New album ASPHYX - Necroceros (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 28. dubna 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devadesátý druhý - Floutek, jakýho svět neviděl

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devadesátý druhý - Floutek, jakýho svět neviděl


Příběh sto devadesátý druhý - Floutek, jakýho svět neviděl


Koukali jsme s Monikou na toho malýho tvorečka jako uhranutý. Znáte ženský, mají v sobě něhu, ochranářskou touhu, jsou naprogramovaný, aby byly matkami. Vychovávané od malička, že jednou budou chovat, kojit, laskat. Má milá nebyla jiná a já byl rád, i když trošku vyděšený. Ono když vidíte ten malej strojek na bobky a řev, tak roztajete taky. Začala mluvit o dítěti, plánovala a já se začal bát. Najednou jsem nějak nedokázal pochopit, jak mě mohla mít máma v sedmnácti? 

Mirka byla šíleně silná. Přiznám se, že jsem ji obdivoval a vlastně dodnes ji považuji za velkou bojovnici. Sama na dítě, muselo jí být někdy hrozně. My se jí snažili navštěvovat co nejčastěji. Dokonce jsme s Vencou jezdili s kočárkem, si to představte. Kluk s čírem jako blázen, vedle umolousaná mánička v uválený džísce. Koukali na nás divně. Občas jsme dali dolů do košíku kazeťák a potichu, aby malej neřádil, tam pouštěli metal, punk a přidružené styly. Ať si zvyká chlapec. Bylo jaro, terásky byly naše. Dáme ale jen dvě, máme už jako kmotři nějakou zodpovědnost.

Návštěvy u Mirky mi daly do života hrozně moc. Všechen ten dětský povyk, pleny, přebalování, nevadilo mi to, pomáhal jsem fakt rád, ale že bych chtěl svý vlastní dítě doma, to zase prrr. Na Monice bylo vidět, že jí to vadí. Asi na ní lezlo jaro, biologický hodiny (ale zase takhle brzy, v osmnácti?), nevím, ale tvářila se smutně. Pak se všechno zchumelilo způsobem, který bych nikdy nečekal. Dostával jsem do tý doby pořád od života do držky, za spoustu problémů jsem si mohl sám, ale tohle jsem si myslím fakt nezasloužil.

Začalo to nenápadně. Jdu se takhle cestou od Hymrů vyčůrat ke zdi a děláme si s Vencou prdel, že jim tu zeď u bordelu Černá růže pořádně pochčijeme. Třeba pak nějakej kunčaft upadne a jeho žena ho doma seřve a bude si myslet, že někde provozoval piss. Otevřou se dveře a v nich otec Moniky. Blbá náhoda, za ním můj bývalej kolega ze škodovky, co ho nebavilo hákovat na lince, tak se dal na dráhu vyhazovače. Zdar, jdete dovnitř? Ne, my tady chčijeme a jsme stejně chudý, smějeme se. Pan otec nikoliv. Něco zamumlal a zdrhnul jak malej.

Mistr vyhazovač hned hodil řeč, asi se mezi kurvama nudil. No a já tenkrát zjistil, že tatík od Moniky brousí za hodně mladejma holkama. Měli tam jednu, co vypadala opravdu jako pískle. Ihned vystřízlivím a chce se mi blejt. Jdu domů, odmítnu pozvání do nonstopáče a nemůžu usnout. Mám to Monice říct nebo ne? Mám si promluvit s panem otcem? Vždyť mě nesnáší a teď bude ještě víc. Protože najednou není pan dokonalej věřící, charakter a velkej macho. Není silnej a zásadovej. Je to normální chudák, co si musí za šoustání platit. Měl jsem všeho plnou hlavu a nevěděl, co s tím. Tak jsem blbec mlčel.

Potom se všechno totálně posralo.

Nastěhoval se do baráku hned vedle Moniky. Dosud bydlel v Praze a chytl tam takový ty namachrovaný móresy. Viděli jste film Americké psycho? Jak je tam maník s dokonalou vizáží Adonise, ale jinak vrah, psychopat a ukrutnej hajzl? Tak přesně takhle vypadal a ještě se jmenoval Robert. Rodina právníků, velkej dům, spousta peněz, módní oblečky, ani vlastně nevím, proč ho Monika tenkrát přivedla. V životě jsem takovýho zmrda neviděl a nikdy bych nevěřil, že to mezi nimi začne jiskřit. Netušil jsem zpočátku nic, měl jsem plnou hlavu malýho pohrobka, Mirky a myšlenek na pana otce. Taky jsem začal Moniku opravdu milovat. Pozdě.

Nedovedl jsem si vůbec představit, že by někdo tak chytrej jako byla má drahá polovička, začne obdivovat někoho takovýho. Byl s náma v hospodě a mluvil povýšeně, floutek jakýho svět neviděl. Pořád jen já já já, z každý věty musel vyjít jako velkej borec. Zpočátku jsem ho bral jako někoho, kdo se chce předvést, zapadnout do party, jenže pak mi řekla Jana u hajzlíků, že je kokot. Zbystřil jsem, ale už bylo pozdě. Když se na situaci dívám po letech, tak asi Monika hledala něco jiného. Jistotu, teplý domov. Jasně, beru, nebyl jsem asi zrovna super partie, ale rozhodně jsem byl hodnej. Možná trošku švihlej, možná moc metal, ale rovnej, dobrák od kosti.

Asi je něco v některých ženských, co je přitahuje ke zmrdům. Nedovedu si to vysvětlit a vlastně ani nechci, jen nechápu. Normálně jsme spolu spali, já blbec konečně trošku vyrovnanej a v klídku. Pořád mě objímala, držela za ruku a tulila se. Možná proto pro mě byl tenhle rozchod tak šílenej. Přivedla si ho s sebou a díval se na mě jako na nějakýho ubožáka. Nechápal jsem proč? Co jsem udělal špatně? To už si nebudeme povídat, chodit ruku v ruce, to už mě nebudeš milovat? Byl to šílenej šok, vlastně dodnes nevím, co se stalo. Cítil jsem v pozadí pana otce, tlak okolí. Už asi nechtěla být rebelkou v rodině, černou ovcí, co nechodí s doktorem, právníkem, někým, kdo je navenek elitou (a po nocích šuká mladý holky za prachy).

Život je někdy kurva a nebyl to ještě ani tři čtvrtě rok po smrti Kačenky a už jsem byl zase v totální prdeli a na dně. Pořád jsem dostával jen do držky, zmítal se v temnotě, v bolestech. Jak nějakej debilní, blbě udělanej hromosvod. Všechno jsem pořád dokola říkal Vencovi, Janě i Prcalince. Chlastal jsem jak duha, abych zapomněl, že mě nemá kdo obejmout a Kristýnka za mě musela někdy dokonce dělat v práci. Nemohla se koukat na to, jak trpím, starala se o mě jako o vlastního a já ji nechal. Kam zmizela krása? Kam život? Myslel jsem si, že si Moniku jednou vezmu, udělám jí kopu dětí a těšil jsem se na klid rodinného krbu.

Asi by se mnou neměla prestižní místo na barák, asi bych ji nedal tolik peněz (i když zajímavá věc, po letech se s Adonisem Robertem rozvedla a to už jsem na tom byl o hodně lépe po všech stránkách, ale o tom až jindy), ani drahý auto. Chuďas, co si na všechno musel vydělat vlastníma rukama byl prostě v tu chvíli méně, než chlapeček s čistou pletí, prachama od rodičů, v košilce, umělým úsměvem a egem jako kráva. Dal bych jí jediné, celého sebe. Asi to bylo málo. Jo, nesnášel jsem ji, jo prosil, ale nedoprošoval, jo, opil jsem se a řval u nich před barákem. Podvedený, ponížený, smutný, osamocený.

Kdybych byl normální kluk, kterýmu by nezemřela minulé léto holka, asi bych se chvilku trápil, časem se zahojil, mávl rukou a šel dál. Jenže já byl jak raněný zvíře. Kdybyste viděli pana otce a Robertka, když mě potkali ve městě. Směs samolibosti, výhry a pocitu, že silnější pes mrdá. Copak o to, své slabiny jsem znal, přesto nikdy nepochopil, jak si někdo tak lidský a vnitřně krásný, mohl začít s takovým volem. Ženskýmu pokolení do hlavy ale nevidíte. Zůstal jsem najednou bez ženy a nevěděl co dál. Věděl jsem, že když zůstanu sám, tak brzy uhynu. Jsem párový tvor, potřebuji někoho, komu se můžu svěřit, pokecat, kdo mě bude mít rád.

S Kristýnkou jsme na sebe asi zbyli. Zpočátku opatrní, ležíce třeba jen vedle sebe. Byla moc hodná, jemnější, byla víc jako Kačenka, ne tolik živelná, éterická víla, která mě jednou chytla za ruku, pohladila po tváři a řekla mi, že až se ze všeho dostanu, počká na mě. Byl jsem vyjevený, vůbec jsem netušil, že se jí líbím, že mě má až tolik ráda. A protože jsme prokecali noc, během které se pořád plakalo a líbalo, tak takhle k ránu, když venku voněl květen, ocitl jsem se v ní. Vše přišlo samo, tak nějak samospádem. Ještě jsem nevěděl, jestli s ní zůstanu, ale byla krásná. Možná až moc, pro jednoho opuštěného metaláka, co měl rád pivo, thrash, death a knihy. 

Bylo ráno a potkal jsem ji v kuchyni. Seděla u stolu a netušila, jestli ji budu mít rád. Lesk v očích, tichá metalová muzika z kazeťáku. Zvedla se a jako nějaký malý kotě, co potřebuje chránit, mě obejmula, schoulila se do mě. Neměl jsem sílu ji odstrčit. Odnesl jsem ji znovu do postele a celý den jsme byli jen spolu. Večer k Hymrům jsme šli už ruku v ruce. "Já to tušila, Smrťáku, já to věděla, že to takhle dopadne....ale jo, sluší vám to!": hlásila od stolu Jana. Dal jsem jedno, druhý a přemýšlel, co se vlastně stalo. Měl jsem holku, teď mám jinou. Všechno se seběhlo hrozně rychle. Tak nějak přirozeně, vkrádal se do mě pocit, že stojím bokem, sleduji sám sebe z jiné dimenze. Řeknu vám, byl to zvláštní pohled. Osud si se mnou zase jednou pěkně pohrál. Ale budiž, stále žiju, pořád bojuju. Jen tak se nedám.

Z Moniky byla najednou dámička, jezdila v krásným autě, když jsem je potkal, tak mluvila jen o věcech, které si koupila. Přesto na ní bylo vidět, že jí něco chybí. Floutek, kterýho svět neviděl, ji měl spíš jako dekoraci, než pořádnou normální ženskou. Byl to ale už jen její boj. Luxusní slečna, která začala mít smutný pohled. Přestala být lvicí, stala se obyčejnou a už nezářila. Sama mi to po letech potvrdila. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER