New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 19. července 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý padesátý pátý - Kazety ven, CD domů

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý padesátý pátý - Kazety ven, CD domů



Příběh dvoustý padesátý pátý - Kazety ven, CD domů

Když jsem přinesl tu obrovskou krabici domů, všichni se sesedli a čekali, až ji rozbalím. Zboží tenkrát už sice byly plný krámy, ale elektronika byla pěkně drahá. Hi-fi věž Sony, taková moje náhrada Technicse, který mě provázel od Kačenky, přes Moniku až ke Kristýnce, které jsem ji nechal. Obešel jsem se Sabathem několik obchodů, vydal se dokonce až do Prahy a neustále řešil detaily. Zvuk byl pro mě vším. Měl jsem s sebou CD Obituary, které jsem měl naposlouchané do zblbnutí a zkoušel je ve všech různých přehrávačích. Sony vyhrálo a já byl najednou zase chudej. Respektive, za věž padla spousta našetřených peněz. Roztrhnu polystyren a všechny šokuje krása a jednoduchost. Žádný současný blikající nesmysly se spoustou měničů na CD. Ale klasika. 


Moje nová hračka byla tak dobrá, že nechtěla přehrávat staré kazety. Muchlaly se. Jak byly povolený a ošuntělý, tak se vždycky rozjela jedna dvě skladby a pak se ozvalo podivné syčení. Hlavy se automaticky zastavily a na displeji na mě blikalo výstražné STOP. Co teď? Většina mé sbírky je o kazetách. Těch pár CD, které mám a byly neskutečně drahý, hrajou tak o 150 procent lépe než kazety. Ostře, dynamicky, organicky. Je to nebe a dudy. Hrozně mi to vrtá hlavou, protože metalista bez sbírky je sice na nic, ale ještě horší je metalista, který má obrovskou sbírku a nemůže ji poslouchat. Jdu za Chorvatem, kterýmu krámek na Starým Městě jen kvete. Hele vole podívej se dozadu do místnosti. Vlezu tam a v krabicích tam leží tuny kazet a vinylů. Nikdo je nechce. Prodávají se za pár kaček.


Přece všechno, co jsem dlouhý roky sbíral nenaházím do kartonu? Na to mám kazety moc rád, je v nich kus nostalgie. Někdy tenkrát byla založena, doopravdy a systematicky opatrovávána moje sbírka CD. Ono se to nezdá, ale mám v nich dodnes šílený peníze. Nikdy jsem to neuměl, ale začal jsem kšeftovat. Kompletovat si diskografie kapel, které mám rád. Všechno se to stalo během jednoho týdne. Přinesl jsem domů svý Sony, šel do hospody U Startu a sedl si k Pšonkům. Byl mezi nima jeden týpek, Jacek si říkal, který měl na sobě triko Vader. To tenkrát spojovalo jako nic jiného. Dva Vadeři v jedný hospodě. Polský metalisti se vyznačovali tím, že měli často podholený po stranách vlasy. Bylo to hrozně hustý, jako fakt jsem jim to záviděl.

Jacek byl sice tak trošku kurva a myslím, že mě dost často doslova odíral, ale byl to kšeftař jak se patří. Každý měsíc se jednou vydal domů do Polska a přinesl mi dvě igelitky CD, co jsem chtěl. Já mu za to dával kazety a doplácel jsem. Někdy hodně, občas jen pár piv. Nikdo z naší party mě nechápal. Fanatik do sbírání hudby byl kdysi jen Kytka a pak Kristýnka. Ta v tom uměla chodit. Já moc ne. Většinou jsem se nechal ukecat. Bylo to jak nějakej veksl. Ale zase na druhou stranu, když jsem pak přišel domů a ohulil Soňáka naplno... Bože to byl zvuk. Velký dřevěný repráky. Japončíci se předvedli v nejlepším světle. S Jackem jsme se stali tak trošku i kamarádi. Byl to borec, kterej se vyznal. Navíc poslouchal hlavně death metal a uměl sehnat vlastně cokoliv.


Základy má sbírky byly založeny, kazety šly z domu a CD vyrovnaná na poličkách se utěšeně množila. Najednou se nic nikde nemuchlalo, taky obaly byly lepší, lesklejší, bohatší. Do náprsní kapsy u křiváka se mi vešla 3 CD a do žebradla asi 15. Když jsme udělal s Jackem další z našich pochybných kšeftů, musel jsem to s ním zapít. A Poláci umí, to vám nemusím povídat. Samá vodka, samá kurva ve větách. Ne, že bych uměl polsky a on česky, ne že by jeden z nás uměl anglicky nebo německy, ale vždycky jsme se nějak domluvili. Byl to hodnej kluk a já se dostal ke kapelám z jejich země, které jinak u nás vůbec nebyly k dostání. Někdy za mnou přišel i v práci, předal kontraband v igelitce a pak jsme dali cigáro na střeše tovární haly. 

Vyprávěl mi smutně o domově, o svý mámě, přijel si vydělat peníze a jako každý, kdo přijede za prací do cizí země, tak měl smutný pohled. Stýskalo se mu a často mluvil o Wroclawi, ze které pocházel. Proběhl mým životem jen během několika měsíců, spíš byl člověkem, kterého pozdravíte kývnutím hlavy, protože jste s ním kdysi pili u jednoho stolu, ale není pro vás ryzím, pravým kamarádem, ale ovlivnil mě v hudbě hodně. Krabice kazet byly nahrazeny řadou CD, která úspěšně rostla. Začal jsem je dokonce kupovat i na koncertech, což jsem dřív kvůli penězům a chlastu zásadně nedělal. Kytka, na kterýho jsem u každý nový igelitky vzpomínal, by na mě byl hrdej. Hele na rovinu, většina kamarádů kolem měla jen těch pár oblíbených skupin, který točila stále dokola. 

Být sběratelem je vlastně prokletí. Musíte mít (nebo já to tak tenkrát měl) různý limitovaný edice, objednáváte si dopředu novinky, který se vám pak ani moc nelíbí. Šmelíte jak veksláci, utrácíte peníze, který jste mohli dát za něco jinýho. Potom machrujete, že máte ten a ten titul a lidi nad vámi kroutí hlavou. Pak jste zahlceni CD tolik, že je nemáte kam dávat a všichni vám nadávají. Padá na ně prach, na některá si vzpomenete až po dlouhých letech nebo když se stěhujete. Jenže já nemohl jinak. Jacek a Sony, předtím Kytka, Kristýnka a Technics. Taky Sabath, kterej pokaždý přinesl nějakou vzácnost, zajímavost a moji sbírku okořenil. Kolikrát jsem jeho nápady ocenil až teď.

CD jsem chtěl k narozeninám, k vánocům, utrácel za ně někdy třeba i půlku výplaty. Bylo to jak prokletí, které mnozí příliš nechápali. Kazety byly zapomenuty, ten komfort při poslechu byl s novým nosičem, záznamem i přehráváním, o hodně lepší. Sice jsem každý pásek otočil dvacetkrát v ruce, než šel ode mě, ke každému jsem měl spoustu vzpomínek, ale směr byl dávno určen. Najednou stačilo zmáčknout play a nemusel jsem přetáčet na tužkách nekonečnou smyčku. Hlavní, proč jsem ale přešel, byl zvuk. Kazety po čase zpuchřely, nedalo se to poslouchat. Hlavně ty nahraný, to bylo šílený. Jen šum. Taky se rozklížily, nedržely u sebe, čvachtaly na hlavách a nedalo se to poslouchat. Navíc, já měl vždycky rád techniku, moderní výstřelky. Usnadňují nám život, pokud je umíte ovládat a rozumíte jim.

Jacek byl dokonce jednou u nás doma. Seděli jsme u Soňáka, točili polský Trauma a on měl skelný pohled. Byl tak dojatej, že si ho někdo vzal domů, pohostil jej pivem a rumem, dal mu obyčejnou večeři, že mi za měsíc přivezl jednu igelitku zadarmo. Bylo v ní spousta alb, která jsem neznal. Měli jsme s tímhle maníkem stejnej vkus, taky nás na death metalu fascinovala temnota, živočišnost, chlad, starý hroby, vykopaný mrtvoly. Peklo a smrt. Byli jsme mladí a podobná témata nás samozřejmě fascinovala. Bylo to něco jinýho, než nagelovaný disko, který znělo všude kolem. Neustále omílané písničky od socialistických hvězd, které odmítaly odejít do důchodu v rádiích. Plus MTV hvězdy. Prázdné a pomíjivé. Byli jsme mimo, uzavření ve své bublině, s trikama plnýma lebek. Už jen to rozbalování nových CD, pokaždé mě dokázalo doslova vytočit, když už někdo přede mnou otevřel obal!

Nějak mi nevadilo, že si ze mě všichni kolem dělali srandu a říkali mi, že mám CDčka jak nějakej fetiš. Já to tak nebral. Mě šlo hlavně o výsledný zážitek - požitek při poslechu. Některá setkání s novými alby si pamatuji dodnes. Zvláštní co? Rituál prvního poslechu. Když jste se těšili. Někdy zklamaní, ale většinou nadšení a radostní, že vaši oblíbenci to zase dokázali a nakopali vám zadek. Že vás vzali do nekonečné země fantazie, do starých katakomb, na pohřebiště, do piteven, odkud se neodchází. Není nic lepšího, než když je víkend, vy nikam nemusíte a k opulentní snídani si pustíte nějakou pořádnou pecku. Naladíte si zvuk, aby byly pořádně slyšet basy (to já moc rád), položíte si ovladač vedle míchaných vajíček a pak říkáte své milé....hele, slyšíš, to je přesně ono, to je bomba, co? A ona na vás kouká jako vyoraná myš, vůbec neví, o čem mluvíte a pak se usměje, protože je ráda, že jste spokojený. 

Kazety šly ven a spousta CD zase domů. Kdo zažil, tak mě určitě chápe. Mělo to svý kouzlo, svoji atmosféru. Jsem hrozně rád, že jsem u toho mohl být. Muzika a metal zvlášť pro mě byly hlavně o radosti. O radosti z objevování. Jacek to kdysi krásně při jednom poslechu vyjádřil, řekl: "Kurva Jakub, tenhle metal, to je kurva takova pohoda". Smáli jsme se tomu celý den, neustále hlášku opakovali dokola a já se těšil na další igelitku s poklady. Byla to krásná doba, kouzlo objevování, nová jména, mládí, a už dost (ať se nedojímám jak stará bába), byla to hlavně neskutečná prdel. Tak je doufám všem jasný, že od těch časů nedám na CD dopustit. Má sbírka atakující 5500 CD myslím mluví za vše. Tak jo, jdu si pustit nějakou dobrotu. A je mi jedno, že svět se dávno točí úplně jinak.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :