DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 10. listopadu 2026

Recenze/review - DIABOLISHER - Astral Presence of Evil (2026)


DIABOLISHER - Astral Presence of Evil
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Na stěnách visí těla prokletých. V různém stádiu rozkladu. Prosí mě, abych je zabil, ale nejde to, musí trpět za své hříchy. Každý z nás si peklo představuje trošku jinak, ale všichni se shodneme na tom, že v něm je těžko, depresivně, že v něm všichni trpí, že jim odpadává maso od kostí, že se vaří v kotlích s olejem. Rozdrásáni do krve, je to horší než smrt. Satan sedí na svém trůnu a usmívá se. Na počátku byl chaos a svět k němu zase postupně směřuje. Poslouchám debutové album finských black death metalistů DIABOLISHER a kývám souhlasně hlavou. Ano, tohle je přesně peklo, tak jak jej vnímám já.

Novinka je velmi intenzivní, špinavá, zahraná s touhou ničit a zabíjet hudbou. Pánové uctívají tradiční postupy a dělají to s elegancí starých mistrů v oboru. Jedná se samozřejmě o ten nejhlubší underground. Novinka má zabijácký, špinavý zvuk, smrdí sírou a motiv na obalu jenom potvrzuje, co se zde odehrává. Pravé, nefalšované a naprosto autentické inferno. 


"Astral Presence of Evil" je zběsilou, divokou a nespoutanou jízdou směrem do pekla. Líbí se mi tlak, takový ten heavy efekt, který v sobě jednotlivé skladby mají. Pokud se jako já rádi a často touláte ve starých katakombách, navštěvujete opuštěná jatka a márnice plné mrtvých těl, potom jste zde správně. Zajímavé je, že jsem se k albu dostal víceméně náhodou. Jen jsem si opatrně poslechl ukázky a potom si několik dní nerval do hlavy nic jiného. Líbí se mi neurvalost, taková ta pradávná živočišnost, která je v jednotlivých nápadech usazená jako zkažená krev. Dívali jste se někdy na to, jak někomu řezají dlouho zanícený vřed? Krev, která začala z rány vytékat, tak byla černá, zkažená a smrděla. Tak přesně taková je i tahle nahrávka. Potkal jsem jednou v jedné špinavé ulici na periferii našeho města smečku prašivých vzteklých psů. Z poslechu tohoto alba mám úplně stejné pocity. Tohle je deska, která hoří zevnitř. Finové se s ničím moc nepářou, jsou nekompromisní, ale nezapomínají ani na podmanivě chladnou atmosféru. Tohle je prostě kapela, kterou chcete vidět v místním klubu, dát si pivo, stát v první řadě a nechat se smést tlakovou vlnou. Nejedná se samozřejmě o nic nového, ani převratného, ale to zde není ani účelem. Na stěnách visí těla prokletých. V různém stádiu rozkladu. Prosí mě, abych je zabil, ale nejde to, musí trpět za své hříchy. Každý z nás si peklo představuje trošku jinak, ale všichni se shodneme na tom, že v něm je těžko, depresivně, že v něm všichni trpí, že jim odpadává maso od kostí, že se vaří v kotlích s olejem. Budete roztrháni na kusy! Blasfemický black death metal, který je zběsilým útokem z toho nejhlubšího podzemí! 


Asphyx says:

The bodies of the damned hang on the walls. In various stages of decomposition. They beg me to kill them, but I can’t they must suffer for their sins. Each of us imagines hell a little differently, but we all agree that it’s a harsh, depressing place, that everyone suffers there, that their flesh falls from their bones, that they’re boiled in cauldrons of oil. Torn to shreds, it’s worse than death. Satan sits on his throne and smiles. In the beginning there was chaos, and the world is gradually heading back toward it. I’m listening to the debut album by the Finnish black death metal band DIABOLISHER and nodding my head in agreement. Yes, this is exactly what hell is like, as I perceive it.

The new album is very intense, dirty, and played with a desire to destroy and kill through music. The guys honor traditional methods and do so with the elegance of the old masters of the genre. This is, of course, the deepest underground. The album has a killer, dirty sound, reeks of sulfur, and the cover art only confirms what’s going on here. A true, unadulterated, and utterly authentic inferno.

“Astral Presence of Evil” is a frenzied, wild, and unbridled ride straight to hell. I love the intensity that heavy vibe that each track carries. If, like me, you enjoy wandering through old catacombs and visiting abandoned slaughterhouses and morgues filled with dead bodies, then you’ve come to the right place. Interestingly, I came across this album more or less by accident. I just gave the samples a careful listen, and then I couldn’t get anything else out of my head for several days. I like the roughness, that ancient animalistic quality that’s embedded in the individual ideas like rotten blood. Have you ever watched someone have a long-festering abscess lanced? The blood that started flowing from the wound was black, rotten, and stank. That’s exactly what this recording is like. I once came across a pack of mangy, rabid dogs on a filthy street on the outskirts of our city. Listening to this album gives me exactly the same feelings. This is an album that burns from within. The Finns don’t mess around they’re uncompromising, yet they don’t forget to create a captivatingly cold atmosphere. This is just the kind of band you want to see at a local club grab a beer, stand in the front row, and let the soundwave sweep you away. Of course, it’s nothing new or groundbreaking, but that’s not the point here. The bodies of the damned hang on the walls, in various stages of decomposition. They beg me to kill them, but I can’t they must suffer for their sins. Each of us imagines hell a little differently, but we all agree that it’s a harsh, depressing place, that everyone suffers there, that their flesh falls off their bones, that they’re boiled in cauldrons of oil. You will be torn to pieces! Blasphemous black death metal a frenzied assault from the deepest depths of the underworld!


tracklist:
01. Resurrection By Carnage 
02. The Scimitar's Wrath 
03. Dreams Beneath The Lord Of Nighted Chaos I 
04. Dreams Beneath The Lord Of Nighted Chaos II 
05. Astral Presence Of Evil 
06. Diabolic Rebirth 
07. Black Earth Ascendant

band:
Vilho Vanhalakka - Bass
Joonatan Hahto - Drums
Antti Valojää - Guitars, Vocals
Joona Pennanen - Vocals

Recenze/review - HOSTILIA - The Curse of Khamun (2026)


HOSTILIA - The Curse of Khamun
CD 2026, Hammerheart Records

for english please scroll down

Kletba zvaná thrash metal na mě byla uvalena někdy v osmdesátých let minulého století. Toulal jsme se s partou mě podobných na periferii našeho města, popíjel jsem s partou pivo, balil holky a hlavně si rval do hlavy veškeré tehdy dostupné klasiky žánru. Tenhle styl se mi navěky usadil hluboko v podvědomí, zadřel se mi pod kůži i do morku kostí. Dodnes, když potkám někde na koncertě nějakou dobrou smečku, tak se mi všechno vrací. Srdci neporučíš, opakuji si stále dokola, když poslouchám nové album švédských maniaků HOSTILIA.

Měl bych mít boomerské řeči o tom, že všechno tu už bylo, že pánové neobjevují nic nového, že  jen opakují již dříve zahrané. Jenže, můj milý čtenáři, když ono je nové album velmi dobře napsané, skvěle se poslouchá a řeže mě. A tak se oprošťuji od všech předsudků, které někdy my, šediví metalisté máme a rvu si novinku pod tlakem do hlavy. Netrvá to dlouho a musím si otevřít pivo. Zavřen ve svém pokoji, pořádám zase jednou soukromý mosh-pit a headbanging. Budiž to důkazem, že se mi album opravdu líbí. 


Džínová bunda, co mám nostalgicky uloženou ve skříni a jednou s ní budu pochován i do studené země, mi už je dávno malá, ale nášivky na ní stále září do tmy. IRON MAIDEN, METALLICA, SLAYER, EXODUS, OVERKILL, a spousta dalších klasiků. Ano, těmito legendami se volně inspirovali i HOSTILIA. A udělali to po svém, vlastním způsobem, vložili do skladeb spoustu svých nápadů a invence. Navíc, novinka působí naprosto autenticky, má v sobě potřebný drive a pradávnou sílu, touhu ničit hudbou. U riffů a melodií odpadává maso od kostí. Nahrávka se mi dostala do hlavy, rád jsem se k ní vracel a pokaždé, když mám chuť na dobrý thrash metal, tak po ní rád znovu sáhnu. Zajímavé je, že stále vycházejí i alba starých veteránů, kteří mi někdy ale připadají až příliš unavení. Švédi v sobě mají ještě mladický zápal, vztek, dokáží do mě zaseknout svůj dráp. "The Curse of Khamun" je volně inspirováno historií starého Egypta a italskými horory z osmdesátých let. Tedy tématy, které mám osobně také velmi rád. Když mi přišlo album na recenzi, tak jsem poslech trošku odkládal, říkal jsem si, zase další mladá parta, co se pokouší oživit ducha staré doby a moc se mi do téhle desky nechtělo. Mýlil jsem se. Novinka mě opravdu baví. Je zahraná od srdce, má v sobě takovou tu pradávnou patinu, masivní, dobře čitelný zvuk, i spoustu zajímavých pasáží. Zkrátka a dobře, baví mě. Otevírám si tedy s chutí další pivo, odkládám lahev na víko od rakve, do které si jednou lehnu a snad najdu klid. Než se tak ale stane, budu si tohle album rvát do hlavy pod tlakem. Mí kamarádi z mládí již nejsou mezi námi, ale jsem si jistý, že by se jim tahle hudba také hodně líbila. Kurva brácho, je to fakt dobrý! Nahrubo nasekaná thrash metalová pomsta faraona! Stará škola zahraná s elegancí a morbidním citem pro věc! 

Asphyx says:

The curse known as thrash metal was cast upon me sometime in the 1980s. I used to hang out with a bunch of guys like me on the outskirts of our town, drinking beer with the crew, hitting on girls, and most of all absorbing every classic of the genre available at the time. This style has forever taken root deep in my subconscious; it’s seeped under my skin and into the marrow of my bones. To this day, whenever I come across a good band at a concert, it all comes flooding back. “You can’t control the heart,” I keep telling myself over and over as I listen to the new album by the Swedish maniacs HOSTILIA.

I should be spouting boomer-ish nonsense about how we’ve seen it all before, how these guys aren’t discovering anything new, how they’re just repeating what’s been done before. But, my dear reader, the fact is that this new album is very well written, a joy to listen to, and it really gets under my skin. And so I’m shaking off all the prejudices that we gray-haired metalheads sometimes have and forcing this new release into my head. It doesn’t take long before I have to crack open a beer. Locked in my room, I’m once again hosting my own private mosh pit and headbanging. Let that be proof that I really like this album.


The denim jacket which I’ve kept tucked away in my closet out of nostalgia and will one day be buried with me in the cold ground has long since become too small for me, but the patches on it still shine in the dark. IRON MAIDEN, METALLICA, SLAYER, EXODUS, OVERKILL, and plenty of other classics. Yes, HOSTILIA were also loosely inspired by these legends. And they did it their own way, infusing their songs with plenty of their own ideas and creativity. What’s more, their new album feels completely authentic; it has the necessary drive and primal power a desire to destroy through music. The riffs and melodies are bone crushing. The album got stuck in my head; I enjoyed coming back to it, and whenever I’m in the mood for some good thrash metal, I’m happy to reach for it again. It’s interesting that albums by old veterans are still coming out, though sometimes they strike me as a bit too worn out. The Swedes still have that youthful fervor and rage; they know how to sink their claws into me. “The Curse of Khamun” is loosely inspired by ancient Egyptian history and Italian horror films from the ’80s themes that I personally love as well. When the album arrived for review, I put off listening to it for a while I thought to myself, “Here’s yet another young band trying to revive the spirit of the old days,” and I wasn’t really in the mood for this record. I was wrong. I’m really enjoying this new album. It’s played from the heart, has that ancient patina to it, a massive, clear sound, and plenty of interesting passages. In short, I’m loving it. So I happily open another beer, set the bottle down on the lid of the coffin where I’ll one day lie down and hopefully find peace. But before that happens, I’m going to blast this album into my head. My friends from my youth are no longer with us, but I’m sure they would have really liked this music, too. Damn, bro, this is really good! A brutally chopped-up thrash metal revenge of the pharaoh! Old school played with elegance and a morbid sense of style!



tracklist:
1. The Awakening
2. Lost in the Void
3. The Curse of Khamun
4. No Mercy for the Weak
5. Sleeping Water
6. Escape from Hell
7. The Ritual
8. Enchanter of the Sea
9. Lightning Warfare

Line up:
Tim Angelini - Vocals
William Lindeblad - Guitars
Petter Hernroth - Guitars
Gabriel Sepúlveda - Bass
Albert Lindeblad - Drums



pondělí 9. listopadu 2026

Recenze/review - CRYPTORIUM - Through the Bowels of Ceaseless Dissonance (2026)


CRYPTORIUM - Through the Bowels of Ceaseless Dissonance
CD 2026, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Vypadala jako loutka. Pohozená u cesty, jako kus zbytečného masa. Vytrhané vnitřnosti, obličej bez očí, s kusy stažené tváře. Další oběť v řadě, další bolest a utrpení. Ohledávám nebohé tělo a rozhlížím se kolem sebe. Cítím v zádech pohled bestie. Stojí ve stínu, má žhnoucí pohled. Touží po další krvi. Stejně jako švédská smečka CRYPTORIUM, která letos přichází se svojí  druhou dlouhohrající nahrávkou. A opět se jedná o surový death metal, u kterého budete roztrháni na kusy a pohřbeni zaživa. 

Kapele jsem se již jednou věnoval a pamatuji si, že k jejich předchozímu albu "Descent into Lunacy" (2024) jsem se rád a často vracel. Letošní novinka je volným pokračováním věcí minulých. Opět vám při poslechu popraskají všechny kosti v těle a budete pohozeni u cesty, jako ta kdysi krásná dívka z úvodu dnešní recenze. Poslouchejte nahlas, v tichu a naprostém chladu. Teprve potom vyniknou naplno jednotlivé morbidní nuance. 


Znovu zapínám play na svém přehrávači a po několika přehráních beru do rukou lopatu a musím jít. Čeká mě těžká práce, musím exhumovat několik starých prašivých hrobů z počátku devadesátých let minulého století. Jsou v nich pohřbeni prokletí mniši a také spousta vzpomínek na kapely typu NIRVANA 2002, ENTOMBED, DISMEMER, TOXAEMIA, ENTRAILS, GOREMENT, DISSECTION. Těmi se pánové volně inspirovali, přidali spoustu svých nápadů a invence a výsledkem je album, které zabíjí na potkání. Zůstává po nich hluboká krvavá stopa a shnilý odér opravdové, reálné a kruté smrti. Líbí se mi, jakým způsobem jsou skladby napsány, užívám si i masivní, surový zvuk, s chutí se dívám i na motiv na obalu. Novinka mě baví jako celek, vždycky ji poslouchám najednou, rvu si ji do hlavy pod tlakem, přesně tak, jak jsme to kdysi dělávali, když se nám dostaly do rukou v devadesátých letech kazety s podobnou hudbou. CRYPTORIUM vás vezmou na výlet do minulosti a dělají to s elegancí starých hrobníků. Svět se kolem nás možná točí jiným směrem, ale tady je ještě všechno v nejlepším pořádku. A víte, co se mi na téhle smečce líbí úplně nejvíc? Jasně, jsou to věci, o kterých píšu poměrně často. Kapela je opravdová, ryzí, upřímná, hraje od srdce, je uvěřitelná a hlavně naprosto autentická. Přišla k nám z prokletých katakomb, strhla nás do podzemí, přikovala nás na zeď a vyvrhla nás zaživa. Pokud jsi, můj milý čtenáři, stejně jako já, starý prašivý pes, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád, neváhej ani chvilku. Hraje se zde hlavně pro tebe i pro všechny prokleté. Surový, morbidní, nekonečně temný, mokvající death metal, u kterého odpadává maso od kostí! Album, které řeže do živého! 

Asphyx says:

She looked like a puppet. Cast aside by the roadside, like a piece of useless flesh. Her insides torn out, her face without eyes, with chunks of flesh torn from her cheeks. Another victim in the line, more pain and suffering. I examine the poor body and look around. I feel the beast’s gaze on my back. It stands in the shadows, its eyes ablaze. It craves more blood. Just like the Swedish band CRYPTORIUM, which is releasing its second full-length album this year. And once again, it’s raw death metal that will tear you to pieces and bury you alive.

I’ve covered this band before, and I remember that I happily and frequently returned to their previous album, *Descent into Lunacy* (2024). This year’s new release is a loose continuation of their earlier work. Once again, as you listen, every bone in your body will crack, and you’ll be cast aside by the roadside, just like that once-beautiful girl from the beginning of today’s review. Listen loudly, in silence, and in utter cold. Only then will the individual morbid nuances come into full relief.


I press play again on my music player, and after listening to it a few times, I grab a shovel and have to go. Hard work awaits me I have to exhume several old, dilapidated graves from the early ’90s. Buried within them are cursed monks, as well as a wealth of memories of bands like NIRVANA 2002, ENTOMBED, DISMEMER, TOXAEMIA, ENTRAILS, GOREMENT, and DISSECTION. The guys drew loose inspiration from these bands, added plenty of their own ideas and creativity, and the result is an album that kills on sight. They leave behind a deep, bloody trail and the putrid stench of true, real, and brutal death. I like the way the songs are written; I also enjoy the massive, raw sound, and I’m really into the cover art. I enjoy the new album as a whole; I always listen to it all at once, cramming it into my head with intensity, just the way we used to do it back in the ’90s when we got our hands on cassettes with similar music. CRYPTORIUM will take you on a trip down memory lane, and they do it with the elegance of old gravediggers. The world around us may be spinning in a different direction, but here, everything is still just fine. And do you know what I like most of all about this band? Sure, these are things I write about quite often. The band is genuine, pure, sincere they play from the heart, they’re believable, and above all, they’re completely authentic. They came to us from the cursed catacombs, dragged us underground, chained us to the wall, and spat us out alive. If you, my dear reader, are like me an old mangy dog who’s been guarding the entrance to the underworld for several decades now, don’t hesitate for a moment. This is played mainly for you and for all the damned. Raw, morbid, infinitely dark, oozing death metal that makes the flesh fall from the bones! An album that cuts to the bone!


Recenze/review - CRYPTORIUM - Descent Into Lunacy (2024):

Track listing:
Intro
Through The Bowels Of Ceaseless Dissonance
Malodor
Rivers Of Celestial Blood
In Bitter Remorse
Revolting Obsession
Corpus Effigy
Concrete Interment
Malignant Crucifixion
Consumed By The Eternal Rot

Line up:
Fabian Larsen: Guitars, Lyrics, Vocals
Knalle Arvidsson: Bass, Synthesizer, Vocals
Albin Holgersson: Drums, Vocals
Ludvig Carman: Guitar


Official Transcending Obscurity Site
Transcending Obscurity Facebook
Cryptorium Facebook
Cryptorium Instagram
Official Label YouTube Channel
Label US Store
Indiemerch Store
Label Europe Store

Recenze/review - DEPRIVE - The Archaic Summoning (2026)


DEPRIVE - The Archaic Summoning
CD 2026, Fallen Temple

for english please scroll down

Sestupuji dolů, po kamenných schodech. Ve stěnách nedávno objeveného chrámu bolesti je otištěno do zdí neskutečné utrpení. Na oltáři je ještě zaschlá krev. Klece, ve kterých čekali oběti na smrt jsou sice prázdné, ale přesto je vnímám, slyším jejich nářek, prosby. Odpuštění nikdy nedošli. Trůn, na kterém sedával samotný Satan s démony, je prázdný. Nasávám pach hniloby a poslouchám nové album španělského tmáře Erun-Dagotha a jeho kapely DEPRIVE. 

Pokud si to dobře pamatuji a znovu jsem si to ověřil, tak předešlá alba byla spíše chladnější, pomalejší a více na nich vynikaly staré doom metalové postupy. Letos je ale novinka spíše brutální, syrová, ohlodaná na kost. Zachovala si sice podmanivou a chladnou atmosféru, ale jinak řeže a odpadává u ní maso od kostí. Poslouchejte nahlas a v naprosté tmě!


Rád a často se přehrabuji ve starých kostech, exhumuji hroby prokletých, procházím se naprostou tmou. Po pohřebištích, v ruinách padlých kostelů nebo jen tak, v nekonečných lesích temnoty. Sem nové album patří, muselo být složeno a napsáno hluboko v podzemí, několik pater pod prašivými márnicemi. Připadá mi, že letos se DEPRIVE inspirovali kapelami jako DEMIGOD, GOREMENT, samozřejmě s tím, že stále zůstává ve skladbách otištěna ozvěna klasického doom metalu. Výsledný koktejl je velmi silný, uvěřitelný, zajímavý, dobře se poslouchá, reálný a naprosto autentický. Věřím kapele každou notu, riff, úder bicích a kývu spolu s démony souhlasně hlavou. Přesně taková odrůda smrti koluje i v našich žilách, je navěky zakódována v naší DNA. Svět se dnes nejen v hudbě točí zcela jiným směrem, ale já vždy budu raději podporovat kapely s prašivým zvukem, se špinavou produkcí a s melodiemi, které se mi zadřou pod kůži a začnou kolovat v žilách jako děsivé svědomí. Jako starý pes hlídající vstup do podzemí již mnoho let, nemohu jinak, než vám album "The Archaic Summoning" doporučit. Našel jsem si v něm vše pro děsivé morbidní rituály, užil jsem si podmanivě hnisavou atmosféru. Erun-Dagoth letos přišel s nahrávkou, která se velmi dobře poslouchá a rád a často se k ní budu vracet. Sestupuji dolů, po kamenných schodech. Ve stěnách nedávno objeveného chrámu bolesti je otištěno do zdí neskutečné utrpení. Na oltáři je ještě zaschlá krev. Klece, ve kterých čekali oběti na smrt jsou sice prázdné, ale přesto je vnímám, slyším jejich nářek, prosby. Odpuštění nikdy nedošli. Trůn, na kterém sedával samotný Satan s démony, je prázdný. Usedám na něj a znovu zapínám play na svém přehrávači. Takhle by to mělo vypadat! Prašivý, surový, hnilobou nasáklý doom death metal z prokletých pohřebišť! Silné album s krvavě podmanivou okultní atmosférou! 

Asphyx says:

I descend the stone stairs. The walls of this recently discovered temple of pain bear the imprints of unimaginable suffering. Dried blood still stains the altar. The cages where the victims awaited death are empty, yet I can still sense them; I hear their wails and pleas. They never received forgiveness. The throne where Satan himself used to sit with his demons is empty. I breathe in the stench of decay and listen to the new album by the Spanish dark artist Erun-Dagoth and his band DEPRIVE.

If I remember correctly and I’ve double checked the previous albums were somewhat colder, slower, and more heavily influenced by classic doom metal techniques. This year’s new release, however, is brutal, raw, and stripped down to the bone. While it retains its captivating and cold atmosphere, it cuts deep and strips the flesh from the bones. Listen to it loud and in complete darkness!


I love to rummage through old bones and I do it often exhuming the graves of the damned, wandering through utter darkness. Through cemeteries, in the ruins of fallen churches, or just out there in the endless forests of darkness. This is where the new album belongs; it must have been composed and written deep underground, several levels below the dilapidated morgues. It seems to me that this year DEPRIVE drew inspiration from bands like DEMIGOD and GOREMENT though, of course, the echoes of classic doom metal still resonate in their songs. The resulting mix is very powerful, believable, interesting, a pleasure to listen to, realistic, and utterly authentic. I believe every note, riff, and drum beat this band plays, and I nod my head in unison with the demons. This is exactly the kind of death that flows through our veins it’s forever encoded in our DNA. Today, the world is spinning in a completely different direction and not just in music but I’ll always prefer to support bands with a gritty sound, a raw production, and melodies that get under my skin and start circulating through my veins like a terrifying conscience. Like an old dog guarding the entrance to the underworld for many years, I can’t help but recommend the album “The Archaic Summoning” to you. I found everything I needed for terrifying, morbid rituals in it, and I reveled in its captivatingly festering atmosphere. This year, Erun-Dagoth released an album that’s a real pleasure to listen to, and I’ll be happy to return to it often. I descend the stone stairs. The walls of the recently discovered temple of pain bear the imprints of unimaginable suffering. Dried blood still stains the altar. The cages where the victims awaited their deaths are empty, yet I can still sense them; I hear their wails and pleas. They never received forgiveness. The throne where Satan himself used to sit with his demons is empty. I sit down on it and press play again on my player. This is how it should sound! Mangy, raw, rot-soaked doom death metal from cursed graveyards! A powerful album with a bloodily captivating occult atmosphere!



about DEPRIVE on DEADLY STORM ZINE:



Tracklist
01. Shadows Below The Iron Moon 
02. Arcana Gnosis: The Gate Of Ascension 
03. Sorrows Of The Lone Wanderer 
04. Consumed And Reborn In Fire 
05. Grief Awakening 
06. Curse Of The Forsaken Kings 
07. Voices Beneath The Abyssmal Grave 
08. Bleeding Altarstone 
09. A Hollow Serpent Crown 
10. Below The Screams Of The Dying (Bonus Track) 
11. De Vermis Mysteriis (Bonus Track)

band:
Erun-Dagoth - All instruments, Vocals




neděle 8. listopadu 2026

Recenze/review - ELDFÖDD - The Night Belongs to the Dead (2026)


ELDFÖDD - The Night Belongs to the Dead
CD 2026, Edged Circle Productions

for english please scroll down

Čekám v márnici až se setmí. Rozmlouvám s nemrtvými, nasávám pach hniloby. Venku se mezi náhrobky prohání ledový vítr. Některé hroby zůstaly otevřeny po včerejší noci, jiné čekají na exhumaci. Cítím ve vzduchu napětí, jako pokaždé, když poslouchám nějakou dobrou kapelu ze severu. O švédských ELDFÖDD jsem již jednou psal. Bylo to u příležitosti vydání jejich loňského EP "Risen from the Flames". Popraskaly mi tenkrát všechny kosti v těle. Byl jsem tedy na letošní album velmi zvědavý.

Vylezu z márnice ven a obejme mě temnota. Mezi hroby již tančí ty nejkrásnější zombie. Odpadává jim maso od kostí a jejich jedovatý smích je pro mě božským chorálem. Znovu zapínám play na svém přehrávači a rvu si novou nahrávku pod tlakem do hlavy. Je to tam, řvu do tmy a zombie i mí vlastní démoni kývají souhlasně hlavou. Tohle je dokonalá esence toho, co mám na severském death metalu tolik rád. Podávejte na víku od rakve, podchlazené a se syrovým shnilým masem. 


O tom, že tahle smečka je složená ze samých zkušených muzikantů, z řádné švédské death metalové šlechty, si můžete přečíst v minulé recenzi (je odkazována dole pod dnešním článkem). I letos tihle morbidní gentlemani pokračují v jasně vytyčené a dané cestě. Útočí napřímo, na solar plexus, dostanou se vám do krve i do podvědomí. Již od devadesátých let minulého století miluju chřestění pytlem plným kostí ve švédském stylu, není tedy divu, že se mi líbí i nové album "The Night Belongs to the Dead". Je totiž po okraj narvané tím, co mám na death metalu tolik rád. Má masivní, chladný, zabijácký zvuk (Gord Olson - mixing, mastering, Pontus Ekwall - recording, engeneering), stylový a skvěle vypadající motiv na obalu (Timbul Cahyono), ale hlavně spoustu morbidních nápadů. Je něco zvířecího, živočišného, jeskynního, záhrobního, co je ve skladbách vypáleno jako cejch do kůže prokletého a co mě nutí se stále k albu vracet a tančit spolu s nemrtvými na svém vlastním hrobě. Jednotlivé motivy jsou velmi dobře napsány, mají v sobě potřebný drive, sílu, takovou tu pradávnou plesnivou patinu, kterou máme my, staří psi, tolik rádi. Nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí, řvu spolu s kapelou do tmy a opět si pro sebe potvrzuji, že na ELDFÖDD je spolehnutí. Přišli k nám z toho nejhlubšího podzemí a zvěstují příchod absolutní tmy, zmaru, bolesti a utrpení. A teď už mě prosím nechte, zase se pomalu stmívá. Musím jít. Zavřu za sebou rezavé dveře do márnice. Potkám první zombie, usměje se na mě. Jsem zde správně. Otevírám si první pivo a znovu rád a s chutí přijímám pozvání k poslednímu tanci. Brzy mi prokousnou hrdlo. Těším se na to, pokud se v záhrobí hraje podobná hudba, budu konečně mezi svými. Morbidní, temné, chladné ozvěny z toho nejhlubšího švédského podzemí! Death metal, u kterého odpadává maso od kostí! 

Asphyx says:

I’m waiting in the morgue for darkness to fall. I’m chatting with the undead, breathing in the stench of decay. Outside, an icy wind sweeps through the gravestones. Some graves were left open after last night; others are awaiting exhumation. I can feel the tension in the air, just like every time I listen to a good band from the north. I’ve written about the Swedish band ELDFÖDD once before. It was on the occasion of the release of their EP from last year, “Risen from the Flames.” Back then, every bone in my body rattled. So I was very curious about this year’s album.

I step out of the morgue and darkness envelops me. The most beautiful zombies are already dancing among the graves. Flesh is falling from their bones, and their venomous laughter is a divine chorus to my ears. I press play on my player again and force the new recording into my head. It’s here, I scream into the darkness, and the zombies and my own demons nod their heads in agreement. This is the perfect essence of what I love so much about Nordic death metal. Serve it on a coffin lid, chilled and with raw, rotten flesh.


You can read in the previous review (linked below today’s article) that this band is made up entirely of experienced musicians true members of the Swedish death metal elite. This year, these morbid gentlemen continue on their clearly defined and established path. They strike straight at the solar plexus, seeping into your blood and your subconscious. Ever since the 1990s, I’ve loved the Swedish-style rattling of a bag full of bones, so it’s no wonder that I also love their new album, "The Night Belongs to the Dead". It’s packed to the brim with everything I love about death metal. It has a massive, cold, killer sound (Gord Olson - mixing, mastering; Pontus Ekwall - recording, engineering), a stylish and great-looking cover art (Timbul Cahyono), but most importantly, plenty of morbid ideas. There’s something animalistic, primal, cavernous, and otherworldly that’s branded into the songs like a mark on the skin of the damned and it compels me to keep coming back to this album and dance alongside the undead on my own grave. The individual tracks are very well written; they possess the necessary drive and power, along with that ancient, moldy patina that we old-timers love so much. Nothing is out of place, nothing is missing; I’m screaming along with the band into the darkness, and once again I’m convinced that ELDFÖDD is a band you can count on. They’ve come to us from the deepest depths of the underworld and herald the arrival of absolute darkness, ruin, pain, and suffering. And now, please, let me go it’s slowly getting dark again. I have to go. I close the rusty door to the morgue behind me. I encounter the first zombie; he smiles at me. I’m in the right place. I crack open my first beer and once again gladly and eagerly accept the invitation to the final dance. Soon they’ll bite through my throat. I’m looking forward to it if they play music like this in the afterlife, I’ll finally be among my own. Morbid, dark, cold echoes from the deepest depths of the Swedish underworld! Death metal that makes the flesh fall from your bones!


Recenze/review - ELDFÖDD - Risen from the Flames (2025):


Tracklist
01. Intro 
02. From The Light Into The Dark 
03. Matriphagy 
04. Torturer 
05. Suffocating Halo 
06. Only Darkness Remains 
07. The Tomb Becomes A Womb 
08. Let The Serpent Swallow Them Whole 
09. The Tritone Enigma 
10. The Night Belongs To The Dead

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý devadesátý pátý - Studentské taškařice


Příběh pětistý devadesátý pátý - Studentské taškařice

Čím jsem byl na škole déle, tím mě různé studentské akce bavily méně. Nebylo s kým. Většina kluků a holek, co jsem se s nimi bavil, popíjel a účastnil se takového toho mladického zlobení, byla pryč. Zůstali jen opravdu chytří a já, který jsem nechápal, jak můžu prolézat do dalších semestrů. Asi jsem měl spíš štěstí. Moc jsem se neučil a když mi někdo začal zasvěceně vyprávět o nějakém strojařském problému, tak jsem jen kýval hlavou a myslel na něco úplně jiného. Asi jsem byl mezi ostatními trošku za podivína, ale já fakt nechápal jejich vtípky, způsob uvažování. Všichni byli tak předvídatelní, stejní a nudní. Nebo já jiný? Těžko říct. Asi kombinace obojího. Zrovna ale sedím dole pod Tylovým divadlem v Plzni a piju pivo.

Měla by to být nějaká akce, při které chodíte po studentských hospodách, plníte různé úkoly a u toho samozřejmě chlastáte. Copak o to, něco podobného jsem zažil. Jenže to bylo před dvěma lety, to tu se mnou byli ještě kluci, co za to uměli vzít. Tihle dva, tlustý Karel a tenký Michal a Karlova holka Veronika, která má také notnou nadváhu, sice zasvěceně mluví o tom,  jak děsně pijou, ale zatímco zde sedíme, tak já mám třetí a oni první malé. Bude to zábava, vypráví o různých akcích, kdo co kde vyvedl, jak se poblil a tak. Taková klasika, kterou si prošli všichni. Raději mlčím a stylizuji se do role záhadného mladého muže. Vypadám tak, chodím, ale je to trošku jinak. Myšlenkami jsem jinde. Ono to bylo tak, že mě na koleji přemluvili, protože neměli čtvrtého do družstva. Nejprve jsem odmítal, ale blondýnka ode mě chtěla mít asi pokoj, tak mě přemluvila.

Přijdou nějací další studenti a mluví se mnou, jako bychom se znali. Nepamatuji si je, ale oni mě ano. Netuším odkud. Sedneme si k dlouhému stolu a každé družstvo vymýšlí taktiku. Začíná se v Oku, hned naproti Parlamentu, u Divadelních skladů. Máme ale ještě čas. Většina zkouší zaručené rady jak se připravit na chlast. Promazávají se mastnými jídly, mumlají něco o  tom, že musíte mít základ, pak to do vás bude padat jako Němci do krytu. Já si na tuhle akci moc nevěřím. Pivo mám rád, ale tvrdý piju hodně opatrně. Spíš ne. Musí být příležitost. mě baví takové ty lehce opivněné stavy, kdy má člověk trošku rozkecáno a dobře se baví, ale opíjet se do mrtva? No, uvidíme, co pánové a dámy předvedou. Zatím to vypadá, že sedím u stolu s mistry světa v alkoholu. Občas do mě někdo rozjařeně drcne, tak co ty, vypadáš, že chlastáš první ligu. 

Nedovedu se bavit na povel. A co k smrti nemám rád, tak když se v hospodách provozují různé kulečníky, šipky a další věci, které mě ruší ve čtení nebo v pokecu s kamarády. Nesnáším automaty, do těchto hospod nechodím. V Oku jsou. Také členové studentské rady. Dostaneme čísla, nějaké kartičky, které hned předám Veronice. Stojím vzadu. Neřechtám se, přemýšlím si nad svými věcmi. Taková malá rozjařená holka, co má zadek jak vrata od chléva do mě hned strčí a laškuje se mnou. Dáme si spolu pivo? Jsi sám viď. Je na ní vidět, že pojmula celou akci jako seznamování. S tím nemám problém, ale moc tlačí na pilu. Mě nevadí, že jsi prdelatá, mě vadí, že jsi kráva, zamumlám si pod vousy, ale nahlas neřeknu nic. Jsem přeci jen slušně vychovaný. První pivo, první zápis do kartičky. Úsměvy a machrování. Jde se dál.

Kapsa, pak borské koleje, kde sedí v rohu blondýnka a učí se. Usmívá se na mě jako měsíček a vůbec ji nevadí můj zmučený výraz ve tváři. Už je u mě prdelatá a tiskne se mi na záda. Dáme si spolu ne? Kývnu, že ano. Když jdu pak na záchod, tak mi Veronika řekne, to jsem nevěděla, jaký máš vkus. Kopu za tým, nic jiného v tom nehledej. Jenže když vyjdeme ven, tak mě ta malá oplácaná chytí za ruku. Odtáhnu se a ona řekne, houhou, copak? Jde se na Kurty, kde to moc dobře znám. Měl bych se bavit, poskakovat, plnit různé úkoly, ale místo toho je mi nějak smutno. Mám sobě páté pivo a z nějakého mě neznámého důvodu chytnu slinu. Neumím jako někteří mí kámoši pít pod tlakem, pak jít hodit šavli a pokračovat. Já chodím jen na malou. A to třeba až po šestém pivu. Na co myslíš, vůbec se mi nevěnuješ, ozve se za mnou a já si řeknu, když myslíš holka, ale až někde padneš poblitá, tak si nestěžuj. Trošku se naštvu.

Další hospoda, házení kroužků na tyčky, jako na pouti. Najednou mám rozjeto. Dělám si legraci, že to nic není, že by nám měli dát vzduchovky, když už jsme na té pouti. Všichni jsou opilí jak zákon káže, někteří cestou do Pivoňky, kde se má končit, padají na zem. Je poměrně brzy a lidé na nás koukají. To by měla být elita národa, pronese nějaká šedivá paní, co vypadá, jako by celý život udávala své sousedy. Jdi do prdele, řekne jí Veronika a mě konečně něco připadá fakt vtipný. Nesnáším lidí, co se vysírají do druhých, zazpívám jednoduchou melodii. Ihned se chytne. Jedeme kus tramvají, pak pochodujeme jako zástup mrtvých směr synagoga. A pořád zpíváme. To jsem zase vymyslel slogan. Někdo si lehne na trávu, jinej na něj skočí, studenti jsou jak rozjívení. Prdelatá mě chce líbat, ale je malá, tak na mě nedosáhne. Stejně si krkla pivně nechutně do dlaně a bojím se jí. Říká mi, jak se jmenuje, slušně odpovím a vymyslím si úplně jiné jméno. Má krvavý oči, není nic horšího, než opilá nadržená ženská, vzpomenu si na slova svého kamaráda. 

V Pivoňce je živo. Počítají se na kartičkách vypitá piva a body za různé soutěže. Trošku to nechápu, ale jsme druzí za nějakými právníky. Gratulují nám a zvou nás na panáka. Volím ferneta a tlustý Karel padá ze schodů. Krev na hlavě, záchranka, pár stehů a vymknutý kotník. Dopadl ještě dobře. Veronika usíná za barem na zemi a lehá si k ní nějaký medik. Sednu si do kouta, sleduji cvrkot a čekám, kdy mě všechno rozstřelí. Přijedou policajti, protože několik účastníků soutěže vykoplo dveře sousedního domu v domnění, že jdou do Pivoňky. Někdo zapálil koš uvnitř hospody. Barman strhne hasičák ze zdi a praští se do své vlastní hlavy. Hadice létá kolem a všichni jsme mokří. Všem to připadá děsně vtipný. Pak někdo naleje do koše vodu a je klid. Nějaká malinká holka čůrá hned vedle stolu. Sodoma Gomora, napadne mě, ale směju se jen to té chvíle, dokud si ke mě nesedne prdelatá, nezačne se na mě sápat a pak mi v zápalu boje nepoblije moje oblíbené čínské kecky.

Venku už svítá a začínám cítit, že mám dost. Stejně tu všichni spí na hromadě. Kdo neodešel, tak se doožral, že nemohl chodit. Mám s tím také problémy. Motám se. Jdu směr koleje, ale moc mi to nejde. V tramvaji na mě někdo řve a vůbec netuším proč. Problém je potom dojít ze zastávky skrz vilovou čtvrť a lesík. Padnu na zem, nějaká ranní běžkyně se mě ptá, jestli jsem v pohodě. Jen mávnu rukou a kolem vrátnice dělám, že mi nic není. Sedím tam paní v letech, která se jen usměje a pokyne rukou. V tomhle stavu asi na dívčí koleje můžu. Tak mě tady máš, splnil jsem svoji studentskou misi, řeknu své milé a upadnu na lino. Praštím se do hlavy a mám pak několik dní bouli. Směje se mi, udělá kávu, pomůže osprchovat a uloží mě do postele. Ležím na zádech a dostanu pusu jen na čelo. Byla to koukám hodně veselá studentská taškařice, co? Zeptá se mě a já něco melu o tom, že jsem s tou prdelatou nepřišel o čest. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 7. listopadu 2026

Report, photos, video - SLAUGHTER MESSIAH, MOHYLA, SPACE HAMSTER - Parlament club, Plzeň - 6. 11. 2026

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

https://www.rajce.idnes.cz/jakubasphyx/album/slaughter-messiah-mohyla-space-hamster-parlament-club-plzen-6-11

klub: https://parlamentclubplzen.cz

Vylezli z kanálů, temných chodeb, z prokletých hrobek, z plesnivých sklepení, z podzemí, ve kterém můžete potkat přízraky. Fanoušci extrémního metalu se vydali do jednoho z posledních undergroundových klubů v Plzni, do Parlamentu. Jsem vždycky takový povznesený a nebál bych se napsat hrdý, že můžu vyrazit na hudbu také v mém městě. Oblečen stylově v křiváku, martenách, s vlasy sepnutými do culíku, protože moje šediny už by mohly pobuřovat, kráčím pátečním sídlištěm. Pod nohama mi křupají listy opadaných stromů. Před několika dny jsme oslavili svátek všech mrtvých, ale myslím, že vše teprve začíná. Říkají, že listopad je depresivní, pochmurný měsíc, ale pro mě se jedná o období, které mám svým způsobem moc rád. Dojdu na tramvaj, sednu si bokem, jedu na pivo. Metal může začít.

Zapadnu do Plzeňky, pak přijde kamarád Petr a v mém srdci i žaludku se rozhostí takový zvláštní klid. Konečně jsem zase mezi svými, daleko od světa kolem, který vypadá, jako by měl každou chvíli shořet. Někdo chodí na ryby, jiný diskutuje na internetu. Každý máme to svoje. Mě nalákali na dnešní akci belgičtí SLAUGHTER MESSIAH. Viděl jsem je před lety v pražské hospodě Brouk a bylo to skvělé vystoupení. Odkaz na report i recenzi naleznete dole pod dnešním článkem. Mám na sobě tričko švýcarských MESSIAH, které jsem dostal od kapely a je to taková moje slovní hříčka, kterou stejně nikdo nepochopí. Kecáme, jsem ve svém živlu, jsem rád, že to v Plzni stále žije. Extrémní metal nesmí zemřít!

Když zase po nějaké době vlezu dolů do parlamentního sklepa, tak se o to nebojím. Vždycky se mi líbila výzdoba klubu, skvělá obsluha, dobré pivo. Soustředím na to, abych korzoval, pokecal se známými, pozdravil, popíjel. Zkrátka dělal věci, které se na metalu sluší a patří. Víte co je nejlepší? Všichni do jednoho se usmívají a těší se na první kapelu. Chodím si pro pivo, je mi dobře, jsem v takovém tom blahosklonném stavu. Je pátek, nemusím se táhnout kvůli koncertu přes půl republiky, užívám si atmosféru, lidi, na hubě mám rohlík od ucha k uchu. Takhle to mám rád, takhle by to mělo vypadat. Na malém pódiu ale už někdo hrábnul do strun, jdu se podívat, kdo to je. 

MOHYLA - melodický death metal je pro mě sice stylem, který mám rád, ale také si v něm velmi vybírám. U téhle kapely se mi něco líbilo opravdu hodně, něco méně a některé pasáže vůbec. V závěru, když to ale vezmu jako celek, tak převážily spíše pozitivní dojmy. Možná bych si koncert užil více, kdybych znal skladby dopředu. Ale i tak považuji jejich vystoupení za povedené. 



SPACE HAMSTER - prolezl jsem za svůj život kde jaký kout, ale tuhle kapelu jsem viděl poprvé. Nejdříve mě trošku odrazoval nápis death core v popisu jejich stylu, ale takhle naživo to nebylo vůbec špatné. Velmi dobře zahrané, napsané skladby, zněly mým starým uším libozvučně. Kýval jsem se spokojeně do rytmu, nechal se postupně strhnout a v závěru si sám pro sebe slíbil, že se téhle smečce podívám určitě někdy na jejich zkažený zub. Dobré to bylo. 



SLAUGHTER MESSIAH - A potom to přišlo. Inferno! Belgičané mě přikovali na zeď, ukřižovali hlavou dolů. Vytáhli mě z mého prokletého hrobu a narvali do mě pod tlakem jejich ostrý, divoký, jeskynní black, death, thrash metal. Byl to hodně jedovatý koktejl, po jehož konzumaci odpadávalo maso od kostí, chřestilo se pytlem plným kostí a rouhalo se o 666. Spousta vzteku, nakumulované energie, prastarých riffů, zničujících melodií. Tohle všechno dohromady vytvořilo naprosto autentickou atmosféru, která mě zcela pohltila. Vykopal jsem si svůj vlastní hrob, lehl si do dřevěné prašivé rakve a nechal se zaživa kapelou pohřbít. Byla to vichřice, která vznikla v tom nejhlubším podzemí a zničila všechny márnice v okolí. Absolutní ďábelský rituál! Byli jsme upáleni na hranici!





And then it hit me. Inferno! The Belgians chained me to the wall, crucified me upside down. They dragged me out of my cursed grave and forced their sharp, wild, cavemen-style black, death, and thrash metal down my throat. It was a highly toxic cocktail; after consuming it, flesh fell from the bones, a sack full of bones rattled, and blasphemies about 666 were uttered. A lot of rage, pent-up energy, ancient riffs, and devastating melodies. All of this combined to create a completely authentic atmosphere that utterly engulfed me. I dug my own grave, lay down in a wooden, rotten coffin, and let the band bury me alive. It was a storm that originated in the deepest underworld and destroyed every morgue in the vicinity. An absolutely diabolical ritual! We were burned at the stake!

Musím si dát pivo, poděkovat kapele. Jsem v rauši, jsem mimo, musím se z té hlubiny, kam jsem byl stržen, vydrápat pomalu nahoru. Chvilku mi to trvá. Následuje pokec, ale už mám dost, postupně se přesouvám na noční MHD. Je to na autopilota. Jdu pomalu do kopce k nám domů, pod nohama mi křupou kosti. Nebo ne? Měl bych se vrátit do svého sklepení, do své kobky, zalézt zpátky a počkat tam, až zase bude nějaký koncert. Ráno budu zase za normálního otce od rodiny. Nebojte, ale teď, než usnu, tak si ještě všechno několikrát přehraju v hlavě. Bylo to totiž skvělé po všech stránkách. A to i díky pořadatelům, i vám, moji milí kamarádi a čtenáři. Rád se s vámi potkám i příště. Metal nesmí zemřít! Dokud tady budu, tak se budu snažit bojovat. Amen!


about SLAUGHTER MESSIAH on DEADLY STORM ZINE:




Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

https://www.rajce.idnes.cz/jakubasphyx/album/slaughter-messiah-mohyla-space-hamster-parlament-club-plzen-6-11

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Interivew - WORM ALTAR - A doom death metal steeped in rot and tainted blood that will infect you with ancient diseases!


Interview with death metal band from United States (Maine) - WORM ALTAR.

Answered Scott Martin, thank you!

Recenze/review - WORM ALTAR - Pillars of Eternal Dusk (2026):

Ave WORM ALTAR! Greetings to the Portland underground. I hope everything’s going well over there. It should be you’ve just released the first fantastic full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, and cuts like the sharp edge of a knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you see the new album in relation to your previous work? Where did you want to take things, and in what ways do you think these recordings are different?

Scott: Greetings Deadly Storm! We are happy to hear the album pinned you to the wall. We are proud of the early, solo worm altar material as it is integral to what we have become, but Pillars, to me, is something much more than than the early material ever was. It is truly an amalgamation of like minds striving to make the soundtrack to the end of the world. We wanted to make something heavier and more suffocating than anything else. The album was recorded mostly live in the studio in order to capture the raw energy and undying musical chemistry that we share as a band.


“Pillars of Eternal Dusk” embodies all the attributes of good death and doom metal. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come together? How does WORM ALTAR compose new material?

Scott: We typically compose music on our own and bring the songs to the band once they are mostly complete. Once a song is introduced to the band, we spend a lot of time fine-tuning the arrangement. Each member has a say in the arrangements and final feel of the songs. Many of the riffs on Pillars are three to four years old and were written during the Astral Scourge period.

I looked it up Ethan Camp is credited with the mix, and Dan Lowndes with the mastering. I have to say, the sound is absolutely killer. It keeps making me turn up the volume on my stereo. Dan Lowndes created a sound for you that’s brutal, raw, yet dark and primal. What was it like working with him, and why did you choose him specifically? Which studio did you record in, and how did the process go?

Scott: We had worked with Dan on a previous promo tape and he did an amazing job. He’s pretty much the guy to go to for death metal mastering. He’s a lovely fella. I found out about Ethan Camp in 2019 when I saw him playing keyboards live for mortiferum. Years later I started to notice his name appearing on multiple releases as the recording and mixing engineer. These releases included Mortiferum’s Altar of Decay, Purulency’s Transcendent Unveiling of Dimensions and Mephitic Corpse’s Sickness Attracts Sickness. I knew that Ethan was the right guy for mixing based on these releases. As for the actual recording, we recorded the instruments mostly live in about ten hours at Acadia Recording Company here in Portland by Todd Hutchisen. Todd was as efficient, professional and accommodating as they come. He knew exactly how to capture our sound. We hope to work with this exact trio of engineers for our next release.


An integral part and a sort of bonus for fans today is the CD, vinyl, and cassette. You released everything through Dawnbreed Records, Gurgling Gore, and Contemn Light, and the album features a ghoulish cover. Who designed it? How did you choose the theme, and how does it relate to the music on the new album?

Scott: Our friend Slimeweaver of Finland crafted the ghoulish artwork in question. We had been wanting to work with him for years and we are glad it finally happened. As for the concept, I made a crude sketch of it on a piece of paper and sent it to Slimeweaver to bring to life (death?). We just wanted to make the album art look as gloomy and apocalyptic as our music sounds.

I’ve been wandering the underworld for over thirty years now, and when it comes to music, Maine is basically a sure bet for me. I think we have similar personalities and tastes when it comes to metal. I really like your bands and follow your scene closely. Maybe I even envy you a little we only have a few death metal bands over here that are worth checking out. How do you explain the fact that death metal is doing so well in your area? How do you view your scene, the fans, and the labels?

Scott: Oddly enough, there is not a whole lot of death metal happening in Maine outside our friends in the bands Shabti (featuring Rob of Worm Altar), Imipolex and Dungavenhooter. People seem to be more into black metal here, which is fine, I guess. Our Bass player, Jon Morse, has been the primary promoter of extreme music here, bringing through legendary bands such as Coffins, Mortiferum, Caustic Wound etc. Before Jon joined Worm Altar, he always invited us to play the sickest shows, so we were always lucky in that regard. Jon has also been releasing music via his label Contemn Light for Worm Altar, as well as for bands like Shabti and ORDH. He’s an avid supporter of our scene and we are lucky to have him in our band. We are luckily close enough to places like Quebec and Worcester, MA (shout out to Kevin @ Codex Obscurum) and they feel like a second home to us.


You play old-school-influenced doom death metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form WORM ALTAR actually came about, who your role models were and are, and where you want to take your band next. Are you tempted by big international festivals, for example, or would you be willing to go on tour with a more famous band?

Scott: I have been playing metal for a good 20 years or so and I’ve always wanted to be in a death metal band. The main influences for Worm Altar in the beginning included bands like Coffins and Mortiferum and even more doomy bands like early Cathedral, Sabbath, etc. Our sound is still focused on those primary influences, but perhaps with a greater emphasis on the gloomy melodic styles of bands like Gorement and Ceremonium. We are hopeful to play some international festivals and play wherever people want to see us, nothing would bring us more joy. This music is our passion and we want to share it with anyone who wants to hear it.

When I started my website ten years ago, my vision was to try to support bands that I felt weren’t getting much attention. To let the world know about them. I think I’m doing pretty well at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out yourselves for reviews? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers often? Do you go to concerts? Do you party?

Scott: We’re all fans of extreme music in general, amongst other types of music and art forms. We love seeing extreme bands whenever they come through Portland and are lucky enough to open for them and make friends with them. We all collect tapes and CDs and are obsessed with music and media of all sorts.

On the one hand, a band starting out today has plenty of ways to get its name out there, but on the other hand, there are a huge number of bands out there, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology influence you as WORM ALTAR? What do you think about downloading music, “Google metalheads,” streaming music, and so on?

Scott: Streaming is certainly convenient and it gets our name out there. We want fans to hear us in whatever way is accessible to them. Of course, buying physical media is the best way to support a band, but it’s not everyone’s preferred method. We are just happy people are interested in our music.

Thank you very much for the interview. I wish your new album every success and hope your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m off to blast “Pillars of Eternal Dusk” again!

Recenze/review - WORM ALTAR - Pillars of Eternal Dusk (2026):


WORM ALTAR

Dawnbreed Records

Gurgling Gore

Contemn Light


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine