DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 20. července 2026

Recenze/review - CABINET - Deracinated into Soiled Reliquaries (2026)


CABINET - Deracinated into Soiled Reliquaries
CD 2026, Bloody Mountain Records

for english please scroll down

Začalo to nenápadně, plíživě. Nejdřív jsem se musel občas zastavit a sednout si. Motala se mi hlava a ve vnitřnostech jsem cítil podivný tlak. Bolely mě kosti, pálily oči a svět byl najednou velmi temné místo k životu. Kráčel jsem dál a v děsivých snech kolem mě ležela vybělená těla mrtvol. Maso odpadávalo od kostí, aby se ve mě nakonec usadila sněť. Prokletý, říkali o mě ti, kteří mě potkali. Potácel jsem se mezi naším a oním světem, abych se nakonec nechal kalifornskými CABINET převést na druhou stranu, do země nekonečných stínů.

Jejich čtvrté dlouhohrající album je totiž po okraj narvané surovým, mokvajícím a neskutečně bolestivým death a black metalem. Pánové jdou za hranu, řežou jen ostrou stranou nože, dostanou se vám do hlavy i do podvědomí. Staré rány, o kterých jste si mysleli, že jsou již vyléčeny, vás začnou znovu bolet a zanítí se. U téhle nahrávky začnete hnít zaživa!


Jsou to hlavně do krvavé mlhy zabarvené nálady, které mě pokaždé k přehrávači doslova přikovou. Spoutají mě pavučinami disharmonických melodií, zadřou se mi pod kůži jako ostré žiletky rifů, vystřelí mi mozek z hlavy jako dunivost bicích. Nové album rozhodně není záležitostí pro slabé povahy, vyžaduje čas, plné soustředění, naprostou tmu a chlad. Teprve potom vyniknou na povrch jednotlivé nuance. Budete se zalykat svojí vlastní krví. Několikrát budete převezeni přes řeku Styx a zůstane ve vás pachuť hniloby a rozkládajícího se masa. Přesně takhle vnímám novinku "Deracinated into Soiled Reliquaries" já, starý pes. CABINET na to jdou ostře, divoce, nespoutaně, nekompromisně, ale nezapomínají ani na mrtvolně chladnou atmosféru. Pokud se vám líbí kapely jako PORTAL, IMPETUOUS RITUAL, TEITANBLOOD, ARCHGOAT, BLASPHEMY, WRATHPRAYER, DIOCLETIAN, WITCHRIST, IGNIVOMOUS, MITOCHONDRION, ABYSSAL a další tmáři, potom jste zde správně. Kalifornští maniaci jsou zajímaví, jiní, odlišní, mají svůj vlastní rukopis. Líbí se mi, jakým způsobem jsou skladby napsány, jaký mají zvuk, jak na mě působí. Rád se k albu vracím a užívám si neklid, tajemno, záhadnost, které se prolínají celou nahrávkou jako jedovatý břečťan. Někdy se dostane novinka i do mých snů, rozdrásá mě do krve. Stávám pak u stoky tekoucí ven z našeho města a sleduji nafouklá těla rozkládajících se mrtvol. Hudba je mi kulisou, šíleným a maniakálním soundtrackem, jakýmsi mementem a také morbidním zážitkem. Nemohu jinak, než vám desku doporučit. Začalo to nenápadně, plíživě. Nejdřív jsem se musel občas zastavit a sednout si. Motala se mi hlava a ve vnitřnostech jsem cítil podivný tlak. Bolely mě kosti, pálily oči a svět byl najednou velmi temné místo k životu. Kráčel jsem dál a v děsivých snech kolem mě ležela vybělená těla mrtvol. Maso odpadávalo od kostí, aby se ve mě nakonec usadila sněť. Prokletý, zahnívající zápach black death metalového rozkladu! Album, které vás upálí zaživa! 


Asphyx says:

It started inconspicuously, creeping up on me. At first, I had to stop and sit down every now and then. My head was spinning, and I felt a strange pressure inside my gut. My bones ached, my eyes burned, and the world suddenly became a very dark place to live. I kept walking, and in terrifying dreams, bleached corpses lay all around me. Flesh fell away from the bones, until finally gangrene took hold of me. “Cursed,” said those who encountered me. I staggered between this world and the next, only to eventually let the California band CABINET carry me over to the other side, to the land of endless shadows.

Their fourth full-length album is, in fact, packed to the brim with raw, oozing, and incredibly painful death and black metal. These guys go over the edge, cutting only with the sharp edge of the knife; they’ll get into your head and your subconscious. Old wounds you thought were already healed will start to hurt again and become inflamed. With this record, you’ll start to rot alive!


It’s mainly the moods tinged with a bloody fog that literally glue me to the player every time. They ensnare me with webs of disharmonious melodies, cut into my skin like sharp razor-blade riffs, and blast my brain out of my head like the thunderous drumming. The new album is definitely not for the faint of heart; it demands time, full concentration, complete darkness, and cold. Only then do the individual nuances come to the surface. You’ll choke on your own blood. You’ll be ferried across the River Styx several times, and you’ll be left with the aftertaste of rot and decaying flesh. That’s exactly how I, an old hand, perceive the new album “Deracinated into Soiled Reliquaries”. CABINET approaches it sharply, wildly, unrestrainedly, and uncompromisingly, yet they don’t forget the deathly cold atmosphere. If you like bands like PORTAL, IMPETUOUS RITUAL, TEITANBLOOD, ARCHGOAT, BLASPHEMY, WRATHPRAYER, DIOCLETIAN, WITCHRIST, IGNIVOMOUS, MITOCHONDRION, ABYSSAL, and other dark forces, then you’ve come to the right place. These California maniacs are interesting, unique, and different they have their own distinct style. I like the way the songs are written, their sound, and the effect they have on me. I love coming back to this album and savoring the restlessness, mystery, and enigma that weave their way through the entire recording like poisonous ivy. Sometimes the new album even finds its way into my dreams, tearing me to shreds. I then stand by the sewer flowing out of our city and watch the bloated bodies of decomposing corpses. The music serves as a backdrop a crazy, maniacal soundtrack, a sort of memento, and also a morbid experience. I can’t help but recommend this album to you. It started inconspicuously, creeping up on me. At first, I had to stop and sit down every now and then. My head was spinning, and I felt a strange pressure in my gut. My bones ached, my eyes burned, and the world suddenly became a very dark place to live. I kept walking, and in terrifying dreams, bleached corpses lay all around me. Flesh was falling off the bones, until finally, gangrene took hold of me. The cursed, rotting stench of black death metal decay! An album that will burn you alive!


tracklist:
01. Deracinated Into Soiled Reliquaries 
02. Boiled In The Bain-Marie 
03. Equipoised Bodily Parts (On The Concrete Floor) 
04. Precipitating Pneumonoconiosis In The Cremation Cellar 
05. Dilapidated Subterranean Autochthonous Septicity Of Obfuscation 
06. Valetudinarian Pule / Intimate Insanitation Display (Anhedonia Pt. II) 
07. Apertured Vault Of Decomposed Medical Appliances 
08. Anachronistic Ephemeral Residue On The Escalier 
09. Sparging Until Eruption (Bloated And Burst) 
10. Perpetual Corridors Of Pungent Choledocholithiasic Smudge

Report, photos, video - HUSMAN FEST 9 - STORTREGN, DOOMAS, SLOOW, NEUROTIC MACHINERY, NAHUM, KLAN - Tachov - 18. 7. 2026

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

https://www.rajce.idnes.cz/jakubasphyx/album/husman-fest-9-stortregn-doomas-sloow-neurotic-machinery-nahum-kl

promoter: https://www.facebook.com/HusmanFest/

Prostředí tachovského kláštera mě loni doslova uhranulo. A vlastně i celý festival. Lidé, kapely, tohle všechno vytvořilo doslova magickou a podmanivou atmosféru. Chtěl jsem si vše znovu zopakovat. Netrpělivě jsem čekal, jaké smečky nám pořadatelé letos pozvou a když se objevila první jména, byl jsem spokojený. Těšil jsem se na to, až mi zase budou do kostí pronikat ostré melodie, až ucítím tlak, sílu, energii, které se nám kapely snaží předat. Jsou to ale i setkání, poznávání nových lidí. Tak jak je, jak se daří? S mnohými se známe, jsme jak staří nomádi, co cestují za hudbou mnohdy spoustu kilometrů. Myslím si, že jsou tyto zážitky nepřenosné, třeba v práci moje pohnutky a nadšení nechápe vlastně nikdo. 



Už jiný nebudu. Vždycky jsem poslouchal muziku hlavně srdcem. Kapely mě musely přesvědčit, strhnout na svoji stranu. Přemýšlím o všem a vyvstane malý problém. Kolega, co nás vezl minulý rok, letos nemůže. Snažím se sehnat někoho jiného, protože sám moc nevidím a v noci už neřídím. Nakonec souhlasí Michal, můj věrný a dlouholetý druh a soukmenovec. Jsme jedné krve a tak když mě vyzvedne v Plzni, směju se už dopředu. A rohlík na tváři mi vydrží vlastně až do konce. Cestou probereme život a je nám tak nějak dobře na duši, což je v dnešní podivné, chaotické a povrchní době, vzácné. Jsme staří psi, kteří ale stále umí ještě kousnout. Důkazem budiž naše nesporná elegance a noblesa, se kterou vstupujeme do areálu. Opět se zasním a přemýšlím o tom, jestli bych zvládl být knězem. Pokud bych mohl mít ženský, pít pivo a poslouchat metal, tak klidně. 



Celé odpoledne i večer jsou o setkávání. Vyrazil jsem poprvé po zlomenině nohy bez hůlek a chodím trošku jako Travolta v Horečce sobotní noci. Vlastně ano, vše je hodně podobné, jako v tomhle legendárním filmu, jen nám nehrají Bee Gees, ale skvadra kapel, které mají ostře nabroušené riffy, dunivé bicí a jejich hudba je temná a divoká, jako duše prokletých. Pokecáme, popijeme a vidím také nějaká vystoupení. Vybíral jsem si, jak je mým dobrým zvykem. A letos jsem si to neskutečně užil. Pojďme se některým kapelám podívat na zoubek. Mnohé jej vytrhly i s kořenem. A zůstala po nich hluboká krvavá stopa.

KLAN - na začátek jsem si dal v podstatě dokonalou definici old school death metalu. KLAN znám již dlouho a vystoupení jsem si neskutečně užil. Bylo to velmi dobře zahrané, divoké, surové a řezalo to tou správnou stranou nože. Kýval jsem se spokojeně do rytmu, jako starý hrobník, který pohřbívá stále poctivě do studené země. Skvělé to bylo, jen už by to chtělo novou desku!



SLOOW - rakouské doom death metalisty vidím podruhé v životě. A opět se jednalo o velmi povedený obřad k vyvolávání temných sil. O rituál, který mě přenesl do země nekonečných stínů, pohřbil mě zaživa a rozdrásal do krve moji tvář i duši. Užíval jsem si pochmurné, záhrobní melodie, toulal se spolu s kapelou nekonečnou tmou, abych nakonec poklekl a vysekl jim poklonu. Syrový, mrtvolně záhrobní zážitek a koncert, který se mi dostal do hlavy i do podvědomí! This is the second time in my life I’ve seen these Austrian doom death metalists. And once again, it was a very successful ceremony for summoning dark forces a ritual that transported me to a land of endless shadows, buried me alive, and tore my face and soul to shreds. I reveled in the gloomy, otherworldly melodies, wandering through endless darkness alongside the band, only to finally kneel and pay them homage. A raw, deathly otherworldly experience and a concert that seeped into both my mind and my subconscious!

 



NAHUM - vždycky jsem měl rád mix smrti a thrash metalu. NAHUM navíc oba tyto styly umí kombinovat ve velmi dobrém poměru. Bylo to ostré, divoké, neskutečně nadupané vystoupení. Z pódia k nám proudilo velké množství temné energie, nahrubo nasekaného zla a já měl velmi často pocit, že mě kapela přikovala na zeď a spoutala pevnými řetězy svých melodií. Byl to přímý útok na solar plexus! A nutno dodat, že velmi povedený!



NEUROTIC MACHINERY - já vím, pokaždé píšu, že mám k tvorbě této kapely zvláštní vztah. Platí to ale stále a myslím si, že je to moc dobře. Hudba by měla vyvolávat hlavně emoce a ty, které nám pánové v sobotu přinesli, byly velmi roztodivné. Někdy mi kolovaly v žilách, sem tam mě míjely, ale hlavně, nikdy mě nenechaly v klidu. Každopádně, tihle melodičtí, progresivní death metalisté jsou ve skvělé formě. Hledají nové cesty a oblasti a velmi často se mi stává, že jdu spolu s nimi. Velmi povedené! 



STORTREGN - Švýcary mám celou dobu zafixované jako kapelu, která je progresivní takový tím velmi zajímavým způsobem. V jejich tvorbě naleznete jak melodický death metal, tak black i technické přísady. Jejich hudba chce klid, plné soustředění a pokud se naladíte na stejnou vlnu, je o skvělý zážitek postaráno. A to se mi právě stalo v sobotu. Užíval jsem si jednotlivé melodie, zarývaly se mi pod kůži, stávaly se i mojí součástí. Stál jsem ve stínu, kýval se spokojeně do rytmu a nechával hudbu, aby na mě působila. Došlo ke vzájemnému přenosu černých, krvavých emocí a odcházel  jsem rozerván a spokojen. Za mě osobně, vynikající! I’ve always thought of the Swiss as a band that’s progressive in a very interesting way. In their music, you’ll find melodic death metal as well as black metal and technical elements. Their music demands calm and full concentration, and if you get on the same wavelength, you’re in for a great experience. And that’s exactly what happened to me on Saturday. I savored each melody; they got under my skin and became a part of me. I stood in the shade, swaying contentedly to the beat and letting the music wash over me. There was a mutual exchange of dark, bloody emotions, and I left torn apart yet satisfied. For me personally, it was outstanding!



DOOMAS - najednou jsem nebyl v tachovském klášteře, ale přešel jsem skrz portál do smradlavých bažin říše H. P. Lovercrafta.  Svět byl zahalen do krvavé mlhy a mraky se skoro dotýkaly země. Kolem nohou se nám jako jedovatí hadi plazily syrové a chladné doom death metalové melodie. Hudba slovenských tmářů mě bolela, rozlézala se mi celým tělem, všemi póry. Měl jsem pocit, že ve mě zase mokvají staré rány a zlomeniny. Tohle nebyl koncert, ale obřad, ceremonie a obětmi, které dobrovolně sklonily hlavu, jsme byli my, fanoušci. DOOMAS připomínali příšeru z dávných časů, která toužila po čerstvé krvi. Nemám dalších slov, bylo to úžasné ve všech ohledech!






Organizace byla v pořádku, pivo Chodovar také, jídlo mi chutnalo, obsluha byla velmi milá. Za povedený považuji zvuk a co se týká návštěvnosti, tak přiznávám, že jsem čekal trošku větší. Pravdou je, že ale probíhalo ve stejný den několik dalších festivalů. 

Musím se po všech vjemech, kterými pro mě jednotlivá vystoupení byla, trošku vydýchat. Dávám si ještě jedno závěrečné pivo a jako po každém dobrém zážitku se usmívám pod vousy. Jsem spokojený, jsem hrozně rád, že jsem vyrazil, že jsem vystoupil zase jednou ze stereotypu. Tady v Tachově mi bylo moc dobře. A nebylo to jen kvůli muzice, ale hlavně díky lidem kolem mě. Kamarádům, známým nebo třeba jen kolemjdoucím. HUSMAN FEST je malý festival, ale o to příjemnější, osobnější, upřímnější a autentičtější. Mám ve svých genech po více než 35 letech metalu zakódováno v DNA, že takhle to mám nejraději. Nezbývá než vyseknout pořadatelům poklonu, vyslovit slova díků a šířit jejich slávu mezi pocestnými. 

Když jedeme domů, hodnotíme kapely, smějeme se a mě se nějak nechce spát. Podobné zážitky si vždycky zakonzervuji a až bude jednou ouvej, tak je vytáhnu jako takovej ohříváček. Vážení a milí čtenáři, kamarádi, fanoušci, závěrem bych vám chtěl moc poděkovat za setkání, obejmutí, za pokec, za to že jste, bez vás by to nešlo! A opravdu moc děkuji, že jste dočetli až do konce. Moc si toho vážím. Tak za rok na značkách, pořádně to zase rozjedeme, jo? 


about HUSMAN FEST on DEADLY STORM ZINE:


about bands on DEADLY STORM ZINE:

STORTREGN


DOOMAS






NAHUM 




SLOOW



Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

https://www.rajce.idnes.cz/jakubasphyx/album/husman-fest-9-stortregn-doomas-sloow-neurotic-machinery-nahum-kl

---------------------------------------------------------------------------------------------------

neděle 19. července 2026

Recenze/review - GRIM LEGION - Harbingers of Death (2026)


GRIM LEGION - Harbingers of Death
CD 2026, Horror Pain Gore Death Productions

for english please scroll down

Desítky mrtvol, kdysi mučených, zubožených. Zpuchřelé maso odpadávající od plesnivých kostí. Bez rakví, bez soucitu. Řezání nožem, natahování až k prasknutí, znásilňování, další odkrytý hromadný hrob. Ne, tohle není pozůstatek svaté inkvizice, tady se jedná o poměrně čerstvou záležitost. Ve jménu víry, jdi a zabíjej. Je to stále stejné, pořád dokola, historie se opakuje s děsivou pravidelností. Stojím nad okrajem hluboké jámy, poslouchám nové album maniaků GRIM LEGION a kývám se spokojeně do rytmu. Jako šílené svědectví se kolem mě vznáší nářek nemrtvých.

Pokud se pohybujete v podzemí tak dlouho jako já, tak asi víte, že tahle smečka vydala v devadesátých letech tři demonahrávky, které se navždy zapsaly černou krví do death metalových archívů. Pánové rozhodně netrpí nadprodukcí, ale pokaždé, když vydají nové album, tak si můžete být jisti, že se jedná o surové, temné a chladné ozvěny z toho nejhlubšího podsvětí. Věrni starým, ověřeným postupům, stále s touhou zabíjet hudbou, jsou GRIM LEGION zde, aby vás seznámili s vašimi vlastními démony. 


Ostře řezané riffy, zabijácké bicí, melodie, u kterých praskají kosti tlakem, řev bestie. Pořád ze skladeb cítím takovou tu starodávnou, poctivou, uvěřitelnou, ryzí, opravdovou a naprosto autentickou patinu. Pokud najdete kostel ve vašem nejbližším okolí a sestoupíte v jeho sklepě hluboko pod zem, tak zjistíte, že snad neexistuje jediný, který nemá katakomby plné padlých kněží. Připadám si, jako bych byl součástí nějakého starého hororu z osmdesátých let minulého století. VHS šumí v přehrávači a sériový vrah, toulající se kdysi vaším městem, najednou při poslechu "Harbingers of Death" vyleze z obrazovky a jde vám po krku. Za zvuku téhle nahrávky vám prokousne tepnu a vyvrhne vnitřnosti z těla. Pro pochopení tohoto alba musíte přejít na druhou stranu, do země nekonečných stínů, bolesti a utrpení. Smečka je složena ze samých zkušených maniaků (pánové působili a působí také v kapelách jako Evoken, Condition Critical, Fatal Array, Godzero a Nucleus), kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Útočí na samou podstatu stylu a přidávají kousky ostrého, nahrubo nasekaného thrashe i mrtvolný chladný doom metalový odér. GRIM LEGION vždycky měli a stále mají svůj vlastní rukopis, výraz, podle kterého je ihned poznáte. I letos nám předkládají dokonalou esenci záhrobních motivů. Opravdu si připadám, jako bych stál na okraji hromadného, čerstvě odkrytého hrobu a přemýšlel, jakým způsobem jednotlivé mrtvoly zemřely. Užívám si prašivý zvuk, s chutí se dívám i na stylový, perfektní motiv na obalu. Zavírám se do plesnivých kobek, rozmlouvám s nemrtvými. Je to vynikají album, které se vám dostane do krve i do podvědomí. Můžete jím klidně zaplatit převozníkovi přes řeku Styx. Desítky mrtvol, kdysi mučených, zubožených. Zpuchřelé maso odpadávající od plesnivých kostí. Bez rakví, bez soucitu. Řezání nožem, natahování až k prasknutí, znásilňování, další odkrytý hromadný hrob. Dokonalá esence starého, prašivého, temného a krvavě surového death metalu! Exhumace prokletých! 

Asphyx says:

Dozens of corpses, once tortured and tormented. Rotten flesh falling away from moldy bones. No coffins, no compassion. Slashed with knives, stretched until they burst, raped yet another mass grave uncovered. No, this isn’t a remnant of the Holy Inquisition; this is a relatively recent occurrence. In the name of faith, go and kill. It’s always the same, over and over again; history repeats itself with terrifying regularity. I stand at the edge of a deep pit, listening to the new album by the maniacs GRIM LEGION and nodding contentedly to the beat. The wails of the undead hover around me like a mad testimony.

If you’ve been in the underground scene as long as I have, you probably know that this pack released three demo recordings in the ’90s that were forever etched in black blood into the annals of death metal. These guys certainly don’t suffer from overproduction, but every time they release a new album, you can be sure it’s a raw, dark, and cold echo from the deepest underworld. True to their old, tried-and-true methods, and still driven by a desire to kill with music, GRIM LEGION are here to introduce you to your own demons. 


Sharply cut riffs, killer drums, melodies that make your bones crack under the pressure, the roar of a beast. I still sense that ancient, honest, believable, pure, genuine, and utterly authentic patina in these songs. If you find a church in your immediate vicinity and descend into its basement deep underground, you’ll discover that there’s probably not a single one that doesn’t have catacombs full of fallen priests. I feel like I’m part of some old horror movie from the 1980s. The VHS tape crackles in the player, and the serial killer who once roamed your city suddenly climbs out of the screen while you’re listening to “Harbingers of Death” and comes for your throat. To the sound of this recording, he’ll bite through your artery and rip your entrails from your body. To understand this album, you must cross over to the other side, into a land of endless shadows, pain, and suffering. The band consists entirely of seasoned maniacs (the guys have played and continue to play in bands such as Evoken, Condition Critical, Fatal Array, Godzero, and Nucleus), who know exactly what and how they want to play. They attack the very essence of the genre, adding bits of sharp, roughly chopped thrash and a cadaverous, cold doom metal vibe. GRIM LEGION has always had and still has its own unique style and sound, one that makes them instantly recognizable. This year, too, they present us with the perfect essence of otherworldly themes. I truly feel as if I’m standing at the edge of a mass grave that’s just been unearthed, wondering how each of the corpses met their end. I’m enjoying the gritty sound, and I’m also relishing the stylish, flawless cover art. I’m shutting myself away in moldy dungeons, conversing with the undead. It’s an outstanding album that will seep into your blood and your subconscious. You could easily use it to pay the ferryman across the River Styx. Dozens of corpses, once tortured and tormented. Rotten flesh falling away from moldy bones. No coffins, no compassion. Slashing with a knife, stretching until they burst, rape, yet another uncovered mass grave. The perfect essence of old, filthy, dark, and brutally raw death metal! The exhumation of the damned!


tracklist:
01. Mutilation Scream 
02. Found Dead 
03. Planet Of The Dead 
04. Seraphic Decay 
05. Sentenced To Oblivion 
06. Descend Into Hell 
07. Harbingers Of Death 
08. Undead And Buried 
09. Slaughter Of Kings 
10. Suicide Salvation



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý sedmdesátý devátý - Chovej se jako student!


Příběh pětistý sedmdesátý devátý - Chovej se jako student!

Seděl jsem v koutě, docela se nudil a srkal pivo, které mi moc nechutnalo. V Plzni ještě nestála příšernost zvaná Plaza. Místo ní tu byl park a v něm se odehrával studentský majáles. Jak jsem byl mimo, tak jsem se nezúčastnil žádných příprav, neměl jsem nijakou funkci a chvílemi jsem měl pocit, že se na mě všichni dívají tak trošku úkosem. Nevzali mě zkrátka do party a mohl jsem si za to jenom já sám. Oba kruhy, do kterých jsem na strojárně chodil, byly dle mého plné divných postaviček. Mě nevadili šprti, bylo mi jedno, jak se kdo obléká, ale štvalo mě chování. Všichni, až na pár výjimek, které se nedostaly ani do druháku, na mě působili jako lidé, kteří si o sobě hrozně moc myslí a nejsou příliš empatičtí, vstřícní. Mám s touhle odrůdou technických typů dlouholeté zkušenosti, ale tady jsem víceméně rád, že sedím v koutě a nikdo si mě moc nevšímá. 

Nedá mi to a i když mě drby nezajímají, nelze je přeslechnout. Chovají se namachrovaně, což by šlo pochopit, kdyby lákali samičky, jenže oni se navzájem snaží dokázat jeden druhému, kdo je lepší. Ach ty ega, je to úsměvné. Kluci, co chodí, jako kdyby měli pod paží melouny, prsí se, stoupají si na špičky. Připomínají mi malé vzteklé psy, kteří jen ňafají a snaží se kousnout. Když na ně zakřičíte, tak stáhnou ocas mezi nohy a zalezou do kouta. Už jsme měli s některými pár výstupů. To když měli trapné hlášky na mé vlasy, na džínovou bundu, na křiváka nebo nedej bože na to, když jsem je potkal na koleji s mojí krásnou blondýnkou po boku. Býval jsem vždycky zpočátku vstřícný, milý a snažil jsem se, ale když mě někdo naštval, byl neomalený nebo prostě debil, tak jsem se s ním moc nemazal. Měl jsem nějaké známé, ale kamarádů moc ne. Nějak všichni odešli do svých rodných měst a nechali nás tu, abychom v Plzni zůstali a bojovali. 

Jestliže jsem měl někdy v pubertě neodbytnou touhu se družit skoro s každým, tak mě to přešlo. Že bych přestal být tolerantní nebo se dívám víc do sebe než na ostatní? Hledal jsem chyby u sebe, ale pokaždé jen do té doby, co jsem se s nějakým kolegou studentem setkal. Oni byli (a to prosím bez výjimky) na první pohled slušní. Ani moc nemluvili sprostě, ale když jste je poslouchali delší dobu, tak mi přišli  někteří trapní, nejistí, ale mnozí opravdu zlí. Špatní, zkažení zevnitř. Víc jsem si rozuměl s klukama na dílně, na brigádách, ti byli vyučení, někdy ani to ne, ale aspoň se tak neprožívali. Byli rovnější, což je mému srdci bližší. Nesnáším takovou tu nadřazenost, která často pramení z falše a nejistoty. Přemýšlím o tom a dojde mi, že vlastně jediné, které se se mnou baví, tak jsou holky. Ono tedy, dámy na strojárně, to je téma na diplomovou práci, ale s nimi se dalo aspoň trošku normálně pokecat. Budeme tancovat? Zeptá se mě jedna vysoká skoro jako já. Odpovím, že nevím, záleží, co budou hrát. Bere to jako příslib.

Myslím si, že radost a takové to studentské veselí musí vyjít ze srdce, být přirozené. Rád se vždy zúčastním turbo beer cupu, kdy se pije závodně v různých hospodách po Plzni, ale poslouchat plamenné projevy nagelovaného kluka s květákem na hlavě, který opakuje tisíce starých frází na pódiu, obklopen profesory, to ne, to mi přijde spíš legrační. Drkne do mě jeden z nich. Chovej se jako student! Reaguje na můj smích, který se do dané situace asi moc nehodí. A doporučuji ti, dej se do kupy. Jsi docela chytrý, ale oblékáš se divně, máš dlouhé vlasy. Koukám na něj jako na zjevení. No, co co, doba se změnila. V Americe by tě rovnou vyhodili. Rozumuje dál, i když ví prd. Já už byl vlakem i stopem v několika zemích na západě a tyhle jeho kecy jsou jen řeči někoho, kdo nevytáhl paty z domu. Jako bychom si u nás na svobodu jen hráli. Koneckonců, je to vidět i všude okolo, v televizi, ve společnosti i politice. Starý struktury tu stále vládnou. Když se podíváte na profesorský sbor, tak je tam jeden komouš vedle druhého. A nikdo jim to nikdy nepřipomněl. 

Kývu hlavou a myslím si něco o prdeli. Kde je ta svoboda? Chodím upravený, umytý, na rozdíl od tebe aspoň nesmrdím naftalínem, potem a něčím, o čem raději nechci vědět, co to je. Je to divnej svět, tahle strojárna, přemýšlím o tom, když se dívám ze stínu na veselící se studenty. Kdysi na základce jsem byl šprt, ale taky metalista, něco málo jsem si kvůli tomu s učitelkami užil, ale teď je to škatulkování snad ještě horší, než předtím. Peníze, nová modla. Páni podnikatelé, kteří nevydělali na poctivé práci, ale jenom na tom, že něco někde ukradli nebo ojebali lidi. Noví hrdinové naší doby. Všechno je shnilé, chce se mi na ně zařvat, ale neudělám to, protože by to nikdy nepochopili. Možná jsem pořád ten naivní kluk, ale někdy se mi chce zvracet. Neumím nikomu lézt do zadku, šplhat, jsem až příliš hrdý. S drzým rošťáckým úsměvem na rtech ale upřednostňuji spíše pokoru. Snažím se být hodný, i když dělám někdy kraviny, občas se moc opiju, tropím rotyku a když to na mě padne, tak jsem mrzutý. Kdo ale není? 

Když se rozhlédnu kolem sebe, tak mi připadá, že každý tady ví, co chce dělat. Mají jasně nalajnované životy. Otcové ve fabrikách, podnicích, staří socialističtí bardi, ti se o své syny postarají. Nemám se špatně, ale každé pivo, které si koupím, mě stálo ohnutý hřbet, rozedřené ruce, bolavé nohy. Dřina, dřina a dřina. Na brigádách, kdy padám na hubu, na chalupě, na polích. Přijde mi, že se nezastavím. Ale nestěžuji si, nemám to štěstí, aby mi rodiče koupili auto k 20, ani jej vlastně nechci. Tohle oni nemusí. Zavolají si z vrátnice, když jim dojdou peníze. Já si dám o pár piv víc a pak musím jet stopem. Nevadí mi to, ale když je vidím, jak machrují, jak se naparují a shazují každého, koho potkají, tak jsem rád, že mezi ně nepatřím. Zajímavý poznatek, který mi dá do budoucna v životě hrozně moc. Jakmile začnou odněkud odcházet lidé, které jsem měl rád, tak to tam půjde časem do kytek a nebo rovnou do prdele.

Mám svoji holku, knihy, muziku, sport. Spoustu práce. Vlastně je ani nepotřebuji. Moc dobře vím, že je štvu, provokuju, že mě pomlouvají, někdy se i posmívají. Ještě před pár lety bych si z toho dělal hlavu, ale teď? Vždyť spolu studujeme, nemusíme přeci být kamarádi. Slíbil si mi tanec, chytne mě za ruku. Hraje tu nějaká místní zábavovka, na kterou dodnes chodí davy. Jdu tedy, i když jsem nic doslovně neslíbil. Dělám pohyby, jsem jak tajtrdlík, ale není to moc uvolněné. Ploužáky, šeptání a ona mi říká do ucha, že se jí vždycky líbili rebelové. Kdybys věděla, milé děvče, já žádný rebel nejsem. Mám rád klídek, metal, pohodu, obyčejné hospody i jídlo, holky, co si na nic nehrají a už dávno se mi na nich nejvíc líbí úsměv (a mrdavý oči, jak by řekl nebožtík Prcalík). Je svátek všech studentů, chcete ještě jednu? Křičí na nás zpěvák s prořídlou trvalou. Aáááno, zařve mi spolužačka do ucha. Ona je na strojařku nebývale hezká. Vím o ní spoustu věcí, co mi řekla na cigárech, ale nikdy mi nepřirostla k srdci. Tady ale řádí jak utrhnutá ze řetězu. Chtěla bys rebela? Dobře, moje milá, jdeme na to.

Ožeru se všem na truc. Křičím a láduju do sebe i do ní panáky. Skáčeme z pódia, na náměstí, když jsou na velké šachovnici jako figurky páni profesoři i vybraní studenti, po nich házíme cukrovou vatu, děláme hluk, smějeme se na místech, na kterých bychom neměli. Zvedám ji nad hlavu, máme dokonce někde fotku, protože si sundá triko i podprsenku. Ona zvrací na stánek s občerstvením, já se skoro poperu s jedním klukem. Potkáme naše spolužáky, kteří se také veselí, ale pořád mají ve tvářích výrazy, jako kdyby je právě někdo prznil análním kolíkem. Ukážeme jim fuck off, tančíme pogo na ploužáky, zkrátka a dobře, je to jízda, která končí usnutím v objetí na trávníku uprostřed davu. Někdo nás odtáhne stranou. Když se probudím, je na pódiu další kapela. Zvednu se a jdu pro pivo. Jí posadím bokem a řeknu jí, aby chvilku počkala. 

Když se vrátím, tak už z dálky vidím, jak se kolem ní ochomýtá jeden z našich spolužáků. Snaží se jí líbat, osahávat, sahá jí pod sukni. Odložím kelímky stranou na popelnici. Kurva, co to děláš, to nevidíš, že je opilá a očividně tě nechce? Kdybyste viděli jeho výraz v obličeji, pochopili byste zlo. Dodnes si na něj pamatuji. Malé postavy, lehce kudrnaté vlasy, vždycky mastná brada. Prskal, křičel na mě, nadával mi, co mi je do toho, že jsem chudák, že mezi ně nepatřím, do nějakýho jejich bratrstva nebo co to mlel. Pak se napřáhl a to neměl dělat. Uhnul jsem, on promáchl a protože jsem měl v sobě také vztek, tak jsem mu jednu natáhl do břicha. Zkroutil se a pak mě kousl do ruky. Normálně do krve, do masa. Adrenalin zapracoval a spustil jsem mlýnek. Bylo mi to jedno, moje ruce byly jako kladiva. Zbušil jsem ho. Chytil ho pod krkem a řekl mu své. Můžeš být rád, že na tebe nezavolám policii, ale ještě jednou se k ní přiblížíš a umlátím tě. Jdu za ní, sedí, zvrací a pláče. Pojď, vezmu ji opatrně, jako květinku. Myslím si, že bychom měli skončit. 

Kolem nás tančí budoucí inženýři, doktoři a právníci. My jdeme k záchodům. Poprosím nějaké děvče, aby vzalo moji spolužačku dovnitř a trošku jí opláchla. Pak koupím lahev rumu a vína a jdeme na kolej. Když jsme kousek od škodovky, tak nemůže dál. Už je jí dobře, jen je pořád v šoku. Hele, všichni chlapi nejsme debilové, fakt. Snažím se bojovat za náš druh, i když se to teď moc nehodí. Obejme mě, otevřeme lahve a sedíme tam až do rána, dokud nezačnou chodit lidé do práce. Dopotácíme se na kolej, odvedu ji až ke dveřím. Opravdu nepůjdeš dovnitř? Ne, omlouvám se, nechci se chovat jako student, parafrázuji hlášku pana profesora. Kdyby sis to rozmyslel nebo tě blondýna nechala, jsem tady, pamatuj si to. Usměju se na ní obejmu ji a dám jí pusu na čelo. Dobrou. Padnu do postele a v duchu říkám, tak to bychom měli. Další majáles za námi. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 18. července 2026

Recenze/review - DISSIDENT FAITH - Dissidance (2026)


DISSIDENT FAITH - Dissidance
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Opakuješ dokola stále stejné modlitby. Poklekneš na studenou podlahu, ruce sepnuté a klaníš se dávno padlým modlám. Kněz má rozeklaný jazyk, falešný úsměv na tváři a temný sklep, ve kterém má zavřenou další oběť. Lži, nenávist, zabalená do krásných slov. Historie se opakuje s krutou pravidelností, smrt je často jediným vysvobozením. Obracím kříže směrem dolů, krvácím ze starých zanícených ran. Jsou jako sněť, jako pradávná choroba, která spala dlouhé roky v katakombách, aby se letos znovu objevila a začala zabíjet. DISSIDENT FAITH. Old school death metalová kapela z Turecka, která mě svým debutovým albem ihned přikovala na zeď.

Poslouchat jejich letošní novinku je jako se přehrabovat ve starých plesnivých kostech. Znesvěcené ostatky padlých kněží, atmosféra plná nahrubo nasekané tmy a naprosté, čiré zlo. Tohle všechno můžete potkat v hudbě maniaků z Ankary. Velmi dobře napsané skladby se mi ihned zadřely pod kůži a zůstaly tam, jako děsivé svědectví. O bolesti, utrpení, o strachu a nekonečné tmě. 


Kapela ctí veškerá psaná i nepsaná pravidla stylu. Pánové sice nepřinášejí nic nového do záhrobí, ale jejich debut rozhodně není jenom dobře odvedeným řemeslem. Naopak, ze skladeb cítím surovou energii nasbíranou v tom nejhlubším podsvětí. Za velmi povedený, prašivý, ostrý a dobře čitelný považuji zvuk. Povedl se i zajímavý motiv na obalu. Hlavní je ale nakonec vždycky hudba a ta řeže tou správnou stranou nože. DISSIDENT FAITH dokáží být suroví, nekompromisní, ale nezapomínají ani na chladnou a temnou atmosféru. Album "Dissidance" ocení všichni, kteří mají death metal zakódovaný v DNA, ale i prokletí a poutníci, navěky bloudící mezi naším a oním světem. Pokud byste po mě chtěli nějaká jména, kterými se pánové volně inspirovali, musel bych zmínit OBITUARY, MORBID ANGEL, MASSACRE, PESTILENCE, DEICIDE. Osobně se mi potom nejvíc líbí nejen morbidní nálady, které se kolem celé nahrávky vznáší jako můry kolem ohně, ale i ryzost, opravdovost, uvěřitelnost a naprostá autenticita, s jakou nám svoji hrobařskou práci tihle maniaci předkládají. Jsem starý pes (a zmiňuji to poměrně často), který hlídá vstup do podsvětí již skoro 35 let. A jako takový vám mohu nové album rozhodně doporučit. Svět kolem nás je možná prokletý a brzy shoří v plamenech, ale než se tak stane, budu tuhle nahrávku poslouchat stále dál. Je totiž povedená po všech stránkách. Označuji novinku vysokou známkou kvality a znovu zapínám play. Opakuješ dokola stále stejné modlitby. Poklekneš na studenou podlahu, ruce sepnuté a klaníš se dávno padlým modlám. Kněz má rozeklaný jazyk, falešný úsměv na tváři a temný sklep, ve kterém má zavřenou další oběť. Lži, nenávist, zabalená do krásných slov. Historie se opakuje s krutou pravidelností, smrt je často jediným vysvobozením. Obracím kříže směrem dolů, krvácím ze starých zanícených ran. Jsou jako sněť, jako pradávná choroba, která spala dlouhé roky v katakombách, aby se letos znovu objevila a začala zabíjet. DISSIDENT FAITH! Morbidní, temné, surové ozvěny ze starých prokletých death metalových pohřebišť! Hniloba, špína, smrt! 

Asphyx says:

You repeat the same prayers over and over. You kneel on the cold floor, hands clasped, and bow to idols long since fallen. The priest has a forked tongue, a false smile on his face, and a dark cellar where he keeps his next victim locked away. Lies and hatred, wrapped in beautiful words. History repeats itself with cruel regularity; death is often the only deliverance. I turn the crosses upside down, bleeding from old, festering wounds. They’re like gangrene, like an ancient disease that slept for many years in the catacombs, only to resurface this year and begin killing again. DISSIDENT FAITH. An old-school death metal band from Turkey that immediately pinned me to the wall with their debut album.

Listening to their new release this year is like rummaging through old, moldy bones. Desecrated remains of fallen priests, an atmosphere thick with brutally chopped-up darkness and utter, pure evil. You can find all of this in the music of these maniacs from Ankara. The very well-written songs immediately got under my skin and stayed there, like a terrifying testimony of pain, suffering, fear, and endless darkness. 


The band adheres to all the written and unwritten rules of the genre. While these guys aren’t bringing anything new to the underworld, their debut is definitely more than just a well-crafted piece of work. On the contrary, I sense a raw energy in the songs energy gathered from the deepest depths of the underworld. I consider the sound to be very well done, gritty, sharp, and clear. The cover art also features an interesting motif. Ultimately, though, it’s always the music that matters most, and it cuts right through you. DISSIDENT FAITH know how to be raw and uncompromising, yet they don’t neglect the cold, dark atmosphere. The album “Dissidance” will be appreciated by everyone who has death metal encoded in their DNA, as well as the damned and the wanderers, eternally lost between this world and the next. If you were to ask me for some names that these gentlemen drew inspiration from, I’d have to mention OBITUARY, MORBID ANGEL, MASSACRE, PESTILENCE, and DEICIDE. Personally, what I like most are not only the morbid moods that hover around the entire recording like moths around a fire, but also the purity, sincerity, believability, and absolute authenticity with which these maniacs present their gravedigger’s work to us. I’m an old dog (and I mention this quite often) who’s been guarding the entrance to the underworld for almost 35 years. And as such, I can definitely recommend this new album to you. The world around us may be cursed and will soon burn in flames, but until that happens, I’ll keep listening to this album. It’s simply excellent in every way. I give this new release high marks for quality and press play again. You repeat the same prayers over and over. You kneel on the cold floor, hands clasped, and bow to idols long since fallen. The priest has a forked tongue, a false smile on his face, and a dark cellar where he keeps his next victim locked up. Lies and hatred, wrapped in beautiful words. History repeats itself with cruel regularity; death is often the only deliverance. I turn the crosses upside down, bleeding from old, festering wounds. They’re like gangrene, like an ancient disease that slept for many years in the catacombs, only to reemerge this year and begin killing again. DISSIDENT FAITH! Morbid, dark, raw echoes from ancient, cursed death metal graveyards! Rot, filth, death! 


tracklist:
01. Dissident Church 
02. Holy Lies 
03. Dissidance 
04. End Of Faith 
05. Your Fake Prophet 
06. Muffled Prayers Of A Broken Soul 
07. The Last Ritual

A few questions - interview with death metal band from Türkiye - DISSIDENT FAITH.


A few questions - interview with death metal band from Türkiye - DISSIDENT FAITH.

Answered Yakup Kenan Dindar (Ölü Cenin), thank you!

1. Ave, can you introduce your band to our readers? When was it founded and whatstyle of music do you play etc.?

Dissident Faith: Dissident Faith was founded in 2025 by me, Yakup Kenan Dindar (Ölü Cenin), with the core purpose of playing early old-school death metal. All of our songs were co-written alongside our rhythm guitarist, Adem Düzgünsıvacı (Beleth). Once our drummer Bedir Yeni and lead guitarist Efe Can Çoban joined, the lineup was complete. I also handle the bass and vocal duties in the band. Our music is heavily driven by the political climate of our country and the intense religious pressure we experience daily. We write songs about themes like the unjust imprisonment of innocent people simply because they do not align with the government's stance.

2. Where and under what conditions were you recording the new album? Who was incharge of sound, production and mastering?

Dissident Faith: We recorded our album at Droptone Studio. The mixing and mastering stages were also handled at Droptone by a member of their staff and a very close friend of mine, Arda Sandalcı.


3. How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

Dissident Faith: We released a strictly limited run of only 50 cassettes. In today's world, people generally prefer to use monthly subscription-based streaming platforms rather than spending money on physical music.

4. Who is the author of the lyrics and how were they created and about what dothe lyrics deal with?

Dissident Faith: As the vocalist of the band, I (Kenan) write all the lyrics. In my view, having a platform to reach people through art is not just an opportunity—it is a responsibility. If there are people standing in front of me, watching and listening, the message I give them matters deeply. I want to instill the mindset that if we stay silent in the face of political oppression, no one else will speak up. For example, last year, the band Behemoth was barred from performing a concert in our country under the label of being "Satanists". Because of this, while my lyrics might look anti-religious on the surface, they actually aren't. I want everyone to practice their own religion freely, but your religion should not dictate or impact my life. That is why my lyrics continue to revolve around these themes.

5. Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and thewebsite? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Dissident Faith: Our album artwork and band logo were drawn by my close friend Ada (Ada's Brutal Designing). The layout and graphic design for the physical release packaging were done by Zafer Can Tufan and Emir Türkmen. We don't have a website yet; we are mostly active on Bandcamp and Instagram. Honestly, our main desire is just to make music and maintain our political stance, but today's conditions force us to keep our social media active. Nowadays, every musician is forced to be a bit of an influencer as well.


6. Which label did you choose for releasing your album and why this label? Didyou send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

Dissident Faith: Our debut album was released independently under the Droptone banner. We are using this release as a reference point to work with labels for our upcoming albums. After the album dropped, I sent out numerous emails to various labels and received highly positive feedback. We are currently evaluating these offers for our future releases.

7. Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

Dissident Faith: I can say we draw our heaviest inspiration from the early albums of bands like Possessed, Obituary, Deicide, Slayer, and Death. We basically approach our songwriting with the mindset of: "What would it sound like if we were making music in the late '80s or early '90s?"

8. How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

Dissident Faith: We are mostly active within the underground death metal scene. Since our formation, we have played 3 gigs so far. The biggest show we've done was in Istanbul, where we shared the stage as the opening act for the death metal legends Incantation.


9. What about your plans for the future? What do you want to achieve with theband?

Dissident Faith: We particularly want to tour the USA, which Spotify data shows is where our largest listener base is located. I also want us to play major European festivals and make people say, "Look at the kind of band that came out of a country like that."

10.How and where can your fans contact you? Can you provide some contactinformation?

Dissident Faith: Anyone can reach out to us directly through Instagram DMs or via our email address.

Thanx for interview.




---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 17. července 2026

Recenze/review - IN VESPRO - Where Silence Used to Sleep (2026)


IN VESPRO - Where Silence Used to Sleep
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Vracíš se stále na stejná místa. Hledáš otisk vzpomínek. Navštěvuješ hřbitov, kde jsou pohřbeni tví kamarádi i předci. Sedáváš osamocený na lavičkách v parku a sleduješ,  jak kolem život běží, tepe, žhne. Mladé dívky vznášející se ulicí, starci, šourající se světem. S prázdnými pohledy, se smrtí za zády. Jak jednou zemřeme, jak jednou odejdeme do říše stínů? Zatím netuším, jsem tu jenom já, nekonečný smutek, pochmurné počasí a nové debutové album italských melodických death doomařů IN VESPRO.

Když novinku poslouchám, tak před sebou vidím podobný dům, jako je na obalu. Stával na konci ulice i v našem městě a žili v něm podivní lidé, o kterých se říkalo, že jsou upíři. Jako malý jsme se  jich bál, měli bílé tváře a mluvili jenom šeptem. Vždycky jsem měl rád muziku, která ve mě dokáže probudit nějaké emoce, donutit mě se zastavit, zklidnit dech a soustředit se na věčnost. Ne, Italové nevymýšlejí nic nového, ale hrají upřímně, ryze, opravdově a naprosto autenticky. 

Vždycky jsem se rád toulal opuštěnými ulicemi. Vstávám velmi brzy a spolu se stíny poslouchám podobné nahrávky. Užívám si atmosféru, těkavé, chytlavé nálady, které kolem mě nejdřív létají jako můry kolem ohně, aby nakonec shořely, zmrzly uprostřed letu. Vše je pomíjivé. Naše životy, kterým přikládáme příliš velkou důležitost. Přitom jsme jenom zrnka písku ve vesmíru. IN VESPRO se volně inspirovali u kapel jako PARADISE LOST, ANATHEMA, SWALOW THE SUN, KATATONIA. Přidávají velkou spoustu svých nápadů a invence. Výsledkem je nahrávka, která nejen že má poctivý, masivní a řezající zvuk i zajímavý motiv na obalu, ale hlavně se vám dostane do hlavy i do podvědomí. Jen si tak být, existovat, zastavit se v současném divném světě. Soustředit se na vlastní dech, meditovat v chůzi. Mezi starými náhrobky, na hřbitově, kde jednou možná budeš ležet i ty. Vlastní kořeny nelze vytrhnout, jsou v nás otištěny, spolu se svědomím, s bolestí, s utrpením, ale i krásnými úsměvy mezi kapkami deště. "Where Silence Used to Sleep" je vznešeným i zemitým albem zároveň. Má v sobě všechny potřebné ingredience k tomu, aby mě rozdrásalo zevnitř. O tomto stylu jsem mnohokrát napsal, že se musí hrát srdcem, jinak nevynikne naplno jeho síla. Myslím si, vím to, cítím to, vnímám, že Italové do skladeb dali kus sebe samých. Až zase půjdu jednou na místa, která jsou navždy otištěna v mých vzpomínkách, vezmu si tuhle nahrávku určitě s sebou. Má v sobě něco magicky přitažlivého, neklidného, co mě nutí se k ní neustále vracet. Prázdnota, bolest a nekonečný smutek lidské duše! Chladný, neklidný doom death metal, který vás obejme pavučinami pochmurných myšlenek! 


Asphyx says:

You keep returning to the same places. You’re searching for traces of memories. You visit the cemetery where your friends and ancestors are buried. You sit alone on park benches and watch as life rushes by, pulsing, blazing. Young girls floating down the street, old men shuffling through the world. With empty stares, death at their heels. When will we die, when will we depart for the realm of shadows? For now, I have no idea; it’s just me here, endless sorrow, gloomy weather, and the new debut album by the Italian melodic death-doom band IN VESPRO.

When I listen to this new album, I see a house like the one on the cover. It used to stand at the end of a street in our town, too, and strange people lived there people who were rumored to be vampires. As a child, I was afraid of them; they had pale faces and spoke only in whispers. I’ve always loved music that can stir up emotions in me, make me stop, catch my breath, and focus on eternity. No, the Italians aren’t inventing anything new, but they play with sincerity, purity, authenticity, and complete genuineness. 


I’ve always loved wandering through deserted streets. I get up very early and, together with the shadows, listen to similar recordings. I enjoy the atmosphere, the fleeting, captivating moods that at first flit around me like moths around a fire, only to eventually burn up or freeze mid-flight. Everything is fleeting. Our lives, to which we attach far too much importance. Yet we are merely grains of sand in the universe. IN VESPRO drew loose inspiration from bands like PARADISE LOST, ANATHEMA, SWALLOW THE SUN, and KATATONIA. They add a great deal of their own ideas and creativity. The result is a recording that not only has a solid, massive, and cutting sound and an interesting cover design, but most importantly will get into your head and your subconscious. Just be, exist, pause in this strange world of today. Focus on your own breath, meditate while walking. Among the old gravestones, in a cemetery where you, too, may one day lie. You cannot uproot your own roots; they are imprinted within us, along with our conscience, our pain, our suffering, but also with beautiful smiles amid the raindrops. "Where Silence Used to Sleep" is both a sublime and earthy album. It has all the necessary ingredients to tear me apart from the inside. I’ve written many times about this style: it must be played from the heart, otherwise its full power won’t shine through. I think, I know, I feel, and I sense that the Italians have poured a piece of themselves into these songs. The next time I visit the places that are forever etched in my memory, I’ll definitely take this album with me. There’s something magically alluring and unsettling about it that compels me to keep coming back to it. The emptiness, pain, and endless sorrow of the human soul! Cold, restless doom death metal that will envelop you in a web of gloomy thoughts!


tracklist:
1. Fading Hollow 
2. Ghost Inside Tomorrow 
3. Where Silence Used to Sleep 
4. Absence Becomes Her 
5. A Quiet End 
6. Beneath the Unseen 
7. The Last Light 
8. Ashes of the Dawn 
9. Everfall 

band:

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine