Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 10. října 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý dvacátý - A zase ty pozéři

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý dvacátý - A zase ty pozéři


Příběh tří stý dvacátý - A zase ty pozéři

Jedu do Plzně vlakem. Jak píší spisovatelé, tak pražce cvakají v pravidelném rytmu. Staré vagóny. Jsem po brigádě hrozně utahanej. Usínám a v polospánku se mi neustále vrací příběh, který mi včera vyprávěl v hospodě Sabath. Naproti jeho domu bydleli dva feťáci. Kdysi krásní lidé, milí a sálalo z nich zdraví. Budoucnost národa jak z plakátů politických stran. Jenže jednou na diskotéce kývli na nabídku bílého prášku. Po dvou letech, kdy už neměli doma nic, jen jednu matraci a starou ledničku, ona zemřela. Jemu to nedošlo a ještě dlouho po její smrti s ní souložil. Uff. Když mi to můj kamarád vyprávěl, doslova se mi tahle představa vypálila do mozku. Taky se mi chtělo zvracet. Fakt zlatý pivo. To vás maximálně ukolébá. Jedno bych dal. Na hlaváku mám čas a tak si kupuju do kelímku. Nic moc, ale furt lepší než drátem do oka. Probudí mě.

Jede mi to až za půl hodiny, tak se toulám nádražím. Vyhnu se buzíkům ve Fantově kavárně, nejdu si ani sednout ven. Je zajímavý, jak jsou v Čechách všechna nádraží tak hnusná. Respektive, lidská spodina se na ně stahuje, obtěžuje. Přijde ke mě malej cikán, sotva šest let a jestli prý mu dám peníze. Nic nemám, odpovím a on ukazuje na moje hodinky. Pošlu ho do prdele, jdi se radši učit, ale to už se zvedají jeho fotrové. Zlatý řetězy, co je to za svině, že posílají žebrat vlastní děti? Uteču radši na nástupiště. Partička metalistů si mě ihned všimne. Mají takový čistý džísky, vypadají nažehleně. Jsem vedle nich jako vágus. A hned, jestli mám cigáro. Ze solidarity nabídnu. Dopiju kelímkáče, hodím si krosnu k nim do kupé a čekal bych, že mi nabídnou z lahve ferneta, co koluje kolem. Jako za to cígo, ale to oni ne. Pak se začnou bavit, jak jinak, o metalu.

Nikdy jsem nebyl knihovna, která ví všechno. Ale zase na druhou stranu, od třinácti do dvaceti nějaký ty informace získáte. Kluci a holky byli black metalisti. A všechno ostatní podle nich bylo v metalu špatný. Thrash - sračka. Heavy metal - sračka. Člověk by se pomalu začal stydět za svý nášivky. Mám džísku jako motorkář přes křiváka, vždycky se mi to děsně líbilo. Vader, Obituary, Master, ale i Motorhead a Saxon. Jsem jak pouliční směska, nojo, jenže já vždycky poslouchal jen to, co se mi líbilo. Na druhou stranu, nikomu jsem nic nehanil. Pestrost, vstřícnost a pokora, to vám chybí, mumlal jsem si pod bradku. Řeč přišla, jak jinak, na norský black metal. Chvíli poslouchám a čumím, co to zase plácají za nesmysly. Oni třeba přiřazovali špatná alba ke kapelám. Hlavně, že věděli o vypalování kostelů. Nerozumím tomu, já žil vždycky v tom, že metal se poslouchá hlavně srdcem, že jde o hudbu, o přátelství. Už to nemůžu vydržet. 

Ozvu se příjemným hlasem a opravím jednoho mluvčího v názvu desky. Hele, to si pleteš, tohle nahráli kdysi původně Venom, to je převzatá věc. Najednou je ticho. Vždycky jsem byl na to, že jsem metalista hrdej, když mi někdo říkal, jaká je ta hudba hlasitá, divná, uřvaná a jak jsou její fanoušci vágusové a dělají bordel, tak jsem odpovídal, že kdyby mezi nás přišli, tak by viděli a zažili tu pohodu. Většinou to taky byla pravda, díky muzice jsem potkal spoustu skvělých lidí. Tentokrát to ale neplatilo. Tahle partička byla povrchní a negativní. Oni si z metalu vzali jen to špatný. Začali mi nadávat a trvalo to vlastně až do Plzně. Že tomu nerozumím, že člověk, kterej má nášivku Saxon, ví určitě o jediném pravém metalu z Norska úplný hovno. Nejsem konfliktní typ, tak jsem chvilku hledal v krosně a ukázal jim ve Sparku černý na bílým, že se mýlí. Odpovědí mi byly další nadávky. A že prej je to komerční plátek. 

Byl jsem rád, když jsem vylezl z vlaku a šel na tramvaj. Přemýšlel jsem teď nejen o dvou feťácích z Boleslavi, ale i o metalových pozérech. Vyprávím to Carlosovi, který si na mě udělá večer čas. Sedíme v jednom pajzlu, vedle mě krosna. Hele, mám slinu a v pondělí mám školu až odpoledne. Co takhle zakalit? Hodím si k němu domů bágl a jde se na to. Je to divný, ale únava je ta tam. Srkám další pivka, potkáme nějaký starý rockery. Z nich cítím velkou pokoru. Kecáme o muzice a i když se mi nelíbí jejich inklinování k zábavovým kapelám, nikdo se do mě nevysírá. Nedělají to ani punkáči, ti vlastně neřeší vůbec nic. Potkáme dokonce nějaký holky, co si spletly klub. Jezdí na čundry a Honza Nedvěd je jejich hrdina. Všechno je v pohodě. Tenhle večer už asi žádný pozéry nepotkám.

Samozřejmě se mýlím. Někdy k ránu jdeme do non stopu. Já, Carlos a George, kterej se k nám přidal. Už meleme nesmysly, jsme navátí, ale všechno je na pohodu. Až do chvíle, co do dveří vrazí partička z vlaku. Uff. Ihned si mě všimnou. Aaaa, pan chytrej, koukám, že máš s sebou vopici. Čumím na něj jako opařenej. Pořád jsem naivně žil v metalové bublině. Stále jsem si myslel, že všechno bude fungovat jako dřív. Že když přijedu do cizího města, automaticky se mě ujme někdo s džínovou bundou. Ono to tak dřív opravdu fungovalo. Stoupnou si kolem nás a nadávají i Carlosovi, protože má triko své oblíbené Sepultury. Koukám, tady je to samej milovník negrů. Jsem opilej a nejdřív některý nadávky vůbec nechápu. Taky mi je tak nějak smutno, protože až mi zase jednou bude máma nadávat, co to poslouchám za bordel (jako NAPALM DEATH už byli hodně i na starou rockerku), tak nebudu mít argumenty. Jo, i metalisti můžou být svině. Bohužel. 

Nic neříkám, což agresora vždycky vytočí. Bublá to ve mě uvnitř. Pak vstanu a největšímu pozérovi obalím pořádnej hák. Padne na zem a všichni ostatní zdrhnou. Číšnice přinese mokrej hadr a nadává mi. Ošklivý metalista se po chvilce probere a já si říkám, že jsou to fakt kokoti. Čekal bych, že se za kamaráda postaví. Že mají v sobě hrdost, poctivost. Ale není to pravda. Jdeme ulicí a je mi hrozně smutno. Jakoby mi někdo zničil krásný představy. Život je někdy hnusnej. George to nějak vycítí. Vezme mě kolem ramen a řekne mi poprvé za celou dobu, co se známe, že metal není zase tak špatnej. Teda ten opravdovej, zahranej a prožívanej od srdce. Chlastáme u něj celý pondělí. Dneska mi může být škola ukradená. 

Tato povídka je věnována všem, kteří ještě nezapomněli na to, o čem je pravý metal! Děkuji vám za přízeň. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER