíbil, že se téhle smečce podívám určitě někdy na jejich zkažený zub. Dobré to bylo. 



SLAUGHTER MESSIAH - A potom to přišlo. Inferno! Belgičané mě přikovali na zeď, ukřižovali hlavou dolů. Vytáhli mě z mého prokletého hrobu a narvali do mě pod tlakem jejich ostrý, divoký, jeskynní black, death, thrash metal. Byl to hodně jedovatý koktejl, po jehož konzumaci odpadávalo maso od kostí, chřestilo se pytlem plným kostí a rouhalo se o 666. Spousta vzteku, nakumulované energie, prastarých riffů, zničujících melodií. Tohle všechno dohromady vytvořilo naprosto autentickou atmosféru, která mě zcela pohltila. Vykopal jsem si svůj vlastní hrob, lehl si do dřevěné prašivé rakve a nechal se zaživa kapelou pohřbít. Byla to vichřice, která vznikla v tom nejhlubším podzemí a zničila všechny márnice v okolí. Absolutní ďábelský rituál! Byli jsme upáleni na hranici!





And then it hit me. Inferno! The Belgians chained me to the wall, crucified me upside down. They dragged me out of my cursed grave and forced their sharp, wild, cavemen-style black, death, and thrash metal down my throat. It was a highly toxic cocktail; after consuming it, flesh fell from the bones, a sack full of bones rattled, and blasphemies about 666 were uttered. A lot of rage, pent-up energy, ancient riffs, and devastating melodies. All of this combined to create a completely authentic atmosphere that utterly engulfed me. I dug my own grave, lay down in a wooden, rotten coffin, and let the band bury me alive. It was a storm that originated in the deepest underworld and destroyed every morgue in the vicinity. An absolutely diabolical ritual! We were burned at the stake!

Musím si dát pivo, poděkovat kapele. Jsem v rauši, jsem mimo, musím se z té hlubiny, kam jsem byl stržen, vydrápat pomalu nahoru. Chvilku mi to trvá. Následuje pokec, ale už mám dost, postupně se přesouvám na noční MHD. Je to na autopilota. Jdu pomalu do kopce k nám domů, pod nohama mi křupou kosti. Nebo ne? Měl bych se vrátit do svého sklepení, do své kobky, zalézt zpátky a počkat tam, až zase bude nějaký koncert. Ráno budu zase za normálního otce od rodiny. Nebojte, ale teď, než usnu, tak si ještě všechno několikrát přehraju v hlavě. Bylo to totiž skvělé po všech stránkách. A to i díky pořadatelům, i vám, moji milí kamarádi a čtenáři. Rád se s vámi potkám i příště. Metal nesmí zemřít! Dokud tady budu, tak se budu snažit bojovat. Amen!


about SLAUGHTER MESSIAH on DEADLY STORM ZINE:




Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

https://www.rajce.idnes.cz/jakubasphyx/album/slaughter-messiah-mohyla-space-hamster-parlament-club-plzen-6-11

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Interivew - WORM ALTAR - A doom death metal steeped in rot and tainted blood that will infect you with ancient diseases!


Interview with death metal band from United States (Maine) - WORM ALTAR.

Answered Scott Martin, thank you!

Recenze/review - WORM ALTAR - Pillars of Eternal Dusk (2026):

Ave WORM ALTAR! Greetings to the Portland underground. I hope everything’s going well over there. It should be you’ve just released the first fantastic full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, and cuts like the sharp edge of a knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you see the new album in relation to your previous work? Where did you want to take things, and in what ways do you think these recordings are different?

Scott: Greetings Deadly Storm! We are happy to hear the album pinned you to the wall. We are proud of the early, solo worm altar material as it is integral to what we have become, but Pillars, to me, is something much more than than the early material ever was. It is truly an amalgamation of like minds striving to make the soundtrack to the end of the world. We wanted to make something heavier and more suffocating than anything else. The album was recorded mostly live in the studio in order to capture the raw energy and undying musical chemistry that we share as a band.


“Pillars of Eternal Dusk” embodies all the attributes of good death and doom metal. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come together? How does WORM ALTAR compose new material?

Scott: We typically compose music on our own and bring the songs to the band once they are mostly complete. Once a song is introduced to the band, we spend a lot of time fine-tuning the arrangement. Each member has a say in the arrangements and final feel of the songs. Many of the riffs on Pillars are three to four years old and were written during the Astral Scourge period.

I looked it up Ethan Camp is credited with the mix, and Dan Lowndes with the mastering. I have to say, the sound is absolutely killer. It keeps making me turn up the volume on my stereo. Dan Lowndes created a sound for you that’s brutal, raw, yet dark and primal. What was it like working with him, and why did you choose him specifically? Which studio did you record in, and how did the process go?

Scott: We had worked with Dan on a previous promo tape and he did an amazing job. He’s pretty much the guy to go to for death metal mastering. He’s a lovely fella. I found out about Ethan Camp in 2019 when I saw him playing keyboards live for mortiferum. Years later I started to notice his name appearing on multiple releases as the recording and mixing engineer. These releases included Mortiferum’s Altar of Decay, Purulency’s Transcendent Unveiling of Dimensions and Mephitic Corpse’s Sickness Attracts Sickness. I knew that Ethan was the right guy for mixing based on these releases. As for the actual recording, we recorded the instruments mostly live in about ten hours at Acadia Recording Company here in Portland by Todd Hutchisen. Todd was as efficient, professional and accommodating as they come. He knew exactly how to capture our sound. We hope to work with this exact trio of engineers for our next release.


An integral part and a sort of bonus for fans today is the CD, vinyl, and cassette. You released everything through Dawnbreed Records, Gurgling Gore, and Contemn Light, and the album features a ghoulish cover. Who designed it? How did you choose the theme, and how does it relate to the music on the new album?

Scott: Our friend Slimeweaver of Finland crafted the ghoulish artwork in question. We had been wanting to work with him for years and we are glad it finally happened. As for the concept, I made a crude sketch of it on a piece of paper and sent it to Slimeweaver to bring to life (death?). We just wanted to make the album art look as gloomy and apocalyptic as our music sounds.

I’ve been wandering the underworld for over thirty years now, and when it comes to music, Maine is basically a sure bet for me. I think we have similar personalities and tastes when it comes to metal. I really like your bands and follow your scene closely. Maybe I even envy you a little we only have a few death metal bands over here that are worth checking out. How do you explain the fact that death metal is doing so well in your area? How do you view your scene, the fans, and the labels?

Scott: Oddly enough, there is not a whole lot of death metal happening in Maine outside our friends in the bands Shabti (featuring Rob of Worm Altar), Imipolex and Dungavenhooter. People seem to be more into black metal here, which is fine, I guess. Our Bass player, Jon Morse, has been the primary promoter of extreme music here, bringing through legendary bands such as Coffins, Mortiferum, Caustic Wound etc. Before Jon joined Worm Altar, he always invited us to play the sickest shows, so we were always lucky in that regard. Jon has also been releasing music via his label Contemn Light for Worm Altar, as well as for bands like Shabti and ORDH. He’s an avid supporter of our scene and we are lucky to have him in our band. We are luckily close enough to places like Quebec and Worcester, MA (shout out to Kevin @ Codex Obscurum) and they feel like a second home to us.


You play old-school-influenced doom death metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form WORM ALTAR actually came about, who your role models were and are, and where you want to take your band next. Are you tempted by big international festivals, for example, or would you be willing to go on tour with a more famous band?

Scott: I have been playing metal for a good 20 years or so and I’ve always wanted to be in a death metal band. The main influences for Worm Altar in the beginning included bands like Coffins and Mortiferum and even more doomy bands like early Cathedral, Sabbath, etc. Our sound is still focused on those primary influences, but perhaps with a greater emphasis on the gloomy melodic styles of bands like Gorement and Ceremonium. We are hopeful to play some international festivals and play wherever people want to see us, nothing would bring us more joy. This music is our passion and we want to share it with anyone who wants to hear it.

When I started my website ten years ago, my vision was to try to support bands that I felt weren’t getting much attention. To let the world know about them. I think I’m doing pretty well at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out yourselves for reviews? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers often? Do you go to concerts? Do you party?

Scott: We’re all fans of extreme music in general, amongst other types of music and art forms. We love seeing extreme bands whenever they come through Portland and are lucky enough to open for them and make friends with them. We all collect tapes and CDs and are obsessed with music and media of all sorts.

On the one hand, a band starting out today has plenty of ways to get its name out there, but on the other hand, there are a huge number of bands out there, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology influence you as WORM ALTAR? What do you think about downloading music, “Google metalheads,” streaming music, and so on?

Scott: Streaming is certainly convenient and it gets our name out there. We want fans to hear us in whatever way is accessible to them. Of course, buying physical media is the best way to support a band, but it’s not everyone’s preferred method. We are just happy people are interested in our music.

Thank you very much for the interview. I wish your new album every success and hope your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m off to blast “Pillars of Eternal Dusk” again!

Recenze/review - WORM ALTAR - Pillars of Eternal Dusk (2026):


WORM ALTAR

Dawnbreed Records

Gurgling Gore

Contemn Light


---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - WORM ALTAR - Hnilobou a zkaženou krví nasáklé doom death metalové album, které vás nakazí pradávnými chorobami!


Rozhovor s death metalovou skupinou ze Spojených států amerických (Maine) - WORM ALTAR.

Odpovídal Scott Martin, děkujeme!

Recenze/review - WORM ALTAR - Pillars of Eternal Dusk (2026):

Ave WORM ALTAR! Zdravím do portlandského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos první dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší předchozí tvorbou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

Scott: Zdravím, Deadly Storm! Těší nás, že vás album přišpendlilo ke zdi. Jsme hrdí na raný materiál projektu Worm Altar, který vznikl ještě v době, kdy šlo o sólový počin – je totiž nedílnou součástí toho, čím jsme se stali. Pro mě je však album "Pillars" něčím mnohem významnějším, než čím kdy byla naše raná tvorba. Je to skutečné spojení spřízněných duší, které usilovaly o vytvoření soundtracku ke konci světa. Chtěli jsme stvořit něco těžšího a tísnivějšího než cokoliv jiného. Album vznikalo převážně živým nahráváním ve studiu, abychom zachytili syrovou energii a nezničitelnou hudební chemii, která nás jako kapelu spojuje.


„Pillars of Eternal Dusk“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál WORM ALTAR?

Scott: Hudbu obvykle skládáme sami a skladby přinášíme kapele až ve chvíli, kdy jsou víceméně hotové. Jakmile skladbu kapele představíme, věnujeme spoustu času ladění aranžmá. Každý člen má možnost vyjádřit se k aranžmá i k výslednému vyznění skladeb. Mnohé z riffů na albu Pillars jsou tři až čtyři roky staré a vznikly v období, kdy jsme pracovali na materiálu pro Astral Scourge.

Dohledal jsem si, že pod mixem je podepsán Ethan Camp, pod masteringem Dan Lowndes. Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Dan Lowndes vám vytvořil zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám s ním spolupracovalo a proč právě on? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

Scott: S Danem jsme spolupracovali už na předchozí promo nahrávce a odvedl úžasnou práci. Když přijde na mastering death metalu, je to v podstatě ten pravý člověk, na kterého se obrátit. Je to navíc skvělý chlap. O Ethanu Campovi jsem se dozvěděl v roce 2019, když jsem ho viděl hrát na klávesy naživo s kapelou Mortiferum. O několik let později jsem si začal všímat, že se jeho jméno objevuje u řady nahrávek jako jméno zvukového inženýra zodpovědného za nahrávání a mix. Šlo například o tituly *Altar of Decay* od Mortiferum, *Transcendent Unveiling of Dimensions* od Purulency a *Sickness Attracts Sickness* od Mephitic Corpse. Na základě těchto nahrávek mi bylo jasné, že Ethan je pro mixování ten pravý. Co se týče samotného nahrávání, nástroje jsme ve studiu Acadia Recording Company tady v Portlandu natočili převážně živě, a to zhruba za deset hodin pod dohledem Todda Hutchisena. Todd byl nesmírně efektivní, profesionální a vstřícný – zkrátka naprostá špička. Přesně věděl, jak zachytit náš zvuk. Doufáme, že s touto trojicí inženýrů budeme spolupracovat i na naší další nahrávce.


Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD, vinyl, kazeta. Vy jste vše vydali u Dawnbreed Records, Gurgling Gore, Contemn Light a album je opatřeno mrtvolným obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

Scott: Autorem oné přízračné grafiky je náš přítel Slimeweaver z Finska. Chtěli jsme s ním spolupracovat už léta a jsme rádi, že na to konečně došlo. Co se týče konceptu, načrtl jsem na papír hrubý nákres a poslal ho Slimeweaverovi, aby ho přivedl k životu (nebo spíš ke smrti?). Prostě jsme chtěli, aby obal alba působil stejně ponuře a apokalypticky, jako zní naše hudba.

Toulám se podsvětím již přes třicet let a do Maine si chodím pro muziku vlastně na jistotu. Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Čím si to vysvětluješ, že zrovna u vás se death metalu tolik daří? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?

Scott: Je zvláštní, že ve státě Maine toho v oblasti death metalu moc není – kromě našich přátel z kapel Shabti (v níž hraje Rob z Worm Altar), Imipolex a Dungavenhooter. Zdá se, že místní lidé dávají přednost spíše black metalu, což je asi v pořádku. Náš baskytarista Jon Morse je zde hlavním promotérem extrémní hudby; pořádal koncerty pro legendární kapely jako Coffins, Mortiferum, Caustic Wound a další. Ještě než se Jon přidal k Worm Altar, často nás zval na ty nejlepší akce, takže jsme v tomhle měli vždycky štěstí. Jon také vydává hudbu prostřednictvím svého labelu Contemn Light – a to nejen pro Worm Altar, ale i pro kapely jako Shabti nebo ORDH. Je to velký podporovatel naší scény a máme štěstí, že ho v kapele máme. Naštěstí to máme blízko do míst, jako je Québec nebo Worcester ve státě Massachusetts (zdravím Kevina z Codex Obscurum), a ta místa pro nás znamenají něco jako druhý domov.


Hrajete doom death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit WORM ALTAR, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

Scott: Hraji metal už dobrých dvacet let a vždycky jsem chtěl působit v deathmetalové kapele. Mezi hlavní vlivy, které na začátku formovaly Worm Altar, patřily skupiny jako Coffins a Mortiferum, ale také kapely s výraznějším doomovým nádechem, například raní Cathedral, Black Sabbath a další. Náš zvuk stále vychází z těchto původních inspirací, avšak s větším důrazem na ponuré, melodické polohy, jaké najdeme u kapel jako Gorement či Ceremonium. Doufáme, že se nám podaří zahrát na zahraničních festivalech a vystoupit všude tam, kde o nás stojí – nic by nám neudělalo větší radost. Tato hudba je naší vášní a chceme ji sdílet s každým, kdo o ni má zájem.

Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

Scott: Všichni jsme fanoušci extrémní hudby – vedle dalších žánrů a forem umění. Rádi chodíme na koncerty extrémních kapel, když zavítají do Portlandu; máme to štěstí, že jim můžeme dělat předkapelu a navazovat s nimi přátelství. Všichni sbíráme kazety i CD a jsme posedlí hudbou a nejrůznějšími nosiči.

Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako WORM ALTAR ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

Scott: Streamování je rozhodně pohodlné a pomáhá šířit naše jméno. Chceme, aby nás fanoušci mohli poslouchat jakýmkoli způsobem, který je pro ně dostupný. Nákup fyzických nosičů je samozřejmě tím nejlepším způsobem, jak kapelu podpořit, ale ne každý dává přednost právě této formě. Jsme prostě rádi, že se lidé o naši hudbu zajímají.

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Pillars of Eternal Dusk“ zase narvat do hlavy!

Recenze/review - WORM ALTAR - Pillars of Eternal Dusk (2026):


WORM ALTAR

Dawnbreed Records

Gurgling Gore

Contemn Light

---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 6. listopadu 2026

Recenze/review - GRAVE MONOLITH - Grave Monolith (2026)


GRAVE MONOLITH - Grave Monolith
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Sleduji listí v barvách podzimu, jak padá dolů k zemi. Je v tom něco smutného, věčného, zádumčivého. Sedím na hřbitově, jako každý večer a čekám, až mě pohltí chlad. Objala mě beznaděj, stal jsem se svým vlastním stínem. Kývám se do větru, našlapuji tiše a poslouchám u toho nové debutové album portlandských doomařů GRAVE MONOLITH. Kapela mě vzala na jeden velmi smutný pohřeb, proklela mě a předhodila mým vlastním démonům. Pomalé, táhle, mokvající melodie, surový vokál a všeobjímající tíseň.

Nahrávka se mi postupně dostala do hlavy, do krve, stala se mojí součástí. Poslouchal jsem ji v různých situacích a nejvíce opravdu vynikla při dlouhých procházkách bez konce umírající podzimní přírodou. Prosévám mezi prsty prach svých předků, vzpomínám na ty, kteří již nejsou mezi námi. V hudbě je něco neklidného, zvláštního, co mě nutí se neustále vracet. Jaké to jednou bude, až nás pohltí temnota?


Umíráme a rodíme se, všechno se pohybuje v kruhu. Pomalu a samozřejmě, se smrtící jistotou. Když album "Grave Monolith" poslouchám, tak nejsem na tomto světě. Přešel jsem na druhou stranu, užívám si dobře čitelný, syrový a chladný zvuk, s chutí se dívám na stylový motiv na obalu. Splněno bylo vše, abych se k nahrávce vracel, abych ji pustil do svého soukromí, aby se stala i mojí součástí. Mám a vždycky jsem měl slabost pro dobré funerální kapely, které dokáží způsobit chvění v mých kostech. Američané tohle umí a dělají to s elegancí starých mistrů (ano, zazní odkazy na mé oblíbené CANDLEMASS i SAINT VITUS). Jednotlivé motivy vám rozdrásají obličej do krve. Také vás někdy popadne podivný smutek, o jehož původu netušíte. Splín, chcete se jen zavřít do svého pokoje, zhasnout všechna světla a nechcete nikoho vidět? Tak přesně pro tyto momenty je tohle album určeno. Jen si neberte do rukou žiletku, ani ostrý nůž. GRAVE MONOLITH nepatří mezi kapely, které by žánr někam posouvali. Jak praví klasik, všechno zde již bylo, ale novinka je rozhodně zajímavá. Líbí se mi, že jsou do skladeb vloženy i vlastní nápady a invence. Opakující se motivy, atmosféra nekonečného smutku a beznaděje. Spalující oheň uvnitř vnitřností, na povrchu ale jenom chlad a tma. Tohle je deska,  která nejvíc vynikne ve starých katakombách, na prokletých pohřebištích, mezi ruinami zničeného kostela, v opuštěných chrámech bolesti. V této odrůdě metalu si opravdu velmi vybírám a nemohu jinak, než vám album doporučit. Má v sobě totiž všechno, co potkáte v krvavé mlze nad hřbitovem. Sleduji listí v barvách podzimu, jak padá dolů k zemi. Je v tom něco smutného, věčného, zádumčivého. Sedím na hřbitově, jako každý večer a čekám, až mě pohltí chlad. Funeral doom metalový obřad, u kterého budete převedeni do země nekonečných stínů, bolesti, utrpení a smutku! Nahrávka, která se vám zadře až do morku kostí!

Asphyx says:

I watch the autumn colored leaves as they fall to the ground. There’s something sad, eternal, and melancholic about it. I’m sitting in the cemetery, like every evening, waiting for the cold to engulf me. Hopelessness has enveloped me; I’ve become my own shadow. I sway in the wind, tread softly, and listen to the new debut album by the Portland doom metal band GRAVE MONOLITH. The band took me to a very sad funeral, cursed me, and threw me to my own demons. Slow, drawn-out, droning melodies, raw vocals, and an all-encompassing sense of dread.

The album gradually seeped into my head, into my blood it became a part of me. I listened to it in various situations, and it really stood out most during long, endless walks through the dying autumn landscape. I sift the dust of my ancestors through my fingers, remembering those who are no longer with us. There’s something unsettling, something strange about this music that compels me to keep coming back to it. What will it be like one day when darkness engulfs us?


We die and we’re born; everything moves in a circle. Slowly and naturally, with deadly certainty. When I listen to the album “Grave Monolith”, I’m not in this world. I’ve crossed over to the other side, enjoying the clear, raw, and cold sound, and I take great pleasure in looking at the stylish cover art. Everything has been done to make me return to this record, to let it into my private world, so that it becomes a part of me. I have and always have had a soft spot for good funeral metal bands that can send shivers down my spine. The Americans know how to do this, and they do it with the elegance of the old masters (yes, there are echoes of my favorites, CANDLEMASS and SAINT VITUS). The individual riffs will tear your face to shreds. Sometimes, a strange sadness will also grip you, the origin of which you can’t fathom. Feeling down, just wanting to lock yourself in your room, turn off all the lights, and not see anyone? This album is meant for exactly those moments. Just don’t pick up a razor blade or a sharp knife. GRAVE MONOLITH isn’t one of those bands that pushes the genre forward. As the classic saying goes, it’s all been done before, but this new release is definitely interesting. I like that they’ve incorporated their own ideas and creativity into the songs. Recurring themes, an atmosphere of endless sorrow and hopelessness. A fire burning deep within, yet on the surface only cold and darkness. This is an album that truly shines in ancient catacombs, in cursed burial grounds, among the ruins of a destroyed church, and in abandoned temples of pain. I’m very selective when it comes to this genre of metal, and I can’t help but recommend this album to you. It contains everything you’ll encounter in the bloody mist above a cemetery. I watch the autumn colored leaves as they fall to the ground. There’s something sad, eternal, and melancholic about it. I’m sitting in the cemetery, as I do every evening, waiting for the cold to engulf me. A funeral doom metal ritual that will transport you to a land of endless shadows, pain, suffering, and sorrow! A recording that will cut right to the marrow of your bones!



tracklist:
1. Abhorrent State of Bliss
2. Wounds of the Flesh, Scars of the Soul
3. Oblivion's Thrall
4. Hearts of Violence

band:
Robb Bockman - Music, Lyrics, Vocals, Arrangements and Compositions.
Brian Chainey - Vocals, Lyrics, Arrangements and Concepts.



KNIŽNÍ TIPY - Případ Cassandra - Jan-Erik Fjell (2026)


Případ Cassandra - Jan-Erik Fjell
2026, Omega

Vrátil jsem se z padesátin mého kamaráda. Spal jsem jen asi tři hodiny na karimatce v chladné sokolovně. Akce byla skvělá, potkal jsem spoustu známých, zahráli nám dobré kapely, zasmáli jsme se a popili, jak zákon káže. Je sobota a jedu vlakem z Poděbrad domů. Nejdřív si myslím, že budu pospávat nebo jen tak sledovat ubíhající krajinu. Jenže nemůžu zabrat, všechno ve mě ještě doznívá. Místo toho si pustím do sluchátek nové album skvělých doomařů MOTHER OF GRAVES a otevřu knihu Cassandra. Jan-Erik Fjell přichází s dalším zajímavým příběhem. Proti mě sedí mladá studentka a usmívá se. Možná jsem až příliš starý nebo zmuchlaný, včerejší akce je na mě asi hodně vidět. Ale někde u Nymburka na mě kývne a chce mi něco říct. Sundám sluchátka a zeptám se, co se děje. Po chvilce musím knihu zaklapnout. Je totiž také knihomolkou a chce mi toho tolik říct. Má přehled, zajímavou tvář a je hrozně milá. Asi je ráda, že potkala někoho stejně prokletého. Předháníme se v autorech, které jsme četli a když vystupujeme v Praze, tak si říkám, že svět je někdy moc hezké místo k životu.

Když jedu na Plzeň, tak už mám ale klid. Nikdo mě neruší. Všichni se dívají do telefonů a nekonečně scrollují debilní videa. Mají mrtvý pohled. Jaký to rozdíl oproti té milé slečně. Začtu se a znovu zjišťuji, proč mám tohoto autora tolik rád. Píše zajímavě, poutavě, odvádí skvělé řemeslo a přidává ještě něco navíc. Baví mě atmosféra knihy, chci případ řešit. Mám v hlavě ještě určitě spoustu zbytkového alkoholu, ale připadá mi, že moje mysl je čistá jako hladina horského jezera. Jsem někde daleko v Oslu, pátrám po vrahovi. Jednoho už mají, ale vypadá to, že ho odsoudili neprávem. Antona osloví sestra odsouzeného a přemluví ho, aby jí pomohl. Začne se odehrávat zajímavý a velmi napínavý příběh. Jsem mimo a to natolik, že málem zapomenu v Plzni vystoupit. Rychle se sbalím, hodím na sebe křiváka a knihu vezmu jen tak do ruky. Nedá mi to, čtu si dál i ve stoje v trolejbusu. A je mi úplně jedno, že na mě někteří koukají jak na exota. 

Mám to takhle celý život, od dob svého mládí, možná už od dětství. Mě když nějaká knížka chytne, nemůžu se odlepit, pořád na ní musím myslet a nedám pokoj, dokud si ji nepřečtu. Dorazím domů, dáme si kafe, chvilku pokecáme, ale pak si zalezu do ložnice a i když nejsem zrovna čtenář v poloze ležmo, dám se do další kapitoly. Tělo si ale žádá své, všechno na mě padne a usnu spánkem spravedlivých a opilců. Zdá se mi o knize, příběh pokračuje a je vám doufám jasné, že když se probudím, tak jsem notně zmatený. Stejně je to zvláštní. Dost často píšu o muzice, že mám rád, když je opravdová, ryzí a autentická. S knihami to mám hodně podobně. Cassandra je na kost ohlodaný příběh, syrový, temný a vlastně v závěru smutný, jako každá vražda. 

V sobotu se mění čas. A co si myslíte, že to pro mě znamená? Jsem najednou nebývale čilý, spánek mi pomohl. Jenže zase nemůžu v noci spát. Počkám si s knihou na přehození ručiček. Sleduji všechna ta chytrá zařízení, jak se proměňují. Teď už bych ale měl jít opravdu spát. Ještě, že je zítra neděle. Tentokrát ji uctím opravdu klidem a pohodou. Dobrým obědem, milou společností a samozřejmě knihou, kterou čtu stále dál. Už mi zbývá jen pár kapitol. Jsem znovu ve své bublině a jsem hrozně zvědavý, jak všechno dopadne. Nakonec jsem poměrně překvapený, tentokrát jsem opravdu nic netušil. Zaklapnu knížku a dívám se z okna. Prší, je sychravo, mlha, ale tady doma, je klid a ticho. Dnes už si nic číst nebudu, raději napíšu jednu recenzi a odpočívám. Musím všechno vstřebat. 

Možná jsem si toho začal víc všímat nebo mám štěstí, ale víte co je zajímavé? Lidi stále čtou. Vídávám ve vlacích mladé dívky s fantasy knihami, sem tam nějaký kluk se sci-fi. Starší mívají různé novinky, ale je nás stále hodně. A to samozřejmě netuším, co lidé čtou doma v soukromí. Cassandra je velmi dobrý příběh, thriller přesně podle mého gusta. Zároveň druhá (aspoň myslím) kniha, co se mi dostala do rukou. Autora si zařazuji tímto mezi oblíbené a už se těším, až od něj vyjde něco nového. A než se tak stane, tak si projedu všechny jeho starší knížky. Děkuji vám, jako vždy, za pozornost, kladné ohlasy a přízeň. Moc si toho vážím a mějte se co nejlépe. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Cassandra Granová je nalezena zavražděna ve svém luxusním bytě. Pachatel je rychle odhalen a odsouzen. O rok později ale na bývalého kriminalistu Antona Brekkeho čeká před domem sestra domnělého pachatele, která tvrdí, že byl její bratr nevinný. Tak jak to tedy bylo? Na bratra přece ukazovaly všechny indicie. Že by policie tehdy neodvedla pořádnou práci? Anton se ve společnosti podcastera Kristiana Bolstada pustí do pátrání na vlastní pěst – a stopy vedou nejen hluboko do minulosti, ale také mimo Oslo. Ukazuje se, že zavražděná Cassandra nejspíš nebyla tak nevinná, jak se původně zdálo, a že pravý pachatel má na svědomí i smrt dalších lidí. Policistka, jejíž svědectví možná tehdy přispělo k odsouzení nesprávného muže, má zřejmě také své vlastní záměry. A v neposlední řadě se zajímá o Antona…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 5. listopadu 2026

Recenze/review - INVULTATION - Inferno Descends (2026)


INVULTATION - Inferno Descends
CD 2026, Sentient Ruin Laboratories

for english please scroll down

Peklo zase jednou otevřelo svoje brány, aby vydalo další svědectví o lidské slabosti, špíně, nenávisti, o válkách, znásilňování, o všech zlých věcech, kterých je člověk jako druh schopen. Přichází konec světa, hlásají již mnoho let falešní proroci. Jenže tentokrát je to jiné. Opravdové, ryzí, autentické, stejně jako nové album amerických black death metalistů INVULTATION. Opět se jedná o jasnou definici temné, chladné a spalující apokalypsy, která brzo zachvátí tenhle svět jako starodávná choroba.

Je něco shnilého, morbidního, co mě nutí nahrávku stále dokola poslouchat. Byli jste jako já poprvé prokleti někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století? Pohybujete se rádi v tom nejhlubším podzemí? Rozmlouváte často se svými vlastními démony? Potom jste zde správně. Svět kolem hoří ve spirále nenávisti a vy křičíte spolu s kapelou do tmy texty plné rouhání. 


Satan zase jednou sedí na svém trůnu a usmívá se. Není divu, hraje se zde hlavně pro něj i pro všechny prokleté. Na počátku byl chaos a postupně k němu zase směřujeme. Zvuk je masivní, zabijácký, motiv na obalu stylový a vy se tak můžete soustředit na hudbu samotnou. Ta je volně inspirována smečkami jako BLASPHEMY, BESTIAL WARLUST, ANGELCORPSE, IMPIETY, BLACK WITCHERY. Samozřejmě, Andrew Lampe, který je podepsán pod všemi nástroji i vokály, přidal do své hudby i spoustu svých nápadů a invence. Poslouchat "Inferno Descends" je jako přijmout pozvání na starodávný, krvavý a násilný rituál určený pro vyvolávání temných sil, které rozhodně nejsou z našeho světa. Riffy se vám zadřou pod kůži, při melodiích vám začne odpadávat maso od kostí a budete si připadat, jakoby do vás někdo zabodl rezavý nůž. INVULTATION jsou opět ve velmi dobré formě, zabíjejí na potkání a zůstává po nich hluboká krvavá stopa. Svět je zahalen do smradlavé mlhy, v ulicích se válejí zohavená těla. Rabování, násilí, člověk se stal člověku vlkem. Odpuštění neexistuje a i kněží konečně ukázali svoji pravou tvář. Je něco primitivního, jeskynního, co mě nutí se k nahrávce stále dokola vracet. Spálen na popel, znovu vstávám a dál bojuji s démony. Prokousnou mi hrdlo, pohřbí mě zaživa a na pohřbu mi bude hrát tohle album. Nemám žádných dalších námitek a desku vám mohu jen doporučit. Pokud jste byli kdysi jako já prokleti, je pro vás doslova povinností. Peklo zase jednou otevřelo svoje brány, aby vydalo další svědectví o lidské slabosti, špíně, nenávisti, o válkách, znásilňování, o všech zlých věcech, kterých je člověk jako druh schopen. Přichází konec světa, hlásají již mnoho let falešní proroci. Spalující, zničující, blaspemická black death metalová apokalypsa! Budete spáleni na popel a navěky prokleti! 

Asphyx says:

Hell has once again opened its gates to bear further witness to human weakness, filth, hatred, wars, rape all the evil things of which humanity as a species is capable. The end of the world is coming, false prophets have been proclaiming for many years. But this time it’s different. It’s genuine, pure, and authentic just like the new album by the American black death metal band INVULTATION. Once again, it offers a clear depiction of a dark, cold, and searing apocalypse that will soon engulf this world like an ancient plague.

There’s something rotten and morbid about it that compels me to listen to this record over and over again. Were you, like me, first cursed sometime at the turn of the 1980s and 1990s? Do you enjoy venturing into the deepest underworld? Do you often converse with your own demons? Then you’ve come to the right place. The world around you is burning in a spiral of hatred, and you’re screaming lyrics full of blasphemy into the darkness along with the band.


Satan is sitting on his throne once again, smiling. No wonder this show is mainly for him and all the damned. In the beginning there was chaos, and we’re gradually heading back toward it. The sound is massive and killer, the cover art is stylish, and you can focus entirely on the music itself. It’s loosely inspired by bands like BLASPHEMY, BESTIAL WARLUST, ANGELCORPSE, IMPIETY, and BLACK WITCHERY. Of course, Andrew Lampe, who handles all instruments and vocals, has also infused his music with plenty of his own ideas and creativity. Listening to “Inferno Descends” is like accepting an invitation to an ancient, bloody, and violent ritual designed to summon dark forces that are definitely not of this world. The riffs will get under your skin; the melodies will make your flesh fall off your bones, and you’ll feel as if someone has stabbed you with a rusty knife. INVULTATION are once again in top form, killing everything in their path and leaving a deep, bloody trail behind them. The world is shrouded in a stinking fog; mutilated bodies lie scattered in the streets. Looting, violence man has become a wolf to man. There is no forgiveness, and even the priests have finally shown their true colors. There’s something primitive, something primal about it that compels me to keep coming back to this recording over and over again. Burned to ashes, I rise again and continue to battle my demons. They’ll slit my throat, bury me alive, and this album will play at my funeral. I have no further objections, and I can only recommend this album to you. If you were once cursed like I was, it’s literally a must-listen for you. Hell has once again opened its gates to bear further witness to human weakness, filth, hatred, wars, rape all the evil things of which humanity, as a species, is capable. The end of the world is coming, as false prophets have been proclaiming for many years. A scorching, devastating, blasphemous black death metal apocalypse! You will be burned to ashes and cursed for all eternity!


Recenze/review - INVULTATION - Feral Legion (2023):


tracklist:
1. Inferno Descends
2. Molten Aggression
3. Red Vortex
4. Frenzied Catechesis
5. Sacrificial Incineration
6. Third Degree Warfare 03:47
7. Razed by Flames
8. Withered Exiguity
9. Desecration Ethos
10. Solar Occlusion
11. Atrocity Vehemence

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine