Recenze/review - ARCHGOAT - Worship the Eternal Darkness (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 13. června 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý třetí - První z tisíců návratů

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý třetí - První z tisíců návratů


Příběh tří stý třetí - První z tisíců návratů

Nazpátek do Boleslavi musím autobusem. Vlakem jsem přijel na hlavák v Praze a pak zjistil, že to jede snad čtyři hodiny. Nemám čas, těším se domů. Tak si to shrňme. Mám za sebou první týden v Plzni. Bydlím v Plasích s dvěma podivínama, kolegové studenti na mě koukají jako na vyvrhele a přednášejícím vůbec nerozumím. Studentky a studenti jsou veselí, jak už mladí bezstarostní lidí bývají, ale jinak jsou Plzeňáci přednasraní. Působí na mě takhle. Možná jsem udělal chybu, když jsem všechno opustil. Vůbec mi ještě nedochází, že momentálně vytrhávám kořeny několika generací a přesouvám je přes celou republiku. Myslel jsem si, že budu jak utržený ze řetězu, ale vůbec nejsem. Naopak, mí spolužáci mi přijdou hrozně nezralí, opožděný v pařbách a vůbec.

Objeví se přede mnou komín škodovky. Konečně doma. Přeběhne mi mráz po zádech, když jedeme kolem zemědělky, čtyři roky na střední pro mě byly docela utrpením. Na autobusáku očekávám nějaké přivítání, ale nikde nikdo. To na mě zapomněli tak rychle? Kde jste, právě se vracím z velkýho světa a mám toho šíleně moc na srdci. Čeká na mě jenom Esterka. Líbáme se, chci ji hned a tady, ale nejde to. Pojď k nám. Máma tě určitě ráda pozná. Mám ale výčitky, jak jsem si něco málo začal s paní učitelkou. No, ale nepamatuju si to, snažím se omlouvat sám sebe. Proč se chovám jako dobytek, když je tahle panenka tak hodná? Otevřu byt a překvapí mě ticho. Nikde nikdo. Jen na stole vzkaz. Jsme na chalupě, ohřej si párky, jsou v lednici. Popraskají mi, protože jsem tak nadrženej, že se s Ester přivítáme na kuchyňské lince. 

Kňourá mi do ucha, že jsem ji chyběl, hladím ji po šíji, prsty přejíždím po její krásné puse. Chvěje se. Pojď, půjdeme někam do hospody, byt máme na noc pro sebe. Jen kývne hlavou a já si připadám, jako bychom se neviděli deset let a ne deset dní. Zavěsí se do mě, snad budou všichni U Hymrů. Jsou a ani si nevšimnou, že jsme přišli. Je tu celá parta, mí věrní, na které jsem se hrozně těšil, ale místo toho, aby nábožně poslouchali, co jsme zažil, tak se baví o úplně něčem jiném. Sejde z očí, sejde z mysli, že by tak brzy? Ale ne, byla to sranda. Po chvilce dostanu rum a prej povídej. Vyprávím, taktně vynechám přivítací románek s paní učitelkou a jsem za hvězdu. Je mi tady tak hrozně dobře, že mě na chvilku napadne, že už bych do Plzně nikdy nejel. Ani si nedovedete představit, jaké to bylo se vrátit. Mezi holky, k teplouškům, Vencovi, kterej je tak plnej novinek, že mu až hlas přeskakuje. Dokonce se později stavil i Sabath, aby mě viděl.

Byl to jeden z tisíců návratů, které jsem od té doby pořádal každý týden, pak čtrnáct dní, pak měsíc a ke konci i půl roku. Ale nepředbíhejme. Zatím je vše v nejlepším pořádku. Hospoda nás spojuje. Hele, není něco někde poblíž, zapařil bych. Jasně že je. Jsem hrozně rád, že jsem mezi svýma. Nikdo na mě nekouká jako na umaštěnou metlu. Kolem se sice taky vyrojili bradáči, co si barví po vzoru Pantery fousky a já patřím stylově už mezi ty starší, ale pořád tu jsou lidi, se kterými si mám co říct. Tak zítra, loučíme se a močíme u památníku učitele národů. Jako za starých dobrých časů. Chtěl bych Esterku potěšit, ale jsem moc opilý. Usneme a když se probudíme, tak na mě kouká. Chce mě jenom pro sebe. Proč na mě letí takový krásný éterický bytosti? Víly se vrátily. Metalové modré víly. Myslím na to, když si obléká džíny a že prý skočí pro rohlíky.

Den je, jak to jen napsat, krásný. Ano, dva mladí, co se dlouho neviděli. Z toho jedna milá, hezká dívka a jeden tak trošku blbec, že si ji neváží. Asi bych Esterku mohl milovat, ale to bychom spolu museli žít. Jenže já v neděli večer zase zmizím. A nevím, jestli ji má cenu trápit. Přemýšlím o tom, ale zatím nic neřeším. Je mi s ní moc dobře. Patřilo k dobrým mravům metalistů, mít dívku. Osobně jsem se to snažil dodržovat, asi jako každý mladý muž a šlechtic. Do Dobrovic jedeme už odpoledne. V místním sále je tradiční metalová taškařice. Je mi úplně jedno, co hraje, ani si to moc nepamatuju. Po obligátních vesnických jakože metalech, které mají úspěch obzvláště u dam (Tak co, vlhko? Zeptal se jedné dámy Venca pod pódiem). No, bylo to hrozný. Okoukané pózy z klipů. Ale nevadí. Hlavní jsou lidi kolem. Jak je, co děláš, Plzeň jo? Miluju tohle korzování. Soudržnost k metalu tenkrát patřila. 

Domů jdeme pěšky, kecáme, tentokrát mě doprovází Vence, Ester jde kousek za náma s holkama. Do Boleslavi dorazíme po mnoha kilometrech, několika exkluzivních šavlích a jedné lahvi rumu. Jsem na plech, blábolím, ale i když vyčerpaný, tady se cítím doma. Pořád to tak mám. Mám skoro až plačtivou, objímáme se a venku už plyne normální život. Ester odejde hodinu před tím, než přijede máma s bráchou do Boleslavi. Usmívají se, odpočatí po skoro třech dnech na chalupě. Stihnu uklidit, sbalím se, prohodíme pár slov a už si to zase směřuju na nádraží. Vůbec se mi nikam nechce. Je už tma, pojedu na noc, tenkrát ještě jezdila spousta spojů. Do Plasů to vezmu taky vlakem. Je mi smutno. Vzpomínám na celý víkend. Všechno si přehrávám neustále dokola v hlavě a poslouchám u toho Vader.

Vlaky jsou prázdné, můj pokoj v Plasích taky. Spolubydlící dorazí až ráno. Dám si chleba se sádlem, s cibulí a dívám se z okna na pouliční lampu. Stýská se mi. Potřeboval bych obejmout. Zase takovej drsoň nejsem. Co kdybych zítra došel na studijní a dal všem tady vale? Ještě tu nejsem zakousnutej, ještě tu nemám kořeny. Schoulím se do prenatální polohy a mám divný sny. O Boleslavi, jak jinak. První z tisíců návratů si pamatuji velmi přesně. Míchala se mi v hlavě hrozná spousta emocí. Hlavně jsem byl poprvé v životě úplně sám. Já, který od malička obklopen tetičkami, babičkami a pak kamarádkami, zažíval vlastně takový krásný sen. Tak tohle je ta dospělost, vylétnutí z hnízda? Nemělo by to být osvobozující? Tak proč mě to tak děsně bolí? A proč pořád myslím na Ester?

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER