Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 22. srpna 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý třináctý - Prozření

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý třináctý - Prozření

Příběh tří stý třináctý - Prozření

Vůbec mi nevadí, že jsem čekal osm hodin vedle v hospodě. Nechala mě před domem. Přitom jsem byli domluvení, že se sejdeme u ní. Rodiče jeli na chalupu. Mám na hlavě sluchátka a poslouchám POSSESSED. Jsem v království temnoty. Moc si to neuvědomuji, zamilovaní tohle nevnímají. Pěkně s tebou voře, koukej kolik je kolem hodných hezkých holek. Plná kolej a ty si zahazuješ s takovou mrchou. Jenže já v ní viděl svoji první Kačenku. Bože ty pohyby, úsměv. Jenom oči, ty neseděly. Měly sice krásnou hnědou barvu, ale pohled byl jiný. Chladný, odtažitý. Moc dobře věděla, že po ní toužím a tak mě využívala. Platil jsem za ní v hospodách, doprovázel jí domů z tanečků, z klubů, kde jsem to nesnášel. Nosil jsem ji tašku. Já, Smrťák, ještě nedávno lamač srdcí. Vlastně to bylo poučné. Chodil jsem jak v mlze.

"Tak můžeš": řekla mi, když jsem zvonil po desáté. Hrozně jsem ji chtěl, ale ona si sedla na postel a nad sebou měla takové ty hnusné masky, které nosí v průvodech v Benátkách. Taky panenky jak z hororu. Tak povídej, usmála se. A já jí zase posté vyznal lásku. Hrozně jsem se snažil. Chtěl jsem ji. Zároveň se bál, aby mě neodehnala. Sundala si sukni a byla u mě jen v kalhotkách. Dráždila mě přes kraťasy a já měl co dělat, abych nevybouchl. Olízla mi ucho. Myslel jsem, že se zblázním a zároveň byl šťastný. Promítl jsem si do ní Kačenku, naivně jsem věřil tomu, že když vypadá úplně stejně jako ona, tak taková i bude. Balil jsem ji, jako nikoho jiného v životě. Vydržel tenis s jejím tátou, kterej byl pod pantoflem a chodil hrát s ostatními profesory. Ano, učil i mě. Byl jsem fakt blbej, ale to uvidíte až s odstupem času.

Svlékla se úplně a já si myslel, že zažívám sen. Že teď už budu na věky s ní. Že mi nahradí moji první holku, která zemřela při bouračce, když jsem řídil. "Klekni si!": poslouchal jsem jako pejsek a čekal, co bude dál. Natáhl jsem ruku a chtěl ji pohladit. Najednou u mě došlo k prozření. Začala se hrozně smát. To si jako myslíš, že já bych chtěla mít někdy něco s tebou? Se na sebe podívej. Nemáš peníze, vypadáš jako vágus a posloucháš muziku, kde se jen blije. Už jste někdy viděli zlou ženskou? Já neměl tu čest, nikdy ne takhle. Nadávala mi a já místo toho, abych ji poslal do prdele, tak jsem se omlouval. Ukázala se ještě jednou nahá, řekla mi, že tohle nikdy mít nebudu a že mám vypadnout. No ale, kam mám jít? Všechny vlaky už odjely. Táhni! Kopla mě do břicha. Cítil jsem se hrozně. Byl jsem v šoku.

Jenže to ještě nebyl konec mého ponížení. Sebral jsem si věci a pořád nemohl uvěřit tomu, co mi provedla. To jsem fakt takovej chudák, abych se měl před někým plazit? K tomuhle nemělo nikdy dojít. Stála ve dveřích a otočila se zády. Ukázala mi zadek. Kalhotky si naschvál zařízla mezi půlky. "Jdi do prdele, si neskutečná kráva, nikoho tak zlýho jsem snad nikdy nepotkal": vyhrkl jsem přes zuby a měl co dělat, abych nebrečel. Nejhorší nebyly ty hnusný věci, co právě provedla, ale prozření, že i když je přesnou fyzickou kopií mojí Kačenky, tak v hlavě to má pokažený. Tvářička jak panenka, nádherný tělo, ale jinak zlá mrcha. Řekla mi, že jsem chudák a že bych se měl otočit a vypadnout. Udělal jsem to a pak jsem před sebou viděl jenom tmu.

Dva chlápci, co ji taky zobali z ruky, mě prostě zmlátili. Měl jsem obličej od krve a ležel kousek od řeky. Museli mě sem zavést. Pamatuji si jen útržky. Třeba její úsměv. Když mě mlátili. Málem jsem vypustil duši. Pokoušel jsem se vstát a nejdřív se poblil. Rovnou mezi kachny, který to začaly žrát. Musel jsem vypadat hrozně. Šel jsem kousek proti proudu, sešel dolů k řece a chtěl do ní skočit. Modlil jsem se. Ještě před chvílí jsem byl zamilovanej po uši. Musela to snad mít promyšlený. Tahala mě za nos a já za ní chodil jak ovčácký pes. Chránil ji, když provokovala na debilních diskotékách. Nosil ji modré z nebe. Tolik falše jsem snad ještě u nikoho neviděl. Určitě znáte ty scény, kdy se hlavní hrdina dívá do hladiny jezera a ve svém obličeji vidí budoucnost. Já se místo toho zase poblil. Hrozně mě bolela žebra. Kam půjdu? Pokoušel jsem se vedle v parku lehnout na lavičku, ale vyhodili mě policajti. Šel jsem na nádraží.

Bezďáci tam přespávali hned pod pamětní deskou vojákům světových válek. Já už jsem dobojoval. Měl jsem pocit, že je můj život u konce. Někdo mi dal vodku. Blábolil, ale pomohla mi usnout. Asi jsem chrápal, protože do mě někdo párkrát kopl. Už jsem nic necítil, jenom mě hrozně bolelo srdce, jestli mi rozumíte. Zhroutil se mi celý svět. Opustil jsem málem Esterku, takovou krásnou milou holku a začal toužit po upírce. Cítil jsem se jako kus hadru. Myslím, že nemít v tu chvílku na hlavě Possessed, tak bych skočil pod vlak. Jakoby ve mě zase něco zemřelo. Bez naděje, samotný v cizím městě. Ve škole, která mi nic neříkala. Může jeden člověk unést tolik smutku? Asi může. Někdo mi pomohl vstát a koupil mi pivo. Umyl jsem se za rohem u kohoutku, ze kterého tekla studená voda. Sedl jsem si na lavičku a přemýšlel. O prozření, o tom proč zrovna já. Co jsem dělal tak blbě? 

Zatím jsem nikdy nechtěl chodit s holkou, které jde jen o peníze, prestiž, která je falešná a zlá. Asi jsem měl fakt štěstí. Na svý metalový víly, na nádherný bytosti. Tak proč si se pouštěl do jiného světa? Jinej už nebudeš, neumíš se přetvařovat. Do dnešního ani žádnýho jinýho světa se dávno nehodíš. Jsi mladej, silnej jako bejk, máš za sebou zkušenosti, jako v tvým věku málokdo, tak proč se zahazovat se špatnými lidmi? Já vím, člověk srdci neporučí, možná to byla jen nějaká hnusná zkouška. Přemýšlel jsem a misky vah se čím dál tím víc přikláněly na stranu, že už to nemá cenu. Pořád jenom bojuju, snažím se být rovný a co z toho? Proč se mají svině tak dobře? Měl jsem v žaludku jenom vodku, pivo a hroznou tíži. Jako bych spolkl kámen. Táhlo mě to k nástupišti, odkud měl přijet vlak od Prahy.

Úplně jsem viděl zítřejší titulky v novinách. Nechala ho, tak skočil pod vlak. Měl plané naděje (jo, tenkrát ještě lidi věděli, co to jsou plané naděje, co to vůbec znamená), nebo jenom jen klasické - Život vyhasl na kolejích. Nedokázal jsem to, něco mě zastavilo. Možná pud sebezáchovy. Bylo to hrozně těžké, ale neskočil jsem. Místo toho jsme si sedl na lavičku. Musel jsem vypadat hrozně. Vystoupila a měla na sobě puntíkatou sukni. Když procházela kolem mě, vítr si pohrával s lemováním, blonďaté vlasy a ňadra dmoucí. Otočila se a usmála. Na mě, kterej byl špinavej, otrhanej, ošklivej a zrovna se brodil ve vlastním bahně. No a tenhle lehounký úsměv, pousmání, mě donutilo žít. Bylo to vlastně jako vždy v mém životě. Říkejte si tomu osud, náhoda nebo Boží vůle, je to jedno. Ta slečna se za pár let stala mojí ženou. Čekala mě ještě dlouhá cesta, ale tak to má každý.

Kačence číslo tři jsem nemohl dlouho odpustit. Ponížení se tak nějak samo přetavilo v nenávist. Dnes se za to trošku stydím. Je to hodně špatná vlastnost a užírala hlavně mě. Jí to bylo jedno, jen se mi dál vysmívala. Na dlouhé roky se přidala k mým démonům, nočním můrám. Je to stejně zvláštní, i teď, po letech, co jsem dávno nad věcí, tak se mi chvějí při psaní ruce. Ale asi to bylo dobře, zlí lidé se stejně nakonec spálí sami. Něco na těch Božích mlýnech bude. Co jsem o ní slyšel, tak nedopadla zrovna dobře. To víte že si vzala mladého, krásného, bohatého. Mlátit ji začal po dvou letech. Navíc pak už vůbec nevypadala jako Kačenka. Zlí lidé to tak mají, jejich povaha se jim časem otiskne do ksichtu. Asi abychom je poznali. Tu špínu v nich.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER