New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 18. srpna 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý osmý - O zvířatech a lidech

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý osmý - O zvířatech a lidech


Příběh dvoustý osmý - O zvířatech a lidech


Už jsme to potřebovali jako sůl, jako koza drbání. Jen tak si vyrazit s celou partou. Jdeme zrovna ulicí a oslňuje nás světlo. Radost a mládí. Kristýnka mluví o tom, jak je šťastná, veze nám nějaký lahváče. Venca rozvíjí teorii o tom, že jsme z jiný planety. Z planety, kde vládne metal a punk, nikdo nemusí chodit do práce, nikoho nikdy nic nebolí, dokonce nikdo nemá ani kocovinu. Smějeme se tý neskutečně krásný blbosti a teorii rozvádíme dál. Ve vysněném světě Krista chodí, běhá, tančí a já mám na každý měsíc jinou ženu. Moc se jí to nelíbí, tak se škorpíme a plísníme. Jdeme směr sídliště a já se nevyhnu vzpomínkám. Kouknu bokem na holky a vidím, jaké mají na tvářích obrovské rohlíky. Odpolední metalové setkání vypadá jako velmi dobrý nápad.

Přejdeme koleje, jsme mezi malými domky, kdysi dělnickou kolonií. Psi štěkají, paničky na lehátkách pozvednou v nudě hlavu, některé jsou ještě dobře stavěné a smutné, že jsou zavřené ve svých klecích. Zdravíme je, máme trapný hlášky. Vypadáme s Vencou jak dva bráchové. Metal a punk, vtípky létají vzduchem a doplňujeme se, jak kdybychom měli všechno dopředu připravené. Jana nese štěně, malinkej polskej kazeťák na pár baterií. Všichni kolem sice už mají CD přehrávače, ale nám přijdou drahý a hlavně si disky hýčkáme doma, abychom je někde nepoškrábali. Ven se prostě berou kazety, nějak nám k těm kalbám patří. Stavím se doma, pozdravit mámu, ale už mě volají, celá parta na mě haleká. 

Pohladím psa a je mi líto, že jej poslední dobou zanedbávám. Sorry kamaráde, ale dnes s tebou zase nepůjdu. Má smutný oko, vypadá jak nějaký korálek. Nakonec mě přemluví. Vezmu ho proběhnout, ok? Vyletí po schodech ven a ani se nevyčůrá a skočí Kristě do vozíku. Má teorie o tom, že kdo se líbí mému psovi, nemůže být špatný člověk, se opět potvrzuje. A tak kolem nás běhá v kruzích jeden krásný malý knírač, očůrává rohy, předvádí se, když vidí nějakou pěknou fenu (a mí kamarádi se mi smějou, že prej je jak já). Teráska na kraji města je jasným cílem.

Pivo a pivo a voda pro pana pejska. Slečna číšnice je moc milá, zajistí nám stůl s dobrým přístupem pro vozík. No a my pak řešíme donekonečna metal a občas i punk, protože jsme šíleně moc rádi, že se zase vidíme. Tenkrát jsem si to neuvědomoval, ale úžasný bylo to nadšení z každé nové desky, z každého objevu. Lidi, fanoušci tolik nenadávali, nebyli přechytralí a neměli načteno. Poslouchalo se víc srdcem a na rovinu, každej uznával vkus druhého. Taky to byla větší prdel. Možná to bylo dobou, možná spíš lidma, ale tohle je jedna z věcí, na které hrozně rád vzpomínám. Prostě si jen tak pokecat o deskách, o tom, co se komu líbí a co ne. Na pohodu.

"Hele a co navštívit zase panely, někdy se mi moc stýská. Já vím, taky mi tam vždycky naskáčou do hlavy vzpomínky, ale zajímalo by mě, kdo tam ještě chodí": měla řeč Jana. Dali jsme ještě pár piv, mě se nikam nechtělo, ale Kristýnka na mě zase dělala ty svý oči. Ona to se mnou uměla, měla všechny ženský zbraně a zacházela s nima s citem a něhou. To je potom chlap schopnej skály lámat, vozík na horu vyvést, hubu debilovi rozsekat. Znáte to. Šlo se pomalu, bylo po lehkém dešti a mě se bořil vozík do bláta. Nejvíc si užíval pes, kterej zase lovil sysly z nor. Žádnýho nechytil, ale byl na vrcholu blaha. Lovec z paneláku.

Kluci na panely pořád nějací chodili, holky taky, pro nás to byl ale už spíš metalovej potěr. Pár let rozdílu, ale v tomhle věku je to šíleně moc, člověk se mění každým rokem, každým novým zážitkem, bolestí a v našem případě i smrtí. Pivo nám dali, pár vtipů proběhlo, ale že by to byla sranda jako za starých časů, to už ne. Nojo, my už chodili do práce, měli úplně jiný starosti, my s Kristou obzvlášť. Ale byla tam jedna dvojice, takoví pěkňoučký byli, kluk se stejným výrazem jako já a děvče, krásné jako kdysi Kačenka. Asi to na mě bylo vidět, protože jsem moc zíral a Jana mě musela okřiknout. Připadal jsem si hrozně starej a musel jít na chvilku stranou, protože my metalisti jsme přeci děsný tvrďáci a nechtěl jsem, aby se o mě rozkřiklo, že jsem sráč.

Je k večeru, máme za sebou parádní odpoledne. Vzpomíná se, je neskutečná prdel, my s Vencou jsme samozřejmě na vrcholu blaha, protože kolem sebe máme spoustu krásnejch holek, to se pak předvádíme, jsme vtipný a natřásáme se jak pávi. Jde to z nás přirozeně, mládí o tomhle mimo jiné také je. Každý chce zažít tu krásnou obrovskou lásku a být s ní celý život. Málokomu se to povede, ale to nevadí, skvělé je už to balení, dvojsmyslný řeči, úsměvy holek, prsa u sebe, prdelky před náma. Jsme v nejlepším, když najednou potkáme partičku diskofilů. Většinou na nás mívají hlášky o mastných vlasech, o vágusech, o zasraných máničkách. Tentokrát jsou ale zaujati něčím jiným.

Je mi to divný, na jednu stranu se mi k nim nechce přibližovat, ale oni se smějou divným zlým smíchem. Že já se debil pouštím do podobných akcí. Mají tam štěně, krásného malého labradora a dloubají do něj klackem. Ten malej tvoreček pláče, kňourá, no a moje citlivý srdce se ustrne. Popadne mě vztek a jsem rád, že jsme mýho psa vrátili domů mámě. Jinak by se pral taky. Zařvu, jestli něco nesnáším celej život, tak je týrání nevinných, já nedokážu přivřít oči, koukat do země a dělat, že nic nevidím. Jako ty desítky čumilů, kteří tu prošli před náma. "Smrťáku ne!": zařve na mě ještě Prcalinka (a naivně si myslí, že tohle lze řešit domluvou, ale na rovinu, už jste někdy magora přemluvili, aby se nechoval jako zrůda?), ale není to nic platný. Pětice nagelovaných kokotů pozvedne hlavu a pronese něco o šukání na kriplkáře. Stane se ze mě spravedlivý primitivní hovado, zuřící a prskající. 

Nebýt mi Venca v patách, asi bych zase dostal do držky. Jenže to nebylo o nějaký bitce, tady šlo o srdce, o lidskost, o malý vyděšený štěně, který mělo zažívat něhu a být rozmazlováno a ne mlácení několika tupými kretény. Náš velký boj jsme vyhráli. Ne že bychom byli silnější, mrštnější, ani nešlo o to, že jsem měl natrénováno z karate. To vám je na ulici na nic, ale zvítězilo naše velký bojový srdce. Chudák pejsek, co teď s ním. Vzal jsem ho do ruky, pohladil a on mi začal kousat palec. Bránil jsem se tomu, jednoho psa jsem měl doma u mámy a vím, jaké to je, ale byla tu i Krista a holky. Taky Venca, kterej na něj začal mluvit jak na malý dítě.

Bylo to o zvířatech a lidech. O partě dobrých srdcí. O Pavlovi U Hymrů, který vyštrachal v lednici mléko, o čerstvém masu (tak štamgastům zkrátím porce, voni to pochopěj). Pes beze jména, který mě několikrát počůral, kňučel jako kdyby hledal svoji mámu. Dobře, tohle všichni známe, ale co teď? Kdo si ho vezme? A bylo to tu zase. Hele, Kristýnko, to se mám starat ještě o dalšího psa? Vždyť už takhle toho máme nad hlavu. Jenže ona mi vzala ruce do dlaní, pohladila mě po tváři a i když jsem se ještě po rvačce trošku klepal, tak jsem prostě nemohl odolat. Najednou jsem měl dalšího psa,  přišel k němu jak slepej k houslím a začalo na mě fungovat pradávné spojení a respekt mezi zvířaty a lidmi.

Brit byl kouzelnej pes. A aspoň nebyla Krista sama. Dobrák od kosti, kterej neuměl moc hlídat, měl každýho rád, takový to milý, hodný zvíře, který ovlivní váš život, aniž si to zpočátku uvědomujete. Ihned dostal šátek Sodom od Jany, společná venčení s mým psem po několika rvačkách také dopadla dobře. Byli jsme jak smečka, Brit byl dalším členem party, béžová radost, on byl celej svůj život takovej vděčnej, asi že jsem se za něj popral, nevím, ale byl nedílnou součástí nás samých. Uběhlo několik dní, postupně jsme přestávali utírat loužičky po bytě a já byl rád, že s náma už nechce spát v posteli. Teda, když jsem byl doma, když ne, tak se tulil ke Kristě a hlídal ji jako oko v hlavě. Kdyby přišel zloděj, tak by ho umazlil k smrti.

Bylo léto a my házeli dole na Štěpánce klacky Britovi. Venca přinesl nějaký lahváče a tak jsme si sedli na lavičku a sledovali holky, jak se jim při každém hodu rozvlní poprsí. Člověk se úplně zasnil, metalový panenky a šťastnej pes s výrazem, který nešlo nemilovat. Za chvíli bude srpen, mám ještě spoustu dovolený a připadám si šíleně spokojenej. Říkám to Vencovi a on se tlemí a pořád dokola opakuje: "Ty vole a kdo jinej by měl bejt šťastnej než ty kámo. Neznám moc lidí, který by si to zasloužili, seš sice někdy až moc dobrá duše, ale proto tě taky máme rádi, ty vometáku." 

A já byl hrozně vděčnej, protože my jsme děsný tvrďáci a moc se nechválíme, my si normálně spíš děláme prdelky jeden z druhýho. Potom se Venca zvedne, už to nemůže vydržet a z čistý radosti běží loukou k holkám a řve, jak je šťastnej. A že je to všechno o zvířatech a lidech. Spadne do trávy, Brit mu olíže tvář a pak na něj na hromadu naskákají holky. Popíjím pivo a jsem hrozně rád, že jsem do tý bitky šel. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER