DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 25. srpna 2026

Rozhovor - ASPERATUS - Surový, morbidní death metal, u kterého odpadává maso od kostí!


Rozhovor s death metalovou skupinou z Polska - ASPERATUS.

Odpovídali Radek (kytara), Piotr (basa), Łukasz (zpěv), děkujeme!

Recenze/review - ASPERATUS - Shrines of Human Waste (2026):

Ave ASPERATUS! Zdravím do polských katakomb. Nejdříve mi dovol, abych vám vysekl poklonu. Sleduji vaši kapelu již od roku 2015, kdy jste vydali své první EP „Warped Reality“ a patříte od té doby k mým oblíbencům. U nás v Čechách ale nejste příliš známí, jsme malá země s malou undergroundovou komunitou. Jak jste se vlastně dali dohromady a jak vznikli ASPERATUS?

Radek: Příběh vlastně začal v roce 2011, když jsem v roce 2009 přijel do Krakova studovat strojírenství na AGH (Krakovská univerzita vědy a techniky). Už jsem hrál na kytaru, ale nikdy jsem nebyl v kapele. Pamatuji si, jak jsem napsal na místní facebookové stránce, že se chci přidat nebo založit death metalovou kapelu. Po nějaké době se mi ozval Zbigniew Grabowski (bicí). Začali jsme hrát a rychle jsme napsali materiál pro naše první EP. Díky Zbigniewovým kontaktům jsme sestavili naši první sestavu, ve které byli Olga Proficz (basa), Łukasz Piwowarczyk (kytara) a Piotr Dzik (zpěv) (Sothoth, Machines of Dystopia, Lacrima). Po nahrání EP a odehrání našeho prvního koncertu se věci dostaly do stagnace; bylo to náročné období, protože všichni členové právě dokončili studium a začal „skutečný život“ – práce, rodina a povinnosti.

Mezitím se Zbigniew rozhodl kapelu opustit, aby se mohl soustředit na svou profesionální kariéru. To byl velký neúspěch, protože najít bubeníka na death metalové scéně je jako najít jednorožce – jsou vzácní a většina z nich už žongluje s více kapelami. Po dvojité výzvě jsme našli nového bubeníka, Tomasze Drabika. Zkoušeli jsme téměř rok, ale Tomasz nakonec musel kvůli osobním problémům rezignovat a celý projekt se na téměř tři roky zastavil. Každý byl zaneprázdněn svými vlastními životy, což ztěžovalo posun vpřed.

Průlom nastal v roce 2018, kdy jsem se znovu spojil s Bartoszem Janczarskim (bicí). Bartosze jsem znal od doby, kdy jsme se potkali na koncertě Vesania v Krakově v roce 2010. Už na začátku uvažoval o tom, že by se ke mně přidal, ale nikdy k tomu nedošlo. Znovu jsme se spojili, měli jednu zkoušku a to bylo vše – do sebe to zapadlo! Rozhodli jsme se jít dál, ale upřímně řečeno, zpočátku jsme si nebyli jisti, jestli chceme začít něco nového, nebo pokračovat jako Asperatus. Bartosz oslovil Piotra Tokarze (basa - Alienacja, Redemptor, Perihellium), aby zjistil, zda má zájem, a naštěstí měl.

Piotr byl ten, kdo nás přesvědčil, abychom pokračovali jako Asperatus. Obecně řečeno, Piotr je v kapele hlasem rozumu. Rychle jsme našli Łukasze Ciepalu (zpěv), který nás seznámil s Jakubem Owczarkem (kytara). Od té doby trvalo dva roky neustálého cvičení, zdokonalování našeho technického přístupu a psaní nového materiálu, než v roce 2020 vznikla Sanctified State of Decay. Vždy jsem kladl velký důraz na technické aspekty, a to jak v oblasti vybavení, tak i řešení pro kapelu. Byla to doba výrazného růstu na našich zkouškách; naučili jsme se tolik o používání technologií, které nám pomáhají, ale také o sobě.

Od té doby uplynulo pět let a odehráli jsme spoustu koncertů – bylo to skvělé období pro mě i tým, i když jsme si určitě prošli i těžkými dny. Nakonec Jakub opustil kapelu a těsně před nahráváním alba Shrines of Human Waste ho nahradil Rafał Żeńczak. Rafał je fantastický člověk, opravdový profesionál, který se hluboce zabývá technickou stránkou věci, včetně vybavení a pódiových řešení. A co je nejdůležitější, je nesmírně talentovaný na kytaru – a navíc je také baskytaristou. A tady to máme.


Letos máte venku novinku „Shrines of Human Waste“, která je opět plná ryzího pravého death metalu. S jakými pocity jste šli do studia? Měli jste třeba nějaký plán, kam a jak se chcete od minulé desky posunout? Osobně mi nová nahrávka přijde víc temnější a zároveň chladnější. Musím přiznat, že atmosféra celého alba si mě doslova podmanila.

Piotr: Moc děkuji za tato slova! Vědomí, že vás temná, mrazivá atmosféra Shrines of Human Waste uchvátila, je přesně to, v co jsme doufali, když jsme do těchto skladeb vkládali své myšlenky.

Když jsme šli do studia kvůli tomuto debutovému albu u Mad Lion Records, cítili jsme směs tlaku a absolutního soustředění. Měli jsme technické základy z našich předchozích EP, jako je Sanctified State of Decay, ale plnohodnotné album vyžaduje soudržný vesmír. Naším hlavním plánem nebylo jen hrát rychlejší nebo techničtější death metal, ale aby hudba působila dusivěji, promyšleněji a koncepčně velkolepěji.

Radek: Piotr má pravdu; věděli jsme, že toto album musí být produkováno na nejvyšší úrovni, které jsme mohli dosáhnout. Použili jsme poznatky z našich předchozích nahrávek, abychom zajistili vyšší kvalitu. Byl jsem hluboce zapojen do realizačního a produkčního procesu, často jsem kontroloval a upravoval skladby až do 2 hodin ráno, protože jsem chtěl, aby všechno bylo perfektní. Mojí vizí bylo vzkřísit oldschoolový zvuk smíchaný s drsným stylem Dissenter (vřele doporučuji!) s technickými riffy kapel, na kterých jsem vyrůstal, jako jsou Cannibal Corpse, Suffocation, Vader a Behemoth. Chtěl jsem, aby zvuk působil přirozeně, divoce a syrově. Abych byl upřímný, materiál nebyl úplně nový; skladby vznikaly v posledních pěti letech, ale odrážejí těžké, ale dynamické období mého života. Tlak na to, abych zvuk dosáhl naprosto dokonalého výsledku, byl proto obrovský.

Kdo je podepsán pod zvukem? V jakém studiu jste nahrávali a kdo měl na starosti mastering a mix alba? Celkově je zvuk skvělý, připomíná mi desky z konce devadesátých let, bylo to cílem?

Piotr: Ano, chtěli jsme, aby hudba, i přes svou intenzitu, zněla živě a přirozeně, ale zároveň selektivně. Usilovali jsme o zvukový charakter amerických death metalových kapel z 90. let. Paweł Grobler z TAKE47/mr.g_music (instagram) byl zodpovědný za mix a mastering a také za nahrávání všech nástrojů kromě bicích. Známe se už dlouho, takže jsme mohli na charakteru zvuku pracovat bez stresu.


Hodně si potrpím i na grafickou stránku CD a vaše obaly jsem si hodně oblíbil. Kdo je autorem na novince „Shrines of Human Waste“ a co má vlastně vyjadřovat? Motiv se mi opravdu hodně líbí, jen nám prosím prozraď, jak souvisí s hudbou, jak je tematicky navzájem propojený?

Piotr: Grafický design vytvořil Michał „Xaay“ Loranc, známý polský grafický designér a ilustrátor a také náš blízký přítel. Už jsme měli předběžný koncept pro grafický návrh, který vytvořil náš zpěvák Łukasz Ciepała, a Xaay ho proměnil ve velkolepé mistrovské dílo, které dokonale vystihuje hudební obsah. Obal se přímo vztahuje k tématu široce definované lidské existence v dnešním světě.

Radek: Ano, Łukasz byl zakladatelem myšlenky a také tvůrcem původního grafického návrhu založeného na textech písní a celkovém konceptu alba. Myslím, že to zvládl bezchybně a vyjádřil v této myšlence poselství současnosti.

Také Michał „Xaay“ vložil významnou část tohoto poselství do finálního grafického návrhu. V této věci je skutečný profesionál. Práce a spolupráce s Michałem byla stoprocentně skvělou zkušeností.

O čem jsou texty na novém albu? Kdo je jejich autorem a kde pro ně bral inspiraci?

Łukasz: Všechny texty, kromě Fall, jsem napsal já.

Co se týče inspirace, je těžké ukázat jeden konkrétní zdroj, protože texty písní byly psány a revidovány po dlouhou dobu. Pokud bych to měl shrnout, jsou většinou odrazem pozorování reality, ve které žijeme, smíchaného s hlubokým pocitem deziluze z mnoha aspektů lidského chování a někdy i ze samotné existence lidstva.

Důležitou roli sehrály také knihy a filmy. Často podněcovaly myšlenky a úvahy, které se nakonec promítly do textů písní, i když ne přímo nebo zjevně.


Zajímal by mě proces, jakým vzniká u ASPERATUS nová skladba. Jste klasici, co se zavřou do zkušebny a jamují nebo využíváte moderní technologie a posíláte si nápady mezi sebou? Chodíte spolu třeba i na pivo?

Piotr: I přes spoustu povinností v našem soukromém životě se nám občas podaří zajít si spolu na pivo, ale nejlíp to chutná, když si ho dáme po úspěšném koncertu…

Radek: Co se týče hudby, za tu jsem zatím zodpovědný primárně já. V pohodlí domova tvořím osnovy písní (bicí, kytary) a pak posílám nápady ostatním klukům. Každý přidává svou zpětnou vazbu, dokud se všichni neshodneme, že to má potenciál. Pak materiál společně naživo zkoušíme, děláme úpravy a změny, dokud nejsme plně spokojeni. Věříme, že tento způsob práce je pro nás nejefektivnější a zároveň zachovává stejnou formu a styl kompozice.

Takže ano… Jsem tady nejvyšším vůdcem haha!


Myslím, že pro každou kapelu je největší odměnou reakce fanoušků. Já mám nejraději menší kluby, ve kterých mají muzikanti i fans k sobě blízko. Jak často vlastně ASPERATUS vystupují? Jezdíte třeba turné? Pátral jsem na internetu a příliš živých záznamů z vašeho vystoupení jsem nenašel. Jak to mají tedy ASPERATUS s koncerty?

Piotr: Nejsme kapela, která hraje obrovské množství koncertů nebo pravidelně jezdí na turné. V průměru hrajeme několik až tucet koncertů ročně, ale vybíráme si jen ty nabídky, které nám vyhovují. Hráli jsme také několik koncertů ve vaší zemi, například v Barrak Music Clubu v Ostravě, Zkusebna Art Clubu ve Frýdku-Místku a na festivalu United In Brutality v Chřibské. Letos v prosinci opět navštívíme Českou republiku. Momentálně máme do konce roku  dalších 5 koncertů. Metalová scéna a publikum v České republice jsou úžasní!

Radek: Myslím, že případ koncertů je docela složitý.

Není mnoho živých nahrávek, protože většinou jsou lidé docela překvapeni hudbou, které dáváme život… asi haha. Ale je jich málo, dokonce i celý koncert z Krakova.

Po EP State of Decay jsme hráli hodně malých koncertů, ale dávali jsme si velký pozor, abychom se nedostali pod hranici financí. To neznamená, že jsme si za koncerty účtovali hodně, ale vždy jsme se snažili být v rovnováze s vynaloženými náklady. Byli jsme docela opatrní ohledně podmínek, ale také jsme si nekladli vysoké cíle, co se týče počtu vystupujících a kapel, se kterými jsme hráli. Byla to doba, kdy jsme chtěli získat větší sebevědomí a otestovat řešení pro více pódií. Toto období nám dalo docela cennou lekci, pokud jde o to, kde hrát, podat to nejlepší ze svých dovedností a zajistit co nejlepší příjem hudby.

Po tomto období a po nahrání alba Shrines Oh Human Waste jsme se rozhodli hrát hodnotnější koncerty v o něco lepších klubech. Snažíme se o dobrou kvalitu zvuku, abychom podali co nejlepší výkon.

Druhá věc je, že jsme bohužel velmi zaneprázdnění lidé... S Piotrem máme rodiny a malé děti, já se věnuji řadě dalších aktivit spojených s automobilovým designem, 3D tiskem, pracuji ve výzkumu a vývoji v automobilovém průmyslu, Łukasz vede druhou úspěšnou kapelu Mansvara a také se snaží rozjet svou profesionální kariéru, Rafał má další dvě kapely a profesionální kariéru. Rozhodli jsme se tedy využít příležitostí, které by mohly vést k výrazné viditelnosti, protože času na odehrání více menších koncertů v malých klubech je málo.

Vždycky jsem se zajímal, jakou hudbu hudebníci vlastně poslouchají. Máš nějaká alba, ke kterým se rád často vracíš? A co nějaké novinky z posledních let? Zaujalo tě něco natolik, že sis koupil CD?

Radek: Co se týče žánrů, poslouchám všechno od filmových soundtracků – zejména atmosférické nebo ambientní skladby jako Blade Runner, až po elektronickou hudbu, drum and bass a dokonce i Michaela Jacksona! A samozřejmě je tu death metal, ale to není všechno. Během dospívání mě silně ovlivnily kapely jako Cannibal Corpse, Vader, Behemoth a Morbid Angel. Vždycky mě přitahuje mix vysoce dynamické a atmosférické hudby.

Łukasz: Poslouchám hudbu z široké škály žánrů. Kromě extrémního metalu si užívám elektronickou hudbu, hip-hop a spoustu dalších stylů. Jsem velkým fanouškem Viagra Boys – nejen kvůli jejich hudbě, ale také proto, že se mi moc líbí jejich celkový koncept jako kapely a způsob, jakým se prezentují.

Nicméně mě obvykle nejvíce přitahuje hudba, která na první poslech zní zvláštně nebo nekonvenčně. Skvělým příkladem jsou kapely jako Oranssi Pazuzu. Miluji desky, které pokaždé, když se k nim vrátíte, odhalí něco nového.

Obecně jsem, pokud jde o hudbu, velmi otevřený. Jediné, co opravdu hledám, je autenticita. Pokud mám pocit, že umělec tvoří něco upřímného a opravdového, spíše než aby následoval trendy, je mnohem pravděpodobnější, že se s albem spojím. Tato autenticita dává hudbě trvalou hodnotu a její objevování je mnohem obohacujícím zážitkem. To jsou také desky, které si nejraději koupím na CD nebo vinylech.

 

Pocházíte z Polska. Vaši scénu sleduji od konce osmdesátých let a mám vaše kapely dlouhodobě moc rád. Tahle z pohledu zvenčí to vypadá, že to u vás v undergroundu stále hodně žije. Jaké to je na Polsku, co se týká death metalu a dalších extrémních stylů? Co fanoušci, kluby apod.? Jaká je vaše scéna? Zajímal by mě tvůj pohled zevnitř.

Piotr: Je to těžké téma. Scéna v Polsku je velmi silná a undergroundové kapely podávají vysoký standard. V současné době však dominuje black metal. Bohužel, účast na koncertech není vždy uspokojivá a publikum se skládá převážně ze staré gardy. Ani pořádat show není nejjednodušší úkol: dostupnost klubů je silně omezená a náklady vysoké. To také silně odrazuje začínající kapely.

Death metal je můj nejoblíbenější hudební styl. Fascinuje mě na něm hlavně temnota, takový ten prašivý odér ze starých hrobů. Pak také síla a tlak. Když si poslechnu dobrou desku, tak jsem doslova nabitý energií. Co znamená pro tebe? Jak ovlivňuje tvůj život, náhled na svět, jak jej vnímáš ty jako tvůrce?

Łukasz: Pro mě je death metal formou katarze. Je to prostor, kde mohu zpracovávat emoce, které je v každodenním životě často těžké vyjádřit. Všechno, co ho obklopuje, nejen samotná hudba, ale celá scéna, lidé, umělecká díla a atmosféra, se cítí jako samostatný svět, do kterého se mohu ponořit.

Jako tvůrce nevnímám death metal jako něco, co existuje čistě proto, aby bylo extrémní nebo šokující. V nejlepším případě je to upřímný emocionální ventil. Dává mi svobodu zkoumat temnější témata, existencionální otázky a nepříjemnější stránky lidské zkušenosti, aniž bych je musel zjednodušovat nebo cenzurovat.

Rozhodně ovlivnil můj pohled na svět. Spíše než aby mě učinil pesimističtějším, učinil mě reflexivnějším. Připomíná mi, že krása může existovat vedle rozkladu, že intenzita může mít smysl a že umění nemusí být vždy uklidňující, aby bylo cenné. V mnoha ohledech se death metal stal jazykem pro vyjádření věcí, které je těžké vyjádřit slovy, a je důležitou součástí mého života po mnoho let.

Co chystají ASPERATUS v nejbližších měsících? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

Radek: Jsme odhodláni podat na našich nadcházejících koncertech co nejlepší výkony. Chceme album propagovat co nejširší škálu možností, ideálně na místech, kde si náš zvuk plně vychutnáte. Pokud jste fanouškem kvalitního death metalu, přijďte se na nás podívat naživo – slibujeme, že vás nezklameme!

Děkuji moc za rozhovor! Přeji nejen nové desce „Shrines of Human Waste“, ale i celým ASPERATUS hodně úspěchů. Jdu si album znovu pustit! Je totiž opravdu skvělé. Ať se vám daří i v osobních životech.

Děkujeme, bylo nám potěšením se představit a velmi si vážíme, že jste nás kontaktovali!

Recenze/review - ASPERATUS - Shrines of Human Waste (2026):



---------------------------------------------------------------------------------------------------

pondělí 24. srpna 2026

Report, photos, video - BACK TO THE SYMBOLIC 2026 - BENEDICTION, MOONDARK, INTERMENT, XENTRIX, SORORICIDE - Tři Dvory u Kolína - 21. - 22. 8. 2026

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

https://www.rajce.idnes.cz/jakubasphyx/album/back-to-the-symbolic-2026

promoter: https://www.symbolic.cz/

Sledujeme vás. Už dlouho, hodně dlouho. Neotáčejte se, stejně nás neuvidíte. Každý den nám dáváte dobrovolně všechna svá data, polohu, své sny, naděje, svoji bolest. Všechno shromažďujeme a vyhodnocujeme. Máme první výsledky. Zapomeňte na Darwina i na Pánaboha. Stvořili jsme vás my. Říkáte nám emzáci. Je to vlastně jedno. Každý den se honíte za nepodstatnými věcmi. Hromadíte majetek, dokazujete si, kdo je lepší, silnější. Kdo umí lépe bojovat. Přitom o tohle zde nejde. Vůbec. Jste hrozně naivní druh. Podstatu pochopili jen někteří. Můžete je potkat s dlouhými vlasy, s tričkami plnými lebek a krve, v otrhaných džínách. Divně tancují, tváří se šťastně, když na ně někdo řve. Když slyší hluk. 

Jenže o to tu jde celou dobu. O metal. O hudbu. Cítí ji jen ti vyvolení. Ostatní budou zničeni a eliminováni. Rozhodnuto o tom bylo nedávno. Proto ty války, proto otáčíme počasím. Aby přežili jen ti nejsilnější. Nejodolnější. Opravdoví, ryzí, autentičtí. Zbytek nás nezajímá. 




Takhle znělo poslední hlášení z lodi VOIVOD (ano, jmenuje se podle ní jedna skvělá kapela), těsně předtím, než jsem se zase jednou vrátil na zem, mezi vás, smrtelníky. Psát o muzice jsem začal skoro před dvaceti lety. Mrzelo mě, že se o extrémním metalu málo mluví, že jsou jeho fanoušci považováni za divné, za exoty. Již dlouhé roky jezdím na jeden malý festival kousek od Kolína. Těšívám se každý rok, protože se pro mě jedná vždy o jakýsi ostrov normálnosti. Tady je každému jedno, že jsem emzák, že tančím divně, že mám blbý kecy, že se směju nahlas. Můžu být sám sebou. Bylo na čase zase na pár dní vypnout všemocnou síť a tvářit se analogově. Už jsem skoro zapomněl, jak voní lidé. Potem, radostí a pivem. Až jednou Zemi celou zapálíte, pro vás budeme mít místo na naší lodi vždycky. Nezapomeňte na to, až budete držet palec na červeném tlačítku.

Čtvrtek 20. 8. -

Za celý můj život nebyla moje identita dosud odhalena. Jsem v běžném životě považován za zcela normálního. To je ten, co pořád chodí se sluchátky na uších, tlemí se a nosí trička s děsivými motivy. Jo, to jsem celej já. Starej emzák Asphyx. Model z roku 1974, tenkrát se ještě všechno vyrábělo poctivě. Ha! To určitě. Moje životnost je omezená. Ale konec filozofických úvah. V závěru jde vždycky o metal, o pivo a o kamarády. Bylo pro mě velkou ctí být pozván na čtvrteční taškařici, jakési rozplavby, které se konaly ve vesničce Senice. U Václava. Jedu z Plzně vlakem, poslouchám nové Grim Legion a sleduji to vaše hemžení, pinožení, které každý den podstupujete. Mladé dívky s opuchlými rty, kdysi tak hezké, pánové s knírky a plnovousy, které se k jejich věku vůbec nehodí.  Jsem ale tolerantní, hodně lidí je mrtvých, i když žijí, souhlasím s kolegou Bukowskim. Vystoupím v Poděbradech, jsem naložen, odvezen, napojen a spokojen. Krásné odpoledne s kamarády z Čech i Slovenska, s dobrým pivem a muzikou. Jsem v ráji? Ano, bylo to skvělé a moc děkuji. Byl jsem povznesen, restartován a hozen do továrního nastavení. 





Pátek 21. 8. -

Probudím se jako vždy dřív než ostatní. Můj software je tak nastaven. Vedeme děsně chytrý a vtipný řeči, který chápeme jen my, asi jako v každé opilecké společnosti. Píšu do domovské lodi, že jsem v pořádku. Je mi krásně na těle i na duši. Užívám si léto, společnost a těším se na muziku. Přesuneme se do Třech Dvorů u Kolína a vstupujeme do areálu. Následují zdravice. Než se dostanu k výčepu jsem několikrát olíbán, objímaný jako kdysi od své staré babičky. Rád vás vidím, jak je, co děláte, jak se máte. Ztrácím se ve víru piva, metalu a přátel. Někteří jsme trošku zestárli, máme své problémy, životy, které se vyvíjejí různými směry. Někdo si zažil peklo, někdo je momentálně šťastný. A všichni se nakonec sejdeme pod pódiem a necháme pod ním všechny své strachy, frustrace, vztek i bolest. Odcházíme očištěni. I letos dostávám mnohokrát rozhřešení, i tentokrát si kapely vybírám. 


MORBITORY - pach rozkládajících se mrtvol. Hniloba špína a smrt. Hnisavý death metal, v podání německých maniaků, které mám rád již dlouhé roky. Šel jsem na jistotu. Stoupl jsem si pod pódium a nechal si z těla vyrvat všechny vnitřnosti. Kýval jsem se do rytmu a na tváři jsem měl výraz spokojeného hrobníka. Skvělé vystoupení, totální masakr a pro mě osobně srdeční záležitost! The stench of decomposing corpses. Decay, filth, and death. Putrid death metal, performed by those German maniacs I’ve loved for many years. I played it safe. I stood right in front of the stage and let them rip all my insides out. I swayed to the beat with the satisfied expression of a gravedigger on my face. A great show, a total massacre, and for me personally, a labor of love!



SORORICIDE - možná to nevíte, ale ta příšera z obalu "The Entity" z roku 1991, téhle islandské skupiny, je také vetřelec z vesmíru. Tohle byl gurmánský zážitek pro všechny metalové archeology. Kapela u nás hrála poprvé a na rovinu musím říct, že jsem byl nadšen. Jako bych zase seděl mladý před přehrávačem, v něm muchlající se kazeta (ano, kopie, nahraná z CD od labelu Platonic). Smetlo mě to, zničilo, roztrhalo na malé kousky. You might not know this, but the monster on the cover of “The Entity” from 1991, by this Icelandic band, is also an alien from outer space. This was a real treat for all metal archaeologists. The band played here for the first time, and to be honest, I was thrilled. It was as if I were young again, sitting in front of my stereo with a cassette tape rattling inside (yes, a copy, recorded from a CD released by the Platonic label). It swept me away, destroyed me, tore me into tiny pieces.



INTERMENT - další srdcová kapela. Švédský death metal, který mám od mládí zakódován v mé DNA, hluboko v kostech. Pánové vylezli na pódium a stali se pro mě přesnou definicí toho, co mám na metalu pořád tak rád. Energie, tlak, pytel chřestících lebek. Notoricky známé skladby, spousta ostrých riffů. Byl jsem mimo. V jiné dimenzi, na onom světě. Zemřel jsem a znovu se narodil. A nakonec jsem shořel na popel. Kurva brácho, tohle bylo slyšet až u nás na vesmírné lodi! Vynikající, epesní, mrtvolně dokonalé! Another band close to my heart. Swedish death metal, which has been encoded in my DNA since my youth, deep in my bones. The guys took the stage and became, for me, the very definition of what I’ve always loved so much about metal. Energy, intensity, a pile of rattling skulls. Notoriously famous songs, tons of sharp riffs. I was out of it. In another dimension, in another world. I died and was reborn. And in the end, I burned to ashes. Damn, bro, you could hear this all the way out here on our spaceship! Excellent, epic, deathly perfect!




XENTRIX - tady se asi netrefím do vkusu fanoušků, ale mě se od téhle kapely líbí jen něco. Musím uznat, že naživo zabíjejí, ale není to nic, co by mě roztrhalo na kusy. Vystoupení mě bavilo, ale pravdou je, že občas moje myšlenky lítaly jinde. To ale nic nemění na tom, že pánové odvedli skvělou práci a každý pravověrný thrasher musel být nadšený. 



No to víte, že se nejde spát. Kecá se, rozebírá se svět, život. Jsme na tý louce vyprahlý a pak krutým deštěm zavlažený kousek do Kolína jako na Noemově arše. Návštěvníci, i já starý emzák Asphyx, rádi podléháme příjemné, ryzí radosti, vstřícnosti a opojeni ledasjakými nápoji tančíme své indiánské, šamanské tance. Cítím v kostech sílu, dokonce mě na chvilku přestane bolet i v únoru zlomená noha. Jsem ve svém živlu. Takový by měl být svět pořád, opilecky filozofuji a dívám se dívkám do výstřihů. Jojo, lidské samičky se nám povedly. Můžeme být pyšní. Další dění nebudu vysílat. Nechám si jej pro sebe. Prozradím jen, že když jdu ulehnout na matraci, ještě chvilku se dívám do tmy a usmívám se. Prchavé okamžiky štěstí, napsali by básníci. S tím usínám a hlavou se mi míhají zážitky celého dne. 

Sobota 22. 8. -

Kolik toho vlastně vydrží lidské tělo? Proč neumím být zdrženlivý. Proč jdu do všeho naplno? Proč, kurva proč, mě bolí hlava, tělo? Co jsem to všechno pil a co vyváděl? Ležím na matraci jako lemra a jsem asi mrtvý. Pokouším se hnout rukou. Nejde to. Jo, přeležel sem si ji. Zvedám se na nohy a vypadám jako bych se vrátil z války. Zombie, napadne mě, všude jsou samý zombie. Už to začalo! Zmuchlané obličeje, skřehotavé hlasy. První kafe, někdo kouří, jiný se prolévá pivem. Řetěz nesmí spadnout. Ano, to je ono. Dávám si jako vždy velmi dobrou snídani. První půllitr. Druhý, v těle se mi jak nějakému alkoholikovi rozlévá nová síla. Já vím, je to jen iluze a ještě příští středu mi to bude dávat tělo sežrat, ale tady jsem v lázních, tak co jako, vole? Navíc sedím u stolu se sukubama ze Slovenska. Musím pít, jinak by mě proklely a prováděly na mě tajemné rituály. Znám je. 

Usmíváme se na sebe a nevíme, jestli jsme nebyli včera moc dotěrní, nevtipní, opilí. Ne ne, v pohodě kámo, byla to sranda. Jako vždycky. Ctím Lemmyho a tak popíjíme, posedáváme, probíráme včerejší vystoupení, každý vnímáme věci trošku odlišně a já si najednou uvědomím, že jsem tady ještě na debila nenarazil, což je v lidské společnosti taková vzácnost, že si musím dát další pivo z radosti. On tu někde nějaký bude, ale zatím se neprojevil. Na základnu píšu jenom: "Žiju!". Potkávám nové lidi i staré kamarády. Tohle se mi na Symbolicu vždycky líbilo. Je jedno, z jakého si města nebo země, je jedno, co děláš v běžném životě. Pokud jsi naladěn jako my, sedni si a povídej. Dostávám se do své objímací nálady. A to dokonce tak, že některým prozradím, že nejsem z téhle planety.  Ještě, že už hrají nějaké ty kapely. Občas se zajdu podívat a o některých i něco málo napíšu. Tak jo, pojďme zase na to.

SHAARK - kapela stará jako thrash metal samotný. Některá alba mě baví, jiná tolik ne, ale pravdou je, že celkově považuji tuhle smečku za legendu. Svůj status potvrdili i letos. Užil jsem si to.


CRANIOTOMY - pitevní zpráva zněla jasně. Pacient byl zohaven brutálním death metalem té nejvyšší kvality. Slovenští patologové nám hodili do ksichtu kusy syrového masa, ušpinili nás zkaženou krví a předvedli koncert, u kterého pukaly lebky. Za mě velká spokojenost i velmi dobrý dramaturgický tah. 


INGROWING - pojďme si trošku zagrindovat. Hezky postaru, poctivě, od srdce. Viděl jsem nedávno krásný dokument o trepanaci lebek v temných psychiatrických léčebnách. Koncert byl velmi podobný. Plesnivý death metal se zde potkával s motorovými pilami, šílenství dostoupilo vrcholu. Stál jsem pod pódiem a nasával jsem všechnu tu energii a tlak a neskutečně jsem si vše užíval. Pánové, i po těch všech letech, klobouk dolů a poklona až k zemi!


MOONDARK - kapela složená ze švédské death metalové šlechty. A také smečka, která dokáže napsat skvělé skladby. Navíc ve velmi dobré formě. Najednou jsem byl na hřbitově a z hrobů vylézali nemrtví. Obejmul mě chlad, nekonečná temnota a toulal jsem se katakombami. Každý riff, melodie, se mi zadírali hluboko do podvědomí. Pokud bych měl napsat jedno jméno, které se mi letos líbilo nejvíc, byli by to právě MOONDARK. Splnil se mi sen je vidět naživo. Byl jsem mimo, totálně v rauši. Muzika mě totálně pohltila. Koncert, který ocenili všichni nemrtví i démoni! A band made up of the cream of the Swedish death metal crop. And also a group that can write great songs. Plus, they’re in top form. Suddenly I was in a cemetery, and the undead were crawling out of their graves. A chill and endless darkness enveloped me, and I wandered through the catacombs. Every riff and melody burrowed deep into my subconscious. If I had to name one band I liked the most this year, it would be MOONDARK. My dream of seeing them live came true. I was out of it, totally high. The music completely consumed me. A concert that even the undead and demons appreciated!

 



BENEDICTION - před koncertem bylo spousta spekulací, kdo vlastně bude za mikrofonem. Dam Ingram? Kam Lee? Slyšel jsem i jiná jména. Nakonec zpíval Oscar Rilo ze španělských Dark Embrace. A odvedl skvělou práci. Kapelu jsem samozřejmě viděl mnohokrát a jsem starý poctivý fanoušek. A jako takový musím říct, že to bylo i letos totálně masakrující. Britové sice hrají "jednoduše", ale o to víc jejich skladby řežou. Bylo to jako tlaková vlna, jako tsunami, jako přírodní živel. Absolutní definice death metalu, taková ta stará škola, kvůli které jezdíme všichni na Symbolic. Co dodat dalšího? Myslím si, že není nic potřeba. Bylo to zabijácké, ostatně jako vždycky. Before the concert, there was a lot of speculation about who would actually be behind the mic. Dam Ingram? Kam Lee? I even heard other names. In the end, it was Oscar Rilo from Spannish Dark Embrace who sang. And he did a great job. Of course, I’ve seen the band many times and I’m a longtime, die-hard fan. And as such, I have to say that this year’s show was absolutely mind-blowing. The Brits may play “simply,” but that just makes their songs cut even deeper. It was like a shockwave, like a tsunami, like a force of nature. The absolute definition of death metal that old-school stuff we all come to Symbolic for. What else is there to say? I don’t think anything else is needed. It was killer as always, really.




WEDDING/SVATBA - DÁŠA a DEJVY - Minulý rok jsem ležel při zásnubách chvilku opilý za stanem nebo stál někde s pivem, už ani sám nevím. Dával jsem si velký pozor, abych samotnou svatbu mých kamarádů nepropásl. Oba zúčastněné mám rád jako lidi a přeji jim do dalších společných let, které mají již ouředně potvrzené, jen vše dobré. Hodně trpělivosti, pokory a taky trošku toho štěstí. Ať se vám daří a slunce v duši! Jo a abyste věděli, byl jsem dojatý a vůbec se za to nestydím. Bylo mi velkou ctí odvézt pannu nevěstu k oltáři!

Těch vjemů a emocí je na mě moc. A tak chvilku chodím areálem, fixuji si do hlavy obrazy, blikotající světla, rozesmáté obličeje. Sednu si bokem do stínu a jen tak tiše zašeptám, aby mě nikdo neviděl, děkuji. Víte, zase tolik momentů, kdy bych byl tak nějak dětsky, nevinně a možná i bezbranně šťastný, není. Jsem nevyspalý, hrozně unavený, zničený. Opilý, ale usmívám se. Vrátím se mezi lidi a kalím do té doby, dokud napadnu za vlast. 

Neděle 23. 8. -

Proberme také formální věci:

K organizaci nemám připomínek, dostal jsem dokonce matračku a spacák s kytičkami, tak se mi spalo zase jak jezulátko, jako kdysi u babičky. Jídlo mi chutnalo, i když znáte mě, já zase tolik nejím. S pivem jsem neměl problém. Někdo říkal, že prý nebyl dobrý zvuk na BENEDICTION, ale mě nepřišel, asi jsem stál jinde. Návštěvnost mi přišla tradiční, něco mezi 400 až 500 lidmi, ale nemám fakt odhad. 

Hlášení na domovskou loď Voivod (jo pořád, je to ta kapela): 

"I letos jsem měl velká očekávání. Těšil jsem se a stejně bylo vše překonáno. Mají zde pohodové lidi, jsou milí, poslouchají skvělou muziku. Opět jsem si neskutečně užíval a to jak co se týká muziky, tak i samotných setkání".

Doporučení: "Až bude spuštěna destrukce, doporučuji tuhle oázu ponechat v neporušeném stavu, zakonzervovat a předat dalším generacím jako důkaz toho, že ne všichni lidé touží jen po majetku, po moci, že někde k sobě dokáží být pořád milí, usměvaví a lidští."

Jedeme směr Praha a pak Plzeň. Michal řídí a probíráme celou akci. Ano, on neví, že jsem z jiné planety. Klepou se mi ruce po nevyspání a alkoholu. Jsem ale hrozně spokojený. Letos budu psát jako vždy dva reporty. Jeden pro vás, pro moje čtenáře a druhý pro mé šéfy v jiné galaxii. Možná se mi podaří vám vyřídit odklad. Přeci jen, některých jedinců (obzvláště lidských samiček) by bylo škoda. Dorazím domů. Lehnu si a spím asi 14 hodin. Během spánku probíhají procesy obnovy energie a restartování do normálu. No ale, když nad tím přemýšlím, tak co je vlastně normální? Děkuji vám všem za pozornost, milá slova, za podporu. Moc si toho vážím. Tolik obejmutí jsem již dlouho nezažil. Mějte se co nejlépe a zase někdy někde. Nejlépe pod pódiem plným marshallů. Váš emzák Asphyx. 

Upozornění I., hlášení z lodi Voivod: "S mnoha kapelami, které na Symbolicu hráli, byl učiněn rozhovor. Když se přepnete v prohlížeči "na počítač", tak se vpravo objeví vyhledávací okénko. Napište do něj jméno své oblíbené kapely a uvidíte".

Upozornění II., hlášení z lodi Voivod: " Uvědomte si, že emzák Asphyx je již staršího data výroby a jeho slova bývají často ovlivněna osobními názory, zkušenostmi a jakýmsi lidstvím, kterým u vás na Zemi za ty roky nasákl. Berte to prosím v potaz."

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

https://www.rajce.idnes.cz/jakubasphyx/album/back-to-the-symbolic-2026

about SYMBOLIC FESTIVAL on DEADLY STORM ZINE:











---------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - NOTHINGNESS - Godslaughter (2026)


NOTHINGNESS - Godslaughter
CD 2026, Everlasting Spew Records

for english please scroll down

Dlouho neléčená, znovu zanícená rána o sobě zase dává vědět. Tepe v ní, pálí, zkažená krev koluje v žilách. Kůže je zarudlá a v kostech rezonuje. Jak se to mohlo stát? Přemýšlíš nad tím, když sedíš před svým vlastním hrobem. Už neexistuje žádná naděje. Jenom bolest a utrpení. Pradávná choroba, která tě zasáhla, tlela dlouhé roky v podzemí. Když vylezla znovu na povrch, byl jsi první na řadě. Úplně stejně na mě působí i nové album těchto maniaků z Minneapolis.

Pravidelní čtenáři našich stránek moc dobře vědí, že jsem o NOTHINGNESS již jednou psal. Album "Supraliminal" z roku 2023 bylo po okraj narvané morbidními melodiemi, snětí a atmosférou totálního zmaru. Líbilo se mi a tak jsem byl hodně zvědavý, s čím přijdou tihle gentlemani letos. A musím rovnou napsat, že se jedná opět o pekelnou jízdu, o skladby, které se vám zadřou hluboko pod kůži.


Kapela se pohybuje v oblastech, které jsou nekonečně temné a chladné. Jako bych byl pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači, zavřený v nějaké staré plesnivé kobce. Odsouzen na smrt hladem a vyčerpáním, znovu mačkám play a kývám se spokojeně do rytmu. Pánové velice umně kombinují staré death metalové základy s těmi novějšími, progresivnějšími. Na albu tak najdete odkazy na kapely jako MORBID ANGEL, IMMOLATION, CANNIBAL CORPSE, GORGUTS, ale i třeba VOIVOD. Každý song má svůj velmi dobře zapamatovatelný základ, nad kterým jsou potom vystavěny další mocné a masivní konstrukce. Vše je zde velmi propracované, zvuk je divoký, nespoutaný, přesto dobře čitelný (Adam Tucker - mixing, mastering, recording). NOTHINGNESS mají svůj vlastní rukopis, dokáží být nepřístupní, ale i velmi přitažliví. Hrají si po svém, jdou vlastní cestou. A to se v dnešní době cení nade vše. Alespoň v mém světě. "Godslaughter" je nahrávkou, která je ohlodaná na kost, je surová a v mnohém nekompromisní. Ale také se spoustou neklidných, podivných a mokvajících nálad. Stejně jako minule chce deska čas a trošku té trpělivosti, potom vylezou na povrch jednotlivé nuance a vy si budete moci vše naplno vychutnat. Osobně se mi velmi líbí i motiv na obalu, pod kterým je podepsán Adam Yates. Představte si vstup do záhrobí, který hlídá trojhlavý pes. Pokud chcete vstoupit, musíte zaplatit životem nebo něčím, co se bude Kerberovi líbit. Myslím si, tvrdím to, vím to, že tohle album je jasnou vstupenkou do podsvětí. Pánové opět odvedli skvělou práci po všech stránkách. A mě nezbývá nic jiného, než vám novinku doporučit! Surový, morbidní, temný a chladný death metal, který vás roztrhá na kusy! Děsivé ozvěny z onoho světa!

Asphyx says:

The wound, left untreated for so long and now inflamed once more, is making itself known again. It throbs and burns, and tainted blood courses through your veins. Your skin is reddened, and the pain resonates in your bones. How could this have happened? You ponder this as you sit before your own grave. There is no hope left. Only pain and suffering. The ancient disease that struck you had been smoldering underground for many years. When it resurfaced, you were first in line. The new album by these maniacs from Minneapolis has exactly the same effect on me.

Regular readers of our site know very well that I’ve written about NOTHINGNESS before. Their 2023 album *Supraliminal* was packed to the brim with morbid melodies, gloom, and an atmosphere of total desolation. I liked it, so I was really curious to see what these gentlemen would come up with this year. And I have to say right off the bat that it’s another hellish ride, with songs that will get deep under your skin.


The band operates in realms that are infinitely dark and cold. It’s as if, every time I hit play on my music player, I’m locked up in some old, moldy dungeon. Condemned to death by starvation and exhaustion, I press play again and sway contentedly to the beat. The guys very skillfully combine old-school death metal foundations with newer, more progressive elements. On the album, you’ll find references to bands like MORBID ANGEL, IMMOLATION, CANNIBAL CORPSE, GORGUTS, and even VOIVOD. Each song has a very memorable foundation, upon which powerful and massive structures are then built. Everything here is very polished; the sound is wild and unrestrained, yet clear (Adam Tucker - mixing, mastering, recording). NOTHINGNESS has its own distinct style; they can be inaccessible, yet also very appealing. They play their own way, follow their own path. And that’s what’s valued above all else these days. At least in my world. “Godslaughter” is an album stripped down to the bone raw and, in many ways, uncompromising. But it also features plenty of unsettling, strange, and brooding moods. Just like last time, this album takes time and a little patience; once you give it that, the individual nuances will come to the surface, and you’ll be able to fully savor it all. Personally, I really like the cover art as well, created by Adam Yates. Imagine the entrance to the afterlife, guarded by a three-headed dog. If you want to enter, you must pay with your life or with something that will please Cerberus. I think I assert I know that this album is a clear ticket to the underworld. The guys have once again done a great job in every respect. And I have no choice but to recommend this new release to you! Raw, morbid, dark, and cold death metal that will tear you to pieces! Terrifying echoes from the other world!


Recenze/review - NOTHINGNESS - Supraliminal (2023):


Tracklist:
01. Incinerated Immediately 
02. Convulsing Putrefaction 
03. Skull Evulsion 
04. Trenchant Glunch 
05. Vanquishing Providence 
06. Divine Irresponsibility 
07. Incredible Violence 
08. Umbral Spear 
09. Novus Hegemonikon

band:
Jason Hirt - Drums
Jon Grandel - Bass
Barclay Olson - Vocals
Alex Lewandowski - Guitars, Synth, Vocals (additional)
Xen Hartzell - Vocals (additional)
John Hancock - Vocals (additional)



neděle 23. srpna 2026

Recenze/review - HORRIFIER - Revelations of Gore (2026)


HORRIFIER - Revelations of Gore
CD 2026, Personal Records

for english please scroll down

Zůstává za ním spousta mrtvých. Utrpení a bolest, které jej mohou vykoupit. Ale za jakou cenu? Umírají nevinní, číhá na ně v temných uličkách, pozoruje je ze stínu. S nabroušeným nožem v ruce. Slibovali mu věčný život, ale musel zabíjet. Nikdy by nevěřil, že si v tom najde zalíbení. Dívat se do očí umírajících obětí, tomu se nevyrovná nic jiného. Pohltila jej navždy temnota. Uléhal do vlastní rakve a čekal, až se setmí. Poslouchal jenom hororový death metal.

O norských HORRIFIER jsem již jednou psal. Předchozí album (odkaz na recenzi najdete pod dnešním článkem) jsem si užíval. Jako dobrý, klasický film na VHS kazetě z osmdesátých let minulého století. Pánové i letos dali průchod své morbidní fantazii a vyprávějí nám příběh prokletého muže, který proto, aby neumřel, tak musí zabíjet. Téma se zde opět velmi zajímavě, naléhavě, přesvědčivě a autenticky potkává s hudbou. Výsledný koktejl je jedovatý a chutná po zkažené krvi. 


Brával jsem si nové album s sebou na mé noční toulky městem. Stíny byly dlouhé, v uličkách se odehrávaly nekalé činy a pokaždé mé kroky skončily na místním hřbitově. V jedné části jsou pochováni oběti násilných činů a když jsem zapnul play na svém přehrávači, tak jsem měl pocit, že se mnou rozmlouvají. Skladby jsou napsány velmi zajímavě, působí naléhavě a nejdřív se kolem mě plazily jako jedovatí hadi. Uhranuly mě, strhly do hlubiny a já najednou nevěděl, co je noční můra, děsivý sen a co krutá realita. Riffy jsou zde ohlodané na kost, bicí zabíjejí na potkání a hlas připomíná řev hladové bestie. Byly splněny veškeré mé požadavky na dobrý death metal. HORRIFIER jsou ve skvělé formě a jejich letošní album má slova potvrzuje. Pokud máte chuť na muziku ve stylu AUTOPSY, REPULSION, ENTOMBED, potom věřte, že jste zde správně. "Revelations of Gore" je nahrávkou, u které potkáte své vlastní démony, zástupy nemrtvých, zmizíte z tohoto světa a zavřeni v záhrobí budete navěky trpět veškerou možnou bolestí. Zmínit musím i velmi povedený zvuk, který je masivní, dobře čitelný a řeže tou správnou stranou nože. Atmosféra, kterou se letos Norům povedlo navodit, je zcela pohlcující. S chutí se vždy podívám i na stylový motiv na obalu. Kapela se trefila na sto procent do mého vkusu, hrozně se mi líbí takové ty až doomové chvilky morbidní poezie, které ze skladeb odkapávají jako krev z čerstvé rány. Až zase jednou půjdete noční ulicí, tak si dávejte velký pozor. Stíny jsou plné zabijáků, toužících po čerstvém mase. Je něco přitažlivého, zlého, neskutečně chladného, co mě stále nutí se k letošní desce vracet. Připadám si, jako bych právě odcházel z kina, kde jsem právě zhlédl děsivý film. V mé mysli i v realitě se stal hnisavou skutečností. Zůstává za ním spousta mrtvých. Utrpení a bolest, které jej může vykoupit. Ale za jakou cenu? Umírají nevinní, číhá na ně v temných uličkách, pozoruje je ze stínu. S nabroušeným nožem v ruce. Slibovali mu věčný život, ale musel zabíjet. Hororový, morbidní, temný a nekonečně chladný death metal, ze kterého odkapává zkažená krev! Zlo číhá ve stínu!

Asphyx says:

He leaves a trail of death in his wake. Suffering and pain that might redeem him. But at what cost? The innocent die; he lies in wait for them in dark alleys, watching them from the shadows. With a sharpened knife in his hand. They promised him eternal life, but he had to kill. He never would have believed he’d find pleasure in it. Looking into the eyes of his dying victims nothing else compares to that. The darkness consumed him forever. He would lie down in his own coffin and wait for nightfall. He listened only to horror death metal.

I’ve written about the Norwegian band HORRIFIER once before. I really enjoyed their previous album (you’ll find a link to the review below today’s article). It was like a good, classic movie on a VHS tape from the 1980s. This year, the guys have once again given free rein to their morbid imagination and tell us the story of a cursed man who must kill in order to avoid dying. Here, the theme once again intersects with the music in a very interesting, urgent, convincing, and authentic way. The resulting cocktail is poisonous and tastes of rotten blood.


I used to take the new album with me on my nighttime wanderings through the city. The shadows were long, nefarious deeds were taking place in the alleys, and my steps always led me to the local cemetery. In one section, the victims of violent crimes are buried, and when I pressed play on my music player, I felt as if they were speaking to me. The songs are written in a very intriguing way; they feel urgent, and at first they slithered around me like venomous snakes. They bewitched me, dragged me into the depths, and suddenly I didn’t know what was a nightmare, a terrifying dream, and what was cruel reality. The riffs are stripped down to the bone, the drums kill everything in their path, and the vocals resemble the roar of a hungry beast. All my expectations for good death metal have been met. HORRIFIER are in top form, and this year’s album confirms it. If you’re in the mood for music in the style of AUTOPSY, REPULSION, or ENTOMBED, then trust me you’ve come to the right place. “Revelations of Gore” is a record where you’ll encounter your own demons and hordes of the undead; you’ll vanish from this world and, trapped in the afterlife, suffer every conceivable pain for all eternity. I must also mention the excellent sound, which is massive, clear, and cuts like a knife. The atmosphere the Norwegians have managed to create this year is completely immersive. I always enjoy taking a look at the stylish cover art as well. This band is exactly my kind of thing I really love those almost doom-like moments of morbid poetry that drip from the songs like blood from a fresh wound. The next time you walk down a street at night, be very careful. The shadows are full of killers craving fresh flesh. There’s something alluring, evil, and incredibly cold about it that keeps drawing me back to this year’s album. I feel like I’m just leaving a movie theater after watching a terrifying film. In my mind and in reality, it has become a festering reality. It leaves a trail of the dead in its wake. Suffering and pain that might redeem it. But at what cost? The innocent die; he lies in wait for them in dark alleys, watching them from the shadows. With a sharpened knife in his hand. They promised him eternal life, but he had to kill. Horror-filled, morbid, dark, and infinitely cold death metal, dripping with corrupted blood! Evil lurks in the shadows!


Recenze/review - HORRIFIER - Horrid Resurrection (2023):


tracklist:
1. Voices 
2. Compelled to Slaughter 
3. Human Butchery 
4. The Ingestion 
5. Rejoice, Children of the Flesh 
6. Body Hoarder 
7. Morbid Lust 
8. The Final Oblation 
9. Blood for Ascension 
10. Horrifier - Compelled to Slaughter 

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý osmdesátý čtvrtý - Černo černý kov


Příběh pětistý osmdesátý čtvrtý - Černo černý kov

Seděl jsem na zastávce v Kralovicích a bylo mi děsně blbě. Byl jsem rád, že jsem na vzduchu. Marně jsem lapal po kyslíku, zase jsem to jednou přehnal s alkoholem. Začalo to vlastně nevinně, jako všechny víkendy, když jsem byl v Plzni sám. Moje představa, že si udělám něco k jídlu, zalezu si do postele a budu si číst vzala za své již na poli mezi školou a kolejí. Rostly tam kedlubny a sranda byla, že tam chodilo hrozně lidí z okolních domů krást. Kdyby si vzali několik rostlin, chápal bych to, ale oni hromadily do tašek zásoby snad na válku. Prdel, co, ozvalo se za mnou. Vytáhlý kluk odkudsi z Kadaně. Černokněžník, jak má být. Triko Venom, lehce podmalované oči, což tenkrát nosili spíš příznivci kapel jako THE CURE, SHALOM, OCEÁN. Ale aspoň byl svůj, hned jste si ho všimli. Žádnej diskofil ani slušňáček. Jojo, sranda, podle mě si to všichni zavaří a pak to za pár let vyhodí, protože kdo by žral pořád dokola jen kedlubny? Taky to nechápal. 

Potkávali jsme se jen na koleji, sem tam na baru, byl spíš sám pro sebe a já ho plně chápal. Vlastně jsem byl hodně podobný. Kdysi v Boleslavi jsem musel být středem pozornosti, dělalo mi to dobře. Vůdce party nebo aspoň jeden z nich, to bylo moje. Ale teď? Nějak mě všechno semlelo. Měl jsem za sebou smrt své holky i několika kamarádů. Chodil jsem se svojí holkou, kterou jsem nadevše miloval a většina kamarádů, kluků a holek, co za něco stáli, se stáhlo do svých rodných domovů. Ti, co zůstali, nebyli mojí krevní skupinou. Nechal jsem to být, vlastně to není tak špatný, být chvilku sám. Jasně, že mi chyběly nekonečné pokecy o knihách a hudbě, vtipné hádky o filmech. Přemýšlel jsem o tom a mlčeli jsme. Než jsme došli před kolej. Nezajdeme na pivo? Takhle to všechno začalo. Ostatně jako vždycky. Nikdo nic neplánoval. Vyšlo to odněkud z vesmíru a ze srdce.

Básnil mi o norském black metalu, vyprávěl mi o Mayhem, o Immortal, ale i o Venom, Bathory. Mluvil poutavě, zajímavě, chytře. Měl to v hlavě srovnané, taky studoval na Favce. Nebyl to tedy takový ten ujetý ajťák, tak jak si jej všichni představujeme. Nenosil svetříky, prestige, ani neměl na nose kostěné brýle. Vymykal se a matika mu opravdu šla. Moc ho sice učení nebavilo, představoval si, asi stejně jako já, že to bude trošku o něčem jiném, ale známky měl dobré. Teď leží dole pod lavičkou, venku je zima a připadá mi mrtvý. Popili jsme, ano v pátek večer, v noci v klubu, i k ránu, když jsme řvali v ulicích texty MASTERS HAMMER. Byla s ním sranda. Takový ten normálně zamlklý týpek, co holkám moc nedá a soustředí se hlavně na svoje nitro. To měl ale, stejně jako všichni metalisti tehdejší doby, notně rozdrásané. Měl zajímavou historii. Několikrát rozvedenou matku, co si domů tahala chlapy. Byl rád, že vypadl. 

Bledý jako smrt, napadlo mě. Žiješ?  Kde to jsem? V Kralovicích. Co tady dělám? Jedeme na koncert do Žatce. Proč? No, protože si o něm včera celý večer básnil, že tam musíme. Ožralí jsme si velmi brzy ráno koupili jízdenky, ale teď musíme několik hodin čekat na další spoj. Aha, a vyblil se. Šel za zastávku a nějaká dáma v letech na něj křičí, že je prase. Milá paní, vy jste čarodějnice, opáčí jí s elegancí drzého mladíka. Vrátí se a společně přemýšlíme, kde si koupíme něco k jídlu. Jede to za dvě hodiny, ty vole. Jdeme do konzumu. Otevírali za chvilku. Místní se srocují a čekají na prodavačku. Cinkají lahváči. Před prodejnou zastaví traktor. Chlastají tu asi všichni. Nejsme výjimkou. Koupíme si paštiku májku, několik rohlíků, deset deka gothaje a pak si sedneme na sokl před krám a sledujeme místní děvčata. Máme samozřejmě hlášky a protože jsem hezký kluci, tak prý máme přijít večer na zábavu. Hned bych šel, ale nejde to. Stejně nám nadávají traktoristé v typických muletech na hlavách. Už aby to jelo.

Splní se nám to a když dorazíme do Žatce, připadáme si jako v jiném světě. Je něco kolem poledne a v jedné hospodě kousek od náměstí, mají vepřové hody. Najíme se, až praskáme, a to pivo, to je smetana! Možná je to chmelem, který se kolem pěstuje nebo jen šikovným výčepákem, ale padá to do nás jako Němci do krytu. Asi se zase ožeru, řeknu a můj společník, jehož jméno je Karel z Kadaně, jak sám říká, mi přikývne. Je odpoledne a kolem se začínají srocovat metly. Najednou je tu černo. Někdo má na sobě warpainty a někdo dokonce i hřeby na rukách. Jakoby bylo celé město zahalené do černočerné tmy. Sem tam někdo prohodí pár slov, občas nám někdo ukáže paroháče, ale většina je starší než my. Připadám si zase jednou, což je mi divné, jako cucák. Původem jsem thrasher, nyní death metalista, samozřejmě s tím, že si rád ochutnávám i z dalších extrémních stylů, tady ale stejně působím trošku nepatřičně. U nás v Čechách jsem nikdy nezaznamenal nějakou nevraživost, mezi styly, ale pravdou je, že tahle parta byla trošku odtažitá. Možná to bylo jen image, ale sranda moc nebyla, to zase ne. Tedy s Karlem ano, protože má momentálně špičku.

Obchází stoly a ten normálně tichý kluk, je chvílemi trapný a mnohokrát posílaný do prdele. Jdu za ním, ty vole sedni si, dej si kafe. Ale to on ne, chodí mezi lidmi a je děsně chytrej. Někdo se jen usměje nebo se dívá stranou, ale na některých je vidět, že jim vadí. Odtáhnu ho víceméně za ruku a on mě pošle do pekel. A zmizí. Najednou sedím v hospodě sám. Jak ten kůl v plotě. Ani nevím, kde přesně koncert je. Půjdu s davem, jinak to nevidím. Na Karla peču, nechám ho vycukat. Stejně někde pospává. Moje slova se potvrdí, když se všichni jako jeden muž zvednou a vydají se na cestu. Leží kousek od hospody v kopřivách. Na zádech, s poblitým křivákem. Ale dejchá. Půjčím si v hospodě půllitr s vodou a chrstnu ji na ni. Je hned na nohou a i když má v žílách ještě několik promile, radar mu funguje. Vezme to směr Lidový dům a za chvilku jsme na místě. Překvapí mě, kolik je tu lidí. Nečekal bych to. V Plzni můžeme jen závidět. Možná se ale jen pohybuji v jiné společnosti. Do tamního podzemí jsem nikdy úplně nezapadl.

I kdybyste mě dali na mučidla, tak si na první kapelu nepamatuji. Vím jen, že hráli ve třech. Byli pomalovaní jak zákon káže a jejich black metal byl hodně melodický. Měli u lidí úspěch a co jsem pochopil, tak měli v sále spoustu kamarádů. Následovali UNCLEAN. A byl to nářez jak zákon káže. Ta energie, chlad, temnota, mě strhly a to i přesto, že jsem tomuto stylu zase tolik tehdy neholdoval. Respektive, hodně jsem si vybíral. Dokonce jsem si šel koupit CD, na kterém byl rohatý. Jak šel čas, tak jsem ale album ztratil. Nebo jsem je někomu půjčil, aby si udělal kopii a on mi jej nevrátil. Každopádně, naživo to byla smršť, vichřice, masakr. Líbil se mi i zvuk. Chvilka oddechu, jedno pivo, hledání Karla a jeho nenalezení. Vrátil jsem se pod pódium a pak jsem zažil jeden z nejvíc pekelných vystoupení ve svém životě. MANIAC BUTCHER, o kterých mi dosud jen někdo něco někde říkal a já tehdy jen mávl rukou. Omyl, můj milý Asphyxi. Tohle byla definice toho, co jsem si na black metalu oblíbil. Zvířeckost. Nenávist. Naprosté zlo. Nahrubo nasekaná tma. Ztratil jsem se v temnotách a hltal kapele každý tón, zobal jsem jim z ruky. Vůbec jsem si nevšiml, že se kousek ode mě strhla mela.

Jo, občas se to někde porvalo. Zde byl příčinou samozřejmě Karel, který pravděpodobně zase někomu něco hustil do hlavy. Narazil na někoho ostřejšího a odnesl si to rozseknutou hlavou, pohmožděnými žebry a boulemi. Také výstavním monoklem, který začíná měnit barvy. Zelená, modrá. Tohle všechno se ale dozvím až asi hodinu potom, co poslední kapela dohraje. Vynikající a vlastně i historický zážitek, jediný s touhle kapelou, ale nezapomenutelný. Někdy, když na mě padne nostalgická, tak si promítám v hlavě akce, které jsem zažil. Mnoho z nich je v alkoholové mlze, ale tahle se mi zadřela hluboko do podvědomí. Je konec a jdu hledat Karla. Automaticky zamířím ven, kousek od schodů, leží tu bokem, jak pytel sraček, jak by řekl kdysi dávno můj kamarád Prcalík. Zase ho budím a když vidím všechnu tu krev, tak ho zvednu na nohy a vydáme se hledat pohotovost. Trvá nám to docela dlouho, nebo mě to aspoň tak přijde, protože mi přijde hrozně těžký. Polomrtvá váha. Konečně najdeme svůj cíl a já tu teď čekám před ordinací. Mají tu moc hezkou sestřičku, mladou. A taky hromady umakartu. Když ho konečně pustí, odvedu ho do parku, uložím na lavičku a nechám ho spát. Je zafačovaný a vypadá jak mumie. I přes jeho stav nás kontrolují policisté a poměrně ostře nám řeknou, že tu nemůžeme být. Jdeme tedy na autobusák.

Čekání i cesta zpět do Plzně jsou nekonečné. Když jsme na koleji, tak ho odvedu do pokoje a pak sám padnu za vlast. Spím celou neděli až do noci, kdy přijede moje milá. Vyprávím ji, co jsem zažil. Karel po dalším semestru opustí školu, protože ho nebaví. Jak já ho chápu. Jenže on má modrou knížku, což je obrovská výhoda. Pak už jsem ho nikdy neviděl. Párkrát jsem ho sice potkal na koncertech v Praze, ale nehlásil se. Pokud to tedy byl opravdu on. Viděli a slyšeli jsme spolu černo černý kov a bylo to nezapomenutelné. Náročné, divoké, ale v závěru neskutečný zážitek. Metal s vámi přátelé!


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine