Sny o tom, že ležím hluboko v podzemí spoutaný v chladné kobce, se staly krutou skutečností. Noční můry, zlé a ošklivé se kolem mě plazí jako jedovatí hadi. Syčí slova o tom, že mě proklínají, že už nikdy neuvidím světlo, že zemřu v krutých křečích. V kostech se mi usadil chlad a vnitřnosti mi sevřela pevná pěst strachu. Pomalu se rozkládám, křičím do tmy, odpadává mi maso od kostí. Hniloba a smrad. A také zubožená duše, která nikdy nenajde klid.
Probudím se ze zlého snu a pustím si nové letošní album mých oblíbených doom death metalistů WINGLESS. Všechno se mi vrátí, díky muzice zadře hluboko pod kůži, dostane do žil a způsobí zástavu srdce. Sleduji dráhu téhle smečku již dlouho (recenze a rozhovor jsou odkazovány dole pod dnešním článkem) a líbí se mi směr, jakým se kapela vydala. Postupně vybrousila svůj styl, učinila jej surovějším, krutějším, temnějším. Jako kobka, ve které jednou budu dlouho umírat.
Pokaždé, když se mi dostane do rukou nějaká nová muzika, tak musí splňovat několik základních kritérií. Musí mít dobrý, prašivý a masivní zvuk, musí mě zaujmout motiv na obalu, ale hlavně nápady samotné. Vždycky se mi líbil rukopis těchto tmářů a myslím si, vím to, slyším a cítím to tak, že letos přicházejí s nejlepším albem své kariéry. "Vision Beyond Form" je přesně tím druhem nahrávky, kterou když si pustíte poprvé, tak vás přikove na zeď, zničí vás, roztrhá na kusy. Při každém dalším setkání objevíte další motivy, pasáže nebo třeba jen ďábelský šepot v jedné skladbě. Vše se mi zadřelo do podvědomí, kýval jsem se spokojeně do rytmu a už teď moc dobře vím, že se budu rád a často vracet. Kdo mě znáte, tak moc dobře víte, že mám rád muziku, která je opravdová, ryzí, uvěřitelná, řezající a hlavně autentická. Poláci tohle všechno v sobě mají a ještě přidávají něco navíc. Takovou tu pradávnou patinu, kterou můžete nalézt snad jen na starých pohřebištích. WINGLESS jsou letos ve vynikající formě a vydali album, které by nemělo chybět v žádné sbírce opravdového fanouška pohřbů do země. Sedím na hřbitově, kolem mě pochodují přízraky, šeptají, ztrácejí se a znovu objevují, vystupují z krvavé mlhy, lákají mě do opuštěné márnice. S chutí podléhám, protože tahle nahrávka má v sobě něco navíc, něco morbidně přitažlivého, nebál bych se napsat magického, rituálního. Stala se pro mě mantrou na onom světě, mementem a upozorněním, že jednou všichni zemřeme. Všichni mí démoni kývají souhlasně hlavou a moje slova podepisují. Doom death metalová noční můra, která se stane krutou realitou! Temné, chladné a morbidně podmanivé album, u kterého potkáte své vlastní démony!
Asphyx says:
My dreams of lying deep underground, chained in a cold dungeon, have become a cruel reality. Nightmares evil and hideous crawl around me like poisonous snakes. They hiss words cursing me, saying I’ll never see the light again, that I’ll die in agonizing convulsions. A chill has settled in my bones, and a tight fist of fear has gripped my insides. I’m slowly decaying, screaming into the darkness, my flesh falling from my bones. Rot and stench. And also a wretched soul that will never find peace.
I wake up from a bad dream and put on this year’s new album by my favorite doom death metal band, WINGLESS. It all comes flooding back thanks to the music, it burrows deep under my skin, gets into my veins, and stops my heart. I’ve been following this band’s career for a long time (reviews and an interview are linked below today’s article), and I like the direction the band has taken. They’ve gradually honed their style, making it rawer, more brutal, and darker. Like a dungeon where I’ll one day die a slow death.
Every time I come across some new music, it has to meet a few basic criteria. It has to have a good, gritty, and massive sound; the cover art has to catch my eye; but most importantly, the ideas themselves have to grab me. I’ve always liked these dark artists’ style, and I think no, I know, I hear it, and I feel it that this year they’re releasing the best album of their career. “Vision Beyond Form” is exactly the kind of record that, when you play it for the first time, pins you to the wall, destroys you, and tears you to pieces. With every subsequent listen, you’ll discover new motifs, passages, or perhaps just a devilish whisper in a single track. It’s all seared into my subconscious; I found myself nodding contentedly to the beat, and I already know full well that I’ll be happy to return to it often. Those of you who know me know very well that I love music that’s real, genuine, believable, cutting, and above all, authentic. These Poles have all of that and then some. That ancient patina you can find perhaps only in old burial grounds. WINGLESS are in top form this year and have released an album that should be in every true fan’s collection. I’m sitting in a cemetery, with ghosts marching around me, whispering, disappearing and reappearing, emerging from a bloody fog, luring me into an abandoned morgue. I gladly give in, because this recording has something extra something morbidly alluring; I wouldn’t hesitate to call it magical, ritualistic. It has become a mantra for me in the afterlife, a memento and a reminder that one day we will all die. All my demons nod in agreement and endorse my words. A doom death metal nightmare that becomes a cruel reality! A dark, cold, and morbidly captivating album where you’ll encounter your own demons!
Ave ATOMIC AGGRESSOR! Greetings from the catacombs in Chile! While preparing for this interview, I dug out all the albums of yours that I own over the weekend. I found out (and a friend confirmed it) that the first one we got was the 1991 demo “Resurrection.” You know what’s interesting? I haven’t found a single weak album in your entire discography. How is that possible? Do you have a secret formula for it? To maintain such a high standard of quality for so many years.
Ave! Thank you very much for the compliment, though we honestly don't think there is any secret formula.
If you look at our history, we have a very small discography for a band that started in 1985, partly because the band was completely inactive for 15 years between 1992 and 2007. We have simply never been a very fast band when it comes to writing.
Our "secret," if any, is that we are extremely critical of our own work. We analyze every single riff and arrangement, discarding anything that feels like filler, sounds unoriginal, or simply doesn't pass the "Atomic test” hahaha. Furthermore, our core musical parameters have remained unchanged since 1988: Possessed, old Morbid Angel, Slayer, Sodom, Celtic Frost… We create music for ourselves.
Anyway, your new album “The Occult Forces” is out, and it immediately became one of my most-played albums. When you listen to it, you feel like you’ve traveled back in time to the ’90s. It’s excellent! How did it come together? And how does ATOMIC AGGRESSOR actually create new material?
We are glad to hear you are enjoying The Occult Forces. The album was released on August 28, 2026, through Hells Headbangers Records. Although we wanted to release it sooner, it took almost seven years after our 2019 EP, Invoking the Primal Chaos.
Our composition process is very collective. Usually, Julio or I (Enrique) start by creating initial riffs and home demos on the computer. Then we bring those ideas to rehearsals, where all four members work together on the arrangements, tempos, and structures. Once the musical part is solid, Alejandro writes the lyrics.
In the whole process we are very critical and aware of making music that fits in the band style.
I’ve always really loved the sound on your albums. “The Occult Forces” is no exception. Where did you record the album? How did you achieve such a gritty and dense sound? To me, it sounds like it was recorded analog or am I mistaken? Interestingly, the sound of this recording strikes me as very similar to that of your previous album, “Sights of Suffering.” Do you have a strong say in how the album should sound, or do you leave it up to the sound engineers?
Thank you. For The Occult Forces, the drums were tracked at CHT Estudios with engineer Cristóbal Arriagada, while the rest of the recording, mixing, and mastering process took place at Audio Custom Studios under engineer Seba Puente.
Achieving an organic, gritty, and dense sound is a very deliberate goal for us. We strongly avoid hyper-polished, digital, or over-triggered productions because when everything sounds too clean or mechanical, the sinister and visceral spirit of Death Metal is lost. One fundamental element of our sound is that we still tune our guitars in E (standard tuning) recorded with real tube amps.
We maintain total control over our sound. We actively discuss the tone of every instrument during recording and mixing to ensure we get a natural, heavy, and analog feeling rather than a sterile digital product.
I’m an old-school fan and I’m really particular about album covers. Who designed “The Occult Forces”? That artwork is so great to me that I set it as my computer desktop background. Can you tell us how the artwork relates to the music on the new album? How did you all get together, and how did the album cover come about?
It's an honor to hear that you set it as your desktop background! I (Enrique) have been responsible for designing all of the band's artwork, logos, and covers since our beginnings in 1985.
The artwork is directly connected to the music and its underlying concept. Specifically, the illustration represents the occult forces that manifest when interacting with dark entities and rituals that escape human control, capturing a sense of helplessness and torment when facing forces beyond our comprehension, linked to our love for Lovecraftian horror.
For this cover, I explored various ideas that would symbolize those occult forces through a memorable and iconic image, and we discussed them together as a band before I started drawing. My main visual influences remain classic 80s album covers and the artwork of H.R. Giger.
You’ve been playing as a band since 1985, and two of the original members are still in the band. That’s not very common. Haven’t you ever gotten sick of each other? Have your opinions on how your music should sound ever changed? You know how it is some people prefer blondes, others brunettes. Then all it takes is a few harsh words. Someone once wrote somewhere that a band is like a family. How’s that working out for ATOMIC AGGRESSOR?
Alejandro and I are the remaining members from the original 1980s era, and then the band dissolved for 15 years. Julio joined us during our 2007 reunion, and Álvaro became our official drummer around 2012.
Like any family, we certainly have our disagreements, especially when composition moves slowly or when balancing rehearsals with our jobs, wives, and children, but our bond is very strong.
Fortunately, we never argue too much about how Atomic Aggressor should sound. Our musical compass has been crystal clear since 1988: pure old-school Death Metal in the vein of Possessed and old Morbid Angel. Since our direction is so well defined, we don't try to reinvent ourselves or follow trends. We just write what we love.
The good thing about today’s world is that we have the internet. Well, it depends on the situation, but at least I can watch your concerts remotely. It’s not quite the same the sound on YouTube is always kind of weird but based on all the available information, do you mainly perform at big festivals? I’ll be blunt: I’d really love to see you live, but there’s nowhere to do so. Are you planning a tour? I could imagine you, MASTER, and maybe even AUTOPSY. That would be a dream come true for me. No, seriously what about ATOMIC AGGRESSOR and concerts? What would you say to a trip to Europe with a stop here in the Czech Republic?
Regarding festivals, we play a bit of everything. We’ve been lucky to do some bigger shows—like playing The Metal Fest twice here in Chile, San Luis Metal Fest 2026 in Mexico alongside big international bands, and recently Kill-Town Death Fest 2026 in Copenhagen. Also we’ve shared stages with icons like Slayer, Venom, Possessed, and Obituary here in Chile. But honestly, when we tour, most of our shows are in small, intimate underground venues.
As for playing in Europe and visiting the Czech Republic, we actually just finished our second European tour last month, including dates in Denmark, Holland, Belgium, the UK, Switzerland, Italy, Germany, Poland, and Slovakia. On our first tour, about 10 or 11 years ago, we did play a show in Prague. This time we didn't have a stop in the Czech Republic, but we're always open if a local promoter reaches out. It’d be great to play for the Czech headbangers again.
Just yesterday I was talking with a friend at a pub about how everything has changed so drastically in recent years. Everyone has the internet in their pocket; young people are now more influenced by images and videos than by music and lyrics. Nobody reads much anymore; we agreed that a lot of things have become more superficial. Maybe it’s different in South America, but here in the Czech Republic, I see it every day. It’s no different in music. As a musician, how do you perceive these changes in society? We have a lot of new technology, recording studios are better equipped, and ideas can be sent over the internet.
It is no different in South America, we see the exact same shift here. Modern technology obviously brings great advantages: we can record demos at home, share songs ideas instantly between us, and reach people worldwide in seconds.
However, we do feel that some of the original commitment, physical effort, and mystique has been lost. In the late '80s and early '90s under in Chile under Pinochet's dictatorship, everything required physical labor. We had to write physical letters, trade cassettes by mail, print zines by photocopy, and meet outside the "Rock Shop" record store in Santiago every Saturday to exchange music. Because everything required real sacrifice and effort, music had a deeper value for both musicians and fans.
Today, instant access can make music consumption feel more rapid and superficial, but we still believe that true underground bangers exist, the ones who still buy physical media and support honest, uncompromising Metal.
It’s a different world now, even when it comes to labels and record companies. ATOMIC AGGRESSOR is a band that, for me, is synonymous with underground death metal. We have Bandcamp and YouTube; labels can distribute your music faster, and it reaches more people. But you know how it is vinyl is vinyl, and cassettes and CDs have their own charm, too. Have you had to change your approach to releasing your music at all? Or do you still stick to the old ways, and new trends leave you cold?
While we utilize modern digital tools like Youtube, Bandcamp, Spotify for music or Facebook and Instagram for news and promotion, we remain complete advocates of physical formats. Holding a vinyl, CD or cassette in your hands and enjoy the artwork printed in paper is an irreplaceable experience. Working with labels like Hells Headbangers, Rawforce or Melipulli has been fantastic because they genuinely understand and support that vision.
You founded the band in 1985. But all of you were once at the beginning of something new. I really love the old school of death metal. I like that it’s so dirty and raw. What were the ’90s and your early days actually like? Please take a trip down memory lane for us. Which bands did you enjoy going to see? Who was your role model? Feel free to throw in a funny story I’m sure you have plenty.
In our early days between 1985 and 1987, we were basically a group of neighborhood friends in Ñuñoa, a district in Santiago, who didn't even know how to play our instruments. It was a very amateur garage project with an unfocused, "schizophrenic" mixture of hardcore punk, thrash, and early proto-death metal. We rehearsed with extremely precarious gear in my grandfather's garage or behind our drummer's house, making noise with whatever we could gather.
There was an incredible energy and brotherhood in the Chilean underground scene back then. We used to meet every Saturday at noon outside the Rock Shop, the only record store in Santiago to exchange cassette tapes and fanzines, which was our primary way of discovering new music.
If we look back at the shows we loved attending, the legendary Death Metal Holocaust I in December 1985 stands out. It was the first true thrash recital in Chile’s history, featuring pioneer acts like Dorso, Belial, Crypt, Rust, Pentagram, and Massacre. Also it was awesome attending the first show of Kreator in 1992, the first big international concert in the country.
As for our role models, what inspired us to start a band were Sodom’s In the Sign of Evil and Celtic Frost’s Morbid Tales in 1984-85. Once we solidified our Death Metal path in 1988, Possessed and old Morbid Angel became our ultimate benchmarks.
We have plenty of stories from those days! One curious memory comes from a show at Sala Lautaro, in Santiago. My girlfriend at the time (who is now my wife) had to film a show for a university project. A classmate of hers happened to be dating a very famous co-host from the massive Chilean TV show Sábados Gigantes. He offered to help as our cameraman. The crowd in the pit couldn't believe their eyes seeing a famous mainstream TV personality on stage filming a dirty Death Metal band, but they treated him with great respect because he was helping us out.
Another memorable experience was a winter gig in Valparaíso at Teatro Mauri, where the promoter completely disappeared with the money after the show. We were left stranded without a place to sleep and ended up spending a freezing winter night sleeping outdoors in an open lot overlooking the bay.
I ask every band this question, and I’m really interested in your opinion. What does death metal actually mean to you? How would you define it? On ATOMIC AGGRESSOR’s albums, it’s very clear that you put everything into your music that it’s played from the heart. As a fan, that’s how I perceive it. So, what does death metal mean to you…?
For me, Death Metal is not just a style of music; it is a vital form of expression and a creative necessity.
To preserve its true soul and honesty, Death Metal must strictly remain in the underground. The moment a band tries to become commercial or mainstream, it loses its reason for being. Underground metal is an attitude, it means maintaining a critical view of the establishment, the markets, and dominant institutions like the church, while creating music freely without commercial demands.
Musically, it is defined by its obscure, sinister, and organic atmosphere. I don't care about clinical, empty virtuosity just to display skills. For me, it is about heaviness, rhythm changes, and a dark, visceral energy played straight from the heart.
To wrap things up, one classic but important question. What does SADISM have in store for the near future? Can we look forward to a new album from you guys? Or, and I truly believe this will happen, will we finally get to see you on a club tour in Europe? If you have anything on your mind that you’d like to share with fans, labels, or promoters, this is your chance…
I think there might be a slight mix-up in your question, or perhaps you are asking because of my personal history! I actually played guitar in Sadism for twelve years between 1997 and 2009. Sadism are our brothers; we grew up together in the Santiago underground, sharing the stage at Sala Lautaro almost every weekend back in the day. Sadism is currently active with its own lineup and continues to release great records.
However, speaking for Atomic Aggressor, as you know we have recently released our second studio album, The Occult Forces, through Hells Headbangers Records. While the album took much longer to finish than we wanted due to some member’s personal issues, we are completely satisfied with the result because it represents a natural continuation of our style.
Right now, our main focus is to keep playing the new songs from The Occult Forces everywhere we can. Another tour to Europe would be awesome, but no plans yet.
Thank you so much for the interview. I really appreciate it. I’m a longtime fan of ATOMIC AGGRESSOR, and this has actually made one of my dreams come true. I wish you lots of sold-out shows, may your fans snap up your merchandise, and I look forward to your future music. Hopefully I’ll get to see you live as well. May you also thrive in your personal lives. ATOMIC AGGRESSOR RULES!
Thank you very much for your great support and for taking the time to talk with us. Hearing from dedicated bangers who have supported us is deeply gratifying.
To all the readers and maniacs: keep supporting your local underground scenes, attend the shows, and buy physical formats. Without your passion and dedication, this movement simply cannot exist.
We hope to see you on the road very soon. Stay brutal and stay underground!.
Death 'till death!
Recenze/review - ATOMIC AGGRESSOR - The Occult Forces (2026):
Ave ATOMIC AGGRESSOR! Zdravím do katakomb v Chile! Když jsem se připravoval na tenhle rozhovor, tak jsem si o víkendu našel všechna alba, která od vás mám. Zjistil jsem (a kamarád mi to potvrdil), že první, které se k nám dostalo, tak bylo demo „Resurrection“ z roku 1991. Víš, co je zajímavý? Já jsem v celé vaší diskografii nenašel jedinou slabou desku. Jak je to možný? Máte na to nějaký recept? Tolik let si držet tak vysoko laťku kvality.
Ave! Díky moc za poklonu, i když upřímně řečeno si nemyslíme, že by existoval nějaký tajný recept.
Když se podíváte na naši historii, zjistíte, že na kapelu, která vznikla v roce 1985, máme velmi skromnou diskografii – částečně i proto, že jsme byli v letech 1992–2007 celých 15 let zcela neaktivní. Zkrátka jsme v procesu skládání nikdy nebyli zrovna rychlí.
Naše „tajemství“ – pokud se to tak dá nazvat – spočívá v tom, že jsme ke své vlastní tvorbě nesmírně kritičtí. Rozebíráme každý riff i aranžmá a vyřazujeme všechno, co působí jen jako „vata“, zní neoriginálně nebo prostě neprojde naším „atomovým testem“, hahaha. Navíc naše základní hudební východiska zůstávají už od roku 1988 stejná: Possessed, staří Morbid Angel, Slayer, Sodom, Celtic Frost… Hudbu tvoříme sami pro sebe.
Každopádně, novinka „The Occult Forces“ je venku a ihned se zařadilo mezi má nejpřehrávanější alba. Člověk má při poslechu pocit, že se vrátil na časové ose do devadesátých let. Je vynikající! Jakým způsobem vznikalo? A jak vlastně tvoří ATOMIC AGGRESSOR nový materiál?
Jsme rádi, že se vám album *The Occult Forces* líbí. Deska vyšla 28. srpna 2026 u vydavatelství Hells Headbangers Records. Ačkoliv jsme ji chtěli vydat dříve, trvalo to nakonec téměř sedm let od vydání našeho EP *Invoking the Primal Chaos* z roku 2019.
Náš skladatelský proces je velmi kolektivní. Obvykle Julio nebo já (Enrique) začneme tím, že vytvoříme prvotní riffy a domácí dema na počítači. Tyto nápady pak přineseme na zkoušku, kde všichni čtyři členové společně pracují na aranžích, tempech a skladbách. Jakmile je hudební složka hotová, Alejandro napíše texty.
Během celého procesu jsme velmi sebekritičtí a dbáme na to, aby výsledná hudba zapadala do stylu naší kapely.
Mně se na vašich albech vždycky hrozně líbil zvuk. „The Occult Forces“ není výjimkou. Kde jste album nahrávali? Jak jste docílili tak prašivého a hutného zvuku? Na mě to působí, jako by se nahrávalo ještě analogově nebo se pletu? Zajímavé je, že mi zvuk nahrávky přijde hodně podobný jako u předchozí desky „Sights of Suffering“. Mluvíte hodně do toho, jak by měla deska znít nebo to necháváte na zvukových mistrech?
Díky. V případě alba *The Occult Forces* se bicí nahrávaly v CHT Estudios pod dohledem zvukového inženýra Cristóbala Arriagady, zatímco zbytek nahrávání, mixáž a mastering probíhaly v Audio Custom Studios pod vedením zvukového inženýra Seby Puenteho.
Dosažení organického, syrového a hutného zvuku je naším zcela záměrným cílem. Důsledně se vyhýbáme přehnaně uhlazeným, digitálním či příliš „vytriggerovaným“ produkcím – pokud totiž vše zní až příliš čistě nebo mechanicky, vytrácí se zlověstný a živelný duch death metalu. Jedním ze základních pilířů našeho zvuku je fakt, že kytary stále ladíme do E (standardní ladění) a nahráváme je přes skutečné lampové zesilovače.
Nad svým zvukem si udržujeme naprostou kontrolu. Během nahrávání i mixáže aktivně řešíme barvu zvuku každého nástroje, abychom dosáhli přirozeného, těžkého a analogového vyznění – namísto sterilního digitálního produktu.
Jsem fanoušek ze staré školy a hodně si potrpím na obaly desek. Kdo je podepsán pod „The Occult Forces“. Ten motiv je pro mě tak skvělý, že jsem si jej dal na plochu na počítači. Prozradíš nám, jak motiv souvisí s hudbou na novém albu? Jak jste se dali dohromady a jak cover pro album vznikal?
Je mi ctí slyšet, že jste si obrázek nastavili jako pozadí plochy! Já (Enrique) mám na starosti veškerou vizuální stránku kapely – od grafiky a log až po obaly alb – a to už od našich začátků v roce 1985.
Tato grafika úzce souvisí s hudbou a jejím základním konceptem. Ilustrace konkrétně znázorňuje okultní síly, které se projevují při kontaktu s temnými entitami a rituály vymykajícími se lidské kontrole. Zachycuje pocity bezmoci a trýzně tváří v tvář silám, které přesahují naše chápání – což odráží i naši lásku k hororům ve stylu H. P. Lovecrafta.
Při tvorbě tohoto obalu jsem zvažoval různé nápady, jak tyto okultní síly ztvárnit prostřednictvím zapamatovatelného a ikonického výjevu; než jsem se pustil do samotné kresby, vše jsme společně jako kapela probrali. Mezi mé hlavní vizuální inspirace patří klasické obaly alb z 80. let a tvorba H. R. Gigera.
Jako kapela hrajete již od roku 1985 a stále v ní hrají dva původní členové. To nebývá příliš časté. To jste neměli nikdy ponorkovou nemoc? Nikdy se třeba nezměnil váš názor, jak by měla vaše hudba znít? Znáš to, někdo má radši blondýny, jiný černovlásky. Pak stačí pár ostřejších slov. Někdo někde kdysi napsal, že kapela je jako rodina. Jak jsou na tom ATOMIC AGGRESSOR?
Alejandro a já jsme jediní zbývající členové z původní sestavy z 80. let; poté kapela na 15 let zanikla. Julio se k nám přidal během našeho návratu na scénu v roce 2007 a Álvaro se kolem roku 2012 stal naším stálým bubeníkem.
Jako v každé rodině, i u nás občas dochází ke sporům – zejména když skládání postupuje pomalu nebo když se snažíme skloubit zkoušení s prací, manželkami a dětmi –, ale naše vzájemné pouto je velmi silné.
Naštěstí se nikdy příliš nehádáme o to, jak by měli Atomic Aggressor znít. Náš hudební směr je už od roku 1988 naprosto jasný: ryzí death metal staré školy v duchu kapel jako Possessed či raných Morbid Angel. Vzhledem k tomu, že máme takto pevně vymezený směr, nesnažíme se o žádné překotné proměny ani se neženeme za módními trendy. Prostě skládáme hudbu, kterou milujeme.
Dnešní doba je dobrá v tom, že máme internet. Tedy jak v čem, ale aspoň se můžu vzdáleně podívat na vaše koncerty. Sice to není ono, zvuk na youtube je pokaždé takový divný, ale podle všech dostupných informací - vy vystupujte hlavně jen na velkých festivalech? Napíšu to na rovinu, chtěl bych vás hrozně moc vidět naživo, ale není kde. Nechystáte se na turné? Dovedl bych si představit vás, MASTER a třeba můžete vzít ještě AUTOPSY. Splnil by se mi sen. Ne, teď vážně – co ATOMIC AGGRESSOR a koncerty? Co bys řekl na výlet do Evropy se zastávkou u nás v Čechách?
Co se týče festivalů, hrajeme v podstatě všechno možné. Měli jsme štěstí, že jsme si zahráli na několika větších akcích – například dvakrát na The Metal Festu tady v Chile, na San Luis Metal Festu 2026 v Mexiku po boku velkých mezinárodních kapel a nedávno na Kill-Town Death Festu 2026 v Kodani. Tady v Chile jsme se také dělili o pódium s takovými ikonami, jako jsou Slayer, Venom, Possessed či Obituary. Upřímně řečeno, když jsme na turné, většinu koncertů odehrajeme v malých, komorních undergroundových klubech.
Pokud jde o hraní v Evropě a návštěvu České republiky, zrovna minulý měsíc jsme dokončili naše druhé evropské turné. V jeho rámci jsme hráli v Dánsku, Nizozemsku, Belgii, Velké Británii, Švýcarsku, Itálii, Německu, Polsku a na Slovensku. Během našeho prvního turné, zhruba před 10 nebo 11 lety, jsme vystoupili i v Praze. Tentokrát jsme se v Česku nezastavili, ale jsme vždy otevření spolupráci, pokud se ozve nějaký místní promotér. Bylo by skvělé si pro české „headbangery“ zase zahrát.
Zrovna včera jsem se bavil s kamarádem v hospodě, jak se za poslední roky šíleně všechno změnilo. Každý má internet v kapse, mladí jsou již víc ovlivněni obrázky a videem, než hudbou a texty. Nikdo moc nečte, shodli jsme se na tom, že je spousta věcí víc povrchní. Možná je to v Jižní Americe jinak, ale u nás v Čechách se s tím setkávám každý den. V hudbě to není jiné. Jak vnímáš změny ve společnosti ty, jako muzikant? Máme spoustu nových technologií, nahrávací studia jsou lépe vybavená, nápady se dají posílat po internetu.
V Jižní Americe tomu není jinak; jsme svědky naprosto stejného posunu. Moderní technologie samozřejmě přinášejí obrovské výhody: doma můžeme nahrávat dema, okamžitě mezi sebou sdílet hudební nápady a během několika sekund oslovit lidi na celém světě.
Máme však pocit, že se vytratila část původního odhodlání, fyzického úsilí i onoho tajemného kouzla. Na konci 80. a na počátku 90. let, v Chile za Pinochetovy diktatury, vyžadovalo všechno fyzickou práci. Museli jsme psát dopisy, posílat si poštou kazety, na kopírce vyrábět fanziny a každou sobotu se scházet před obchodem s deskami „Rock Shop“ v Santiagu, abychom si vyměnili hudbu. Protože vše vyžadovalo skutečné oběti a úsilí, měla hudba pro hudebníky i fanoušky hlubší hodnotu.
Dnešní okamžitý přístup může způsobit, že konzumace hudby působí uspěchaněji a povrchněji. Přesto věříme, že stále existují opravdoví „undergroundoví srdcaři“ – lidé, kteří si stále kupují fyzické nosiče a podporují poctivý, nekompromisní metal.
Jiný je svět, i co se týká labelů, vydavatelství. ATOMIC AGGRESSOR jsou kapelou, která je pro mě synonymem undergroundového death metalu. Máme bandcamp, youtube, labely mohou vaši hudbu šířit rychleji a dostane se k více lidem. Ale znáš to, vinyl je vinyl, kazeta a CD mají také svoje kouzlo. Museli jste změnit nějak přístup k vydávání vaší hudby? Nebo jedete pořád postaru a novinky vás nechávají chladnými?
Ačkoliv využíváme moderní digitální nástroje – jako jsou YouTube, Bandcamp či Spotify pro hudbu, nebo Facebook a Instagram pro novinky a propagaci – zůstáváme i nadále skalními zastánci fyzických nosičů. Držet v rukou vinyl, CD nebo kazetu a prohlížet si grafiku vytištěnou na papíře je nenahraditelný zážitek. Spolupráce s vydavatelstvími, jako jsou Hells Headbangers, Rawforce nebo Melipulli, je naprosto skvělá, protože tato vydavatelství naši vizi skutečně chápou a podporují.
Kapelu jste založili v roce 1985. Všichni jste ale kdysi stáli jste u začátku něčeho nového. Starou smrtící školu mám moc rád. Líbí se mi, že je taková špinavá, syrová. Jaká byla vlastně devadesátá léta a vaše začátky? Zavzpomínej pro nás prosím. Na které kapely jsi třeba rád chodil? Kdo byl tvým vzorem? Klidně můžeš přidat i nějakou veselou historku, určitě jich máš spoustu.
V našich začátcích, mezi lety 1985 a 1987, jsme byli v podstatě jen parta kamarádů ze čtvrti Ñuñoa v Santiagu, kteří ani neuměli hrát na své nástroje. Byl to ryze amatérský „garážový“ projekt s nesourodou, až „schizofrenní“ směsicí hardcoru, punku, thrash metalu a raného proto-death metalu. Zkoušeli jsme na naprosto provizorní vybavení v garáži mého dědečka nebo za domem našeho bubeníka a dělali jsme hluk na cokoliv, co se nám podařilo sehnat.
V chilské undergroundové scéně tehdy panovala neuvěřitelná energie a silné bratrské pouto. Každou sobotu v poledne jsme se scházeli před obchodem „Rock Shop“ – jediným místem v Santiagu, kde se daly sehnat desky – a vyměňovali si kazety a fanziny. Právě tak jsme tehdy objevovali novou hudbu.
Když vzpomínám na koncerty, které jsme tak rádi navštěvovali, vyčnívá mezi nimi legendární akce „Death Metal Holocaust I“ z prosince 1985. Byl to první skutečný thrashmetalový koncert v historii Chile, na kterém vystoupily průkopnické kapely jako Dorso, Belial, Crypt, Rust, Pentagram a Massacre. Skvělým zážitkem byl také první koncert kapely Kreator v roce 1992 – šlo o vůbec první velký mezinárodní koncert v naší zemi.
Co se týče našich vzorů, k založení kapely nás v letech 1984–1985 inspirovala alba *In the Sign of Evil* od Sodom a *Morbid Tales* od Celtic Frost. Když jsme se v roce 1988 definitivně vydali cestou death metalu, staly se pro nás klíčovými vzory kapely Possessed a raní Morbid Angel.
Z té doby máme spoustu historek! Jedna zajímavá vzpomínka se váže ke koncertu v sále Sala Lautaro v Santiagu. Má tehdejší přítelkyně (dnes moje manželka) měla za úkol natočit vystoupení v rámci svého univerzitního projektu. Její spolužačka zrovna chodila s velmi známým moderátorem obrovského chilského televizního pořadu *Sábados Gigantes* a ten nabídl, že nám pomůže jako kameraman. Lidé v kotli nevěřili vlastním očím, když na pódiu uviděli známou televizní celebritu, jak natáčí drsnou deathmetalovou kapelu. Chovali se k němu však s velkým respektem, protože nám pomáhal.
Dalším nezapomenutelným zážitkem byl zimní koncert ve Valparaísu v divadle Teatro Mauri, kde promotér po vystoupení zmizel i s penězi. Zůstali jsme na holičkách, bez místa na přespání, a mrazivou zimní noc jsme nakonec strávili venku na volném prostranství s výhledem na záliv.
Tuhle otázku dávám každé kapele a tvůj názor mě zajímavá opravdu hodně. Co pro tebe vlastně znamená death metal? Jak bys jej definoval? Na deskách ATOMIC AGGRESSOR je hodně slyšet, že do své hudby dáváte všechno, že je zahraná srdcem. Jako fanoušek to tak vnímám. Death metal tedy pro tebe znamená…?
Death metal pro mě není jen hudební styl; je to životně důležitá forma vyjádření a tvůrčí nutnost.
Aby si death metal zachoval svou pravou duši a upřímnost, musí zůstat striktně v undergroundu. V okamžiku, kdy se kapela pokusí stát komerční nebo mainstreamovou, ztrácí důvod své existence. Undergroundový metal je postoj – znamená udržovat si kritický odstup od establishmentu, trhu a dominantních institucí, jako je církev, a zároveň svobodně tvořit hudbu, aniž by ji svazovaly komerční požadavky.
Po hudební stránce jej definuje temná, zlověstná a organická atmosféra. Nestojím o sterilní, prázdnou virtuozitu, která slouží jen k předvádění technických dovedností. Jde mi o hutnost, rytmické zvraty a temnou, živelnou energii, která vychází přímo ze srdce.
Na závěr jeden klasický, ale důležitý dotaz. Co chystají SADISM v nejbližší době? Můžeme se těšit na nějakou novou desku z vaší kuchyně? Případně, a pevně v to věřím, uvidíme vás konečně někde na klubovém turné v Evropě? Pokud máš něco na srdci a rád bys to řekl fanouškům, labelům, promotérům, tak zde je prostor…
Myslím, že ve tvé otázce došlo k drobnému omylu – nebo se možná ptáš s ohledem na mou osobní historii! V kapele Sadism jsem totiž v letech 1997–2009 hrál na kytaru. Sadism jsou naši bratři; vyrůstali jsme spolu na undergroundové scéně v Santiagu a kdysi jsme téměř každý víkend sdíleli pódium v klubu Sala Lautaro. Kapela Sadism je v současnosti aktivní, funguje v vlastní sestavě a nadále vydává skvělé nahrávky.
Pokud jde o Atomic Aggressor, jak jistě víš, nedávno jsme u vydavatelství Hells Headbangers Records vydali naše druhé studiové album s názvem *The Occult Forces*. Ačkoliv dokončení desky trvalo kvůli osobním problémům některých členů mnohem déle, než jsme zamýšleli, s výsledkem jsme naprosto spokojeni – album totiž představuje přirozené pokračování našeho stylu.
Momentálně se soustředíme především na to, abychom nové skladby z *The Occult Forces* hráli, kde jen to jde. Další turné po Evropě by bylo skvělé, ale zatím žádné konkrétní plány nemáme.
Děkuji moc za rozhovor. Moc si ho vážím. Jsem starý fanoušek ATOMIC AGGRESSOR a vlastně si mi splnil jeden z mých snů. Přeji vám spoustu vyprodaných koncertů, ať vám fanoušci utrhají ruce s merchandise a budu se těšit další vaši hudbu. Snad vás uvidím i naživo. Ať se vám daří i v osobních životech. ATOMIC AGGRESSOR RULES!
Díky moc za vaši skvělou podporu a za to, že jste si na nás udělali čas. Je pro nás nesmírně potěšující slyšet ohlasy od oddaných fanoušků, kteří nás podporují.
Všem čtenářům a šílencům vzkazujeme: nepřestávejte podporovat svou místní undergroundovou scénu, choďte na koncerty a kupujte fyzické nosiče. Bez vaší vášně a oddanosti by toto hnutí zkrátka nemohlo existovat.
Doufáme, že se brzy uvidíme na cestách. Zůstaňte brutální a zůstaňte v undergroundu!
Death 'till death!
Recenze/review - ATOMIC AGGRESSOR - The Occult Forces (2026):
Mraky jsou zase jednou nízko, skoro se dotýkají země. Mají barvu zkažené krve. Zvedá se vítr, bouřka přijde každou chvíli. Cítím v kostech napětí. Stojím uprostřed starého pohřebiště v horách, na kterém byly dlouhé roky pohřbíváni prokletí. Oběti násilných trestných činů, znásilnění, sebevrahové i vrazi. Poslouchám nové album švýcarských maniaků NIHILO, kteří svým novým albem způsobují v záhrobí podivný neklid. Démoni temnoty povstali, aby se přišli pomstít. Zničí vás, roztrhají, spálí na popel, jako letošní novinka. Měl jsem s touhle smečkou již několikrát čest a pokaždé jsem byl rozdrásán do krve.
Dokonce jsem je viděl i na živém vystoupení a mohu jen potvrdit, že pokud máte rádi death metal v jeho surové, prastaré a nespoutané podobě, potom jste zde správně (recenze na předchozí nahrávky i report jsou odkazovány pod dnešním článkem). Křičím spolu s kapelou do tmy, bouře je již velmi blízko, hroby se otvírají a z márnice se ozývá řev nemrtvých. Myslím si, že jsem zde opět správně.
Když se podíváte na současný podivný svět, tak se musíte usmívat jako Satan, kterému vždy vyhovoval chaos. Švýcaři nakumulovali pod tlakem do svých nových skladeb veškerý vztek, frustraci, nahrubo nasekané zlo a nekonečnou temnotu. Nové album vám vypálí na tělo cejch, zničí vás. Skladby jsou napsány velmi uvěřitelně, opravdově, ryze, od srdce a hlavně autenticky. Kývám se spokojeně do rytmu, beru do rukou lopatu a kopu si zase jednou svůj vlastní hrob. Povedl se masivní, absolutně zabijácký zvuk, líbí se mi i motiv na obalu. Všechno zde sedí tak nějak ďábelsky, přirozeně na svých místech. Jako starý pes, který hlídá vstup do podsvětí již více než 30 let, oceňuji album "Abyss" o to více. Kapela je letos ve vynikající formě, dost často si říkám, jestli nepodepsala smlouvu s ďáblem, aby byla rychlejší, šílenější, divočejší. Je něco neklidného, morbidně přitažlivého, co mě nutí poslouchat novinku stále dokola. Nejvíce se k ní vracím v noci, když v ulicích ožívají přízraky. Dívám se na naše město zahalené do smogu a olověné mlhy. Nahoře, kousek od místa, co bydlím, je staré pohřebiště. Až budu zase jednou vědět, že přijde bouřka, vydám se tam se sluchátky na uších. Jsem totiž prokletý, jednotlivé songy se mi zadřely pod kůži, kolují mi v krvi i v podvědomí. Tohle je smrtící kov pro všechny, kteří uctívají jeho klasickou, tradiční podobu. Pro všechny, kteří se těší, že jednou budou pohřbeni zaživa. NIHILO jsou jako jezdci apokalypsy, kteří se přijeli pomstít za všechnu bolest a utrpení. Doporučuji poslouchat v tichu, chladu a naprosté tmě. Teprve potom vynikne síla této nahrávky naplno. Mraky jsou zase jednou nízko, skoro se dotýkají země. Mají barvu zkažené krve. Zvedá se vítr, bouřka přijde každou chvíli. Cítím v kostech napětí. Stojím uprostřed starého pohřebiště v horách, na kterém byly dlouhé roky pohřbíváni prokletí. Zničující, temný a zabijácký death metal, u kterého potkáte své vlastní démony! Album, které vám vyrve vnitřnosti z těla!
Asphyx says:
The clouds are low once again, almost touching the ground. They’re the color of rotten blood. The wind is picking up; a storm is about to break any moment now. I can feel the tension in my bones. I’m standing in the middle of an old burial ground in the mountains, where the damned were buried for many years. Victims of violent crimes, rape, suicides, and murderers. I’m listening to the new album by the Swiss maniacs NIHILO, whose latest release is causing a strange unrest in the afterlife. The demons of darkness have risen to seek revenge. They’ll destroy you, tear you apart, and burn you to ashes just like this year’s new release. I’ve had the honor of encountering this pack several times already, and each time I’ve been torn to shreds.
I’ve even seen them perform live, and I can only confirm that if you love death metal in its raw, ancient, and unbridled form, then you’ve come to the right place (reviews of their previous releases and a concert report are linked below today’s article). I’m screaming along with the band into the darkness; the storm is very close now, graves are opening, and the roar of the undead echoes from the morgue. I think I’m in the right place again.
When you look at today’s strange world, you can’t help but smile like Satan, who has always thrived on chaos. Under pressure, the Swiss have channeled all their rage, frustration, raw evil, and endless darkness into their new songs. This new album will brand you for life it will destroy you. The songs are written in a very believable, genuine, pure, heartfelt, and above all, authentic way. I nod contentedly to the beat, grab a shovel, and once again dig my own grave. They’ve nailed a massive, absolutely killer sound I even like the cover art. Everything here somehow fits diabolically, naturally, into its place. Like an old dog that’s been guarding the entrance to the underworld for more than 30 years, I appreciate the album “Abyss” all the more. The band is in excellent form this year; I often find myself wondering if they’ve signed a deal with the devil to be faster, crazier, and wilder. There’s something unsettling, morbidly alluring, that compels me to listen to the new album over and over again. I find myself returning to it most often at night, when ghosts come to life in the streets. I look out at our city shrouded in smog and leaden fog. Up above, not far from where I live, there’s an old cemetery. The next time I know a storm is coming, I’ll head there with my headphones on. Because I’m cursed the songs have burrowed under my skin, circulating in my blood and in my subconscious. This is a deadly metal for all who revere its classic, traditional form. For all who look forward to being buried alive one day. NIHILO are like the horsemen of the apocalypse, who have come to exact revenge for all the pain and suffering. I recommend listening in silence, in the cold, and in complete darkness. Only then will the power of this recording come into its own. The clouds are low once again, almost touching the ground. They’re the color of rotten blood. The wind is picking up; a storm is coming any moment now. I feel tension in my bones. I’m standing in the middle of an old burial ground in the mountains, where the damned were buried for many years. Devastating, dark, and murderous death metal that will make you face your own demons! An album that will rip your guts right out of your body!
Příběh pětistý devadesátý čtvrtý - Svět kolem hoří a já tančím dál
Netuším, jestli jste někdy zažívali v mládí stejné stavy jako já, ale na mě občas padla taková divná tíseň. Neuměl jsem s tím ještě pracovat. Tenkrát se moc o nějaké relaxaci, vyčištění myšlenek nemluvilo. Někdy se toho prostě sešlo moc. Starosti doma, ve škole, k tomu brigáda a samozřejmě nekonečné pitky na koleji tomu nepřidaly. Potřeboval jsem restart. Podvědomě jsem to cítil. Kecám o tom s jedním klukem ze třeťáku. Je oblečený jako hippie, chová se tak, mluví tak a stylizuje se způsobem, že mu to prostě věříte. On je jako Lennon, směju se na pokoji na koleji, když o něm vyprávím blondýnce příběh všedního dne u kávy. Dlouhý kouř, zadumané pohledy, dovedli jsme tehdy vyřešit problémy celého světa. Uměli jsme zjednodušovat. Hele, tak s ním na tu jógu zajdi. Kývnu nepřítomně na souhlas a pustím si raději Paradise Lost. U těch odpočívám já.
S hipísákem se potkáme zase druhý den, nějak se nám kryjí přednášky. Vždycky se kolem mě motali jiní lidé, mnohdy ztracené existence, ale tohle byl zcela jiný případ. On si na všechno jen hrál. Byl z velmi zazobané rodiny a jeho stylizace byla jen jakousi rebelií. Dlouhé vlasy, kulaté brýle, květinové dítě vzor rok 1998. Vypadal trošku směšně, i když to já asi taky. Alespoň jsme oba nezapadali do představy našich babiček o spořádaných studentech. Byl si buď mánička, skinhead, punkáč, gothic (tehdy tedy Oceán a Shalom) a nebo metalista. Problém trošku byl, že metalistů na vejšku moc nechodilo. Nebo skoro vůbec. A hippie? Mezi intelektuály tahle éra asi letěla vždycky, ale abych pravdu řekl, já chodil do dělnických hospod a chlastal jsem se starýma máničkama. Nebo vesnickýma metlama. S těmi mi bylo dobře, protože jsme se tak neprožívali a byla legrace. A když přišel nějaký dobrý pankáč, tak byl samozřejmě vítán.
Zase mluví o józe. Jak jej osvobozuje, že bych ji měl zkusit taky. Tady bych si dovolil malou odbočku. Moje drahé tety, které si obě prošly tím nejhorším koncentračním táborem jako děti, jógu obě provozovaly. Tyhle krásné dámy jste tak mohly potkat v různých pozicích, ásanech, stojíce na hlavě nebo sedíce na zahradě s velkým óóm v ústech. Věděl jsem o co jde. Dokonce jsem měl doma i půjčenou knížku. Jenže jsem byl mladý, měl jsem rád dynamické sporty, u kterých se unavíte, zpotíte a budou vás po nich bolet svaly. Každopádně, hippie mi dal do rukou pokoutně, aby se nikdo nedíval, letáček, na kterém bylo napsáno, že se schází každý pátek v jedné sokolovně na okraji města. Papírek jsem zmuchlal a hodil do žebradla. Ještě chvilku jsem poslouchal o Beatles a jejich životě a pak už jsem dokouřil a vrátil se na přednášku. Pod lavicí jsem si rozložil nějaké klasické sci-fi a pan přednášející hovořil o materiálech, o oceli, o pnutí, o struktuře. Byl jsem zcela mimo. V jiných světech.
Upadl jsem uprostřed pole a našla mě nějaká holka. Zděšeně zavolala na záchranku, ti mě odvezli do nemocnice na Bory a tam mi mladý pan doktor mluvil do duše, že došlo k selhání organismu. Vyčerpání. Měl byste zvolnit, relaxovat a ano, přátelé, doporučuji vám třeba jógu. Vy asi sportujete co? Ale potřebujete i odpočívat! Dostal jsem recept na nějaké vitamíny a když mě přišla vyzvednout blondýna, tak mě vyplísnila. Šli jsme na kolej, byl čtvrtek a mě čekal celý víkend na brigádě v kanálech pod boleslavskou škodovkou. Jako chtěl bych mít bohaté rodiče, ale peníze potřebuju. Vyzvedl jsem si vitamíny, naládoval je do sebe a usnul jsem uprostřed věty. Uběhl víkend, plný dřiny, následovalo pondělí, kdy mě pokaždé cestou do školy popadaly neskutečně chmury. Měl jsem hlad, bolelo mě celé tělo a celý den jsem pospával. Dokonce jsem upadl při jednom cvičení hlavou na stůl. Pan asistent to komentoval nějakým vtipným bonmotem o propařeném víkendu, pane studente. Debil. Měl jsem ruce rozežrané od chemikálií.
Tak já přijdu, řeknu hippiesákovi u cigára. On si pořídil, nevím proč, takovou tu špičku, což podle mě sedí spíše do 30 let, ale budiž. Každý jsme chtěli být něčím zajímaví. Možná jsme to měli podvědomě v sobě, odlišovat se, být za rebely. Mě třeba vždycky hrozně štvaly prázdné proslovy, pozéři a lidi, kteří jsou předvídatelní a nudní. V kolik a kde? Máš to na letáčku, odpoví mi. No, já ho asi ztratil a tak dostanu nový. Tentokrát ve mě opravdu uzrála představa, že na jógu zajdu. I stalo se. Všichni měli na tvářích vševědoucí a blahosklonné úsměvy. Pomalé pohyby, sametové hlasy. Zklidnění. Moc se mi to líbilo a říkal jsem si, že tohle jednou budu dělat, až mi bude padesát (no nedělám, zatím mi to přijde na mě pořád moc klidné, ale třeba časem, člověk musí mít něco v záloze). Lehněte si. Začneme dýcháním. Nádech, výdech, pak slyším ještě nějaká slova, kterým nerozumím. A potom mě vyvedou. Nebudeš nám na naší hodině chrápat. Stydím se. Ale já byl fakt utahaný jako kotě.
Jsem mladý, neklidný a pořád frustrovaný. Na jednu stranu mám vše, co jsem kdy chtěl, ale taky mám v sobě pořád takovou divnou touhu po tom se vyřvat. Jsem zase na koleji. Chvilku sedím na posteli, ale pak mi to nedá a jdu dolů na bar. Na nástěnce je upoutávka na koncert nějakého punku, na Mikulášském náměstí v Plzni, v jednom punkáčském pajzlu. Hodím do sebe dva rumy, napíšu blondýně vzkaz. O tom, jak jsem usnul na józe a že se jdu restartovat. Koupím si na cestu lahváče v konzumu vedle koleje. V žilách se mi rozlije zvláštní síla. Cítím v kostech, že dnes to přijde. Všechno musí ven. Dojdu do hospody a tam je zatím jen pár lidí. Sednu si k nim a připadá mi, že je znám od malička. Některé kapely díky svému kamarádovi Vencovi znám a tak můžu machrovat. Kecáme a je nám hrozně fajn. Kdo tu dneska hraje? A není to v závěru jedno, řekne jedna holka s čírem na hlavě.
Vlastně je. Oni pili divoce a nespoutaně. Rum, zelená, čert. Kurva, kurva kurva, řvu spolu s kapelou, o které nevím vůbec nic. Svět kolem hoří a já tančím dál. Nekonečné pogo na svém vlastním hrobě. Pryč jsou chmury, ásany, škola, brigády, nekonečná tma v kanálech, ubrečená máma, mlčící brácha, vzpomínky na otce alkoholika, na mé mrtvé kamarády, všechno se točí v kruhu, kurva kurva kurva. Jsem tu jen já a vyzývám celý svět na souboj. Tady jsem dostal do žil zase sílu. Mlátím hlavou do zdi, skáču mezi těch pár lidí, co tu paří se mnou. Vidíme se poprvé v životě, přesto nám přijde, že se známe od narození. Řveme, křičíme, bolí nás hlasivky, celé tělo. Pořád nás straší raketama, inflací, chudobou, mafiánama. Svět se neskutečně mění. Nové technologie, nové směry, nové války a bolest. Tady, v kotli pod minipódiem je to ale jedno. Existujeme jen my, hudba. Aspoň na chvilku. Kurva hrajte dál. Zpěvák se usmívá. Padám po zádech na zem, zvedají mě, jsem asi v jiné dimenzi.
Když se vracím na kolej, tak se usmívám. Jsem hrozně utahaný. Ještě víc než v nemocnici, jako po brigádě, ale uvnitř jsem čistý, prázdný. Tohle je moje mantra, moje ásany, moje obrana proti nekonečnému a často zlému světu. Už dávno jsem se naučil vyhýbat debilům, přesto mě někdy bolí, když vidím smutek v očích malých dětí. Od toho se neumím a nikdy nebudu umět oprostit. Mám to v sobě, je to moje přirozenost. A když už je na mě všeho toho světa moc, tak zalézám s knihou k reproduktorům nebo skáču do davu pod pódiem. Vyrostl jsem tak. Přemýšlím o tom, kdy podle ostatních dospěju, ostříhám si vlasy, začnu nosit trička s límečkem a kdy se zařadím do davu. Už tehdy nějak podvědomě vím, tuším, že asi nikdy. Blondýnka ještě nespí. Čte si. Má na sobě takovou tu přiléhavou noční košili, co se mnou dělá divy. I stanu se zase jednou mužem a rozplynu se v peřinách. Potom se díváme do stropu a povídáme si. Svět kolem hoří a já budu tančit dál, řeknu ji na dobrou noc a ona vůbec nechápe, co tím chci říct.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Vstupuji do temného sklepa. Žárovka poblikává do rytmu tepajícího srdce. Slyším dobře jedovatý šepot? Sedí přede mnou, postava s kusem ustřelené hlavy. Mluví na mě. Modlí se? Ne, je pořád zlá s hnusná. Jakoby ji ovládla temnota a nenávist. Krvavé skvrny na zdi vytvářejí zajímavé obrazce. Už to nebude dlouho trvat a přejde na druhou stranu. Stane se démonem který bude chodit strašit do konce života všechny ty, kterým ublížil a kteří přežili. Spravedlnost byla zase jednou slepá. Muž, který spáchal sebevraždu. Muž, který si vystřelil mozek z hlavy. Tak budou znít zítřejší titulky v novinách.
Jako kulisa k celé scenérii mi hraje nové brutální album dánských DAWN OF DEMISE. Pánové se vrátili po dlouhých sedmi letech a opět nám přinášejí zahnívající směs zkaženého masa, ostrých a nekompromisních riffů, zajímavých textů a obrovskou nálož energie. Pokud máte rádi death metalovou odrůdu z New Yorku, potom vězte, že jste zde správně.
První, co mě doslova uhodilo do obličeje, tak byl masivní, dobře čitelný a nebál bych se napsat zabijácký zvuk. Obal sice nepatří k nejoriginálnějším, ale je stylový a nemám s ním žádný problém. To samé platí o hudba samotné. Je dobře napsaná, odsýpá jako lavina z kostí a krvavých kamenů. Nové album vás strhne do hlubiny, roztrhá vás na kusy. Do klasických postupů jsou vkládány slamové prvky. Album tak nepůsobí monotónně, jak tomu někdy u podobných smeček bývá. Naopak, mám pocit, vím to, že vše sedí tak nějak přirozeně na svých místech. Jednotlivé motivy možná působí jednoduše, ale nenechte se mýlit, jsou propracované, postupně gradují a mají různé pestré odstíny temně krvavých barev. Je pro mě velmi příjemné se zase jako starý řezník kývat do rytmu alba "Feed My Absurdity", křičet do tmy, užívat si všechny ty morbidní nálady, které se celou nahrávkou prolínají jako jedovatý břečťan. DAWN OF DEMISE jsou letos ve velmi dobré formě, valí se kupředu jako buldozer, jako dobře seřízený stroj na zabíjení. Navíc působí opravdově, uvěřitelně, ryze a naprosto autenticky. Možná jednou budete i vy mužem, držícím v ruce brokovnici a budete přemýšlet nad tím, že ukončíte svůj život. Než se tak ale stane, tak si pusťte tuhle desku. Je totiž po okraj narvaná vším, co mám na tomhle stylu tolik rád. Troufám si tvrdit, že nahrávka osloví všechny přátele patologických sálů, opuštěných jatek, chladných márnic a hlavně kvalitních pitev. Vstupuji do temného sklepa. Žárovka poblikává do rytmu tepajícího srdce. Slyším dobře jedovatý šepot? Sedí přede mnou, postava s kusem ustřelené hlavy. Mluví na mě. Modlí se? Proč má moji tvář? Surový, chorobný, zničující death metal s krvavě goreovou příchutí! Budete roztrháni na kusy!
Asphyx says:
I step into the dark cellar. The light bulb flickers to the rhythm of a beating heart. Do I hear a venomous whisper? She sits before me, a figure with a piece of her head shot off. She’s speaking to me. Is she praying? No, she’s still evil and hideous. It’s as if darkness and hatred have taken hold of her. The bloodstains on the wall form interesting patterns. It won’t be long before she crosses over to the other side. She’ll become a demon who will spend the rest of her life haunting all those she’s harmed and who have survived. Justice has once again been blind. A man who committed suicide. A man who blew his brains out. That’s how tomorrow’s newspaper headlines will read.
Playing as the backdrop to the whole scene is the new brutal album by the Danish band DAWN OF DEMISE. The guys are back after seven long years, and once again they bring us a rotting mix of decaying flesh, sharp and uncompromising riffs, interesting lyrics, and a massive burst of energy. If you like the New York style of death metal, then know that you’ve come to the right place.
The first thing that literally blew me away was the massive, clear and I wouldn’t hesitate to call it killer sound. The cover art may not be the most original, but it’s stylish, and I have no issue with it. The same goes for the music itself. It’s well-written and rolls along like an avalanche of bones and blood-stained stones. This new album will drag you into the depths and tear you to pieces. Slam elements are woven into classic structures. As a result, the album doesn’t feel monotonous, as is sometimes the case with similar bands. On the contrary, I have a feeling I know that everything just naturally falls into place. The individual motifs may seem simple, but don’t be fooled; they’re sophisticated, gradually building in intensity, and feature various vivid shades of dark, blood-red hues. It’s a real pleasure for me, like an old butcher, to nod along to the rhythm of the album "Feed My Absurdity", scream into the darkness, and enjoy all those morbid moods that weave through the entire recording like poisonous ivy. DAWN OF DEMISE are in top form this year, plowing forward like a bulldozer, like a well-oiled killing machine. What’s more, it comes across as genuine, believable, pure, and completely authentic. Maybe one day you, too, will be a man holding a shotgun in your hand, thinking about ending your life. But before that happens, give this album a listen. It’s packed to the brim with everything I love so much about this style. I dare say this recording will appeal to all fans of pathological halls, abandoned slaughterhouses, cold morgues, and above all high quality autopsies. I step into a dark basement. A light bulb flickers to the rhythm of a beating heart. Do I hear a venomous whisper? Sitting before me is a figure with a piece of a severed head. It’s speaking to me. Is it praying? Why does it have my face? Raw, morbid, devastating death metal with a bloody, gory flavor! You’ll be torn to pieces!
