Ten den bylo všechno divné. Jakoby zahalené do krvavé mlhy. Lidé, které jsem potkal ve městě cestou do práce se kývali jako zombie. V práci vládla nervozita. Všichni byli po vedrech nevyspalí, naštvaní, nepříjemní. Byl jsem fakt rád, když jsem dorazil domů. Vedle ve vchodě někdo zmlátil svoji partnerku tak, že přijela policie i záchranka. Ani nevíte, jak jsem si s chutí zalezl do křesla a otevřel jsem si novou sbírku povídek od Ronalda Malfiho. Byl jsem doma sám, jenom jsem nakrmil želvu a chvilku si s ní popovídal. Jako jediný chodím přes léto do práce a odpoledne velmi často trávím při sportu a právě čtení. Tak trošku jsem si ihned vzpomněl na Stephena Kinga. Psáno odjinud je některým jeho povídkám podobné. Ničemu to nevadí, osobně jsem si knížku velmi užil. Nejedná se o žádné děsně krvavé horory, ale když jednotlivé povídky dočtete, neklid ve vás zůstane.
Napětí je budováno postupně a tak jsem hned další ráno pozoroval lidi jedoucí do továren. Byli opravdu více divní, než obvykle. Nebo mi to jen přišlo? Nevím, asi se do mě kniha zakousla, zasekla do mě svůj dráp, zanechala ve mě stopu. Mívám občas stavy, kdy se uzavírám do sebe, nechce se mi s nikým moc bavit. Nikdy bych to do sebe neřekl, vždycky jsem býval rád středem pozornosti, bavil jsem společnost, ale jak stárnu a svět kolem mě se mění čím dál tím víc a mnohdy jeho rytmus již nestíhám a vlastně ani nechci, tak si jen tak čtu nebo se toulám po lesích. Nechávám fantazii, aby mě unesla někam jinam, daleko od starostí všedních dní. Jsou knihy, které tohle umí. Ronald Malfi se nijak netají tím, že je Stephen King jeho učitelem. Mám ho jako autora moc rád. Umí napsat povídky, které se vám zadřou pod kůži a zůstanou tam velmi dlouho. Neklid, ano to je to slovo, které pořád opakuji, když už knihu unavený v noci zaklapnu.
Je léto, čas dovolených a koupání. Troufám si tvrdit, že tahle knížka se bude skvěle vyjímat jak ve vlaku, tak na dece u moře nebo u rybníka. Nejlépe se mi ale stejně četla až po setmění a litoval jsem, že jsem si ji nevzal na chalupu do Jizerek. Tam, na půdě, kam si v parnech zalézám a je slyšet skřípání stoleté chalupy, by zajisté vynikla síla této knížky ještě více. Ale i v Plzni, v zabijáckých vedrech, ve dnech, kdy každou čtvrt hodinu přijížděly do nedaleké nemocnice sanitky, jsem si ji užil. Přenesla mě do jiných světů do pochmurných příběhů, do míst, kde jsem nikdy nebyl. Užíval jsem si nálady, atmosféru a každý den ráno se divil tomu, jak jsou lidé neklidní a divní. Víte, já čtení dost prožívám, když se mi nějaký příběh zakousne do hlavy, tak jej nemůžu a ani nechci vyhnat ven. Je ve mě, hlodá do té doby, dokud knížku nedočtu. To se stalo někdy kolem půlnoci. Tak trošku jsem si potom nadával, že budu spát jen pár hodin. Ale stálo to za to, rozhodně.
Na nedávném festivalu jsem potkal jednu dívku, která se ke mě sama přihlásila. Bylo to kvůli mým knižním tipům, děkovala mi a já zase jednou nevěděl, jak se v takových situacích chovat. Samozřejmě mi to dělá hrozně dobře a pokorně za to moc děkuji. Snad jsem se na společné fotce netvářil moc hloupě. Nicméně, ptala se mě, proč nepíšu i o vtipných, humorných knihách. Přemýšlel jsem o tom, opravdu dlouho a nakonec jsem přišel na to, že mě málokterá veselá knížka baví. Většinou mi nesedí styl humoru. O temnotě, napětí, dobrodružství se mi píše přeci jen lépe. Mě musí knížka něčím zaujmout, chytnout, připoutat mě k sobě. Ronald Malfi tohle všechno umí a dělá to velmi zajímavě a elegantně. I jeho povídky se čtou tak nějak samy.
Lidé možná nejsou tak úplně divní. Určitě ne všichni. I když, ten podíl naštvaných obličejů se zvyšuje. Alespoň tak to vnímám já. Moje teorie je jednoduchá. Můžou za to sociální sítě, spolu s médii. Dnes dostávají čím dál tím větší prostor jedinci, kteří by ještě před pár lety byli prohlášeni za psychopaty a nikdo by se s nimi nebavil. Dnes je to jiné, vnímám to asi poslední roky nějak víc. Možná právě proto se čím dál častěji uchyluji do soukromí, ke knihám. Psáno odjinud je velmi dobrou sbírkou, u které se možná nebudete tak úplně bát, ale rozhodně po ní ve vás něco zůstane. Děkuji vám moc za kladné ohlasy, ani nevíte, jak si toho vážím. Mějte se co nejlépe a ať vám to čte! Držte se.
Psáno odjinud je sbírka čtyř samostatných hororových povídek propojených tématem knih, psaní a příběhů. Setkáme se s knihou, která si rozhodně nepřeje, aby na ní kdokoli cokoli měnil. Spolu se dvěma bratry se vydáme doručit tajemný kufr s knihou, kterou za žádnou cenu nesmějí otevřít. Zúčastníme se narozeninové oslavy malého chlapce, který si vytvořil vlastní knižní svět – ale je opravdu jenom v knize? Zahrajeme si interaktivní online hru, která má možná schopnost ovlivňovat realitu. Ronald Malfi stvořil svět, v němž slova mají vlastní vůli, kde mohou knihy vytvářet vlastní světy na rozhraní mezi skutečností a představivostí. Kniha kombinuje napětí, nadpřirozeno i psychologický rozměr – literatura zde není jen metaforou, ale živoucí, děsivou entitou.
Psáno odjinud jsou příběhy pro příznivce literárního hororu, kteří chtějí víc než jen strašidelnou atmosféru: chtějí být vtaženi do příběhu natolik, že přestanou rozlišovat, co je fikce a co skutečnost.
Ave FUNEBRE DEVASTATION! I’m currently listening to your new album, “The Verminous Spawn,” and I can’t shake the feeling that I’m at an evil black mass. You play black thrash death metal, and this is your third full-length album. Can you tell us how the new record came together and in what direction you wanted to move from your excellent previous releases? Did you want to be even faster, darker, more devilish?
Hails, Jakub Asphyx!! First of all, thanks a lot for taking the time to interview us and for sending such interesting questions. Let's get into it!
Believe it or not, our first idea when we started writing this album was actually to make something more old-school. We wanted to lean more towards the early days of Venom, Celtic Frost, and the first Sodom records. We even talked about throwing in a few more Speed/Thrash Metal sections. As you can hear, those influences are definitely there in some of the songs, but others dive headfirst into filthy, deranged Black/Death Metal.
In the end, I guess we naturally drift somewhere within that extreme swamp. We just can't help letting influences from here and there creep into the music. We don't really force anything—we just let the songs take us wherever they want to go.
You know what literally hit me right in the face? The sound on the new record. It’s organic, gritty the album has a dark spark to it. In this day and age of over-amplified and compressed formats, it’s a breath of fresh air. To me, this is what true hell sounds like! Please tell me where and how you recorded? How did you achieve this sound?
Thanks a lot, I really appreciate that! I recorded the album myself using my own gear. I've been recording my own demos and a few other bands since 1997, when I started out with an old PC and a cassette deck. Over the years I kept adding more equipment, and eventually I settled on my Yamaha AW4416, which I've been using since 2004. I still use it to record the drums and some of the guitars.
It's one of the first digital workstations ever made, but it has a very old-school way of processing audio and a much more analog-like character than most modern digital gear. Everything else was done on the PC using different DAWs and preamps. The whole idea was to capture a more organic sound, something closer to those early '90s records—that was the goal from the very beginning.
The entire album was produced by me in my humble, filthy little Khazad-Dûm Studios.
I’m exactly the kind of old-school fan who approaches music in such a way that if I like an album, I buy the CD, the vinyl, and the T-shirt. I have to say, the cover art for this year’s album is really well done. This is pretty much how I imagine medieval hell. Can you tell us how you chose the artwork, who created it, and how it relates to the music?
Absolutely! The cover artwork was created by Vhan Art, an artist I've been working with for quite a few years now. Not only with Funebre Devastation, but also with other bands and projects I'm involved in, like Hrizg, Deprive, and several others.
He's an incredibly talented artist who regularly creates pre-made artworks and puts them up for sale. I always take the time to check out every single piece he releases. Whenever I come across one that perfectly matches the atmosphere I want to capture with a particular album, I simply buy it. That's really all there is to it. It's a straightforward way of working, and it lets us get straight to the point without overcomplicating things.
Looking at your lineup, you’re a band made up entirely of experienced musicians. How do you actually create new music? What does the process of writing new material look like? Do you have trouble agreeing on things? After all, experience can sometimes be a hindrance. You know how it is egos and all that.
That's an interesting question. The funny thing is, there really aren't any egos in this band. We don't argue about the music. We all know the kind of metal we want to play, and we simply make it happen.
Everyone throws ideas on the table suggestions, comments, different approaches—and then I write the riffs that best fit each moment. Sometimes I come to rehearsal with a complete song already written, while other times I just bring a rough idea. There are also times when Argus suggests the kind of song he'd like us to work on. And every now and then I bring in material that's a bit outside the band's usual territory, so Ha-Shatan steps in as a sort of artistic director, helping decide which riffs really fit the spirit of Funebre Devastation.
Even though I'm the one who writes all the music, the contributions from the other guys are incredibly important. Their input shapes the final result and gives the band its own identity.
In the past we've worked with a few lead guitarists, but none of them really fit our way of working, our music, or our philosophy. So we've decided to keep Funebre Devastation as a three-piece for the foreseeable future.
For me, old-school metal has always been associated with a certain darkness. Even as a young guy, I was fascinated by the references to Satanism that grime and decay that you could sense in your bands’ music. How did you end up gravitating toward this particular style?
Well, in my case it all started with bands like Manowar. Without a doubt, they're the band that dragged me into this whole mess. There were other bands before them, of course, but Manowar were the ones who really opened the gates to Metal for me.
As for the Satanic side of things, I'd say Venom first, and later Morbid Angel, completely blew my mind as a teenager. I'd listen to their albums and read the lyrics with this strange mix of fascination and fear. In the end, though, fascination won.
By 1993 I was already deeply into Death Metal, and I always found myself drawn to the bands that had a Satanic or occult atmosphere. It was only a matter of time before Black Metal entered my life as well.
I guess it's the same story for a lot of people from our generation, isn't it?
I’d be curious to know what the music scene is like in Spain, especially in your area (Santander, Cantabria). How did you get into music, and who was your role model? What about your scene, clubs, and fans?
Well, I wouldn't really say there's an actual scene where we live. We're from Santander, but in reality each of us lives in a different town, quite far apart. That's pretty common around here—young people get together because they're into the same music, but they rarely live anywhere near each other. Metal is pretty scarce here these days, although there is some new blood slowly picking up the torch.
There are still bands around, most of them made up of old bastards like us, and we're all friends and support each other. But calling it a real scene... I don't know, I think that might be giving it too much credit.
Spain has some absolutely killer bands and amazing musicians who know exactly how to do their thing. But Cantabria, the region where we live, is a different story. It's a small region where the extreme metal culture has been fading away for years, leaving only a handful of younger maniacs who, hopefully, will bring the underground back to life little by little.
There aren't many bars or clubs where you can hang out, have a few beers, and listen to bands like Slayer. And if we're talking about true underground metal, there are even fewer. If there aren't enough fans to keep a scene alive, there certainly won't be many venues for them either.
That said, we're used to it, and honestly, we don't really care. We do our own thing, and there's always a bunch of friends who show up at our gigs ready to go completely insane—to mosh, raise hell, and unleash some proper violence and chaos, just the way it should be.
We got into the scene back in the late '80s and early '90s, when things were completely different. There were loads of bands, loads of gigs, loads of ideas. It felt like a real scene—clubs, maniacs, and underground metal everywhere you looked. But all of that eventually faded away, and nowadays... well, it's become something much smaller and far more exclusive.
Your lyrics are also very dark. That’s obviously part of death black thrash metal, and I like it, but I’d be interested in the origin and creation of the lyrics. How did the lyrics for the new album come about? What are they about?
The lyrics are basically a mix of ideas, phrases, and concepts that all revolve around a few core themes: violence, darkness, and extremity. From there, each song leans a bit more in one direction or another. Some are about taking revenge on people who cross you. Others deal with serial killers, occult rituals, or pure destruction. Darkness always has to be the dominant element. They're very direct lyrics, written to emphasize the darkest and most extreme side of human nature. I couldn't really tell you that one song is about this specific subject and another about something else, because together they all form a single conceptual world, even if each one explores it from a different angle.
Funebre Devastation embraces feelings like hatred, revenge, and defiance because they're part of human nature. We don't believe in preaching or moralizing through our lyrics. Instead, we write from the perspective of the darkest instincts, standing our ground against a world that's often cruel and full of hypocrites mother fuckers. The message isn't about surrendering it's about pride, resilience, and refusing to let life or anyone else break your spirit. No matter how many times you get knocked down, you stand back up with your head held high.
Throughout the history of metal, there have been many instances where certain bands were banned because they were shocking or held views that differed from mainstream society. Have you ever had any problems? In today’s internet age, it’s incredibly easy to immediately condemn someone, spread a rumor, and destroy them. How does mainstream society in Spain view black death thrash metal bands? You’re a strongly Catholic country…
Well, I wouldn't say Spain is a deeply Catholic country. It's a country that tries to be secular without really being secular. There are still plenty of people who believe in this false god, of course, but it's nothing like countries such as Poland, or others that seem to be much more religious.
We've never had any problems because of the themes we write about. Not with Funebre Devastation, nor with any of the other bands we've played in over the years. That simply doesn't happen here. What can happen is that bands openly associated with the far right may end up being boycotted. Bands that openly promote those kinds of political views can run into serious trouble with the more radical left. But we're an apolitical band. In fact, we don't give a fuck about politics, whether it's left or right. As far as I'm concerned, they can all go fuck themselves!
Personally, I think today's society has become domesticated. People get offended by every little piece of bullshit someone writes on the internet. But then again, that's actually good for us. We like offending people... so everything's working out just fine! Hahaha.
Have you had to change your approach to music in any way due to new technologies? Thanks to the internet, the world is completely different; bands have to approach everything in a totally different way. How do you perceive these changes?
I like this question. The internet has democratized stupidity, and even though we're assholes too, we're not going down that road. We make the music that matters to us. We're an old-school band because we're old, and we grew up with that mindset. We're never going to change that. If we did, Funebre Devastation simply wouldn't make any sense anymore.
We're not going to change anything just to please a herd mentality that buys their outfits from EMP and only listens to whatever Nuclear Blast, Napalm Records, or some other shitty labels happen to release.
We don't work according to the algorithm. Sure, we have social media, because otherwise nobody would even know we exist nowadays. But that's as far as it goes. We're not crossing the line or betraying our convictions just to sell ten more records. We don't have that obsession with making it big. We're not a professional band, and everything we do comes straight from the heart.
That's the fundamental difference between Funebre Devastation and most other bands. We have principles, and those principles are non-negotiable.
How are things going for FUNEBRE DEVASTATION in terms of concerts? I noticed you don’t perform very often. Wouldn’t a European tour appeal to you? I could imagine you sharing the stage with bands like POSSESSED or DEICIDE they come here pretty often.
I can tell you one thing: the day we go on tour with bands like the ones you mentioned, we'll probably shit ourselves with excitement at every single show! Hahaha...
We play as much as we can. We've all got jobs, some of us have families... so we simply can't play as often as we'd like. That said, this year we're not only playing in Spain, but also in Portugal and France, which isn't bad at all. We're also playing the incredible Drums of War Festival alongside bands we grew up listening to.
As for next year, the plan is to do a European tour. We want to take our shit abroad and export our noise. We'd love to play more festivals, but this is a DIY commune, so we can only go as far as our own resources allow.
What do death metal, black metal, and thrash metal mean to you? How would you define them, and how do you perceive these styles as an experienced musician? I don’t want you to describe your playing technique; I’d be more interested in your perspective, your feelings, the energy you convey, and so on. Try being a philosopher for a moment.
Whew... alright, let's see.
To me, Death Metal is about savagery and sheer impact. Darkness and aggression. Violence and extremity. Of course, it depends on what kind of Death Metal we're talking about, but that's always been my general perception of the genre. Putting on your headphones, cranking the volume up, and being physically unable to stop banging your head. Your face twists into a grim expression while you stare into the void. That's real Death Metal. That's how I always experienced it. A swamp of horror that keeps growing inside your mind until it takes over like a terminal disease.
Black Metal gives you different feelings. More romantic ones, in a way. Colder, older. It brings out the philosophical side of life and death. The epic feeling of immemorial times. Almost divine forces watching over everything. It's the kind of music that makes you dream about ages you never lived through and ideas that would never have crossed your mind otherwise. That's what Black Metal was to me. Nowadays, it's mostly just a bunch of hooded idiots who only care about sounding perfect, playing perfectly, and making money. That feeling died many years ago.
Thrash Metal, in my opinion, made perfect sense in the '80s. It was humble, streetwise kids from rough backgrounds trying to crawl out of their shitty lives, expressing everything they lived through with razor-sharp riffs, fast drums, and an untamed attitude. Nowadays, Thrash Metal is a fucking commercial circus. It's the most extreme genre that's still part of the mainstream. So now you get kids showing up with instruments that cost more than all of mine put together, taking lessons at music academies, with everything paid for by mom and dad. That's got absolutely nothing to do with where the genre came from. That's why I call it what it is: a fucking circus.
Of course, if you take the very best elements of all three styles and turn them into something hostile and violent... then everything is exactly as it should be.
What does FUNEBRE DEVASTATION have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have a message for labels, promoters, or fans, this is the place…
For the time being, you can catch Funebre Devastation live in Bilbao, Barcelona, Tarbes (France), and Porto (Portugal). But of course, if any promoter wants to book us, we'll gladly go wherever we're invited, as long as the conditions aren't ridiculous. We're not going to pay for our own travel and accommodation just so the promoter can disappear with our money and spend it on cocaine.
As for record labels, honestly, we're pretty easy about it. If anyone wants to release our material, all they have to do is get in touch and send us a proposal. Whether it's about putting out one of our releases or booking us to play in their area, we'll always take a look at it and give an honest answer. We're open to any kind of collaboration.
And to the fans... I don't know if they've heard the band yet or seen us live somewhere, but one thing's for sure for better or worse, we don't leave anyone indifferent. I think that anyone who has the same blood running through their veins as we do will eventually find their way to Funebre Devastation and understand what we're about. Our music calls to old spirits, whether you're old or not.
Thank you very much for the interview. I really appreciate that you took the time for our site. I wish your entire band a lot of hellish inspiration, sold records, and enthusiastic fans. May you also thrive in your personal lives. I hope to see you live someday.
Thank you very much, Jakub. It was a real pleasure answering your questions—they were thoughtful and genuinely interesting, which isn't always the case with interviews these days.
We really appreciate your support and the chance to spread the word about Funebre Devastation through your zine. Hopefully our music will reach a few more maniacs thanks to this interview.
We also hope to make it to your country someday and share a few beers after raising hell on stage. Until then, keep the underground alive, support the bands that deserve it, and never let the flame die.
See you somewhere on the road... and hail from the filthy depths of north of Spain!
Recenze/review - FUNEBRE DEVASTATION - The Verminous Spawn (2026):
Ave FUNEBRE DEVASTATION! Právě poslouchám vaši novinku „The Verminous Spawn“ a mám neodbytný pocit, že jsem na zlé černé mši. Hrajete black thrash death metal a jedná se o vaše třetí dlouhohrající album. Prozradíš nám, jak nová nahrávka vznikala a jakým směrem jste se chtěli posunout od vynikajících předchozích nahrávek? Chtěli jste být ještě víc rychlejší, temnější, ďábelštější?
Zdravím, Jakube Asphyxi!! V první řadě moc děkujeme, že jsi si udělal čas na rozhovor a zaslal nám tak zajímavé otázky. Pojďme na to!
Věřte tomu nebo ne, naší první myšlenkou, když jsme začali psát toto album, bylo vlastně udělat něco oldschoolového. Chtěli jsme se více přiklonit k raným dobám Venom, Celtic Frost a prvním nahrávkám Sodom. Dokonce jsme mluvili o tom, že bychom tam přidali i pár dalších speed/thrash metalových sekcí. Jak slyšíte, tyto vlivy jsou v některých písních rozhodně přítomny, ale jiné se po hlavě vrhají do špinavého, šíleného black/death metalu.
Nakonec si myslím, že se přirozeně noříme někam do té extrémní bažiny. Prostě si nemůžeme pomoct a necháváme do hudby vkrádat vlivy odtud i odjinud . Nic moc nenutíme – prostě necháváme písně, aby nás vedly, kam chtějí.
Víš, co mě ihned doslova praštilo do obličeje? Zvuk na nové nahrávce. Je organický, prašivý, album má v sobě černou jiskru. V dnešní době přeřvaných a komprimovaných formátů je doslova osvěžením. Podle mě takhle zní pravé peklo! Prozraď mi prosím, kde a jak jste nahrávali? Jak jste takového zvuku dosáhli?
Moc děkuji, opravdu si toho vážím! Album jsem nahrál sám s vlastním vybavením. Svá vlastní dema a dema od několika dalších kapel nahrávám od roku 1997, kdy jsem začínal se starým počítačem a kazetovým magnetofonem. V průběhu let jsem přidával další vybavení a nakonec jsem se usadil na svém Yamaha AW4416, který používám od roku 2004. Stále ho používám k nahrávání bicích a některých kytar.
Je to jedna z prvních digitálních pracovních stanic, které kdy byly vyrobeny, ale má velmi staromódní způsob zpracování zvuku a mnohem analogovější charakter než většina moderních digitálních zařízení. Všechno ostatní bylo provedeno na PC s použitím různých DAW a předzesilovačů. Celá myšlenka byla zachytit organičtější zvuk, něco bližšího těm nahrávkám z počátku 90. let – to byl cíl od samého začátku.
Celé album jsem produkoval v mém skromném, špinavém malém studiu Khazad-Dûm.
Jsem přesně tím druhem fanouška ze staré školy, který přistupuje k hudbě tak, že když se mu album líbí, tak si kupuje CD, vinyl i tričko. Musím říct, že motiv na obalu letošního alba je opravdu povedený. Takhle nějak si představuji středověké peklo. Prozradíš nám, jak jste motiv vybírali, kdo je pod ním podepsán a jakým způsobem souvisí s muzikou?
Rozhodně! Obal alba vytvořil Vhan Art, umělec, se kterým spolupracuji už pěknou řádku let. Nejen s Funebre Devastation, ale i s dalšími kapelami a projekty, na kterých se podílím, jako jsou Hrizg, Deprive a několik dalších.
Je to neuvěřitelně talentovaný umělec, který pravidelně vytváří předpřipravená díla a dává je do prodeje. Vždycky si udělám čas na to, abych si prohlédl každé jeho dílo. Kdykoli narazím na nějaké, které dokonale odpovídá atmosféře, kterou chci s konkrétním albem zachytit, jednoduše si ho koupím. To je vlastně všechno. Je to přímočarý způsob práce, který nám umožňuje jít rovnou k věci, aniž bychom vše zbytečně komplikovali.
Když se podívám na vaši sestavu, tak jste kapelou, která je tvořena samými zkušenými muzikanty. Jak vlastně tvoříte novou hudbu? Jak probíhá samotný proces tvorby nového materiálu? Nemáte problém s tím, se dohodnout? Přeci jen, zkušenosti bývají občas překážkou. Znáš to, ego a tak.
To je zajímavá otázka. Vtipné je, že v téhle kapele opravdu žádná ega nejsou. Nehádáme se o hudbě. Všichni víme, jaký druh metalu chceme hrát, a prostě ho realizujeme.
Každý hází na stůl nápady, komentáře, různé přístupy – a já pak píšu riffy, které nejlépe odpovídají danému okamžiku. Někdy přijdu na zkoušku s hotovou písní, která už je napsaná, jindy jen přinesu hrubý nápad. Jsou také chvíle, kdy Argus navrhne, na jaké písni by chtěl, abychom pracovali. A čas od času přinesu materiál, který je trochu mimo obvyklé území kapely, takže Ha-Shatan zasáhne jako jakýsi umělecký ředitel a pomůže rozhodnout, které riffy skutečně odpovídají duchu Funebre Devastation.
I když jsem to já, kdo píše veškerou hudbu, příspěvky ostatních kluků jsou neuvěřitelně důležité. Jejich vstupy formují konečný výsledek a dávají kapele její vlastní identitu.
V minulosti jsme spolupracovali s několika hlavními kytaristy, ale žádný z nich se doopravdy nehodil k našemu způsobu práce, naší hudbě ani naší filozofii. Proto jsme se rozhodli, že Funebre Devastation prozatím ponecháme jako tříčlennou kapelu.
Pro mě byla stará metalová škola vždycky spojená s určitou temnotou. Už jako mladého mě kdysi fascinovaly odkazy na satanismus, taková ta špína, hniloba, která byla z tvorby vašich kapel cítit. Jak jste se dostali zrovna k tomuto stylu?
No, v mém případě to všechno začalo kapelami jako Manowar. Bezpochyby to byla kapela, která mě do celého tohohle chaosu zatáhla. Před nimi samozřejmě byly i jiné kapely, ale Manowar byli ti, kteří mi skutečně otevřeli brány k metalu.
Co se týče satanské stránky věci, řekl bych, že nejdřív Venom a později Morbid Angel mě jako teenagera naprosto ohromili. Poslouchal jsem jejich alba a četl texty s tou zvláštní směsicí fascinace a strachu. Nakonec ale fascinace zvítězila.
V roce 1993 jsem už byl hluboce zapálený pro death metal a vždycky mě přitahovaly kapely, které měly satanskou nebo okultní atmosféru. Byla jen otázkou času, než do mého života vstoupí i black metal.
Myslím, že je to stejný příběh pro spoustu lidí z naší generace, že?
Zajímalo by mě, jaké to je ve Španělsku, hlavně ve vaší oblasti (Santander, Cantabria), co se týká muziky? Jak si se k hudbě dostal a kdo byl tvým vzorem? Co vaše scéna, kluby, fanoušci?
No, neřekl bych, že tam, kde žijeme, existuje nějaká skutečná scéna. Jsme ze Santanderu, ale ve skutečnosti každý z nás žije v jiném městě, docela daleko od sebe. To je tady docela běžné – mladí lidé se scházejí, protože je baví stejná hudba, ale zřídka bydlí blízko sebe. Metalu je tu v dnešní době docela málo, i když se tu pomalu objevuje i nová krev.
Pořád tu jsou kapely, většinou složené ze starých parchantů jako my, a všichni jsme přátelé a podporujeme se. Ale nazývat to skutečnou scénou... Nevím, myslím, že by to bylo přehnané uznání.
Španělsko má několik naprosto skvělých kapel a úžasných hudebníků, kteří přesně vědí, jak na to. Ale Kantábrie, region, kde žijeme, je jiný příběh. Je to malý region, kde extrémní metalová kultura už léta mizí a zbývá jen hrstka mladších maniaků, kteří, doufejme, underground krůček po krůčku oživí.
Není mnoho barů ani klubů, kde byste se mohli poflakovat, dát si pár piv a poslechnout si kapely jako Slayer. A pokud mluvíme o pravém undergroundovém metalu, je jich ještě méně. Pokud není dostatek fanoušků, aby scéna zůstala při životě, určitě pro ně nebude ani mnoho míst.
Nicméně jsme si na to zvykli a upřímně řečeno, je nám to jedno. Děláme si své a na našich koncertech se vždycky objeví parta přátel, kteří jsou připraveni se úplně zbláznit – moshovat, dělat peklo a rozpoutat pořádné násilí a chaos, přesně tak, jak by to mělo být.
Na scénu jsme se dostali koncem 80. a začátkem 90. let, kdy to bylo úplně jiné. Byla tam spousta kapel, spousta koncertů, spousta nápadů. Připadalo to jako skutečná scéna – kluby, maniaci a undergroundový metal všude, kam se podíval. Ale to všechno nakonec vyprchalo a dnes... no, stalo se z toho něco mnohem menšího a mnohem exkluzivnějšího.
Ve vašich textech jste také velmi temní. K death black thrash metalu to samozřejmě patří a líbí se mi to, ale mě by zajímal původ a vznik textů. Jak vznikaly texty k novému albu? O čem jsou?
Texty jsou v podstatě směsicí nápadů, frází a konceptů, které se točí kolem několika základních témat: násilí, temnota a extremita. Odtud se každá píseň trochu více přiklání jedním či druhým směrem. Některé jsou o pomstě lidem, kteří vám zkříží cestu. Jiné se zabývají sériovými vrahy, okultními rituály nebo čistou destrukcí. Temnota musí být vždy dominantním prvkem. Jsou to velmi přímočaré texty, psané tak, aby zdůraznily nejtemnější a nejextrémnější stránku lidské přirozenosti. Nemohl bych vám říct, že jedna píseň je o tomto konkrétním tématu a jiná o něčem jiném, protože dohromady tvoří jeden konceptuální svět, i když ho každá zkoumá z jiného úhlu.
Funebre Devastation zahrnuje pocity jako nenávist, pomsta a vzdor, protože jsou součástí lidské přirozenosti. Nevěříme v kázání ani moralizování skrze naše texty. Místo toho píšeme z perspektivy nejtemnějších instinktů a stavíme se proti světu, který je často krutý a plný pokryteckých zkurvených hajzlů. Poselství není o kapitulaci, ale o hrdosti, odolnosti a odmítnutí nechat život nebo kohokoli jiného zlomit vašeho ducha. Nezáleží na tom, kolikrát vás srazí k zemi, vy se postavíte s hlavou vztyčenou.
V historii metalu došlo již mnohokrát k tomu, že byly některé kapely zakazovány, protože šokovaly, měly odlišné názory od většinové společnosti. Měli jste někdy problémy? V dnešní době internetu je hrozně jednoduché někoho ihned odsoudit, vypustit fámu, zničit ho. Jak vnímá black death thrash metalové kapely většinová společnost ve Španělsku? Jste silně katolická země…
No, neřekl bych, že Španělsko je hluboce katolická země. Je to země, která se snaží být sekulární, aniž by skutečně sekulární byla. Stále existuje spousta lidí, kteří věří v tohoto falešného boha, samozřejmě, ale není to nic jako země jako Polsko nebo jiné, které se zdají být mnohem nábožensky zaměřené.
Nikdy jsme neměli žádné problémy kvůli tématům, o kterých píšeš. Ani s Funebre Devastation, ani s žádnou z dalších kapel, ve kterých jsme v průběhu let hráli. To se tu prostě neděje. Co se může stát, je, že kapely otevřeně spojené s krajní pravicí mohou být nakonec bojkotovány. Kapely, které otevřeně propagují takové politické názory, mohou narazit na vážné problémy s radikálnější levicí. Ale my jsme apolitická kapela. Ve skutečnosti nám je politika úplně lhostejná, ať už je levicová nebo pravicová. Pokud jde o mě, ať jdou všichni do prdele!
Osobně si myslím, že dnešní společnost se stala domestikovanou. Lidi uráží každá malá blbost, kterou někdo napíše na internet. Ale na druhou stranu je to pro nás vlastně dobře. Rádi někoho urážíme... takže všechno funguje dobře! Hahaha.
Museli jste se nějak změnit ve svém přístupu k hudbě díky novým technologiím? Díky internetu je svět zcela jiný, skupiny musí ke všemu přistupovat úplně jinak. Jak vnímáš tyto změny ty?
Tahle otázka se mi líbí. Internet demokratizoval hloupost a i když jsme taky blbci, touto cestou se nevydáme. Děláme hudbu, na které nám záleží. Jsme kapela staré školy, protože jsme staří a s tímto smýšlením jsme vyrůstali. To nikdy nezměníme. Kdybychom to udělali, Funebre Devastation by prostě už nedávali smysl.
Nebudeme nic měnit jen proto, abychom uspokojili stádovou mentalitu, která si kupuje oblečení od EMP a poslouchá jen to, co vydá Nuclear Blast, Napalm Records nebo nějaké jiné mizerné labely.
Nepracujeme podle algoritmu. Jasně, máme sociální média, protože jinak by dnes nikdo ani nevěděl, že existujeme. Ale tím to končí. Nepřekračujeme hranice ani nezrazujeme své přesvědčení jen proto, abychom prodali dalších deset desek. Nemáme tu posedlost tím, abychom se proslavili. Nejsme profesionální kapela a všechno, co děláme, jde přímo ze srdce.
To je zásadní rozdíl mezi Funebre Devastation a většinou ostatních kapel. Máme zásady a o těchto zásadách se nedá vyjednávat.
Jak jsou na tom FUNEBRE DEVASTATION s koncerty? Koukal jsem, že zase tolik často nikde nevystupujete. Neláká vás třeba tour po Evropě? Dovedl bych si vás představit po boku třeba takových POSSESSED, DEICIDE, ti k nám jezdí poměrně často.
Můžu ti říct jednu věc: v den, kdy pojedeme na turné s kapelami, jako jsi zmínil, se asi posereme nadšením na každém koncertě! Hahaha...
Hrajeme, jak nejvíc můžeme. Všichni máme práci, někteří z nás mají rodiny... takže prostě nemůžeme hrát tak často, jak bychom chtěli. Nicméně letos nehrajeme jen ve Španělsku, ale i v Portugalsku a Francii, což vůbec není špatné. Také hrajeme na neuvěřitelném festivalu Drums of War po boku kapel, na kterých jsme vyrůstali.
Co se týče příštího roku, plán je udělat evropské turné. Chceme vzít naše věci do zahraničí a exportovat náš hluk. Rádi bychom hráli na více festivalech, ale tohle je DIY komuna, takže můžeme jít jen tak daleko, jak nám to dovolí naše vlastní zdroje.
Co pro tebe znamená death metal, black, thrash metal? Jak bys jej definoval a jak tyto styly vnímáš ty, jako zkušený muzikant? Nechci po tobě popis techniky hraní, spíš by mě zajímal tvůj pohled, pocity, předaná energie a podobně. Zkus být na chvilku filozofem.
Uf... dobře, pojďme na to.
Pro mě je death metal o divokosti a naprostém dopadu. Temnotě a agresi. Násilí a extrémnosti. Samozřejmě záleží na tom, o jakém druhu death metalu mluvíme, ale tohle bylo vždycky mé obecné vnímání žánru. Nasadit si sluchátka, zvýšit hlasitost a fyzicky se neschopný přestat mlátit hlavou. Váš obličej se zkřiví do zachmuřeného výrazu, zatímco zíráte do prázdna. To je pravý death metal. Takhle jsem ho vždycky vnímal. Bažina hrůzy, která vám v mysli roste, dokud se vás nezmocní jako smrtelná nemoc.
Black metal vám dává jiné pocity. V jistém smyslu romantičtější. Chladnější, starší. Vynáší filozofickou stránku života a smrti. Epický pocit nepaměti. Téměř božské síly bdící nad vším. Je to ten druh hudby, která vás nutí snít o dobách, které jste nikdy neprožili, a o myšlenkách, které by vám jinak nikdy nenapadly. To pro mě Black Metal byl. Dnes je to většinou jen banda zakuklených idiotů, kterým záleží jen na tom, aby zněli perfektně, hráli perfektně a vydělávali peníze. Ten pocit zemřel už před mnoha lety.
Thrash metal podle mého názoru dával v 80. letech dokonalý smysl. Byly to skromné, pouliční děti z drsného prostředí, které se snažily vyhrabat ze svých mizerných životů a vyjadřovaly vše, co prožily, ostrými riffy, rychlými bicími a nezkrotným přístupem. Dnes je Thrash Metal zatracený komerční cirkus. Je to nejextrémnější žánr, který je stále součástí mainstreamu. Takže teď se objevují děti s nástroji, které stojí víc než všechny moje dohromady, berou lekce na hudební akademii a všechno platí máma a táta. To nemá absolutně nic společného s tím, odkud se žánr vzal. Proto tomu říkám, jak to je: zatracený cirkus.
Samozřejmě, když vezmete ty nejlepší prvky všech tří stylů a proměníte je v něco nepřátelského a násilného... pak je všechno přesně tak, jak má být.
Co chystají FUNEBRE DEVASTATION v nejbližších měsících? Kde váš můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro labely, promotéry, fanoušky, tak zde je prostor…
Prozatím můžete Funebre Devastation zastihnout naživo v Bilbau, Barceloně, Tarbes (Francie) a Portu (Portugalsko). Ale samozřejmě, pokud si nás nějaký promotér bude chtít zarezervovat, rádi pojedeme kamkoli budeme pozváni, pokud podmínky nebudou absurdní. Nebudeme si platit vlastní cestovné a ubytování jen proto, aby promotér mohl zmizet s našimi penězi a utratit je za kokain.
Co se týče nahrávacích společností, upřímně řečeno, jsme v tom docela shovívaví. Pokud někdo chce vydat náš materiál, stačí, když se s námi spojí a pošle nám nabídku. Ať už jde o vydání jednoho z našich alb nebo o rezervaci našeho vystoupení v jejich oblasti, vždy se na to podíváme a dáme upřímnou odpověď. Jsme otevřeni jakékoli spolupráci.
A co se týče fanoušků... Nevím, jestli už kapelu slyšeli nebo nás někde viděli naživo, ale jedno je jisté, ať už k lepšímu nebo k horšímu, nikoho nenecháme lhostejným. Myslím, že každý, komu v žilách koluje stejná krev jako nám, si nakonec najde cestu k Funebre Devastation a pochopí, o co nám jde. Naše hudba volá staré duše, ať už jsou staré, nebo ne.
Děkuji ti moc za rozhovor. Opravdu si vážím toho, že sis pro naše stránky našel čas. Přeji celé vaší kapele hodně pekelné inspirace, prodaných nosičů a nadšených fanoušků. Ať se vám daří i v osobním životě. Doufám, že vás někdy uvidím i naživo.
Moc děkuji, Jakube. Bylo mi potěšením odpovídat na tvé otázky – byly promyšlené a skutečně zajímavé, což v dnešní době u rozhovorů nebývá zvykem.
Velmi si vážíme tvé podpory a možnosti šířit povědomí o Funebre Devastation prostřednictvím tvého zinu. Doufejme, že se naše hudba díky tomuto rozhovoru dostane k dalším maniakům.
Také doufáme, že se jednou dostaneme do tvé země a po rozpoutání pekla na pódiu si dáme pár piv. Do té doby udržuj underground při životě, podporuj kapely, které si to zaslouží, a nikdy nenech plamen uhasnout.
Uvidíme se někde na cestách... a pozdravuji ze špinavých hlubin severního Španělska!
Recenze/review - FUNEBRE DEVASTATION - The Verminous Spawn (2026):
Mraky jsou zase jednou nízko, skoro se dotýkají země. Město je zahaleno do krvavé mlhy. Kráčíme vstříc temnotě. Já, i můj démon, který mě provázel celý můj nebohý život. Probudil mě uprostřed noci. Stál u mé postele a šeptal jedovatá slova prokletí. Musíme jít, pokynul mi a z jeho tváře bez masa vylezli další červi. Sestoupili jsme několik pater dolů, do podzemí. Otevřeli jsme rezavou bránu na onen svět a zaplatili Cháronovi za převoz přes řeku Styx. Místo peněz jsme použili nové album německých tmářů TEMPLE OF DREAD.
Pozorní čtenáři našich stránek moc dobře vědí, že mám pro tuhle smečku velkou slabost. Na každém albu totiž vždy dokázala namíchat velice jedovatý koktejl z ostrých riffů, divokého vokálu připomínajícího řev bestie, zabijáckých bicích, ale hlavně nekonečné tmy, bolesti a chladu. Letošní novinka není výjimkou. Naopak, potvrzuje silnou pozici téhle kapely v undergroundu.
Jakoby do mě byla každá melodie zabodávána jako ostrý skalpel. Do vnitřností, pod kůži, do podvědomí. Všude tam se mi nová nahrávka usadila jako sněť. Je něco hnilobného, hororového, nebál bych se napsat i magického, co mě nutí se stále k albu vracet a rvát si ho pod tlakem do hlavy. Jsme jedné krve, já i tahle kapela, uznáváme stejné death metalové hodnoty i nepsané zákony. Za velmi povedený považuji zvuk, který je masivní, prašivý, dobře čitelný a řeže tou správnou stranou nože. O obalu od mistra Paola Girardiho netřeba diskutovat, jako starý sběratel chci mít nový motiv na tričku, to vám klidně podepíšu vlastní krví. Skladby samotné mě potom pokaždé svážou pevnými pavučinami, které můžete jinak najít na mrtvolách starých padlých kněžích. O textovou stránku se opět postaral dlouholetý spolupracovník kapely psycholog Frank „Doc“ Albers a jeho texty o Cháronovi, řece Styx a Hádově říši patří k velmi propracovaným, povedeným a doporučuji vám si je prostudovat. Rozhodně stojí za to a posouvají celou nahrávku o další level výše. "Dreadspawn Dominion" je přesně tím druhem alba, které si budete s sebou brát na noční výlety na hřbitov, do márnic, na opuštěné patologické sály i na pohřebiště, na kterých jsou pochováni lidé, které byste za jejich života nechtěli potkat. Novinka je na povrchu chladná jako ruka dobře uleželé mrtvoly ve značném stádiu rozkladu a uvnitř tepe, žhne a pálí. Na TEMPLE OF DREAD jsem měl vždy nejraději, že jsou opravdoví, reální, uvěřitelní a naprosto autentičtí. Letos to platí opět na sto procent a já nemohu jinak, než album doporučit všem pravověrným, prokletým i nemrtvým. Až půjdete jednou na druhou stranu, do země nekonečných stínů, vezměte si tuhle desku určitě s sebou. Bude vám skvělým průvodcem v podsvětí! Syrové death metalové ozvěny z temné říše mrtvých! Cháron se usmívá a ukáže vám svoji pravou děsivou tvář! Absolutní tma, chlad a nekonečné utrpení!
Asphyx says:
The clouds are low once again, almost touching the ground. The city is shrouded in a blood-red fog. We walk toward the darkness me and my demon, who has accompanied me throughout my wretched life. He woke me in the middle of the night. He stood by my bed and whispered venomous words of curses. “We must go,” he motioned to me, and more worms crawled out of his fleshless face. We descended several floors into the underground. We opened the rusty gate to the other world and paid Charon for the crossing over the River Styx. Instead of money, we used the new album by the German doom metal band TEMPLE OF DREAD.
Attentive readers of our site know very well that I have a soft spot for this band. On every album, they’ve always managed to concoct a highly toxic cocktail of sharp riffs, wild vocals reminiscent of a beast’s roar, killer drums, but above all, endless darkness, pain, and cold. This year’s new release is no exception. On the contrary, it reaffirms this band’s strong position in the underground.
It’s as if every melody were being driven into me like a sharp scalpel into my guts, under my skin, into my subconscious. Everywhere there, the new album has taken root like a tumor. There’s something putrid, horrifying I wouldn’t hesitate to call it magical, too that compels me to keep coming back to the album and force it into my head under pressure. We’re cut from the same cloth me and this band we share the same death metal values and unwritten laws. I consider the sound to be exceptionally well-done: massive, gritty, clear, and cutting with the right edge of the blade. There’s no need to discuss the cover art by the master Paolo Girardi; as an old collector, I want this new design on a T-shirt I’ll gladly sign that with my own blood. The songs themselves then ensnare me every time with sturdy cobwebs, the kind you’d otherwise find on the corpses of ancient fallen priests. The lyrics were once again handled by the band’s longtime collaborator, psychologist Frank “Doc” Albers, and his writings about Charon, the River Styx, and Hades’ realm are among the most elaborate and well-crafted I highly recommend you study them. They’re definitely worth it and take the entire recording to the next level. “Dreadspawn Dominion” is exactly the kind of album you’ll want to take with you on nighttime excursions to cemeteries, morgues, abandoned autopsy rooms, and burial grounds where people are buried whom you wouldn’t have wanted to meet while they were alive. On the surface, this new release is as cold as the hand of a well-aged corpse in an advanced state of decomposition, yet inside it pulses, smolders, and burns. What I’ve always loved most about TEMPLE OF DREAD is that they are genuine, real, believable, and utterly authentic. This year, that holds true once again one hundred percent, and I can’t help but recommend this album to all the true believers, the damned, and the undead. When you eventually cross over to the other side, to the land of endless shadows, be sure to take this album with you. It will be a great guide through the underworld! Raw death metal echoes from the dark realm of the dead! Charon smiles and reveals his true, terrifying face! Absolute darkness, cold, and endless suffering!
Měli divný pohled. Všichni. Navenek úspěšní muži s rodinami, dobrou prací a spoustou peněz. Problém byl, že se nudili. A tak každý víkend lovili v ulicích oběti a zavírali je do temného sklepa. Lidé bez domova, ztracené duše, které nikdo nikdy hledat nebude. Mučili je, natahovali k prasknutí, znásilňovali a plnili si všechny své hrůzné sny. Morbidní parta amatérských patologů, po které pokaždé zůstávala jenom hluboká krvavé stopa. Hromady mrtvol, zahrabaných na zahradě krásné lovecké chaty.
O bulharských gore death metalistech NECROMONGER slyším poprvé. Přesto mi připadá, že znám jejich hudbu odnepaměti. Vypadá to, že jsme stejného druhu. Také mám rád v tomto stylu surovost, chlad a temnotu. Jako bych byl součástí nějakého morbidního hororového snu. Když se probudím, tak je realita ještě horší. Jsem jednou z obětí šílených bastardů z úvodu dnešní recenze.
Pokud bych měl hodnotit formální věci nahrávky, jako je zvuk, motiv na obalu a celkové provedení, tak musím potvrdit, že je vše v nejlepším pořádku. Bulhaři se pohybují na stejných patologických sálech jako kapely typu AUTOPSY, MORTICIAN, CARCASS, CBT, IMPETIGO. A dělají to velmi elegantně, s chutí a krvavou jiskrou v oku. Přidávají spoustu svých nápadů a invence a album je tak pestré, jako způsoby smrti, kterými můžete odejít z tohoto světa. Vše je zde náležitě nechutné, smradlavé, zahnívající, mokvající. Netuším, jestli jste někdy vozili mrtvá těla z pitevních sálů, ale nemusíte. Výsledný dojem a zážitek je stejný, jako když posloucháte "Emanation of the Dying Perceptions". Připadám si jako v nějaké zvrácené galerii. V jednotlivých expozicích jsou nainstalována mrtvá těla v různém stádiu rozkladu. Člověk by řekl, že mnoho návštěvníků nebude, ale pravdou je, že chodí davy. Každý touží po bolesti a utrpení. Mnozí z nás jsou fascinováni smrtí. Koneckonců, v některých částech naší krásné planety jsou stále provozovány veřejné popravy. Dívám se tedy zase jednou do tmy, spokojeně se kývám do rytmu a nemohu jinak, než vám tohle album doporučit. Není příliš rychlé, spíše se bude kolem vás nejdřív plazit jako klubko jedovatých hadů. Postupně vás uhrane a vy se stanete součástí podivného, zvráceného světa NECROMONGER. My staří metaloví veteráni totiž víme, že když se zavřete na několik nocí do márnice, tak začnete rozmlouvat s nemrtvými. Nutno rovnou dodat, že nahrávka na mě působí velmi podobně. Je dobře složená, zahraná, má v sobě pověstný drive, sílu a tlak, touhu ničit hudbou. Doslala se mi do hlavy, zadřela se pod kůži i do podvědomí. Poslouchejte nahlas a sledujte krvavé skvrny na zdi! Mokvající, hnilobný, syrový death metal, u kterého budete vyvrhnuti zaživa! Horová, nechutná pitva živých těl!
Asphyx says:
They had a strange look in their eyes. All of them. On the surface, they were successful men with families, good jobs, and plenty of money. The problem was that they were bored. So every weekend, they hunted for victims on the streets and locked them in a dark basement. Homeless people, lost souls whom no one would ever come looking for. They tortured them, stretched them to the point of bursting, raped them, and acted out all their horrific fantasies. A morbid gang of amateur pathologists who always left behind nothing but a deep, bloody trail. Piles of corpses, buried in the garden of a beautiful hunting lodge.
This is the first time I’ve heard of the Bulgarian gore death metal band NECROMONGER. Yet it feels as though I’ve known their music for as long as I can remember. It seems we’re cut from the same cloth. I, too, love the rawness, coldness, and darkness of this style. It’s as if I were part of some morbid horror dream. When I wake up, reality is even worse. I am one of the victims of the insane bastards mentioned at the beginning of today’s review.
If I were to evaluate the technical aspects of the recording such as the sound, the cover art, and the overall production I have to say that everything is top notch. The Bulgarians operate in the same pathological realms as bands like AUTOPSY, MORTICIAN, CARCASS, CBT, and IMPETIGO. And they do so with great elegance, gusto, and a bloody gleam in their eyes. They bring plenty of their own ideas and creativity to the table, making the album as varied as the ways you can leave this world. Everything here is appropriately disgusting, stinking, rotting, and oozing. I have no idea if you’ve ever transported dead bodies from autopsy rooms, but you don’t need to. The resulting impression and experience are the same as when you listen to "Emanation of the Dying Perceptions". I feel like I’m in some kind of twisted gallery. Dead bodies in various stages of decomposition are on display in the individual exhibits. One might think there wouldn’t be many visitors, but the truth is, crowds flock here. Everyone craves pain and suffering. Many of us are fascinated by death. After all, public executions are still carried out in some parts of our beautiful planet. So here I am, once again gazing into the darkness, contentedly swaying to the beat, and I can’t help but recommend this album to you. It isn’t too fast; rather, it will first slither around you like a coil of venomous snakes. Gradually, it will cast a spell on you, and you’ll become part of the strange, twisted world of NECROMONGER. We old metal veterans know that if you lock yourself in a morgue for a few nights, you’ll start talking to the undead. I have to say right away that this record has a very similar effect on me. It’s well-composed, well-played, and has that legendary drive, power, and intensity a desire to destroy through music. It’s seeped into my head, burrowed under my skin, and into my subconscious. Listen loud and watch for the bloodstains on the wall! Oozing, putrid, raw death metal that will rip you apart while you’re still alive! A gruesome, disgusting dissection of living bodies!
Usedám na kamenný trůn a nechávám temnotu, aby mě zcela pohltila. Hluboko v podzemí, v chrámu nekonečné bolesti znovu rozmlouvám s nemrtvými. Vyprávějí mi děsivé příběhy o utrpení, o pradávných krvavých rituálech. Připadá mi, že oltář je znovu připraven. Ze zdí vylézají postavy zahalené v kápích. Šeptají zvrácené modlitby. Vyděšené oběti v klecích čekají na krutou smrt. Poslouchám debutové album švédských tmářů GRAVECRAWLER a opravdu si připadám jako na nějakém krvavém obřadu pro vyvolávání temných sil.
Kapele pochází ze Stockholmu a velice umně a šikovně kombinuje ve své tvorbě starý, prašivý death metal a black metal z devadesátých let. Pánové umí být suroví, nekompromisní, ale nezapomínají ani na chladnou a podmanivou atmosféru. Stačilo mi jen několik poslechů, abych si připadal zamotaný do pevných pavučin smrti, stržený do hlubiny a spálený na popel. Jsme jedné krve, říkám si v naprosté tmě, ve které tuhle nahrávku s chutí poslouchám.
Dobrá alba se dle mého úsudku poznají podle toho, že na vás dokáží přenést emoce. Nenechají vás v klidu. U novinky "Nidus" si připadám jako zavřený v prašivé kobce. Čekám na smrt, už stavějí hranici, na které budu upálený. Mučený, hladový a s mokvajícími ranami na celém těle jsem stejně svůj názor neodvolal. Než mě zítra odsoudí, tak budu stále dál poslouchat tohle album. Je totiž po okraj narvané zajímavými, neotřelými melodiemi, syrovými náladami. Povedl se zvuk, který je dobře čitelný, masivní a náležitě špinavý a studený. Hlavní je ale jako vždy hudba samotná a v tomto případě vás pohřbí zaživa. Kývám se spokojeně do rytmu, užívám si jednotlivé melodie a takovou tu těžko definovatelnou patinu, která odlišuje dobrou hudbu od špatné. Riffy jsou zde nasáklé zkaženou krví, melodie mokvají, jako zvrácené představy padlých jeptišek. Líbí se mi, že je album naprosto uvěřitelné, opravdové, zajímavé a autentické. Nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí a já tak dávám této desce vysokou známku kvality a nemohu jinak, než vám ji doporučit. Musela vznikat hluboko v podzemí, v temných zákoutích Hádovy říše. GRAVECRAWLER jsou na scéně od roku 2019 a tak je lze stále označit za nováčky. Přesto nahráli album, za které by se nemuseli stydět o hodně slavnější jména. Pro mě osobně je jejich novinka velkým překvapením a také mým doporučením pro všechny prokleté, démony i nemrtvé. Usedám na kamenný trůn a nechávám temnotu, aby mě zcela pohltila. Hluboko v podzemí, v chrámu nekonečné bolesti znovu rozmlouvám s nemrtvými. Vyprávějí mi děsivé příběhy o utrpení, o pradávných krvavých rituálech. Připadá mi, že oltář je znovu připraven. Ze zdí vylézají postavy zahalené v kápích. Šeptají zvrácené modlitby. Zkaženou krví nasáklý, temný, špinavý a nekonečně chladný black death metal, u kterého vás začnou bolet staré rány! Album, které vás strhne do hlubiny!
Asphyx says:
I sit down on the stone throne and let the darkness engulf me completely. Deep underground, in the temple of endless pain, I speak once more with the undead. They tell me terrifying stories of suffering and ancient bloody rituals. It seems to me that the altar is ready once more. Figures shrouded in hoods emerge from the walls. They whisper perverse prayers. Terrified victims in cages await a cruel death. I’m listening to the debut album by the Swedish dark metal band GRAVECRAWLER, and I truly feel as if I’m at some bloody ritual to summon dark forces.
The band hails from Stockholm and very skillfully and artfully combines old, gritty death metal and ’90s black metal in their music. These guys know how to be raw and uncompromising, yet they don’t forget to create a cold and captivating atmosphere. It only took me a few listens to feel as if I were entangled in the tight webs of death, dragged into the depths, and burned to ashes. “We are of the same blood,” I tell myself in the utter darkness in which I’m relishing this recording.
In my opinion, good albums are recognizable by their ability to convey emotions to you. They don’t leave you indifferent. With the new album “Nidus”, I feel like I’m locked up in a filthy dungeon. I’m waiting for death; they’re already building the pyre on which I’ll be burned. Tortured, starving, and with oozing wounds all over my body, I still haven’t changed my mind. Until they sentence me tomorrow, I’ll keep listening to this album. It’s packed to the brim with interesting, original melodies and raw atmospheres. The sound is spot-on clear, massive, and appropriately dirty and cold. But as always, the music itself is what matters most and in this case, it will bury you alive. I’m nodding contentedly to the beat, savoring the individual melodies and that hard-to-define patina that sets good music apart from bad. The riffs here are soaked in tainted blood; the melodies ooze like the twisted fantasies of fallen nuns. I like that the album is completely believable, genuine, interesting, and authentic. Nothing is superfluous, nothing is missing, and so I give this album high marks for quality and can’t help but recommend it to you. It must have been created deep underground, in the dark recesses of Hades’ realm. GRAVECRAWLER have been on the scene since 2019, so they can still be considered newcomers. Yet they’ve recorded an album that even much more famous acts wouldn’t be ashamed of. For me personally, their new release is a huge surprise and also my recommendation for all the damned, demons, and the undead. I take my seat on a stone throne and let the darkness engulf me completely. Deep underground, in the temple of endless pain, I converse once more with the undead. They tell me terrifying stories of suffering and ancient bloody rituals. It seems to me that the altar is ready once more. Figures shrouded in hoods emerge from the walls. They whisper perverse prayers. Dark, filthy, and infinitely cold black death metal, soaked in corrupted blood the kind that makes your old wounds ache! An album that will drag you into the depths!
