DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

sobota 21. listopadu 2026

Rozhovor - CRYPTORIUM - Surový, morbidní, nekonečně temný, mokvající death metal, u kterého odpadává maso od kostí!


Rozhovor s death metalovou skupinou ze Švédska - CRYPTORIUM.

Odpovídal Fabbe (zpěv, kytara), děkujeme!

Recenze/review - CRYPTORIUM - Through the Bowels of Ceaseless Dissonance (2026):

Ave CRYPTORIUM! Zdravím do švédského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos druhé dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší prvotinou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

Ahoj! Díky za pozvání! A díky za milá slova. Tohle album vnímáme jako jasný posun oproti našemu debutu – je mnohem ambicióznější, ať už jde o samotné skladby nebo o produkci. Osobně si myslím, že v produkci je znát velký rozdíl; tentokrát jsme si na nahrávání dali záležet a pojali ho profesionálně, místo abychom to točili u mě v ložnici, haha. A je taky jasně poznat, že na tomhle albu pracovala vyzrálejší a lépe sehraná kapela než na tom předchozím.

„Through the Bowels of Ceaseless Dissonance“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál CRYPTORIUM?

To moc rádi slyšíme! Proces skládání byl docela pomalý. První skladba („Malignant Crucifixion“) vznikla vlastně už v létě před vydáním našeho debutu; poprvé jsme ji zahráli naživo hned na koncertě následujícím po křtu alba "Descent into Lunacy" a začátkem roku 2025 vyšla její koncertní verze. Celkem jsme pro album měli připravených 18 skladeb, z nichž 8 jsme nakonec vyřadili. Obvykle to fungovalo tak, že já (Fabian) jsem napsal řadu riffů – ke kterým dříve přispíval i Knalle – a následně jsme skladby aranžovali společně s Albinem, který složil všechny bicí party.


Dohledal jsem si, že pod nahráváním a mixem je podepsán Jimmy Lundberg. Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Jimmy Lundberg vám vytvořil zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám s ním spolupracovalo a proč právě on? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

Jimmy dělal všechno, co jsme dělali od našeho dema, kromě malého EP „Malignant Crucifixion“. Ale tohle bylo poprvé, co nás i nahrál. Je to skvělý člověk a velmi dobře informovaný v tom, co dělá. Nahráli jsme bicí a zpěv v létě 2025 v jeho domácím studiu „Studio Catacomb“. Trvalo to asi týden, pak se Knalle vrátil o několik týdnů později a za dva dny udělal celou basu a následující týden jsem udělal to samé s kytarou a zbytkem zpěvu. Vedení jsme dělali doma já a Ludvig.

Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jste jej vydali u Transcending Obscurity Records a je opatřeno pekelným obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

Autorem výtvarného zpracování je Slimeweaver z Finska. Vytvořil jej pro nás na zakázku, přičemž jsme dbali na to, aby přesně odpovídalo naší představě a barevnému ladění. Výsledek dopadl skvěle. Naše vize vycházela především z celkové atmosféry a textů alba.


Toulám se podsvětím již přes třicet let a do Švédska si chodím pro muziku vlastně na jistotu. Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Čím si to vysvětluješ, že zrovna u vás se death metalu tolik daří? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?

Nemohu mluvit za starší scénu, protože jsem mladý. Ale hlavně si myslím, že je tady hodně fanoušků a kapely získávají silnou místní sledovanost, za což jsme rádi. Chodí na koncerty a podporují kapely a jejich vizi, což rozšiřuje jejich záběr v severských zemích.

Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit CRYPTORIUM, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

No, ze začátku jsme to byli jen já a náš zesnulý baskytarista Knalle – budiž mu země lehká –, prostě dva týpci, co si u mě v pokoji hráli věci od Sodom, Black Sabbath a Metallicy. Pak jsme sehnali bubeníka, ale ten stál za prd. Takže jsme to demo nakonec nahráli jen ve dvou. Pak se ozval Albin, že by se k nám chtěl přidat. Protože byl hudebně úplně někde jinde – byl mnohem lepší než my –, byli jsme víc než rádi, že ho v kapele máme. A pak to všechno do sebe konečně zapadlo!

Samozřejmě, že rádi přijmeme jakékoli nabídky na hraní. Milujeme, když můžeme naše věci hrát naživo!


Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

No, v dnešní době se o velkou část těchto věcí stará naše vydavatelství. Historicky jsme ale fungovali čistě na bázi DIY – všechno jsme si dělali sami. Všichni jsme sběratelé desek i merche a rádi podporujeme kapely v tomto žánru – ať už jde o underground, nebo o známější jména. Chodíme na spoustu koncertů, od těch malých až po velké, což nám pomáhá dále rozvíjet naši vlastní vášeň. Jsme fanoušci a podporovatelé undergroundu úplně stejně jako ti, kteří sami v žádné kapele nehrají!

Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako CRYPTORIUM ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

Upřímně řečeno, na takových věcech nám nezáleží. Jsme vděční za podporu, které se nám dostává. Stejně jako u všeho, co se týká death metalu – kdo to má pochopit, ten to pochopí, a kdo ne, ten to chápat nemusí. Pokud se vám to nelíbí, nikdo vás nenutí to poslouchat. Ale samozřejmě budeme navždy vděční těm opravdovým fanouškům, kteří nás podporují – ať už online, nebo osobně!


S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

Pokud jde o mě osobně, death metalem doslova žiju – je to mnohem víc než jen hudba. Je to komunita a především vášeň. Je to mnohem víc než jen styl nebo hudební žánr; necítím potřebu se nějak specificky oblékat nebo chovat jen proto, abych dokázal, že jsem „opravdový“. Vím, co mám rád, a lidé v mém okolí to vědí také.

Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají CRYPTORIUM v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

Na rok 2027 pro vás chystáme spoustu parádních věcí. Nejbližší koncert bude vystoupení v roli předkapely pro Aeon v Göteborgu. Poté nás čeká výměnná akce s našimi parťáky ve Finsku – něco jako minifestival ve Stockholmu a Helsinkách. V plánu máme také dvě turné, ale víc zatím prozradit nemůžeme. Každopádně vy, skalní fanoušci na kontinentu, už nebudete muset čekat dlouho!

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Through the Bowels of Ceaseless Dissonance“ zase narvat do hlavy!

Moc děkujeme, že jste nás oslovili. Mějte se hezky!

Recenze/review - CRYPTORIUM - Through the Bowels of Ceaseless Dissonance (2026):

Recenze/review - CRYPTORIUM - Descent Into Lunacy (2024):

pátek 20. listopadu 2026

Recenze/review - GOLGOTHAN REMAINS - Born From Darkness Absolute (2026)


GOLGOTHAN REMAINS - Born From Darkness Absolute
CD 2026, Dark Descent Records

for english please scroll down

Čerstvě odkrytý hrob. Spousta děsivých vzpomínek. Na zlo, na hnus, na špínu. Exhumace proběhla jednoho sychravého rána. Utichl veškerý zvuk. Ticho a napětí by se daly krájet. Smrt má mnoho podob a tahle je hodně krutá a morbidní. Padlý mnich, který měl mučit, znásilňovat a ubližovat. Navenek usměvavý pán, který vám dá rozhřešení. Uvnitř ale shnilý a zkažený. Jako ďábel, jako nové album australských tmářů GOLGOTHAN REMAINS. Kapely, kterou sleduji od jejich počátků.

Vždycky se mi líbil (a letos to není výjimkou) přístup téhle smečky ke smrti. Každé nové album pro mě bylo takovou hnisavou exhumací starých hrobů. Surový death metal, chladný black a odér, připomínající krvavou ranní mlhu na hřbitově. Přidávám postupně hlasitost a najednou nejsem ve svém pokoji, ale v márnici, kde právě ohledáváme tělo prokletého. Také vnímáte tu nahrubo nasekanou tmu, hnilobu a strach, které provází celé album jako špatné svědomí? 


Jako první vás uhodí do obličeje masivní a velmi dobře čitelný zvuk (Greg Chandler (Priory Recording Studios, Esoteric-fame)). Váš pohled se zastaví nad netypickým, ale o to víc zapamatovatelným (a pro mě vynikajícím) motivem na obalu (Misanthropic Art). Několik podob a tváří svatého muže, tak jej vnímám já. Hudba ve mě evokuje ty nejtemnější pekelné myšlenky. Je něco neuchopitelného, neklidného, zvířecího, co mě nutí se k albu "Born From Darkness Absolute" neustále vracet, rvát si ho pod tlakem do hlavy. Řvát do tmy, křičet spolu s kapelou veškerou zlobu, které je člověk jako druh schopen. Nová nahrávka je velmi intenzivní, podmanivou záležitostí. Strhne vás do hlubiny, roztrhá na kusy a spálí na popel. Vždycky jsem měl rád kapely, které uctívají staré pořádky a snaží se do své hudby promítnout i kus sebe samých, svého srdce, talentu a nápadů. Novinka je pro mě hodně návykovou záležitostí, je uvěřitelná, opravdová, ryzí, zahraná od srdce a naprosto autentická. GOLGOTHAN REMAINS i letos odvedli vynikající morbidní práci. Hroby exhumovali s elegancí starých mistrů (vzpomeňme třeba na IMMOLATION, INCANTATION, DEAD CONGREGATION, FUNEBRARUM, DISMA, FATHER BEFOULED, CRUCIAMENTUM, kterými se volně inspirovali). Při poslechu potkáte své vlastní démony, prokleté i samotného Satana a Smrt. Skladby smrdí sírou a jsou nasáklé zkaženou krví. Dostanou se vám do hlavy i do vnitřností. Začnou ve vás hnít a drásat. Jako starý pes, hlídající vstup do podsvětí již více než 35 let, vám mohu nové album jenom doporučit. Poslouchejte v chladu, naprosté tmě a pořádně nahlas! Čerstvě odkrytý hrob. Spousta děsivých vzpomínek. Na zlo, na hnus, na špínu. Morbidní death metalový rituál pro vyvolávání temných sil! Intenzivní, syrový a chladný zážitek z onoho světa! 


Asphyx says:

A freshly unearthed grave. A flood of terrifying memories of evil, of filth, of grime. The exhumation took place one chilly morning. All sound fell silent. The silence and tension were thick enough to cut with a knife. Death takes many forms, and this one is particularly cruel and morbid. A fallen monk who was said to have tortured, raped, and harmed others. Outwardly, a smiling gentleman who grants you absolution. But inside, rotten and corrupt. Like the devil, like the new album by the Australian dark metal band GOLGOTHAN REMAINS. A band I’ve been following since their beginnings.

I’ve always liked (and this year is no exception) this pack’s approach to death. For me, every new album has been like a festering exhumation of old graves. Raw death metal, cold black metal, and a stench reminiscent of a bloody morning fog in a cemetery. I gradually turn up the volume, and suddenly I’m not in my room anymore, but in a morgue, where we’re examining the body of the damned. Do you also sense that coarsely chopped darkness, decay, and fear that accompany the entire album like a guilty conscience?


The first thing that hits you right in the face is the massive and crystal-clear sound (Greg Chandler (Priory Recording Studios, Esoteric-fame)). Your gaze lingers on the unusual but all the more memorable (and, to me, outstanding) artwork on the cover (Misanthropic Art). Several forms and faces of a holy man that’s how I perceive him. The music evokes the darkest, most hellish thoughts within me. There’s something elusive, restless, and animalistic that compels me to constantly return to the album "Born From Darkness Absolute", to force it into my head under pressure. To roar into the darkness, to scream along with the band all the malice that humanity as a species is capable of. The new album is a very intense, captivating experience. It drags you into the depths, tears you to pieces, and burns you to ashes. I’ve always loved bands that honor the old ways and try to project a piece of themselves their hearts, talent, and ideas into their music. For me, this new album is highly addictive; it’s believable, genuine, pure, played from the heart, and completely authentic. GOLGOTHAN REMAINS have once again delivered an outstanding, morbid work this year. They’ve exhumed graves with the elegance of the old masters (think, for example, of IMMOLATION, INCANTATION, DEAD CONGREGATION, FUNEBRARUM, DISMA, FATHER BEFOULED, and CRUCIAMENTUM, from whom they drew loose inspiration). As you listen, you’ll encounter your own demons, the damned, and even Satan and Death himself. The tracks reek of sulfur and are soaked in rotten blood. They’ll seep into your head and your guts. They’ll start to rot and tear at you from within. As an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for more than 35 years, I can only recommend this new album. Listen in the cold, in complete darkness, and turned up really loud! A freshly unearthed grave. A flood of terrifying memories of evil, of filth, of grime. A morbid death metal ritual for summoning dark forces! An intense, raw, and chilling experience from the other world!


about GOLGOTHAN REMAINS on DEADLY STORM ZINE:





Track listing:
1. A Barren Zeitgeist
2. Malevolent Rites of Desecration
3. An Emanation of Exorcism
4. A Feast of Cadaverous Remains
5. A Perilous Pledge to the Grave
6. Gnashing Fangs of Blasphemy
7. ...On Charnel Wings of Oblivion

band:
Matthieu Van den Brande - vocals
Matt Hillman - guitars
Adam Martin - bass
Aled Powell - drums




KNIŽNÍ TIPY - Náhlé ticho - Tim Weaver (2026)


Náhlé ticho - Tim Weaver
2026, Mystery Press

Jsou spisovatelé, a Tim Weaver patří mezi ně, kteří mě dokáží dostat do takového zvláštního stavu. Připadám si jako bych byl mimo. Stávám se součástí příběhu. Zítra mi bude 52 let. Narozeniny jsem nikdy nějak moc neprožíval, ale pravdou je, že na mém těle už se zub času trošku podepsal. Třeba už potřebuji víc spánku. Bývám občas hodně unavený. Ale držím se. Sportuji, snažím se dívat na svět veselýma očima, i když je to pro mě někdy hodně těžké, ale když jsem četl Náhlé ticho, byl jsem rozdrásaný zevnitř. Příběh, který začíná vlastně poměrně nevinně, se změní v jízdu přímo do pekla. Navíc je podzim, sychravo a v mých kostech je usazený chlad. Nikdy bych nevěřil, že mi bude stále na změny počasí reagovat v únoru zlomená noha. Ale co už nadělám. Pamatuji si to přesně. Přišel jsem zrovna z bazénu a cestou jsem si v Zásilkovně vyzvedl tuhle knihu. Dostal jsem ji dopředu k narozeninám. Padala mi hlava únavou.

Vyspíme se až v hrobě, machrujeme, když chodíme s kamarády na pivo a potom na koncerty. Včera jsem přečetl několik kapitol a pak jsem prachsprostě usnul. Zdálo se mi o Davidovi Rakerovi. Kniha se mi opravdu dostala do hlavy. Říkám o tom všem na potkání, ale znáte to,  potkat dnes knihomola se rovná malému zázraku. Poslouchal jsem staré death metalové kapely, toulal se podzimní mlhou a přemýšlel o tom, jak se v dnešní době mohou vlastně ztratit lidé. Je to hodně propracovaný příběh, zajímavý, zápletka je velmi napínavá. Nedávno jsem přemýšlel, jaké by to bylo zmizet. Odstřihnout se od všech sítí, zrušit chytrý telefon i sociální sítě. Zavřít se na pár let na chalupě v Jizerkách a jen si tak číst. Zmizel bych ale doopravdy? Těžko říct. Aspoň bych ale zjistil, kdo jsou opravdoví kamarádi a komu na mě záleží. Nechme ale představ, které ještě nejsou na pořadu dne. Vraťme se ke knize.

Z koncertu jsem šel brzy, pro mě až netypicky. Nějak se mi chtělo spát. Lehl jsem si do postele a nešlo to. Asi jsem přesáhl hranici. Znovu vstanu, otevřu knihu a rozsvítím lampičku. Čtu si do tří do rána a nechce se mi přestat. Konečně se tělo vypne. Spím skoro až do oběda a pak mám výčitky, že jsem zabil půlku dne. Děti jsou někde s kamarády a manželka odjela pryč. Osprchuju se, udělám si kafe, které není pro mnohé kafem a zase si začnu číst. Nakonec knihu dorazím. Hergot Time, co ten konec, proč mi to děláš? Připadal jsem si, jako po většině jeho knih, rozebraný, hodně jsem nad příběhem přemýšlel. Navíc mi čím dál tím víc připadá, že toho máme s Davidem Rakerem mnoho společného. Celá kniha je svým způsobem tak zvláštně melancholická, vlastně v závěru hrozně smutná. 

Mám od tohoto spisovatele všechno. U nás v rodině je hodně uznávaný. Jsem zvědavý, co na novou knihu řekne dcera a manželka. Zatím jim nebudu nic prozrazovat, ale hrozně moc bych chtěl, musím někomu říct svůj názor, podělit se. Jenže v práci nečte skoro nikdo a o knihách není s kým diskutovat. Ona je to vlastně nakonec vždycky hodně osobní záležitost. Jemná a citlivá. Bývá to často o emocích, o náladě, o chuti, o napětí, o tom, jestli do vás dokáže autor zaseknout dráp a už nepustit. Tim Weaver patří dlouhé roky k mým velmi oblíbeným autorům, dokonce jsme spolu prohodili pár slov i na twitteru. Platí to i nadále a nová kniha to jenom potvrzuje. 

Pokud má být čtení osobní, křehkou záležitostí, tak Náhlé ticho je pro mě jeho jasnou definicí. 30 let staré zmizení, 48 hodin na vyřešení. Jak se s tím David Raker a jeho starý přítel Healy poperou? Obstojí se ctí? Víte, co je nejlepší? I když vím, že je kniha samozřejmě jenom fikcí, tak jsem z ní byl natolik hotový, že jsem byl součástí příběhu. Jinak to neumím. Mám při čtení pocit, že žiju. Tohle byl pro mě hodně silný příběh, ze kterého se budu ještě dlouho vzpamatovávat. Za ty roky, co vycházejí knižní tipy, mě asi už trošku znáte. Náhlé ticho nelze jinak, než doporučit. Jen si dejte pozor, bude vás bolet. Mě rozhodně ano. Děkuji vám za přízeň a přeji vám jen vše dobré. Pokorně hledám na internetu další knihu. Už mám objednáno, je na co se těšit. Mějte se co nejlépe. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------
PŘED DEVATENÁCTI LETY ZMIZELY. BEZE STOP. BEZ ODPOVĚDÍ… Ještě před tím, než se stal David Raker soukromým detektivem, pracoval jako novinář. V té době v Cornwallu zmizely beze stopy tři ženy. Natáčely tehdy dokument o bratrovi jedné z nich, který se jedenáct let předtím náhle ztratil. Jenže posléze zmizely také… A ta záhada pronásleduje Rakera dodnes. Nyní však David pracuje na zdánlivě nerozluštitelném případu. Po vážné autonehodě podstoupí Preston Stewart rekonstrukční operaci obličeje, ale poté, co mu odstraní obvazy, Prestonova manželka okamžitě pozná, že něco není v pořádku. Muž pod obvazy není její manžel.

Zprvu se zdá, že záhada Prestona Stewarta je zcela nesouvisející případ. Jenže čím hlouběji se David noří do pátrání, tím jasněji se před ním rýsuje děsivé spojení s dávno zapomenutou záhadou. Spolu s bývalým detektivem Healym má pouhých osmačtyřicet hodin na odhalení pravdy, jinak budou v ohrožení nejen oni, ale i všichni, na kterých jim záleží. A čas běží…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 19. listopadu 2026

Recenze/review - KORPSESOTURI - Korplish Sedamon (2026)


KORPSESOTURI - Korplish Sedamon
CD 2026, Brutal Records

for english please scroll down

I mrtví mohou mýt sny. Tělo už dávno hnije ve studené zemi, ale duše stále bloudí mezi naším a oním světem. Bolest je nesnesitelná, připomíná ty nejděsivější noční můry. Navštívil jsem staré pohřebiště, na kterém je můj vlastní hrob. Tančil jsem s démony, ve vichru, v bouři, která přišla stejně, jako nové album finských KORPSESOTURI z dalekého, temného a chladného finského severu. S touhle kapelou jsem se setkal poprvé v roce 2020, když jsem stále dokola poslouchal jejich album "Korpskrist". Ověřil jsem si sílu jejich death metalu i naživo, když hráli  v Praze se švédskými CENTINEX.

Pokud máte zájem, tak oba články naleznete dole pod dnešní recenzí. Byl jsem na letošní album velmi zvědavý. Vždycky se mi na téhle smečce líbila syrovost, chlad a temnota. Takový ten staroškolský přístup, hnilobná patina, která je omotaná kolem skladeb jako pavučina kolem staré mrtvoly. Novinka je pro mě další morbidní návštěvou plesnivých katakomb. Procházím se nekonečnými chodbami podsvětí a moc dobře vím, že mrtví mohou mít opravdu sny. 


Texty jsou ve finštině, která je pro mě hodně vzdáleným jazykem. Přesto mám nějak podvědomě pocit, že vím, o čem kapela hraje a zpívá. Navíc to dodává nahrávce na ještě větší autenticitě a uvěřitelnosti. Máme tu co do činění s hrubozrnným smrtícím kovem, který ve mě evokuje vzpomínky na smečky jako GRAVE, UNDERGANG, CREMATORY,  INCANTATION, ROTTREVORE, CANNIBAL CORPSE. Zkrátka a dobře, pokud jsi, můj milý čtenáři, ortodoxní fanoušek starého plesnivého death metalu v jeho základní podobě, potom jsi zde správně. Kapela nezná kompromisy, většina motivů je divokých, nespoutaných a odpadává u nich maso od kostí. Nezapomíná se ale ani na mrazivou atmosféru. Přiznám se vám k jedné věci. Finsko mám rád jako zemi a jeho undergroundový death metal mi hraje velmi často do uší. KORPSESOTURI jsou jeho právoplatnými členy a nové album jejich status nadále potvrzuje. Vše je zde ušpiněné, zahnívající, mokvající. Kdysi dávno jsem viděl nějaký dokument, ve kterém se pátralo po starých finských pohřebištích. Myslím si,  jsem si s tím jistý, že nové album "Korplish Sedamon" na jednom z nich muselo vznikat. Důkazem budiž totálně prašivý zvuk, zajímavý stylový obal, ale hlavně jednotlivé skladby, které se mi dostaly pod kůži i do podvědomí. Až jednou přejdu na druhou stranu, vezmu si tuhle desku s sebou. Musím ji pustit svým vlastním démonům. Obsahuje v sobě totiž absolutně všechno, co mám na hudbě rád. V márnici se začaly dít podivné věci. Strávil jsem v ní několik nocí. Spolu s tlejícími těly. Poslouchal jsem tuhle nahrávku a už moc dobře vím, že mrtví mohou mít sny. Jsou děsivé, temné, bolestivé. Jako tohle album. Poslouchejte v chladu a naprosté tmě. Vojáci temnoty znovu povstali! Zkaženou krví, prašivinou a chladem nasáklé staroškolské death metalové album, u kterého budete pohřbeni zaživa! 


Asphyx says:

Even the dead can have dreams. The body has long since rotted away in the cold earth, but the soul still wanders between this world and the next. The pain is unbearable, reminiscent of the most terrifying nightmares. I visited the old cemetery where my own grave lies. I danced with demons, in the gale, in the storm that arrived just like the new album by the Finnish band KORPSESOTURI from the distant, dark, and cold Finnish north. I first encountered this band in 2020, when I listened to their album “Korpskrist” over and over again. I also experienced the power of their death metal live when they played in Prague with the Swedish band CENTINEX.

If you’re interested, you can find both articles below today’s review. I was very curious about this year’s album. I’ve always loved the rawness, coldness, and darkness of this band. That old-school approach, that putrid patina wrapped around the songs like a spiderweb around an old corpse. For me, this new release is another morbid visit to the moldy catacombs. I wander through the endless corridors of the underworld, knowing full well that the dead can indeed have dreams.

The lyrics are in Finnish, which is a language very foreign to me. Yet somehow, subconsciously, I feel like I know what the band is playing and singing about. Moreover, it lends the recording even greater authenticity and believability. We’re dealing here with gritty, deadly metal that evokes memories of bands like GRAVE, UNDERGANG, CREMATORY, INCANTATION, ROTTREVORE, and CANNIBAL CORPSE. In short, my dear reader, if you’re an orthodox fan of old-school, moldy death metal in its purest form, then you’ve come to the right place. The band knows no compromise; most of the tracks are wild, unbridled, and will make your flesh fall from your bones. But they don’t neglect the chilling atmosphere either. I’ll admit one thing to you. I love Finland as a country, and its underground death metal is something I listen to very often. KORPSESOTURI are rightful members of that scene, and their new album further confirms their status. Everything here is filthy, rotting, oozing. A long time ago, I saw a documentary that explored old Finnish burial grounds. I think no, I’m certain that the new album, "Korplish Sedamon", must have been created at one of them. The proof lies in the totally gritty sound, the interesting, stylish cover art, but above all in the individual tracks that got under my skin and into my subconscious. When I eventually cross over to the other side, I’ll take this album with me. I have to play it for my own demons. It contains absolutely everything I love about music. Strange things have started happening in the morgue. I spent several nights there alongside the decaying bodies. I listened to this recording, and now I know for a fact that the dead can dream. Their dreams are terrifying, dark, and painful just like this album. Listen to it in the cold and in complete darkness. The soldiers of darkness have risen again! An old school death metal album steeped in rotten blood, filth, and cold one that will bury you alive!


about KORPSESOTURI on DEADLY STORM ZINE:




tracklist:
1. Korplish sedamon 
2. Sirkus makaaberi
3. Tahtoisin kuolla
4. Laulu väkivallan
5. Oikeutettu kuolema
6. Palakoon Hellsinki
7. Pidä kädestäni kiinni kun kuolen
8. Tuska nostaa tietoisuuteen
9. Mädän jumala
10. Tuskan herra
11. Verikylpy
12. Verta oksentava kyrpä
13. Yhdistää kaksi maailmaa
14. Kuolema kesken aktin



Recenze/review - VEILBURNER - All That Glimmers is Gloam (2026)


VEILBURNER - All That Glimmers is Gloam
CD 2026, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Starodávné symboly, vyryté do bílých kostí. Zaříkávání, pach hniloby a strachu. Jakoby někdo nastavil zrcadlo naším zlým činům, vytáhl je na povrch, rozlámal na kusy a znovu složil. A potom vypálil do skladeb, které vám odhalí svoje tajemství až po několika společných setkáních. Poslouchám nové album pensylvánských tmářů VEILBURNER a jako vždy se snažím pokorně nalézt slova, která by jejich hudbu nejlépe popsala a definovala. Je pro mě opět nejpříjemnější, když si jen tak sednu a nechám na sebe jejich nové album působit.

Promítám si na zeď ve svém pokoji různé příběhy, jsem novinkou zcela pohlcen, kývám se do rytmu, visím kapele na rtech, užívám si všechny ty mnohdy protichůdné nálady, disonanci, strach, bolest, chlad i nekonečnou temnotu. Pánové vždy měli a stále mají svůj vlastní, nezaměnitelný a jasně rozpoznatelný rukopis. A já zase padám po zádech do hlubiny a roztříštěn na tisíc kousků znovu a znovu vstávám z popela. 


Sleduji cestu téhle smečky již dlouho, důkazem budiž odkazy na recenze pod dnešním článkem a pokaždé mi přijdou trošku jiní, odlišní. Tentokrát se opět celým albem prolíná jako jedovatý břečťan podivný neklid. Mám při poslechu neodbytný pocit, že mě někdo sleduje ze stínu, že čeká na moje zaváhání a brzy mi prokousne hrdlo. Pokud bychom si měli pohovořit o zvuku nebo o motivu na obalu, případně o celkové produkci, tak nelze jinak, než vyseknout poklonu. Vše tu sedí na svých místech, v některých momentech je nahrávka až "nepříjemná" drásající a rozhodně se nejedná o hudbu pro každého. Troufám si tvrdit, že nové album "All That Glimmers is Gloam" hlavně ti, kteří mají otevřenou mysl a bohatou morbidní fantazii. Stál jsem se sluchátky na uších uprostřed tepajícího města. Kolem chodili lidé se zachmuřenými tvářemi, ulice byly plné špíny, očekávání, beznaděje a strachu. Postupně se setmělo a ze stínů začaly vylézat přízraky. V těchto momentech bylo album nejsilnější, připadal jsem si opravdu jako prokletý. Novinka je tak pro mě spíše obřadem, než jen obyčejnou nahrávkou. Opravdu si připadám, jako bych se účastnil nějaké spiritistické seance pro vyvolávání temných sil. Kapela vás převede postupně na druhou stranu, do země nekonečných stínů. Strhne vás svojí energií, nápady i motivy, které připomínají prokletou mantru. Starodávné symboly, vyryté do bílých kostí. Zaříkávání, pach hniloby a strachu. Jakoby někdo nastavil zrcadlo naším zlým činům, vytáhl je na povrch, rozlámal na kusy a znovu složil. Opět nemohu jinak a nové album vám doporučit. Poslouchejte v chladu, naprosté tmě a odložte daleko od sebe veškeré ostré předměty. Nihilistický, temný, okultní black death metalové album, které nastaví zrcadlo vašim nejjhrůznějším myšlenkám! Obejme vás krvavá mlha!


Asphyx says:

Ancient symbols, carved into white bones. Incantations, the stench of decay and fear. It’s as if someone held up a mirror to our evil deeds, brought them to the surface, shattered them into pieces, and put them back together again. And then burned them into songs that will reveal their secrets to you only after several shared listening sessions. I’m listening to the new album by the Pennsylvania-based dark metal band VEILBURNER, and as always, I’m humbly trying to find the words that would best describe and define their music. Once again, I find it most enjoyable to just sit back and let their new album wash over me.

I project various stories onto the wall in my room; I’m completely absorbed by the new release, swaying to the rhythm, hanging on the band’s every word, enjoying all those often contradictory moods dissonance, fear, pain, cold, and endless darkness. These guys have always had and still have their own unique, unmistakable, and clearly recognizable style. And once again, I fall backward into the abyss, and, shattered into a thousand pieces, I rise from the ashes again and again.


I’ve been following this band’s journey for a long time as evidenced by the links to reviews below today’s article and each time they strike me as a little different, a little distinct. This time, once again, a strange unease weaves its way through the entire album like poisonous ivy. As I listen, I have the nagging feeling that someone is watching me from the shadows, waiting for me to falter so they can soon slit my throat. If we were to discuss the sound, the cover art, or the overall production, there’s no choice but to pay them a compliment. Everything here falls into place; at times, the recording is downright “uncomfortable” and harrowing, and it’s definitely not music for everyone. I’d venture to say that the new album, "All That Glimmers is Gloam", will appeal mainly to those with an open mind and a rich, morbid imagination. I stood there with headphones on, in the middle of a pulsating city. People walked by with gloomy expressions; the streets were full of grime, anticipation, hopelessness, and fear. Gradually, darkness fell, and spectres began to emerge from the shadows. In those moments, the album was at its most powerful I truly felt as if I were cursed. For me, this new release is more of a ritual than just an ordinary recording. I really feel as if I’m participating in some kind of spiritualist séance to summon dark forces. The band gradually guides you to the other side, to the land of endless shadows. It will sweep you away with its energy, ideas, and motifs that resemble a cursed mantra. Ancient symbols, carved into white bones. Incantations, the stench of decay and fear. It’s as if someone held up a mirror to our evil deeds, brought them to the surface, shattered them into pieces, and put them back together again. Once again, I can’t help but recommend this new album to you. Listen to it in the cold, in complete darkness, and keep all sharp objects far away from you. A nihilistic, dark, occult black death metal album that holds up a mirror to your most terrifying thoughts! A bloody fog will envelop you!


about VEILBURNER on DEADLY STORM ZINE:






tracklist:
1. Here Is Thine Sabbath, So Mote It Chasm 
2. Oblivion Is Yours to Labyrinth 
3. Vitriolic Hiss 
4. Phænomena Obscura 
5. Dis' Obedient Woe 
6. Of Godslave and Blood Mortar 
7. A Séance to Spectre 
8. Golgothic Holocaust 
9. All That Glimmers Is Gloam 

Line up:
Mephisto Deleterio - Music and production, Vocals
Chrisom Infernium - Vocals, lyrics, and album design

https://veilburnerband.bandcamp.com/

středa 18. listopadu 2026

Recenze/review - ÖVERVÅLD - I förbund med omoralen (2026)


ÖVERVÅLD - I förbund med omoralen
CD 2026, Chaos Records

for english please scroll down

Po zemi se povalují zbytky popraskaných rakví. Kusy kostí, lebek, zkaženého masa. Vzduchem se vznáší pach hniloby, strachu a beznaděje. Hluboko pod hřbitovem, v místech, kde byli dlouhá staletí pochováváni prokletí, se stalo něco děsivého. Staré katakomby vydaly nová svědectví. O krutosti, o lidské špíně, o hnusu, kterého je schopen jenom náš druh. Oběti násilných činů by mohly vyprávět. Jakoby se podzemím prohnala vichřice, po které nezůstalo nic takové jako dřív. Přesně takhle na mě působí i nové, debutové album švédských zabijáků ÖVERVÅLD.

Kapela hraje ostře, divoce, nekompromisně. Už jsem se s jejich tvorbou na jedné z mých toulek podsvětím setkal. Bylo to u příležitosti vydání loňského EP "Vigarv". Odkaz na recenzi můžete nalézt dole pod dnešním článkem. Pánové pokračují i letos ve své morbidní práci, plné hudebního násilí. Když sestoupíte dolů, do sklepa, tak vás přikovají na zeď a vyvrhnou zaživa. Nemrtví by mohli vyprávět. 


ÖVERVÅLD jsou skupinou, která je složena ze samých zkušených muzikantů, kteří přesně vědí, co chtějí hrát. Dostanete tak po všech stránkách velmi dobře ošetřený, prašivý, hnilobný a chřestící zvuk (Simon Wiklund - Svart Magi Studio), stylový obal, ale hlavně velkou spousta nakumulovaného tlaku a energie, které se ve skladbách ukrývají. Naleznete zde typický švédský death metal, crust, ale zazní i odkazy na black metalový chlad. Výsledný koktejl potom chutná jedovatě, násilně, surově a zůstává po něm v ústech hnilobná pachuť smrti. Jedná se přesně o ten druh nahrávky, u které se kývám spokojeně do rytmu a mám sto chutí vzít do rukou sekyru a nebo kladivo a vykonat něco hrozného. Řvu do tmy spolu s kapelou, i když švédský jazyk vůbec neovládám. Spojuje nás muzika samotná, vše je zde ohlodáno na kost na samou svojí podstatu. Jednotlivé motivy působí velmi uvěřitelně, opravdově, hoří zevnitř, i když na povrchu jsou chladné jako ruka čerstvě exhumované mrtvoly. Tihle hrobníci moc dobře vědí, co dělají. Je cítit, slyšet, že nové album "I förbund med omoralen" muselo opravdu vznikat ve starých katakombách nebo na pohřebištích, na kterých jsou pochováni ti, kteří byli ze své podstaty zlí. Tady žádné odpuštění, ani rozhřešení nedostanete. Jedná se sice o debut, ale s klidem se vyrovná těm nejlepším. Nezbývá, než vzít do rukou lopatu a krumpáč a jít si vykopat vlastní hrob do zmrzlé země. Tohle album si vezmu samozřejmě s sebou. To je povinnost pro všechny, kteří mají rádi smrtící kov v jeho klasické, syrové podobě. Po zemi se povalují zbytky popraskaných rakví. Kusy kostí, lebek, zkaženého masa. Vzduchem se vznáší pach hniloby, strachu a beznaděje. Hluboko pod hřbitovem, v místech, kde byli dlouhá staletí pochováváni prokletí, se stalo něco děsivého. Staré katakomby vydaly nová svědectví. Old school death metalová vichřice, po které zůstaly v podsvětí jenom zničené rakve, polámané kosti a proražené lebky! Nahrávka, která vás přikove na zeď a vyvrhne zaživa! 


Asphyx says:

The remains of shattered coffins lie scattered across the ground. Pieces of bones, skulls, and rotting flesh. The stench of decay, fear, and despair hangs in the air. Deep beneath the cemetery, in the places where the cursed were buried for centuries, something terrifying has happened. The ancient catacombs have revealed new evidence. Of cruelty, of human filth, of the abomination of which only our species is capable. The victims of these violent acts could tell the tale. It’s as if a storm had swept through the underground, leaving nothing as it was before. That’s exactly the impression the new debut album by the Swedish killers ÖVERVÅLD makes on me.

The band plays sharply, wildly, and uncompromisingly. I’ve already encountered their work on one of my wanderings through the underworld. It was on the occasion of the release of last year’s EP, “Vigarv.” You can find a link to the review below today’s article. The guys are continuing their morbid work this year as well, full of musical violence. If you go down into the basement, they’ll pin you to the wall and tear you apart while you’re still alive. The undead could tell you a thing or two about it.


ÖVERVÅLD is a band made up entirely of experienced musicians who know exactly what they want to play. The result is a sound that’s meticulously crafted in every respect gritty, rotten, and rattling (Simon Wiklund – Svart Magi Studio) along with stylish artwork, but above all, a massive amount of pent-up pressure and energy hidden within the tracks. You’ll find classic Swedish death metal and crust here, but there are also hints of black metal’s icy chill. The resulting cocktail tastes poisonous, violent, and raw, leaving a putrid aftertaste of death in your mouth. This is exactly the kind of record that has me nodding contentedly to the beat and makes me want to grab an axe or a hammer and do something terrible. I scream into the darkness along with the band, even though I don’t speak a word of Swedish. The music itself unites us; everything here has been stripped down to the bone, to its very essence. The individual motifs feel very believable and genuine; they burn from within, even though on the surface they’re as cold as the hand of a freshly exhumed corpse. These gravediggers know exactly what they’re doing. You can feel and hear that the new album, "I förbund med omoralen", must have truly been created in ancient catacombs or in cemeteries where those who were inherently evil are buried. You’ll find no forgiveness or absolution here. Although this is a debut, it easily holds its own against the very best. There’s nothing left to do but grab a shovel and a pickaxe and go dig my own grave in the frozen ground. Of course, I’ll be taking this album with me. It’s a must for anyone who loves death metal in its classic, raw form. The remains of cracked coffins lie scattered across the ground. Pieces of bones, skulls, rotten flesh. The stench of decay, fear, and despair hangs in the air. Deep beneath the cemetery, in the places where the damned have been buried for centuries, something terrifying has happened. The ancient catacombs have revealed new evidence. An old school death metal storm that left nothing but shattered coffins, broken bones, and crushed skulls in the underworld! A recording that will pin you to the wall and spit you out alive!


Recenze/review - ÖVERVÅLD - Vigarv (2025):


Tracklist
01. Blodsdåd 
02. I Förbund Med Omoralen 
03. Grave Defiler 
04. Atonement Through Disfigurement 
05. Perpetual Imprisonment 
06. Dyrka Döden 
07. Makaber Lust 
08. Genom Köttets Barriärer 
09. Sadistisk Hunger 
10. Likfärd

Recenze/review - CASKET DWELLER - River of Slumber (2026)


CASKET DWELLER - River of Slumber
CD 2026, Nuclear Winter Records

for english please scroll down

Navštívit ruiny starého kostela tě lákalo již dlouhé roky. Pokaždé, když si šel okolo, tak byl zahalen do krvavé mlhy. Z nedalekého pohřebiště byly slyšet podivné zvuky. Lákala tě temnota i záhady, kterými bylo tohle místo opředeno. Poprvé jsi vstoupil dovnitř jednoho sychravého večera. V kostech se ti usadil chlad a mraky byly velmi nízko. Procházel ses mezi polozbořenými zdmi a nasával si atmosféru. Mrtví k tobě promlouvali najednou velmi zřetelně a jasně. Poslouchal si debutové album řeckých tmářů CASKET DWELLER.

Tahle smečka vydala letos nahrávku, která bude příjemně drásat duše všech prokletých, kteří mají rádi death metal v jeho staroškolské, plesnivé a zahnívající podobě. Při poslechu opravdu najednou nebývám doma u svého přehrávače, ale toulám se nekonečnou tmou a navštěvuji stará pohřebiště. Řekové přicházejí s hudbou, která se vám zadře hluboko pod kůži i do podvědomí. 


Jsem starý pes, který hlídá vstup do podsvětí již od konce osmdesátých let minulého století. Mýma rukama i ušima prošla velká spousta kapel. Pokaždé oceňuji hlavně ty, které hrají od srdce,  uvěřitelně, s krvavou jiskrou v oku, s touhou zabíjet. Morbidní melodie musí znít opravdově a autenticky. Nutno rovnou dodat, že album "River of Slumber" splňuje všechny mé požadavky. Navíc má prašivý, mrazivý a masivní zvuk, zajímavý a dobře zapamatovatelný motiv na obalu a také texty plné hororových témat. Co si víc můžu vlastně přát? Myslím, že asi nic. Nové album zní syrově, mrtvolně, opravdu během jeho poslechu trávím většinu času ve starých plesnivých katakombách. Nahlížím do jednotlivých kobek, ve kterých kdysi byli vězněni prokletí. Ve jménu jediného boha, ve jménu jediné víry, jdi a zabíjej. Příliš se toho nezměnilo, co říkáte? Lidstvo je stále ze své podstaty stejné. Jsem rád, že stále existují  a vznikají kapely, které dokáží říznout do živého. CASKET DWELLER mě strhli do hlubiny, pohřbili zaživa a udělali to s elegancí starých mistrů. Pokud bych potom měl zmínit nějaká jména, kterými se pánové volně inspirovali, musely by zaznít kapely jako ASPHYX, DEATH, PESTILENCE, MASSACRE. Dobrá společnost, co říkáte? Řekové navíc přidali do skladeb spoustu svých nápadů a invence. Výsledkem je koktejl, který když ochutnáte, tak zemřete v krutých křečích. Navštívit ruiny starého kostela mě lákalo již dlouhé roky. Pokaždé, když jsem šel okolo, tak byl zahalen do krvavé mlhy. Z nedalekého pohřebiště byly slyšet podivné zvuky. Lákala mě temnota i záhady, kterými bylo tohle místo opředeno. Vstoupil jsem dovnitř a tohle album jsem si neskutečně užil. Je totiž pokryté patinou ze starých prokletých hrobů. Syrové, temné a nekonečně chladné ozvěny ze starých prokletých pohřebišť! Album, u kterého se rozpadnete v prach! 


Asphyx says:

You’d been drawn to visit the ruins of the old church for many years. Every time you walked by, it was shrouded in a blood-red mist. Strange sounds could be heard from the nearby cemetery. You were drawn to the darkness and the mysteries that surrounded this place. You stepped inside for the first time one chilly evening. A chill settled in your bones, and the clouds hung very low. You wandered among the half-collapsed walls, soaking up the atmosphere. Suddenly, the dead spoke to you very distinctly and clearly. You were listening to the debut album by the Greek death metal band CASKET DWELLER.

This band released an album this year that will pleasantly torment the souls of all the damned who love death metal in its old-school, moldy, and rotting form. When I listen to it, I really don’t feel like I’m at home by my stereo anymore instead, I’m wandering through endless darkness and visiting ancient burial grounds. The Greeks deliver music that burrows deep under your skin and into your subconscious.


I’m an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld since the late 1980s. A great many bands have passed through my hands and ears. I always appreciate most those who play from the heart, believably, with a bloodthirsty gleam in their eyes and a desire to kill. Morbid melodies must sound genuine and authentic. I should add right away that the album "River of Slumber" meets all my requirements. On top of that, it has a gritty, chilling, and massive sound, an interesting and memorable cover design, and lyrics full of horror themes. What more could I possibly want? I don’t think there’s anything. The new album sounds raw and deathly; when I listen to it, I really do spend most of my time in old, moldy catacombs. I peer into individual dungeons where the damned were once imprisoned. In the name of the one god, in the name of the one faith, go and kill. Not much has changed, would you say? Humanity is still essentially the same. I’m glad that bands that can cut to the quick still exist and continue to emerge. CASKET DWELLER dragged me into the depths, buried me alive, and did so with the elegance of the old masters. If I were to mention some names that these gentlemen drew inspiration from, bands like ASPHYX, DEATH, PESTILENCE, and MASSACRE would certainly come to mind. Good company, don’t you think? The Greeks also added a lot of their own ideas and creativity to the songs. The result is a cocktail that, if you taste it, will kill you in agonizing convulsions. I’d been drawn to visit the ruins of the old church for many years. Every time I walked by, it was shrouded in a blood-red mist. Strange sounds could be heard from the nearby cemetery. I was drawn to the darkness and the mysteries that shrouded this place. I stepped inside and thoroughly enjoyed this album. It’s covered in a patina from old, cursed graves. Raw, dark, and infinitely cold echoes from ancient, cursed cemeteries! An album that will reduce you to dust!


Tracklist:
01. Chapters
02. Dust Off the Shovel
03. He Rows
04. Fangs of the Vampire
05. Creatures of the Night
06. Embalming Slime
07. Burnt at the Stake
08. Voodoo Incants
09. Requiem

Line-up:
George Karvouniaris - Guitars
Chris Pallas - Bass
Vangelis Deligiorgis - Drums/Vocals


CASKET DWELLER

Nuclear Winter Records

úterý 17. listopadu 2026

Recenze/review - SOLILOQUIUM - Upheaval (2026)


SOLILOQUIUM - Upheaval
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Narodíš se do světa, který je plný bolesti, tmy a utrpení. Tápeš, hledáš, stáváš se stínem, máš velmi často pocit, že jsi mimo hlavní proud. Hledáš sám sebe a všichni ti jenom hází klacky pod nohy. Deprese, sebedestrukce, beznaděj. Na jedné straně spousta krásných obrazů a spokojených tváří, blahobyt a úspěch, na té druhé hlad, smutek, smrt. Kráčíš životem, směřuješ ke svému konci a jedinou jistotou, kterou máš, tak je hudba. Stefan Nordström se stal již se svými předchozími nahrávkami mým oblíbeným muzikantem.

Jeho cit pro melodie, pro budování atmosféry, jeho rukopis, výraz, se mi zkrátka a dobře líbí. I letos je hudba ohlodaná na kost, zahraná od srdce. Víte, ono je to složité a jednoduché zároveň. Sedávám dlouhé hodiny u svého přehrávače a poslouchám muziku. A SOLILOQUIUM se mi opět zadřeli hluboko do vnitřností, do hlavy, do podvědomí. Venku padá listí ze stromů, svět hoří v plamenech a já tančím dál na svém vlastním hrobě. 


Již jsem to možná psal mnohokrát, ale zde to platí opět na sto procent. Doom metal je velmi těžká disciplína. Vyniknou v něm všechny drobnosti, nuance. Hodně se v něm sází na nálady, na postupné, pomalé omotání pavučinami. SOLILOQUIUM se ptají. Existuje ve světě zbaveném lidskosti útočiště pro ty křehké? Pokládají i další otázky, na které je velmi těžké najít odpověď. Donutí vás k zamyšlení, k zastavení, k restartu. Melodický doom metal je zde kombinován s klasickým death metalem, lehkou progresí a výsledkem je koktejl, který se nejen velmi dobře poslouchá, ale má v sobě také velkou spoustu energie, tlaku, pnutí chcete-li. Album se stalo mojí součástí. Sledoval jsem zachmuřené tváře lidí, jedoucích se mnou velmi brzy ráno do práce. Děsila mě prázdnota mladých sledujících už jenom obrazovky svých telefonů. Sychravé počasí, mlha a smog v ulicích našeho města, tohle všechno se promítlo i do mého rozpoložení. Skladby jsou napsány velmi zajímavě, baví mě se k nim vracet, užívám si i dobře čitelný a chladný zvuk. Je pro mě velmi potřebné se občas zastavit v dnešní chaotické době. Utřídit si myšlenky, dívat se do větru, sledovat listy, jak padají k zemi, navštívit hroby svých předků, vrátit se ke kořenům sebe samotného. Ano, tahle na mě nahrávka působí a ovlivňuje mě. Máte rádi kapely jako ANATHEMA, PARADISE LOST, KATATONIA, OPETH, SLUMBER, DAYLIGHT DIES? Potom je pro vás nové album "Upheaval" doslova povinností. Je totiž zahrané opravdově, ryze, uvěřitelně a naprosto autenticky. Narodil jsem se do světa, který je plný bolesti, tmy a utrpení. Tápu, hledám, stávám se stínem, mám velmi často pocit, že jsem mimo hlavní proud. Hledám sám sebe a všichni mi jenom hází klacky pod nohy. Deprese, sebedestrukce, beznaděj. Bojuju dál, stojí to za to. Když poslouchám tuhle desku, tak určitě. Chladný a temný, progresivní doom death metal, který nastavuje zrcadlo vaší rozervané duši! Na konci nekonečného smutku existuje naděje, nebo ne? 


Asphyx says:

You’re born into a world full of pain, darkness, and suffering. You grope your way forward, searching, becoming a shadow; you very often feel like you’re on the outside looking in. You’re searching for yourself, and everyone just keeps throwing obstacles in your path. Depression, self-destruction, hopelessness. On one side, there are plenty of beautiful images and contented faces, prosperity and success; on the other, hunger, sadness, and death. You walk through life, heading toward its end, and the only certainty you have is music. Stefan Nordström has already become my favorite musician thanks to his previous recordings.

I simply love his sense of melody, his ability to build atmosphere, his style, and his expressiveness. This year, too, the music is stripped down to the bone, played from the heart. You know, it’s complicated and simple at the same time. I sit for hours on end by my stereo, listening to music. And SOLILOQUIUM has once again burrowed deep into my guts, my mind, my subconscious. Outside, leaves are falling from the trees, the world is ablaze, and I keep dancing on my own grave.


I may have written this many times before, but it holds true here once again, one hundred percent. Doom metal is a very demanding genre. Every little detail and nuance stands out in it. It relies heavily on atmosphere, on gradually, slowly enveloping the listener in a web. SOLILOQUIUM ask: "In a world stripped of humanity, is there a refuge for the fragile?" They also pose other questions that are very difficult to answer. They force you to reflect, to pause, to reset. Melodic doom metal is combined here with classic death metal and a touch of progression, and the result is a cocktail that not only sounds great but also contains a great deal of energy, pressure tension, if you will. The album has become a part of me. I watched the gloomy faces of people riding with me to work very early in the morning. I was horrified by the emptiness of the young people, staring only at their phone screens. The dreary weather, the fog, and the smog in the streets of our city all of this was reflected in my own state of mind. The songs are written in a very interesting way; I enjoy coming back to them, and I also appreciate the clear and cool sound. It’s very important for me to pause occasionally in today’s chaotic times to gather my thoughts, gaze into the wind, watch the leaves fall to the ground, visit the graves of my ancestors, and return to my own roots. Yes, this album really resonates with me and has a profound effect on me. Do you like bands like ANATHEMA, PARADISE LOST, KATATONIA, OPETH, SLUMBER, and DAYLIGHT DIES? Then the new album “Upheaval” is literally a must-listen for you. It’s performed with genuine feeling, purity, believability, and absolute authenticity. I was born into a world full of pain, darkness, and suffering. I’m groping in the dark, searching, becoming a shadow; I very often feel like I’m outside the mainstream. I’m searching for myself, and everyone just keeps throwing obstacles in my path. Depression, self-destruction, hopelessness. I keep fighting it’s worth it. When I listen to this album, I definitely feel that way. Cold and dark, progressive doom death metal that holds up a mirror to your torn soul! At the end of endless sorrow, there is hope or is there?


about SOLILOQUIUM on DEADLY STORM ZINE:




tracklist:
1. Tightrope 
2. Contrarians 
3. Upheaval 
4. Livsöden 
5. Family Ties 
6. Time Stands Still 
7. Centralia 

band:
Stefan Nordström - vocals, guitars, songwriting.
Henrik Ekholm - bass.
Xines - drums.



TWITTER