SYMBOLIC FEST OPEN AIR 2022

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 17. dubna 2022

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý čtyřicátý sedmý - Céčko

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý čtyřicátý sedmý - Céčko


Příběh tří stý čtyřicátý sedmý - Céčko

V hospodě U Stromu, nahoře na Americké třídě, se v Plzni scházely divné typy. Zrovna před chvílí si vedle ke stolu sedl obrovský pokérovaný cikán. Kouká a když jde kolem Eliška, tak si olizuje masitou tvář. Pár lidí pro jistotu odejde. Chci taky, protože cítím ve vzduchu nenávist a krev. Jenže moje kamarádka mě přemluví ještě na jedno pivo. Má za sebou nějakou těžkou zkoušku a začíná slavit. Jdu na záchod a když se vrátím, tak kolem létají židle. Slečna se choulí v rohu a mě jediné, co napadne, tak si jdu stoupnout před ní, aby ji netrefili. Dostanu dvakrát přes záda. Výčepákovi teče z obličeje krev a pár štamgastů pobíhá ustrašeně kolem. "Kurva, zavolejte někdo policajty!": řve na nás a my nevíme, kde má telefon. Pan cikán si na chvilku sedne, kývá hlavou jako nosorožec a odfukuje. Mumlá něco o tom, že nás chce všechny zabít.

Mám strach, ale takovej ten divnej, někde v zádech. Eliška se připočůrá a hrozně se za to stydí. To neřeš, teď musíme přežít. Cikán si stoupne ke dveřím a že jako nikdo nepůjde ven. Vůbec nechápeme o co mu jde. Pořád dokola opakuje, že když ho dlouhý roky mrdali, že on teď bude mrdat všechny. Pomalu mi začíná docházet, že je to propuštěnej vězeň z borské věznice. Zahlédnu koutkem oka Michala, jak stojí za mříží a nahlíží dovnitř. Odezírám mu ze rtů a pochopím, že říká Blance, že jsme asi někde jinde, že mají zavřeno. Pak sebou cukne. Dojde mu, že je to úplně jinak. Náš milý cikán řve jako tur. Zase hází židle. Trvá to věčnost a pak do hospody vlétne zásahovka. Vůbec nevím, kdo ji zavolal. Od nás to nebylo. Začne souboj, který jsem nikdy v životě neviděl. Obrněnci se sice snaží, ale on s nimi hází jak s loutkami. Vzpomenu si na staré grotesky. Konečně jej zpacifikují. Oddechuje a nadává. Je konec? Ano, ufff.

Vylezeme na Americkou jako z nějaké nory. Půjčím Elišce svetr, aby si jej dala kolem pasu. Neboj, nikomu to říkat nebudu, nejsem debil. Sám jsem měl co dělat, abych se neposral, smějeme se. Jo, teď už nám je do smíchu. Cikána nakládají do antonu a připomíná obrovský raněný zvíře. Kdyby nás nechtěl zabít, možná by mi ho bylo líto. Musíme na kolej, aby se Eliška převlékla. Já tedy taky, mám totálně propocené triko. To nám to odpoledne ale hezky začíná. Michal nás chtěl vytáhnout do Céčka, což je klub momentálně na Doubravce. Už jsme tam jednou byli na Debustrol. Dnes ale nehrají metal, ale nějaký nezávislý kapely z Prahy. Vůbec nevím, o co se jedná. Znám jen Stromboli a Hudbu Praha. Je to vlastně jedno. Jsme už parta a není pro mě problém vyzkoušet i něco nového. Eliška bydlí na Máchovce, na koleji, která je na Borech. Má krásně čistý holčičí pokoj a když se převléká. Ale no, jo pořád. Udýchaní a usměvaví jdeme na trolejbus číslo 16.

Michal nám v takový starý komunistický hospodě, jejíž jméno si nepamatuju, drží místo. Kolem sedí nějaký vlasatci. Metalisti tedy žádní, ale to nevadí. Aspoň se zde se svým křivákem, vytahaným svetrem a roztrhanýma džínama necítím divně. Pamatuji si, že jsem z toho zážitku a adrenalinu pořád objednával panáky. Pak jsem byl děsně vtipnej u vstupu. Koupil si nějaký kazety, který jsem pak několik let neslyšel. Ale kapely se mi líbily. Bylo to zase něco jinýho. Klubem voněla tráva a všichni byli takový pozitivní. Potřeboval jsem to. Doma v Boleslavi bylo zase rodeo a ve škole mi to zrovna moc nešlo. Divný stavy. Ale jako vždycky celý můj život, mě podrželi kamarádi. Když mi bylo blbě, když mi bylo na umření. Stačilo si sednout někde v hospodě, dát pár pivek a svět byl najednou lepší. Ne, vážně, pili jsme, ale s mírou. Pár kousků a na kolej. Pak učit a před spaním zase pivko. Pokud tedy byly peníze.

To tady musíte ochcávat rohy? Křičí na nás nějaká paní. Připadá mi děsně stará, takovej ten typ seschlý indiánky. Usměju se a zamávám jí. Ne, rukou ne. Rozeběhne se a vzteká se. Utečeme ji snadno a kousek za rohem se tomu děsně tlemíme. Jde se na jeden z pověstných tahů městem. Navštívíme asi deset klubů, všude je někdo známej a když ne, tak se seznámíme. Minulý týden jsem bral na brigádě, tak jsem za haura. Peníze budou a my nebudeme. V jednom klubu na gauči probíráme Céčko. Klasickej klub z devadesátek. Dřevěný lavice, pach moči na záchodech. Docela pajzl, ale nám to nevadilo. Bylo kam chodit na muziku. Jednu dobu jsme tam jezdili fakt často. Vystupovali v něm dobrý skupiny. Od punkáčů, přes metal, až k rocku. Některé mě bavily, některé k smrti nudily. Kdo zná ten neodolatelný a neopakovatelný pocit, když stojíte v pivkem v ruce a čekáte, co přijde a nevíte o muzikantech vůbec nic, mi určitě potvrdí. Někdy jsem stál celou dobu s otevřenou hubou a zvětralo mi pivo. Taková to byla nádhera (třeba jako dneska Stromboli). Někdy jsem se ale nudil.

Nemám moc rád takový ty zpruzený duše s kytarou, kteří se nám snaží znechutit odpoledne. Alternativní vybrnkávačky a nebo skupiny, u kterých zvítězila forma nad obsahem. Ani jsem nějak cíleně nechtěl, aby se mi rozšiřovaly obzory. Byl jsem a pořád budu spíše konzervativní, ale jsem i přístupný. Mám fantazii, nejsem uzavřený do jedné škatulky. To zase pozor! Víc jsem ale vždycky miloval, když jsme jen tak odpo zašli do hospody, pak vylezli ven a viděli někde nějaký plakát. Kino? Klub? Všechno bylo možné. Plzeň v té době byla opravdu kulturní město. Hrály v něm i velké metalové kapely. Byly tady podniky, o kterých se nám mohlo v Boleslavi jenom zdát. Všechno pro mě bylo nové. Ten komfort, když jedete na Cannibal Corpse pár zastávek tramvají. Nebyl internet, tak jsme si mezi sebou předávali letáky. Já je brával v Music Records a vylepoval je na nástěnkách ve škole a na koleji. 

Kde to jsem? Ptám se pořád dokola. Nevidím, neslyším. Hele, tebe znám. Eliška mě pohladí po tváři. Prý jsem si nenechal vymluvit, že nebudu spát na posteli. Lehl jsem si na zem do předsíně. Pil jsem hodně? Ani ne, na tobě to není moc poznat. Co jsem ještě vyváděl. Aááále, sebral si pár cedulí, pak nadával řidiči nočního autobusu, že blbě řadí a nakonec močil na koleji na chodbě. Jinak ale v pohodě, nikdy nemáš agresivní opice. Osprchuju se a když si smývám šampón z vlasů, leknu se. Přestoupí ke mě zezadu a začne mě hladit. Já, promiň, mě děsně bolí hlava. To přejde. Achjo, tak já dneska zase nepůjdu do školy. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER