Recenze/review - DRAWN AND QUARTERED - Congregation Pestilence (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 10. března 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto osmdesátý sedmý - Babinec

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto osmdesátý sedmý - Babinec


Příběh sto osmdesátý sedmý - Babinec

Láduju do počítače další a další data. Modrá obrazovka programu, blikající kurzor. Mám na uších sluchátka, klávesnice buší do rytmu ostrého thrashe. Práce mi vždy ubíhala podle stylu pouštěné muziky. Jako bych byl vzájemně propojen do velkého tepajícího obvodu. Na jednom konci já, má hlava, ruce, na druhém stůl, myšlenky a kapela, která mi zprostředkovaně předává energii. Střední firma, každý se zná s každým. Sedím v rohu, už jsem se se všemi seznámil.

Pět ženských v práci, dvacet na nástavbě a tři v hospodě, to by dalo zabrat každýmu. Dal jsem na radu šéfa a chodíval do dílen, kde kluci opravovali auta, měli drsný kecy, nadávali, ušpinění od oleje a dřiny. Byl jsem na školení, počítač se od té doby stal mým celoživotním průvodcem. Lehké základy programování mi daly do budoucna hodně. Aspoň jsem si mohl ulehčit práci. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem přišel ráno první (naučený z továrny) a nabušil data do systému třeba za dvě hodiny. Pak se šlo na kouřovou s Kristýnkou, mojí kolegyní.

Byla tak šíleně podobná Kačence, že až srdce bolelo. Měla ráda metal, občas jsme se potkávali na koncertech. Povídalo se o nových i starých kapelách a tvářila se šíleně nadšeně a sexy. Ani jsem nevěděl, že chodila na základce vedle do třídy. Malý pískle, holčička, jemná a čistá. Teď z ní byla kočka. Taky jsem jí pořád koukal na zadek. Celý den, seděla zády ke mě. Měla takový ten vztah nevztah, čekala od života něco jiného, znáte to, takových je. Moc se mi líbila, občas se mi o ní i zdálo, ale byl jsem na sebe ostrý. Nic Smrťáku, víš co si slíbil!

Jednou přišla do práce, celá opuchlá a s monoklem. Naštvaná, nevrlá a zpruzená. Na otázky odpovídala úkosem a ostatní ženský posílala víte kam. Čekal jsem na papíry a cítil, že bych ji měl vytáhnout na vzduch. Nejsem samaritán, ani matka Tereza, ale vidět plakat holku člověka vždycky bolí. Zeptal jsem se tedy účastně a skončila mi v náručí. Zmlátil ji její kluk, opilej jak doga. Nevěděl jsem co říct, tak jsem jen chlácholil, naslouchal a držel ji v náručí. Hele, pojď s náma do hospody, hned k večeru, až půjdeme ze školy. Představím tě mojí holce, kamarádkám, ony umí líp naslouchat.

Zavrtěla hlavou a nakonec stejně přišla. Možná to neměla tenkrát dělat, možná se neměla přidat k torzu naší party. Další ztracená duše do smečky, já a čtyři holky. Všude samý prsa, rtěnky, chichotání, řeči o věcech, o kterých nic nevím. Málem jsem si začínal sedat i při čůrání. Sedly si do oka, další metalová víla, a hned - pošli starýho do prdele, tohle nesmí dělat. Kdyby něco, Smrťák ti pomůže. Jasně, nechám si dát dobrovolně zase někde do držky. Vzpouzel jsem se, nejsem a nebudu rváč, jen se bráním. Ale řekněte mi, kdo jinej? Musel jsem si dát čtyři piva, jednoho ruma, dostat 147 pus a teprve pak jsem kývl. A co mám jako dělat? Jen jít pro věci, chci se odstěhovat. Neměla mít takový krásný oči.

Stál jsem před domem a dělal gorilu. Klučina nebyl velkej, ale měl v sobě šílenství. Rapl a magor, na ty ženský letí. Chytl ho amok a než jsme vše vystěhovali, roztrhl mi obočí. Zase. Kristýnka plakala, emoce lítaly vzduchem a mě se chtělo zdrhnout. Nasral mě. Dal mi pěstí do břicha i do ledvin, křičel slova, který mě nezajímaly. Pro dobrotu na žebrotu. Konečně jsme pryč. Krvácím, ale je mi to jedno. Hrdina Smrťák ale ještě nemůže na pivo, musí stěhovat. Malá náplast prosakuje a dělám si prdel, že tohle je minimálně za kuřbu. Prej jsem zlatej, dobráček a hodnej kluk. Hm, nech toho, jsem přeci drsoň a nadsamec. 

Pavel mi nosí U Hymrů jedno za druhým. Kristýnka platí, musím ze sebe dostat stres. Chci, aby mě obdivovaly, jsem ješitnej a měl jsem strach. Ale po chvilce se sesednou a jsem sám. Uprostřed nekonečného babince. Proč si ženský mezi sebou pořád šeptají? A kde jsou nějaký kamarádi? Ne, že by mi nedělala dobře dívčí společnost. Podívám se rád a Monika byla pořád divoká jak lvice, ale potřeboval jsem se taky někde pořádně vykecat, jako každej. Představoval jsem si, že si některá z holek někoho najde a pak bude fajn. Jenže všechny mé kamarádky byly asi prokleté. Nebo jsem nápadníky odrazoval. Kdo ví?

"Tobě se Kristýnka líbí viď?": žárlila opatrně Monika. Mám říct pravdu? Je šíleně rajcovní. Nahlas jsem ale milosrdně zalhal, že je taková obyčejná. Nevěřila mi, neumím lhát. Jseš na to moc čistá duše, řekla mi a pak se mě snažila u nás doma přesvědčit, že je největší samice na světě. Leželi jsme vedle sebe a tvrdila mi, že pořádný chlapi vymřeli, že nejsou a tak dále. Oponoval jsem, nerozumím tomu, nerozumím druhu zvanému žena. Vlastně ani nechci. Jsme každý jiný, Merkur a Venuše a je to tak jen dobře. Šel jsem do lednice, lítala po bytě jak na sabatu. Jen v tričku a bez kalhotek. Přemýšlel jsem o životě, vedl dlouhý monolog a zkoušel se s Monikou bavit jako s kamarádem. Nešlo to. Tak jsem obrátil v kazeťáku kazetu a nechal všechno na osudu. Ostatně jako vždy.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER