Sleduji listí v barvách podzimu, jak padá dolů k zemi. Je v tom něco smutného, věčného, zádumčivého. Sedím na hřbitově, jako každý večer a čekám, až mě pohltí chlad. Objala mě beznaděj, stal jsem se svým vlastním stínem. Kývám se do větru, našlapuji tiše a poslouchám u toho nové debutové album portlandských doomařů GRAVE MONOLITH. Kapela mě vzala na jeden velmi smutný pohřeb, proklela mě a předhodila mým vlastním démonům. Pomalé, táhle, mokvající melodie, surový vokál a všeobjímající tíseň.
Nahrávka se mi postupně dostala do hlavy, do krve, stala se mojí součástí. Poslouchal jsem ji v různých situacích a nejvíce opravdu vynikla při dlouhých procházkách bez konce umírající podzimní přírodou. Prosévám mezi prsty prach svých předků, vzpomínám na ty, kteří již nejsou mezi námi. V hudbě je něco neklidného, zvláštního, co mě nutí se neustále vracet. Jaké to jednou bude, až nás pohltí temnota?
Umíráme a rodíme se, všechno se pohybuje v kruhu. Pomalu a samozřejmě, se smrtící jistotou. Když album "Grave Monolith" poslouchám, tak nejsem na tomto světě. Přešel jsem na druhou stranu, užívám si dobře čitelný, syrový a chladný zvuk, s chutí se dívám na stylový motiv na obalu. Splněno bylo vše, abych se k nahrávce vracel, abych ji pustil do svého soukromí, aby se stala i mojí součástí. Mám a vždycky jsem měl slabost pro dobré funerální kapely, které dokáží způsobit chvění v mých kostech. Američané tohle umí a dělají to s elegancí starých mistrů (ano, zazní odkazy na mé oblíbené CANDLEMASS i SAINT VITUS). Jednotlivé motivy vám rozdrásají obličej do krve. Také vás někdy popadne podivný smutek, o jehož původu netušíte. Splín, chcete se jen zavřít do svého pokoje, zhasnout všechna světla a nechcete nikoho vidět? Tak přesně pro tyto momenty je tohle album určeno. Jen si neberte do rukou žiletku, ani ostrý nůž. GRAVE MONOLITH nepatří mezi kapely, které by žánr někam posouvali. Jak praví klasik, všechno zde již bylo, ale novinka je rozhodně zajímavá. Líbí se mi, že jsou do skladeb vloženy i vlastní nápady a invence. Opakující se motivy, atmosféra nekonečného smutku a beznaděje. Spalující oheň uvnitř vnitřností, na povrchu ale jenom chlad a tma. Tohle je deska, která nejvíc vynikne ve starých katakombách, na prokletých pohřebištích, mezi ruinami zničeného kostela, v opuštěných chrámech bolesti. V této odrůdě metalu si opravdu velmi vybírám a nemohu jinak, než vám album doporučit. Má v sobě totiž všechno, co potkáte v krvavé mlze nad hřbitovem. Sleduji listí v barvách podzimu, jak padá dolů k zemi. Je v tom něco smutného, věčného, zádumčivého. Sedím na hřbitově, jako každý večer a čekám, až mě pohltí chlad. Funeral doom metalový obřad, u kterého budete převedeni do země nekonečných stínů, bolesti, utrpení a smutku! Nahrávka, která se vám zadře až do morku kostí!
Asphyx says:
I watch the autumn colored leaves as they fall to the ground. There’s something sad, eternal, and melancholic about it. I’m sitting in the cemetery, like every evening, waiting for the cold to engulf me. Hopelessness has enveloped me; I’ve become my own shadow. I sway in the wind, tread softly, and listen to the new debut album by the Portland doom metal band GRAVE MONOLITH. The band took me to a very sad funeral, cursed me, and threw me to my own demons. Slow, drawn-out, droning melodies, raw vocals, and an all-encompassing sense of dread.
The album gradually seeped into my head, into my blood it became a part of me. I listened to it in various situations, and it really stood out most during long, endless walks through the dying autumn landscape. I sift the dust of my ancestors through my fingers, remembering those who are no longer with us. There’s something unsettling, something strange about this music that compels me to keep coming back to it. What will it be like one day when darkness engulfs us?
We die and we’re born; everything moves in a circle. Slowly and naturally, with deadly certainty. When I listen to the album “Grave Monolith”, I’m not in this world. I’ve crossed over to the other side, enjoying the clear, raw, and cold sound, and I take great pleasure in looking at the stylish cover art. Everything has been done to make me return to this record, to let it into my private world, so that it becomes a part of me. I have and always have had a soft spot for good funeral metal bands that can send shivers down my spine. The Americans know how to do this, and they do it with the elegance of the old masters (yes, there are echoes of my favorites, CANDLEMASS and SAINT VITUS). The individual riffs will tear your face to shreds. Sometimes, a strange sadness will also grip you, the origin of which you can’t fathom. Feeling down, just wanting to lock yourself in your room, turn off all the lights, and not see anyone? This album is meant for exactly those moments. Just don’t pick up a razor blade or a sharp knife. GRAVE MONOLITH isn’t one of those bands that pushes the genre forward. As the classic saying goes, it’s all been done before, but this new release is definitely interesting. I like that they’ve incorporated their own ideas and creativity into the songs. Recurring themes, an atmosphere of endless sorrow and hopelessness. A fire burning deep within, yet on the surface only cold and darkness. This is an album that truly shines in ancient catacombs, in cursed burial grounds, among the ruins of a destroyed church, and in abandoned temples of pain. I’m very selective when it comes to this genre of metal, and I can’t help but recommend this album to you. It contains everything you’ll encounter in the bloody mist above a cemetery. I watch the autumn colored leaves as they fall to the ground. There’s something sad, eternal, and melancholic about it. I’m sitting in the cemetery, as I do every evening, waiting for the cold to engulf me. A funeral doom metal ritual that will transport you to a land of endless shadows, pain, suffering, and sorrow! A recording that will cut right to the marrow of your bones!
tracklist:
1. Abhorrent State of Bliss
2. Wounds of the Flesh, Scars of the Soul
3. Oblivion's Thrall
4. Hearts of Violence
band:
Robb Bockman - Music, Lyrics, Vocals, Arrangements and Compositions.
Brian Chainey - Vocals, Lyrics, Arrangements and Concepts.
Vrátil jsem se z padesátin mého kamaráda. Spal jsem jen asi tři hodiny na karimatce v chladné sokolovně. Akce byla skvělá, potkal jsem spoustu známých, zahráli nám dobré kapely, zasmáli jsme se a popili, jak zákon káže. Je sobota a jedu vlakem z Poděbrad domů. Nejdřív si myslím, že budu pospávat nebo jen tak sledovat ubíhající krajinu. Jenže nemůžu zabrat, všechno ve mě ještě doznívá. Místo toho si pustím do sluchátek nové album skvělých doomařů MOTHER OF GRAVES a otevřu knihu Cassandra. Jan-Erik Fjell přichází s dalším zajímavým příběhem. Proti mě sedí mladá studentka a usmívá se. Možná jsem až příliš starý nebo zmuchlaný, včerejší akce je na mě asi hodně vidět. Ale někde u Nymburka na mě kývne a chce mi něco říct. Sundám sluchátka a zeptám se, co se děje. Po chvilce musím knihu zaklapnout. Je totiž také knihomolkou a chce mi toho tolik říct. Má přehled, zajímavou tvář a je hrozně milá. Asi je ráda, že potkala někoho stejně prokletého. Předháníme se v autorech, které jsme četli a když vystupujeme v Praze, tak si říkám, že svět je někdy moc hezké místo k životu.
Když jedu na Plzeň, tak už mám ale klid. Nikdo mě neruší. Všichni se dívají do telefonů a nekonečně scrollují debilní videa. Mají mrtvý pohled. Jaký to rozdíl oproti té milé slečně. Začtu se a znovu zjišťuji, proč mám tohoto autora tolik rád. Píše zajímavě, poutavě, odvádí skvělé řemeslo a přidává ještě něco navíc. Baví mě atmosféra knihy, chci případ řešit. Mám v hlavě ještě určitě spoustu zbytkového alkoholu, ale připadá mi, že moje mysl je čistá jako hladina horského jezera. Jsem někde daleko v Oslu, pátrám po vrahovi. Jednoho už mají, ale vypadá to, že ho odsoudili neprávem. Antona osloví sestra odsouzeného a přemluví ho, aby jí pomohl. Začne se odehrávat zajímavý a velmi napínavý příběh. Jsem mimo a to natolik, že málem zapomenu v Plzni vystoupit. Rychle se sbalím, hodím na sebe křiváka a knihu vezmu jen tak do ruky. Nedá mi to, čtu si dál i ve stoje v trolejbusu. A je mi úplně jedno, že na mě někteří koukají jak na exota.
Mám to takhle celý život, od dob svého mládí, možná už od dětství. Mě když nějaká knížka chytne, nemůžu se odlepit, pořád na ní musím myslet a nedám pokoj, dokud si ji nepřečtu. Dorazím domů, dáme si kafe, chvilku pokecáme, ale pak si zalezu do ložnice a i když nejsem zrovna čtenář v poloze ležmo, dám se do další kapitoly. Tělo si ale žádá své, všechno na mě padne a usnu spánkem spravedlivých a opilců. Zdá se mi o knize, příběh pokračuje a je vám doufám jasné, že když se probudím, tak jsem notně zmatený. Stejně je to zvláštní. Dost často píšu o muzice, že mám rád, když je opravdová, ryzí a autentická. S knihami to mám hodně podobně. Cassandra je na kost ohlodaný příběh, syrový, temný a vlastně v závěru smutný, jako každá vražda.
V sobotu se mění čas. A co si myslíte, že to pro mě znamená? Jsem najednou nebývale čilý, spánek mi pomohl. Jenže zase nemůžu v noci spát. Počkám si s knihou na přehození ručiček. Sleduji všechna ta chytrá zařízení, jak se proměňují. Teď už bych ale měl jít opravdu spát. Ještě, že je zítra neděle. Tentokrát ji uctím opravdu klidem a pohodou. Dobrým obědem, milou společností a samozřejmě knihou, kterou čtu stále dál. Už mi zbývá jen pár kapitol. Jsem znovu ve své bublině a jsem hrozně zvědavý, jak všechno dopadne. Nakonec jsem poměrně překvapený, tentokrát jsem opravdu nic netušil. Zaklapnu knížku a dívám se z okna. Prší, je sychravo, mlha, ale tady doma, je klid a ticho. Dnes už si nic číst nebudu, raději napíšu jednu recenzi a odpočívám. Musím všechno vstřebat.
Možná jsem si toho začal víc všímat nebo mám štěstí, ale víte co je zajímavé? Lidi stále čtou. Vídávám ve vlacích mladé dívky s fantasy knihami, sem tam nějaký kluk se sci-fi. Starší mívají různé novinky, ale je nás stále hodně. A to samozřejmě netuším, co lidé čtou doma v soukromí. Cassandra je velmi dobrý příběh, thriller přesně podle mého gusta. Zároveň druhá (aspoň myslím) kniha, co se mi dostala do rukou. Autora si zařazuji tímto mezi oblíbené a už se těším, až od něj vyjde něco nového. A než se tak stane, tak si projedu všechny jeho starší knížky. Děkuji vám, jako vždy, za pozornost, kladné ohlasy a přízeň. Moc si toho vážím a mějte se co nejlépe.
Cassandra Granová je nalezena zavražděna ve svém luxusním bytě. Pachatel je rychle odhalen a odsouzen. O rok později ale na bývalého kriminalistu Antona Brekkeho čeká před domem sestra domnělého pachatele, která tvrdí, že byl její bratr nevinný. Tak jak to tedy bylo? Na bratra přece ukazovaly všechny indicie. Že by policie tehdy neodvedla pořádnou práci? Anton se ve společnosti podcastera Kristiana Bolstada pustí do pátrání na vlastní pěst – a stopy vedou nejen hluboko do minulosti, ale také mimo Oslo. Ukazuje se, že zavražděná Cassandra nejspíš nebyla tak nevinná, jak se původně zdálo, a že pravý pachatel má na svědomí i smrt dalších lidí. Policistka, jejíž svědectví možná tehdy přispělo k odsouzení nesprávného muže, má zřejmě také své vlastní záměry. A v neposlední řadě se zajímá o Antona…
Peklo zase jednou otevřelo svoje brány, aby vydalo další svědectví o lidské slabosti, špíně, nenávisti, o válkách, znásilňování, o všech zlých věcech, kterých je člověk jako druh schopen. Přichází konec světa, hlásají již mnoho let falešní proroci. Jenže tentokrát je to jiné. Opravdové, ryzí, autentické, stejně jako nové album amerických black death metalistů INVULTATION. Opět se jedná o jasnou definici temné, chladné a spalující apokalypsy, která brzo zachvátí tenhle svět jako starodávná choroba.
Je něco shnilého, morbidního, co mě nutí nahrávku stále dokola poslouchat. Byli jste jako já poprvé prokleti někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století? Pohybujete se rádi v tom nejhlubším podzemí? Rozmlouváte často se svými vlastními démony? Potom jste zde správně. Svět kolem hoří ve spirále nenávisti a vy křičíte spolu s kapelou do tmy texty plné rouhání.
Satan zase jednou sedí na svém trůnu a usmívá se. Není divu, hraje se zde hlavně pro něj i pro všechny prokleté. Na počátku byl chaos a postupně k němu zase směřujeme. Zvuk je masivní, zabijácký, motiv na obalu stylový a vy se tak můžete soustředit na hudbu samotnou. Ta je volně inspirována smečkami jako BLASPHEMY, BESTIAL WARLUST, ANGELCORPSE, IMPIETY, BLACK WITCHERY. Samozřejmě, Andrew Lampe, který je podepsán pod všemi nástroji i vokály, přidal do své hudby i spoustu svých nápadů a invence. Poslouchat "Inferno Descends" je jako přijmout pozvání na starodávný, krvavý a násilný rituál určený pro vyvolávání temných sil, které rozhodně nejsou z našeho světa. Riffy se vám zadřou pod kůži, při melodiích vám začne odpadávat maso od kostí a budete si připadat, jakoby do vás někdo zabodl rezavý nůž. INVULTATION jsou opět ve velmi dobré formě, zabíjejí na potkání a zůstává po nich hluboká krvavá stopa. Svět je zahalen do smradlavé mlhy, v ulicích se válejí zohavená těla. Rabování, násilí, člověk se stal člověku vlkem. Odpuštění neexistuje a i kněží konečně ukázali svoji pravou tvář. Je něco primitivního, jeskynního, co mě nutí se k nahrávce stále dokola vracet. Spálen na popel, znovu vstávám a dál bojuji s démony. Prokousnou mi hrdlo, pohřbí mě zaživa a na pohřbu mi bude hrát tohle album. Nemám žádných dalších námitek a desku vám mohu jen doporučit. Pokud jste byli kdysi jako já prokleti, je pro vás doslova povinností. Peklo zase jednou otevřelo svoje brány, aby vydalo další svědectví o lidské slabosti, špíně, nenávisti, o válkách, znásilňování, o všech zlých věcech, kterých je člověk jako druh schopen. Přichází konec světa, hlásají již mnoho let falešní proroci. Spalující, zničující, blaspemická black death metalová apokalypsa! Budete spáleni na popel a navěky prokleti!
Asphyx says:
Hell has once again opened its gates to bear further witness to human weakness, filth, hatred, wars, rape all the evil things of which humanity as a species is capable. The end of the world is coming, false prophets have been proclaiming for many years. But this time it’s different. It’s genuine, pure, and authentic just like the new album by the American black death metal band INVULTATION. Once again, it offers a clear depiction of a dark, cold, and searing apocalypse that will soon engulf this world like an ancient plague.
There’s something rotten and morbid about it that compels me to listen to this record over and over again. Were you, like me, first cursed sometime at the turn of the 1980s and 1990s? Do you enjoy venturing into the deepest underworld? Do you often converse with your own demons? Then you’ve come to the right place. The world around you is burning in a spiral of hatred, and you’re screaming lyrics full of blasphemy into the darkness along with the band.
Satan is sitting on his throne once again, smiling. No wonder this show is mainly for him and all the damned. In the beginning there was chaos, and we’re gradually heading back toward it. The sound is massive and killer, the cover art is stylish, and you can focus entirely on the music itself. It’s loosely inspired by bands like BLASPHEMY, BESTIAL WARLUST, ANGELCORPSE, IMPIETY, and BLACK WITCHERY. Of course, Andrew Lampe, who handles all instruments and vocals, has also infused his music with plenty of his own ideas and creativity. Listening to “Inferno Descends” is like accepting an invitation to an ancient, bloody, and violent ritual designed to summon dark forces that are definitely not of this world. The riffs will get under your skin; the melodies will make your flesh fall off your bones, and you’ll feel as if someone has stabbed you with a rusty knife. INVULTATION are once again in top form, killing everything in their path and leaving a deep, bloody trail behind them. The world is shrouded in a stinking fog; mutilated bodies lie scattered in the streets. Looting, violence man has become a wolf to man. There is no forgiveness, and even the priests have finally shown their true colors. There’s something primitive, something primal about it that compels me to keep coming back to this recording over and over again. Burned to ashes, I rise again and continue to battle my demons. They’ll slit my throat, bury me alive, and this album will play at my funeral. I have no further objections, and I can only recommend this album to you. If you were once cursed like I was, it’s literally a must-listen for you. Hell has once again opened its gates to bear further witness to human weakness, filth, hatred, wars, rape all the evil things of which humanity, as a species, is capable. The end of the world is coming, as false prophets have been proclaiming for many years. A scorching, devastating, blasphemous black death metal apocalypse! You will be burned to ashes and cursed for all eternity!
Mezi náhrobky starého pohřebiště tančí démoni. Je tomu tak po staletí, možná ještě déle. Z nedaleké márnice se ozývá nářek těch, co ještě nebyli pohřbeni. Vnímám všemi póry svého těla pach hniloby a rozkladu. Včerejší pohřeb se povedl. Nebožtík se sice pokoušel dostat z rakve ven, ale nakonec vše dopadlo v pořádku. Je zakopán hluboko pod zemí. Tentokrát ale musíme kousek dál, za hřbitovní zeď, kde jsou pochováni sebevrazi a prokletí. V jednom neoznačeném hrobě leží padlý mnich. Exhumujeme jeho rakev a když ji otevřeme, tak drží v ruce debutové album moravských tmářů LORDHAMMER.
Pustím si nahrávku ve svém přehrávači a během několik okamžiků nejsem ve svém pokoji, ale znovu se procházím mezi starými kobkami. V krvavé mlze. Vše je zde ohlodáno na kost, na samou podstatu black a death metalu. Už jste někdy strávili noc v márnici? Rozmlouvali jste s nemrtvými? Pokud ne, tak nemusíte, stačí si pustit tohle album a zážitek je na sto procent srovnatelný.
Pamatujete si tu krásnou dobu na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy jsme si mezi sebou posílali demonahrávky, psali dopisy a kupovali na burzách cokoliv, co na sobě mělo lebku? Tak do těchto temných časů vám LORDHAMMER vrátí. A dělají to s elegancí mistrů v oboru. Mnohokrát jsem již v recenzích psal, že je pro mě vždy nejdůležitější, aby kapela hrála opravdově, od srdce, uvěřitelně a autenticky. Pánové splňují všechny moje požadavky. Mají syrový, prašivý, analogicky se tvářící zvuk, stylový motiv na obalu a jejich hudba je pokryta plísní a takovou tou těžko definovatelnou patinou, kterou máme my, staří psi, kteří hlídáme vstup do podsvětí již několik dekád, tolik rádi. Pokud bych potom měl nějak tohle album definovat, tak bych musel napsat, že se kapela volně inspirovala smečkami jako APOKALYPTIC RAIDS, HELLHAMMER, VENOM, CELTIC FROST, SLAUGHTER, MASTER, POSSESSED, WARHAMMER. Dobrá společnost, co říkáte? Myslím si, že ano. Novinka nejvíce vynikne právě v těchto podzimních časech, kdy se všude válí mrazivá mlha a stíny dostávají zcela jiný význam. Pomalu přichází čas mrtvých, období přízraků, dlouhých nocí a pradávných rituálů pro vyvolávání sil, které nejsou z tohoto světa. Nové album je velmi dobře napsané, má v sobě potřebný drive, sílu, takový ten heavy efekt, který si neskutečně užívám. Už teď se zase těším, až se setmí, nasadím si sluchátka na uši a vydám se mezi své. Mezi náhrobky starého pohřebiště, kde tančí démoni. Je tomu tak po staletí, možná ještě déle. Z nedaleké márnice se ozývá nářek těch, co ještě nebyli pohřbeni. Vnímám všemi póry svého těla pach hniloby a rozkladu. I dnešní pohřeb se povedl. Není divu, hrají nám k němu LORDHAMMER. Nekonečné rouhání a vzývání temných sil! Inferno! Syrové a chladné black death metalové album, u kterého vám shnije krev v žilách!
Asphyx says:
Demons dance among the gravestones of the old cemetery. It has been this way for centuries, perhaps even longer. From the nearby morgue comes the wailing of those who have not yet been buried. I can smell the stench of rot and decay seeping into every pore of my body. Yesterday’s funeral went well. The deceased did try to climb out of the coffin, but in the end, everything turned out fine. He is buried deep underground. This time, however, we must go a little further, beyond the cemetery wall, where suicides and the damned are buried. In one unmarked grave lies a fallen monk. We exhume his coffin, and when we open it, he’s clutching the debut album by the Moravian dark metal band LORDHAMMER.
I play the recording on my player, and within moments I’m no longer in my room I’m wandering once again through the old dungeons. In a bloody fog. Everything here is stripped down to the bone, to the very essence of black and death metal. Have you ever spent a night in a morgue? Have you conversed with the undead? If not, you don’t have to just play this album, and the experience is 100 percent comparable.
Do you remember those wonderful days at the turn of the 1980s and 1990s, when we used to send demo tapes to each other, write letters, and buy anything with a skull on it at swap meets? Well, LORDHAMMER will take you back to those dark days. And they do it with the elegance of masters of their craft. I’ve written many times in my reviews that, for me, the most important thing is always that a band plays genuinely, from the heart, believably, and authentically. These guys meet all my requirements. They have a raw, grimy, analog-sounding sound, a stylish cover design, and their music is covered in mold and that hard-to-define patina that we old-timers—who’ve been guarding the entrance to the underworld for several decades now love so much. If I were to define this album in some way, I’d have to say that the band drew loose inspiration from bands like APOKALYPTIC RAIDS, HELLHAMMER, VENOM, CELTIC FROST, SLAUGHTER, MASTER, POSSESSED, and WARHAMMER. Good company, don’t you think? I think so, too. This new release really shines during these autumn days, when a chilling fog hangs everywhere and shadows take on a whole new meaning. The time of the dead is slowly approaching a season of ghosts, long nights, and ancient rituals for summoning forces not of this world. The new album is very well written; it has the necessary drive, power, and that heavy vibe that I enjoy so much. I’m already looking forward to when darkness falls, putting my headphones on, and heading out among my own kind among the gravestones of the old cemetery, where demons dance. It has been this way for centuries, perhaps even longer. From the nearby morgue comes the wailing of those who have not yet been buried. I can smell the stench of rot and decay with every pore of my body. Today’s funeral was a success, too. No wonder LORDHAMMER is playing for us. Endless blasphemy and invocation of dark forces! Inferno! A raw and cold black death metal album that will make the blood in your veins rot!
Tracklist:
1. Gibbeting
2. Ritual Nunslaughter
3. Čuráčí Mlejn
4. Sadistic God
5. Pedophile Priest
6. Sin-eater
7. Bud Dajo
8. Bloody Benders
9. Lordhammer
10. Ave Imperator
11. Scafism
Lineup:
Hauptführer der Toten - guitar
Gasmask Blasphemer - drums
Necromancer of the Blasphemic Rites - bass & vocals
Další kobka, další dlouhá bezesná noc. Musím vše uklidit, přerovnat kosti, uložit ostatky do prašivé rakve. Dělám tuhle práci již více než 35 let a pohybuji se mezi stíny opatrně, pokorně. Dost často zde potkávám samotnou Smrt, démony, občas zahlédnu i Satana. Moc dobře dávno vím, že až zemřu, tak nebude nic, jenom nekonečná tma, strach, bolest a utrpení. Než se tak ale stane, tak budu podporovat kapely jako MORBID ABOMINATION. Pánové jsou z Rakouska a letos na nás útočí se svým druhým dlouhohrajícím albem.
Jestli jsem to dobře pochopil, tak jsou bicí naprogramované. Většinou mi to vadí, ale tady jsem spokojený. Jinak máme co do činění s klasickým, velmi dobře zahraným death metalem ze staré školy. V téhle kobce se mi líbilo velmi dlouho a rád jsem se do ní vracel. Smrdí totiž zatuchlinou, vzpomínkami na devadesátá léta minulého století a mrtvoly jsou zohaveny s elegancí starých mistrů v oboru. Nezbývá mi nic jiného, než se spokojeně kývat do rytmu, bouchat pěstí do zdi a vzývat všechny své démony.
Novinka musela samozřejmě vznikat hluboko v podzemí. Důkazem budiž masivní, nekompromisní, řezající zvuk. Osobně se mi líbí i motiv na obalu. Po formální stránce pánové odvedli skvělou práci. To ale v dnešní době nestačí. Hlavní je hudba samotná, nápady, zajímavé a neotřelé momenty. Tohle všechno na "Delusions" naleznete ve velké míře. Navíc se novinka velmi dobře poslouchá a řeže tou správnou stranou nože. Má v sobě něco morbidně přitažlivého, něco shnilého, surového, co mě nutí znovu a znovu zapínat play na mém přehrávači. Rakušané splnili všechny mé podmínky, které vyžaduji. Jsou opravdoví, reální, uvěřitelní, hrají od srdce a ze skladeb je cítit, slyšet autenticita. Jasně, že spousta věcí, které hrají, zde již byla, nevymýšlí se nic nového, přesto si myslím, že novinka není jen dobře odvedeným řemeslem. Má v sobě něco navíc, takový ten heavy efekt, řezající nože, odpadává u ní maso od kostí. Hlídám vstup do podsvětí již mnoho dekád a myslím si, že pokud na tom jste jako já, tak mi má slova potvrdíte. Kdysi jsem si dal za úkol, že budu podobné smečky podporovat. V tomto případě tak činím opravdu rád. Pánové se mi trefili přesně do vkusu. Jsme stejné krve! Líbí se mi, jak jsou skladby napsány, kolik v sobě mají energie, tlaku, ale i tmy a chladu. Další kobka, další dlouhá bezesná noc. Musím vše uklidit, přerovnat kosti, uložit ostatky do prašivé rakve. Dělám tuhle práci již více než 35 let a pohybuji se mezi stíny opatrně, pokorně. Dost často zde potkávám samotnou Smrt, démony, občas zahlédnu i Satana. Moc dobře dávno vím, že až zemřu, tak nebude nic, jenom nekonečná tma, strach, bolest a utrpení. Nad vchodem je nápis MORBID ABOMINATION a já vím, jsem si s tím jistý, že jsem zde správně. Morbidní, surový, temný death metal ze staré školy, který vás rozdrtí na prach!
Asphyx says:
Another dungeon, another long, sleepless night. I have to clean everything up, rearrange the bones, and place the remains in a rusty coffin. I’ve been doing this job for more than 35 years, moving among the shadows cautiously, humbly. Quite often, I encounter Death herself here, as well as demons; sometimes I even catch a glimpse of Satan. I’ve known for a long time that when I die, there will be nothing only endless darkness, fear, pain, and suffering. But until that happens, I’ll be supporting bands like MORBID ABOMINATION. These guys are from Austria, and this year they’re hitting us with their second full-length album.
If I understand correctly, the drums are programmed. Usually that bothers me, but in this case I’m satisfied. Otherwise, we’re dealing with classic, very well-played old-school death metal. I’ve enjoyed this dungeon for a very long time and have loved returning to it. It reeks of mustiness, memories of the 1990s, and the corpses are mutilated with the elegance of the old masters of the craft. I have no choice but to nod contentedly to the beat, pound my fist against the wall, and summon all my demons.
This new release obviously had to be created deep underground. The proof lies in its massive, uncompromising, cutting sound. Personally, I also like the cover art. From a technical standpoint, the guys did a great job. But that’s not enough these days. What matters most is the music itself the ideas, the interesting and fresh moments. You’ll find all of this in abundance on "Delusions". Plus, the album is a pleasure to listen to and cuts right through with the right edge of the knife. There’s something morbidly alluring about it something rotten and raw that compels me to hit play on my player again and again. The Austrians have met all my requirements. They’re genuine, real, believable they play from the heart, and you can feel and hear the authenticity in their songs. Sure, a lot of what they play has been done before; they aren’t inventing anything new. Still, I think this new album is more than just a job well done. It has something extra that heavy, knife cutting effect that makes the flesh fall off the bone. I’ve been guarding the entrance to the underworld for many decades now, and I think that if you’re like me, you’ll agree with what I’m saying. I once made it my mission to support bands like this. In this case, I’m truly happy to do so. These guys are exactly my kind of music. We’re cut from the same cloth! I love how the songs are written, how much energy and intensity they have, but also how much darkness and coldness. Another dungeon, another long, sleepless night. I have to clean everything up, rearrange the bones, and place the remains in a rusty coffin. I’ve been doing this job for more than 35 years, moving among the shadows cautiously, humbly. Quite often I encounter Death herself here, demons sometimes I even catch a glimpse of Satan. I’ve known for a long time that when I die, there will be nothing only endless darkness, fear, pain, and suffering. Above the entrance is the inscription MORBID ABOMINATION, and I know I’m certain that I’m in the right place. Morbid, raw, dark old school death metal that will crush you to dust!
Červi už dávno odvedli svoji práci. Mrtvola ve značném stádiu rozkladu, kterou jsme hledali několik měsíců, už dávno nevypadá jako dřív. Když to byla ještě mladá krásná dívka. Teď tu leží, zohavená. Mnoho bodnutí nožem, vyděšený pohled. Je několikátá v řadě a pokaždé je smrt na místě nálezu stále přítomná. Vraha možná nikdy nechytíme, ale zůstanou nám po něm noční můry a děsivé vzpomínky. Stejně jako po death metalové kapele STREET TOMBS ze Santa Fe, z Nového Mexika.
Pokud máte rádi hrubozrnný death metal a jeho surovost a s chutí si rvete do hlavy i thrash metal, black, crust nebo punk, potom jste zde správně. Tihle morbidní gentlemani všechny tyto styly velice elegantně kombinují. A dělají to s krvavou jiskrou v oku a nekonečnou touhou zabíjet hudbou. Nové album svojí atmosférou opravdu připomíná nálady, které se vznášejí kolem míst, kde se stalo něco ohavného, násilného.
Líbí se mi takový ten staroškolský feeling, tlak, nakumulovaná energie, které jsou ve skladbách obsaženy mírou vrchovatou. V některých momentech ve mě evokuje novinka nahrávky třeba takových AUTOPSY, BOLT THROWER a MASTER. Není to sice vůbec důležité, píši to jen proto, abyste měli představu, jaký druh death metalu koluje téhle smečce v krvi. Jinak se pánové samozřejmě dodat do skladeb svoje nápady a invence. A myslím si, že se jim to podařilo na výbornou. Nahrávka řeže tou správnou stranou nože, je hnilobná, syrová, odpadává u ní maso od kostí. Líbí se mi prašivý zvuk, který je náležitě špinavý i dobře čitelný zároveň (Greg Wilkinson odvedl jako vždy vynikající práci!). O motiv na obalu se postaral Shane Donaldson. Všichni asi dávno víte, že mám pro podobné černobílé obaly velkou slabost a tak nemohu jinak, než obdivně kývat hlavou. Všechno tu sedí tak nějak přirozeně na svých místech. STREET TOMBS působí velmi uvěřitelně, přesvědčivě, rozdrtí vás velmi krutým způsobem. Naporcují vás na části, pohřbí zaživa. Následně budete exhumováni a spolu s kapelou si zatančíte na svém vlastním hrobě. Možná to nebude dlouho trvat a nejdeme u cesty další zohavené tělo. Vrazi s touhou zabíjet nemohou nikdy přestat. Než se tak ale stane, budu dál stále dokola poslouchat "Existence Is Corruption". Jedná se totiž nahrávku, která obsahuje vše, co potřebuji pro své nečisté záhrobní rituály. Červi už dávno odvedli svoji práci. Mrtvola ve značném stádiu rozkladu, kterou jsme hledali několik měsíců, už dávno nevypadá jako dřív. Když to byla ještě mladá krásná dívka. Teď tu leží, zohavená. Mnoho bodnutí nožem, vyděšený pohled. Znechuceně odvracím svoji tvář a znovu zapínám play na svém přehrávači. Hnilobou a špínou nasáklý death metal, který vás pohřbí zaživa! Album, u kterého odpadává maso od kostí!
Asphyx says:
The maggots have long since done their work. The corpse, in an advanced state of decomposition the one we’ve been searching for for several months no longer looks the way it used to. Back when she was still a young, beautiful girl. Now she lies here, mutilated. Multiple stab wounds, a terrified expression. She’s the latest in a series, and each time, death is still present at the scene. We may never catch the killer, but he’ll leave us with nightmares and terrifying memories. Just like the death metal band STREET TOMBS from Santa Fe, New Mexico.
If you love gritty death metal and its raw intensity, and you’re also eager to blast thrash metal, black metal, crust, or punk, then you’ve come to the right place. These morbid gentlemen combine all these styles very elegantly. And they do it with a bloody gleam in their eyes and an endless desire to kill with music. The atmosphere of their new album truly evokes the moods that linger around places where something heinous and violent has occurred.
I love that old-school vibe, the intensity, and the pent-up energy that these tracks are absolutely brimming with. At times, this new release reminds me of bands like AUTOPSY, BOLT THROWER, and MASTER. It’s not really important, though I’m just mentioning it so you can get an idea of what kind of death metal runs through this band’s veins. Otherwise, the guys have, of course, brought their own ideas and creativity to the songs. And I think they’ve pulled it off brilliantly. The record cuts with the right edge of the knife it’s putrid, raw, and makes the flesh fall off the bone. I love the gritty sound, which is appropriately dirty yet clear at the same time (Greg Wilkinson did an excellent job, as always!). Shane Donaldson designed the cover art. You all probably know by now that I have a soft spot for black-and-white covers like this, so I can’t help but nod my head in admiration. Everything here just naturally falls into place. STREET TOMBS come across as very believable and convincing; they’ll crush you in a very brutal way. They’ll cut you into pieces and bury you alive. Then you’ll be exhumed, and together with the band, you’ll dance on your own grave. It probably won’t be long before we find another mutilated body by the roadside. Murderers with a thirst for blood can never stop. But until that happens, I’ll keep listening to “Existence Is Corruption” over and over again. It’s a recording that contains everything I need for my impure rituals of the afterlife. The worms have long since done their work. The corpse, in an advanced state of decomposition the one we’ve been searching for for several months no longer looks the way it used to. Back when she was still a young, beautiful girl. Now she lies here, mutilated. Numerous stab wounds, a terrified gaze. Disgusted, I turn my face away and press play again on my player. Death metal steeped in rot and filth that will bury you alive! An album that makes the flesh fall from your bones!
Sny o tom, že ležím hluboko v podzemí spoutaný v chladné kobce, se staly krutou skutečností. Noční můry, zlé a ošklivé se kolem mě plazí jako jedovatí hadi. Syčí slova o tom, že mě proklínají, že už nikdy neuvidím světlo, že zemřu v krutých křečích. V kostech se mi usadil chlad a vnitřnosti mi sevřela pevná pěst strachu. Pomalu se rozkládám, křičím do tmy, odpadává mi maso od kostí. Hniloba a smrad. A také zubožená duše, která nikdy nenajde klid.
Probudím se ze zlého snu a pustím si nové letošní album mých oblíbených doom death metalistů WINGLESS. Všechno se mi vrátí, díky muzice zadře hluboko pod kůži, dostane do žil a způsobí zástavu srdce. Sleduji dráhu téhle smečku již dlouho (recenze a rozhovor jsou odkazovány dole pod dnešním článkem) a líbí se mi směr, jakým se kapela vydala. Postupně vybrousila svůj styl, učinila jej surovějším, krutějším, temnějším. Jako kobka, ve které jednou budu dlouho umírat.
Pokaždé, když se mi dostane do rukou nějaká nová muzika, tak musí splňovat několik základních kritérií. Musí mít dobrý, prašivý a masivní zvuk, musí mě zaujmout motiv na obalu, ale hlavně nápady samotné. Vždycky se mi líbil rukopis těchto tmářů a myslím si, vím to, slyším a cítím to tak, že letos přicházejí s nejlepším albem své kariéry. "Vision Beyond Form" je přesně tím druhem nahrávky, kterou když si pustíte poprvé, tak vás přikove na zeď, zničí vás, roztrhá na kusy. Při každém dalším setkání objevíte další motivy, pasáže nebo třeba jen ďábelský šepot v jedné skladbě. Vše se mi zadřelo do podvědomí, kýval jsem se spokojeně do rytmu a už teď moc dobře vím, že se budu rád a často vracet. Kdo mě znáte, tak moc dobře víte, že mám rád muziku, která je opravdová, ryzí, uvěřitelná, řezající a hlavně autentická. Poláci tohle všechno v sobě mají a ještě přidávají něco navíc. Takovou tu pradávnou patinu, kterou můžete nalézt snad jen na starých pohřebištích. WINGLESS jsou letos ve vynikající formě a vydali album, které by nemělo chybět v žádné sbírce opravdového fanouška pohřbů do země. Sedím na hřbitově, kolem mě pochodují přízraky, šeptají, ztrácejí se a znovu objevují, vystupují z krvavé mlhy, lákají mě do opuštěné márnice. S chutí podléhám, protože tahle nahrávka má v sobě něco navíc, něco morbidně přitažlivého, nebál bych se napsat magického, rituálního. Stala se pro mě mantrou na onom světě, mementem a upozorněním, že jednou všichni zemřeme. Všichni mí démoni kývají souhlasně hlavou a moje slova podepisují. Doom death metalová noční můra, která se stane krutou realitou! Temné, chladné a morbidně podmanivé album, u kterého potkáte své vlastní démony!
Asphyx says:
My dreams of lying deep underground, chained in a cold dungeon, have become a cruel reality. Nightmares evil and hideous crawl around me like poisonous snakes. They hiss words cursing me, saying I’ll never see the light again, that I’ll die in agonizing convulsions. A chill has settled in my bones, and a tight fist of fear has gripped my insides. I’m slowly decaying, screaming into the darkness, my flesh falling from my bones. Rot and stench. And also a wretched soul that will never find peace.
I wake up from a bad dream and put on this year’s new album by my favorite doom death metal band, WINGLESS. It all comes flooding back thanks to the music, it burrows deep under my skin, gets into my veins, and stops my heart. I’ve been following this band’s career for a long time (reviews and an interview are linked below today’s article), and I like the direction the band has taken. They’ve gradually honed their style, making it rawer, more brutal, and darker. Like a dungeon where I’ll one day die a slow death.
Every time I come across some new music, it has to meet a few basic criteria. It has to have a good, gritty, and massive sound; the cover art has to catch my eye; but most importantly, the ideas themselves have to grab me. I’ve always liked these dark artists’ style, and I think no, I know, I hear it, and I feel it that this year they’re releasing the best album of their career. “Vision Beyond Form” is exactly the kind of record that, when you play it for the first time, pins you to the wall, destroys you, and tears you to pieces. With every subsequent listen, you’ll discover new motifs, passages, or perhaps just a devilish whisper in a single track. It’s all seared into my subconscious; I found myself nodding contentedly to the beat, and I already know full well that I’ll be happy to return to it often. Those of you who know me know very well that I love music that’s real, genuine, believable, cutting, and above all, authentic. These Poles have all of that and then some. That ancient patina you can find perhaps only in old burial grounds. WINGLESS are in top form this year and have released an album that should be in every true fan’s collection. I’m sitting in a cemetery, with ghosts marching around me, whispering, disappearing and reappearing, emerging from a bloody fog, luring me into an abandoned morgue. I gladly give in, because this recording has something extra something morbidly alluring; I wouldn’t hesitate to call it magical, ritualistic. It has become a mantra for me in the afterlife, a memento and a reminder that one day we will all die. All my demons nod in agreement and endorse my words. A doom death metal nightmare that becomes a cruel reality! A dark, cold, and morbidly captivating album where you’ll encounter your own demons!
Ave ATOMIC AGGRESSOR! Greetings from the catacombs in Chile! While preparing for this interview, I dug out all the albums of yours that I own over the weekend. I found out (and a friend confirmed it) that the first one we got was the 1991 demo “Resurrection.” You know what’s interesting? I haven’t found a single weak album in your entire discography. How is that possible? Do you have a secret formula for it? To maintain such a high standard of quality for so many years.
Ave! Thank you very much for the compliment, though we honestly don't think there is any secret formula.
If you look at our history, we have a very small discography for a band that started in 1985, partly because the band was completely inactive for 15 years between 1992 and 2007. We have simply never been a very fast band when it comes to writing.
Our "secret," if any, is that we are extremely critical of our own work. We analyze every single riff and arrangement, discarding anything that feels like filler, sounds unoriginal, or simply doesn't pass the "Atomic test” hahaha. Furthermore, our core musical parameters have remained unchanged since 1988: Possessed, old Morbid Angel, Slayer, Sodom, Celtic Frost… We create music for ourselves.
Anyway, your new album “The Occult Forces” is out, and it immediately became one of my most-played albums. When you listen to it, you feel like you’ve traveled back in time to the ’90s. It’s excellent! How did it come together? And how does ATOMIC AGGRESSOR actually create new material?
We are glad to hear you are enjoying The Occult Forces. The album was released on August 28, 2026, through Hells Headbangers Records. Although we wanted to release it sooner, it took almost seven years after our 2019 EP, Invoking the Primal Chaos.
Our composition process is very collective. Usually, Julio or I (Enrique) start by creating initial riffs and home demos on the computer. Then we bring those ideas to rehearsals, where all four members work together on the arrangements, tempos, and structures. Once the musical part is solid, Alejandro writes the lyrics.
In the whole process we are very critical and aware of making music that fits in the band style.
I’ve always really loved the sound on your albums. “The Occult Forces” is no exception. Where did you record the album? How did you achieve such a gritty and dense sound? To me, it sounds like it was recorded analog or am I mistaken? Interestingly, the sound of this recording strikes me as very similar to that of your previous album, “Sights of Suffering.” Do you have a strong say in how the album should sound, or do you leave it up to the sound engineers?
Thank you. For The Occult Forces, the drums were tracked at CHT Estudios with engineer Cristóbal Arriagada, while the rest of the recording, mixing, and mastering process took place at Audio Custom Studios under engineer Seba Puente.
Achieving an organic, gritty, and dense sound is a very deliberate goal for us. We strongly avoid hyper-polished, digital, or over-triggered productions because when everything sounds too clean or mechanical, the sinister and visceral spirit of Death Metal is lost. One fundamental element of our sound is that we still tune our guitars in E (standard tuning) recorded with real tube amps.
We maintain total control over our sound. We actively discuss the tone of every instrument during recording and mixing to ensure we get a natural, heavy, and analog feeling rather than a sterile digital product.
I’m an old-school fan and I’m really particular about album covers. Who designed “The Occult Forces”? That artwork is so great to me that I set it as my computer desktop background. Can you tell us how the artwork relates to the music on the new album? How did you all get together, and how did the album cover come about?
It's an honor to hear that you set it as your desktop background! I (Enrique) have been responsible for designing all of the band's artwork, logos, and covers since our beginnings in 1985.
The artwork is directly connected to the music and its underlying concept. Specifically, the illustration represents the occult forces that manifest when interacting with dark entities and rituals that escape human control, capturing a sense of helplessness and torment when facing forces beyond our comprehension, linked to our love for Lovecraftian horror.
For this cover, I explored various ideas that would symbolize those occult forces through a memorable and iconic image, and we discussed them together as a band before I started drawing. My main visual influences remain classic 80s album covers and the artwork of H.R. Giger.
You’ve been playing as a band since 1985, and two of the original members are still in the band. That’s not very common. Haven’t you ever gotten sick of each other? Have your opinions on how your music should sound ever changed? You know how it is some people prefer blondes, others brunettes. Then all it takes is a few harsh words. Someone once wrote somewhere that a band is like a family. How’s that working out for ATOMIC AGGRESSOR?
Alejandro and I are the remaining members from the original 1980s era, and then the band dissolved for 15 years. Julio joined us during our 2007 reunion, and Álvaro became our official drummer around 2012.
Like any family, we certainly have our disagreements, especially when composition moves slowly or when balancing rehearsals with our jobs, wives, and children, but our bond is very strong.
Fortunately, we never argue too much about how Atomic Aggressor should sound. Our musical compass has been crystal clear since 1988: pure old-school Death Metal in the vein of Possessed and old Morbid Angel. Since our direction is so well defined, we don't try to reinvent ourselves or follow trends. We just write what we love.
The good thing about today’s world is that we have the internet. Well, it depends on the situation, but at least I can watch your concerts remotely. It’s not quite the same the sound on YouTube is always kind of weird but based on all the available information, do you mainly perform at big festivals? I’ll be blunt: I’d really love to see you live, but there’s nowhere to do so. Are you planning a tour? I could imagine you, MASTER, and maybe even AUTOPSY. That would be a dream come true for me. No, seriously what about ATOMIC AGGRESSOR and concerts? What would you say to a trip to Europe with a stop here in the Czech Republic?
Regarding festivals, we play a bit of everything. We’ve been lucky to do some bigger shows—like playing The Metal Fest twice here in Chile, San Luis Metal Fest 2026 in Mexico alongside big international bands, and recently Kill-Town Death Fest 2026 in Copenhagen. Also we’ve shared stages with icons like Slayer, Venom, Possessed, and Obituary here in Chile. But honestly, when we tour, most of our shows are in small, intimate underground venues.
As for playing in Europe and visiting the Czech Republic, we actually just finished our second European tour last month, including dates in Denmark, Holland, Belgium, the UK, Switzerland, Italy, Germany, Poland, and Slovakia. On our first tour, about 10 or 11 years ago, we did play a show in Prague. This time we didn't have a stop in the Czech Republic, but we're always open if a local promoter reaches out. It’d be great to play for the Czech headbangers again.
Just yesterday I was talking with a friend at a pub about how everything has changed so drastically in recent years. Everyone has the internet in their pocket; young people are now more influenced by images and videos than by music and lyrics. Nobody reads much anymore; we agreed that a lot of things have become more superficial. Maybe it’s different in South America, but here in the Czech Republic, I see it every day. It’s no different in music. As a musician, how do you perceive these changes in society? We have a lot of new technology, recording studios are better equipped, and ideas can be sent over the internet.
It is no different in South America, we see the exact same shift here. Modern technology obviously brings great advantages: we can record demos at home, share songs ideas instantly between us, and reach people worldwide in seconds.
However, we do feel that some of the original commitment, physical effort, and mystique has been lost. In the late '80s and early '90s under in Chile under Pinochet's dictatorship, everything required physical labor. We had to write physical letters, trade cassettes by mail, print zines by photocopy, and meet outside the "Rock Shop" record store in Santiago every Saturday to exchange music. Because everything required real sacrifice and effort, music had a deeper value for both musicians and fans.
Today, instant access can make music consumption feel more rapid and superficial, but we still believe that true underground bangers exist, the ones who still buy physical media and support honest, uncompromising Metal.
It’s a different world now, even when it comes to labels and record companies. ATOMIC AGGRESSOR is a band that, for me, is synonymous with underground death metal. We have Bandcamp and YouTube; labels can distribute your music faster, and it reaches more people. But you know how it is vinyl is vinyl, and cassettes and CDs have their own charm, too. Have you had to change your approach to releasing your music at all? Or do you still stick to the old ways, and new trends leave you cold?
While we utilize modern digital tools like Youtube, Bandcamp, Spotify for music or Facebook and Instagram for news and promotion, we remain complete advocates of physical formats. Holding a vinyl, CD or cassette in your hands and enjoy the artwork printed in paper is an irreplaceable experience. Working with labels like Hells Headbangers, Rawforce or Melipulli has been fantastic because they genuinely understand and support that vision.
You founded the band in 1985. But all of you were once at the beginning of something new. I really love the old school of death metal. I like that it’s so dirty and raw. What were the ’90s and your early days actually like? Please take a trip down memory lane for us. Which bands did you enjoy going to see? Who was your role model? Feel free to throw in a funny story I’m sure you have plenty.
In our early days between 1985 and 1987, we were basically a group of neighborhood friends in Ñuñoa, a district in Santiago, who didn't even know how to play our instruments. It was a very amateur garage project with an unfocused, "schizophrenic" mixture of hardcore punk, thrash, and early proto-death metal. We rehearsed with extremely precarious gear in my grandfather's garage or behind our drummer's house, making noise with whatever we could gather.
There was an incredible energy and brotherhood in the Chilean underground scene back then. We used to meet every Saturday at noon outside the Rock Shop, the only record store in Santiago to exchange cassette tapes and fanzines, which was our primary way of discovering new music.
If we look back at the shows we loved attending, the legendary Death Metal Holocaust I in December 1985 stands out. It was the first true thrash recital in Chile’s history, featuring pioneer acts like Dorso, Belial, Crypt, Rust, Pentagram, and Massacre. Also it was awesome attending the first show of Kreator in 1992, the first big international concert in the country.
As for our role models, what inspired us to start a band were Sodom’s In the Sign of Evil and Celtic Frost’s Morbid Tales in 1984-85. Once we solidified our Death Metal path in 1988, Possessed and old Morbid Angel became our ultimate benchmarks.
We have plenty of stories from those days! One curious memory comes from a show at Sala Lautaro, in Santiago. My girlfriend at the time (who is now my wife) had to film a show for a university project. A classmate of hers happened to be dating a very famous co-host from the massive Chilean TV show Sábados Gigantes. He offered to help as our cameraman. The crowd in the pit couldn't believe their eyes seeing a famous mainstream TV personality on stage filming a dirty Death Metal band, but they treated him with great respect because he was helping us out.
Another memorable experience was a winter gig in Valparaíso at Teatro Mauri, where the promoter completely disappeared with the money after the show. We were left stranded without a place to sleep and ended up spending a freezing winter night sleeping outdoors in an open lot overlooking the bay.
I ask every band this question, and I’m really interested in your opinion. What does death metal actually mean to you? How would you define it? On ATOMIC AGGRESSOR’s albums, it’s very clear that you put everything into your music that it’s played from the heart. As a fan, that’s how I perceive it. So, what does death metal mean to you…?
For me, Death Metal is not just a style of music; it is a vital form of expression and a creative necessity.
To preserve its true soul and honesty, Death Metal must strictly remain in the underground. The moment a band tries to become commercial or mainstream, it loses its reason for being. Underground metal is an attitude, it means maintaining a critical view of the establishment, the markets, and dominant institutions like the church, while creating music freely without commercial demands.
Musically, it is defined by its obscure, sinister, and organic atmosphere. I don't care about clinical, empty virtuosity just to display skills. For me, it is about heaviness, rhythm changes, and a dark, visceral energy played straight from the heart.
To wrap things up, one classic but important question. What does SADISM have in store for the near future? Can we look forward to a new album from you guys? Or, and I truly believe this will happen, will we finally get to see you on a club tour in Europe? If you have anything on your mind that you’d like to share with fans, labels, or promoters, this is your chance…
I think there might be a slight mix-up in your question, or perhaps you are asking because of my personal history! I actually played guitar in Sadism for twelve years between 1997 and 2009. Sadism are our brothers; we grew up together in the Santiago underground, sharing the stage at Sala Lautaro almost every weekend back in the day. Sadism is currently active with its own lineup and continues to release great records.
However, speaking for Atomic Aggressor, as you know we have recently released our second studio album, The Occult Forces, through Hells Headbangers Records. While the album took much longer to finish than we wanted due to some member’s personal issues, we are completely satisfied with the result because it represents a natural continuation of our style.
Right now, our main focus is to keep playing the new songs from The Occult Forces everywhere we can. Another tour to Europe would be awesome, but no plans yet.
Thank you so much for the interview. I really appreciate it. I’m a longtime fan of ATOMIC AGGRESSOR, and this has actually made one of my dreams come true. I wish you lots of sold-out shows, may your fans snap up your merchandise, and I look forward to your future music. Hopefully I’ll get to see you live as well. May you also thrive in your personal lives. ATOMIC AGGRESSOR RULES!
Thank you very much for your great support and for taking the time to talk with us. Hearing from dedicated bangers who have supported us is deeply gratifying.
To all the readers and maniacs: keep supporting your local underground scenes, attend the shows, and buy physical formats. Without your passion and dedication, this movement simply cannot exist.
We hope to see you on the road very soon. Stay brutal and stay underground!.
Death 'till death!
Recenze/review - ATOMIC AGGRESSOR - The Occult Forces (2026):
