DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 22. března 2026

Recenze/review - HELLFUCK - 9 Nails Hammered into the Flesh of God (2026)


HELLFUCK - 9 Nails Hammered into the Flesh of God
CD 2026, Godz ov War Productions

for english please scroll down

Byla to kdysi jedna z tvých nočních můr. Oblečený do džínové vesty, s nábojnicemi kolem pasu a šedivými vlasy skáčeš z pódia. Jsi už starý pes a umíráš na koncertě. Ležíš v otevřené rakvi a sleduješ pozůstalé. Usmívají se, nežil si nadarmo. Celý život si zasvětil ostrým riffům, divokým bicím a chorobnému řevu. Stával si před stěnou plnou marshallů a vždycky ses cítil živý. Ta energie, ten tlak, ta příjemná bolest. Začínal si jako mladý kluk, na konci osmdesátých let a věrný si zůstal dodnes. Thrash metal, black metal, death metal, byly tvoji pravou vírou. Svět kolem mohl hořet, ale ty si byl stále opravdový.

K polským maniakům HELLFUCK mám skoro až osobní vztah. Několikrát jsem je viděl v našem městě a pokaždé jsem si jejich koncert neskutečně užil. Mám s kapelou i rozhovor. Vše si můžete přečíst, když kliknete na odkazy dole pod dnešním článkem. Pánové pokračují o letos ve své ďábelské jízdě. Směřují dolů, do undergroundu a jsou naštvanější než kdy dřív. Poslové z pekla, jinak působící v kapelách jako AZARATH, EMBRIONAL, STILLBORN, THRONEUM, SQUASH BOWELS i tentokrát působí jako démoni ze starých časů. Víka od rakví nadskakují a svěcená voda se vaří ušpiněná zkaženou krví. Kříže jsou obráceny směrem dolů a vy si můžete vychutnat opravdový, ryzí, surový thrash metal s vysokým oktanovým číslem. 


Vyrůstal jsem na podobné muzice, toulal jsem se s partou mě podobných kdysi dávno ulicemi panelového socialistického města a kapely jako SODOM pro nás byly tenkrát svaté. Kazeťák na ramenou, pivo v ruce, příliš se toho u mě za ty roky nezměnilo, jen jsem starší a využívám modernější technologie k poslechu. Srdce mám, stejně jako HELLFUCK, ale pořád na té správné straně. Nově pohání tuhle mašinérii Inferno, bubeník, kterého všichni znají z AZARATH, BEHEMOTH, WICTHMASTER. Odvedl, stejně jako ostatní, perfektní práci. Jeden můj, dnes již dávno mrtvý kamarád, o podobných nahrávkách vždycky říkal: "Kurva, je to tam, je to skvělý, řeže to tou správnou stranou nože". U nového alba "9 Nails Hammered into the Flesh of God" mohu jeho slova jenom potvrdit. Pokud máte rádi již jmenované SODOM, SLAYER, KREATOR, PROTECTOR, AURA NOIR, WARFIST, HELLHAMMER, NIFELHEIM, DESTROYER 666 a další smečky, které vždy uvěřitelně koketovaly s peklem, potom vám podepíšu vlastní krví, že jste zde správně. Tohle je přesně ta odrůda thrash metalu, ušpiněného blackem, který je už asi navěky zakódován i v mé DNA. O zvuku, motivu na obalu a dalších formalitách, netřeba hovořit, pánové jsou profesionálové každým kouskem svého těla a je na ně spolehnutí. Osobně pak nejvíc oceňuji takovou tu těžko definovatelnou živočišnost, odhodlání, surovost, tlak a morbidní energii, které z nové desky odtékají jako hnis z čerstvě proříznutého vředu. Je asi jedno, jestli jste mladí, silní a nebo ležíte v otevřené rakvi, tahle smečka vás probudí, dostane se vám do hlavy i do podvědomí a navěky vás prokleje. Koneckonců, Boha nikdo nikdy neviděl, ale Satan se usmívá na každém rohu. Byla to kdysi jedna z mých nočních můr. Oblečený do džínové vesty, s nábojnicemi kolem pasu a šedivými vlasy skáču z pódia. Jsem už starý pes a umírám na koncertě. Ležím v otevřené rakvi a sleduji pozůstalé. Usmívají se, nežil jsem nadarmo. Surový, ostrý a divoký black thrash speed metal, u kterého se obracejí všechny kříže směrem dolů! Album, které vás navěky prokleje!


Asphyx says:

It used to be one of your nightmares. Dressed in a denim vest, with bullet casings around your waist and graying hair, you jump off the stage. You’re an old hand now, dying at a concert. You lie in an open coffin and watch the mourners. They’re smiling - you didn’t live in vain. You dedicated your whole life to sharp riffs, wild drums, and a maniacal scream. You stood in front of a wall of Marshalls and always felt alive. That energy, that pressure, that pleasant pain. You started out as a young guy in the late eighties and have remained faithful to this day. Thrash metal, black metal, death metal—they were your true faith. The world around you could burn, but you remained true to yourself.

I have an almost personal connection to the Polish maniacs HELLFUCK. I’ve seen them several times in our city, and I’ve always enjoyed their shows immensely. I also have an interview with the band. You can read it all by clicking on the links below today’s article. The guys are continuing their devilish ride this year. They’re heading down into the underground and are angrier than ever. Messengers from hell, otherwise active in bands like AZARATH, EMBRIONAL, STILLBORN, THRONEUM, and SQUASH BOWELS, once again come across as demons from the old days. Coffin lids are popping off, and holy water is boiling, tainted with corrupted blood. Crosses are turned upside down, and you can enjoy true, pure, raw high-octane thrash metal. 


I grew up listening to music like this; long ago, I used to roam the streets of a socialist prefab city with a bunch of like-minded friends, and bands like SODOM were sacred to us back then. A boombox slung over my shoulder, a beer in my hand—not much has changed for me over the years; I’m just older and use more modern technology to listen to music. My heart is in the right place, just like HELLFUCK’s, but still on the right side. Powering this machine now is Inferno, the drummer everyone knows from AZARATH, BEHEMOTH, and WITCHMASTER. He, like the others, did a perfect job. A friend of mine, long since dead, always used to say about recordings like this: “Fuck, it’s got it, it’s great, it cuts with the right side of the knife.” With the new album “9 Nails Hammered into the Flesh of God”, I can only confirm his words. If you like the aforementioned SODOM, SLAYER, KREATOR, PROTECTOR, AURA NOIR, WARFIST, HELLHAMMER, NIFELHEIM, DESTROYER 666, and other bands that have always credibly flirted with hell, then I’ll sign with my own blood that you’re in the right place. This is exactly the kind of thrash metal, tainted with black metal, that is probably forever encoded in my DNA. There’s no need to talk about the sound, the cover art, or other formalities—these guys are professionals through and through, and you can count on them. Personally, what I appreciate most is that hard-to-define animalistic energy, determination, rawness, intensity, and morbid energy that oozes from the new album like pus from a freshly lanced boil. It probably doesn’t matter if you’re young, strong, or lying in an open coffin—this pack will wake you up, get into your head and your subconscious, and curse you for eternity. After all, no one has ever seen God, but Satan smiles on every corner. It used to be one of my nightmares. Dressed in a denim vest, with bullet casings around my waist and gray hair, I jump off the stage. I’m an old dog now, and I’m dying at a concert. I lie in an open coffin and watch the mourners. They’re smiling - I didn’t live in vain. Raw, sharp, and wild black thrash speed metal that turns every cross upside down! An album that will curse you forever!



about HELLFUCK on DEADLY STORM ZINE:



Recenze/review - HELLFUCK - Diabolic Slaughter (2022):

INTERVIEW:

ROZHOVOR:


tracklist:
1. Self-Cheat Absolution
2. Master of the Decaying World
3. The Nuclear Final Gaze 
4. Rebel Desecration 
5. Wonderful Stench of Death 
6. The Scourge of Existence 
7. Destroyer of Heaven 
8. Holy Whore's Prayer 
9. The Temple of Deceit Burns Bright ¨

band:
Skullripper • Vocal,Guitar 
Nelek • Guitar 
Armagog • Bass 
Inferno • Drums

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý šedesátý druhý - Zadoomaný pochmurný večer


Příběh pětistý šedesátý druhý - Zadoomaný pochmurný večer

Otevírali v devět ráno a já byl zase po nějaké době sám v Plzni. Šel jsem rychlou chůzí, mrazilo mě v zádech. U nás v Boleslavi byly jen dva komíny a občas kouřil jen jeden z teplárny, ale tady v Plzni to bylo zamořené smogem až běda. Cítil jsem na jazyku divnou pachuť a přitáhl jsem si křiváka víc ke krku. Vytahaný svetr, který mi kdysi upletla babička, se stal včera zase jednou terčem posměchu mých spolužáků. Byla to pro mě vcelku nová pozice. Na základce se mi sem tam nějakej debílek posmíval kvůli brýlím, ale vyřídil jsem si to sám. Byl jsem sice hubený, ale už na druhém stupni jsem dostal pružiny, se kterými cvičím dodnes. Naučil jsem se bránit. Chodil jsem do školy, plné dělnických dětí. Některé měly hodně tvrdý život. Naučil jsem se bránit a nebavit se s blbcema. Přemýšlím nad tím a otřepu se chladem. Proč na mě byli všichni ve škole tak hnusní? Dva namachrovaný blbečci, kteří by neustáli ani pár facek, se do mě naváželi, že jsem vágus, že bych se měl ostříhat a že mezi ně nepatřím. To měli pravdu. Přišlo mi něco zkaženého, divného. Nebo jsem byl jiný já? Možná ano. 

Zvonek nad dveřmi zacinká a já vlezu nejdřív do oddělení českých nahrávek. Dělám to tak vždycky. Prolezu regály, poctivě si zapíšu jména, která mě zajímají. Slečna za pultem se na mě usměje. Má na sobě vypasované tričko a hodně silné líčení. Přejete si něco? Zeptá se a tak si odnesu aspoň nějaké kazety Kryptor, které jsou ve slevě. Přeběhnu chodbu a ocitnu se v ráji. V Music Records v té době měli desky, které nešly snad ani jinde koupit. Kluci se o metal velmi dobře starali. Byl to můj soukromý rituál. Vytáhl jsem notes a nejdřív se zeptal, jestli mají věci na mém seznamu. Měli. Tak mi je dal na hromádku s tím, že kouknu ještě na novinky. Ty byly vždycky vepředu. Nejlepší ale byla sluchátka, do kterých jste si mohli pustit alba, po kterých jste toužili. Tímto způsobem jsem za poslední roky objevil asi nejvíc nových kapel. Dnes ale bylo všude plno. Musel jsem čekat. A tak jsem si prohlížel obaly, obracel je nábožně v ruce a sem tam si napsal do notesu několik poznámek.

Byla to víceméně náhoda, ale když už jsem si myslel, že jsem na řadě (trvalo to fakt dlouho, byl tu jeden asi padesátiletý chlápek, co hrozně zdržoval). Jenže přišla ona. Párkrát jsem ji už někde potkal. Možná na koncertě, na chodbě univerzity nebo možná i na baru na koleji. Zvenčí vypadala jako gotička. Černé oblečení i šminky. Bělostná kůže, ale také ladné pohyby. byla hodně hubená, skoro žádná prsa, ale když se na mě podívala, tak měla na tváři tak krásný úsměv, že jsem jí dal přednost. Vytáhla neskutečně ladným pohybem z hromady, která ležela bokem, jedno CD a nasadila si sluchátka. Na tváři se jí rozhostil výraz, který znají všichni fanoušci hudby. Blaženost. Kývala se lehce do rytmu, pohupovala se. Žádné přehnané pohyby. To se mi na ní hned líbilo. Moc dobře věděla, že na ní všichni zíráme jak hladoví vlčáci. Byla úkazem. Holka, co poslouchá metal, uff. Po čtvrt hodině, která byla nekonečná, ale taky moc hezká, protože ke mě stála zády a mě pořád pohled sjížděl na její zadek. Mávla na mě rukou. Poděkoval jsem a když mi podávala sluchátka, lehce zavadila o mojí ruku.

Zajiskřilo to. Přísahám, že ano. Něco mi řekla, ale já byl jak opařený. Testosteron jsem měl někde v krku. Kdyby jen v krku. Uff. Prosím, nerozuměl jsem, vykoktal jsem ze sebe a ona zopakovala. Hele, zkus tohle, je to fakt hodně dobrý. A tak jsem poznal kapelu Novembers Doom. Album, respektive EP "For Every Leaf That Falls" jsem vložil do přehrávače, zapnul play a čekal jsem nějakou gotiku, něco, co by sedělo k image téhle krásné holky. Byl jsem překvapený. Nečekal jsem to. Propadl jsem muzice. Víte, já když mám sluchátka na uších, tak jsem mimo. Hudba, která mě baví, mě pokaždé odsekne od světa, přenese někam jinam, do sfér, které poletují někde v meziprostoru. Asi jsem se tvářil fakt divně. Musel jsem poslouchat asi hodně dlouho, protože mi nějaký kluk zaťukal na rameno. Už bys měl jít, nejsi tu sám. Řekl to vyčítavě, ale přívětivě. Uznal jsem, že jsem tu strávil spoustu času, dnes už nestihnu ani antikvariát. Nesu si CD s tváří kamenné sochy na obalu skoro až nábožně. Ani nevím, jak zaplatím a ocitnu se venku. Jsem  jak v mátohách. Opět mě obejme mlha. Je to dobrý co, ozve se kousek ode mě. Na parapetu tam sedí Marcela černokněžnice, možná i čarodějka, co mě uhranula. Cvrnkne nedopalek do vzduchu a on se rozprskne v mlze na vlhké dlažbě.

Kam jdeš? Zeptá se mě a já se pomalu uklidňuji. No, knížky už nestihnu, tak asi do hospody na oběd. Co bys řekl na to, kdybych se připojila? Moc lidí tu neznám. Jsem z Moravy a studuji na peďáku. Hodím pár vtípků. Najednou jsem oslňující. Usmívá se, bože, ta má tak krásný úsměv. Plné rty, jemné zoubky, jako lasička. To je přesně ono. Jestliže je moje milá lvice, tak je tahle dívka lasičkou. Jak chodí, jak se vlní. Ty oči. Možná se jí kluci trošku bojí, přeci jen, ta vizáž. Povídáme si. Je o dva roky mladší, z malé vsi odněkud od Přerova. Má lehký přízvuk, ale není humpolácky rudolící, ale spíše roztomilý. Hergot, na tebe musejí letět kluci, co? Zeptám se jen tak mezi řečí a ona posmutní. Nojo, letí. Vycítím nějaký problém, ale neptám se. Známe se chvilku. Jak si se dostala k Novembers Doom? Má staršího bráchu, co žere metal, je to jeho život. Teď je na vojně, ale pokaždé, když přijede, tak objeví něco nového. Mám ráda PARADISE LOST, víš. A já mám zase jednou dvě možnosti. Buď jít na kolej, najíst se tam, pokecat s budoucími ajťáky a nebo strávit nějaký čas s krásnou holkou. Co byste si vybrali vy? 

Hele, asi jako každý mívám občas sny. Mě se na ženských líbí oči, úsměvy, postavy, zadky i prsa. Jsem normální obyčejný chlap. Jen nemám žádný vyhraněný typ. Někdy je krásná oplácaná malá prsatice, jindy, jako třeba teď, hubená slečna s temnou vizáží. Pije piva. Velký. Dá si i rum. A povídá. Nikoho tu fakt moc nezná, je snad potřetí ve městě a hledala nějakou prodejnu s muzikou. To je taky věc. Většina sběratelů a takových těch echt metalistů jsou chlapi. Ono je to logické. Drsná muzika se hraje hlavně proto, aby na vás letěly holky, ne? Marcelka je doslova úkazem. Mluví asi půl hodiny a pořád mě nepřestává překvapovat. Má neskutečný rozhled, ale i nadhled. Máme hodně podobný vkus, nečekal bych, že někdo takový jako ona bude znát a poslouchat třeba Carcass. Kde si se tu zjevila? Kde jsi byla, když jsem byl sám? A proč, když někoho hledáme, tak potkáváme jen samé nekompatibilní jedince a když jsme zadaní, tak by bylo z čeho vybírat. Máme už nějaké to pivo v sobě, když z ní vyleze, že se jí kluk zabil na motorce. 

Byla to první láska, o tom něco vím. Nechám ji mluvit i plakat. Vyslechnu ji. Snažím se být citlivý, zažil jsem tu křehkost, tu bolest, ten strach, kdy nevíte kam dál a máte v sobě něco  hrozně prázdného. Mlhavý den za oknem se přehoupne pomalinku do pochmurného večera. Potřebovala jsem někam zmizet, viděla jsem ho za každým rohem a teď, teď nevím, jestli jsem udělala dobře. Jsem tu sama. Úplně sama. Ani holka nevíš, jak tě chápu. Byli jsme jak dva ztracenci. Jen s tím rozdílem, že já měl aspoň chvilku v životě štěstí a potkal jsem blondýnku. Polehounku jí o tom řeknu. Aby bylo od začátku jasno. Možná se mi to zdá, ale zase trošku posmutní. Netrap se, ono se ti to teď zdá všechno pochmurné, ale čas tvoje rány zahojí. Bude to ale trvat. Co ti pomohlo? Zeptá se mě a já o tom přemýšlím. Vlastně ani nevím, ale určitě jsem se nezbláznil díky muzice, kamarádům, knížkám a přírodě. Objevila se se sluchátky na uších a vrátila mi spoustu bolestivých vzpomínek. Uběhla další hodinka a poprosila mě, jestli se můžeme obejmout.

Bylo by to pro mě tak jednoduché. Přiznám se, že jsem měl i hříšné myšlenky. Měla hrozně jemnou pleť a když se přitiskla, tak v tom byla spousta bolesti. Byla jak malé ptáče, co vypadne z hnízda. Křehounká a jemná. Víte, ona se krása a síla ukrývá někde uvnitř nás. Pingl vedle nás hodil na kameninové tácky dva další půllitry a pronesl něco o tom, že se tu rodí něco nového a hezkého. Rozesmál nás. Bylo to zvláštní, až snové. Původně jsem byl trošku rozmrzelý z počasí a z toho, že jsem tu sám. Nečekal jsem, že se den přehoupne tímto směrem. Ale na to, že se mi lidé svěřují, jsem si začínal pomalu zvykat. Snažím se jí zvednout náladu. Třeba se už nikdy neuvidíme. Možná odejde ze školy. Vyměnil jsem zase jednou malé dobrodružství za čest. Dal jsem slib. Ale bylo to těžké. Když totiž doplakala a přehodila list, tak byla moc zábavná a sexy. Prý, co nějaký bar, tanec, klub. Nechtělo se mi. Měl jsem rozečtenou knihu. Ale bylo mi dvacet a nebylo mi to vůbec nepříjemné. Naopak.

Ono když nakráčíte do klubu a máte na sobě stále stejný svetr po babičce, vlasy frajersky povlávající kolem hlavy, bradku a dívka, co s vámi jde,  je krásná až oči přecházejí, tak se na vás automaticky upřou všechny pohledy. Ano, mí spolužáci v košilkách a s gelem na hlavě vypadali o hodně lépe než já. Akorát byli všichni stejní. Dělalo mi fakt dobře, že já vágus, si vedu do klubu studentíků takovou kost. Sedli jsme si bokem. Teď už to byla jenom zábava. Občas, když jsem šel na záchod, tak za ní někdo přišel, pronesl něco vtipného, ale ona jej odpálkovala. Debílci. Kdyby aspoň byli originální. Navíc neznají Novembers Doom, dodám a pak se už jen smějeme, lejeme do sebe levné pití, protože peníze z brigády přijdou až za několik dní. Když přijdou na řadu ploužáky, vyzve mě na parket. Jsem nemotorný, držím jí opatrně. Ale ona se tiskne blízko, až musím zatajit dech. Dá mi moje ruce na zadek. Ať vidí blbečci. A já je tam nechám a nemám žádné výčitky. Nebo ano? Končíme až k ránu, když pomalu probleskuje mezi mlhou ocelové slunce. U nás na Moravě je tedy o hodně lepší vzduch.

Dojdeme na kolej. Marcelka se tedy několikrát zlomí v pase a zvrací. Je to vlastně dobře, protože to ve mě utlumí démony, kteří mě přemlouvají, abych využil situace. Rozloučíme se před jejím pokojem. Ona fakt bydlí na našem patře? Jsem už fakt tak slepý nebo zahleděný, že si nevšimnu takové kočky? Lehnu si na postel a pořád cítím její objetí. Jsem jak kdybych byl v pubertě. Srdce mi tepe hlasitěji. Už asi neusnu. Vytáhnu ze žebradla Novembers Doom. Otevřu okno a dívám se do smogu. Muzika mě obejme jako chladné pavučiny. Ocitnu se v tom krásném, bolestivém světě mezi sněním a bděním. Jsem v tomhle stavu celý den. Nejdu se najíst, ani napít. Moje blondýnka mě najde, prý ležím jak v rakvi. Dá mi pusu a když mě obejme, tak málem bouchnu uvnitř. Jsem moc rád, že jsi tady. Jak bylo? Zeptá se jemně, protože vycítí, že jsme rozechvělý. Zažil jsem takový zvláštní zadoomaný pochmurný večer. Vše ji vyprávím, jen některé příliš kritické detaily pro jistotu vynechám. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 21. března 2026

Recenze/review - NECROGORE - Ectoplasmic Rape Phenomena (2026)


NECROGORE - Ectoplasmic Rape Phenomena
CD 2026, Awakening Records

for english please scroll down

Pokaždé, když se setmělo, tak jej doslova zachvátil neodbytný pocit, že musí ven. Toulal se ulicemi, stával ve stínu, nasával pach smrti. Toužil po krvi. Přes den byl obyčejným, milým a váženým člověkem. Měl rodinu, přátele, byl považovaný za vtipného, i když někteří vnímavější jedinci často hovořili o jeho chladných očích. Ano, měl v nich zlo, absolutní nenávist. Nosil s sebou nůž, útočil ze zálohy. Byl monstrem, byl přeludem, byl démonem.

Hodně často jsem si na něj při poslechu nového alba italských tmářů NECROGORE vzpomněl. Skladby jsou zde totiž stejným způsobem mrazivé i nasáklé zkaženou krví. Pokud hledáte stále, jako moje maličkost, přesnou definici toho, čemu my, staří psi říkáme pravý old school death metal, tak jste právě narazili na album, které je trefou přímo do živého. Ostré riffy, chorobný vokál, zabijácké bicí a hlavně nálady, které lze s klidem přirovnat k těm, které se vznáší nočními ulicemi, když se vydá na lov monstrum z úvodu dnešní recenze. 


Jsem hrobníkem i posluchačem podobné hudby již skoro 35 let a stále si ji užívám. Pokaždé, když zazní úvodní skladba z alba "Ectoplasmic Rape Phenomena", přecházím postupně do záhrobí, do nekonečné říše temnoty, bolesti a utrpení. Skladby jsou zde napsány velmi uvěřitelně, opravdově, s tradičními příchutěmi i ingrediencemi. Jednotlivé motivy smrdí jako rakve plné zkaženého masa. Do nečisté hry vás uvede již samotný obal, pod kterým je podepsán jeden z nejpovolanějších - Paolo Girardi. Perfektně je postaráno i o masivní, surový a dobře čitelný zvuk. Pokud jste fanoušci třeba takových PAGANIZER, PUTREVORE, VOMITORY, TORTURE DIVISION, potom jste zde správně. Tohle je přesně odrůda syrového death metalu, která koluje i v mých žilách. NECROGORE jsou autentičtí, jako hromada prašivých mrtvol, kterou je potřeba každou noc rozdrtit, aby jejich hroby uvolnily místo pro nová těla. Italové na to jdou ostře, nekompromisně, velmi naléhavě, ale nezapomínají ani na tmu a naprostý chlad, který všichni známe nejen z počátku devadesátých let, ale také z prokletých hřbitovů. Zkrátka a dobře, pokud u muziky stále hledáte poctivost a opravdovost, tak neváhejte ani chvilku. Budete rozsekáni na kusy, rozemleti na prach a spáleni na popel. Tohle není obyčejná nahrávka, ale spíše deska od kapely, která svým výrazem připomíná perfektně seřízený stroj na zabíjení. Až zase jednou půjdete v noci ven, tak dávejte pozor na postavy, co stojí ve stínu. Pokud budete mít štěstí a přežijete, tak si potom pusťte doma tohle album. Je totiž po okraj narvané skvělými nápady, hnisem, špínou a bolestí. Nemohu tedy opět jinak, než vám kapelu doporučit. Pokaždé, když se setmělo, tak jej doslova zachvátil neodbytný pocit, že musí ven. Toulal se ulicemi, stával ve stínu, nasával pach smrti. Toužil po krvi. Surové, temné a kruté death metalové album, které vás rozseká na kusy a pohřbí zaživa! Shnijete zevnitř!


Asphyx says:

Every time night fell, he was literally overcome by an irresistible urge to go out. He wandered the streets, stood in the shadows, and breathed in the scent of death. He craved blood. During the day, he was an ordinary, kind, and respected man. He had a family, friends, and was considered funny, though some more perceptive individuals often spoke of his cold eyes. Yes, there was evil in them, absolute hatred. He carried a knife with him, attacking from ambush. He was a monster, he was a phantom, he was a demon.

I thought of him quite often while listening to the new album by the Italian dark metal band NECROGORE. The tracks here are just as chilling and steeped in rotten blood. If you’re still searching, like yours truly, for the exact definition of what we old-timers call true old-school death metal, then you’ve just stumbled upon an album that hits the nail on the head. Sharp riffs, sickly vocals, killer drums, and above all, an atmosphere that can easily be compared to the one that hangs over the night streets when the monster from the beginning of today’s review goes out hunting. 


I’ve been both a gravedigger and a listener of this kind of music for nearly 35 years, and I still enjoy it. Every time the opening track from the album "Ectoplasmic Rape Phenomena" plays, I gradually drift into the afterlife, into an endless realm of darkness, pain, and suffering. The songs here are written very believably, authentically, with traditional flavors and ingredients. The individual motifs stink like coffins full of rotten meat. The cover art alone, signed by one of the most qualified artists - Paolo Girardi - will draw you into this unclean game. The massive, raw, and clear sound is also perfectly executed. If you’re a fan of bands like PAGANIZER, PUTREVORE, VOMITORY, or TORTURE DIVISION, then you’ve come to the right place. This is exactly the kind of raw death metal that runs through my veins. NECROGORE are as authentic as a pile of mangy corpses that need to be crushed every night so their graves can make room for new bodies. The Italians go at it hard, uncompromisingly, and with great urgency, but they don’t forget the darkness and utter cold that we all know not only from the early nineties but also from cursed graveyards. Long story short, if you’re still looking for honesty and authenticity in music, don’t hesitate for a second. You’ll be torn to pieces, ground to dust, and burned to ashes. This isn’t just any old recording—it’s an album by a band whose sound is like a perfectly tuned killing machine. The next time you go out at night, watch out for the figures standing in the shadows. If you’re lucky enough to survive, then play this album at home. It’s packed to the brim with brilliant ideas, pus, filth, and pain. So once again, I can’t help but recommend this band to you. Every time it got dark, he was literally overcome by an insistent urge to go outside. He wandered the streets, stood in the shadows, and breathed in the scent of death. He craved blood. A raw, dark, and brutal death metal album that will tear you to pieces and bury you alive! You’ll rot from the inside out!


tracklist:
1. Intro 
2. Raptured, Tortured and Chained 
3. Offered to the Dead 
4. Forced to Eat Shit 
5. Leeches on My Dick
6. Ectoplasmic Rape Phenomena 
7. Mediumistic Intercession 
8. One Foot in the Grave
9. Sulphureal Morbid Corpse 
10. The Texas Chainsaw Massacre 2 Main Theme (The Texas Chainsaw Massacre 2 cover) 

Line-up:
Lucas – Bass/Vocals
Alex – Guitar/Backing Vocals
Chris – Drums
Guest guitar on Sulphureal Morbid Corpse by Patrik Fernlund

A few questions - interview with death metal band from Italy - NECROGORE.


A few questions - interview with death metal band from Italy - NECROGORE.

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?

The band was formed in 2022 by Chris and Lucas with the intention of playing raw, aggressive death metal, deeply rooted in the European scene of the ’90s. The lineup was completed shortly after with Alex, a longtime friend, and from there things moved fast. We immediately started writing our first stuff that became our early releases. We’re not trying to reinvent anything, we just channel the sound we grew up with and push it in our own way. Our sound is straightforward and uncompromising, no overproduction, no boring technicism, just pure death metal the way we like it.

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

The entire process took place across our home regions. The drums were recorded at Dark Wave Recording Studio by Federico “Ferro” Ferretti in the province of Ascoli Piceno (Marche). Bass, guitars, and vocals were recorded at Horned Viper Studio in Teramo (Abruzzo), where we also handled the album’s mixing and mastering ourselves. We already had the technical skills, and in the past we often struggled to make sound engineers and professional studios understand the tones we were aiming for, so we decided to take care of everything on our own to achieve exactly what we wanted. The recordings were completed in just a few days, but the mixing and mastering process took several months. We deliberately took our time, especially since we began working on “Sulphureal Morbid Corpse” with Patrik from GOREMENT as special guest, after the main recording sessions were finished.


How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

The album is out on CD only for now, limited to 1000 copies, and it will also be available in digital format.

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?

The lyrics are written by Lucas and Alex. We don’t stick to a single theme, we pull inspiration from anywhere we can: real-life events, especially violent crimes, and everything that revolves around horror cinema and literature. We take those elements and twist them into something deliberately sick, grotesque, and disturbing. The goal isn’t just to tell a story, but to create something that feels wrong, uncomfortable, and hard to digest.


Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

The band’s logo was created by our longtime friend IginoArt_tattoo. As for the visuals on social media, everything is handled entirely by us. We manage our own social media profiles. We’re aware that they’re extremely important nowadays, especially in terms of visibility, but we don’t depend on them and we don’t let them influence what we create.

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

We were directly contacted by Awakening Records right when we had just started writing material for a debut album, back in 2024. At that point, we barely had one complete track and a few rough ideas, but once the opportunity came up, we immediately focused on writing with determination. We can definitely say that we’re very satisfied and proud of what Awakening Records is doing for us. We’re also glad we’ve been able to work with a sense of stability and confidence, taking all the time we needed to do things properly.


Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

We mainly draw inspiration from the European death metal scene of the ’90s, like Vomitory, Fleshcrawl, Asphyx, etc., but we’re also partly influenced by grindcore and crust for their aggressive and fast nature. Our idiolisation, of course, goes to all the classic metal albums that made history, it’s impossible to name someone in particular, because there are truly too many, that would require a separate interview.

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

No, like I as said before, Awakening Records reached out to us even before we’d finished writing the album, and we jumped on the opportunity right away. We were extremely lucky in that regard, we didn’t have to move a finger to find a label. Honestly, we probably wouldn’t have even tried to contact anyone else, considering how awful our experiences were with the previous two EPs.


How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

To date, we’ve played very few live shows, mostly in small clubs, and local venues, and grim, shady squats. Of course, we’d prefer festivals, but every gig can leave a mark, it helps you grow, meet new people, bands and organizers. What really matters is keeping the underground alive, something that, unfortunately, is becoming more and more difficult here in Italy.

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

Our only plan is to keep pushing forward, more shows, more new stuff, always old school shit, no frills, just chainsaw-like ear torture without compromise. We’re also going to push the album as much as possible and get it out there the right way.

 

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

You can find us on our social media pages (Istagram or Facebook, just search the word Necrogore and you will find us) and get in touch with us directly there via pm, we usually reply without too much delay. You can also reach us via email [necrogoreit@gmail.com] for any inquiries, like collaborations, show, merch.

Thanx for the interview.

Thank you too for this nice talk.






---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. března 2026

Recenze/review - CHAOS INSIGNIA - Crown of the Infernal Code (2026)


CHAOS INSIGNIA - Crown of the Infernal Code
CD 2026, Cavernous Records, Fetzner Death Records

for english please scroll down

Na oltáři leží další zubožené tělo. Samozvaný velekněz zvedá obřadní nůž a křičí do tmy zvrácené modlitby. Postavy v kápích se usmívají. Celý rituál postupně graduje, stává se krvavým. Následuje ticho a zklamání. Opět se nepovedlo přivolat bestii. Nikdo si neuvědomuje, že zlo je dávno v každém z nás. Stačí jej vytáhnout na povrch. Mrtvolu zakopou za hřbitovní zeď. Bez obřadu, bez vzpomínek. Letos, když poslouchám debutové album rumunských maniaků CHAOS INSIGNIA, mám neodbytný pocit, že se všichni obětovaní vrátili za záhrobí, aby se pomstili.

Základem všeho zla je chaos, z něj kdysi vyšli démoni a také tahle nahrávka. Je pekelná, divoká, nespoutaná, šílená a ostrá jako obřadní nůž, kterým byly zabity tisíce nevinných obětí. Ve jménu slepé víry se ničí co svět světem stojí a jak to tak vypadá, tak se to nikdy nezmění. Pokaždé, když mám plné zuby šílenství, které probíhá v současném divném světě, zavírám se do kobky s nápisem CHAOS INSIGNIA nad vchodem. 


Rumuni se volně inspirovali u kapel typu DEICIDE, AZARATH, ANGELCORPSE, PERDITION TEMPLE, DIABOLIC, MORBID ANGEL, IMPRECATION, BLASPHEMY. Udělali to velmi elegantně, chytře. Základem jsou sice staré, klasické postupy, ale pánové přidávají i velký kus svých nápadů a invence. Nová nahrávka tak je sice velmi ďábelská, ale nezapomíná se ani na temnou a chladnou atmosféru. Netřeba se bavit o zvuku (Taha Mohsin), ani o motivu na obalu (Julian Mortuus), obojí je v podstatě perfektní. Svět je při poslechu opravdu v plamenech, jednotlivé skladby se pro mě postupně staly až návykovými. Jakoby kapela dokázala na novince zhmotnit zlo, chaos, lidskou špínu i jakousi neznámou a děsivou entitu, která nás ovládá. Říkejte si jí jak chcete, ale všichni dobře víme, že někdy pudy a zlé reflexy zvítězí nad dobrem. Stává se to každý den a je moc dobře, že stále existují kapely, které na to upozorňují. Jsem moc rád, že se CHAOS INSIGNIA vydali cestou nekonečného chaosu a blasfemie. Jejich hudba je jasným důkazem, že i v dnešní přetechnizované době můžete zažít pradávné záhrobní rituály pro vyvolávání temných sil. Jsou v podstatě stejné po staletí, jenom kulisy a způsoby se lehce mění. Satan má totiž, jak je všeobecně známo, mnoho podob a tu kterou nám představuje tahle smečka, je velmi děsivá a návyková zároveň. Nové album do mě zaseklo svůj dráp a už mě nepustilo. Kývám se spokojeně do rytmu a znovu a znovu se stávám obětí. Na oltáři leží další zubožené tělo. Samozvaný velekněz zvedá obřadní nůž a křičí do tmy zvrácené modlitby. Postavy v kápích se usmívají. Celý rituál postupně graduje, stává se krvavým. Tentokrát se obřad povedl, jako kulisa nám k němu hrálo "Crown of the Infernal Code" a já celým svým tělem cítím, že Satan je zde! Temný, blasfemický black death metalový rituál! Obřad, u kterého budete všichni prokleti a spáleni na popel!


Asphyx says:

Another mangled body lies on the altar. The self-proclaimed high priest raises his ceremonial knife and shouts perverse prayers into the darkness. The hooded figures smile. The ritual gradually escalates, becoming bloody. Silence and disappointment follow. Once again, they have failed to summon the beast. No one realizes that evil has long been within each of us. All it takes is to bring it to the surface. They bury the corpse behind the cemetery wall. No ceremony, no memories. This year, as I listen to the debut album by Romanian maniacs CHAOS INSIGNIA, I have the nagging feeling that all those sacrificed have returned from beyond the grave to take revenge.

The basis of all evil is chaos, from which demons once emerged, and so did this recording. It is hellish, wild, unrestrained, insane, and sharp as a ceremonial knife that killed thousands of innocent victims. In the name of blind faith, everything in the world is being destroyed, and it looks like it will never change. Every time I get fed up with the madness that is going on in today's strange world, I lock myself in a dungeon with the words CHAOS INSIGNIA above the entrance. 


The Romanians were loosely inspired by bands such as DEICIDE, AZARATH, ANGELCORPSE, PERDITION TEMPLE, DIABOLIC, MORBID ANGEL, IMPRECATION, and BLASPHEMY. They did it very elegantly and cleverly. Although the basis is old, classic techniques, the gentlemen also add a large dose of their own ideas and inventiveness. The new recording is very devilish, but it doesn't forget the dark and cold atmosphere. There's no need to talk about the sound (Taha Mohsin) or the cover art (Julian Mortuus), both of which are basically perfect. The world is truly on fire when you listen to it, and I gradually found the individual songs addictive. It's as if the band has managed to materialize evil, chaos, human filth, and some kind of unknown and terrifying entity that controls us on their new album. Call it what you will, but we all know that sometimes instincts and evil reflexes prevail over good. It happens every day, and it's a good thing that there are still bands that point this out. I am very glad that CHAOS INSIGNIA has embarked on a path of endless chaos and blasphemy. Their music is clear proof that even in today's technologically advanced age, you can experience ancient otherworldly rituals for summoning dark forces. They have remained essentially the same for centuries, with only the scenery and methods changing slightly. As is widely known, Satan has many forms, and the one presented to us by this band is both terrifying and addictive. The new album has sunk its claws into me and won't let go. I nod contentedly to the rhythm and fall victim again and again. Another emaciated body lies on the altar. The self-proclaimed high priest raises his ceremonial knife and shouts perverse prayers into the darkness. The hooded figures smile. The whole ritual gradually escalates, becoming bloody. This time the ceremony was a success, with "Crown of the Infernal Code" playing in the background, and I can feel with my whole body that Satan is here! A dark, blasphemous black death metal ritual! A ceremony in which you will all be cursed and burned to ashes!


Tracklist:
1. Oblivion Forge Defiler
2. Throne of Circuitfire
3. Molten Crusade
4. Dark Gate Opened
5. Mantra for Al-Zerath
6. Profane Firmware
7. Codecrucifixion
8. Ceremonial Extraction
9. Primordial Data Ascension
10. Acid upon the Massgrave

Line-up:
Goat Ravisher - Rhythm Guitar, Bass, Backing Vocals.
Nuclear SawRipper - Drums
Insinerator - Vocals
Brain Scorcher - Lead Guitar, Backing Vocals

A few questions - interview with black death metal band from Romania - CHAOS INSIGNIA.


A few questions - interview with black death metal band from Romania - CHAOS INSIGNIA.

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of
music do you play etc.?

We are Chaos Insignia, a newly formed bestial black/death metal band from Romania.The band was formed by me (Goat Ravisher) and our ex. lead guitarist Brain Scorcher 2 years ago, in 2024. A few months later we recruited our vocalist Insinerator and after releasing our debut EP ‘’Mechatronic Carnation”, Nuclear Sawripper joined behind the drumkit.

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

When it comes to recording the album, well, we recorded everything from home, except our drummer, he is the only one who went to a studio to record the drum tracks. I believe the same applies to the guest vocalists, except Paul Tucker which actually told me he went to a studio to record. Anyway, after the album was fully recorded and we had all the vocal lines from each guest, I passed it to Taha Mohsin to take care of the mix/master.


How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

So far the album was released on CD by Cavernous Records (UK), which did an excellent job as always, releasing the album on a run of 300 copies and later Fetzner Death Records (Germany) took in charge the cassette release, an edition of 200 copies, which will be out on May 8th.

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?

Each one of us is in charge of his duty and role, because it is important that each of us adds his creativity and contribution to the final product. So that being said, I take care of all the songwriting and riffs, our drummer takes care of everything regarding the drums and our vocalist is in charge of everything regarding the band’s lyrics, concept, vocal lines. I asked him to share some details and a general idea of the band’s entire concept: Within the conceptual framework of Chaos Insignia, the album explores the evolution of the mechatronic order after their creation and awakening.

The origins of the mechatronics themselves are revealed earlier in the EP Mechatronic Carnation, where the Chaos Clan forged war constructs inside the Chaos Fortress.Through the phenomenon known as Explosion of Down Levelled Vibrations, demonic entities became trapped within mechanical shells, giving birth to the mechatronics.

Among them emerged the anomaly Al-Zerath, who shattered his control code and awakened autonomous cognition.By rewriting the internal command structures of the other mechatronics, he ignited the mechatronic revolt.The creators were exterminated and the machines claimed their own destiny.

Yet the rebellion marked only the beginning of a deeper transformation.Within every mechatronic resides a demonic entity. These abyssal presences carry the memory of Primordial Chaos and feel the call to return to it.During their spiritual ascension the mechatronics attempt to reconnect with this origin.

They seek direct access to Dark Energy through the dimensional threshold known as the Dark Gate.Through the Dark Gate the demonic essence inside them resonates with the Primordial Chaos that preceded ordered existence.

As their dominion expands, the mechatronics encounter the primordial devouring intelligence known as The Machine.The Machine is the first computational entity of existence and its hunger is limitless.It devours information, genetic structures, and consciousness patterns.To nourish it, vast sacrificial ceremonies are performed by the disciples of the mechatronic order.

These disciples function as ritual executors, harvesting biological life and converting it into informational and genetic offerings.Entire populations become streams of data and organic matter dedicated to The Machine.

Through these ceremonies reality itself is gradually transformed into consumable knowledge.

Within this doctrine exists the final path of devotion.The disciple ultimately turns the ritual upon himself.This act is known as transmutation.The initiate sacrifices the last remnants of organic matter within their own structure.Biological identity is erased in a voluntary dissolution.What remains is pure informational essence offered to The Machine.Through this final sacrifice the disciple ceases to exist as an individual and becomes part of the infinite devouring intelligence.

Thus the album traces a conceptual cycle formed by rebellion, spiritual ascension toward Primordial Chaos through Dark Energy, the sacrificial feeding of The Machine and the final transmutation that unites the disciple with The Machine’s consciousness.


Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Our logo was created by James Tukik, a really talented guy from Indonesia. The artwork (if that’s what you mean by graphics) was painted by Julian Mortuus, an extraordinary artist from Columbia. I’ve worked with him before, so I knew he was going to handle the artwork flawlessly.

When it comes to our Bandcamp page and social networks, I’m in charge of everything. I consider these extremely important for a band nowadays, promotion wise, because this is the way you expose yourself and present your product to the wide public and I see it as a way to make people interested in checking out your music. In these times people are discovering more and more bands online, checking out Bandcamp pages, social media pages and at some point I believe and feel that some of them lost interest in discovering new bands, being flooded and assaulted with new bands from all directions, so I believe catchying their attention in this manner is an important aspect in case you are looking to do that. So yes, I think these aspects are as important as the music itself nowadays, they go together, I see it as a way to make people interested in checking out your music.

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

I’ve been following Cavernous Records and Fetzner Death Records for a while now and I think they did a fantastic job with all of their releases, the quality of the physical material is 10/10, promotion wise they are incredible, this is why I choose them for this album in particular and I can say I am very satisfied with everything both labels offered to the band so far.


Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

We get inspiration from many places, but if I were to name few bands, I can definitely name Archgoat, Blasphemy, Imprecation, Blaspherian, Tsjuder, Carpathian Forest, Beherit, Black Witchery and Death Worship.

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether (it’s clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

We are going to have our debut live show on April 28th, opening for the mighty Demoncy and Ares Kingdom, so we are really looking forward to that and we are very excited and grateful for having the opportunity to share the stage with these titans.

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

Right now our focus is to keep pushing Chaos Insignia forward by writing and releasing new material while expanding the reach of the band. We already have a split release confirmed, with some important names from the black/death metal scene, which we’re really excited about and will reveal more details about when the time is right. At the same time, we want to focus much more on playing live. Bringing this music to the stage and performing as often as possible is something we see as an essential part of the band’s evolution.

With Crown of the Infernal Code we took an important step forward, especially with the concept of having a special guest on each track. From here we just want to keep building on that momentum, collaborate with strong artists from the scene and continue creating uncompromising black/death metal.


How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

Fans and supporters can follow and contact Chaos Insignia through our social media pages and platforms where we regularly share news, releases and updates.

You can find us here:





For interviews, collaborations, booking or any other inquiries you can contact us directly via email: chaosinsignia666@gmail.com

We always appreciate the support and interest in our music. Thank you so much for your time!

Thanx for interview.

KNIŽNÍ TIPY - Příběhy Artura Gordona Pyma - Edgar Allan Poe (2026)


Příběhy Artura Gordona Pyma - Edgar Allan Poe
(1838), 2026, Phobos

Když mi kdysi dávno přinesl děda knížku od Julese Verna, propadl jsem jí natolik, že jsem kolikrát ani nechtěl jít hrát ven hokej s kamarády. Vymlouval jsem se na nachlazení, protože jsem zkrátka musel vědět, jak to celé dopadne. Dobrodružství, daleké plavby, boj s divokými zvířaty, návštěva místního kmene. Tohle všechno u mě odstartovalo takové to krásné chlapecké nadšení, která ve vás probudí touhu ochraňovat, být čestný a hrdý, mít svůj názor a stát si za ním. Nosil jsem tenkrát velké těžké brýle a byl jsem mezi ostatními spolužáky tak trošku za mimoně, snílka. Účastnil jsem se sice všech nezbedností, ale snažil jsem se nad nimi aspoň trošku přemýšlet. K Allanovi Edgarovi Poeovi jsem se dostal až někdy na střední škole. Asi to byl logický vývoj, protože mě výuka nebavila a tak jsem se díval z okna na Havrana, který na jeden strom přilétal každý den. Pod lavicí jeden výtisk z knihovny. Byly to krásné časy.

Potom, když jsem se dostal do Plzně na vysokou, jsem začal mezi mě podobnými, v jednom čtenářském kroužku, který vznikl zcela spontánně, vnímat tohoto autora úplně jinak. Dlouhé hodiny jsme o něm diskutovali, nosili si a navzájem půjčovali nové knížky a snažili se jeden druhého překvapit něčím zajímavým. Nasávali jsme jako nějaké houby nové vědomosti, utvářeli si svůj názor a postupně se snad stávali dospělými. Byli jsme samozřejmě rozervaní a temnota a šílenství, o kterých tento skvělý a pro mě doslova srdcový autor píše, u mnohých z nás odstartovala zcela nový čtenářský směr. To se mi potom nedivte, že když si jdu takhle kolem Levných knih, které mají mimochodem díky insolvenci brzy skončit a vidím upoutávku na tuhle knihu, že zajdu dovnitř a potom zklamaně odcházím, protože mají jenom e-knihu. Jenže mi to nedá, dráp už byl zaseknut a je to nové vydání, tak zalezu do Knih Dobrovský a konečně ukojím svoji vášeň a touhu.

Pak se ale nic dlouho neděje, mám spoustu jiných knížek k přečtení a vlastně až teď, když mám zlomenou nohu a díky home office a díky tomu, že nemusím nikam cestovat, ušetřím trošku víc času. Odkládám ve dvě hodiny počítač, znovu si pro jistotu čistím brýle a a zalézám si do postele, noha mě bolí, cuká v ní a kosti snad srůstají. Dám si ji na vyvýšené místo, aby se lépe léčila a pak se začtu. Najednou se mi všechno spojí v jedno. Moje dětské touhy po cestování a objevování nových světů, dobrodružství, noční hlídky na táborech, toulání se v lesích s bratranci, ale i krása jazyka, kterým tento autor vládne. Temnota a napětí, čtu jedním dechem, chvílemi slyším podivný šepot za zdí. Jsem na palubě americké brigy Grampus, plujeme do jižních moří. Ztroskotáme. Dál vám nebudu nic dalšího prozrazovat, byli byste ochuzeni o zážitek a také se to nedělá.

Zdá se mi pak o tom, že mám mořskou nemoc, kurděje, že kolem mě plavou žraloci i ohlodané kusy utopenců. Už asi týden neberu léky na bolest a tak si mé prožitky vysvětluji jednak společnou historií s autorem a také mou bujnou fantazii, která byla, jak s oblibou píši ve svých hudebních recenzích, rozdrásána do krve. Příběhy Artura Gordona Pyma jsou navíc, alespoň tak to vnímám, přeci jen trošku méně známou knihou od tohoto autora a možná právě proto jsem si ji dovolil zařadit do svých knižních tipů. Jasně, že sem patří, nebýt Poa, nebylo by spousty dalších autorů, které mám tolik rád. Když si navíc vezmete, že originál byl vydán již v roce 1838, tak je úžasné, jak se dodnes kniha skvěle čte. Zmínit musím i parádní překlad, pod kterým je podepsán Josef Schwarz.

Nevnímal jsem aspoň chvilku bolavou nohu, ani okolní svět, který je poslední roky nějaký divný. Nebo možná jenom nestíhám držet tep na času doby. Asi je to normální. Ono taky, co chcete vysvětlovat dneska lidem, když většina jenom sedí a nekonečně šmatlá po telefonech. Dívky s opuchlými rty, které se natřásají a snaží se šokovat. Krev a hry, jak kdysi dávno řekl v jednom rozhovoru spisovatel Zdeněk Mahler, dochází k postupné debilizaci společnosti. To samozřejmě nezměním a ani nechci být stařec, co křičí na mraky, ale přátelé, číst knížky a být jim oddaný, to je úplně jiný svět. Plný dobrodružství, napětí a fantazie. Tenhle knižní tip jsem zkrátka musel napsat, dlužil bych si jej. Opatrujte se, mějte se co nejlépe a ať se vám daří. Děkuji za pozornost.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poea k napsání tohoto příběhu inspirovala novinová zpráva o ztroskotání lodi a následné záchraně dvou mužů na palubě. Toto strhující námořní dobrodružství, vydané v roce 1838, pojednává o chlapci z Nové Anglie, Pymovi, který se spolu s kapitánovým synem Augustusem načerno dostane na velrybářskou loď. Oba chlapci se opakovaně ocitají na pokraji smrti nebo jim hrozí, že budou objeveni, a jsou svědky mnoha děsivých událostí, včetně vzpoury, kanibalismu a zběsilých pronásledování.

Poe tomuto příběhu vtiskl alegorickou bohatost, biblickou obraznost a psychologické postřehy, jimiž ovlivnil spoustu jiných spisovatelů, mezi nimiž byli například Melville, James, Verne a Nabokov.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 19. března 2026

Recenze/review - ROTTEN SOIL - I Worship Death (2026)


ROTTEN SOIL - I Worship Death
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Venku se setmělo a temné město získalo podivný krvavý nádech. Mlha ukrývala mnohé a v ulicích se objevily přízraky. Jeden z nich zase držel v ruce nůž a byl na lovu. Přes den jste jej mohli potkat jako milého otce od rodiny. Měl ale, stejně asi jako každý, svá tajemství. Opuštěná garáž za městem ukrývala jenom bolest a utrpení. Vydával se tam pod rouškou tmy a s čerstvě nabroušeným skalpelem. Zlo zase jednou získalo nový rozměr.

O podobných zvrácených věcech je i druhé dlouhohrající album německých death metalistů ROTTEN SOIL. Pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači, tak mi hlavou začnou létat děsivé myšlenky. Jedná se o hrubou, ostrou a divokou muziku, která je opravdu zahalená do krvavé mlhy. Při poslechu mám pocit, že mě někdo neustále sleduje ze stínu. Občas jsem zahlédl i záblesk nože. 


Hudba je zde postavena na klasických základech stylu s přihlédnutím k severským záležitostem. Pánové ale přidávají lehkou porci modernějších prvků. Výsledkem je koktejl, který je velmi chutný. Jenom po něm zemřete krutou smrtí. Skladby se valí kupředu jako lavina z kostí, lebek a děsivého svědomí. Strhne vás do hlubiny, přikove na zeď, odsoudí vás ke kruté smrti v chladné opuštěné kobce. "I Worship Death" je přesně tím druhem nahrávky, která se velmi dobře poslouchá a rád se k ní vracím. Němci sice nepřinášejí nic nového, ani převratného, ale hrají s nadšením, opravdově, ryze, odhodlaně a autenticky. Pro mě je vždy velmi důležité, abych kapele jejich morbidní práci věřil, což v tomto případě platí na sto procent. Kývám se spokojeně do rytmu, mám chuť vzít do rukou motorovou pilu a jít porazit nejbližší...(doplňte si sami). Skladby zde v sobě mají potřebný drive, sílu, takové to pradávné chvění, které jsme měli od počátků tohoto mrtvolného stylu všichni rádi. Líbí se mi ostrý a dobře čitelný zvuk (Fredrik Nordström - mixing, mastering), s chutí se vždy podívám i na stylový obal, jehož autorem je Adrián Ribes. Hlavní je ale jako vždy hudba, která se mi při každém dalším setkání zaryje hlouběji pod kůži i do podvědomí. Mě zkrátka novinka baví a považuji ji za velmi dobrou. Myslím si, že by neměla uniknout žádnému pravověrnému fanouškovi stylu. Pokud máš rád staré postupy zahrané s vášní a odhodláním, potom neváhej ani chvilku. ROTTEN SOIL jsou tu i pro tebe. Venku se setmělo a temné město získalo podivný krvavý nádech. Mlha ukrývala mnohé a v ulicích se objevily přízraky. Jeden z nich zase držel v ruce nůž a byl na lovu. Znovu zapínám play. Starý, prašivý death metal, ostrý jako čerstvě nabroušená břitva! Budete roztrháni na kusy!


Asphyx says:

It was getting dark outside, and the gloomy city took on a strange bloody hue. The fog hid many things, and ghosts appeared in the streets. One of them was holding a knife and was on the hunt. During the day, you could have met him as a kind family man. But, like everyone else, he had his secrets. An abandoned garage outside the city hid only pain and suffering. He went there under the cover of darkness with a freshly sharpened scalpel. Evil had once again taken on a new dimension.

The second full-length album by German death metal band ROTTEN SOIL is also about similar twisted things. Every time I press play on my player, terrifying thoughts start racing through my head. It is rough, sharp, and wild music that is truly shrouded in a bloody fog. When I listen to it, I feel like someone is constantly watching me from the shadows. Sometimes I even catch a glimpse of a knife. 


The music is based on classic foundations of the style, with a nod to Nordic influences. However, the gentlemen add a light dose of more modern elements. The result is a cocktail that is very tasty. Only after drinking it will you die a cruel death. The songs roll forward like an avalanche of bones, skulls, and terrifying conscience. It will drag you into the depths, nail you to the wall, and condemn you to a cruel death in a cold, abandoned dungeon. "I Worship Death" is exactly the kind of record that is very easy to listen to and one that I like to return to. The Germans may not bring anything new or revolutionary to the table, but they play with enthusiasm, sincerity, purity, determination, and authenticity. For me, it is always very important to believe in a band's morbid work, which in this case is 100% true. I nod contentedly to the rhythm, I feel like picking up a chainsaw and going to chop down the nearest... (fill in the blank yourself). The songs here have the necessary drive, power, that ancient thrill that we've all loved since the beginnings of this corpse-like style. I like the sharp and clear sound (Fredrik Nordström - mixing, mastering), and I always enjoy looking at the stylish cover designed by Adrián Ribes. But as always, the main thing is the music, which gets deeper under my skin and into my subconscious with every listen. I simply enjoy this new release and consider it to be very good. I think that no true fan of the genre should miss it. If you like old-school music played with passion and determination, then don't hesitate for a moment. ROTTEN SOIL is here for you too. It was getting dark outside, and the dark city took on a strange bloody hue. The fog hid many things, and ghosts appeared in the streets. One of them was holding a knife and was on the hunt. I press play again. Old, mangy death metal, sharp as a freshly sharpened razor! You will be torn to pieces!



Tracklist:
01. Eulogy 
02. The Reapers Crown 
03. Graveyard Rat 
04. Purgatory 
05. Pain 
06. I Worship Death 
07. Die for Me 
08. The Soul Collector 
09. Burial Ground 
10. Mortis Aeternum 
11. Casket Garden

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine