New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 30. prosince 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý sedmý - Bílé studené vločky sněhu na tvém žhavém těle

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý sedmý - Bílé studené vločky sněhu na tvém žhavém těle


Příběh sto sedmdesátý sedmý - Bílé studené vločky sněhu na tvém žhavém těle

Za chvilku jedeme. Kolem pobíhá nadšená a zmatená máma. Představuji si, že tu nejsem, že jsem opustil svoje tělo a vznáším se někde úplně jinde. Nerad bilancuji, ale rok 1994 bych nejraději navždy vymazal z paměti. Zemřela moje milovaná holka a dva nejlepší kamarádi. A já nevěděl, co s Vánocemi. Minulý rok bylo jednoduché se pohádat s otcem, natruc zůstat doma a pak propařit celé svátky, svíjet se v milostné křeči, milovat, být, žít, existovat. Teď mám pocit, že jsem mrtvý, mrtvý osamocený muž, který jako robot nakládá do auta vanilkové rohlíčky (opatrně!), oblečení, svůj batoh s walkmanem a kazetami. Mísy salátu, mísy řízků, hromady dárků, až se ve starém favoritovi nehneme a otec nervózně startuje.

To jsem dopadl, je mi osmnáct a jedu s rodiči na Vánoce k babičce do Jizerek. Kde je má image rebela? Poslouchám vyprávění o starých časech, nudím se, nasazuji sluchátka a koukám z okénka. Kolem se klikatí, vine, vlní, šustí sněhem zavátá cesta před Frýdlant. Favorit supí jak lokomotiva, přehřívá se, ale otec je hrdý škodovák, tak s autem promlouvá, chlácholí ho, na odpočívadle dokonce hladí a děkuje mu. Já mám strach, popadá mě chvílemi panika a nemůžu dýchat. Klepou se mi kolena. Po bouračce, co mi zemřela Káča a já řídil, se plechových skořepin děsně bojím. Stydím se o tom komukoliv říct. "On je zase zamilovanej": snaží se být vtipný jeden z mých rodičů. Stejně ale víme, jak to nakonec dopadne. Fotřík bude ožralej hodinu po tom, co dorazíme. 

Babička samotinká, malinká a vetchá, přesto šíleně silná ženská. Zvířat už nemá mnoho, bez dědy nezvládá, ale pořád je to hospodyňka, jistota ve vesmíru, její obejmutí, ona snad jediná přesně vycítí, co mi je. Takhle vypadal táta potom, co nám bombardovali statek a on se musel dívat, jak mu hoří krávy. Zaslechnu ji, jak promlouvá do duše mojí mámě, ale ta je ráda, že jsme jako ta rodina, co vypadá navenek krásně a spořádaně. Idyla vydrží předpokládaných pár hodin. První lahev vodky a je po prdeli. Už se zase hádají. Chudák babička. Brácha si zaleze s knihou skoro až na půdu a já musím ven. Vezmu pár pytlů jídla pro zvěř a vyrazím.

Přistihnu se, že nastavuji jazyk a hltám sněhové vločky. Dělávali jsme to s Káčou, a než se nám roztály na jazyku, tak jsme si je museli navzájem olíznout. Blbli jsme a já tu teď stojím, v dálce se v hlubokém sněhu boří stádo laní a najednou brečím jako malej kluk. Kde jsi? Volám do větru a bojím se, mám opravdu šílenej strach. Už to vždycky vypadá, že jsem na tom lépe, někdy si nevzpomenu třeba několik dní, ale pak nastane situace, ve které jsme kdysi spolu byli a složím se. Jsem moc mladej na bolest a na smrt. Lehnu si do závěje s rozhodnutím, že umrznu. Jenže znáte to, člověk na životě lpí jak mládě na matčině prsu. Zafunguje záklopka, pud sebezáchovy. 

V baráku se řve, babička pláče, ale svému synovi nic neřekne, protože je vychována tak, že chlapi mají hlavní slovo. To zase budou Vánoce. Štědrý den a večer proběhne na oko hezky, ale všichni cítíme, že se ve vzduchu vznáší napětí. Dostanu spoustu dárků, které si nepamatuji. A potom se mi nahoře v podkroví brácha směje, že brečím do polštáře. Kdyby jen věděl, co mě všechno trápí. Mám šílený sny, žádná betlémská hvězda, ale prožívám pohřeb Kačenky, na kterém jsem nikdy nebyl. Jsme tam celá parta, všichni thrashoví psi. Melu se v posteli až skoro do svítání, konečně usnu.

"Vstávat, máš tu návštěvu!": mlží se nade mnou nejdřív láskyplný obličej. Babička si nikdy nenechala uniknout, aby nás probudila, prý jsme pořád roztomilí vnoučci. Mám na sobě noční košili po dědovi, jégrovky, pokoj nejde skoro vytopit a tak jen vezmu papuče a běžím dolů. Že by konečně nějaký kamarád ze vsi, co si na mě vzpomněl a vytáhne mě ven z toho blázince? Beru schody po dvou a mezi dveřmi vidím známou siluetu. "Moniko?": koktám a cože tu děláš? Usmívá se, holka moje, zvu ji dál, všichni vylézají z pelechů a koukají, co se  děje. Něco blekotám, jsem hrozně překvapený a zvu ji dál.

Asi jsi čekala lepší přivítání, ale vtrhla si sem jak velká voda, jak to umíš jen ty. Monika má dar všechno kolem rozzářit. Přitom zdrhla z domova, že mě musí vidět, že beze mě nemůže být a vůbec, miluju tě a budu s tebou navěky. "Co na to vaši?": zeptá se bábi a ona odpoví, že se pohádali. Má jen malý batůžek s kazetami a CD pro mě jako dárek. Tak se zvednu jako velkej chlap, ve kterým je malá dušička, Moniku představím jako svoji holku a že tu bude se mnou. Chvíli je trapné ticho, na mámě je vidět, jak ji to šrotuje v hlavě, babička moji novou dívku obejme a pošeptá ji, ať je na mě hodná, že už jsem si užil dost. Jenže pak přijde otec a všechno zase posere.

Má hloupý, opilecký řeči. Motá se a já se šíleně stydím. Pak je zase ticho a já cítím, že bych se měl nějak zachovat. Jen nevím jak, situace je pro mě zcela nová. Zvednu se a snažím se rozumně s otcem promluvit. O tom, jak musela Monika několikrát přestupovat na vlak, jak mrzla kvůli mě po nádražích, jak je hodná a že jsem už dospělej. Marný, marný, marný. Něco se ve mě vzepře, už bylo všeho dost. Tak vezmu svoji blonďatou samičku za ruku, odtáhnu ji nahoru a jednám zmatkovitě. Šťastné a veselé, co? Nikdo nás nechápe, ani vaši, ani naši. Tak si uděláme radost po svém. Naházím věci do batohu, vezmu i pár krejcarů, co jsem od všech dostal a jdu se rozloučit. Teď jsem zase za špatnýho já, ale je mi to jedno. 

Najednou stojíme v hustém sněžení před domem, babička s mámou ve dveřích, ať neblbneme, ale jen zamávám. Je to můj boj, můj nekonečný boj. Monika na mě kouká zase jak na svatej obrázek. Co budeme dělat? Ptá se mě, jako to v podobných situacích holky dělají a po mě se chce nějaký rozhodnutí. Copak já vím? Pomyslím si a pak mě napadne jít na chalupu, která je hned kousek. Tak se ještě vrátím, pošeptám to babičce, která nám tam pak jak nějakým spiklencům nosí jídlo a posedět na čaj s rumem. Klíč je pod kaštanem, nejdřív musím rukama odhrabat hromadu navátého sněhu. Aspoň ze sebe dostanu vztek.

Poprvé s Monikou na chalupě. Je to trošku jiné, ale člověk si asi v mnohém hledá podobné typy žen. Vždycky jsem měl hrozně šikovný holky, schopný, silný samice, co se umí postarat. Žádný ukňouraný princezny, podělaný barbie, co neumí ani přiložit do kamen. Stejně, bylo to zvláštní. Nemuseli jsme ani moc mluvit. Nejdřív dřevo, zatopit, rum a pivo, co zbylo z léta. Bez jídla potom do peřin, divoce a hltavě. Vánoce jakoby byly někde úplně mimo. Mám rád vůni jejího nadrženého těla a ona vždycky voněla překrásně. Sex je sex, rum je rum, ale pak je hroznej hlad. Není tu nic, obchody zavřený, kručí nám v břiše. Pár sucharů, zavařenina. Vydržíme do rána v krásném chumlu vyprávění. Budíme se hladem, ale spokojení, že jsme pryč od všeho špatného, co to jen jde.

Přetopím místnost ve které spíme, tak ji jen ráno odhrnu vlasy ze šíje, protože to je jeden z nejkrásnějších kousků kůže, co jsem kdy viděl. Jdu čůrat do závěje před domem a když se vrátím, tak je odkopaná. Leží na boku a oknem létají dovnitř bílé vločky sněhu. Chvíli se vznášejí pokojem a než roztají, tak přistanou jako nějací malí výsadkáři na jejím žhavém těle. Něco tak krásného jsem již dlouho neviděl. Potkal jsem ve svém životě další velkou bojovnici, co si mě sama našla. Nechci, aby nastydla, ale jak starej prasáček se ještě chvíli zálibně dívám. Rok 1994 stál za nic, ale vypadá to, že by snad mohlo být i lépe. Pořád mám sice někde uvnitř hlodavé zvíře strachu, ale Monika je tu, aby mě ochránila.

Neudržím se, naberu z parapetu hromadu sněhu a rozhodím jej nad nahým tělem. Jsi sněhová královna, pojď ke mě. Běžím pak do postele se zbytkem lahve rumu. Jsme možná ztracení, posloucháme možná muziku, která není každému po chuti, ale jsme tu dva, můžeme se o sebe opřít a obejmout se. Nakonec nebudou ty Vánoce tak špatný, řeknu si, když jsem nahoře. Bubnujeme si potom na pupíky, abychom zahnali hlad. Jdi lovit, pošeptá mi do ucha a tak ji pozvu do hospody. Ranní guláš, předtím pivo jen nalačno a paňáčky protože jsou ty svátky. Proč mám vždycky holky, po kterých mi kouká celá hospoda? 

Mám s sebou sešítek můj literární, píšu si pár poznámek, stydím se, když mi tam chce nahlédnout. No a co, já vím, jsem děsně tvrdej, kruťák metalák, ale když jsem tě viděl ráno v pelechu, tak jsem musel napsat báseň o bílých vločkách sněhu na tvém žhavém těle. Vytrhne mi jej z ruky a čte si a já, protože mám upito, tak jdu volat jejím rodičům, že je lvice v pořádku a v dobrých rukou. Ještě, že to vezme máma, tu ukecám, hlavně se prý má teple oblékat (třeba nahá do sněhu, napadne mě, ale to neříkám).

Pak má vlhké oči a asi i klín, protože se přitulí stejným způsobem, jako to dělávala Kačenka, když dočetla těch pár veršů ode mě. Dobře, tak já si tě tedy nechám, dělám si s z ní srandu, ale ona to bere vážně, protože mě miluje. Křupeme sněhem do chalupy, jdeme zadem kolem babiččina domu, stane se z toho zvyk. Zamává z okna a už po mě hází věnec buřtů a chleba. Vyběhnu na hromadu sněhu u okna a líbám svoji bábušku na obě vrásčité tváře. "Ona tě miluje, je to hodné holka": řekne mi s vážností zkušené ženy, která ví a zažila své.

Uražený a se svojí lvicí jsem vydržel až do Nového roku. Občas jsem sice zmizel na půdu, to když mě popadl smutek, ale jinak to bylo neskutečně krásný. To tělo, bože to tělo. Občas jsem se dokonce přistihl, že jsem si kacířky říkal, že Kačenkou bylo všechno možná až moc milé, vláčné, že s Monikou zase zvířecí a živočišné. Co bude dál? Co mě čeká v roce 1995? Vyrovnal jsem si vedle sebe všechny kazety, CD a pár vinylů. Zavři voči brouku a zatoč se, pak píchni prstem. Kreator, dobrá, dnešek bude tedy německy thrashový.

Jsme dva, sami, muž a žena, s málo jídlem, s hodně rumem, se zavařeninami, s peřinami z pravého peří. S hromadami sněhu, s metalem, s kazeťákem, s gramcem, co jde jen někdy, s veverkou, která je úchylná, protože se chodí koukat za okno, když děláme, vy víte co. Vánoce bez stromku, kaprů a řízků, bez salátu, ale se špekáčky a uzeným. S hromadou paštik, tvrdým chlebem, s nekonečnými toulkami lesem a bílou krajinou, kdy mě nechá vyprávět i o Káče a nežárlí, protože je o hodně dospělejší a silnější než já. Taky s křičením, protože ona přitom vždy hodně křičela. Do ticha stoleté chalupy, mezi bílé vločky sněhu a s rozžhaveným tělem, které sálalo víc než kamínka v rohu pokoje.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :