Příběh čtyř stý šestý - Dobré duše
Je super, že cestujeme spolu. Jen je ve vlaku velká zima. Starý vagóny, kterým někdo říká dobytčák a jeden chlápek o nich dokonce mluví jako o těch, kterými vozívali Němci Židy do Osvětimi. Co je to zase za debila? Ptá se mě moje žena, ale já ji neslyším. Mám na uších sluchátka. Pouštím si Obituary a kývám hlavou do rytmu. Sundá mi je a zopakuje otázku. Nevím, cože? Vysvětlí mi náckovské řeči spolucestujícího. Je opilý a blábolí něco o tom, že nechápe, jak může mít taková hezká blondýna někoho tak nečistého, jako jsem já. Nejdřív nevím, která bije a pak mi dojde, že prostě jenom zapomněl. Lidé to dělávají. Pošlu ho do prdele a pak dokonce vykopu z kupé. Nevím, koho to zase napadlo vyrazit z Prahy vlakem. Autobusem je to do Jablonce o hodně rychlejší. To jsem vymyslela já, myslela jsem, že to bude pohodlnější. Ale co, usměju se a přijmu housku se salámem. Klepu se zimou, protože jsem předal svůj svetr gentlemansky svojí milé. Za ty zdvihnuté koutky u pusy a lesk v očích bych šel světa kraj. A tam umrzl.
Nácíček je posledním špatným člověkem, kterého celý víkend potkáme. Vystoupíme nahoře nad Jabloncem, jsou tu sklady uhlí a zrovna nakládají. Kolem se vznáší prach a z něj vylezou děsně vysmátí Venca a Petra. Jestli věříte takovým těm psychologickým poučkám, že si uděláte názor na člověka během několika prvních okamžiků, tak tady jsme si sedli všichni ihned. Dostaneme lahváče a moje milá všechny překvapí, že vypije půlku na ex. Dnes už by to nedala, protože je za dámu, ale tenkrát, to víte. Byli jsme mladí a nadšení do každé legrace a špatnosti. Venca mě obejme a pošeptá mi, ty vole to je nádherná ženská. Dmu se pýchou, protože na jeho názoru mi hodně záleželo. Sejdeme dolů do města, pak zase nahoru k radnici a tam v jedné hospůdce v podzemí ladíme formu na večer. Hele, na chalupu pojedete až zítra. Zatím si hodíte bágly k nám a zakalíme. Řekneme, že ano, co taky jiného. Zapálíme si a báníme a vedeme děsně světácký řeči. Ale děláme si samozřejmě prdel, jsme pořád oba z malých měst, nemáme zatím pražský manýry. Víte, aby měli čtyři lidi stejný smysl pro humor, to se jen tak nevidí.
Dnes by se řeklo, že se smějeme černým a nekorektním vtipům. Někdo, kdo nás nezná, by nás považoval i za sprosté. Předháníme se v hláškách a řehtáme se tak, že se jedna dvojice dokonce zvedne, kroutí nevěřícně hlavou a odejde. Výčepák nám řekne, že to jsou stejně debilové, že nechlastaj, že žerou nějaký kořínky nebo co a není z nich žádná útrata. To chudák ještě neví, že jednou po něm podobné věci budou vyžadovat všichni. Zatím je ale vše v pořádku. Dáme si gáblík, nacpeme se k prasknutí a pak jdeme do podkrovního bytu hned u náměstí. U dolního. Kolem tedy bydlí spousta cikánů, ale bydlení je to jako klícka. Petra zařizovala a my si děláme prdelky, když nám ukazuje nábytek. Mluví tak hrozně sexy slovensky, že s ní laškuju. Vše samozřejmě v rámci kamarádství. Jak vlastně vzniká přátelství? U kluků to chápu, ale také vím z vlastní zkušenosti, že se často rozkmotříme, když přijdou ženy. Řeklo se bez bab vole, tak proč ji pořád taháš sebou? Očividně ji to s náma nebaví? Znáte to? Tak to se nám nestalo. Tedy s Vencou a Petrou.
Vypráví nám, jak makají, jak ráno vstávají, jak dávají korunku ke korunce, jak chtějí budovat svůj život a vztah. Přijde i řeč na děti a v tom máme všichni jasno. Chceme je, jen co budeme mít kde hlavu složit. Ale dost filozofie, vás asi stejně nejvíc zajímá, jak jsme se opili. Tedy, bylo to mocné. Prolezli jsme nejdřív asi deset hospod, pak barů, tančili jsme v klubech, kam bych normálně nikdy nevlezl. Dělali jsme ostudu a nakonec vzali k ránu bágly a šli na chalupu. Ani nevím, co nás to popadlo. V pokojích je morna a přijde na nás soused, myslel si, že jsme zloději. Dám mu napít z lahve a řeknu mu, ty vole, už si viděl někdy zloděje, který krade brzy ráno? U sousedky zase zakokrhá kohout, probudí Vencu, který jen v trenýrkách vyběhne před chalupu, poblije mojí mámě záhonky (ten rok byla velká úroda) a snaží se zabít kohouta bačkorou. To zase probudí paní odvedle, která vyběhne se sekyrou a pokusí se zabít Vencu.
Vše dopadne dobře, jen prý slepice, chuděry, několik dní nesnesou ani vejce. Náš hrdina usne a my se tlemíme, až se za břicho popadáme. Chvíli ležím v posteli u studených kamen, holky vedle mě a povídáme si. Nakonec chvilku zaberu, ale ne moc na dlouho, protože mi slečny zacpávají nos, já se dusím a nemůžu chrápat. Raději vstanu, seberu ze špajzu rum, co má máma do čaje (protože jí prý nechutná voda z kohoutku) a udělám si takovou tu vtipnou a milou hladinku. Jenže pak se nudím a začnu prudit. Nejdřív vzbudím Vencu, kterej se oklepe a nejdřív neví vůbec nic o slepicích, kohoutech, sousedech, ani pokusech o vraždu. Dáme pivo? Dáme. Musím ale do sklepa, kde uklouznu, narazím si záda a odřu lokty. Jsem já to ale nemehlo. Dnes bych mohl vydělat majlant, kdybych to sdílel s celým světem a všichni by se mi smáli. Jenže to tenkrát nejde, tak to jen všem říkám a ukazuju jim krev. Mám z toho děsnou srandu, až tedy do doby, než se probudí blondýnka, seřve mě, že bych mohl dostat sněť a vyčistí mi to kysličníkem. Naschvál u toho děsně řvu, aby bylo vidět, že jsem tejranej.
Vezmeme do batohu lahváče a jde se na klasickou tůru na Černou studnici. Jdeme lesem, nikde ani živáčka, je brzy. Nám to ale nevadí. Děláme si jakože křížovou cestu, na každém zastavení si dáváme pivko a vedeme náboženský řeči. Petru to trošku nejdřív mrzí, protože je původně z katolický rodiny, ale když ji řeknu, že když je teď punkáč, tak by měla dělat rotyku, tak je pak jak padlá abatyše. Chybí snad už jenom kříž mezi nohama, fuj, co mě to napadá, to jen abyste věděli, jaký vznešený vtípky jsme měli. Poslední metry jdeme motokrosářskou dráhou, která je hodně příkrá. Po kamenech skáčeme jak kamzíci, lahváče nám cinkají v batozích a děvčata si chodí přičápnout do mlází. My jsme děsný démoni, protože čůráme do mraveniště, jakože prší vy volové, dělejte něco. Pak Vencu jeden červenej, nasranej mravenec kousne do lýtka a on zařve. V lese se nekřičí, buď rád, že tě nekousl jinak. Petra dodá: "Do kokota? To by ma mrzelo". Mě to přijde tak vtipný, že to říkám celou cestu a pořád to v různých situacích opakuji.
Boucháme na dřevěné dveře boudy na vrcholku. Kurva, my chceme pivo. Kluci neblbněte, nikdo tu není. Ale je, ozve se okna nad námi. Tebe já znám, ty si dole ze vsi, že jo? Řeknu, že ano a on nám otevře. Tebe já pamatuju jako malýho, vy jste s klukama pěkně řádili. Nojo, bylo nás osm bratranců a byli jsme jak gang. Vzpomínáme. Cítím svoje kořeny. A je mi tu moc dobře. Narazí kvůli nám sud Plzně, protože jsme ta návštěva. Hele a až dostuduješ, budeš bydlet tady, u bábi? Podívám se na svoji budoucí ženu a ona přikývne. Škoda, že to nikdy nedopadlo. Ale to je jiný vyprávění. Zatím pijeme a jsme jak žoky. Dáme oběd, chodíme na záchod do vedlejší budovy, je nám zima. Večer se tu tancuje, doufám, že zůstanete. Kývneme hlavou na souhlas, co taky jiného. Přijdou místní, vzduchem létají hlášky. Dřevorubci, skláři, pár chalupářů. Je nám fajn. Muzikanti umí dokonce hrát a i když dávají samé profláklé kusy, k atmosféře to tak nějak krásně sedne. Venku fouká a když vylezete na chodbu, slyšíte meluzínu. Spustí se déšť a několikrát vypadne elektřina. Nám ale nevadí nic. Jen popíjíme, kecáme, tančíme ploužáky. Při jednom mi řekne Petra, jak nás má ráda.
My tebe taky křepelko, máme chvilkovou alkoholickou filozofickou indispozici, kdy si potvrdíme, co si myslíme. Že se budeme vídat, že je super, že jsme se našli. Kdybyste nás viděli, aby by kolem nás byla aura, jak jsme zářili. Bolela mě huba od smíchu, blondýnka byla přítulná a pivo u mé ruky. Chyběl snad jen ten metal nebo aspoň rock. Ale to se dá přeci také zařídit, pánové a dámy, řekne mi výčepák, když si postesknu nad diskohity. Přijde za mnou zpěvák a cože bych si představoval. Dobře, jen přikývne a za hodinu mu musím poslat lahev rumu, protože hrály vypalovačky, Suchýho a Šitra, Voskovce, samý dobroty. Svíjíme se jako nějaký žížaly, Venca poguje a učí to i nějaký holky z Prahy. Já dělám headbanging na Když měsíc rozlije, světlo své po kraji. Končíme v rauši a musejí hrát pomalu, aby jsme neroztřískali celý sál. Strhneme totiž všechny. Starý i mladý. Jo, chlastávalo se to tenkrát na horách. Na závěr dáme ploužáčky a odmítneme nabídku přespání.
Možná jsme měli, protože venku je děsnej nečas. Nejdřív z prdele vyprávím, jak tu loni zařval nějaký chalupář na Silvestra, protože ožralej zabloudil a umrzl. Přidám i paní, původem Němku, co uklouzla na cestě před domem a našla ji až pošťačka na jaře. Je temno, hromy a sem tam blesk. Leje. Ale znám to tady jako vlastní boty, prolezl jsem jako malý, každý kout. Dělá mi i trošku dobře, že mi všichni věří. Jdeme, řeknu a vydáme se lepší cestou, než jsme sem šli. Držte se u mě, hlavně se nerozdělujte. Zabloudit můžete na pár metrech. Budete se motat v kruhu. Nasadím tempo. Vláčím za sebou blondýnku, za ní Petru a poslední jde Venca. Občas někdo blinká, ale jinak jdeme slušně. V chalupě je morna. Snesu spacáky, zachumláme holky, protože toho nemají moc na převlečení a pak usneme jako zabití. Netopíme, protože jak jsme chlastali, tak jsem nenasekal dříví, sorry.
Dušinky moje, vstávejte, použiju slovní spojení mojí babičky. Udělám čaj a vyndám suchary. Sedíme u stolu, holky omačkaný a nenalíčený a stejně vám řeknu, že jsou krásný. Ona totiž ta nádhera jde zevnitř, z dobrých duší. Řeknu to Vencovi, když balíme. Podívá se na mě a řekne mi, že si myslí to samé. A taky, že je škoda, že jsme tak daleko. Chtěl bych tu zůstat. Opravit chalupu, koupit ji jen pro nás a zůstat tu navěky. Nikdy k tomu nedojde tak tam jezdím jen pracovat a číst si a procházet se a vzpomínat. Dolů jdeme přes kopce a když se loučíme na nádraží, máme slzy v očích. Všichni. Tak se tu opatrujte a pište dopisy. Což nikdy neuděláme. Raději zavolám z koleje a dáme zase nějaký sraz. Tohle byly nejlepší chvíle v počátcích našeho vztahu. Já vím, metal šel trošku stranou. I když, cestou zpět jsem zase poslouchal Obituary. Prý jsem se pořád usmíval. Co tě tak rozesmálo? Ptá se mě v hospodě u hlaváku v Praze moje milá. Ale, jen si říkám, jaké to je skvělé, když máš kolem sebe dobré duše. Dostanu velkou pusu. Heč.
.jpg)
