DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemhoror. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhoror. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 9. února 2024

KNIŽNÍ TIPY - Kniha hřbitova - Neil Gaiman (2008)


Kniha hřbitova - Neil Gaiman
2008, Polaris

Procházím se mezi regály a nasávám vůni čerstvého papíru. Přes výlohu nakukuje do knihkupectví slunce a vše je takové krásné, milé, skoro až jarní. Vedle mě švitoří dvě mladé slečny, kterým to moc sluší. Většinou cizí rozhovory neposlouchám, připadá mi to děsně neslušné a nezajímají mě. Jenže tentokrát je to jiné. Mluví příliš nahlas. O hororech, o fantasy. Čekal bych, že je budou zajímat spíše nějaké romantické příběhy. Znáte to, chudá dívka, on je hezký a bohatý. Ukáže jí celý svět a ona bude moci být za princeznu. Místo toho slyším něco o sériových vrazích, o temnotě. Zaujme mě to. Drze jim nakouknu přes rameno. Jedna z nich drží v ruce Knihu hřbitova, od mého oblíbence Neila Gaimana. Když odejdou, přikradu se k regálu a přečtu si na zadní straně, o čem knížka je. To by se mi mohlo líbit, řeknu si a pak se podívám na účet. Peníze bych na něco dobrého měl. Navíc je ve slevě. Ani ji nechci zabalit. Hodím ji do batohu a doma si ji dám do poličky mezi ostatní, které čekají na přečtení.

Čas nastal jeden lednový den, když bylo venku sychravo. Spíše jako na podzim. Usedl jsem a měl přesně takovou tu náladu na horor, kterou někdy mívám. Nedovedu si to vysvětlit. Možná bych mohl připodobnit k hudbě. Občas mám chuť na něco pomalého doomového, někdy zase potřebuji pořádný rychlý nářez. Malému chlapcovi Owensovi říkají Nik. A je to obyčejnej kluk, jakého můžete potkat vlastně kdekoliv. Akorát žije na hřbitově, vychovávají ho duchové a příšery. Zná se s vlkodlaky. Ihned jsem vtažen do děje a základní pravidlo hororů na mě funguje. Jsem napnutý, zatím se nebojím, ale to nebude dlouho trvat, vše se mi vypálí do mozku a ranní cesta do práce je najednou úplně jiná. Když se vynoří ze tmy postava, která jde proti mě, zamrazí mě v zádech. Bílá tvář, hubený až běda. Mohl by být nemrtvým. Ale není, samozřejmě, je to jen další chudák, co musí brzy vstávat. Jenže stíny jsou dlouhé, cesty namrzlé a občas, když mi dohraje muzika ve sluchátkách a mění se písnička, tak zaslechnu divný šepot. 

Moje fantazie pracuje na plné obrátky. Většinou se bojím jenom zlých lidí a nemocí, ale tentokrát je to jiné. Jakoby někdo namočil můj mozek do slizké krve. Chtěli byste dospívat mezi náhrobky? Autor má schopnost mě doslova přikovat do křesla. Většinou mi dojde, že už mě bolí očí dávno potom, co se setmí. To už je ale všechno úplně jinak. Najednou věřím na vlkodlaky a ta postava dole na ulici, když se jdu do kuchyně napít, vypadá jako mrtvola. Mám pocit, že mě mrazí v zádech. Je to jako se dívat na napínavý film. Víte jak si děti zakrývají někdy tvář? Když někdo vleze do domu, ve kterém by neměl být a hledá tam důkazy. Stojí za ním? Nerad se lekám, ale přesně taková kniha je. Tajemná, děsivá, ale zároveň i vtipná. V některých momentech mi trošinku připomíná mistra Kinga. Pamatujete si ještě na to, jak jste se báli dojít v noci na záchod, protože pod postelí je příšera? Ráno to bylo trošku směšné a nikomu byste to v životě nepřiznali, protože kluci přeci nejsou strašpytlové. Nebo ano? Líbí se mi, jak si hraje autor s náladami, s atmosférou. 

Mám rád silné příběhy, musí mě bavit a strhnout. Knihu hřbivota jsem objevil vlastně náhodou, slečnám by se slušelo za tip poděkovat. Je to stejně zvláštní. Spousta mladých jen čumí do mobilu a čtení je vůbec nezajímá. Bývá to osvěžující potkat někoho v tomhle věku, který se baví o knížkách. Navíc, holky měly fakt dobrý vkus. Mě Neil Gaiman baví všeobecně, ale Kniha hřbitova mi nějak unikla. Jsem moc rád, že jsem to napravil. Období dospívání se mě teď taky docela dotýká. Obě mé děti si procházejí pubertou a jako asi každý otec je občas nechápu a ony mě. Nakonec se vždycky nějak dohodneme, máme se rádi. A teď si představte, že by vyrůstali na hřbitově, mezi všemi těmi přízraky, u rakví a v márnici. Docela děsivá představa, nemyslíte? Většinou se snažíme udělat pro své děti to nejlepší. Někteří to štěstí nemají. O tom mi často vyprávějí, když přijde řeč na některé jejich spolužáky. A tak pro mě jedna fantasy knížka stala vlastně i velkým tématem k přemýšlení. 

Když jsem byl malý kluk, bylo pro mě největší dobrodružství, když jsme vyrazili s kamarády ven. Každý den o kousek dál, objevovali jsme nová zákoutí. Potkávali lidi a ne všichni byli hodní, jako naše rodiče. Jako asi každý mám i spoustu negativních zážitků. Ale Nik jich zažívá o hodně víc. Někdy je mi ho trošku líto. Vidíte to, získal jsem si vztah k hlavní postavě. Mám rád i jeho strážného anděla. Vlastně dnes nevím, jak bych svoje knižní tipy ukončil. Dočetl jsem, zaklapl a vyndal záložku. A když jsem šel druhý den kolem hřbitova, měl jsem pocit, že tam vidím u jednoho hrobu malého kluka. Nebo ne? Děkuji za pozornost. Buďte opatrní, přízraky opravdu existují. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nikdo Owens, známý jako Nik, je normální kluk. Byl by naprosto normální, nebýt toho, že žije na hřbitově a vychovali ho duchové, vlkodlaci a jiné příšery spolu s jeho strážným andělem, který nepatří ani do světa živých, ani mezi mrtvé. Díky nim však přežije a naučí se leccos užitečného - třeba jak se stát neviditelným pro lidi.

Na malého chlapce číhají na hřbitově dobrodružství i nebezpečí - prastarý Indigový můž pod kopcem, brána vedoucí do ruin města obývaných ghúly, podivná a strašná hrozba Sleer.

Ale jestli Nik někdy opustí hřbitov, bude muset čelit útoku Jacka, muže, který mu už vyvraždil rodinu...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. ledna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Vrána - James O’Barr (2012)


Vrána - James O’Barr
2012, Horory , Komiksy , Thrillery

Stojím na náměstí v Plzni a na zádech mě tíží batoh narvaný novými knihami. Mám takovou tu těžko definovatelnou radost a přemýšlím, co začnu číst jako první. V dutině lebeční mi létají divoce myšlenky, možná mám i zrychlený tep. Pořád nemůžu z hlavy vyhnat jeden obal. Hergot, kde já jsem jej ale viděl? Mozek je zvláštní zařízení, které někdy vymýšlí neskutečné věci. Nasednu na autobus a jedu domů. Vyskládám si na stůl jednotlivé tituly a stále mám pocit, že mi něco chybí. Mám ještě rozečtenou jednu starší knížku a protože nerad odcházím od rozdělané práce, tak se k ní vrátím. Nemůžu se ale soustředit. Jednak mě pořád někdo vyrušuje a potom mi mozek šrotuje na plné obrátky. Jdu raději spát, ale také to není k tomu. Hergot už ale, co mi to je? Usnu vždy jen na pár hodin. Jsem jak nějaký detektiv, který pátrá po ztracených vzpomínkách.

Nikdy jsem nebyl fanouškem komisků. Když jsem byl malý, tak jsem měl samozřejmě Rychlé šípy a potom bylo v Abíčku několik příběhů. Pamatuji si na jeden, který byl odněkud z Jižní Ameriky a skupina vědců v něm našla ztracený svět dinosaurů. To bylo ještě dávno před Jurským parkem. Druhý byl zase o návštěvě cizí planety. Byli tam lidé, kteří měli čtyři ruce. Přišlo mi to hrozně divné. Taky jsem někdy v roce 1994 viděl u kamaráda na VHS Vránu. S Brandonem Lee, který při natáčení zahynul. Díval jsem se vlastně hlavně proto, protože jsem obdivoval jako karatista jeho otce Bruce Leeho. Pamatuji si, že se mi tenkrát film moc nelíbil. Vůbec jsem netušil, že existuje nějaký komiks. To mi všechno došlo až v lednu roku 2024, když jsem se potřetí probudil a šel se podívat, jestli mi stále stojí na parkovišti auto. Zrovna nějaký chlápek vybíral popelnice. Když se rozhlédl kolem sebe, připomněl mi Vránu. Konečně mi to secvaklo. Druhý den jsem byl jako na trní a nemohl se dočkat, až v práci bude padla. Netrpělivě jsem se zase vydal do knihkupectví.

Když jsem odcházel, tak jsem nějak podvědomě věděl, že vše zapadlo krásně do sebe. Je to krásná práce. Hrozně temná a smutná, o pomstě za záhrobí. Ale to vy asi všichni víte. Mluvil jsem o tom s jedním kamarádem z IT. Připadalo mi, že jsem z jiného světa. Ty vole, ty neznáš komiks Vrána? Omlouval jsem se, protože já na tohle nikdy nebyl. Ale stalo se, nakonec jsme se našli. Udělal jsem doma výjimku. Odložil jsem rozečtenou knížku a naplno se věnoval James O’Barrovi a jeho příběhu. Myslím si, že určitě není pro každého. Stejně jako film. Ale ten příběh je hrozně silný, smutný, znovu a znovu mě dostával. Zajímavé je, že jsem si základ stále pamatoval, ale teď vylezly na povrch úplně jiné myšlenky a pasáže. Hodně bolestivá záležitost plná černých emocí. Trošku jsem litoval snad jediného, že jsem si nedal kdysi v devadeátých letech víc práce, abych knihu i film víc pochopil. Jenže znáte to, nemůžu být u všeho. Také se samozřejmě moje vnímání po letech mění a dávám dnes šanci spoustě věcem, kolem kterých jsem dříve jen proběhl.

Přitom, je to vlastně taková klasika, touha po pomstě, nic převratného. Jenže ono jde spíš o způsob, jakým je komiks napsán a ilustrován. To je krásná sběratelská práce, kus něčeho fyzického, co chcete vlastnit. A když jsem si k tomu pustil ještě dobrý kov smrti, vše se mi krásně propojilo. Najednou jsem věděl, že vše opravdu zapadlo do sebe, že jsme si s knížkou souzeni. Tak to vidíte, co všechno můžete zažít. Vlastně by se dalo také napsat, že Vrána oslovila i mě, který nejsem komiksovým nadšencem. Seděl jsem v pokoji, listoval stránkami a zase jednou nevěděl o světě. Někdy přemýšlím, proč vlastně stále čtu, proč pořád hledám nové knihy i muziku. Možná je to kvůli pocitu, že žiju, že uniknu na chvilku ze stereotypu všedních dní. Asi jako když někdo tráví dlouhé hodiny sledováním sportu. Přitom by se mohl podívat jen na výsledky. Mám to prostě v krvi a nehodlám na tom nic měnit. Vrána mě hrozně bavila, cítil jsem z ní obrovskou sílu. 

Mám to tahle vlastně od malička. Každá knížka, časem pak i deska, má svůj vlastní příběh. Musel jsem se k ní dostat nějakým způsobem, přesně si pamatuji, jak jsem ji nesl domů, jestli byla nová nebo z antikvariátu. Nejsem nijakým velkým sběratelem, ale je prostým faktem, že v mé knihovně najdete krásné kousky. Vrána patří mezi ně. Možná ji už jako komiksoví nadšenci máte. Ze mě se příznivec obrázků s popisy asi nikdy nestane. I když, kdo ví? Chápu, že třeba v USA mají komiksy úplně jinou historii. Možná se dostanu někdy i k nějakému jinému. Uvidíme, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Děkuji vám za pozornost a buďte bdělí, nikdy nevíte, jakou knížku objevíte!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tohle je Vrána, jak jste ji ještě neviděli — neuvěřitelnou pouť anděla pomsty a zároveň oslavu opravdové lásky... konečně tak krutou, inteligentní a zároveň nezapomenutelnou, takovou jaká byla původně zamýšlena. James O'Barr vytvořil přetavením utrpení a bolesti osobní tragédie do kreseb Vránu. Silně očistný příběh Erika – který se navrátil ze záhrobí, aby se pomstil pouličnímu gangu za svoji smrt a smrt své snoubenky – zaujal čtenáře po celém světě. Věhlas získal díky filmové adaptaci, při jejímž natáčení nešťastnou náhodou zemřel herec Brandon Lee.

Nyní tento román v obrazech vychází konečně kompletní v rozšířené verzi, tak jak ho původně autor zamýšlel. Kniha obsahuje navíc:

- Třicet stran nikdy nezveřejněných kreseb včetně nového závěru „Jiskrný kůň“ a emotivní pasáže „O vánocích v srpnu“
- Novou předmluvu od Jamese O'Barra
- Ztracené pasáže zrekonstruované za použití původních výtvarných technik


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. září 2023

KNIŽNÍ TIPY - Král ve žlutém - Robert W. Chambers (1895)


Král ve žlutém - Robert W. Chambers
1895 (2014), Argo

Je asi přirozené, že když je vám dvacet, tak vyhledáváte různé zvláštnosti, obskurnosti a zajímavosti. Je fakt, že jsme se s mým spolužákem s fakulty předháněli. Oba jsme nosívali žebradla z vepřovice a vypadali jsme mezi všemi těmi diskofily divně. Když nám skončila přednáška, chodívali jsme na cigárko a vedli děsně intelektuálský řeči. Prolézali jsme antikvariáty a byli vždy hrozně rádi, když jsme objevili něco nového, co ten druhý neznal. Už jsme měli za sebou Alana Edgara Poea i H.P. Lovercrafta. Diskutovali jsme nad jejich temnými příběhy hluboko do noci a naše holky na nás byly vždycky trošku naštvaný, protože chtěly, abychom se věnovali jim a ne knihám. A pak byly rády, když jsme jim přinesli něco dobrého a ony si mohly také číst. Tentokrát, a to si pamatuji úplně přesně, to bylo jako spiknutí. Připadali jsme si, jako před lety, když naši předchůdci šířili samizdat.

Krásná dívka v antikvariátu v Plzni totiž nezapomněla zmínit příběh o autorovi Robertu W. Chambersovi, kterého v jeho době nepochopili a dokonce zakazovali. Nám se to přeneslo do myšlenek a slíbili jsme si, že knížku nikomu nepůjčíme. Kluci, vy čtete nějaký porno? Ptala se nás moje budoucí žena, když mě "načapala", jak si listuji ve Králi ve žlutém. Já se pokaždé fakt lekl, jak kdybych měl intimní chvilku s časopisem Leo. Jenže já měl období porna dávno za sebou, to už bylo všude dostupný a mě víc bavilo živé tělo mojí dívky. Je ale fakt, že jsem se zpočátku trošku styděl. On musel být opravdu pan spisovatel přinejmenším podivím. Některé příběhy jsou opravdu ujeté, divné, zvláštní. Přitom jinak psal převážně dobrodružné, milostné a historické romány. A byl velmi úspěšný a bezesporu inteligentní a vzdělaný. Doporučuji si přečíst alespoň na wikipedii jeho životopis. 

Král ve žlutém je něco mezi brakem a genialitou. Možná proto se spoustě lidem líbit nebude. Kniha bývá spojována s vynikajícím seriálem True Detective (Temný případ), který také doporučuji. Schválně, jestli naleznete nějaké styčné body. Osobně jsem jich moc nenašel. Možná atmosféra, nálada, takový ten divný, neodbytný pocit, že je něco špatně, že někde v pozadí pobublává zlo. Hrůza duše, postupný rozklad osobnosti, deset povídek, které možná poprvé vůbec nepochopíte. My je kdysi na konci devadesátých let také moc nepobrali. Ale dělali jsme, že jako jo, že je kniha skvělá a super. Ještě jsme nevěděli, že Robert W. Chambers je jedním z velkých inspirací pro H.P. Lovercrafta. To mě osobně došlo až po mnoha letech, když začal být rozšířenější internet a dalo se ledacos dohledat. Museli jsme mít tenkrát trošku hladinku v krvi, abychom čtení vůbec dokončili. Na tom jsme se shodli oba dva.

Utekla spousta let, moje oči jsou čím dál tím horší. Děda mi kdysi říkával, ať jdu raději ven s klukama a pořád si nečtu, jenže to já ne a teď to mám. K tomu člověk celé dny čumí v práci do počítače. Přesto trošku dospěl i dozrál a vnímá některé knihy svého mládí tak nějak jinak. Stále si myslím, že Král ve žlutém je hlavně o atmosféře a náladách. Jen všechno vnímám přeci jen trošku jinak. Knihu jsem si vzal na chalupu a vůbec se mi do ní nechtělo. Připadala mi těžká a složitá a říkal jsem si, jestli jsem už nezestárl až moc. Jenže pak padla mlha a ochladilo se. Na cestě stála postava v kápi. První půlka byla opravdu hororová. Další povídky jsou spíše romantické. Nelze upřít rozmanitost, nepředvídatelnost. Zkrátka a jednoduše, s touhle knihou to je u mě jako s některou muzikou. Musím na ní mít náladu. Musím být smutnější, což se mi stává málokdy. Nikdy mě třeba nebavila, když bylo venku hezky, když jsem měl dobrou náladu. Naopak, ve chvílích splínu jsem ji chápal a přesně jsem věděl, o čem autor píše. Rozuměl jsem mu. 

Pokud máte rádi mystiku, horor, dekadenci, možná se vám bude kniha také líbit. Možná taky ne. Uvidíte sami. Napsat jsem o ní ale musel. Je mojí součástí a moc dobře vím, že se k ní určitě ještě budu vracet. Kniha byla vydána v roce 1895 a dle mého předběhla dobu. Nebo ne? Co my víme, jak tehdy lidé uvažovali? Jsem si jistý jen s jediným. Šel jsem ven, do mlhy a spoustu věcí si představoval. Děsivou říši Carcosa, mrazivou sílu. Určitě se jedná o dílo, o kterém se dá dlouho diskutovat a které se dá velmi těžko popsat. Zkusil jsem to, snad vás moje slova alespoň trošku navnadila. Pokud ano, tak splnila svůj účel. Byl jsem teď v létě na festivalu SYMBOLIC u Kolína. A ano, moje knižní tipy mají smysl. Přihlásilo se vás ke mě opravdu hodně. Fakt si toho vážím. Vždycky jsem pak takový nadšený, protože existují lidé, kteří vnímají svět podobně jako já. Rádi čtou a poslouchají podobnou muziku. Díky moc, přátelé! Mějte se co nejlépe.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
O knize Král ve žlutém, mysteriózním souboru hororových a dekadentních povídek z roku 1895, u nás donedávna věděli jen skuteční literární znalci; v současnosti se o toto vpravdě kultovní dílo Roberta W. Chamberse zvedla vlna díky vynikajícímu televiznímu seriálu HBO True Detective / Temný případ. První souborné české vydání Chambersovy knihy vychází tomuto zájmu vstříc, kniha však není zajímavá jen jako vzorník motivů z onoho seriálu – zlověstný „Král ve žlutém“ či zapomenutá, děsivá říše zvaná Carcosa mají svou vlastní, mrazivou sílu, a Chambers si ve schopnosti evokovat „hrůzu duše“ v ničem nezadá s E. A. Poem, z něhož vycházel, či s H. P. Lovecraftem, jehož zase sám výrazně ovlivnil. Deset povídek, shromážděných v této knize, je toho nejlepším důkazem.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - Rosemary má děťátko - Ira Levin (1976)


Rosemary má děťátko - Ira Levin
1976, Odeon

Kolem vedlejšího stolu sedělo několik vystajlovaných vousáčů. Kluci ze satelitu, pánové původně z města, kteří řezají dřevo podle návodů na youtube. Bylo zajímavé je pozorovat. Zasvěceně se bavili o trávnících, plotech a o tom, jaké sázejí bylinky. Piva přibývalo a já si četl. Jako za starých časů, za dob mého mládí. Původně jsem si myslel, že zde bude prázdno. Většinou to tak je. Dnes už do hospody nikdo odpoledne nechodí. Jenže oni měli sraz. Pili jen ochucená piva a rozplývali se nad příchutěmi. Sladký jak cecek to je, řekl somrák v rohu. Vypadal jak z dávných dob. Nevím proč, ale nějakým záhadným způsobem mi byl sympatický. Rozhodně víc uvěřitelný a opravdovější než kluci s fousíky. To já, když zrovna zvedal na bench (následuje číslice a chvilka ticha, plus kontrola chytrých hodinek)....tak jsem ho tam potkal, zmrda. Sprosté slovo vždy zaujme. Už jsem si nemohl číst, normálně jsem neslušně poslouchal. Nešlo jinak.

Hipsterský synek povídal o nějakých svých sousedech a že tohle fakt nečekal. V satelitu chceme klid a oni sekají trávu odpoledne v týdnu. Tuhle se třeba zeptali, jestli nemůžou chovat slepice. Kdo to kdy viděl? Ještě to bude smrdět jak někde na vsi. Jako jsme na vsi, ale nejsem vidláci, ne? Pak následovala taková ta klasika. Větev jabloně (samozřejmě nej odrůda z Norska), přesahující přes plot. Už mě to nebavilo. Četl jsem si dále. Asi chápete, že jsem byl spolu s Rosemary a jejím děťátkem na české vsi, nějak se mi to spojilo. Tenhle hororový příběh je aktuální, co světem svět stojí. Začíná to divnými sousedy. Pořád tak čumí a ona, ona se neumí oblékat. Jo, jako prachy mají, ale neumí ani pozdravit. A ta jejich dcera, ta je taková fakt divná. Jakoby to Ira Levin psal o nás, o Češích. Jasně, v téhle knize se příběh zvrhne, ale když si to vezmu kolem a kolem, není třeba kauza o sektě z poslední doby náhodu dost podobná čarodějnictví? 

Takovej hodnej kluk to byl, vždycky zdravil. Známe to. Vařil perník a pak vystřílel celou rodinu. Rosemary má děťátko je strhující, záhadný příběh. Poprvé jsem jej četl v dobách, kdy jsem svět vnímal ještě o hodně víc naivně. Rodiče mě chránili před zlem a sám jsem měl postupně přijít na to, že ne všichni lidé jsou hodní. Pokud máte rádi psychologii, rozklad osobnosti, záhady a tajemno, je kniha pro vás jako stvořená. Navíc je skvěle napsaná, má spád a čte se vlastně sama. Pro někoho to bude jednohubka na odpoledne (to taky je), ale nejde přece o délku. Na 213 stránkách se zde odehrává něco velmi děsivého, neklidného, co působí pomalu. Jako nějaký jed, který vám soused přidává každý den do společného kafe. Tak jak bylo v práci, co žena? A děti? Bíbři se u vedlejšího stolu zhádali jako koně. Tématem bylo, kdo má lepší kvásek na chleba. Dokonce si hrozili pěstí a vypadali jako upravení vikingové ze současných fantasy seriálů. Vágus se zvedl s tím, že na tohle nemá nervy a odešel někam žebrat. Já si dal ještě jedno. Chybělo mi padesát stránek do konce. To je řekněmě pár piv, to dám. A dal jsem.

Asi znáte film od Romana Polanského (rok 1968) se skvělou Miou Farrow. Je opravdu dobře natočený a pokud nejsou knihy zrovna vaše vášeň, určitě oceníte alespoň tohle zpracování. Představte si, že vyrůstáte ve městě, obklopeni lidmi, kteřé vás mají rádi a pak si postavíte barák na vsi. Nikoho tam neznáte a máte strach. O své děti, které jsou zkrátka jiné, než ty ostatní. Dneska je všechno rychlejší než dřív. A nemyslete si, i Satan se vyvíjí, používal dávno sociální sítě, ještě v dobách, kdy vy jste o nich říkali, že to je blbost. Láká to, co? Drby a pomluvy, koukání do cizích životů. Lidem do hlavy nevidíte a někdy je děsivé, když vám odhalí svoji osobnost a povahu. Navíc, přátelé, pro kluky vedle od stolu přišly manželky. Většina s sebou měla malé děti. Tak pět, šest let a když naplnily hospodu, nechci se rouhat, ale moc normálních těch dětí nebylo. Nevím, jestli je standartem nevychovanost, ale tady nešlo o temperament. Na tohle jsem tolerantní, koneckonců mám dvojčata, ale tyhle prckové měli divný oči. Byl v nich vztek, zaťatost. Zase se mi to spojilo v jedno a pak už jsem knížku dorazil. 

Všichni odešli. V hospodě jsem zůstal sám a knížka ve mě pomalu doznívala. Šel jsem domů a říkal jsem si, jak je to vlastně silný příběh. Hele a co vy? Taky máte divný sousedy? Nebo jste divní vy? Ne, dělám si samozřejmě srandu. Tohle je přesně ten druh hororu, který mám rád. Plíživý, jedovatý, překvapivý. Vždycky se mi líbily knihy typu, co by se stalo kdyby. Fantazie potom pracuje na plné obrátky. Je léto, doba dovolených a myslím si, že takhle někam na terásku nebo jen tak do křesla pod kaštan se tahle knížka více než hodí. Alespoň já si to myslím. Snad jsem vám svým dnešním tipem udělal radost. Nechte si chutnat. Hezké léto, příjemný den a dobré počtení přeji!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slavný román balancující na pomezí psychologického příběhu a hororu. Odehrává se koncem šedesátých let dvacátého století v New Yorku. Novomanželé Rosemary a Guy se nastěhují do velkého bytu v Bramfordu - starém velkém domě s temnou pověstí. Guy je začínající herec a Rosemary se svědomitě připravuje na roli matky, i když dítě zatím nečeká. Zakrátko se mladý pár seznámí s trochu vlezlými sousedy - manžely Castevetovými a přes lehký odpor Rosemary se Guy spřátelí s Romanem Castevetem. Zakrátko Rosemary za podivných okolností otěhotní a Guy dostává velkou hereckou šanci, když jeho konkurent náhle oslepne. Castevetovi se mezitím stále více vtírají do přízně mladého páru a nepokrytě Rosemary organizují život. Postupem času začne mít nastávající maminka z řady náznaků a podivných náhod podezření, že jejich sousedé praktikují čarodějnictví a chtějí její dítě pro své temné obřady. Jestli jde o chorobné vize, které v citlivé Rosemary vyvolává samota milionového velkoměsta a tísnivý dům, nebo jde o skutečné děsivé události už Ira Levin nechává na zvážení čtenáři. Rosemary má děťátko je nevšední a velmi sugestivní příběh, který pravděpodobně zůstane dlouho vryt do paměti každého čtenáře. Román se dočkal i úspěšného filmového zpracování.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 21. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - Pohádka - Stephen King (2023)


Pohádka - Stephen King
2023, Beta-Dobrovský

Celý život pracuji v technických oborech. Vstávám brzy ráno a chodím šedivými ulicemi. Není to většinou nic pozitivního. Musí se makat a teď myslím opravdu vyrábět. Někdy je to hodně ubíjející. V případech, kdy je to už hodně depresivní, tak mi vždycky pomůže moje fantazie. Dívám se z okna a představuji si, jak bude pokračovat děj právě rozečtené knihy. Mám to takhle nastavené odmalička. Na některých poradách musíte být, i když třeba zbytečně. To se mi potom rozlétnou myšlenky do úplně jiných světů. Jsem tulákem, který nezná hranice. V případě četby téhle knihy to platilo více než je u mě obvyklé. Byl jsem velmi mile překvapen. Fantasy svět pod Stephena Kinga mě doslova schlamstnul. Začátek byl sice tentorkát trošku pozvolný, ale potom se vše rozjelo a v druhé polovině už jsem byl zcela chycený. Mrzí mě vždy jen jediné. Nemám si s kým o knihách moc promluvit. Přeci jen, v technických oborech lidé zase tolik moc fantazie nemají.

Někdy je člověku smutno jen tak samo o sobě. Nezná vlastně ani příčinu. Možná na něj doléhá počasí nebo si tělo říká podvědomě o odpočinek. Nevím, ale je pravda, že dovolenou už potřebuji jako sůl. Knížka má 728 stránek a nechtělo se mi ji příliš tahat s sebou. Raději něco lehčího, menšího, smím-li prosit. Nakoupil jsem hromadu výtisků a jsou v ní jak novinky, tak i několik starších věcí. Bude o čem psát a hlavně co číst. Pohádku jsem louskal po nocích a chodil do práce utahaný. Už se mi to nestalo docela dlouho. Knihy mě dokáží pohltit, ale taky se mi chce spát. Tentokrát to bylo jiné. Asi jsem už opravdu přetažený a nebo mi čím dál tím víc nedělá dobře vedro. Stephen King si i přes svoje pokročilé stáří stále drží laťku velmi vysoko. Nemá to tak vždy, u několika posledních knížek jsem si říkal, že už to není ono, ale tentokrát ťal přímo do živého. On totiž umí stále perfektně popsat postavy a jejich pocity.

Jo, možná jsem se s sedmnáctiletým Charliem trošku ztotožnil. Což je asi žádnoucí. Chápal jsem jeho pocity i myšlenkové pochody. Navíc, můj otec byl taky alkoholik a taky jsem měl psa. Víte, ona se pak kolem člověka vznáší taková zvláštní temná aura. Trvá to hrozně dlouho, než vymizí. Možná právě (a nejen) proto jsem se zase jednou cítil jako hlavní hrdina. Ale i ostatní postavy jsou vykresleny velmi pečlivě a přesně. Nevím, jak to máte vy, ale já si vždycky přesně představuji obličeje, pohyby, mimiku. Někdy jsou to lidé, které potkávám v tramvaji, někdy někteří mí známí. Promítám si děj i do svého života kolem mě. Chodím všude pěšky a mám na uších sluchátka. Jsem jako stín, kterému to ale v hlavě neustále šrotuje. Od probuzení až do noci. A to i když normálně pracuju. Třeba datluji nějaká data do počítače a najednou se přistihnu, že myslím na Pohádku. Svět je jedna velká džungle. Je to neustálý boj o moc a pozice. Alespoň tak to vidím kolem sebe. Snažím se být lehce mimo, spíše sledovat a zabojovat jen ve chvílích, kdy je to bezpodmínečně nutné. Nebo pokud jde o mojí rodinu.

Číst Pohádku pro mě bylo ale i velmi isnpirativní. Musím pochválit překlad Adély Bártlové. Má velký jazykový cit. Možná i právě proto nikde nic neskřípalo, nevrzalo a mohl jsem si celý příběh užít. Stephen King je známý tím, že mu moc nejdou konce. Pravda  je to i tentokrát, i když je to lepší než jindy. Víc vám prozrazovat nebudu, nebojte. Poslední roky přemýšlím nad tím, že si koupím psa. Kdysi jsem, ve věku Charlieho, jednoho měl. Dodnes chodím na chalupě na jeho hrob si popovídat. Já vím, je to divný, ale kdybyste zažili chvíle, kdy si nemáte s kým promluvit a jediná živá duše, která je vždy u vás, je pes, asi byste pochopili. Možná právě proto chápu myšlenkové pochody hlavního hrdiny. Opravdu platí, kdo nezažil, nepochopí, ale co jsem tak slyšel názory některých svých kamarádů, tak je tahle dějová linka také velmi zaujala. A to psy nemají moc v lásce. Ještě jedna věc, mám právě doma dva puberťáky na střední škole, tak možná i proto mě tahle knížka tolik vzala.

Je to prostý fakt. Stephen King ještě do starého železa nepatří. Stále umí napsat strhující příběh, který by si učtitě zasloužil i zfilmovat. Já jsem si Pohádku opravdu užil. Stihl jsem ji dočíst ještě před dovolenou a dokonce i sepsat knižní tipy. Je to takový dárek ode mě pro vás. Pokud chcete nějaké prázdninové čtení na deku, pod strom nebo jen tak do ložnice, neváhejte a kupujte. Příběh má spád, pořád se něco děje a jestli jste ještě navíc mistrovi fanoušci jako já, je to pro vás povinnost. Život není žádná (P)pohádka. Ale nebojte, pořád je ještě spoousta dobrých lidí. Nezapomínejte na to, až vás zase někdo ráno naštve cestou do práce. Hezké léto nejlépe s knihou! Děkuji za pozornost!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Charlie Reade vypadá jako obyčejný středoškolák, ale už toho má dost za sebou, život se s ním rozhodně nemazlil: máma mu umřela při autonehodě, z táty se stal alkoholik. Ve svých sedmnácti Charlie potkává Howarda Bowditche, samotáře z domu na vysokém kopci. Na zahradě za domem stojí zamčená kůlna, z níž se linou příšerné zvuky. Pan Bowditch umírá a Charlie zjišťuje, že mu dům odkázal – spolu s tajemstvím, které bude zatraceně těžkým břemenem.

V kůlně je totiž portál do jiného světa. Ten jiný svět je v ohrožení a spolu s ním i ten náš. V paralelním vesmíru jsou honosné paláce s vysokými věžemi, zatuchlé podzemní kobky a magické hodiny, které umějí vrátit čas.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - Krátké životy - Neil Gaiman (1994)


Krátké životy - Neil Gaiman
1994 (2009), Crew

Já a fantasy, to nejde moc dohromady. Málokdy se k tomuhle stylu uchýlím. Jenže mi bylo dvacet a můj mozek připomínal houbu. Holky od vedle na koleji měly sice poměrně nadváhu, ale měl jsem je moc rád. Byla s nima sranda, dávaly mi jídlo a když jsem byl čistě náhodu o víkendu sám, tak se mě ujaly. Hrávali jsme Dračí doupě a kecali o knihách. Říkal jsem jim tlusťošky, ale myslel jsem to mile a hezky. Ony to tak vnímaly. Pro zajímavost, všechny jsou vdané a šťastné. A dnes, když už jsou z nich zralé dámy, tak jim to moc sluší. Jedna z nich, taková tichá dívka, mi doporučila Krátké životy. Přinesla mi paperback a já řekl jako že dobrý, že děkuju a jestli jsou v tom draci. Ona se smála a já byl přesvědčený, že nic číst nebudu. Nechtěl jsem jí urazit. Byl já to ale hlupák. Ještě, že jsem měl na hlaváku v Praze čas, protože mi ujel vlak. Dočetl jsem nějakého beatníka od Michala a nudil jsem se. Internet byl tenkrát v plenkách a volalo se z budky. Řeknu mámě, že přijedu později. 

Sednu si k Huse a dám si pivo. Přesně si pamatuji, že to byl Staropramen. Musel jsem si dát další dvě, abych mu vůbec přišel na chuť. Měl jsem vytříbený jazýček z levné Plzně. V žebradle jsem nahmatal knížku. No, co už. Snad mě někdo neprokleje a nebudu muset vypít nějaký hnusný lektvar. Otevřu knížku, najdu tam věnování nějakému Martinovi. A potom se ztratím v krásném světě fantazie. Poetično, počítám, že jich bylo sedm. A teď je jich už jen šest. Oblíbím si sestru Delírium, fascinuje mě cynický a chladný bratr Sandma. Představuji si mluvící psi, uříznuté hlavy. Ztrácím se a číšník mi několikrát řekne, že jestli nebudu pít, tak že mám vypadnout. Hodím do sebe půllitr a hned objednám druhý. Vlak mi málem ujede. Do Boleslavi to jede snad tři hodiny. Na jedný zastávce musím poprosit průvodčí, jestli mi nepočkají. Musím na záchod. Vlak za mnou pobublává a nějaký chlápek na mě křičí. Vrátím se a zase otevřu knihu. Mě dneska nerozhází vůbec nic. Jsem jako ve snu, v podivném a zvláštním snu. 

Delirium chce najít bráchu. Sen má depresi. Zkáza vaří večeři. Na této planetě žije méně než deset tisíc humanoidů, kteří na vlastní oči viděli šavlozubého tygra. "Co si dáš k večeři?": ptá se mě máma a protože odpovím hmmmm, dostanu studený párky. Vedle u televize je opilý otec a bratr nemluví. Dnes nemluvím také. Knížka se pro mě stala drogou. Pomalu ze mě odejde pivo a lehké opojení. Vrátí se únava. Zítra vstávám na brigádu. Budu tahat těžký věci několik kilometrů v podzemí. Děsná dřina. Měl bych spát, ale místo toho knihu dočtu. 256 stránek není zase tak moc, ale ke konci se musím občas vracet, protože se mi klíží oči. Připadá mi, že spím snad dvě minuty. Opláchnu se vodou a knihu si hodím do batohu ke svačině. 

Dřu, jsem otrokem, vidím před sebou peníze na kolej, na pivo, na další knihy a muziku. Na výlety se svojí holkou. Bolí mě záda, nemůžu dýchat a dva bráchové, co tu jsou se mnou vypadají jako liliputi z cirkusu. Mají proti mě výhodu. Nemusí se ohýbat. Stropy jsou nízké. Sednu si na obrácený kýbl, v jedné ruce sváču v druhé Krátké životy. Musím si ihned přečíst vše znovu. Po dvanácti hodinách mám svalovou horečku. Dnes mě nikdo ven nedostane. Zítra znovu do podzemí, dýchat chemikálie. Pak osprchovat a sotva stihnu vlak na Prahu. Husu vynechám, raději si sednu na lavičku. Nevnímám bezďáky ani teplý bratry. Každý mi pořád něco nabízí nebo po mě něco chce. Proklínám je a čtu si ve stoje na nástupišti. Přistupuje moje milá a já jí musím všechno vyprávět. Usnu jí v náročí a zdají se mi divné sny. Od té doby jsem k hodnocení fantasy knih velmi zdrženlivý. I v tomhle žánru jsem si pro sebe našel to své. Je ale prostou pravdou, že to byl až tenhle příběh a způsob vyprávění, který mě přesvědčil. 

Sandmanovskou sérii jsem nakonec přečetl celou. Některé knížky se mi líbily více, jiné méně, ale slušelo by se té drobné oplácané dívce poděkovat. Jinak bych byl ochuzen o skvělý čtenářský zážitek. Navíc, nějak takhle si představuji přesnou definici toho, když někdo o nečem řekne, že je to epické. Je to vlastně zvláštní. Nikdy bych do sebe neřekl, že budu velkým fanouškem autora. Přečetl jsem Krátké životy znovu i letos a musím vám prozradit, že jsem cítil úplně stejnou sílu. A co se týká provedení a způsobů vyprávění, tak jsem byl myslím ještě víc nadšený, než v dobách svého mládí. Dovedu pochopit, že nebude styl tohoto autora vyhovovat každému, ale přátelé, proto je svět přeci tak pestrý. Aby si mohl vybrat každý. Za mě osobně se jedná o velmi povedenou záležitost. Hele a víte co? Blíží se mi dovolená. Já si vezmu na chalupu pod kaštan nějaký další díl. Děkuji za pozornost a podporu. Moc si toho vážím. Mějte se fanfárově!

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Bylo jich sedm. Sedm Věčných, kteří ovládali sedm aspektů lidského života. Už jich je jen šest. Jeden z božské rodiny zmizel a jeho obraz v galerii zeje už třista let prázdnotou. Nikomu to nevadí, nikdo se ho nesnaží hledat. Jenže to se má změnit. Nejmladší z Věčných, šílená sestra Delírium, se rozhodne vydat po stopách dávno ztraceného bratra. A jediný, kdo je ochotný jí doprovodit, je melancholicky cynický bratr Sandman, který celý výlet bere jen jako únik před depresí z rozpadlého vztahu. Netuší, že během cesty začnou umírat lidé. Netuší, že cesta bude nebezpečnější, než si myslel. Netuší, že najde mnohem víc, než čekal. Že cestou objeví něco, co pro něj bude mít nedozírné následky. Krátké životy je nejepičtější příběh z celé Sandmanovské série. Je to příběh o ztrátě, o pracném hledání, o neúprosnosti změny a o důležitosti paměti a zapomínání. Je to příběch o mluvících psech, mystických cestovních kancelářích a uříznutých hlavách.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. června 2023

KNIŽNÍ TIPY - Dunwichská hrůza - Howard Phillips Lovecraft (2008)


Dunwichská hrůza - Howard Phillips Lovecraft
2008, B4U Publishing

Vždycky, když přijedu do Jizerek na podzim, tak mě čeká velká spousta práce. Máme na zahradě dva obrovské kaštany a tak chodím v mlze a dešti s kolečky plnými listí. Vše už trošku hnije. Občas naleznu nějaké mrtvé zvíře. Už k ránu mrzne a spousta ptáků i hlodavců nepřežije. Příroda je krutá a dodnes ji nemáme úplně probádanou. Když mám hotovo, bývá už tma a ve staré knihovně po dědovi hledám nějakou knížku jen tak na večer, aby nebyla dlouhá a nemusel ji s sebou tahat do Plzně. Dunwichská hrůza je v podstatě dokonalým hororem. Nevím, co si myslíte o mystičnu vy, ale když se půjdete za mlhy projít na hřebeny, tak na samotách potkáte ledacos. Lidé, kteří žijí blízko lesa, jsou takoví pokornější a vnímavější k podobným záležitostem. H.P. Lovercraft je mezi fanoušky legendou. Přesto si myslím, že jej spousta čtenářů nikdy nepochopí.

Není žádným tajemstvím, že to neměl pan spisovatel v hlavě úplně v pořádku. Spoustu let strávil v domech pro duševně choré. Také notně holdoval alkoholu i dalším návykovým látkám. Možná právě proto je jeho jazyk často ne úplně srozumitelný a třeba já si musím pokaždé znovu zvykat na rytmus jeho slov. V jeho příbězích ožívají různé mýty, pověsti, legendy a je považován za zakladatele hororů vůbec. Dohledejte si jeho životopis na wikipedii, je to samo o sobě velká síla. Pojďme ale ke knize samotné. Wilbur Whateley, předčasně vyvinutý, obludný syn jedné z osamělých dunwichských rodin uchovává část úděsného tajemství zakázané knihy Nekronomikonu. Prý se zde kdysi odehrávaly krvavé rituály. Pokud se do příběhu ponoříte jako já, uvidíte za chvilku přízraky za každým rohem. Rovnou ale předestírám, že to není lehké čtení. Pro dnešního fanouška se bude jednat o těžko vstřebatelnou literaturu. Mám ozkoušeno na několika jedincích, tak mi to můžete věřit.

Přesto si myslím, že stojí kniha za přečtení. Mě osobně mrazilo v zádech a i když je to pouhých osmdesát stránek, tak se mi zaryly hluboko do paměti. Užívám si i skvělé ilustrace a znovu si říkám, že jsem rád, že mě minul svět audioknih. Nějak pořád potřebuji šustit papírem. Přiznám se, že jsem měl na chalupě v noci potom děsivé noční můry. Moc na ně netrpím, většinou spím jako když mě do vody hodí a to hodně tvrdě, ale tentokrát jsem se často budil. Chvílemi jsem nevěděl, co je realita a co sen. Ráno jsem byl zmatený a protože jsem byl na chalupě sám, šel jsem pro jistotu zkontrolovat dveře i sklep. Co kdyby náhodou, nikdy nevíte. Kdo zabil dobytek? Neslyšel jsem náhodou z kopce divné zvuky? Šel jsem vylít kýbl s odpadem a vylekal se, když mě z mlhy překvapil štěkající srnec. Díval se na mě opravdu hodně divně. Nebo si to jen představuji? Už jsem několikrát psal, že neumím být sám, že je moje fantazie potom hrozně rozjitřená. Když jsem potom sjel dolů z hor do města, kouzlo samozřejmě pominulo, ale tady, kousek od lesa a k večeru, se dějí občas divné věci. 

H.P. Lovercraft je skvělý vypravěč, který se prý kdysi inspiroval u Alana Edgara Poea. Další můj oblíbenec a tak je vám doufám jasné, že se mi Dunwichská hrůza hodně líbila. Knížku jsem poprvé četl kdysi dávno, když jsem si mohl brát jenom literaturu z dolních polic knihovny. Jenže jsem býval zvídavé dítě a přinesl jsem si stoličku. Nechápal jsem, proč mi zakazují příběh o Matě Hari, vždyť už jsem dávno tušil, co některé ženy dělají se svým tělem. Ale tenhle horor jsem číst neměl. Byl jsem vyděšený, bílý jako stěna a můj skvělý děda na mě poznal, že jsem dělal něco "zakázaného". Vzal si mě stranou, chlapsky mě poplácal po ramenou a řekl mi, že jsem se vlastně vytrestal sám. Myslím si, že pro nějaké knihy musí člověk dozrát. Četl jsem ji pak ještě jednou na koleji, kdy jsme se s kamarádem předháněli, kdo přiveze větší zajímavost. Nebavila mě, přišla mi moc komplikovaná. Ale zasvěcené řeči u piva jsem o ní vedl s nadšením, to zase jo. Nakonec jsem ji vlastně nejvíc ocenil až teď, když už jsem toho četl tolik, že by to vydalo na jeden lidský život. No, vždyť vlastně ano. 

Pokud se rádi bojíte nebo jen máte rádi tajemno, určitě si knihu přečtěte. Rozhodně stojí za to. Tvorba tohoto autora je natolik originální a nezaměnitelná, že by měl mít každý alespoň stručnou představu o jeho knihách. Vlastně ji doporučuji i všem, kteří chtějí s H. P. Lovercraftem začít. Venku je zase mlha, že by se dala krájet. Chtěl jsem si přečíst něco veselého, ale nějak nemám chuť. Máme to asi v sobě, že chceme napětí, záhady a temnotu. Budu muset ořezat větve starého stromu. Když totiž fouká vítr, kymácejí se a občas bouchnou i do chalupy. Pokaždé se vyděsím. Už si jde pro mě. Nebo ne? Uvidíme. Takhle v noci, na horách je možné úplně všechno. Děkuji vám, že jste dočetli až sem a přeji vám ostré světlo na čtení a jen samou dobrou literaturu. Myslím si, že Dunwichská hrůza patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co mistr děsu napsal. Armády zla přežívají v hlubinách. Pamatujte na to.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přeloženo ze španělského překladu (El Horror de Dunwich) anglického originálu.
"Nikdo, dokonce ani ti, kdo znají pravdu o nedávných hrůzách, nedokáže říci, co to vlastně s tím Dunwichem je. Staré pověsti vyprávějí o hříšných rituálech a konkláve, během nichž indiáni vyvolávali z okolních homolovitých kopců zakázané stíny a na jejich divoké orgiastické modlitby odpovídalo hlasité praskání a dunění v podzemí."

Wilbur Whateley, předčasně vyvinutý, obludný syn jedné z osamělých dunwichských rodin uchovává část úděsného tajemství zakázané knihy Nekronomikonu. Tajemství, jež bezpochyby nesmí být vyjeveno lidem: armády zla přežívají a mohou být přivolány na zem. Jakmile by byly jednou vypuštěny, na světě vezdejším by vypukla apokalypsa.

Dunwichská hrůza se počítá mezi nejděsivější díla hororové literatury a ilustrace Santiaga Carusa patří mezi nejlepší grafická díla zpodobňující svět H. P. Lovecrafta.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER