DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 10. června 2026

Recenze/review - THORIUM - Suburban Rot (2026)


THORIUM - Suburban Rot
CD 2026, Emanzipation Productions

for english please scroll down

Jakoby existovaly dva světy. Ten jeden, krásný, usměvavý, jak vystřižený z módních časopisů. Úspěšní muži a ženy, jejich děti, domy, dobrá práce a někdy i nekonečná prázdnota. V druhém světě je vše temné, bolestivé, ohlodané na kost. Lidé v něm umírají osamoceni, ve špíně a křeči. Jejich mrtvoly hnijí ve studených bytech. Když jedu ráno do práce, tam mám pokaždé pocit, že oběma světy projíždím. Stávám na zastávkách a na lavičkách polehávají polomrtví feťáci, abych pak přijel do práce, kde jsou všichni navenek krásní a usměvaví. Někdy se potom obě polohy života prolínají. Nové album dánských THORIUM je o předměstské špíně Kodaně, o beznaději, o bolesti a utrpení.

Není žádným tajemstvím, že mám pro tuhle smečku slabost. Je to vlastně jednoduché, pokaždé, když se setkám s jejich muzikou, tak mám pocit, že mi mluví z duše. Texty, hudba, jednotlivé postupy, melodie, riffy, tohle všechno dohromady tvoří celek, který je i mou krví. Novinka není výjimkou, naopak, spíše potvrzuje moji vášeň a nebál bych se napsat i závislost na morbidní práci, kterou Dánové vždy odvedou. 


Přečtěte si skvělý rozhovor, který jsem s kapelou v minulosti dělal, i recenze na předchozí nahrávky (vše je odkazováno pod dnešním článkem). Potom možná pochopíte, proč se mi líbí i nové skladby. Májí v sobě poctivost starých death metalových klasiků, vášeň, odhodlání, opravdovost, ryzost a naprostou autenticitu. Zkrátka věci, o kterých píšu často a které jsou pro mě zásadní pro to, abych si zařadil nějaké album i do své diskografie. Pokud bychom si spolu měli promluvit o zvuku, tak ten je v naprostém pořádku (Tue Madsen, Antfarm Studio). Je masivní, hutný, řezající a dobře čitelný. Obal působí temně i majestátně zároveň a ihned jsem si jej zapamatoval (autorem je John Quevedo Janssens). Hlavní je ale, ostatně jako vždycky, hudba samotná. Ta je doslova zabijácká. THORIUM uměli vždy velmi zkušeně balancovat mezi surovostí, temnotou a chladem. Novinka je velmi propracovaná, vše má své místo. Zároveň má v sobě takovou tu pradávnou živočišnost, působí až démonicky. Prostou pravdou je, že nejvíce vynikla síla "Suburban Rot" ve chvílích, kdy jsem velmi brzy ráno jezdil do práce. Opilci ještě nešli spát, bary měly stále otevřeno a ulice byly špinavé jako lidské svědomí. Postavy s prázdnými pohledy, pomalu chátrající, kdysi tak krásné domy, se pomalu měnily v ruiny. Kráčel jsem po špinavé dlažbě a lampy poblikávaly v podivných rytmech. Právě kolem projela bez zájmu policie. Všechny skladby jsou ohlodané na kost, věřím kapele opět každý tón, úder bicích, hudba se stala zase jednou i mojí součástí. Jsme naladěni na stejné vlně, jako bychom měli podobnou historii i pohled na současný podivný svět. I letos je pro mě, pro starého psa, velmi příjemné i drásavé, být fanouškem téhle smečky. Pánové jsou ve vynikající formě a nové album je nejen skvělým zásekem v řadě, ale i určitým mementem. Surové, na kost ohlodané death metalové album, které nastavuje zrcadlo současnému podivnému světu! Špína, beznaděj a nekonečná bolest špinavých ulic periferie! 

Asphyx says:

It’s as if there were two worlds. One is beautiful, smiling, as if cut out of fashion magazines. Successful men and women, their children, their homes, good jobs, and sometimes an endless emptiness. In the other world, everything is dark, painful, stripped to the bone. People there die alone, in filth and agony. Their corpses rot in cold apartments. When I drive to work in the morning, I always feel like I’m passing through both worlds. I stop at bus stops where half-dead junkies are sprawled on benches, only to arrive at work where everyone is outwardly beautiful and smiling. Sometimes, these two sides of life intertwine. The new album by the Danish band THORIUM is about the filth of Copenhagen’s suburbs, about hopelessness, about pain and suffering.

It’s no secret that I have a soft spot for this band. It’s actually simple: every time I encounter their music, I feel like they’re speaking from my soul. The lyrics, the music, the individual techniques, the melodies, the riffs all of this comes together to form a whole that runs through my veins. The new album is no exception; on the contrary, it only confirms my passion and I wouldn’t hesitate to call it an addiction to the morbid work the Danes always deliver. 


Check out the great interview I did with the band in the past, as well as reviews of their previous releases (all linked below today’s article). Then you might understand why I like the new songs, too. They embody the integrity of old death metal classics passion, determination, sincerity, purity, and absolute authenticity. In short, the things I often write about and that are essential for me to include an album in my own discography. If we were to talk about the sound, it’s absolutely top-notch (Tue Madsen, Antfarm Studio). It’s massive, dense, cutting, and clear. The cover art feels both dark and majestic at the same time, and I immediately remembered it (designed by John Quevedo Janssens). But the main thing, as always, is the music itself. It’s literally killer. THORIUM has always been very skilled at balancing rawness, darkness, and coldness. The new album is very polished; everything has its place. At the same time, it possesses that ancient animality, coming across as almost demonic. The simple truth is that the power of "Suburban Rot" stood out most during those early morning drives to work. The drunks hadn’t gone to sleep yet, the bars were still open, and the streets were as dirty as the human conscience. Figures with vacant stares, slowly decaying, once-beautiful houses were gradually turning into ruins. I walked along the dirty pavement as the streetlights flickered in strange rhythms. A police car just drove by, showing no interest. All the songs are stripped down to the bone; I trust every note and drumbeat the band plays once again the music has become a part of me once more. We’re on the same wavelength, as if we shared a similar history and perspective on this strange world. Even this year, for me an old hand it’s both deeply satisfying and heart-wrenching to be a fan of this pack. The guys are in excellent form, and the new album is not only a great addition to the series but also a kind of memento. A raw, stripped-down death metal album that holds a mirror up to today’s strange world! Filth, hopelessness, and the endless pain of the dirty streets of the outskirts!


about THORIUM on DEADLY STORM ZINE:







tracklist:
1. Abra Macabre 
2. Endless Disgust 
3. Open Wounds 
4. MG42 
5. Suburban Rot 
6. Shelter 
7. The Collector 
8. Bring the Children to Me 
9. The Undead 
10. Crucified 

Lineup:
JP - guitars
Jose Cruz - guitars
Daniel - drums
Jesper - bass
MHA - vokills



úterý 9. června 2026

Recenze/review - SKULLCHURN - Of Death and Rebirth (2026)


SKULLCHURN - Of Death and Rebirth
demo cassette 2026, Into It Records

for english please scroll down

Měl jsem kdysi v devadesátých letech kamaráda, který měl doma ve sklepě rakev plnou zahnívajících kazet. Jeho otec byl truhlář a vyráběl nábytek, aby se ale uživil, tak pracoval i pro jednu pohřební službu. Sedávali jsme tenkrát u reproduktorů a hltali všechno, co na sobě mělo lebku, co smrdělo sírou nebo jako rozkládající maso. Můj hudební vkus formovaly kapely jako POSSESSED, NECROVORE a samozřejmě všemocní a zásadní DEATH. O posledně jmenovaných se říká, že budete mít navěky nejraději album, které jste od nich slyšeli jako první.

U mě to bylo album "Human", u SKULLCHURN pravděpodobně "Scream Bloody Gore". Alespoň tak mi to na první a vlastně i na další poslechy připadá. Pánové a dáma mají za sebou již pestrou záhrobní historii. Působili v kapelách jako BURIAL REMAINS (omlouvám se, ale musím to napsat, já tuhle smečku miluju!), GRIM FATE, MASSIVE ASSAULT a SYMBTOMY. O kvalitu je tedy postaráno. Při společných seancích si opět připadám, jako bych se přehraboval v rakvi plné starých demonahrávek. Tahle smečka mě vrátila po časové ose zpět a udělala to velmi elegantně a s morbidní noblesou. 


Čas, strávený s demonahrávkou "Of Death and Rebirth" považuji ale nejen za nostalgickou vzpomínku. Líbí se mi, jak jsou nové skladby napsány, jak jsou nasáklé zkaženou krví. Mají v sobě pradávnou vášeň pro exhumaci starých plesnivých hrobů, takovou tu nutkavou touhu ničit a zabíjet hudbou. SKULCHURN to dělají s pověstnou krvavou jiskrou v oku. Hrají opravdově, reálně, surově, ryze a naprosto autenticky. Jasně, zlí jazykové budou tvrdit, že zde již všechno bylo, jenže já nemůžu jinak, než znovu zapnout play a vydat se na nekonečnou cestu bez konce. Pamatujete si horory z osmdesátých let? Nebyly dokonalé, co se týká techniky, ale báli jste se u nich a ohlíželi se za sebe, jestli nestojí ve stínu nějaký maniak s čerstvě nabroušeným nožem. Tak přesně takhle se cítím a vnímám tuhle nahrávku já, starý pes. Svět se samozřejmě od devadesátých let neskutečně změnil, je ale moc dobře, že stále existují, vznikají nové kapely, které hrdě nesou vztyčený prapor jediného, opravdového kovu smrti. Novinka je, a to vám klidně podepíšu vlastní krví, zahraná od srdce. A to je pro mě asi nejdůležitější. Připadám si, jako bych zase po letech sestupoval dolů do sklepa. Po stěnách stéká hnis a rakev je stále připravena. Přehrabuji se chvilku ve starých plesnivých kostech, abych si nakonec vybral kazetu s touhle nahrávkou. Má totiž v sobě všechno, co potřebuji a vyžaduji. Prašivý zvuk (Wim de Vries), stylový motiv na obalu, ale hlavně muziku, která se vám zadře pod kůži i do podvědomí. Kývám se spokojeně do rytmu, jako starý hrobník, kterého čeká kopání čerstvého hrobu do zmrzlé země. Těším se na další rakev i na to, až znovu zapnu play na svém přehrávači. Hnilobou, zkaženou krví a starou prašivinou nasáklý death metal, u kterého exhumujete svůj vlastní hrob! 

Asphyx says:

Back in the ’90s, I had a friend who kept a coffin full of moldy cassettes in his basement. His father was a carpenter who made furniture, but to make ends meet, he also worked for a funeral home. Back then, we’d sit by the speakers and devour anything that had a skull on it, that smelled of sulfur or like rotting flesh. My musical taste was shaped by bands like POSSESSED, NECROVORE, and of course the almighty and seminal DEATH. It’s said about the latter that the album you heard first from them will always be your favorite.

For me, it was the album "Human"; for SKULLCHURN, it’s probably "Scream Bloody Gore." At least that’s how it strikes me on first listen and actually on subsequent listens as well. These gentlemen and lady already have a colorful underworld history behind them. They’ve played in bands like BURIAL REMAINS (sorry, but I have to mention it, I love this pack!), GRIM FATE, MASSIVE ASSAULT, and SYMBTOMY. So quality is guaranteed. During our sessions together, I once again feel as if I’m rummaging through a coffin full of old demon recordings. This pack has sent me back in time, and they’ve done it very elegantly and with morbid nobility. 


But I don’t see the time I’ve spent with the demo “Of Death and Rebirth” as merely a nostalgic memory. I love how the new songs are written, how they’re steeped in tainted blood. They possess an ancient passion for exhuming old, moldy graves that compulsive urge to destroy and kill through music. SKULCHURN does this with that legendary spark of blood in their eyes. They play genuinely, realistically, rawly, purely, and absolutely authentically. Sure, the naysayers will claim that we’ve seen it all before, but I can’t help but hit play again and set off on an endless journey with no end. Do you remember the horror movies from the eighties? They weren’t perfect in terms of technique, but they scared you and made you look over your shoulder to see if some maniac with a freshly sharpened knife was lurking in the shadows. That’s exactly how I, an old hand, feel and perceive this recording. Of course, the world has changed incredibly since the ’90s, but it’s great that they still exist, that new bands are forming, proudly flying the banner of the one true death metal. This new release is and I’ll gladly sign this with my own blood played from the heart. And that’s probably the most important thing for me. I feel like I’m descending into the basement again after all these years. Pus is dripping down the walls, and the coffin is still ready. I rummage through the old, moldy bones for a moment before finally picking out the cassette with this recording. It has everything I need and demand. A gritty sound (Wim de Vries), a stylish cover design, but above all, music that gets under your skin and into your subconscious. I nod contentedly to the beat, like an old gravedigger waiting to dig a fresh grave in the frozen ground. I’m looking forward to the next coffin and to hitting play on my player again. Death metal steeped in rot, tainted blood, and ancient filth music that makes you exhume your own grave!


tracklist:
1. Of Death and Rebirth 
2. Cenotaph of Gore 
3. Endless Epidemic 
4. The Faceless One

band:
Duzl - Bass
Phil - Guitars
Wimaniac - Guitars
Carl-Cristian - Vocals



pondělí 8. června 2026

Recenze/review - CAEDEM - Tales of Bitter Ends (2026)


CAEDEM - Tales of Bitter Ends
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Přehrabuji se zase jednou ve starých prašivých kostech a přemýšlím nad smyslem života a smrti. Chodíme po světě, usmíváme se, milujeme, nenávidíme, zabíjíme, trápíme, aby z nás nakonec zbyla jen hromada zahnívajícího masa. Beru do rukou lopatu a kopu další hluboký hrob. Země je zmrzlá a na protějším náhrobku se usadil krkavec. Naklání hlavu na stranu a jeho oko má barvu krve. Poslouchám zrovna nové album švédských maniaků CAEDEM a připadám si zase jednou, jako bych se vrátil po časové ose zpět, do dob svého mládí.

Kapela má na svém kontě dvě EP a letošní nahrávka je jejich prvním dlouhohrajícím zásekem a příspěvkem do záhrobí. Nutno rovnou dodat, že se jedná o velmi dobře odvedené severské řemeslo, se vším, co k tomu patří. Ostré, mrazivé riffy, řev bestie, atmosféra velmi podobná té, kterou jsem se vám pokusil znázornit a popsat v úvodu dnešního článku. Tohle album je jako dobře seřízená motorová pila, kterou jednou budou rozřezány i vaše kosti. Vítejte v záhrobí!


Nahrubo nasekaná tma, ruka mrtvoly, která je chladná. Smrt čekající ve stínu, s nabroušenou kosou. Různé podoby umírání i stavy, které nastanou, až vaše tělo začnou žrát červi. Tohle všechno zde dostanete mírou vrchovatou. A ještě něco navíc, jakousi pradávnou energii, tlak, sílu, kterou má tahle smečka, stejně jako já, dávno zakódovanou v DNA. Zvuk je starý, prašivý, mrazivý a řeže tou správnou stranou nože. Chtěli byste nějaké jména, kterými se tahle smečka inspirovala? Jistě, napadají mě třeba ENTRAILS, DISMEMBER, ENTOMBED, NIHILIST, INTERMENT. Je to zkrátka velmi dobře zahraná klasika, která má v sobě poctivé, opravdové chvění, touhu ničit a zabíjet hudbou. Kapela vyšla ze švédského podzemí a přinesla nám pradávné ozvěny z prokletých pohřebišť. Lebky jsou zase jednou vyrovnané na hromadu, hroby exhumovány a vy si můžete naplno vychutnat skladby, které vás strhnou do hlubiny. Jasně, podobných kapel je dnes spousta, ale jen některé v sobě mají opravdovost, ryzost a naprostou autenticitu. CAEDEM patří mezi vyvolené. Navíc mě baví jejich letošní album "Tales of Bitter Ends" opravdu poslouchat. Chřestí se zde pytlem plným kostí a zombie zase jednou lezou z děr. Mají v očích touhu po čerstvém mase. A vy máte, ostatně jako vždy, dvě možnosti. Buď se nechat sežrat a užít si tohle album naplno a nebo utéct. Co si zvolíte? Osobně se rád stanu jedním z nemrtvých, koneckonců, to jsem již odnepaměti. Vážení a milí čtenáři, pokud rádi trávíte svůj čas ve starých katakombách a máte raději stín a chlad, než světlo, buďte vítáni. Tohle album vás pohřbí zaživa! Švédské death metalové ozvěny ze starých pohřebišť! Perfektně seřízená HM-2 motorová pila!


Asphyx says:

Once again, I’m rummaging through old, rotten bones, pondering the meaning of life and death. We walk this earth, smiling, loving, hating, killing, tormenting—only to end up as nothing more than a pile of rotting flesh. I pick up a shovel and dig another deep grave. The ground is frozen, and a raven has settled on the tombstone across from me. It tilts its head to the side, and its eye is the color of blood. I’m listening to the new album by the Swedish maniacs CAEDEM, and once again, I feel as though I’ve traveled back in time to the days of my youth.

The band has two EPs to their credit, and this year’s recording is their first full-length release and contribution to the afterlife. It must be said right away that this is a very well-executed piece of Nordic craftsmanship, with all the trimmings. Sharp, icy riffs, the roar of a beast, an atmosphere very similar to the one I tried to depict and describe in the introduction to today’s article. This album is like a well-tuned chainsaw that will one day cut through your bones. Welcome to the afterlife!


Roughly chopped darkness, a corpse’s hand, cold to the touch. Death waiting in the shadows, with a sharpened scythe. The various forms of dying and the states that arise once worms begin to devour your body. You’ll get all of this here in spades. And something extra—a kind of ancient energy, pressure, and power that this pack, just like me, has long had encoded in its DNA. The sound is old, grimy, chilling, and cuts with the right edge of the blade. Would you like some names that inspired this pack? Sure, ENTRAILS, DISMEMBER, ENTOMBED, NIHILIST, and INTERMENT come to mind. It’s simply a very well-played classic that carries an honest, genuine tremor, a desire to destroy and kill with music. The band emerged from the Swedish underground and brought us ancient echoes from cursed burial grounds. Skulls are once again piled high, graves exhumed, and you can fully savor songs that will drag you into the depths. Sure, there are plenty of similar bands today, but only a few possess genuine sincerity, purity, and absolute authenticity. CAEDEM is among the chosen few. Plus, I’m really enjoying listening to their album from this year, "Tales of Bitter Ends". They’re rattling a sack full of bones, and the zombies are crawling out of their holes once again. Their eyes are filled with a hunger for fresh flesh. And you, as always, have two options. Either let yourself be devoured and enjoy this album to the fullest, or run away. Which will you choose? Personally, I’d love to become one of the undead after all, I’ve been one since time immemorial. Dear readers, if you enjoy spending your time in ancient catacombs and prefer shadow and cold to light, you are welcome here. This album will bury you alive! Swedish death metal echoes from ancient burial grounds! A perfectly tuned HM-2 chainsaw!



Tracklist:
1. The Werewolf Of Wysteria
2. Killing Spree 
3. Polarized 
4. Tales Of Bitter Ends 
5. Embrace The Dark 
6. Gone With The Cult 
7. The Purgatory Express 
8. In Flames
9. Altar Of Blood 

band:
Guitar: Charlie Fryksell 
Guitar: Anton Forsman 
Bass: Christian Dehlin 
Drums: Emil Renshammar


neděle 7. června 2026

Recenze/review - SIK SALVATION - I.R.E. (2026)


SIK SALVATION - I.R.E.
CD 2026, Last Throne Production

for english please scroll down

Je to pravda a nebo sen? Zavřený ve staré kobce, svázaný ve svěrací kazajce, připojený k elektrickému proudu. Léčba pokračuje úspěšně, dá se ovládat, nemá žádný názor a plní veškeré příkazy. Reaguje na všechny potřebné podněty. Probudím se z děsivé noční můry a jsem v šoku, protože realita je ještě horší, než sen. Poslouchám již nějakou dobu nové album slovenských SIK SALVATION a mám neodbytný pocit, že se pokaždé, když zapnu play, procházím po staré, dávno opuštěné psychiatrické léčebně.

Co je normální a co už ne? Ptám se stále dokola, řvu to do tmy a odpověď nepřichází. Jediný, s čím jsem si absolutně jistý je, že se novinka povedla po všech stránkách. Na fanoušky jsou ale kladeny určité požadavky. Musejí mít rádi severský death metal, temnotu, chlad a měli by se alespoň trošku zajímat o filozofické otázky života a smrti. Lukáš Trón, hlavní a jediný protagonista kapely, má svůj vlastní rukopis, styl, což se v dnešní umělé době rozhodně počítá. 


Na novém albu naleznete spoustu hostů a všichni odvedli skvělou práci. Líbí se mi, že i přesto, že jsou v současnosti SIK SALVATION spíše projektem jednoho člověka, není jejich tvorba roztříštěná. Navíc má novinka parádní, dobře čitelný, řezající zvuk, i zajímavý obal, který krásně koresponduje s hudbou samotnou. Tohle není kapela, která by vymýšlela nové směry, byla progresivní, nad kterou by se rozplývali profesionální hudební kritici. Ne, všechno tu už bylo. Jenže když ona se nová nahrávka velmi dobře poslouchá, naleznete na ní spoustu zajímavých momentů. A také má nezaměnitelnou pochmurnou, nebál bych se napsat až doomovou (i když to také není přesné, protože mi svojí náladou přijde novinka i norsky black metalová) atmosféru. Nejlepší přístup k nové muzice se u mě nezměnil po několik desetiletí. Vždycky si sednu, zapnu play a nechám na sebe skladby jen tak působit. Pokud dojde ke vzájemnému přenosu emocí, kapelu podpořím recenzí. U "I.R.E." jsem si opravdu připadal jako zavřený v plesnivé kobce. Po stěnách stékala špinavá voda i vzpomínky na bolest. Riffy se mi zařezávaly do mozku, hluboko do podvědomí, bicí tepaly ve stejném rytmu jako moje srdce. Je znát, cítím to, vnímám celým svým tělem, že Lukáš Trón ohlodal svoje nápady až na kost. Melodie jsou opravdové, ryzí, uvěřitelné a naprosto autentické. Mají v sobě jakýsi neklid, melancholii opuštěných ruin i nočních můr. Za mě osobně vám mohu novinku jenom doporučit. Pokud se rádi necháváte unášet na krvavých vlnách chladné řeky smrti, neváhejte ani chvilku. Je to pravda a nebo sen? Zavřený ve staré kobce, svázaný ve svěrací kazajce, připojený k elektrickému proudu. Léčba pokračuje úspěšně, dám se ovládat, nemám žádný názor a plním veškeré příkazy. Temný a chladný death metal s podmanivě krvavou atmosférou! Potkáte své vlastní démony! 

Asphyx says:

Is this real or a dream? Locked in an old dungeon, strapped into a straitjacket, hooked up to an electric current. The treatment is proceeding successfully; he can be controlled, has no opinions of his own, and obeys every command. He responds to all necessary stimuli. I wake up from a terrifying nightmare and am in shock, because reality is even worse than the dream. I’ve been listening to the new album by the Slovak band SIK SALVATION for some time now, and I have the nagging feeling that every time I press play, I’m walking through an old, long-abandoned psychiatric hospital.

What is normal and what isn’t? I ask myself over and over, screaming it into the darkness, but no answer comes. The only thing I’m absolutely certain of is that this new release is a success in every way. However, certain requirements are placed on the fans. They must love Nordic death metal, darkness, and cold, and they should be at least a little interested in the philosophical questions of life and death. Lukáš Trón, the band’s main and sole protagonist, has his own signature style, which definitely counts in today’s artificial age. 


The new album features a host of guest artists, and they’ve all done a fantastic job. I like that even though SIK SALVATION is currently more of a one-man project, their work doesn’t feel fragmented. Plus, the new album has a great, crisp, cutting sound, as well as interesting artwork that beautifully complements the music itself. This isn’t a band that’s breaking new ground, being progressive, or one that professional music critics would rave about. No, it’s all been done before. But the new album is a pleasure to listen to, and you’ll find plenty of interesting moments on it. It also has an unmistakably gloomy I wouldn’t hesitate to call it downright doom-like (though that’s not entirely accurate, since the album’s mood also reminds me of Norwegian black metal) atmosphere. My approach to new music hasn’t changed in decades. I always sit down, hit play, and just let the songs wash over me. If there’s a mutual exchange of emotions, I’ll support the band with a review. With “I.R.E.”, I really felt like I was locked in a moldy dungeon. Dirty water and memories of pain ran down the walls. The riffs cut deep into my brain, deep into my subconscious; the drums beat in sync with my heart. You can tell I feel it, I sense it with my whole body that Lukáš Trón has stripped his ideas down to the bone. The melodies are genuine, pure, believable, and utterly authentic. They carry a certain restlessness, the melancholy of abandoned ruins and nightmares. Personally, I can only recommend this new release. If you like to let yourself be carried away on the bloody waves of a cold river of death, don’t hesitate for a moment. Is it reality or a dream? Locked in an old dungeon, bound in a straitjacket, hooked up to an electric current. The treatment is proceeding successfully; I let myself be controlled, I have no opinion of my own, and I obey every command. Dark and cold death metal with a captivatingly bloody atmosphere! You will encounter your own demons!


about SIK SALVATION on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
1. In Ravageous Eclipse 
2. No Salvation For the Weak 
3. Rivers of Hate 
4. Morbid Psychapathy 
5. Incarnaged 
6. Thy Flesh ...Be My Noose 
7. Ultimate Abomination 
8. Disciples 

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý sedmdesátý třetí - Hákové kříže na zdi


Příběh pětistý sedmdesátý třetí - Hákové kříže na zdi

Jdu zrovna přes Mírové náměstí v Mladé Boleslavi. Pod křivák mi proniká chlad a občas se otřepu zimou. Vezmu to kolem soudu, zadem, uhnu před bývalými kasárnami, ve kterých bývali Rusáci. Na Klenici se pohupují kachny. Hergot, já zase zapomněl. Moje milé tetičky mě minule prosily, abych jim přinesl basu Podkováně. Znovu obnovený pivovar patřil prý kdysi dávno někomu z našich příbuzných. Obě dámy ctí tradice. Pokaždé si každá otevře jednu lahev, vypije tak polovinu a potom zazátkuje zbytek špuntem, co se v polovině ohýbá. Přijde mi to pokaždé trošku vtipné, ale tety jsou staré a prožily si toho tolik, že je to na několik životů. Mám je od srdce rád. Jejich úsměvy, koláče, čaj v malých šálcích. Ale hlavně vyprávění. Nějak jsem dospěl do stádia, že chci od nich slyšet všechno. Dokud tu jsou a mohou mi předat své vzpomínky.

Bývá to pro mě ale hodně těžké. Prožily Osvětim, jako dvojčata si zažily hnusné pokusy. Jsou obě spolu s mým strýcem osobami, které by si zasloužily samostatné knihy. Pokaždé, když odcházím, tak mi je do breku. Nedávám na sobě nic vidět, ale pláču dovnitř. Chtěl bych je obejmout, že to všechno přežily, že zůstaly silné, usměvavé, že když jsem s nimi, tak mám pocit bezpečí. Velké ženy, i když malé vzrůstem. Hergot, co to je? Na zdi jejich domu je namalovaný hákový kříž. Červenou barvou nebo krví. Chvíli stojím jako solný sloup a nemůžu tomu uvěřit. Hlavou mi začnou lítat jako divé šílené myšlenky. O tom, že jsou židovského původu se tak nějak ví, koneckonců nejsou v ulici samy. Ale stejně jako jsem nikdy nechápal vtipy o koncentráku, tak nedovedu pochopit ani to, jak někdo může udělat takové zvěrstvo. Otevřu opatrně branku a když jdu kolem staré broskvoně, leknu se podruhé. Za rohem stojí jedna teta, motyčku v ruce. Ve tváři strach a bolest. Kdo tohle může udělat? Nechápu to. Jdu za nimi, obejmu je, omluvím se za to, že jsem nepřinesl pivo a vezmu do rukou hadr a kýbl.

Je to krev, asi prasečí. Z popraskané zdi to jde velmi blbě. V ulici jakoby najednou bylo temno, zlo. Možná k tomu přispěla i mlha, která mi zase začala zalézat do kostí. Když jsem skončil, tak jsem přemýšlel o tom, jestli to byli skinheadi. No, to snad není možný. Ámos je myslím pořád zavřený a zbytek tak nějak buď dospěl a nebo se na to vybodl. Copak o to, nácků je v Čechách pořád hodně, ti asi nevymizí nikdy, ale tak nějak jsem myslel, že když už máme tu demokracii, že se s tímhle ksindlem dávno zatočilo. Jenže očividně ne. Přemlouvám tetičky, aby zavolaly policii, ale nechtějí. Jedna sedí v koutku, vyděšená a smutná. Ten, kdo tuhle ohavnost udělal, jim vrátil spoustu hrozných myšlenek. Víte co, mé milé tety, já teď půjdu a dojdu vám pro pivo. Udělám to a když se vracím, tak na stole voní čerstvý jablečný koláč z čerstvých  jablek. Takových těch malinkých, červivých ze zahrádky, z těch je stejně nejlepší. Přičichnu a pak se konečně všichni začneme usmívat. Celý večer se odehrává v takovém podivně neklidném duchu. Nikdo nemá náladu na příběhy ze starých časů války a tak jdu domů kolem půlnoci spíše zkroušený. 

Nemůžu spát. Jak mohl někdo něco takového udělat? Copak to lidem nestačilo? Já nevím jak vy, ale já když viděl několik dokumentů z Osvětimi, tak se mi jednak chtělo zvracet a jednak mi bylo děsně smutno, že jsou něčeho takového lidé vůbec schopni. A to máme všechno jen zprostředkovaně, ne jako tety, které byly přímo tam. Některé věci, které mi vyprávěly, si nechám navždy pro sebe. Slíbil jsem jim to. Nejhorší na tom je ale to, že to celé nechápu. Jak holokaust, tak i hákové kříže na zdi. Proč by chtěl někdo ublížit kdysi dvou roztomilým děvčátkům a proč teď dvěma elegantním usměvavým dámám, které by mouše neublížily? Myslel jsem si, že tohle už máme jako lidstvo za sebou. Byl jsem ve svých dvaceti samozřejmě pořád hodně naivní. Myslel jsem si, že svět musí fungovat jako v knihách, které jsem tak rád četl. Tak nějak podvědomě přeci musí dobro nakonec zvítězit, ne? Pokud bych si to nemyslel, tak bych tu byl zbytečně. Spím asi dvě hodiny a když druhý den jedeme na chalupu, jsem jak mátoha. Mámě raději nic neřeknu. Musím tomu přijít na kloub sám. Prostě musím. Tetičkám to dlužím.

Problém je, že chodím na brigády, makám na chalupě, studuji v Plzni. A tak aspoň, pokaždé, když jsem v Boleslavi, tak běhávám se psem kolem jejich domu, abych třeba náhodou toho hajzla potkal. Představuji si snad mladého kluka, co ještě nemá rozum. Někoho, na koho stačí zařvat a třeba, snad, mu dojde, že je kretén. Jenže nemůžu nikoho chytit. Další hákový kříž, další hanlivý nápis. Na tetičkách se to podepisuje. Vidím to na nich. Jak křehnou, jak jsou jakoby schoulené do sebe. Mají špatné sny, ve kterých je mučí esesáci. Ve kterých musí pochodovat v zimě bez bot. Ve kterých jsou jim činěny tak nelidské věci, že se je bojím napsat. Hergot lidi, co to s vámi je? Proč? Komu tohle může dělat dobře? Vaří se mi krev v žilách a toužím po tom, toho hajzla chytit a před tím, než ho předám policajtům, ho trošku pocuchat. Jsem až vyplašený ze svého vzteku. Chci brát spravedlnost do svých rukou, i když moc dobře vím, že je to špatný. 

Napadne mě jedna věc. Obejdu sousedy. Promluvím s nimi. Jsou hodně vstřícní. Většinou velmi staří lidé, které to taky štve. Poprosím je, aby dávali pozor. Staříci, ač jsou vetší a slabí, se k tomu postaví jako chlapi. Jasně, nemusíš mít strach. Tetičky jsou zlatý ženský. Postaráme se o ně. Jsem až dojatý. Správní chlapi a ženský. Takhle to má být. Lidé se musí umět postavit zlu. Jasně, někdo by mávl rukou. Nějaký nápisy a co jako? Máme svobodu ne? Ale ono to takhle není. Stejně jako bych chtěl odstranit pozůstatky komoušů, tak mě štve i tohle. Jsme mi to stejně divná země. Nějak neumíme zlo potrestat, označit, říct na rovinu, kdo byl svině. Bohužel, je to vidět všude kolem. Navíc se to přenáší, tahle připosranost, na další a další generace. Možná jsme jen moc mírní nebo lhostejní? Netuším. Vím jen to, že v téhle ulici je zdravé jádro. Dobří lidé. Jak prosté, co? 

Jeden z pánů v letech je vášnivý fotograf. Když se vrátím asi po měsíci a jdu tety zkontrolovat, tak na mě zavolá. Mladíku, mohl byste prosím, asi něco mám. Jen musím fotky vyvolat. Fotí ještě na film a tak jsem napnutý jako struna. Čekám v pokoji, s nezbytným šálkem ručně mleté kávy. Jeho manželka má vlasy sepnuté do drdolu a kolem úst vrásky od smíchu. Rádi pomůžeme, sami jsme byli na nucených pracích v Reichu. Tohle se nesmí opakovat. Pán vyleze z fotokomory a jde pomalu ke mě. Podívá se na mě, je celý bledý a řekne jen - Karel. Ukáže mi obrázek, na kterém je muž tak v jeho věku. Nechápavě se zeptám. To jako fakt? Jenže není pochyb. Je chycen přímo při činu. Navíc se dívá přímo do objektivu. Kdo to je? Jdeme všichni k tetám. Vypadáme jako smuteční průvod. A já netuším proč.

Mám se to dozvědět během chvilky. Obě se musí posadit, zjištění autora hákáčů je také šokuje. Karel? Šeptají do ticha. Chvíli nikdo nic neříká a pak se rozmluví všichni najednou. Tenhle chlap je měl údajně udat gestapu, celou rodinu. Většina skončila v plynu. Nikdo mu nikdy nic nedokázal. Ale udavačem byl. Znáte to, tolik častý český příběh. Škodil za války a po ní pokračoval, akorát u komoušů. O kolika jenom takových jsem já už slyšel a četl? Poprosím o fotku a adresu. Je to jen pár ulic. Tety mají malý domek, se zahrádkou. On bydlí v obrovské vile. Má tam dva vlčáky. Zazvoním. Nějak se nebojím. Nevím, co budu dělat, něco ale musím. Kdybych mu to měl jenom říct, podívat se tomu hajzlovi do očí. Co je? Vyleze chlápek s obličejem ještěra. Představím se a i když mě chvilku posílá kamsi, tak mu ukážu fotku. Zažene psy a pustí mě dovnitř. Nejdřív mu chci dát pěstí. Za všechny. Ale neudělám to. Musím zjistit proč to dělá. Působí vychytrale, ale není moc vzdělaný. Mluví jako lopata a po asi čtvrt hodině zjistím, že je to vlastně jednoduché. On rád ubližuje lidem. Líbí se mu, když někdo trpí. Nasává a žije z bolesti. 

Už toho mám dost. Chytnu ho pod krkem a začnu mu řvát do obličeje. Normálně mu vyhrožuju, že jestli se to bude opakovat, tak si pro něj dojdu. K tetám se nebude přibližovat. Nejdřív vzdoruje, vzteká se, je jako malý dítě, ale potom vyměkne. Netuším, jestli to na mě hrál, asi ano, nemyslím si, že by se lidé jako on dokázali nějak změnit, ale hákové kříže na zdi přestanou. Tetičkám se uleví. Zase začínají být veselé. Fotku si ale pro jistotu schovám. Dáme si každý jednu Podkováň, tentokrát celou a když potom jedu druhý den do Plzně, tak mám dobrý pocit. Snad, snad už se to nebude opakovat. Hřeje mě u srdce, že jsem se postavil na správnou stranu. Navíc mi tety slíbily příště ten vynikající koláč. Třeba budou mít chuť i vyprávět. Nesmíme zapomínat. Jinak nás to semele. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 6. června 2026

Interview - GOUGE - A rotten, stinking chunk of death thrash metal flesh, mangy bones, bleached skulls!


Interview with death thrash metal band from Norway - GOUGE.

Answered Chris (Vocals, Guitars, Bass), thank you!

Recenze/review - GOUGE - Pure Deathfuck (2026):
https://www.deadlystormzine.com/2026/05/recenzereview-gouge-pure-deathfuck-2026.html

Ave GOUGE! I’m listening to your new album “Pure Deathfuck” right now, and I’m thinking this is exactly what the music will sound like when the world ends. I think you’ve really pulled off a masterpiece. How do you feel about the new album? Have you gotten any feedback from fans yet? Have you played the new songs live yet? And how do they go over?

Aye aye from the abysmal Death Abyss! That’s a huge compliment and I feel much gratitude towards that. I’m happy it resonates. This album stands for total freedom. The release of all feelings and thoughts, to play out the end of the world or whatever you personally want to end. It’s been a huge help for me to have an arena in my life where I can play out a version of reality that should never happen – but also one that through history does happen more than one thinks. It’s very early in the process but the few feedback we have got has been positive. We have not played the songs live yet. That will happen at Hellbotn metal fest at Kolbotn in August.


How do new songs actually come about for GOUGE? Are you a traditional band that locks itself in the rehearsal room to write, or do you use the internet so popular these days and send ideas back and forth via email? I’m interested in the creative process itself.

Gouge is a very face-to-face band, the only thing that really goes over digitally are the text ideas. The text come from nowhere when it’s suddenly urgent to express something or when the most crazy idea pops in from nowhere. We typically meet with some riffs each of us and play them out in the rehearsal room, testing different feelings and attitudes. For the Pure Deathfuck album, I tried something new early in the process; I sat down and improvised short riffs and melodies, one riff at a time. No matter what came out, I added another or two more guitars. I put them together in different „songs“ with no structure to get the feeling of how it works together when you mix fast vs slow etc. – I guess mostly inspired by Acts of the Unspeakable. That worked well to not get locked into a typical „verse, chorus, verse“-structure, and it feels more resonant to the lyrical and visual expression which is too dark and insane to be structured.

The lyrics are a whole other story with GOUGE. What are they about on the new album, and where did you draw inspiration for them? On “Pure Deathfuck,” they complement the music beautifully. Which came first, the music or the lyrics?

That is a correct description of the lyrics! Haha. There’s something magical in the artistic expression of the personas on Autopsy’s Shitfun. That is the main inspiration. For once, I tried to consciously use Gouge as a place for total freedom and anger release. But the „twisted“ insane parts are more artistic, to create a mood, a small insight into crazy, sick minds. The music and lyrics come usually separately and then we find while working on it different things that fits better to scream here and there, and also which descriptions fits better to a certain riff – how to highlight or support the music/lyrics both ways.


I have to admit that the cover for “Pure Deathfuck” is excellent it fits the music perfectly! It literally gives you the creeps. How did you choose the cover, and who took the photo?

This is a photo from late 1800‘s after the Batak massacre in Bulgaria. It just resonated with me the first time I saw it. It was true, honest, brutal, horrible, and what resonated the most was the living people left in the situation, having to grapple with the existence of this unbelievable, morbid tragedy. What do you feel in that situation? What are you supposed to do? What kind of thoughts do you create about other people, humanity in general? What do you want to do to those who slaughtered your family? Who do you become? This part of history is not interesting to most people. They don’t really give a fuck about war. But they should. These are not ancient, forgotten acts. They happen constantly. Hundreds of millions of people all over the world are forced to live through unbearable situations. I don’t think we should look away from that.

The sound of the entire recording is great. It’s dark, cold, and sharp all at once. Which studio did you record the album in? Did you, as a band, have a say in the final sound and mastering?

It turned out better than expected. There are so many coincidences that make the sound. We just recorded ourselves at the youth club at the local school. We used my old drum set that we have used since the beginning (I got it in ca. 2006 for maybe 200 euro!). For the vocals, we have a track with the ambience from the hall. The guitars were just recorded on whatever was there. I believe we used 2-3 different mics at the same time to mix for strange guitar sounds. It worked pretty well in the end, but they could have been even more “present” in the sound – in the fast parts the guitar riffs are not really audible. But the big picture sound on the album is punching and screaming, so that’s a good result. We didn’t hear the masters until it was released on Spotify, so it will be interesting to hear the different formats.


The new album was released by the excellent Hells Headbangers Records. Why did you choose this particular label, and how satisfied are you with their work?

We chose them because we have experience with them. They are solid and deliver. They also gave us a good deal that is inspiring us to make more music as well, which is an important motivation.

The band’s history dates back to 2011. How did the idea to form GOUGE come about in the first place? Who were your role models? Please take us back in time and walk us through the band’s history! By the way, you aren’t exactly one of the most prolific bands. Why is that?

I believe Herman and I were sitting next to each other in IT-class in high school listening to music on headsets and just having some ideas about Repulsion-style music. The Repulsion demos were particularly important at that time for us, the mix of youthful punk and horrible seriousness (and serious horribleness). We were very productive at those early years, but got tired of that style and had many other projects and life changes going on. I guess around the time we stopped in 2014, we had Condor, Flight, later I had Black Viper, Black Magic, unreleased disco-project, etc.. Too many projects, and in general a personal style moving away from metal at that time. That was a very healthy break for me. I got back during covid, and it felt like extreme metal suddenly had a new dimension for me.


It’s really obvious how much you enjoy your music. Do you have any goals you’d like to achieve? For some, it’s a famous record label; others might want to play at a big festival.

If we have goals, it’s more as musicians. But Gouge does not have goals like that. The first goal is to express the ideas we have for a new EP or album and go beyond Pure Deathfuck. To find the right next path building on what we have. I am imagining another aftermath-theme, maybe include even more of a desolate black metal vibe underlying the death metal style.

Both members of GOUGE are also active in other bands. You’re experienced musicians, and I’d be curious to know who has the final say in your band? Who decides how a song will sound and look?

It never gets to the point where we need to argue about it (so far! Maybe we stab each other at the next rehearsal). It’s just death metal and as long as it’s close to what we imagine, we can drag and shape the specific ways of expressing it a lot.

What’s it actually like to play death metal in Norway? Do people come to your concerts? Do they support you, buy your CDs? When you organize an event, for example, how many people show up?

We haven’t played live in 10 years, so we have no experience with that. But death metal shows for sure have a crowd in Oslo and around. More internationally, they also support buying merch and albums.

Death metal is a demanding hobby and an even tougher lifestyle. What does it mean to you? What do you enjoy most about it, and how do you see it? How did you actually get into it?

I always enjoyed death metal since I was an early teenager. But these days I don’t live the slaughtering and deathfucking, mostly just making the music. I think death metal as a genre has a specific vibe that I don’t get anywhere else. At the same time, the different death metal styles on different albums are pretty incredible. So much can be done inside a similar style. I think the first albums I listened to were Soulside Journey, Obliteration – Total Fucking Obliteration, Suffocations debut, a few songs by Cannibal Corpse and everything by Autopsy I swallowed whole. It was always more about a certain vibe or mood for me – which means the riffs – It was not about the “death” etc. I had no idea what Suffocation were singing about anyway.

I ask this question to all bands on purpose, so they can get a little publicity for the future. Please tell us, what does GOUGE have planned in the near future? What can we look forward to? If you have something on your mind and would like to share it with fans, labels, or promoters, here’s your chance…

We are playing at Hellbotn at Kolbotn in August as mentioned. That is the only gig we have this year. There might be something in 2027, but not yet planned. We would love to play some gigs if it’s a good offer.

Thank you very much for the interview, and I wish GOUGE lots of album sales and nothing but sold-out venues. May you also find success in your personal lives. I’ll be looking forward to the next death metal apocalypse!

Thank you for a good interview!

Recenze/review - GOUGE - Pure Deathfuck (2026):

https://www.deadlystormzine.com/2026/05/recenzereview-gouge-pure-deathfuck-2026.html

Recenze/review - GOUGE – Beyond Death (2015):






---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - GOUGE - Zkažený, smradlavý kus death thrash metalového masa, prašivé kosti, bělostné lebky!


Rozhovor s death thrash metalovou skupinou z Norska  - GOUGE.

Odpovídal Chris (zpěv, kytara, basa), děkujeme!

Recenze/review - GOUGE - Pure Deathfuck (2026):

Ave GOUGE! Právě poslouchám vaši novinku „Pure Deathfuck“ a říkám si, že takhle nějak bude znít hudba, kterou budou hrát při konci světa. Myslím, že se vám povedl opravdu mistrovský kousek. Jaké jsou tvoje pocity z novinky? Máš už nějaké zpětné vazby od fanoušků? Hráli jste už nové skladby naživo? A jak fungují?

Hej, hej z propastné Smrtonosné propasti! To je obrovský kompliment a jsem za to velmi vděčný. Jsem rád, že to rezonuje. Toto album symbolizuje naprostou svobodu. Uvolnění všech pocitů a myšlenek, možnost zahrát si konec světa nebo cokoli, co si osobně přejete ukončit. Velmi mi pomohlo, že jsem v životě měl prostor pro verzi reality, která by se nikdy neměla stát – ale také takovou, která se v historii děje častěji, než si člověk myslí. Je to na začátku procesu, ale pár ohlasů, které jsme dostali, bylo pozitivních. Písně jsme ještě nehráli naživo. To se stane v srpnu na metalovém festivalu Hellbotn v Kolbotnu.


Jak vlastně vznikají nové skladby pro GOUGE? Jste tradiční kapelou, která se zavře do zkušebny a tam skládá nebo využíváte v dnešní době tolik oblíbený internet a posíláte si nápady emailem? Zajímá mě samotný tvůrčí proces.

Gouge je kapela, která hraje velmi přímočaře, jediné, co se skutečně digitálně projevuje, jsou textové nápady. Texty se objevují odnikud, když je najednou naléhavé něco vyjádřit, nebo když se odnikud objeví ten nejbláznivější nápad. Obvykle se každý z nás setká s několika riffy a hrajeme je ve zkušebně, testujeme různé pocity a postoje. U alba Pure Deathfuck jsem zkusil něco nového hned na začátku procesu; sedl jsem si a improvizoval krátké riffy a melodie, jeden riff po druhém. Ať už vzniklo cokoli, přidal jsem další nebo dvě kytary. Dal jsem je dohromady do různých „písní“ bez struktury, abych získal představu o tom, jak to funguje dohromady, když mixujete rychlé vs. pomalé atd. – myslím, že to bylo většinou inspirováno Acts of the Unspeakable. To fungovalo dobře, abych se neuzavřel do typické struktury „sloka, refrén, sloka“, a působí to více rezonančně s lyrickým a vizuálním výrazem, který je příliš temný a šílený na to, aby byl strukturovaný.

Samostatnou kapitolou jsou u GOUGE texty. O čem pojednávají na novém albu a kde jsi pro ně bral inspiraci? Na „Pure Deathfuck“ krásně doplňují muziku. Co bylo dřív, muzika nebo texty?

To je přesný popis textu! Haha. V uměleckém vyjádření postav na albu Shitfun od Autopsy je něco magického. To je hlavní inspirace. Pro jednou jsem se pokusil vědomě využít Gouge jako místo pro naprostou svobodu a uvolnění hněvu. Ale ty „zvrácené“ šílené části jsou umělečtější, pro vytvoření nálady, malého vhledu do šílených, nemocných myslí. Hudba a text obvykle vznikají odděleně a pak při práci na nich nacházíme různé věci, které se lépe hodí k zakřičení tu a tam, a také které popisy se lépe hodí k určitému riffu – jak hudbu/text zvýraznit nebo podpořit oběma způsoby.


Musím se přiznat, že cover pro „Pure Deathfuck“ je vynikající – sedne perfektně k hudbě! Jde z něj doslova strach. Jak jste obal vybírali a kdo je autorem fotografie?

Tohle je fotka z konce 19. století po masakru v Bataku v Bulharsku. Hned na první pohled ve mně zarezonovala. Byla pravdivá, upřímná, brutální, hrozná a nejvíc ve mně rezonovala existence živých lidí, kteří se museli vyrovnat s existencí této neuvěřitelné a morbidní tragédie. Co v takové situaci cítíte? Co máte dělat? Jaké myšlenky si vytváříte o ostatních lidech, o lidstvu obecně? Co chcete udělat s těmi, kdo povraždili vaši rodinu? Kým se stanete? Tato část historie většinu lidí nezajímá. Válka jim je vlastně úplně jedno. Ale mělo by je to zajímat. Nejsou to žádné starodávné, zapomenuté činy. Dějí se neustále. Stovky milionů lidí na celém světě jsou nuceny prožívat nesnesitelné situace. Myslím, že bychom se od toho neměli odvracet.

Skvělý je zvuk celé nahrávky. Je temný, studený a ostrý zároveň. V jakém studiu jste album nahrávali? Mluvili jste jako kapela do výsledného zvuku, masteringu?

Dopadlo to lépe, než se očekávalo. Je tam tolik náhod, které dělají ten zvuk. Nahráli jsme vše sami v mládežnickém klubu v místní škole. Použili jsme moji starou bicí soupravu, kterou používáme od začátku (sehnal jsem ji asi v roce 2006 za možná 200 eur!). Na vokály máme skladbu s ambientním zvukem z haly. Kytary jsme prostě nahráli na tom, co tam bylo. Myslím, že jsme použili 2-3 různé mikrofony najednou, abychom mixovali podivné kytarové zvuky. Nakonec to fungovalo docela dobře, ale mohly být ve zvuku ještě více „přítomné“ – v rychlých částech nejsou kytarové riffy moc slyšet. Ale celkový zvuk na albu je úderný a křičící, takže to je dobrý výsledek. Mastery jsme slyšeli až po vydání na Spotify, takže bude zajímavé poslechnout si různé formáty.


Nové album vyšlo u vynikajících Hells Headbangers Records. Proč jste si vybrali právě tento label a jak jste s jeho prací spokojeni?

Vybrali jsme si je, protože s nimi máme zkušenosti. Jsou solidní a plní svoje povinnosti. Také nám dali dobrou nabídku, která nás inspiruje k tvorbě další hudby, což je důležitá motivace.

Historie kapely se datuje do roku 2011. Jak vůbec vznikl nápad založit GOUGE? Kdo byl vaším vzorem? Zavzpomínej pro nás prosím a proveď nás historií kapely! Mimochodem, nepatříte zrovna k příliš plodným kapelám. Proč tomu tak je?

Myslím, že jsme s Hermanem seděli vedle sebe na hodině informatiky na střední škole, poslouchali muziku do sluchátek a prostě jsme přemýšleli o hudbě ve stylu Repulsion. Dema Repulsion byla v té době pro nás obzvlášť důležitá, ta směs mladistvého punku a hrozné vážnosti (a vážné hroznosti). V těch raných letech jsme byli velmi produktivní, ale ten styl nás unavil a měli jsme spoustu dalších projektů a životních změn. Myslím, že zhruba v době, kdy jsme v roce 2014 přestali, jsme měli Condor, Flight, později jsem měl Black Viper, Black Magic, nevydaný disco projekt atd. Příliš mnoho projektů a obecně osobní styl, který se v té době odkláněl od metalu. To pro mě byla velmi zdravá přestávka. Vrátil jsem se během covidu a cítil jsem, jako by extrémní metal najednou pro mě dostal nový rozměr.


Na vaší kapele je hrozně vidět, jak vás vaše muzika baví. Máte nějaký cíl, kterého byste chtěli dosáhnout? Pro někoho to je slavné vydavatelství, jiný si chce třeba zahrát na velkém festivalu.

Pokud máme cíle, tak spíše jako hudebníci. Ale Gouge takové cíle nemá. Prvním cílem je vyjádřit nápady, které máme pro nové EP nebo album, a jít nad rámec Pure Deathfuck. Najít tu správnou další cestu, která bude stavět na tom, co už máme. Představuji si další téma po skončení death metalu, možná bychom do něj zahrnuli ještě více zoufalé black metalové atmosféry, která je základem death metalového stylu.

Oba členové GOUGE působí i v jiných kapelách. Jste zkušení muzikanti a mě by zajímalo, kdo má u vás v kapele hlavní slovo? Kdo řekne, jak bude skladba znít a vypadat?

Nikdy se to nedostane do bodu, kdy bychom se o tom museli hádat (zatím! Možná se na příští zkoušce navzájem píchneme). Je to prostě death metal a dokud je to blízké tomu, co si představujeme, můžeme si specifické způsoby jeho vyjádření hodně upravovat.

Jaké to vlastně je, hrát death metal ve Norsku? Chodí u vás lidi na koncerty? Podporují vás, kupují CD? Když třeba uspořádáte nějakou akci, kolik přijde lidí?

Nehráli jsme naživo 10 let, takže s tím nemáme žádné zkušenosti. Ale death metalové koncerty v Oslu a okolí určitě mají davy. V mezinárodním měřítku také podporují nákup merchandise a alb.

Death metal je náročný koníček a ještě těžší životní styl. Co znamená pro tebe? Co tě na něm nejvíc baví a jak jej vnímáš? Jak si se k němu vlastně dostal?

Death metal mě bavil už od raného puberty. Ale dnes už nežiji masakrem a deathfuckingem, hlavně dělám hudbu. Myslím, že death metal jako žánr má specifickou atmosféru, kterou nikde jinde nenajdu. Zároveň jsou různé death metalové styly na různých albech docela neuvěřitelné. V rámci podobného stylu se toho dá dělat tolik. Myslím, že první alba, která jsem poslouchal, byla Soulside Journey, Obliteration – Total Fucking Obliteration, debutové album Suffocation, pár písní od Cannibal Corpse a všechno od Autopsy, ty jsem spolkl celé. Vždycky mi šlo spíš o určitou atmosféru nebo náladu – což znamená riffy – nešlo o „smrt“ atd. Stejně jsem neměl tušení, o čem Suffocation zpívají.

Tuhle otázku dávám záměrně všem kapelám, aby si udělali trošku propagaci do budoucna. Prozraď nám prosím, co chystají GOUGE v nejbližší době? Na co se můžeme těšit? Pokud máš něco na srdci a chtěl bys to vzkázat fanouškům, labelům, promotérům, tak zde je prostor…

Jak už bylo zmíněno, hrajeme v srpnu v Hellbotnu v Kolbotnu. To je jediný koncert, který letos máme. Možná bude něco v roce 2027, ale zatím to neplánujeme. Rádi bychom odehráli nějaké koncerty, pokud by to byla dobrá nabídka.

Děkuji moc za rozhovor a přeji GOUGE spoustu prodaných nosičů a samé vyprodané sály. Ať se vám daří i v osobním životě. Budu se těšit na další death metalovou apokalypsu!

Děkuji za dobrý rozhovor!

Recenze/review - GOUGE - Pure Deathfuck (2026):

https://www.deadlystormzine.com/2026/05/recenzereview-gouge-pure-deathfuck-2026.html

Recenze/review - GOUGE – Beyond Death (2015):






---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. června 2026

Recenze/review - MANSVARA - Sable Odes to Nihility (2026)


MANSVARA - Sable Odes to Nihility
CD 2026, Godz ov War Productions

for english please scroll down

Další postava klečící na cestě. Obličej v dlaních, v očích bolest a utrpení. Tělo rozdrásané do krve. Připomíná to křížovou cestu. Lidstvo se za dobu své existence příliš nezměnilo. Zlo má mnoho podob a ďábel neustále mění svoji tvář. Ztrácíme se mezi tím, co je dobré a co zlé. Umíráme a rodíme se. Vše je uzavřené v kruhu, ze kterého není úniku. Jsem pokaždé rád, když potkám na svých toulkách podzemím kapelu, která řeže do živého, která mě umí strhnout do hlubiny. MANSVARA přicházejí z polského podsvětí a hrají temně krvavý black death metal.

Jsem starý pes, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád a vždycky se mi na metalové hudbě líbila hlavně atmosféra. Chodíval jsem na jeden starý hřbitov a představoval si u náhrobků, jaký měli mrtví život a smrt. Kýval jsem se do rytmu nového alba, užíval jsem si jednotlivé motivy, křičel jsem do tmy. Kapela do mě postupně zasekla svůj dráp a už mě nepustila. 


Pokud bychom potom měli tvorbu této smečky (letošní novinka je debutem) k někomu přirovnat, určitě bych zmínil jména jako MGLA, UADA, KRIEGSMACHINE, GAEREA, PLAGA. Kapela samozřejmě čerpá i ze staré norské a švédské školy a navíc přidává spoustu svých nápadů, invence a zajímavých momentů. Jako celek je album ocelí, která je ukována z toho nejkvalitnějšího železa. Ať už se podíváte na novinku z jakékoliv stránky, vše je v absolutním pořádku. Chladný a nekonečně temný zvuk, zajímavý motiv na obalu, který vás donutí k zamyšlení. Všechno sedí krásně morbidně na svých místech. Hlavní je ale muzika samotná a ta vás doslova omotá pevnými, mrazivými pavučinami. Budete klečet na cestě života, s obličejem v dlaních a vaše tělo bude rozdrásáno do krve. MANSVARA sází na silné melodie, na skladby jako takové. Nebojí se hledat nové cesty, objevovat další a další temná zákoutí a myslím si, že se jim to daří na výbornou. Nové album "Sable Odes to Nihility" není rozhodně na jeden poslech, vyžaduje čas, klid. Má to jednu obrovskou výhodu, při každém společném setkání objevuji nové momenty, nápady a neskutečně si to užívám. Jakoby mě někdo řezal ve staré kobce, zavřeného a spoutaného, každým riffem přímo do masa. Novinka se mi zadřela do podvědomí, koluje mi v žilách a stala se i mojí součástí. Kapela mě přikovala na zeď, upálila mě na hranici. A udělala to velmi elegantně a zkušeně. Melodie plynou samozřejmě, jako zpěněná, krvavá voda v řece smrti. Za mě osobně nemůžu jinak, než album doporučit všem tmářům. Jsem prokletý! Temný, řezající, chladný black death metal, který vás strhne do hlubiny! Album, které se vám zadře do podvědomí! 

Asphyx says:

Another figure kneeling on the path. Face in his hands, pain and suffering in his eyes. His body torn to shreds. It resembles the Stations of the Cross. Humanity hasn’t changed much over the course of its existence. Evil takes many forms, and the devil is constantly changing his face. We lose ourselves between what is good and what is evil. We die and we are born. Everything is enclosed in a circle from which there is no escape. I’m always glad when, on my wanderings through the underworld, I encounter a band that cuts to the quick, that can drag me into the depths. MANSVARA hail from the Polish underworld and play dark, bloody black death metal.

I’m an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for several decades now, and what I’ve always loved most about metal music is the atmosphere. I used to visit an old cemetery and stand by the gravestones, imagining what kind of lives and deaths the dead had led. I swayed to the rhythm of the new album, savoring each motif, screaming into the darkness. The band gradually sank its claws into me and never let go. 


If we were to compare this band’s work (this year’s release is their debut) to anyone else, I would definitely mention names like MGLA, UADA, KRIEGSMACHINE, GAEREA, and PLAGA. The band naturally draws from the old Norwegian and Swedish schools, while also adding plenty of their own ideas, creativity, and interesting moments. As a whole, the album is steel forged from the finest iron. No matter how you look at this new release, everything is absolutely perfect. A cold and infinitely dark sound, an intriguing cover design that makes you think. Everything fits beautifully and morbidly into place. But the main thing is the music itself, and it will literally wrap you in solid, icy cobwebs. You’ll be kneeling on the path of life, face in your hands, and your body will be torn to shreds. MANSVARA relies on strong melodies, on the songs themselves. They aren’t afraid to seek new paths, to discover more and more dark corners, and I think they’re doing an excellent job of it. The new album "Sable Odes to Nihility" is definitely not the kind of thing you can just listen to once; it requires time and peace of mind. It has one huge advantage: every time I listen to it, I discover new moments and ideas, and I enjoy it immensely. It’s as if someone were cutting into my flesh with every riff, right in an old dungeon, where I’m locked up and chained. This new release has lodged itself in my subconscious; it courses through my veins and has become a part of me. The band has nailed me to the wall, burned me at the stake. And they did it with great elegance and skill. The melodies flow naturally, like foamy, blood-stained water in the river of death. Personally, I can’t help but recommend this album to all you dark souls. I am cursed! Dark, cutting, cold black death metal that will drag you into the depths! An album that will burrow into your subconscious!


Tracklist:
1. Deathsentence
2. Dissonant Elegance 
3. Lingering Void's Echo 
4. Obsidianize 
5. Grief Doctrine 
6. Consigned Doom 
7. Ephemeral Winds 
8. Sable Ode to Nihility 

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine