Recenze/review - ARCHGOAT - Worship the Eternal Darkness (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 24. října 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý dvacátý druhý - Vyznání života

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý dvacátý druhý - Vyznání života


Příběh tří stý dvacátý druhý - Vyznání života

Když je člověk mladej, tak chce někam patřit. Tenkrát si byl buď metalista, pankáč, gothic a nebo diskofil. Já uznával jen metaláky a punkery. Je jasný, jak člověk stárnul, dospíval, tak to zase tolik neřešil, ale faktem je, že pro mě stejně bylo nejlepší stát v první brázdě na koncertě a pařit jako o život. Chodil jsem sám. V Plzni do Šeříkovky, do Divadla pod Lampu a nebo do Céčka. Bývaly v západočeské metropoli dobré koncerty. Do místní komunity jsem nikdy tak nějak nepronikl, ale to bylo tím, že tady se hodně poslouchal black. To já zase tolik nemusel. A pak taky, byl jsem náplava, studentík, kluci, co už chodili makat do Škodovky na mě koukali skrz prsty. Problém byl ale i ve mě. Pořád jsem byl jakoby rozdělenej na dvě poloviny. V Plzni jsem se možná i trošku styděl. V Boleslavi zase zářil.

Někde jsem viděl plakát, že do Plzně zavítá Debustrol. Tam nesmím chybět. Je to ale divný, sedět v hospodě sám. Sice jsem se pokusil navázat kontakt, když jsem viděl nějaký metly vedle u stolu, ale koukaly na mě jak na magora, co se jako vtírám. Moc jsem to neznal. V našem kmeni to chodilo fakt jinak. Hodně jsem nad tím přemýšlel. Třeba v Music Records už jsem nějaký ty postavy, se kterýma se dalo bavit, potkal, ale jinak? Bída. Přitom jsem tak hrozně moc potřeboval někoho, kdo se se mnou pokecá o hudbě. Studenti a mé okolí tomu moc nedali. Já všechno žral hrozně do hloubky, studoval jsem přesné informace, každou novou desku opravdu prožíval. Lidi to ale takhle nemají nastavený. Sem tam se k nim dostane něco novýho, ale to už musí bejt. Většina poslouchá dokola celý život pár alb a zná je nazpaměť. Nic proti, ale já byl zvyklej s klukama v hospodě donekonečna řešit zvuk, songy, vizáž. 

Třeba jsem fakt hodně moc žral Panteru. Sice moc neodpovídala mému spíše konzervativnějšímu naturelu, ale byla to bomba. Jakoby mi někdo frézoval drážky do hlavy. A ten hlas! Bylo to naštvaný, byla v tom nakumulovaná nenávist a frustrace. Hele, já se cítil úplně stejně. Měl jsem na sobě zrovna jejich triko a pak mi to docvaklo. Spoustě metalistům vadilo. Proto se se mnou nechtěl nikdo bavit. Bylo to tak. Jenže znáte mě, mě to bylo u prdele. Jedu si svoje, jsem tolerantní jako málokdo, ale vyžaduji slušnost. Na debily nemám čas. To mě naučila moje boleslavská parta. Možná až nebezpečně jsem se fakt naučil bejt sám. Stáhnul jsem se do ulity, střádal si v  ní svoje problémy, které teď musely všechny ven. Měl jsem to tak vždycky. Samej úsměv, pohodička, ale i mě samozřejmě spousta věcí trápila. Teď třeba to, že nemám holku. Ty vole já, pro kterýho ještě nedávno nebyl problém každou ukecat. Objednám si ruma, přidám volume na discmanovi. Abych přehlušil hluk hospody. 

Ze žebradla jsem si vyndal i knížku. Taky brýle, protože pořádně nevidím a nosím je od dvou let. Sci-fi, které si nepamatuji, jsem odložil až ve chvíli, kdy se přede mnou objevily dvě dívky v tričkách Metallica. A jestli mám místo. Podle mě si ke mě sedly kvůli tomu, že jinak bylo narváno. Jo, někdy jsem si připadal jako prašivej. Daly si každá malý pivo a bavili se o klucích. Kdo dnes přijde, kdo ne, kdo je debil, kdo je magor, ale to nevadí, protože je děsně sexy. Takový klasický holčicí řeči. Ta menší, blondýnka, která se mi líbila méně, na mě ale pořád pokukovala. Tak jsem zkusil něco vtipnýho prohodit. Za hodinku jsme se tlemili, jak kdybychom se znali od dětství. Obestřel mě krásnej pocit, že i v Plzni metal funguje. Pro mě tahle hudba vždycky byla o pohodových lidech. Ne vždy to platí, ale většinou jo.

Pak přijdou ty jejich kamarádi a já jsem zase sám. Ale protože mám už hladinku, tak se cpu ve frontě před vchodem do Šeříkovky. Starej kulturák, metalový království. Jako když jsem začínal na koncerty chodit. Ihned běžím do fronty, protože jsem zkušenej. Pivo musí být, nikdy jsem nedokázal odstát akci jen tak, bez ničeho. Umím se bavit i bez chlastu, ale jak známo, emoce je potřeba násobit. Hrnu se kupředu, hned k zábradlí, zahlédnu plakát na nějaký ples. To si zase hasiči ožerou držky, všechno je v pořádku. Jenže na pódiu začne ladit kapela s divným zpěvákem, děsným ječákem. Mě by zajímalo, kdo dělá dramaturgii. Mají úspěch. Asi nějaký místní. Já si to jméno fakt nepamatuju, ale vím, že tam hrál někdo z Torr. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká parodie, ale když jsem pak viděl svíjející se slečny a zdatně jim sekundující třicátníky, šel jsem radši na pivo. 

Vynechal jsem i druhou kapelu, která sice hrála thrash, ale bylo to takový přehrávání z učebnice Slayer. Takže jako Debustrol, ale ti k tomu mají svoje texty, sprostý a neurvalý. Mluvili mi z duše. Těžko se to dnes možná chápe, ale když je vám dvacet, tak podobně uvažujete. I přisel Kollins a poslal nás do prdele. Vyznání smrti, pro mě momentálně dneska vyznání života. Už jsem potřeboval pořádnej headbanging jako sůl. Jsem v první řadě, točím se v kruhu, objímám s lidma, které vůbec neznám. Posranej svět kolem, nám je to jedno. My vztekle rozhazujeme rukama, jsme jak blázni, co mají záchvat, tanec svatýho Víta. Zvuk mi proniká až někam do kostí. O tomhle je, byl a bude vždycky metal. O takový tý soudržnosti dole pod pódiem, kdy si zařvete z plných plic. Všechno a všichni, kdo vám ublížili, politika, peníze, moc, všechno je jedno. Existuje jen kytarový riff, bicí a křik zpěváka. Upadám do svého komatu, svlékám si triko, mávám s ním nad hlavou. Poléváme se z kelímkáčů a je nám děsně dobře. 

Je konec? Ne, ještě dva songy, je tu hodně lidí, dav si žádá přídavek. Plácnu si rukou s Kolinssem a jde se na to. Masakr! Musím si sednout do stínu, sám, zase sám, vše skončilo a kolem se trousí postavy. Objímají se a usmívají. Hej, tebe znám z kotle. Otočím se a tam je zase má známá blondýna. A jestli s nima někam zajdu. Obléknu si tričko a jako že jo. Tak se přemístíme někam k hlaváku, do nonstopáče, kde se prodávají cikánky a kousají si nehty gambleři na automatech. Parta je to nakonec na pohodu. Pánové nejsou vysírací. Jsou odněkud ze vsi za Plzní, směr na Klatovy. Vůbec nevím, kde to je, asi bych si měl koupit mapu. Dobrý je, že si můžu zase jednou s někým pokecat o muzice. Obzvlášť jeden maník je na tom hodně podobně jako já. Taky je pro něj metal zákon a žere všechno. Předháníme se v informacích...a to víš o tom, že...Je to super, jako fakt jo. Ještě že jsem vyrazil. 

Možná to bude znít divně, ale já se cejtil podobně, jako na začátku puberty. Chodil jsem zase do školy, která mi nic neříkala, nezapadl jsem mezi ostatní. Bylo to jak kvůli vizáži, tak i o tom, že mi připadali všichni divní. Možná to bylo naopak, ale tady, v baru, na koncertě jsem byl zase sám sebou. Ty krásný okamžiky, kdy jde všechno stranou, zůstává jen hlasitá hudba, mi už fakt chyběly. S blondýnkou jsme si slíbili mnohé, ale už jim jel vlak. A co já? Do Plasů už nic nejelo, tak jsem se zase do rána toulal ulicemi. Nějak nechápu, jak jsem tenkrát mohl všechno vydržet. Je to tak, na metalu jsem byl živej. Proto ho poslouchám dodnes. Každý máme občas nějaký to trápení a když pak pod pódiem potkáte lidi, kteří se usmívají, nemá to chybu. Ale to zrovna vám říkat nemusím. Zapálil jsem si cigáro a vydal se směrem ke škole. Potkávám davy dělníků. Asi trošku smrdím potem a dovedu si představit ty připomínky mladých navoněných spolužaček, ale je mi to jedno. Jsem metal. Víc mě momentálně nezajímá. Tohle je moje vyznání života!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER