DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 31. května 2026

Recenze/review - DARKTHRONE - Pre-Historic Metal (2026)


DARKTHRONE - Pre-Historic Metal
CD 2026, Peaceville Records

for english please scroll down

Nevím, jak to máte nastavené vy, ale já se občas rád zavírám o víkendech do svého pokoje a přehrabuji se ve starých nahrávkách. Pořádám své soukromé výlety do historie. Občas se jen tak dívám do zdi a vzpomínám na staré dobré časy, kdy se v metalu nehledělo ještě na styly, neškatulkovalo se a špinavý zvuk byl příznakem rebelie. Uvědomuji si, jak je současný svět umělý, plastový a neosobní. Měl jsem to vždy nastavené tak, že jsem si musel s kapelou vytvořit jakési nepsané pouto. DARKTHRONE vás na jeden takový výlet do metalového pravěku opět vezmou.

Jasně, už vidím ty přemýšlivé výrazy hudebních kritiků, kteří budou rozebírat jednotlivé motivy a matematicky hodnotit hudbu. Kam se ale ztratila vášeň, radost z metalu samotného? Je to s podivem, ale Norové je pořád mají. I jejich letošní novinka je ohlodaná na kost, plná starodávných motivů, záměrně nedokonalého a špinavého zvuku. Můžete mít tisíc připomínek, ale téhle smečce nelze upřít jednu věc, hrají od srdce. A o tom to celé je, nezapomínejte na to!


Vážení a milí čtenáři, s DARKTHRONE je to jako vždycky. Záleží na přístupu fanoušků. Pokud vám  tenhle primitivní, základní black heavy metal, ovlivněný samozřejmě i dalšími styly vyhovuje, budete spokojeni, možná i nadšeni. Jestli ale vyžadujete od hudby něco nového, progresivního nebo jen nemáte rádi jednoduché riffy, utečte pryč. A zatímco budete zdrhat někam daleko, já si zajdu na malý výlet, na jeden lesní hřbitov, usadím se vedle nakloněného náhrobku a dám si několik piv. Až už nebudu moc, tak si zalezu do staré hrobky a přespím vedle dávno pochovaných těl. "Pre-Historic Metal" je přesně tím druhem nahrávky, kterou buď milujete a nebo nesnášíte. I vy, notoričtí stěžovatelé a rouhači ale musíte uznat, že je tahle smečky opravdová, upřímná, ryzí, autentická. Když si to vezmu kolem a kolem, tak je postup poslední roky z mé strany vždy velmi podobný. Nejdřív mi nové skladby moc nelezou do hlavy, ušklíbám se, nejsem příliš nadšený. Jenže po nějakém čase si začnu podupávat nohou, usmívat se a mlátit pěstí do stolu. Vytáhnu ze skříně svoji starou džínovou vestu, obléknu si ji a vydám se na nekonečnou cestu do záhrobí. Kapela je samozřejmě true a ortodoxní, ale také je slyšet, že má nadhled. Nakonec, když už mám v sobě několik piv, tak se přistihnu, že si začínám skladby broukat spolu s DARKTHRONE, abych nakonec řval do tmy. Tohle je album, které nemá cenu někomu nutit, musíte jej poslouchat spíše srdcem, než ušima. Věrní určitě vědí, o čem píšu. Nebudu to zdržovat. Je tu nové album, berte a nebo nechte být. Black heavy metalové ozvěny ze starých prokletých pohřebišť! 

Asphyx says:

I don’t know about you, but I sometimes like to lock myself in my room on weekends and dig through old recordings. I take my own private trips down memory lane. Sometimes I just stare at the wall and reminisce about the good old days, when metal didn’t care about genres, didn’t pigeonhole people, and a dirty sound was a sign of rebellion. I realize how artificial, plastic, and impersonal the modern world is. I’ve always felt the need to forge a kind of unwritten bond with the band. DARKTHRONE will take you on another such journey into metal’s prehistory.

Sure, I can already see the pensive expressions of music critics who will dissect individual motifs and mathematically evaluate the music. But where has the passion gone, the joy of metal itself? It’s surprising, but the Norwegians still have it. Even their new release this year is stripped down to the bone, full of ancient motifs and a deliberately imperfect, dirty sound. You may have a thousand complaints, but there’s one thing you can’t deny about this band: they play from the heart. And that’s what it’s all about don’t forget that!


Dear readers, with DARKTHRONE, it’s the same as always. It all depends on the fans’ perspective. If this primitive, basic black heavy metal influenced, of course, by other styles as well suits your taste, you’ll be satisfied, maybe even thrilled. But if you’re looking for something new or progressive in music, or if you just don’t like simple riffs, run away. And while you’re running off somewhere far away, I’ll go on a little trip to a forest cemetery, settle down next to a tilted gravestone, and have a few beers. When I can’t take it anymore, I’ll crawl into an old tomb and sleep next to long-buried bodies. "Pre-Historic Metal" is exactly the kind of record you either love or hate. Even you, notorious complainers and blasphemers, have to admit that this band is genuine, sincere, pure, and authentic. All things considered, my approach over the last few years has always been very similar. At first, the new songs don’t really stick with me; I grimace, not feeling too enthusiastic. But after a while, I start tapping my foot, smiling, and pounding my fist on the table. I pull my old denim vest out of the closet, put it on, and set off on an endless journey into the afterlife. The band is, of course, true and orthodox, but you can also hear that they have a sense of perspective. Eventually, after a few beers, I catch myself humming along with DARKTHRONE, only to end up screaming into the darkness. This is an album you shouldn’t force on anyone; you have to listen to it with your heart rather than your ears. The faithful surely know what I’m talking about. I won’t drag this out. There’s a new album here take it or leave it. Black heavy metal echoes from ancient cursed graveyards!


about DARKTHRONE on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist:
1. They Found One of My Graves 
2. Pre-Historic Metal 
3. Siberian Thaw 
4. Deeply Rooted 
5. The Dry Wells of Hell 
6. So I Marched to the Sunken Empire 
7. Eat Eat Eat Your Pride 
8. Eon 4 

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý sedmdesátý druhý - Ejsýdýsý


Příběh pětistý sedmdesátý druhý - Ejsýdýsý

Jdu zrovna od bankomatu na Masarykově náměstí. V rukou žmoulám několik bankovek. Směr mé cesty je jasný. Nejdřív zajdu do antikvariátu. Sedí tam moje oblíbená prodavačka. Asi ji překvapím, protože je tu prázdno. Má na uších, stejně jako já sluchátka a když mě uvidí, tak je sundá s úlekem. Působí, jako bych ji překvapil a dělala něco špatného. V knihách se píše, že se rděla, že měla na tváři ruměnec. Vykoktám název knížky o AC/DC, na kterou jsem se ptal již několikrát. Usměje se, schovala jsem vám ji. To vám je tak pěkná holka, říkám si v hlavě, ale nahlas poděkuji tak nadšeně, že jí to rozesměje ještě víc. Máte holku? Zeptá se mě a já na rovinu přiznám, že ano. Jasně, mám i myšlenky na to, že bych svoji milou zapřel. Nedělám ale nic špatného, ne? Ne, určitě ne. Myslím si to, ale stejně odejdu s pozváním do klubu Rockle, který je hned kousek vedle. Prý mám přijít večer, barman je velký fanda kapely a budou se pouštět jejich desky. 

Zajdu do Music Records, pamatuji si, že jsem si tenkrát koupil víceméně náhodou death thrashové Deceased. Sednu si do hospody na náměstí, objednám si snad půl kilo prejtu se zelím a hromadou brambor. Narvu se jak hladovej. Čtu si, najednou jsem v Austrálii, je to brožovaná knížka, již notně ohmataná, ale historie Ejsýdýsý, jak nám všude kdysi dávno psal kamarád Prcalík různě do sešitů, po zdech. Ano, přesně takhle, foneticky. Čtu si dál a uvědomím si, jak mě tahle kapela hrozně ovlivnila. Poslouchám už dávno něco jiného, extrémnějšího, drsnějšího, divočejšího, ale jakmile mají vydat něco nového, tak ihned objednávám. Je mi vcelku jedno, že znějí pořád stejně. Miluji jejich riffy, vokál i rytmus. Pokaždé, když je poslouchám, nabijí mě energií. Zatímco se rodiče hádali a já měl za několik dní maturovat, tak mi pomáhali je odhlučnit. V den maturity jsem se oblékl do kvádra a jako boxer před zápasem jsem řval spolu s kapelou jejich notoricky známé skladby. Kalhoty jsem si díky tomu roztrhal a musel se převlékat. Vlastně ne, měl jsem je jen jedny, kamarádka mi je zašívala. Jo, takhle to bylo.

Pivo mi leze do hlavy. Asi bych se měl jít učit. Jenže znáte to, byl jsem tak nějak po výplatě, v moc dobré náladě a tak jsem si šel na chvilku sednout k Radbůze. Kousek vedle leželi nějací bezdomovci a hádali se o lahev. Nasadil jsem si znovu sluchátka, předtím opatrně otřel CD, aby na něm nebyl prach. Žebradlo jsem si položil vedle sebe. Natáhnu se pro knihu a začnu si číst. Je krásně, i když ještě chladno. Nevadí mi to, jsem ve svém světě. Najednou nejsem studentem, ale muzikantem. Klidně bych mohl dělat nejdřív bedňáka jako Brian, zpívat moc neumím, ale co, třeba by mě vzali. Mám tuhle kapelu rád i kvůli tomu, že pochází z dělnického prostředí. Žádní intouši, ale opravdoví chlápci, co se kdysi jako mladí po koncertě vždycky porvali. Šli do toho po hlavě, nebáli se do hudby opřít. Navíc mají obrovský talent. Proč nemám nějaké jejich CD u sebe, teď by bodlo. Hele a mám jít večer do tý Rockle. Moc se mi tam nechce. Zase se opiju a už mám toho všeho kalení trošku plné zuby. Ještě, že jezdím makat do Boleslavi a na chalupu, aspoň mám chvilku detox. 

Tohle není nevěra ne? Moje holka je stejně pryč a další večer na baru na koleji už asi nedám. Mezi budoucími ajťáky fakt ne. O strojařích nemluvě. Jak tam tak seděla u těch všech knih a smála se, tak se jí rozevírala halenka. Nahlédl jsem, opatrně, abych nepůsobil nepatřičně. Vypadala, že si toho nevšímá, ale moc dobře jsem věděl, že o tom ví. Usmála se ještě víc a když mi knížku podávala, otřela se mi o ruku. Zajiskřilo to. To si pamatuji přesně. Tak co kdybych jen tak nezávazně, pokecal, nějaký ten lehký flirt, nic navážno, spát s ní nemusím. Pravdou je, že se mi holky líbily a koukal jsem po nich. Bylo to jak prokletí, na celej život. Pokaždé, když jsem se za nějakou sukní ohlédl, tak jsem si vzpomněl na babičku, která říkávala, že mám důlek na bradě a že budu na ženský. Pak mě pokaždé štípla do tváře a tak divně se usmívala. Teď už vím, že ve mě vídávala mého dědu, kterému jsem byl potom jako mladý hodně podobný. Když si to vezmu kolem a kolem, tak mi zbývá ještě hodina, než v antikvariátu zavřou. Pak další, než otevřou klub.

Asi jsem se rozhodl. Nutno trošku zohlednit, že jsem něco málo popil. A tak stepuju před vchodem a když vyleze ven a zamyká, tak na ní vidím, že má ze mě radost. Musí ale domů a jestli bych nešel s ní, že se jen převlékne. To zní lákavě, řeknu a musím u toho polknout, protože ona má na sobě sukni a já si připadám jako naši předci, kteří byli hotoví z odhaleného kotníku. Bydlí kousek od Jižáku, jdeme ulicemi a ona povídá a povídá. Má takový ten zvonivý hlas, ale příjemný, žádný pisklák. Mladá holka v nejlepším věku, s postavou jako lusk, nese se vedle mě a dělá mi to moc dobře. Chlapi se za námi ohlížejí, slečny některé taky. Sluší nám to, jsme zase jednou kráskou a zvířetem. Nikdy jsem nebyl krasavec, ale šarm jsem měl a snad ještě i trošku mám. Bydlí až v podkroví, jdu po schodech za ní a několikrát se sukně zavlní tak, že vidím skoro všechno. Musím se otřepat, nemysli na to, jsi zadaný. Je tu zase pokušení, které nás, mladé kluky provází. Ušetřím čtenáře napětí, ne, své ženě jsem nikdy nevěrný nebyl, pravdou ale je, že jsem měl mnohokrát namále. 

Dojdu si do sprchy. Bloumám pokojem a objevím ložnici. Nechci lézt lidem do soukromí, ale slyším za dveřmi divné zvuky. On tu někdo je? Zloděj. Jsem napnutý a raději si stoupnu do obranného postoje. Hledám něco, co bych si vzal do rukou. Mají tu krb a vedle pohrabáč. Vezmu jej do ruky a asi působím směšně, protože se za mnou ozve smích, co blbneš? Otočím se na ní a málem mi houpne. Je jen v ručníku s mokrými vlasy. Slyším nějaké zvuky, řeknu na svoji obhajobu. Tam je Jirka. Cože? A kdo je Jirka? No můj kluk. Jenže ono je to složitější. V tom se rozlétnou dveře a vyjede vozíčkář. Má ochrnuté nohy, ale i jednu stranu těla. Jedinou neporaněnou rukou ovládá elektrický vozík. Jak se sem dostal? Po těch schodech? Představí se. Mluví tiše a vypadá "uvězněně". Bouračka, pronese slečna z antikvariátu. Pomáhá mi s ním soused, ale dneska budeš muset ty. Jsem chvíli zmatený, ale neprotestuji. Vím, co to je starat o postiženého člověka. Hrozně u mě vyroste. Že s ním zůstala, že ho neopustila, že má v sobě tu obrovskou sílu. S Kristýnkou na vozíku jsem byl hodně dlouho. Miloval jsem jí, moc dobře vím, jak se cítí, co prožívá.

Jirka se ukáže jako skvělý parťák. Vezu ho před sebou a děláme kraviny. Má hodně podobný humor jako já a tak si ihned sedneme. Má rád muziku, čte, má krásnou holku. Celej já, říkám mu a on se u toho tak smutně usměje. Jasný, je na vozíku, ale bojuje. A slyšel si tuhle kapelu? Jsme ve svém živlu a děláme takovej bordel, že ho málem několikrát vyklopím. V Rockli je už otevřeno a tak se pěkně nadřu. Většina klubů bývala tenkrát ve sklepech. Máme tu jedno místo v rohu a kousek od záchodů. Ještě vůbec netuším, že všechno tohle je průprava pro mojí budoucí civilní službu, ale to je zatím jedno. Chodím pro pivo, beru Jirku na záchod, kecáme s barmanem a jsme ve svém živlu, protože má na sobě triko AC/DC. Sníme o tom, že jednou vyrazíme na koncert, že je to náš sen. Člověk musí snít, musí mít vize. Jinak je mrtvej. Knihovnice začíná být opilá a znáte navátý ženský. Občas mi pošeptá něco divočejšího, že prý jsou s Jirkou domluvení, že on nemůže a že si mě vybrala. No, hele, já se omlouvám, ale to je takový divný. Je čím dál tím naléhavější, rozhodnu se tedy, že všechny opiju. To by mi mohlo jít. 

Celý večer se hrají jen samé vybrané skladby. Barman by klidně mohl být DJ. Fakt mu to jde. Končí se velmi brzy ráno. Zůstáváme tu jako poslední. Cesta do schodů s vozíkem málem několikrát nedopadne. Motám se. Snad poprvé vidím někoho navátého a postiženého. I přesto, že jdeme do kopce, tak několikrát Jirku převrátím. Pokaždé se tomu děsně směje. Když potom přijdeme k jejich domu, chci se rozloučit, utéct. Nevím, jestli byl soused, co jim pomáhal doma nebo ne, ale mě tvrdili, že není. Že jim musím pomoc. Udělal jsem to a pak chtěl odejít, ale oni mě přemlouvali. Oba dva. Na mě je to moc zvrácený. Hele si krásná, milá, sexy holka, ale měj je to děsně blbý. Já to takhle neumím. Nebo, určitě umím, ale moc dobře vím, že bych si to pak vyčítal. Navíc neumím lhát a moje holka by to na mě poznala. Nemůžu jí to udělat.

Je na plech a dělá mi dál návrhy. Chce se líbat. Osahávat. Ještě, že jsem skoro namol. Potom vypne. Konečně. Vezmu ji do rukou a odnesu vedle Jirky do postele. Chci odejít, ale nedal bych ani schody. Zabil bych se nebo někde usnul.. Lehnu si na gauč a zdají se mi věci, za které se ráno stydím. Bolí mě hlava, jdu se napít vody, ale vůbec to nepomáhá. Ona vstane chvilku po mě. Zvrací na záchodě a pořád dokola se mi omlouvá. Hele, neřeš to. Jsem jen děsně nadržená, víš, není to lehký. Nevím, co na to říct. Možná jsem měl využít situace. Nikdo kromě nich by se to nikdy nedozvěděl. Jenže přátelé, fantazie jsou jedna věc a realita druhá. Možná jsem zase jednou udělal chybu, ale co už, mám to zkrátka nějak nastavené v hlavě. Znovu si vzpomenu na toho brýlatého chlapce, který byl příliš hubený a nesmělý. Až když jsem začal poslouchat metal, tak jsem se trošku otrkal. Metalový holky byly ty, které mě zasvětily do tajů lásky. Už zase přemýšlím jak nějakej prokletej básník, říkám knihovnici u vyprošťovacího lahváče. Konečně se směje a nemá výčitky. 

Do antikvariátu chodím ještě hodně dlouho. Myslím si, že tam pořád je. Moje knihovnice tam po čase přestane pracovat a já ji zcela ztratím ze zřetele. Co si pamatuji, tak jsem ji párkrát potkal, jak tlačí Jirku na vozíku někde po parku. Pokaždé jsme se pozdravili, já chtěl zavést řeč, ale bylo z nich cítit, že se nechtějí moc bavit. Zůstala mi jen spousta knížek v knihovně, mezi nimiž se autobiografie Ejsýdýsý pořád hrdě vyjímá. Teď už moc do antikvariátů nechodím, všechno se přeneslo do online prostoru, ale pravdou je, že na ten úsměv, který měla na tváři, nikdy nezapomenu. Někdy si, tak nějak hypoteticky, představuji, jaké by to s ní bylo. Vášnivé? Hedvábné? Miloučké. Ještě, že máme tu fantazii, co? 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 30. května 2026

Recenze/review - GOUGE - Pure Deathfuck (2026)


GOUGE - Pure Deathfuck
EP 2026, Hells Headbangers Records

for english please scroll down

Těšíš se každý den, až přijdeš z práce domů a zavřeš se do svého pokoje. Polibek smrti, který pokaždé dostaneš, tě utvrdí v tom, že děláš věci správně. Mrtvoly uložené v mrazáku, jsou již ve značném stádiu rozkladu. Na lov se vydáváš v noci, když měsíc osvítí krajinu a pokaždé, když zabiješ, tak cítím ve svých žilách obrovskou sílu. Ve sklepě máš krásné sochy z prašivých kostí. Tohle je tvůj svět. V práci tě považují za milého, spíše stydlivého, ale tady, tady jsi mocný. Poslouchám nové EP norských death thrasherů GOUGE a nebe má zase jednou barvu krve.

Vracím se spolu s kapelou po časové ose zpět, do dob svého mládí. Tenkrát se na nějakou tu špínu v muzice nehledělo a všechno bylo ohlodané na kost. Norská dvojice šílených maniaků přichází letos s pěticí nových skladeb (které jsou jsou doplněny o čtyři další, z debutového EP "Doomed to Death" z roku 2012) a které vás pohřbí zaživa. Pokud se rádi procházíte po starých pohřebištích a těšíte se, až exhumujete další hrob, potom jste zde správně. 


Skladby řežou tou správnou stranou nože, jsou divoké, nespoutané, mají v sobě potřebný drive, tlak i energii. Jakoby mě při poslechu někdo zavřel spolu s kapelou do staré kobky, s desítkou dalších mrtvol v různých stádiích rozkladu. Už jen ten prašivý, hnisavý zvuk je jasným důkazem toho, že záhrobí existuje. Motiv na obalu potom člověka inspiruje k morbidním básním. Existuje v současné době spousta skupin, které se snaží oživit ducha starých časů. Jen některým se ale dá jejich morbidní práce věřit. GOUGE patří jednoznačně mezi vyvolené. Pokud jsi, můj milý čtenáři mých příběhů a tipů z podsvětí, fanouškem kapel jako DARKTHRONE, AUTOPSY, REPULSION, MANTAS, starých DEATH, POSSESSED, MASTER, DEATH STRIKE, potom jsi zde, mezi nemrtvými, správně. "Pure Deathfuck" je přesně tím druhem hudby, u které začnete hnít zaživa, hezky zevnitř. Maso vám bude odpadávat od kostí, z očí vám poteče hnis a nakonec se z vás stane jen mrtvá, nepotřebná loutka. Mrzí mě snad jen jediné, ještě jsem neviděl tuhle smečku naživo. Představuji si malý zaplivaný klub, který smrdí pivem, močí, potem, sírou a na pódiu stojí Norové. Plivají nám do ksichtů oheň. Novinka má v sobě vše, co potřebuji pro záhrobní rituály. Hoří jasným plamenem, je dobře napsaná, složená a zároveň má v sobě patinu starých dobrých časů. Za mě nelze jinak, než vám nové EP doporučit. Až půjdete zase jednou do sklepa, vezměte si jej s sebou. Těšíš se každý den, až přijdeš z práce domů a zavřeš se do svého pokoje. Polibek smrti, který dostaneš, tě utvrdí v tom, že děláš věci správně. Zkažený, smradlavý kus death thrash metalového masa, prašivé kosti, bělostné lebky! Tohle EP vás pohřbí zaživa!

Asphyx says:

Every day, you look forward to coming home from work and locking yourself in your room. The kiss of death you receive each time reassures you that you’re doing things right. The corpses stored in the freezer are already in an advanced state of decomposition. You go hunting at night, when the moon illuminates the landscape, and every time you kill, I feel immense power coursing through my veins. In the basement, you have beautiful sculptures made of rotten bones. This is your world. At work, they see you as nice, even a bit shy, but here, here you are powerful. I’m listening to the new EP by the Norwegian death thrashers GOUGE, and once again, the sky is the color of blood.

Together with the band, I’m traveling back in time to the days of my youth. Back then, no one cared about the grime in the music, and everything was stripped down to the bone. This Norwegian duo of madmen is releasing five new tracks this year (supplemented by four more from their 2012 debut EP "Doomed to Death") that will bury you alive. If you enjoy wandering through old graveyards and look forward to exhuming another grave, then you’ve come to the right place. 


The songs cut deep, they’re wild and unrestrained, packed with the necessary drive, intensity, and energy. It’s as if, while listening, someone had locked me up in an old dungeon with the band, along with a dozen other corpses in various stages of decomposition. That mangy, festering sound alone is clear proof that the afterlife exists. The cover art then inspires one to write morbid poems. There are currently plenty of bands trying to revive the spirit of the old days. But only a few can be trusted with their morbid work. GOUGE is unquestionably among the chosen ones. If you, my dear reader of my stories and tips from the underworld, are a fan of bands like DARKTHRONE, AUTOPSY, REPULSION, MANTAS, the old DEATH, POSSESSED, MASTER, DEATH STRIKE, then you’re in the right place here, among the undead. "Pure Deathfuck" is exactly the kind of music that will make you rot alive, nice and from the inside out. The flesh will fall from your bones, pus will ooze from your eyes, and in the end, you’ll become nothing more than a dead, useless puppet. My only regret is that I haven’t seen this pack live yet. I picture a small, dingy club that reeks of beer, urine, sweat, and sulfur, with the Norwegians standing on stage. They spit fire in our faces. This new release has everything I need for rituals of the afterlife. It burns with a bright flame, is well-written and composed, and at the same time carries the patina of the good old days. As far as I’m concerned, I can’t help but recommend this new EP to you. The next time you head down to the basement, take it with you. Every day, you look forward to coming home from work and locking yourself in your room. The kiss of death you receive will confirm that you’re doing things right. A rotten, stinking chunk of death thrash metal flesh, mangy bones, bleached skulls! This EP will bury you alive!


Recenze/review - GOUGE – Beyond Death (2015):

tracklist:
1. Putrefaction of the Dead 01:39
2. Sadist 02:45
3. Enemies 00:55
4. Maggoteyes 02:29
5. Dead - The Kingdom of Brutal Death 03:57
6. Ritual of Gore 01:55
7. Evil Town of Mud 02:19
8. Doomed to Death 03:21
9. Nuclear Vomit 03:33

band:
Herman Holen - Drums
Christoffer Bråthen - Vocals, Guitars, Bass



pátek 29. května 2026

Recenze/review - PHARMACIST - Vertebrae After Vertebrae (2026)


PHARMACIST - Vertebrae After Vertebrae
CD, LP, TAPE 2026, Hells Headbangers

for english please scroll down

Na kraji města, v dávno zapomenuté ulici, jsou stará opuštěná jatka. Nevyužitá budova s bolestivou historií, se strachem, otištěným do zdí, s krvavými stopami na podlaze. Dnes je tu opět živo. Těla visící na hácích, vyděšené oči, střeva vytahaná z břicha, mozek stékající po stěně. Hnus, špína, řev a nekonečná temnota zabíjení. Japonští death grindeři PHARMACIST jsou zpět a opět nám přinášejí skladby, které jsou plné hudebního násilí, mokvajících zanícených ran a strachu. Pojďte spolu se mnou a touhle smečkou ponořit ruce do zkaženého masa a vychutnat si album, u kterého začnete hnít, zaživa.

Cestu těchto krvelačných patologů sleduji již poměrně dlouho. Pokaždé, když někde na svých toulkách podsvětím objevím nějakou jejich nahrávku, tak se zavřu na operační sál a s chutí pitvám další těla. Vše je tu ohlodané na kost, novinka má masivní, surový zvuk, stylově vyvedený obal, ale hlavně surové skladby, které opět připomínají veřejnou dekapitaci. 


Jednotlivé songy v sobě obsahují hlubokou krvavou stopu i prvky elegantního kanibalismu. Pánové ve své tvorbě odkazují na kapely jako CARCASS, PATHOLOGIST, GENERAL SURGERY, DEAD, EXHUMED, REGURGITATE a dělají to s chutí a vášní zkušených mistrů řezníků. Všichni už dávno víme, že dobře naporcovat maso není jen řemeslo, ale svým způsobem i druh umění. PHARMACIST rozumí své morbidní práci velmi dobře a poslech tak připomíná návštěvu galerie smrti. V jednotlivých expozicích jsou nainstalována těla v různých pozicích, ve kterých zemřela. Smrt má mnoho podob a tu, kterou nám předkládají tihle šílení Japonci, je hnisavá, mokvající, nechutná a zasmrádlá. "Vertebrae After Vertebrae" rozhodně není nahrávkou pro slabé povahy, je určena spíše všem milovníkům gore hororů, temných nocí v márnicích, členům řádu řezníků a nebo obsluze kafilerie. Nové album vás rozemele na prach, naporcuje na zcela zbytečné porce zahnívajícího masa. Přiznám se bez mučení, mě se líbí na téhle smečce nejen morbidní atmosféra, kterou dokáží vytvořit, ale i to, že je naprosto uvěřitelná, opravdová, ryzí a autentická. Myslím si, že není moc co řešit. Zhasněte všechna světla a zajděte zase jednou do sklepa. V klecích jsou zavřeny další oběti. Vaše špatné já nebude mít dnes žádné slitování. Skalpely, nože, provazy i lopata jsou připraveny. Stačí si jen vybrat. Na kraji města, v dávno zapomenuté ulici, jsou stará opuštěná jatka. Nevyužitá budova s bolestivou historií, se strachem, otištěným do zdí, s krvavými stopami na podlaze. Dnes je tu opět živo. Těla visící na hácích, vyděšené oči, střeva vytahaná z břicha, mozek stékající po zdi. Hnus, špína, řev a nekonečná temnota zabíjení. Forenzní zpráva z gore death grindových patologických sálů! Album, u kterého se stanete jen kusem zahnívajícího masa! 


Asphyx says:

On the outskirts of town, on a long-forgotten street, stands an old, abandoned slaughterhouse. An unused building with a painful history, with fear imprinted on its walls, with bloody stains on the floor. Today, it’s alive again. Bodies hanging on hooks, terrified eyes, intestines pulled from bellies, brains dripping down the wall. Filth, grime, screams, and the endless darkness of slaughter. Japanese death grinders PHARMACIST are back, once again bringing us songs brimming with musical violence, oozing, festering wounds, and fear. Come with me and this pack to plunge our hands into rotten flesh and savor an album that will make you rot, alive.

I’ve been following the path of these bloodthirsty pathologists for quite some time now. Every time I discover one of their recordings somewhere on my wanderings through the underworld, I lock myself in the operating room and eagerly dissect more bodies. Everything here is stripped down to the bone; the new release has a massive, raw sound, a stylishly executed cover, but above all, raw tracks that once again resemble a public decapitation. 


Each song contains a deep, bloody undertone as well as elements of elegant cannibalism. In their work, the band members draw inspiration from bands like CARCASS, PATHOLOGIST, GENERAL SURGERY, DEAD, EXHUMED, and REGURGITATE, and they do so with the gusto and passion of seasoned master butchers. We all know by now that cutting meat well is not just a craft, but in a way, a form of art. PHARMACIST understands their morbid craft very well, and listening to them is like visiting a gallery of death. In the individual exhibits, bodies are displayed in the various positions in which they died. Death takes many forms, and the one presented to us by these mad Japanese is festering, oozing, disgusting, and stinking. "Vertebrae After Vertebrae" is definitely not a recording for the faint of heart; it is intended rather for all lovers of gore horror, dark nights in morgues, members of the order of butchers, or rendering plant workers. The new album will grind you to dust, cutting you into completely useless portions of rotting flesh. I’ll admit it without hesitation: what I like about this pack isn’t just the morbid atmosphere they manage to create, but also the fact that it’s completely believable, genuine, raw, and authentic. I don’t think there’s much to debate. Turn off all the lights and head down to the basement once again. More victims are locked in the cages. Your dark side will show no mercy today. Scalpels, knives, ropes, and a shovel are all ready. Just take your pick. On the outskirts of town, on a long-forgotten street, stands an old, abandoned slaughterhouse. An unused building with a painful history, with fear imprinted on the walls, with bloody traces on the floor. Today, it’s alive again. Bodies hanging on hooks, terrified eyes, intestines pulled from bellies, brains dripping down the walls. Filth, grime, screams, and the endless darkness of slaughter. A forensic report from the gore death grind autopsy rooms! An album where you’ll become nothing more than a piece of rotting flesh!




about PHARMACIST on DEADLY STORM ZINE:



tracklist:
1. Propelling Inwards 
2. Vertebrae After Vertebrae 
3. Endogenica 
4. Lazure Sphacelation 
5. Mimicring the Organics 
6. Bubonic Malacia Bloom
7. Zenith of Mnemonic Forensication 

band:
Therapeutist - Drums
Pharmacist - Vocals, Guitars, Bass



KNIŽNÍ TIPY - Nevyměkni - Stephen King (2026)

 

Nevyměkni - Stephen King
2026, Beta-Dobrovský

Sérii s Holly mám moc rád. Četl jsem všechny knihy, ve kterých se objevuje, užil jsem si i seriály, ve kterých byla vykreslena přeci jen trošku jinak, než jsem si ji představoval. Letošní novinku Nevyměkni jsem si tak pochopitelně nesl domů skoro nábožně. Byl čtvrtek a byl jsem trošku nervózní, protože mě čekal víkend s kamarády na jedné chatě v podhůří Šumavy. Popili jsme, vše vyřešili a hlavně se nasmáli. Byl jsem odvezen domů poměrně brzy v neděli ráno. Měl jsem v sobě zajisté ještě několik promile alkoholu, přesto jsem si sedl a pokoušel se číst. Nešlo to. Hlava i rehabilitovaná noha mě bolely, ale hlavně jsem se nedokázal vůbec soustředit. Ne, King za to nemohl, ten píše pořád dobře a jestli jste někde slyšeli, že už to není ono, tak tomu nevěřte. Jasně, že má svůj styl a nezaměnitelné nápady, ale tentokrát nečekejte žádné nadpřirozené jevy.

Je to spíš klasická detektivka, svým způsobem obyčejná. Osobně jsem za to rád. První polovina knihy je natolik strhující, že jsem ji opět četl jedním dechem. Pak jsem usnul, protože už tolik nevydržím. Víkend byl opravdu velmi náročný, jsem utahaný jako pes. Navíc mě čekala v pondělí rehabilitace a pak vyšetření u paní doktorky. To bývám jak po mučení, rozlámaný jak po natahování na skřipec. Nezbývalo mi, než zatnout zuby, namazat si nohu něčím mastným a hodit si ji na polštář. Manželka byla se školou v zahraničí a obě děti mají za sebou maturitu a spoustu kamarádů. Takže jsem byl doma sám. Jako ten kůl v plotě. No a co udělá postarší metalista? Jasně, pustí si nějakou pořádnou muziku a čte si. Mám rád britské doom deathaře CONSECRATION a ke Kingovi na mě působili jako soundtrack. Najednou jsem nemyslel na bolavou nohu, ale byl jsem přímo ve vyšetřování. Je to velmi dobře napsané, říkal jsem si pokaždé, když jsem se odbelhal na záchod a nebo šel napít. 

Psal jsem to již několikrát, ale tentokrát to platí snad ještě víc, než obvykle. Musí dojít ke spojení mezi mnou a spisovatelem, musíme se naladit na stejnou vlnu. King i přesto, že se známe od mé puberty, to se mnou umí. Obdivuji jeho schopnost vykreslit postavy, vytvořit nálady a popsat místa. V tomhle je a bude už navždy génius a i když se to v Nevyměkni nehemží démony, jinými dimenzemi, mimozemšťany a dalšími typickými proprietami, přesto má tahle kniha grády. Řeže tou správnou stranou nože, jak často píšu ve svých recenzích na hudbu. Na novinky od mistra se vždycky hodně těším a zklamaný rozhodně nejsem. Pak ještě jedna drobnost. Já mám prostě Holly moc rád. Líbí se mi její styl, systematičnost, talent i pohled na svět. Nechci být patetický, ale Kingovým Spojeným státům americkým věřím a myslím si, že takové, jako je popisuje, jsou. Nikdy jsem tam nebyl, ale obrázek jsem si udělal i díky jeho knihám. 

Je to taková radost, když jen tak ležím nebo sedím a hltám další a další stránky téhle knihy. Nikdy bych nevěřil, že mě bude zlomená noha zlobit takhle dlouho. Už opatrně cvičím, začal jsem i rotoped, chodím ven, ale pořád to není ono. To bude ještě na dlouho, říkají mi zdravotníci a na mě pak vždycky padne splín, protože už bych rád jezdil aspoň do práce občas autem nebo normálně chodil. Ten čas, co mi díky tomu zbývá, vyplňuji knihami. S Kingem  jsem si koupil dalších asi osm novinek, tak se máte na co těšit. A já vlastně také, protože si pokaždé, když si sednu a čtu si, připadám klidný a spokojený. Určitě to znáte. Je to o přístupu. Dokonce, a to jsem se fakt přistihl, odmítnu nějaké to pozvání do hospody a raději se zavřu v pokoji a vrhnu se na další výtisk. Snad se ze mě nestane starý morous, co už se nechce socializovat. Uvidíme.

Pokud jste měli Kinga rádi a jeho řadu, příběhy, kde se objevuje Holly, uctíváte jako já, budete určitě spokojení. Jestliže ale máte raději, když se v jeho knihách objevují fantasy prvky, pak vás Nevyměkni možná bavit nebude. Nebo možná ano. Já jsem spokojený, spíše nadšený. Podle mě má novinka v sobě všechno, co mám na tomhle spisovateli rád. Zajímavý příběh, napětí, zápletku i spoustu dobře vykreslených postav. Za mě tedy vše v nejlepším pořádku. Snad Kingovi vydrží zdraví ještě hodně dlouho, už teď se těším, s čím přijde příště. Mějte se co nejlépe, děkuji moc za přízeň a ať se vám daří! 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když policie v Buckeye City obdrží dopis od šílence, který vyhrožuje zavražděním třinácti nevinných a jednoho vinného, aby pomstil nespravedlivou smrt, vyšetřovatelka Izzy Jaynesová neví, jestli tomu má věřit. Brzy se ale ukáže, že to pisatel myslí naprosto vážně, a Izzy se musí s prosbou o pomoc obrátit na svou dobrou kamarádku Holly Gibneyovou. Kdo je nebezpečnější: vrah, který se stal na zabíjení závislým, nebo ten, kdo je přesvědčen, že jeho činy schvaluje sám Bůh? Mistr vypravěč Stephen King zručně splétá nitky příběhu až k napínavému finále, ve kterém se vrah chystá splnit svůj nejstrašnější slib. A zdá se, že Holly je jediná, kdo tomu může zabránit…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 28. května 2026

Recenze/review - FUNEBRARUM - Beckoning the Void of Eternal Silence (2026)


FUNEBRARUM - Beckoning the Void of Eternal Silence
CD 2026, Pulverised Records

for english please scroll down

Na hřbitovech mě vždycky fascinovalo mrazivé ticho, které mě uklidňovalo a nutilo mě přemýšlet o věcech, které nejsou z tohoto světa. Sedával jsem dlouhé roky ve stínu stoletých stromů. Čítával jsem nápisy na náhrobcích a představoval si, jaký asi měli zemřelí život a smrt. Poslouchal jsem u toho vždy staré, prašivé death metalové kapely, které krásně morbidně dotvářely chladnou a temnou atmosféru. Nové album FUNEBRARUM z New Jersey probudilo nemrtvé.

Exhumace hrobů započala již s prvním tónem. Vzduchem se vznášel pach hniloby a ve tvářích kdysi zemřelých se zrcadlila nenávist. Přišli se pomstít, za všechny křivdy, za bolest, za utrpení, napadlo mě jako první, když jsem znovu a znovu zapínal play na svém přehrávači a už dávno jsem nebyl ve svém pokoji, ale procházel jsem se nekonečnými chodbami podsvětí. FUNEBRARUM jsou zpět, silnější než kdy dřív. 


Když jsem v roce 2017 viděl kapelu naživo na jednom pražském koncertě u nás v České republice, připadal jsem si jako prokletý. Jako bych se ztratil v krvavé mlze a do žil se mi postupně dostaly všechny mrtvolné melodie, shnilý odér mokvajících nálad. Kapela kolem mě omotala pevné pavučiny děsivých snů, stejně jako v případě nové nahrávky "Beckoning the Void of Eternal Silence". Album je velmi dobře napsané, složené, má v sobě pověstný drive, pradávnou sílu a energii, posbírané hluboko v podzemí. Kolem celého alba se vznáší doomový, smradlavý zápach a já nemohu jinak, než se spokojeně kývat do rytmu, užívat si jednotlivé nuance a řvát spolu s kapelou do tmy. Jsme jedné krve, říkám si pokaždé, když exhumuji svůj vlastní hrob. Není nutné se bavit o zvuku, který je masivní, prašivý a dobře čitelný, netřeba diskutovat o motivu na obalu, který je stylový, dobře zapamatovatelný a k předkládané hudbě se přesně hodí, jako k mrtvému rakev. Fanoušci kapel jako TOMB MOLD, AUTOPSY, DEMIGOD, INCANTATION, DISMA, DEAD CONGREGATION, GRAVE, IGNIVOMOUS by určitě měli zbystřit pozornost. Hraje se zde hlavně pro ně i pro všechny prokleté a démony temnoty. Při společných seancích sedávám u starého hrobu a prosévám mezi prsty prach svých předků. Mám smrtící kov této odrůdy zakódovaný hluboko ve své DNA a z nové desky cítím, že jsou na tom Američané úplně stejně jako já. Mají talent pro všechny záhrobní věci, které čekají člověka, když zemře krutou smrtí. Připadá mi, že byly na povrch vytaženy pradávné pudy, touha zabíjet hudbou, že byly zhmotněny ty nejšílenější noční můry. Staré rány, nasbírané na onom světě začaly znovu bolet. Nemrtví povstali za zvuků novinky a mají v očích nenávist. Přišli se pomstít. Mám silného adepta na nejlepší album letošního roku, alespoň za mě, za starého prašivého psa, který hlídá vstup do podsvětí již od devadesátých let minulého století. Na hřbitovech mě vždycky fascinovalo mrazivé ticho, které mě uklidňovalo a nutilo mě přemýšlet o věcech, které nejsou z tohoto světa. Starodávnými chorobami nasáklý surový, temný a chladný death metal s doomovým odérem, u kterého se probouzejí nemrtví! Prašivá a shnilá odpověď na děsivé ozvěny ze záhrobí!


Asphyx says:

In cemeteries, I’ve always been fascinated by the eerie silence, which calmed me and made me think about things beyond this world. For many years, I would sit in the shade of century-old trees. I would read the inscriptions on the gravestones and imagine what kind of lives and deaths the deceased might have had. While doing so, I would always listen to old, dusty death metal bands, which beautifully and morbidly complemented the cold and dark atmosphere. The new album by FUNEBRARUM from New Jersey has awakened the undead.

The exhumation of the graves began with the very first note. The stench of decay hung in the air, and hatred was reflected in the faces of the once-dead. They’ve come to seek revenge for all the injustices, for the pain, for the suffering was my first thought as I hit play on my player over and over again, no longer in my room but wandering through the endless corridors of the underworld. FUNEBRARUM are back, stronger than ever. 


When I saw the band live at a concert in Prague here in the Czech Republic back in 2017, I felt as if I were cursed. It was as if I had gotten lost in a bloody fog, and all those deathly melodies, that rotten stench of damp, gloomy moods, were gradually seeping into my veins. The band has wrapped me in a tight web of terrifying dreams, just as they do on their new album, "Beckoning the Void of Eternal Silence". The album is very well written and composed; it possesses that legendary drive, ancient power, and energy gathered deep underground. A doom-laden, stinking stench hovers over the entire album, and I can’t help but nod contentedly to the rhythm, savoring every nuance and screaming along with the band into the darkness. We are of the same blood, I tell myself every time I exhume my own grave. There’s no need to discuss the sound, which is massive, gritty, and clear; nor is there any need to debate the cover art, which is stylish, memorable, and fits the music on offer as perfectly as a coffin fits a corpse. Fans of bands like TOMB MOLD, AUTOPSY, DEMIGOD, INCANTATION, DISMA, DEAD CONGREGATION, GRAVE, and IGNIVOMOUS should definitely pay close attention. They play here mainly for them, as well as for all the damned and the demons of darkness. During our group sessions, I sit by an old grave and let the dust of my ancestors slip through my fingers. I have this deadly metal deeply encoded in my DNA, and from the new album, I can tell that Americans feel exactly the same way I do. They have a talent for all the otherworldly things that await a person when they die a cruel death. It seems to me that ancient instincts have been brought to the surface the desire to kill with music that the craziest nightmares have been made real. Old wounds, gathered in the afterlife, have begun to hurt again. The undead have risen to the sounds of this new release, and hatred burns in their eyes. They have come to seek revenge. I have a strong contender for the best album of the year at least in my opinion, as an old mangy dog who has been guarding the entrance to the underworld since the 1990s. In cemeteries, I’ve always been fascinated by the chilling silence, which calmed me and forced me to think about things not of this world. Raw, dark, and cold death metal steeped in ancient diseases, with a doom-laden scent, that awakens the undead! A mangy and rotten answer to the terrifying echoes from beyond the grave!


about FUNEBRARUM on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
1. The Arrival (Intro)
2. Beckoning the Void of Eternal Silence
3. Sa Nagba Amāru
4. Through the Barren Halls of Grieving Emptiness
5. Into Dark Domains
6. Ancestral Manor (Intro)
7. Anhela Odor Mortuorum (The Adepts)
8. From Rotting Burial Shrouds
9. Turning the Stones of Torment
10. The Whispering Cathedral
11. Epilogue

band:
Daryl Kahan - Vocals 
Phil Tougas - Guitars 
Sam Osborne - Guitars 
Winslow - Bass 
Charlie Koryn - Drums




Austin Griswold
Secret Service Publicity

středa 27. května 2026

Recenze/review - CONSECRATION - Exanimis (2026)


CONSECRATION - Exanimis
CD 2026, Nuclear Winter Records

for english please scroll down

Vstáváš do tmy a tvoje bolest je nekonečná. Roky si žil ve stínu, nikoho si nezajímal, nikdo tě neměl rád. Vždycky ses snažil být dobrým člověkem, ale kolem tebe byly jen samé lži a přetvářka. Mnohokrát si stál se žiletkou v ruce, častokrát si navštívil stará pohřebiště, aby sis vybral místo svého posledního odpočinku. Setkal ses s nemrtvými i se svými vlastními démony. Mraky jsou zase jednou černé a skoro se dotýkají země. Ve vzduchu je cítit zkažená krev a nenávist. Ve zprávách jsou již jen přímé přenosy ze zabíjení. Jsi unavený, vyhořelý, už je toho na tebe moc. Světlo si neviděl, ani nepamatuješ. Smrt obchází kolem a usmívá se. Nastal čas.

S britskými doom death metalovými tmáři CONSECRATION se setkávám již poněkolikáté. Vždycky se mi na nich líbil jejich přístup, schopnost napsat dobré, zajímavé skladby a vytvořit pochmurně šedivou atmosféru. Jako bych byl při poslechu letošního nového alba znovu uprostřed krvavé mlhy a procházel se na onom světě. Na náhrobku sedí krkavec, hudba mě drásá zevnitř a útočí na samou mojí podstatu. 


"Exanimis" je volným pokračováním minulých nahrávek. Britové jsou stále věrni svému stylu, čerpají inspiraci u kapel jako  HOODED MENACE, DECOMPOSED, DISEMBOWLMENT, COFFINS, WINTER, AUTOPSY, EVOKEN, MY SILENT WAKE, NOVEMBERS DOOM, MY DYING BRIDE. A dělají to opět s nadhledem, elegancí a nadšením starých mistrů v oboru. Nikde nic nepřebývá, ani nechybí. Nové album je dle mého nutné poslouchat vcelku, nechat se jím unášet, plout na vlnách smrti, vznášet se, topit, shořet zevnitř, znovu vstát z popela, silnější než kdy dřív, jako tahle deska, jako tyhle skladby, které vás pohřbí zaživa. CONSECRATION mě opět přesvědčili na svoji stranu. A udělali to tak nějak samozřejmě, přirozeně. Vypadá to a dnes  jsem si s tím absolutně jistý, že jsme stejné krve, že máme s kapelou tenhle styl zakódovaný v DNA. Oceňují mrazivý, masivní a dobře čitelný zvuk, s chutí se podívám na zajímavý motiv na obalu. Tahle smečka do mě zasekla svůj dráp a už mě nepustila. Omotala mě pevnými, chladnými pavučinami, získala si mě svojí opravdovostí, ryzostí, upřímností, ryzostí a naprostou autenticitou. Svět je někdy možná velmi těžké místo k žití a člověka napadají pochmurné děsivé myšlenky, ale pořád tu je hudba, stále jsou zde podobné nahrávky, jako letošní od démonů temnoty, které nás udržují naživu. Ne, pro mě není novinka jen další album v řadě, spíše se jedná o soukromý, niterný obřad pro vyvolávání temných sil. Nálady jsou záhadné, syrové, ohlodané na kost. Britové jsou ve skvělé formě a já nemohu jinak, než vám novinku doporučit. Kývám se spokojeně do rytmu, křičím do tmy a v kostech se mi usadil mráz. Tak na mě nové album působí asi nejvíce. Vstáváš do tmy a tvoje bolest je nekonečná. Roky si žil ve stínu, nikoho si nezajímal, nikdo tě neměl rád. Vždycky ses snažil být dobrým člověkem, ale kolem tebe byly jen samé lži a přetvářka. Mnohokrát si stál se žiletkou v ruce, častokrát si navštívil stará pohřebiště, aby sis vybral místo svého posledního odpočinku. Teď už si silnější než kdy dřív. Pochmurné, temné a mrazivé doom death metalové ozvěny z onoho světa! Album, které vás rozdrásá zevnitř!  

Asphyx says:

You wake up in the dark, and your pain is endless. For years you lived in the shadows; no one cared about you, no one liked you. You always tried to be a good person, but all around you were lies and pretense. Many times you stood with a razor blade in your hand; often you visited old graveyards to choose your final resting place. You encountered the undead as well as your own demons. The clouds are black once again, almost touching the ground. The air reeks of rotten blood and hatred. The news is now nothing but live broadcasts of killings. You’re tired, burned out it’s all too much for you. You haven’t seen the light, nor do you remember it. Death walks by and smiles. The time has come.

This is the umpteenth time I’ve encountered the British doom death metal band CONSECRATION. I’ve always liked their approach, their ability to write good, interesting songs, and create a gloomy, gray atmosphere. Listening to this year’s new album, it’s as if I’m once again in the midst of a bloody fog, wandering through the afterlife. A raven sits on a tombstone; the music tears at me from within and attacks my very essence. 


"Exanimis" is a loose follow-up to their previous recordings. The British band remains true to its style, drawing inspiration from bands such as HOODED MENACE, DECOMPOSED, DISEMBOWLMENT, COFFINS, WINTER, AUTOPSY, EVOKEN, MY SILENT WAKE, NOVEMBERS DOOM, and MY DYING BRIDE. And they do it once again with the poise, elegance, and enthusiasm of the old masters of the genre. Nothing is superfluous, and nothing is missing. In my opinion, the new album must be listened to as a whole, letting yourself be carried away by it, sailing on the waves of death, floating, drowning, burning from within, rising again from the ashes, stronger than ever, like this record, like these songs that will bury you alive. CONSECRATION have once again won me over. And they did it so naturally, effortlessly. It seems and today I’m absolutely certain of it that we’re of the same blood, that this style is encoded in our DNA along with the band’s. I appreciate the chilling, massive, and clear sound, and I’m eager to check out the interesting cover art. This pack sank its claws into me and never let go. It wrapped me in tight, cold webs, winning me over with its sincerity, purity, honesty, and absolute authenticity. The world can sometimes be a very difficult place to live in, and dark, terrifying thoughts can creep into your mind, but music is still here, and there are still albums like this year’s release from the demons of darkness that keep us alive. No, for me, this new album isn’t just another album in the lineup; rather, it’s a private, intimate ritual for summoning dark forces. The moods are mysterious, raw, stripped down to the bone. The Brits are in great form, and I can’t help but recommend this new release to you. I’m nodding contentedly to the beat, screaming into the darkness, and a chill has settled in my bones. That’s probably how the new album affects me the most. You wake up into the darkness, and your pain is endless. For years you lived in the shadows, no one cared about you, no one liked you. You always tried to be a good person, but all around you were lies and pretense. Many times you stood with a razor blade in your hand; often you visited old graveyards to choose the place of your final rest. Now you are stronger than ever. Gloomy, dark, and chilling doom death metal echoes from the other world! An album that will tear you apart from the inside!



about CONSECRATION on DEADLY STORM ZINE:





Tracklist:
01. Herald of Darkness
02. Configuration of Lamentation
03. Submerged in Sand
04. Domain of Despair
05. Harvester of the Forsaken
06. The Bitterness of Grief
07. Descend into Derangement
08. Cold Grey Stone

Line-up:
Daniel Bollans - Vocals
Mathew Bollans - Bass
Liam Houseago - Lead & rhythm guitar
Andy Matthews - Lead, rhythm & acoustic guitar
Jorge Figueiredo - Drums and percussion


CONSECRATION

Nuclear Winter Records

Recenze/review - ARROGANZ - Death Doom Punks (2026)


ARROGANZ - Death Doom Punks
CD 2026, Testimony Records

for english please scroll down

Satan se uměl vždycky přizpůsobit. Dnes na sebe vzal podobu uhlazeného muže v drahém obleku. Není pro něj nic lepšího, než rozpoutat od stolu další z krvelačných válek, zničit celé národy, rasy, cokoliv, na co si jen vzpomenete. Navíc, pán pekel dostane i požehnání od části lidí, kteří pochodují slepě na smrt. Přijde mi, že se nakonec naplní děsivé vize a shoříme v plamenech. Než se tak ale stane, budu dál poslouchat nahrávky, jako je ta nová od německých tmářů ARROGANZ.

Měl jsem tu čest jak s několika jejich předchozími alby, tak i naživo a pokaždé se jednalo o surový, ostrý a divoký death metal ze staré školy, ušpiněný punkem, doomem, blackem a vztekem. Novinka pokračuje tam, kde pánové minule přestali. Přiznám se vám k jedné věci, ihned se mi dostala do krve a trávil jsem s ní skoro veškerý svůj volný čas. Zasekla do mě svůj dráp a já zase jednou viděl satanovu pravou tvář.


Na ARROGANZ se mi vždy líbila jedna věc. Jdou si svou cestou, mají vlastní styl, výraz, spoustu nápadů. Jedná se o kapelu, která vzešla z toho nejhlubšího podzemí. Nové skladby jsou jako ostré hřeby, které vám budou zatlučeny do hlavy v chladné, smradlavé kobce. Satan stojí ve stínu a usmívá se. Není divu, mučení vašeho těla i mysli dosáhlo vrcholu. Líbí se mi zvuk, motiv na obalu, ale hlavně zvláštní podmanivá a syrově přitažlivá atmosféra celé letošní nahrávky. Vše je tu ohlodáno na kost, na samou podstatu kovu smrti. Žádné kompromisy, zbytečnosti. Songy se valí kupředu, jako špinavá voda ve stoce, která vytéká i z vašeho města. Brutalita se zde potkává s nekonečným chladem a nahrubo nasekanou tmou. Výsledkem je album, které když budete poslouchat, tak se vám postupně dostane do vnitřností, sevře je pevným stiskem a nakazí vás pradávnou bolestivou chorobou. Znovu se objeví staré rány, začnou mokvat, pálit, žhnout, jako riffy, melodie na téhle desce. Na německých tmářích se mi asi nejvíc líbí, že jsou opravdoví, ryzí, upřímní, uvěřitelní a naprosto autentičtí. Navíc mě baví nové album "Death Doom Punks" poslouchat a rád se k němu často vracím. Obzvláště ve chvílích, kdy někde potkám Satana převlečeného za úspěšného mocného muže, když uslyším ze stínu jedovatý smích. Tahle nahrávka by neměla uniknout všem pravověrným fanouškům, prokletým, ani démonům. Je v ní totiž vše, co potřebujete pro krvavé záhrobní rituály. Satan se uměl vždycky přizpůsobit. Dnes na sebe vzal podobu uhlazeného muže v drahém obleku. Není pro něj nic lepšího, než rozpoutat od stolu další z krvelačných válek, zničit celé národy, rasy, cokoliv, na co si jen vzpomenete. Navíc, pán pekel dostane i požehnání od části lidí, kteří pochodují slepě na smrt. Jsme odsouzeni k zániku! Na kost ohlodaný, syrový, temný a chladný black death metal, po kterém zůstává jen spálená země! 

Asphyx says:

Satan has always been able to adapt. Today, he has taken the form of a suave man in an expensive suit. There is nothing he enjoys more than unleashing yet another bloodthirsty war from behind his desk, destroying entire nations, races—whatever you can think of. What’s more, the lord of hell even receives blessings from some people who march blindly toward their deaths. It seems to me that in the end, the terrifying visions will come true and we’ll burn in the flames. But before that happens, I’ll keep listening to albums like this new one from the German death metal band ARROGANZ.

I’ve had the honor of experiencing both several of their previous albums and their live shows, and each time it’s been raw, sharp, and wild old-school death metal, laced with punk, doom, black metal, and rage. The new album picks up right where the guys left off last time. I’ll admit one thing to you: it got under my skin immediately, and I spent almost all my free time with it. It sank its claws into me, and once again I saw Satan’s true face.


There’s one thing I’ve always liked about ARROGANZ. They go their own way, have their own style and sound, and are full of ideas. This is a band that emerged from the deepest underground. Their new songs are like sharp nails that will be hammered into your head in a cold, stinking dungeon. Satan stands in the shadows and smiles. No wonder the torture of your body and mind has reached its peak. I like the sound, the cover art, but most of all the strange, captivating, and rawly alluring atmosphere of this year’s entire recording. Everything here is stripped down to the bone, to the very essence of death metal. No compromises, no frills. The songs surge forward like dirty water in a sewer, flowing out of your city as well. Brutality meets endless cold and roughly chopped darkness here. The result is an album that, as you listen to it, will gradually seep into your guts, clench them in a tight grip, and infect you with an ancient, painful disease. Old wounds will resurface, begin to ooze, burn, and blaze, just like the riffs and melodies on this record. What I probably like most about these German dark masters is that they are genuine, pure, sincere, believable, and completely authentic. What’s more, I enjoy listening to the new album "Death Doom Punks" and love coming back to it often. Especially in those moments when I encounter Satan disguised as a successful, powerful man, when I hear a venomous laugh from the shadows. This recording is a must-have for all true fans, the damned, and even demons. It contains everything you need for bloody rituals of the afterlife. Satan has always known how to adapt. Today, he has taken the form of a suave man in an expensive suit. There is nothing better for him than to unleash yet another bloodthirsty war from his desk, to destroy entire nations, races whatever you can think of. Moreover, the lord of hell even receives blessings from some people who march blindly to their deaths. We are doomed to extinction! Raw, dark, and cold black death metal stripped to the bone, leaving only scorched earth in its wake!

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine