DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemfantasy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfantasy. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 28. ledna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Metropolis - Thea von Harbou (1927)


Metropolis - Thea von Harbou
1927, Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (Antonín Svěcený)

Pamatuji si, že bylo sychravé ráno a já šel do školy. Na kolejích mě vyzvedl kamarád, kouřili jsme a nadávali, že musíme přes pole. Cestou nám skočil králík pod nohy a kámoš po něm hodil kámen. Zasranej den, dnes píšeme z matiky. Vůbec se mi tam nechce. Mě taky ne. Bylo brzo ráno a ještě nebylo nikde otevřeno, tak jsme oba usedli do lavic a sešli se až na cigáru po několika hodinách. Hele, za půl hodiny otevírají U Darebáka, pronesl a nemusel mě vůbec přemlouvat. Jen jsem kývl a šli jsme. Kecali jsme o knížkách a školu nechali daleko za sebou. Stepujeme před dveřmi, výčepák se opozdil. Kde seš? Zeptáme se a vlezeme do studené hospody. Pijeme pivo a kouříme. Najednou vyndá Michal z brašny knížku. Je ohmataná. Hele, co jsem včera ulovil a antíku. Oznámí mi a hodí přede mě mezi pivní tácky Metropolis.

Co to je, zeptám se. Hele, uvidíš sám. Vůbec jsem nevěděl o tom, že existuje nějaký černobílý, němý a skvělý film. Dnes si říkám, že by mě fakt zajímalo, kolik z lidí vlastně nejdřív četlo knížku a teprve až pak zhlédla tenhle parádní snímek. Michal mi ještě prozradí, že to je kniha vyloženě pro mě, protože je to sci-fi. Zandám si ji do svého žebradla a na několik dní na ní zapomenu. Až když jedu vlakem domů, na brigádu přes půl republiky, dojdou mi baterie ve walkmannu. Prohrábnu zavazadlo a najdu Metropolis. Než dojedu do Boleslavi, mám půlku za sebou. Doma pozdravím a jen se ujistím, že je vše v pořádku. Otec leží u televize s lahváčem a máma něco kutí v kuchyni. Brácha nemluví. Zalezu si do postele, pustím si nějakou muziku a knížku dočtu. Nemůžu pak spát. Nejde to, pořád musím nad příběhem přemýšlet.

Usnu a vrátím se do Plzně. Vypadá ale jinak, mocněji, je v ní víc lidí. Bydlím v mrakodrapu a dívám se na hemžení pode mnou. Společnost je dávno rozdělena na ty vzdělané, nůžky jsou rozevřeny. S dělníky se skoro nepotkávám. Jsou v podzemí. Jsou důležití pro chod společnosti, pro výrobu, ale jinak nemají moc práv. Připomínají spíše otroky. Zajímavé je, že i když jsem film dosud neviděl, některé obrazy jsem zažil ve snu. Dopředu. Alespoň takový pocit jsem měl, když jsem se probudil. Jdu do továrny a celý den uklízím. Jsem dělníkem, který je v metropolisu. Šéf mě několikrát seřve. Jen tak, protože má nervy. Makám vždycky dobře, jsem tak vychovaný. Připadám si jako otrok, jako kus masa. Ale všechno spolknu, všechen ten vztek, smutek, beznaděj. Najednou chápu knížku o hodně více, než včera. 

Uběhne spousta let, jsem pořád v továrnách, pracuji ale nahoře, za dobrý plat. Ale s dělníky se stále setkávám, poslouchám je a vnímám jejich pohled na svět. V mnohém je chápu, ale ve spoustě věcí ne. Knížku jsem si přečetl nedávno, během několika hodin. Bylo to odpoledne a zrovna v naší zemi probíhaly volby. Nešlo ani tak o to, jak to dopadlo, ale vyděsilo mě, jak začíná být společnost rozdělena na dvě poloviny. Hrozně mi to Metropolis připomnělo. A to si prosím uvědomme, že se u nás, v Čechách máme pořád dobře. Co takový Tchaj-wan? A další? Co volby v USA, kde spolu v rodinách nemluví kvůli politice? Do toho si vezměte toxické sociální sítě, zprávy a najednou si uvědomíte, jaká byla Thea von Harbou vizionářka. Dnes už mám vše ovlivněné i skvělým filmem. Vidím současný svět stejně černobíle, protože takový začíná opravdu být. Bohužel.

Film je avantgardní a není pro každého. S knížkou je to vlastně ještě těžší. Doporučil jsem ji několika svým známým a hnali mě velkou holí. Nepochopili vůbec nic a to jsem je považoval za lidi, kterým by se mohla líbit. Doba se hodně změnila. Spousta z nás vnímá informace jen zkratkovitě, čte čím dál tím méně jedinců. Někdy si říkám, že už to nějak doklepu. Svět Metropolis je temný, spousta momentů ve vás zůstane navěky. Alespoň tak vnímám knížku já. Vlastně to není moc pozitivní příběh, ale o to víc k zamyšlení. Tedy, pokud rádi namáháte mozkové závity, mohu vám knihu jen doporučit. Třeba jsem vám svým tipem udělal radost. Bylo to účelem. Mějte se hezky a zase za týden. Děkuji za pozornost. Bylo mi s vámi dobře. Za chvíli zase vstávám a vyrazím do města. Cestou do práce potkám spoustu dělníků. Spousta z nich vypadá jako zombie, jakoby vylezli z podzemí. Buďte silní!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Původně scénář k filmu Fritze Langa (1924), roku 1926 přepracován autorkou do románové podoby. Poněkud naivní příběh They von Harbou se odehrává v 21. století (přesněji roku 2026), uprostřed obrovského města plného mrakodrapů, vynálezů, prosperity, ale také sociálního útisku. Společnost je rozdělena na dvě hlavní skupiny – plánovače neboli myslitele, kteří si žijí v luxusu vysoko nad povrchem země a dělníky, kteří v podzemí dřou, aby jim mohli tento privilegovaný život zajistit.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. listopadu 2022

KNIŽNÍ TIPY - Watchmen: Strážci - Alan Moore (1987)


Watchmen: Strážci - Alan Moore
1987, 2005, BB art, Crew

Existují studie, že se poslední roky společnost rozděluje díky sociálním sítím na dva nesmiřitelné tábory. Jsou sice nějaké kontrolní mechanismy, ale otázka zní...kdo kontroluje kontrolory? Stejně jako ve Strážcích, které jsem poprvé četl jako komiks v devadesátých letech. Chodívali jsme tenkrát s mojí budoucí manželkou do vědecké knihovny. Brávala si literaturu v němčině a já se víceméně nudil. Pracoval tam takový mladý kluk, nedostudovaný fyzik nebo co to říkal. Každopádně si tenhle časopis četl. Pamatuji si, že byl okopírovaný a černobílý. Dali jsme řeč, z mé strany více méně z nudy. Když se potkají dva fanoušci sci-fi, najdou si vždy společnou řeč. Navíc, byl i metalistou, což v té době něco znamenalo. Ano, je to neuvěřitelné, ale drželi jsme spolu jako nějaká sekta. Muzika totiž hlavně spojovala. To jen tak mimochodem, abyste věděli.

Byl na mě hodnej a nechal mě komiks okopírovat. Shodou okolností jsem tedy četl dříve Strážce, než Temného rytíře. Obě díla jsou dle mého absolutně zásadní. Pro moji generaci určitě. Grafika, příběh, všechno nás mělo upozornit. Jenže jsme se nechali ukolébat. Předpokládali jsme naivně, že lidé jsou hlavně dobří, že jsou všichni jako tehdejší náš prezident (Václav Havel). Opět, když si čtu knihu (teď už mám vázaný výtisk), nemusím paralely ani hledat. Nabízejí se samy. Rorschach a Doktor Manhattan jsou absolutně geniálně vykreslené postavy. Konečně se někdo podíval na superhrdiny taky trošku jinou optikou. Do příběhu se promítla situace ve Spojených státech (80. a 90. léta). Mám vlastně rád jen pár komiksů, většina mě moc nebaví nebo mi připadá infantilní, ale Strážci jsou dokonalí. Alespoň pro mě.

Zalezl jsem si na koleji do kouta a tvářil se nevrle, když mě žena vytrhla ze čtení. Chtěla vyzkoušet. Jasně, muselo to být někdy ve zkouškovém období. Nedělalo mi vůbec problémy znovu navázat. Měl jsem se také učit, ale vůbec se mi nechtělo. Raději jsem se nechával unášet. Svět ve Strážcích je varující. Schválně, kdo v něm objevíte paralelu se znovu stoupající nahnědlostí některých hnutí? Snad každý máme v historii svých rodin někoho zničeného šílenými režimy, které zde byly. Přesto jsou lidé zase v ulicích a protestují za despotismus. Za svobodu se musí bojovat. Vždy a všude. Jinak se budeme zase řítit do záhuby. Strážci jsou tak šíleně nadčasovým dílem, že z něj v některých momentech doslova mrazí. Dobrovolně předáváme všechny svoje data, necháváme se kontrolovat a ještě tomu tleskáme. A já pořád nechápu, jak je možné, že má lůza zase takové slovo? Proč, proboha?

Vzal jsem okopírované stránky mezi kamarády na koleji. Měl jsem dlouhý proslov, kde jsem Alana Moora víceméně blahořečil. Nikdo mi moc nevěřil. Akorát Michal, který rád zkoušel něco nového, zaplatil kopírku ve škole a večer za mnou přišel, že mi tedy pěkně děkuje. Neměl ten den z přednášek vůbec nic. Ty vole, to je fakt síla. Uvědomme si ještě, že nikdo z nás netušil, že jednou bude i skvělý film. My byli spíš přes ty písmenka. Asi jsme museli působit jako nějací spiklenci, když jsme se slezli na koleji v baru a probírali neustále dokola pasáže, které jsme si pamatovali. Holky na nás byly trošku naštvaný, ale to nám tenkrát nevadilo. Každej chlap by měl mít nějakého koníčka. Mě třeba nikdy nezajímal sport v televizi, připadá mi to jako ztracený čas. Ale dobrá kniha? No, co si budeme, to je dar, to je milost, dobrota, gurmánský zážitek.  Strážci jsem listoval ještě hodně dlouho. 

Na závěr bych si dovolil jeden citát: „Její křik slyšelo skoro čtyřicet sousedů. Nikdo nehnul ani malíčkem. Nikdo nezavolal poldy. Někteří se i dívali. Chápete to? Někteří se i dívali.“ Děsivé, co? A teď si vše přeneste do dnešní doby. Kolik lidí si natáčí mrtvé při bouračce? Kolik jedinců rajcuje krev, násilí? Uff. Síla co? Ale abych nekončil tak negativně. Pořád si myslím, že je zlo zbytečně moc vidět. Existují i krásné věci. Třeba dívky kráčející ulicí, dobrý film, jídlo, pivko, muzika nebo třeba právě knihy. Jen nesmíme zavírat oči před tupostí. Ale to vy určitě víte, jinak byste mé knižní tipy nečetli. Znovu vám musím poděkovat za přízeň. Moc si vážím vašich ohlasů a pochvaly. Děkuji moc. Za týden zase zde, ok? Budu se těšit!

--------------------------------------------------------------------------------------------------
"Quis custodiet ipsos custodes?" ptali se už latiníci. Kdo střeží ty, kdož střeží nás? Je těžké dohlédnout na ty, kteří mají moc, i když jsou to normální lidé - a co teprve když mají schopnosti, o kterých se nám ani nesnilo.
V roce 1984 vyšly dva komiksy, které změnily žánr - a dodnes se fanoušci hádají, který z nich je zásadnější. V jednom hrál hlavní roli Batman a Frank Miller ho pojmenoval Návrat temného rytíře - a u druhého si Alan Moore vystačil s jediným slovem. Watchmen, tedy Strážci.
Oba komiksy mají hodně společného. Oba se dívají na svět superhrdinů novým pohledem, oba ničí mýty a oba balancují na pokraji apokalypsy. Ale tam, kde Miller ještě nabízí pozitivního superhrdinu, tam už má Moore obyčejné lidi s neobyčenými schopnostmi. Lidi někdy kruté, se svými úchylkami a tajnostmi, se špínou schovanou pod maskami. Ovšem lidi velmi mocné (a v jednom případě i všemocné). Jeden z nejzásadnějších komiksů všech dob (a tohle není laciná reklama, to je fakt).


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. listopadu 2022

KNIŽNÍ TIPY - Stroj času - Herbert George Wells (1895)


Stroj času - Herbert George Wells
1895 (1992), Lika klub

Jako malý cucák jsem chtěl lítat ke hvězdám. Moc dobře jsem věděl, že nosím brýle a kamarádi mi říkali, že nikdy kosmonautem nebudu. Ale já tomu věřil. Měl jsem sny o krásné budoucnosti. Stal jsem se mladíkem, rozervaným, jak už tak puberťáci bývají. Kolem zuřila sametová revoluce, my nasávali atmosféru svobody. Čítával jsem pod lavicí staré sci-fi, které mi doporučila překrásná knihovnice Klára. Pak jsem odešel, stále s nadějí zahleděný do budoucna do Plzně a našel antikvariát i spoustu kamarádů, kteří na tom byli jako já. Všichni jsme už četli Válku světů a byli z ní nadšení. Vášnivě jsme pobírali detaily a zahaleni kouřem posedávali v hospodách se stále zasněným pohledem. Věřili jsme v dobro, toužili jen tak normálně žít. A to i přesto, že nás většina autorů tohoto krásného stylu varovalo. Mysleli jsme si, že lidé nemohou být tako hloupí. Mají přeci pud sebezáchovy a nedopustí samozničení.

Jenže nevzdělanost stále vládne světem a hlupci dostávají čím dál tím větší prostor. Občas lituji, že Stroj času neexistuje, že pořád nebyl vymyšlen. I když tohle téma není zrovna z mých oblíbených, tak Wells psal natolik poutavě, že jsem nemohl jinak a knihu si znovu musel přečíst. Vyklízíme totiž obývací pokoj a v knihovně stále nacházím poklady. Odkládám staré výtisky stranou, abych se k nim po čase vrátil. Pamatuji si, že tenkrát na konci devadesátek mým kamarádům Stroj času příliš nevoněl. Já byl ale nadšen a jsem i letos, po dlouhých letech. Když si vezmete, kdy byla knížka poprvé vydána (1895), stále má neskutečnou sílu. Tehdy se měnil svět k lepšímu. Světlo spatřila spousta nových objevů, vynálezů a lidé také hleděli s nadějí do budoucna. Jejich naděje ale za pár let zničila světová válka. Místo pokroku jsme se zase vrátili o několik let zpět. 

Někdy mám pocit, že se nacházíme v podobném stavu. Před bouří. Lidé jakoby ztratili naději, jsou malomyslní a stále větší prostor dostávají uřvaná tupá hovada. Otázkou je, jak to mohli ti chytří dopustit? Kdy se to zlomilo? Mohli jsme udělat něco jinak? Chtěl bych být poutníkem v čase a některé věci napravit. Chápu, že některým lidem připadá knížka nezajímavá. Já osobně ji ale vnímám jako velmi čtivou a chytlavou. Jen je asi nutné se pokusit na ní nahlížet okem tehdejší doby. Nevím, spousta kamarádů ji ani nedočetla. Já si užíval. Mám rád, když jsou pokládány otázky. Na některé nedává autor odpovědi, mnohdy od nich utíká bez vysvětlení a pokládá na jejich základě další. Když si to vezmu kolem a kolem, tak představa, že existují dvě kasty lidí, není zase tolik vzdálená současné realitě. To ale nechme na filozofech. Já mohu napsat jediné - Stroj času je pro mě dalším zásadním sci-fi.

Jsem vlastně hrozně rád za nápad, že si knížky, které jsem kdysi miloval, přečtu znovu. Mám už nějaký ten kříž na krku a člověk je snad o trošku moudřejší. Přinejmenším už něco zažil, pozoroval svět kolem sebe a byl jeho nedílnou součástí. Dodnes mě fascinuje fantazie, kterou staří autoři měli. O vizích a splněných předpovědích, diskutovat asi netřeba. Někdy je to až děsivé, jak se trefili přesně. O cestování v čase toho bylo napsáno spousta. Na jednu stranu je to velmi lákavé, ale znáte lidi, stejně by toho zneužívali jen ve vlastní prospěch. Možná bychom zažívali více zklamání, než radosti. Jako malý i mladý jsem často sedával ve škole a koukal z okna. Snil jsem. O jiných galaxiích, o vzdálených světech. A nebo, jako v tomto případě, o tom, jak se procházím po starověkých městech, rozmlouvám z učenci, jsem vynálezcem, cestovatelem, dobrodruhem. 

Morloci z podzemí mi připomínali horníky. Krásní eloiové zase moji spolužačku, která byla étericky vznešená. Vždycky jsem rád snil a cestoval. U Wellse a jeho Stroje času se mi všechno spojilo v jedno. Jsem hrozně rád, že je doporučenou knihou do čtenářských deníků současných školáků. Za mě by tohle neprošlo, sci-fi považovala naše češtinářka za brak a špatnou literaturu. Možná právě proto jsme ji četli. Měl bych jí vlastně poděkovat. Protože mě přivedla k žánru, který pro mě hodně znamená. Zamiloval jsem si vzácné chvíle u lampičky. Jsou pro mě relaxem, zastavením v dnešní rychlé a povrchní době. Děkuji všem, kteří dočetli až sem a vlastně i všem, kteří ještě čtou. Buďte dobří, já se jdu zase proletět v časoprostoru!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Stroj času vyšel v roce 1895, v témže roce, kdy vzniklo několik převratných technických vynálezů – například bezdrátový telegraf, film či elektrifikovaná železnice. Poutník v čase, vědec zabývající se hledáním čtvrté dimenze prostoru, se díky svému vynálezu neobyčejného stroje přenáší do daleké budoucnosti, do roku 802 701. Lidstvo v průběhu svého vývoje dosáhlo splnění některých svých tužeb – krásní človíčci eloiové žijí ve zdánlivě spravedlivém společenství na troskách zašlé kultury, ale zároveň postrádají některé přirozené obranné schopnosti, například přizpůsobivost vůči měnícím se životním podmínkám. To může být samozřejmě pro cizince z jiné doby a jiného světa klíčem k pochopení dalších záhad, na něž nenachází jednoznačnou odpověď: kdo jsou to morloci a jak je uspořádán jejich život pod zemí, co určilo vývoj jejich druhu a kam se bude ubírat život dál. Protože nejvzdálenější budoucnost lidstva na Zemi ozařované vychládajícím sluncem je líčena v soumračném, nikoliv radostném a zjednodušeném optimistickém duchu, Wellsův román nebyl několik desetiletí v češtině publikován, nejspíš pro podobnosti ani zdaleka ne náhodné.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. října 2022

KNIŽNÍ TIPY - Mravenci - Bernard Werber (1991)


Mravenci - Bernard Werber
1991 (2005), Knižní klub

Paní učitelka na ruštinu měla snad metrák. Jednalo se přesně o takovou tu typickou soudružku, která po večerech zapalovala svíčky u masového vraha Stalina. Neměla ráda jakýkoliv hluk při hodině. A sluch měla jako rys. Seřvala mě na tři doby a protože jsem se dovolil usmát, dala mi zezadu do hlavy takovou pumelenici, že jsem měl rozseklé brýle, jak jsem si dal obličejem o stůl. Doma jsem dostal další pohlavek. Vůbec mi to nevadilo. Boleslavské tamtamy zase jednou zafungovaly. Nechápal jsem, jak mohli naši vědět tuhle informaci dřív, než jsem došel domů. Mě ale štvala jediná věc. Soudružka učitelka mi zabavila sešit A4, ve kterém vycházely sci-fi povídky. Pamatuji si, že Mravenci byli někde uprostřed, jinak tam byl samý Rus a Polák. Čítával jsem je hrozně moc rád. Byly pro mě únikem od mnohdy dost nezáživného učiva. Vlastně trošku paradox, protože ruštinu jsem měl docela rád. 

Každopádně, když mi byl na konci roku sešit slavnostně vrácen, tak jsem si v knihovně dohledal, že vyjde i kniha v češtině. Mravenci pro mě byli, jako pro kluka, krásným šíleným světem. Míval jsem tenkrát hrozně rád přírodopis, dělal jsem si zápisky a snil jsem o tom, že jednou budu veterinářem. Osud mě zavál úplně někam jinam, ale na tenhle příběh jsem nikdy nezapomněl. Je totiž napínavý, zajímavý. Pokaždé, když jdu s manželkou na naše pravidelné procházky do lesa, tak si na něj vzpomenu. Ano, kousek za domem máme několik mravenišť. A taky, začal jsem se tak trošku bát, když jdu na chalupě do sklepa. I teď, po mnoha a mnoha letech, když jsem vyklízel obývák kvůli rekonstrukci a knihu našel, jsem byl zcela pohlcen. Zase jsem se naplno ponořil do dvou světů - do lidského i mravenčího. A co vám budu povídat, byl to opět krásný výlet. Jako bych se vracel na místa, na kterým mi bylo kdysi tak dobře. Navíc, tentokrát nade mnou nestála žádná paní učitelka s pádnou dlaní.

Bernard Werber je opravdu skvělý vypravěč. Kniha obstojí i pokud ji čtete hlavně jako detektivku. Patří k příběhům, které kdysi utvářely můj pohled na svět. Přesně si pamatuji, jak jsem s knihou zalezl na půdu na chalupě, protože bratranci měli zrovna divočejší období. Rušili by mě v mé bohulibé činnosti. Jasně, že jsem byl pro ostatní tak trošku divný. Místo toho, abych lítal jen po lesích, tak jsem býval někdy i rád sám. Pokud mě nějaká kniha opravdu chytla, byl jsem najednou mimo. Stává se mi to dodnes. A pokaždé se na to hrozně moc těším. Někdo zkrátka relaxuje nekonečným sledováním a rozčilováním se u sportu, jiný se toulá nákupními centry. Já mám rád lesy, procházky a následné večery s knihou. Vždyť kdo by odolal tomu, se ponořit do velmi zajímavého světa mravenců, do jejich organizace, nechat se překvapit jejich inteligencí a schopností budovat. Zkuste jim ale někdy provést něco ošklivého. Budou se bránit! Nemusíte to přežít, to vám říkám pro jistotu dopředu.

Když jsem knihu četl jako mladý kluk, vnímal jsem ji přeci jen jinak, všímal jsem si odlišných věcí, zaujali mě rozdílné pasáže. Teď, po letech, co už člověka trošku semlel čas, když už je jeho naivita ohlodána životem, vnímám vše spíše jako metafory. Je také pravdou, že někomu se kniha líbit nebude, nezačte se do ní. Mnozí mí kamarádi ji odložili po několika stránkách, s tím, že je nebaví. Možná je to o fantazii, možná o tom, že je přeci jen trošku jiná. Jenže já ji budu mít navěky spojenou s Karavanou, s paní učitelkou, s můrami, které se objeví pokaždé, když na chalupě rozsvítím snad padesátiletou lampičkou. Mají velká kusadla a jsou chlupaté. Vždycky si říkám, jak je svět hmyzu zajímavý, tajemný, krutý a složitý. Mám z něj respekt, stejně jako ze všeho živého. Mohli bychom se od nich hodně učit. Ale to chce, jak známo, taky trošku pokory. Bývá mi smutno, když vidím některé jedince našeho druhu, jak se chovají v lese. Možná by si měli tuhle knížku přečíst, ale to bych po nich chtěl moc. Přeci jen, stále jsem považován za podivného, protože čtu. Já ale vím své.

Tentokrát jsem měl trošku obavy, časová prodleva mezi čtením Mravenců byla už moc velká, ale musí říct, že mě stále bavili. On je jejich svět zajímavý ze své podstaty. Asi ne pro všechny, ale pro moji maličkost rozhodně. Třeba zaujme i vás. Chtěl bych vám opět poděkovat, jako každý týden. Víte, v dnešní době jsem vděčný za každého, kdo ještě aspoň trošku čte. Možná to vidím špatně, knihy jsou třeba dávno přežité. Jsem rád, že mi to ale nikdo neřekl. Myslím si, že by bylo škoda, aby bylo všechno už jen ve videích a na fotkách. Děkuji za pozornost a až půjdete ven, tak dávejte pozor, kam šlapete!

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dávejte pozor, kam šlapete!

Během několika vteřin, které potřebujete k přečtení tohoto odstavce, se narodí 40 lidí… a 700 milionů mravenců.

Malí, pro nás takřka neviditelní, a přesto úchvatní tvoři vytvořili od doby, kdy se před stovkou milionů let na Zemi objevili, zcela dokonalou a všestranně fungující civilizaci. Budují města a federace, bojují o území, společnými silami odrážejí útoky vetřelců a predátorů. Zakládají houbová políčka nebo mšičí farmy a svá hnízda dokážou utkat z listí. Vyznávají kastovní systém a některé druhy si otrokářským způsobem podrobují jiné. Přestože představivost lidí vždy s oblibou hledala paralelní světy po nejrůznějších koutech vesmíru, na fantastickou existenci těch, kteří žijí v poloskrytu pod našima nohama, se zapomínalo. Jsou mravenci anarchisté, roajalisté anebo se jejich organizace blíží totalitnímu zřízení? Jak chápou čas? Co o nich vlastně víme? A vědí oni o nás?

Werberův román Mravenci bývá právem označován jako realistická sci-fi: to nejúžasnější je na něm právě to, co je skutečné. Po jeho přečtení už nikdy nebudete vnímat svět tak jako dosud - stejně jako hrdina knihy, nezaměstnaný pařížský zámečník Jonathan Wells, který po svém excentrickém strýci zdědil suterénní byt a tajemné varování: Hlavně nikdy nechoď do sklepa!


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 14. října 2022

KNIŽNÍ TIPY - Hvězdy, můj osud - Alfred Bester (1992)


Hvězdy, můj osud - Alfred Bester
1992 (1956), Laser-books (Laser)

Seděli jsme každý na jiné straně pokoje. Venku mrzlo a bylo tolik sněhu, že místní říkali, že si to nepamatují. Pes byl zalezlý za kamny a moje milá si četla nějaký rakouský román do školy. V němčině. Neměli jsme televizi a bylo nám dvacet. Vytáhl jsem ze žebradla Hvězdy, můj osud a snažil se číst. Moc mi to zpočátku nešlo. Fučel vítr a větve z borovice byly prohnuté bílou tíhou tak, že se dotýkaly okna. Jdu přiložit. Zavřel jsem se ve spacáku vedle do kuchyně, kde jsme ještě netopili. A najednou letěl vesmírem. Původně jsem si chtěl připravit něco k jídlu a překvapit svoji budoucí manželku. Zmrzlá paštika ale zůstala na stole. Začetl jsem se natolik, že jsem nevěděl o světě. Ze čtenářského snu mě probudila až zima v kostech. Už jsem si říkala, kde seš, mohl bys dojít pro dřevo, dochází nám. Šel jsem, ale byl jsem jako ve snu. Pořád jsem se toulal s Gully Foylem nicotou.

Umět se teleportovat jsem vždycky chtěl. Vlastně každý den, když jsem sedával na nekonečně nudných matematikách v posluchárnách, kde všichni hltali nové vědomosti. Moje myšlenky létaly někde úplně jinde. Byl jsem jak malý smrádě, co ho několikrát načapaly soudružky učitelky, že si čte pod lavicí. Hvězdy, můj osud jsem zhltnul za odpoledne. Místo toho, abych se učil části strojů, mechaniku a pevnost pružnost, tak jsem skripta hodil do kouta a četl si. Lítat vesmírem pro mě bylo o hodně zajímavější. Přes den jsme chodili na běžky, nahoru na hřebeny. O samotě, jen my dva. Bylo to vlastně úplně na začátku našeho vztahu, když si člověk ladí společný život. Knížky máme rádi odjakživa. Vždycky byly naším společným tmelem, soukromou a intimní záležitostí. Sci-fi jsem měl už rád nějakou dobu, moje žena moc ne, ale to nic neměnilo na tom, že se pak dalo o příbězích diskutovat. 

Přiznám se, že telepatie není zrovna mým oblíbeným tématem. Ale Alfred Bester napsal krásný opus, který se mě osobně četl velmi dobře. Je v něm spousta momentů k zamyšlení, které získaly časem na ještě větší důležitosti. Vskutku nadčasová záležitost. Ověřil jsem si to nedávno, když jsem se ke knize vrátil. Tentokrát doma, hezky v teple, přesto jsem četl s úplně stejným nadšením. Pokud jste jako já fanoušci tohoto žánru, tak rozhodně neváhejte, Hvězdy, můj osud se čtou samy. Jsou o pomstě, o moderní civilizaci na pokraji kolapsu. Gully je možná násilník, lhář, vrah, přesto je svým způsobem velmi sympatický. Alespoň pro mě. Mám rád podobné postavy, líbí se mi, jak je ta jeho (a nejen ona) vykreslena. Ve výsledku je všechno poměrně pesimistické, s žádnou nadějí na zlepšení, ale když já si prostě nemůžu pomoc a musím srovnávat se současností. Alfred Bester měl o našem druhu poměrně špatné mínění. Když si to vezmu kolem a kolem, tak se mu ani moc nedivím. 

Znám lidi, kteří se pomstou doslova zalkli, zničila je. Ale znám i jedince, pro které se stala zadostiučiněním. Záleží na úhlu pohledu a samozřejmě na konkrétním případu. Jen si říkám, jak musel být autor skeptický k našemu druhu, když ji psal. Zajímavé je, že první vydání spatřilo světlo světa v roce 1956, po dvou světových válkách, po zvěrstvech, které neměly obdoby. Můžete mi někdo vysvětlit, proč se z historie nedokážeme nikdy poučit? To jsme opravdu tak hloupí? Nebo mám jenom naivní představy? Možná ano. To ale nic nemění na tom, že Hvězdy, můj osud jsou velmi čtivým dílem. Nejen, že mě pořád baví, ale pokládají i spoustu otázek. Mám to takhle rád. Zajímavé co? Jak dokáže být tak stará kniha pořád aktuální. Nedalo mi to, opravdu jsem musel a přečetl si ji raději dvakrát. Některé pasáže jsem si doslova vypálil do mozku. Jsou totiž pořád skvělé.

Podzim je v plném proudu, slabším povahám začíná chybět světlo. Doporučuji dlouhé procházky, méně obrazovek a více knih. Hvězdy, můj osud, jsou mým pátečním tipem pro tento týden. Do jaké doby byste se chtěli teleportovat? Bavilo by vás číst myšlenky někomu jinému? Nebo raději ne? A co si myslíte o pomstě? Hezký den, vlastně i víkend. Pro někoho bude dnešní tip jenom taková oddechovka, ale když ono je taková radost ji číst! Buďte dobří a děkuji!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento román Alfreda Bestera vás zavede do společnosti, v níž je teleportace nedílnou součástí života. Na pozadí kulis a podmínek pro nás naprosto podivuhodných se odehrává klasický příběh křivdy a odplaty. Gully Foyle, lhář, darebák, mrchožrout, ale přesto sympaťák, je hnán pomstychtivou posedlostí, která ho v průběhu děje změní v nejpozoruhod­nějšího člvěka ve sluneční soustavě. Román je srovnáván s klasickým dramatem a vzbudil velké nadšení jak u čtenářů, tak i u kritiků ve všech zemích, kde dosud vyšel.

Přestože se po Besterovi mnozí autoři k telepatii i k teleportaci vrátili, žádná z jejich postav už nedokázala čtenáře tak fascinovat, jako Gully Foyle.

Román patří ke zlatému fondu americké i světové science fiction.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. října 2022

KNIŽNÍ TIPY - Dům o tisíci patrech - Jan Weiss (1990)


Dům o tisíci patrech - Jan Weiss
1990 (1929), Československý spisovatel

Největší radost jsem měl a dodnes mám pokaždé z knížek, které si objevím sám. Čtení je pro mě soukromou, osobní záležitostí. A i když jsem začal se žánrem sci-fi koketovat už někdy v sedmnácti letech a boleslavská knihovna na obchodním dome Máj pro mě byla častou oázou, k největším perlám jsem se dostal až v Plzni. K Janu Weissovi jsem přišel, jak jinak, než náhodou. V antikvariátě, ve kterém mi slečna odkládala staré sci-fi stranou. Pokaždé mi doporučila něco dobrého. To byly zlaté devadesátky, kdy se spolu lidé ještě bavili osobně a neseděli jen ukryti za obrazovkami. Dům o tisíci patrech vyšel poprvé v roce 1929 a když přihlédnete k tomuto datu, tak tehdy i dnes se jedná o jednu z nejlepších žánrových knih, které jsem v tomto stylu u nás v Čechách (nejen) četl. Je těžká, komplikovaná, ale zároveň napínavá a je v ní tolik názorů k přemýšlení, že z nich čerpám dodnes. 

„Existuje vzájemná úmluva mezi autorem a čtenářem: Uvěř mi, na nic se neptej a poletíme!“

Velmi často, když vstupuji k nám do továrny, tak si na budovu ze skla a kovu vzpomenu. Prolíná se tu několik žánrů. Již zmiňované sci-fi, ale i romanopisectví a přesahuje se až někam k rodokapsům. Zároveň, a to je pro mě hrozně důležité, příběh přesahuje k etice a morálce. Je silný, ovlivněný první světovou válkou, politickou situací tehdejších třicátých let a přípravou na další vzestup zla. Je svým způsobem varováním, alespoň tak jej vnímám já. Jak známo, lidé nejsou příliš poučitelní. Důkazem budiž chování některých současných jedinců a neustálé opakování stejných chyb. Ale to už je jiný příběh. I když velmi podobný. Je hodně cítit, že Jan Weiss znal lidi, jejich osudy a uvažování. Byl zajatcem na ruské frontě, viděl věci, o kterých se nám nezdá ani v nejhorších snech. 

Celým příběhem se prolínají různé vize, převážně velmi negativní, bolestivé, zlé. Strach ze surového kapitalismu, konzumního způsobu života. Touha po moci, která nás pokaždé strhla jenom do temnoty. Na mě osobně knížka působila velmi negativisticky, depresivně. Možná i díky tomu, že jsem ji poprvé četl ve věku, kdy jsem byl sám rozervaný. Nicméně, obstála i po mnoha letech, kdy jsem se k ní opakovaně vracel. Nemám moc rád, když se prozrazuje příběh, sám raději různé recenze nečtu, protože pak bývám ochuzen o celistvý zážitek. Weissova kniha se navíc opravdu těžko popisuje, protože je svým způsobem velmi poetická a pro její pochopení je nutné velké množství fantazie a vnímavosti. Jeden můj kamarád vždycky říkal, že jsou příběhy (i hudba), které obyčejný materialista a suchar nikdy nepochopí. O Domu o tisíci patrech to rozhodně platí. 

Kniha bývá někdy přirovnávána k tomu, co psával mistr Huxley, případně Orwell. Je to svým způsobem pravda. Všichni autoři varují před ztrátou morálních hodnot. Před nesvobodou. Hergot, to je v dnešní době zase tak aktuální, že to až bije do očí. Jenže znáte to, stále se víc množí ti hloupí, pořád jde hlavně o prachy. Někdy je mi z toho smutno, ale moc dobře vím, že s tím nic neuděláme. Je to přirozený jev, který Weiss opravdu krásně zobrazuje. Určitě znáte ten pocit obyčejných lidí s rozumem, kteří se stále častěji ptají, proč? Někdy mi připadá, že se motáme v kruhu. Všechno tady již bylo, opakujeme se. Pokaždé, když se chceme posunout dopředu, nadechnout, tak přijde někdo, kdo všechno zničí. Jen tak, protože chce. Zbývají nám jenom podobné knížky, u kterých pokýváme hlavou a řekneme si, že je to přesně ono. Opravdu je zajímavé, jak je tenhle příběh stále aktuální. Je to až děsivé.

Ale nemyslete si, Dům o tisíci patrech není jen krmením pro znuděné intelektuály. Naopak, má v sobě silné momenty, je čtivá (i když složitá). Projdete se jednotlivými patry, od největší sedřené chudiny, vykořisťované jako otroci, až po megalomanského vůdce. Uvidíte věci, které vám budou připomínat vaší firmu. Nebo celou společnost? Přiznám se bez mučení, že jsem si sehnal od Weisse skoro všechna vydaná díla a znovu se jimi prokousal. Je to velký autor, tak trošku neprávem upozaděný. Třeba jsem někomu z vás doporučil dobrý tip. Budu rád. Protože čím jsem starší, tím jsou pro mě chvíle s knihou lepší a lepší. Ponořím se do jiných světů a svým způsobem z nich čerpám energii. A nenechte se mýlit, zlo a špína jsou sice všude kolem, ale existuje i světlo. Pokud jste jako já, staří fanoušci sci-fi nebo jen jdete kolem, Dům o tisíci patrech si určitě přečtěte. Stojí rozhodně za to.

“Každý má v sobě tu lepší část zvířete a tu horší část boha“

Děkuji, že jste dočetli až sem. Mějte se co nejlépe. Příští pátek vás zase rád uvidím.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Při psaní tohoto románu se Weiss nacházel na vrcholu svých tvůrčích schopností a vytvořil mimořádné dílo vytříbeného stylu a silné atmosféry, plné poetických obrazů; bez přehánění jeden z nejzajímavějších románů české science fiction. V rovině příběhu sledujeme procitnutí hlavního hrdiny Petra Broka v gigantickém mrakodrapu Mullerdómu a jeho tápavé pokusy nalézt ztracenou paměť. Brok se v tomto podivném světě ocitá bez vzpomínek či vysvětlení, navíc je vybaven neviditelností. Z notýsku v kapse se dozvídá své jméno i poslání – je detektivem, který má za úkol osvobodit princeznu Tamaru z rukou vládce Mullerdómu, bezcitného boháče Ohisvera Mullera. Brok prochází mrakodrapem jako panoptikem světa a nachází zde většinou jen lidské utrpení…

Weiss se nijak netajil, že celý Mullerdóm je alegorickým zobrazením kapitalismu. Ondřej Neff v knize Něco je jinak jde ještě dál a soudí, že děj je ve skutečnosti symbolickým zobrazením vývoje „politického a etického poznání“ světa, jímž autor-intelektuál během války prošel. Dům o 1000 patrech má však také všechny rysy tzv. iniciačního románu, jehož adept je nucen vykonat pouť poznání, aby se mu skutečnost zjevila v jiném světle. V tomto případě jde hned o dvojí prozření – poprvé při osobní konfrontaci s Mullerem-symbolem a podruhé při poznání, že sen byl skutečností a naopak.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 17. června 2022

KNIŽNÍ TIPY - Metro 2033 - Dmitry Glukhovsky (2005)


Metro 2033 - Dmitry Glukhovsky
2005, (2010) Knižní klub

Jeden z prvních výletů, které jsem se svými malými dětmi uskutečnil (rok 2007), tak byl do Prahy. Pamatuji si přesně, že jsme zastavili na periférii a jeli metrem. Nedokázal jsem se tenkrát moc u dvou uřvaných prcků na čtení soustředit, ale apokalyptický román Metro 2033 jsem zhltl v říjnu na lavičce za domem. Děti byly milostivé a chvilku se nehlásily o slovo. Usedli jsme do soupravy a mě se udělalo nevolno. Nemám cestování metrem rád už od svého dětství. Vadí mi puch a zatuchlina. Dmitry navíc napsal knihu tak emotivně a napínavě, že jsem si připadal opravdu jako v Moskvě, několik metrů pod zemí. Znal jsem sice jen pár záběrů z nějakého dokumentu, ale během čtení jsem zřetelně cítil úplně stejný smrad.

Je to vlastně smutný paradox, že se mi vše vrátilo znovu letos, když Rusové napadli Ukrajinu a svět zaplnily záběry z kyjevského metra. Ano, takhle nějak jsem si vše představoval, když jsem knížku znovu četl. Arťem a jeho putování spletitými chodbami. Ne, na povrch se nikdy nedostaneme. Je tam jenom smrt a spálená země. Vlastně ani nevím, proč mě poslední roky podobné knížky znovu oslovují. Někdy možná cítím z lidí až příliš zla. Díky sociálním sítím se každý odkope a prozradí na sebe i věci, které byste raději nechtěli vědět. Začátek konce? Nebude nakonec zmáčknutí červeného tlačítka jen hloupá výzva na internetu? Netuším a ani si nechci tenhle svět představovat. Vyrůstal jsem totiž ještě v tom, který mi dával smysl. Ale možná jen stárnu a už nechápu spoustu věcí.

Metro 2033 je hodně depresivní knihou, temnou a chladnou. Jakoby autor ztratil víru v lidi. Jediné, co mi trošku vadilo, tak byly pasáže o politice. Nutno ale nahlížet pohledem doby, kdy byla napsána (vydáno 2005). Celé dětství mě strašili, že zlí imperialisté čekají na naše chyby a ztrátu ostražitosti. Legrace je, jak se všechno obrátilo a odkud katastrofa hrozí nyní. Děsivé je potom to, jak jsme zase konci světa (jak ho známe) blízko. U nás v Plzni metro nemáme a do toho pražského se příliš lidí nevejde. Taky je oproti moskevskému menší. Schválně si najděte jeho mapu. Až budete knihu číst, tak je to víceméně nutnost. Já vím, v současnosti se příliš nečte, všemu vévodí obrázky (vlastně pardon, krátká videa). Knížka není rozhodně jednoduchá, ale myslím, že ji zvládnete. Ona vlastně není ani tak sci-fi, jako spíš varování před tím, co by se mohlo stát, kdybychom zase zapomněli. Na lidskost, na člověčenství. 

Jednou jsem zažil v metru výluku. Nějaký pán už nemohl unést tíhu svého života a skočil. Ve vagóně zavládla panika. Z psychologického hlediska to bylo hodně zajímavé. Jediný, kdo byl klidný, tak byl asi devadesátiletý děda, který uklidňoval svoji vnučku. Působil nad věcí. Velcí silní muži, kteří měli být oporou a zhmotněním autority, jen nadávali a vytvářeli ještě větší stres. Seděl jsem a mlčel. Přemýšlel jsem nad Metrem 333. Představoval jsem si, že to není sebevrah, ale že už je konec. Co budu dělat? Zůstanu nadále člověkem a nebo se stanu štvanou zvěří? Budu bojovat o jídlo a vodu? Bylo mi tak nějak smutno. Uvědomil jsem si, jak stačí málo. Když se vlak konečně rozjel a já vylezl na povrch, tak jsem byl hrozně rád, že prší a fouká vítr. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a říkal si, jaké je to krásné žít. Díky za každý obyčejný den.

Dmitry Glukhovsky je velmi zajímavý autor, který dle mého píše opravdu skvěle. Má zajímavé myšlenky, jeho příběhy jsou poutavé. Jeho naturalismus, ale i filozofie, pohled na svět, mě vždy dokáží zaujmout. Zmínit musím i obálku knížky, která je pravým uměleckým dílem i počítačovou hru. Tady ale nemůžu sloužit, mě hraní nikdy nebavilo. Ale vím, že jednu dobu byla hodně populární. O filmu nevím, nikde jsem nehledal ani neviděl. O tom ale moje tipy nejsou. Každý pátek dávám nápady pro čtenáře. Metro 2033 je velmi propracovanou vizí, která se nás může klidně za chvilky týkat. Snad ne, doufejme. Zdravý rozum zatím vždycky zvítězil. Bylo to často velmi těžké, ale ano. Tak snad se všichni srovnají a bude brzy klid. 

Je pátek a venku už zpívají jiřičky. Ne, temné myšlenky mají zůstat v knihách. Sci-fi mám rád, fantazie musí pracovat na plné obrátky. Koneckonců, kvůli tomu máme mozek, ne? Díky, že jej používáte a čtete! 
-----------------------------------------------------------------------------------------------

Arťom žije se svým pěstounem ve spletitém labyrintu moskevského metra, na jediném místě na světě, kde je lidstvo po jaderné válce schopné alespoň zčásti přežívat. Jednotlivá lidská společenství živoří v šachtách metra, kde co stanice, to zvláštní komunita, jakýsi mikrostát se všemi svými ctnostmi a nešvary, které známe z každodenního života na zemském povrchu.

Arťom se nachází na stanici, která je sice pokládána za jedno z bezpečnějších míst v obrovské síti tunelů, avšak tuto jistotu narušuje temná moc, jež hrozí zničit nejen chlapcovo útočiště, ale celé metro. Mladík, jenž kdysi porušil jedno ze základních přikázání života v metru, je nucen – aby odčinil svou vinu – putovat od jedné stanice ke druhé, projít celým moskevským metrem až do poslední stanice, kde žijí v ideálním společenském zřízení kazatelé. Ti údajně vlastní záhadný předmět, který Arťom musí získat, aby zachránil metro před zkázou, jež hrozí nejen zevnitř podzemního mikrosvěta, ale proniká sem i z povrchu v podobě temných sil...

Autor za tento román obdržel prestižní evropskou cenu ESFS Awards Eurocon 2007, jako nejlepší literární debut pro rok 2007.

Román posloužil rovněž jako předloha k úspěšné počítačové hře Metro 2033 a hře Metro Last Light (2013).


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. května 2022

KNIŽNÍ TIPY - Konec civilizace aneb Překrásný nový svět - Aldous Huxley (1932)


Konec civilizace aneb Překrásný nový svět - Aldous Huxley
1932 (1993, Orfeus Szalai & Smolan)

Číst některé staré sci-fi znovu je v dnešní době hodně děsivé. I autoři, kteří by mohli být našimi prapra dědy, hleděli do budoucna mnoha způsoby. Přemýšleli, co nás čeká a nemine. Zajímavé je, že třeba takovému Orwellovi (1984) se spousta věcí vyplnila. Bohužel. Jenže já jsem kdysi Orwella příliš nemusel, nějak mi nešlo jeho knihy číst. Uznávám jej, ale nebavil mě. Aldous Huxley je ale něco jiného. Toho jsem si přečetl znovu i po letech. Pro mnohé bude možná trošku složitější, komplikovanější, ale já jsem si teď tenhle příběh neskutečně užil. Není příliš pozitivní. Naopak. Problém trošku je, že současná realita je v mnohém ještě horší, než autorovy představy.

Jen si vezměte:

Lidé se nerodí a už se jen klonují v laboratořích - myslím, že jsme velmi blízko.
Rozdělení do kast - o tom se dají vést nekonečné debaty, ale je a vždy to bývalo prostým faktem.
Každý má od narození přidělenou svoji roli, kterou ve společnosti plní - k tomu máme také velmi blízko, stejně jako ke klonování.
Společnost se dá jednoduše ovládat pomocí nových technologií - tady asi stačí napsat jen Google, Facebook, Android.
Jsou vytvářeny umělé rezervace "divochů", aby společnost neviděla, že se někde žije i jinak než jak je žádáno - hej, o tomhle snad nebudeme diskutovat. Stačí jít do některých čtvrtí ve vašem městě.
Lidé se místo fyzického setkávání pohybují v předem připravených virtuálních místnostech, kde je jejich činnost monitorována a korigována - už jste se někdy dívali kolem sebe v tramvaji? Kolik lidí čumí jen do mobilů a žije dávno ve virtuálním světě?

Uvedl jsem jen pár příkladů. Konec civilizace aneb Překrásný nový svět patří k dílům, které měly být kdysi vztyčeným prstem, vykřičníkem. Jenže jak známo, pokud nenapíšete Bibli nebo Korán, tak svět zkrátka nezměníte. Můžete pomoci pár jedincům a osvíceným pochopit, ale většina je jen prostý dav. Vždycky jsem se bránil přirovnávání lidí k ovcím, ale poslední roky mě jen utvrzují v tom, že jsem neměl pravdu. Můžeme o tom vést diskuze, ale to je asi tak všechno. Od té doby, co se přestalo tak nějak všeobecně číst a už se všichni jen baví trapnými "vtipnými" videi, ztratil jsem veškeré iluze. Schválně. Kolik znáte ve svém okolí lidí, kteří žijí už jen virtuálně, o víkendech neznají nic než konzum a jsou ke všemu už tak apatičtí, že je nezaujme už ani umírající stařenka před jejich domem? 

Tenhle příběh mnohé hned zpočátku odradí, ale doporučuji vydržet. Druhá polovina knížky je něco neskutečného. Jedny z nejlepších myšlenek, doslova narvaných pod tlakem do slov, kapitol a odstavců. Někde jsem četl citát: “Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.”  Myslím, že je v tom obrovský kus pravdy. Já vím, obyčejný člověk, kterému není jedno, kam celý tenhle svět směřuje, to má těžké a nemá moc možností, aby pomohl. Většině je to stejně jedno. Někdy na mě z toho padá stín. Z knížky jsem měl hodně podobné pocity a vjemy. Je nihilistická a chladná. Pravda a krása je nahrazena pohodlím a štěstím. Nikdy jsem nebyl žádný šílený rebel, možná tak v mládí, samozřejmě bez příčiny, vždyť to znáte, to k tomuhle věku patří. Jenže poslední dobou, když už bych měl být rozumný pán se šedinami na skráních, chci být jako jeden z hlavních hrdinů knihy - Johnny. Ctím přirozenost, krásu, ocením dobré řemeslo a vždycky (na to jsem kdysi přísahal), budu vyznávat spravedlnost. A mrzí mě, že v dnešním světě je to čím dál tím těžší.

Kdyby lidi nečuměli pořád do obrazovek a spíš si něco přečetli (teď nemyslím status o kakání na jedné ze sociálních sítí) a raději si trošku rozšířili obzory, tak by s nimi nemohli všichni pořád tak orat. Knihu jsem dočetl a opět hodně přemýšlel. Je napsaná jazykem, kterému jsem velmi dobře rozuměl. Seděl jsem a pak mi můj telefon oznámil jednu ze svých zpráv o ničem. Nechal jsem jej doma a šel jsem ven. Kousek za městem, pryč od shonu a hluku, jsem si znovu sedl a příběh vstřebával. Fungoval na mě i po tolika letech. Možná ještě víc, než v období mých krásných dvaceti. Pokud jste kdysi propadli sci-fi nebo jen máte rádi dobrou literaturu, rozhodně neváhejte. A jek píši výše. Nenechte se odradit. 

Nevím jak bude vypadat budoucnost našich dětí, nevím, jestli se za pár let sami nezničíme. Osud stejně nezastavím. Ale než se tak stane, tak budu dál číst, přemýšlet a předávat svým potomkům všechno, co budu vědět. V nich je naděje. Snad bude dobře. Hrozně rád bych tomu věřil.

Fanoušci mých pátečních literárních seancí se dají rozdělit do několika kategorií podle stylu knížek, o kterých píši. Spojuje je ale jediné. Vášeň pro čtení. Jsem stejný jako vy. Děkuji moc za přízeň. Slunce v duši a buďte dobří!

-------------------------------------------------------------------------------------------------
Konec civilizace aneb překrásný nový svět je vědeckofantastický příběh pocházející z roku 1931, který se zamýšlí nad společenskými poměry v daleké budoucnosti. Některé zdroje uvádí, že jedním z impulsů pro sepsání tohoto románu byl pro Aldouse Huxleyho, spisovatele pocházejícího z Anglie, román Herberta George Wellse Lidé jako bozi, který zobrazuje budoucnost příliš idealisticky, a také jeho zážitky z návštěvy Ameriky.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 15. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Blade Runner - Sní androidi o elektrických ovečkách? - Philip K. Dick (1968)


Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách? - Philip K. Dick
1968, (2004) Argo

Jel jsem tuhle tramvají a říkal si, jak je divné, že se spolu už nikdo nebaví. Partičky puberťáků leštily nekonečně dlouho obrazovky svých mobilních telefonů. S batohy na zádech se scházely ve virtuálních místnostech, místo toho, aby prohodily pár slov. Možná už nebyly živí, ale byly to replikanti, androidi, kteří dávno ztratily svoje duše. Emoce nechaly někde v černých dírách vesmíru a pro jejich blízké toho už příliš nezbylo. 

Zase si ale nestěžujme, mít svého replikanta by se mi líbilo. Chodil by místo mě do práce, dělal věci, které nechci a já bych si mohl více číst. Otázkou zůstává, co pak s ním, když bude lepší než já. Kniha od Philipa K. Dicka byla mým společníkem znovu před pár týdny. A musel jsem se opět mnohokrát zastavit, protože je v určitých momentech opravdu aktuální. Schválně, kolik hodin denně strávíte na mobilu? A kolik u nekonečných seriálů? Hele, já vím, že píšu jak starej, ale přesto. Není lepší si sednout a dělat něco pořádného, než se hádat s lidmi, které vůbec neznáte o věcech, kterým vůbec nerozumíte? To je takový fenomén naší doby. Znalosti, přátelé, pokora, kamarádi. To nás odlišuje od strojů. Smutné je, že mám někdy opravdu pocit, že jsou chladné počítače chytřejší, než někteří jedinci.

Tahle knížka je o policistovi, který má zlikvidovat určitý druh replikantů. Je o přetechnizovaném světě, kdy lidskost degradovala na prázdné slovo (co mi to hergot připomíná?). Sedíme na svých zadcích, čumíme do obrazovek, místo toho, abychom obejmuli své milé a plodili děti. Je až děsivé, kolik párů dnes musí podstupovat umělé oplodnění. V tom je tenhle příběh také aktuální. Hele, ale zase na druhou stranu, náladové varhany bych bral. Někdy bývám lenivý a donutily by mě něco dělat. Jinak jsem ale při čtení až příliš často kýval hlavou a říkal si, hergot, vždyť my se opravdu podobnému stavu pomalu blížíme. Postupně za nás necháváme rozhodovat stroje (moderní auta jsou toho typickým příkladem). Ztrácíme schopnost se rozhodovat, přijmout porážku, zlenivěli jsme. Přemýšlení nás bolí.

Nové technologie mám moc rád, s chutí je využívám, sleduji novinky. Přesto si vybírám jen některé. Aby mi ulehčily život a mohl si více číst. Pro mě osobně byly asi nejhorší zmínky o umělých zvířatech, žádné živé totiž už v budoucnosti nežijí (kolik jsme vyhubili za poslední roky druhů?). Smutné je, že naše realita i knížka nakonec vždy ztroskotají na penězích. Jsme vychováváni jako materialisté, kus žvance je nám bližší, než život. Ano, moje slova jsou možná krutá, ale když oni tihle staří sci-fi autoři příliš naši budoucnost růžově neviděli. A my děláme všechno proto, abych jim jejich temné představy splnili. Zdá se, že planeta vydrží ještě víc, než jsme čekali. Když se někdy rozhlédnu kolem sebe, tak možná už replikanti někteří jsou. Je to zvláštní, protože bych nikdy neočekával, že lidé s velmi dobrým vzděláním budou ztraceni v dezinformacích, v pozlátku a nekonečné umělé nudě.

Hele a nejsou ony některé ženy s tunou plastických úprav také trošku  androidi? Občas si to představuji. "Sní androidi o elektrických ovečkách?" je jednou ze sci-fi knížek, které mě hodně ovlivnily. I po letech je neskutečně silná a obsahuje v sobě větší než menší množství k zamyšlení. Planety sice ještě nekolonizujeme, roboti a replikanti jsou zatím také v počátcích, ale my si tak nějak zatím vystačíme sami. Asi bych nechtěl být policejním agentem Rickem Deckardem a opravdu bych nechtěl střílet nepohodlné. Historie nám totiž ukazuje, že rozhodně nejsme neomylní. Smutné je, že dnes více než kdy jindy jsou slyšet uřvané hlasy tupců, než tichá slova moudrých. Nenaděláme s tím asi nic, začít musíme u sebe. 

Seděl proti mě mladý kluk, který jako první zvedl svůj zrak. Na zastávce proti němu stála krásná dívka. Usmála se na něj a já si říkal, že svět ještě není ztracený. Možná se to tak někdy zdá, ale pořád si myslím, že máme šanci. Pokud jste vášniví čtenáři sci-fi, tenhle příběh si určitě přečtěte, stojí opravdu za to, užijete si jej. A teď už mě prosím omluvte, jsem zrovna na horách a venku je tak krásně (prší, ale mě to vůbec nevadí). Děkuji za pozornost a kladné ohlasy. Ať se vám daří co nejlépe. A nezapomeňte si večer přečíst pár dalších stránek. Já to určitě udělám. A kdyby vám bylo čistě náhodou těžko nebo smutno, použijte krabičku empatie. Ale až po přečtení dnešního tipu, to je doufám jasné. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jeden z nejslavnějších sci-fi románů. Rick Deckard je policejním agentem pověřeným likvidací lidských replikantů, dokonalých reprodukcí člověka, používaných pro práci na kolonizovaných planetách. Schopnost empatie a lásky má údajně odlišovat androida od člověka, znamená proto kritérium při selekci podezřelých. Dickovi se v tomto románu podařilo vykreslit velice temný a přesvědčivý svět technicistní budoucnosti, ve které už téměř neexistují živá zvířata, jen umělá, a aby si člověk koupil živé zvířátko, musí si vydělat hodně peněz – třeba likvidací replikantů.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Válka světů - Herbert George Wells (1898)


Válka světů - Herbert George Wells
(1898), 2005, Triton

Možná jsme za poslední roky ztratili schopnost strachu. Vybudovali jsme si své virtuální bubliny, mnozí žijí zcela odtrženi od reality. A teď si představte, že vám vypnou internet. Síla, co? Ne vážně. Apokalypsa může nastat každou chvíli. Nechci strašit, ale ta představa se neustále vrací. Je nás moc a nepatříme zrovna k druhům, kteří by měli nějaké svědomí. Možná jsou tupci jen více vidět, nevím, ale působí to na mě tak. Zaplať Pánbůh (jestli tedy nějaký vůbec je) za každou dobrou duši. Asi jste všichni viděli film od Stevena Spielberga. Jenže ten je zasazen do současnosti. Já ale četl knihu a mohu ji vám s klidem také doporučit. Představa konce světa v 19. století je možná pro někoho už lehce úsměvná, ale berme to jako důkaz, že se lidé zase tolik nezměnili.

Válku světů mi doporučil kamarád při jedné z našich nekonečných seancí, kdy jsme několik dní v kuse diskutovali o filozofii, o sci-fi knížkách, o historii. Bývali jsme mladí, psaly se devadesátá léta a nechybělo nám nadšení. Ještě jsme trošku naivně věřili v krásnou budoucnost. Copak o to, my osobně ji máme, ale jako celek mě planeta spíš zklamala. Nechápejte mě špatně, ale tahle knížka byla napsaná před 124 lety. A má v sobě tolik myšlenek a nápadů, že bychom si z nich mohli vzít ponaučení i dnes. Jenže to my ne, my necháme zase pomalu dozrávat dalšího z magorů, který nás může zničit. Přivíráme oči a tváříme se, že je vše v nejlepším pořádku. Prachy především. My nepotřebujeme velké kovové válce, jako v knize, my se dokážeme zničit sami.

Když se stane obyčejná bouračka, tak každý jako první vytáhne telefon s foťákem místo záchrany umírajícího. A teď si představte tu paniku, když by opravdu přiletěli Marťani. Chovali bychom se stejně hnusně jako v knize? Kam se ztratila lidskost? Když je vám zima a bojujete o jídlo, tak jde všechno stranou. Chybí nám víra, ztratili jsme soudnost. Hej, tenhle příběh je opravdu už starý, napsaný tehdejším jazykem. Mnohé odradí popisné části, některé technické vize jsou samozřejmě dávno překonané, ale jinak mi přijde Válka světů jako neskutečná sci-fi jízda. Není to lehké čtení, začátečníkům bych určitě nedoporučil. Náladou mi trošku připomíná Den Trifidů (možná že se svým způsobem John Wyndham u Wellse opravdu inspiroval).

Marťani tady nejsou žádní zelení mužíčkové, ale jsou mnohem děsivější. Pokud máte bohatou fantazii a přeci jen si raději čtete, než sedíte o televize nebo v kině, tak se budete bát. Já to měl i po letech tak, že jsem přečetl kapitolu, sedl si a dlouho se díval do tmy. Kniha mě doslova fascinovala a mnohé jsem viděl jinak. Jednak se změnil svět a jednak už mi není dvacet. Tenkrát mě na Válce světů bavilo něco trošku jiného. Kdysi jsem objevoval, neměl jsem ještě tolik znalostí. Ale příběh mě bavil možná ještě víc, než v mládí. Mám takový svůj soukromý žebříček sci-fi knih a tuhle dobrotu řadím hodně vysoko. Stejně je to zvláštní. Na jedné straně jsou tu s námi lidé, kteří přemýšlí, jsou vzorem, mají jasné a skvělé názory, posouvají nás dál. Smutné je, že se o nich moc nemluví a neví, ale pořád jsou.

Před lety jsem četl rozhovor se skvělým Zdeňkem Mahlerem, který mluvil o tom, že společnost prochází postupnou debilizací. Hrozně se mi ten termín líbil. Smutné je, že jsem si na něj vzpomněl jak při čtení Války světů, tak i v momentech, když se rozhlédnu kolem sebe. Hergot, vždyť to přeci není možný, nemůžeme být tak blbí. Pro nás nejsou hrozbou Marťani, my si problémy děláme sami. Možná jsme jen moc slabí a nebo se nedokážeme povznést nad malicherné problémy. Kniha je velmi nihilistická, Wells očividně lidem jako druhu moc nevěřil. Obklopte se jen pravými kamarády a rodinou a čtěte pouze dobré knihy. Jiné východisko nevidím. Chtěl bych skončit nějak pozitivně, ale tenhle příběh není veselý. Je to esence skvělého apokalyptického sci-fi. Pro fanoušky doslova povinnost.

Herbert George Wells také napsal: „Stroj času skutečně existuje, jsou jím knihy.“ Myslím, že to vystihl přesně. Opatrujte se a děkuji za pozornost!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Anglie na sklonku 19. století. Obyvatelé Země, zaslepení pýchou na vyspělost své civilizace, netuší, že deset krátkých vzdálených záblesků kdesi na planetce Mars znamená dosud největší ohrožení lidstva v jeho dějinách. Deset dutých kovových válců s nezvanými návštěvníky z kosmu dopadá postupně poblíž Londýna a začíná válka o vládu ve vesmíru. Početní převaha Pozemšťanů s jejich těžkopádnými bojovými mechanismy se ukáže být nicotným argumentem ve srovnání se zkázonosnými bojovými metodami Marťanů. Ale ani Marťané nejsou nezranitelní. Podaří se Pozemšťanům odkrýt slabé místo protivníků? Zvítězí lidská disciplína, organizace a tradiční morální hodnoty nad mnohonásobně vyspělejší marťanskou technikou a chladnou inteligencí?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Mechanický pomeranč - Anthony Burgess (1962)


Mechanický pomeranč - Anthony Burgess
(1962) 2002, Volvox Globator

Byl jsem tenkrát na koleji v Plzni sám. Psal se rok 1998 a o víkendu všichni odjeli. Právě jsem dočetl další knížku od Stephena Kinga, o kterém mí intelektuální přátelé říkali, že je to komerce. Oni poslouchali Nicka Cavea a Pink Floyd a v hospodě diskutovali o nesmrtelnosti chrousta. Nekonečné hodiny, spousta rozdílných názorů. Na knížky nás moc nebylo. Nejvíc letěly filmy a hudba. Už v tak náročné debatě jsme si zalezli do kouta a předháněli se v tom, kdo přečetl víc knih. Vznášeli se mezi námi beatníci, beletrie, ale i klasika. Já navíc miloval sci-fi. Seděl jsem v prázdném pokoji a rozhodoval se, jestli si dojdu pro chleba a nebo ne. Zvítězila další kniha. Navrchu ležel Mechanický pomeranč. Michal mi k němu vůbec nic neřekl, nevaroval mě.

Po několika stránkách se mi chtělo zvracet. Bylo mi špatně z lidského hnusu. Byl jsem v šoku a to jsem už četl a viděl ledacos. Dokonce i zažil. Přesto jsem nemohl odtrhnout oči. Musel jsem na pivo. Na kolejním baru byla krásná blondýnka, které bylo lehké odpustit, že nemá čepované, ale jen lahváče. Flirtovala se mnou, ale mě to bylo úplně jedno. Visel jsem na stránkách, hltal příběh. Bylo to pro mě něco nového, jiný jazyk, styl. Sice nechutný, ošklivý, mokvající hnisem, ale přesto (nebo možná právě proto) přitažlivý. Seděl jsem v rohu, občas se kolem měl mihlo tohle hezký vyprsený děvče s velkým výstřihem i úsměvem. Vůbec jsem na ni nereagoval. Byl jsem ve svém světě.

Hlavní hrdina Alex není vlastně žádným hrdinou. Naopak, některé jeho činy jsou opravdu hnusné. Je to násilný příběh, brutální, nechutný. Já vím, na dnešní dobu už asi tolik ne, ale na roky mého mládí, kdy jsem jej četl poprvé, tak ano. Musel jsem pak ihned další týden oslovit kamaráda, který byl v naší nadšenecké partě přes filmy a on mi prozradil, že Mr. Kubrick v roce 1971 natočil i film. Malý klub nad kinem Elektra byl jasnou volbou. Jedno nedělní odpoledne jsem se pak musel jít po promítání opít a moje tehdejší slečna mi řekla, že jsem úchyl, když čtu podobné knížky a sleduji o tom ještě filmy. Kniha je samozřejmě násilná, je o našem lidském rodu a o tom, čeho jsme schopni. Já bych se vlastně k četbě ani nedokopal, ale na obalu bylo napsáno, že v ní lze vystopovat i prvky sci-fi.

O téhle knížce jsem hodně dlouho přemýšlel, zaryla se mi do hlavy. Některé scény se mi občas vynoří dodnes. Smutné je, že spousta z nich se postupně vynořuje i v různých válkách a bohužel, nejen v nich. Nebyl jsem jako mí kamarádi už naivní mladík s představou, že změním svět a budu žít neskutečně pestrý a zajímavý život, ale kniha mě opravdu šokovala. Přečetl jsem ji za odpoledne a noc. Pak si dal pár hodin spánku a i když neskutečně hladový, dal jsem ji ještě jednou. Připadal jsem si, že čtu něco zvráceného, "zakázaného". Možná jsem chtěl být i trošku zajímavý, abych "obstál" mezi kamarády. Po několika letech jsem zjistil, že knihu jsme celou dočetli jen dva a já jediný opakovaně. Přitom, já si v cíleném násilí vůbec nelibuji. Spíše mě od čtení odrazuje. Jenže Anthony Burgess vše napsal vskutku zajímavě a poutavě, pokud to tedy lze v tomto případě takto prezentovat.

Vlastně ani nemůžu říct, že bych vám Mechanický pomeranč doporučil. U mě je to jiné, já ještě na knihách vyrůstal. V době, kdy jsem se ke knize dostal, měl jsem třeba přečteno spoustu povinné četby, ruských autorů, starých klasiků (jen toho Jiráska jsem nikdy nedal celého, nešlo to:). Byl jsem mladý a hledal jsem něco nového, neotřelého, zajímavého. Hodně jsem se našel ve sci-fi. Ale nepohrdl jsem ani tipy od ostatních. Kamarád Michal byl ještě víc rozevlátý, než já. Přivedl mě ke spoustě knih, ke kterým bych se jinak nikdy nedostal. Navíc nebyl ještě tolik (skoro vůbec) rozšířený internet. Lidi se museli bavit mezi sebou, jestli mi rozumíte. Asi jo, jinak byste tento text nikdy nečetli.

Jsou knihy, které v člověku tak nějak zůstanou. Otisknou se do vás. Pro mě osobně je Mechanický pomeranč jednou z nich. Vlastně by se dalo napsat, že se jedná o příběh, který by mě ze své podstaty spíše odradil, dnes jsem byl možná ještě víc "znechucený", než kdysi, ale rozhodně si myslím, že stojí za přečtení. Jen nečekejte nic jednoduchého. A to myslím vážně. Pokud se vám dělá špatně, když se říznete do prstu a žijete převážně ve virtuální realitě, tak rozhodně nečtěte! Stejně je to zvláštní. O Alexovi znovu dost často přemýšlím. Kolik že já potkal ve svém životě podobných typů? Máte silný žaludek? Tak pak se pohodlně usaďte a nebojte se knihu odložit, když už bude na vás moc ošklivá, úchylná. Čtení není povinnost. 

Tady totiž žádnou radost nenaleznete. Přeji vám hezký den. A děkuji za pozornost!

--------------------------------------------------------------------------------------------
Mechanický pomeranč patří k jedné z nejlepších knih, které byly kdy napsány. Už před více než třiceti lety, kdy poprvé vyšla, se stala „klasikou“. A stejnojmenný film, který byl podle ní v režii Stanley Kubricka natočen, se zakrátko proměnil v „kultovní“. Příběh je situován do londýnské nepříliš vzdálené budoucnosti. Hlavní postava, Alex, je vůdcem čtyřčlenné skupiny teenagerů, která se dopouští nejrůznějších násilností. Avšak Alex je chycen a dostává se do vězení, kde jej čeká hrůzný trest a řada nezamýšlených důsledků… Burgessův Mechanický pomeranč naprosto porušuje obvyklou literární strukturu a stavbu. V knize dochází k několika naprosto neočekávaným zvratům a přečíst ji až do konce znamená nikdy na ni nezapomenout.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. března 2022

KNIŽNÍ TIPY - Cesta - Cormac McCarthy (2008)


Cesta - Cormac McCarthy
2008, Argo

Ráno se probudíš a nic už není takové jako dřív. Možná ve mě myšlenka konce světa hlodala již delší dobu, ale pořád jsem tak nějak naivně věřil v lidský rod. Teď už je to ale jedno. Musím nějak přežít. Těžko říct, co všechny vedlo k tomu ukončit naši civilizaci. Asi nás zbrzdila lidská hloupost. Ostatně jako vždy. Cesta je pro mě knihou, která mě doslova ohromila. Je hodně negativní, temná, šílená. Ale myslím si, že pokud by opravdu došlo k našemu celkovému restartu, tak by to tady mohlo vypadat hodně podobně. Vždyť stačí menší záplavy a podívejte se, co někteří jedinci našeho druhu provádějí. Panika, rabování, hnus a špína. Místo zdánlivých hloupostí bychom začali řešit zimu a hlad. Dovedete si to vůbec představit?

Utrpení se pro nás stalo virtuální hrou. Na letáku s hladovějícím dítětem snídáme bohatě a zbytky vyhazujeme. Měli bychom začít každý u sebe, jenže jsme líní a nenažraní. Moc a peníze, o nic jiného mnohým nejde. Jdeš pustou krajinou a bojíš se potkat další lidi. Jen si to představte. Cormac McCarthy napsal příběh, u kterého ztratíte jakékoliv iluze. Smrt pro nás byla jen vzdálenou představou, případně jsme měli dalších osm životů v počítačové hře a najednou je před námi doslova hmatatelná. Na lidi musí být přísnost, jinak zvlčí. Jenže, kdo si to vezme na starost? Cesta je skvěle napsanou knihou. Pokud máte rádi klasické sci-fi, budete u ní hodně přemýšlet. Navíc, když vidíte, co se děje momentálně ve světě, možná se i zamyslíte.

Otec a syn, jdoucí prázdnou krajinou. Pohled malého chlapce je děsivý, dlouho, opravdu dlouho jsem některá jeho slova nemohl vyhnat z hlavy. Nevadilo mi ani vracení se v ději, s tím nemívám problém nikdy. Četl jsem knížku třikrát a vím, že se k ní zase brzy vrátím. Prázdnota, smutek, beznaděj, strach. Stav se hodně podobá válce. Opět bohužel aktuální. Film jsem si dal až dlouho po přečtení knihy a není také špatný, ale myslím si, že jak už tomu bývá, tak u čtení půjdete o dost více do hloubky. Hodně jsem přemýšlel, jestli jsme v základu opravdu jen trošku "schopnější" zvířata. Historie ukazuje, že tomu tak opravdu je a asi i vždy bude. Najednou je jedno, že má někdo svědomí, je chytrý a vzdělaný, když jej roztrhají na kusy. Možná se mýlím, pořád mám lehce naivní představu o dobru, ale lidé mě neustále přesvědčují o opaku.

Kniha je opravdu hodně depresivní. Surová, temná. Postavy trpí. Mnohým se setkání s realitou možné budoucnosti nebude líbit, ale osobně si myslím, že by si ji měl přečíst opravdu každý. Nic už nikde neroste, nic se nevyrábí, zdravý rozum musí ustoupit do pozadí. Když máte hlad a je vám zima, nic jiného vám nezbývá. Líbí se mi jazyk, jakým Cormac McCarthy vypráví, bylo mi opět velkou ctí. Neumím mít rozečtených vícero knih najednou, ale Cestu jsem slupnul za víkend. Musel jsem se ale chodit projít do lesa. Abych přemýšlel, diskutoval o příběhu se svoji ženou a dcerou. Všichni jsme se shodli na tom, že pokud nastane konec světa, tak se budeme snažit zachovat alespoň nějaké zbytky lidství. Pokud to půjde. Musí. Přece to nevzdáme, ne?

Útlá knížečka, vlastně jednoduché dialogy, ale tolik pravdy, tolik vyřčených slov k zamyšlení. Jak byste se zachovali v podobné situaci? Měli byste v sobě dostatek morální síly? Dokázali byste někoho zabít? Ochutnali byste lidské maso? Divné představy, co říkáte. Jenže vzdálená fikce se najednou stane vcelku blízkou. Stačí jeden magor a zbytek si domyslete sami. Nedoporučuji nikomu, kdo trpí depresemi, kdo je bázlivý. Jenže v Cestě je tolik dobrých myšlenek, že by neměla chybět v knihovničce každého opravdového knihomola. Ráno jsem vstal a oddychl jsem si. Zase se mi zdálo, že jsem sice na naší planetě, ale je spálená na popel. A za rohem číhá bývalý soused, který mě chce okrást a možná i zabít. Ne, venku svítí slunce a děti se smějí vedle v pokoji. Buďme hergot dobří, ať se můžou smát dál. 

Děkuji za pozornost. Přeji vám hezky den, bystré oko a pokud právě čtete, tak dobrou chuť!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER