DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 29. března 2026

Recenze/review - PUTRED - Blestemul din adânc (2026)


PUTRED - Blestemul din adânc
CD 2026, Awakening Records, Iron Fortress Records

for english please scroll down

Dech rozkládající se mrtvoly. Několik dlouhých nocí v márnici vás přesvědčilo, že smrtí to všechno nekončí. Naopak, po děsivé strnulosti následují procesy, které jsou šílené, magické, záhadné a připomínají spíše hnusný, krvavý horor, než realitu. Death metal je hudební styl, který můžete uchopit různými způsoby. Rumunští PUTRED si vybrali jeho hnusnější, temnější a gore podobu. O hromady mrtvol zde tak není nouze a pro poslech doporučuji chladnou kobku a naprosté ticho a tmu.

Teprve potom, až se setkáte s nemrtvými, tuhle nahrávku naplno pochopíte. Poslouchat nové album je jako otevřít starý prašivý hrob. Během exhumace se kolem vznáší puch rozkládající se mrtvoly. Z nedaleké márnice zní nové album a vy zase jednou moc dobře víte, že jste zde správně. Nová nahrávka řeže přesně do živého. Je divoká, nespoutaná, mokvající a nekonečně temná. Jako samotná smrt. 


Kýváte se do rytmu, jako zkušení hrobníci, jako krvavé zombie, které právě vylezly z děr na světlo. Pánové se volně inspirovali u kapel typu MORTICIAN, CIANIDE, ASPHYX, GRAVE, BOLT THROWER, NECROPHAGIA a udělali to velmi přesvědčivě a autenticky. Přidali spoustu svých nápadů a já vám tak, jako starý archivář, mohu jen garantovat, že dostanete poctivou porci syrového, již notně zahnívajícího masa. Novinka je velmi surovou záležitostí, opravdu při jejím poslechu potkáte své vlastní démony, vykopete si vlastní hrob a když bude pochmurná nálada, tak se i sami pohřbíte. Pánové sice nepřinášejí nic nového, ani neotáčejí kolem hudebních dějin, hrají ale autenticky a baví mě jejich nové album "Blestemul din adânc" poslouchat. Má v sobě takovou tu pradávnou patinu, je opředeno pevnými a chladnými pavučinami, stejně jako desky z devadesátých let minulého století, které jsou stále na čestných místech i v mé sbírce. Tahle nahrávka musela vznikat hluboko v podzemí, ve starých márnicích, na hřbitovech, na kterých jsou pohřbeni prokletí. Rád se sem, mezi mlhavé postavy nemrtvých vracím a znovu rád a často zapínám play na svém přehrávači. Je to velmi dobré album, které splňuje všechny mé požadavky pro záhrobní rituály. Pokud máte rádi v tomto stylu špínu, hnis, smradlavé močály, stoky pod vaším městem a posloucháte jej hlavně srdcem, tak potom myslím, že není moc co řešit. Ještě zmíním velmi povedený, masivní zvuk i morbidní, stylový motiv na obalu. Poslouchejte hodně nahlas! Mokvající, surový, gore death metal ze starých prokletých márnic! Album, u kterého shnijete zaživa!


Asphyx says:

The stench of decomposing corpses. Several long nights in the morgue have convinced you that death isn’t the end of it all. On the contrary, that terrifying stillness is followed by processes that are insane, magical, and mysterious more reminiscent of a gruesome, bloody horror film than reality. Death metal is a musical style that can be approached in various ways. The Romanian band PUTRED has chosen its more repulsive, darker, and gory form. There is no shortage of piles of corpses here, and I recommend listening in a cold dungeon surrounded by complete silence and darkness.

Only then, once you encounter the undead, will you fully understand this recording. Listening to the new album is like opening an old, festering grave. During the exhumation, the stench of a decomposing corpse hangs in the air. The new album echoes from the nearby morgue, and once again, you know very well that you’re in the right place. The new record cuts right to the bone. It’s wild, unbridled, oozing, and infinitely dark. Just like death itself. 


You sway to the beat like seasoned gravediggers, like bloodthirsty zombies that have just crawled out of their holes into the light. The guys drew loose inspiration from bands like MORTICIAN, CIANIDE, ASPHYX, GRAVE, BOLT THROWER, and NECROPHAGIA, and they pulled it off very convincingly and authentically. They’ve added plenty of their own ideas, and so, like an old archivist, I can only guarantee that you’ll get a hearty serving of raw, already quite rotting flesh. The new album is a very raw affair; when you listen to it, you’ll truly encounter your own demons, dig your own grave, and if the mood is gloomy, you’ll even bury yourself. The guys aren’t bringing anything new to the table, nor are they rewriting music history, but they play authentically, and I enjoy listening to their new album, "Blestemul din adânc". It has that ancient patina to it, shrouded in solid, cold cobwebs, just like the albums from the 1990s that still hold a place of honor in my collection. This recording must have been made deep underground, in old morgues, in cemeteries where the damned are buried. I love returning here, among the shadowy figures of the undead, and I happily and frequently hit play on my player. It’s a very good album that meets all my requirements for rituals of the afterlife. If you like the filth, pus, stinking swamps, and sewers beneath your city in this style, and you listen to it mainly with your heart, then I don’t think there’s much to discuss. I’ll also mention the very well-done, massive sound and the morbid, stylish cover art. Listen to it loud! Oozing, raw, gore death metal from the old cursed morgues! An album that will make you rot alive!


Recenze/review - PUTRED - Megalit al Putrefacției (2025):


Tracklist
Pandemonium (Intro)
Sfâșiat… Stigmatizat
Blestemul din Adânc
Întâlnirea Mortală
Cripta Vrăjilor
Devorat de Întuneric
Groapa Oaselor
Catacombe Sângerii
Ultimul Clopot
Subconscious Terror (BENEDICTION cover)

band:

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý šedesátý třetí - Z nebe padá listí


Příběh pětistý šedesátý třetí - Z nebe padá listí

Prostým faktem je, že moje milá moc na fyzickou práci na zahradě nebyla. Nebavilo jí to. A tak zůstávalo podzimní listí v Jizerkách na chalupě na mě. Dva stoleté kaštany, břízy, když by člověk nestihl první opadání, brodil by se během několika dní po kolena v listí a mokru. Většinou to probíhalo tak, že mi máma zavolala z práce na vrátnici na kolej. Chvilku mi smutně vyprávěla něco o životě a potom jen tak mezi řečí pronesla, že už nastal čas. Pozemek to není zase tak děsně velký, ale stíhat hrabání jen o víkendech je docela rachota. Vyrazil jsem tedy v pátek z Plzně, již poměrně hladový, protože nebylo moc peněz. Někde na Černém mostě, když přesednu do autobusu mi už notně kručí v břiše. Navíc se přidají divné křeče, které pokaždé mívám, když se blížím k Boleslavi. Je mi zvláštně smutno. Možná za to může trošku i počasí, které je stylově podzimně sychravé. Nahodím batoh na záda a když se vnořím mezi paneláky, tak si uvědomím, jak jsem zbyl zase ne všechno sám. 

Vždycky jsem býval z těch, kteří se snažili dávat lidi dohromady, dělat dobrou náladu. Někdy jsem míval i pocit, že se až vtírám. Nojo, asi je to výchovou nebo možná tím, že kamarádství moc prožívám. Nebo jsme se zkrátka vydali každý trošku jinou cestou. Já pořád prožíval hudbu, knížky, studoval jsem a většina pozůstalých z mých part už měla dávno děti, práci a řešili úplně jiné starosti. Tak nějak nevím, čím jsem si to zasloužil, že na mě nikdo nemá čas, ale já se fakt snažil. Doma je nějak podivně těžko, smutně. Brácha jako vždy nemluví a jen prohodí pár slov. Pak si zaleze do postele a něco si čte. On se pořád učí. Ve škole mu to fakt jde a na rozdíl ode mě mu to pálí i v technických věcech. Máma je smutná, ani vlastně nevím proč. Ona možná také. Asi nechce být sama. Je to snad poprvé, co jí hrozně chápu. Mám sice na koleji blondýnku, ale teď a tady, je to jiné. Chci jít brzy spát, v televizi sice dávají nějaký třeskutě vtipný pořad, ale mě nebaví. 

Už jdu do sprchy, když se najednou ozve zvonek. Tomáš. Můj teplý kamarád. Co tady děláš? Jen tak,  nepůjdeš do hospody? Trvá mi to fakt jen chvilku a už stojím s mokrými vlasy na chodbě. Rád bych někam, kam jsme chodili před lety. U Hymrů to ještě funguje? Pod nohama nám křupe listí, jdeme nahoru, kolem gymplu a když se před námi otevře malé náměstí Českých bratří, neubráním se tomu, že vzpomínám. Támhle je výklenek, kde jsem líbal svoje holky, je tak hezky stranou a v závětří. Bývaly to krásné doby, plné romantiky a vášně. Všechno to odplynulo bůhví kam, zůstaly jen prchavé obrázky. Když vstupujeme dovnitř, zamrazí mě. V rukou jako bych cítil prdelku Kačenky. Oklepu se. Jdeme se přeci bavit, ne? Hospoda je plná, jen vzadu jsou dvě místa. Akorát pro nás. Jak je v Plzni? Zeptá se mě Tomáš. Smog, napadne mě jako první a pak mu vyprávím o své holce, o škole, která mě nebaví, o životě, co bych chtěl, kam směřuji. Kouká se na mě a je to snad poprvé, kdy mi dojde, že má přeci jen trošku zženštilé rysy. Řeknu mu to, on mě pošle do prdele, ale smějeme se tomu jako prokoplí.

Zeptám se i já, ale po chvilce mi dojde, že jsem to asi možná neměl dělat. Tomáš je zrovna ve stavu, kdy se potřebuje svěřit. když se rozešli s Buddhou, bylo to celé takové divné. Vlastně ani jeden z nich nechápe proč. Možná se jen vytratila vášeň. Tomáš zkrátka zůstal sám a moc nevěděl co s tím. Říkal mi, že seznamování v jeho komunitě je hrozný. To buď najdeš starší pány, co si chtějí jen užít a nebo promiskuitní děvky. Někdo normální, obyčejný, s kým by přeskočila jiskra? To je skoro nemožný. Je mi ho líto, působí opravdu hrozně ztraceně, křehce. Neuměl bych mu ale poradit ani se ženskými, natož s klukama. Netuším, kde se seznamují. Já ke každý holce přišel jak slepý k houslím. Asi moje kroky vedla intuice. Nebo jsem byl jen ve správný čas na dobrém místě. Melu něco i o konstelaci hvězd a pak se do toho tak zamotám, že se musíme smát. Řekne mi, že je rád, že mě má a že je škoda, že nejsem teplej. Pošlu ho do prdele, ale vážně si uvědomím, že asi fakt potřebuje pomoc. 

Večer se ale jinak vyvíjí poměrně dobře. Ptá se mě, co budu dělat zítra a když mu řeknu, že mám brigádu na chalupě, tak se nabídne, že mi pomůže. V hospodě to zabalíme rozumně a já mu řeknu, že jestli chce, tak ať stojí v sedm ráno u nás před domem a klidně ať jede. Má radost, jen si nejsem jistej, jestli to stihne. Nemůžu moc spát, mám v hlavě nějak moc nasazených brouků. Když konečně zaberu, tak mi připadá, že spím pět minut. Budík zamáčknu s hubou dokořán. Máma už je na nohou, snídáme a dostanu samozřejmě spoustu dobrých rad. V batohu čisté oblečení a něco málo k jídlo. Vylezu ven a obejme mě chlad. Tak jedem? Ozve se od rohu a mě první myšlenka, která mě napadne, tak je o tom, že aspoň budeme mít listí rychleji. Třeba zbyde víc času i na nějaké to pivo dole v hospodě ve vsi. Jedeme autobusem z Prahy, co jede až do Tanvaldu a vyhodí nás kousek od chalupy. Zatím to vypadá pěkně. Spát budeš nahoře, řeknu rovnou, protože i když mám Tomáše rád, pořád jsem hetero a znáte to. No, nic. Tlemí se mi. Už jsem ti několikrát říkal, že se mi nelíbíš, jako nic proti, ale sorry. 

Raději zatopím dole v kamnech a dám mu do ruky hrábě. Vytáhnu i kolečko a začne terapie prací. Občas mrholí, sem tam vysvitne slunce, ale pak začnou zase padat zmrzlé krupičky. Dáváme vše do hromad a vozíme kolečkem dozadu za cestu. Je tam takové mlází, kam všichni z okolí odkládají vše, co na zahradách nepotřebují. Trávu, listí, klacky, ale i třeba hlínu. Tomáš se ukáže jako dobrý makáč. Sem tam se napijeme, ale nic nejíme, chceme mít hotovo. Tohle je jedna z nekonečných prací. To co dnes shrabeme do zítra zase spadne ze stromů dolů. Vskutku sisyfovský úkol. Ale ta radost, když za sebou konečně vidíme kus čisté plochy, ta nelze vysvětlit. Oba jsme zvyklí makat, prošli jsme spoustou brigád, ale tohle je fakt dřina. Otevřu slavnostně lunch meat a vyndám lahváče, co tu zůstaly od minule. Díky kámo, moc si mi pomohl. On se jen tak podívá a smutně pronese, že mu bylo ctí. Půjdeme to zapít? Jasná věc kamaráde. Naložím kamna po okraj a zamknu. 

Jdeme přes kopec až do Smržovky. V Parkhotelu shodou okolností hraje nějaká kapela. Nic moc pro nás, ale je tu živo, čepují tu pivko jako křen a tak si unaveně mneme mozoly a padá to do nás jako Němci do krytu. Potkám pár lufťáků, i jejich dcerek, co jsem s nimi vyrůstal. Některé vypadají velmi povedeně. Sluší ti to, pamatuješ, jak jsme si hráli nazí v bazénu. Stydí se, ale usmívá se. Ctím zásadu, po práci legraci a tak ji několikrát vyzvu k tanci. Její ségra, která je o několik let starší, se asi nudí a tak dojde pro Toma. Ten jen prokroutí oči, když jdou na parket. Svíjíme se podle nejlepšího vědomí i svědomí. Moje kreace, když se odvážu, jsou vskutku dokonalé. Alespoň z mého pohledu. Ostatní se smějí a chvílemi jsem i sám s tou malou dívkou v kruhu a všichni nám tleskají do rytmu. Když si jdeme všichni unaveni sednout k jednomu stolu, poznám na jejích očích, že by to šlo. Ze staré známosti. Opět to neudělám, protože jsem slíbil svojí milé věrnost. Ale lichotí mi to, s tím si buďte jistí. Když je konec a vyhodí nás, tak se jde k nám na chalupu. Z nebe sněží a je pěkná zima. Ještě než stihnu otevřít dveře (nemůžu se trefit do zámku), tak mi všichni padnou na záda, opilí jak mátohy. Do obličeje si nechávají sněžit a padat listí. Křičí u toho, že je to boží. Musím se jim smát. 

Kamna vyhasla a ta dívka z dětství, co je najednou sexy slečnou, usne na posteli. Mohl bych přilehnout a jen tak si užít, ale zůstanu až do rána v křesle. Jen na chvilku zaberu. Přemýšlím o tom, jak jsou obyčejné věci krásné, jak jsem rád na světě. Pomalu ve mě doznívá alkohol a ozvou se střeva. Umyji si ruce a pak rovnou vezmu zase do rukou hrábě. Je velmi brzy ráno, v dálce vylézá z mraků Ještěd. Pomalu se dostávám do rytmu. Je to ale po probdělé noci docela utrpení. Ostatní vylezou až kolem poledne, zmrzlí na kost. Holky zmizí pryč, ta starší prohodí něco o tom, že si teda myslela, že s námi bude větší zábava a pak zůstaneme zase sami. Tomáš sice chvilku vozí, ale pak se několikrát poblije. Dodělám raději všechno sám. Autobus zpět do Boleslavi a Prahy stihneme jen tak tak. Snad jsem svému kamarádovi aspoň trošku zvedl náladu. Asi jo, protože když mi mává na rozloučenou, tak se usmívá. Vyjedeme po staré silnici a v alejích na nás padá z nebe listí.  


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 28. března 2026

Recenze/review - CRYPTWORM - Infectious Pathological Waste (2026)


CRYPTWORM - Infectious Pathological Waste
CD 2026, Me Saco Un Ojo / Extremely Rotten

for english please scroll down

Na všech stolech leží mrtvola. Každá je v jiném stádiu rozkladu a zemřela odlišnou krutou smrtí. Zabití nožem, zastřelení, utopení, oběšení. Všechny měly jedno společné, byly před svojí smrtí hnusně a ošklivě mučeny. Slyším jejich nářek, šeptají děsivá slova o činech, kterých snad ani není člověk schopen. Jenže realita je horší, než moje pochmurné představy. Červi se smějí do ticha a mě nezbývá nic jiného, než začít pitvat. Ještě než tak ale učiním, zapínám na svém přehrávači play a pouštím si stále dokola nové album britských surovců CRYPTWORM.

S touhle smečkou jsme měli u nás na stránkách co do činění již několikrát. Také by se dalo napsat, že pečlivě sleduji jejich morbidní práci od počátků. Napsal jsem několik recenzí a máme i rozhovor (vše je odkazováno dole pod dnešním článkem). Britové jsou i letos jako nějací šílení patologové, kteří se rozhodli nás svým death metalem totálně zničit. Nutno rovnou dodat, že se jim to opět daří na výbornou. 


Tento styl se dá hrát mnoha způsoby a CRYPTWORM si zvolili jeho ohavnější, mokvající, syrovou a hnisavou podobu. Při poslechu budete opravdu exhumovat staré hroby, navštěvovat prokletá pohřebiště, budete pitvat zohavená těla, brodit se po kolena v krvi, ve shnilých močálech děsivých lidských představ a nočních můr. Britové mají opět masivní, špinavý, surový zvuk, který se vám ihned zadře pod kůži, stylový obal, který ve mě evokuje spoustu hororových představ (autorem je Skaðvaldur). Co se týká hudby samotné, tak ta je samozřejmě inspirována v devadesátých letech minulého století. Kapela vzala staré, tradiční a klasické postupy, osvěžila je svými morbidními nápady a invencí. Výsledkem je nahrávka, u které opravdu ucítíte v dlaních zkaženou krev. Budete mít ruce po lokty ponořené do zohavených těl, budete nasávat hnilobný zápach rozkládajících se tkání. Každá pitevna je opředena podivnou aurou strachu z umírání, ale vy moc dobře víte, že smrt není to nejhorší. Kývám se spokojeně do rytmu, řvu do tmy spolu s kapelou, potkávám své vlastní démony, užívám si zápach formaldehydu, takový ten hnusný chlad, který se vám dostane při poslechu až do morku kostí. "Infectious Pathological Waste" je poctivým, opravdovým, ryzím, autentickým albem, které osloví všechny pravověrné fanoušky. Má v sobě potřebný drive, sílu, touhu ničit a zabíjet hudbou. Na všech stolech leží mrtvola. Každá je v jiném stádiu rozkladu a zemřela odlišnou krutou smrtí. Zabití nožem, zastřelení, utopení, oběšení. Všechny měly jedno společné, byly před svojí smrtí hnusně a ošklivě mučeny. Slyším jejich nářek, šeptají děsivá slova o činech, kterých snad ani není člověk schopen. Hnilobné procesy byly znovu zahájeny! Surový, temný a morbidní death metal, u kterého se rozpadnete v prach!


Asphyx says:

There is a corpse on every table. Each is in a different stage of decomposition and died a different, cruel death: stabbed, shot, drowned, hanged. They all had one thing in common: they were horribly and viciously tortured before their deaths. I hear their wails; they whisper terrifying words about acts that perhaps no human is even capable of. But reality is worse than my grim imaginings. The worms laugh in the silence, and I have no choice but to begin the autopsy. But before I do so, I press play on my music player and listen to the new album by the British brutalists CRYPTWORM on repeat.

We’ve covered this band several times on our site. One could also say that I’ve been closely following their morbid work since the beginning. I’ve written several reviews, and we even have an interview (all linked below today’s article). This year, the Brits are once again like some mad pathologists who’ve decided to utterly destroy us with their death metal. It must be said right away that they’re succeeding brilliantly once again. 


This style can be played in many ways, and CRYPTWORM have chosen its most hideous, oozing, raw, and festering form. As you listen, you’ll truly be exhuming old graves, visiting cursed burial grounds, dissecting mutilated bodies, wading knee-deep in blood, and trudging through the rotten swamps of terrifying human imaginings and nightmares. The British band once again delivers a massive, dirty, raw sound that immediately gets under your skin, along with stylish artwork that evokes a host of horror imagery in me (created by Skaðvaldur). As for the music itself, it is, of course, inspired by the 1990s. The band took old, traditional, and classic approaches and refreshed them with their morbid ideas and ingenuity. The result is a recording where you can truly feel the rotten blood in your palms. You’ll have your hands submerged up to your elbows in mutilated bodies, inhaling the putrid stench of decaying flesh. Every morgue is shrouded in a strange aura of fear of dying, but you know very well that death isn’t the worst thing. I nod contentedly to the beat, scream into the darkness along with the band, face my own demons, and revel in the smell of formaldehyde that nasty chill that seeps into your very marrow when you listen. "Infectious Pathological Waste" is a sincere, genuine, pure, authentic album that will appeal to all true fans. It has the necessary drive, power, and desire to destroy and kill with music. There’s a corpse on every table. Each is in a different stage of decomposition and died a different cruel death. Stabbed, shot, drowned, hanged. They all had one thing in common: they were horribly and viciously tortured before their deaths. I hear their wails; they whisper terrifying words about acts that perhaps no human is even capable of. The processes of decay have begun anew! Raw, dark, and morbid death metal that will reduce you to dust!


about CRYPTWORM on DEADLY STORM ZINE:







tracklist:
1. Gallons of Molten Hominal Goo
2. Maimed and Gutted
3. Drowning in Purulent Excrementia 
4. Infectious Pathological Waste
5. Embedded with Parasitic Larvae
6. Emanations of Corporeal Pyosis
7. Gastrointestinal Seepage
8. Encephalic Feast

Recenze/review - HELL TREPANNER - The Consecration of Eternal Impurity (2026)


HELL TREPANNER - The Consecration of Eternal Impurity
CD 2026, Awakening Records

for english please scroll down

Většina mrtvol byla prohlášena za oběti sebevražd. Jsou pochováni stranou, daleko od místního hřbitova, protože jsou považovány za nečisté. Mají odděleny hlavy od těla a dodnes, když půjdete kolem, tak uslyšíte jejich děsivý nářek. Zažily kdysi dávno krutý život a ještě hnusnější smrt. Nikdo z nich se totiž nezabil sám, ale staly se obětmi pradávných, krvavých rituálů. Peruánská smečka HELL TREPANNER jejich ohavné příběhy exhumovala a vypálila do svých skladeb jako hnisavá stigmata.

Základem hudby těchto tmářů je surovost, tlak, ostré riffy, divoké bicí a řev bestie. Všechno se pohybuje někde na pomezí našeho a onoho světa. V drsném death metalu zazní i lehké odkazy na klasický thrash a vy najednou při poslechu nejste doma ve svém pokoji, ale někde vysoko v horách, ve starém prokletém kostele, ve kterém se právě pořádá jedna z krvavých černých mší pro vyvolávání temných sil. Nová nahrávka se mi ihned dostala pod kůži i do podvědomí. 


Nové album je plné odkazů na nahrávky surových tmářů jako jsou INCANTATION, DRAWN AND QUARTERED, DEICIDE, SADISM, CENOTAPH, SADISTIC INTENT. To ale není zase tak důležité, dnes je každá kapela někomu podobná a osobně mi to vůbec nevadí. Peruánci navíc přidávají spoustu svých nápadů a zmiňované smečky jsou spíše inspirací. Pro mě osobně je nejdůležitější, že mě baví nové album "The Consecration of Eternal Impurity" poslouchat, rád a často se k němu vracím a rvu si ho do hlavy pod tlakem. Má takovou zvláštní, děsivě podmanivou atmosféru, obsahuje v sobě naprostou tmu a nahrubo nasekané zlo. Ne, tohle opravdu není jen obyčejná nahrávka, ale spíše pradávný obřad. Během každého poslechu sestupuji po špinavých schodech dolů, do podsvětí. Oltář je již připraven a padlí kněží stojí v kruhu. Pozvedají své ostré nože a zahaleni v kápích přednášejí obrácené modlitby. Oběť, která byla pečlivě vybrána, je skoro mrtvá strachy. Za zvuků téhle nahrávky je jí proříznuto hrdlo a vy alespoň na chvilku spatříte pána pekel. U nové desky oceňuji hlavně to, že je opravdová, reálná, uvěřitelná, ryzí a naprosto autentická. Do nečisté hry vás uvede již velmi povedený motiv na obalu, jehož autorem je Artem Astaroth. Pokud bychom se měli bavit o zvuku, tak ten je náležitě surový, špinavý a řeže tou správnou stranou nože. HELL TREPANNER jsem dosud neznal a pokud jste na tom stejně jako já, tak si schválně poslechněte i jejich předchozí záseky, stojí rozhodně za to. Starý, temný, prašivý death metal, u kterého se vám objeví shnilá stigmata! Pradávný rituál pro vyvolávání děsivých sil!


Asphyx says:

Most of the corpses were ruled suicides. They are buried off to the side, far from the local cemetery, because they are considered unclean. Their heads are severed from their bodies, and even today, if you walk by, you can hear their terrifying wails. Long ago, they endured a cruel life and an even more gruesome death. None of them killed themselves; instead, they fell victim to ancient, bloody rituals. The Peruvian band HELL TREPANNER has unearthed their hideous stories and burned them into their songs like festering stigmata.

The foundation of these dark masters’ music is rawness, pressure, sharp riffs, wild drums, and the roar of a beast. Everything moves somewhere on the border between this world and the next. Amidst the harsh death metal, there are also subtle references to classic thrash, and suddenly, while listening, you’re no longer at home in your room, but somewhere high in the mountains, in an old cursed church where one of those bloody black masses to summon dark forces is currently being held. The new recording immediately got under my skin and into my subconscious. 


The new album is full of references to the raw, dark sounds of bands like INCANTATION, DRAWN AND QUARTERED, DEICIDE, SADISM, CENOTAPH, and SADISTIC INTENT. But that’s not really that important; these days, every band sounds like someone else, and personally, I don’t mind that at all. Plus, the Peruvians bring a lot of their own ideas to the table, and the bands mentioned above are more of an inspiration. For me personally, the most important thing is that I enjoy listening to the new album "The Consecration of Eternal Impurity"; I gladly and often return to it and blast it into my head. It has this strange, terrifyingly captivating atmosphere, containing utter darkness and brutally chopped-up evil. No, this really isn’t just an ordinary recording, but rather an ancient ritual. With every listen, I descend the filthy stairs into the underworld. The altar is already prepared, and the fallen priests stand in a circle. They raise their sharp knives and, cloaked in hoods, recite inverted prayers. The carefully chosen victim is nearly dead with fear. As this recording plays, her throat is slit, and you get a glimpse of the Lord of Hell if only for a moment. What I appreciate most about this new album is that it’s genuine, realistic, believable, raw, and completely authentic. The already very well-done cover art by Artem Astaroth will introduce you to this dark world. As for the sound, it’s appropriately raw, dirty, and cuts deep. I hadn’t heard of HELL TREPANNER before, and if you’re in the same boat as me, be sure to check out their previous releases they’re definitely worth it. Old, dark, filthy death metal that’ll leave you with rotten stigmata! An ancient ritual for summoning terrifying forces!



Tracklist:
Profane Sacramentum
Supremacy of Obscurity
Blaspheming in Primordial Tongues
From Perpetual Catacombs
Overlord Enthroned by Darkness
Immersed in Malevolence
Barbaric Desecrator
Rain of Impaled Skulls
Descend to the Eternal Funeral

Line-up
Max Necromanza – Vocals / Bass
Neil Destructor – Guitars
Manolo Agressor – Drums

pátek 27. března 2026

Recenze/review - BLASART - Depravatus Christianis Sacris (2026)


BLASART - Depravatus Christianis Sacris
CD 2026, Lavadome Productions

for english please scroll down

Představy o tom, jak vypadá opravdové peklo, se velmi různí. Někteří z nás stále věří v hořící kotle a utrpení nevěřících. Možná ale jenom shnijeme ve studené zemi a zůstane po nás jenom potrava pro červy. Osobně si myslím, že ďábel a zlo se ukrývají v každém z nás. Záleží jen na příležitosti, na okolnostech a výchově. Jak jinak byste mi vysvětlili zástupy věřících, kteří byli, jsou a stále budou mučeny, znásilňovány, ponižovány. Studený kostel některým nedává rozhřešení, ale jenom bolest. Už jsem si jednu dobu myslel, že se proti tomu nemusí bojovat, lidstvo je přeci ve své podstatě chytré, vzdělané, empatické. Jenže v mnohých případech tomu tak stále není.

Antikřesťanství, jako nosné téma textů a názorů, se tak víceméně samo nabízí. Záleží jen, jak jej která kapela uchopí. BLASART z Chile, kteří hrají jak surový death metal, tak i propracovaný a chladný black metal, na to jdou chytře, inteligentně. Skladby jsou jako ostré nože, jako čepele, které vždycky najdou to nejbolestivější místo. Stejně jako kněz, ke kterému jste se chodili dlouhá léta svěřovat se svými hříchy, aby vás nakonec zasáhl přesně do srdce i do vědomí.


Jednotlivé motivy v sobě obsahují starodávnou vášeň a touhu ničit hudbou, jsou velmi dobře a zajímavě napsány. Chilané sice staví na základech, které kdysi vybudovaly kapely typu MORBID ANGEL, MISÞYRMING, SATYRICON, DEAD CONGREGATION, IGNIVOMOUS, DISMA, ale zároveň mají svůj vlastní rukopis a výraz. Zazní i chvilky ambientu. Jako celek se potom druhé dlouhohrající album velmi dobře poslouchá, má v sobě potřebný drive, sílu, energii a tlak. Antikřesťanství se prolíná celou nahrávkou jako jedovatý břečťan. Skladby jsou důrazné, velmi drásavé, nebál bych se napsat osobní a když mi po nějaké době pronikly do žil i do podvědomí, tak jsem se k nim velmi rád a často vracel. Je něco magického, rituálního, podmanivého, co z hudby těchto tmářů cítím a vnímám. Omluvte mě za delší úvod dnešní recenze, ale snažil jsem se v něm vyjádřit své niterné pocity, které mě pokaždé provází celým poslechem. Víte, hudbu už dávno neposlouchám ušima, ale spíše srdcem. Musí dojít ke vzájemnému přenosu emocí. Tohle všechno BLASART umí na výbornou. Hodně k tomu přispívá i ostrý, divoký a velmi dobře čitelný zvuk (Carlos Fuentes - mixing, mastering). Líbí se mi i motiv na obalu, který vytvořila skvělá rumunská malířka a ilustrátorka Luciana Nedelea. Možná jsme si naivně mysleli, že boj proti slepé víře je již zcela zbytečný, ale jak je všeobecně známo, tak zlo a peklo se opravdu ukrývá v každém z nás. Dokud tomu tak bude, tak se vyplatí proti tomu postavit. Důkazem budiž i album "Depravatus Christianis Sacris", které já osobně považuji za vynikající po všech stránkách. Surové i chladné black death metalové album, které vás rozdrásá zevnitř! Krvavé zrcadlo, nastavené slepé víře!


Asphyx says:

Ideas about what true hell looks like vary greatly. Some of us still believe in burning pits and the suffering of unbelievers. But perhaps we will just rot in the cold ground and be left as food for worms. Personally, I think that the devil and evil lurk within each of us. It just depends on opportunity, circumstances, and upbringing. How else would you explain the multitudes of believers who have been, are, and will continue to be tortured, raped, and humiliated? For some, a cold church offers no absolution, only pain. For a while, I thought that there was no need to fight against this, because humanity is essentially intelligent, educated, and empathetic. However, in many cases, this is still not the case.

Anti-Christianity, as a central theme of lyrics and opinions, more or less presents itself. It just depends on how each band approaches it. BLASART from Chile, who play both raw death metal and sophisticated and cold black metal, approach it cleverly and intelligently. The songs are like sharp knives, like blades that always find the most painful spot. Just like a priest you went to for years to confess your sins, only to have him strike you right in the heart and conscience.


The individual motifs contain an ancient passion and desire to destroy through music, and are very well and interestingly written. Although the Chileans build on the foundations once laid by bands such as MORBID ANGEL, MISÞYRMING, SATYRICON, DEAD CONGREGATION, IGNIVOMOUS, and DISMA, they also have their own style and expression. There are also moments of ambient music. As a whole, the second full-length album is very listenable, with the necessary drive, power, energy, and pressure. Anti-Christianity permeates the entire recording like poisonous ivy. The songs are emphatic, very harrowing, I would even dare to say personal, and when they penetrated my veins and subconscious after a while, I returned to them very gladly and often. There is something magical, ritualistic, captivating that I feel and perceive in the music of these obscurantists. Please excuse the lengthy introduction to today's review, but I was trying to express my inner feelings, which accompany me every time I listen to this album. You see, I no longer listen to music with my ears, but rather with my heart. There must be a mutual transfer of emotions. BLASART excels at all of this. The sharp, wild, and very clear sound (Carlos Fuentes - mixing, mastering) also contributes greatly to this. I also like the cover art, created by the wonderful Romanian painter and illustrator Luciana Nedelea. Perhaps we naively thought that the fight against blind faith was completely unnecessary, but as is well known, evil and hell really lurk within each of us. As long as this is the case, it is worth fighting against it. Proof of this is the album "Depravatus Christianis Sacris", which I personally consider to be excellent in every way. A raw and cold black death metal album that will tear you apart from the inside! A bloody mirror held up to blind faith!


tracklist:
1. Depravatus Christianis Sacris
2. Venenum Immersionem Ritual
3. Violatio Mortem Illius Nazareni
4. Ritus Impositionis Sacrilega
5. Supplicia Absolutum Numinis Iram 
6. Mors Extrema Imminentia
7. Vocatio Sanctis Phallus
8. Luxuriosa Promiscua Unio Carnalis Magnarum
9. Ecclesia Ardere

KNIŽNÍ TIPY - Nedokončená dobrodružství: Deník nejen z cesty na jižní pól - Lucie Výborná (2025)


Nedokončená dobrodružství: Deník nejen z cesty na jižní pól - Lucie Výborná
2025, Labyrint

Pamatujete si, když jste četli staré knížky odvahy a dobrodružství (KODky)? Vždycky mě tenkrát, v dobách mého sladkého dětství, zajímalo, proč indiáni nemohli spát v uzavřených prostorách. Museli ven, pod hvězdy. Loni mi bylo 51 let a už dávno jejich pocity chápu. V únoru jsem si zlomil nohu a dostal jsem sádru. Představte si to, silný chlap, co všude chodí pěšky, plave pořád jako drak a v lese se cítí víc doma, než na gauči. Co teď? Zblázním se? Padaly na mě chmurné myšlenky, najednou jsem hleděl i do svého nitra a protože jsem měl nepřipraveně spoustu času, tak jsem četl. Mám rád thrillery, detektivky, napětí. Jenže to také nejde pořád. Brouzdal jsem po ivysílání na České televizi a hele, ona Lucie Výborná pořád dělá ty skvělé rozhovory. Kouknul jsem na všechny, protože jsou zkrátka s lidmi, co mají co říci, inteligentní a i podle mého gusta. Žádné povrchní pozlátko, dnes tolik časté. To já nemůžu, to mě bolí. 

Šel jsem dokonce tak daleko, že jsem začal Lucii Výbornou sledovat na twitteru. Pak už to šlo jedno za druhým. Nedokončená dobrodružství: Deník nejen z cesty na jižní pól jsou mým prvním setkáním s touto autorkou a musím vám rovnou prozradit, že to byla trefa přímo do černého. Ne vlastně ne, spíš do srdce. Najednou jsem byl zase ten malý kluk, co hltal verneovky, co chodíval za krásnou knihovnicí Klárou, aby mu doporučila nějaký dobrodružný cestopis. V atlase jsem šmejdil prsty a přes obrovské kostěné brýle působil mezi spolužáky jako mimoň. Pojď s námi hrát hokejbal! Křičeli pod oknem, ale já neměl čas, protože jsem si zrovna napouštěl vanu ledovou vodou, protože můj hrdina byl momentálně Amundsen. Lidi, kteří nemají na rozdíl ode mě strach a své sny uskuteční, dodnes obdivuji a nesmírně si jich vážím.

Zajímalo mě, jak bude knížka napsaná, protože v rozhovorech působí Lucie Výborná velmi elegantně, má nadhled, vtip, inteligenci, je perfektně připravená. Je to vlastně, pro nás, co se snažíme aspoň sem tam používat mozek, taková "superžena" (manželka promine). To ale nemusí nutně znamenat, že umí i psát. Co se týká dnešního knižního tipu, tak mohu s klidným svědomím prohlásit - ano, přátelé, její vyprávění, příběh, mě strhly. Seděl jsem doma v pokoji, dovnitř svítilo jarní slunce a za oknem řvaly, jako když je na nože bere, děti z protilehlé školky. Já byl mimo, daleko na cestách, kolem mě padal sníh, v kostech (jo, i v té zatracené zlomené noze) hlodala zima, cítil jsem lesy, moře, vlastně všechno, co mám dodnes rád. Jen jsem zatím viděl jen něco, prostě tak šel život a rodina a práce, ale díky této knížce mohu být také na místech, o kterých jsem snil, prožívat radost, strach, obavy, napětí, dobrodružství. A na všechno se dívat očima a pohledem, kterých si za všechny ty společné roky, co Lucii sleduji, vážím.

Víte, vždycky přemýšlím o tom, jak se to vlastně stane, že mě nějaká knížka zaujme, chytne, že se mi líbí nějaká muzika, že ve mě dokáže vyvolat emoce, že mě donutí sednout a napsat pár pokorných a nesmělých řádek. Myslím si, alespoň tak mi moje zkušenost a šedé vlasy napovídají, že musí být autor, umělec, opravdový, ryzí, upřímný, autentický. Když někdo píše o lásce, tak vás musí bolet srdce, když o něčem napínavém, tak musíte přestávat dýchat. Lucie Výborná nás nechala nahlédnout do svého nitra, odhalila se až na kost a udělala to stylem, který nejen, že mě naplno zasáhl a pohltil, ale také mi pomohl přežít těch několik týdnů, co jsem zavřený doma se zlomenou nohou. Jak já jí záviděl a zároveň přál veškeré cesty, zážitky, zamyšlení. (Doplňuji mimo knihu, ale musím to napsat: "Jak já si přál a přeji se setkat se stejnými hosty, jako ona při svých rozhovorech"). 

Jsme stejné krve, můj milý Mauglí, troufám si nesměle a s pokorou tvrdit. Píšu většinou o drsné, tvrdé muzice, o thrillerech, o věcech, které spoustu lidí děsí. Ale nemyslete si, i já mám rád krásu, hezkou dívku, když jde ulicí, list, padající pomalu k zemi, mech na stromech, čistý vzduch a lidi, kteří vám dokáží otevřít svoji náruč i mysl, kteří vás posunou o kousek dál. Lucie Výborná není samozřejmě velká spisovatelka, která by obrátila směr světových dějin literatury, ale o to jí, ani mě, nejde. Teď budu na závěr trošku drzý. Ta knížka je skvělá a podle mě by si ji měl přečíst každý, kdo má rád oblohu nad sebou, svěží vítr ve vlasech a dokáže být nejen s ostatními, ale i sám se sebou. Hergot, to mě to vzalo, ne fakt, přátelé, kamarádi, mě těch pár expedic, hledání, sebereflexe, láska k přírodě, tak bavilo, že jsem musel všechno sepsat.  Ani nevíte, jak se těším ven, stačí kousek za dům, do lesa. Už aby mi sundali sádru. Milá Lucie, ta knížka a vlastně všechno, co děláte, je jedním slovem epesní! Děkuji vám za to i všem, kteří dočetli až sem. Slunce v duši, přátelé!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Nedokončená dobrodružství“ jsou intimní výpravou za hranice vlastní komfortní zóny a cestou k sobě. Známá moderátorka a vášnivá cestovatelka dává nahlédnout do svého osobního deníku z několika expedic, které dopadly zcela jinak, než bylo v plánu. S nečekanou otevřeností, nadhledem i humorem vypráví o výzvách, nehodách, náhodách a také o tom, jak se proměňuje smysl dobrodružství.



LUCIE VÝBORNÁ

---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 26. března 2026

Recenze/review - IN RUINS - We Are All to Perish (2026)


IN RUINS - We Are All to Perish
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

"Na shledanou, drahý, na shledanou, zůstaneš v mém srdci navěky. Spočten osud, není na vybranou Svede nás až zítřek daleký. Umírat – na tom nic nového není. Ani žít však není novější". Tohle napsal údajně vlastní krví ruský básník a spisovatel Sergej Alexandrovič Jesenin, než spáchal sebevraždu oběšením. Některé prameny ale tvrdí, že jej odstranily tajné služby, protože byl nepohodlný. Měl těžký život, plný depresí, alkoholu, ale také složil skvělé básně. Jeho mrtvé tělo je vyfoceno na obalu nového alba rumunských funeral doom metalistů IN RUINS.

Tenhle metalový styl je dle mého velmi těžkou disciplínou. V pomalosti a smutku vždy vyniknou všechny drobnosti, nuance a vybudovat depresivní, těžkou a nekonečně smutnou atmosféru jen tak někdo neumí. Téhle kapele se to povedlo na výbornou. Když jsem si poprvé novinku na svém přehrávači pustil, ztratil jsem se ve vzpomínkách, v krvavé mlze. Padla na mě tíseň a nekonečné chmury. Dlouhá řada šedivých domů, výkřiky bolesti, utrpení, vykoupeni nikdy nebudete. Procházím se ulicemi našeho města.


Jedná se o první dlouhohrající album kapely (ještě bylo vydáno v roce 2022 EP "Ruthless Portrait", které si také určitě poslechněte). Pokud se rádi a často procházíte opuštěnou krajinou za zvuků hudby napsané třeba takovými AHAB, EYE OF SOLITUDE, CONVOCATION, SLOW, UN, ESOTERIC, potom mi můžete věřit, že se vám bude líbit i novinka od těchto rumunských tmářů. Dlouhé táhlé motivy, zastavení se, zklidnění, tohle jsou všechno věci, které se zdánlivě do dnešního chaotického světa příliš nehodí. Možná ale právě proto si nové album neskutečně užívám. Pánové sice využívají převážně tradiční, klasické a již někde slyšené postupy a motivy, ale když se soustředíte na album, jako na celek, tak se trefují přímo do živého. Nahrávku jsem slyšel poprvé, když jsem měl zlomenou nohu a byl jsem nekonečné dny zavřený ve svém pokoji, přesto jsem se toulal lesem, který se rozprostírá kousek za naším domem. Nekonečné stezky, plné chladu, temnoty a vzpomínek. Ožívaly přede mnou duše prokletých, četl jsem staré básníky, umíral a znovu se rodil. "We Are All to Perish" je přesně tím druhem alba, které mě zasáhlo zevnitř, přesně a přesto mlhavě. Pokaždé na mě padl smutek a chvílemi jsem nevěděl, jestli sním a nebo bdím. Celou nahrávkou se potom vine jako jedovatý břečťan těžko definovatelná melancholie, kterou v sobě my, kdo jsme se narodili za socialismu ve východním bloku, stále máme. IN RUINS si dali velký pozor i na zvuk, který považuji za hodně povedený. Zkrátka a dobře, dostanete desku, kterou budete poslouchat spíše srdcem, než ušima. Až jednou budete ležet v otevřené rakvi, na moje slova si určitě vzpomenete. Nekonečně smutný, drásavý, bolestivý funeral doom metal, který vás převede do země temných stínů! Album, které řeže zevnitř!


Asphyx says:

"Farewell, my dear, farewell; you will remain in my heart forever. Fate has decided; there is no choice. Only the distant tomorrow will part us. To die - there is nothing new in that. Nor is living any newer". Russian poet and writer Sergei Alexandrovich Yesenin allegedly wrote these words in his own blood before committing suicide by hanging. Some sources, however, claim that the secret services eliminated him because he was a nuisance. He had a difficult life, full of depression and alcohol, but he also wrote wonderful poems. His dead body is pictured on the cover of the new album by the Romanian funeral doom metal band IN RUINS.

In my opinion, this metal style is a very difficult discipline. In slowness and sadness, every little detail and nuance always stands out, and not just anyone can create a depressive, heavy, and endlessly sad atmosphere. This band has succeeded brilliantly. When I first played the new album on my player, I got lost in memories, in a bloody fog. A sense of oppression and endless gloom fell over me. A long row of gray houses, screams of pain, suffering - you will never be redeemed. I walk through the streets of our city.


This is the band’s first full-length album (they also released the EP “Ruthless Portrait” in 2022, which you should definitely check out). If you enjoy wandering through desolate landscapes to the sounds of music by bands like AHAB, EYE OF SOLITUDE, CONVOCATION, SLOW, UN, or ESOTERIC, then you can trust me when I say you’ll love this new release from these Romanian dark metal masters. Long, drawn-out motifs, moments of pause, a sense of calm—these are all things that seemingly don’t fit very well into today’s chaotic world. But perhaps that’s precisely why I’m enjoying the new album so much. While the guys mostly use traditional, classic, and familiar techniques and motifs, when you focus on the album as a whole, they hit the mark perfectly. I first heard the album when I had a broken leg and was stuck in my room for endless days; yet I still wandered through the forest that stretches just beyond our house. Endless trails, full of cold, darkness, and memories. The souls of the damned came to life before me; I read the old poets, died, and was reborn. "We Are All to Perish" is exactly the kind of album that struck me from within, precisely and yet vaguely. A sense of sadness would wash over me every time, and at times I didn’t know if I was dreaming or awake. A hard-to-define melancholy, which we who were born under socialism in the Eastern Bloc still carry within us, winds through the entire recording like poisonous ivy. IN RUINS also paid close attention to the sound, which I consider very well done. In short, you’re getting an album that you’ll listen to with your heart rather than your ears. One day, when you’re lying in an open coffin, you’ll surely remember my words. Endlessly sad, harrowing, painful funeral doom metal that will transport you to the land of dark shadows! An album that cuts deep from within!

tracklist:
1. I’m Tired of Living in My Land
2. I Do Not Regret and I Do Not Shed Tears 
3. We’ll Depart This World for Ever, Surely 
4. Farewell 

band:
Urmuz - Vocals, Guitars, Bass
St. Oliver - Drums

Recenze/review - VREID - The Skies Turn Black (2026)


VREID - The Skies Turn Black
CD 2026, Indie Recordings

for english please scroll down

Není to tak dlouho, co jsem se jednou ocitl v lese, který shořel na popel. Našlapoval jsem opatrně, cítil jsme ze země bolest, vnímal jsem seškvařenou kůži mrtvol, díval se na pahýly stromů, na ožehlé kameny. Mezi popelem už ale začínal další život, síla, energie. Poslouchal jsem zrovna nové album norských VREID a zase jednou se ztrácel v pochmurných myšlenkách. Slunce zapadalo za horou a do kostí se mi pomalu vkrádal chlad. Tak nějak podvědomě jsem věděl, že dnes se domů asi už nevrátím.

Melodický black metal není zrovna mým hlavním proudem, ve kterém bych plul příliš často. Poslouchám většinou těžší, extrémnější muziku, ale i já si potřebuji občas odpočinout, zastavit se, jen tak se toulat v lesích, nasávat atmosféru umírajících stromů, sledovat zvířata, jen tak být, existovat, jít po stopách svých vlastních krvavých kořenů. Máme u nás kousek za městem jedno starodávné pohřebiště. Je plné podivných, tajemných symbolů i atmosféry. Nové album norských tmářů zde vyniklo nejvíce. 


Jakoby byla ve skladbách taková podivná melancholie, zvláštní odér, nálady, které nejdou příliš popsat, ale tuhle smečku definují. Pánové ke mě promlouvají velmi srozumitelným jazykem, jsme na stejné vlně a já nemohu jinak, než znovu a znovu za sebou zavírat dveře svého pokoje a nechávat se unášet jejich muzikou. Zažíváme spolu tajemno, jakousi magii, kterou znají všichni, kdo se rádi toulají v lesích, spávají u studených řek a milují, když jsou sami v chrámu, kterému se říká příroda. VREID ale dokáží být i surovější, drsnější. Nová nahrávka je tak velmi pestrá, opravdu dobře se poslouchá a má v sobě takovou tu poctivou, uvěřitelnou a autentickou jiskru, která vždy odlišovala dobré kapely od těch ostatních. Norové měli vždy svůj vlastní rukopis, originální otisk, který si užívám i letos. Určitě jste někdy navštívili nějaké staré pohřebiště. Jsou na něm pochováni prokletí, oběti válek, násilných činů. Když poslouchám "The Skies Turn Black", tak jsou mraky opravdu nízko a slyším šepot nemrtvých. Vyprávějí mi svoje příběhy o nekonečné bolesti, utrpení, o strachu. Nové album se pro mě tak stalo velmi podmanivým dílem, nebál bych se napsat, že se mi postupně dostalo do krve i do podvědomí. Je pro mě velmi příjemné, i když uhrančivé a v magické, jen tak se toulat, ztrácet se v mlhavých snech, chodit ulicemi, nasávat pach zetlelého listí i bolestivých vzpomínek. Nesmím ale zapomenout i na formální věci, jako je zvuk a motiv na obalu. Obojí je v tom nejlepším pořádku. A teď už mě prosím nechte, nastal zase čas. Nasazuji sluchátka, venku zrovna prší a setmělo se. Aspoň v lese nikdo nebude. Nová deska je nádherná takovým tím severských drásavým způsobem. Díky moc za ní. Chladná, majestátní, nespoutaná melodická black metalová nahrávka, která vás spálí zevnitř!


Asphyx says:

Not long ago, I found myself in a forest that had been reduced to ashes. I treaded carefully, feeling the pain emanating from the ground, sensing the charred skin of the corpses, gazing at the stumps of trees and the scorched stones. But amidst the ashes, new life was already beginning-strength, energy. I was listening to the new album by the Norwegian band VREID and, once again, getting lost in gloomy thoughts. The sun was setting behind the mountain, and a chill was slowly creeping into my bones. Somehow, subconsciously, I knew that I probably wouldn’t be going home today.

Melodic black metal isn’t exactly my main genre, one I’d dive into too often. I mostly listen to heavier, more extreme music, but even I need to rest sometimes, to stop, just wander through the woods, soak in the atmosphere of dying trees, watch the animals, just be, exist, follow in the footsteps of my own bloody roots. We have an ancient burial ground just outside our town. It’s full of strange, mysterious symbols and atmosphere. The new album by these Norwegian dark masters stood out the most here. 


It’s as if there’s a strange melancholy in their songs, a peculiar atmosphere, moods that are hard to describe but define this band. These guys speak to me in a very clear language; we’re on the same wavelength, and I can’t help but close the door to my room again and again and let myself be carried away by their music. Together, we experience a mystery, a kind of magic known to all who love to wander through the woods, sleep by cold rivers, and cherish being alone in the temple called nature. But VREID can also be rawer, harsher. The new album is thus very diverse, a real pleasure to listen to, and possesses that honest, believable, and authentic spark that has always set good bands apart from the rest. The Norwegians have always had their own signature style, an original imprint that I’m enjoying once again this year. You’ve surely visited an old graveyard at some point. The damned, victims of wars, and acts of violence are buried there. When I listen to "The Skies Turn Black", the clouds really do hang low, and I hear the whispers of the undead. They tell me their stories of endless pain, suffering, and fear. For me, this new album has become a truly captivating work; I wouldn’t hesitate to say that it has gradually seeped into my blood and my subconscious. It’s very pleasant for me—though mesmerizing and magical - to just wander, lose myself in misty dreams, walk the streets, and soak in the scent of decaying leaves and painful memories. But I mustn’t forget the formal aspects, such as the sound and the cover art. Both are in the best possible order. And now, please leave me be - it’s time again. I’m putting on my headphones; it’s raining outside and it’s gotten dark. At least there won’t be anyone in the woods. The new album is beautiful in that raw, Nordic way. Thank you so much for it. A cold, majestic, unbridled melodic black metal recording that will burn you from the inside out!



tracklist:
1. From These Woods 
2. The Skies Turn Black 
3. A Second Death 
4. Kraken 
5. Loving The Dead 
6. Build & Destroy 
7. Chaos 
8. Flammen 
9. Smile Of Hate 
10. Echoes Of Life 
11. The Earth Rumbles 

band:
Hváll - Bass, Keyboards
Steingrim - Drums
Sture Dingsøyr - Vocals, Guitars
Strom - Guitars



středa 25. března 2026

Recenze/review - DEIMLER - Darkness Falls (2026)


DEIMLER - Darkness Falls
CD 2026, Awakening Records

for english please scroll down

Až jednou z hrobů vylezou všechny mrtvoly, tak už bude pozdě se ptát, co jsme udělali špatně. Půjdou nám po krku a budou toužit po čerstvé krvi. Potkáte své známé se zohavenými tvářemi. Někteří budou hovořit o pomstě z vesmíru, jiní se budou modlit k dávno padlému bohu, akorát vy budete vědět, že apokalypsa dávno začala. Pustíte si nové album španělských DEIMLER, které bude velmi vkusnou a elegantní kulisou k právě probíhajícím vraždám, trhání masa od kostí a žraní zkažených mozků.

Koneckonců, říkáme si o to již po staletí tím, jak se chováme k sobě i ostatním. Jak ničíme přírodu i celý svět. Ještě, že jsou zde kapely jako DEIMLER, které nám dávají alespoň na chvilku zapomenout na marast, který jsme sami způsobili. Války, mučení, násilí, zlo má tolik podob, kolik si jen představíte. Jsme divný druh, s morbidně samozničujícími myšlenkami. Raději znovu zapínám play na svém přehrávači a jsem rád, že jsme zase ve své plesnivé hrobce. Pohřbený zaživa.


Španělští maniaci pokračují tam, kde minule přestali. Na starých, prokletých pohřebištích, na kterých jsou pochováni obětí násilných činů. I z nového alba je cítit naprostá oddanost tradičnímu death metalu. Nutno rovno dodat, že i když se kapela volně stále inspiruje u smeček jako DEMILICH, CARNAGE, ADREMELECH, DISMEMBER, AVULSED, FUNEBRE, NECROPHILIAC, ENTOMBED, CARTILAGE, DEATH, OBITUARY, GRAVE, má svůj vlastní výraz, nápady i krvavý ksicht. DEIMLER na to jdou velmi ostře, surově, divoce a živočišně, ale nezapomínají ani na temnotu a chlad, které jsou součástí jejich muziky, jako rakev pro mrtvého. Mám při poslechu pocit, že některé zombie nejsou z našeho světa, jsou až příliš děsivé, hororové, stejně jako muzika, kterou nám pánové i letos předkládají s elegancí starých mistrů. "Darkness Falls" se stalo na dlouhý čas mým průvodcem v záhrobí a už teď vím, že se k letošnímu albu budu rád a často vracet. Je totiž opravdové, ryzí, uvěřitelné, ohlodané na kost a naprosto autentické. Pokud máte rádi starý, prašivý kov smrti a dokážete ocenit nejen dobře odvedené řemeslo, ale i spoustu morbidních nuancí, potom jste zde správně. Tohle je opravdu hudba ze starých márnic, z děsivých patologických sálů a jatek, na kterých je stále do zdí otištěna bolest. Možná nás jednou napadnou vetřelci z vesmíru nebo se zničíme sami svojí sobeckostí, ale než se tak stane, budu tuhle nahrávku poslouchat stále dál. Až do skonání světa. Zadřela se mi totiž pod kůži, dostala se mi do podvědomí. Oceňuji i skvělý masakrující zvuk a motiv na obalu (José Antonio Vives). Poslouchejte pozorně a pořádně nahlas! Až jednou z hrobů vylezou všechny mrtvoly, tak už bude pozdě se ptát, co jsme udělali špatně. Půjdou nám po krku a budou toužit po čerstvé krvi. Morbidní, prašivý, surový death metal ze starých pohřebišť, u kterého vám popraskají všechny kosti v těle!


Asphyx says:

Once all the corpses crawl out of their graves, it will be too late to ask what we did wrong. They’ll be after our throats, craving fresh blood. You’ll run into people you know with their faces mutilated. Some will speak of revenge from the cosmos, others will pray to a long-fallen god, but only you will know that the apocalypse began long ago. You’ll put on the new album by the Spanish band DEIMLER, which will serve as a very tasteful and elegant backdrop to the murders currently taking place, the tearing of flesh from bones, and the devouring of rotten brains.

After all, we’ve been asking for this for centuries with the way we treat each other and others. How we destroy nature and the entire world. Thank goodness there are bands like DEIMLER, which let us forget, at least for a moment, the mess we’ve caused ourselves. Wars, torture, violence - evil takes as many forms as you can imagine. We are a strange species, with morbidly self-destructive thoughts. I’d rather hit play on my player again and am glad we’re back in our moldy tomb. Buried alive.


These Spanish maniacs pick up right where they left off. In the old, cursed graveyards where victims of violent crimes are buried. Their new album also exudes a total devotion to traditional death metal. It must be noted that even though the band continues to draw inspiration from the likes of DEMILICH, CARNAGE, ADREMELECH, DISMEMBER, AVULSED, FUNEBRE, NECROPHILIAC, ENTOMBED, CARTILAGE, DEATH, OBITUARY, and GRAVE, they have their own distinct style, ideas, and bloody face. DEIMLER approach this with great intensity, rawness, wildness, and animalistic energy, yet they don’t forget the darkness and coldness that are integral to their music, like a coffin for the dead. When listening, I get the feeling that some of these zombies aren’t from our world; they’re far too terrifying, too horror - like - just like the music these gentlemen present to us this year with the elegance of old masters. "Darkness Falls" has become my guide to the afterlife for a long time, and I already know that I will gladly and often return to this year’s album. It is, after all, genuine, pure, believable, stripped down to the bone, and utterly authentic. If you love old, grimy death metal and can appreciate not only solid craftsmanship but also plenty of morbid nuances, then you’ve come to the right place. This is truly music from old morgues, from terrifying pathology labs and slaughterhouses where pain is still etched into the walls. Maybe one day we’ll be invaded by aliens from space or destroy ourselves with our own selfishness, but until that happens, I’ll keep listening to this recording. Until the end of the world. It’s gotten under my skin, seeped into my subconscious. I also appreciate the excellent, brutal sound and the cover art (José Antonio Vives). Listen closely and turn it up loud! Once all the corpses rise from their graves, it will be too late to ask what we did wrong. They’ll be after our throats, craving fresh blood. Morbid, filthy, raw death metal from ancient burial grounds that will make every bone in your body crack!




Tracklist:
1. Opening Theme 
2. Beyond the Sea 
3. Darkness Falls 
4. E. B. E. 
5. Ghost in the Machine 
6. Pilot 
7. Silver Shadows 
8. Squeeze 
9. The Jersey Devil 
10. Dreamweaver 

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine