DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemPeter May. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPeter May. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 19. dubna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Skála - Peter May (2013)


Skála - Peter May
2013, Host

Chraň mě ruka páně, abych někdy o knihách psal nějaké recenze. S muzikou to mám velmi podobné. V dnešní době si každý udělá názor sám. Podle ukázek, podle toho, jaké má zkušenosti a co jej baví. Není žádným tajemstvím, že k Peterovi Mayovi mě přivedl můj kamarád Goro. Už je to nějaký ten rok, co jsme seděli před koncertem v hospodě a sdělovali si zážitky o nových knihách. A Maye znáš? Zeptal se mě. Trošku mě zamrzelo, že mám mezery ve vzdělání, cítil jsem se jako knihomol, co něco propásl. Můj spolubojovník ani nevěděl, co svým tipem způsobil. Tenhle autor se pro mě stal doslova závislostí. Líbí se mi jeho styl, jeho způsob vyprávění. Možná je to trošku ostuda, ale k některým knihám se dostávám vlastně po příliš dlouhé době. I když zase na druhou stranu, když pracujete, máte rodinu, tak nikdy není pozdě. Náš čas zkrátka ubíhá trošku jinak. Skálu jsem si objednal, protože jsem už z téhle série několik knih četl. Chyběla mi. Venku zrovna pěkně foukalo. Znáte to, byl víkend a já zrovna přišel z lesa. 

Dáš si kafe? Ptá se mě moje žena a pak dělá, že se zlobí. Zná mě, ještě než se převlékla a postavila vodu, měl jsem za sebou třicet stránek a vůbec jí nevnímal. Ihned mě vyprávění pohltilo. Je to vlastně zvláštní, i když krásné. Sedět a jen si tak číst, u toho poslouchal novou muziku. Letošní jaro vychází spousta velmi dobrých death doom metalových nahrávek. Většinu z nich jsem nejvíce poslouchal právě ve chvílích, kdy jsem si četl. No řekněte. Skotsko, sychravo, můj oblíbený vyšetřovatel Fin, který se vydává do kraje svého dětství. Kdybyste věděli, jak jej chápu. Osobně mám kořeny na severu, v Jizerkách a když pokaždé uvidím smrkové lesy, mám to stejné jako on. Odehrává se přede mnou najednou spousta vzpomínek. Dětství, které mě formovalo, různé postavičky. Některé vás ovlivní a znáte se s nimi dodnes, jiné se jen mihnou. Někdo je nebesky hodný, jiný divný a zlý, my už stárneme a na na některé věci se díváme jinak, než dřív. V tomhle je Peter May v podstatě geniální. Jeho vykreslení jednotlivých postav je opravdu hodně uvěřitelné, reálné. Já jsem se při čtení toulal po pobřeží Skotska. Na útesech, na loukách na kterých se pásly ovce. Jakoby byla vražda jen bolestivou ránou, která narušila koloběh přírody.

Autor není zbytečně brutální. Ani nemusí. Prostředí je samo o sobě velmi syrové a drsné. Víte co je nejlepší? Já když o svých oblíbených knihách píšu, tak se pořád usmívám. Mám již spoustu věrných čtenářů, kteří se těší na další tip. Aby měli co číst. Sranda je, že jsou kolikrát z druhé strany naší planety. Překládají si mé články do angličtiny, japonštiny nebo indonéštiny. Francouzi i Němci, knihy nás spojují stejně jako hudba. Mám z toho velkou radost, protože jsem vždycky chtěl, aby nás literatura i hudba dávala do hromady, ne rozdělovala. Skálu jsem četl nadšeně, moje fantazie pracovala na plné obrátky. Jednotlivé kapitoly se mi dostaly pod kůži a pravdou je, že obzvlášť Finovy vzpomínky na dětství jsem doslova hltal. Nevnímal jsem svět kolem, neustálé hádky o politiku, byl jsem daleko od sociálních sítí, od jedu, který z nich čím dál tím víc odkapává. Byl jsem vděčný za vyšetřování, protože jsem spolu s detektivem pátral, byl jsem jak slídící pes, který ucítil svoji kořist. Občas si sice říkám, jestli bych neměl číst někdy i něco veselého, jenže když ona je Skála tak napínavá. Nelze jinak, než podlehnout. 

Přemýšlím, jestli už nejsme trošku jako nějaká sekta. Poslouchat death metal a ostatní extrémní styly, k tomu číst knihy, to už je dneska vzácnost. Jenže mě se pořád nechce rezignovat. Nebaví mě televize, ani internet. Paradox, co? Když na něm vydávám články. Jenže to je trošku jiná věc. V podstatě je pořád všemocná síť něco úžasného, zlo z něj dělají jen někteří lidé. Raději ale čím dál tím častěji šustím stránkami. Uklidňuje mě to. Možná stárnu, ale jsou věci, které mě dnes už tolik nebaví. Nemusím být na každém koncertě jako dřív, nemusím psát o všech kapelách. Mám vlastně víc otevřenou mysl, než kdysi. Nejsem tolik ortodoxní. Mohou za to knihy, které mi nenásilně, přirozeně cvičí mozek. Jsem tomu opravdu rád, protože znáte to, v práci je to vždycky nakonec stereotyp a člověk se musí také na něco těšit. Rodina mi dělá radost, sport mě také pořád baví. Ale knihy, to je obřad, to je chvění. Skálu jsem dočetl a byla skoro půlnoc. Manželka si šla už dávno lehnout. Koukám z okna a venku fouká. Jaké to musí být ve Skotsku? 

Někdy jsem jako asi každý smutný, ale většinou se skoro pořád směju. Mám k tomu spoustu důvodů. Lidé kolem mě pořád brblají, nadávají, přitom se mají jako prasata v žitě. Pozoruji, že nemají moc rozhled, že jsou zamotáni do svých mylných představ. Chybí jim tolerance i nadhled, neumí diskutovat. Pokora, ano, pokora se v současnosti hledá velmi těžko. Možná právě proto moje články nebudou nikdy kritikou. Nemám čas, ani chuť na někoho plivat jed. Mohl bych se třeba mýlit a hlavně, není čas. Raději vám budu stále doporučovat knihy a muziku, které mi dělají radost. Skála je velmi povedeným dílem. Má v sobě přesně ty ingredience, co mám tolik rád. Napětí, silný příběh a hlavně je perfektně napsaná. Nechte si chutnat! Přeji vám, abyste se měli co nejlépe. Ty vole, Goro, fakt díky!:))

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Skotský ostrov Lewis je krásné, ale drsné odlehlé místo bez stromů, bičované větry a pokryté vřesovišti. Topí se tam rašelinou a mluví gaelsky. A snad jen strach lidí z Boha je tam silnější než starost o živobytí. Pod zástěrkou víry však přežívají staré pohanské hodnoty a prapůvodní touha po krvi a pomstě. Na ostrov přijíždí nedávnou ztrátou syna poznamenaný policejní detektiv Fin Macleod, jenž se má podílet na vyšetřování brutální vraždy, spáchané podle stejného scénáře jako vražda, jíž se zabývá v Edinburghu. Fin prožil na ostrově Lewis dětství, takže vyšetřování je pro něho zároveň cestou domů a do minulosti. Setkává se s dávnými kamarády, s Artairem, který si vzal Marsaili, Finovu první lásku, a s mnoha dalšími. Většina z nich ho však nevítá s otevřenou náručí. Fin netuší, že klíč k případu by mohl odemknout i dveře, za nimiž je ukryto tajemství, jež se bezprostředně týká jeho samého. Jakou roli v případu hraje Finova dávná účast při tradiční výpravě na lov terejů hnízdících na nepřístupné nebezpečné skále An Sgeir? Povede tragédie, jež se tam tehdy odehrála, i po všech těch letech k další oběti?

Skála je detektivní román vzácné síly a představivosti odehrávající se v kulisách, které připomínají velké anglické romány devatenáctého století. Je možno ho zařadit do kategorie tzv. literary crime, tedy krimi psané kvalitním literárním stylem, přesahující hranice žánru, která je dnes globálně úspěšná především díky severským autorům od Mankella přes Larssona, Nesba a další.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Entomologův odkaz - Peter May (2017)


Entomologův odkaz - Peter May
2017, Host

Mám rád hlavní postavy, se kterými se mohu v určitých bodech ztotožnit. Přemýšlím, jestli bych v některých momentech jednal stejně jako Enzo. Někdy mě samozřejmě trošku štval, ale to já asi občas někoho taky. Ale o to nejde. Hlavní je celkový názor na život. Bylo pro mě opět velmi příjemné se vydat na ostrov poblíž Bretaně. Doslova jsem cítil sůl v ústech. Přestavoval si jednotlivé postavy a často si říkal, jak je to všude stejné. Dávno provedená vražda, navíc je obětí záhadný entomolog. To je vyloženě téma pro mě. Od malička mám rád staré spisy, fotografie, příběhy lidí, kteří tenkrát žili. Na povrch začnou vyplouvat slabosti, ale i věci, o kterých by všichni raději mlčeli. Je to mravenčí práce, která se nejdřív zdá neřešitelná. Může vůbec nový pohled na vyšetřování přinést nové poznatky? Ale to víte, že jo. O tom ani nepřemýšlejte. Enzo je zkušený ve svém oboru, ale také je člověk, se slabostmi i silnými stránkami. 

Nějak nechápu kritické názory, že je bez svých dcer nudný patron. Není to pravda, knížka je v tomhle možná trošku jiná, ale nenechte se mýlit, vtipných pasáží je v knize velká spousta. Ale také smutku, starých křivd a taky entomologie. Vědy o hmyzu, která mě vlastně zůstává poměrně velkou záhadou. Znám možná základy, ale bylo velmi příjemné se dozvědět něco nového z oboru, kterému jsem se nikdy nevěnoval. Svět malých potvor, které jsou všude kolem nás a vnímáme je jenom v případě, že nás obtěžují, je sám o sobě hrozně zajímavý. Navíc, Peter May opět vypráví tak poutavě, že jsem se nemohl odtrhnout. V knize je všechno. Napětí, zápletka, která mě zmátla tak, že jsem tentokrát vraha neodhalil, spousta zajímavých postav a jejich životů. Do toho válečný zločinec, krásná a divoká příroda a samozřejmě temné myšlenky, které se vinou celým Entomologovým odkazem. Máme u nás na chalupě jeden pokoj, který je také dlouhé roky zavřený. Bývala to pracovna mého dědy a pokaždé, když tam teď vstoupím, tak si na tuhle knížku vzpomenu. 

Mám poslední roky hrozně rád detektivky a thrillery, které plynou pomaleji. Enzo nejdříve tápe, prozkoumá několik slepých uliček. Nechá se svést, je taky jenom obyčejný člověk s potřebami. Nelze jej soudit, vždyť žije vlastně sám a jak známo samota člověka tíží. Tohle umí pan spisovatel také výborně, je neskutečně lidský, moc dobře ví, že nic není jen černobílé. Byla už dávno tma a já jsem měl jít večer do ulic pro dceru. Volala mi, že se ještě chvilku zdrží a já byl moc rád, protože jsem do sebe musel narvat ještě několik kapitol. Pak jsem vyrazil a několikrát jsem se musel znovu zeptat, jak se měla a jak bylo, protože se mi hlavu neustále míhaly myšlenky na knihu. Měl bych jít spát, už je pozdě, ale nakonec jsem knihu dočetl. Dostala se i do mých snů, do představ a zůstala v nich několik dní. Dle mého skromného názoru se jedná asi o nejlepší, co jsem zatím od autora četl. Rozhodně jsem byl velmi spokojený, ba dokonce nadšený. 

Shodou okolností jsem pak četl na jednom serveru osudy lidí, co trpěli za druhé světové války. Někdy bylo to, co zažili, neskutečné. Tolik krutosti, bolesti. Mám historii hrozně rád, dalo by se říci, že čím jsem starší, tím více. A pokud najdu thriller, detektivku, které se podobnými tématy zaobírají, mám pokaždé velkou radost. V případě Entomologova odkazu byl autor velmi dobře připraven a to jak po stránce historie, tak i odbornosti, co se týká "hmyzologie". Mám teď takové období, kdy čtu od Petera Maye vlastně všechno, co se dá ještě sehnat. Moje fantazie je stejně naladěná, lpíme na podobných hodnotách. Některé pasáže jsem si znovu přečetl i po několika dnech, někdy měsících, zanechali ve mě hlubokou stopu. Myslím si, že dobrý spisovatel musí mít dar, talent a být tak trošku i podivín, protože jinak nezaujme. Peter May má navíc nadhled, rozhled a vášeň, na kterou dnes spousta autorů zapomíná. Nebo jí jen nemají v sobě. Neznám nic lepšího, než když venku leje a naše procházka byla kvůli nepřízni počasí trošku zkrácená. Čaj moc nepiji, ale tentokrát si dám, ale spíše, abych držel s manželkou basu. Povídáme si a pak se zahledím do dálky. Ty si chceš číst, viď? Zeptá se mě a já jen přikývnu. 

Ještě podotknu jednu věc. Všimněte si v knížce nepřátelství místních. To je jev, který je patrný snad na celém světě. Pokaždé, když přijedete někam, kde budete nový, stanete se vetřelcem (u nás typicky zasraným pražákem apod.). Tohle je tak přesvědčivě vykreslené, že to pro mě bylo až "nepříjemné". Poslední roky se setkávám se svými kamarády a známými a snad každý mi řekne, že mu připadá současný svět divný. Něco se děje. Něco špatného, co zatím pobublává někde dole. Tak snad ne, snad je to jen náš dojem, přemíra negativních informací. Špatné je, že lidé nečtou a nepoučí se pořádně z naší společné historie. Vybodněme se na zlé kecy a pomluvy, na nadávky a ega, pojďme si raději číst. Co vy na to? Já vím, zrovna vám to říkat nemusím. Ale určitě máte ve svém okolí někoho, kdo nepřemýšlí hlavou. Mějte s ním trpělivost. Pomozte mu, aby začal používat mozek. Každopádně je pro mě samotného zajímavé, jaké obrazy ve mě tahle knížka probudila. Děkuji za pozornost a opatrujte se. 

_________________________________________________________________________

Dávný slib umírajícímu muži zavede Enza na ostrov u pobřeží Bretaně, kde se nachází více než dvacet let nedotčená pracovna zavražděného sběratele hmyzu. V tomto klaustrofobním prostředí musí Enzo rozluštit šifru, kterou muž zanechal všem na očích. Enzo čelí nepřátelství místních obyvatel, kteří netouží nechvalně proslulou vraždu opět vidět v novinových titulcích. Pohledná vdova, místní rváč, jehož se nepodařilo usvědčit, místo činu zamrzlé v čase, nebezpečná propast u útesů a sbírka matoucích zpráv dělají z případu jeden z nejsložitějších, které Enzo zatím řešil.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. dubna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Ušlechtilá stezka - Peter May (2023)


Ušlechtilá stezka - Peter May
2023, Host

Přiznám se vám k jedné věci. Pro detektivky, které se zaobírají historií, mám poslední roky velkou slabost. Zde se navíc vydal Peter May do roku 1978, do tehdejší Kambodži. Rudí Khmérové a jejich řádění nám bylo v dějepise předkládáno přeci jen úplně jinak, než jaká byla pravda. Člověk se učí celý život a je fakt, že v některých dějinných událostech mám díky socialismu dodnes mezery. Spousta věcí zkrátka nebyla tak, jak nám soudružky učitelky musely říkat. Kniha ale není suchým historickým textem, ale události jsou spíše krutou kulisou. Zaujala mě ještě jedna věc. Jedná se o příběh otce a dospívající dcery. Mám to doma momentálně stejné a je zajímavé si představovat, jak bychom reagovali my. Podle mě to ani nejde. Je to stále dokola, kdyby lidí více četli a z knih se alespoň trošku poučili, bylo by nám na světě o hodně lépe. Ale zrovna vám to nemusím říkat.

Když jsem knihu přinesl domů, nejdříve jsem chodil okolo opatrně. Ani jsem si nepřečetl shrnutí, o čem pojednává. Peterovi Mayovi jsem jednoduše věřil, šel jsem na jistotu, i když je to teprve druhá knížka, kterou od něho mám. Doporučoval mi jej kamarád, se kterým vždy před koncertem probíráme knihy. Zapsal jsem si jméno do poznámek do telefonu a trošku se styděl, protože jsem si o sobě naivně myslel, že mám přehled. Jenže tenhle autor mi proklouzl mezi prsty. Tohle je na knížkách hrozně krásné. Když objevíte někoho nového, líbí se vám jak píše a postupně se stanete jeho fanouškem. Hrozně se mi líbí, jakým způsobem píše. Jak vykresluje postavy. Jeho příběhy mají hlavu a patu, nejsou zbytečně překombinované a odsýpají. Hrozně dobře se čte. Je radost otevřít kapitolu, chvilku přemýšlet, kde vše skončilo a plynule navázat. Někdy se mi dokonce stává, hlavně tedy v pátek odpoledne, že jsem tak unavený, že na chvilku usnu a moje fantazie se rozlétne do jiných dimenzí. Když se proberu, tak se musím vrátit. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem směr dobře odhadl. 

Máme kousek za domem les a když jsem se tam byl projít, představoval jsem si, že jsem v džungli. Možná to působí trošku dětinsky, ale když ona je knížka tak přesvědčivá a já podobné věci docela prožívám. Člověk si uvědomí, jaké to muselo být hrozné. Tisíce mrtvých, vše se mí míhá před očima. Dokonce jsem si začal dohledávat další informace a byl jsem zděšený. Tolik utrpení, tolik bolesti. Tolik zničených životů. Máme trošku problém s tím, že podobné historické události překrucujeme, zapomínáme na ně a nebo nám jsou zcela lhostejné. Schválně, zkuste se zeptat ve svém okolí, kdo o Kambodži něco ví. A teď nemyslím, že zmíní jednu větu o lebkách, vyskládaných na hromadu. Ta sice obletěla svět, ale je jen kapkou v krvavém moři. Kambodža je dodnes poznamenaná a myslím si, že to bude trvat ještě několik generací, než se rány trošku zahojí. Otázkou pak je, kolik dalších zemí zažilo něco podobného. Člověk si opravdu začne o hodně víc vážit toho, že u nás máme vcelku klid. Knížku jsem docela často odkládal, abych se nadechl. Někdy jsem vyběhl na balkon, abych cítil ve tváři čerstvý vzduch. 

Postava Jacka Elliota je napsaná velmi uvěřitelně. Jasně, je to hlavní hrdina, musí přežít a někdy je to až neuvěřitelné, ale o tom knížky přece jsou. Musím někomu fandit, oblíbit si jej, chápat jeho činy a říkat si, jak bych ve stejných situacích reagoval. Lisu jsem se také snažil pochopit, ale někdy mi přišlo její jednání nelogické, divné. Ale to bude asi tím, že se příliš neumím vžít do života dospívající dcery. Navíc do roku 1978 a Kambodži. Holky v tomhle věku jsou zkrátka jiné a je to tak moc dobře. Každý se musí vymezit, naladit si svůj život. Nemají to vůbec lehké a to v žádných dobách ani kulturách. Přesto a právě proto je máme přeci tak rádi a milujeme je. Jako otcové, jako jejich budoucí partneři, jako dědové. Zrovna tím procházím a tak si říkám, že ona ta Lisa zase tak divná nebude. Je to vlastně holka, která zažívá věci, které by neměla. Slušelo by jí víc smíchu, klidný život a pohoda. První lásky a tak podobně, znáte to. Místo toho zažívá něco, co je špatné a ošklivé. Nedovedu si vůbec představit, jak by v jejím případě reagovala současné generace, pro kterou je vrcholem života selfie na záchodě. A je to vlastně dobře. 

Tahle knížka je i o hledání. O otci a dceři, kterým osud nepřeje. Je dobrodružná, některé momenty z džungle jsou popsány tak, že mě mrazilo v zádech. Je hodně znát, že si autor nastudoval perfektně dějinné události, že si dal čas a spoustu práce. To se mi na Peterovi Mayovi hrozně líbí. Je poctivý, nenechává nic náhodě. Ale také umí napsat příběh, který zaujme. Je napínavý a chytil mě ihned za pačesy. Není to klasický thriller, ani detektivka, spíše se jedná o dobrodružnou jízdu od začátku do konce. Stráveného času rozhodně nelituji, na společná setkání jsem se těšil. Když jsem šel divně temným městem, když jsem byl v práci, když jsem plaval, pořád mi vrtalo hlavou, jak bude vše pokračovat. Někdy jsem se mýlil, někdy se trefil, jak už tomu bývá, ale převážně mě dokázal autor překvapit. Dobré také je, že se nejedná o geniálního sériového vraha, který po sobě nenechává stopy a všechno vám řeknou až po pitvě. Takových knih je kolem spousta a k dobrým se musíte prokousat. Volím převážně ověřené spisovatele. Ale Peter May je zajímavý právě tím, že je jiný. A to jak stylem, tak tématy.

Zrovna včera chtěla být dcera zase za rebelku. Měl jsem co dělat, abych nevypěnil. Otcové a dcery, to je vždycky námět na román. Kroutil jsem hlavou nad jejími názory, říkal běžná slova o tom, že za nás bych udělal něco jiného (ale není to pravda, v pubertě jsem byl úplně stejný). Pak se uklidním a uvědomím si, že je hrozně dobře, že řešíme vlastně hlouposti, že se máme dobře a rádi. Nikdo na nás nestřílí, snažíme se o klidný život, máme normální obyčejné starosti. Jak říkám, když si člověk přečte podobné knížky, poučí se. Alespoň tak to mám já a doufám, že i vy. Ušlechtilá stezka mě dostala po všech stránkách. Četl jsem jí jedním dechem. V Kambodži to muselo být hrozné. A Peter May opět potvrdil, že je skvělým spisovatelem. Děkuji za pozornost a že jste dočetli až sem. Mějte se co nejlépe. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Otec a dospívající dcera bojují o přežití ve válkou zmítané Kambodži. Podaří se jim k sobě najít cestu?

V roce 1978 je v Kambodži u moci komunistický režim. Jack Elliot se živí jako žoldák a lidský život — i ten jeho — má pro něj nízkou cenu. Když ho bohatý kambodžský uprchlík Áng Júon požádá, aby zachránil jeho rodinu před Rudými Khmery, Elliot počítá s tím, že tento úkol nemusí přežít ani on sám. Mezitím Elliotova dospívající dcera Lisa pohřbila matku a zůstala na všechno sama. Svého otce doposud považovala za mrtvého a je pro ni překvapením, když zjistí, že je naživu. Ve snaze neznámého rodiče poznat vyrazí až do dalekého Bangkoku, kde padne do zajetí. Příběhy otce a dcery — oddělených stovkami mil — se proplétají. Elliot a Lisa se vydávají po kruté cestě nebezpečnou džunglí k sebepoznání.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. února 2023

KNIŽNÍ TIPY - Noční brána - Peter May (2022)


Noční brána - Peter May
2022, Host

Je to už poměrně dlouho, co jsme Monu Lisu viděli. Byl to tenkrát krásný výlet. Paříž před lety o velikonocích doslova zářila. Procházeli jsme různá slavná místa, budovy, ve kterých se odehrávala historie. Ve městě byla spousta věřících z celého světa. Byl to náročný víkend. Sedíme v Louvru a pijeme kávu. Připadáme si napnutí, máme průvodkyni, která je fakt skvělá. Jdeme do galerie a procházíme jednotlivými odděleními. Pak ji spatříme, nesmí se fotit bleskem a dvě gorily, které před ní stojí, se tváří hodně nepříjemně. Jsem pokorný, ano, cítím se tak. Vůbec si nedovedu představit, že by mohl někdo obraz ukradnout.

Tedy až do letošního ledna, kdy se ke mě dostala poslední kniha Petera Maye. Ten nám předkládá zajímavý děj. Odehrává se na dvou místech. Ve Francii a ve Skotsku. Ve dvou dobách, v současnosti a za okupace Francie. Můj oblíbenec Enzo se vrací, aby vyřešil vraždu uměleckého kritika na narazí i na údajnou krádež obrazu. Oba příběhy se na závěr protnou a potkají. Seděl jsem a knihu doslova hltal. Protože je velmi poutavě napsaná. Mám rád, když se autor zaobírá historií, líbí se mi rozplétat staré křivdy a nenávist. Kniha je pro mě pak vždycky o hodně víc uvěřitelná. Peter May navíc perfektně zná místopis i historii. S troškou té fabulace, bez toho by to nebylo ono, nemám pravdu? Vždycky se mi líbily příběhy coby kdyby. Zase se mi stalo to, co poslední dobou čím dál častěji. Kniha se mi přenesla i do snů, do představ. Jezdím pak městem, poslouchám muziku a přemýšlím, jak bude všechno dál pokračovat. Mám velkou radost, když odhadnu děj správně.

Ke knihám, stejně jako kdysi k Moně Lise, přistupuji opravdu s pokorou. Nechávám se unášet stránkami, surfuji na vlnách fantazie. Manželka čte také hodně, ale mě tvrdí, že jsem možná už závislý. Ale nedivte se mi, s knihami jsme vyrůstal a pravděpodobně s nimi i zestárnu. K muzice, skladatelům, stejně jako ke spisovatelům mám opravdový respekt. Peter May má dar vyprávět, talent vystavět parádní příběh. Záleží jen na vás, zda budete přístupní. Jasně, že je něco trošku přitažené za vlasy, to musí být, jinak by byl děj nudný, víte. Ještě mě poslední dobou pokaždé zaujme jedna věc. Jsou to osobnosti stárnoucích detektivů. Tak nějak se asi podvědomě připravuji i já na budoucnost. Mají zkušenosti, ale i své vrtochy. V dnešní době kultu nekonečného mládí je to asi divné, ale je tomu tak. To jen abyste také věděli. Pro mě je důležité se ztotožnit. Vyšetřovatel mě nesmí štvát a nebo když už, tak jen trochu.

Mám teď nějaké štěstí na to, že čtu knihy některých autorů od konce. Noční brána má být totiž poslední s Enzo Mecleodem, takže jsem zase v situaci, kdy si budu muset dokoupit spoustu knížek, abych všechno dohnal. To sice stojí peníze, ale dám je rád. Jsem na tohle hrozně staromódní. Bylo by mi trapné, knížku někde stáhnout a nezaplatit. Mám to stejné, jako s muzikou. Samozřejmě, že ji poslouchám převážně digitálně, ale platím za ni. Pořád si myslím, že těch pár krejcarů je i takovým menším vyjádřením toho, že se mi kniha/album líbí. Svět se samozřejmě mění, nové technologie jsou skvělé, akorát je to chce se je naučit používat pořádně. U knih to mám ale pořád tak, že musím mít v rukou fyzický výtisk. Čtečka knih mě zatím neoslovila. Pořád mám pocit, že na ní čtu úplně jinak. Není to ono. Ale možná jsem už jen starej a melu tu hlouposti. 

Co dodat závěrem? Snad jenom, že když jsem knížku dočetl, tak jsme se ženou říkali, jestli jsme tenkrát v Paříži opravdu viděli pravou Monu Lisu. Asi ano, ale kdo ví? A to je možná jedna z hlavních devíz Noční brány. S hroznou chutí jsem přistoupil na děj, připadal mi velmi uvěřitelný, čtivý, zajímavý. Pořád byla zima, mrzlo až praštělo a chvíle s dobrým pivem a moje oblíbené křeslo byli hrozně milými společníky. Je tedy pravdou, že děj z minulosti byl přeci jen o trošku lepší, než současnost, ale to může být také tím, že to tak mám nastavené já. Knihu vám mohu rozhodně doporučit. Možná jen začněte s nějakou dřívější a ne s poslední jako moje maličkost. Jinak si dovolím ještě jednu drobnost. S knižními tipy se můžete na našich stránkách setkávat již druhým rokem. Vůbec jsem tenkrát za covidu netušil, jak mě to bude bavit. Hrozně moc vám děkuji za přízeň. Moc si toho vážím. Opatrujte se a zase za týden. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Enzo Macleod se vrací vyřešit dvě vraždy, které od sebe dělí celých sedmdesát let.

V ospalé francouzské vísce vytrhnou kořeny vyvráceného stromu ze země mrtvolu muže s prostřelenou hlavou. O týden později je v nedalekém domě chladnokrevně zavražděn známý umělecký kritik. Obě vraždy však od sebe dělí více než sedmdesát let.

Forenzní odborník Enzo Macleod je požádán, aby ohledal místo první vraždy, a než se naděje, pomáhá i s vyšetřováním druhého případu. Začínají se odvíjet dva příběhy — jeden z minulosti, z let válečné okupace Francie, kdy funkcionáři třetí říše zatoužili po vrcholném díle evropského umění, Moně Lise. Druhý příběh se odehrává v současnosti, na podzim roku 2020, kdy se Francie zmítá v druhé vlně covidové pandemie. Je možné, že by spolu oba případy nějak souvisely? A kam až sahá řetězec událostí, který začal ve chvíli, kdy se ředitel pařížského Národního muzea Jacques Jaujard rozhodl zachránit mistrovská díla z Louvru před nacistickým rabováním?

https://www.databazeknih.cz/knihy/akta-enzo-nocni-brana-487648

https://www.dobre-knihy.cz/nocni-brana-600079.html

------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine