Recenze/review - DRAWN AND QUARTERED - Congregation Pestilence (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 27. ledna 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto osmdesátý první - Archivní zelená

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto osmdesátý první - Archivní zelená


Příběh sto osmdesátý první - Archivní zelená

Většinou takhle v sobotu, když jsem nemusel makat na zahradách svých rodičů a měl jsem volno, tak jsem na ní čekával v bufetu Čas. Býval hned naproti Čedoku, okolo kterého jsem se chodil dívat na obrázky z krajin, kam se nikdy nedostanu. Veškeré své peníze, které zbývaly po povinných odvodech za byt, stravu a hospody, jsem dával za muziku. Bylo pro nás lepší se scházet ve městě, když jsem totiž přišel k jejich domu, pantáta vybíhal jak rozzuřený vzteklý pes. Jednou jsem mu dokonce drze navrhl, zda by neměl mít takovou tu varovnou cedulku na plotě. Pozor, šílený fotr!

Nechtěl jsem dělat zbytečně zle a tak jsem nad vaječnicí, chlebíčky, případně topinkami a bramborovým salátem spřádal plány, psával si do notýsku poznámky, spoustu nesmělých básní a informací o kapelách. Sedávali naproti mě chlapi umazaní od stavby, malíři, ale i kravaťáci, co byli novodobí podnikatelé ve fialových kvádrech, s bílými ponožkami v mokasínech a neustále si kontrolující své kufříky. Ranní pivo bývá nejlepší. Plný žaludek, co mě to jen ještě chybí? Jasně, má milá, blonďatá lvice s rozevlátou hřívou a nekonečně přitažlivým úsměvem na tváři. 

Sedla si, dala si taky pivo a zahrnula mě smrští novinek, milých slov a polibků. Byla zkřehlá a já měl vždycky teplé ruce, tak se tulila. Šeptával jsem jí sprosťárny, vtípky. Vykřikla pokaždé, ty si blbej a její smích potom zaujal všechny v celém bufetu. Koukali jsme na ulici, tenkrát ještě bývaly plné. Hádali jsme a představovali si příběhy jednotlivých chodců. Vidíš, tahle maminka je šťastná, podívej, jak září? A vidíš tááámhle toho pána, jak je šedivý a vcuclý do sebe? Určitě žije sám a zbyla mu už jen žluč a onanie. Co budeme dnes dělat? Co takhle procházka, jen tak, koupíme lahvinku, dáme čouda, pokecáme. Je volno, zima, krásně, jsme spolu. Tak jo.

Ulice tepala, lidé se klouzali na chodnících, malých dětí bylo všude plno. Sáňky, brusle přes rameno, všude šusťáky. Radost ze sněhu, z bílého nadělení. Potkáme pár metaláků, staří známí, připomenou se bez rukavic uhnětenými koulemi. Je to výzva! Bojuj Moniko, tak dobře, aspoň nabíjej. Prohráli jsme, celí olepení bělobou. Plácneme si s klukama do dlaní, řekneme METAL! a jde se dál. Chci do parku, mezi veverky, důchodce a klid. Štěpánka by mohla vyprávět nekonečné příběhy dlouhé řady dvojic. Dodnes je to tam hezké, ale tenkrát jsem ji vnímal jako oázu, odpočinkové cestičky, letní kino, teď bílé a opuštěné. Jednou tě tam vezmu, tam se dobře muchluje.

"Nazdáááár, co vy tady?": hlahol, známý hlas. Sabath, kluk jeden ušatá. No, my randíme, tokáme, řešíme celej intimní svět. Spíš, co ty, takhle sám? ÁÁle, potřeboval jsem klídek, někde vypnout, vypadnout. Jak je, co doma, co ty, jak to zvládáš? Znáte to. Potom se tak nějak divně podíval na Moniku. Občas se vídávali, ale nikdy se spolu nebavili hlouběji. On byl Sabath liška podšitá, tak trošku (moc!) můj vzor a chlápek, na kterýho jsem hodně dal. Koukal jí chvilku do očí a pak nás pozval večer na poslech vinylů (to byla samo o sobě pocta jen pro vyvolené). Nešlo odmítnout. Loučíme se, na Moniku udělal velký dojem, u některých lidí stačí, když přijdou do místnosti nebo je potkáte na ulici. Mají v sobě fluidum.

"Je mi zima, Smrťáku, buď mě zahřej nebo pojď někam do tepla, prosím!": žadonila a ve mě se probudil pradávný ochranitelský pud. Byl jsem lovec, co chrání svoji samičku. Nojo, ale kam. K nim to nešlo, k našim už vůbec ne, tak co myslíte - jasně, U Hymrů byl náš druhý domov. Pavel nás přivítá, náš stůl je volný, nikde nikdo. Dáme oběd, zvu tě. Projel jsem jídelák a zjistil, že byla někde zabíjačka. Radost až na kost, prejt byl prvním chodem. Narvali jsme si nácky, spláchli vše pivem, panáčka na trávení a já se najednou dostal do nálady, kdy jsem byl blahosklonný. Vzpomněl jsem si na Švejka, ono fakt, když je člověk v pohodě, nemá na nějaký války a blbosti ani pomyšlení. Vytáhnu svůj sešítek a začneme řešit muziku. Monika pak přidá pár tipů na filmy, který ale nemám stejně kde zhlédnout. 

"Ahoj, metal!": ukazují nám paroháče Jana s Prcalinkou. Jsme kompletní. Já a kozatý komando. A už zase sedí u sebe, probírají úplně všechno. Ženský. A co já? Chudák Smrťák. Inu, já si dám pivo. Koukám se na ty jejich mladý rozesmátý tváře, občas se pokusím o vtip, ale není mi to nic platný. Hele, jdeme, Sabath čeká. Oblíkat. Zase jdou na záchod všechny najednou. Mě se nechce, nějak jsem vypadl z taktu, poprvé nad žlábek po pátým, pak po každým třetím. Nevadí. Slečny mají hladinku, ale vzduch je čistý a ledový. Vezmeme to zadem, večerní Štěpánka jakoby se proměnila. Je plná stínů, teplých bratří a běžců, co si neustále měří tep. Ptám se do éteru, kolik běžců je asi říťomilů? Existuje taková podmnožina, průnik mezi teplým a běžeckým. Holky mi řeknou, že jsem blbej.

Sabath je doma sám, vše je připraveno. Byl vždy dobrým hostitelem a já velebil prozřetelnost, že můžu zase jednou pořádně pokecat s chlapem. Měl jsem toho na srdci hodně a on byl jako vrba, moudrý a zkušený. Učitel metalu a rocku. Probíhalo vše následovně. Nějak vycítil, že se potřebuji vypovídat, tak pustil holkám video. Nějakej horor, dnes klasika. Prdelky ječely, lekaly se a my měli vedle v pokoji klid. Hromada vinylů, spousta nových objevů. Dali jsme pivko a já chodil obracet, když dohrála jedna strana. A přesně v těch chvilkách, když bylo ticho, tak jsem odříkal všechny své pocity a noční můry. Terapie hudbou, konečně někdo, kdo mi rozuměl a nebyl ženská. Doslova jsem cítil, jak ze sebe dostávám spoustu temných věcí a pocitů. 

Seděl, kýval hlavou, občas něco řekl. Ale hlavně poslouchal. Tohle umí málokdo a Sabath měl dar. Sice byl chudák nemocný se srdcem, ale nedával na sobě nic znát. Byl jak tibetský mnich, metalový farář, který chápal a dokázal poradit. Deska dohrála, zvedl se, došel do ledničky a přinesl lahev zelené. Usmál se a pronesl: "To je archivní zelená, tu jsem si schovával pro významné příležitosti, jako obyčejná, koupená v konzumu, ale dal mi ji kamarád, co už to má chudák za sebou. Komouši ho utrápili". Pak pronesl řeč, kterou mám navždy vyrytou v hlavě. Povídal o Kytkovi, o Prcalíkovi, o svém otci, o Kačence. O smrti a životě, o věcech, o kterých se bojíme mluvit, ale všech se nás dotýkají. Když skončil, tak jsem my dva děsný tvrďáci plakali jak želvy, ale vůbec jsme se za to nestyděli, protože všechno muselo ven.

"Tak my se tam koukáme na horory, ječíme a nakonec budete ubrečený vy?": přijde v absolutně nevhodnou chvíli Jana. Ale zná nás, vytuší, o čem je řeč. Za chvilku jsou tady všechny křepelky a za několik minut se všichni objímáme. Mám pocit, že ze všech místo tepla září smutek, že odchází, vznáší se pokojem a úderné riffy z repráku jej rozsekávají na malé kousky. "Už dost, radši zachlastáme": přeruší vše Sabath a každému naleje zelenou. Je to jak přijímání, jak svatý hostie. Krev Páně, rozhřešení. K tomu šíleně nahlas Pestilence. Opijeme se, složíme song Archívní zelená a jak nějaký punkáči jej řveme z okna. Naši radost nám nakonec přeruší sousedka, paní kolem padesáti, rtuťovitá. Říkám jí, paní, nebuďte taková, ale nemůžu slovo rtuťovitá vůbec vyslovit. Tak jen mávne rukou a my se musíme odebrat k domovům.

Jak mám naváto, tak bych se pořád objímal. Od Moniky mě musí odtrhnout. Asi moc křičíme, protože se rozsvítí okno a v ní silueta pana otce. Smrťáku běž! Zamávám mu a ještě políbím svoji dívku. Pak se zavěsím do svých strážných andělů a jdu je doprovodit. Je to řehole, dostanu se domů o hodinu později, než kdybych měl na starosti jen jednu osobu opačného pohlaví. Co naplat, v městě plném skinheadů a polských dělníků je nenechám samotný na ulici. Dám si ruce do kapes, zvednu límec a vyhýbám se opilcům. Někde štěká pes, za rohem mě překvapí paní, co se očividně prodává, něco zamumlá, asi nabídka, ale odmítnu. Otočí se a zazpívá do odpadkového koše píseň všech zvracečů. Vyhrne se jí sukně a vidím, že nemá kalhotky - tohle vidět v pubertě jako první, tak nejsem na ženský. Bože, do čehos to rozum dal. 

Nemůžu usnout, pořád přemýšlím nad tím, co mi Sabath řekl. Myšlenky hlavou lítají jako rozzuřené včely. Naproti v domě se někdo hádá. Vidím jen siluety, ale padne rána, pak druhá. Točí se se mnou celej svět. Utíkám raději do snů a představuji si, jak se ráno vydám do města, vezmu Moniku do náručí, jak se budu snažit zapomenout na všechno zlé. Pak usnu a zdá se mi, jak jezdím na sáňkách s Kačenkou a pijeme u toho zelenou. Nahoře na kopci stojí Sabath a kývá nám na pozdrav. Když k němu doběhneme, tak nám řekne, že bude všechno v pořádku, že to chce jen čas. Otočím se ke Káče a ona se přede mnou rozplyne.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER