DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 19. července 2026

Recenze/review - GRIM LEGION - Harbingers of Death (2026)


GRIM LEGION - Harbingers of Death
CD 2026, Horror Pain Gore Death Productions

for english please scroll down

Desítky mrtvol, kdysi mučených, zubožených. Zpuchřelé maso odpadávající od plesnivých kostí. Bez rakví, bez soucitu. Řezání nožem, natahování až k prasknutí, znásilňování, další odkrytý hromadný hrob. Ne, tohle není pozůstatek svaté inkvizice, tady se jedná o poměrně čerstvou záležitost. Ve jménu víry, jdi a zabíjej. Je to stále stejné, pořád dokola, historie se opakuje s děsivou pravidelností. Stojím nad okrajem hluboké jámy, poslouchám nové album maniaků GRIM LEGION a kývám se spokojeně do rytmu. Jako šílené svědectví se kolem mě vznáší nářek nemrtvých.

Pokud se pohybujete v podzemí tak dlouho jako já, tak asi víte, že tahle smečka vydala v devadesátých letech tři demonahrávky, které se navždy zapsaly černou krví do death metalových archívů. Pánové rozhodně netrpí nadprodukcí, ale pokaždé, když vydají nové album, tak si můžete být jisti, že se jedná o surové, temné a chladné ozvěny z toho nejhlubšího podsvětí. Věrni starým, ověřeným postupům, stále s touhou zabíjet hudbou, jsou GRIM LEGION zde, aby vás seznámili s vašimi vlastními démony. 


Ostře řezané riffy, zabijácké bicí, melodie, u kterých praskají kosti tlakem, řev bestie. Pořád ze skladeb cítím takovou tu starodávnou, poctivou, uvěřitelnou, ryzí, opravdovou a naprosto autentickou patinu. Pokud najdete kostel ve vašem nejbližším okolí a sestoupíte v jeho sklepě hluboko pod zem, tak zjistíte, že snad neexistuje jediný, který nemá katakomby plné padlých kněží. Připadám si, jako bych byl součástí nějakého starého hororu z osmdesátých let minulého století. VHS šumí v přehrávači a sériový vrah, toulající se kdysi vaším městem, najednou při poslechu "Harbingers of Death" vyleze z obrazovky a jde vám po krku. Za zvuku téhle nahrávky vám prokousne tepnu a vyvrhne vnitřnosti z těla. Pro pochopení tohoto alba musíte přejít na druhou stranu, do země nekonečných stínů, bolesti a utrpení. Smečka je složena ze samých zkušených maniaků (pánové působili a působí také v kapelách jako Evoken, Condition Critical, Fatal Array, Godzero a Nucleus), kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Útočí na samou podstatu stylu a přidávají kousky ostrého, nahrubo nasekaného thrashe i mrtvolný chladný doom metalový odér. GRIM LEGION vždycky měli a stále mají svůj vlastní rukopis, výraz, podle kterého je ihned poznáte. I letos nám předkládají dokonalou esenci záhrobních motivů. Opravdu si připadám, jako bych stál na okraji hromadného, čerstvě odkrytého hrobu a přemýšlel, jakým způsobem jednotlivé mrtvoly zemřely. Užívám si prašivý zvuk, s chutí se dívám i na stylový, perfektní motiv na obalu. Zavírám se do plesnivých kobek, rozmlouvám s nemrtvými. Je to vynikají album, které se vám dostane do krve i do podvědomí. Můžete jím klidně zaplatit převozníkovi přes řeku Styx. Desítky mrtvol, kdysi mučených, zubožených. Zpuchřelé maso odpadávající od plesnivých kostí. Bez rakví, bez soucitu. Řezání nožem, natahování až k prasknutí, znásilňování, další odkrytý hromadný hrob. Dokonalá esence starého, prašivého, temného a krvavě surového death metalu! Exhumace prokletých! 

Asphyx says:

Dozens of corpses, once tortured and tormented. Rotten flesh falling away from moldy bones. No coffins, no compassion. Slashed with knives, stretched until they burst, raped yet another mass grave uncovered. No, this isn’t a remnant of the Holy Inquisition; this is a relatively recent occurrence. In the name of faith, go and kill. It’s always the same, over and over again; history repeats itself with terrifying regularity. I stand at the edge of a deep pit, listening to the new album by the maniacs GRIM LEGION and nodding contentedly to the beat. The wails of the undead hover around me like a mad testimony.

If you’ve been in the underground scene as long as I have, you probably know that this pack released three demo recordings in the ’90s that were forever etched in black blood into the annals of death metal. These guys certainly don’t suffer from overproduction, but every time they release a new album, you can be sure it’s a raw, dark, and cold echo from the deepest underworld. True to their old, tried-and-true methods, and still driven by a desire to kill with music, GRIM LEGION are here to introduce you to your own demons. 


Sharply cut riffs, killer drums, melodies that make your bones crack under the pressure, the roar of a beast. I still sense that ancient, honest, believable, pure, genuine, and utterly authentic patina in these songs. If you find a church in your immediate vicinity and descend into its basement deep underground, you’ll discover that there’s probably not a single one that doesn’t have catacombs full of fallen priests. I feel like I’m part of some old horror movie from the 1980s. The VHS tape crackles in the player, and the serial killer who once roamed your city suddenly climbs out of the screen while you’re listening to “Harbingers of Death” and comes for your throat. To the sound of this recording, he’ll bite through your artery and rip your entrails from your body. To understand this album, you must cross over to the other side, into a land of endless shadows, pain, and suffering. The band consists entirely of seasoned maniacs (the guys have played and continue to play in bands such as Evoken, Condition Critical, Fatal Array, Godzero, and Nucleus), who know exactly what and how they want to play. They attack the very essence of the genre, adding bits of sharp, roughly chopped thrash and a cadaverous, cold doom metal vibe. GRIM LEGION has always had and still has its own unique style and sound, one that makes them instantly recognizable. This year, too, they present us with the perfect essence of otherworldly themes. I truly feel as if I’m standing at the edge of a mass grave that’s just been unearthed, wondering how each of the corpses met their end. I’m enjoying the gritty sound, and I’m also relishing the stylish, flawless cover art. I’m shutting myself away in moldy dungeons, conversing with the undead. It’s an outstanding album that will seep into your blood and your subconscious. You could easily use it to pay the ferryman across the River Styx. Dozens of corpses, once tortured and tormented. Rotten flesh falling away from moldy bones. No coffins, no compassion. Slashing with a knife, stretching until they burst, rape, yet another uncovered mass grave. The perfect essence of old, filthy, dark, and brutally raw death metal! The exhumation of the damned!


tracklist:
01. Mutilation Scream 
02. Found Dead 
03. Planet Of The Dead 
04. Seraphic Decay 
05. Sentenced To Oblivion 
06. Descend Into Hell 
07. Harbingers Of Death 
08. Undead And Buried 
09. Slaughter Of Kings 
10. Suicide Salvation



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý sedmdesátý devátý - Chovej se jako student!


Příběh pětistý sedmdesátý devátý - Chovej se jako student!

Seděl jsem v koutě, docela se nudil a srkal pivo, které mi moc nechutnalo. V Plzni ještě nestála příšernost zvaná Plaza. Místo ní tu byl park a v něm se odehrával studentský majáles. Jak jsem byl mimo, tak jsem se nezúčastnil žádných příprav, neměl jsem nijakou funkci a chvílemi jsem měl pocit, že se na mě všichni dívají tak trošku úkosem. Nevzali mě zkrátka do party a mohl jsem si za to jenom já sám. Oba kruhy, do kterých jsem na strojárně chodil, byly dle mého plné divných postaviček. Mě nevadili šprti, bylo mi jedno, jak se kdo obléká, ale štvalo mě chování. Všichni, až na pár výjimek, které se nedostaly ani do druháku, na mě působili jako lidé, kteří si o sobě hrozně moc myslí a nejsou příliš empatičtí, vstřícní. Mám s touhle odrůdou technických typů dlouholeté zkušenosti, ale tady jsem víceméně rád, že sedím v koutě a nikdo si mě moc nevšímá. 

Nedá mi to a i když mě drby nezajímají, nelze je přeslechnout. Chovají se namachrovaně, což by šlo pochopit, kdyby lákali samičky, jenže oni se navzájem snaží dokázat jeden druhému, kdo je lepší. Ach ty ega, je to úsměvné. Kluci, co chodí, jako kdyby měli pod paží melouny, prsí se, stoupají si na špičky. Připomínají mi malé vzteklé psy, kteří jen ňafají a snaží se kousnout. Když na ně zakřičíte, tak stáhnou ocas mezi nohy a zalezou do kouta. Už jsme měli s některými pár výstupů. To když měli trapné hlášky na mé vlasy, na džínovou bundu, na křiváka nebo nedej bože na to, když jsem je potkal na koleji s mojí krásnou blondýnkou po boku. Býval jsem vždycky zpočátku vstřícný, milý a snažil jsem se, ale když mě někdo naštval, byl neomalený nebo prostě debil, tak jsem se s ním moc nemazal. Měl jsem nějaké známé, ale kamarádů moc ne. Nějak všichni odešli do svých rodných měst a nechali nás tu, abychom v Plzni zůstali a bojovali. 

Jestliže jsem měl někdy v pubertě neodbytnou touhu se družit skoro s každým, tak mě to přešlo. Že bych přestal být tolerantní nebo se dívám víc do sebe než na ostatní? Hledal jsem chyby u sebe, ale pokaždé jen do té doby, co jsem se s nějakým kolegou studentem setkal. Oni byli (a to prosím bez výjimky) na první pohled slušní. Ani moc nemluvili sprostě, ale když jste je poslouchali delší dobu, tak mi přišli  někteří trapní, nejistí, ale mnozí opravdu zlí. Špatní, zkažení zevnitř. Víc jsem si rozuměl s klukama na dílně, na brigádách, ti byli vyučení, někdy ani to ne, ale aspoň se tak neprožívali. Byli rovnější, což je mému srdci bližší. Nesnáším takovou tu nadřazenost, která často pramení z falše a nejistoty. Přemýšlím o tom a dojde mi, že vlastně jediné, které se se mnou baví, tak jsou holky. Ono tedy, dámy na strojárně, to je téma na diplomovou práci, ale s nimi se dalo aspoň trošku normálně pokecat. Budeme tancovat? Zeptá se mě jedna vysoká skoro jako já. Odpovím, že nevím, záleží, co budou hrát. Bere to jako příslib.

Myslím si, že radost a takové to studentské veselí musí vyjít ze srdce, být přirozené. Rád se vždy zúčastním turbo beer cupu, kdy se pije závodně v různých hospodách po Plzni, ale poslouchat plamenné projevy nagelovaného kluka s květákem na hlavě, který opakuje tisíce starých frází na pódiu, obklopen profesory, to ne, to mi přijde spíš legrační. Drkne do mě jeden z nich. Chovej se jako student! Reaguje na můj smích, který se do dané situace asi moc nehodí. A doporučuji ti, dej se do kupy. Jsi docela chytrý, ale oblékáš se divně, máš dlouhé vlasy. Koukám na něj jako na zjevení. No, co co, doba se změnila. V Americe by tě rovnou vyhodili. Rozumuje dál, i když ví prd. Já už byl vlakem i stopem v několika zemích na západě a tyhle jeho kecy jsou jen řeči někoho, kdo nevytáhl paty z domu. Jako bychom si u nás na svobodu jen hráli. Koneckonců, je to vidět i všude okolo, v televizi, ve společnosti i politice. Starý struktury tu stále vládnou. Když se podíváte na profesorský sbor, tak je tam jeden komouš vedle druhého. A nikdo jim to nikdy nepřipomněl. 

Kývu hlavou a myslím si něco o prdeli. Kde je ta svoboda? Chodím upravený, umytý, na rozdíl od tebe aspoň nesmrdím naftalínem, potem a něčím, o čem raději nechci vědět, co to je. Je to divnej svět, tahle strojárna, přemýšlím o tom, když se dívám ze stínu na veselící se studenty. Kdysi na základce jsem byl šprt, ale taky metalista, něco málo jsem si kvůli tomu s učitelkami užil, ale teď je to škatulkování snad ještě horší, než předtím. Peníze, nová modla. Páni podnikatelé, kteří nevydělali na poctivé práci, ale jenom na tom, že něco někde ukradli nebo ojebali lidi. Noví hrdinové naší doby. Všechno je shnilé, chce se mi na ně zařvat, ale neudělám to, protože by to nikdy nepochopili. Možná jsem pořád ten naivní kluk, ale někdy se mi chce zvracet. Neumím nikomu lézt do zadku, šplhat, jsem až příliš hrdý. S drzým rošťáckým úsměvem na rtech ale upřednostňuji spíše pokoru. Snažím se být hodný, i když dělám někdy kraviny, občas se moc opiju, tropím rotyku a když to na mě padne, tak jsem mrzutý. Kdo ale není? 

Když se rozhlédnu kolem sebe, tak mi připadá, že každý tady ví, co chce dělat. Mají jasně nalajnované životy. Otcové ve fabrikách, podnicích, staří socialističtí bardi, ti se o své syny postarají. Nemám se špatně, ale každé pivo, které si koupím, mě stálo ohnutý hřbet, rozedřené ruce, bolavé nohy. Dřina, dřina a dřina. Na brigádách, kdy padám na hubu, na chalupě, na polích. Přijde mi, že se nezastavím. Ale nestěžuji si, nemám to štěstí, aby mi rodiče koupili auto k 20, ani jej vlastně nechci. Tohle oni nemusí. Zavolají si z vrátnice, když jim dojdou peníze. Já si dám o pár piv víc a pak musím jet stopem. Nevadí mi to, ale když je vidím, jak machrují, jak se naparují a shazují každého, koho potkají, tak jsem rád, že mezi ně nepatřím. Zajímavý poznatek, který mi dá do budoucna v životě hrozně moc. Jakmile začnou odněkud odcházet lidé, které jsem měl rád, tak to tam půjde časem do kytek a nebo rovnou do prdele.

Mám svoji holku, knihy, muziku, sport. Spoustu práce. Vlastně je ani nepotřebuji. Moc dobře vím, že je štvu, provokuju, že mě pomlouvají, někdy se i posmívají. Ještě před pár lety bych si z toho dělal hlavu, ale teď? Vždyť spolu studujeme, nemusíme přeci být kamarádi. Slíbil si mi tanec, chytne mě za ruku. Hraje tu nějaká místní zábavovka, na kterou dodnes chodí davy. Jdu tedy, i když jsem nic doslovně neslíbil. Dělám pohyby, jsem jak tajtrdlík, ale není to moc uvolněné. Ploužáky, šeptání a ona mi říká do ucha, že se jí vždycky líbili rebelové. Kdybys věděla, milé děvče, já žádný rebel nejsem. Mám rád klídek, metal, pohodu, obyčejné hospody i jídlo, holky, co si na nic nehrají a už dávno se mi na nich nejvíc líbí úsměv (a mrdavý oči, jak by řekl nebožtík Prcalík). Je svátek všech studentů, chcete ještě jednu? Křičí na nás zpěvák s prořídlou trvalou. Aáááno, zařve mi spolužačka do ucha. Ona je na strojařku nebývale hezká. Vím o ní spoustu věcí, co mi řekla na cigárech, ale nikdy mi nepřirostla k srdci. Tady ale řádí jak utrhnutá ze řetězu. Chtěla bys rebela? Dobře, moje milá, jdeme na to.

Ožeru se všem na truc. Křičím a láduju do sebe i do ní panáky. Skáčeme z pódia, na náměstí, když jsou na velké šachovnici jako figurky páni profesoři i vybraní studenti, po nich házíme cukrovou vatu, děláme hluk, smějeme se na místech, na kterých bychom neměli. Zvedám ji nad hlavu, máme dokonce někde fotku, protože si sundá triko i podprsenku. Ona zvrací na stánek s občerstvením, já se skoro poperu s jedním klukem. Potkáme naše spolužáky, kteří se také veselí, ale pořád mají ve tvářích výrazy, jako kdyby je právě někdo prznil análním kolíkem. Ukážeme jim fuck off, tančíme pogo na ploužáky, zkrátka a dobře, je to jízda, která končí usnutím v objetí na trávníku uprostřed davu. Někdo nás odtáhne stranou. Když se probudím, je na pódiu další kapela. Zvednu se a jdu pro pivo. Jí posadím bokem a řeknu jí, aby chvilku počkala. 

Když se vrátím, tak už z dálky vidím, jak se kolem ní ochomýtá jeden z našich spolužáků. Snaží se jí líbat, osahávat, sahá jí pod sukni. Odložím kelímky stranou na popelnici. Kurva, co to děláš, to nevidíš, že je opilá a očividně tě nechce? Kdybyste viděli jeho výraz v obličeji, pochopili byste zlo. Dodnes si na něj pamatuji. Malé postavy, lehce kudrnaté vlasy, vždycky mastná brada. Prskal, křičel na mě, nadával mi, co mi je do toho, že jsem chudák, že mezi ně nepatřím, do nějakýho jejich bratrstva nebo co to mlel. Pak se napřáhl a to neměl dělat. Uhnul jsem, on promáchl a protože jsem měl v sobě také vztek, tak jsem mu jednu natáhl do břicha. Zkroutil se a pak mě kousl do ruky. Normálně do krve, do masa. Adrenalin zapracoval a spustil jsem mlýnek. Bylo mi to jedno, moje ruce byly jako kladiva. Zbušil jsem ho. Chytil ho pod krkem a řekl mu své. Můžeš být rád, že na tebe nezavolám policii, ale ještě jednou se k ní přiblížíš a umlátím tě. Jdu za ní, sedí, zvrací a pláče. Pojď, vezmu ji opatrně, jako květinku. Myslím si, že bychom měli skončit. 

Kolem nás tančí budoucí inženýři, doktoři a právníci. My jdeme k záchodům. Poprosím nějaké děvče, aby vzalo moji spolužačku dovnitř a trošku jí opláchla. Pak koupím lahev rumu a vína a jdeme na kolej. Když jsme kousek od škodovky, tak nemůže dál. Už je jí dobře, jen je pořád v šoku. Hele, všichni chlapi nejsme debilové, fakt. Snažím se bojovat za náš druh, i když se to teď moc nehodí. Obejme mě, otevřeme lahve a sedíme tam až do rána, dokud nezačnou chodit lidé do práce. Dopotácíme se na kolej, odvedu ji až ke dveřím. Opravdu nepůjdeš dovnitř? Ne, omlouvám se, nechci se chovat jako student, parafrázuji hlášku pana profesora. Kdyby sis to rozmyslel nebo tě blondýna nechala, jsem tady, pamatuj si to. Usměju se na ní obejmu ji a dám jí pusu na čelo. Dobrou. Padnu do postele a v duchu říkám, tak to bychom měli. Další majáles za námi. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 18. července 2026

Recenze/review - DISSIDENT FAITH - Dissidance (2026)


DISSIDENT FAITH - Dissidance
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Opakuješ dokola stále stejné modlitby. Poklekneš na studenou podlahu, ruce sepnuté a klaníš se dávno padlým modlám. Kněz má rozeklaný jazyk, falešný úsměv na tváři a temný sklep, ve kterém má zavřenou další oběť. Lži, nenávist, zabalená do krásných slov. Historie se opakuje s krutou pravidelností, smrt je často jediným vysvobozením. Obracím kříže směrem dolů, krvácím ze starých zanícených ran. Jsou jako sněť, jako pradávná choroba, která spala dlouhé roky v katakombách, aby se letos znovu objevila a začala zabíjet. DISSIDENT FAITH. Old school death metalová kapela z Turecka, která mě svým debutovým albem ihned přikovala na zeď.

Poslouchat jejich letošní novinku je jako se přehrabovat ve starých plesnivých kostech. Znesvěcené ostatky padlých kněží, atmosféra plná nahrubo nasekané tmy a naprosté, čiré zlo. Tohle všechno můžete potkat v hudbě maniaků z Ankary. Velmi dobře napsané skladby se mi ihned zadřely pod kůži a zůstaly tam, jako děsivé svědectví. O bolesti, utrpení, o strachu a nekonečné tmě. 


Kapela ctí veškerá psaná i nepsaná pravidla stylu. Pánové sice nepřinášejí nic nového do záhrobí, ale jejich debut rozhodně není jenom dobře odvedeným řemeslem. Naopak, ze skladeb cítím surovou energii nasbíranou v tom nejhlubším podsvětí. Za velmi povedený, prašivý, ostrý a dobře čitelný považuji zvuk. Povedl se i zajímavý motiv na obalu. Hlavní je ale nakonec vždycky hudba a ta řeže tou správnou stranou nože. DISSIDENT FAITH dokáží být suroví, nekompromisní, ale nezapomínají ani na chladnou a temnou atmosféru. Album "Dissidance" ocení všichni, kteří mají death metal zakódovaný v DNA, ale i prokletí a poutníci, navěky bloudící mezi naším a oním světem. Pokud byste po mě chtěli nějaká jména, kterými se pánové volně inspirovali, musel bych zmínit OBITUARY, MORBID ANGEL, MASSACRE, PESTILENCE, DEICIDE. Osobně se mi potom nejvíc líbí nejen morbidní nálady, které se kolem celé nahrávky vznáší jako můry kolem ohně, ale i ryzost, opravdovost, uvěřitelnost a naprostá autenticita, s jakou nám svoji hrobařskou práci tihle maniaci předkládají. Jsem starý pes (a zmiňuji to poměrně často), který hlídá vstup do podsvětí již skoro 35 let. A jako takový vám mohu nové album rozhodně doporučit. Svět kolem nás je možná prokletý a brzy shoří v plamenech, ale než se tak stane, budu tuhle nahrávku poslouchat stále dál. Je totiž povedená po všech stránkách. Označuji novinku vysokou známkou kvality a znovu zapínám play. Opakuješ dokola stále stejné modlitby. Poklekneš na studenou podlahu, ruce sepnuté a klaníš se dávno padlým modlám. Kněz má rozeklaný jazyk, falešný úsměv na tváři a temný sklep, ve kterém má zavřenou další oběť. Lži, nenávist, zabalená do krásných slov. Historie se opakuje s krutou pravidelností, smrt je často jediným vysvobozením. Obracím kříže směrem dolů, krvácím ze starých zanícených ran. Jsou jako sněť, jako pradávná choroba, která spala dlouhé roky v katakombách, aby se letos znovu objevila a začala zabíjet. DISSIDENT FAITH! Morbidní, temné, surové ozvěny ze starých prokletých death metalových pohřebišť! Hniloba, špína, smrt! 

Asphyx says:

You repeat the same prayers over and over. You kneel on the cold floor, hands clasped, and bow to idols long since fallen. The priest has a forked tongue, a false smile on his face, and a dark cellar where he keeps his next victim locked away. Lies and hatred, wrapped in beautiful words. History repeats itself with cruel regularity; death is often the only deliverance. I turn the crosses upside down, bleeding from old, festering wounds. They’re like gangrene, like an ancient disease that slept for many years in the catacombs, only to resurface this year and begin killing again. DISSIDENT FAITH. An old-school death metal band from Turkey that immediately pinned me to the wall with their debut album.

Listening to their new release this year is like rummaging through old, moldy bones. Desecrated remains of fallen priests, an atmosphere thick with brutally chopped-up darkness and utter, pure evil. You can find all of this in the music of these maniacs from Ankara. The very well-written songs immediately got under my skin and stayed there, like a terrifying testimony of pain, suffering, fear, and endless darkness. 


The band adheres to all the written and unwritten rules of the genre. While these guys aren’t bringing anything new to the underworld, their debut is definitely more than just a well-crafted piece of work. On the contrary, I sense a raw energy in the songs energy gathered from the deepest depths of the underworld. I consider the sound to be very well done, gritty, sharp, and clear. The cover art also features an interesting motif. Ultimately, though, it’s always the music that matters most, and it cuts right through you. DISSIDENT FAITH know how to be raw and uncompromising, yet they don’t neglect the cold, dark atmosphere. The album “Dissidance” will be appreciated by everyone who has death metal encoded in their DNA, as well as the damned and the wanderers, eternally lost between this world and the next. If you were to ask me for some names that these gentlemen drew inspiration from, I’d have to mention OBITUARY, MORBID ANGEL, MASSACRE, PESTILENCE, and DEICIDE. Personally, what I like most are not only the morbid moods that hover around the entire recording like moths around a fire, but also the purity, sincerity, believability, and absolute authenticity with which these maniacs present their gravedigger’s work to us. I’m an old dog (and I mention this quite often) who’s been guarding the entrance to the underworld for almost 35 years. And as such, I can definitely recommend this new album to you. The world around us may be cursed and will soon burn in flames, but until that happens, I’ll keep listening to this album. It’s simply excellent in every way. I give this new release high marks for quality and press play again. You repeat the same prayers over and over. You kneel on the cold floor, hands clasped, and bow to idols long since fallen. The priest has a forked tongue, a false smile on his face, and a dark cellar where he keeps his next victim locked up. Lies and hatred, wrapped in beautiful words. History repeats itself with cruel regularity; death is often the only deliverance. I turn the crosses upside down, bleeding from old, festering wounds. They’re like gangrene, like an ancient disease that slept for many years in the catacombs, only to reemerge this year and begin killing again. DISSIDENT FAITH! Morbid, dark, raw echoes from ancient, cursed death metal graveyards! Rot, filth, death! 


tracklist:
01. Dissident Church 
02. Holy Lies 
03. Dissidance 
04. End Of Faith 
05. Your Fake Prophet 
06. Muffled Prayers Of A Broken Soul 
07. The Last Ritual

A few questions - interview with death metal band from Türkiye - DISSIDENT FAITH.


A few questions - interview with death metal band from Türkiye - DISSIDENT FAITH.

Answered Yakup Kenan Dindar (Ölü Cenin), thank you!

1. Ave, can you introduce your band to our readers? When was it founded and whatstyle of music do you play etc.?

Dissident Faith: Dissident Faith was founded in 2025 by me, Yakup Kenan Dindar (Ölü Cenin), with the core purpose of playing early old-school death metal. All of our songs were co-written alongside our rhythm guitarist, Adem Düzgünsıvacı (Beleth). Once our drummer Bedir Yeni and lead guitarist Efe Can Çoban joined, the lineup was complete. I also handle the bass and vocal duties in the band. Our music is heavily driven by the political climate of our country and the intense religious pressure we experience daily. We write songs about themes like the unjust imprisonment of innocent people simply because they do not align with the government's stance.

2. Where and under what conditions were you recording the new album? Who was incharge of sound, production and mastering?

Dissident Faith: We recorded our album at Droptone Studio. The mixing and mastering stages were also handled at Droptone by a member of their staff and a very close friend of mine, Arda Sandalcı.


3. How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

Dissident Faith: We released a strictly limited run of only 50 cassettes. In today's world, people generally prefer to use monthly subscription-based streaming platforms rather than spending money on physical music.

4. Who is the author of the lyrics and how were they created and about what dothe lyrics deal with?

Dissident Faith: As the vocalist of the band, I (Kenan) write all the lyrics. In my view, having a platform to reach people through art is not just an opportunity—it is a responsibility. If there are people standing in front of me, watching and listening, the message I give them matters deeply. I want to instill the mindset that if we stay silent in the face of political oppression, no one else will speak up. For example, last year, the band Behemoth was barred from performing a concert in our country under the label of being "Satanists". Because of this, while my lyrics might look anti-religious on the surface, they actually aren't. I want everyone to practice their own religion freely, but your religion should not dictate or impact my life. That is why my lyrics continue to revolve around these themes.

5. Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and thewebsite? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Dissident Faith: Our album artwork and band logo were drawn by my close friend Ada (Ada's Brutal Designing). The layout and graphic design for the physical release packaging were done by Zafer Can Tufan and Emir Türkmen. We don't have a website yet; we are mostly active on Bandcamp and Instagram. Honestly, our main desire is just to make music and maintain our political stance, but today's conditions force us to keep our social media active. Nowadays, every musician is forced to be a bit of an influencer as well.


6. Which label did you choose for releasing your album and why this label? Didyou send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

Dissident Faith: Our debut album was released independently under the Droptone banner. We are using this release as a reference point to work with labels for our upcoming albums. After the album dropped, I sent out numerous emails to various labels and received highly positive feedback. We are currently evaluating these offers for our future releases.

7. Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

Dissident Faith: I can say we draw our heaviest inspiration from the early albums of bands like Possessed, Obituary, Deicide, Slayer, and Death. We basically approach our songwriting with the mindset of: "What would it sound like if we were making music in the late '80s or early '90s?"

8. How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

Dissident Faith: We are mostly active within the underground death metal scene. Since our formation, we have played 3 gigs so far. The biggest show we've done was in Istanbul, where we shared the stage as the opening act for the death metal legends Incantation.


9. What about your plans for the future? What do you want to achieve with theband?

Dissident Faith: We particularly want to tour the USA, which Spotify data shows is where our largest listener base is located. I also want us to play major European festivals and make people say, "Look at the kind of band that came out of a country like that."

10.How and where can your fans contact you? Can you provide some contactinformation?

Dissident Faith: Anyone can reach out to us directly through Instagram DMs or via our email address.

Thanx for interview.




---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 17. července 2026

Recenze/review - IN VESPRO - Where Silence Used to Sleep (2026)


IN VESPRO - Where Silence Used to Sleep
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Vracíš se stále na stejná místa. Hledáš otisk vzpomínek. Navštěvuješ hřbitov, kde jsou pohřbeni tví kamarádi i předci. Sedáváš osamocený na lavičkách v parku a sleduješ,  jak kolem život běží, tepe, žhne. Mladé dívky vznášející se ulicí, starci, šourající se světem. S prázdnými pohledy, se smrtí za zády. Jak jednou zemřeme, jak jednou odejdeme do říše stínů? Zatím netuším, jsem tu jenom já, nekonečný smutek, pochmurné počasí a nové debutové album italských melodických death doomařů IN VESPRO.

Když novinku poslouchám, tak před sebou vidím podobný dům, jako je na obalu. Stával na konci ulice i v našem městě a žili v něm podivní lidé, o kterých se říkalo, že jsou upíři. Jako malý jsme se  jich bál, měli bílé tváře a mluvili jenom šeptem. Vždycky jsem měl rád muziku, která ve mě dokáže probudit nějaké emoce, donutit mě se zastavit, zklidnit dech a soustředit se na věčnost. Ne, Italové nevymýšlejí nic nového, ale hrají upřímně, ryze, opravdově a naprosto autenticky. 

Vždycky jsem se rád toulal opuštěnými ulicemi. Vstávám velmi brzy a spolu se stíny poslouchám podobné nahrávky. Užívám si atmosféru, těkavé, chytlavé nálady, které kolem mě nejdřív létají jako můry kolem ohně, aby nakonec shořely, zmrzly uprostřed letu. Vše je pomíjivé. Naše životy, kterým přikládáme příliš velkou důležitost. Přitom jsme jenom zrnka písku ve vesmíru. IN VESPRO se volně inspirovali u kapel jako PARADISE LOST, ANATHEMA, SWALOW THE SUN, KATATONIA. Přidávají velkou spoustu svých nápadů a invence. Výsledkem je nahrávka, která nejen že má poctivý, masivní a řezající zvuk i zajímavý motiv na obalu, ale hlavně se vám dostane do hlavy i do podvědomí. Jen si tak být, existovat, zastavit se v současném divném světě. Soustředit se na vlastní dech, meditovat v chůzi. Mezi starými náhrobky, na hřbitově, kde jednou možná budeš ležet i ty. Vlastní kořeny nelze vytrhnout, jsou v nás otištěny, spolu se svědomím, s bolestí, s utrpením, ale i krásnými úsměvy mezi kapkami deště. "Where Silence Used to Sleep" je vznešeným i zemitým albem zároveň. Má v sobě všechny potřebné ingredience k tomu, aby mě rozdrásalo zevnitř. O tomto stylu jsem mnohokrát napsal, že se musí hrát srdcem, jinak nevynikne naplno jeho síla. Myslím si, vím to, cítím to, vnímám, že Italové do skladeb dali kus sebe samých. Až zase půjdu jednou na místa, která jsou navždy otištěna v mých vzpomínkách, vezmu si tuhle nahrávku určitě s sebou. Má v sobě něco magicky přitažlivého, neklidného, co mě nutí se k ní neustále vracet. Prázdnota, bolest a nekonečný smutek lidské duše! Chladný, neklidný doom death metal, který vás obejme pavučinami pochmurných myšlenek! 


Asphyx says:

You keep returning to the same places. You’re searching for traces of memories. You visit the cemetery where your friends and ancestors are buried. You sit alone on park benches and watch as life rushes by, pulsing, blazing. Young girls floating down the street, old men shuffling through the world. With empty stares, death at their heels. When will we die, when will we depart for the realm of shadows? For now, I have no idea; it’s just me here, endless sorrow, gloomy weather, and the new debut album by the Italian melodic death-doom band IN VESPRO.

When I listen to this new album, I see a house like the one on the cover. It used to stand at the end of a street in our town, too, and strange people lived there people who were rumored to be vampires. As a child, I was afraid of them; they had pale faces and spoke only in whispers. I’ve always loved music that can stir up emotions in me, make me stop, catch my breath, and focus on eternity. No, the Italians aren’t inventing anything new, but they play with sincerity, purity, authenticity, and complete genuineness. 


I’ve always loved wandering through deserted streets. I get up very early and, together with the shadows, listen to similar recordings. I enjoy the atmosphere, the fleeting, captivating moods that at first flit around me like moths around a fire, only to eventually burn up or freeze mid-flight. Everything is fleeting. Our lives, to which we attach far too much importance. Yet we are merely grains of sand in the universe. IN VESPRO drew loose inspiration from bands like PARADISE LOST, ANATHEMA, SWALLOW THE SUN, and KATATONIA. They add a great deal of their own ideas and creativity. The result is a recording that not only has a solid, massive, and cutting sound and an interesting cover design, but most importantly will get into your head and your subconscious. Just be, exist, pause in this strange world of today. Focus on your own breath, meditate while walking. Among the old gravestones, in a cemetery where you, too, may one day lie. You cannot uproot your own roots; they are imprinted within us, along with our conscience, our pain, our suffering, but also with beautiful smiles amid the raindrops. "Where Silence Used to Sleep" is both a sublime and earthy album. It has all the necessary ingredients to tear me apart from the inside. I’ve written many times about this style: it must be played from the heart, otherwise its full power won’t shine through. I think, I know, I feel, and I sense that the Italians have poured a piece of themselves into these songs. The next time I visit the places that are forever etched in my memory, I’ll definitely take this album with me. There’s something magically alluring and unsettling about it that compels me to keep coming back to it. The emptiness, pain, and endless sorrow of the human soul! Cold, restless doom death metal that will envelop you in a web of gloomy thoughts!


tracklist:
1. Fading Hollow 
2. Ghost Inside Tomorrow 
3. Where Silence Used to Sleep 
4. Absence Becomes Her 
5. A Quiet End 
6. Beneath the Unseen 
7. The Last Light 
8. Ashes of the Dawn 
9. Everfall 

band:

A few questions - interview with doom death metal band from Italy - IN VESPRO.


A few questions - interview with doom death metal band from Italy - IN VESPRO.

Answered Luca (vocals, guitars) and Emanuela (guitars), thank you!

Ave, can you introduce your band to our readers? When was it founded and what style of music do you play?

Luca: In Vespro was founded in 2025, although the project actually began earlier as a personal songwriting effort. I had already written most of the material before the full line-up came together. Musically, we play atmospheric doom/death metal rooted in the early ‘90s tradition, but our focus isn’t on recreating a particular era. What matters most to us is creating an immersive emotional experience built around melancholy and atmosphere. The songs are meant to be lived rather than simply listened to.

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

Luca: The recording process was very relaxed and focused. Since the songs had already taken shape long before entering the studio, I knew exactly what I wanted to achieve. The album was mixed and mastered by me at my Mørknatt Studio, so I took care of everything. I wasn’t looking for an overly polished production; I wanted something organic, natural and emotionally honest.


How many copies were released and which formats were used for this new edition?

Luca: At the moment the album is available digitally and on Digipak CD through Meuse Music Records.

Who wrote the lyrics, how were they created, and what are they about?

Emanuela: I wrote all the lyrics together with Luca. They developed alongside the music rather than independently from it. I never started with a story I wanted to tell. Instead, I tried to translate the emotions suggested by the music into words. The lyrics revolve around silence, memory, absence, loss and the slow erosion of both places and emotions. They’re intentionally open-ended because I’d rather evoke feelings than explain them.

Who created the band’s logo, and who took care of the artwork and online presence? How important are social networks to you?

Luca: The visual identity of the band has always been very important to me because it complements the music. Every visual element should reflect the same atmosphere conveyed by the songs. The logo was created by an amazing artist, Cristophe Szpajdel. As for social media, I see it as a useful tool to reach people who might connect with our music. At the same time, I don’t think it should ever become more important than the music itself. In the end, the music has to speak for itself.


Which label did you choose to release the album, and why? Are you satisfied with the way they represent the band?

Luca: We released the album through Meuse Music Records because they immediately understood what In Vespro was about. They approached the project with genuine enthusiasm and never tried to influence its artistic direction. That kind of respect is extremely important to me. So far, working with them has been a very positive experience.

Which bands do you admire the most, and where do you find your inspiration? 

Luca: The early works of Katatonia, Anathema, Paradise Lost and My Dying Bride have certainly been very important influences throughout the years. That said, inspiration doesn’t come exclusively from music. Literature, nature, abandoned places and everyday emotions often leave a deeper impression on me than albums do. Most of the ideas behind In Vespro come from personal reflections rather than direct musical references.

Did you send the album to other labels? How was the response?

Luca: I contacted a few labels that I felt could genuinely appreciate this kind of music, but from the moment Meuse Music Records showed their interest, it quickly became clear that they were the right home for the album. Their approach was straightforward, respectful and enthusiastic, which made the decision an easy one.


How many shows have you played? Do you prefer clubs or festivals, and which performance stands out the most?

Emanuela: As In Vespro is still a new band, we haven’t played any live shows yet. However, we’re actively working to bring the band on stage as soon as possible. Our songs were written with a strong live dimension in mind, so we’re really looking forward to sharing them with an audience. When it comes to live performances, we don’t have a preference between clubs and festivals, we believe each offers a unique atmosphere and experience. Our goal is simply to perform wherever the music can connect with people and create an intense, memorable experience.

What are your plans for the future? What do you hope to achieve with IN VESPRO?

Luca: The immediate goal is to bring Where Silence Used To Sleep on stage and let people experience it live. Beyond that, I simply want to keep writing honest music without feeling pressured to follow trends or expectations. If people genuinely connect with what we create, that’s already more rewarding than any commercial achievement.

How and where can fans get in touch with the band?

Luca: The easiest way is through our official social media pages, where we regularly post news and updates about the band. Fans can also follow Meuse Music Records for release announcements and future live dates. We’re always happy to hear from people who connect with our music.

Thanx for the interview.

https://meusemusicrecords.bandcamp.com/album/in-vespro-where-silence-used-to-sleep-mmr078





---------------------------------------------------------------------------------------------------

KNIŽNÍ TIPY - Mlha - James Herbert (2026)


Mlha - James Herbert
2026 (1996)

Miloval jsem jako mladý Krysy, které jsem četl snad desetkrát. Přijel jsem z festivalu, unavený z vedra i z toho, že jsem moc nespal. Pivo mi sice vyčistilo hlavu, ale nedokázal jsem se moc na nic soustředit. Měl bych dělat fotky, sepsat pár řádků do reportu, jenže se mi nechce. Místo toho sahám do knihovny, vytahuji typický britský horor Mlha a relaxuji. Neposlouchám muziku, i když to normálně dělávám, ale potřebuji trošku klidu. Festival byl totiž jízdou, se vším, co k tomu patří. Spousta kamarádů, pokec, kapely, které jsem dlouho neviděl, těch emocí byla spousta a teď si to potřebuji všechno v sobě utřídit a naladit se na běžný svět a stereotyp. Venku teplota přesahuje 40 stupňů a tahle knížka přijde opravdu k duhu. 

Hrůznost podivné mlhy jakoby se najednou rozlezla i po mém pokoji. Najednou sedím u stolu s kamarády na koleji, diskutujeme o ní a smějeme se. Je to plazivý horor, v některých momentech trošku nejasný, ale baví mě i teď po více než třiceti letech. Jsem moc rád, že tohle nové vydání vyšlo, kupoval jsem vlastně ihned. Je v tom asi i kousek nostalgie, ale je hrozně zajímavé si přečíst knihy, které mě kdysi dávno ovlivnily a které považuji za klasiku. Je něco zvláštního neklidného, syrového, co mě neustále nutilo se ke knize vracet. Den uběhl rychle a já jdu unavený spát. V práci toho mám v pondělí nad hlavu a protože vedro pokračuje, v kanceláří zuří boje o klimatizaci, tak se uzavřu do své bubliny se sluchátky na uších. Na festivalu jsem zářil, mluvil, vtipkoval. A teď čekám, až mi padne a budu moci domů, trošku si číst.

Rozčiluje mě, že mi přišla nějaká aktualizace domů na počítač a vše hrozně dlouho trvá. Ke knize se tak dostanu zase až k večeru. Měly přijít bouřky, jsou i cítit ve vzduchu a modlím se, aby se mezi domy také rozlezlo trochu té mlhy. Bylo by to stylové, ale místo toho je vše vyprahlé, nedá se moc spát a k nedaleké nemocnici jezdí čím dál tím více sanitek. Uvelebím se do křesla, namažu si stále bolavou nohu. Doteď nechápu, jak se mi povedlo festival a hůlkami vůbec přežít bez úhony, ale to je teď už asi jedno. Nechám report ještě chvilku uzrát a raději nechám Jamese Herberta, aby mě znovu pozval do svého hrůzostrašného světa. Hromadné sebevraždy, vraždy, apokalypsa pomalu začíná. Hlavní hrdina by měl všechny zachránit. Já vím, já vím, je to trošku přitažené za vlasy, místy až hodně neuvěřitelné, ale když ona se knížka tak dobře čte. Myslím si, že ji ocení hlavně lidé, kteří opravdu mají fantazii. 

Někdy si říkám, že kdybych někdy přišel k hodně penězům, určitě bych se z nich nezbláznil. Zabezpečil bych sebe i rodinu a pak bych si koupil čas. Na čtení, na cestování, na klid. Nikam bych se nemusel honit, užíval bych si knihy. Dělám to i teď, ale na to, že má Mlha pouze nějakých tři sta stran, tak jsem jí četl hrozně dlouho. Je sice napínavá, čtivá, ale pořád po mě někdo něco chtěl, dělal jsem fotky, potom jsem řešil spoustu pracovních věcí. Ale pokaždé, když jsem se ke knize vrátil, tak jsem se cítil dobře, těšil jsem se, hltal jsem další a další kapitoly. Byl to prostě tak trošku také můj svět, Jamesovy obrazy a vize jsem chápal, užíval jsem si jeho jazyk a vlastně i překlad. Možná jsem si měl nechat knihu na podzim, bylo by to kvůli počasí přeci jen stylovější, ale i tak jsem si ji doopravdy užil.

Určitě lze Mlhu brát i jako určité připodobnění. Vnímám ji tak. Svět je hrozně křehký a poslední roky mi přijde, že směřuje špatným směrem. Snad se mýlím a naše mysli nezastihne stejná mlha, která by z nás udělala krutá zvířata. Hodně jsem přemýšlel, zůstala ve mě hluboká stopa. I po všech těch letech, zkušenostech a nabytých znalostech, na mě kniha stále fungovala. Možná trošku jinak, než když jsem byl mladý, ale výsledný pocit jsem měl stejný. Jdu si znovu přečíst report. Doplnit pár informací. Děkuji vám za pozornost, užívejte léto, dodržujte pitný režim a zase za týden. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
John Holman, schopný zaměstnanec oddělení životního prostředí, vyšetřuje tajnou základnu ministerstva obrany ukrytou poblíž ospalé vesničky na Salisburské pláni. Nečekané zemětřesení pohltí jeho auto a málem i jeho a do ovzduší vypustí podivnou mlhu, která celé roky dřímala pod zemí. Holman se zachrání, po střetu s mlhou však dočasně přijde o rozum.

Mlha se pohybuje krajinou jako by měla svou vlastní vůli a nešťastníky, kteří jí přijdou do cesty, nutí páchat sebevraždu nebo je mění ve vražedné maniaky, kteří zabíjejí brutálně a beze špetky lítosti. Často dochází i k horším věcem – vážení občané včetně učitelů a duchovních se dopouštějí nejrůznějších zločinů od oplzlého močení na veřejnosti po pedofilii. Kapitán boeingu 747 stižený šílenstvím se svým letadlem záměrně narazí do jedné z londýnských věží.

Katastrofa brzy dosáhne děsivých rozměrů – mlha se bezútěšně rozrůstá a podle všeho neexistuje nic, co by ji dokázalo zastavit. V ohrožení se ocitají celá města a vesnice a zjevně zbývá jediná šance na záchranu: Holman, který je proti účinkům mlhy imunní, se musí pokusit zákeřného nepřítele zničit zevnitř, přestože netuší, jaké nebezpečí na něj uvnitř mlžného oparu možná číhá.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 16. července 2026

Recenze/review - SOOTHSAYER - The Unbinding (2026)


SOOTHSAYER - The Unbinding
CD 2026, Apocalyptic Witchcraft Recordings

for english please scroll down

Ztracený v krvavé mlze, kráčím dál. Vstříc věčnosti, do temnoty, do nekonečných bažin utrpení. Oproštěn od běžných věcí, od stereotypu všedního dne, opět hledám hudbu, která mě přenese do jiných dimenzí, do světů, kde vládne všemocná příroda. Kousek za naším domem, v černých lesích, hledám své kořeny. Našlapuji tiše, rozdrásán novým albem irských SOOTHSAYER, směrem do hlubiny, hledám jedinou, ryzí pravdu, ukrytou hluboko pod povrchem.

Není žádným tajemstvím, že mám pro tuhle kapelu velkou slabost. Psal jsem recenze na jejich předchozí počiny a máme spolu i skvělý rozhovor (odkazy naleznete dole pod dnešním článkem). Nové, letošní album, je potom volným pokračováním věcí minulých. Opět se jedná o starodávný, magický rituál, prováděný mezi menhiry, na pohřebištích, na kterých jsou pochováni druidi. Je něco tajemného, záhadného, naléhavého, co mě nutí se k hudbě této smečky stále vracet. Je to ryzost, opravdovost, uvěřitelnost a naprostá autenticita, které mě na jejich nové nahrávce opět fascinují. 


Doom metal je zde kombinován se sludge prvky, to vše zabalené do pevných pavučin čitelného a řezajícího zvuku. Toulám se po lesích, sleduji život i smrt v jejich opravdové, drsné podobě. Zrození, utrpení a nakonec se z nás stanou jenom kusy masa. Tahle kapela umí napsat velmi dobré skladby, vytvořit podmanivé nálady, které kolem mě nejdřív létaly jako můry kolem ohně, aby se potom, spáleny na popel, dostaly i do mé krve a podvědomí. Na nové album "The Unbinding" je nutný klid, ticho a nejlépe i tma a chlad. Teprve potom vylezou na povrch jednotlivé nuance. Novinka je muzikou pro poutníky věčností, pro přemýšlivé jedince s bohatou fantazií, pro lidi, kteří mají rádi přírodu a její záhady v její syrové podobě. Irové jsou na nové desce vášniví, ale i vznešení, majestátní. Celou nahrávkou se potom vine takový zvláštní neklid, touha, smutek, ale i naděje, která jako vždy umírá až poslední. Stávám se při poslechu zase jednou morbidním básníkem, jsem napnutý, riffy i melodie se mi zadírají pod kůži. Nerad kapely k někomu přirovnávám, ale pro představu zmiňuji jména jako EREMIT, CULT OF LUNA, JUPITERIAN, PRIMMORDIAL, NEGURA BUNGET, MY DYING BRIDE. S těmi mají stylově SOOTHSAYER několik styčných bodů a lze je zařadit do stejného, podobného stylu. Čím jsem starší, tím raději si čtu ve starých spisech, hledám v archívech. Zastavuji se uprostřed lesa, zklidňuji svoji mysl a poslouchám u toho nové album těchto tmářů. Zpomaluji všechny svoje životní funkce a hudba se stává mojí nedílnou součástí. Ztracený v krvavé mlze, kráčím dál. Vstříc věčnosti, do temnoty, do nekonečných bažin utrpení. Oproštěn od běžných věcí, od stereotypu všedního dne, opět hledám hudbu, která mě přenese do jiných dimenzí, do světů, kde vládne všemocná příroda. Našel jsem jí. Nezbývá než kapele poděkovat, vyseknout poklonu až k zemi a vydat se na další cestu do lesů, do hor, k řekám, do bažin.  Syrové, chladné, divoké a nespoutané ozvěny ze starých pohřebišť! Pradávný rituál, který vás zahalí do krvavé mlhy! Album plné doom metalové věčnosti!

Asphyx says:

Lost in a blood-red fog, I keep walking. Toward eternity, into the darkness, into the endless swamps of suffering. Freed from mundane matters, from the monotony of everyday life, I once again seek music that will transport me to other dimensions, to worlds where all-powerful nature reigns. Just beyond our house, in the dark forests, I search for my roots. I tread quietly, captivated by the new album by the Irish band SOOTHSAYER, heading toward the depths, seeking the one, pure truth hidden deep beneath the surface.

It’s no secret that I have a soft spot for this band. I’ve written reviews of their previous releases, and we’ve also done a great interview together (you’ll find the links below today’s article). This year’s new album is a loose continuation of their past work. Once again, it’s an ancient, magical ritual performed among menhirs, at burial grounds where druids are laid to rest. There’s something mysterious, enigmatic, and compelling that keeps drawing me back to this band’s music. It’s the purity, sincerity, believability, and absolute authenticity that once again fascinate me on their new recording. 


Doom metal is combined here with sludge elements, all wrapped up in a dense web of clear, cutting sound. I wander through the forests, observing life and death in their true, raw form. Birth, suffering and in the end, we become nothing more than pieces of flesh. This band knows how to write excellent songs and create captivating atmospheres that at first fluttered around me like moths around a fire, only to be burned to ashes and seep into my blood and subconscious. To fully appreciate the new album "The Unbinding", you need peace, quiet, and ideally darkness and cold. Only then will the individual nuances come to the surface. This new release is music for wanderers through eternity, for contemplative individuals with vivid imaginations, for people who love nature and its mysteries in their raw form. On this new album, the Irish are passionate, yet also noble and majestic. A peculiar restlessness, longing, sadness, and yet hope which, as always, dies last winds its way through the entire recording. As I listen, I once again become a morbid poet; I’m on edge, and the riffs and melodies get under my skin. I don’t like to compare bands to others, but to give you an idea, I’ll mention names like EREMIT, CULT OF LUNA, JUPITERIAN, PRIMMORDIAL, NEGURA BUNGET, and MY DYING BRIDE. SOOTHSAYER shares several stylistic similarities with them and can be classified within the same, similar genre. The older I get, the more I enjoy reading old texts and searching through archives. I stop in the middle of the forest, calm my mind, and listen to this new album by these dark artists. I slow down all my bodily functions, and the music becomes an integral part of me. Lost in a bloody fog, I keep walking. Toward eternity, into the darkness, into the endless swamps of suffering. Freed from mundane matters, from the monotony of everyday life, I once again seek music that will transport me to other dimensions, to worlds where almighty nature reigns. I have found it. All that’s left is to thank the band, bow down to the ground, and set out on another journey into the forests, the mountains, the rivers, and the swamps. Raw, cold, wild, and untamed echoes from ancient burial grounds! An ancient ritual that will shroud you in a bloody fog! An album full of doom metal eternity!


about SOOTHSAYER on DEADLY STORM ZINE:






tracklist:
1. Eroding the Sky 
2. Sooner Acceptance 
3. Endless Shesha 
4. The Vine 
5. A Vague Shimmer 

Line-up:
Liam Hughes - Vocals
Marc O’Grady - Guitars
Gerard O' Callaghan - Drums
Con Doyle - Guitars
Pavol Rosa - Bass




Recenze/review - WARTHRASH - No Light Shall Remain (2026)


WARTHRASH - No Light Shall Remain
CD 2026, Awakening Records

for english please scroll down

Vykazoval jasné znaky psychopatie. Přesto byl oblíbený, schopný, zastával vysoké funkce. Často byl na obrazovce, pořád se usmíval a ovládal všechny kolem sebe. Psali o něm oslavné články, přesto bylo v jeho očích něco šíleného, děsivého. Když přišel domů a odhodil svoji masku, tak týral svoji ženu a po nocích se toulal ulicemi a lovil. Slabé oběti, chudáky bez domova. Dělalo mu radost utrpení a bolest ostatních. Krmil se temnotou a zlem. Kolik takových znáte? Kolik jich vládne světu? 

Čím jsem starší, tím víc nad tím přemýšlím. Musím si pak pokaždé pustit nějaké dobré album. Tentokrát volím druhé dlouhohrající album kolumbijských maniaků WARTHRASH. Velmi povedená záležitost, říkám si ihned, jakmile spolu s jejich hudbou strávím nějaký čas. Ostrý thrash metal se zde potkává se surovým, prašivým death metalem. Myslím si, že jsem zde správně. Navíc, celý den jsem sledoval v médiích lži a potřebuji si vyčistit hlavu. 


Je to moje vůbec první setkání s kapelou. Doporučuji vám, abyste prozkoumali i zbytek jejich diskografie. Stojí rozhodně za to. Kapela na to jde ostře, nekompromisně, dodržuje všechna základní pravidla podsvětí, ale přidává i něco navíc. Kus sebe samých, kus srdce. Vždycky jsem měl nejvíc rád kapely, které hrají opravdově, ryze, upřímně a autenticky. V případě WARTHRASH to platí na sto procent. Velmi dobře napsané skladby, zvukově skvěle ošetřené. Zajímavý motiv na obalu, ale hlavně velká spousta zajímavých nápadů, tohle všechno dělá z novinky povinnost pro fanoušky třeba takových ENTOMBED, DEATH, MORBID ANGEL, DISMEMBER. Navíc v sobě mají takovou tu zvláštní a neopakovatelnou jihoamerickou živočišnost, kterou mám já osobně u kapel velmi rád. Zkrátka a dobře, nové album je velmi dobře napsané, má v sobě potřebný drive i sílu. Hoří zevnitř, i když je na povrchu chladné a temné. Jako čerstvě otevřený hrob, jako dlouhé noci v márnici, jako ulice vašeho města, ve kterých řádí maniak z úvodu dnešního článku. Kde se bere v lidech zlo? Kde nenávist? Poslední dobou bývám občas šokován, čeho jsou někteří jedinci schopni. Určitě si přečtěte i texty, které posouvají "No Light Shall Remain" na ještě vyšší level. Stojí rozhodně za pozornost. Dovedu si představit malý klub, někde na periferii města. Na pódiu hrají tihle tmáři. Budu stát rozhodně v první řadě! V závěru je to vlastně jednoduché. Poslouchám hudbu již dávno hlavně srdcem a novinka těchto maniaků z Medelinu mě přesvědčila na svoji stranu. Zasekla do mě svůj dráp a už mě nepustila. Ostrý, divoký death thrash metal, který definuje zlo, temnotu i nenávist! Album,  které vás přikove na zeď! 

Asphyx says:

He showed clear signs of psychopathy. Yet he was popular, capable, and held high office. He was often on TV, always smiling, and had everyone around him under his thumb. They wrote glowing articles about him, yet there was something mad, terrifying in his eyes. When he came home and cast off his mask, he abused his wife and roamed the streets at night, hunting. Weak victims, poor homeless people. He took pleasure in the suffering and pain of others. He fed on darkness and evil. How many people like that do you know? How many of them rule the world? 

The older I get, the more I think about it. Then I always have to put on a good album. This time, I’m choosing the second full-length album by the Colombian maniacs WARTHRASH. A very well-done effort, I tell myself as soon as I spend some time with their music. Sharp thrash metal meets raw, gritty death metal here. I think I’m in the right place. Besides, I’ve been watching lies in the media all day and I need to clear my head. 


This is my very first time hearing this band. I recommend that you check out the rest of their discography as well. It’s definitely worth it. The band takes a hard-hitting, uncompromising approach; they follow all the basic rules of the underworld, but they also add something extra—a piece of themselves, a piece of their heart. I’ve always loved bands that play with genuine, pure, sincere, and authentic passion the most. In the case of WARTHRASH, that’s 100 percent true. The songs are very well written and the sound is superbly produced. An interesting cover design, but above all, a wealth of interesting ideas all of this makes this new release a must-have for fans of bands like ENTOMBED, DEATH, MORBID ANGEL, and DISMEMBER. Plus, they possess that special and unique South American vitality that I personally love in bands. In short, the new album is very well written and has all the necessary drive and power. It burns from within, even though the surface is cold and dark. Like a freshly opened grave, like long nights in a morgue, like the streets of your city, where the maniac from the beginning of today’s article is on the rampage. Where does evil come from in people? Where does hatred come from? Lately, I’ve sometimes been shocked by what certain individuals are capable of. Be sure to check out the lyrics that take “No Light Shall Remain” to an even higher level. They’re definitely worth your attention. I can picture a small club, somewhere on the outskirts of town. These dark forces are playing on stage. I’ll definitely be standing in the front row! In the end, it’s actually simple. I’ve been listening to music mainly with my heart for a long time now, and this new release from these maniacs from Medellín has won me over. It sank its claws into me and hasn’t let go. Sharp, wild death thrash metal that defines evil, darkness, and hatred! An album that will pin you to the wall!


tracklist:
No Light Shall Remain
Culebras Sin Honor
Sombras del Poder
Crucifixion
Oscura Condena
Wounds
Undefeated
Hand of Doom
Abismo Sin Retorno
Ruins
Hollow Existence

Line-up:
Caronte – Drums / Vocals
Nosferatu – Guitars
Silent – Bass
Merciless – Lead Guitar



https://x.com/Awakening_Rec

https://grandsounds.net/
https://x.com/GrandSounds

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine