DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

sobota 17. října 2026

Rozhovor - COME BACK FROM THE DEAD - Syrový, prašivý death metal, u kterého odpadává maso od kostí!


Rozhovor s death metalovou skupinou ze Španělska - COME BACK FROM THE DEAD.

Odpovídal Paul (zpěv), děkujeme!

Recenze/review - COME BACK FROM THE DEAD - Ad Nauseam (2026):

Ave COME BACK FROM THE DEAD! Zdravím do španělského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos nové skvělé EP své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší předchozí tvorbou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

Život nám neustále přináší překážky, těžká období i okamžiky radosti; prozatím nám dopřává další den, a dokud to platí, hodláme pokračovat dál – i když kvůli našim rozvrhům a rodinným povinnostem postupujeme pomalu a kapela musí často ustoupit do pozadí.

„Ad Nauseam“ je vyjádřením našeho záměru po několika opravdu náročných letech. Chtěli jsme se vrátit na scénu, ale neměli jsme k tomu jako kapela všechny potřebné předpoklady, podmínky či vhodné osobní okolnosti. Bylo to vědomé rozhodnutí, které jsme společně pečlivě zvážili a probrali, avšak způsob, jakým jsme jej nakonec realizovali, se lišil od našich předchozích počinů.


„Ad Nauseam“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál COME BACK FROM THE DEAD?

Tvůrčí proces u těchto skladeb pro nás představoval naprostou novinku, protože jsme je nikdy nezkoušeli – a tudíž jsme je ani nikdy nehráli společně. Písně jsme nahrávali, aniž bychom se prakticky vídali; každý pracoval na svém partu nezávisle, nahrával ve chvílích, kdy to bylo možné, a skladby postupně budoval kolem jednoduchého úvodního kytarového motivu, na němž jsme se všichni shodli. V podstatě to byl Héctor (kytara), kdo průběžně nahrával a skládal jednotlivé části dohromady, čímž vznikl výsledný celek.

Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Kdo vám vytvořil zvuk, který je tak krutý, surový a zároveň temný a živočišný? Jak se vám spolupracovalo? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

Cílem bylo znovu převzít plnou kontrolu a vrátit se k podstatě přístupu „udělej si sám“ (DIY), a to v mezích našich individuálních i kolektivních možností. Pokud jde o zvuk a produkci, jak již bylo zmíněno, vše měl na starosti Héctor López (kytara) – s výjimkou masteringu, který provedl Magnus Lindberg ve studiu Vrtkl ve Švédsku. Od samého začátku jsem měl jasnou představu o tom, jak by skladby měly znít. K výsledku už není moc co dodat.


Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jste jej vydali u labelu Coffin Entrails Sound a je opatřeno stylovým motivem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

Při tvorbě vizuální stránky jsme se jako vždy spolehli na našeho osvědčeného „ničitele“ a tvůrce Césara Valladarese. Vzal již existující koncept a přetvořil jej do ještě odpudivější podoby – což dokonale ladí s názvem „Ad Nauseam“, neboť i recyklace může být v umění skutečně prohnilou záležitostí. Pokud jde o tisk a sítotisk, plně jsme důvěřovali úsudku a odbornosti Wikiho z Camigraphic Lab. Oba sehráli v tomto projektu klíčovou roli; musíme vyzdvihnout jejich zásadní přínos k realizaci „Ad Nauseam“ a jsme jim za to nesmírně vděční.

Toulám se podsvětím již přes třicet let a ze Španělska znám spoustu skvělých kapel. Myslím si, že máme velmi podobnou náturu i vkus, co se týká metalu (navíc miluji vaši zemi i jako turista). Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Daří se u vás death metalu? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?

Pravdou je, že tu vždycky působily kvalitní a dlouholeté kapely, ale v poslední době mám pocit, že jde většinou o tytéž lidi, kteří tu byli už před dvaceti či více lety – jen mají nové projekty. Drží se v undergroundu, hnáni čistě svou vášní. Nemám pocit, že by na tom scéna byla dobře; naopak si myslím, že je v horším stavu než kdy dřív, a to i přes existenci několika skutečně skvělých kapel. Možná je to jen náš pohled, ovlivněný nepříjemnými fyzickými dopady stárnutí; možná jde o pesimismus nebo zkreslené vnímání reality. Ale co když je to pravda? To by bylo vážně na nic. Často jsme řešili, že tu není téměř žádná známka generační obměny, přestože jsou média a sociální sítě dostupnější a intenzivnější než kdy dřív. Možná právě v tom tkví problém: když máte přístup k takovému množství věcí, můžete ztratit zájem o to, co vlastně milujete.


Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit COME BACK FROM THE DEAD, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

Jasně, pokud jde o hudební vzory, není problém. Jedno jméno vyčnívá nad ostatními: Autopsy. Zmínili bychom také švédské klasiky jako Entombed, Dismember, Murder Squad či dokonce Death Breath – a rozhodně bychom nevynechali ani Repulsion nebo ranou tvorbu kapely Death.

Nejsme úplně nadšení z představy hraní na obřích festivalech; myslím, že bychom vlastně dali přednost menším deathmetalovým akcím, kde jsou lidé přítomni přímo kvůli vám – bez ohledu na to, jak malé to publikum je. Měli jsme vystoupit na portugalském festivalu Barroselas Metal Fest – akci, která je skutečně zasvěcená metalu – hned po Autopsy, ale všechno to zhatil covid-19. Festival byl zrušen, a přestože se Autopsy v následujícím roce vrátili, my jsme tam kvůli zdravotním potížím nakonec nemohli dorazit. Tahle příležitost nám tedy unikla, i když jsme k ní měli tak blízko.

Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

Všechno si řešíme sami – ať už se nám daří, nebo ne. Třeba na tenhle rozhovor jsme měli odpovědět už před měsíci, ale prostě nám to vypadlo z hlavy – omlouváme se, ale tak už to v životě chodí!

Vaší práce si opravdu vážíme a sledujeme ji už skoro od začátku. Nemůžeme si dovolit placenou propagaci; rozhodli jsme se všechno dělat svépomocí. Respektujeme práci promotérů, časopisů, specializovaných webzinů, publicistů i kritiků na metalové scéně, ale my sami můžeme nabídnout jen svou hudbu.

Všichni jsme fanoušky analogových formátů a po těch letech v branži začíná být naše hromadění hudby kvůli nedostatku místa tak trochu výzvou pro naše společné bydlení... hahaha! A samozřejmě chodíme na koncerty, kdykoli to jen jde.


Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako COME BACK FROM THE DEAD ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

Nemyslím si, že by kdokoli z nás byl v osobní rovině na sociálních sítích příliš aktivní; skupinové účty spravujeme, jen když máme čas. Patříme spíše do analogového světa a naučili jsme se koexistovat s tím digitálním, aniž bychom dovolili, aby ten virtuální příliš ovlivňoval naše skutečné životy. Člověk se do toho sice může nechat vtáhnout, ale my jsme lidé, kteří žijí v reálném světě. Přístup „vidět, slyšet a mlčet“ je skvělý a v dnešní době opravdu funguje – pokud jde o sociální sítě, ušetří vám spoustu času, který byste jinak zbytečně promarnili.

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že kapely jako Dismember, Entombed nebo Death tu pro nás byly už dávno předtím, než jsme dospěli. I když jsme se zapojovali i do jiných projektů na undergroundové scéně v A Coruñi, k těmto skupinám jsme vždy chovali skutečnou vášeň. Grindcorová kapela Nashgul, ve které hraje i Héctor (kytara), oslaví v listopadu 2026 své 25. výročí. Většina z nás hraje v kapelách už od útlého věku a plánujeme pokračovat dál – čistě z vášně a proto, že to, co děláme, upřímně milujeme. Prostě a jednoduše.

Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají COME BACK FROM THE DEAD v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě a kdy navštívíte Evropu? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

Někdy uvažujeme o práci na celovečerním albu, jindy zase cítíme chuť vystupovat naživo, ale naše přání a možnosti se zatím tak docela neshodují s načasováním a osobní situací, kterou každý z nás právě prochází. Doufáme, že věci postupně zapadnou na své místo.

 

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Ad Nauseam“ zase narvat do hlavy!

Moc děkujeme za vaše povzbudivá slova. Rádi bychom jen upozornili, že Bandcamp i PayPal si z nákupů uskutečněných přes tyto platformy strhávají provizi – a to včetně částky za poštovné. Pokud tedy máte zájem o fyzický nosič, napište nám prosím přímo; rádi to pro vás zařídíme: comebackfromthedead@gmail.com.

Díky za vaši podporu a zájem, mějte se fajn a držte se!

CBFTD




---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. října 2026

Recenze/review - SÉPULCRE - Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations (2026)


SÉPULCRE - Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations
CD 2026, Invictus Productions

for english please scroll down

Touláš se ranní mlhou a přemýšlíš, co jednou bude až zemřeš. Rozmlouváš s nemrtvými, hledáš ve starých spisech, zajímáš se o tajemno a okultní vědy. Odpověď ale nenacházíš. Zůstane po nás jenom shnilé maso nebo se rozplyneme v naprosté tmě? Poznat to můžeš jedině tak, že doopravdy zemřeš. Nebo začneš poslouchat nové album francouzských SÉPULCRE, hrajících makabrózní, morbidní a plesnivý death metal. 

Již předchozí EP "Cursed Ways of Sheol", na které jsem psal recenzi (odkaz naleznete dole pod dnešním článkem), bylo po okraj narvané naprostou tmou, nihilismem, polámanými kostmi i rouhavou atmosférou. Letošní novinka je volným pokračováním věcí minulých. A také děsivým výletem do země nekonečných stínů, do záhrobí. Letošní album je tak spíše obřadem pro vyvolávání temných sil, než jen obyčejnou nahrávkou. 


Melodie jsou zde ohlodány na samou podstatu death metalu. Bicí zabíjejí, vokál připomíná bestii ze starých časů. Je to ale hlavně celková nálada, atmosféra, která je velmi podmanivá, neklidná. Strhne vás do hlubiny a bude nutit se neustále vracet. Ano, je něco magického, něco, co snad ani není z našeho světa, co mě nutí znovu a znovu zapínat play na svém přehrávači. Skladby jsou velmi dobře napsané, složené, mají v sobě potřebný drive, takovou tu prašivou patinu, tajemno i doomové ozvěny. Sestupuji znovu a znovu dolů, do sklepa, ve kterém je vchod do podsvětí. Otevírám rezavou bránu a vstupuji dovnitř. Do uší mi hraje "Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations" a vše se opět spojilo v jeden transcendentní zážitek. Je to jako děsivá mantra, jako starověké zaříkávání. Umírám a znovu se rodím, spálen vstávám z popela. Základem byl chaos a všechno se točí v kruhu. Pokud máte rádi kapely jako MORTIFERUM, GRAVE MIASMA, DISMA, SEDIMENTUM, AUTOPSY, jste zde správně. Těmito smečkami se Francouzi volně inspirovali a přidali spoustu svých vlastních nápadů a invence. Tohle album hoří zevnitř, i když je na povrchu chladné jako ruka prokleté mrtvoly. Za velmi povedený považuji zvuk, který je masivní, ostrý a dobře čitelný. Motiv na obalu ve mě evokuje spoustu morbidních myšlenek. Hlavní je ale hudba, která začala postupně kolovat v mých žilách, zadřela se mi pod kůži i do podvědomí. Jakoby kapela vytáhla na povrch starodávné krvavé rituály. Toulám se ranní mlhou a přemýšlím, co jednou bude až zemřu. Rozmlouvám s nemrtvými, hledám ve starých spisech, zajímám se o tajemno a okultní vědy. Odpověď ale nenacházím. Zůstane po nás jenom shnilé maso nebo se rozplyneme v naprosté tmě? Poznat to můžu jedině tak, že doopravdy zemřu. Dnes ještě ne, raději si pustím tohle album. Je totiž vynikající po všech stránkách. Okultní, nekonečně temný a chladný death metalový rituál, při kterém jsou vyvolávány děsivé síly ze záhrobí! Album, které vás roztrhá zevnitř a navěky prokleje! 

Asphyx says:

You wander through the morning mist, wondering what will become of you when you die. You converse with the undead, search through ancient texts, and take an interest in the mysterious and the occult. But you find no answer. Will only rotten flesh remain of us, or will we dissolve into utter darkness? The only way to find out is to actually die. Or you could start listening to the new album by the French band SÉPULCRE, who play macabre, morbid, and moldy death metal.

Their previous EP, “Cursed Ways of Sheol” which I reviewed (you’ll find the link below today’s article) was packed to the brim with utter darkness, nihilism, broken bones, and a blasphemous atmosphere. This year’s new release is a loose continuation of what came before. It’s also a terrifying journey into the land of endless shadows into the afterlife. This year’s album is thus more of a ritual for summoning dark forces than just an ordinary recording.


The melodies here are stripped down to the very essence of death metal. The drums are killer, and the vocals evoke a beast from days gone by. But it’s mainly the overall mood the atmosphere that’s so captivating and unsettling. It pulls you into the depths and compels you to keep coming back. Yes, there’s something magical something that perhaps isn’t even of this world that compels me to hit play on my player again and again. The songs are very well written and composed; they possess the necessary drive, that grimy patina, an air of mystery, and echoes of doom. I descend again and again into the basement, where the entrance to the underworld lies. I open the rusty gate and step inside. “Cryptic Temple Of Otherworldly Abhorrations” plays in my ears, and everything merges once again into a single transcendent experience. It’s like a terrifying mantra, like an ancient incantation. I die and am reborn; scorched, I rise from the ashes. Chaos was the foundation, and everything spins in a circle. If you like bands like MORTIFERUM, GRAVE MIASMA, DISMA, SEDIMENTUM, and AUTOPSY, you’ve come to the right place. The French band drew loose inspiration from these acts and added plenty of their own ideas and creativity. This album burns from within, even though on the surface it’s as cold as the hand of a cursed corpse. I consider the sound to be very well done it’s massive, sharp, and clear. The cover art evokes a lot of morbid thoughts in me. But what matters most is the music, which gradually began to flow through my veins, seeping under my skin and into my subconscious. It’s as if the band had brought ancient, bloody rituals to the surface. I wander through the morning mist, wondering what will happen when I die. I converse with the undead, search through ancient texts, and delve into the mysterious and the occult. But I find no answer. Will only rotten flesh remain of us, or will we dissolve into utter darkness? The only way I can find out is to actually die. Not today, though I’d rather listen to this album. It’s simply outstanding in every way. An occult, infinitely dark, and cold death metal ritual that summons terrifying forces from beyond the grave! An album that will tear you apart from the inside and curse you for eternity!


about SÉPULCRE on DEADLY STORM ZINE:



TRACKLIST
1. Ominous Path (to the Nightside)
2. Abyssum Drakon
3. Cryptic Temple...
4. ...of Otherworldly Abhorrations
5. Katabasis
6. Towards the Unknown
7. Darkness Rules Supreme


KNIŽNÍ TIPY - Ukradené jazyky - Felix Blackwell (2023)


Ukradené jazyky - Felix Blackwell
2023, Fobos

O téhle knize jsem někde zaslechl, že je dobrá. Jen už vůbec netuším kde. Možná to bylo v tramvaji nebo na jedné z mnoha sociálních sítích, které musíte mít, jinak o vás dnes nikdo neví. Byla to jen malá zmínka, netušil jsem kdo je autor, ale asi jsem dal like, protože jsem chtěl podpořit algoritmus. Pak jsem byl pozván do hospody, abychom si pokecali o muzice. Byla to neskutečná jízda, která se zvrtla v návštěvu několika klubů. Vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostal domů a druhý den jsem měl výčitky, klasický bolehlav a taky jsem hledal něco, co nebude příliš těžké ke čtení. Nějaký dobrý horor. Ani jsem netušil, že jsem si tuhle knížku objednal, říkal jsem si, když jsem poprvé usedl do svého křesla. 

Jenže jsem ji držel v ruce a nezbylo nic jiného, než se vydat na jednu horskou chatu. Původně romantický víkend se samozřejmě zvrhne. Kolem oken začne chodit temná postava a z lesa se ozývají děsivé skřeky. Bolí mě hlava a tak chvílemi usínám, čtu s přestávkami a příběh se mi ihned dostane do hlavy. Souhlasně kývnu hlavou, ten začátek je opravdu šílený a napínavý, ke konci se kniha ale začne tvářit trošku zmateně. Nebo jsem byl zmatený já? Teď už nevím. Moje kocovina je opravdu hrozná, jen se proplachuji vodou a neustále dokola si říkám, že už bych měl mít ve svém věku rozum. Nemám, ale zase na druhou stranu, aspoň bude jednou na co vzpomínat. Potkal jsem spoustu lidí, vidíte, teď si vzpomínám, o knize jsem asi mluvil s jednou slečnou, která měla moc hezké oči, přesto žila sama a četla hlavně horory. Pak ale nechápu, jak může být kniha už doma? Záhada, kterou ale teď řešit nebudu.

Čtu dál, jsem ve svém živlu. Za okny jsou v plném proudu poslední dny krásného babího léta, ale mě obestřela temnota. Děj je napínavý, má v sobě všechny atributy dobrého hororu. Někde jsem četl, že je kniha vystavěna na základě povídky, která vyhrála nějakou soutěž na Redditu. Zajímavé, říkám si pod vousy a když jdu potom v pondělí brzy do práce, tak se lekám i takových roztomilých zvířátek, jako jsou králíci. Přijde mi, že se mě vůbec nebojí, sledují mě a možná mají i nekalé úmysly. V práci jsem celý den neklidný, raději bych si četl. Navíc, znáte to, tělo se po padesátce již trošku hůře dává do kupy. Musím pracovat dlouho, pak mám něco na České poště, kde mě vždycky vytočí do běla. A tak se těším domů, až udělám všechny nutné úkony všedního dne a vyhradím si chvilku na čtení. Příběh pokračuje, spojí se mi samozřejmě naše chalupa v Jizerkách s knihou a vše se mi promítne i do snů. 

Trvá mi to ještě několik dní, než se dostanu do konce. Nemohu si ale stěžovat. Knížku mě fakt bavilo číst, všechno krásně odsýpalo a i když je to vlastně "jenom" horor, tak jej považuji z mé strany za povedený. Není to asi to nejlepší, co jsem kdy četl, ale takhle na dovolenou, do vlaku nebo ke kocovině, to nebylo vůbec špatné. Naopak. V závěru jsem si vše užil mírou vrchovatou a to si horory hodně vybírám. Netuším, jak to máte nastaveno vy, ale já muziku, filmy a knihy hodnotím už dávno jen podle sebe. Buď se mi líbí a nebo ne. A Ukradené jazyky mě chytly za pačesy a už nepustily. Atmosféra je pochmurná, tíživá, děsivá. Přesně tak, jak to má být. Když jsem zaklapl poslední stránku, chvilku jsem seděl a říkal si, že to byla opravdu jízda od začátku do konce. 

Už hledám další knihu, kterou si chci přečíst. Ale Ukradené jazyky si budu velmi dlouho pamatovat. Já si je fakt užil. Je to klasický horor s dobrým motivem, se zajímavou zápletkou, velmi napínavý, děsivý. Mám to takhle rád, i když moc dobře vím, že pro spoustu čtenářů je tenhle žánr pořád podceňovaný. Nevadí mi to, nejsem přeci žádný kritik, jsem jen obyčejný chlápek, který rád čte. A jako takový vám knihu doporučuji. Myslím, že vám přijde k duhu. Navíc začíná podzim, který se zdá být pro podobné knihy velmi příhodný. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost. A až pojedete někam na chatu do hor, tak si dávejte velký pozor.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Romantický pobyt v horské chatě se nevyvíjí tak docela podle očekávání.

Vysoko na větrem ošlehaných svazích hory Pale Peak slaví Faye a Felix své čerstvé zasnoubení. Záhy se však z okolních lesů rozezní sbor hrůzostrašných zvuků: skřeky zvířat, dětský pláč a vyšinuté blábolení stovek tklivých hlasů. Za hlubokých nocí se kolem oken plíží temná postava a něco Faye našeptává.

Když se počasí promění ve smrtící past, zjistí Felix, že jeho vyděšená snoubenka nemumlá ze spaní jen tak nějaké nesmysly – někomu šeptem odpovídá.

Ukradené jazyky vznikly z vítězné povídky na hororovém fóru NoSleep sociální sítě reddit.com. Povídka si během neuvěřitelně krátké doby vysloužila spoustu nadšených ohlasů a již brzy se dočká i filmové adaptace.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 15. října 2026

Recenze/review - MASTER - Among the Seeds of Death (2026)


MASTER - Among the Seeds of Death
CD 2026, Hammerheart Records

for english please scroll down

Ráno se probudíš a jsi rád, že jsi ještě živý. Zkontroluješ svoje stárnoucí tělo a poděkuješ Satanovi, že stále vše funguje. Ve zprávách vypukla další válka, kousek od tebe, ve vedlejší ulici někoho zabili. Kněží stále znásilňují a vládnoucí třída si s námi hraje jako s loutkami. Plní se ty nejčernější vize autorů sci-fi, které jsem čítával jako mladý. Na první pohled to vypadá, že svět se stále řítí do záhuby. Jsou ale věci, kvůli kterým stále stojí za to žít. Pořád se mi líbí mladé holky, stále mi chutná dobré pivo a co se týká muziky, tak na legendární MASTER je spolehnutí jako na smrt.

Pro mě, jako pro starého věrného fanouška, který se s prvními nahrávkami téhle americko-české kapely poprvé setkal na konci osmdesátých let, je hrozně příjemné znovu zapnout play na svém přehrávači a nechat do sebe zaseknout další ostré melodie. Vesmír i svět se dnes možná točí jiným směrem než kdysi, ale na své krvavé kořeny bychom neměli zapomínat. Devět nových skladeb je ostrých jako hřeby, které jednou zatlučou i do tvé rakve. 


Paul Speckmann, který stále kouše jako vzteklý pes, i jeho věrní, si dál jedou svoji cestou, nijak zbytečně neuhýbají a kolem se válejí vybělené kostry těch, co se zpronevěřili. Zajímavé je, že kolem vychází spousta nových skvělých alb, ale já nakonec stejně sáhnu po "Among the Seeds of Death". Připadá mi totiž, jsem si s tím naprosto jistý, že mám s touhle kapelou stejné DNA, stejnou krevní skupinu. Co tedy dostanete? Jako vždy masivní, ostrý a zabijácký zvuk (Pavel Hlavica - mastering, mixing), texty plné nakumulovaného vzteku a kritiky, se kterou souhlasím, ale hlavně hudbu, která se vám zadře pod kůži. MASTER jsou letos divocí, nespoutaní, ctí pradávné rock´n´rollové postupy, ale i temnotu a chlad klasických death metalových kapel, u jejichž zrodu kdysi dávno sami stáli. Nové songy jsou zahrané od srdce, opravdově, uvěřitelně, reálně a naprosto autenticky. Už teď se těším, až si jejich pravost ověřím na nějakém z podzemních koncertů. Mají v sobě pověstný heavy efekt, sílu, posbíranou za dlouhé roky na starých pohřebištích, v katakombách, v márnicích i v dnešním podivném světě. Pro mě vždycky byla tahle smečka (a letos svůj status znovu potvrzuje) ztělesněním absolutního undergroundu. Jasně, už mám objednané triko s novým motivem, který se mimochodem velmi povedl! Ráno se probudím a jsem rád, že jsem ještě živý. Zkontroluji svoje stárnoucí tělo a poděkuji Satanovi, že stále vše funguje. Ve zprávách vypukla další válka, kousek ode mne, ve vedlejší ulici někoho zabili. Kněží stále znásilňují a vládnoucí třída si s námi hraje jako s loutkami. Zapínám play na svém přehrávači a ukazuji fuck off všem hlupákům! Raději tančím na svém vlastním hrobě a otevřu si další pivo. Jsem rád, že kapely jako MASTER existují. Pomáhají mi přežít v dnešním světě plném zla a nenávisti. Ryzí, opravdový, surový a naprosto autentický death metal ze staré školy! Album, u kterého odpadává maso od kostí! Hroby byly znovu otevřeny! 

Asphyx says:

You wake up in the morning and are glad you’re still alive. You check your aging body and thank Satan that everything’s still working. On the news, another war has broken out, not far from you; someone was killed on the next street over. Priests are still raping people, and the ruling class is treating us like puppets. The darkest visions of the sci-fi authors I used to read as a young man are coming true. At first glance, it seems like the world is still hurtling toward destruction. But there are things that still make life worth living. I still like young girls, I still enjoy a good beer, and when it comes to music, you can count on the legendary MASTER like you can count on death.

For me, as an old, loyal fan who first encountered this American Czech band’s early recordings in the late 1980s, it’s incredibly satisfying to hit play on my player again and let those sharp melodies sink in. The universe and the world may be spinning in a different direction today than they once did, but we shouldn’t forget our bloody roots. The nine new tracks are as sharp as nails that will one day be hammered into your coffin.


Paul Speckmann, who still bites like a rabid dog, and his loyal followers continue on their path, never veering off course, while the bleached skeletons of those who have betrayed their principles lie scattered around them. It’s interesting that there are plenty of great new albums coming out, but in the end, I’ll still reach for "Among the Seeds of Death". It seems to me and I’m absolutely certain of this that I share the same DNA, the same blood type, with this band. So what do you get? As always, a massive, sharp, and killer sound (Pavel Hlavica - mastering, mixing), lyrics full of pent-up rage and criticism that I agree with, but above all, music that gets under your skin. This year, MASTER are wild and unbridled; they honor ancient rock ’n’ roll traditions, but also the darkness and coldness of classic death metal bands, which they themselves helped bring into being long ago. The new songs are played from the heart genuinely, believably, realistically, and completely authentically. I’m already looking forward to verifying their authenticity at one of their underground concerts. They possess that legendary heavy vibe, a power gathered over many years in ancient burial grounds, catacombs, morgues, and even in today’s strange world. For me, this band has always been (and is proving it once again this year) the embodiment of the absolute underground. Sure, I’ve already ordered a T-shirt with the new design which, by the way, turned out great! I wake up in the morning and am glad I’m still alive. I check my aging body and thank Satan that everything’s still working. Another war has broken out on the news; not far from me, someone was killed on the next street over. Priests are still raping people, and the ruling class is playing with us like puppets. I hit play on my player and tell all the idiots to fuck off! I’d rather dance on my own grave and open another beer. I’m glad bands like MASTER exist. They help me survive in today’s world full of evil and hatred. Pure, genuine, raw, and utterly authentic old-school death metal! An album that makes the flesh fall from your bones! The graves have been reopened!



about MASTER on DEADLY STORM ZINE:















tracklist:
1. Twas Always a Plan 
2. Among the Seeds of Death 
3. Injustice and Lack of Remorse 
4. A Cell with a Door and No Slave 
5. Unsettled Loss 
6. Within My Grasp 
7. Watch as Children Burn 
8. Dust’s Arrival 
9. Let’s Revoke

Line up:
Paul Speckmann - Bass and vocals
Alex Nejezchleba - Guitars
Peter Bajci - Drums



středa 14. října 2026

Recenze/review - MORGUE STENCH - The Apogee of Perditious Suffering (2026)


MORGUE STENCH - The Apogee of Perditious Suffering
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Vzduch je těžký a nasáklý pachem zkaženém masa. Kráčím pomalu, brodím se do špíny, hnusu a zbytků rozkládajících se těl. Hromady mrtvol, všechno to připomíná peklo, tak jak jej vykreslovali staří mistři ve svých spisech. Připadám si jako v té nejtemnější noční můře, ze které se ale neprobudím. Smrt je všude přítomná. Jakoby do mě zasekla svůj dráp, dostala se mi do kostí i do podvědomí. Dojdu k rozvrácenému hřbitovu. Po zemi leží zpuchřelé rakve. Zamrazí mě v zádech, obejme mě strach. V jednom z hrobů tleje moje vlastní tělo.

Debutové album maniaků MORGUE STENCH ze St. Louis, Missouri je také nasáklé zkaženou krví. Je brutální, patologické, surové, bolestivé, nechutné. Jako zvrácená lidská mysl, jako scény z úvodu dnešní recenze. Je to také nahrávka, která vás strhne do hlubiny, do nekonečných, smradlavých močálů. Všichni nakonec zemřeme, ale způsob, který pro nás vybrala tahle kapela, je syrově temný a chladný. 


Zatímco mnohé současné kapely působí uměle a plasticky, tak MORGUE STENCH na to jdou zcela opačně. Kapela zvolila absolutně undergroundový přístup, který udělá největší radost všem starým psům, jako jsem já a také všech, kteří v hudbě ještě hledají opravdovost, ryzost, naprostou oddanost tmě, surovosti a samozřejmě autenticitu. Pokud jste vyrůstali s death metalem od jeho počátků a nebo jen uctíváte klasické učebnice smrti, potom jste zde správně. Jasně, v některých momentech působí kapela trošku monotónně a rozhodně nevymýšlí nic nového, ale to zde ani není účelem. Pro mě osobně je nakonec stejně nejvíc důležitý celkový dojem. A "The Apogee of Perditious Suffering" mě baví poslouchat, rád se k albu vracím a rvu si jej pod tlakem do hlavy. Líbí se mi zahnívající, špinavý zvuk (Casey Rauch - producer, mixing Michael Girard - mastering). O obalu netřeba diskutovat, je pod ním podepsán můj oblíbený umělec Mark Cooper, který vytvořil velmi zajímavý a děsivý motiv. Zkrátka a dobře, pokud se rádi procházíte mezi ruinami starých hřbitovů, s chutí navštěvujete patologické sály, opuštěná jatka a smradlavé močály plné hnijících mrtvol, potom jste zde správně. Dávám novému albu značku vysoké kvality a jsem moc zvědavý, s čím přijdou tihle maniaci příště. Zařazuji si nahrávku do své soukromé diskografie a doporučuji to i vám. Budete se při poslechu dívat na svět přes krvavou mlhu, uvidíte střeva vytahaná z ještě živých těl, budete sledovat mozky vytažené z čerstvě otevřených lebek. Ano, o tomhle vždycky byl, je a bude tento styl. Tihle gentlemani ctí staré pořádky a dělají to moc dobře. Vzduch je těžký a nasáklý pachem zkaženém masa. Kráčím pomalu, brodím se do špíny, hnusu a zbytků rozkládajících se těl. Hromady mrtvol, všechno to připomíná peklo, tak jak jej vykreslovali staří mistři ve svých spisech. Připadám si jako v té nejtemnější noční můře, ze které se ale neprobudím. Mokvající, hnilobný, surový a bahnitý death metal! Gore ozvěny z patologických sálů! Tortura těla, tortura mysli! 


Asphyx says:

The air is heavy and thick with the stench of rotten flesh. I walk slowly, wading through filth, squalor, and the remains of decomposing bodies. Piles of corpses it all resembles hell, just as the old masters depicted it in their writings. I feel as if I’m in the darkest nightmare, one from which I will never wake up. Death is everywhere. It’s as if it has sunk its claws into me, seeping into my bones and my subconscious. I reach a ransacked cemetery. Rotten coffins lie scattered across the ground. A chill runs down my spine; fear grips me. My own body is decaying in one of the graves.

The debut album by the maniacs MORGUE STENCH from St. Louis, Missouri, is also steeped in rotten blood. It’s brutal, pathological, raw, painful, and disgusting. Like a twisted human mind, like the scenes from the beginning of today’s review. It’s also a recording that drags you into the depths, into endless, stinking swamps. We’ll all die eventually, but the way this band has chosen for us is raw, dark, and cold.


While many contemporary bands come across as artificial and contrived, MORGUE STENCH takes the exact opposite approach. The band has adopted a thoroughly underground approach that will delight all the old-timers like me, as well as anyone who’s still searching for sincerity, purity, total devotion to darkness and rawness, and, of course, authenticity in music. If you grew up with death metal from its very beginnings or simply revere the classic death metal masterpieces, then you’ve come to the right place. Sure, at times the band comes across as a bit monotonous and certainly isn’t breaking any new ground, but that’s not the point here anyway. For me personally, the overall impression is what matters most in the end. And I enjoy listening to “The Apogee of Perditious Suffering”; I like coming back to the album and hammering it into my head. I love the decaying, dirty sound (Casey Rauch - producer; mixing by Michael Girard; mastering). There’s no need to discuss the cover art - it’s the work of my favorite artist, Mark Cooper, who created a very interesting and terrifying motif. In short, if you enjoy wandering through the ruins of old cemeteries, and relish visiting autopsy rooms, abandoned slaughterhouses, and stinking swamps full of rotting corpses, then you’ve come to the right place. I’m giving this new album a top quality rating, and I’m really curious to see what these maniacs come up with next. I’m adding this recording to my personal discography, and I recommend it to you as well. As you listen, you’ll see the world through a blood-red fog; you’ll see intestines being torn from bodies that are still alive; you’ll watch brains being pulled from freshly cracked skulls. Yes, this is what this style has always been, is, and will always be. These gentlemen honor the old ways, and they do it very well. The air is heavy and saturated with the stench of rotten flesh. I walk slowly, wading through filth, disgust, and the remains of decomposing bodies. Piles of corpses it all resembles hell, just as the old masters depicted it in their writings. I feel as if I’m in the darkest nightmare, one from which I’ll never wake up. Soggy, putrid, raw, and muddy death metal! Gore echoes from the autopsy rooms! Torture of the body, torture of the mind!


Tracklist:
1. Malodorous Necrotizing Scaphism 
2. Surgical Mallet Bludgeoning 
3. Savage Sorcery 
4. Golem of Rot 
5. Confined While Tortured 
6. Dislimbed Alive While Sodomized 
7. Reanimated Cadaver Orgy 
8. Dismembered Mercilessly 
9. Durance of Heresy

band:
BJ Schrader - Guitars, Vocals
Andrew Dennis - Vocals
Andre Wilke - Bass, Vocals
Ethan Andrews - Drums, Vocals


Recenze/review - CATATOMB - Flesh is Hell (2026)


CATATOMB - Flesh is Hell
EP 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

S démony se scházím od konce osmdesátých let minulého století. Sedáváme dole v podzemí, ve starých katakombách a dlouze diskutujeme o bolesti, temnotě, o utrpení, o zlém světě, který je všude kolem. Posloucháme u toho špinavou, syrovou a nekonečně chladnou muziku. Tančíme na svých vlastních hrobech. Jiní už nebudeme, je to jako prokletí, jako závislost. Dnes, když jsem sestupoval dolů, měly mraky na obloze barvu krve a dotýkaly se země. V mých žilách kolovaly kousky ledu, poslouchali jsme totiž všichni nové EP českých death metalových CATATOMB. 

Pokud se podíváte na historii téhle smečky, jejíž jediným členem je v současnosti Sebastian, tak zjistíte, že má na svém kontě dvě dlouhohrající alba a dvě EP. Ta se mi dostala do rukou a abych pravdu řekl, tak již při prvním setkání jsem věděl, že jsme stejné krve. Vždycky jsem měl rád klasický, prašivý death metal s takovým tím smradlavým odérem. Přiznávám, byl jsem ihned chycen do pevných pavučin ostrých melodií, surového řevu i naprogramovaných bicích, ale hlavně mrtvolně morbidní atmosféry.


Vzpomínáme na kamarády, kteří již nejsou s námi. Přidáváme postupně hlasitost na přehrávači, až na samou hranu bolesti. Teče nám krev z uší, souhlasně kýváme hlavou nad povedeným zvukem (který si vytvořil Sebastian sám), s chutí se vždy podíváme i na démonický obal (ano, na trůně sedí možná jeden z nás). Je pod ním podepsán Noah Zark. Tohle jsou ale všechno jen formální věci, které jsou sice nutné pro to, abych o nahrávce vůbec napsal, ale jsou spíše nutností. Hlavní pro nás byla, je a vždy bude hudba samotná. "Flesh is Hell" je po okraj narvané starými, klasickými, tradičními nápady, které ocení hlavně ortodoxní fanoušci stylu, mezi které se samozřejmě hrdě hlásím. Líbí se mi, že jsou CATATOMB opravdoví, reální, upřímní, že hrají srdcem, že jim mohu veškeré exhumace prokletých hrobů naprosto věřit. Autenticita, o tu zde jde především. Ne, jasně, není to dokonalá nahrávka. Se zvukem by se dalo samozřejmě ještě pracovat, některé motivy jsem už někde slyšel, ale to dnes platí víceméně o všech kapelách. Jenže, když mě se líbí všechny ty černočerné, tajemné, nebál bych se napsat rituálně magické momenty, celková nálada na EP, která je krvavě podmanivá. Víka od rakví praskají, démoni se usmívají, což je pro mě vždy důkazem toho, že je hudba dobrá. Kývám se do rytmu, křičím do tmy, přehrabuji se ve starých prašivých kostech, jsem zahalený do krvavé mlhy. Vypadá to, že je vše v nejlepším pořádku. Sebastian je letos ve velmi dobré formě. Není divu, jedná se o věrného člena hrobnického cechu. Chtěl jsem přidat víc kritiky, chtěl jsem být ostřejší. Jenže, nejde to, mě nové EP prostě a jednoduše baví. Řeže mě, pálí, trhá zevnitř. Připomíná mi setkání se starými mrtvolami ve značném stádiu rozkladu. Hnilobou, chladem a nekonečnou tmou nasáklý death metal, který vás pohřbí zaživa! Nahrávka, která vás roztrhá zevnitř!


Asphyx says:

I’ve been meeting with demons since the late 1980s. We sit down underground, in the old catacombs, and talk at length about pain, darkness, suffering, and the evil world that surrounds us. As we do so, we listen to dirty, raw, and endlessly cold music. We dance on our own graves. We’ll never be anyone else it’s like a curse, like an addiction. Today, as I was descending, the clouds in the sky were the color of blood and touched the ground. Pieces of ice coursed through my veins, because we were all listening to the new EP by the Czech death metal band CATATOMB.

If you look at the history of this band whose sole member is currently Sebastian you’ll find that they have two full-length albums and two EPs to their credit. This one fell into my hands, and to tell you the truth, I knew from the very first listen that we were cut from the same cloth. I’ve always loved classic, grimy death metal with that stinky vibe. I admit, I was immediately caught in the tight web of sharp melodies, raw screams, and programmed drums but above all, the deathly morbid atmosphere.


We remember our friends who are no longer with us. We gradually turn up the volume on the player, right up to the very edge of pain. Blood flows from our ears, we nod our heads in unison to the brilliant sound (which Sebastian created himself), and we always take great pleasure in looking at the demonic cover art (yes, perhaps one of us is sitting on the throne). It’s signed by Noah Zark. But these are all just formalities necessary for me to write about the recording at all, but little more than that. For us, the music itself was, is, and always will be what matters most. “Flesh is Hell” is packed to the brim with old, classic, traditional ideas that will be appreciated mainly by orthodox fans of the genre a group to which I, of course, proudly belong. I like that CATATOMB are genuine, real, and sincere; that they play from the heart; and that I can completely trust them with all their exhumations of cursed graves. Authenticity that’s what this is all about. No, sure, it’s not a perfect recording. The sound could certainly use some work, and I’ve heard some of the motifs somewhere before, but that’s true of pretty much every band these days. But the thing is, I love all those pitch-black, mysterious I wouldn’t hesitate to call them ritually magical moments; the overall mood of the EP is bloodily captivating. Coffin lids are cracking open, demons are smiling which, to me, is always proof that the music is good. I’m swaying to the beat, screaming into the darkness, rummaging through old, mangy bones, shrouded in a bloody mist. It looks like everything is just fine. Sebastian is in top form this year. No wonder he’s a loyal member of the gravediggers’ guild. I wanted to be more critical; I wanted to be harsher. But I just can’t I simply enjoy this new EP. It cuts into me, burns me, tears me apart from the inside. It reminds me of encountering old corpses in an advanced state of decomposition. Death metal steeped in rot, cold, and endless darkness that will bury you alive! A record that will tear you apart from the inside!



tracklist:
1. Intro
2. Masters of War
3. Circle of the Demons
4. Flesh is Hell
5. Outro

band:
Sebastian - guitars, bass, vocals, programming
Music and lyrics by Sebastian
Mixed, mastered and produced by Sebastian
Front cover picture by Noah Zark

úterý 13. října 2026

Recenze/review - DEATHCULT - Cult Of The Dog (2026)


DEATHCULT - Cult Of The Dog
CD 2026, Soulseller Records

for english please scroll down

V dálce se zvedá vítr a mraky jsou nízko. Stojím u márnice na jednom starém hřbitově daleko na severu. Nemrtví jsou dnes velmi neklidní. Šeptají, zlověstně nadávají, syčí a převalují se ve svých prokletých hrobech. Cítím v kostech chlad a obejme mě nekonečná temnota. Už je to tady, smete mě tlaková vlna, poslouchám právě nové album norských démonů DEATHCULT. Zasvěcení moc dobře vědí, že se jedná o smečku složenou ze samých zkušených muzikantů.

Hudba je zde náležitě špinavá, nasáklá hnilobou, vztekem a opředená pevnými pavučinami. Žádné zbytečnosti, žádné kompromisy, kapela sází spíše na syrové riffy, zabijácké bicí a jedovatý vokál. Tohle je album pro všechny prokleté, zavržené, pohřbené za hřbitovní zdí. Odkazuje se na něm na starodávné archívy zla. 


Smeten z povrchu zemského, spálen na popel jsem znovu povstal, silnější než kdy dřív. Není divu, v téhle nahrávce je velké množství nakumulované energie, primitivní agrese a naprosté tmy. Kapela se rouhá velmi opravdově, reálně, uvěřitelně a naprosto autenticky. Hodně k tomu přispívá naprosto syrový a prašivý zvuk, který nechává vzpomenout na nahrávky z devadesátých let. Vše je ohlodáno na kost, zahalené do krvavé mlhy. Atmosféra je natolik podmanivá a drásající, že jsem zapomínal na podivný svět kolem mě a soustředil jsem se jen na ostré melodie. Umíral jsem, znovu se rodil a procházel se nekonečnými chodbami podsvětí. DEATHCULT vás převedou na druhou stranu, do země dlouhých stínů. Navštívíte ty nejohavnější chrámy naprosté bolesti a utrpení, setkáte se se svými vlastními démony a pokloníte se samotnému Satanovi. Tohle není jen obyčejné album v řadě, ale spíše krvavý obřad pro vyvolávání temných sil. Kývám se spokojeně do rytmu, nechávám jednotlivé motivy, aby mi odsekaly maso od kostí. "Cult Of The Dog" je hodně prašivou, neotesanou záležitostí, která bude nejvíc vyhovovat ortodoxním fanouškům naprostého zla, klasických postupů a nekonečné tmy. Pánové sice nepřinášejí nic nového do záhrobí, ale novinka není rozhodně jen dobře odvedeným řemeslem. Naopak, má v  sobě něco navíc, jakousi morbidní přitažlivost, která mě nutí se neustále vracet. Prokletí určitě vědí, o čem píšu. V dálce se zvedá vítr a mraky jsou nízko. Stojím u márnice na jednom starém hřbitově daleko na severu. Nemrtví jsou dnes velmi neklidní. Šeptají, zlověstně nadávají, syčí a převalují se ve svých prokletých hrobech. Cítím v kostech chlad a obejme mě nekonečná temnota. Na kost ohlodaný, syrový, okultní black metal, který vás strhne do hlubiny! Temnota se zde potkává s chladem a nenávistí!

Asphyx says:

The wind is picking up in the distance, and the clouds hang low. I’m standing by the morgue in an old cemetery far to the north. The undead are very restless today. They whisper, curse ominously, hiss, and toss and turn in their cursed graves. I feel a chill in my bones, and endless darkness envelops me. Here it comes a shockwave sweeps me away as I listen to the new album by the Norwegian demons DEATHCULT. Those in the know are well aware that this is a pack made up entirely of seasoned musicians.

The music here is appropriately filthy, steeped in decay and rage, and shrouded in thick cobwebs. No frills, no compromises the band relies on raw riffs, killer drums, and venomous vocals. This is an album for all the damned, the outcasts, the ones buried behind the cemetery wall. It draws upon ancient archives of evil.


Wiped off the face of the earth, burned to ashes, I rose again, stronger than ever. No wonder this recording is packed with accumulated energy, primal aggression, and utter darkness. The band blasphemes in a very genuine, realistic, believable, and utterly authentic way. The utterly raw and gritty sound contributes greatly to this, evoking recordings from the 1990s. Everything is stripped down to the bone, shrouded in a bloody fog. The atmosphere is so captivating and harrowing that I forgot about the strange world around me and focused solely on the sharp melodies. I died, was reborn, and wandered through the endless corridors of the underworld. DEATHCULT will take you to the other side, to the land of long shadows. You’ll visit the most abominable temples of utter pain and suffering, face your own demons, and bow down before Satan himself. This isn’t just another album in the lineup, but rather a bloody ritual to summon dark forces. I nod contentedly to the beat, letting the individual motifs chip the flesh from my bones. “Cult Of The Dog” is a pretty gritty, raw affair that will appeal most to die-hard fans of absolute evil, classic styles, and endless darkness. While the guys aren’t bringing anything new to the underworld, this new release is definitely more than just a well crafted piece of work. On the contrary, it has something extra a kind of morbid allure that compels me to keep coming back. The Cursed surely know what I’m talking about. The wind is picking up in the distance, and the clouds hang low. I’m standing by the morgue in an old cemetery far to the north. The undead are very restless today. They whisper, curse ominously, hiss, and toss and turn in their cursed graves. I feel a chill in my bones, and endless darkness envelops me. Raw, occult black metal stripped to the bone that will drag you into the depths! Here, darkness meets cold and hatred!




Recenze/review - DEATHCULT - Cult Of The Goat (2017):


TRACKLIST
1. Dogs of War
2. Cynocephalus
3. Author of Caedes
4. Eat Broken Glass
5. Pseudocommando
6. Hyperviolence
7. Imperium Satana

LINE-UP
Skagg – Vocals / Guitars
Hoest – Bass
Thurzur – Drums
Lava – Guitars


https://www.facebook.com/Deathcult-1871964126457651

Recenze/review - CH’AHOM - Anthropic Rites of Sublimation (2026)


CH’AHOM - Anthropic Rites of Sublimation
CD 2026, 20 Buck Spin

for english please scroll down

Legendy praví, že kdesi v hluboko v lesích je stará jeskyně, ve které stále přebývá pradávná bestie. Vzal jsem si novou nahrávku německých black death metalistů CH’AHOM a vydal jsem se hledat místa, kde se odehrávaly děsivé krvavé rituály. Našlapoval jsem tiše, četl jsem do kamenů vyryté symboly kruté smrti. Vstupuji pomalu dovnitř, pod nohama mi křupou prašivé kosti. Obejme mě chlad a nekonečná temnota. Také slyšíte řev hladové bestie? Když poslouchám tohle album, tak ano. To vám klidně podepíšu vlastní krví. 

Počáteční poslechy pro mě byly přeci jen trošku náročné. Některé struktury skladeb jsou totiž poměrně komplikované, disonantní a progresivní takovým tím zajímavě "nepříjemným" způsobem. Novinka chce zkrátka čas, klid, ticho, nejlépe naprostou tmu a také notnou dávku morbidní fantazie. Když ale vydržíte, budete odměněni vskutku zajímavým a drásajícím zážitkem. 


Na obalu je možná znázorněn vstup do staré jeskyně, ale klidně by to mohla být i brána do jiné dimenze. Nezjistíte to jinak, než že budete novinku poslouchat stále dokola. Stane se pro vás vlastním, osobním krvavým rituálem, pradávnou mantrou, dostane se vám pod kůži i do podvědomí. Celou nahrávkou se prolíná jako jedovatý břečťan takový zvláštní neklid, který je na jednu stranu velmi přitažlivý, na tu druhou zase až bolestivý. Je to svým způsobem jiné, odlišné album, kapela má svůj rukopis, nebojí se experimentovat, řezat do živého. A dělá to elegantně, s nadhledem a zkušenostmi. Povedl se zvuk, o zajímavém motivu na obalu jsem již hovořil. Hlavní ale je, ostatně jako vždycky, hudba samotná. Jsem si zcela jistý, že "Anthropic Rites of Sublimation" nebude vyhovovat každému. Není to ani účelem. Osobně si novinku užívám, obzvláště v momentech, kdy se setmí a začne mě lákat temnota za naším městem. Vydám se na cestu a moje kroky pokaždé směřují k jeskyni, o které se vyprávějí děsivé legendy. Němcům se povedlo spojit klasické, tradiční, old schoolové základy s těmi novějšími, neotřelými. Výsledkem je koktejl, který když vypijete, tak zemřete v šílených, bolestivých křečích. CH’AHOM si hrají po svém, mají vlastní výraz a rukopis. Řežou tou správnou stranou nože. Připomínají sopku, která právě začala chrlit lávu. Zůstává po nich jen zkáza, spáleniště a hluboká krvavá stopa. A já nemohu jinak, než vám album doporučit. Hoří totiž zevnitř, i když je na povrchu chladné a temné jako ty nejhrůznější vize. Drásavé, bolestivé, syrové a nekonečně temné black death metalové album, které se vám dostane do podvědomí! 


Asphyx says:

Legends say that somewhere deep in the woods there is an ancient cave where an ancient beast still dwells. I picked up the new album by the German black death metal band CH’AHOM and set out to find the places where terrifying, bloody rituals once took place. I treaded quietly, reading the symbols of cruel death carved into the stones. I step inside slowly, dusty bones crunching beneath my feet. A chill and endless darkness envelop me. Can you hear the roar of the hungry beast, too? When I listen to this album, I certainly can. I’ll gladly sign that with my own blood.

The first few listens were a bit challenging for me, after all. Some of the song structures are quite complex, dissonant, and progressive in that interestingly “unpleasant” way. This new release simply requires time, peace, quiet preferably complete darkness and a healthy dose of morbid imagination. But if you stick with it, you’ll be rewarded with a truly fascinating and harrowing experience.


The cover may depict the entrance to an ancient cave, but it could just as easily be a gateway to another dimension. The only way to find out is to listen to this new release over and over again. It will become your own personal, bloody ritual, an ancient mantra it will get under your skin and into your subconscious. A peculiar restlessness, like poisonous ivy, runs through the entire recording a feeling that is, on the one hand, very alluring, and on the other, almost painful. In its own way, it’s a different, distinctive album; the band has its own signature style and isn’t afraid to experiment or cut to the quick. And they do it elegantly, with a sense of perspective and experience. The sound is well-executed, and I’ve already mentioned the interesting cover art. But the main thing, as always, is the music itself. I’m absolutely certain that “Anthropic Rites of Sublimation” won’t be everyone’s cup of tea. That’s not even the point. Personally, I’m enjoying the new album, especially when it gets dark and the darkness beyond our city begins to beckon me. I set out on a journey, and my steps always lead me to a cave shrouded in terrifying legends. The Germans have managed to blend classic, traditional, old-school foundations with newer, fresh elements. The result is a cocktail that, if you drink it, will kill you in mad, painful convulsions. CH’AHOM play their own way; they have their own expression and signature style. They cut with the right side of the knife. They resemble a volcano that has just begun to spew lava. All that remains in their wake is destruction, scorched earth, and a deep, bloody trail. And I can’t help but recommend this album to you. It burns from within, even though on the surface it’s cold and dark like the most terrifying visions. A harrowing, painful, raw, and infinitely dark black death metal album that will seep into your subconscious!



TRACKLIST
1. Cult Of Xaman
2. Reign Of Nohol
3. Priests Of Lik’in
4. Chosen Of Chik’in
5. Insemination

LINE-UP
A.G.A. - Vocals & Guitar
A.M. - Bass
S.P.S. - Lead Guitar
G.P. - Drums

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine