DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 18. září 2022

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šedesátý devátý - Ztraceni v metalovém ráji

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šedesátý devátý - Ztraceni v metalovém ráji


Příběh tří stý šedesátý devátý - Ztraceni v metalovém ráji

Mám hroznou radost, že na můj nápad kývla. Dělám si možná falešné naděje, ale zrovna teď to vypadá, že jsem v čele pelotonu. Sice mě hodně trápí, že se mnou ještě nespala, ale zrovna jí jsem to ochotný odpustit. Jsme jak dva spiklenci, když na sebe čekáme kousek od koleje v malém lesíku. Domluvili jsme se včera, aby Lenka nevěděla. Chtěli jsme být sami a s ní to moc nejde. Navíc je oplzlá takovým tím nechutným způsobem, který sice spousta chlapů ve svých vlhkých snech obdivuje, ale mě šlo už přeci jen o něco jiného. Jasný, někdo nedospěje nikdy, ale já musím, chci. Hrozně mi na ní záleželo. Vlastně by se dalo říct, že jsem momentálně žil jen pro ní. Šla opatrně a pořád se ohlížela. Nechápal jsem. Pak se rozběhla. Co se děje? Dělej, zdrháme. V poklusu mi řekne, že jí Lenka odhalila. Koukám, právě zažíváme akční film. Pelášíme uličkama, držíme směr k nádraží. A máme štěstí. Zrovna jeden na Prahu jede.

Udýchaní najdeme kupé a otevřeme okno. Nějaká babička nám děsně sprostě nadává, ale nemá šanci. Na nástupišti běží Lenka a řve na nás, že jsme kurvy. Nechápu, ale já už nepobírám víc věcí. Lidi kolem nechápu. Vyrůstal jsem na sídlišti, mezi dělníky a všichni dřeli do úmoru. Levný chlast a o víkendu na chatu. Chtěl jsem něco jiného, cítil jsem šanci. Změnit koloběh života. Otočit kormidlem. Plakát na koncert Paradise Lost jsem viděl vylepený v metru v Praze. Před dvěma týdny. To jsem ji začal přemlouvat. Nakonec řekla ano, ale s tím, že to všechno zaonačíme jako výlet na vánoční trhy. Má v Brně strýčka, u kterého přespíme, abychom to neměli druhý den tak daleko. Projdeme se městem, dáme pivko, pokecáme. Její rodiče nic neví a strýc musel slíbit, že jim nic neřekne. Dodrží slovo, dodnes to nikdo z rodiny neví. Jen my tři. Tedy plus teta, ale ta už na tom tenkrát byla hrozně špatně psychicky. Brzy zemřela. Ale to je jiný příběh. Zatím větráme v kupé a dokonce už můžeme, protože bábrdle vystoupila už v Rokycanech. Super.

Venku mrzne, krajina je místy bílá a na polích spousta zvěře. Bavíme se o tom, jak máme rádi kančí - se zelím a nebo se šípkovou, jak zajíce, bažanta. Připadá nám to děsně vtipný. Hrozně se mi pořád omlouvá, že nestihla udělat svačinu. Jen mávnu rukou a vyndám rum. Dáš si? Nejdřív se upejpá, ale cesta je dlouhá. Nakonec se odváže a super je, že mi začne o sobě vyprávět. Holka z malého města Tábor, podobně jako já. Máme toho tolik společného. Jen když zabrousíme na jejího kluka, mění téma. Je to pořád moc citlivý. Prý o vánocích mu to řekne. No nevím, není to úplně nejlepší dárek. Ale on je děsně hodnej, nechci mu fakt ublížit. Takže to znamená, že spolu chodíme, zkusím to ze srandy. Neodpoví. Změním raději téma. A o čem asi tak můžu já mluvit? O metalu samozřejmě. Trošku se vytahuju, co jsem zažil a viděl za kapely, co zrovna poslouchám. Mám nějaká CD v brašně nebo v křivákovi, tak ji dávám poslechnout. Mám ale pocit, že se jí death metal moc nelíbí. Vnímá hudbu trošku jinak než já. Ale to myslím všechny ženský.

Jsem hrozně rád, že nejedu zase sám. Ony jsou sice ty osamocené výlety také dobré, ale nic se nevyrovná tomu, když jedete se svojí holkou. Na hlaváku v Praze ji chytnu za ruku, aby všichni věděli, že patří ke mě. Máme asi hodinu, to jsou dvě piva. Taky párek kousek vedle v bufetu. Zůstane jí v koutku úst hořčice, řeknu jí to a když si ji utírá kapesníkem, tak je to ta nejkrásnější ženská na světě. Řeknu jí to a ona se zastydí, ve starých knihách by se napsalo, že se slečna rděla. Je nám fajn, jen dlouho ve vlaku na Brno stojíme. Bolí nás nohy a na nádraží na nás čeká strýček. Na parkovišti policejní auto. Ano, dělá šéfa jednoho nejmenovaného oddělení. Je to klasický bodrý Moravák. Ihned si sedneme do noty. Pořád mě plácá po zádech, pak mi ukáže sbírku zbraní a vůbec mi přijde, jako bych hned patřil do rodiny. Taky nám představí svoji novou milenku. S manželkou se momentálně rozvádí. Je to mladá holka a tak je hned velká sranda. 

Spíme každý v jiném pokoji, aby se jako neřeklo, ale vcelku opilý strýček na mě spiklenecky mrkne, že když nedodržím slib, tak to nikomu neřekne. Jenže já jsem tak utahanej, že usnu jako kotě. Vstáváme stejně brzy. Včera jsme si ještě koupili lístky a tak vyrážíme. Igelitka plná piv a rumu, abychom vydrželi. Ukážu ti, jak jsme vždycky cestovali my! Na hranicích nás kontrolují. Ona je blondýnka němčinářka a německy umí od čtvrté třídy základní školy. Talent na jazyky. Tentokrát se celník jen mile usměje. Výhoda cestování s pěknými ženami. Jsme ve Vídni. Sníh se snáší na tiché ulice. Je poměrně brzy a já lituju, tentokrát fakt jo, že sebou neberu foťák. Nějak mě to nikdy nenapadne. Někde bych ho ztratil a ono taky, fotit na film koncert není žádná sranda, já spíš nějaký krajinky nebo děvčata. Nabídnu to samozřejmě i blondýnce a i když vidím, že jí to lichotí, tak zatím odmítá. Ale já jí přemluvím. Zrovna teď se fakt cítím hrozně silnej v kramflecích.

Máme okopírovanou mapu Vídně, ale vlastně ani není potřeba. Ona mezi střední a vejškou chvilku studovala nějakou průvodcovckou školu v Budějovicích a Vídeň byla jejich teritoriem, kam jezdili. Je to děsná výhoda, protože najednou nejsem jen mladý vyplašený cizinec z Čech, ale připadám si dospělejší. Obejdeme všechny zásadní památky, dáme si i schnitzel, kávu i štrůdl, to musí bejt. Po obědě se jde na trhy, kde nakupuje pro své rodiče. Pak se omluví a koupí nějakou drobnost svému klukovi. Spolu si dáme jen klobásu, není zase tolik peněz a už si to štrádujeme ke klubu. Paradise Lost zná, už rok a něco, je venku Draconian Times. Možná z tebe, z rockerky nakonec metalistku udělám. Směju se a ona mi místo toho cituje několik textů z alba. Zkrátka umí věci, který já se asi nikdy nenaučím. U vstupu se na nás umívá děsně velkej chlap. Je to divný, protože jinak jsou Rakušáci docela nudný. Přemýšlím, jestli jsem zde už byl, ale nakonec asi ne. Vejde se sem něco kolem sto lidí. Tak akorát. 

Koncert je komorní, já čekal velkej kulturní dům, ale to jsem z plakátu nepochopil. Od začátku do konce je to jeden velkej sen. Mlhavej, smutnej a pochmurnej. Zároveň krásnej. Jako podzimní listí. Těch barev, odstínů, proséváme mezi prsty prach. Všechny tři kapely jsou perfektní - první jde na řadu ANATHEMA, pak MY DYING BRIDE a na závěr PARADISE LOST. Sestava, které jsem si tenkrát možná ani tolik nevážil. Chvílemi jsem se dokonce ani příliš nesoustředil, protože momentálně byla středobodem mého vesmíru ona. Díval jsem se na ní. Jak má rozpuštěné vlasy, jak je mimo, jak se vlní v bocích. Jak skoro pláče a zároveň se usmívá. Hrozně ji chci, protože je jako bohyně, jako džínová víla. Jakoby se do ní promítly všechny mé předchozí dívky. Laskavost, dobrota, ale třeba i mateřství. Navíc, jako nezanedbatelný bonus je děsná samice. Mává hlavou a já se postupně přidávám. Mezi songy je ticho. Tleskáme sami. Někdy křičíme. Emoce z nás musí ven. Neopakovatelné. Je to spíš mše, obřad, obětování. A všechno zažíváme spolu. A jak známo, společný prožitek je stonásobně lepší.

Jdu a koupím ji tričko. Jím pak 14 dní jen paštiky a tvrdej chleba, ale musím. Má děsnou radost a já si myslím, že je ta pravá chvíle ji políbit. A taky že jo. Máme pusu jeden pro druhého, svíjíme se v dozvucích z koncertu. Sen, ano, možná je to jenom sen a já nechci, aby někdy skončil. Chci se vedle ní probouzet, snídat i večeřet, nosit ji na rukou, chránit jako květinku, bojovat o ni. Hergot, kde je ten její kluk, zrovna teď bych ho rozpůlil vedví. Pomalu se uklidníme, po dvanácté nás vyženou a my máme spoustu hodin, než nám pojede vlak. Zítřek nebo vlastně už dnešek bude jen o cestování. Nějak to ale nevnímáme. Máme jeden druhého a kolem nás je krásně nasvícená Vídeň. Jsem hrozně rád, že jsem ji přemluvil. Procházíme se a na jednom menším náměstí hraje u stánku rádio. Nějaký dechovky, ale k atmosféře vánoc to patří. Hele, oni mají otevřeno. Svařák nebo punč, to už si nepamatuju, ale vím, že tam prodával opilý Čech. A hned odkud jsme a kolik máme dětí a vůbec si myslí (nejen on), že k sobě patříme, že jsme dvojice. Necháme ho v tom a zpíváme skoro až do rána český písničky. Musíme asi hodně řvát, protože pak jede kolem policie a my se smíchem loučíme. Ještě nám chvilka zbývá.

Je tam takový park, bokem, zapadlý, dokonce jsme ho po letech vůbec nemohli najít. Všechno je zmrzlé a pod lampou se do sebe zakousneme. Je to spontánní, je to v nás. Skoro se neovládneme. Musíme se jít projít. Abych to vůbec rozchodil. Vyprávíme si a já nechci, aby to skončilo. Co kdybychom tu zůstali? Utečeme! Budeš tu učit a já klidně makat rukama někde - kdekoliv. Usadíme se v malé vesničce, postavím baráček. Kupa dětí a koncerty tu mají super, ne? Myslím si, vím to, že dva lidi patří k sobě od momentu, kdy spolu začnou snít. My začali ve Vídni, na koncertě naší kapely. Ano, Paradise Lost a jejich kolegové, ta jejich britská definice smutku a jakási magičnost, atmosféra předvánoční Vídně a první společné zážitky, tohle všechno z nás udělalo nakonec dvojici. Já a ona, zatím takhle, ale už jsme věděli, že pokud jeden z nás něco nepokazí, že budeme spolu. Přemýšlím o tom, protože nemůžu spát.  Nejde to.

Dívám se až do Budějovic na její oddechující tvář. Tak klidná, tak roztomilá a zároveň z ní cítím velkou sílu. To teď momentálně potřebuju nejvíc. V některých momentech mi připomíná mojí babičku. Povahově určitě. Je to vlastně zvláštní, podivné a značně neobvyklé, že se potkají dva lidé jen tak. Náhodou. Nebo je to osud? Nevím. Jistý jsem si ale s tím, že už bych si nějaký aspoň malý kus štěstí zasloužil. Připadali jsme si jako ztracení v metalovém ráji. Dojedeme do Plzně, omačkaní a nevyspalí. Přesto si dáme v bufetu snídani nebo spíš oběd a já navíc pivo, abych zachoval dekórum. Odvedu ji na pokoj a ještě než otevřu dveře, tak vyletí Lenka. A že ji serem, že tohle se nedělá, plánovat něco bez ní. Pak má hysterák, který ukončí tím, že si musí jít někam zašukat. Rozloučíme se s blondýnkou a když jdu k sobě, tak si pobrukuji: 

"The fire is gone, a time to search and then replaceI'll never know just how the blind can lead the way

They search for faith, it shows the way...it leads the way
The distant smile, banished denial, no more denial

Are you the one who tries to send me to the grave
I cannot know who deals resent who deals the pain

Weak search for faith
A path to take, you tread in vain". - song Shades of God.

A vůbec mi nedojde, že si zničehonic pamatuji text. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER