Recenze/review - ARCHGOAT - Worship the Eternal Darkness (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 24. února 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto osmdesátý pátý - Jak jsme se udobřili a já přestal věřit v lidi

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto osmdesátý pátý - Jak jsme se udobřili a já přestal věřit v lidi


Příběh sto osmdesátý pátý - Jak jsme se udobřili a já přestal věřit v lidi

S Monikou to teď bylo skvělý. Sice si mě pořádně hlídala, když jsem koukl na zadky procházejících dívek, narovnala mi otočenou hlavu a jemně upozornila, že jsem něco slíbil. Ne, spálil jsem se jednou a už nechci. Chtěl jsem s ní být pořád. Probírat muziku, číst dohromady černobílý i barevný časáky, předhánět se v tom, kdo koho překvapí nějakou novou informací o metalu. Pak jít do hospody s holkama, domluvit koncert a večer být konečně trošku v pohodě.

Akce v nedalekém Mnichově Hradišti, v našem oblíbeném kulturáku, měla a vlastně i byla usmiřovací. Těšil jsem se moc, zase jak malej, až se zavěsíme do sebe, zacinkáme lahváčema, pokecáme, vypneme, restartujeme a zapaříme. Byl pátek ráno a ještě před hodinou jsem byl takovej spokojenej, odpočítával hodiny do konce šichty. Jenže to bych nesměl potkat dva kluky na dílně. Něco jsme spolu řešili pracovně a když jsem odcházel, tak jsem se dozvěděl, že jsem ten, co zabil svoji holku. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se přeslechl, ale bohužel, slyšel jsem dobře. "Prosím?": zeptal jsem se pro jistotu.

Vždycky jsem byl možná až moc naivní a lidem věřil. Rodina, tedy až na otce, byla na pohodu, nebýt několika bitek a skinheadů, žil jsem tak nějak normálně. Bohužel, stal jsem se obětí pomluv. Po půl roce od smrti Káči, od nejhroznějšího zážitku v mém životě, se všechno vrátilo jako bumerang. Na pavlačích si každý něco domyslel, přidal, aby byl zajímavý a začal s chutí rozšiřovat. Vlastně ani nevím proč, dosud jsem žil v tom, že se snažím nikomu neubližovat, s nikým jsem neměl žádné výstupy, problémy. Spíše tichý, možná trošku flákač a flegmouš. To jo, ale určitě ne svině. Komu jsem stál za tu práci mě poškodit, očernit? Kde se v lidech bere tolik přizdisráčství? 

"Víš úplný hovno, co se stalo, tak to nech bejt, prosím tě": zkusil jsem ještě, ale on do mě začal rýt. Rozsekl jsem mu čelist, počechral žebra a sám skončil domlácený na zemi. "S nějakejma vrahama se nebudeme párat": kopl do mě a pak jsem v jeho tváři viděl, že má strach. Přeci jen, byl jsem nadřízený a mohl jsem mu pořádně zavařit. Vyběhl jsem ven, crčela ze mě krev, ale bylo to jedno. Cigáro, filtr červenej jak lakmusovej papírek. Partička šéfů, cože se mi to stalo. Ale, ve skladu na mě spadl nějakej materiál. "Jo a udělal ti monokla": jdi se umejt. Tenkrát ještě všichni starší automaticky mladejm tykali. Šel jsem si po svých. Za dvě hodiny nástup k šéfovi. 

Vytáčel se, kroutil jak had, některý lidi umí mlžit, přitom se mě chtěl po půl roce zeptat, co se vlastně stalo. Řekl jsem pravdu o Kačence, bitku zamlčel, nejsem práskač. Následovala chvilka ticha a pak se mi omluvil. Byl sice kariérista, ale v jádru slušnej člověk. Moc mi to ale nepomohlo. Drby a fámy se šířily dál jako lavina, hnusná nákaza. Občas si někdo odsedl na obědě. Unavovalo mě pořád odpovídat na stejné debilní otázky. Taky mě hrozně bolely vzpomínky. Uchyloval jsem se do své metalové ulity a přemýšlel, kde se v lidech bere tolik špíny? Jakoby jim dělala jakákoliv cizí bolest radost. Od spousty bych ani nečekal, že si přisadí. 

Zlo, hnus, asi vlastní nudný a zpackaný životy. Tupý jednoduchý dav si našel oběť. Ještě chybělo, aby mě vyváleli v peří a máčeli v kolomazi. Prohlásili za prokletého a vyhnali z města. Tři hodiny odpoledne, přidám hlasitost do sluchátek a nechce se mi žít. Přijde mi, že na mě všichni divně úkosem koukají. "Hele, má dlouhý vlasy, moc se nebaví, pořád ty sluchátka, já bych tomu věřila": zaslechl jsem u píchaček. Pro Moniku jsem doslova běžel. Potřeboval jsem obejmout. "Bože, co se ti to stalo?": zeptala se a já opakoval příhodu s pádem ve skladu.

Musím si dát pivo, jinak bych se složil. Snažím se vtipkovat, ale za každým rohem vidím někoho, kdo na mě ukazuje prstem. Možná mi hrábne, skončím v blázinci v Kosmonosích a bude klid. Jedeme vlakem, chci se hrozně ožrat, do němoty, zapomenout. "Smrťáku brzdi, já tě fakt tahat teda zase nebudu": zahlásí Jana, ale vidím, jak na mě kouká podezřívavě. Ona mě zná víc než já sebe. Tak jsem se v uličce nad pražci na kouřový svěřil. "Už jsem Monice udělal spoustu starostí, nezaslouží si další": poprosím ještě a už se zařadíme do davu. Tady mi je dobře, mezi džínovými, chrchlajícími a sdělujícími si zážitky z koncertů minulých.

Jsem na metalu, chodím dobrovolně pro pivo, což normálně nedělám, protože nemám rád fronty. Monika září, slunce moje nejjasnější. Svět nakonec není tak špatnej, jen některý lidi v něm. Hraje dnes Debustrol, ideální možnost se pořádně vyřvat. Jakoby mi některý texty šly přímo z hlavy. Pařím, skáču z pódia. Tady je mi dobře, jsem daleko od všech zakomplexovanejch chudáků, od práce a starostí. Dokonce se i směju, Monice totiž praskne podprda a jak má velký prsa, tak kolem mě vlaje jak nějaká loď. Miluju vás holky, bez vás nic nejsem, víte to? To víš že jo, hlavně neměj smutnou náladu, nech si ji na zítra.

Zakloním se před kulturákem a ohnu do sebe půl lahve rumu. Chytne mě amok, zdrhnu děvčátkům a ujede nám vlak. Chytají mě jak motýla, nadávají mi, ale jak jsem opilej, tak mám pocit, že po mě jde Smrt, jsem lovená zvěř. Černej ošklivej svět. "Kurva bojuj, Kubíčku....": prý jsem chvilku nedýchal. Někde v uličce kousek od náměstí, na kočičích hlavách. Ještě, že mě našli. Odvedli na nádraží, opláchli vodou a zachránili asi i život. "Takovej to byl hezkej koncert a ty zase musíš mít něco extra.." : dodá ještě Jana a Monika jí moc děkuje, že mě probrala.

Čekáme do rána a já pomalu střízlivím. Začíná mě všechno pálit, hlava, klouby, možná na mě leze horečka nebo to jsou jen nervy. Monika mě bere na vzduch a páčí ze mě, co se stalo. Neřeknu nic, nechci jí dělat starosti, ale nakonec všechno řekne Jana, už se na mě nemůže koukat. Je to můj boj, já byl vyhozenej z toho podělanýho auta a já přežil. Káča ne. Nikdy bych nevěřil, že se do mě kvůli tomu bude někdo navážet. Řízli mě do živého, ti hodní tátové od rodin, spořádané občanky, které platí daně, kojí, chodí nakupovat do supermarketů a jediné vzrušení cítí jen při dobře odvedené lži. Kurva, můžu mít někdy klid? Vždyť od života zase tolik nechci. Dejte mi všichni pokoj.

Musí mě uklidňovat, protože se sám vytočím. Spustí se mi krev z nosu, ale skoro nic nevnímám. Jana i Monika na mě mluví jako na raněný zvíře, kterým asi i jsem. Konejší mě, jako to dělají mámy se svými dětmi. Pak mi vše docvakne, jako vždy se zpožděním. Mám vás, mám rodinu. To není zase tolik málo, některý lidi nemají ani to. Taky můžu jezdit na metal. Pojďte ke mě, objímáme se, jako to dělávají v amerických filmech. Ale my jsme vřelejší, opravdovější. Udobřil jsem se s Monikou a přestal věřit lidem, ale to nebylo v ten moment podstatné. Hlavní bylo, že mám pro co žít. Pro svoji novou svatou blonďatou lvici, pro kamarádky, pro metal. Byl jsem najednou šíleně vyčerpaný a usnul jim v náručí. Ani nevím, jak jsme se dostali domů. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER