New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 6. září 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šedesátý druhý - Headbanging

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šedesátý druhý - Headbanging


Příběh dvoustý šedesátý druhý - Headbanging


Už jsem o tom několikrát psal, ale raději to zmíním znovu. Boleslav byla v devadesátých letech rozdělena na několik částí. Metalisti z města se s náma moc nebavili. To už s náma víc kamarádili punkáči, kteří se stejně jako my, rádi poflakovali sídlištěm a nejvíc pro ně bylo, když za dlouhých letních nocí pochlastávali na skále nad Jizerou. Jo, Radouč, to byl náš revír. Ono totiž, když odešli sportovci, pejskaři i těch pár úchylů, kteří jsou v každém parku, tak tam byl klid. Nějak jsem zrovna utratil všechny peníze a tak jsme dnes nezapadli rovnou do Startu. Jak píšou básníci, byl vlahý večer, holky byly mladý, my nadržený. Nebylo moc co řešit.


Trošku jsme se prdli už odpoledne u nás doma. Já vím, většina mých příběhů se odehrává o víkendu, ale co bych vám měl psát o svý práci? O rekonstrukci bytu, o každodenním stereotypu? To by asi nikoho nezajímalo. Přes týden jsme byli většinou poklidní a vcelku spořádaní a měli toho plný kecky. Ale víkendy, ty byly naše. Už takhle v pátek odpoledne jsme měli všichni obrovský usměvavý rohlíky na tváři. Já na tu dobu vzpomínám hrozně rád, protože jak byl člověk mladej, tak nic moc neřešil, starosti s Kristýnkou a jejím vozíkem taky byly dávno minulostí a i když jsem si občas v jakémsi mlhavém smutku vzpomněl na zesnulou Kačenku a naši bouračku i na mý kamarády, co to měli už za sebou, tak jinak to byla celkově pohoda.

Hodně k tomu přispěla Andrea, postupem času z ní byla holka jak má být. Už nešlo jen o to jedno, ale stali se z nás i dobří kamarádi. Říkali jsme si úplně všechno. Třeba dneska jsem ji odpoledne učil, jak se hází hlavou na metal. Hele, hezky se rozkročíš. Sáhl jsem ji jemně a lechtavě na zadek a snažil se ji roztáhnout od sebe půlky, aby měla na vlasotoč větší stabilitu, jenže ona to pochopila zase jinak. Stihli jsme vše přesně ve chvíli, když zazvonily holky. A že ať jdeme ven, že mají chuť čertit, je přeci pátek, volno, léto, pohoda, metal. Skočil jsem rychle do sprchy, zatímco si děvčátka v kuchyni sdělila pár novinek z celého týdne. Nic pro moje uši. Vyběhnu nahoru pro buzničky, taky asi měli/y hezkou chvilku, protože se divně usmívají, jako když mladýho kluka přistihne matka při honitbě. Raději jsem si nic nepředstavoval.

Jsem trošku šáhlej, v práci to bylo na bednu, nějak nám Němci zatápí pod kotlem, tak lumpačím. Jakmile potkáme nějakou holku metalové odrůdy, snažím se jí vědecky vysvětlit, jak se dělá headbanging. Jsme jak nějaký blázni, co jdou městem. Sídliště má výhodu v tom, že na něm je spousta zelenýho, trávníky byly najednou naše. Už něco kolem dvaceti maníků se rozestoupilo, hlavy dolů a začalo točit vrtuli. Babičky na lavičkách koukaly, co se to děje a my jim říkali, že nacvičujeme na metalovou spartakiádu. Maminky si zase volaly děti k sobě, protože ta naše muzika z kazeťáku byla hlasitá. No, sranda největší, alespoň pro nás a poklidní občané také měli nějaké to povyražení.

Pokračujeme směr Radouč. Měl jsem už rum, vodku a nějaký ty pivka. Takže masakr. Na panely už skoro nikdo nechodí, jen nějaký písklata, metalový děvenky, který se samozřejmě stanou našimi obětmi. Holky tak kolem patnácti, na jednu stranu děsně drsný, ale vyplašený, co to ty "starý" metly dělají. A proč je učí pařit, když ony to přece umí? Viděly to v televizi. No, ale my jsme jako znechucený, že by neměli házet hlavou podle MTV, že takhle se to nedělá. Každej si vezmeme jednu kalupinku, stoupneme si k ní zády a říkáme jim, jak mají roztáhnout nohy, jak pokrčit, jakej úhel hlavy vůči zemi je nejlepší a podobný ptákoviny. Nechte je bejt, zastává se jich Jana, ale já mám svoji náladu, tak jde všechno stranou. A co holky, grupáč, už máte zkušenosti? Už jsem asi moc přidrzlej a nechutnej, protože křepelky mi řeknou, že jsem blbej a normálně utečou. A navíc dojde rum.

Vyšleme teplou (doslova!) spojku do non-stopu. Máme sucho v hubách a když jej vidíme v dáli, tak jej nutíme běžet. Zdechnu žízní. Je vedro a všechen ten alkohol leze hrozně do hlavy. Můj nápad pařit na různých místech se stane tak zajímavým, že uspořádáme ihned výpravu do města. Předháníme se, kdo vyleze výš, kdo zaujme zajímavější pozici a v ní bude točit hlavou. Hřbitovní zeď, pád do křoví, památník hrdinům ze všech válek, co prošly Boleslaví, nic nám není svatý. Dokonce ani fontánka, do který skočí notně podroušená Prcalinka, rozmaže si veškerý svý šminky a tak vypadá jako nějaká sexy upírka po znásilnění. Má z toho srandu a kolemjdoucí na ní koukají jako na zjevení, protože jí prosvítá přes oblečení úplně všechno. Lidi, co jdou zrovna z divadla, odvracejí hlavy, dívají se na nás úkosem a vůbec jim nepřijdeme vtipní. 

Některý ty kožený ksichty nás tak rozveselí, že začneme kolem dámiček v šatech běhat dokola, dělat neplechu: Ne, naše parta nebyla nikdy na nikoho zlá, ale uznávám, že občas to bylo přes čáru. Jak se blížíme hlouběji na Staré město, tak jsme divočejší a divočejší. Potkáme nějaký zevly z tý skupiny namachrovaných metalistů, co se s náma lůzrama nechtěj bavit, ale oni dělají, že nás neznají. Takovýhle blbnutí je pod jejich úroveň. Možná právě proto mě pak po pár letech přestal metal v Boleslavi úplně bavit. My ještě nebyli tak vážní, tolik jsme se nežrali. Ono se to pak taky začalo všechno prolínat. Už nebyl každej tak ortodoxní a poslouchal vlastně všechno, ale to už jsem byl dávno pryč. V Plzni.

Zatím se ale točím v kruhu, běžíme městem, skáčeme, přes co se dá, jen z čirý radosti, že jsme spolu, že se máme, že jsme mladý, že to holkám sluší. Jasně, že jsme se předváděli, měli drsný řeči, ale každej věděl, že v jádru jsme dobráci od kosti, prožili jsme si toho spolu už tolik, že kolikrát stačilo povytažený obočí, náznak, gesto. Něco jako rodina, akorát s tím rozdílem, že mámě raději vše neřeknete. Kolem bylo šedivý město, sídliště, kde sis musel vybojovat svoje místo. Někdy to bylo hodně drsný, jako malej jsem dostával často kvůli brejlím do držky, ale teď jsem silnej jako bejk. Moc energie, která musela ven. Bývalý Leninovo náměstí, kam jsme chodili na Prvního máje v průvodu. Dostal jsem tam třídní důtku, protože jsem se poblil při ruský hymně. Nevydržím dlouho stát na jednom místě a udělalo se mi šoufl. Kousek ode mě stál Kytka a hrozně se mi smál. Blbec.


A tak uděláme ze srandy metalovej průvod. Pochodujem jak Rusáci, co tu měli posádku, jako Kubánci, na který jsme se jako děti hrozně těšili, protože šli vždycky na konci, měli bubny a veselý fáborky a tančili do rytmu samby. Lítáme s metlama v kruhu a způsobujeme asi moc velkej bordel, protože na nás nakonec někdo zavolá policii. Tak aby bylo jasno, pane strážníku, to není žádná provokace, ale když my nemáme kde nacvičovat. A cože to nacvičujete? No, to je takovej náš metalovej tanec. Pán v uniformě se diví, ale je v dobré náladě, tak se vše vyřeší jen domluvou. Jdeme raději na Štěpánku, kde jsme už tak opilí, že uléháme různě po trávě a čumíme na hvězdy. Nejednou jsme duše citlivý, připomíná nám to dětský pohádky a mazlení s holkama. Ale nikomu to neříkáme, protože jsme přece děsně tvrdý. Oči nás ale jako vždy prozradí. První asi usnu já, pak všichni ostatní. Nevím kdo, možná se mi to jen zdá, ale nějaký jedinec blije do Klenice. Co blbneš, vždyť otrávíš ryby, chci mu říct, ale zase se propadnu do říše snů. 


Stejně je divný, jaká je ráno zima, když je přes den něco přes třicet stupňů. Možná z nás taky vyprchává alkohol, nevím. Je mi ale blbě, mám v hubě jak v polepšovně. Posbírám drobný a jdu do krámu koupit pivo. Vyprošťovák nám udělá moc dobře. Pomalu se rozcházíme, ještě doprovodím holky domů. Pořád přemýšlím, jestli fakt není nějakej předpis, jak správně máchat hlavou. Bolí mě hrozně za krkem, z krčních obratlů mě vystřelují ostré hroty až někam do mozku. Musím se otáčet celý. Postupně přicházím k sobě. Kdybys nebyl hlupákem, znáte to. Jenže když ona to byla taková sranda. Vždycky, když jsme se pak s partou i po letech sešli, tak byl včerejší den častokrát zmiňován. Dokonce pak někdo přinesl i nějaký klip, kde něco podobného předváděla jedná americká  kapela. Je to jedno, pro nás jsou důležité vzpomínky, ty prchavé okamžiky, které když se mi dodnes objeví v mysli, tak se usmívám. Bývali jsme to ale stejně paka. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :