DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 18. listopadu 2026

Recenze/review - ÖVERVÅLD - I förbund med omoralen (2026)


ÖVERVÅLD - I förbund med omoralen
CD 2026, Chaos Records

for english please scroll down

Po zemi se povalují zbytky popraskaných rakví. Kusy kostí, lebek, zkaženého masa. Vzduchem se vznáší pach hniloby, strachu a beznaděje. Hluboko pod hřbitovem, v místech, kde byli dlouhá staletí pochováváni prokletí, se stalo něco děsivého. Staré katakomby vydaly nová svědectví. O krutosti, o lidské špíně, o hnusu, kterého je schopen jenom náš druh. Oběti násilných činů by mohly vyprávět. Jakoby se podzemím prohnala vichřice, po které nezůstalo nic takové jako dřív. Přesně takhle na mě působí i nové, debutové album švédských zabijáků ÖVERVÅLD.

Kapela hraje ostře, divoce, nekompromisně. Už jsem se s jejich tvorbou na jedné z mých toulek podsvětím setkal. Bylo to u příležitosti vydání loňského EP "Vigarv". Odkaz na recenzi můžete nalézt dole pod dnešním článkem. Pánové pokračují i letos ve své morbidní práci, plné hudebního násilí. Když sestoupíte dolů, do sklepa, tak vás přikovají na zeď a vyvrhnou zaživa. Nemrtví by mohli vyprávět. 


ÖVERVÅLD jsou skupinou, která je složena ze samých zkušených muzikantů, kteří přesně vědí, co chtějí hrát. Dostanete tak po všech stránkách velmi dobře ošetřený, prašivý, hnilobný a chřestící zvuk (Simon Wiklund - Svart Magi Studio), stylový obal, ale hlavně velkou spousta nakumulovaného tlaku a energie, které se ve skladbách ukrývají. Naleznete zde typický švédský death metal, crust, ale zazní i odkazy na black metalový chlad. Výsledný koktejl potom chutná jedovatě, násilně, surově a zůstává po něm v ústech hnilobná pachuť smrti. Jedná se přesně o ten druh nahrávky, u které se kývám spokojeně do rytmu a mám sto chutí vzít do rukou sekyru a nebo kladivo a vykonat něco hrozného. Řvu do tmy spolu s kapelou, i když švédský jazyk vůbec neovládám. Spojuje nás muzika samotná, vše je zde ohlodáno na kost na samou svojí podstatu. Jednotlivé motivy působí velmi uvěřitelně, opravdově, hoří zevnitř, i když na povrchu jsou chladné jako ruka čerstvě exhumované mrtvoly. Tihle hrobníci moc dobře vědí, co dělají. Je cítit, slyšet, že nové album "I förbund med omoralen" muselo opravdu vznikat ve starých katakombách nebo na pohřebištích, na kterých jsou pochováni ti, kteří byli ze své podstaty zlí. Tady žádné odpuštění, ani rozhřešení nedostanete. Jedná se sice o debut, ale s klidem se vyrovná těm nejlepším. Nezbývá, než vzít do rukou lopatu a krumpáč a jít si vykopat vlastní hrob do zmrzlé země. Tohle album si vezmu samozřejmě s sebou. To je povinnost pro všechny, kteří mají rádi smrtící kov v jeho klasické, syrové podobě. Po zemi se povalují zbytky popraskaných rakví. Kusy kostí, lebek, zkaženého masa. Vzduchem se vznáší pach hniloby, strachu a beznaděje. Hluboko pod hřbitovem, v místech, kde byli dlouhá staletí pochováváni prokletí, se stalo něco děsivého. Staré katakomby vydaly nová svědectví. Old school death metalová vichřice, po které zůstaly v podsvětí jenom zničené rakve, polámané kosti a proražené lebky! Nahrávka, která vás přikove na zeď a vyvrhne zaživa! 


Asphyx says:

The remains of shattered coffins lie scattered across the ground. Pieces of bones, skulls, and rotting flesh. The stench of decay, fear, and despair hangs in the air. Deep beneath the cemetery, in the places where the cursed were buried for centuries, something terrifying has happened. The ancient catacombs have revealed new evidence. Of cruelty, of human filth, of the abomination of which only our species is capable. The victims of these violent acts could tell the tale. It’s as if a storm had swept through the underground, leaving nothing as it was before. That’s exactly the impression the new debut album by the Swedish killers ÖVERVÅLD makes on me.

The band plays sharply, wildly, and uncompromisingly. I’ve already encountered their work on one of my wanderings through the underworld. It was on the occasion of the release of last year’s EP, “Vigarv.” You can find a link to the review below today’s article. The guys are continuing their morbid work this year as well, full of musical violence. If you go down into the basement, they’ll pin you to the wall and tear you apart while you’re still alive. The undead could tell you a thing or two about it.


ÖVERVÅLD is a band made up entirely of experienced musicians who know exactly what they want to play. The result is a sound that’s meticulously crafted in every respect gritty, rotten, and rattling (Simon Wiklund – Svart Magi Studio) along with stylish artwork, but above all, a massive amount of pent-up pressure and energy hidden within the tracks. You’ll find classic Swedish death metal and crust here, but there are also hints of black metal’s icy chill. The resulting cocktail tastes poisonous, violent, and raw, leaving a putrid aftertaste of death in your mouth. This is exactly the kind of record that has me nodding contentedly to the beat and makes me want to grab an axe or a hammer and do something terrible. I scream into the darkness along with the band, even though I don’t speak a word of Swedish. The music itself unites us; everything here has been stripped down to the bone, to its very essence. The individual motifs feel very believable and genuine; they burn from within, even though on the surface they’re as cold as the hand of a freshly exhumed corpse. These gravediggers know exactly what they’re doing. You can feel and hear that the new album, "I förbund med omoralen", must have truly been created in ancient catacombs or in cemeteries where those who were inherently evil are buried. You’ll find no forgiveness or absolution here. Although this is a debut, it easily holds its own against the very best. There’s nothing left to do but grab a shovel and a pickaxe and go dig my own grave in the frozen ground. Of course, I’ll be taking this album with me. It’s a must for anyone who loves death metal in its classic, raw form. The remains of cracked coffins lie scattered across the ground. Pieces of bones, skulls, rotten flesh. The stench of decay, fear, and despair hangs in the air. Deep beneath the cemetery, in the places where the damned have been buried for centuries, something terrifying has happened. The ancient catacombs have revealed new evidence. An old school death metal storm that left nothing but shattered coffins, broken bones, and crushed skulls in the underworld! A recording that will pin you to the wall and spit you out alive!


Recenze/review - ÖVERVÅLD - Vigarv (2025):


Tracklist
01. Blodsdåd 
02. I Förbund Med Omoralen 
03. Grave Defiler 
04. Atonement Through Disfigurement 
05. Perpetual Imprisonment 
06. Dyrka Döden 
07. Makaber Lust 
08. Genom Köttets Barriärer 
09. Sadistisk Hunger 
10. Likfärd

Recenze/review - CASKET DWELLER - River of Slumber (2026)


CASKET DWELLER - River of Slumber
CD 2026, Nuclear Winter Records

for english please scroll down

Navštívit ruiny starého kostela tě lákalo již dlouhé roky. Pokaždé, když si šel okolo, tak byl zahalen do krvavé mlhy. Z nedalekého pohřebiště byly slyšet podivné zvuky. Lákala tě temnota i záhady, kterými bylo tohle místo opředeno. Poprvé jsi vstoupil dovnitř jednoho sychravého večera. V kostech se ti usadil chlad a mraky byly velmi nízko. Procházel ses mezi polozbořenými zdmi a nasával si atmosféru. Mrtví k tobě promlouvali najednou velmi zřetelně a jasně. Poslouchal si debutové album řeckých tmářů CASKET DWELLER.

Tahle smečka vydala letos nahrávku, která bude příjemně drásat duše všech prokletých, kteří mají rádi death metal v jeho staroškolské, plesnivé a zahnívající podobě. Při poslechu opravdu najednou nebývám doma u svého přehrávače, ale toulám se nekonečnou tmou a navštěvuji stará pohřebiště. Řekové přicházejí s hudbou, která se vám zadře hluboko pod kůži i do podvědomí. 


Jsem starý pes, který hlídá vstup do podsvětí již od konce osmdesátých let minulého století. Mýma rukama i ušima prošla velká spousta kapel. Pokaždé oceňuji hlavně ty, které hrají od srdce,  uvěřitelně, s krvavou jiskrou v oku, s touhou zabíjet. Morbidní melodie musí znít opravdově a autenticky. Nutno rovnou dodat, že album "River of Slumber" splňuje všechny mé požadavky. Navíc má prašivý, mrazivý a masivní zvuk, zajímavý a dobře zapamatovatelný motiv na obalu a také texty plné hororových témat. Co si víc můžu vlastně přát? Myslím, že asi nic. Nové album zní syrově, mrtvolně, opravdu během jeho poslechu trávím většinu času ve starých plesnivých katakombách. Nahlížím do jednotlivých kobek, ve kterých kdysi byli vězněni prokletí. Ve jménu jediného boha, ve jménu jediné víry, jdi a zabíjej. Příliš se toho nezměnilo, co říkáte? Lidstvo je stále ze své podstaty stejné. Jsem rád, že stále existují  a vznikají kapely, které dokáží říznout do živého. CASKET DWELLER mě strhli do hlubiny, pohřbili zaživa a udělali to s elegancí starých mistrů. Pokud bych potom měl zmínit nějaká jména, kterými se pánové volně inspirovali, musely by zaznít kapely jako ASPHYX, DEATH, PESTILENCE, MASSACRE. Dobrá společnost, co říkáte? Řekové navíc přidali do skladeb spoustu svých nápadů a invence. Výsledkem je koktejl, který když ochutnáte, tak zemřete v krutých křečích. Navštívit ruiny starého kostela mě lákalo již dlouhé roky. Pokaždé, když jsem šel okolo, tak byl zahalen do krvavé mlhy. Z nedalekého pohřebiště byly slyšet podivné zvuky. Lákala mě temnota i záhady, kterými bylo tohle místo opředeno. Vstoupil jsem dovnitř a tohle album jsem si neskutečně užil. Je totiž pokryté patinou ze starých prokletých hrobů. Syrové, temné a nekonečně chladné ozvěny ze starých prokletých pohřebišť! Album, u kterého se rozpadnete v prach! 


Asphyx says:

You’d been drawn to visit the ruins of the old church for many years. Every time you walked by, it was shrouded in a blood-red mist. Strange sounds could be heard from the nearby cemetery. You were drawn to the darkness and the mysteries that surrounded this place. You stepped inside for the first time one chilly evening. A chill settled in your bones, and the clouds hung very low. You wandered among the half-collapsed walls, soaking up the atmosphere. Suddenly, the dead spoke to you very distinctly and clearly. You were listening to the debut album by the Greek death metal band CASKET DWELLER.

This band released an album this year that will pleasantly torment the souls of all the damned who love death metal in its old-school, moldy, and rotting form. When I listen to it, I really don’t feel like I’m at home by my stereo anymore instead, I’m wandering through endless darkness and visiting ancient burial grounds. The Greeks deliver music that burrows deep under your skin and into your subconscious.


I’m an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld since the late 1980s. A great many bands have passed through my hands and ears. I always appreciate most those who play from the heart, believably, with a bloodthirsty gleam in their eyes and a desire to kill. Morbid melodies must sound genuine and authentic. I should add right away that the album "River of Slumber" meets all my requirements. On top of that, it has a gritty, chilling, and massive sound, an interesting and memorable cover design, and lyrics full of horror themes. What more could I possibly want? I don’t think there’s anything. The new album sounds raw and deathly; when I listen to it, I really do spend most of my time in old, moldy catacombs. I peer into individual dungeons where the damned were once imprisoned. In the name of the one god, in the name of the one faith, go and kill. Not much has changed, would you say? Humanity is still essentially the same. I’m glad that bands that can cut to the quick still exist and continue to emerge. CASKET DWELLER dragged me into the depths, buried me alive, and did so with the elegance of the old masters. If I were to mention some names that these gentlemen drew inspiration from, bands like ASPHYX, DEATH, PESTILENCE, and MASSACRE would certainly come to mind. Good company, don’t you think? The Greeks also added a lot of their own ideas and creativity to the songs. The result is a cocktail that, if you taste it, will kill you in agonizing convulsions. I’d been drawn to visit the ruins of the old church for many years. Every time I walked by, it was shrouded in a blood-red mist. Strange sounds could be heard from the nearby cemetery. I was drawn to the darkness and the mysteries that shrouded this place. I stepped inside and thoroughly enjoyed this album. It’s covered in a patina from old, cursed graves. Raw, dark, and infinitely cold echoes from ancient, cursed cemeteries! An album that will reduce you to dust!


Tracklist:
01. Chapters
02. Dust Off the Shovel
03. He Rows
04. Fangs of the Vampire
05. Creatures of the Night
06. Embalming Slime
07. Burnt at the Stake
08. Voodoo Incants
09. Requiem

Line-up:
George Karvouniaris - Guitars
Chris Pallas - Bass
Vangelis Deligiorgis - Drums/Vocals


CASKET DWELLER

Nuclear Winter Records

úterý 17. listopadu 2026

Recenze/review - SOLILOQUIUM - Upheaval (2026)


SOLILOQUIUM - Upheaval
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Narodíš se do světa, který je plný bolesti, tmy a utrpení. Tápeš, hledáš, stáváš se stínem, máš velmi často pocit, že jsi mimo hlavní proud. Hledáš sám sebe a všichni ti jenom hází klacky pod nohy. Deprese, sebedestrukce, beznaděj. Na jedné straně spousta krásných obrazů a spokojených tváří, blahobyt a úspěch, na té druhé hlad, smutek, smrt. Kráčíš životem, směřuješ ke svému konci a jedinou jistotou, kterou máš, tak je hudba. Stefan Nordström se stal již se svými předchozími nahrávkami mým oblíbeným muzikantem.

Jeho cit pro melodie, pro budování atmosféry, jeho rukopis, výraz, se mi zkrátka a dobře líbí. I letos je hudba ohlodaná na kost, zahraná od srdce. Víte, ono je to složité a jednoduché zároveň. Sedávám dlouhé hodiny u svého přehrávače a poslouchám muziku. A SOLILOQUIUM se mi opět zadřeli hluboko do vnitřností, do hlavy, do podvědomí. Venku padá listí ze stromů, svět hoří v plamenech a já tančím dál na svém vlastním hrobě. 


Již jsem to možná psal mnohokrát, ale zde to platí opět na sto procent. Doom metal je velmi těžká disciplína. Vyniknou v něm všechny drobnosti, nuance. Hodně se v něm sází na nálady, na postupné, pomalé omotání pavučinami. SOLILOQUIUM se ptají. Existuje ve světě zbaveném lidskosti útočiště pro ty křehké? Pokládají i další otázky, na které je velmi těžké najít odpověď. Donutí vás k zamyšlení, k zastavení, k restartu. Melodický doom metal je zde kombinován s klasickým death metalem, lehkou progresí a výsledkem je koktejl, který se nejen velmi dobře poslouchá, ale má v sobě také velkou spoustu energie, tlaku, pnutí chcete-li. Album se stalo mojí součástí. Sledoval jsem zachmuřené tváře lidí, jedoucích se mnou velmi brzy ráno do práce. Děsila mě prázdnota mladých sledujících už jenom obrazovky svých telefonů. Sychravé počasí, mlha a smog v ulicích našeho města, tohle všechno se promítlo i do mého rozpoložení. Skladby jsou napsány velmi zajímavě, baví mě se k nim vracet, užívám si i dobře čitelný a chladný zvuk. Je pro mě velmi potřebné se občas zastavit v dnešní chaotické době. Utřídit si myšlenky, dívat se do větru, sledovat listy, jak padají k zemi, navštívit hroby svých předků, vrátit se ke kořenům sebe samotného. Ano, tahle na mě nahrávka působí a ovlivňuje mě. Máte rádi kapely jako ANATHEMA, PARADISE LOST, KATATONIA, OPETH, SLUMBER, DAYLIGHT DIES? Potom je pro vás nové album "Upheaval" doslova povinností. Je totiž zahrané opravdově, ryze, uvěřitelně a naprosto autenticky. Narodil jsem se do světa, který je plný bolesti, tmy a utrpení. Tápu, hledám, stávám se stínem, mám velmi často pocit, že jsem mimo hlavní proud. Hledám sám sebe a všichni mi jenom hází klacky pod nohy. Deprese, sebedestrukce, beznaděj. Bojuju dál, stojí to za to. Když poslouchám tuhle desku, tak určitě. Chladný a temný, progresivní doom death metal, který nastavuje zrcadlo vaší rozervané duši! Na konci nekonečného smutku existuje naděje, nebo ne? 


Asphyx says:

You’re born into a world full of pain, darkness, and suffering. You grope your way forward, searching, becoming a shadow; you very often feel like you’re on the outside looking in. You’re searching for yourself, and everyone just keeps throwing obstacles in your path. Depression, self-destruction, hopelessness. On one side, there are plenty of beautiful images and contented faces, prosperity and success; on the other, hunger, sadness, and death. You walk through life, heading toward its end, and the only certainty you have is music. Stefan Nordström has already become my favorite musician thanks to his previous recordings.

I simply love his sense of melody, his ability to build atmosphere, his style, and his expressiveness. This year, too, the music is stripped down to the bone, played from the heart. You know, it’s complicated and simple at the same time. I sit for hours on end by my stereo, listening to music. And SOLILOQUIUM has once again burrowed deep into my guts, my mind, my subconscious. Outside, leaves are falling from the trees, the world is ablaze, and I keep dancing on my own grave.


I may have written this many times before, but it holds true here once again, one hundred percent. Doom metal is a very demanding genre. Every little detail and nuance stands out in it. It relies heavily on atmosphere, on gradually, slowly enveloping the listener in a web. SOLILOQUIUM ask: "In a world stripped of humanity, is there a refuge for the fragile?" They also pose other questions that are very difficult to answer. They force you to reflect, to pause, to reset. Melodic doom metal is combined here with classic death metal and a touch of progression, and the result is a cocktail that not only sounds great but also contains a great deal of energy, pressure tension, if you will. The album has become a part of me. I watched the gloomy faces of people riding with me to work very early in the morning. I was horrified by the emptiness of the young people, staring only at their phone screens. The dreary weather, the fog, and the smog in the streets of our city all of this was reflected in my own state of mind. The songs are written in a very interesting way; I enjoy coming back to them, and I also appreciate the clear and cool sound. It’s very important for me to pause occasionally in today’s chaotic times to gather my thoughts, gaze into the wind, watch the leaves fall to the ground, visit the graves of my ancestors, and return to my own roots. Yes, this album really resonates with me and has a profound effect on me. Do you like bands like ANATHEMA, PARADISE LOST, KATATONIA, OPETH, SLUMBER, and DAYLIGHT DIES? Then the new album “Upheaval” is literally a must-listen for you. It’s performed with genuine feeling, purity, believability, and absolute authenticity. I was born into a world full of pain, darkness, and suffering. I’m groping in the dark, searching, becoming a shadow; I very often feel like I’m outside the mainstream. I’m searching for myself, and everyone just keeps throwing obstacles in my path. Depression, self-destruction, hopelessness. I keep fighting it’s worth it. When I listen to this album, I definitely feel that way. Cold and dark, progressive doom death metal that holds up a mirror to your torn soul! At the end of endless sorrow, there is hope or is there?


about SOLILOQUIUM on DEADLY STORM ZINE:




tracklist:
1. Tightrope 
2. Contrarians 
3. Upheaval 
4. Livsöden 
5. Family Ties 
6. Time Stands Still 
7. Centralia 

band:
Stefan Nordström - vocals, guitars, songwriting.
Henrik Ekholm - bass.
Xines - drums.



Recenze/review - GROTESQUERIES - Nightmare Delirium (2026)


GROTESQUERIES - Nightmare Delirium
EP 2026, Caligari Records

for english please scroll down

Nemůžu mrtvole vytrhnout z rukou starý papyrus. Exhumovali jsme ji teprve včera. Teď tu leží na kovovém stole, v celé své nahotě. Měla by patřit starému mnichovi, který napáchal za svého života až příliš zla. Byl pochován za hřbitovní zdí. Rakev má na sobě spoustu děsivých symbolů. Žhnou do tmy, mám pocit, že mrtvola šeptá, naříká, že mi chce něco sdělit. Panebože, co je tam napsáno, co nám chtěl po své smrti sdělit? Nedá mi to a podívám se. GROTESQUERIES. Jméno bostonské death metalové kapely, které jsem se na svých stránkách již jednou věnoval (odkaz na recenzi naleznete dole pod dnešním článkem).

Je něco děsivého, něco zvráceného, mokvajícího, co mě nutí se k novému letošnímu albu stále vracet. Jakoby opravdu pánové exhumovali starý prašivý death metal z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Opatřili jej morbidním, prašivým zvukem, stylovým obalem a podávali spolu se zkaženým masem na víku od rakve. 


Poslouchat "Nightmare Delirium" je opravdu velmi podobné, jako přerovnávat kosti ve staré márnici. Některé jsou pokryty pavučinami, jiné již ve značném stádiu rozkladu. Lebky se smějí do ticha, vzduch prořízne další riff. Hudbu zde považuji za velmi povedenou, zahranou od srdce, uvěřitelně, opravdově, ryze a naprosto autenticky. Už jste se někdy dusili vlastní krví? Už jste se někdy topili ve smradlavých močálech? Tak nemusíte, zážitky spojené s poslechem tohoto alba jsou velmi podobné. Je v něm něco děsivého, co vám způsobí noční můry. Jako bych se procházel v hororovém domě, potkával přízraky, lekal se stínů a bál se nekonečné tmy. Přesně tak vnímám novou nahrávku. Za velmi povedený považuji i cover od CANNIBAL CORSPE. A to prosím pěkně, nemám z podstaty covery moc rád. GROTESQUERIES jsou letos ve skvělé formě, útočí jako smečka rozzuřených prašivých psů, kteří k nám přišli ze záhrobí. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě potřebnou patinu starých časů a smrdí sírou i zkaženým masem. Pokud jste fanoušci třeba takových POSSESSED, CIANIDE, AUTOPSY, VITAL REMAINS, MASSACRE, PESTILENCE, MASTER, MORBID ANGEL, DETERIOROT, potom vězte, že jste zde správně. Tenhle hřbitov byl prokletý již dávno a vstup je umožněn jenom těm, kteří mají rádi kov smrti v jeho klasické, tradiční podobě. Kapela neobjevuje nic nového, ani neotáčí kolem hudebních dějin, ale jejich novinka není jenom obyčejným, dobře odvedeným řemeslem. Naopak, má v sobě něco zvláštního, neklidného, morbidního. Rakev má na sobě spoustu děsivých symbolů. Žhnou do tmy, mám pocit, že mrtvola šeptá, naříká, že mi chce něco sdělit. Ano, jsem tu opět správně. Morbidní death metalové ozvěny z toho nejtemnějšího podsvětí! Nahrávka, u které shnijete zaživa! 


Asphyx says:

I can’t pry the old papyrus out of the corpse’s hands. We only exhumed her yesterday. Now she lies here on a metal table, completely naked. She’s supposed to be an old monk who committed far too much evil during his lifetime. He was buried behind the cemetery wall. The coffin is covered with lots of terrifying symbols. They glow in the dark; I feel as if the corpse is whispering, wailing, trying to tell me something. Oh my God, what’s written there? What did he want to tell us after his death? I can’t help myself I have to look. GROTESQUERIES. The name of a Boston death metal band that I’ve already featured on my site once before (you’ll find a link to the review below today’s article).

There’s something terrifying, something twisted and oozing, that keeps drawing me back to this year’s new album. It’s as if these guys had actually exhumed some old, mangy death metal from the turn of the ’80s and ’90s. They’ve given it a morbid, mangy sound, stylish artwork, and served it up alongside rotten meat on a coffin lid.


Listening to “Nightmare Delirium” is really very much like sorting through bones in an old morgue. Some are covered in cobwebs; others are already in an advanced state of decomposition. Skulls laugh into the silence, and another riff cuts through the air. I consider the music here to be very well done, played from the heart believably, genuinely, purely, and absolutely authentically. Have you ever choked on your own blood? Have you ever drowned in stinking swamps? Well, you don’t have to the experiences associated with listening to this album are very similar. There’s something terrifying about it that will give you nightmares. It’s as if I were walking through a haunted house, encountering ghosts, startled by shadows, and afraid of the endless darkness. That’s exactly how I perceive this new recording. I also consider the cover of CANNIBAL CORPS to be very well done. And mind you, I’m not generally a big fan of covers. GROTESQUERIES are in great form this year; they attack like a pack of rabid, mangy dogs that have come to us from beyond the grave. The songs are very well written, have that necessary patina of the old days, and reek of sulfur and rotten meat. If you’re a fan of bands like POSSESSED, CIANIDE, AUTOPSY, VITAL REMAINS, MASSACRE, PESTILENCE, MASTER, MORBID ANGEL, or DETERIOROT, then know that you’ve come to the right place. This cemetery has been cursed for a long time, and entry is granted only to those who love death metal in its classic, traditional form. The band isn’t breaking any new ground or rewriting music history, but their new album isn’t just ordinary, well-crafted work. On the contrary, it has something special, unsettling, and morbid about it. The coffin is covered in terrifying symbols. They glow in the darkness; I feel as though the corpse is whispering, wailing, trying to tell me something. Yes, I’m in the right place again. Morbid death metal echoes from the darkest underworld! A recording that will make you rot alive!


Recenze/review - GROTESQUERIES - Vile Crematory (2023):


tracklist:

1. Terrorforming 
2. The Crown of Spinning Steel 
3. Corporeal Purulence 
4. Gutted (Cannibal Corpse cover) 


Release notes
Drums & vocals recorded & mixed by @Alec_Rodriguez_Audio at New Alliance Studio
Guitar & bass recorded by Anthony Paulini @anthonypaulini
Mastered by Sean McCormack @funeralfrogmedia
Album cover by @Obfuscus_Artworks
Layout design by Nik McIntosh @isolatedincidents
Additional artwork by @nightmare_imagery & @admesster
Photo by Michaela Rocchio



pondělí 16. listopadu 2026

Recenze/review - ASSUMPTION - Paradox Of The Arrow (2026)


ASSUMPTION - Paradox Of The Arrow
CD 2026, 20 Buck Spin

for english please scroll down

Půda je nasáklá zkaženou krví. Jakoby se vše zastavilo. Všechny války, násilí, všechna bolest a utrpení. Stojím v naprostém tichu a prázdnotě a vnímám všemi póry svého těla chlad a nekonečnou temnotu, která nás jednou pohltí. Kdo jsem a kam vlastně jdu? Kolik mi zbývá času a kdy dojdu svého spočinutí? Odpovědi nepřicházejí, měl bych pro vás ale dnes kapelu, která mě na podobné myšlenky přivedla. O italských ASSUMPTION jsem již několikrát psal. Odkazy na recenzi a report z pražského koncertu naleznete dole pod dnešním článkem. 

Pokud bychom měli definovat styl, kteří pánové hrají, museli bychom napsat death a doom metal. Jenže ono to není tak jednoduché. Ve skladbách je ukryta i spousta dalších, velmi zajímavých a nebál bych se napsat návykových motivů. Ty vylézají na povrch postupně, s každým dalším poslechem. Je něco neklidného, zvláštního, co mě nutí k dalším a dalším společným seancím. 


Název alba odkazuje na antický Zenónův paradox pohybu, myšlenku, že letící šíp je v každém jednotlivém okamžiku svého letu vlastně nehybný. Tento koncept představuje pro hudbu ASSUMPTION trefnou filozofickou paralelu. Tolik promo materiály a myslím si, že přesně definují to, co se na albu odehrává. Doporučuji vám chladný pokoj bez světla. Potom, když zapnete play na svém přehrávači, tak se ocitnete ve zcela jiném světě, v dimenzi. Těch nálad, které spolu s kapelou zažijete, je opravdu velké množství. Album je tak na hraný styl nebývale pestré, zajímavé. Hlodá ve mě, drásá mě zevnitř, nutí mě, abych se zastavil a jen tak se kýval do rytmu. Připadám si spíše jako na nějakém starodávném rituálu pro vyvolávání temných sil, než jen jako obyčejný fanoušek u reproduktorů. Zmínit musím i velmi povedený zvuk a obal, který vás také donutí k zamyšlení. Italové přicházejí s hudbou, která v sobě nese poselství, je propracovaná, vybroušená k dokonalosti. Zároveň si zachovávají takovou tu těžko definovatelnou uvěřitelnost, živočišnost, divokost a autenticitu. "Paradox Of The Arrow" jsem velmi často poslouchal, když jsem chodíval po ulicích našeho podzimního města, čítával jsem potom doma knihy plné děsivých příběhů. Pokaždé jsem se dostal do podivného stavu, nebál bych se napsat meditace. Zapnul jsem play a najednou jsem byl někde daleko, možná na starém hřbitově. Půda byla nasáklá zkaženou krví. Jakoby se všechno zastavilo. Všechny války, násilí, všechna bolest a utrpení. Stál jsem v naprostém tichu a prázdnotě a vnímal všemi póry svého těla chlad a nekonečnou temnotu, která nás jednou všechny pohltí. Pokud máte rádi kapely jako diSEMBOWELMENT, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE, OPHIS, EVOKEN, INVERLOCH, ANATHEMA, WINTER, vězte, že jste zde správně. K dokonalosti vybroušené doom death metalové album, které vás obejme do pevných pavučin temnoty a chladu. Vše je pomíjivé, i smrt!


Asphyx says:

The ground is soaked with tainted blood. It’s as if everything has come to a standstill all the wars, the violence, all the pain and suffering. I stand in utter silence and emptiness, feeling with every pore of my body the cold and the endless darkness that will one day engulf us. Who am I, and where am I actually going? How much time do I have left, and when will I find my rest? The answers don’t come, but today I’d like to introduce you to a band that led me to these very thoughts. I’ve written about the Italian band ASSUMPTION several times before. You’ll find links to the review and the report from their Prague concert below today’s article.

If we were to define the style these guys play, we’d have to say death and doom metal. But it’s not that simple. Hidden within the songs are plenty of other, very interesting and I wouldn’t hesitate to call them addictive motifs. These gradually come to the surface with each subsequent listen. There’s something unsettling, something strange, that compels me to keep coming back for more and more listening sessions.


The album title refers to Zeno’s ancient paradox of motion the idea that a flying arrow is, in fact, motionless at every single moment of its flight. This concept offers a fitting philosophical parallel to ASSUMPTION’s music. That’s all the promo material, and I think it accurately captures what’s happening on the album. I recommend a cool, dark room. Then, when you hit play on your player, you’ll find yourself in a completely different world in another dimension. There’s a truly vast array of moods you’ll experience alongside the band. For the style of music it plays, the album is unusually diverse and intriguing. It gnaws at me, tears at me from the inside, forcing me to stop and just sway to the rhythm. I feel more like I’m at some ancient ritual to summon dark forces than just an ordinary fan standing by the speakers. I must also mention the excellent sound quality and the cover art, which will also give you pause for thought. The Italians have created music that carries a message; it’s sophisticated and polished to perfection. At the same time, they retain that hard to define believability, vitality, wildness, and authenticity. I listened to “Paradox Of The Arrow” very often while walking the streets of our city in the fall; afterward, I’d read books full of terrifying stories at home. Every time, I found myself in a strange state I wouldn’t hesitate to call it meditation. I pressed play, and suddenly I was somewhere far away, perhaps in an old cemetery. The ground was soaked with rotten blood. It was as if everything had come to a standstill all the wars, the violence, all the pain and suffering. I stood in utter silence and emptiness, feeling with every pore of my body the cold and the endless darkness that will one day engulf us all. If you like bands like diSEMBOWELMENT, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE, OPHIS, EVOKEN, INVERLOCH, ANATHEMA, and WINTER, know that you’ve come to the right place. A doom death metal album polished to perfection that will envelop you in a tight web of darkness and cold. Everything is fleeting even death!



about ASSUMPTION on DEADLY STORM ZINE:





TRACKLIST
1. Paradox of the Arrow
2. A Labyrinth In Ruin
3. Tombs Upon the Sun
4. Southwards Our Spirits Shall Forever Drift
5. Selenite
6. Vrykolakes

LINE-UP
Giorgio Trombino - Vocals, Guitar, Synths
Matija Dolinar - Guitar
Claudio Troise - Bass
David Lucido - Drums


Recenze/review - OVERWHELM - The Bad Blood of Humankind (2026)


OVERWHELM - The Bad Blood of Humankind
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Udělal jsem tu hloupost, že jsem si zase jednou zapnul večerní zprávy. Zrovna v nich někdo raboval další obchod. Svět kolem mě znovu hořel, rozpadal se. Stará pravidla, ověřená tisící lety, najednou neplatila. Rozzuřené tváře, bolest a utrpení. Nakonec to stejně odnesou nejvíc nevinní. Několik mrtvých, ušlapaných davem, do toho krásná reklama na dokonalý život. Lži a kecy politiků, vypadá to, že apokalypsa dávno začala. Otevírám si raději pivo a hledám nějakou kapelu, která mi vystřelí mozek z hlavy.

OVERWHELM pocházejí z Itálie a hrají neotesaný, surový thrash metal, jak vystřižený ze staré školy. Pamatujete si ještě, jak jste chodili po periferii města s kazeťákem na ramenou a vaše parta kamarádů byla nejšílenější ze všech? Byli jste oddáni tomuto stylu a vaše holky byly nejkrásnější široko daleko. Tak přesně do té doby mě vrátila i tahle smečka divokých rozzuřených psů. Nové album, již čtvrté v řadě, řeže tou správnou stranou nože. Stačí přidat hlasitost a otevřít si další pivo. 


Mám to takhle nastavené celý svůj metalový život. Pokaždé, když mě štvou lidi okolo, vždy, když moje frustrace ze všeho okolo dostoupí vrcholu, tak se zavírám do svého pokoje nebo utíkám ven. Se sluchátky na uších, znovu tančím na svém vlastním hrobě. Italové si hrají s melodiemi jako šelma se svojí kořistí. Jsou divocí, nespoutaní, ostří a nekompromisní. Nezapomínají ale ani na melodie. Připadám si, jako bych se opravdu vydal na dlouhý výlet bez konce, po časové ose zpět, když jsem byl ještě mladý a plný energie. Kurva brácho, tahle kapela hraje od srdce, opravdově, ryze, uvěřitelně a hlavně naprosto autenticky. Připadá mi, že na albu nikde nic nechybí. Vše sedí perfektně na svých místech. Nová nahrávka je vybroušena k dokonalosti a připomíná dobře seřízený stroj na zabíjení hudbou. "The Bad Blood of Humankind" sice není nahrávkou, která by otočila kolem hudebních dějin, ale to zde ani není účelem. Rozhodně se ale nejedná jen o dobře odvedené řemeslo. Naopak, pánové přidávají do skladeb i kus sebe samých, spoustu vlastních nápadů a invence. Zase jednou ukazuji fuck off všem hlupákům a beru do rukou kladivo. Bourám nejbližší zeď, také cítíte ze skladeb ten tlak a energii? OVERWHELM to se mnou zkrátka umí. Dostali se mi do hlavy i do podvědomí. Hrají odhodlaně a jejich novinka má v sobě vysoké oktanové číslo. A teď už mě prosím nechte, svět kolem mě hoří, musím utéct do své bubliny. Znovu zapínám play na svém přehrávači a pořádám svůj vlastní soukromý mosh-pit. Dejte mi někdo další pivo! Na kost ohlodaný, syrový, divoký a nespoutaný old school thrash metal, který řeže tou správnou stranou nože! Shoříte v plamenech! 


Asphyx says:

I made the mistake of turning on the evening news again. They were just showing another store being looted. The world around me was burning and falling apart once more. The old rules, proven over thousands of years, suddenly no longer applied. Enraged faces, pain, and suffering. In the end, it’s always the innocent who suffer the most. A few dead, trampled by the crowd, all while a beautiful commercial for the perfect life plays in the background. Politicians’ lies and bullshit it looks like the apocalypse began a long time ago. I’d rather crack open a beer and find a band that’ll blow my mind.

OVERWHELM hail from Italy and play rough, raw thrash metal straight out of the old school. Do you still remember walking around the outskirts of town with a cassette player slung over your shoulder, and your crew of friends being the craziest of them all? You were devoted to this style, and your girls were the most beautiful far and wide. Well, this pack of wild, raging dogs took me right back to that time. Their new album their fourth in a row cuts right through with the sharp edge of the knife. Just turn up the volume and crack open another beer.


I’ve been like this my whole metal-loving life. Every time the people around me get on my nerves, every time my frustration with everything around me reaches its peak, I lock myself in my room or run outside. With headphones on, I dance on my own grave all over again. The Italians play with melodies like a predator with its prey. They’re wild, unbridled, sharp, and uncompromising. But they don’t forget about the melodies either. I feel like I’ve really set out on a long, endless journey back in time, to when I was still young and full of energy. Damn, bro, this band plays from the heart genuinely, purely, believably, and above all, completely authentically. It seems to me that nothing is missing from this album. Everything fits perfectly into place. The new recording is polished to perfection and resembles a well-oiled machine designed to kill with music. “The Bad Blood of Humankind” may not be a record that will rewrite music history, but that’s not the point here. It’s definitely not just a case of a job well done, though. On the contrary, these guys infuse their songs with a piece of themselves lots of their own ideas and creativity. Once again, I’m telling all the idiots to fuck off and picking up a hammer. I’m tearing down the nearest wall can you feel that pressure and energy in the songs, too? OVERWHELM just has a way with me. They’ve gotten into my head and my subconscious. They play with determination, and their new album packs a high-octane punch. And now, please, leave me be the world around me is on fire, and I need to escape into my own bubble. I hit play on my player again and start my own private mosh pit. Someone give me another beer! Bone-dry, raw, wild, and unbridled old-school thrash metal that cuts with the right edge of the knife! You’ll burn in the flames!


tracklist:
1. Fallin' Down 
2. Cove of Saracens 
3. The Bad Blood of Humankind 
4. Wicked Mind 
5. My Sacrafice 
6. Beware the Moon 
7. The Day Will Come 
8. Scorre Dentro Di Me 
9. The Emptiness I Feel 

band:
Low - Bass
Francesco Vaccarezza - Drums
Roberto Belli - Vocals, Guitars


neděle 15. listopadu 2026

Recenze/review - SINISTER - Lucid Nightmares (2026)


SINISTER - Lucid Nightmares
CD 2026, Massacre Records

for english please scroll down

Měla to být původně obyčejná cesta do práce. Jako každý den, stále dokola, takový ten běžný stereotyp. Jenže se změnila v noční můru. V jedné zatáčce jsem potkal náklaďák plný shnilých kostí a smetl mě z povrchu zemského. Roztrhán na kusy jsem umíral polámaný a zničený. Vypadal jsem jako nějaká morbidní loutka. Prasklá lebka, vyhřezlá střeva. Náklaďák měl na boku nápis SINISTER. A směřoval rovnou do pekla. Na začátek bych rád zmínil jednu věc. Jsem věrný fanoušek kapely již od první demonahrávky. A jako takový jsem si prošel s touhle holandskou legendou celou jejich historii.

Nespočet zabijáckých koncertů, nová alba, která mě pokaždé přikovala na zeď. To letošní je pokračováním dlouhé cesty. Opět se jedná o neotesaný, hrubý, brutální death metal, který vás vyvrhne zaživa. Aad snad na každé nahrávce mění sestavu muzikantů. Tentokrát vše ještě všechno poznamenala jeho nemoc (doufám, že je již vše v pořádku a sejdeme se někde na koncertě), přesto je směr stále jasně nastaven. Rovnou do pekla, do prokletých katakomb, do temnoty. 


Když jsem slyšel nové album "Lucid Nightmares" poprvé, tak jsem si vzpomněl na jeden starý černobílý dokument z psychiatrické léčebny. Pacienti v něm podstupovali léčbu elektrošoky, byla jim trepanována lebka, lobotomie byla běžnou záležitostí. Atmosféra nové nahrávky je velmi podobná. Ostré riffy, u kterých odpadává maso od kostí. Melodie nahrané někde v hlubokém podzemí, v prokletých kostelech, na pohřebištích, na kterých jsou pohřbeni jedinci, kteří jsou definicí zla. Vše tu sedí jako vždy na svých místech, zvuk je masivní, surový, zabijácký. A všemu vévodí typický Aadův vokál, který připomíná raněnou bestii. SINISTER jdou i letos na samou podstatu death metalu, s ničím se moc nepářou, útočí napřímo, do černého, na solar plexus. Zároveň, a to se mi na nich vždycky hrozně líbilo, a je to dle mě jejich jasným poznávacím znamením, nezapomínají na chlad a krvavou temnotu. Satan zase jednou sedí na svém trůnu a usmívá se. Není divu, hraje se tu hlavně pro něj i pro všechny padlé kněze. Holanďané vybrušují svůj styl k dokonalosti. Mají zkušenosti, které se samozřejmě do jejich novinky promítly, ale stále si zachovávají i takovou tu zvířecí živočišnost, opravdovost, ryzost a naprostou autenticitu. Letos je opět pro mě velmi příjemné být i nadále věrným fanouškem. Kapela je stále ve skvělé formě a zabíjí na potkání. Budete přikováni na zeď, mučeni tím nejkvalitnějším kovem smrti. Vojáci zla znovu povstali, aby zvěstovali o lidské slabosti. Novinka je opravdu zničující srážkou s náklaďákem plným kostí. Smete vás z povrch zemského, jako tohle album. Amen! Na kost ohlodaný, surový a neotesaný death metal té nejvyšší kvality! Potkáte své vlastní démony! Album, které vás roztrhá na kusy a spálí na popel! 



Asphyx says:

It was supposed to be just an ordinary trip to work. Like every day, over and over again that same old routine. But it turned into a nightmare. On a curve, I ran into a truck full of rotten bones, and it wiped me off the face of the earth. Torn to pieces, I lay dying, broken and devastated. I looked like some kind of morbid puppet. A cracked skull, intestines spilling out. The truck had  SINISTER written on its side. And it was headed straight for hell. First off, I’d like to mention one thing. I’ve been a loyal fan of the band since their very first demo. And as such, I’ve followed this Dutch legend throughout their entire history.

Countless killer concerts, new albums that always left me pinned to the wall. This year’s release is a continuation of that long journey. Once again, it’s raw, rough, brutal death metal that’ll rip you apart while you’re still alive. Aad seems to change the lineup on almost every recording. This time, everything was further marked by his illness (I hope everything is okay now and we’ll meet up at a concert somewhere), yet the direction remains clearly set. Straight to hell, to the cursed catacombs, into the darkness.


When I heard the new album “Lucid Nightmares” for the first time, it reminded me of an old black-and-white documentary set in a psychiatric hospital. In it, patients underwent electroshock therapy, had their skulls trepanated, and lobotomies were commonplace. The atmosphere of the new album is very similar. Sharp riffs that make the flesh fall from the bones. Melodies recorded somewhere deep underground, in cursed churches, in cemeteries where individuals who are the very definition of evil are buried. Everything is in its place as always; the sound is massive, raw, and lethal. And it’s all dominated by Aad’s signature vocals, which sound like a wounded beast. SINISTER once again get to the very essence of death metal this year; they don’t mess around, attacking head on, right on target, straight to the solar plexus. At the same time and this is something I’ve always loved about them, and in my opinion, it’s their clear hallmark they don’t forget the cold and the bloody darkness. Satan is once again sitting on his throne, smiling. No wonder they’re playing here mainly for him and for all the fallen priests. The Dutch are honing their style to perfection. They have experiences that have naturally found their way into their new album, but they still retain that raw, animalistic energy, sincerity, purity, and absolute authenticity. This year, it’s once again a real pleasure for me to remain a loyal fan. The band is still in great form and kills it wherever they go. You’ll be pinned to the wall, tortured by the finest death metal. The soldiers of evil have risen once more to proclaim human weakness. This new album is truly a devastating collision with a truck full of bones. It’ll sweep you off the face of the earth, just like this album. Amen! Raw, unpolished death metal of the highest quality, stripped down to the bone! You’ll face your own demons! An album that will tear you to pieces and burn you to ashes!




Tracklist
01. Outburst Of Violence 
02. Malignant Disaster 
03. Bathing In Acid 
04. Defenestration 
05. Purity Of Demonization 
06. The Strangulation 
07. Remains Of The Femur 
08. Cro Magnon Liberatus 
09. Deranged By Desecration 
10. The Crawling Hunger

Line-up:
Aad Kloosterwaard - Vocals
Aleša Šare - Bass
Stefano Rumich - Drums 
Francesco Ponga - Guitars


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý devadesátý šestý - Kar


Příběh pětistý devadesátý šestý - Kar

Ten kluk fakt nemá štěstí. Vyrůstal bez rodičů, jen s babičkou. Celý život žil v tom, že mu zemřeli, ale oni byli zavření v blázinci a počali ho vlastně nezákonně. Poznal jsem ho kdysi dávno, v jedné hospodě v Boleslavi. I když byl punkáčem, tak do naší druhé party metalistů zapadl tak nějak automaticky. Propadl drogám, o kterých nikdo tenkrát skoro nic nevěděl. Byl neskutečně silný a možná trošku tvrdohlavý, ale také nekonečně hodný a pohodový. Přesto měl v sobě, stejně jako já, takový zvláštní smutek. Doom metalisté určitě vědí, o čem píšu. Převážně se smál, ale někdy jste zahlédli v jeho očích tmu. Nekonečnou tmu. A bolest, kterou si posbíral za ty dlouhé roky v léčebně. Zaklepal před pár minutami na chalupě na dveře a probudil mě. Něco se děje, napadlo mě jako první, protože on nikdy takhle brzy nechodil. Dali jsme si ranní pivo, sedíme na lavičce a celou dobu se tváří, že mi chce něco říct. Zatím se k tomu ale nemá. Nechám ho, některé věci mají svůj čas. Nemá cenu tlačit na pilu.

Jestli si dáme ještě jedno, tak prožiju celý den jako alkoholik, dělám si srandu, když lezu dolů do sklepa pro dalšího lahváče. Když se vrátím, tak nám moje milá přinese chleby namazané sádlem. Snídaně králů, směje se, ale když Vencu uvidí, tak ji její krásný úsměv zamrzne na tváři. Něco se děje? Já nevím, svěří se a mě mrzí, že to řekl jí a ne mě. My jsme přeci kamarádi. V závěru je to jedno, ale tak nějak jsem si Vencu trošku přivlastňoval. Možná to bylo našimi společnými zážitky a také tím, že jsem ho vytáhl nespočetněkrát z průšvihů. Když někomu zachráníte život, přebíráte za něj zodpovědnost, četl jsem to kdysi v indiánkách a myslím si do dodnes. Umřela mi tetička, sestra babičky. Viděl jsem ji sice jen několikrát v životě, ale měl jsem ji rád. Ona na mě hodně trpěla. Sama děti neměla a jsem jediný dědic. Pokud tedy bude co dědit, byla celý život úřednicí na poště. Zajímavý život, ale to vám budu vyprávět. Jakube, pojedeš prosím se mnou? Musím zařídit věci kolem pohřbu a nevím jak a co mám dělat.

Bylo toho na něj moc a bylo to na něm vidět. Tetička dostala na ulici infarkt a leží v Tanvaldu v nemocnici. Ona byla z Tanvaldu? Jasně, za války měla milence Němce, původem ale z Čech, tak si potom prožila své. Lidi ji to dali sežrat. Nikdy se z toho nevzpamatovala. Nemohla dělat normální práci, tak makala v textilce, uklízela, až nakonec skončila na poště. Zase tolik toho o ní nevím. Vzal jsem si starý batoh, který pamatoval snad dobu pašování přes hranice do Polska. Zabalil jsem nějaké lahváče, ty vždycky přijdou k duhu, půlku chleba, krabici se špekem, sýrem a sádlo. Objal jsem svoji milou a zmizeli jsme v lese. Půjdeme přes kopce, je to kratší. A šlo se. Poslouchal jsem Vencu, jeho vyprávění a těch pár vzpomínek, které na tetu měl. Dlužím jí to. Babička ji měla moc ráda. Ony měly moc hezký dětství víš, kdysi to bylo v pohraničí na pohodu. Lidi spolu normálně vycházeli. Pak přišel ten debil s knírkem a všechno zničil. Vzduch byl podivně těžký, komáři létali už takhle brzy ráno a když jsme šli kolem rašelinišť, tak to bylo k nevydržení. Nahoře jsme si chvilku sedli a dali si jídlo. Venco, neboj, to zvládneme. Uděláš, co je potřeba a pak se vrátíme.

Jenže když jsme přišli do nemocnice, kde dole ve sklepě tetička ležela, úřednický šiml zase jednou pořádně zařehtal. Venca chtěl tetičku viděl a to byl problém. Nebyl přímý příbuzný a pán v kanceláři, kam nás všichni posílali, nebyl nejpříjemnější. Nakonec ale zasáhla nějaká paní nebo spíš slečna, které se nás zželelo. Víceméně tajně nás odvedla dolů na pitevnu. Támhle vlevo, mávl rukou zřízenec, který vypadal jak z hororu a my šli. Odkryl ji a já se skoro lekl. Byla Vencově babičce neskutečně podobná. Na okolních stolech ležela další těla a já jsem si zase jednou uvědomil pomíjivost života. Bylo mi smutno za mého kamaráda. Držel jsem ho, aby neupadl. Pak už jsme museli jít. Podepsali jsme nějaké papíry a když jsme si před nemocnicí zapálili cigáro, tak jsme mlčeli. Netuším, kde se objevili, ale najednou u nás stáli dva pánové v letech a ptali se nás na tetičku. Teď jsme u ní byli, její sestra mě vychovávala, jsem jediný pozůstalý. Představí se jako političtí vězni a věřící. Sehnali peníze, tetička byla totiž za komunistů velmi činná v boji proti tehdejšímu režimu. Poslouchali jsme a vůbec nám nedocházelo, co nám vyprávějí. Chtěli jsme vás poprosit, zda bychom nemohli udělat pohřeb v kostele. Všechno zaplatíme.

Asi by si to tetička přála, přemýšlel Venca nahlas a podle mě se mu i dost ulevilo, protože nemusel nic moc dalšího zařizovat. Pozvali nás do hospody, zaplatili nám jídlo a vyprávěli nám o té malé velké ženě věci, které nikdo z nás ani netušil. Byla vlastně hrdinka, která nikdy nesklonila hlavu. Neskutečně vzdělaná. Prý měla i nějakého dalšího pána, ale nemohla mít dětí, v kriminále ji podlomili zdraví. Ty komouši byli fakt svině, pronesu do ticha, když se pán proti mě nadechuje a on jen přikývne. Něco málo o tom víme, dodá ještě a ukáže mi jizvu na prsou. Mučili mě. Pohřeb zařídili za dva dny. Můžeme se vrátit na chalupu, počkáme. Ještě jim dám telefon dolů do hospody, kdyby něco potřebovali. Rozloučíme se, poděkujeme a jdeme zpátky. Je to hodně do kopce, domů se vrátíme skoro až za tmy a pak dlouho sedíme před chalupou a povídáme si. Kolik jenom takových příběhů jsem už slyšel? V čem jsme to vlastně žili? Nejde mi to na rozum, ale bohužel tomu tak bylo. Je mi tak nějak smutno za lidi, když jdu spát. 

Nikdo nám nezavolá a my trávíme čas převážně s knihami a nekonečným sekáním dřeva. Venca chce pomoc, když už je tu na bytě a na stravu, jak vtipně dodává. Je nám ale fajn. Blondýnka nakonec odjede kvůli rodičům do Tábora a my osiříme. Poslední den před pohřbem se trošku opijeme, přeci jen máme trošku nervy. Vytáhnu na půdě staré obleky po dědovi, vyženu moly a je to sice trošku trapné, ale kvůli tomu fakt do Boleslavi nepojedu. Mě je sako malé, Vencovi velké, ale trošku to vyspravíme. Ani jsem netušil, že umíš šít, ty vole? Směju se svému kamarádovi. Hned mě to ale přejde. Léčebna, terapie. Pak už o tom nemluvíme. Tentokrát jdeme po silnici, v lese bychom se asi ušpinili. Trvá to sice déle, ale zase nás sveze nějaká paní, která čirou náhodou jede také na pohřeb. My jsme spolu seděli. Byla to úžasná žena. Čistá, dodá ještě a my pochopíme, že dnes budeme hodně co do činění s vírou a křesťanstvím. 

Přivítá nás pan farář. Zavede nás do kostela. Tetička leží v rakvi. Odkrytá. Jakoby jen na chvilku usnula. Dokonce mám pocit, že se usmívá. Venca pláče, všechno to musí ven, je všeho plný. Chápu jej. Škoda, že tu není Petra, ale ona leží doma nemocná. Musí na sebe dávat pozor. Útěcha je tak na mě. Jako malý jsem kdysi dávno zažil podobný pohřeb s mojí prababičkou a dodnes si jej velice přesně pamatuji. Přicházejí první hosté. Jsme překvapeni, odkud všichni přijeli. Morava, Jižní Čechy, Praha, samí starší lidé. Vyjadřují pokorně soustrast a všichni do jednoho mluví o tetičce velice hezky. Padají velká slova. Komu všemu pomohla, co udělala za dobré skutky. Vypadá to, že rozhodně nežila nadarmo. Přemýšlím o tom, co po nás vlastně nakonec zůstane? Děti, to ano, ty jsou naším obrazem, ale jinak jen vzpomínky. Je na nás, jestli se lidé budou při nich usmívat nebo mračit. Jak jste na tom vy? Chtěl bych si sednout bokem, otevřít svůj blok a všechno si zapsat. Je to smutné, ale zároveň hrozně krásné. Jsem tu hostem, co je mimo, ale jsem také dojatý. Mám co dělat, abych nebrečel.

Vždycky mě dojímala kostelní hudba. Jsem překvapený i ze slov pana faráře. Jsem metalista tělem a duší, ale pokud by křesťanství vypadalo takhle, tak s ním nemám absolutně žádný problém. Někteří lidé, kteří přistoupí k rakvi, poklekají. Vyjadřují tímto způsobem, jak si tetičky vážili. Nic není patetické, ani falešné. Oni se vlastně všichni sešli, domluvili se, aby se s ní rozloučili. Jediným rodinným příslušníkem je zde Venca, jinak neměla nikoho. Potom se rozhostí na několik minut ticho. Nikdo nemluví, nešeptá, ani nepláče. Nejdřív nevím, co se děje, ale pak mi dojde, že všichni vzdávají své spolubojovnici hold. Působí to na mě mocně, až majestátně. Znovu začne hrát hudba a průvod se pomalu vydá na nedaleký hřbitov. rakev nesou šediví pánové, jdou pomalu, kývají se do rytmu hudby. Spustí tetičku do země, kněz pronese ještě několik slov a když jdu hodit na rakev hrst hlíny, tak se podívám dolů. Co po nás nakonec zbyde? Potom musím k Vencovi, který se málem sesune k zemi. Nějak na něj všechno dolehlo. Neboj kamaráde, jsem tady. 

Poděkujeme všem a chceme se rozloučit. A co Kar, nepůjdete? Udělali jsme dobře, že jsme se nechali přemluvit. Starý hostinec, dobré jídlo, ale hlavně lidé, kteří řeknou Vencovi o tetičce vše, co vědí. Bylo to krásné a smutné. Ona byla hlavně hrozně veselá, pořád vtipkovala. Oni ji třeba přinesli na nosítkách z výslechu a když přelezla na palandu, tak si dělala srandu, že jsou ti STB o dost měkčí než gestapáci. Přitom to mnohdy bylo spíše naopak. Ani jsem netušil, co se zde v Jizerkách všechno odehrávalo. Promítali se fotky z různých setkání, vždycky se někdo zvedl a měl chvilku proslov, který vždy vyzníval pozitivně. Já vím, o mrtvých jen dobře, ale tady to bylo něco jiného. Dokázal bych být také tak silný, jako tahle malá velká žena? Zůstal bych rovný? Uměl bych bojovat za pravdu? Nebo bych stáhl pohodlně ocas? Netuším a jsem moc rád, že jsem nemusel podobné situace nikdy řešit. I díky vám, tetičko. Moc za to děkuji, chce se mi říct nahlas a vlastně to nakonec řeknu, protože jedna moc milá dáma, která sedí vedle mě, mi odpoví. Uměl, mladíku, vy určitě. A já jsem na sebe najednou hrozně hrdý, i když jsem nic neudělal.

Zpívá se. Dlouho do noci. Nechce se nám na chalupu, popíjíme, připadá nám, že jsme se všemi těmi starými lidmi na jedné vlně. To bych nebyl já, abych nerozpoutal se dvěma staříky nekonečnou diskuzi o víře. Jsme zapálení každý do své víry, svých názorů, ale prosazujeme se slušně, i když vášnivě. Je to povznášející. Chvílemi si přijdu jako houba, nasávám informace. Nechci aby to skončilo, ale na všechny už padá únava. Servírka nám řekne, že můžeme přespat v kumbále. Uděláme to a usneme snad během několika vteřin. Byl to náročný den. Druhý den mě probudí světlo. Jsem rozlámaný. Staří pánové a dámy odjeli. Není tu ani Venca. Vylezu před hostinec a vidím ho na louce. Trhá kytici. Pamatuji si, že měla hrozně ráda obyčejné kvítí. Musím to udělat. Pomůžu mu. Jdeme potichu, beze slov. Pak položíme kytku na hrob, chvilku mlčíme v rozjímání. Na chalupu se vracíme přes kopce. Mě praskne bota a Vencovi sako. Teď už je to jedno. Nedávno jsem na hrobě byl. Pořád tam je. A byly na něm luční květiny. Nechápu, kdo je tam položil. Venca už tu není nějaký ten rok a já tam dlouho nebyl. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER