DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pátek 12. června 2026

Recenze/review - GODLESS - Adversus Parousia (2026)


GODLESS - Adversus Parousia
CD 2026, Nuclear Winter Records

for english please scroll down

Kolem téhle hrobky jsem chodil dlouhé roky a pokaždé mě mrazilo v zádech. Jakoby mě něco zlého, děsivého lákalo dovnitř. Všiml jsem si, že nejsem jediný. Všichni, kteří přicházeli položit květiny na hroby svých předků, se jí vyhýbali obloukem. Bylo v tom něco shnilého, prokletého, co mě odrazovalo a lákalo zároveň. Už dávno jsem věděl, že zlo má mnoho podob, ale tohle bylo něco jiného, šílenějšího. Přesto jsem jednoho večera vstoupil dovnitř. Našlapoval jsem tiše a když moje oči přivykly tmě, zjistil jsem, že uvnitř leží na kamenných oltářích zohavená těla, prašivé kostry. Nad vchodem byl krvavý nápis GODLESS.

Pokud se pohybujete v záhrobí tak dlouho jako já, tak určitě tuhle chilskou legendu znáte. Pánové založili kapelu již v roce 1997 a i když netrpí nadprodukcí, tak pokaždé, když vydali nějaké album, vždy se jednalo o velmi morbidní a zajímavou záležitost. Letos tahle smečka potvrzuje svoji pozici v podzemí a dělá to s elegancí a touhou zabíjet hudbou. Smrt má mnoho podob a tu kterou nám přinášejí tihle maniaci, je hodně krutá, zlá a zadře se vám pod kůži i do podvědomí. 


"Adversus Parousia" je přesně tím druhem nahrávky, u které se probouzejí staré mrtvoly, na stěnách se objevují krvavé hořící symboly a u některých z nás i stigmata. Perfektně napsaný a zahraný, propracovaný death metal té nejvyšší kvality. To dostane každý fanoušek, který zapne play na svém přehrávači a pustí do svého pokoje i mysli tuhle hororovou záležitost. Masivní, zabijácký a přesto dobře čitelný zvuk, černobílý motiv na obalu, tohle všechno dodává nové desce na ještě větší uvěřitelnosti. Ne, moji milí čtenáři, tohle není jen obyčejné album, jedná se spíše o černou, zvrácenou mši, o pradávný rituál pro vyvolávání temných sil. Budete spáleni na popel, kříže kolem vás, obrácené směrem dolů, se samovznítí. Svěcená voda se začne vařit a objeví se v ní zkažená krev. Novinka je negací dobra, totálním infernem, ale také muzikou, která je velmi dobře napsaná, složená, zajímavá a děsivá ze své podstaty. Věřím kapele každý riff, morbidní melodii, úder bicích i výkřik do tmy. Smrt je při poslechu velmi blízko a Satan sedí na svém trůnu a usmívá se. Má důvod, hraje se zde hlavně pro něj. GODLESS mě strhli do temnoty, do hlubiny. Zamotali mě do pevných pavučin, zatloukli do mě rezavé hřeby, které připomínají ty, které budou jednou i v mé rakvi. Pokud jsi fanoušek třeba takových MORBID ANGEL, IMOLATION, DEAD CONGREGATION, DRAWN AND QUARTERED a máš stejně jako já k smrti rád jihoamerický rukopis, potom neváhej ani chvilku. Chilané se opět trefili do černého a zabíjejí na potkání. Bylo něco shnilého, prokletého, co mě odrazovalo a lákalo zároveň. Už dávno jsem věděl, že zlo má mnoho podob, ale tohle bylo něco jiného, šílenějšího. Přesto jsem jednoho večera vstoupil dovnitř. Našlapoval jsem tiše a když moje oči přivykly tmě, zjistil jsem, že uvnitř leží na kamenných oltářích zohavená těla, prašivé kostry. Pradávný, syrový death metalový rituál pro vyvolávání temných sil! Album, u kterého vás začnou pálit staré rány a objeví se vám stigmata! 

Asphyx says:

I had walked past this tomb for many years, and every time, a chill ran down my spine. It was as if something evil and terrifying were luring me inside. I noticed I wasn’t the only one. Everyone who came to lay flowers on their ancestors’ graves gave it a wide berth. There was something rotten, cursed about it that both repelled and enticed me. I had known for a long time that evil takes many forms, but this was something else, something crazier. Yet one evening, I stepped inside. I walked quietly, and when my eyes adjusted to the darkness, I discovered that inside, on stone altars, lay mutilated bodies and mangy skeletons. Above the entrance was a bloody inscription GODLESS.

If you’ve been in the underworld as long as I have, you surely know this Chilean legend. The guys formed the band back in 1997, and even though they don’t churn out a lot of material, every time they’ve released an album, it’s always been a very morbid and interesting affair. This year, this pack reaffirms its position in the underground, and they do so with elegance and a desire to kill with music. Death takes many forms, and the one these maniacs bring us is very cruel, evil, and will get under your skin and into your subconscious. 


"Adversus Parousia" is exactly the kind of album that brings old corpses back to life, causes bloody, burning symbols to appear on the walls, and even leaves stigmata on some of us. Perfectly written and performed, sophisticated death metal of the highest quality. That’s what every fan gets when they hit play on their player and let this horror-filled affair into their room and mind. A massive, killer yet clear sound, a black-and-white motif on the cover all of this lends the new album even greater credibility. No, my dear readers, this is not just an ordinary album; it is more of a black, perverted mass, an ancient ritual for summoning dark forces. You will be burned to ashes, the crosses around you, turned upside down, will spontaneously combust. Holy water will begin to boil, and corrupted blood will appear within it. This new release is the negation of good, a total inferno, but also music that is very well written, composed, interesting, and terrifying in its very essence. I believe every riff, every morbid melody, every drum beat, and every scream into the darkness. Death is very close while listening, and Satan sits on his throne and smiles. He has a reason; this is mainly for him. GODLESS dragged me into the darkness, into the depths. They tangled me in tight webs, hammered rusty nails into me, reminiscent of those that will one day be in my coffin. If you’re a fan of bands like MORBID ANGEL, IMOLATION, DEAD CONGREGATION, DRAWN AND QUARTERED, and, like me, you love the South American style to death, then don’t hesitate for a second. The Chileans have hit the mark again and are killing everything in their path. There was something rotten, cursed, that both repelled and enticed me. I’ve known for a long time that evil takes many forms, but this was something else, something crazier. Yet one evening, I stepped inside. I walked quietly, and when my eyes adjusted to the darkness, I discovered that inside, on stone altars, lay mutilated bodies and mangy skeletons. An ancient, raw death metal ritual for summoning dark forces! An album that will make your old wounds burn and stigmata appear!



Tracklist:
1. Ingenitus-Ekstasis
2. Omega Omnipotens: Hosanna in Nullificatio
3. Plaga Vobiscum (Et Cum Spiritu Tuo)
4. Pneuma-Khaos
5. Ekstasis-Cosmogravis
6. Numenlagneia
7. Ultraticum Infinita Omnium in Nihilum
8. Et Verbum Nihil Factum Est

Recenze/review - ROTTEN TOMB - Vestiges of Tortured Souls (2026)


ROTTEN TOMB - Vestiges of Tortured Souls
CD 2026, Nuclear Winter Records

for english please scroll down

Do kostí i do podvědomí se mi vkrádá pomalu chlad. Bojím se vlastního stínu. Probuzen uprostřed noci, zažívám další ze svých děsivých nočních můr. Pozvala mě moje vlastní smrt, provedla mě nekonečnými zákoutími podzemí, abychom nakonec skončili tady, na jednom dávno opuštěném pohřebišti v horách. Vykopu si vlastní hrob, připravím všechno v márnici a poslouchám u toho nové album chilských maniaků ROTTEN TOMB. Pozorní čtenáři našich stránek moc dobře vědí, že jsme se téhle smečce již několikrát věnovali. Máme dokonce i rozhovor. Vše najdete v odkazech dole pod dnešním článkem. 

Pánové pokračují ve své morbidní práci. Nové letošní album je propracovanější než dřív. Je surové, ale zároveň v sobě obsahuje spoustu chladných a temných ingrediencí. Skladby jsou napsány s jediným účelem, pohřbít vás zaživa. Budete se zase jednou toulat spolu se mnou i s kapelou v nekonečných chodbách Hádovy říše a marně hledat světlo. Potkáte své vlastní démony.


"Vestiges of Tortured Souls" se mi pomalu dostalo pod kůži, do krve. Nejdříve na mě působilo album jako klubko jedovatých hadů, kteří se plazili u mých nohou, potom mě uhranulo, abych nakonec uštknut zemřel v šílených a velmi bolestivých křečích. Pánové sází i letos na kombinaci surových, ostrých melodií a domově prašivých pasáží, připomínajících nekonečné noci v márnicích. Výsledný koktejl považuji za velmi chutný, rád si s ním znovu a znovu připíjím na smrt. Jsem starý pes, který hlídá vstup do podsvětí již přes 35 let a poslouchám dávno jen hudbu, která mě osloví, která se mi líbí, u které dojde ke vzájemnému přenosu morbidních emocí. ROTTEN TOMB jsou jako šelma na lovu, která si hraje s kořistí, děsí ji, aby do ní nakonec zasekla svůj dráp. Tohle je hudba, která nejvíce vynikne v ruinách starých prokletých kostelů. Pokud se potom podíváme na formální stránku věci a budeme spolu hovořit o zvuku, o motivu na obalu, potom vám klidně podepíšu vlastní krví, že vše je v nejlepším pořádku. Někdy mám při poslechu pocit, že jsem zavřený hluboko v podzemí, v plesnivé kobce a každý další riff je pro mě rezavým hřebem, který mi kapela zatlouká do hlavy. Mrzí mě snad jen jediné. Ještě jsem kapelu neviděl na koncertě. Musí to být masakr a troufám si tvrdit, že nové skladby budou zabíjet na potkání. Pokud jako já stále ctíte u kapel nejvíc opravdovost, dobře napsané motivy a k smrti milujete temnou a chladnou atmosféru, potom neváhejte ani chvilku. Hraje se zde i pro vás. Do kostí i do podvědomí se mi vkrádá pomalu chlad. Bojím se vlastního stínu. Probuzen uprostřed noci, zažívám další ze svých děsivých nočních můr. Ostrý, divoký, mrazivý a nekonečně temný death metal s prokletých pohřebišť! Album, které vás převede na druhou stranu, do země krvavých stínů! 

Asphyx says:

A chill is slowly creeping into my bones and my subconscious. I’m afraid of my own shadow. Waking up in the middle of the night, I’m experiencing yet another of my terrifying nightmares. My own death invited me, guiding me through the endless labyrinth of the underworld, only to end up here, at a long abandoned burial ground in the mountains. I dig my own grave, prepare everything in the morgue, and listen to the new album by the Chilean maniacs ROTTEN TOMB. Attentive readers of our site know very well that we’ve covered this pack several times before. We even have an interview. You can find everything in the links below today’s article. 

The gentlemen continue their morbid work. This year’s new album is more polished than before. It’s raw, yet it contains plenty of cold and dark elements. The songs are written with a single purpose: to bury you alive. Once again, you’ll wander with me and the band through the endless corridors of Hades’ realm, searching in vain for light. You’ll encounter your own demons.


"Vestiges of Tortured Souls" slowly seeped under my skin, into my blood. At first, the album struck me like a nest of venomous snakes slithering at my feet; then it cast a spell on me, until I finally died from a bite, writhing in mad and excruciating convulsions. The guys are banking again this year on a combination of raw, sharp melodies and passages that reek of home, reminiscent of endless nights in morgues. I find the resulting cocktail very tasty; I gladly toast death with it again and again. I am an old dog who has been guarding the entrance to the underworld for over 35 years, and for a long time now I have listened only to music that speaks to me, that I like, and with which there is a mutual exchange of morbid emotions. ROTTEN TOMB are like a beast on the hunt, toying with its prey, terrifying it, only to finally sink its claws into it. This is music that stands out most in the ruins of old, cursed churches. If we then look at the formal side of things and talk about the sound, about the cover art, then I’ll gladly sign with my own blood that everything is in perfect order. Sometimes, when I listen to them, I feel like I’m locked deep underground in a moldy dungeon, and every new riff feels like a rusty nail the band is hammering into my head. There’s only one thing that bums me out: I haven’t seen them live yet. It must be a blast, and I’d go so far as to say that their new songs will be killer. If, like me, you still value authenticity and well-written themes above all else in a band, and you love a dark and cold atmosphere to death, then don’t hesitate for a second. This is for you, too. A slow chill is creeping into my bones and my subconscious. I fear my own shadow. Waking up in the middle of the night, I’m experiencing another of my terrifying nightmares. Sharp, wild, freezing, and infinitely dark death metal from cursed graveyards! An album that will transport you to the other side, to the land of bloody shadows!


about ROTTEN TOMB on DEADLY STORM ZINE:





Tracklist:
01. Horror Manifestations
02. Condemned Reality
03. Lost Memories
04. Waiting, Dying
05. Mortified
06. Mind of Chaos
07. Here Lies Death
08. Ancestral Preservation
09. Human Pyre

Line-up:
Deathbringer - Guitar, vocals
C. - Guitar
A. Prophaner - Drums
Utukku - Bass


ROTTEN TOMB

Nuclear Winter Records

KNIŽNÍ TIPY - Sucho - Jørn Lier Horst (2026)


Sucho - Jørn Lier Horst
2026, Kniha Zlín

V rámci rehabilitace zlomené nohy chodím po lesích kolem Plzně a protože to jde stále pomalu, tak mám více času na pozorování. Jeden z rybníků, u kterého se pokaždé zastavím, nedávno vypustili. Mimo mnoha ryb, raků a odpadků, v něm našli i nějaké věci z druhé světové války. Byly hluboko v bahně a i když byl rybník již mnohokrát vypuštěn, tak zůstaly až dosud ukryty. Byl to zvláštní pocit, kdysi zde bylo možné koupání jen pro židy. Nějak se mi to, ostatně jako vždycky, spojilo s knihou, kterou právě čtu. Sucho od mého oblíbence Jørna Liera Horsta totiž začíná velmi podobně. Jen se jedná o jezero a úbytek vody je z důvodu suchého počasí. Naleznou v něm motorku a na něm mrtvolu. Je to klasické severské krimi, velmi dobře napsané, napínavé a se zajímavou zápletkou i příběhem.

Tady bych asi mohl skončit, odkázat vás na koupi a nechat na každém, aby si názor udělal sám. Jenže moje myšlenky létaly stále dál a když jsem přišel po plavání domů, byl jsem hrozně unaven. Noha bolela a nemohl jsem z hlavy vyhnat vzpomínky na partu starých nudistů. Když jsem plaval, tak jsem si pořád představoval, že někde pode mnou, v hlubině, je také nějaká stará mrtvola a že mě chytne za nohu. Takové ty klasické nápady, které se vynoří pokaždé, když vidíte nějaký film nebo čtete knihu. William Wisting, hlavní vyšetřující případu, je na tom podobně jako já. Ztotožnil jsem se s ním, to je jasné, líbí se mi, jakým způsobem přemýšlí, jak jedná, jaký má pohled na svět. Lehnu si, uvelebím se v poloze, ve které mě noha bolí co nejméně a modlím se, aby mi zase nenatekla. Už je to dlouhé, ale nedá se nic dělat. Knihy mi zase jednou pomáhají přežít. 

Vždycky jsem měl rád knížky, ve kterých je nějaký starý násilný čin, které jsou zapeklité, ve kterých se musíte vydat po časové ose zpět. Také jsem si, ve chvílích, kdy už mě bolely oči, vyhledal historii rybníků, na které chodím plavat. Ona ta naše, plzeňská realita, zase tolik do té norské nemá daleko. Naleznete tu nedaleko jednoho sériového vraha, několik zabití, které dodnes připomínají křížky u cesty (jednou dokonce pro dvacet korun), jeden děsivý výbuch v továrně a o tom, co se dělo za války raději mluvit nebudu, protože to bychom zde byli hodně dlouho. Na civilní službě, když jsem ještě chodil běhat, jsem dokonce i já sám našel pobodanou mrtvou dívku. Jeden z nejhorších zážitků v mém životě. Když ale jdete jenom takhle po ránu kolem, tak je tu překrásně. Nedaleko hnízdí orel mořský,  příroda je svěží, vzduch čistý a voda má v sobě písek a nebo rašelinu, za kterou v lázních platíte těžké peníze. Miluji plavání, jakmile vidím někde vodní plochu, musím do ní vlézt.

Jen je to tentokrát trošku jiné, protože se mi dostala knížka do hlavy. Sucho tu máme také již pěkně dlouho a hladiny rybníků jsou poměrně nízko. Někdy, když je bouřka, tak všichni běží domů. Já počkám až do poslední chvíle, líbí se mi plavat i v dešti. Vylézám ven jen za blesků, to zase takový blázen nejsem, ale ta energie, která je ve vzduchu, je elektrizující. Cítil něco podobného i ten mladý kluk na motorce nebo mladá dívka, která zahynula před čtyřmi roky? To si musíte přečíst, prozrazovat vám to nebudu. Pravdou je, že mě tenhle thriller chytl zase jednou za vlasy a že jsem jej hltal, zapomínal dýchat, chodit na záchod a dokonce i jíst. Čeká mě hodně pracovní léto, přebírám po kolegovi jeho práci a tak nebude moc čas na cestování a už teď vím, že budu odpočívat hlavně u knih a u muziky. Bude to náročné, ale to je poslední roky tak nějak všechno. Možná jsem ale už jen jenom starý pes, který bývá častěji unavený. 

Sucho je pro mě přesnou definicí toho, co mám na severské krimi stále tolik rád. Je to napínavá kniha, která nejen, že mě nadchla, ale také jsem o ní přemýšlel. Temnota lidské mysli je svým způsobem fascinující. Do některých lidí by to člověk neřekl. Jenže realita bývá někdy hodně krutá a smutná. Jørn Lier Horst je letos ve skvělé formě a opět potvrzuje, že je dobré být jeho fanouškem. Závěr se tedy sám nabízí. Pokud se vám styl tohoto autora líbí, budete určitě nadšeni. Novinku nelze jinak, než doporučit. Za chvilku se zase vydám na cestu. Beru do rukou hůlky, sejdu dolů z kopce, ztratím se v lesích, až dorazím ke břehu. Svléknu se do plavek a odvracím pohled od nudistů. Vlezu do vody, která je po dešti pěkně studená. Trénuji chvilku nohu v písku, abych se potom nechal pohltit hlubinou. Snad mě nějaká mrtvola nechytne. Buďte dobří a děkuji vám za pozornost. Přeji hezký den, nejlépe s knihou. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Během horkého a suchého léta klesá hladina jezera Farrisvannet a na dně se objevuje to, co mělo zůstat navždy pod vodou. V bahně je zabořená motorka s tělem mladíka, po němž policie před osmi lety vyhlásila pátrání. Na opačném břehu je nalezen zlatý řetízek s písmenem A. Stejný nosila čtrnáctiletá Švédka, která před čtyřmi roky beze stopy zmizela. William Wisting stojí před dvěma zapeklitými případy a postupně rozkrývá pravdu, kterou někdo dlouho pečlivě skrýval.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 11. června 2026

Recenze/review - SOULBURN - Quantifying Cosmic Doom (2026)


SOULBURN - Quantifying Cosmic Doom (2026)
CD 2026, Testimony Records

for english please scroll down

Potkáváš je v temných ulicích, na opuštěných hřbitovech i v běžném životě. Vždy stojí ve stínu, s tváří ukrytou, s jedovatým úsměvem na tváři, s touhou po čerstvé krvi. Někdy na sebe berou podobu milých, příjemných lidí, jindy vypadají jako nestvůry z nočním můr. Krmí se bolestí, strachem, rádi sedávají na místech, na kterých se stalo něco zlého, ohavného. Tentokrát vystoupili z krvavé mlhy. Tví vlastní démoni, kteří tě provázejí od narození. Nezbývá, než je pozvat dál, ke společnému stolu. Nic jiného ti stejně nezbývá. Je tu nové album holandských SOULBURN a moje mysl i tělo jsou opět rozdrásány do krve. 

Jsem věrný fanoušek, který k smrti miluje atmosféru starých alb a který se vždy těší na další novinku od těchto maniaků. Kapela má svůj jasný, rozpoznatelný a typický rukopis. Dokáže být surová i krutá, hraje si s temnými a chladnými náladami jako šelma se svojí kořistí. Zároveň dokáže do skladeb vložit zvláštní, tajemnou, velmi podmanivou a melancholickou náladu. U nového alba se budete procházet špinavými ulicemi, navštívíte katakomby, opuštěná pohřebiště, i ruiny, ve kterých přebývají ti nejděsivější démoni. 


Nové album je ukováno z těch nejkvalitnějších surovin. Základem je prašivý, starý death metal, přidávány jsou potom mrazivé black metalové a záhadně bolestivé doomové ingredience. Pokaždé, když začnu "Quantifying Cosmic Doom" poslouchat, tak mám pocit, že čerpám energii odněkud z jiné, neuchopitelné dimenze. Jako bych byl napojen na něco velkého, majestátního, co nemůžu uchopit, ani definovat. Jsou to právě tyto magické chvíle, které dělají z nové nahrávky epesní dílo. U každé hudby, se kterou se setkám a mám o ní napsat pár skromných slov, tak hodnotím hlavně to, jestli je opravdová, zahraná od srdce, jestli mohu kapele její morbidní práci věřit a jestli je autentická. SOULBURN splňují veškeré mé požadavky, mají skvělý, dobře čitelný a zároveň řezající zvuk, zajímavý, děsivě zapamatovatelný motiv na obalu, ale hlavně přicházejí s muzikou, která je svým způsobem  jiná, zajímavá a kterou mě baví poslouchat stále dokola. Jednotlivé motivy mi pronikají postupně do krve, zadírají se pod kůži i do podvědomí. Jsou to ty krásné chvíle v mém životě, kdy jsem něčeho součástí, kdy ke mě hudba promlouvá, rezonuje celým mým tělem i myslí. Holanďané se nebojí ani lehce, v rámci předkládaných stylů, ale o to přesvědčivěji, experimentovat. Každé nové setkání s letošní deskou je pro mě zážitkem, ve kterém objevuji nové odstíny i zákoutí. Připadá mi a myslím si, že mi to všichni potvrdíte, že jsou pánové ve skvělé formě a opět nám dokázali, že patří mezi jména, která jsou již dávno zapsána krvavým písmem do knihy mrtvých. Potkávám je v temných ulicích, na opuštěných hřbitovech i v běžném životě. Vždy stojí ve stínu, s tváří ukrytou, s jedovatým úsměvem na tváři, s touhou po čerstvé krvi. Někdy na sebe berou podobu milých, příjemných lidí, jindy vypadají jako nestvůry z nočním můr. Krmí se bolestí, strachem, rádi sedávají na místech, na kterých se stalo něco zlého, ohavného. Záhadný, magický, temný a nekonečně chladný black death doom metalový obřad, u kterého potkáte své vlastní démony! Čekají na vás ve stínu a touží po čerstvé krvi! 

Asphyx says:

You encounter them in dark alleys, in abandoned cemeteries, and even in everyday life. They always stand in the shadows, their faces hidden, with a venomous smile on their lips, craving fresh blood. Sometimes they take the form of kind, pleasant people; other times, they look like monsters from nightmares. They feed on pain and fear; they like to linger in places where something evil and abominable has happened. This time, they’ve emerged from the bloody mist. Your own demons, who have accompanied you since birth. There’s nothing left to do but invite them in, to the table. You have no other choice anyway. The new album by the Dutch band SOULBURN is here, and my mind and body are once again torn to shreds. 

I am a loyal fan who loves the atmosphere of their old albums to death and who always looks forward to the next release from these maniacs. The band has its own distinct, recognizable, and signature style. It can be raw and brutal, playing with dark and cold moods like a beast with its prey. At the same time, it manages to infuse the songs with a strange, mysterious, deeply captivating, and melancholic atmosphere. On the new album, you’ll wander through dirty streets, visit catacombs, abandoned graveyards, and ruins inhabited by the most terrifying demons. 


The new album is forged from the finest raw materials. It’s built on a foundation of raw, old-school death metal, with chilling black metal and mysteriously painful doom metal elements added to the mix. Every time I start listening to "Quantifying Cosmic Doom", I feel like I’m drawing energy from somewhere in another, intangible dimension. It’s as if I’m connected to something grand and majestic that I can’t grasp or define. It is precisely these magical moments that make the new album a masterpiece. With every piece of music I encounter and am asked to write a few humble words about, I mainly evaluate whether it’s genuine, played from the heart, whether I can trust the band’s morbid work, and whether it’s authentic. SOULBURN meets all my criteria; they have a great, clear, and at the same time cutting sound, an interesting, terrifyingly memorable motif on the cover, but most importantly, they deliver music that is, in its own way, different, interesting, and that I enjoy listening to over and over again. The individual motifs gradually seep into my blood, burrowing under my skin and into my subconscious. These are those beautiful moments in my life when I’m part of something, when the music speaks to me, resonating through my entire body and mind. The Dutch aren’t afraid to experiment even slightly, within the presented styles but all the more convincingly for it. Every new encounter with this year’s album is an experience for me, in which I discover new nuances and hidden corners. It seems to me and I think you’ll all agree that these gentlemen are in top form and have once again proven to us that they belong among the names long since inscribed in blood in the Book of the Dead. I encounter them in dark streets, in abandoned cemeteries, and in everyday life. They always stand in the shadows, their faces hidden, with a venomous smile on their lips, craving fresh blood. Sometimes they take the form of kind, pleasant people; other times they look like monsters from nightmares. They feed on pain and fear, and they like to linger in places where something evil and abominable has happened. A mysterious, magical, dark, and infinitely cold black death doom metal ritual where you will face your own demons! They are waiting for you in the shadows, craving fresh blood!


about SOULBURN  on DEADLY STORM ZINE:





TRACKLIST
01. The Braveheart of Nightmares
02. Powehi, the Embellished Dark Source of Unending Creation
03. A Pyramid Absurd
04. An Impious Journey Through the Cathedral's Mouth
05. Stalactites of Molten Flesh
06. M87 - What Hopes To Be Born?
07. Iconox Spew Black at the Razor's Edge
08. Down Among the Stars
09. The Desolationist
10. In the Very Time That Will Rot Us
11. An Innocuous Swathe of Sky

LINE-UP
Twan van Geel - Vocals / Bass
Remco Kreft - Guitars
Eric Daniels - Guitars
Marc Verhaar - Drums


středa 10. června 2026

Recenze/review - THORIUM - Suburban Rot (2026)


THORIUM - Suburban Rot
CD 2026, Emanzipation Productions

for english please scroll down

Jakoby existovaly dva světy. Ten jeden, krásný, usměvavý, jak vystřižený z módních časopisů. Úspěšní muži a ženy, jejich děti, domy, dobrá práce a někdy i nekonečná prázdnota. V druhém světě je vše temné, bolestivé, ohlodané na kost. Lidé v něm umírají osamoceni, ve špíně a křeči. Jejich mrtvoly hnijí ve studených bytech. Když jedu ráno do práce, tam mám pokaždé pocit, že oběma světy projíždím. Stávám na zastávkách a na lavičkách polehávají polomrtví feťáci, abych pak přijel do práce, kde jsou všichni navenek krásní a usměvaví. Někdy se potom obě polohy života prolínají. Nové album dánských THORIUM je o předměstské špíně Kodaně, o beznaději, o bolesti a utrpení.

Není žádným tajemstvím, že mám pro tuhle smečku slabost. Je to vlastně jednoduché, pokaždé, když se setkám s jejich muzikou, tak mám pocit, že mi mluví z duše. Texty, hudba, jednotlivé postupy, melodie, riffy, tohle všechno dohromady tvoří celek, který je i mou krví. Novinka není výjimkou, naopak, spíše potvrzuje moji vášeň a nebál bych se napsat i závislost na morbidní práci, kterou Dánové vždy odvedou. 


Přečtěte si skvělý rozhovor, který jsem s kapelou v minulosti dělal, i recenze na předchozí nahrávky (vše je odkazováno pod dnešním článkem). Potom možná pochopíte, proč se mi líbí i nové skladby. Májí v sobě poctivost starých death metalových klasiků, vášeň, odhodlání, opravdovost, ryzost a naprostou autenticitu. Zkrátka věci, o kterých píšu často a které jsou pro mě zásadní pro to, abych si zařadil nějaké album i do své diskografie. Pokud bychom si spolu měli promluvit o zvuku, tak ten je v naprostém pořádku (Tue Madsen, Antfarm Studio). Je masivní, hutný, řezající a dobře čitelný. Obal působí temně i majestátně zároveň a ihned jsem si jej zapamatoval (autorem je John Quevedo Janssens). Hlavní je ale, ostatně jako vždycky, hudba samotná. Ta je doslova zabijácká. THORIUM uměli vždy velmi zkušeně balancovat mezi surovostí, temnotou a chladem. Novinka je velmi propracovaná, vše má své místo. Zároveň má v sobě takovou tu pradávnou živočišnost, působí až démonicky. Prostou pravdou je, že nejvíce vynikla síla "Suburban Rot" ve chvílích, kdy jsem velmi brzy ráno jezdil do práce. Opilci ještě nešli spát, bary měly stále otevřeno a ulice byly špinavé jako lidské svědomí. Postavy s prázdnými pohledy, pomalu chátrající, kdysi tak krásné domy, se pomalu měnily v ruiny. Kráčel jsem po špinavé dlažbě a lampy poblikávaly v podivných rytmech. Právě kolem projela bez zájmu policie. Všechny skladby jsou ohlodané na kost, věřím kapele opět každý tón, úder bicích, hudba se stala zase jednou i mojí součástí. Jsme naladěni na stejné vlně, jako bychom měli podobnou historii i pohled na současný podivný svět. I letos je pro mě, pro starého psa, velmi příjemné i drásavé, být fanouškem téhle smečky. Pánové jsou ve vynikající formě a nové album je nejen skvělým zásekem v řadě, ale i určitým mementem. Surové, na kost ohlodané death metalové album, které nastavuje zrcadlo současnému podivnému světu! Špína, beznaděj a nekonečná bolest špinavých ulic periferie! 

Asphyx says:

It’s as if there were two worlds. One is beautiful, smiling, as if cut out of fashion magazines. Successful men and women, their children, their homes, good jobs, and sometimes an endless emptiness. In the other world, everything is dark, painful, stripped to the bone. People there die alone, in filth and agony. Their corpses rot in cold apartments. When I drive to work in the morning, I always feel like I’m passing through both worlds. I stop at bus stops where half-dead junkies are sprawled on benches, only to arrive at work where everyone is outwardly beautiful and smiling. Sometimes, these two sides of life intertwine. The new album by the Danish band THORIUM is about the filth of Copenhagen’s suburbs, about hopelessness, about pain and suffering.

It’s no secret that I have a soft spot for this band. It’s actually simple: every time I encounter their music, I feel like they’re speaking from my soul. The lyrics, the music, the individual techniques, the melodies, the riffs all of this comes together to form a whole that runs through my veins. The new album is no exception; on the contrary, it only confirms my passion and I wouldn’t hesitate to call it an addiction to the morbid work the Danes always deliver. 


Check out the great interview I did with the band in the past, as well as reviews of their previous releases (all linked below today’s article). Then you might understand why I like the new songs, too. They embody the integrity of old death metal classics passion, determination, sincerity, purity, and absolute authenticity. In short, the things I often write about and that are essential for me to include an album in my own discography. If we were to talk about the sound, it’s absolutely top-notch (Tue Madsen, Antfarm Studio). It’s massive, dense, cutting, and clear. The cover art feels both dark and majestic at the same time, and I immediately remembered it (designed by John Quevedo Janssens). But the main thing, as always, is the music itself. It’s literally killer. THORIUM has always been very skilled at balancing rawness, darkness, and coldness. The new album is very polished; everything has its place. At the same time, it possesses that ancient animality, coming across as almost demonic. The simple truth is that the power of "Suburban Rot" stood out most during those early morning drives to work. The drunks hadn’t gone to sleep yet, the bars were still open, and the streets were as dirty as the human conscience. Figures with vacant stares, slowly decaying, once-beautiful houses were gradually turning into ruins. I walked along the dirty pavement as the streetlights flickered in strange rhythms. A police car just drove by, showing no interest. All the songs are stripped down to the bone; I trust every note and drumbeat the band plays once again the music has become a part of me once more. We’re on the same wavelength, as if we shared a similar history and perspective on this strange world. Even this year, for me an old hand it’s both deeply satisfying and heart-wrenching to be a fan of this pack. The guys are in excellent form, and the new album is not only a great addition to the series but also a kind of memento. A raw, stripped-down death metal album that holds a mirror up to today’s strange world! Filth, hopelessness, and the endless pain of the dirty streets of the outskirts!


about THORIUM on DEADLY STORM ZINE:







tracklist:
1. Abra Macabre 
2. Endless Disgust 
3. Open Wounds 
4. MG42 
5. Suburban Rot 
6. Shelter 
7. The Collector 
8. Bring the Children to Me 
9. The Undead 
10. Crucified 

Lineup:
JP - guitars
Jose Cruz - guitars
Daniel - drums
Jesper - bass
MHA - vokills



úterý 9. června 2026

Recenze/review - SKULLCHURN - Of Death and Rebirth (2026)


SKULLCHURN - Of Death and Rebirth
demo cassette 2026, Into It Records

for english please scroll down

Měl jsem kdysi v devadesátých letech kamaráda, který měl doma ve sklepě rakev plnou zahnívajících kazet. Jeho otec byl truhlář a vyráběl nábytek, aby se ale uživil, tak pracoval i pro jednu pohřební službu. Sedávali jsme tenkrát u reproduktorů a hltali všechno, co na sobě mělo lebku, co smrdělo sírou nebo jako rozkládající maso. Můj hudební vkus formovaly kapely jako POSSESSED, NECROVORE a samozřejmě všemocní a zásadní DEATH. O posledně jmenovaných se říká, že budete mít navěky nejraději album, které jste od nich slyšeli jako první.

U mě to bylo album "Human", u SKULLCHURN pravděpodobně "Scream Bloody Gore". Alespoň tak mi to na první a vlastně i na další poslechy připadá. Pánové a dáma mají za sebou již pestrou záhrobní historii. Působili v kapelách jako BURIAL REMAINS (omlouvám se, ale musím to napsat, já tuhle smečku miluju!), GRIM FATE, MASSIVE ASSAULT a SYMBTOMY. O kvalitu je tedy postaráno. Při společných seancích si opět připadám, jako bych se přehraboval v rakvi plné starých demonahrávek. Tahle smečka mě vrátila po časové ose zpět a udělala to velmi elegantně a s morbidní noblesou. 


Čas, strávený s demonahrávkou "Of Death and Rebirth" považuji ale nejen za nostalgickou vzpomínku. Líbí se mi, jak jsou nové skladby napsány, jak jsou nasáklé zkaženou krví. Mají v sobě pradávnou vášeň pro exhumaci starých plesnivých hrobů, takovou tu nutkavou touhu ničit a zabíjet hudbou. SKULCHURN to dělají s pověstnou krvavou jiskrou v oku. Hrají opravdově, reálně, surově, ryze a naprosto autenticky. Jasně, zlí jazykové budou tvrdit, že zde již všechno bylo, jenže já nemůžu jinak, než znovu zapnout play a vydat se na nekonečnou cestu bez konce. Pamatujete si horory z osmdesátých let? Nebyly dokonalé, co se týká techniky, ale báli jste se u nich a ohlíželi se za sebe, jestli nestojí ve stínu nějaký maniak s čerstvě nabroušeným nožem. Tak přesně takhle se cítím a vnímám tuhle nahrávku já, starý pes. Svět se samozřejmě od devadesátých let neskutečně změnil, je ale moc dobře, že stále existují, vznikají nové kapely, které hrdě nesou vztyčený prapor jediného, opravdového kovu smrti. Novinka je, a to vám klidně podepíšu vlastní krví, zahraná od srdce. A to je pro mě asi nejdůležitější. Připadám si, jako bych zase po letech sestupoval dolů do sklepa. Po stěnách stéká hnis a rakev je stále připravena. Přehrabuji se chvilku ve starých plesnivých kostech, abych si nakonec vybral kazetu s touhle nahrávkou. Má totiž v sobě všechno, co potřebuji a vyžaduji. Prašivý zvuk (Wim de Vries), stylový motiv na obalu, ale hlavně muziku, která se vám zadře pod kůži i do podvědomí. Kývám se spokojeně do rytmu, jako starý hrobník, kterého čeká kopání čerstvého hrobu do zmrzlé země. Těším se na další rakev i na to, až znovu zapnu play na svém přehrávači. Hnilobou, zkaženou krví a starou prašivinou nasáklý death metal, u kterého exhumujete svůj vlastní hrob! 

Asphyx says:

Back in the ’90s, I had a friend who kept a coffin full of moldy cassettes in his basement. His father was a carpenter who made furniture, but to make ends meet, he also worked for a funeral home. Back then, we’d sit by the speakers and devour anything that had a skull on it, that smelled of sulfur or like rotting flesh. My musical taste was shaped by bands like POSSESSED, NECROVORE, and of course the almighty and seminal DEATH. It’s said about the latter that the album you heard first from them will always be your favorite.

For me, it was the album "Human"; for SKULLCHURN, it’s probably "Scream Bloody Gore." At least that’s how it strikes me on first listen and actually on subsequent listens as well. These gentlemen and lady already have a colorful underworld history behind them. They’ve played in bands like BURIAL REMAINS (sorry, but I have to mention it, I love this pack!), GRIM FATE, MASSIVE ASSAULT, and SYMBTOMY. So quality is guaranteed. During our sessions together, I once again feel as if I’m rummaging through a coffin full of old demon recordings. This pack has sent me back in time, and they’ve done it very elegantly and with morbid nobility. 


But I don’t see the time I’ve spent with the demo “Of Death and Rebirth” as merely a nostalgic memory. I love how the new songs are written, how they’re steeped in tainted blood. They possess an ancient passion for exhuming old, moldy graves that compulsive urge to destroy and kill through music. SKULCHURN does this with that legendary spark of blood in their eyes. They play genuinely, realistically, rawly, purely, and absolutely authentically. Sure, the naysayers will claim that we’ve seen it all before, but I can’t help but hit play again and set off on an endless journey with no end. Do you remember the horror movies from the eighties? They weren’t perfect in terms of technique, but they scared you and made you look over your shoulder to see if some maniac with a freshly sharpened knife was lurking in the shadows. That’s exactly how I, an old hand, feel and perceive this recording. Of course, the world has changed incredibly since the ’90s, but it’s great that they still exist, that new bands are forming, proudly flying the banner of the one true death metal. This new release is and I’ll gladly sign this with my own blood played from the heart. And that’s probably the most important thing for me. I feel like I’m descending into the basement again after all these years. Pus is dripping down the walls, and the coffin is still ready. I rummage through the old, moldy bones for a moment before finally picking out the cassette with this recording. It has everything I need and demand. A gritty sound (Wim de Vries), a stylish cover design, but above all, music that gets under your skin and into your subconscious. I nod contentedly to the beat, like an old gravedigger waiting to dig a fresh grave in the frozen ground. I’m looking forward to the next coffin and to hitting play on my player again. Death metal steeped in rot, tainted blood, and ancient filth music that makes you exhume your own grave!


tracklist:
1. Of Death and Rebirth 
2. Cenotaph of Gore 
3. Endless Epidemic 
4. The Faceless One

band:
Duzl - Bass
Phil - Guitars
Wimaniac - Guitars
Carl-Cristian - Vocals



pondělí 8. června 2026

Recenze/review - CAEDEM - Tales of Bitter Ends (2026)


CAEDEM - Tales of Bitter Ends
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Přehrabuji se zase jednou ve starých prašivých kostech a přemýšlím nad smyslem života a smrti. Chodíme po světě, usmíváme se, milujeme, nenávidíme, zabíjíme, trápíme, aby z nás nakonec zbyla jen hromada zahnívajícího masa. Beru do rukou lopatu a kopu další hluboký hrob. Země je zmrzlá a na protějším náhrobku se usadil krkavec. Naklání hlavu na stranu a jeho oko má barvu krve. Poslouchám zrovna nové album švédských maniaků CAEDEM a připadám si zase jednou, jako bych se vrátil po časové ose zpět, do dob svého mládí.

Kapela má na svém kontě dvě EP a letošní nahrávka je jejich prvním dlouhohrajícím zásekem a příspěvkem do záhrobí. Nutno rovnou dodat, že se jedná o velmi dobře odvedené severské řemeslo, se vším, co k tomu patří. Ostré, mrazivé riffy, řev bestie, atmosféra velmi podobná té, kterou jsem se vám pokusil znázornit a popsat v úvodu dnešního článku. Tohle album je jako dobře seřízená motorová pila, kterou jednou budou rozřezány i vaše kosti. Vítejte v záhrobí!


Nahrubo nasekaná tma, ruka mrtvoly, která je chladná. Smrt čekající ve stínu, s nabroušenou kosou. Různé podoby umírání i stavy, které nastanou, až vaše tělo začnou žrát červi. Tohle všechno zde dostanete mírou vrchovatou. A ještě něco navíc, jakousi pradávnou energii, tlak, sílu, kterou má tahle smečka, stejně jako já, dávno zakódovanou v DNA. Zvuk je starý, prašivý, mrazivý a řeže tou správnou stranou nože. Chtěli byste nějaké jména, kterými se tahle smečka inspirovala? Jistě, napadají mě třeba ENTRAILS, DISMEMBER, ENTOMBED, NIHILIST, INTERMENT. Je to zkrátka velmi dobře zahraná klasika, která má v sobě poctivé, opravdové chvění, touhu ničit a zabíjet hudbou. Kapela vyšla ze švédského podzemí a přinesla nám pradávné ozvěny z prokletých pohřebišť. Lebky jsou zase jednou vyrovnané na hromadu, hroby exhumovány a vy si můžete naplno vychutnat skladby, které vás strhnou do hlubiny. Jasně, podobných kapel je dnes spousta, ale jen některé v sobě mají opravdovost, ryzost a naprostou autenticitu. CAEDEM patří mezi vyvolené. Navíc mě baví jejich letošní album "Tales of Bitter Ends" opravdu poslouchat. Chřestí se zde pytlem plným kostí a zombie zase jednou lezou z děr. Mají v očích touhu po čerstvém mase. A vy máte, ostatně jako vždy, dvě možnosti. Buď se nechat sežrat a užít si tohle album naplno a nebo utéct. Co si zvolíte? Osobně se rád stanu jedním z nemrtvých, koneckonců, to jsem již odnepaměti. Vážení a milí čtenáři, pokud rádi trávíte svůj čas ve starých katakombách a máte raději stín a chlad, než světlo, buďte vítáni. Tohle album vás pohřbí zaživa! Švédské death metalové ozvěny ze starých pohřebišť! Perfektně seřízená HM-2 motorová pila!


Asphyx says:

Once again, I’m rummaging through old, rotten bones, pondering the meaning of life and death. We walk this earth, smiling, loving, hating, killing, tormenting—only to end up as nothing more than a pile of rotting flesh. I pick up a shovel and dig another deep grave. The ground is frozen, and a raven has settled on the tombstone across from me. It tilts its head to the side, and its eye is the color of blood. I’m listening to the new album by the Swedish maniacs CAEDEM, and once again, I feel as though I’ve traveled back in time to the days of my youth.

The band has two EPs to their credit, and this year’s recording is their first full-length release and contribution to the afterlife. It must be said right away that this is a very well-executed piece of Nordic craftsmanship, with all the trimmings. Sharp, icy riffs, the roar of a beast, an atmosphere very similar to the one I tried to depict and describe in the introduction to today’s article. This album is like a well-tuned chainsaw that will one day cut through your bones. Welcome to the afterlife!


Roughly chopped darkness, a corpse’s hand, cold to the touch. Death waiting in the shadows, with a sharpened scythe. The various forms of dying and the states that arise once worms begin to devour your body. You’ll get all of this here in spades. And something extra—a kind of ancient energy, pressure, and power that this pack, just like me, has long had encoded in its DNA. The sound is old, grimy, chilling, and cuts with the right edge of the blade. Would you like some names that inspired this pack? Sure, ENTRAILS, DISMEMBER, ENTOMBED, NIHILIST, and INTERMENT come to mind. It’s simply a very well-played classic that carries an honest, genuine tremor, a desire to destroy and kill with music. The band emerged from the Swedish underground and brought us ancient echoes from cursed burial grounds. Skulls are once again piled high, graves exhumed, and you can fully savor songs that will drag you into the depths. Sure, there are plenty of similar bands today, but only a few possess genuine sincerity, purity, and absolute authenticity. CAEDEM is among the chosen few. Plus, I’m really enjoying listening to their album from this year, "Tales of Bitter Ends". They’re rattling a sack full of bones, and the zombies are crawling out of their holes once again. Their eyes are filled with a hunger for fresh flesh. And you, as always, have two options. Either let yourself be devoured and enjoy this album to the fullest, or run away. Which will you choose? Personally, I’d love to become one of the undead after all, I’ve been one since time immemorial. Dear readers, if you enjoy spending your time in ancient catacombs and prefer shadow and cold to light, you are welcome here. This album will bury you alive! Swedish death metal echoes from ancient burial grounds! A perfectly tuned HM-2 chainsaw!



Tracklist:
1. The Werewolf Of Wysteria
2. Killing Spree 
3. Polarized 
4. Tales Of Bitter Ends 
5. Embrace The Dark 
6. Gone With The Cult 
7. The Purgatory Express 
8. In Flames
9. Altar Of Blood 

band:
Guitar: Charlie Fryksell 
Guitar: Anton Forsman 
Bass: Christian Dehlin 
Drums: Emil Renshammar


neděle 7. června 2026

Recenze/review - SIK SALVATION - I.R.E. (2026)


SIK SALVATION - I.R.E.
CD 2026, Last Throne Production

for english please scroll down

Je to pravda a nebo sen? Zavřený ve staré kobce, svázaný ve svěrací kazajce, připojený k elektrickému proudu. Léčba pokračuje úspěšně, dá se ovládat, nemá žádný názor a plní veškeré příkazy. Reaguje na všechny potřebné podněty. Probudím se z děsivé noční můry a jsem v šoku, protože realita je ještě horší, než sen. Poslouchám již nějakou dobu nové album slovenských SIK SALVATION a mám neodbytný pocit, že se pokaždé, když zapnu play, procházím po staré, dávno opuštěné psychiatrické léčebně.

Co je normální a co už ne? Ptám se stále dokola, řvu to do tmy a odpověď nepřichází. Jediný, s čím jsem si absolutně jistý je, že se novinka povedla po všech stránkách. Na fanoušky jsou ale kladeny určité požadavky. Musejí mít rádi severský death metal, temnotu, chlad a měli by se alespoň trošku zajímat o filozofické otázky života a smrti. Lukáš Trón, hlavní a jediný protagonista kapely, má svůj vlastní rukopis, styl, což se v dnešní umělé době rozhodně počítá. 


Na novém albu naleznete spoustu hostů a všichni odvedli skvělou práci. Líbí se mi, že i přesto, že jsou v současnosti SIK SALVATION spíše projektem jednoho člověka, není jejich tvorba roztříštěná. Navíc má novinka parádní, dobře čitelný, řezající zvuk, i zajímavý obal, který krásně koresponduje s hudbou samotnou. Tohle není kapela, která by vymýšlela nové směry, byla progresivní, nad kterou by se rozplývali profesionální hudební kritici. Ne, všechno tu už bylo. Jenže když ona se nová nahrávka velmi dobře poslouchá, naleznete na ní spoustu zajímavých momentů. A také má nezaměnitelnou pochmurnou, nebál bych se napsat až doomovou (i když to také není přesné, protože mi svojí náladou přijde novinka i norsky black metalová) atmosféru. Nejlepší přístup k nové muzice se u mě nezměnil po několik desetiletí. Vždycky si sednu, zapnu play a nechám na sebe skladby jen tak působit. Pokud dojde ke vzájemnému přenosu emocí, kapelu podpořím recenzí. U "I.R.E." jsem si opravdu připadal jako zavřený v plesnivé kobce. Po stěnách stékala špinavá voda i vzpomínky na bolest. Riffy se mi zařezávaly do mozku, hluboko do podvědomí, bicí tepaly ve stejném rytmu jako moje srdce. Je znát, cítím to, vnímám celým svým tělem, že Lukáš Trón ohlodal svoje nápady až na kost. Melodie jsou opravdové, ryzí, uvěřitelné a naprosto autentické. Mají v sobě jakýsi neklid, melancholii opuštěných ruin i nočních můr. Za mě osobně vám mohu novinku jenom doporučit. Pokud se rádi necháváte unášet na krvavých vlnách chladné řeky smrti, neváhejte ani chvilku. Je to pravda a nebo sen? Zavřený ve staré kobce, svázaný ve svěrací kazajce, připojený k elektrickému proudu. Léčba pokračuje úspěšně, dám se ovládat, nemám žádný názor a plním veškeré příkazy. Temný a chladný death metal s podmanivě krvavou atmosférou! Potkáte své vlastní démony! 

Asphyx says:

Is this real or a dream? Locked in an old dungeon, strapped into a straitjacket, hooked up to an electric current. The treatment is proceeding successfully; he can be controlled, has no opinions of his own, and obeys every command. He responds to all necessary stimuli. I wake up from a terrifying nightmare and am in shock, because reality is even worse than the dream. I’ve been listening to the new album by the Slovak band SIK SALVATION for some time now, and I have the nagging feeling that every time I press play, I’m walking through an old, long-abandoned psychiatric hospital.

What is normal and what isn’t? I ask myself over and over, screaming it into the darkness, but no answer comes. The only thing I’m absolutely certain of is that this new release is a success in every way. However, certain requirements are placed on the fans. They must love Nordic death metal, darkness, and cold, and they should be at least a little interested in the philosophical questions of life and death. Lukáš Trón, the band’s main and sole protagonist, has his own signature style, which definitely counts in today’s artificial age. 


The new album features a host of guest artists, and they’ve all done a fantastic job. I like that even though SIK SALVATION is currently more of a one-man project, their work doesn’t feel fragmented. Plus, the new album has a great, crisp, cutting sound, as well as interesting artwork that beautifully complements the music itself. This isn’t a band that’s breaking new ground, being progressive, or one that professional music critics would rave about. No, it’s all been done before. But the new album is a pleasure to listen to, and you’ll find plenty of interesting moments on it. It also has an unmistakably gloomy I wouldn’t hesitate to call it downright doom-like (though that’s not entirely accurate, since the album’s mood also reminds me of Norwegian black metal) atmosphere. My approach to new music hasn’t changed in decades. I always sit down, hit play, and just let the songs wash over me. If there’s a mutual exchange of emotions, I’ll support the band with a review. With “I.R.E.”, I really felt like I was locked in a moldy dungeon. Dirty water and memories of pain ran down the walls. The riffs cut deep into my brain, deep into my subconscious; the drums beat in sync with my heart. You can tell I feel it, I sense it with my whole body that Lukáš Trón has stripped his ideas down to the bone. The melodies are genuine, pure, believable, and utterly authentic. They carry a certain restlessness, the melancholy of abandoned ruins and nightmares. Personally, I can only recommend this new release. If you like to let yourself be carried away on the bloody waves of a cold river of death, don’t hesitate for a moment. Is it reality or a dream? Locked in an old dungeon, bound in a straitjacket, hooked up to an electric current. The treatment is proceeding successfully; I let myself be controlled, I have no opinion of my own, and I obey every command. Dark and cold death metal with a captivatingly bloody atmosphere! You will encounter your own demons!


about SIK SALVATION on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
1. In Ravageous Eclipse 
2. No Salvation For the Weak 
3. Rivers of Hate 
4. Morbid Psychapathy 
5. Incarnaged 
6. Thy Flesh ...Be My Noose 
7. Ultimate Abomination 
8. Disciples 

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý sedmdesátý třetí - Hákové kříže na zdi


Příběh pětistý sedmdesátý třetí - Hákové kříže na zdi

Jdu zrovna přes Mírové náměstí v Mladé Boleslavi. Pod křivák mi proniká chlad a občas se otřepu zimou. Vezmu to kolem soudu, zadem, uhnu před bývalými kasárnami, ve kterých bývali Rusáci. Na Klenici se pohupují kachny. Hergot, já zase zapomněl. Moje milé tetičky mě minule prosily, abych jim přinesl basu Podkováně. Znovu obnovený pivovar patřil prý kdysi dávno někomu z našich příbuzných. Obě dámy ctí tradice. Pokaždé si každá otevře jednu lahev, vypije tak polovinu a potom zazátkuje zbytek špuntem, co se v polovině ohýbá. Přijde mi to pokaždé trošku vtipné, ale tety jsou staré a prožily si toho tolik, že je to na několik životů. Mám je od srdce rád. Jejich úsměvy, koláče, čaj v malých šálcích. Ale hlavně vyprávění. Nějak jsem dospěl do stádia, že chci od nich slyšet všechno. Dokud tu jsou a mohou mi předat své vzpomínky.

Bývá to pro mě ale hodně těžké. Prožily Osvětim, jako dvojčata si zažily hnusné pokusy. Jsou obě spolu s mým strýcem osobami, které by si zasloužily samostatné knihy. Pokaždé, když odcházím, tak mi je do breku. Nedávám na sobě nic vidět, ale pláču dovnitř. Chtěl bych je obejmout, že to všechno přežily, že zůstaly silné, usměvavé, že když jsem s nimi, tak mám pocit bezpečí. Velké ženy, i když malé vzrůstem. Hergot, co to je? Na zdi jejich domu je namalovaný hákový kříž. Červenou barvou nebo krví. Chvíli stojím jako solný sloup a nemůžu tomu uvěřit. Hlavou mi začnou lítat jako divé šílené myšlenky. O tom, že jsou židovského původu se tak nějak ví, koneckonců nejsou v ulici samy. Ale stejně jako jsem nikdy nechápal vtipy o koncentráku, tak nedovedu pochopit ani to, jak někdo může udělat takové zvěrstvo. Otevřu opatrně branku a když jdu kolem staré broskvoně, leknu se podruhé. Za rohem stojí jedna teta, motyčku v ruce. Ve tváři strach a bolest. Kdo tohle může udělat? Nechápu to. Jdu za nimi, obejmu je, omluvím se za to, že jsem nepřinesl pivo a vezmu do rukou hadr a kýbl.

Je to krev, asi prasečí. Z popraskané zdi to jde velmi blbě. V ulici jakoby najednou bylo temno, zlo. Možná k tomu přispěla i mlha, která mi zase začala zalézat do kostí. Když jsem skončil, tak jsem přemýšlel o tom, jestli to byli skinheadi. No, to snad není možný. Ámos je myslím pořád zavřený a zbytek tak nějak buď dospěl a nebo se na to vybodl. Copak o to, nácků je v Čechách pořád hodně, ti asi nevymizí nikdy, ale tak nějak jsem myslel, že když už máme tu demokracii, že se s tímhle ksindlem dávno zatočilo. Jenže očividně ne. Přemlouvám tetičky, aby zavolaly policii, ale nechtějí. Jedna sedí v koutku, vyděšená a smutná. Ten, kdo tuhle ohavnost udělal, jim vrátil spoustu hrozných myšlenek. Víte co, mé milé tety, já teď půjdu a dojdu vám pro pivo. Udělám to a když se vracím, tak na stole voní čerstvý jablečný koláč z čerstvých  jablek. Takových těch malinkých, červivých ze zahrádky, z těch je stejně nejlepší. Přičichnu a pak se konečně všichni začneme usmívat. Celý večer se odehrává v takovém podivně neklidném duchu. Nikdo nemá náladu na příběhy ze starých časů války a tak jdu domů kolem půlnoci spíše zkroušený. 

Nemůžu spát. Jak mohl někdo něco takového udělat? Copak to lidem nestačilo? Já nevím jak vy, ale já když viděl několik dokumentů z Osvětimi, tak se mi jednak chtělo zvracet a jednak mi bylo děsně smutno, že jsou něčeho takového lidé vůbec schopni. A to máme všechno jen zprostředkovaně, ne jako tety, které byly přímo tam. Některé věci, které mi vyprávěly, si nechám navždy pro sebe. Slíbil jsem jim to. Nejhorší na tom je ale to, že to celé nechápu. Jak holokaust, tak i hákové kříže na zdi. Proč by chtěl někdo ublížit kdysi dvou roztomilým děvčátkům a proč teď dvěma elegantním usměvavým dámám, které by mouše neublížily? Myslel jsem si, že tohle už máme jako lidstvo za sebou. Byl jsem ve svých dvaceti samozřejmě pořád hodně naivní. Myslel jsem si, že svět musí fungovat jako v knihách, které jsem tak rád četl. Tak nějak podvědomě přeci musí dobro nakonec zvítězit, ne? Pokud bych si to nemyslel, tak bych tu byl zbytečně. Spím asi dvě hodiny a když druhý den jedeme na chalupu, jsem jak mátoha. Mámě raději nic neřeknu. Musím tomu přijít na kloub sám. Prostě musím. Tetičkám to dlužím.

Problém je, že chodím na brigády, makám na chalupě, studuji v Plzni. A tak aspoň, pokaždé, když jsem v Boleslavi, tak běhávám se psem kolem jejich domu, abych třeba náhodou toho hajzla potkal. Představuji si snad mladého kluka, co ještě nemá rozum. Někoho, na koho stačí zařvat a třeba, snad, mu dojde, že je kretén. Jenže nemůžu nikoho chytit. Další hákový kříž, další hanlivý nápis. Na tetičkách se to podepisuje. Vidím to na nich. Jak křehnou, jak jsou jakoby schoulené do sebe. Mají špatné sny, ve kterých je mučí esesáci. Ve kterých musí pochodovat v zimě bez bot. Ve kterých jsou jim činěny tak nelidské věci, že se je bojím napsat. Hergot lidi, co to s vámi je? Proč? Komu tohle může dělat dobře? Vaří se mi krev v žilách a toužím po tom, toho hajzla chytit a před tím, než ho předám policajtům, ho trošku pocuchat. Jsem až vyplašený ze svého vzteku. Chci brát spravedlnost do svých rukou, i když moc dobře vím, že je to špatný. 

Napadne mě jedna věc. Obejdu sousedy. Promluvím s nimi. Jsou hodně vstřícní. Většinou velmi staří lidé, které to taky štve. Poprosím je, aby dávali pozor. Staříci, ač jsou vetší a slabí, se k tomu postaví jako chlapi. Jasně, nemusíš mít strach. Tetičky jsou zlatý ženský. Postaráme se o ně. Jsem až dojatý. Správní chlapi a ženský. Takhle to má být. Lidé se musí umět postavit zlu. Jasně, někdo by mávl rukou. Nějaký nápisy a co jako? Máme svobodu ne? Ale ono to takhle není. Stejně jako bych chtěl odstranit pozůstatky komoušů, tak mě štve i tohle. Jsme mi to stejně divná země. Nějak neumíme zlo potrestat, označit, říct na rovinu, kdo byl svině. Bohužel, je to vidět všude kolem. Navíc se to přenáší, tahle připosranost, na další a další generace. Možná jsme jen moc mírní nebo lhostejní? Netuším. Vím jen to, že v téhle ulici je zdravé jádro. Dobří lidé. Jak prosté, co? 

Jeden z pánů v letech je vášnivý fotograf. Když se vrátím asi po měsíci a jdu tety zkontrolovat, tak na mě zavolá. Mladíku, mohl byste prosím, asi něco mám. Jen musím fotky vyvolat. Fotí ještě na film a tak jsem napnutý jako struna. Čekám v pokoji, s nezbytným šálkem ručně mleté kávy. Jeho manželka má vlasy sepnuté do drdolu a kolem úst vrásky od smíchu. Rádi pomůžeme, sami jsme byli na nucených pracích v Reichu. Tohle se nesmí opakovat. Pán vyleze z fotokomory a jde pomalu ke mě. Podívá se na mě, je celý bledý a řekne jen - Karel. Ukáže mi obrázek, na kterém je muž tak v jeho věku. Nechápavě se zeptám. To jako fakt? Jenže není pochyb. Je chycen přímo při činu. Navíc se dívá přímo do objektivu. Kdo to je? Jdeme všichni k tetám. Vypadáme jako smuteční průvod. A já netuším proč.

Mám se to dozvědět během chvilky. Obě se musí posadit, zjištění autora hákáčů je také šokuje. Karel? Šeptají do ticha. Chvíli nikdo nic neříká a pak se rozmluví všichni najednou. Tenhle chlap je měl údajně udat gestapu, celou rodinu. Většina skončila v plynu. Nikdo mu nikdy nic nedokázal. Ale udavačem byl. Znáte to, tolik častý český příběh. Škodil za války a po ní pokračoval, akorát u komoušů. O kolika jenom takových jsem já už slyšel a četl? Poprosím o fotku a adresu. Je to jen pár ulic. Tety mají malý domek, se zahrádkou. On bydlí v obrovské vile. Má tam dva vlčáky. Zazvoním. Nějak se nebojím. Nevím, co budu dělat, něco ale musím. Kdybych mu to měl jenom říct, podívat se tomu hajzlovi do očí. Co je? Vyleze chlápek s obličejem ještěra. Představím se a i když mě chvilku posílá kamsi, tak mu ukážu fotku. Zažene psy a pustí mě dovnitř. Nejdřív mu chci dát pěstí. Za všechny. Ale neudělám to. Musím zjistit proč to dělá. Působí vychytrale, ale není moc vzdělaný. Mluví jako lopata a po asi čtvrt hodině zjistím, že je to vlastně jednoduché. On rád ubližuje lidem. Líbí se mu, když někdo trpí. Nasává a žije z bolesti. 

Už toho mám dost. Chytnu ho pod krkem a začnu mu řvát do obličeje. Normálně mu vyhrožuju, že jestli se to bude opakovat, tak si pro něj dojdu. K tetám se nebude přibližovat. Nejdřív vzdoruje, vzteká se, je jako malý dítě, ale potom vyměkne. Netuším, jestli to na mě hrál, asi ano, nemyslím si, že by se lidé jako on dokázali nějak změnit, ale hákové kříže na zdi přestanou. Tetičkám se uleví. Zase začínají být veselé. Fotku si ale pro jistotu schovám. Dáme si každý jednu Podkováň, tentokrát celou a když potom jedu druhý den do Plzně, tak mám dobrý pocit. Snad, snad už se to nebude opakovat. Hřeje mě u srdce, že jsem se postavil na správnou stranu. Navíc mi tety slíbily příště ten vynikající koláč. Třeba budou mít chuť i vyprávět. Nesmíme zapomínat. Jinak nás to semele. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine