DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 2. srpna 2026

Recenze/review - EXECRATED - Mortal Crucifixion (2026)


EXECRATED - Mortal Crucifixion
EP 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Pokaždé, když exhumuji další hrob, o který se již nikdo nezajímá a musí být nahrazen novým, přemýšlím o tom, jaký měl nebožtík asi historii. Jak žil, jak umřel, koho měl rád, kdo mu ubližoval. Každý mrtvý ke mě promlouvá, šeptá děsivá slova o bolesti a utrpení. Tentokrát bylo na náhrobku napsáno jméno EXECRATED a hřbitov se nachází v Rumunsku. První EP kapely, která se zhlédla v old school death metalu. Jedná se o velmi prašivou záležitost plnou morbidních svědectví.

Zvuk, ano, zvuk považuji za velmi povedený, motiv na obalu taktéž a co se týká hudby samotné, tak ta je stará jako death metal samotný. Plesnivé, ostré melodie, divoké, zabijácké bicí, řev bestie, tohle všechno dohromady tvoří celek, u kterého tuhne krev v žilách. Kývám se tak nad hrobem a vytaženou exhumovanou rakví spokojeně do rytmu a užívám si pochmurně krvavou atmosféru. 


Vzpomínám při poslechu na dobu, kdy jsem byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let mladý a vyměňoval jsem si s kamarády nekonečnou řadu demonahrávek na kazetách. Bývaly to tehdy časy objevování, dlouhých poslechů, spousty piva i dívek, které s námi sedávaly v hospodě i u reproduktorů. EXECRATED by do té doby s klidem svojí hudbou zapadli. Velice umně a zkušeně, reálně, ryze, opravdově a naprosto autenticky, přenášejí ducha původního death metalu do dnešní doby. A dělají to s elegancí a nadhledem. Když "Mortal Crucifixion" poslouchám, tak ve mě evokuje vzpomínky na kapely jako SINISTER, PESTILENCE, GOREFEST, ale třeba i EDGE OF SANITY. Rumuni umně kombinují nekompromisní brutalitu a chladností a naprostou tmou. Jasně, není to nic převratného, ani nového, ani nic, co bychom v záhrobí již neslyšeli. Ale zase na druhou stranu si myslím, že nové EP není jen dobře odvedeným řemeslem. Slyším ze skladeb i něco navíc, vnímám surovou, pradávnou energii, posbíranou na prokletých pohřebištích. Užívám si mrtvolné nálady, které létají kolem jako můry kolem ohně. Spálený, zničený a roztrhaný na kusy, znovu vstávám z popela, silnější než kdy dřív. Blasfemie se zde potkává s antikřesťanstvím a krutou, ohavnou smrtí. Svět je zase jednou zahalen do krvavé mlhy a vy si můžete vychutnat nahrávku, která se dle mého názoru povedla po všech stránkách. Pokaždé, když exhumuji další hrob, o který se již nikdo nezajímá a musí být nahrazen novým, přemýšlím o tom, jaký měl nebožtík asi historii. Jak žil, jak umřel, koho měl rád, kdo mu ubližoval. Teď už moc době vím, že zde byl pochován prokletý, zlý mnich, který napáchal spoustu špatných věcí. Morbidní, surový, blasfemický death metal ze staré školy, který vám vyrve všechny vnitřnosti z těla! 

Asphyx says:

Every time I exhume another grave that no one cares about anymore and that must be replaced with a new one, I wonder what kind of life the deceased must have led. How they lived, how they died, who they loved, who hurt them. Every dead person speaks to me, whispering terrifying words of pain and suffering. This time, the name EXECRATED was inscribed on the headstone, and the cemetery is located in Romania. It’s the first EP from a band that’s taken a shine to old-school death metal. It’s a very grim affair, full of morbid testimonies.

The sound yes, the sound I consider very well done; the cover art is also great, and as for the music itself, it’s as old as death metal itself. Moldy, sharp melodies, wild, killer drums, the roar of a beast all of this comes together to form a whole that makes your blood run cold. I’m nodding my head contentedly to the beat, standing over the grave and the exhumed coffin, and enjoying the grim, bloody atmosphere. 


As I listen, I’m reminded of the time when I was young, back in the late ’80s and early ’90s, swapping an endless stream of demo tapes with my friends. Those were days of discovery, of long listening sessions, plenty of beer, and girls who would sit with us at the bar and by the speakers. EXECRATED would have fit right in with their music back then. With great artistry and skill realistically, purely, genuinely, and completely authentically they bring the spirit of original death metal into the present day. And they do it with elegance and a sense of perspective. When I listen to “Mortal Crucifixion”, it evokes memories of bands like SINISTER, PESTILENCE, GOREFEST, and even EDGE OF SANITY. The Romanians skillfully combine uncompromising brutality with coldness and utter darkness. Sure, it’s nothing groundbreaking, nothing new, and nothing we haven’t already heard from beyond the grave. But on the other hand, I think this new EP is more than just a well-crafted piece of work. I hear something extra in the songs I sense a raw, ancient energy gathered from cursed burial grounds. I revel in the deathly moods that flutter around like moths around a fire. Burned, destroyed, and torn to pieces, I rise again from the ashes, stronger than ever. Blasphemy meets anti-Christianity and a cruel, hideous death here. Once again, the world is shrouded in a bloody fog, and you can enjoy a recording that, in my opinion, is a success in every respect. Every time I exhume another grave that no one cares about anymore and that must be replaced with a new one, I wonder what kind of life the deceased must have led. How they lived, how they died, who they loved, who hurt them. Now I know for certain that a cursed, evil monk who committed many terrible deeds was buried here. Morbid, raw, blasphemous old-school death metal that will rip all your insides out of your body!


tracklist:
01. Altered Eternity..... 
02. Haemoatrophy 
03. Blasphemous Carnage 
04. Mortal Crucifixion 
05. The Majestic Decay Of Inner Transience


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý osmdesátý první - Brutal Assault 1998, festival, který jsem ztratil v mlze


Příběh pětistý osmdesátý první - Brutal Assault 1998, festival, který jsem ztratil v mlze

Potkal jsem ji už ve vlaku na Prahu. Byla odněkud od Karlových varů, co jsem pochopil. Nevím to ale jistě, jako vlastně skoro nic z tohoto víkendu. Nejsem typický festivalový Nomád, ale budoucí žena měla brigádu a já neměl co dělat. Vstupenku jsem neřešil, rozhodnul jsem se, že si ji koupím na místě. Měl jsem jen karimatku, spacák a dobrou náladu. Ona měla snad přes sto kilo, ale usmívala se a dala mi rum. Viděla mě, jak si čtu, když šla na záchod a ihned si sedla vedle mě. Budu asi trošku impertinentní a na dnešní dobu možná ne příliš citlivý, ale tenkrát jsem to tak vnímal. Voněla tukem. Měla velké paže a po třech panácích už mě objímala, sundávala mi brýle a říkala mi, že je ráda, že mě potkala. Marné byly moje snahy o vymanění se ze silného obětí. Hned v Rokycanech nastoupili další metly a ona hned, že prý jsme pár, že patříme k sobě, viď prdelko, říkala mi.

Trošku jsem se jí bál a vlastně si ani moc nepamatoval, kde přesně festival, tehdy myslím třetí ročník je. Věděl jsem město. Blansko, věděl jsem, že na zimáku, jen jsem příliš netušil, kdo tam má přesně hrát. Vím jen, a v tomhle se budu v dnešním příběhu často opakovat, že jsem slyšel někde v Plzni v hospodě, že prý bývá Brutal Assault skvělý. Vstup pár stovek, plakát asi ve Sparku nebo Bangu! Asi. Netuším, nepamatuji si a vždycky mě fascinuje, jakou mají někteří lidé paměť. Pravdou také je, že normálně přes týden jsem moc nepil, ale víkendy jsem do hospody chodil, hodně se družil a pivo mi k metalu tak nějak vždycky patřilo. Původně jsem si to chtěl užít takovým lehce turistickým stylem, kdy bych si dal jen pár kousků, kouknul i po městě a tak. Jenže ona, která se jmenovala Monika a měla paže starých slovanských bojovnic, si myslela něco jiného. Nějak jsem neměl sílu ji poslat někam. Navíc mě docela zajímalo, jak se bude naše setkání vyvíjet. Byla to mocná žena, s dobrou duší a mě bylo blbý jí říct, hele, děvče, nedělej si naděje.

Byla tlustá, snad se to smí ještě napsat, takovým tím živočišným, nebál bych se napsat sexy způsobem. Hezká v obličeji, jen mi chybělo trošku jemnosti a křehkosti. Působila jako hrom do police, kam šlápla, zůstaly jen rozbité hračky. Když jsme vystupovali v Praze, normálně mě chytla za ruku, víceméně dotáhla do hospody, co byla kousek a sedla si vedle mě. Pár metalistů, cestovatelů zde bylo, některé jsem i z akcí poznával, ale už to nebylo jako za starých časů před několika lety, kdy bych jel s partou. Chtěl jsem, jak jsem míval ve zvyku, jen tak stát ve stínu, vychutnat si kapely, dát pár piv, vyspat se a pak se vrátit zpátky do Plzně. Nebylo mi ale přáno, protože i když jsem byl tehdy ve velmi dobré formě, co se týká pití a toho, kolik vydržím, Monika na tom byla o hodně lépe. Každým dalším pivem zářila víc a víc, její dotyky byly silnější, objetí těsnější. Spořádala koleno, zatímco já jedny utopence. Jde nám vlak, zavelela, otřela si pusu od omastku, mlaskla na mě a šli jsme zase na vlak. Posadila si mě na sedadlo a už jsem uháněli směr Brno.

Mělo to zpoždění, ostatně jako tehdy snad každý vlak. Cestou se nám míhali v kupé různí cestující. Mladé dvojice, stařenky, chlapi, co jeli někam za prací. Koukal jsem se do krajiny a jak jsme se víc a víc mířili na Moravu, tak jsem zaznamenal, že se spousta osob mužského pohlaví dívá na Moniku obdivně. Je to silná žena, závidím ti ji, řekl mi jeden, co už v sobě měl několik slivovic. Vytahoval lahev v pravidelných intervalech a já se začal bát, jestli se dožiju první kapely. Na chvilku jsem také usnul a po probuzení se ocitl v něčem nekonečně měkkém. ležel jsem jí v náručí, schoulený jako novorozenec a ona se blaženě usmívala. Hladila mě po vlasech a já šel raději na záchod, protože jsem měl normálně strach. V Brně bylo pár dalších metalistů, co nám řekli směr. Další jídlo v nádražce, další piva, už jsem se dost motal. Blansko nás přivítá a my hledáme, kde vlastně festival je. Ještě, že existují dobří lidé s dlouhými vlasy. Mapu s sebou nemáme ani jeden. 

Před zimákem se to už houfuje. Kymácím se, s krosnou na zádech, jako bych měl každou chvíli zemřít. Kam si dáme bágly? Musíme se vrátit do úschovny na nádraží. Ještě, že je to jen kousek. Mám toho plné kecky, hodím si věci do skříňky, nastavím kód a napíšu si jej pro jistotu na zápěstí. Jak to tak vidím, za pár hodin si nebudu nic moc pamatovat. Jdeme znovu na stadion a cestou nasbíráme pár dalších lidí. Platíme vstup, čekáme ve frontě na pivo a mě je tak blbě a motá se mi hlava, že si sedám na zem kousek od pódia. Monika mě sice hlídá, ale také slyším nějaké kluky z Prahy, jak nade mnou nadávají, že nechápou, jak se může někdo takhle ožrat. Vždyť přece nebude z kapel nic mít. Proč nezůstal někde na vsi a nešel do hospody? Mají pravdu, i když to říkají s takovým tím rádoby povýšeneckým způsobem, že mám sto chutí jim dát pěstí do obličeje. Jenže na to nemám sílu, ani koordinaci. 

Celý víkend mám potom v mlze. Pamatuji si myslím FLESLESS, GODLESS TRUTH, ASGARD, DEPRESY, pak dvě kapely, co měly v názvu CIRCLE a každá byla z jiné země. Postával jsem pod pódiem, neustále přikrmován Monikou i vlastní nerozvážností. Když bylo lépe, tak jsem křepčil pod pódiem, když hůře, tak jsem různě polehával, posedával a jen tupě zíral. Nocovali jsme někde na louce, vůbec nevím, kde to bylo. Pravdou ale je, že moje velká kamarádka se o mě starala jako o vlastního. Výhoda byla, že jsem byl tak opilý, že jsem nebyl schopen ničeho jako muž. Pamatuji si, že jsem se probouzel v jejím náručí, ale pokaždé oblečený a ve vší počestnosti. Jen mi nemusela říkat pořád těmi zdrobnělinami. Jsem poměrně vysoký, tehdy svalnatý, spíš hubenější sportovec, ale medvídek, koloušek, ani jiné zvířátko, fakt nejsem.  Dej si ještě párek, klobásku prdelko, taky nevypadalo moc dobře. 

Vůbec si nepamatuji, jak jsem si na festivalu koupil CD DEPRESY. Normálně jsem si chodil i pro podpisy od kapel, na památku, ale tohle podepsané není. Nebo mi ho někdo dal? Fakt nemůžu sloužit. Hlavou se mi pak několik let míhaly vzpomínky, útržky, ale míchaly se mi s jinými akcemi. Zpětně jsem si to i vyčítal, říkal jsem si, že jsem vlastně přišel o spoustu zážitků, ale pravdou je, že to nebyla tak úplně pravda. Něco si přece jen pamatuji. Atmosféru. Lidi, kteří sice měli místo obličejů často šmouhy, ale snad všichni se usmívali. Byl jsem utahaný, již když jsme tam přijeli, ale měl jsem po celou dobu v sobě spoustu energie. Mívám to na akcích vždycky. Ta společná radost, že jsem mezi svými, že můžu vidět nějaké kapely, mě pokaždé dokáže neskutečně nakopnout. Určitě bych tenkrát zklamal jako reportér, vlastně za moc nestojím ani jako pamětník, ale pravdou je, že jsem si Brutal Assault 1998 neskutečně užil. Vlastně i Monika, která si mě tak trošku přivlastnila, se ukázala nakonec jako skvělá holka.

Měla spoustu kilo navíc, ale taky rozhled, nadhled, muzice rozuměla a mě hrozně mrzí, že jsem ji už nikdy potom nepotkal. Jak jsme se setkali ve vlaku, tak jsme se tak i rozloučili. Když jsem po několika dnech konečně vystřízlivěl, na kolejích v Plzni, na kterých jsem byl jako student o prázdninách načerno, chvíli jsem si myslel, že vlastně ani neexistovala. Paměť se obnovovala pomalu, postupně a spousta věcí mi nenaskočilo dodnes. Bylo by zajímavé sledovat moje mladší já, co jsem tenkrát prováděl. Dodnes moc na festivaly nejsem. Nevadí mi zase tolik nepohodlí, spaní venku (i když to už teď docela jo), špatná hygiena. Spíš je na mě hodně kapel. Vydržím, udržím pozornost tak na maximálně pět denně. Pak mi vypne mozek a i když jsou to nějací mí oblíbenci, tak si je tolik neužiju. Taky bývají kratší sety, jiný zvuk, než v klubu. Je ale fakt, že festivaly mají své kouzlo hlavně v tom, že tam potkáte spoustu lidí, které jinde nevidíte. Dnes je Brutal Assault něco úžasného, klukům se povedlo vybudovat nemožné a jsem hrdý, že je máme v Čechách. Třeba se tam ještě někdy podívám. A možná se setkám i s Monikou. Kdo ví? 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 1. srpna 2026

Recenze/review - FATAL - Return from Exile (2026)


FATAL - Return from Exile
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Kdysi dávno, někdy na konci osmdesátých let, jsem viděl krásně morbidní béčkový horor z floridských močálů. Oživlé zombie trávily spoustu času s aligátory, se kterými lovily lidská těla. Film měl vtipné triky, poměrně nudný příběh, ale stejně jsme jej s kamarády hltali jako něco nového, skvělého. Tehdy jsem díky tomu objevil spoustu floridských death a thrash metalových nahrávek a stal se ze mě jejich velký fanoušek.

Na Floridě nenajdete ale jenom močály, aligátory a asi největší kumulaci sériových vrahů na světě. Pochází odtud i kapela FATAL, na kterou jsem nedávno víceméně náhodou narazil při svých nekonečných toulkách podsvětím. Pustil jsem si ukázky a zjistil jsem, že pánové hrají přesně tu třaskavou, ryzí, opravdovou, upřímnou a naprosto autentickou esenci starého, prašivého thrash a death metalu, která koluje i v mých žilách. Hororový film z VHS kazety jsem již nenašel, ani si nepamatuji jeho jméno, ale tohle album si budu rvát do hlavy ještě hodně dlouho. 


Dnešní doba je plná umělých metalových kapel, které hrají přesně tak, jak si jejich producenti přejí. Potom je zde také hodně takových, kteří se snaží jenom kopírovat hudbu, která zde již byla. A pak jsou zde FATAL. Ohlodaní na kost, nekompromisní, s nepopiratelnou porcí talentu a spoustou nápadů, které vás přikovají na zeď. Tohle je metal až na dřeň, jdoucí až na samou podstatu samotné smrti. Žádné zbytečnosti, žádná faleš, jenom útok přímo na solar plexus. Sedím tak zase dlouhé hodiny u svého přehrávače, neustále dokola si pouštím nové album "Return from Exile" a přemýšlím, jestli mi zbylo ještě nějaké pivo. Připadám si, jako bych se vrátil po časové ose zpět, do doby svého mládí, kdy jsme se s partou toulali nekonečné hodiny toulali po periferii našeho města s kazeťákem na ramenou a poslouchali kapely jako SOLSTICE, POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, MASTER, DEMOLITION HAMMER, OBITUARY. Ano, FATAL by to této dobré společnosti zapadli, jako by tam patřili odnepaměti. Škoda jen, že zde již mí kamarádi nejsou. Třeba si ale poslechneme novou nahrávku těchto maniaků v záhrobí, až za nimi jednou přijdou. Zatím mi dovolte, abych vám tohle skvělé album doporučil. Je skvělé po všech stránkách. Má povedený zvuk, stylový motiv na obalu, ale hlavně řeže tou správnou stranou nože. Když jsem před mnoha lety začal psát o muzice, měl jsem na mysli právě podporu podobných smeček. A teď mě prosím nechte, abych otočil volume úplně doprava a nechal kapelu, aby mě znovu rozsekala na kousky. Připíjím na zdraví a mlátím pěstí do stolu. Kurva brácho, tohle je fakt hodně dobrý! Prašivý, divoký, surový thrash death metal až za hrob! Album, která vás rozseká na kusy a zahrabe pod zem! Hniloba, válka, špína, smrt!


Asphyx says:

A long time ago, sometime in the late ’80s, I saw a beautifully morbid B-movie horror film set in the Florida swamps. The reanimated zombies spent a lot of time with alligators, hunting human bodies alongside them. The movie had funny special effects and a pretty boring story, but my friends and I still devoured it as something new and amazing. Thanks to that, I discovered a lot of Florida death and thrash metal records back then and became a huge fan of them.

But Florida isn’t just about swamps, alligators, and what’s probably the world’s largest concentration of serial killers. It’s also home to the band FATAL, which I recently stumbled upon more or less by accident during my endless wanderings through the underworld. I gave their samples a listen and realized that these guys play exactly that explosive, pure, genuine, sincere, and utterly authentic essence of old, grungy thrash and death metal that also runs through my veins. I haven’t been able to find that horror movie on VHS again I don’t even remember its name but I’ll be blasting this album in my head for a long time to come. 

These days are full of artificial metal bands that play exactly the way their producers want them to. Then there are also plenty of bands that just try to copy music that’s already been done. And then there’s FATAL. Stripped down to the bone, uncompromising, with an undeniable dose of talent and a ton of ideas that will pin you to the wall. This is metal to the core, cutting right to the very essence of death itself. No frills, no pretense—just a direct punch to the solar plexus. So here I am again, sitting for hours on end by my stereo, playing their new album "Return from Exile" on repeat, wondering if I have any beer left. I feel as if I’ve traveled back in time to my youth, when my friends and I would roam the outskirts of our city for endless hours with a cassette player slung over our shoulders, listening to bands like SOLSTICE, POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, MASTER, DEMOLITION HAMMER, and OBITUARY. Yes, FATAL would fit right in with this fine company, as if they’d belonged there since time immemorial. It’s just a shame my friends aren’t here anymore. Maybe we’ll get to hear a new recording from these maniacs from beyond the grave once they’re gone. For now, let me recommend this fantastic album to you. It’s great in every way. It has a great sound, a stylish cover design, but most importantly, it cuts right through to the heart of the matter. When I started writing about music many years ago, it was precisely to support bands like this. And now, please let me turn the volume all the way up and let the band tear me to pieces all over again. I raise a toast and pound my fist on the table. Damn, bro, this is really, really good! Rough, wild, raw thrash death metal straight from beyond the grave! An album that’ll tear you to pieces and bury you six feet under! Decay, war, filth, death!


Tracklist:
1. Relapsing (01:21)
2. Cast Into Filth (04:07)
3. Veil of Deception (03:19)
4. Dethslave (04:57)
5. Narcan (02:51)
6. Open My Eyes (04:33)
7. Burning Lotus (04:47)
8. Slaughtered Conscious (05:00)

band:
Nick Moerch - Drums, Production
Stephen Stanton - Guitars
Luke James - Guitars, Vocals
Steve Posada - Bass

pátek 31. července 2026

Recenze/review - DEGENERATED - Echoes of Infection (2026)


DEGENERATED - Echoes of Infection
CD 2026, Great Dane Records

for english please scroll down

Měl to být den jako každý jiný. Stereotyp ti svým způsobem vyhovoval, byl pro tebe jistotou, záchytným bodem v podivném světě. Všechno začalo pomalu. Člověk se stal člověku vlkem. Společnost se rozdělila na několik táborů, které se nenáviděly natolik, že začalo docházet k násilnostem. Rabování, znásilňování, jakoby došlo na slova starých autorů sci-fi. Vyšel si ven a zmrzl ti úsměv na rtech. Kdysi krásné město hořelo. A nejen město, celý svět. Všem to bylo jedno, už všichni stejně žili ve virtualitě. Apokalypsa začala už dávno a pro mě je ctí vám dnes představit italskou death metalovou kapelu DEGENERATED, která o podobných věcech hraje.

Hlavním autorem hudby je maniak Buzz (Giuseppe „Buzz“ Nicolò), který působí v undergroundu již dlouhé roky. DEGENERATED je hlavně jeho dítě a nutno rovnou dodat, že velmi povedené. V jejich hudbě lze vystopovat takovou tu pradávnou sílu, energii a tlak. Skladby jsou ostré jako břitva, náležitě brutální i propracované. Hoří zevnitř a řežou správnou stranou nože. Navíc má novinka opravdu velmi temnou, apokalyptickou atmosféru. 


Když budete poslouchat novou nahrávku pečlivě a dáte jí trošku času, tak postupně zjistíte, že je nekonečně temná, drásavá a opravdu bolestivá. Jakoby do ní kapela promítla opravdu veškeré problémy současného podivného světa. Riffy jsou ostré, melodie chladné, bicí zabijácké, vokál připomíná rozzuřenou bestii. Tohle všechno je potom ošetřeno velmi dobrým, masivním a čitelným zvukem a umícháno v koktejlu, který když vypijete, tak zemřete v nekonečných křečích. Pokud máte rádi kapely jako CANNIBAL CORPSE, MONSTROSITY, OBSCENITY, SUFFOCATION, MORBID ANGEL, tak asi víte o čem píšu. Těmito legendami se Italové volně inspirovali a přidali spoustu svých nápadů a invence. Mají svůj vlastní výraz, rukopis, ksicht chcete-li. Nové album jsem poslouchal nejraději velmi brzy ráno, když jsem jel do práce. Lidé v ulicích opravdu připomínali digitální zombie a když jsem procházel kolem starých továrních hal, tak jsem měl pocit, že stroje každou chvíli obživnou a zničí nás. "Echoes of Infection" je přesně tím druhem nahrávky, u které budete přemýšlet, jak bude země nakonec zničena. Je plná zdravého vzteku, frustrace z hlouposti a já mohu dodat jen jediné - jsme stejné krve, s většinou názorů se plně ztotožňuji. Pokud jde o hudbu samotnou, tak tu si také neskutečně užívám. Je totiž ryzí, zahraná od srdce, opravdová, uvěřitelná a naprosto autentická. Měl to být den jako každý jiný. Stereotyp ti svým způsobem vyhovoval, byl pro tebe jistotou, záchytným bodem v podivném světě. Všechno začalo pomalu. Člověk je dávno člověku vlkem. Společnost se rozdělila na několik táborů, které se nenáviděly natolik, že začalo docházet k násilnostem. Rabování, znásilňování, jakoby došlo na slova starých autorů sci-fi. Brutální, surový, ostrý a divoký death metal, temná apokalyptická vize! Album, které se vám zadře hluboko pod kůži i do podvědomí! 

Asphyx says:

It was supposed to be a day like any other. In a way, the routine suited you; it was a source of certainty, an anchor in a strange world. It all started slowly. Man became a wolf to man. Society split into several factions that hated each other so much that violence broke out. Looting, rape it was as if the words of old sci-fi authors had come true. You stepped outside, and the smile froze on your lips. The once-beautiful city was burning. And not just the city the whole world. No one cared; everyone was already living in a virtual world anyway. The apocalypse began long ago, and it is my honor today to introduce you to the Italian death metal band DEGENERATED, which plays about such things.

The main composer is the maniac Buzz (Giuseppe “Buzz” Nicolò), who has been active in the underground scene for many years. DEGENERATED is primarily his brainchild and it must be said right away that it’s a very successful one. In their music, you can trace that ancient power, energy, and intensity. The songs are razor-sharp, appropriately brutal, and well-crafted. They burn from within and cut with the right edge of the blade. Plus, the new album has a truly dark, apocalyptic atmosphere.


If you listen to this new album carefully and give it a little time, you’ll gradually realize that it’s infinitely dark, harrowing, and truly painful. It’s as if the band has projected absolutely all the problems of today’s strange world into it. The riffs are sharp, the melodies are cold, the drums are killer, and the vocals sound like a raging beast. All of this is then wrapped up in a very good, massive, and clear sound and mixed into a cocktail that, if you drink it, will kill you in endless convulsions. If you like bands like CANNIBAL CORPSE, MONSTROSITY, OBSCENITY, SUFFOCATION, and MORBID ANGEL, then you probably know what I’m talking about. The Italians drew loose inspiration from these legends and added plenty of their own ideas and creativity. They have their own style, signature sound their own identity, if you will. I enjoyed listening to the new album most of all very early in the morning on my way to work. The people on the streets really did resemble digital zombies, and as I walked past the old factory buildings, I had the feeling that the machines would come to life at any moment and destroy us. “Echoes of Infection” is exactly the kind of album that will have you wondering how the world will ultimately be destroyed. It’s full of healthy anger and frustration at stupidity, and I can only add one thing we’re cut from the same cloth; I fully agree with most of her views. As for the music itself, I’m really enjoying that, too. It’s genuine, played from the heart, real, believable, and completely authentic. It was supposed to be a day like any other. In a way, the stereotype suited you; it was a certainty for you, an anchor in a strange world. It all started slowly. Man has long been a wolf to man. Society split into several factions that hated each other so much that violence broke out. Looting, rape it was as if the words of old sci-fi authors had come true. Brutal, raw, sharp, and wild death metal a dark, apocalyptic vision! An album that will burrow deep under your skin and into your subconscious!


Tracklist:
1. Intro 
2. Winds of Ruin
3. Echoes of Infection 
4. Humanity and Its Last Breath 
5. Only the Strongest Prevails 
6. The Master and Margarita 
7. Woland 
8. Desertification 
9. Necrotic Brew 
10. Extermination 
11. As We Fall 

band:
Buzz - Vocals, Guitars, Drums, Keyboards Guest/session musicians 
Emi Dattolo - Bass 
Savior Calabro - Special effects



KNIŽNÍ TIPY - Vzpomínky na mrtvé - Richard T. Chizmar (2026)


Vzpomínky na mrtvé - Richard T. Chizmar
2026, Fobos

Prožili jsme si to asi všichni. Party, nekonečné pitky, ale také spousta legrace, kamarádů, známých. První nesmělé lásky se změnily ve vážné vztahy. Setkání a rozchody. Vypadnout někam pryč, na chaty a chalupy, k řekám a nebo jen tak pod širák, bez dospělých. Sami za sebe, svobodní. Plní ideálů a nadšení. Hledání vlastní cesty. Těch zážitků je na celý život. Prožíval jsem všechno tohle kdysi dávno v devadesátých letech a protože tehdy byl internet ještě v plenkách a také jsem byl kdysi prokletý knihami, tak jsem si u všeho také četl. Pamatuji si, jak se mi kdysi jedna holka smála, proč nespím, proč nejsem s tou svojí ve spacáku. Seděl jsem v jedné chatě u okna, abych měl světlo a četl jsem si Asimova, kterého jsem tehdy objevil a neskutečně žral. Vzpomínky na mrtvé jsem potkal na jedné ze svých misí. Také jsou o partě, z roku 1983, která zažívala spoustu podobných věcí, jako my kdysi dávno. Čím víc vstupují do stále temnějších lesů, začíná se nálada a atmosféra měnit. Je něco hnusného, zkaženého ve vzduchu.

Najednou mají pocit, že jsou sledováni. Někdo manipuluje s jejich autem. Neklid a paranoia se začíná kolem nich rozlézat jako jedovatý břečťan. Kniha mě chytla a už nepustila hlavně svojí atmosférou. Mám navíc pro podobně laděné příběhy velkou slabost. Víte, něco jsem již zažil a líbí se mi, když dokáže autor napsat uvěřitelný, ryzí a opravdový příběh, který by se klidně mohl stát. Moje fantazie pak pracuje na plné obrátky a nemůžu se dočkat, až konečně vypadnu z práce, zajezdím si na rotopedu, zacvičím si a pak unavený sednu do křesla. Jenom pár stránek, říkám si pokaždé, abych nakonec skončil s několika kapitolami a s pocitem, že zase nestíhám věci kolem. Ne, nejsem obyčejný chlápek, již šedivý, s rodinou a mnohdy unavený. Jsem v Apalačských horách, vidím před sebou všechny účastníky zájezdu, představuji si jejich obličeje. Někde v lese číhá zlo, říkám si potom o víkendu, když se jdu projít a zaplavat si na rybník. Stejně je to zvláštní, jak mě dokáží některé knihy chytnout a nepustit. Navíc je to moje první setkání s autorem a byl jsem zpočátku opatrný. Měl jsem ale zase jednou šťastnou ruku. 

Těším se na další víkend. V práci je toho nad hlavu, dokonce tolik, že letos budu mít dovolenou jenom týden. Stejně, u moře je mi vedro a nedokážu ležet jen tak na pláži. Mám raději hory, lesy a klid. Čím jsem starší, tím víc hledám stín s knihou. Čtení mě uklidňuje i přesto, že jsou Vzpomínky na mrtvé napínavé. Asi je to hodně osobní záležitost. Musím být naladěn na stejnou notu jako autor a v tomto případě jsem opravdu spokojený. Pamatuji si, že kdysi dávno jsem s jednou takovou partou také byl. Neděsily nás přízraky, ale jeden úchyl, co nás provázel skoro celou naší cestu. Vynořoval se z mlhy, jako nějaký démon. My kluci, jsme chránily naše holky, ale bylo to hodně děsivé. Lidem do hlavy nevidíte a tenhle magor byl více než jenom divný. Měl zlé oči a připomínal bestii. Nakonec to dopadlo dobře, ale ten pocit, dojem, nálada, se mi při čtení téhle knihy vrátily. Byla to najednou naše parta, která se toulala v Apalačských horách. Nejhorší je, že se mi potom o všem ještě zdálo. Byly to hodně divné sny, po kterých jsem byl potom ráno několik hodin zmatený. 

Možná jste si všimli, že o všem dost často přemýšlím. Někdy je to samozřejmě na závadu, někdy je potřeba stát pevně na zemi a ne létat v oblacích, jenže když já si stejně nemůžu pomoc. Když mě něco baví, tak mám pocit, že jsem přímo součástí příběhu, že sleduji celou skupinu, že vnímám neklid, strach, i bolest. Jako bych se na knihu doslova napojil. Když se tak stane, tak vím, že je dobrá, že mě bude bavit a hrozně rád se k ní vracím, těším se. Vzpomínky na mrtvé se budou zdát mnohým jako takový "obyčejný hororový příběh". Není tomu tak, tak knížku rozhodně nevnímám. Téma sice není z nejoriginálnějších, ale jeho uchopení a vytvoření atmosféry ano. Alespoň tak vnímám knihu já. Zrovna včera velmi brzy ráno jsem stál na trolejbusové zastávce. Desítky dělníků v montérkách mířily do práce. Připomínaly zombie. Každý dnes kouká do mobilů, ale jedno mladé děvče drželo v ruce knihu. Ano, můj milý čtenáři, byly to Vzpomínky na mrtvé. Když jsem to viděl, doslova mě zamrazilo v zádech. I když vlastně nevím proč.

Určitě znáte ten pocit, když jdete temnou ulicí a nejednou máte dojem, že vás někdo sleduje. Zastavíte se, ohlížíte za sebe, abyste potom podivné zvuky přisoudili nějakému zvířeti, ptáku. Jenže co když to tak není? Co když opravdu někdo stojí ve stínu? Tak nějak takhle vnímám i tohle knihu. Ten neklid je všeobjímající. Symboly na náhrobcích. Skřeky ze tmy. Mrazilo mě v zádech, užíval jsem si vlastně celou knihu. Od začátku do konce. Netuším, jak ji budete mít vy, ale mě stálo za to, o Vzpomínkách na mrtvé napsat. Je to vlastně jednoduché. Když poprvé nějakou knihu otevřu, tak si přečtu pár kapitol. A buď mě baví a nebo nikoliv. Tady jsem si užíval. Navíc se mi vrátila spousta starých zážitků. To není zase tak málo. Třeba jsem udělal svým tipem radost i vám. Mějte se co nejlépe a až pojedete někam do lesů, tak na sebe dávejte pozor. Děkuji moc za pozornost. Ať vám to čte!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V tomto mrazivém románu autora „nezapomenutelného a děsivého“ (cit. Harlan Coben) Honu na Bubáka se skupina studentů během cesty po Apalačských horách střetne s nadpřirozenou hrůzou.

1983: Tři vysokoškolští studenti se vydávají na týdenní výlet, aby pro svůj školní projekt natočili dokument o pomníčcích u silnice. Projekt začíná jako zábavné dobrodružství provázené dlouhými jízdami po prázdných silnicích a nočními táboráky, kde se sobě navzájem začínají otevírat.

Když se však odváží vydat hlouběji do apalačských lesů, atmosféra začíná temnět. Všímají si, že stále více památníků obsahuje zvláštní, znepokojivý symbol, který ukazuje na zlověstné tajemství. Paranoia se prohlubuje, když se jim začne zdát, že jsou sledováni. S jejich vozidlem je přes noc manipulováno a někteří místní obyvatelé působí všelijak, jen ne vlídně.

Zanedlouho začne studenty trápit otázka, zda tato úmrtí na silnici byla skutečně náhodnými nehodami… nebo se tady děje cosi děsivého?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 30. července 2026

Recenze/review - HEXORCIST - Crucificial Imprecations & Evil Reaping Death (2026)


HEXORCIST - Crucificial Imprecations & Evil Reaping Death
CD 2026, Invictus Productions, Godz ov War Productions

for english please scroll down

Podle zaschlých stop na zdi můžeme určit, jakým směrem byl veden řez. Rezavý nůž, pomalu zajíždějící do hrdla. Vyděšené oči oběti, je další v řadě. Kamenný oltář, hluboko v podzemí. Pod prokletým kostelem, v katakombách, ve kterých je stále cítit zkažená krev a nenávist. Nové album amerických tmářů, které je druhým dlouhohrajícím, je opět morbidní vzpomínkou na pradávné rituály smrti. I po letech je zde cítit bolest, navždy otištěná do zdí. Slyším šepot nemrtvých, vidím postavy v kápích, odříkávající zvrácené modlitby.

HEXORCIST jsou kapelou, která dokáže všechny ponuré, pochmurné, doomové nálady zhmotnit a vypálit do svých skladeb. I nové album hoří jasným černým plamenem. Kříže jsou obrácený směrem dolů, inkvizitor se stále usmívá a kobky jsou plné nevinných, kteří se vzepřeli slepé víře a klanění se dávno padlým modlám. Tohle je přesně odrůda death metalu, nasáklého naprostou tmou a zlem, která koluje i v mých žilách. Nové album vás roztrhá na kusy a spálí na popel!


Ve skladbách je něco hnisavého, děsivého, špinavého, co mě neustále nutí se vracet a znovu zapínat play. Poslouchám novinku dole ve sklepě, několik metrů v podzemí a musím potvrdit, že zde, v naprosté tmě a chladu vynikne nejvíce. Skladby jsou opět velmi dobře napsány, řežou a pálí. Na povrchu jsou omotané studenými pevnými pavučinami, uvnitř ale hoří, žhnou a drásají. Válka nebi byla znovu vyhlášena a HEXORCIST mi připomínají jezdce apokalypsy, kteří dlouhé roky spali v temných kobkách, aby se znovu vydali na náš svět, pomstít všechna příkoří, která se jim kdy stala. Nové album má syrový, ostrý, nekompromisní a náležitě špinavý zvuk. Apokalyptický motiv na obalu mě utvrzuje v tom, že jsem zde správně. Podobný death metal mám stejně jako tahle smečka dávno zakódovaný v DNA. Pokud máte rádi kapely jako DEICIDE, VITAL REMAINS, MORBID ANGEL, ANGELCORPSE, SARCÓFAGO, NECROVORE, ale i třeba BLASPHEMY, PERDITION TEMPLE, DIABOLIC, IMPRECATION, IMPIETY, potom jste zde správně. Poslouchat novou nahrávku "Crucificial Imprecations & Evil Reaping Death" mi opravdu nejvíce připomíná starodávný obřad pro vyvolávání temných sil. Satan sedí na svém trůnu, usmívá se a kývá se stejně jako já spokojeně do rytmu. Žádné kompromisy, žádné zbytečnosti, jenom spalující a smrtící oheň, po kterém zůstává zničená země a prokleté duše. Nic jiného zde nenajdete. Není to deska pro slabé povahy, ale absolutní undergroundová záležitost, kterou ocení všichni prokletí, démoni i nemrtví. Američané jsou ve skvělé formě, silnější než kdy dřív. Roztrhají vás na kusy, přikovou na zeď a spoutají pevnými řetězy, ukovanými z té nejkvalitnější oceli. Absolutní death metalová negace dobra! Totálně zničující album, po okraj narvané hnisem, okultismem, zkaženou krví a nenávistí! Nahrávka, která vás roztrhá na kusy a navěky prokleje!

Asphyx says:

Based on the dried bloodstains on the wall, we can determine the direction of the cut. A rusty knife, slowly sinking into the throat. The victim’s terrified eyes he’s next in line. A stone altar, deep underground. Beneath the cursed church, in the catacombs where the stench of rotten blood and hatred still lingers. The new album by these American dark metalers their second full-length is once again a morbid reminder of ancient death rituals. Even after all these years, the pain is still palpable here, forever imprinted on the walls. I hear the whispers of the undead; I see hooded figures reciting perverse prayers.

HEXORCIST is a band that can materialize all the gloomy, somber, doom-laden moods and burn them into their songs. Their new album, too, burns with a bright black flame. The crosses are turned upside down, the inquisitor still smiles, and the dungeons are full of innocents who defied blind faith and the worship of long-fallen idols. This is exactly the kind of death metal, steeped in utter darkness and evil, that flows through my veins as well. The new album will tear you to pieces and burn you to ashes!


There’s something festering, terrifying, and filthy about these tracks that constantly compels me to go back and hit play again. I’m listening to the new album down in the basement, several meters underground, and I have to say that it really shines here, in the utter darkness and cold. The tracks are, once again, very well written they cut deep and burn. On the surface, they’re wrapped in cold, solid cobwebs, but inside they burn, blaze, and tear at your soul. War has been declared on heaven once again, and HEXORCIST remind me of the horsemen of the apocalypse, who slept for many years in dark dungeons only to return to our world and avenge all the injustices ever done to them. The new album has a raw, sharp, uncompromising, and appropriately dirty sound. The apocalyptic motif on the cover confirms that I’m in the right place. Like this pack, I’ve had this kind of death metal encoded in my DNA for a long time. If you like bands like DEICIDE, VITAL REMAINS, MORBID ANGEL, ANGELCORPSE, SARCÓFAGO, NECROVORE, but also BLASPHEMY, PERDITION TEMPLE, DIABOLIC, IMPRECATION, and IMPIETY, then you’ve come to the right place. Listening to the new album "Crucificial Imprecations & Evil Reaping Death" really reminds me most of an ancient ritual for summoning dark forces. Satan sits on his throne, smiling and swaying contentedly to the beat, just like me. No compromises, no frills just a searing, deadly fire that leaves behind a ravaged land and damned souls. You’ll find nothing else here. This isn’t an album for the faint of heart, but an absolute underground masterpiece that all the damned, demons, and the undead will appreciate. The Americans are in top form, stronger than ever. They’ll tear you to pieces, nail you to the wall, and shackle you with sturdy chains forged from the finest steel. The absolute death metal negation of good! A totally devastating album, brimming to the brim with pus, occultism, tainted blood, and hatred! A recording that will tear you to pieces and curse you for all eternity!


about HEXORCIST on DEADLY STORM ZINE:




TRACKLIST - "Crucificial Imprecations" (New Album)
01. Crucificial Imprecations
02. Defacing Deities
03. Emissary of Evil
04. Adverse Sacraments
05. Deconsecration
06. Hexorcist
07. Unconsecrated Offerings
08. Exordium of Profanation

TRACKLIST - "Evil Reaping Death" (Debut Reissue)
01. Exulting the Adversary
02. Sentry at the Seven Gates
03. Unblessing the Reverent
04. Proverbs of Pestilence
05. Denouncing the Immaculate
06. Evil Reaping Death
07. Unrighteous Ceremony
08. Accursed Affirmations
09. Praising the Most Foul
10. Crucifixion (Devastator)
11. Resuscitation of Iniquity
12. Behold! The Great Black Prophet
13. Ritual Hex



Recenze/review - MAGGOD - Salvation Denied (2026)


MAGGOD - Salvation Denied
CD 2026, neonarcis.com (l'inphantile collective)

for english please scroll down

Pokaždé, když se setkám s hudbou nějaké nové kapely, kterou jsem dosud neznal, tak si jen tak sednu a nechám na sebe nové skladby působit. Několikrát to opakuji, někdy si dělám poznámky, jindy pak usedám k bílé obrazovce a moje myšlenky létají jako zběsilé. MAGGOD jsou z českého podzemí. A hrají starý, prašivý death metal z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pokaždé, když jsem zapnul play na svém přehrávači, tak jsem se ocitl na jedné dávno opuštěné pitevně.

Moje tělo bylo právě vyvrženo a ostré riffy se mi zadíraly hluboko do vnitřností a podvědomí. Takhle nějak se hrálo, špinavě, upřímně, opravdově a autenticky, když jsem s muzikou kdysi začínal. Začnu se kývat spokojeně do rytmu a najednou se usmívám, zrovna mi vyndali z těla srdce a donutili mě jej sníst. Někde mezi hororovým snem a krutou realitou se tahle smečka pohybuje s elegancí starých mistrů v oboru. 


Jedná se o velmi dobře napsané záhrobní rituály, volně inspirované tím, co hrávaly a hrají kapely z Floridy, ale třeba i v evropských katakombách. Těch odkazů na staré dobré časy zazní opravdu hodně, ale činěno je tak s nadhledem, s vlastními nápady i invencí. Nové album tak není jen obyčejnou kopií věcí minulých, ale má v sobě něco navíc. Takovou tu pověstnou, těžko definovatelnou energii, tlak a sílu, posbíranou na starých pohřebištích. U mě je vždy velmi důležité, abych kapele jejich morbidní práci věřil. V případě MAGGOD tomu tak je a klidně vám to podepíšu vlastní krví. Toulám se podsvětím již opravdu velmi dlouho, jsem starý šedivý a prašivý pes, který zvedne hlavu již jen v případě, když jej něco zaujme. "Salvation Denied" mě baví poslouchat, rád se k albu vracím, rvu si jej pod tlakem do hlavy. Nejvíc si jej ale užívám až když se setmí, stíny jsou dlouhé a na hřbitově začnou šeptat nemrtví. Nahrávka má v sobě vše, co požaduji, chci a musím mít, abych si muziku užil. Velmi dobře ošetřený plesnivý zvuk, zajímavý motiv na obalu, ale hlavně takovou tu prašivou, mokvající patinu, která je nutná pro to, abych byl pohřben zaživa. Nezbývá mi tedy nic jiného, než vzít znovu do rukou lopatu, počkat na půlnoc a vydat se na cestu bez konce. Země je zmrzlá a kopu si vlastní hrob. Soundtrackem je mi samozřejmě tahle deska, kterou si ve výsledku opravdu velmi užívám. Je něco tíživého, děsivého, co mě stále láká se k ní vracet. Album doporučuji všem, kteří mají rádi klasické, tradiční postupy a mrtvolně chladnou atmosféru. Poslouchejte v naprosté tmě a co nejvíce nahlas! Morbidní ozvěny ze starých death metalových pohřebišť! Hroby se otvírají a rakve jsou plné démonů! 


Asphyx says:

Every time I come across music by a new band I haven’t heard of before, I just sit down and let the new songs sink in. I repeat this several times; sometimes I take notes, other times I sit down in front of a blank screen and my thoughts race like crazy. MAGGOD are from the Czech underground. And they play old, grimy death metal from the late ’80s and early ’90s. Every time I hit play on my player, I found myself in a long-abandoned morgue.

My body had just been torn open, and the sharp riffs were digging deep into my guts and subconscious. This is pretty much how it was played dirty, honest, genuine, and authentic back when I first started out in music. I start swaying contentedly to the beat, and suddenly I’m smiling they’ve just ripped my heart out of my body and forced me to eat it. Somewhere between a horror dream and cruel reality, this pack moves with the elegance of the old masters of the craft.



These are very well-crafted funeral rites, loosely inspired by what bands from Florida and even those in European catacombs used to play and still play today. There are indeed plenty of references to the good old days, but they’re handled with a sense of perspective, incorporating the band’s own ideas and creativity. The new album, therefore, isn’t just a mere copy of things past it has something extra. That legendary, hard to define energy, intensity, and power, gathered from ancient burial grounds. For me, it’s always very important that I believe in a band’s morbid work. In MAGGOD’s case, that’s exactly what I do, and I’d gladly sign off on it with my own blood. I’ve been wandering the underworld for a very long time now; I’m an old, gray, and mangy dog who only lifts his head when something catches his interest. I enjoy listening to “Salvation Denied"; I love coming back to the album, cramming it into my head under pressure. But I enjoy it most of all when darkness falls, the shadows grow long, and the undead begin to whisper in the cemetery. This recording has everything I demand, want, and need to enjoy the music. A very well-crafted, moldy sound, an interesting motif on the cover, but above all that shabby, oozing patina that’s essential for me to be buried alive. So I have no choice but to pick up the shovel again, wait for midnight, and set out on a journey with no end. The ground is frozen, and I’m digging my own grave. My soundtrack, of course, is this album, which I’m actually really enjoying. There’s something oppressive and terrifying about it that keeps drawing me back to it. I recommend this album to anyone who loves classic, traditional approaches and a deathly cold atmosphere. Listen to it in complete darkness and as loud as possible! Morbid echoes from the old death metal graveyards! The graves are opening, and the coffins are full of demons!

tracklist:
1. The Last Mortal Plague 
2. Graves of the Forgotten
3. Sworm of the Rot 
4. Worm's Abyss 
5. Throne of Endless Pain 
6. Whisper from the Grave 

band:
Jurgg - guit.,vox
Miguel de Baño - bass
Cubegod - drums

středa 29. července 2026

Recenze/review - PSYCROPTIC - The Pulse of Annihilation (2026)


PSYCROPTIC - The Pulse of Annihilation
CD 2026, Metal Blade Records

for english please scroll down

Sedíš svázaný v jedné z dalších věznic světa. Odřezávají ti kousky masa z těla a ty přemýšlíš, jestli se tvoje bolest může posunout ještě dál, do ještě větší tmy. Nervy máš napnuté k prasknutí a dávno už nevíš, čím si se provinil. Možná si byl jenom jiný nebo tě semlel současný podivný svět. Víš jenom jediné, že až zemřeš, tak si s sebou vezmeš do záhrobí nové album australských maniaků PSYCTOPTIC. U jejich riffů, melodií, totiž zažíváš velmi podobné pocity, jako při mučení.

Je to samozřejmě nadsázka, ale pravdou je, že každé nové album je jiné, má svůj vlastní ksicht, výraz. Vždy je ale velmi dobře napsané a složené a řeže tou správnou stranou nože. Letos nám pánové přinášejí další porci velmi temných skladeb, zahalených do tajemna. Novinka je útokem přímo na solar plexus. Technická, divoká, nespoutaná, na povrchu chladná jako ruka staré mrtvoly, ale uvnitř hoří jasným černým plamenem. 


V technickém death metalu si hodně vybírám, většinou mi na kapelách vadí, že sice hrají složitě a náročně, ale skladby se nedají moc poslouchat. U PSYCROPTIC je to jiné. Na novince naleznete spoustu dokonale vybroušených pasáží, komplikovaných, přesto živočišných a syrových. Stačilo mi několik společných setkání a jednotlivé momenty jsem si pamatoval, rád se k nim vracel a znovu a znovu rozkrýval další vrstvy. Jakoby se do mě vytvořená, nakumulovaná energie a vztek přelily, dostaly se mi do žil. Najednou jsem seděl u stolu, řval spolu s kapelou, bouchal hlavou do zdi a měl pocit, že je muzika zase jednou i mojí součástí. Mluvíme stejným jazykem, napadalo mě velmi často. Kýval jsem se do rytmu, užíval si masivní, velmi dobře čitelný zvuk, s chutí se pokaždé podíval na démonický a děsivý obal. Vše tu sedí perfektně na svých místech. Melodie ostré jako břitva, zabijácké bicí, vokál bestie, který je zároveň velmi variabilní a má zajímavou barvu. Australané stvořili dílo, které je moderní v tom nejlepším slova smyslu, přesto jsou z něj cítit i klasické krvavé kořeny. Muzika je zde postavena na pevných základech, které kapela sama kdysi vystavěla. Nadále je rozvíjí, vydává se novými, dosud neprobádanými cestami a dělá to s elegancí starých mistrů. Jasně, můžeme jejich tvorbu lehce přirovnat k tomu, co dělají třeba takoví NECROPHAGIST, DECAPITATED, SPAWN OF POSSESION, OBSCURA, REVOCATION, CRYPTOPSY, ale dnes jsou pánové dávno již svoji vlastní odrůdou. Líbí se mi, že se kapela nebojí experimentovat, ale pokaždé stojí na prvním místě skladba jako taková. Pak je tu ještě jedna věc, na kterou se dnes někdy zapomíná. "The Pulse of Annihilation" je nahrávkou, která se opravdu velmi dobře poslouchá. Má v sobě tlak, energii, chvění a spoustu zdravého vzteku. I když většinou poslouchám něco trošku jiného, tak letos u mě tohle album bude atakovat žebříček toho nejlepšího, co letos vyšlo. Vynikající technický death metal, zahraný s noblesou starých mistrů! Album, z kterého odpadává maso od kostí! 

Asphyx says:

You’re sitting there, bound, in yet another prison somewhere in the world. They’re cutting chunks of flesh from your body, and you wonder if your pain can go even further, into an even deeper darkness. Your nerves are stretched to the breaking point, and you’ve long since forgotten what you’re guilty of. Maybe you were just different, or maybe this strange world of ours just ground you down. You know only one thing: when you die, you’ll take the new album by the Australian maniacs PSYCTOPTIC with you to the grave. Their riffs and melodies evoke feelings very similar to those experienced during torture.

This is, of course, an exaggeration, but the truth is that every new album is different it has its own face, its own expression. But it’s always very well written and composed, and it cuts with the right edge of the knife. This year, the guys are bringing us another batch of very dark tracks, shrouded in mystery. The new album is a direct attack on the solar plexus. Technical, wild, unbridled on the surface as cold as the hand of an old corpse, but burning with a bright black flame inside.


When it comes to technical death metal, I’m very picky; what usually bothers me about bands is that while they play complex and challenging music, the songs aren’t very listenable. With PSYCROPTIC, it’s different. On their new album, you’ll find plenty of perfectly polished passages complex, yet raw and visceral. It only took a few listens for me to remember specific moments; I enjoyed returning to them and uncovering new layers over and over again. It was as if the energy and rage they’d built up and channeled had spilled over into me, coursing through my veins. Suddenly, I was sitting at the table, screaming along with the band, banging my head against the wall, and feeling like the music was once again a part of me. We speak the same language, I found myself thinking very often. I was swaying to the beat, enjoying the massive, crystal-clear sound, and eagerly glancing at the demonic and terrifying cover art every time. Everything here fits perfectly into place. Razor-sharp melodies, killer drums, and the vocals of a beast which are at the same time highly versatile and have an interesting tone. The Australians have created a work that is modern in the best sense of the word, yet you can still sense its classic, blood-soaked roots. The music here is built on solid foundations that the band itself laid long ago. They continue to develop their sound, venturing down new, unexplored paths, and they do so with the elegance of the old masters. Sure, we can easily compare their work to what bands like NECROPHAGIST, DECAPITATED, SPAWN OF POSSESSION, OBSCURA, REVOCATION, and CRYPTOPSY do, but today these guys are very much their own breed. I like that the band isn’t afraid to experiment, but the song itself always comes first. Then there’s one more thing that’s sometimes forgotten these days. “The Pulse of Annihilation” is a record that’s truly a pleasure to listen to. It’s got intensity, energy, a visceral thrill, and plenty of healthy rage. Even though I usually listen to something a little different, this album is going to be a contender for my list of the best releases of the year. Outstanding technical death metal, played with the finesse of the old masters! An album that will make your flesh fall from your bones!



about PSYCROPTIC on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
01. Ashes Of A New Dawn 
02. Gathering A Venomous Herd 
03. A Sword Of Me 
04. No Time For The Weak 
05. Our Pillars Fall 
06. Annihilation Pulse 
07. No Blade Of Grass 
08. To Embrace This Curse 
09. Forging The Crown

band:
David Haley - Drums
Joe Haley - Guitars
Jason Peppiatt - Vocals
Todd Stern - Bass



Recenze/review - HASEROT - Advent of Suffering (2026)


HASEROT - Advent of Suffering
CD 2026, Redefining Darkness Records

for english please scroll down

Někde tam daleko v horách je jedno staré pohřebiště, na kterém byli dlouhá léta pohřbíváni prokletí. Náhrobky jsou již značně nakloněné, neudržované a márnice je prázdná. Přesto když se setmí, tak se zde stále dějí podivné věci. Nemrtví tančí na svých vlastních hrobech a vyprávějí si o nekonečné bolesti, kterou zažili během svých životů. Tentokrát bych vás rád pozval do prašivé kobky, s nápisem HASEROT nad vchodem. Když otevřete rezavé dveře a vstoupíte dovnitř, tak vás obejmou chladné pavučiny ostrých melodií.

Je to moje první setkání s kapelou a nutno rovnou dodat, že dopadlo na výbornou. Nové album v sobě totiž má vše, co po dobrém death metalu vyžaduji. Zajímavě a poctivě napsané skladby, masivní, dobře čitelný zvuk (postaral se o něj Dan Swano) a hlavně nápady, které se mi dokáží dostat pod kůži. Kapela do mě se svým prvním dlouhohrajícím albem zasekla svůj dráp a už mě nepustila.


HASEROT vás vezmou na dlouhý výlet bez konce do těch nejhlubších katakomb. Potkáte zohavená těla hříšníků, uvidíte své vlastní démony. Budete u toho poslouchat novou nahrávku "Advent of Suffering" a kývat se spokojeně do rytmu. Jako staří hrobníci, kteří právě dokončili exhumaci nějakého hodně hnusného hrobu. Rakev je plesnivá a nebožtík ve značném stádiu rozkladu. Ve tváři má pořád vepsaný zlověstný škleb někoho, kdo napáchal hodně špatných věcí. Drží v rukou nové CD těchto maniaků. Líbí se mi způsob, jakým jsou skladby napsány, užívám si morbidní atmosféru. Připadám si jako bych byl zavřený několik nocí v márnici, poslouchal stále dokola tohle album a vnímal její opravdový, ryzí a naprosto autentický feeling, které v sobě měly kapely v devadesátých letech minulého století. Juanjo Castellano namaloval stylový a jako vždy velmi povedený motiv na obalu a Marc Grewe (MORGOTH) odvedl jako host ve čtvrté skladbě také skvělou práci. Dohromady potom tvoří novinka velmi zajímavý celek, monolit, který mě pokaždé smete z povrchu zemského, spálí mě na popel a strhne do hlubiny. Už dávno poslouchám hudbu hlavně srdcem a zde zjišťuji, že jsme jedné krve. Pokud máte rádi kapely jako BLOODBATH, TEMPLE OF VOID, HOODED MENACE, MORBID ANGEL, GORGUTS, DEMIGOD, AT THE GATES, potom vězte, že jste zde správně. Zavírám za sebou dveře do záhrobí a sestupuji po schodech dolů, do podsvětí. Tady, mezi nemrtvými zní nové album stejně nejlépe. Připomíná mi staré dobré časy, připomíná mi naprostou tmu i nahrubo nasekaný vztek. Někde tam daleko v horách je jedné staré pohřebiště, na kterém byli dlouhá léta pohřbíváni prokletí. Náhrobky jsou již značně nakloněné, neudržované a márnice je prázdná. Přesto když se setmí, tak se zde stále dějí podivné věci. Nemrtví tančí na svých vlastních hrobech a vyprávějí si o nekonečné bolesti, kterou zažili během svých životů. Jsem zde správně! Starý, prašivý, syrový death metal s krvavé temnou aurou! Album, u kterého vám popraskají všechny kosti v těle! 

Asphyx says:

Somewhere far away in the mountains lies an old burial ground where the cursed were laid to rest for many years. The headstones are now severely tilted and neglected, and the morgue is empty. Yet when darkness falls, strange things still happen here. The undead dance on their own graves and tell each other of the endless pain they experienced during their lives. This time, I’d like to invite you into a dilapidated dungeon with the inscription HASEROT above the entrance. When you open the rusty door and step inside, you’ll be enveloped by the chilling web of sharp melodies.

This is my first encounter with the band, and I must say right away that it turned out to be excellent. Their new album has everything I look for in good death metal. Interestingly and thoughtfully written songs, a massive, clear sound (handled by Dan Swano), and above all, ideas that really get under my skin. With their first full-length album, the band sank its claws into me and hasn’t let go since.


HASEROT will take you on a long, endless journey into the deepest catacombs. You’ll encounter the mutilated bodies of sinners and see your own demons. All the while, you’ll be listening to their new album, "Advent of Suffering", and nodding contentedly to the beat like old gravediggers who’ve just finished exhuming some truly gruesome grave. The coffin is moldy, and the deceased is in an advanced state of decomposition. His face still bears the sinister grin of someone who has done many terrible things. He’s holding the new CD by these maniacs in his hands. I like the way the songs are written; I’m enjoying the morbid atmosphere. I feel as if I’ve been locked up in a morgue for several nights, listening to this album over and over again and sensing that true, pure, and utterly authentic feeling that bands from the 1990s possessed. Juanjo Castellano painted a stylish and, as always, very well-executed cover art, and Marc Grewe (MORGOTH) also did a great job as a guest on the fourth track. Taken together, the new album forms a very interesting whole a monolith that sweeps me off the face of the earth every time, burns me to ashes, and drags me into the depths. I’ve long since come to listen to music primarily with my heart, and here I realize that we are of the same blood. If you like bands like BLOODBATH, TEMPLE OF VOID, HOODED MENACE, MORBID ANGEL, GORGUTS, DEMIGOD, and AT THE GATES, then know that you’ve come to the right place. I close the door to the afterlife behind me and descend the stairs into the underworld. Here, among the undead, the new album sounds its best. It reminds me of the good old days; it reminds me of utter darkness and raw, chopping fury. Somewhere far away in the mountains lies an old burial ground where the damned were buried for many years. The headstones are now significantly tilted and neglected, and the morgue is empty. Yet when darkness falls, strange things still happen here. The undead dance on their own graves and tell each other of the endless pain they endured during their lives. I’m in the right place! Old, grimy, raw death metal with a bloody, dark aura! An album that will make every bone in your body crack!


Tracklist:
1. Advent of Suffering 
2. Poverty of Thought 
3. Apophis 
4. Tears in Bethlehem 
5. Cruentis Omega 
6. Khlyst 
7. Beneath the Cairn 
8. Madness and the Void 
9. The Tenth Circle 
10. Curse of Haserot 

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine