Příběh tří stý dvacátý pátý - Zpátky do Afriky
Opakovaný vtip není vtipem. Aspoň se to říká, jenže tenhle nikdy neomrzel. Tentokrát nesedím U Darebáka mezi vejškou a věznicí, ale U Kance na náměstí. Stejně jako před několika týdny (pořád se něco dělo a mě to fakt přišlo hrozně dávno), mě překvapily dvě krásný černošky. Georgeho ségry. Svíjejí se kolem mě a že prý bych měl zažít zasvěcovací rituál jejich kmene. Je to samozřejmě sranda, já jim zase tvrdím, že u mě by nemusely česat bavlnu, ale byly by mé nejoblíbenější otrokyně. Mě se sexuálně černý holky moc nelíbí, ale tyhle jsou krásný. Živočišný. Můj kamarád je varoval, že budu mít blbý kecy, ale že jsem jinak z gruntu hodná duše. Je sranda a to fakt jako velká.
Bývala to krásná doba. Starosti se zdály vzdálené, problémy s otcem byly daleko v Boleslavi. Kačenka se pomalu ztrácela v mlhavých snech. To už jsem víc vzpomínal na Kytku a Prcalíka, chyběli mi kamarádi. Carlos skončil ve škole teprve nedávno a narukoval rovnou k hradní stráži. Jeho krásný vlasy byly ostříhány a i když jsme si slíbili, že se budeme setkávat, znáte to. Měl vážnou známost a tak chtěli být při opušťáku spolu. No a teď mě měl opustit ještě George. Jeho otec přiškrtil kohoutek. Elektro fakulta byla jeho již asi šestou školou a táta řekl dost. Chvíli sice zkoušel nějaký brigády, ale to moc nešlo. Že se vrátí zpět do Zairu, mi řekla jedna z jeho sester asi po pěti pivech. Byl jsem v šoku. Proč? To tady budu fakt jako zase sám?
Musel jsem si dát rum a pak jsem měl vyčítavou. Samozřejmě jsem nedovedl pochopit, proč utíká, proč nebojuje. Bylo to celý divný, ale nakonec jsem vše venku na cigáru rozdýchal. Můj kamarád, kluk z Afriky se bude vracet domů. Bude mi ta tvoje neustále rozšklebená držka chybět. Měl jsem slzy na krajíčku, ale před sérgama dělal, že jakože nic. George řval jak stará bába. Když naše smutnění pominulo a začali jsem u dalšího rumu zase trošku uvažovat, napadlo nás tak nějak samozřejmě, že to pořádně roztočíme. Do zavíračky sedíme U Kance. Pak se vypotácíme na náměstí. George močí u výlohy a zpívá jeho oblíbenou Černý muž po bičem otrokáře. Vůbec si nedovedu představit, že by něco takového dělal dneska. Stejně jako třeba že jsem měl neustálou potřebu všem říkat a machrovat, že ségry jsem si koupil na trhu v Saudský Arábii. Největší prdel byla, že tyhle vtípky vymyslely ony.
Tah Plzní byl mocný, plný panáků, zvracení, svíjení se na diskotékách. Dělali jsme neskutečnou rotyku a nechtěli jsme, aby to někdy skončilo. Pro holky byla Plzeň velkej svět, kde byl jejich brácha. A já byl jeho kamarád. Hele, řeknu vám na rovinu, že jsem byli spojeni takovým tím poutem, jako s mýma kámošema z boleslavský party. Nikdo z nich sice neposlouchal metal, ale styl černého (to zní fakt dobře) humoru, nadsázky a velkýho srdce, nás spojoval. Byli jsme na stejné vlně. Mladí a neklidní, tak trošku opilci, studenti, který pořád neměli peníze, ale cítili jsme se svobodně. Stojím ožralej u památníku tatíčka Masaryka a chčiju z vejšky. Prej kdo to je, to je nějakej kolonizátor? Vysvětluju, že to byl PAN prezident, jeho myšlenky, ale jsem ožralej. Vedle na lavičce sedí George a drží v ruce plakát, který někde utrhl z kandelábru. Ne ty vole, já na žádnou zábavu do Přeštic nepojedu.
Můj spolubydlící na koleji je někde v prdeli (jak já jsem rád) a tak spí všichni u mě. Stojí nás to sice lahev vodky, ale přece je nenechám na ulici. George byl v nějaký hnusný ubytovně. Sápu se do sprchy, když tam je jedna ze sester. Není zamčená a tak celou tu krásu vidím. Je to pro mě úplně něco novýho. Vrátí se jen v ručníku a kde že budeme spát. Jsou tu jen dvě postele. Ne ty vole, nikdo po mě nemůže chtít, abych spal s Georgem, tak jak jsme opilí, tak mám najednou hodně blízko u sebe nádhernou černošku. Nemůžu ale vůbec nic, na tohle je můj kamarád hroznej. Jen na krajíček, prosím, ale zahlédnu v jeho očích zlobu. Tak nic no, škoda, nejsi můj kamarád. Mám tak nějak pocit, že by možná i chtěla. Měla si už někdy bílýho kluka?
K ničemu nedojde a já si musím dát ráno hodně studenou sprchu. Chodí tu kolem mě jen v kalhotkách, hergot, jsem jen mladý muž s hrozně slabou vůlí. Oblékneme se a jede se. Oběd v nějakým pajzlu v Přešticích a celý odpoledne čekáme na zábavu. Jdeme tam už pěkně opilí, ale nikomu to nevadí. Možná budíme trošku rozruch, ale za celý večer nezaznamenám žádný blbý kecy, až se sám divím. Spíš sem tam někdo přijde k našemu stolu, normálně pokecá. Nevím, nepamatuju si, co tam bylo za kapely, vím jen o Katapultu. Možná to bude znít divně, ale mě jejich písničky vůbec nevadí. Jdu dokonce tančit. Já a dvě gazely. Jsem šťastnej a zároveň hrozně smutnej, protože je to naposledy, co se vidíme. Člověk má sice plány do budoucna, prej přijeď k nám, ale nikdy k tomu nedojde.
Řveme texty českých kapel. Je to úžasný. Tři černočerný s hubama dokořán halekají české refrény. Čekáme na vlak. Cítím velkou sílu, sounáležitost s tím klukem z jinýho kontinentu. Byl jinej než já, ale v podstatě úplně stejnej. Mladej cápek, kterej hledal kus toho obyčejnýho posranýho štěstí. Chtěli jsme každej pořádnou holku, malej byt, někdy třeba i to auto a hlavně klid. On si prožil svý, když se u u nich doma vařila krev a já měl za sebou taky pár bolestivých ran. Když vzpomínám na začátek svých studií, tak si na Georgeho a speciálně na tenhle večer vždycky vzpomenu. Máme vážnou řeč, ségry jsou schoulený u mě. Mám vás moc rád, víte to? Já to moc nikomu neříkám. Hele a co budeš u vás dělat? Neví, nikdo nic neví.
Sereme na kolej, jdeme do nonstopu. Kecáme, tak nějak podvědomě víme, že se dlouho neuvidíme. Děkuje mi za hospody, za to, že jsem mu vždycky pomáhal, je upřímnej a já mu říkám, ser na to, to je přeci normální. Nojo, ale byl si první, kdo se ke mě choval úplně normálně, nebyl jsem pro tebe jen exot z jiný země. Ty držko jedna, já sem přišel taky z daleka a nikoho tu neměl a tys byl taky první, kdo neměl u piva jen namachrovaný kecy. Takhle to probíhá celou noc. Holky pomalu střízliví a jsou najednou hrozně vážný. Nadešel čas. Balí si na ubytovně pár švestek. Přemýšlím, proč sem poslala jeho rodina zrovna sestry. No co, u nás máme rovnoprávnost (momentálně), u vás ne? Chtěly se sem zase podívat. Moc se jim v Čechách líbilo. Jsem tomu fakt rád, gazely moje.
Na Ruzyni je to hodně smutný. Dojedeme do Prahy vlakem, pak autobusem a kus pěšky. Stojím tam, dívám se na letadlo a je mi hrozně. Po tváři mi kapou slzy jako hrachy. Od té doby nevím o Georgovi vůbec nic. Zmizel do Afriky a nedal o sobě už nikdy vědět. Možná se mu něco stalo, možná měl jen jiné starosti. Tenkrát nebyl internet tak rozšířený. Zbyly jen krásný vzpomínky. Na neustále rozšklebenou tvář ve smíchu. Na vždy dobrou náladu. Jenom někdy se tak smutně díval. Když se mu stýskalo po domově a nebo když jsme kecali spolu o holkách. George patřil mezi postavičky mého mládí, které mě hodně ovlivnily. Znali jsme se krátce, dnes bychom toho třeba ani moc společného neměli, ale tenkrát, tenkrát jsme byli opravdoví kamarádi. Třeba se jednou zadaří a potkáme se. Pevně v to věřím.
Když nad tím tam přemýšlím teď, po mnoha letech, říkám si, že jsem měl vlastně hrozný štěstí. Na lidi kolem sebe určitě. Tak mě tak napadá, važte si svých kámošů. Těch pravých, co s nimi můžete zajít na pivo a o všem pokecat. Moc jich není. A času je málo. Opatrujte se.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
