DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 28. listopadu 2022

Recenze/review - WRETCHED PATH - Heavy Lies the Crown (2022)


WRETCHED PATH - Heavy Lies the Crown
CD 2022, Kuri Records

for english please scroll down

Z některých lidí zbyde jenom černý prach. Rozplynou se a jejich duše budou navěky bloudit mezi naším a oním světem. Posledním soudem bude jejich svědomí. Občas je potkávám v temných ulicích. Mají divné pohledy a v rukou ostré nože. Jejich potravou je strach a nenávist. Zahaleni do šedých stínů vyhlížejí svoje oběti. S úsměvem na tváři, uvnitř plní zkažené krve a červů. 

První riff, první melodie a věděl jsem, že o téhle smečce musím napsat. Pánové pocházejí z Finska a působili ve spoustě zajímavých kapel. Vzali svoje zkušenosti, smíchali je s chladem a špínou a vy si můžete vychutnat velmi jedovatý koktejl severského death metalu. 


Jako bych se procházel nekonečnými chodbami podzemí. V každé kobce je náhrobek s nápisem kapely z devadesátých let. Zmiňme třeba BLOODBATH nebo THE CROWN, HYPOCRISY, EDGE OF SANITY, ENTOMBED, DISMEMBER. Jejich ozvěny se otiskly i do tvorby WRETCHED PATH. Pánové na to jdou velmi dobře. Mají parádní řezající a chladný zvuk, zajímavý obal i spoustu dobrých nápadů. Album je určeno pro všechny pamětníky, ale i pro fanoušky, kteří rádi a často navštěvují zásadní hřbitovy z devadesátých let minulého století. Vše je v nejlepším pořádku. Lebky pukají, kosti jsou lámány velkým tlakem, který dovede vytvořit pouze syrová hudba. Zmínit musím i jakousi melancholii, která se nahrávkou proplétá jako jedovatý had. "Heavy Lies the Crown" připomíná masivní lavinu, do které když spadnete, tak není úniku. Rozemele vás na prach a je jen na vás, jestli bude zkažený a černý. Mlha má zase jednou barvu krve. Ulice jsou plné špíny a zlých, ošklivých lidí. Přidávám hlasitost a představuji si, jak jednou přeplavu řeku Styx. Jsem spokojený, když ve mě muzika probouzí emoce, když mě nenechá v klidu. A to se povedlo Finům na výbornou. Jsem moc rád, že jsem tuhle smečku potkal. Mrazivá death metalová vichřice ze severu!


Asphyx says:

Some people are just black dust. They will dissipate and their souls will forever wander between this world and the next. Their conscience will be their final judgment. Sometimes I meet them in the dark streets. They have strange looks and sharp knives in their hands. Their food is fear and hatred. Shrouded in grey shadows, they watch for their victims. With a smile on their face, inside they are full of rotten blood and worms.

The first riff, the first tune, and I knew I had to write about this pack. The gentlemen hail from Finland and have been in a lot of interesting bands. They have taken their experience, mixed it with cold and dirt and you can enjoy a very poisonous cocktail of Nordic death metal.

It's like walking through endless underground corridors. In every dungeon, there's a tombstone with a band from the '90s on it. Let's mention BLOODBATH or THE CROWN, HYPOCRISY, EDGE OF SANITY, ENTOMBED, DISMEMBER. The echoes of these bands have been imprinted in WRETCHED PATH's work. They have an awesome cutting and cool sound, interesting cover art and a lot of good ideas. The album is for all the memorabilia, but also for fans who like and often visit the essential cemeteries of the 90s. Everything is in the best of order. Skulls are cracking, bones are being broken by the great pressure that only raw music can create. I must also mention a kind of melancholy that slithers through the record like a poisonous snake. "Heavy Lies the Crown" reminds of a massive avalanche, into which if you fall, there is no escape. It grinds you into dust and it's up to you to make it wicked and black. The fog is once again the color of blood. The streets are filled with filth and evil, ugly people. I turn up the volume and imagine myself swimming across the River Styx one day. I'm satisfied when the music stirs my emotions, when it doesn't leave me in peace. And the Finns have done that very well. I'm so glad I met this bunch. A frosty death metal storm from the north!


Tracklist:
01. Heavy Lies The Crown
02. Teardrinker
03. 16 Stabs
04. No Cure
05. Kill
06. Marionette
07. Still Going To Die
08. Get It Out


A few questions - interview with death metal band from Finland - WRETCHED PATH.

A few questions - interview with death metal band from Finland - WRETCHED PATH.

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?

The story of Wretched Path began in 2019 when Teemu and Esa were talking to make some music together again after several years being in different bands. They started to make some songs and soon it was very clear for both of them that the songs are so good that they need to form a real band to perform these songs properly in the way they deserved to be played. Soon after came the other guys and Wretched Path was born, featuring members from Pestigore, Tukkanuotta, Born of Thorns, Daniel Lioneye, Godsplague. Music style could be descipted as Death metal songs heavily influenced by genre´s music from the 1990´s, but also with some more modern little twists.

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

We recorded the album by our self´s at our own facility´s and we did everything on our own except Mixing and Mastering were done by very talented young guy from Finland called Jussi Riikonen.


How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

We made really small patch of CD´s mainly to sell by our selfs at shows. So at this point this is mainly a digital release as we are still looking for the perfect partner for us, to release this record globaly and of course for the next one´s to come

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?

Lyrics are done by me (Esa Salminen), ideas for these lyrics come for all sorts of different places, of what you here and see in your every day life and in this case also from Finish history. There is not one theme to go along with the lyrics, but I guess one thing that combiine´s these song is Death in general.


Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Logo is done by Kimmo Hyvönen. Cover art was created by Saila Leskinen and the Layout by Karri Rämö. Also there is Icons done for each song and those are made by Sami Rouhiainen. Website is done by Karri Rämö. Album cover was very important for us to get it to match the music and our ideas. Social networks are important these days, unfortunately we are not that good with that, but we are trying to learn and hopefully can find some good partner for this mater too.

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

For now the album is released by us.

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

All of us have been in several bands before and all of our music taste is very broad with alot of music from different genre´s so it is impossible for me to say who we would idolize. Insipiration for the musinc comes pretty much from the same thing´s than for the lyrics, from our every day lives.


Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

Yes we have sent the record to many different labels and currently are in discusssions with few of them. Response has been great.

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

Not that many gigs under Wretched Path´s belt yet, but for me it does not matter is it big festival or smal club, the out come will be the same with our energy to perform our music the best way we know how.

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

In the future we will try to find the best label for us to work with and get as many gigs as we can. We want to be recognized as the top death metal band in the world. Also the second album is all ready in the making.

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

www.wretcehdpath.com there you can find everything

Thanx for the interview.


neděle 27. listopadu 2022

Recenze/review - NECRODEATH - Singin' in the Pain (2022)


NECRODEATH - Singin' in the Pain
CD 2022, Time to Kill Records

for english please scroll down

Odřízli ti oční víčka, aby si viděl všechnu hrůzu kolem. Abys už nikdy nemohl spát. Svět plný násilí, snaha neustále šokovat. Smrt v přímém přenosu. Vždycky mě popadne vztek, když vidím nějakou nespravedlnost. Ale poslední dobou mi připadá, že nás je čím dál tím méně. Také se cítíte jako připoutaní k židli, bezmocní, ztracení? Tak na mě působila kniha Mechanický pomeranč (Anthony Burgess), film (Stanley Kubrick) i nové album italské thrash black metalové legendy NECRODEATH.

První, co mě doslova uhodilo do obličeje, tak je ostrý, mrazivý zvuk. Jako bych slyšel ozvěny z temných katakomb. Plesnivé skladby, jedovatý vokál, riffy, ve kterých je obsažena smrt. Rychlost a absolutní nihilismus. Svět se řídí do záhuby, dav je zase v ulicích. A tobě odřezali oční víčka a musíš se na to dívat.


Novinka je cítit sírou a zkušenostmi. Není divu, kapela datuje svůj vznik do devadesátých let. Hraje od srdce. A troufám si tvrdit, že je letos ve velmi dobré formě. Líbí se mi celkový koncept, nahrávka drží opravdu kompaktně pohromadě a skvěle se poslouchá. Navíc má v sobě neklid, jiskru, šílenství a motivy si pamatuji. Pokud jste fanoušci SODOM, KREATOR, PROTECTOR, SLAYER, SARCÓFAGO, POSSESSED, AURA NOIR, NIFELHEIM, DESASTER, DESTROYER 666, VENOM, asi víte o čem píšu. "Singin' in the Pain" má na mě absolutně devastující efekt. Věřím NECRODEATH každou notu, každý úder bicích. Pro mě osobně se jedná v podstatě o dokonalé album po všech stránkách. Zaujali mě i oba hosté - Tony Dolan z VENOM INC. a Eric Forrest z E-FORCE (ex-VOIVOD). Oba dovedli skvělou práci. Jsem jako mladý Alex z Mechanického pomeranče. Chodím do obchodů s muzikou a piju mléko s alkoholem. Zrovna včera jsem si koupil tuhle desku a zcela jsem ji propadl. Možná se jednou dostanu do domu šílenství a odříznou mi oční víčka. Zatím přidávám volume a pořádám ve svém pokoji soukromý mosh-pit. Ve zprávách jsou už jenom vraždy a krev. Glorifikace násilí dosáhla vrcholu. Neustálá snaha šokovat nás jednou všechny zničí. Nebo už se to stalo? "Singin' in the Pain" je divokou jízdou přímo do našeho vnitřního pekla. Black thrash metalový kult smrti!


Asphyx says:

They cut off your eyelids so you could see all the horror around you. So you could never sleep again. A world full of violence, always trying to shock. Death on camera. I always get angry when I see injustice. But lately it seems like there are fewer and fewer of us. Do you also feel like you're tied to a chair, helpless, lost? That's how the book A Clockwork Orange (Anthony Burgess), the film (Stanley Kubrick) and the new album by Italian thrash black metal legends NECRODEATH affected me.

The first thing that literally hit me in the face is the sharp, chilling sound. It was like hearing echoes from the dark catacombs. Mouldy tracks, venomous vocals, riffs that contain death. Speed and absolute nihilism. The world is going down the drain, the crowd is back on the streets. And you've had your eyelids cut off and you have to watch it.

The novelty smells of sulphur and experience. Not surprisingly, the band dates back to the nineties. It plays from the heart. And I dare say they are in very good shape this year. I like the overall concept, the record holds together really tightly and is great to listen to. Plus it has a restlessness, sparkle, madness and themes I remember. If you're a fan of SODOM, KREATOR, PROTECTOR, SLAYER, SARCÓFAGO, POSSESSED, AURA NOIR, NIFELHEIM, DESASTER, DESTROYER 666, VENOM, you probably know what I'm writing about. "Singin' in the Pain" has an absolutely devastating effect on me. I trust NECRODEATH with every note, every drum beat. For me personally, this is basically a perfect album in every aspect. I was also impressed by the two guests - Tony Dolan from VENOM INC. and Eric Forrest from E-FORCE (ex-VOIVOD). Both did a great job. I'm like a young Alex from A Mechanical orange I go to music stores and drink milk with alcohol. I just bought this record yesterday and totally fell for it. Maybe one day I'll go to the madhouse and get my eyelids cut off. In the meantime, I'm turning up the volume and having a private mosh-pit in my room. The news is all murder and blood. The glorification of violence has reached its peak. The constant drive to shock will one day destroy us all. Or has it already happened? "Singin' in the Pain" is a wild ride straight into our inner hell. Black thrash metal death cult!


about NECRODEATH on DEADLY STORM ZINE:






Tracklist:
01 Gang Fight
02 Transformer Treatment
03 The Sweet Up and Down
04 Redemperdition
05 Delicious Milk Plus
06 655321
07 The (In)sane Ultraviolence
08 Oomny-Ones
09 Anti-Hero

LINE UP
Flegias – Voice
Peso – Drums
Pier – Guitar
GL – Bass


NECRODEATH

Time To Kill Records

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý sedmdesátý devátý - Táborská bašta


Příběh tří stý sedmdesátý devátý - Táborská bašta

Ve vlaku je ještě sranda. Stahuji své budoucí ženě obličej dozadu a říkám jí, že vypadá jako želva. Její přezdívka se časem pak docela ujme. Někdy tenkrát se zrodí naše vášeň pro tyhle suchozemské živočichy. Sedí s námi v kupé taková hezká stařenka a usmívá se. Řekne nám, že spolu vypadáme krásně. To potěší, no ne? Pak udělám takovou hloupost, že ji omylem rozbiju brýle. Chvilku je naštvaná, ale slíbím jí, že jí koupím nové. Vystoupíme a mám trošku strach, v Táboře jsem nikdy v životě nebyl a v téhle době bylo město divné. Vojenská posádka, jinak vlastně nic. Historická část nebyla příliš pěkná a turistický ruch udržovalo jen pár nadšených důchodců. Jinak nic. Alespoň tak jsem město vnímal já. O trošku menší než Boleslav, akorát bez továrny. Tedy úplně jiný biotop, než jsem byl zvyklý. Dám si tři piva v jednom baru u nádraží. Je hnusný a kyselý. Třeboň.

Mezi dveřmi na mě koukají rodiče hodně podezřívavě. Obzvlášť tchýně, které není po chuti, že se jí snažím odloudit dceru. Jenže milá paní, já si nemůžu pomoc. Jednou jsme si souzení a přes to vlak nejede. Za chvilku bude oběd a já se stydím dojít na záchod. Pan otec vytáhne slivovici a začne ji do mě lít pod tlakem. Když v obýváku nikdo není, tak se ke mě nakloní a zeptá se mě, jestli to myslím s blondýnkou vážně. Přikývnu a on odpoví, no proto, jinak bych tě zlikvidoval. Do pokoje se vrátí i paní domu a někdy v ten moment se na mě kouká jako na svatej obrázek. Trvá do do dnes a pořád nevím, čím jsem si to zasloužil. Je pátek a má milá mě usadí do středu stolu. Jsi host. Dají mi šílenou porci masa. Někdy tak v polovině se mi začne ve střevech ozývat škrukání. Omluvím se a jdu na záchod. Chci být potichu ale opak je pravdou, málem rozstřelím keramiku. Když se vrátím, tchán se usmívá a pak se rozřehtá. Padnou všechny zábrany a po dalších slivovicích jsme na podobné notě. Zítra jdeš se mnou, řekne mi, ale to už je mezi dveřmi, jdeme do šumu.

Procházíme ulicemi a stejně jako jsem minulý týden ukazoval Boleslav, dostane se mi té cti a užívám si její nadšení. Znáte to, malé rodné město, to kouzlo dětství, mládí, puberty. Jsme rozjetí a jdeme ke Kočkám. Pivo a pivo a pak přijde jedna kamarádka, pak druhá, znají se od mateřské školky. Přišly se podívat. Když jdu na záchod, tak se nakloní k sobě. Vrátím se s nějakými panáky a moje milá na mě ukáže palec nahoru. Jsem schválený a prej fakt fešák (to dodnes nechápu). Ale byly to dívky na stejné vlně, hrozně chytré, žádný prototypový slepice. těch je všude kolem, že z toho jde až strach. Drží si svoji partu dodnes, všechny s dětmi, se scházejí, teď už dámy, co diskutují, občas se zasní, ale pořád jsou to kočky, věřte mi. Mají v sobě jiskru, tehdy i teď. Přijde partner jedné z nich a staneme se kamarády navždy, ani nevím, jak k tomu dojde. Jen tak pokecáme a od té doby se na sebe těšíme, navštěvujeme se. Dobře jsem si vybral, připiju všem na zdraví. Všechno ztichne, že se i servírka zastaví. Ve dveřích stojí blondýn jak z reklamy. Její bejvalej. Přichystám si pěstičky pod stolem, zvyklý se ze severu pořád prát, ale on jen tak sedí proti mě, snaží se zaplést hovor a vůbec je děsnej flegmouš. Už vím, proč moje holka chce radši mě, se mnou fakt nuda není, na to mám moc komplikovanou povahu. 

Jde se na nějakej kulečník s diskotékou, tak se vlním, jsou to devadesátky jak vyšitý. Všichni si jdou sednout nebo na cigáro, když hraje Michal David, tak jsem děsně rád, protože ty vole, to fakt nejde. Kecáme, pak jdeme Táborem, kde mají děsně nízko cedule kolem cesty, tak si dám několikrát do hlavy. Jednou dokonce upadnu. Bejvalej už je asi doma a ostatní se s námi nadšeně loučí, rádi, že mě poznali. Super, říkám si, tak to bychom měli. Zalezeme do bývalého dětského pokoje a chci se přitulit. Nejdřív vzdoruje, že prý rodiče, ale pak se mi zakousne do ruky. Když usínáme, zmožení večerem i jeden druhým, tak se usmíváme. Od rána ale jezdí kolem šíleně aut, nejsem na to zvyklý, barák je hned u silnice na Budějovice. Jdu do obýváku a hned dostanu panáka. Na lačno s tím, že dneska jsem jeho. Připadám si sice trošku jako cvičená opice, ale jinak pohoda. Všude mě hostí, skvělá babička, která se do mě doslova zamiluje, pak teta, která je divná, ožralý strýc, který je taky divný. Jedna ošklivá sestřenice a jedna nádherná (která se ale brzy dá na drogy, tanec a anorexii). Chlapi, co s tchánem vyrůstali celý život a scházejí se u jeho garáže, kde si otevřou pivko a řeší svět.

Oběd a dlouhá procházka na Harrachovku. To jdu jen s blondýnou a objímáme se pod každým stromem. Krásný, nádherný, pohoda a spousta citů. Je to dobře, protože potřebuju trošku vystřízlivět. V hospodě se totiž schází jen samá dobrá společnost a na tchánovi je vidět, že se chce se mnou předvést. Tak kecáme, povídáme. Jen ten sport, co běží na všech obrazovkách kolem, mě nebere. Chlapi v hospodě, v takový tý klasický, zahulený jak zákon káže. Tam se vám vždycky vymyslelo věcí. Teď už skoro nejsou, lidi už raději visí na obrazovkách, ale tenkrát, to byla studnice. Jak ve Švejkovi, v Černejch baronech, to vám povídám. Najednou zjišťuji, že mě asi chtějí děsně opít. Ale pánové, je mi dvacet a jsem ve vrcholné formě. Dědové v letech i ti mladší, postupně odpadají. Někdo se válí pod stolem, jinej jde blejt. Mám toho taky plný kecky, ale držím se, musím. Už jsem něco zažil ne? A taky to mám v genech, u nás chlastal vrcholově otec i děda. Já tedy ne, ale teď se hecnu. Mám natrénováno z koleje i továren. Mysleli si, že přijede nesmělý studentík a ono ne, já byl pijan, jak z knížek. 

Servírka mi přinese poslední, který tedy málem vyhodím. Zahlásím na celou hospodu, jestli dáme ještě panáky, ale modlím se, aby nebyly. Z podlahy i ze židlí se ozve nářek a prosby, že už ne. Stanou se z nás taky tak trošku kamarádi. Hodně mi v budoucnu pomohli s rekonstrukcí i ve chvílích, kdy jsem něco potřeboval. Ale nepředbíhejme. Teď musím něco udělat s tchánem. Ulicemi Mariďáku se potácejí zombie. Kdyby se tenkrát natáčeli všichni jako dnes, mohli jsme vyhrát nějakou cenu za chlast. Někdo padá do živých plotů, z dálky slyšíme, že jinému nadává manželka. O blití, pády a další taškařice, není samozřejmě nouze. Tchán je těžký jako pytel cementu (tedy spíš tak tři). Pod schody u baráku mi padne na zem a nemůže dál. Musím ho vzít na ramena. Do výtahu se nevejdeme, tak ho odnesu do třetího patra. Poblije mi celý záda a pořád mi říká, že na ni musím být hodnej, že je to jediná dcera. Trošku jeho obavy nechápu (tedy až do teď, co mám taky dívenku v pubertě). 

Tchýně pronese jen něco o tom, že se to dalo čekat a převezme si moje břímě. Blondýnka si čte a prý jak bylo. Usměju se a padnu do postele. Usnu jako horník po šichtě. V neděli si zase přivstanu, já sice spím normálně jako špalek snad všude, ale vyžene mě záchod. Když vstane tchán, naleju mu slivovici a chci si s ním připít. Pošle mě, jako správný chlap, do prdele. Dám si, ale mám co dělat, abych ji v sobě udržel. Nakonec všechno dopadne dobře a celý příběh končí velkým objímáním, poplácáváním po zádech, polibky od mé milé tchýně a vůbec jsou na mě všichni tak nějak děsně hodní. Když si to srovnám s Boleslaví a mým negativně opilým otcem, tak je mi trošku smutno a tu jejich pohodu jim fakt závidím. Na Táborskou baštu zajedu vždycky rád. I když je jasný, že stáří je svině. O to nejde. To je život. Moje první návštěva rodného města mé dívky byla jedním slovem dokonalá a nikdy na ni nezapomenu. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 26. listopadu 2022

Recenze/review - SOUL GRINDER - Anthems from the Abyss (2022)


SOUL GRINDER - Anthems from the Abyss
CD 2022, MDD Records

for english please scroll down

Další stovky mrtvých. Je potřeba je někam pohřbít. Hromadný hrob je připraven. Lebky se smějí do tmy a kosti jsou bílé jako samotná smrt. Rezavý, plesnivý buldozer s nápisem SOUL GRINDER před sebou hrne hromadu špíny, zkaženého masa a surového death metalu. Německý stroj na zabíjení se znovu probudil, aby nám předvedl, jak se hraje hudba v záhrobí. 

S touhle smečkou jsem se již dvakrát setkal (odkazy na recenze jsou dole pod článkem) a pokaždé se jednalo o vskutku morbidní zážitek. Syrový zvuk, temné nálady, spousta krve a vnitřností vytahaných z břicha. Novinka žhne a pálí, jako rozžhavené železo, které vám někdo zabodne do zad.  


"Anthems from the Abyss" je nahrávkou, která se valí kupředu a nezná kompromisy. Spousta zajímavých momentů, dobrý zvuk, zajímavý obal, tohle všechno dělá z alba velmi chutné kousky zkaženého masa. Smrtící kov, vhodný nejvíce do malého klubu, na periferii města nebo hluboko pod zem. SOUL GRINDER sice nic nového neobjevují, hrají postaru, ale o to víc poctivě. Kývám se do rytmu a beru do rukou lopatu. Noc teprve začíná a mrtvých je opravdu mnoho. Smrt má mnoho podob a zde je podávána hodně krutě a ošklivě. Jako bych proséval mezi prsty prach svých předků. Lidé se dávno změnili jenom v tupý dav, jdoucí na porážku. Stejné oblečení, stejné názory. Narodí se, pak se celý život toulají ulicemi jako zombie a nakonec skončí v hromadných hrobech. Němci k nám letos přišli ze starých katakomb, aby nám ukázali, jak se hraje pro nemrtvé. Ze songů cítím bolest a nekonečnou temnotu. Riffy se mi zadírají pod kůži, jsou jako hřeby, které mi kapela zatlouká do mozku. Jsem spokojen a novinku si užívám. Je moc dobře, že buldozer s nápisem SOUL GRINDER opět vyjel. Stroj na zabíjení se znovu probudil, aby nám předvedl, jak se hraje hudba v záhrobí. Zabijácká death metalová mašina!


Asphyx says:

Hundreds more dead. They need to be buried somewhere. The mass grave is ready. The skulls laugh into the darkness and the bones are as white as death itself. A rusting, moldy bulldozer with a SOUL GRINDER sign in front of it heaps dirt, rotten flesh and raw death metal. The German killing machine has reawakened to show us how music is played in the afterlife.

I've encountered this pack twice now (links to reviews are at the bottom of the article) and each time has been a truly morbid experience. Raw sound, dark moods, lots of blood and guts pulled out of their stomachs. The novelty glows and burns, like a red-hot iron that's been driven into your back.


"Anthems from the Abyss" is a record that rolls forward and knows no compromise. Lots of interesting moments, good sound, interesting cover, all this makes the album a very tasty piece of rotten meat. Deadly metal, most suitable for a small club, on the outskirts of town or deep underground. SOUL GRINDER are not discovering anything new, they are playing the old way, but all the more honest. I sway to the rhythm and pick up a shovel. The night is just beginning and the dead are many. Death takes many forms and here it is presented in a very cruel and ugly way. It's like sifting the dust of my ancestors through my fingers. The people have long since turned into a dull mob, going to the slaughter. Same clothes, same opinions. They're born, then wander the streets like zombies their whole lives, and end up in mass graves. The Germans came to us this year from the old catacombs to show us how to play for the undead. The songs make me feel pain and endless darkness. The riffs dig under my skin, they're like nails the band is hammering into my brain. I'm satisfied and I enjoy the novelty. It's a good thing that the bulldozer with the SOUL GRINDER sign is on the road again. The killing machine has reawakened to show us how to play music in the afterlife. A killer death metal machine!


about SOUL GRINDER  on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist:
01. Anthems From The Abyss
02. Insidious Resurrection
03. The Soul's Mirror
04. Supreme Enemy
05. I Am The Silencer
06. Blood Harvest
07. From The Nether Realm
08. The Last Supper
09. Spirit's Asylum
10. Warcurse



pátek 25. listopadu 2022

Report, photos, video - ARCHGOAT, WHOREDOM RIFE, THEOTOXIN - Prague, club Futurum - 24. 11. 2022


Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:


"Pochválen buď Ježíš Kristus, vy kurvy!"

Pronesl na plzeňském nádraží jeden bezdomovec, který očividně hodně popil. Jak stylové, napadlo mě ihned. Mám za sebou několik šílených týdnů v práci i doma. Padám na hubu, ale vyrazil jsem. Už mám trošku koncertní absťák. PARADISE LOST v Plzni byli sice skvělí, ale chybí mi rouhání, temnota a pořádný nářez. Pozoruji kolem sebe, že jsou lidé uzavřenější. Naučili se díky covidu a válce víc žít doma, být sami. Mám to hodně podobně. Také jsem, mimo jiné, poslední dobou zaznamenal konec spousty webových stránek o muzice. S některými redaktory jsem se bavil a většina skončila znechucena jedovatými příspěvky v diskuzích. Inu, je nás na světě osm miliard a jak známo, debilové se tak nějak množí víc. Samotnému mi bylo v pondělí 48 a říkám si, že dám už jen tak dva roky. Pak odejdu do lesů a budu si číst a poslouchat hudbu. Daleko od asociálních sítí, daleko od pozérů. Ale ještě je čas. 


"Kristova noho!"

Inu ale, inu ale, inu co? Vstával jsem ve čtyři ráno a zítra mě čeká doma další práce. Rekonstrukce bytu se sama neudělá, ale finští ARCHGOAT jsou pro mě povinnost. Mám je totiž moc rád. Navíc přislíbili účast někteří mí kamarádi, které jsem dlouho neviděl. Sedím ve vlaku a v mp3 přehrávači mi hrají noví MACERATION (Recenze/review - MACERATION - It Never Ends... (2022)). Mám trošku obavy, jací lidé do klubu přijdou, protože předkapely jsou čistě black metalové a já jsem zvyklý spíš na poklidné deathery, veselé grindery a nebo flanelové retro thrashery. Tak snad mě nikdo neprokleje. Neumím si ani udělat make up a pandy na mě nikdy nepůsobily děsivě, ale spíše mile a mám sto chutí jim vždycky natrhat bambusové výhonky. 

"Panenko Maria, oroduj za nás!"

Mě vám to ve vlaku vždycky tak šrotuje, že bych byl schopen znovu vymyslet kolo. Mám na sobě křiváka, který mi už spoustu let nejde zapnout, marteny, co mě trošku tlačí, jako každou zimu a když na Smíchově vystoupím, mám toho plné zuby. Jsem utahanej. Achjo, minule na MARDUK na Chmelnici nějaký ožralý blacker vytáhl v mosh-pitu dlouhý nůž. Ze včerejška na dnešek se mi o tom zdálo. Budu muset být asi sveřepý, koneckonců, na koncertech v Plzni to tak bývá dodnes. Nasadím tedy tvrďáckou masku, ale oči mě asi vždycky prozradí. Nějaká stařenka se mě ptá na cestu. Copa já vím, nejsem Pražák, ale podle mapy jí poradím. Usměje se a popřeje mi hezký den. Kdyby jen věděla, kam jdu...



"Svatý Antoníne, stůj při nás!"

Kozlovna na Andělu je naší základnou. Koukám, že za chvilku bude každý koncert drahý sakumprásk s jídlem, vstupenkou, jízdenkami a pivem, jako před pár lety víkend na horách v Rakousku. Ale co, peníze budou a my nebudeme. Říkám si, ale už mám v hlavě vykřičník. Dvě děti na střední škole, manželka, byt, chalupa a stará máma, auto, člověk si už víc vybírá, nemusí být všude. Jsem ale pevně rozhodnut, že si dnešní koncert užiju. Hodně k tomu přispějí kamarádi, kteří se pomalu dostaví, jak švábi na pivo. Pokecáme, probereme svět a super je, že stranou zůstanou ceny másla a práce. Je to hodně na pohodu a musím svým spolubojovníkům vyseknout poklonu. Vidět vás mi zase jednou rozjasnilo hlavu. A to i přesto, že nás čekal pradávný metalový rituál.

"Otčenáš, jenž si na nebesích..."

Dopijeme a jdeme do Futura. U vchodu už stojí několik metalistů, pár jich je i uvnitř a musím rovnou napsat, že skladba fanoušků je přeci jen trošku jiná. Pozná se to podle triček, ale i výrazů ve tváři. Jsem tedy zvyklý na víc úsměvů, tady to vypadá spíš jako v márnici. Alespoň to dokonale doplňuje atmosféru, která nás provází celou akcí. Připravím se do pozice váhavého fotografa. Abych nikomu nepřekážel a udělal si do reportu pár malých skromných snímků. Můj kompaktní Canon sice vypadá mezi všemi těmi nablýskanými čínskými telefony jako chudý příbuzný, ale fotí rozhodně díky čipu lépe (což ale dneska nikoho nezajímá). Rozhlédnu se kolem sebe a fascinují mě některé dívky v kůži (nebo to je latex á la domina?). Čekám na první pandy a doufám, že si zachovám dekórum. Black metal je přeci jen hlavně o zlu a to je jak známo někdy hodně vtipné. Jsem rozhodnut, že se přinejhorším budu smát dovnitř. Jako budhisti. 


THEOTOXIN - člověk se stal člověku vlkem, jak je možno všude čísti a viděti. Antikřesťané z Rakouska, našinci poměrně známí, se začali rouhat o sto šest a mě chvilku trvalo, než jsem se do jejich hudby ponořil. Z nahrávek se mi líbí, připravil jsem se vskutku poctivě, ale nejdřív mě rušil zvuk, pak vizáž, ale nakonec jsem si zvykl a celý set si nakonec užil. Za mě to byla klasika, ale velmi dobře zahraná, chladná a temná tak akorát, zároveň ne zbytečně komplikovaná. Všichni nesvatí museli být spokojeni. Někteří fanoušci kolem mě se dostávali do satanistické extáze, to já zase ne, ale hudebně i prezentačně se mi THEOTOXIN líbili. Mezi lidmi bylo možno spatřit démony. Nebo ne? Já jsem tenhle set takto vnímal a prožíval. Peklo, tma, mráz a smrt! Velmi dobře. All the unholy must have been satisfied.  Demons could be seen among the people. Were there not? That's how I perceived and experienced this set. Hell, darkness, frost and death! Very good. 




Recenze/review - THEOTOXIN - Fragment : Totenruhe (2022):

WHOREDOM RIFE - byli melodičtí tak akorát, temní jako MAYHEM, divocí jako EMPEROR, BURZUM či GORGOROTH. Pánové ctí své vzory značně uvěřitelně. Četl jsem někde, když jsem se připravoval, velké superlativy, ale zase tak dokonalé to nebylo. Některé momenty nebyly tak zlé, jak jsem si představoval. Myslel jsem, že to bude větší peklo, ale to je asi tím, že jsem zažil blackové koncerty v devadesátkách. Budiž tedy tma, mlha a sněť ve vašich duších. Nebylo to vůbec špatné. Vlastně jsem si tuhle norskou smečku poctivě odhrozil,  jen se moje mysl chvílemi toulala spíše po vizuálu, než že bych byl rozřezán a pohřben zaživa hudbou. Ale dobře - tma i chlad vůkol! Jsem zkrátka až moc death metalista a nedokáži všechno tak ocenit. Bylo to peklo? Bylo a o to jde především. Závěr - ano, všechno lehlo popelem. They were melodic just right, dark like MAYHEM, wild like EMPEROR, BURZUM or GORGOROTH. The gentlemen honored their role models in a truly believable way. So be it - darkness! Was it hell? It was, and that's the point. The conclusion - yes, everything went to hell. 




ARCHGOAT - konečně jsem došel svého cíle. Kapelu vidím po dlouhých letech. A stále jsou ve skvělé formě. True a ortodoxní. Nikdy neuhnuli z cesty a pořád umí zahrát pravé nefalšované inferno. V Praze to alespoň potvrdili. Bylo to hodně mrtvolné, syrové, surové, bez kompromisů a zbytečností. A hlavně, neskutečně uvěřitelné. Pánové plivali síru přímo do ksichtu všem pozérům, rádoby retro death metalistům i mudrlantům. Ty jsem samozřejmě v davu neviděl, chodí asi jinam. Jen dobře! Tohle totiž bylo vystoupení pro všechny prokleté, pro hledače totálního, absolutního zla. Hudební trepanace lebky, setkání se všemi poskoky ďábla. Otevřela se nám zase jednou rezavá brána. Skvěle zahráno, s parádním zvukem, bez keců a příkras, bez zbytečností. Pro mě bylo hlavním důkazem i to, že jsem byl mimo, zapomínal jsem na svět okolo a rouhal jsem se o sto šest. Hoď kamenem, kdož si bez viny. Ďábelský zážitek! True and orthodox. This was a show for the damned, for the seekers of total, absolute evil. A musical skull cracking, a meeting with all the minions of the devil. The rusty gates were opened once more. Well played, with great sound, no bullshit, no pretensions, no uselessness. For me, the main proof was also that I was out of it, oblivious to the world around me and blaspheming about a hundred and six. Throw a stone, you who are blameless. A diabolical experience!








Návštěvnost - klub byl zcela zaplněn. Vyprodáno asi nebylo, ale lidí přišlo opravdu hodně.

Organizace - Obscure promotion jako vždy za jedna. Vše běželo jak mělo, časy se dodržovaly a já tímto děkuji i za brzký konec.

Klub - líbil se mi pohodový přístup personálu i prostředí. Futurum mám prostě rád. Tečka.

Pivo - bez připomínek

Zvuk - První dvě kapely vůbec neřezaly. Čekal jsem chladný, ostrý severský sound, ale bylo to takové nijaké, ploché. Na Archgoat se ale vše srovnalo (stál jsem vlevo vpředu).

Jdu rozsvícenou noční Prahou a dýchám do rytmu, abych vydržel tempo až k vlaku. Vzpomenu si na modlitbu hudebníka: "Všemohoucí Bože, zdroji veškerého světla a dárce tvůrčích schopností, ty jsi nás stvořil ke svému obrazu a dal jsi nám schopnost vnímat a tvořit; shlédni do propastné temnoty našich srdcí a pohleď na tu nevýslovnou bídu, do které upadl náš duch i naše hudba od té doby, co nás ovládla slepota k nádheře tvé pravdy."  Ani vlastně nevím proč. Možná, že je všude kolem poslední roky čím dál tím víc vidět špatnost a nenávist. Přemýšlím o tom, což je hodně divné, protože jsem byl na black metalu a deathu a měl bych být ušpiněný jako po černé mši. Jenže já jsem z principu optimista. Koncert jsem si opravdu hodně užil, jen se asi zítra večer v Jizerkách půjdu projít do lesa, abych si všechno srovnal v hlavě. Ona totiž všechna ta negace je super v hudbě, když dáte průchod křiku a nakumulovanému stresu, ale do obyčejného života nepatří. Alespoň takhle vnímám metal já. Ale já už jsem starej a dnešní době moc nerozumím.

Koupím si vodu a kousek čokolády, potřebuji energii. Cesta do Plzně je ještě dlouhá. Uteče ale kupodivu rychle. Přemýšlím o přízracích, démonech a spím jen pár hodin. Probudí mě světlo a jsem rád, že jsem zase doma. A pořád mi hlavou zní věta od bezďáka ze včera: "Pochválen buď Ježíš Kristus, vy kurvy...", která vlastně definovala celý koncert nejlépe. Díky, že jste dočetli až sem. Získáváte vstupenku přímo do pekla. 


Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:
------------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - JADE - The Pacification Of Death (2022)


JADE - The Pacification Of Death
CD 2022, Pulverised Records

for english please scroll down

Několik dní o hladu a žízni v temném lese přenese člověka do jiné dimenze. Toulal jsem se v mlze a potkával přízraky. Měly podlouhlé protáhlé obličeje a skřehotaly jedovatým hlasem. Nevěděl jsem, co je pravda a co ještě sen. Blouzním? Všechno se stalo. Přesvědčil jsem se o tom díky bolesti. Když mě pokousal první nemrtvý, když mi byla proříznuta tepna na krku. Když jsem poslouchal novou desku německo-španělských tmářů JADE. Ocitl jsem se na onom světě, daleko za řekou Styx.

Nové album "The Pacification Of Death" je opět jako prokletá mantra. Procházím se smradlavými močály, nad kterými se vznáší krvavá mlha. Death metal plný zvláštně tajemných a záhadných nálad. Zapalte svíce a sevřete ruce v kruhu. Seance může začít.


Pod zvukem je podepsán Javi Félez - Moontower Studios, Barcelona (Graveyard, Teitanblood, Foscor), obal namaloval mistr Adam Burke (Loss, Occultation, Vektor, Evoken). Obojí krásně podtrhuje a doplňuje velmi podmanivou hudbu, kterou na "The Pacification Of Death" naleznete. Ta je velmi vznešená, majestátní, ale také chladná a bolestivá. V některých momentech mám pocit, že padám z velké výšky do hlubin. Po zádech a s jistotou, že se dole roztříštím na tisíc kousků. Jindy se zase brodím po kolena špinavým bahnem a lekám se každého zvuku. Přirovnávat JADE k tvorbě někoho jiného nemá moc cenu. Jednak jsou svým způsobem originální a také vás nechci zbytečně zatěžovat obyčejnými slovy. Skladby tu totiž plynou velmi lehce, samozřejmě, esotericky. Jako když zabloudíte v lese a objevíte staré pohřebiště. Odhrnete nános hlíny a čtete si jména na náhrobcích. Ocitnete se několikrát ve stavu déjà vu. Protože vám do uší hraje nahlas "The Pacification Of Death" a nahlížíte na svět úplně jinak než dřív. Nejčastěji jsem si pouštěl nahrávku v temném pokoji, když město dávno spalo. Mraky byly nízko a v ulicích jsem spatřil mnoho stínů. Měly podlouhlé protáhlé obličeje a skřehotaly jedovatým hlasem. Nevěděl jsem, co je pravda a co ještě sen. Jedno vím ale jistě, nová deska by vám neměla určitě uniknout. Tajemný, magický, záhadný death metalový rituál!


Asphyx says:

A few days of hunger and thirst in a dark forest will transport one to another dimension. I wandered in the fog and met ghosts. They had long, elongated faces and croaked in a poisonous voice. I didn't know what was real and what was still a dream. Am I delusional? It all happened. The pain convinced me. When the first undead bit me, when the artery in my neck was cut. When I listened to the new album by the German-Spanish darkies JADE. I found myself in the other world, far across the River Styx.

The new album "The Pacification Of Death" is again like a cursed mantra. I'm walking through a stinking swamp with a bloody mist hovering over it. Death metal full of strange and mysterious moods. Light your candles and clasp your hands in a circle. The séance can begin.


Under the sound is signed Javi Félez - Moontower Studios, Barcelona (Graveyard, Teitanblood, Foscor), cover artwork by master Adam Burke (Loss, Occultation, Vektor, Evoken). Both beautifully underline and complement the very captivating music you will find on "The Pacification Of Death". The music is very sublime, majestic, but also cold and painful. At some moments I feel like I'm falling from a great height into the depths. On my back and with the certainty that I will shatter into a thousand pieces at the bottom. At other times, I'm wading through knee-deep dirty mud, terrified of every sound. There is not much point in comparing JADE to someone else's work. For one thing, they are original in their own way and I don't want to bother you unnecessarily with ordinary words. The songs here flow very easily, of course, esoterically. Like when you get lost in the woods and discover an old burial ground. You brush away the dirt and read the names on the tombstones. You find yourself in a state of déjà vu several times. Because "The Pacification Of Death" is playing loudly in your ears and you see the world in a completely different way than before. Most of the time I played the record in a dark room when the city was asleep. The clouds were low and I saw many shadows in the streets. They had elongated faces and squawked with a venomous voice. I didn't know what was true and what was still a dream. But one thing I know for sure, you shouldn't miss the new record. A mysterious, magical, enigmatic death metal ritual!


Recenze/review - JADE - Smoking Mirror (2019):

KNIŽNÍ TIPY - Jatka č. 5 - Kurt Vonnegut Jr. (1969)


Jatka č. 5 - Kurt Vonnegut Jr.
1969 (2016), Argo

Také vás někdy napadlo, jaké by to bylo, stát se Poutníkem (jako Billym Pilgrimem)? Vrátit se a napravit některé zlé věci, které lidé napáchali. Zachránit životy, udělat něco mírně sobeckého i pro sebe? Hodně jsem o tom tenkrát, v roce 1996 přemýšlel. Byla to pro mě doba objevování nových světů. Hlavně tedy v literatuře. Muziku jsem sice stále poslouchal, ale kolem bylo tolik nových vjemů. Kamarádi a kolegové z koleje, se kterými jsme pořádali nekonečné sedánky. S pivem, rumem a spoustou dobrého jídla, které připravily naše milé holky. Fantazie se rozlétla do světa, létala vzduchem. Předháněli jsme se v tom, kdo přinese zajímavější knihu a všechny s ní překvapí. Měl jsem trošku výhodu. Znal jsem se s prodavačkami v antikvariátu. Představoval jsem si, že jednou bude nějaké knihkupectví i moje. Že si udělám jednotlivé regály podle stylů. Úplně jsem to viděl před sebou a svojí budoucí ženě o tom stále dokola básnil.

Život i osud mě zavál úplně někam jinam, ale knihám jsem zůstal věrný navždy. Jatka č. 5 jsou příběhem, který mě doslova rozsekal. Příběh mladého Američana, který přežil válku, dostal se do německého zajetí, byl v Drážďanech, když byly bombardované, je takovým mementem, vykřičníkem pro lidstvo. Jenže znáte to, jsme nepoučitelní. Lidé všeobecně málo čtou a zapomínají. Všechno se pak točí v kruhu, opakujeme se a jiné to už nebude, co se tak rozhlížím kolem sebe. Kurt Vonnegut Jr. má svůj specifický způsob vyjadřování, ne každý jej pochopí a ne každý mu bude rozumět. Není to lehká kniha, ale to snad nikdo neočekával, ne? Máme přeci mozek a měli bychom přemýšlet. A že toho je v tomhle příběhu opravdu spousta. Vyklízíme zrovna obývák, který budeme rekonstruovat. Kniha mi spadla z regálu a manželka mě musela probudit, protože se ve mě opět probudily vzpomínky. Na kolej, na to, jak jsem si ji četl a jak jsem nadšeně přiběhl do našeho nezávazného literárního kroužku. Dokonce si pamatuji, že mi několik kamarádů řeklo, že se jim Jatka č. 5 příliš nelíbí. Já byl ale nadšen a oceňuji jejich sílu i teď, když už mám něco odžito.

Navštívil jsem s Poutníkem krvavé bojiště, lidskou zoo, toulal jsem se s ním na jiné planety. Někdy jsme spolu zažívali absurdní situace, někdy se smáli, někdy byli šokováni krutostí. Jakoby vedle sebe poskládal autor všechny hnusné vlastnosti a činil tak s nadhledem a ironií. Vždyť má stále pravdu a pořád je aktuální. Místo toho, abychom něco budovali, vytvářeli, tak pořád jenom ničíme a jsme oškliví. Pomlouváme se, aniž bychom o druhém něco věděli. S chutí se díváme na popravy, na šikanu v přímém přenosu. Někteří z nás jsou horší než zvířata. A ještě jsme na to děsně hrdí a fandíme tuposti a šílenství. Chtěl bych být pozitivní a většinou také jsem. Snažím se, bojuji, ale čím dál tím víc si připadám jako ten starej blázen Don Quijote v boji s větrnými mlýny. Knížku jsem si opět přečetl a objevil v ní spoustu nových věcí. Hlavní příběh sice není dle mého zase tolik silný, ale jednotlivé obrazy ano. Moje představivost zase doslova pulsovala a nevěděl jsem o světě kolem sebe. 

Jednou jsem dal nějaké drobné chlápkovi, co potřeboval na pivo. On mi za to prozradil, že jsme tu jenom jako exponáty v zoo, že mimozemšťané na nás zapomněli a že na nás serou, protože se chováme jako hovada. O tom jsou vlastně Jatka č. 5 také a bezďák je vlastně krásně shrnul v několika slovech. Nevím, zda je četl, asi spíš ne, ale občas si to také myslím. Hrajeme si na to, že jsme na vrcholu řetězce, ale neumíme se podle toho chovat. Čest výjimkám. Zaplať všichni nesvatí, se pohybuji mezi samými chytrými a vzdělanými lidmi. S hlupci se už dlouhé roky nebavím, pokud nemusím. Skeptičtí jsou ale všichni. A tak si znovu a znovu zalézám do svého křesla a přemýšlím. Čtu a dívám se na město pod sebou. Jatka č. 5 bych doporučil všem, kteří rádi překonávají výzvy. Ona je kniha totiž svým způsobem opravdu těžká. Ovlivnila mě hodně. Tehdy, na konci devadeátek, i teď, když je svět zase podivný.

Naděje je snad jen v další generaci. Doufejme. Jen mě trošku děsí, že příliš nečte. Je to škoda, protože film vám nikdy nenahradí zážitek z knížky, stejně jako třeba fotka neukáže sílu koncertu. Co naděláme? Jsem hrozně vděčný za vaši přízeň a na pátek se vždycky hrozně těším. Jednak končí práce a taky....víkend je před námi a bude víc času na čtení. Opatrujte se a schválně dejte Vonnegutovi Jr. šanci. Je to svým způsobem génius. Jo a abych nezapomněl, citát na konec....mějte se co nejlépe...!

„Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: „Proč zrovna já?“? „To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč zrovna my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?... „A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto…"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestane být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané a vystaví ho ve své zoo jako exponát člověka dvacátého století.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 24. listopadu 2022

Recenze/review - DREAM UNENDING - Song of Salvation (2022)


DREAM UNENDING - Song of Salvation
CD 2022, 20 Buck Spin

for english please scroll down

Budíš se ze spaní, vyděšený a unavený. Každou noc se to zhoršuje. Prokletý, možná si prokletý. Nikdo neví, kde se berou tvé noční můry. Možná někde v podvědomí. Jsou uloženy hluboko v tvém mozku a pokaždé, když potkáš dobrou hudbu, tak vyplují na povrch jako těla utopenců. Nová deska kapely DREAM UNENDING je hodně pochmurná a více než vhodná pro podzimní sychravé dny.

Není žádným tajemstvím, že se zde sešli dva zkušení muzikanti (Derrick Vella (Tomb Mold) a Justin DeTore (Innumerable Forms). Na našich stránkách jsme se již věnovali jejich předešlé desce "Tide Turns Eternal" (2021) (odkaz na recenzi je dole pod článkem). Letos je novinka ještě víc smutnější, krystalická, démonická. Stačí se jenom nechat unášet. Sledovat řeku Styx a na plno se ponořit do zlých snů. 


Vzorem kapele stály smečky jako ANATHEMA, TIAMAT, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, i starších SCEPTICISM. Pánové přidávají navíc spoustu svých nápadů, nálad a vy si tak můžete vychutnat muziku, která se opravdu ztrácí v nekonečných močálech. Hodně často jsem s novinkou cestoval, poslouchal ji uprostřed lesů, v tichém ranním městě, když byly ještě ulice prázdné. Jedná se o k dokonalosti vybroušený diamant. Poslech sice vyžaduje klid a zpočátku i trpělivost, protože jsem se musel nejdříve naladit na stejnou vlnu a atmosféru, ale pak se vše spojilo v jedno. Věčnost, pomíjivost, nicota, krása i ošklivost. "Song of Salvation" se stalo mým stínem, těšil jsem se na každé společné setkání. DREAM UNENDING mají velký dar a talent na to, vytvořit absolutně podmanivé nálady. Chlad, tma, neklid, krvavý déšť za oknem. Napadá mě spousta přirovnání, spíše poetických, ale myslím si, že lepší bude poslouchat. Nechat nahrávku jen tak plynout a uslyšíte sami. Třeba vás také pohltí, spolkne a zamotá do pevných pavučin snů. Budíš se ze spaní, vyděšený a unavený. Každou noc se to zhoršuje. Prokletý, možná si prokletý. Nikdo neví, kde se berou tvé noční můry. Možná někde v podvědomí. Mrazivý, smutný, temný doom death metalový sen!


Asphyx says:

You wake up from sleep, scared and tired. It gets worse every night. Cursed, maybe you're cursed. No one knows where your nightmares come from. Maybe somewhere in your subconscious. They're buried deep in your brain and every time you meet good music, they float to the surface like the bodies of drowned men. The new album by DREAM UNENDING is very gloomy and more than suitable for autumn's chilly days.

It's no secret that it brings together two experienced musicians (Derrick Vella (Tomb Mold) and Justin DeTore (Innumerable Forms). We've already covered their previous album "Tide Turns Eternal" (2021) on our site (link to the review is at the bottom of the article). This year the new album is even more mournful, crystalline, demonic. You just have to let yourself drift. Follow the River Styx and fully immerse yourself in bad dreams.


The band was inspired by bands like ANATHEMA, TIAMAT, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, and the older SCEPTICISM. The gentlemen add a lot of their own ideas, moods and you can enjoy music that really gets lost in the endless swamps. I traveled a lot with the new album, listening to it in the middle of the woods, in a quiet morning city, when the streets were still empty. It is a diamond cut to perfection. Listening to it requires calmness and patience at first, as I had to tune in to the same wave and atmosphere, but then everything came together. Eternity, impermanence, nothingness, beauty and ugliness. "Song of Salvation" became my shadow, I looked forward to every encounter together. DREAM UNENDING have a great gift and talent for creating absolutely captivating moods. The cold, the dark, the restlessness, the bloody rain outside the window. I can think of a lot of comparisons, rather poetic ones, but I think it's better to listen. Let the recording just flow and you'll hear for yourself. Maybe you too will be absorbed, swallowed and tangled in the tight web of dreams. You wake from sleep, scared and tired. It gets worse every night. Cursed, maybe you're cursed. No one knows where your nightmares come from. Maybe somewhere in your subconscious. A chilling, sad, dark doom death metal dream!


Recenze/review - DREAM UNENDING - Tide Turns Eternal (2021):


TRACKLIST
1. Song of Salvation
2. Secret Grief
3. Murmur of Voices
4. Unrequited
5. Ecstatic Reign

(playing time: 43:41 min.)

LINE-UP
Derrick Vella - Architect of Dreams
Justin DeTore - The Bridge Between Two Worlds

Piano and Synth contributions by David Vella

Featuring:
Phil Swanson as The Forlorn
Leila Abdul-Rauf as The Siren Call
Max Klebanoff as Final Judgement
McKenna Rae as The Implorer
Richard Poe as The Dreamer


TWITTER