New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 13. ledna 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý devátý - Ty do kostela nepatříš

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý devátý - Ty do kostela nepatříš


Příběh sto sedmdesátý devátý - Ty do kostela nepatříš

Probudím se a šíleně mi třeští hlava. Budík poskakuje po nočním stolku a můj bratr nadává, proč v neděli vstávám tak brzy. Spal jsem asi tři hodiny. Včera mě Jana s Prcalinkou přemluvily, abych s nima šel za Mirkou. Ta úspěšně kynula. Smutná matka. Napadlo mě, když jsem ji viděl. Pořád mluvila o Kytkovi a svá slova směřovala na nenarozené dítě. Bylo to šílený. Možná za to mohly hormony, možná povaha, ale byla na tom z nás všech nejhůř. Asi jsme také rozjitřili rány. 

Zůstal jsem s ní chvilku sám. Vzal jsem jí ruce do svých a snažil se ji uklidnit. Skončili jsme v objetí. Příliš mladí na tolik bolesti. Byl jsem vyčerpaný, veškerou energii jsem použil na alespoň malou naději. Museli jsme do hospody. Tak se loučíme, vypadá jak Madona, budoucí matka, kterou chtěla tolik být. Vytoužené dítě, pohrobek. Buď silná, bude líp, uvidíš. Chvíli jsem dokonce přemýšlel, že bych si ji vzal, trpěli jsme na sebe. Aby nebyla sama, ale potom bychom se v slzách asi utopili.

Nedošli jsme daleko. Potkáme tři černo černý kluky z panelů. Vždycky mi přišli trošku divný, moc nihilističtí. Jenže oni objevili black metal a šli trošku jinou cestou, než my ostatní. Měli neustálou touhu se pořád proti něčemu vymezovat. A tak sedíme u stolu, já se snažím trošku všem zvednout náladu, ale odpovědí je mi jen tma. Kluci mluví o smrti, o který nic neví. O Satanovi, kterýho nikdy neviděli, o vypalování kostelů, které je fascinuje, ale nikdy by toho nebyli schopní. Holky mě prosí, abych je poslal do pekla, kam patří. Štvou je pózy, pořád dokola omílané nesmysly. A prej jsou fakt divný. 

Nechci vyvolávat hádky a problémy, tak se přemístíme do domovské hospody U Hymrů. Je tu jen pár mániček a s těma je vždy fajn. Žádný pózy, ale realita a hlavně, pánové mají něco za sebou, cítím z nich jakousi moudrost, tak si povídáme s nima. Pomalu se dostáváme do lepší nálady a znáte to. Někdo to musí říct a je to Jana. Panáky? Jo, je sice lehce po poledni a nic moc jsem ještě nejedl, ale tělo vydrží zdá se hodně. Tak si dej utopence. Pavel je umí vynikající. Hodně cibule, pálivá paprika. Pomlaskávám si a dávám ochutnat holkám na vidličce jak hostie u přijímání. Už se usmívají. Naše bolesti jsou rozmělněny v alkoholu. Taky řešení, alespoň pro dnešek. 

Dopadlo to šíleně. Opilé toulky městem, zavěšen mezi kozaté komando, jak jsem svým kamarádkám rád a často říkal. Lahev rumu, navštívili jsme všechna místa jako vždy. Odvedly mě domů, nemohl jsem moc chodit a teď si nemůžu za Boha vzpomenout, co jsem komu řekl, že udělám. A kurva, za půl hodiny musím do kostela. Slíbil jsem to minulý týden Monice a jejím rodičům. Seděli jsme ve studené místnosti ve starém domě, pili čaj a její otec se tvářil, že mě každou chvíli zabije. Chtěl jsem udělat dojem, bibli jsem už četl a docela si ji i pamatuji. Panímáma se do mě zakouká, asi by taky chtěla někoho jinýho, než toho šílenýho suchara. Spiklenecky na mě mrká a dává mi dobroty. 

Monika má taky sestřičku, sotva dvanáctiletou. Úplná princezna a ta je ze mě úplně paf. Přesto se zde necítím moc dobře, asi ten otec, na kterým je vidět hrozná upjatost, přísnost a nuda (jenže já mám známý a kamarády a moc dobře vím, že není úplně svatej, ale o tom až později). "Ty nebudeš snídat?": volá za mnou ještě máma, ale není čas. Hlavu mám sice v jednom ohni a je mi na blití, ale musím běžet. Hodím na sebe džísku, probleskne mě hlavou, že takhle bych do kostela asi neměl chodit, ale pak si říkám, Bůh nás má přece všechny rád, ne? Tak proč ne mě? 

Běžím a běžím, někde na Komenským náměstí to nevydržím a vyzvracím se do keříku. "Tady, tady jsme!": uslyším do rytmu zvedajícího se žaludku. Poznala mě. Rodinka vyfiknutá jak na svatbu nebo spíš pohřeb. Vážné tváře, jen sestřička se směje. Omlouvám se, že jsem něco špatného snědl a utírám si hubu do rukávu. Monika prokrucuje oči a pan otec je jak Terminátor, ten novější model, co dovede očima vysílat laser. Má nějaký připomínky, ale já mám oči jen pro Moniku. Beru ji za ruku a jdeme do chrámu Páně. Všichni se zdraví, kynou rukama a na mě koukají jako na vetřelce. Dělám všechno podle Moniky. Svěcená voda, dostanu modlitební knížečku, usedám do dřevěné lavice. 

Zažil jsem za svůj život a znám několik kněží. Jsou mezi nimi opravdu chytří, moudří lidé, jsou mezi nimi i obyčejní, ale hodní, ale tenhle byl od pohledu zlej. Masitá tvář, úlisný úsměv a hromování. Jak karikatura vystřižená ze Švejka. Někomu z oveček umřel někdo blízký a já si málem rozedřel dlaně od nehtů. Co to je proboha za kecy? Jakej ráj, jaký odpuštění? Byl jsem mladej, ale už jsem měl něco za sebou. Byla to snůška nesmyslů, naučených frází. Telecí pohledy oddaných věřících. Kde je kurva ten bůh? Nejsem netolerantní (koneckonců spím s holkou, co je křesťanka), Víra, pokud není vnucována mi vůbec nevadí a ve spoustě věcech s ní souzním, ale tohle bylo moc. 

Modlitby jsem odmumlal, ale nedokázal dát příspěvek do kasičky. Jednak jsem měl kapsy děravý a prázdný a hlavně, byl jsem vytočenej. Monika mě žmoulala ruku a bylo na ní vidět, že se mnou souhlasí. Pan otec se na mě díval v úžasu. Ty si snad nechceš vykoupit svý hříchy? Ne, stejně skončím v pekle. Pokřižoval se přede mnou. Před kostelem se všichni zdravili a zase se usmívali. To byla ale krásná mše, co? Hovno. Bylo to šílený. Přetvářka, pózy, úplně stejný přístup, jako včera ti tři black metalisté. Nuda na entou. A to mě ještě čekal tradiční čaj a zákusek v kavárně.

Sednu si ke stolu a udělám chybu, že se pustím do diskuze s panem otcem. Cítím, že mám pravdu. Jenže on pořád opakuje, že ještě o životě nemůžu nic vědět, že jsem mladej, že se k víře musí člověk dopracovat, rozumíš! Zase jen kecy, nic od srdce, rozum nevidět. Přitom je to chytrej chlap. Vím, že nemůžu vyhrát, přesto bojuju. Diskuze graduje, proti demagogům se nedá nic moc dělat. Naschvál si objednám ruma, pivo tu nemají. Sestřička se směje, Monika se necítí dobře. Mám všeho plný kecky, odmítám raději pozvání na oběd a jdu pryč. Jsem po celou dobu slušnej, možná až moc, ale těch prdelí a kurev, co jsem řekl cestou z kavárny do hospody, by si za rámeček nedal. Nemá mě rád, protože mu chodím s dcerou, to dovedu pochopit, ale proč mě ponižuje?

Pavel mě uvidí mezi dveřmi a hned mi nese pivo (napíšu ti to na futra, vidím, že ho potřebuješ). Chutná výtečně. Hořký, exuju ho a na otázku, cože se mi to stalo, mu všechno vyprávím. Je můj psycholog, kluk na kterýho je spolehnutí. Dal ses na těžkej boj, tohle jsou upnutý lidi, maj ty svý klidný životy, práce, kostel, občas zalehne na starou, kterou to nebaví. Přetvářka vládne světem, kamaráde, to už sis mohl všimnout. Podívej se kolem sebe. Kecáme, je nám dobře. Dostanu výtečnou tláču, taky ruma a klížej se mi oči. Nechá mě v rohu, zachumlanýho do džísky. Zdá se mi, že před sebou vidím rozšklebenou tvář pana faráře. Mluví sladce, ale pak vycení zuby a chce mě pokousat, protože jsem se mu smál.

"Kubíčku, vstávej, miláčku": probouzím se pomalinku, je mi teplo a dobře. Hospoda moje, ráj na zemi. Líbá mě Monika, už je po obědě. Na mámu jsem udělal velký dojem, protože to mám prý v hlavě srovnaný a ona chtěla jako mladá taky rebela (ty vole, co já jsem za rebela, měla by mě vidět ráno v davu, když jdu do fachy), ségra čeká, až tě nechám a že si tě prý zabírá. A co pan otec? No, Smrťáku, ty do kostela nepatříš. Mluvil hodinu, nenechal na tobě nit suchou. Proto jsem taky přišla. "Hele, Moniko a víš co se říká? Ženský si vybírají partnery podle svých otců": směju se a jsem hrozně rád, že za mnou přišla. Koukáme z okna do ulice. Líbá se tam pod lampou jedna moc hezká dvojice. Jakoby ten den zvítězila konečně jednou zase láska nad vším ostatním. Alespoň si to Monika myslí.

Musí být doma do osmi, tak jsem galantní a jdu ji doprovodit. Ruka v ruce, cítím z ní krásné teplo. Dneska jsem nechtěl s nikým bojovat, přesto jsem vyhrál. Líbáme se pod lampou, říkám jí že ji mám rád. "Nech už toho nevěřícího, slyšel jsem, že máš židovský předky": zabolí mě v uších. Kurva, koho to dneska ještě zajímá? Vypadá to, že pan otec bumbal a nevidí si do huby. Naschvál ohnu Moniku do luku a podívám se jí jazykem do krku. Kouká na mě jak na vraha. Zamávám mu a pošlu vzduchem polibek. Ahoj tatínku. Pak radši zdrhnu jako malej Jarda. 

Byl to zvláštní víkend. Spousta emocí. Potom taky ten kostel. Vypadal jsem jak nějakej šílenej metalista, co nemá nic jinýho na práci, než bojovat s křesťanstvím. Přitom mám kostely a chrámy moc rád. Bývá tam klid, dobře se v nich přemýšlí. Ale tenkrát, v lednu roku 1995 jsem byl ocejchován jako nevěřící pes.

                         
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :