DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 23. srpna 2026

Recenze/review - HORRIFIER - Revelations of Gore (2026)


HORRIFIER - Revelations of Gore
CD 2026, Personal Records

for english please scroll down

Zůstává za ním spousta mrtvých. Utrpení a bolest, které jej mohou vykoupit. Ale za jakou cenu? Umírají nevinní, číhá na ně v temných uličkách, pozoruje je ze stínu. S nabroušeným nožem v ruce. Slibovali mu věčný život, ale musel zabíjet. Nikdy by nevěřil, že si v tom najde zalíbení. Dívat se do očí umírajících obětí, tomu se nevyrovná nic jiného. Pohltila jej navždy temnota. Uléhal do vlastní rakve a čekal, až se setmí. Poslouchal jenom hororový death metal.

O norských HORRIFIER jsem již jednou psal. Předchozí album (odkaz na recenzi najdete pod dnešním článkem) jsem si užíval. Jako dobrý, klasický film na VHS kazetě z osmdesátých let minulého století. Pánové i letos dali průchod své morbidní fantazii a vyprávějí nám příběh prokletého muže, který proto, aby neumřel, tak musí zabíjet. Téma se zde opět velmi zajímavě, naléhavě, přesvědčivě a autenticky potkává s hudbou. Výsledný koktejl je jedovatý a chutná po zkažené krvi. 


Brával jsem si nové album s sebou na mé noční toulky městem. Stíny byly dlouhé, v uličkách se odehrávaly nekalé činy a pokaždé mé kroky skončily na místním hřbitově. V jedné části jsou pochováni oběti násilných činů a když jsem zapnul play na svém přehrávači, tak jsem měl pocit, že se mnou rozmlouvají. Skladby jsou napsány velmi zajímavě, působí naléhavě a nejdřív se kolem mě plazily jako jedovatí hadi. Uhranuly mě, strhly do hlubiny a já najednou nevěděl, co je noční můra, děsivý sen a co krutá realita. Riffy jsou zde ohlodané na kost, bicí zabíjejí na potkání a hlas připomíná řev hladové bestie. Byly splněny veškeré mé požadavky na dobrý death metal. HORRIFIER jsou ve skvělé formě a jejich letošní album má slova potvrzuje. Pokud máte chuť na muziku ve stylu AUTOPSY, REPULSION, ENTOMBED, potom věřte, že jste zde správně. "Revelations of Gore" je nahrávkou, u které potkáte své vlastní démony, zástupy nemrtvých, zmizíte z tohoto světa a zavřeni v záhrobí budete navěky trpět veškerou možnou bolestí. Zmínit musím i velmi povedený zvuk, který je masivní, dobře čitelný a řeže tou správnou stranou nože. Atmosféra, kterou se letos Norům povedlo navodit, je zcela pohlcující. S chutí se vždy podívám i na stylový motiv na obalu. Kapela se trefila na sto procent do mého vkusu, hrozně se mi líbí takové ty až doomové chvilky morbidní poezie, které ze skladeb odkapávají jako krev z čerstvé rány. Až zase jednou půjdete noční ulicí, tak si dávejte velký pozor. Stíny jsou plné zabijáků, toužících po čerstvém mase. Je něco přitažlivého, zlého, neskutečně chladného, co mě stále nutí se k letošní desce vracet. Připadám si, jako bych právě odcházel z kina, kde jsem právě zhlédl děsivý film. V mé mysli i v realitě se stal hnisavou skutečností. Zůstává za ním spousta mrtvých. Utrpení a bolest, které jej může vykoupit. Ale za jakou cenu? Umírají nevinní, číhá na ně v temných uličkách, pozoruje je ze stínu. S nabroušeným nožem v ruce. Slibovali mu věčný život, ale musel zabíjet. Hororový, morbidní, temný a nekonečně chladný death metal, ze kterého odkapává zkažená krev! Zlo číhá ve stínu!

Asphyx says:

He leaves a trail of death in his wake. Suffering and pain that might redeem him. But at what cost? The innocent die; he lies in wait for them in dark alleys, watching them from the shadows. With a sharpened knife in his hand. They promised him eternal life, but he had to kill. He never would have believed he’d find pleasure in it. Looking into the eyes of his dying victims nothing else compares to that. The darkness consumed him forever. He would lie down in his own coffin and wait for nightfall. He listened only to horror death metal.

I’ve written about the Norwegian band HORRIFIER once before. I really enjoyed their previous album (you’ll find a link to the review below today’s article). It was like a good, classic movie on a VHS tape from the 1980s. This year, the guys have once again given free rein to their morbid imagination and tell us the story of a cursed man who must kill in order to avoid dying. Here, the theme once again intersects with the music in a very interesting, urgent, convincing, and authentic way. The resulting cocktail is poisonous and tastes of rotten blood.


I used to take the new album with me on my nighttime wanderings through the city. The shadows were long, nefarious deeds were taking place in the alleys, and my steps always led me to the local cemetery. In one section, the victims of violent crimes are buried, and when I pressed play on my music player, I felt as if they were speaking to me. The songs are written in a very intriguing way; they feel urgent, and at first they slithered around me like venomous snakes. They bewitched me, dragged me into the depths, and suddenly I didn’t know what was a nightmare, a terrifying dream, and what was cruel reality. The riffs are stripped down to the bone, the drums kill everything in their path, and the vocals resemble the roar of a hungry beast. All my expectations for good death metal have been met. HORRIFIER are in top form, and this year’s album confirms it. If you’re in the mood for music in the style of AUTOPSY, REPULSION, or ENTOMBED, then trust me you’ve come to the right place. “Revelations of Gore” is a record where you’ll encounter your own demons and hordes of the undead; you’ll vanish from this world and, trapped in the afterlife, suffer every conceivable pain for all eternity. I must also mention the excellent sound, which is massive, clear, and cuts like a knife. The atmosphere the Norwegians have managed to create this year is completely immersive. I always enjoy taking a look at the stylish cover art as well. This band is exactly my kind of thing I really love those almost doom-like moments of morbid poetry that drip from the songs like blood from a fresh wound. The next time you walk down a street at night, be very careful. The shadows are full of killers craving fresh flesh. There’s something alluring, evil, and incredibly cold about it that keeps drawing me back to this year’s album. I feel like I’m just leaving a movie theater after watching a terrifying film. In my mind and in reality, it has become a festering reality. It leaves a trail of the dead in its wake. Suffering and pain that might redeem it. But at what cost? The innocent die; he lies in wait for them in dark alleys, watching them from the shadows. With a sharpened knife in his hand. They promised him eternal life, but he had to kill. Horror-filled, morbid, dark, and infinitely cold death metal, dripping with corrupted blood! Evil lurks in the shadows!


Recenze/review - HORRIFIER - Horrid Resurrection (2023):


tracklist:
1. Voices 
2. Compelled to Slaughter 
3. Human Butchery 
4. The Ingestion 
5. Rejoice, Children of the Flesh 
6. Body Hoarder 
7. Morbid Lust 
8. The Final Oblation 
9. Blood for Ascension 
10. Horrifier - Compelled to Slaughter 

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý osmdesátý čtvrtý - Černo černý kov


Příběh pětistý osmdesátý čtvrtý - Černo černý kov

Seděl jsem na zastávce v Kralovicích a bylo mi děsně blbě. Byl jsem rád, že jsem na vzduchu. Marně jsem lapal po kyslíku, zase jsem to jednou přehnal s alkoholem. Začalo to vlastně nevinně, jako všechny víkendy, když jsem byl v Plzni sám. Moje představa, že si udělám něco k jídlu, zalezu si do postele a budu si číst vzala za své již na poli mezi školou a kolejí. Rostly tam kedlubny a sranda byla, že tam chodilo hrozně lidí z okolních domů krást. Kdyby si vzali několik rostlin, chápal bych to, ale oni hromadily do tašek zásoby snad na válku. Prdel, co, ozvalo se za mnou. Vytáhlý kluk odkudsi z Kadaně. Černokněžník, jak má být. Triko Venom, lehce podmalované oči, což tenkrát nosili spíš příznivci kapel jako THE CURE, SHALOM, OCEÁN. Ale aspoň byl svůj, hned jste si ho všimli. Žádnej diskofil ani slušňáček. Jojo, sranda, podle mě si to všichni zavaří a pak to za pár let vyhodí, protože kdo by žral pořád dokola jen kedlubny? Taky to nechápal. 

Potkávali jsme se jen na koleji, sem tam na baru, byl spíš sám pro sebe a já ho plně chápal. Vlastně jsem byl hodně podobný. Kdysi v Boleslavi jsem musel být středem pozornosti, dělalo mi to dobře. Vůdce party nebo aspoň jeden z nich, to bylo moje. Ale teď? Nějak mě všechno semlelo. Měl jsem za sebou smrt své holky i několika kamarádů. Chodil jsem se svojí holkou, kterou jsem nadevše miloval a většina kamarádů, kluků a holek, co za něco stáli, se stáhlo do svých rodných domovů. Ti, co zůstali, nebyli mojí krevní skupinou. Nechal jsem to být, vlastně to není tak špatný, být chvilku sám. Jasně, že mi chyběly nekonečné pokecy o knihách a hudbě, vtipné hádky o filmech. Přemýšlel jsem o tom a mlčeli jsme. Než jsme došli před kolej. Nezajdeme na pivo? Takhle to všechno začalo. Ostatně jako vždycky. Nikdo nic neplánoval. Vyšlo to odněkud z vesmíru a ze srdce.

Básnil mi o norském black metalu, vyprávěl mi o Mayhem, o Immortal, ale i o Venom, Bathory. Mluvil poutavě, zajímavě, chytře. Měl to v hlavě srovnané, taky studoval na Favce. Nebyl to tedy takový ten ujetý ajťák, tak jak si jej všichni představujeme. Nenosil svetříky, prestige, ani neměl na nose kostěné brýle. Vymykal se a matika mu opravdu šla. Moc ho sice učení nebavilo, představoval si, asi stejně jako já, že to bude trošku o něčem jiném, ale známky měl dobré. Teď leží dole pod lavičkou, venku je zima a připadá mi mrtvý. Popili jsme, ano v pátek večer, v noci v klubu, i k ránu, když jsme řvali v ulicích texty MASTERS HAMMER. Byla s ním sranda. Takový ten normálně zamlklý týpek, co holkám moc nedá a soustředí se hlavně na svoje nitro. To měl ale, stejně jako všichni metalisti tehdejší doby, notně rozdrásané. Měl zajímavou historii. Několikrát rozvedenou matku, co si domů tahala chlapy. Byl rád, že vypadl. 

Bledý jako smrt, napadlo mě. Žiješ?  Kde to jsem? V Kralovicích. Co tady dělám? Jedeme na koncert do Žatce. Proč? No, protože si o něm včera celý večer básnil, že tam musíme. Ožralí jsme si velmi brzy ráno koupili jízdenky, ale teď musíme několik hodin čekat na další spoj. Aha, a vyblil se. Šel za zastávku a nějaká dáma v letech na něj křičí, že je prase. Milá paní, vy jste čarodějnice, opáčí jí s elegancí drzého mladíka. Vrátí se a společně přemýšlíme, kde si koupíme něco k jídlu. Jede to za dvě hodiny, ty vole. Jdeme do konzumu. Otevírali za chvilku. Místní se srocují a čekají na prodavačku. Cinkají lahváči. Před prodejnou zastaví traktor. Chlastají tu asi všichni. Nejsme výjimkou. Koupíme si paštiku májku, několik rohlíků, deset deka gothaje a pak si sedneme na sokl před krám a sledujeme místní děvčata. Máme samozřejmě hlášky a protože jsem hezký kluci, tak prý máme přijít večer na zábavu. Hned bych šel, ale nejde to. Stejně nám nadávají traktoristé v typických muletech na hlavách. Už aby to jelo.

Splní se nám to a když dorazíme do Žatce, připadáme si jako v jiném světě. Je něco kolem poledne a v jedné hospodě kousek od náměstí, mají vepřové hody. Najíme se, až praskáme, a to pivo, to je smetana! Možná je to chmelem, který se kolem pěstuje nebo jen šikovným výčepákem, ale padá to do nás jako Němci do krytu. Asi se zase ožeru, řeknu a můj společník, jehož jméno je Karel z Kadaně, jak sám říká, mi přikývne. Je odpoledne a kolem se začínají srocovat metly. Najednou je tu černo. Někdo má na sobě warpainty a někdo dokonce i hřeby na rukách. Jakoby bylo celé město zahalené do černočerné tmy. Sem tam někdo prohodí pár slov, občas nám někdo ukáže paroháče, ale většina je starší než my. Připadám si zase jednou, což je mi divné, jako cucák. Původem jsem thrasher, nyní death metalista, samozřejmě s tím, že si rád ochutnávám i z dalších extrémních stylů, tady ale stejně působím trošku nepatřičně. U nás v Čechách jsem nikdy nezaznamenal nějakou nevraživost, mezi styly, ale pravdou je, že tahle parta byla trošku odtažitá. Možná to bylo jen image, ale sranda moc nebyla, to zase ne. Tedy s Karlem ano, protože má momentálně špičku.

Obchází stoly a ten normálně tichý kluk, je chvílemi trapný a mnohokrát posílaný do prdele. Jdu za ním, ty vole sedni si, dej si kafe. Ale to on ne, chodí mezi lidmi a je děsně chytrej. Někdo se jen usměje nebo se dívá stranou, ale na některých je vidět, že jim vadí. Odtáhnu ho víceméně za ruku a on mě pošle do pekel. A zmizí. Najednou sedím v hospodě sám. Jak ten kůl v plotě. Ani nevím, kde přesně koncert je. Půjdu s davem, jinak to nevidím. Na Karla peču, nechám ho vycukat. Stejně někde pospává. Moje slova se potvrdí, když se všichni jako jeden muž zvednou a vydají se na cestu. Leží kousek od hospody v kopřivách. Na zádech, s poblitým křivákem. Ale dejchá. Půjčím si v hospodě půllitr s vodou a chrstnu ji na ni. Je hned na nohou a i když má v žílách ještě několik promile, radar mu funguje. Vezme to směr Lidový dům a za chvilku jsme na místě. Překvapí mě, kolik je tu lidí. Nečekal bych to. V Plzni můžeme jen závidět. Možná se ale jen pohybuji v jiné společnosti. Do tamního podzemí jsem nikdy úplně nezapadl.

I kdybyste mě dali na mučidla, tak si na první kapelu nepamatuji. Vím jen, že hráli ve třech. Byli pomalovaní jak zákon káže a jejich black metal byl hodně melodický. Měli u lidí úspěch a co jsem pochopil, tak měli v sále spoustu kamarádů. Následovali UNCLEAN. A byl to nářez jak zákon káže. Ta energie, chlad, temnota, mě strhly a to i přesto, že jsem tomuto stylu zase tolik tehdy neholdoval. Respektive, hodně jsem si vybíral. Dokonce jsem si šel koupit CD, na kterém byl rohatý. Jak šel čas, tak jsem ale album ztratil. Nebo jsem je někomu půjčil, aby si udělal kopii a on mi jej nevrátil. Každopádně, naživo to byla smršť, vichřice, masakr. Líbil se mi i zvuk. Chvilka oddechu, jedno pivo, hledání Karla a jeho nenalezení. Vrátil jsem se pod pódium a pak jsem zažil jeden z nejvíc pekelných vystoupení ve svém životě. MANIAC BUTCHER, o kterých mi dosud jen někdo něco někde říkal a já tehdy jen mávl rukou. Omyl, můj milý Asphyxi. Tohle byla definice toho, co jsem si na black metalu oblíbil. Zvířeckost. Nenávist. Naprosté zlo. Nahrubo nasekaná tma. Ztratil jsem se v temnotách a hltal kapele každý tón, zobal jsem jim z ruky. Vůbec jsem si nevšiml, že se kousek ode mě strhla mela.

Jo, občas se to někde porvalo. Zde byl příčinou samozřejmě Karel, který pravděpodobně zase někomu něco hustil do hlavy. Narazil na někoho ostřejšího a odnesl si to rozseknutou hlavou, pohmožděnými žebry a boulemi. Také výstavním monoklem, který začíná měnit barvy. Zelená, modrá. Tohle všechno se ale dozvím až asi hodinu potom, co poslední kapela dohraje. Vynikající a vlastně i historický zážitek, jediný s touhle kapelou, ale nezapomenutelný. Někdy, když na mě padne nostalgická, tak si promítám v hlavě akce, které jsem zažil. Mnoho z nich je v alkoholové mlze, ale tahle se mi zadřela hluboko do podvědomí. Je konec a jdu hledat Karla. Automaticky zamířím ven, kousek od schodů, leží tu bokem, jak pytel sraček, jak by řekl kdysi dávno můj kamarád Prcalík. Zase ho budím a když vidím všechnu tu krev, tak ho zvednu na nohy a vydáme se hledat pohotovost. Trvá nám to docela dlouho, nebo mě to aspoň tak přijde, protože mi přijde hrozně těžký. Polomrtvá váha. Konečně najdeme svůj cíl a já tu teď čekám před ordinací. Mají tu moc hezkou sestřičku, mladou. A taky hromady umakartu. Když ho konečně pustí, odvedu ho do parku, uložím na lavičku a nechám ho spát. Je zafačovaný a vypadá jak mumie. I přes jeho stav nás kontrolují policisté a poměrně ostře nám řeknou, že tu nemůžeme být. Jdeme tedy na autobusák.

Čekání i cesta zpět do Plzně jsou nekonečné. Když jsme na koleji, tak ho odvedu do pokoje a pak sám padnu za vlast. Spím celou neděli až do noci, kdy přijede moje milá. Vyprávím ji, co jsem zažil. Karel po dalším semestru opustí školu, protože ho nebaví. Jak já ho chápu. Jenže on má modrou knížku, což je obrovská výhoda. Pak už jsem ho nikdy neviděl. Párkrát jsem ho sice potkal na koncertech v Praze, ale nehlásil se. Pokud to tedy byl opravdu on. Viděli a slyšeli jsme spolu černo černý kov a bylo to nezapomenutelné. Náročné, divoké, ale v závěru neskutečný zážitek. Metal s vámi přátelé!


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 22. srpna 2026

Recenze/review - MORGAL - The Seventh Circle (2026)


MORGAL - The Seventh Circle
CD 2026, Werewolf Records

for english please scroll down

Na stěnách jsou pověšena těla ještě stále živých hříšníků. Řetězy chřestí, v jejich očích je otištěn nekonečný strach. Mučeni dlouhé roky, stále ještě trošku žijí. Kdysi silní, nenávistní lidé, kteří za svého života způsobili spoustu zla. Tak takhle vypadá peklo, řeknu si v duchu a vůbec mi jich není líto. Všechno musí být v rovnováze. Nesmí být narušena podstata vesmíru i světa. Jsme dávno prokletý druh, to už dávno vím, nové album finských MORGAL má slova jen potvrzuje.

V téhle podobě mám black metal asi nejraději. Je syrový, chladný, prašivý a nasáklý atmosférou i zvukem z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ostré riffy, nespoutané melodie, jedovatý vokál, zabijácké bicí, tohle všechno zde najdete. A také spoustu zkažené krve navíc. 

V některých momentech ve mě tohle prokleté album evokuje třeba takové NIFELHEIM, DESTROYER 666. Pokud máte podobný styl rádi, tak jste zde správně. Ohně byly znovu zapáleny a hoří jasným černým plamenem. Hříšníci křičí spolu s kapelou do tmy a věřící v jednoho svatého na kříži, se modlí za naši spásu, která nikdy nepřijde. O zvuku jsem již hovořil, zajímavý a velmi dobrý je i motiv na obalu. Ono celkově, nové album je doslova povinností pro všechny pravověrné, ortodoxní a opravdové fanoušky black metalu. Prokletí kývají souhlasně hlavou, démoni se usmívají a Satan dávno zase sedí na svém trůnu. MORGAL jsou i letos ve skvělé formě. Jasně, nepřinášejí do záhrobí nic nového, ani převratného, ale to zde ani není účelem. Hlavní je celkový dojem, pocit, nálady a ty jsou z mé strany bez jakýchkoliv připomínek. Navíc, v dnešní době, ve které je spousta kapel umělých a zcela nezajímavých, přicházejí Finové s pořádnou porcí nahrubo nasekaného zahnívajícího masa. "The Seventh Circle" jsem si rval do hlavy pod tlakem nejvíce v noci, když se ulicemi toulaly přízraky a na místním hřbitově začaly šramotit staré mrtvoly v rakvích svými prašivými kostmi. Kříže jsou obráceny směrem dolů, ve svěcené vodě je krev a Ježíš má vyděšený výraz v obličeji. Některým z vás se objevila stará stigmata a já dál sestupuji dolů, do podzemí. Na stěnách jsou pověšena těla ještě stále živých hříšníků. Řetězy chřestí, v jejich očích je otištěn nekonečný strach. Mučeni dlouhé roky, stále ještě trošku žijí. Myslím, si, že jsem zde správně! Chladné a prokleté black metalové album, u kterého shoříte na popel! Oheň byl znovu zapálen a hoří jasným černým plamenem! 


Asphyx says:

The bodies of sinners who are still alive hang on the walls. Chains rattle, and endless fear is etched in their eyes. Tortured for many years, they are still barely alive. Once strong, hateful people who caused a great deal of evil during their lifetimes. “So this is what hell looks like,” I think to myself, and I don’t feel the slightest bit of pity for them. Everything must be in balance. The very essence of the universe and the world must not be disrupted. We’ve long been a cursed species I’ve known that for a long time and the lyrics on the new album by the Finnish band MORGAL only confirm it.

This is probably my favorite form of black metal. It’s raw, cold, grimy, and steeped in the atmosphere and sound of the late ’80s and early ’90s. Sharp riffs, unrestrained melodies, venomous vocals, killer drums you’ll find it all here. And plenty of rotten blood to boot.


At times, this cursed album reminds me of bands like NIFELHEIM or DESTROYER 666. If you like that kind of style, you’ve come to the right place. The fires have been reignited and are burning with a bright black flame. Sinners scream along with the band into the darkness, and believers in the one saint on the cross pray for our salvation which will never come. I’ve already mentioned the sound; the cover art is also interesting and very well done. All in all, this new album is literally a must-have for all true, orthodox, and genuine black metal fans. The damned nod their heads in agreement, the demons smile, and Satan has long since returned to his throne. MORGAL are in great form again this year. Sure, they don’t bring anything new or groundbreaking to the underworld, but that’s not the point here. What matters most is the overall impression, the feeling, and the atmosphere and as far as I’m concerned, those are flawless. Moreover, in this day and age, when so many bands are artificial and utterly uninteresting, the Finns come through with a hefty serving of roughly chopped, rotting flesh. “The Seventh Circle” was what I struggled with most at night, when ghosts roamed the streets and old corpses in their coffins at the local cemetery began to rattle their rotten bones. The crosses are turned upside down, there is blood in the holy water, and Jesus has a terrified expression on his face. Some of you have developed old stigmata, and I continue descending deeper into the underworld. The bodies of sinners who are still alive hang from the walls. Chains rattle, and endless fear is etched into their eyes. Tortured for many years, they are still barely alive. I think I’m in the right place! A cold and cursed black metal album that will burn you to ashes! The fire has been reignited and burns with a bright black flame!


tracklist:
1. Intro 
2. Stormchaser 
3. Tales of Woland 
4. Goddess of Death 
5. Blessed in Hell 
6. Harbinger's Ritual 
7. The Damned from the Seventh Circle 

pátek 21. srpna 2026

Recenze/review - GOLD SPIRE - Steps into Shadow (2026)


GOLD SPIRE - Steps into Shadow
CD 2026, Awakening Records

for english please scroll down

Toulal jsem se v lesích, zastavoval se na místech, na kterých mám i své kořeny. Navštívil jsem hroby svých předků. Domů jsem se vracel rozervaný, s myšlenkami, které kolem mě létaly jako můry kolem ohně. Spáleny, zničeny, zabity, nakonec vždy vstaly z popela a já se díval do tmy i do svého nitra. Četl jsem si ve starých spisech, napojil se na vesmír, abych nakonec uléhal do spánku, který se stával děsivou realitou. Hledal jsem hudbu, u které bych si odpočinul, ale která má smysl, není povrchní, která se dokáže dostat do mého podvědomí i do kostí.

Našel jsem. Možná mi to bylo souzeno. Možná to byla jen náhoda. Potkal jsem na svých toulkách tmou kapelu GOLD SPIRE. Přečetl si promo materiály a pevně rozhodnut, že něco takového si nikdy nepustím, jsem zapnul play na svém přehrávači. Možná moji ruku vedla nějaká vyšší instance, prozřetelnost nebo jen chuť na něco nového, neotřelého, zajímavého. Najednou šlo všechno stranou, svět kolem mě neexistoval. Zase po nějaké době jsem zažíval neopakovatelné chvíle. Jenom já a muzika, jen já a tisíce předaných emocí. Umřel jsem, několikrát se narodil. Ztratil jsem se mezi hvězdami, v éteru. Stal jsem se svým vlastním svědomím. Všechno tohle se mnou hudba těchto švédských mágů dělala. 


Píšu tu většinou o starém, prašivém death metalu. Jeho prvky lze vzdáleně vystopovat i na novém albu "Steps into Shadow". Také doom metalové kořeny, ale hlavně zběsilý saxofon i trylkující flétnu. Ne přátelé, já vím, většinou si z podobných jazzových fúzí dělám legraci a připadají mi až příliš násilně naroubované. Jenže zde to neplatí. Naopak, album plyne tak nějak samozřejmě, přirozeně. Jako voda v horské bystřině, jako bouřka, jako vichr z hor. Švédi si hrají s náladami jako šelma se svojí obětí, budují velmi pestrou, košatou atmosféru. Nálady se zdají být zpočátku lehce neuchopitelné, ale když dáte nahrávce čas, stane se vaší součástí, podstatou. Stanete se tuláky po hvězdách a stereotyp i starosti všedních dní vám začnou připadat nepodstatné, pomíjivé. Album mě pokaždé dokázalo dostat až do meditativního stavu, bylo pro mě mantrou, soundtrackem k pomíjivosti života i smrti. Zase tolik nahrávek, u kterých bych se stával básníkem, jsem poslední roky nezažil. Přitom by tomu tak být nemělo, poslouchám většinou odlišné styly. Hudba a umění je ale jenom jedno, nemějme prosím, mí milí čtenáři, žádné předsudky. Doporučuji vám si jen tak sednout, otevřít okno do tmy a dívat se na hvězdy. Nasávat atmosféru, užívat si, nechat se unášet na zpěněných vlnách řeky věčnosti. Vzal jsem si novinku do lesa, na místa, kde mám své kořeny. Položil jsem s ní květiny na hrob svých předků. Už nějaký čas jsem věděl, že mi koluje v žilách, že se k ní budu rád a často vracet. V některých momentech přesahuje čas i prostor. Možná právě proto jsem si tohle album tolik oblíbil. Zmiňme na závěr ještě formální věci jako zvuk a motiv na obalu. Vše je v absolutním pořádku. Nahrávka se stala mojí osobní záležitostí. Niterným zážitkem. Umí být syrová i křehká, neklidná i smutná. A mě tak nezbývá než vyseknout poklonu až k zemi a říci prosté děkuji! Neklidný, smutný i syrový, temný i chladný, avantgardní doom death metalový soundtrack k věčnosti a pomíjivosti světa!

Asphyx says:

I wandered through the woods, stopping at places where my roots lie. I visited the graves of my ancestors. I returned home torn apart, with thoughts flitting around me like moths around a fire. Burned, destroyed, killed yet in the end, they always rose from the ashes, and I gazed into the darkness and into my own soul. I read old texts, connected with the universe, only to eventually drift off into a sleep that became a terrifying reality. I searched for music that would allow me to relax, but that also had meaning music that wasn’t superficial, that could penetrate my subconscious and reach deep into my bones.

I found it. Maybe it was meant to be. Maybe it was just a coincidence. On my wanderings through the darkness, I came across the band GOLD SPIRE. I read the promotional materials and, firmly resolved that I would never listen to something like this, I pressed play on my music player. Perhaps my hand was guided by some higher power, providence, or simply a craving for something new, fresh, and interesting. Suddenly, everything else faded away; the world around me ceased to exist. Once again, after some time, I was experiencing unforgettable moments. Just me and the music, just me and thousands of emotions being conveyed. I died and was reborn several times. I lost myself among the stars, in the ether. I became my own conscience. The music of these Swedish magicians did all of this to me.


I usually write here about old, grungy death metal. Elements of it can be faintly traced even on the new album "Steps into Shadow". There are also doom metal roots, but mainly a frenzied saxophone and a trilling flute. No, friends, I know I usually make fun of similar jazz fusions, and they strike me as far too forced. But that’s not the case here. On the contrary, the album flows somehow effortlessly, naturally. Like water in a mountain stream, like a storm, like a mountain gale. The Swedes play with moods like a predator with its prey, building a very rich, multifaceted atmosphere. The moods seem slightly elusive at first, but if you give the recording time, it becomes a part of you, your very essence. You’ll become wanderers among the stars, and the routines and worries of everyday life will begin to seem insignificant and fleeting. The album always managed to transport me into a meditative state; for me, it was a mantra, a soundtrack to the transience of life and death. I haven’t experienced so many recordings in recent years that have made me feel like a poet. And yet it shouldn’t be that way I usually listen to different styles. But music and art are one and the same; please, my dear readers, let’s not have any prejudices. I recommend that you just sit down, open a window onto the darkness, and gaze at the stars. Soak up the atmosphere, enjoy the moment, let yourself be carried away on the foaming waves of the river of eternity. I took this new album with me into the woods, to the places where my roots lie. I laid flowers on my ancestors’ graves with it. I’ve known for some time now that it flows through my veins, that I’ll be happy to return to it often. At times, it transcends both time and space. Perhaps that’s exactly why I’ve grown so fond of this album. Let’s conclude by mentioning some formal aspects, such as the sound and the cover art. Everything is absolutely perfect. This recording has become a personal matter for me an intimate experience. It can be raw and fragile, restless and sad. And so I can only bow low and say a simple thank you! Restless, sad, and raw; dark and cold an avant-garde doom death metal soundtrack to eternity and the transience of the world!


Tracklist:
1. Starvation
2. Steps into Shadow
3. Liberation at Dawn
4. The Mire
5. Crown of Disfigurement
6. A Clarion Call
7. Drag Us Under
8. Truth is an Empty Fortress

Album Credits:
Arvid Sjödin – Vocals
Erik Sundström – Drums, Keyboards, Backing Vocals
Påhl Sundström – Guitars
Magnus Kjellstrand – Saxophone, Flute
Petter Broman – Bass



KNIŽNÍ TIPY - Ve stínu hory - Felix Blackwell (2026)


Ve stínu hory - Felix Blackwell
2026, Fobos

Vzhledem k tomu, že moje v únoru zlomená noha není stále úplně v pořádku, tak ji zatěžuji postupně, pomalu. Tedy, ono to na chalupě moc nejde, ale snažím se víc odpočívat, cvičit různé rehabilitační cviky a když dělám dřevo, tak ji odlehčuji. Někdy to ale stejně přeženu a ona pak různě cuká, pálí a vůbec dělá rotyku. Už je to dlouhé, ale bojuji. Jsem na chalupě sám, jen na pár dní. Někdo všechnu tu těžkou práci musí udělat. Máma je už stará a asi jste si všimli, že nikdo jiný z rodiny na práce na podzimku moc není. Jezdívám vlakem a autobusem a k večeru, když se trošku ochladí, tak se chodívám projít. Navštěvuji místa, své kořeny, na kterých jsem byl jako mladý i jako dítě šťastný. Šourám se krajem a občas zajdu i do temného hvozdu. Ne, nejsou to Skalisté hory, jako v této knize, jsou to jen obyčejné Jizerky, ale stejně. Je něco děsivého v opuštěných jeskyních. Klidně bych si dovedl představit, že i naši předci věřili v to, že se jimi dá projít do jiné dimenze.

Nejsem zrovna z těch, kteří by se báli stínů, ale když jsem tuhle knížku četl a venku už byla tma, tak jsem se cítil nesvůj. Pokud to bylo autorovým cílem, tak se mu to povedlo na výbornou. Jako malý jsem měl rád indiánky a tak je pro mě Ve stínu hory zajímavé i z tohoto pohledu. Noha mě brní, občas si žije stále vlastním životem. Lampička poblikává, elektrická síť na horách stále není tak stabilní jako u nás ve městě. Je zajímavé, jak některé knihy vyniknou o samotě a ve tmě. Možná kdybych se k ní dostal za slunného dne v Plzni, třeba by mě tak nebavila. Kdo ví? Jenže já ji čtu a za oknem se kývají větve starých stromů. Včera ráno, když jsem šel s odpadky na kompost, tak jsem zahlédl na plotě krkavce. Nebo to byl jen přelud? Neblbnu už z těch knížek někdy? Netuším. Nakláněl hlavu, jako by mi chtěl něco říct. Sbalil jsem se, dnes si dávám volno a vzal si s sebou jenom vodu a knížku. Najím se, až se vrátím.

Když vylezete nahoru na hřebeny a půjdete rovnou za nosem, tak narazíte na zbytky starých chalup. Bývala tu vesnička, která byla kdysi vypálena. Pokaždé, když procházím kolem, tak mám divný pocit v žaludku. Jakoby tu zůstalo něco nedořešeného, jakoby se na mě dívaly vyděšené oči obětí a ptaly se mě proč? Moc na podobné věci nevěřím, ale stejně jsem si sedl na nedaleký pařez a začal si znovu číst. Najednou jsem se ztratil v příběhu. Kolem mě se procházely přízraky. Cítím se při čtení spojený s přírodou, s jejími krutými zákony. Se životem i smrtí. Vše je zde takové zahalené do zvláštní nálady a dovedu si představit, že knížka nebude vyhovovat každému. Je plná náznaků a pro její pochopení je opravdu nutné mít velkou představivost. Netuším, jak dlouho jsem seděl ve stínu. Asi hodně dlouho, protože se postupně změnil ve slunné místo a mě začala pálit hlava. 

Napil jsem se vody a díval se chvilku do krajiny. Stejně jsme pořád jen malým zrnkem ve vesmíru, měl jsem pocit, jako by mě lesy a louky objaly, jako bych se stal jejich součástí. Do chalupy jsem šel rozvážně, noha je z kopce stále citlivá. Cestou jsem potkal pár lidí, ale netuším, jestli byli opravdoví a reální. Někteří se na mě totiž tak zvláštně podívali a připadalo mi, že snad ani nejsou ani z tohoto světa a doby. Otevřel jsem okna i dveře do chalupy, aby se vyvětrala a po malém jídle ve stylu Hobitů, jsem si sedl před chalupu. Ze čtení mě vyrušovala jen zvířata, která se přišla k večeru podívat. Asi byl čistý vzduch, protože jsem slyšel zvony až ze Smržovky. Jen ještě pár kapitol, nechápu, proč se mi dnes tak klíží oči. Usnul jsem. A zdálo se mi o starých démonech. Byl jsem ve Skalistých horách a rozmlouval jsem s indiány. Probudili mě až komáři a já chvilku nevěděl, co je a co není pravda.

Nechtělo se mi tudíž spát a někdy kolem půlnoci jsem knihu dočetl. Chvíli jsem jen tak seděl a nechával v sobě všechno pomalu rezonovat. Byla to zvláštní kniha. Ze starých časů, plná přízraků, zla a temnoty. Pokud máte rádi napětí a rádi se i bojíte, tak neváhejte ani chvilku. Moje mise pokračuje. Od Felixe Blackwella jsem právě přečetl první knihu. A už teď vím, že si seženu další. Je mi jasné, že čtení je v dnešní době drahý koníček, ale zase na druhou stranu neznám nic lepšího, než klid, chalupu v Jizerkách a lavičku ve stínu. To se mi to potom čte. Ještě před lety jsem hrozně rád cestoval, ale jak postupně stárnu, tak větší klid nacházím na místech, kde mám své kořeny. Pokud jsem vám svým dnešním tipem udělal radost, jsem tomu opravdu rád. Mějte se co nejlépe, děkuji moc za skvělou zpětnou vazbu a zase za týden.  

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

DLOUHO PŘED UDÁLOSTMI UKRADENÝCH JAZYKŮ.

V indiánské rezervaci Cold Valley, ve stínu tiché a zlověstné hory Pale Peak, se Onwé Lopez zmítá mezi dvěma světy.

Ve dne sleduje, jak se jeho lid odvrací od původních tradic i víry a hledá útočiště v křesťanství. V noci ho však sužují děsivé sny – noční můry o Akánthovi, příteli z dětství, který před desítkami let zmizel beze stopy.

Vinou nečekané tragédie dorazí do města neznámý muž. Přináší svědectví o smrti a nevysvětlitelné zkáze. V temných ulicích městečka Autumn Ridge se začne potulovat přízrak, který po nocích nahlíží do oken a lační po lidských duších.

Z jeskyní hluboko pod horou Pale Peak k Onwému začnou šeptat hlasy. Vábí ho do nitra hory a slibují návrat všech, které miloval.

Ve stínu hory je příběh města, v němž se bolestně střetává minulost s přítomností a které padá za oběť pradávnému zlu, jež nemělo být nikdy probuzeno.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 20. srpna 2026

Recenze/review - NEKRODAWN - Covenant of Carnage (2026)


NEKRODAWN - Covenant of Carnage
CD 2026, War Anthem Records

for english please scroll down

Místní říkali, to je hřbitov v údolí smrti. Věděli dávno své. Málokdo se odvážil navštívit márnici, když se setmělo. Měl jsem tu odvahu. Již podruhé. Poslouchal jsem totiž nové album švédských maniaků NEKRODAWN. Kapely, která mě již svým minulým albem roztrhala na kusy. Stejně jako těla, které se povalují všude kolem, když vstupuji dovnitř. Na hřbitov, o kterém říkají, že v něm přebývají nemrtví. Slyším nářek prokletých, našlapuji opatrně, stávám se svým vlastním stínem. Sedí u dřevěného stolu. Mí vlastní démoni. Kývají spokojeně hlavou do rytmu a užívají si nové skladby stejně jako já.

Jsem starý pes, který hlídá vstup do podsvětí již několik desetiletí. Do svého pokoje i hlavy si pouštím už jen kapely, které mě dokáží rozervat, zničit, pohřbít zaživa. Tahle smečka, složená ze samých zkušených muzikantů, tohle všechno umí na výbornou. A přidává ještě něco navíc. Atmosféru totálního zmaru, absolutní tmy a špíny, posbírané v tom nejhlubším podsvětí. 


Pískovcové náhrobky jsou nakloněny na stranu. Kříže dávno směřují dolů, do pekla. Sebevrazi, pochovaní za hřbitovní zdí se přišli také podívat. Usmívají se a mají k tomu jasný důvod. Vylézají ze země jen v případech, když vyjde nějaká opravdu zajímavá nahrávka. A to se právě stalo. "Covenant of Carnage" je určena pro všechny pravověrné fanoušky třeba takových GRAVE, THE CROWN, CENTINEX, IRONMASTER, MOONDARK, DEMONICAL, INTERMENT, HYPOCRISY. Těmi se švédští bardi volně inspirovali, přidali spoustu svých nápadů a invence a výsledkem je album, které opět řeže do živého. Švédi dokáží, velice zkušeně a s elegancí starých mistrů v oboru, znázornit surovost a chladné, temné a velmi podmanivé melodie. Riffy řežou jako čerstvě nabroušený skalpel, bicí zabíjejí na potkání, basa duní jako ozvěny ze samotného pekla a vokál připomíná čerstvě probuzenou bestii toužící po čerstvém, mokvajícím mase. Vše je v nejlepším pořádku i co se týká zvuku, který je masivní, dobře čitelný a připomíná klasické chřestění pytlem plným kostí (Jonas Kjellgren - producer, mixing, mastering). Do pekelných odstínů laděný motiv na obalu (Mitchell Nolte) nám jen potvrzuje, co se na desce odehrává. Poctivé, reálné, uvěřitelné, divoké a nespoutané, ale hlavně absolutně autentické inferno. NEKRODAWN se vrátili po dvou letech, povstali znovu z popela, silnější než kdy dřív. Zůstává po nich hluboká krvavé stopa a zničené márnice. A mě tak nezbývá, než znovu za sebou zavřít dveře do záhrobí, zapnout play a nechat se unášet na morbidních melodiích tohoto alba. Označuji nahrávku tou nejvyšší známkou kvality a doporučuji ji všem ortodoxním, pravověrným fanouškům, nemrtvým i démonům. Mrazivé, krvavé, morbidní ozvěny z plesnivých katakomb! Syrové, drásající album, které vás navěky prokleje a pohřbí zaživa!

Asphyx says:

The locals called it the cemetery in the Valley of Death. They’d known this for a long time. Few dared to visit the morgue after dark. I had that courage. For the second time. I was listening to the new album by the Swedish maniacs NEKRODAWN a band that had already torn me to pieces with their previous album. Just like the bodies lying all around as I step inside. Into the graveyard they say is inhabited by the undead. I hear the wails of the damned; I tread carefully, becoming my own shadow. They’re sitting at a wooden table my own demons. They nod their heads contentedly to the beat, enjoying the new songs just as much as I do.

I’m an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for several decades now. In my room and in my head, I now only let in bands that can tear me apart, destroy me, and bury me alive. This pack, made up entirely of seasoned musicians, does all of this to perfection. And they add something extra: an atmosphere of total ruin, absolute darkness, and filth, gathered from the deepest depths of the underworld.


The sandstone tombstones are tilted to one side. The crosses have long since been pointing downward, toward hell. The suicides, buried behind the cemetery wall, have come to take a look as well. They’re smiling, and they have a clear reason for it. They only emerge from the ground when a truly interesting recording comes out. And that’s exactly what just happened. “Covenant of Carnage” is intended for all true fans of bands like GRAVE, THE CROWN, CENTINEX, IRONMASTER, MOONDARK, DEMONICAL, INTERMENT, and HYPOCRISY. The Swedish bards drew loose inspiration from these bands, added plenty of their own ideas and creativity, and the result is an album that once again cuts to the quick. The Swedes manage, with great skill and the elegance of old masters in the field, to convey raw intensity alongside cold, dark, and highly captivating melodies. The riffs cut like a freshly sharpened scalpel, the drums kill everything in their path, the bass rumbles like echoes from hell itself, and the vocals resemble a newly awakened beast craving fresh, oozing flesh. Everything is in top order when it comes to the sound as well it’s massive, clear, and reminiscent of the classic rattling of a bag full of bones (Jonas Kjellgren - producer, mixing, mastering). The cover art (by Mitchell Nolte), rendered in hellish hues, only confirms what unfolds on the album. A raw, realistic, believable, wild, and unbridled but above all, absolutely authentic inferno. NEKRODAWN have returned after two years, rising once again from the ashes, stronger than ever. They leave behind a deep, bloody trail and a ravaged morgue. And so I have no choice but to close the door to the afterlife behind me once more, press play, and let myself be carried away by the morbid melodies of this album. I award this recording the highest mark of quality and recommend it to all orthodox, true-believing fans, the undead, and demons alike. Chilling, bloody, morbid echoes from the moldy catacombs! A raw, harrowing album that will curse you for eternity and bury you alive!


Recenze/review - NEKRODAWN - Sculpted by Torture (2024):
https://www.deadlystormzine.com/2024/06/recenzereview-nekrodawn-sculpted-by.html


TRACKLIST
01. Neath Skies of Iron
02. Massacre Eternal
03. Covenant of Carnage
04. Liberty's Pyre
05. Feeding the Greed Machine
06. Crowned Devourer
07. Condemned to Existence
08. Claws of Pestilence
09. Incarnate Doom
10. Thy Spineless
11. Drones of Deceit
12. Desolation Reigns

LINE-UP
Jonas Kjellgren – Vocals / Guitar
Mika Lagren – Guitar
Johan Jansson – Bass / Backing Vocals
Henrik Axelsson – Drums

středa 19. srpna 2026

Recenze/review - METUZALEM - Moribund Empire (2026)


METUZALEM - Moribund Empire
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Ruiny kdysi prokletého kostela. Staré pohřebiště, na kterém byli pohřbíváni dlouhé roky ti, kteří v sobě měli zlo. Jakoby se všechno propadlo do země, do podsvětí. Vzduchem se stále vznáší nářek trpících a kamenný oltář je ušpiněn od zkažené krve. Atmosféra připomíná starodávné obřady pro vyvolávání temných sil. Poslouchám zrovna nové album chorvatských maniaků METUZALEM a stále dokola si říkám, že zde, na těchto pochmurných místech, vynikne nejlépe. 

Kývám se spokojeně do rytmu, jako zombie, která právě vylezla z hrobu a touží po čerstvém mase. Chorvati mají na svém kontě ještě jedno album. Odkazy na recenzi i rozhovor naleznete dole pod dnešním článkem. Pánové pokračují ve své morbidní práci. Novinka byla stvořena hluboko v podzemí, v nekonečných chodbách Hádovy říše. 


Líbí se mi masivní, prašivý a starosvětský zvuk, ale i motiv na obalu, který mě samozřejmě volně inspiroval k úvodu dnešní recenze. Po formální stránce zde všechno sedí na svých místech a vy se tak můžete v klidu soustředit na hudbu samotnou. Ta je naprosto ryzí, opravdová, dobře napsaná, surová a chladná, jako ruka mrtvoly. Pokaždé, když zapnu play, tak mám pocit, že se vracím po časové ose zpět, do devadesátých let, kdy jsem s tímto stylem začínal. Náš pohled na svět, můj i kapely, je zcela totožný, uctíváme stejné modly i postupy. Na METAZULEM se mi líbí, že se snaží do své tvorby vložit i spoustu svých nápadů a invence. Myslím si, vím to, že se jim to daří na výbornou. Pokud jsi fanoušek kapel jako ASPHYX, BENEDICTION, BOLT THROWER, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, ANATHEMA. Ano, kombinace prašivého death metal a mrazivého doomu, to je to, oč tu běží. Chorvatům se povedlo oba tyto mé oblíbené styly namíchat tak, aby bylo album zajímavé, dobře se poslouchalo a měl jsem chuť se k němu vracet. "Moribund Empire" je nahrávkou, která se mi zadřela hluboko pod kůži. A myslím si, že tam ještě dlouho zůstane. Neznám totiž nic lepšího, než počkat až se setmí a potom se vydat na hřbitov za městem. Je dávno opuštěný a mezi ruinami se vznáší velmi podobné nálady jako na této desce. Mám rád, když mě muzika rozdrásá zevnitř, když se stane mojí součástí. Mohu vám jen potvrdit, že pokud jste fanoušci tohoto stylu, nemrtví, prokletí nebo démoni, tak by vám rozhodně nemělo tohle album uniknout. Má v sobě totiž absolutně vše, co je potřebné pro autentické záhrobní rituály. Prašivý, nekonečně temný a chladný doom death metal z prokletých pohřebišť! Nahrávka, která vás převede na onen svět! 

Asphyx says:

The ruins of a once-cursed church. An ancient burial ground where, for many years, those who harbored evil within were laid to rest. It’s as if everything has sunk into the earth, into the underworld. The wails of the suffering still linger in the air, and the stone altar is stained with corrupted blood. The atmosphere is reminiscent of ancient rituals for summoning dark forces. I’m currently listening to the new album by the Croatian maniacs METUZALEM, and I keep telling myself that it stands out best right here, in these gloomy places.

I’m swaying contentedly to the beat, like a zombie that has just crawled out of its grave and craves fresh flesh. The Croatians have one more album to their credit. Links to the review and interview can be found below today’s article. The gentlemen continue their morbid work. The new album was created deep underground, in the endless corridors of Hades’ realm.


I love the massive, gritty, old-school sound, as well as the cover art, which, of course, loosely inspired the introduction to today’s review. Formally speaking, everything here falls into place, so you can focus entirely on the music itself. It’s utterly pure, authentic, well written, raw, and cold like a corpse’s hand. Every time I hit play, I feel like I’m traveling back in time to the ’90s, when I first got into this style. Our view of the world both mine and the band’s is completely identical; we worship the same idols and follow the same methods. What I like about METAZULEM is that they try to infuse their work with plenty of their own ideas and creativity. I think no, I know that they’re doing an excellent job of it. If you’re a fan of bands like ASPHYX, BENEDICTION, BOLT THROWER, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, and ANATHEMA. Yes, the combination of gritty death metal and chilling doom that’s what it’s all about. The Croatians have managed to blend these two favorite styles of mine in a way that makes the album interesting, a pleasure to listen to, and something I want to keep coming back to. “Moribund Empire” is an album that has gotten deep under my skin. And I think it’ll stay there for a long time. There’s nothing I like better than waiting for darkness to fall and then heading out to the cemetery on the outskirts of town. It’s long been abandoned, and the atmosphere among the ruins is very similar to that on this album. I love it when music tears me apart from the inside, when it becomes a part of me. I can only confirm that if you’re a fan of this style whether you’re undead, cursed, or a demon you definitely shouldn’t miss this album. It has absolutely everything needed for authentic rituals from beyond the grave. Rusty, infinitely dark, and cold doom death metal from cursed graveyards! A recording that will transport you to the afterlife!

about METUZALEM on DEADLY STORM  ZINE:





tracklist:
01. Implicit Vehemence 
02. The Atrocity's Vessel 
03. Swathe Of The Incandescent 
04. Caliginous Council 
05. Mindless Choirs 
06. The Moribund Empire

úterý 18. srpna 2026

Recenze/review - ALTARAGE - Cogwheel (2026)


ALTARAGE - Cogwheel
CD 2026, Sentient Ruin Laboratories

for english please scroll down

Na město padl krvavý prach. Lidé se báli vylézt ze svých úkrytů. Po ulicích se válely jako nějaké děsivé a zohavené loutky mrtvoly v různém stádiu rozkladu. Nikdo je už nepohřbíval. Měli jsme se možná až příliš dobře, nevážili jsme si toho a začali jsme řešit nesmysly. Připojeni do jedné všemocné sítě jsme začali nenávidět druhé. Pro jejich odlišnost, pro jiný názor. Výsledkem bylo totální selhání systému. Ty nejděsivější apokalyptické vize se staly krutou skutečností. A jako soundtrack ke konci světa nám k tomu hráli španělští death metalisté ALTARAGE.

Pravidelní čtenáři našich stránek moc dobře ví, že mám pro tuhle smečku velkou slabost. Musím na ní sice mít náladu a venku se musí válet těžké mraky, ale když se tak stane, tak mám pokaždé pocit, že se stane něco děsivého. S letošní novinkou to mám velmi podobné. Představte si napjaté chvíle před bouří, před tajfunem, před tsunami. Také cítíte tu nakumulovanou energii, tlak, sílu? Také máte strach? Tak přesně tahle se cítím i při poslechu nového alba těchto experimentálních tmářů. 


Pánové z Bilbaa, kteří byli vždy zahaleni rouškou tajemství, pokračují v tom, co umí nejlépe. V posouvání hranic, v objevování nových zvukových dimenzí. Ani letos to není album pro každého. Pro pochopení, vstřebání novinky je nutné, abyste měli bohatou fantazii, abyste se rádi procházeli mezi ruinami kdysi slavných a mocných světů. Všechno se točí v kruhu a lidé jsou nepoučitelní. ALTARAGE přišli odněkud z hlubokého podzemí, aby rozřízli běžné představy o death metalu a vložili do nich spoustu svých nápadů a invence. Většinou je jejich tvorba přirovnávána ke kapelám jako PORTAL, ULCERATE, DEATHSPELL OMEGA, osobně si ale myslím, že je to spíše jen takové stylové zařazení. Jinak jsou španělští bardi originální, jasně definovatelní. Není nutné se bavit o zvuku, který je velmi masivní, dobře čitelný a syrový, ani o motivu na obalu, který krásně doplňuje základní myšlenky nové nahrávky. Vše je v absolutním pořádku. Poslech mi připomíná tlakovou vlnu, jako když si stoupnete proti vichru. Po nějaké době se mi dostala nová deska pod kůži, zaryla se do morku kostí i do podvědomí. Pro mě osobně se pak jednalo opět o hudbu, kterou jsem raději poslouchal, než abych o ní psal. Vám doporučuji to samé, slova zde, si myslím, rozhodně nestačí. "Cogwheel" je nastaveným zrcadlem těch nejděsivějších vizí a představ. Někdy, když je toho na mě moc a přijde mi svět až příliš těžké místo k žití, tak si tohle album pouštím a kývám se spokojeně do rytmu. Jsem nasáklý zkaženou krví, dívám se do tmy a sleduji dění kolem sebe, jak se vše řítí do záhuby. Člověk se stal člověku vlkem a na povrch vylezly ty nejzvrácenější pudy. Temné, dystopické disonantní death metalové vize! Album, po kterém zůstává jen spálená země! 

Asphyx says:

Bloody dust fell on the city. People were afraid to come out of their hiding places. Corpses in various stages of decomposition lay scattered across the streets like some kind of terrifying, mutilated puppets. No one buried them anymore. Perhaps we had it too good; we didn’t appreciate it, and we started worrying about trivialities. Connected to a single all-powerful network, we began to hate one another for our differences, for holding different opinions. The result was a total system failure. The most terrifying apocalyptic visions became a cruel reality. And as the soundtrack to the end of the world, the Spanish death metal band ALTARAGE played for us.

Regular readers of our site know very well that I have a soft spot for this band. I do have to be in the right mood for them, and there have to be heavy clouds rolling in outside, but when that happens, I always get the feeling that something terrifying is about to happen. I feel much the same way about this year’s new release. Imagine the tense moments before a storm, before a typhoon, before a tsunami. Can you feel that accumulated energy, that pressure, that power? Are you afraid, too? That’s exactly how I feel when listening to the new album by these experimental dark masters.


The guys from Bilbao, who have always been shrouded in mystery, continue to do what they do best: pushing boundaries and exploring new sonic dimensions. This year’s album isn’t for everyone either. To understand and absorb this new release, you need to have a vivid imagination and enjoy wandering through the ruins of once famous and powerful worlds. Everything goes in circles, and people never learn. ALTARAGE emerged from somewhere deep underground to shatter conventional notions of death metal and infuse them with their own ideas and ingenuity. Their work is usually compared to bands like PORTAL, ULCERATE, DEATHSPELL OMEGA, but personally, I think that’s just a stylistic categorization. Otherwise, these Spanish bards are original and clearly distinguishable. There’s no need to discuss the sound which is very massive, clear, and raw or the cover art, which beautifully complements the core themes of the new album. Everything is absolutely perfect. Listening to it reminds me of a shock wave, like when you stand facing a gale. After a while, this new album really got under my skin; it seeped into my very bones and into my subconscious. For me personally, it was once again the kind of music I’d rather listen to than write about. I recommend the same to you I think words alone are definitely not enough here. “Cogwheel” is a mirror reflecting the most terrifying visions and imaginings. Sometimes, when it all gets to be too much for me and the world feels like an overwhelmingly difficult place to live, I put this album on and nod contentedly to the beat. I’m drenched in tainted blood, gazing into the darkness and watching the events around me as everything hurtles toward destruction. Man has become a wolf to man, and the most perverse instincts have come to the surface. Dark, dystopian, dissonant death metal visions! An album that leaves nothing but scorched earth in its wake!


about ALTARAGE on DEADLY STORM ZINE:






tracklist:
1. Peso muerto 
2. Wielder 
3. Future Wreck 
4. 1988
5. Not a Proper Burial 
6. Ichor 
7. Industrial Offering 



pondělí 17. srpna 2026

Recenze/review - INVOCATION RITUAL - Altered Reality (2026)


INVOCATION RITUAL - Altered Reality
CD 2026, Iron Fortress Records

for english please scroll down

Klečíš uprostřed nicoty. Rozdrásán do krve jsi šel stále dál, pořád si bojoval, ale teď už nemáš sílu. Svět je až příliš zlý, špinavý. Jakoby poslední roky na povrch vypluly všechny temné pudy a začaly nás ovládat. Satan stojí ve stínu a směje se chaosu, který jsme si sami způsobili. Války, násilí, bolest. Nikdy se asi nezměníme. Bojoval si celý život. Zavíráš se do své kobky, bereš do ruky žiletku a čekáš na spalující oheň. Peklo existuje, to už dávno víš. Jsou ale také kapely, které všechny tyhle pocitu umí znázornit, zhmotnit ve své hudbě a když je pak posloucháš, tak si připadáš očištěný, znovuzrozený. A vůbec ti nevadí, že ti odpadává maso od kostí a do obličeje ti prší jedovatý kyselý déšť.

Jednou z takových kapel, která se mi umí dostat pod kůži i do podvědomí, jsou INVOCATION RITUAL ze Seattle. Jedná se o novou smečku, která má starý prašivý death metal zakódovaný ve svém DNA stejně jako já. Možná je kolem nás svět podivný, zlý a ošklivý, ale smrt, kterou tihle maniaci přinášejí, že povznášející a očišťující. Přesto morbidní, špinavá a voní po zkaženém mase. 


Každý člen této skupiny je dávno zkušeným bardem (Oxygen Destroyer, Kontusion a Reburied), který má za sebou v undergroundovém metalu dlouho cestu a spoustu zajímavých a dobrých nahrávek. U novinky "Altered Reality" si tak můžete být naprosto jistí, že má vynikající zvuk (Greg “Earhammer” Wilkinson - mastering), stylový motiv na obalu (Dan Bones, Anne Margrete Sjøflot), ale hlavně, že se jedná o hudbu, která byla napsána v tom nejhlubším podzemí. Představte si špinavou stoku pod vaším městem. Stojíte na břehu, pod nohama vám tančí krysy na ostrých střepech děsivých vzpomínek. Ve vodě plavou nafouklá těla utopenců, jako by lidé byli nějaký odpad, který je nutné zlikvidovat v kafilerii. Líbí se mi, jakým způsobem jsou skladby napsány, že v sobě mají potřebný drive, pradávnou sílu, posbíranou na těch nejhnusnějších pohřebištích. Poslouchat tohle album je jako sedět na starém hřbitově a prosévat mezi prsty prach prokletých předků. Ano, pánové sice nepřinášejí nic nového, ale jejich hudba není jen odkazem a ozvěnou věcí minulých. Naopak, kapela se snažila do jednotlivých motivů dostat i své nápady a invenci. Myslím si, slyším to tak, že se jim to povedlo na výbornou. Hroby jsou exhumovány s elegancí mistrů v oboru a pro mě je čest se k nahrávce znovu a znovu vracet. Navíc má deska takovou zvláštní, neklidnou a doomovou atmosféru, která je nastaveným zrcadlem současnému pokřivenému, nejistému a zkaženému světu. Tahle smečka šla až na samou podstatu smrti, ohlodala vše na kost a povedlo se jim to na výbornou. V márnici leží další těla. Oběti nenávisti. Už neexistuje žádná naděje. Jenom temnota, zlo a strach. Klečím uprostřed nicoty. Rozdrásán do krve jsem šel stále dál, pořád jsem bojoval, ale teď už nemám sílu. Svět je až příliš zlý, špinavý. Jakoby poslední roky na povrch vypluly všechny temné pudy a začaly nás ovládat. Satan stojí ve stínu a směje se chaosu, který jsme si sami způsobili. Temný a morbidní death metal, který vás rozdrásá do krve! Hniloba, špína a smrt! Absolutní rozklad těla i mysli! Album, které se vám dostane do podvědomí!


Asphyx says:

You’re kneeling in the midst of nothingness. Torn to shreds and bleeding, you kept going, kept fighting, but now you have no strength left. The world is far too evil, too filthy. It’s as if in recent years all our dark instincts have surfaced and begun to control us. Satan stands in the shadows, laughing at the chaos we’ve brought upon ourselves. War, violence, pain. We’ll probably never change. You’ve fought your whole life. You lock yourself in your cell, pick up a razor blade, and wait for the burning fire. Hell exists you’ve known that for a long time. But there are also bands that can capture all these feelings, give them form in their music, and when you listen to them, you feel cleansed, reborn. And you don’t mind at all that your flesh is falling off your bones and poisonous acid rain is pouring down on your face.

One such band that gets under my skin and into my subconscious is INVOCATION RITUAL from Seattle. They’re a new pack that has old, mangy death metal encoded in their DNA just like I do. Maybe the world around us is strange, evil, and ugly, but the death these maniacs bring is uplifting and cathartic. Yet it’s morbid, filthy, and reeks of rotten flesh.


Every member of this band is a seasoned veteran (Oxygen Destroyer, Kontusion, and Reburied) who has come a long way in the underground metal scene and has released many interesting and high quality recordings. With their new release, “Altered Reality”, you can be absolutely certain that it features excellent sound (mastered by Greg “Earhammer” Wilkinson), stylish cover art (by Dan Bones and Anne Margrete Sjøflot), but most importantly, that this is music written in the deepest depths of the underground. Imagine a filthy sewer beneath your city. You’re standing on the bank, rats dancing beneath your feet on the sharp shards of terrifying memories. The bloated bodies of the drowned float in the water, as if people were some kind of waste that must be disposed of at a rendering plant. I love the way the songs are written they possess the necessary drive, an ancient power gathered from the most repulsive graveyards. Listening to this album is like sitting in an old cemetery and letting the dust of cursed ancestors slip through your fingers. Yes, these gentlemen may not be bringing anything new to the table, but their music isn’t merely a reference to or an echo of things past. On the contrary, the band has strived to infuse their own ideas and creativity into each motif. I think and I hear it this way that they’ve succeeded brilliantly. The graves are exhumed with the elegance of masters of their craft, and for me, it’s an honor to return to this recording again and again. What’s more, the album has this peculiar, unsettling, and doom-laden atmosphere that holds up a mirror to today’s twisted, uncertain, and corrupt world. This pack went right to the very essence of death, stripped everything down to the bone, and they pulled it off brilliantly. More bodies lie in the morgue. Victims of hatred. There is no hope left. Only darkness, evil, and fear. I kneel in the midst of nothingness. Torn to shreds and bleeding, I kept going, I kept fighting, but now I have no strength left. The world is far too evil, too filthy. It’s as if in recent years all our dark instincts have surfaced and begun to control us. Satan stands in the shadows, laughing at the chaos we’ve brought upon ourselves. Dark and morbid death metal that will tear you to shreds! Decay, filth, and death! The absolute decay of body and mind! An album that will seep into your subconscious!

tracklist:
1. Threat by Example
2. Constant Misery
3. Decaying Personality 
4. Parasitic Kind of Life
5. Catacomb Blood
6. Sypathy
7. Altered Reality
8. Ascensions Through Delusions
9. Succumbing to Suicide
10. Siren Planets

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine