DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 2. září 2026

Recenze/review - MEGASCAVENGER - Toxic Noxious Undeath (2026)


MEGASCAVENGER - Toxic Noxious Undeath
CD 2026, Xtreem Music Records

for english please scroll down

Jed, který dokážeme jako lidstvo vytvořit, postupně prosakuje i dolů, do podsvětí. I nemrtví trpí naší bezohledností. Možná jednou na povrch vylezou noví mutanti, aby se přišli pomstít a apokalypsa konečně začne. Shoříme v černých plamenech, ukřižováni vlastními technologiemi. Smrt bude krutá, ohavná a bude hodně bolet. Než se tak ale stane, budu i nadále poslouchat nové album švédských MEGASCAVENGER.

Jak asi víte, tak pod touto kapelou je také podepsán kytarový maniak Rogga Johansson. Jedná se o jednu z jeho dalších death metalových smeček, tentokrát nasáklou zkaženou krví a spoustou odkazů na hororové filmy a zhoubnou atmosféru. Pokud tedy máte rádi jeho rukopis a líbí se vám, když vás při poslechu mrazí v kostech, potom jste zde správně. 


Rogga a jeho věrní nezapírají svůj švédský původ, ten je vždy jasně čitelný, ale nechali se volně inspirovat i dalšími kapelami typu BOLT THROWER, GRAVE, PAGANIZER, ASPHYX, BENEDICTION, EXHUMED, IMPETIGO, GHOUL, FRIGHTMARE, BLOOD FREAK. Samozřejmě, se spoustou vlastních nápadů a invence. Album tak hezky odsýpá, připomíná lavinu z kostí, krve, marných nadějí a totální tmy, která vás spláchne do hlubiny. Možná byste se měli jít podívat na špinavou stoku pod vaším městem. Na všechen ten jed, odpad, zbytky tkání, mokvající krve, která vytéká ven a ničí vše živé i mrtvé. Jednou tím zlem postupně nasákneme všichni a staneme se toxickými. MEGASCAVENGER si pozvali spoustu hostů, kteří se postavili za mikrofon. Každý odvedl skvělou práci a jejich seznam naleznete dole pod dnešním článkem. Když jsem si novinku pustil poprvé, tak kolem mě nejdříve jen tak prolétla. Jenže již podruhé jsem si začal podupávat do rytmu, mlátit hlavou do zdi, abych nakonec skončil v soukromém headbangingu. Nikde žádné zbytečnosti, ani kompromisy. Sází se tu na poctivé riffy, na mrazivé nálady, na smradlavý odér. Vše sedí tak nějak přirozeně na svých místech a nahrávka se velmi dobře poslouchá. Navíc má parádní masivní a dobře čitelný zvuk i zajímavý stylový motiv na obalu. A já tak opět nemůžu jinak, než vám novinku doporučit. Hoří totiž zevnitř, spálí vás jako ten nejjedovatější toxin a zůstane po ní hluboká krvavá stopa. Jed, který dokážeme jako lidstvo vytvořit, postupně prosakuje i dolů, do podsvětí. I nemrtví trpí naší bezohledností. Možná jednou na povrch vylezou noví mutanti, aby se přišli pomstít a apokalypsa konečně začne. Shoříme v černých plamenech, ukřižováni vlastními technologiemi. Smrt bude krutá, ohavná a bude hodně bolet. Teď už jsem si s tím absolutně jistý! Toxický, hnilobný, mokvající death metal s mrazivou atmosférou, u kterého odpadává maso od kostí! Pomsta nemrtvých!


Asphyx says:

The poison that we, as humanity, are capable of creating is gradually seeping down into the underworld. Even the undead suffer from our recklessness. Perhaps one day new mutants will emerge to seek revenge, and the apocalypse will finally begin. We’ll burn in black flames, crucified by our own technologies. Death will be cruel, hideous, and it will hurt a lot. But before that happens, I’ll keep listening to the new album by the Swedish band MEGASCAVENGER.

As you probably know, guitar maniac Rogga Johansson is also behind this band. This is one of his many death metal bands, this time steeped in corrupt blood and packed with references to horror movies and a malevolent atmosphere. So if you’re a fan of his style and enjoy feeling a chill run down your spine while listening, then you’ve come to the right place.


Rogga and his faithful bandmates don’t deny their Swedish roots which are always clearly evident but they’ve also drawn inspiration from other bands like BOLT THROWER, GRAVE, PAGANIZER, ASPHYX, BENEDICTION, EXHUMED, IMPETIGO, GHOUL, FRIGHTMARE, and BLOOD FREAK. Of course, with plenty of their own ideas and creativity. The album flows beautifully, reminiscent of an avalanche of bones, blood, futile hopes, and total darkness that sweeps you into the depths. Maybe you should go take a look at the filthy sewer beneath your city. All that poison, garbage, tissue remnants, oozing blood that flows out and destroys everything living and dead alike. One day, we’ll all gradually soak up that evil and become toxic ourselves. MEGASCAVENGER invited a host of guests to step up to the microphone. Everyone did a great job, and you’ll find the list below today’s article. When I first played the new track, it just kind of flew right past me at first. But by the second listen, I found myself tapping my foot to the beat, banging my head against the wall, and eventually ending up in a private headbanging session. There’s no fluff here, no compromises. They rely on honest riffs, chilling atmospheres, and a stinking stench. Everything just naturally falls into place, and the recording is a pleasure to listen to. Plus, it has a fantastic, rich, and clear sound, as well as an interesting, stylish design on the cover. And so, once again, I can’t help but recommend this new release to you. It burns from the inside out, scorching you like the most toxic poison and leaving a deep, bloody trail in its wake. The poison that we, as humanity, are capable of creating is gradually seeping down into the underworld. Even the undead suffer from our recklessness. Perhaps one day new mutants will emerge to seek revenge, and the apocalypse will finally begin. We’ll burn in black flames, crucified by our own technologies. Death will be cruel, hideous, and it will hurt a lot. Now I’m absolutely certain of it! Toxic, putrid, oozing death metal with a chilling atmosphere that makes the flesh fall from the bones! The revenge of the undead!


about MEGASCAVENGER on DEADLY STORM ZINE:






tracklist:
1. Graveyard Dreams and Bonehouse Screams 
2. Corpses Below 
3. Exploding Casket Syndrome 
4. Heading for the Furnace 
5. A World of Fire and Brimstone 
6. Fleshburner Yearner 
7. As Purgatory Ascends 
8. Toxic Noxious Undeath 
9. Shallow Grave Overflow 
10. The Morbid Rides Again 

Line-up:
Rogga Johansson – Guitars
Johan Berglund – Bass
Thomas Ohlsson - Drums

Kam Lee – vocals on ‘Graveyard Dreams And Bonehouse Screams’
Felix Stass – vocals on ‘Corpses Below’
Erik Rundqvist – vocals on ‘Exploding Casket Syndrome’
Max Otero – vocals on ‘Heading For The Furnace’
Dave Ingram – vocals on ‘A World Of Fire And Brimstone’
Michael H. Andersen – vocals on ‘Fleshburner Yearner’
Jan Bergmann Jepsen – vocals on ‘As Purgatory Ascends’
Silvester Koorevaar – vocals on ‘Toxic Noxious Undeath’
Dave Rotten – vocals on ‘Shallow Grave Overflow’
Peter Svensson – vocals on ‘The Morbid Rides Again’




úterý 1. září 2026

Recenze/review - AZATOTH - Carnal Lust of Blasphemy (2026)


AZATOTH - Carnal Lust of Blasphemy
CD 2026, Extremely Rotten Productions

for english please scroll down

Tichý šramot, děsivý smích. Rakve, vytahané ven. Prašivé a plné krvavých vzpomínek. Jako každý den vstupuješ do márnice, zdravíš se s nemrtvými a přemýšlíš, jestli existuje peklo. Nakonec vždycky dojdeš k názoru, že temnota je v každém z nás. Stačí ji jen probudit. V reálném světě si připadáš jako postava zmučená ostrými hřeby, zatlučenými do tvé hlavy. Ale tady, mezi naším a oním světem, se usmíváš. Není divu, finští maniaci AZATOTH přicházejí s novým albem, které je plné hrubozrnného, surového death metalu i podmanivé hororové atmosféry

Zase jednou vím, že jsem zde správně. Osobně jsem měl co do činění již s EP "Ungodly Carnage", na které jsem psal recenzi (odkaz najdete dole pod dnešním článkem). Letošní obřad je pokračováním věcí minulých. Hřbitov je opět plný nočních můr, které se staly krutou realitou a vy si tak můžete vychutnat hudbu, která pochází z toho nejhlubšího podsvětí. 


Co se týká hudby samotné, tak ta je volně inspirovaná klasickým finským death metalem, grindcore, ale třeba i bestiálním black metalem. Samozřejmě s tím, že pánové přidávají do skladeb spoustu své invence, nápadů a shnilých ingrediencí. Výsledkem je velmi jedovatý, zasmrádlý koktejl, umíchaný uprostřed nicoty. Riffy se vám zadřou pod kůži, bicí vám vystřelí mozek z hlavy a hlas připomíná právě probuzenou bestii. Žádných námitek nemám ani ke zvuku nebo motivu na obalu. Všechno sedí na svých místech, novinka se velmi dobře poslouchá a rád se k ní vracím. Navíc, má v sobě vše, co potřebuji pro své soukromé záhrobní rituály - je opravdová, ryzí, uvěřitelná a naprosto autentická. Pokud jste vyrůstali na starých hororových filmech a rádi se procházíte naprostou tmou, je pro vás album "Carnal Lust of Blasphemy" doslova povinností. Jakoby všechny příšery, sérioví vrazi, nemrtví i psychicky narušení vylezli z obrazovek, ze starých VHS kazet a šli vám po krku. Pokaždé, když mě štve současný podivný svět, tak za sebou zabouchnu dveře a vydám se do nekonečných, bolestivých močálů nicoty. Kolem leží zohavená těla hříšníků a já mám najednou pocit, že sem patřím, že tady mi je nejlépe. Potom prořízne těžký vzduch první melodie a bývám ztracen. Tahle smečka řeže do živého, dělá to opravdu přesvědčivě a s elegancí starých mistrů v oboru. Tichý šramot, děsivý smích. Rakve, vytahané ven. Prašivé a plné krvavých vzpomínek. Jako každý den vstupuji do márnice, zdravím se s nemrtvými a přemýšlím, jestli existuje peklo. Nakonec vždycky dojdu k názoru, že temnota je v každém z nás. Mokvající, syrový, nekonečně temný a chladný death metal s hororově krvavou atmosférou! Hniloba, špína a smrt!


Asphyx says:

A quiet rustling, a terrifying laugh. Coffins, dragged out into the open. Dusty and full of bloody memories. Just like every day, you enter the morgue, greet the undead, and wonder if hell exists. In the end, you always come to the conclusion that darkness lies within each of us. All it takes is to awaken it. In the real world, you feel like a character tortured by sharp nails driven into your head. But here, between this world and the next, you smile. No wonder the Finnish maniacs AZATOTH are releasing a new album full of gritty, raw death metal and a captivating horror atmosphere

Once again, I know I’m in the right place. I’ve personally already dealt with the EP “Ungodly Carnage,” which I reviewed (you’ll find the link below today’s article). This year’s offering is a continuation of things past. The graveyard is once again filled with nightmares that have become a cruel reality, allowing you to enjoy music that comes from the deepest depths of the underworld.


As for the music itself, it’s loosely inspired by classic Finnish death metal, grindcore, and even brutal black metal. Of course, the guys add plenty of their own creativity, ideas, and rotten ingredients to the songs. The result is a highly toxic, foul-smelling cocktail, mixed in the midst of nothingness. The riffs will get under your skin, the drums will blow your brains out, and the vocals sound like a beast that’s just been awakened. I have no complaints about the sound or the cover art either. Everything falls into place; the new album is a pleasure to listen to, and I happily return to it. Moreover, it has everything I need for my private rituals of the afterlife it’s genuine, pure, believable, and utterly authentic. If you grew up on old horror movies and enjoy wandering through pitch-black darkness, the album “Carnal Lust of Blasphemy” is literally a must-have for you. It’s as if all the monsters, serial killers, the undead, and the mentally disturbed have crawled out of the screens and old VHS tapes and are coming for your throat. Whenever this strange world of ours gets on my nerves, I slam the door behind me and set off into the endless, agonizing swamps of nothingness. The mutilated bodies of sinners lie all around, and I suddenly feel like I belong here, like this is where I’m most at home. Then the first melody cuts through the heavy air, and I’m lost. This band cuts to the bone; they do it with real conviction and the elegance of the old masters of the genre. A quiet rustling, a terrifying laugh. Coffins, dragged out into the open. Maggot-infested and full of bloody memories. Just like every day, I enter the morgue, greet the undead, and wonder if hell exists. In the end, I always come to the conclusion that darkness lies within each of us. Soggy, raw, infinitely dark, and cold death metal with a horror movie style bloody atmosphere! Decay, filth, and death!


Recenze/review - AZATOTH - Ungodly Carnage (2022):


tracklist:
1. Flooding Human Remains
2. Veins of Rotten Blood 
3. Abomination of the Underworld
4. Abhorrent Reincarnation
5. Sulfuric Paths to Agony
6. Interlude (Awaiting the Oncoming Hellstorm)
7. Blasphemous Flesh
8. Extinguished Souls of Putridity
9. Putrid Altar of Eternal Decay

AZATOTH is:
Bass and growls: J. ”Nuclear Lucifer” Das
Guitar and sewer growls: D. ”Chainsaw” Gamache
Guitar: R. ”Bogman” Levo
Drums: J. ”Godvomit” Hämäläinen




pondělí 31. srpna 2026

Recenze/review - DEVENIAL VERDICT - Old Blood - Fresh Wounds (2026)


DEVENIAL VERDICT - Old Blood - Fresh Wounds
CD 2026, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Krysy tančí na ostrých střepech své divoké kreace. Jsi tu už dlouho, nekonečně dlouho. Protivil ses jedinému bohu, odmítal si se klanět padlým modlám. Smál si se při modlitbách a kroutil nechápavě hlavou. Jak se to mohlo stát? To opravdu ještě v dnešní době mučí někdo někoho kvůli víře? Lidstvo se nikam příliš neposunulo, děláme stále stejné chyby. Aspoň, že mi nechali hudbu. Znovu zapínám play a vzpomínám na světlo. Křičím do tmy spolu s kapelou DEVENIAL VERDICT a užívám si morbidně krásné melodie. 

Měl jsem tu čest psát recenzi na jejich předchozí nahrávku a dokonce jsem tuhle finskou smečku viděl naživo na koncertě v Praze. Pokaždé se jednalo o zážitek, který ve mě velmi dlouho rezonoval a zůstala po něm v mé mysli i podvědomí hluboká krvavá stopa. Zavřený ve své vlastní kobce jsem dlouhé hodiny poslouchal i letošní nové album. 


Kapela nadále rozvíjí svoje death metalové myšlenky. A dělá to velmi zajímavým, originálním způsobem. Finové měli vždy svůj vlastní rukopis, poznáte je podle několika prvních tónů. Základem je zde klasický, tradiční death metal, nad kterým jsou pak vystavěny velmi košaté a avantgardní konstrukce. Oceňuji, že se nejedná o žádná prázdná preludia, pokaždé jsou to zajímavé momenty, mnohdy složité, ale vždy v závěru velmi dobře poslouchatelné. Pokud máte rádi kapely jako ULCERATE, DEATH, MINTHRAS, MORBID ANGEL, BLUT AUS NOD, DYSGNOSTIC, mohla by se vám líbit i tahle smečka. Letos jsou DEVENIAL VERDICT opět ve velmi dobré formě. Nechali naplno proudit svoje nápady, skladby potom jen lehce hrubě otesali a mě se tak velmi často stává, že mám pocit, jakéhosi prozření. Jednotlivé motivy se mi dostávají postupně hluboko pod kůži, do krve i do podvědomí. "Old Blood - Fresh Wounds" je samozřejmě albem, které chce potřebný čas, klid a notnou dávku fantazie. Když ale dojde ke vzájemnému přenosu, tak potom budete nahrávku uctívat jako já. Po formální stránce také vše sedí na svých místech. Zvuk je masivní, řezající a dobře čitelný. Dodává skladbám na ještě větší uvěřitelnosti a razanci. Osobně se mi potom líbí i motiv na obalu, mám podobné obrazy moc rád.  I letos je pro mě velmi příjemné, překvapující, zajímavé, si jen tak sednout a nechat na sebe novinku působit. Zavřu oči a krysy tančí na ostrých střepech své divoké kreace. Jsem tu už dlouho, nekonečně dlouho. Protivil jsem se jedinému bohu, odmítal se klanět padlým modlám. Smál jsem se při modlitbách a kroutil nechápavě hlavou. Jak se to mohlo stát? To opravdu ještě v dnešní době mučí někdo někoho kvůli víře? Lidstvo se nikam příliš neposunulo, děláme stále stejné chyby. Disonantní, avantgardní death metal s krvavě podmanivou atmosférou! Album, které se vám dostane do hlavy i do podvědomí! 

Asphyx says:

Rats dance their wild routines on sharp shards of glass. You’ve been here a long time an infinitely long time. You defied the one true God; you refused to bow down to fallen idols. You laughed during prayers and shook your head in bewilderment. How could this have happened? Does anyone really still torture others for their faith these days? Humanity hasn’t come very far; we keep making the same mistakes. At least they left me with music. I press play again and remember the light. I scream into the darkness along with the band DEVENIAL VERDICT and revel in the morbidly beautiful melodies.

I had the honor of writing a review of their previous album, and I even saw this Finnish pack live at a concert in Prague. Each time, it was an experience that resonated with me for a very long time, leaving a deep, bloody mark on my mind and subconscious. Locked in my own dungeon, I spent long hours listening to this year’s new album as well.


The band continues to develop its death metal concepts. And it does so in a very interesting, original way. The Finns have always had their own distinctive style; you can recognize them from the very first few notes. The foundation here is classic, traditional death metal, upon which very rich and avant-garde structures are then built. I appreciate that these aren’t just empty preludes; they’re always interesting moments often complex, but always very listenable in the end. If you like bands like ULCERATE, DEATH, MINTHRAS, MORBID ANGEL, BLUT AUS NOD, or DYSGNOSTIC, you might also enjoy this band. This year, DEVENIAL VERDICT is once again in top form. They let their ideas flow freely, then roughly hewn the songs into shape, and I very often find myself experiencing a sort of epiphany. The individual motifs gradually get deep under my skin, into my blood, and into my subconscious. “Old Blood - Fresh Wounds” is, of course, an album that requires time, peace, and a good dose of imagination. But once that connection is made, you’ll revere this record just as much as I do. Formally speaking, everything falls into place. The sound is massive, cutting, and crystal clear. It lends the tracks even greater authenticity and punch. Personally, I also like the motif on the cover; I really love images like that. This year, too, it’s very pleasant, surprising, and interesting for me to just sit back and let the new album wash over me. I close my eyes, and rats dance their wild routines on sharp shards of glass. I’ve been here a long time an infinitely long time. I defied the one true God, refusing to bow down to fallen idols. I laughed during prayers and shook my head in bewilderment. How could this have happened? Does anyone really still torture others for their faith in this day and age? Humanity hasn’t progressed very far; we keep making the same mistakes. Dissonant, avant-garde death metal with a bloodily captivating atmosphere! An album that will get into your head and your subconscious!



about DEVENIAL VERDICT on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
01. Rituals Of Ignorance 
02. Swarms Of The Mindless 
03. Elysium 
04. The Unborn God 
05. Thrones 
06. Fall Of Faith 
07. Sun Hammer 
08. The Corinthian 
09. Despoiler

neděle 30. srpna 2026

Recenze/review - NVLVS - Soundless Echoes (2026)


NVLVS - Soundless Echoes
CD 2026, Deadbangers Productions

for english please scroll down

Kombinace melodického black metalu a deathu nepatří zrovna k mým nejvyhledávanějším. Většinou se tomuto stylu docela vyhýbám, protože nemám moc rád v extrémní hudbě patos a pozlátko. Jenže když jsem si poslechl novinku od dánských NVLVS, začal jsem nejdříve souhlasně kývat hlavou, podupávat si nohou, abych nakonec neklidně pochodoval po pokoji a doplnil si veškeré informace o kapele.

Pánové hrají již od roku 1997. Několikrát přerušili svoji činnost, aby se nakonec vrátili v plné síle a po roce 2004 začali vydávat několik demonahrávek. První dlouhohrající album "Creatures" spatřilo světlo světa ale až v roce 2011. Letošní novinka je potom druhým  zásekem. Kapela se zhlédla ve světě Cthulhu Mythos. Máte tedy jistotu, že je o temnotu a děsivý chlad postaráno. 


Líbí se mi melodie, užívám si album hlavně jako celek. Tak jak na mě působí, jak je napsána. Mám to tak nastavené vždycky. Postup opakuji už několik desetiletí, od prvních nahraných kazet. Pokaždé si jen tak sednu a nechám hudbu, aby na mě působila. NVLVS mě postupně zamotali do pevných mrazivých pavučin a bylo pro mě tak nějak samozřejmé se stát součástí jejich světa. Melodie jsou opravdu velmi podmanivé, skladby jsou dobře napsané, složené. Album má řezající, syrový, masivní a dobře čitelný zvuk. Osobně ale nejvíc oceňuji temně krvavé nálady, které kolem mě nejdříve létaly jako můry kolem ohně, aby nakonec spáleny znovu povstaly z popela a dostaly se mi do krve i do podvědomí. Je pro mě velmi příjemné, i když drásající, se vydat spolu s kapelou na dlouho cestu bez konce. Vede bažinami plnými bolesti, potkáte na ní krvelačné bestie, abyste se potom navěky rozplynuli v krvavé mlze. S každým albem, o kterém napíšu, jsem si vybudoval osobní vztah. Neumím být kritikem, co má nadhled. Poslouchám metal hlavně srdcem a dokážu vycítit, že kapela jej také tak hraje. "Soundless Echoes" je přesně tím druhem nahrávky, která mě postupně doslova pohltila. Stala se i kusem mě samotného. V závěru je to vše o pocitech, o náladách, o předaných emocích a já se hrozně rád k novince vracím. Nejlépe velmi brzy ráno, když jsou ulice ještě plné stínů a chlad se mi dostává do kostí. Kráčím vstříc novému dni a žilách mi koluje velké množství předané síly a energie. Ano, myslím si, tvrdím to,  jsem si s tím jistý, že tohle album se povedlo po všech stránkách. Jako starý pes, hlídající vstup do podsvětí již několik dekád, mu uděluji známku vysoké ryzosti, opravdovosti, uvěřitelnosti a naprosté autenticity. Temné a chladné black death metalové album, které vás vezme na výlet bez konce do země vesmírného hororu! Cthulhu Mythos znovu krvavě ožívají!

Asphyx says:

The combination of melodic black metal and death metal isn’t exactly among my favorites. I usually steer clear of this style because I’m not a big fan of pathos and flashiness in extreme music. But when I listened to the new release from the Danish band NVLVS, I started by nodding my head in approval and tapping my foot, only to end up pacing restlessly around the room and looking up everything I could find about the band.

The guys have been playing since 1997. They took a few hiatuses before finally returning in full force and, after 2004, began releasing several demo recordings. Their first full-length album, *Creatures*, didn’t see the light of day until 2011, though. This year’s new release is their second full-length. The band has been inspired by the world of the Cthulhu Mythos. So you can be sure that darkness and a chilling atmosphere are guaranteed.


I like the melodies; I enjoy the album mainly as a whole the way it affects me, the way it’s written. That’s just how I’ve always been. I’ve been doing this for several decades now, ever since I recorded my first cassettes. Every time, I just sit down and let the music work its magic on me. NVLVS gradually entangled me in their solid, icy webs, and it just felt natural for me to become part of their world. The melodies are truly captivating, and the songs are well-written and composed. The album has a cutting, raw, massive, and clear sound. Personally, though, what I appreciate most are the dark, blood-soaked moods that at first fluttered around me like moths around a fire, only to rise again from the ashes after being burned and seep into my blood and subconscious. It’s very pleasant for me though harrowing to set out with the band on a long, endless journey. It leads through swamps full of pain; you’ll encounter bloodthirsty beasts along the way, only to dissolve forever into a bloody mist. I’ve built a personal connection with every album I write about. I can’t be the kind of critic who maintains a detached perspective. I listen to metal mainly with my heart, and I can sense when a band plays it that way, too. “Soundless Echoes” is exactly the kind of album that gradually and literally drew me in. It has even become a part of me. In the end, it’s all about feelings, moods, and the emotions it conveys, and I absolutely love coming back to this new release. Preferably very early in the morning, when the streets are still full of shadows and the chill seeps into my bones. I walk toward a new day, and a great deal of the power and energy conveyed by the album courses through my veins. Yes, I think so, I assert it, and I’m certain that this album is a success in every respect. Like an old dog that has been guarding the entrance to the underworld for several decades, I award it a mark of high purity, sincerity, believability, and absolute authenticity. A dark and cold black death metal album that will take you on a never-ending journey into the realm of cosmic horror! The Cthulhu Mythos comes back to life bloodily!


Tracklist:
1. Soul Cartographer 
2. The Relic I am 
3. Dance Grotesque 
4. Voice of Suggestion 
5. Chaugnar Faugn 
6. Sacrificial Hunt 
7. Deceit 
8. Acolyte

band:
Tonni "Jesus" Frydendal - Bass, Vocals (backing), Vocals
Martin "Maskiin" Randers - Drums
Christian "Sofa" Søegaard - Guitars
Kristian Lund - Guitars


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý osmdesátý pátý - Metal až za hrob!

 


Příběh pětistý osmdesátý pátý - Metal až za hrob!

Vlastně ani nevím, jak jsem se tady ocitl. Pamatuji si akorát na to, že jsem šel odpoledne přes pole na kolej a bylo mi děsný vedro. Chtěl jsem si skočit na jedno Na kurty a kouknout, jak to holkám na tenise zase sluší. Jenže to nevyšlo. U vchodu do A3 mě odchytil jeden kluk z prváku, co byl odněkud z Jižních Čech. Už mě oslovil několikrát ve škole. Prý jsme se už viděli, dokonce jsme spolu kecali někde na koncertě. Vůbec si ho nepamatuji, fakt marně pátrám v paměti, ale nevadí mi to. Blondýnka je stejně někde na praxi a já se odpoledne tak trošku nudím. Rád si čtu, cvičím, chodím běhat, plavu, ale večer je mi smutno. Když potom zaslechnu přes zeď výkřiky dvou lesbiček, tak jim závidím. Cože si to říkal, vytrhnu se konečně z myšlenek. No, že večer hrajou v Šeříkovce Debustrol a Torr. Že bychom zašli jen tak na pivo. Kývnu hlavou a vlastně ani nevím proč. Asi abych nebyl sám nebo možná proto, že potřebuji zase trošku upustit páru. Je toho na mě nějak moc. 

Hospoda je kousek od konečné tramvaje jedna. Prý abychom byli potom rychle v sále. Nejdřív to probíhalo dobře, Vašek, jak se jmenoval, byl sice mladší než já, ale vyznal se. Vzešel z vesnických tancovaček, z punku, aby se postupně propracoval k metalu, který je ostřejší. Oba jsme to měli tenkrát nastavené tak, že jsme třeba uctívali DEICIDE, ale když někde hrála nějaká česká kapela, tak jsme zbystřili. Uměl jsem znal nazpaměť skoro všechny texty a ty české jsem miloval. Zvláštní je, že po letech mi některé přijdou hrozné. Ale to tehdy tak nějak k metalu a pivu patřilo. Kalilo se všude. Alkohol tekl proudem. Láduje do mě panáky, to je pořád dáme ruma, dáme zelenou a i když se bráním, tak to do mě narve pod tlakem a pak chvílemi blábolím a mám mlhu před očima. Nechám ho, aby mi vyprávěl svůj příběh. Dělá to tak každý, koho potkám. Chce si povídat. A já poslouchám, tentokrát je to opravdu zajímavé.

Hlavně pasáže, kdy mluví o svém tátovi, který býval hippie, pak zalezl hluboko do undergroundu. Původně Pražák, kterého vyštípali za komoušů Stbáci na ves. A on zůstal muzice věrný. Vašek měl skvělé základy, neskutečný rozhled, ale nemachroval. Bylo mi to sympatické. Když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem podobných postaviček potkal za život hrozně moc. Míhaly se kolem mě, někdy mě ovlivnily, někdy po sobě zanechali třeba jen stopu v podobě jedné kapely, jindy zážitku. Na některé jsem zapomněl a vylezou na povrch znenadání, když třeba jedu jen tak po Plzni a vzpomenu si, jak Vašek v téhle hospodě hodil šavli na záchodě do žlábku a utekl zadem. Musel jsem všechno naštvaně zaplatit a když jsem vylezl ven, tak na mě syčel schovaný za kandelábrem. Hrozně se omlouval. Koupíme si raději lahváče a jdeme si sednout mezi domy na Slovany na lavičku. Zrovna tu nějaká maminka venčí děti. Moc jí to sluší. 

Venca mámu ztratil, když byl malý. Umřela mu na nějakou špatnou a zákeřnou nemoc. Jak je připitý, tak mi skoro brečí a já nevím, co mám dělat. Raději připiju na zdraví a převedu řeč na muziku. Ono na rovinu, metal je pro mnohé z nás terapií. Vyřveme se pod pódiem, zařádíme v mosh-pitu, abychom pak byli jako beránci. A někdy, když nás něco bolí uvnitř, tak to dostaneme ven, zatímco se nám do hlavy zařezávají ostré melodie. Mě vždycky fascinovala energie, temnota a napětí. Říká Vašek o metalu a mě nezbývá nic jiného, než s ním souhlasit. U kulturáku jsme jako jedni z prvních. Jsou tu jen nějaký holky, co je Venca zná odněkud ze zábavy a tak hned kecáme, snažíme se být vtipní a docela nám to i jde. Řežeme se smíchy a těšíme se na kapely. Pak přijdou nějací místní a znáte to, každej hned zasvěceně vypráví, kde a jak byl, kdo hrál dobře, kdo ne. Přijde řeč i na nová alba a to vám je najednou hudebních kritiků. Každý má svůj názor. Baví mě to poslouchat. Každý vnímáme muziku jinak. Někdo ji bere jako matematiku, jiný víc přes emoce a holky třeba hodně i přes zpěváky. Konečně nás pustí dovnitř.

Sedneme si ke stolu hned vedle výčepu, což není po chutí místňákům, ale nakonec se uklidní a vlezou si hned vedle. Vždycky mě bavilo sledovat příchozí, jejich trička. Zamilované dvojice, party kamarádů, ale i samotáři. Jsem rád, že jím dnes nejsem. Je mi tu tak nějak dobře, cítím vibrace a hlavně se neskutečně směju. A to dokonce tak, že mě bolí bránice. Svět je najednou krásný a protože jsou tu i holky, tak to má takovou tu jiskru. To víte, že se trošku předvádíme. Všimnu si ale, že je Venca nějaký zamlklý, že neví kam s očima, když se ho zeptá nějaké děvče třeba na to, co studuje. On se normálně stydí, dojde mi po chvilce. Ono, každý není hovado, každý nemusí být středem pozornosti. Já se tenkrát rád bavil s lidmi, poznával je, každé setkání mě svým způsobem obohatilo. Asi tím, jak jsem byl mladý, tak jsem rád poznával a objevoval. Vašek ale klopil oči a působil nejistě. 

Hrajou Torr a jde se pařit. Skáču hned do davu, beru kolem ramen holky, máváme hlavou, jsme ve svém živlu. Křičíme texty, hulákáme jak na lesy. Muzika nás spojila v jedno, vnímám sílu davu. Mám pocit, že mě strhl proud, tsunami, vichřice. Tlaková vlna z pódia a stejná odpověď přichází i od nás. Paroháče, úsměvy, jedno děvče padá na zem, zvedám ji, je lehounká, tak ji beru nad hlavu. Ona září, paří jako o život. Koutkem oka, je to opravdu jen záblesk, zahlédnu Vencu, jak je smutný. Dívá se na ní, zasněně, jako se díváme my, kluci na ženy, co se nám líbí. A tak ji vezmu, přehodím ji jako v pravěku přes rameno a předám ji svému spolubojovníkovi. Ona se nejdřív směje, ale když ji vezme do náruče, tak se zachmuří. Netuším, co se děje. Aha, on se jí asi nelíbí. Achjo, já těm ženským asi nikdy v životě rozumět nebudu. Takovej hodnej kluk, podle mě i hezkej. Tak kde je problém? Seru na to, raději skáču do davu. 

Kapela dohraje a jdeme na pivo. Sedneme si na chvilku a pak se jde ven na cigáro. Venca je nějaký naštvaný. Nechápu a tak se zeptám, co se děje. A že prý si na tu malinkou myslí a že mu lezu do zelí. To ale přeci není vůbec pravda, oponuji, ale on vrtí hlavou. Moc tomu nepřidá ani to, že holky přijdou a hned se ke mě hrnou. Hele, sám to nechápu, ale pravdou je, že když jsem to rozjel pod pódiem, tak jsem býval jako zvíře. Netuším, čím to bylo, já si třeba málokdy sundával triko, ale občas za mnou nějaká panenka přišla. Mě vůbec nedocházelo a vlastně to nevím dodnes proč. Dělal jsem vždycky to co ostatní, normálně jsem pařil. No, Venca naštvaný odejde a nikdy už mi neřekne proč. Co byl ten hlavní důvod? To se jako nemám s nikým, s kým on nechce, bavit? Na koleji vydrží už jen několik týdnů, pak ho vyhodí. Zbytek nevím a vůbec netuším, co se s ním stalo. Pařím tedy dál jen s pár děvčaty a klukama, co se k nim přifařili.

Tak to tenkrát prostě chodilo. Neměli jsme mobily, ani internet, tak jsme se museli spolu bavit osobně. Mělo to tu výhodu, že jste si lidi kolem sebe očichali. Když mi byl někdo nesympatický, tak jsem ho zazdil. Hysterky neměl nikdo rád, nihilisty také ne. Vždycky mi bylo dobře mezi těmi, co se rádi smáli, co byli pro každou špatnost a tady a teď mi bylo dobře. Opiju se, tančím i na Debustrol. Ti předvedou skvělý set, přehrají všechny mé oblíbené songy a když skončí, tak jsem úplně vyšťavený. Potřebuji chvilku klid. Zalezu si do rohu, piju pivo a kouřím. Dvě holky za mnou přijdou a jestli prý jdu s nimi do non-stopu. Kývnu hlavou, ale jsem už trošku za robota. Mě vždycky paření pod pódiem hrozně utahá. Místo najdeme hned kousek vedle. Dokonce je tu malý plac, na kterém se tančí. Slečny zajdou za barmanem a za chvilku už se plouží. Tiskneme se k sobě, děláme různé kreace. Venku už pomalu svítá. 

Jdu na kolej a ptáci zpívají. Je mi blbě. Akci jsem si užil, ale chce se mi hrozně spát. Lehnu si do postele oblečený, jen shodím boty. Spím snad dvanáct hodin, jsem úplně mimo. Potom přemýšlím nad tím, jak dlouho vlastně budu chodit na koncerty. Jestli to třeba jednou neskončí, jestli se na to některé kapely nevybodnou, lidi nezestárnou, ale pak mi dojde, že asi ne, protože to, co jsem včera večer zažil, byl Metal až za hrob!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 29. srpna 2026

Recenze/review - AENIGMATUM - Infinitude’s Passage (2026)


AENIGMATUM - Infinitude’s Passage
CD 2026, 20 Buck Spin

for english please scroll down

I po smrti měl krásnou tvář i tělo, které mu mohl každý závidět. Vypadal jako dokonale odlitá socha. Na jeho pohřeb ale nikdo nepřišel. Byl shnilý uvnitř. Když jste mu otevřeli vnitřnosti, tak byly zasažené snětí a nekonečným, ryzím zlem. Jakoby se do něj otiskly veškeré zlé činy, které kdy udělal. Když poslouchám nové album portlandských maniaků AENIGMATUM, tak také cítím zvláštní, jedovatý neklid. Jakoby se kolem mě hudba nejdříve omotala jako pevné pavučiny. Začala mě dusit, dostala se mi pod kůži, do žil, do podvědomí.

O téhle smečce jsem již jednou psal. Bylo to u příležitosti jejich předchozí nahrávky "Deconsecrate" z roku 2021. Pravdou je, že jsem se k minulému albu rád a často vracel. I letos pánové nadále rozvíjejí své nečisté myšlenky, posouvají svoje hranice a objevují nová temná zákoutí. Výsledkem je deska, která vás rozerve zevnitř. 


Představte si špinavou řeku, která vytéká z vašeho města. Je plná beznaděje, nafouklých mrtvol, ztracených iluzí, smutku a nekonečné bolesti. Vy stojíte na břehu a něco vás neustále láká do ní vstoupit, zadržet dech, nechat se pohltit krvavými zpěněnými vlnami. Úplně přesně podobný pocit mám i z nového alba. Je syrové a neklidné uvnitř, na povrchu chladné, místy až odtažité. Když mu ale dáte čas, tak rozkryjete jednotlivé vrstvy a zjistíte, že je žhavé, jako čerstvě vyvěrající láva. Skladby v sobě mají takovou tu pradávno sílu, tlak a energii. Jsou velmi dobře napsané, složené, postupně gradují, nejdřív se kolem vás plazí jako klubko jedovatých hadů, aby pak zaútočili a trefili se přímo na samou podstatu smrti. Pokud máte rádi kapely typu ULCERATE, MORBUS CHRON, ABYSSAL, ALTARS, BLOOD INCANTATION, IMMOLATION, GORGUTS, ATHEIST, CYNIC, potom vězte, že jste zde správně. Je samozřejmě nutné, abyste měli bohatou fantazii a nechali se rádi a často unášet do jiných dimenzí, ale když tohle všechno sedne dohromady, tak je nové album v podstatě dokonale vybroušeným diamantem. Má barvu krve a když jej při poslechu rozbijete, tak zjistíte, že tahle kapela má nejen velký talent, ale také spoustu zajímavých nápadů, které umí prodat. Pochválit musím i všechny formální věci, jako je zvuk, motiv na obalu, celková produkce. Myslím si, troufám si tvrdit, že tuhle nahrávku nejvíc ocení pravověrní, kteří vědí své a rádi u hudby přemýšlejí. "Infinitude’s Passage" ve vás probudí ty nejtemnější myšlenky. Budete se procházet krvavou mlhou, potkávat své vlastní démony, abyste nakonec shnili zaživa. Drásající, syrově podmanivý black death metal, který vás rozerve na kusy! Album, které se vám dostane pod kůži i do podvědomí! 

Asphyx says:

Even after death, he had a beautiful face and a body that anyone would envy. He looked like a perfectly cast statue. But no one came to his funeral. He was rotten on the inside. When you opened him up, his insides were ravaged by decay and endless, pure evil. It was as if every evil deed he had ever committed had been imprinted on him. When I listen to the new album by the Portland maniacs AENIGMATUM, I also feel a strange, poisonous unease. It’s as if the music first wrapped itself around me like a tight spiderweb. It began to suffocate me, getting under my skin, into my veins, into my subconscious.

I’ve written about this band once before. It was on the occasion of their previous release, “Deconsecrate,” from 2021. The truth is, I’ve happily and frequently revisited that album. This year, too, these gentlemen continue to develop their impure thoughts, push their boundaries, and explore new dark corners. The result is an album that will tear you apart from the inside.


Imagine a dirty river flowing out of your city. It’s full of hopelessness, bloated corpses, lost illusions, sadness, and endless pain. You’re standing on the bank, and something keeps luring you to step into it, hold your breath, and let yourself be swallowed up by the bloody, foaming waves. I get exactly the same feeling from this new album. It’s raw and restless on the inside, cold on the surface, and at times even aloof. But if you give it time, you’ll peel back the layers and discover that it’s red-hot, like freshly erupting lava. The songs possess that primal power, pressure, and energy. They’re very well written and composed, gradually building up at first slithering around you like a coil of venomous snakes, only to then strike and hit the very essence of death. If you like bands like ULCERATE, MORBUS CHRON, ABYSSAL, ALTARS, BLOOD INCANTATION, IMMOLATION, GORGUTS, ATHEIST, or CYNIC, then know that you’ve come to the right place. Of course, you need to have a vivid imagination and enjoy letting yourself be swept away into other dimensions often, but when all of this comes together, the new album is essentially a perfectly cut diamond. It’s the color of blood, and if you “break” it while listening, you’ll discover that this band not only has great talent but also plenty of interesting ideas that they know how to pull off. I must also praise all the technical aspects, such as the sound, the cover art, and the overall production. I think and I dare say that this recording will be most appreciated by true believers who know their stuff and like to reflect while listening to music. “Infinitude’s Passage” will awaken your darkest thoughts. You’ll wander through a blood-red fog, encounter your own demons, only to eventually rot away while still alive. Harrowing, raw, and captivating black death metal that will tear you to pieces! An album that will get under your skin and into your subconscious!


Recenze/review - ÆNIGMATUM - Deconsecrate (2021):


TRACKLIST
1. Pitiless Mechanism
2. Inseverable
3. Architects Of The Fated
4. A Tarnished Nexus
5. Nocturne Of Ageless Reverie
6. Infinitude’s Passage

LINE-UP
Kelly McLaughlin - Vocals / Guitar / Bass Clarinet
Eli Lundgren - Guitar
Brian Rush - Bass / Backup Vocals
Pierce Williams - Drums / Synths / Backup Vocals
- - -
Patrick Corona - Saxophone
Danny Quetzal - Backup Vocals


pátek 28. srpna 2026

Recenze/review - ABYSSAL RIFT - Relics of Great Ash (2026)


ABYSSAL RIFT - Relics of Great Ash
CD 2026, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Mrazí mě v kostech a moje tělo zažívá stavy srovnatelné s prokletím. Několikrát se mi zastavilo srdce, nemůžu dýchat a mám záchvaty děsivé paniky. Přesto se překonám a vstupuji dovnitř. Jeskyně, o níž kolují temné a krvavé legendy. Našlapuji opatrně, tiše, abych neporušil hororovou atmosféru. Poslouchám nové album ABYSSAL RIFT z Ohia a přemýšlím, jak definovat čiré zlo. Pod nohama mi křupají prašivé kosti, po stěnách stéká zkažená krev. Mám pocit, že jsem několikrát zemřel a narodil se. Silnější a divočejší, než když dřív. Jsem opět prokletý!

Této kapele jsem se u nás na stránkách již jednou věnoval, máme spolu i velmi povedený rozhovor. Tak pokud máte chuť, odkazy naleznete dole pod dnešním článkem. I letos kapela pokračuje ve své nečisté práci. Syrový, plesnivý death metal se zde potkává s mokvajícím a močálovitým doom metalem. Výsledkem je nahrávka, která vás vezme na dlouhý výlet bez konce. Na druhou stranu, do záhrobí. 


Smutek umírajícího dne, mrtvola, nalezená u cesty, pohozená jako kus hadru. Oči vytřeštěné, kosti polámané. Bez očí, bez svědomí. Při poslechu nového alba "Relics of Great Ash" si připadám, jako bych se procházel krvavou mlhou. Mám tuhle odrůdu kruté smrti asi nejraději. Líbí se mi atmosféra alba, takové ty mrtvolné nálady, které létají všude kolem, jako můry kolem ohně. Novinka se mi postupně dostala do krve, do podvědomí, usadila se tam, jako nějaká pradávná choroba, která dlouhé roky spala v podzemí, aby byla znovu oživena. Démoni se probudili, napadá mě často, když znovu a znovu zapínám play na svém přehrávači. Samota těla, samota duše. Pochmurné toulání lesem sebevrahů. Máte rádi INCANTATION, IMMOLATION, DISEMBOWELMENT? Potom vězte, že tahle kapela má velmi podobné DNA. Samozřejmě s tím, že do skladeb vkládá velkou spoustu svých nápadů a invence. Osobně potom nejvíc oceňuji, že se jedná o velmi zajímavou, uvěřitelnou, dobře poslouchatelnou, ryzí a naprosto autentickou záležitost. ABYSSAL RIFT jsou i letos ve velmi dobré formě, jsou jako vyslanci samotného pekla, kteří přišli šířit jeho slávu sem, mezi nás, nehodné. Kývám se do rytmu, křičím do tmy, sestupuji dolů, do nekonečné nicoty. Slyším šepot nemrtvých i řev bestie. Obestřen mrazivou mlhou moc dobře vím, že se brzy ztratím mezi stíny. Oceňuji masivní, dobře čitelný a řezající zvuk, líbí se mi i motiv na obalu, který mě inspiroval k úvodu dnešního článku. Jsou chvíle, kdy bývám rád sám. Toulám se podsvětím a poslouchám u toho jen hudbu, která je mému srdci vlastní. Nové album jsem si zařadil i do své soukromé diskografie. Je totiž skvělé po všech stránkách. Mokvající, hnilobné, krvavě děsivé doom death metalové album, u kterého ožijí vaše noční můry! Hudba z prokletých jeskyní!


Asphyx says:

I’m freezing to the bone, and my body is going through something akin to a curse. My heart has stopped several times; I can’t breathe, and I’m having terrifying panic attacks. Still, I force myself to go inside. A cave shrouded in dark and bloody legends. I tread carefully and quietly so as not to disrupt the horror-filled atmosphere. I’m listening to the new album by ABYSSAL RIFT from Ohio and wondering how to define pure evil. Dusty bones crunch beneath my feet, and rotten blood trickles down the walls. I feel as though I’ve died and been reborn several times stronger and wilder than before. I’m cursed once again!

I’ve already featured this band on our site once before, and we even have a very entertaining interview together. So if you’re interested, you’ll find the links below today’s article. This year, the band continues its unholy work. Raw, moldy death metal meets oozing, swampy doom metal here. The result is a record that takes you on a long, endless journey to the afterlife.


The melancholy of a dying day, a corpse found by the roadside, tossed aside like a rag. Eyes bulging, bones broken. Without eyes, without a conscience. Listening to the new album "Relics of Great Ash", I feel as if I’m walking through a bloody fog. This is probably my favorite kind of brutal death metal. I love the album’s atmosphere those deathly moods fluttering all around like moths around a fire. The new album gradually seeped into my blood, into my subconscious, settling there like some ancient disease that had lain dormant underground for many years, only to be reawakened. “The demons have awakened,” I often find myself thinking as I hit play again and again on my player. The loneliness of the body, the loneliness of the soul. A gloomy wander through the forest of suicides. Do you like INCANTATION, IMMOLATION, DISEMBOWELMENT? Then know that this band shares very similar DNA. Of course, they infuse the songs with a great deal of their own ideas and creativity. Personally, what I appreciate most is that this is a very interesting, believable, highly listenable, genuine, and utterly authentic project. ABYSSAL RIFT are in top form again this year; they’re like emissaries from hell itself, sent to spread its glory here among us, the unworthy. I sway to the rhythm, scream into the darkness, and descend into endless nothingness. I hear the whispers of the undead and the roar of the beast. Shrouded in a freezing fog, I know all too well that I’ll soon lose myself among the shadows. I appreciate the massive, clear, and cutting sound; I also like the cover art, which inspired the introduction to today’s article. There are moments when I like to be alone. I wander through the underworld, listening only to the music that resonates deep within my heart. I’ve added this new album to my personal discography as well. It’s simply fantastic in every way. A dripping, putrid, blood-curdling doom death metal album that will bring your nightmares to life! Music from the cursed caves!


about ABYSSAL RIFT on DEADLY STORM ZINE:





Tracklist:
01. Consummate Design 
02. Relics Of Great Ash 
03. The Enlightenment (There Was Never Will) 
04. The Death Of God 
05. Surrealistic Visions 
06. Sphere Of Perpetuity

Line up -
Matt Auxier - Guitars, lead vocals, synths , programming
Mike Sliclen - Bass, vocals
Brandon Smith - Drums, percussion, vocals

Art/Drawings by Brandon Smith
Cover Photo by Mike Sliclen



KNIŽNÍ TIPY - Lamač kostí - Alex Smith (2026)


Lamač kostí - Alex Smith
2026, Vendeta

Někde jsem nedávno četl článek, jakým způsobem ovlivňují drogy čím dál tím víc celou společnost. Jak se dlouhé roky nemění jejich cena, některé dokonce zlevňují. Jak je pro mladé jednodušší si něco šlehnout, než kupovat předražené pivo. Nemluvím zde teď o sjetých zombie, které se povalují v každém větším městě. Pro mě bylo třeba překvapením, že jsem vyrazil do jedné malé vesničky v podhůří Českého lesa. Byl jsem až šokován, kolik feťáků mě oslovilo během rána, v pracovní den. Všichni známe záběry ze Spojených států, kde jsou celé ulice plné lidských trosek na fentanylu. O managerech, kteří rozhodují o osudech mnoha lidí, celých společností a mají velkou zodpovědnost, ani nemluvím.

Lamače kostí jsem koupil někde ve slevě. Měl jsem plný košík v e-shopu a zbývalo přihodit ještě něco, abych měl poštovné zadarmo. Já vím, je to lákadlo, ale zaujal mě obal a hlavně o čem kniha je. Alex Smith patří tak k dalšímu autorovi, kterého jsem si pro sebe soukromě objevil. A opět jsem nesáhl špatně. Možná jsem měl jen štěstí nebo mám dobrou intuici, ale pravdou je, že jsem si sedl s knihou jednoho vyprahlého srpnového odpoledne. Měl jsem za sebou těžký den, spoustu sportu a byl jsem doma sám. Všichni mají prázdniny a ulice byly skoro prázdné, tedy až na polehávají feťáky, kteří již dávno zabrali ty nejlepší lavičky a stín. Zajímavé je, že na obyčejného starého bezdomovce už nenarazíte. Jsou to mladí lidé s dávno mrtvým pohledem. 

Šéfinspektor Kett je členem jednotky pro extrémní zločiny. Po předchozích hrůzných akcích je jeho skupina poslána na teambulding. Víkend odpočinku se ale změní v něco hrozného. Dva místní mladíci se předávkují drogou, které se přezdívá Lamač kostí. Začne se odehrávat příběh, který mě hned chytl a vlastně až do konce nepustil. Kniha je napínavá, i když je pravda, že některým klasickým klišé se autor nevyhnul. Ale co, to tak nějak k dobrým krimi a thrillerům patří. Není to žádná velká literatura, ale abych pravdu řekl, tak na tu nemám poslední roky čas, ani vlastně náladu. Je to detektivka, někdy pěkně krvavá, kterou si přečtete cestou ve vlaku nebo na chalupě. Za mě osobně se ale jedná o dobře vystavěný, napínavý příběh.

Nedalo mi to a šel jsem si zaplavat. Noha mě pořád po zlomenině bolí (kdy tohle přestane?) a voda mi dělá dobře. Pláže byly obsypané lidmi a moje místo mi někdo zabral. Stejně jsem tam vždycky jen chvilku. Když přicházím k vodě, potkám ženu kolem 40 let. Nemá horní díl plavek a má velice slušnou a hezkou postavu. Usměje se na mě, ale je v tom něco divného. Vlezu do vody, plavu jako drak a neskutečně si to užívám. Když mám hotovo, jdu ven. Někdo mi píše zprávu na telefon. Kousek je lavička se stolem a tak si sednu a otevřu aplikaci. Koutkem oka zahlédnu, že ta paní není sama, že sedí kousek ode mě a na prkně před sebou má lajnu bílého prášku. Šňupne si, normálně mezi lidmi, mezi malými dětmi. Vůbec jí to nepřijde blbý. Odfrknu si a raději jdu domů, abych zase ukousl pár stránek. 

Drogy jsou neskutečné svinstvo. Bohužel mi přijde, že poslední roky je jich čím dál tím víc. Jsme závislí na mobilních telefonech, na nekonečném přísunu dopaminu. A když jej nemáme, tak se nudíme. Máloco nás nadchne. A to prosím pěkně mluvím o všech generacích. Hledáme pak často další úniky. Knihu jsem dočetl, zaklapl jsem desky a předal ji dál v rodině. Bavila mě a vzal jsem si z ní spoustu věcí. Jdu k oknu a dívám se mezi domy. Potřebuji dát trošku odpočinku očím. Dole, u dětského hřiště, se válí nějaký mladý kluk. I z dálky zahlédnu jehlu. Uff. Raději si vyhledám další výtisk a zavřu se do své ulity. Mějte se hezky, děkuji za přízeň a užívejte léta. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Po hrůzách jejich posledního případu si detektiv šéfinspektor Kett i zbytek Jednotky pro extrémní zločiny potřebují odpočinout. A když je komisař Clare vezme na teambuilding do klidné norfolkské vesnice, vypadá to, že se zasloužené pauzy konečně dočkají. Avšak víkend plný relaxace a zábavy se brzy zvrhne v něco mnohem zlověstnějšího, když se dva místní mladíci předávkují strašlivou novou drogou, které místní policie přezdívá Lamač kostí. Kett a jeho tým se náhle ocitají uprostřed krvavé občanské války mezi gangy, kultem, policisty a rozhněvanými obyvateli. Nemluvě o duchovi…

Brzy zjišťují, že občas dovolená není o odpočinku, ale o odplatě.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 27. srpna 2026

Recenze/review - ATOMIC AGGRESSOR - The Occult Forces (2026)


ATOMIC AGGRESSOR - The Occult Forces
CD 2026, Hells Headbangers

for english please scroll down

Vstupuji do chrámu nekonečné bolesti. Je v něm otištěno všechno zlo, kterého je člověk jako druh schopen. Satan sedí ve stínu a usmívá se, jeho trůn je pokrytý dušemi prokletých a postavy v kápích mají hlavy sklopené. Starodávný rituál kruté smrti, tak jak se prováděl během osmdesátých let minulého století v jednom znesvěceném kostele v Santiagu, v Chile. ATOMIC AGGRESSOR jsou death metalová kapela, která po sobě v těch dobách zanechala hlubokou krvavou stopu. Pamětníci a pravověrní vědí. Novinka je volným pokračování černé mše, která byla kdysi započata.

Kapela neztratila za dlouhé roky na intenzitě, uvěřitelnosti, opravdovosti, ani autenticitě. Nové album odtrhává maso od kostí, je v něm pověstná živočišnost jihoamerických smeček, dlouholeté zkušenosti posbírané v tom nejhlubším podzemí a samozřejmě talent a schopnost napsat skladby, které zabíjejí na potkání. 


Nové album "The Occult Forces" má v sobě vše, co si srdce fanoušků žádá. Ostré riffy, maniakální vokál, surové bicí. Také masivní, prašivý a dobře čitelný zvuk, s takovou tou prašivou aurou, kterou máme všichni u starých kapel rádi. Vše je v nejlepším pořádku i co se týká produkce, motivu na obalu a dalších formálních záležitostí. Hlavní je ale, ostatně jako vždycky hudba a ta drásá zevnitř, je opravdovým rituálem pro vyvolávání temných sil.  Kapela pochází ze stejné líhně jako smečky typu SADISTIC INTENT, MORTEM, PENTAGRAM CHILE, SADISM, MORBID ANGEL. Samozřejmě s tím, že pánové mají svůj nezaměnitelný a originální rukopis. Ohně byly znovu zapáleny a hoří jasným, černým plamenem, kříže jsou otočeny směrem dolů a svěcená voda má rudou barvu. V dřevěných lavicích sedí všichni ti, kteří již dávno nevěří ve znovuzrození. Z nedalekého hřbitova se ozývají hlasy nemrtvých. Nedivím se, hraje se zde hlavně pro ně, pro všechny démony, pro padlé kněze, ale hlavně pro posluchače, kteří dokáží ocenit morbidní krásu prašivého kovu smrti. Ten je nahrán, vyroben a složen z té nejkvalitnější oceli. Na ATOMIC AGGRESSOR je i po všech těch letech spolehnutí, hrají od srdce a osobně se jejich novinka stala i mým nejhranějším albem v soukromé diskografii. Kývám se spokojeně do rytmu a mé pohyby připomínají nemrtvé, kteří právě vylezli z plesnivých hrobů. Nemůžu jinak a musím vám tuhle nahrávku doporučit. Hoří totiž zevnitř, i když je na povrchu chladná jako ruka mrtvoly ve značné stádiu rozkladu. Chilané vzali tmu a nahrubo ji rozsekali. Přidali smradlavý odér, síru, tlak, energii a spoustu zajímavých momentů. Výsledkem je jedovaté, naléhavé a syrové album, které vás pohřbí zaživa. Vstupuji do chrámu nekonečné bolesti. Je v něm otištěno všechno zlo, kterého je člověk jako druh schopen. Satan sedí ve stínu a usmívá se, jeho trůn je pokrytý dušemi prokletých a postavy v kápích mají hlavy sklopené. Starodávný, syrový a prašivý rituál krvavé death metalové smrti! Nahrubo nasekaná tma, smíchaná se špínou, sírou a bolestí! Album, u kterého se probouzejí démoni! 

Asphyx says:

I enter the temple of infinite pain. Imprinted within it is all the evil of which humanity, as a species, is capable. Satan sits in the shadows and smiles; his throne is covered with the souls of the damned, and the hooded figures keep their heads bowed. An ancient ritual of cruel death, as it was performed during the 1980s in a desecrated church in Santiago, Chile. ATOMIC AGGRESSOR is a death metal band that left a deep, bloody trail in its wake during those times. Those who remember and the true believers know. This new release is a loose continuation of the black mass that was once begun.

Over the years, the band has lost none of its intensity, credibility, sincerity, or authenticity. The new album tears flesh from bone; it embodies the legendary ferocity of South American packs, years of experience gathered in the deepest underground, and, of course, the talent and ability to write songs that kill on sight.


The new album “The Occult Forces” has everything a fan's heart desires. Sharp riffs, maniacal vocals, raw drums. It also features a massive, gritty, and clear sound, with that gritty aura we all love about old-school bands. Everything is top-notch in terms of production, the cover art, and other formal aspects. But the main thing as always is the music, and it tears at you from the inside; it’s a true ritual for summoning dark forces. The band hails from the same scene as groups like SADISTIC INTENT, MORTEM, PENTAGRAM CHILE, SADISM, and MORBID ANGEL. Of course, these gentlemen have their own unmistakable and original style. The fires have been reignited and burn with a bright, black flame; the crosses are turned upside down, and the holy water is red. Seated in the wooden pews are all those who have long since ceased to believe in rebirth. Voices of the undead echo from the nearby cemetery. I’m not surprised the music here is played mainly for them, for all the demons, for the fallen priests, but above all for listeners who can appreciate the morbid beauty of the rusty metal of death. It is recorded, crafted, and forged from the highest-quality steel. Even after all these years, you can count on ATOMIC AGGRESSOR; they play from the heart, and personally, their new release has become the most-played album in my private collection. I nod contentedly to the beat, and my movements resemble those of the undead who have just crawled out of their moldy graves. I can’t help but recommend this recording to you. It burns from within, even though on the surface it’s as cold as the hand of a corpse in an advanced state of decomposition. Chilané took darkness and roughly chopped it up. They added a foul stench, sulfur, pressure, energy, and plenty of intriguing moments. The result is a toxic, urgent, and raw album that will bury you alive. I enter the temple of endless pain. Imprinted within it is all the evil of which humanity, as a species, is capable. Satan sits in the shadows and smiles; his throne is covered with the souls of the damned, and hooded figures bow their heads. An ancient, raw, and filthy ritual of bloody death metal death! Roughly chopped darkness, mixed with filth, sulfur, and pain! An album that awakens demons!



tracklist:
1. Souls Degradation
2. Forms from the Occult
3. The Chalice of Despair 
4. Evil from Beneath
5. Dwellers of the Unknown 
6. Divided to Conceived
7. As I Descend
8. Tormenting Voices

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine