DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemVáclav Hrabě. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVáclav Hrabě. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 16. prosince 2022

KNIŽNÍ TIPY - Blues pro bláznivou holku - Václav Hrabě (1990)

Blues pro bláznivou holku - Václav Hrabě
1990, Československý spisovatel, Labyrint

Michal studoval se mnou a byl na tom stejně jako já. Na škole byl více méně kvůli rodičům. Co vím, tak se z něj nakonec stal učitel. Než aby byl strojař, tak si raději udělal pedagogické minimum. Byl pro mě vždy kamarádem, se kterým jsme si v knihách sedli asi nejvíce. Rádi jsme si doporučovali různé tituly. Znáte to, mládí, člověk objevuje, je plný dojmů, svět je jednou velkou neznámou. Ještě má v sobě takovou tu krásnou naivitu, která jej tlačí kupředu. Nerezignoval, není ohlodaný zklamáním a životem. Jak říkám, shodli jsme se skoro na všech knihách. Akorát básně, ty mi nikdy nic neříkaly. Michal mi nosil různé sbírky, ale málokdy jsem se dokázal začíst. Dokonce jsem byl párkrát pozván i na živé čtení od holek z pedagogické fakulty. Jednou jsem byl vykázán, protože jsem se smál. Básníkům, kteří přednášeli své výtvory a drželi se u toho za srdce, jsem nevěřil. Připadali mi podivní, ve svých šálách a dlouhých kabátech. 

Jsou ale spisovatelé, rozervaní a uvěřitelní, které mám rád. Třeba Karel Hynek Mácha nebo Karel Jaromír Erben, ty jsem obdivoval už na základce. Dokonce jsme s kamarády navštívili Máchův kraj (pojďme po jeho stopách, řekli jsme si...), který je kousek od Boleslavi. Ve chvílích, když mi bylo hodně špatně a potácel jsem se v temnotách, oslovil mě Francois Villon, ten se mi kupříkladu tak zadřel pod kůži, že jsem jej předříkával dívkám, které jsem měl rád. To bylo v dobách, kdy jsem se pokoušel sám psát nějaké verše. Jsou příliš osobní a intimní a nikdy nespatřily světlo světa. Jsou a navěky budou uloženy v mém soukromém archívu. Jenom vybraní jedinci, kterým věřím a mám je rád, mohou nahlédnout. Všichni říkají, že jsou skvělé, ale já nevím, trošku se stydím. Pokaždé, když je čtu, tak mám pocit, že se řežu žiletkou do ruky. A právě to samé jsem cítil i u veršů Václava Hraběte.

Tolik citu, bolesti, něhy, krásy, čistoty a opravdovosti. Zemřel mladý a je považován za jediného opravdového představitele beat generation u nás. Možná ani nevíte, že jej znáte. Jeho básně často používal jako texty ve svých písních vynikající Vladimír Mišík. Mám doma jeden ohmataný výtisk. Pokaždé, když na mě jdou chmury a potřebuji se schoulit do sebe, tak si sednu do kouta a čtu si. Jednotlivé sloky plynou, jsem na ně napojen. Připadá mi, že přesně vím, o kom a o čem Václav Hrabě psal. Jeho dílo je načichlé takovým tím dobrým jazzem a cítit je i blues. Ten opravdový, který se u nás hrál v šedesátých letech. Jako asi každý dobrý básník neměl lehký život. Byl rozervaný na kusy, snil, jeho fantazie neměla hranice. Miluju melancholické pasáže. Obzvlášť teď, když je venku sychravo, přijdu s manželkou z lesů a chlad máme zalezlý hluboko v kostech, tak se mi všechno spojí v jedno. 

Nevím, jak vzniká dar být básníkem. Asi musí mít autor hodně odžito. A to Václav Hrabě i přes svůj krátký život měl. Jinak by nemohl napsat třeba: "Pro dělníky kteří dláždili ulici mé lásky...“. Těch citátů bych samozřejmě mohl uvést spoustu, ale myslím si, že zrovna u tohoto autora je nejlepší číst jeho díla vcelku, nejlépe na jeden zátah. Alespoň tak jsem to dělal já a osvědčilo se mi to. Napoprvé v kuse a pak po částech, vracel jsem se, neustále přemýšlel a někdy se i nad tou vší krásou dojímal. Hergot ano, já, kterému připadá většina básníků nudná a předvídatelná, já, který považuje za vrchol tohoto literárního stylu Bukowského, sedávám v koutě a mám vlhké oči. Možná ale jenom vím, o čem píše. A je mi jasné, že s básníky není lehké žít. U Václava Hraběte, který si dle mého soukromého názoru hraje se slovy podobně jako moji miláčkové Vančura a Hrabal, si vždy říkám, jaká je čeština krásný jazyk. Přirovnal bych své pocity k něčemu tak prostému a nádhernému, jako je průzračná voda. Skoro se v ní bojíte umýt, ale pak se napijete a musíte někomu oznámit, že jste právě ochutnali manu nebeskou.

Já vím, já vím. Píšu dnes o těžké literatuře, která chce čas. Hodně času. Ten dnes lidé nemají. To víte, musí sledovat nekonečné seriály, neustále dokola dávat lajky totálním hovadinám. Zábava na první dobrou, pro první signální soustavu. Ale jasně, že já se taky rád podívám na akční film nebo hezkou ženskou. Jenže mám i chvíle, kdy mi chybí něco noblesnějšího, vznešenějšího, něco, co mi zaplní prázdná místa v hlavě. Brzy budou vánoce. Lidé blázní a jsou ve stresu. Co takhle se na chvilku zastavit, zavolat těm, které máte rádi, setkat se s nimi a nebo si přečíst Blues pro bláznivou holku? Přemýšleli jste někdy o tom, jak si vlastně některé autory oblíbíme? Protože nám mají co říct, protože jsou na stejné vlně? Nevím, netuším. Ale co mohu podepsat vlastní krví je, že Václav Hrabě mě bude provázet až do konce mých dní. Děkuji za pozornost a opatrujte se. 

„Krasavec bílý měsíc si strčil dva prsty do krku Takový fešák A zvrací! Úsměvy rady do života vyčichlé pivo smutek špiritus a saze z řas“  No řekněte, není to nádhera?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sbírka jediného významnějšího českého představitele tzv. Beat generation. Soubor všech jeho básní, z nichž některé se dočkaly zhudebnění (zejména Vladimírem Mišíkem).



------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER