New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 5. července 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý padesátý třetí - Upíři

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý padesátý třetí - Upíři


Příběh dvoustý padesátý třetí - Upíři

Opíjel jsem se zdatně každý den. Putyka U Startu se stala mým domovem, jak se zpívá v jedné lidové písni. Normálně jsem zapadl do koloritu sídlištního života. Narodit se, zevlovat s partičkou smráďat, postupně dozrát pro nějaký kmen a pak nastoupit do továrny. Takhle to v Boleslavi prováděly generace po generaci. Nikdo na tom neviděl nic divnýho. Průmyslová výroba nás velmi slušně živila. Aspoň byly prachy na muziku a na pivo. Taky jsem kupoval pořád nějaký oblečky Andree. Byla docela náročná. Po všech stránkách. Vlastně ani pořádně nevím, jestli jsem ji miloval. Spíš jsem ji měl rád. Je všední den odpoledne, přemýšlím o svých věcech se sluchátky na uších a Stopařovým průvodcem po Galaxii na stole.


Hospoda je rozdělena na několik sektorů. Dělníci mají sezení v rohu. Montérky, pivo a rum. Vedle je pár skinheadů, také jinak skalní skupiny fanoušků boleslavského fotbalu. Ámos je ve vězení, tak jsou v klidu. Občas chodíme na cigáro ven. Na takovej betonovej sokl, kde musíte dát bacha, protože tam po zavíračce všichni blijou. Kopeček vajglů. Pár zvelounů, co sem chodí sockovat. Klasika. Tep města. Pivo mi dělá moc dobře. Těším se na něj každej den. Alkáč asi nejsem, když se porovnám s ostatními, ale opilec určitě ano. Metal a chlast k sobě vždycky patřily. Jako táta k mámě. Jeden stůl patří Pšonkům. Poláci byli první, kdo v Boleslavi začal bydlet na ubytovnách a dělat na linkách v továrně. Pijou hlavně vodku a za každým slovem říkají kurva. 

Nemám vlastně s nikým z celý hospody žádný problém. Syrová nalejvárna, neosobní prostředí, to mi teď momentálně vyhovuje. Štve mě jen stolek s upírama. Vůbec nevím, kde se tady vzali. Byl to takovej novej fenomén. Nějak jsem tyhle trendy ani nestíhal sledovat. U Dubu i U Hymrů byly i máničky, ty sem nepáchnou, tady je sídliště, dělníci, tady by asi dostaly do držky. Někdo ještě podle triček poslouchá občas Nirvánu, ale objevují se hlavně nápisy DEPECHE MODE, OCEÁN, SHALOM. Divnej spolek. Kluci mají podmalovaný oči, mluví tiše, jsou hubený a pijou malý piva! Kdo to kdy viděl. A ty jejich holky jsou celý průsvitný, nezdravý, žádný samice, ale takový smutný princezny, přijde mi, že se všichni musí každý večer někde scházet na hřbitově a tam místo šukání zavěšeni do sebe brečet.

Občas se to vyhrotí, skinheadi když se opijou, tak na nás metly serou, ale tihle černokněžníci jsou jim trnem v oku. Pupkatý výčepák pak vždycky vezme do ruky pálku pana Baseballa a zařve mocným hlasem. Má respekt, protože prej už jednou za nějaký to násilný napadení seděl. Možná je to ale kec, protože když je klid, tak se tváří jako Švejk a Buddha dohromady. Jo, abych nezapomněl, když už jsme u našeho Buddhy a Tomáše. Kluci byli teplometi, ale takový ti, co váš neštvou. Tak nějak se to o nich vědělo, ale nikomu to nevadilo. Ani skínům. Občas prolétlo lokálem pár vtípků, ale jinak byl klid. Zato umrlci s kruhy pod očima dostávali, co proto. Mohli si za to sami.

Znáte ty typy, co vám pořád něco nutěj. Politiku, co máte jíst, nosit, poslouchat, pít, jak a koho máte šukat? Tak přesně taková byla partička Depešáků. Já jim teda říkám Depešáci, ale oni byli i do gotiky a podobných záležitostí. Spletitý zákoutí puberťákovy duše. The Cure, vole. Oni třeba přišli, přisedli si a nenechali mě číst. A co jako poslouchám a jestli to není moc násilný. Byli jak jehovisti, vždycky tak nějak naklonili hlavu do strany, jako to dělaj psi, když naslouchají a s vážnou tváří se začali bavit o tom, že život je tu jen proto, abychom nakonec umřeli. Kecy prdy beďary. Ne že bych teda byl nějakej materialista, komunista, ale pokud jde o duši a můj názor, tak bych si ho nechal s dovolením pro sebe. Politckej směr (srát na to!), stejně jako víra, jsou tak osobní věci, že se o nich nebavím jen tak s někým.

Udělal jsem tu chybu, že jsem se dal do řeči. Trvalo to tři hodiny, filozofická disputace hadr. Díval jsem se na ty hubený ručičky a vystouplý klíční kosti dívky přede mnou a říkal si, jak je to hrozný, když je mladá holka takhle negativní. Zlatej metal a pivo, to vám povím. Naše hudba byla tenkrát ještě nezkažená, vzešla z hospod a od lidí, ještě se jí nechytli inteleguánové. Některý skladby řval dav kluků a holek, co se vyučili řemeslu, chodili na střední. Byla to hudba ulice, žádnej důvod k rozebírání, spíš relax, pohoda, odpor, rebelie. Pořád dokola mi nutili jejich muziku a tak říkám, di vo vole prdele, ať si každej poslouchá co chce. Jak říkala Babička od Božky Němcový, není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, tak se na to vyser, jo mám rád metal, no a co jako? 

Ale vždyť podívej se na Petra Muka (a ten jeho pohled týranýho psa), z něj je vidět, že je to hodnej člověk, ten to myslí s hudbou vážně a ne jako ty tvý uřvaný nesmysly. Mám já tohle zapotřebí. Vstávám v pět, dřu pod bičem německého kapitalisty. Platím daně, mám dvě střední školy, tak mi dejte kurva pokoj, jsem ztahanej a chci klid. Potřebuju si vyčistit hlavu, vyhodit kvalt. Metal mě nabíjí, vyřvu se u něj, dodá mi energii. Z gotiky mám rád fakt asi jen tu architekturu. Nedali si pokoj. Pořád mluvili, jak kdyby byli nějaký misionáři, co shánějí svý tupý ovečky. Ještě že přišli kluci a holky. Další krmení pro upíry. Byl to divnej večer s divným koncem. Hele, uvědomuješ si, že jsem vám ještě nikdy nikomu nic nenutil? Tak proč to děláte vy? To chcete změnit celej svět? Tak jdi do války roztřídit africký kmeny vole, už jsem nevěděl, co říct.

Přisedla si ke mě a někde v místech, kde mívají ženy prsa se jí na kostnaté hrudi kýval židovský přívěsek. Uff. Jak jsem byl lehce navátej, tak se mi hlavou promítnul celej život mých příbuzných, jejich zážitky z koncentráků, z nucených prací, brr. Hele děvče a víš, co to vůbec znamená? Nevěděla nic, ale nosil to na sobě Muk, tak to prostě musela mít taky. Pozérka. Pořád mi brala ruce do dlaní, dívala se do očí a já dostal najednou strach. Byla to hlavní upírka, co vysává lidi. Ne jako ta moje kurvička Andrea, ale emocionálně. Jakoby měla v hlavě radary, který vyhledávají jedince, co se s ní budou bavit a ona ze svý podstaty do nich naklade imaginární vajíčka pochybností. Byla jak cizopasník, tasemnice, co vám vyleze jedině prdelí. Tak jsem si dal radši rum. A chodil hodně kouřit ven. Byla jak můj pejsek a pořád mlela. O Mukovi, o hrobech, o umírání. Ty hloupá, co ty víš o bolesti? Myslíš si, že těch pár říznutí do stehen a předloktí je nějaká bolest?

Nikdy v životě jsem tak rád neviděl Andreu, s tou její prdelkou, obyčejnými názory, mrdavým pohledem a zrzavým závojem vlasů, které za ní vlály jako oheň. Přisedla si a jako kočka zasekla do upírky dráp. Ty mrcho, ty krávo, tenhle kluk je můj (a já se dmul, že o mě někdo bojuje). Málem se servaly. A když pak jdeme po zavíračce domů, tak vidím upírku, jak si odchytla jednoho skinheada. Oba jsou nalití jak žoky a já si říkám, jaký to bude krásný, když ji bude píchat zezadu a jí se bude kývat na krku ten židovskej přívěsek. Sranda je, že za několik týdnů má skinhead první náznak vlasů, černý oblečení, menší zátylek a mluví tiše. Jeho bývalí kamarádi mu říkají, že je kurva a on jen pomalu přikyvuje. Svět pro něj najednou nemá cenu. Podobný případy se stávaly docela často. Ode zdi ke zdi, musíš patřit do nějakýho kmene. Na sídlišti ano. Smečka je základ. Ještě, že já už si vybral. Metal je stejně nejlepší, když si představím, že bych musel být smutnej jako gotici nebo nasranej na celej vět jak skinheadi, fuj, to musí bejt hrozný. Lepší je dát si pivo a zapařit. Metal pyčo!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :