DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemsci-fi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsci-fi. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 24. února 2023

KNIŽNÍ TIPY - Spasitel - Andy Weir (2021)


Spasitel - Andy Weir
2021, Laser-books (Laser)

Na začátek se nabízí otázka. Umíte být sami se sebou? Myslím tím teď opravdovou samotu. Třeba ve vesmíru. Schválně, představte si to. Jste milióny kilometrů od domova, vznášíte se prostorem a probudíte se a nevíte nic. Zbytek příběhu vám nebudu prozrazovat. Nedělá se to. Mohu říct jen jediné - tohle je absolutní poctivé sci-fi, které ale neosloví jen fanoušky žánru. Má spoustu přesahů. Každý, komu jsem knížku doporučil, byl nadšený. Je to takové (velmi) volné pokračování skvělého Marťana. Slyšel jsem, že se připravuje i film. Uvidíme. Zatím čtu knížku podruhé. A dělám to hlavně proto, protože je v ní spousta technických pasáží, z nichž některé jsem si při druhém setkání vyhledával. Jedná se o vskutku napínavý příběh. Skvěle napsaný, s takovou tou jiskrou a schopností vás udržet stále ve stavu pozornosti a v mém případě i bdění, protože jak známo, čtu hlavně večer. 

Zatímco všichni kolem mě blahořečili nové seriály, seděl jsem raději v křesle a četl si. Příběh mě zcela pohltil. Říkal jsem si, zda bych to celé vydržel, fandil jsem Rylandovi Gracemu, hltal každé slovo. Mám rád, když věci do sebe hezky zapadnou a na rozdíl od mnohých mi "vědecké pasáže" vůbec nevadily. Když knihu četla manželka, byla stejného názoru, jen se mě sem tam zeptala, co něco znamená. Rád jsem poradil a těšil se o to víc. Dal jsem jí totiž Spasitele k vánocům a byla třetí knížkou, po které sáhla. Vždycky mě pak hrozně baví, když si sedneme, třeba po měsíci a probereme, jak se nám příběh líbil. Viděl jsem na své ženě, jak by mi chtěla sdělit, o čem kniha je, ale vydržela a neprozradila nic. Moc dobře ví, že se to nedělá. O to víc byla naše pravidelná víkendová procházka po lesích zajímavá. Mě se vždycky hrozně líbí, že přemýšlí přeci jen jinak. Je moc chytrou ženou a ty mívají už ze své podstaty jiný pohled. Na jednom jsme se ale shodli - Spasitel je vynikající knihou. 

Mě osobně nejvíc zaujala představa samoty. Třeba já moc sám být neumím. Jsem zvyklý na rodinný chaos, v práci je nás také poměrně dost. Sám jsem vlastně jen když jdu ráno do práce, to ještě město spí. Se sluchátky na uších s nějakou dobrou metalovou hudbou, jsem přemýšlel, jaké by to bylo být ve vesmíru. Jestli bych dokázal vůbec něco řešit. Možná bych jen seděl a čekal na smrt. Navíc, opravdu bych chtěl zachránit náš druh? Není náhodou už dávno ztracený? No, řeknu vám, že si nejsem úplně jistý. Kdybych měl u sebe, jako hlavní hrdina, dvě mrtvoly, byl bych vyděšený k smrti. Ale možná ne. Třeba bych se aspoň snažil. Abych zemřel s čistým svědomím. Ale kolik takových lidí vlastně je? Jasně, jako každé sci-fi, je celý příběh lehce neuvěřitelný. Mě vždycky bavilo - co by se stalo, kdyby. Knížka je v tomhle perfektně napsaná. Andy Weir odvedl opravdu skvělou práci. Nikde nic nepřebývá a nikde nic nechybí.

Navíc je knížka napsaná hezky "postaru". Sází se na silný příběh. Technické věci jsou doplňkem, nedílnou součástí, ale přesto se vše skvěle čte. Vždycky se musím ztotožnit s hlavním hrdinou. Přemýšlet jako on a naladit se na stejnou vlnu. Ryland Grace je mi velmi sympatický. Je příjemné mu fandit, prožívat s ním jeho starosti. Uvažovat jako on. Přemýšlet, jak bych jednal já, někdy s ním nesouhlasit, jindy si říkat, že bych jednal úplně stejně. Přesto, velmi často jsem si říkal, jaké to musí být hrozné, být sám. Úplně sám. Vůbec si to nedovedu představit. Mě vždycky stačí, když jezdím sám na chalupu a strávím dva dny v lesích a na zahradě. Ke konci si mluvím pro sebe a těším se na prodavačku v krámě, abych si měl s kým promluvit. Ale třeba bych si zvykl. A to přesto, že létání nepatří zrovna k mým oblíbeným činnostem. Pokud jste, stejně jako já, začínali se sci-fi v osmdesátých letech minulého století, mohl by se vám Spasitel hodně líbit. 

Abych nezapomněl na jednu věc. Knížka je svým způsobem opravdu vtipná. Schválně, kdybyste se probudili uprostřed vesmíru a nic byste si nepamatovali, co by vás napadlo jako první? Že to byla včera fakt pořádná pařba. Nebo se mýlím? Ono to nevypadá, ale humor se proplétá celým příběhem jako velmi osvěžující nit. Zrovna včera mi Spasitel pronikl i do mých snů. Pomíchalo se mi v něm několik věcí, ale pamatuji si, že nejhorší byl beztížný stav. Vznášel jsem se a neovládal příliš své tělo. Ztrácel jsem kontrolu a nevěděl, jak z toho ven. Schopnost umět zachovat chladnou hlavu mnohým chybí. Někdy si říkám, proč neustále všichni dávají najevo svoje emoce? Kdybyste byli ve vesmíru, tak by bylo všem úplně jedno, jak se cítíte. Museli byste vydržet sami se sebou. Být silní a pokusit se přežít. Koneckonců, tohle se dá přenést i do běžného života. Jak říká jeden můj starý kolega - více knížek, méně obrazovek. Vidím to poslední roky hodně podobně. Děkuji za pozornost, připoutejte se a pozor - startujeme!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nové úžasné, napínavé meziplanetární dobrodružství od autora světového bestselleru Marťan. Ryland Grace zůstal jako jediný přeživší na zoufalé misi poslední naděje. Pokud selže, lidstvo zanikne. Je tu však drobný háček – Ryland to neví. Nedokáže se vybavit ani své jméno, natož že má nějaký úkol a jak ho asi tak splní. Všechno, co ví, je, že hodně hodně hodně dlouho spal. Že se probudil miliony kilometrů od domova. A že společnost mu dělají dvě mrtvoly. Jak se mu tak vracejí vzpomínky, dojde mu, že putuje nevelkou lodí, sestavenou všemi pozemskými vládami a vesmírnými agenturami a vrženou do hloubky vesmíru, aby odvrátila hrozbu vymření našeho druhu. A díky nečekanému spojenci se mu to možná i podaří...


------------------------------------------------------------------------------------------------------

sobota 28. ledna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Metropolis - Thea von Harbou (1927)


Metropolis - Thea von Harbou
1927, Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (Antonín Svěcený)

Pamatuji si, že bylo sychravé ráno a já šel do školy. Na kolejích mě vyzvedl kamarád, kouřili jsme a nadávali, že musíme přes pole. Cestou nám skočil králík pod nohy a kámoš po něm hodil kámen. Zasranej den, dnes píšeme z matiky. Vůbec se mi tam nechce. Mě taky ne. Bylo brzo ráno a ještě nebylo nikde otevřeno, tak jsme oba usedli do lavic a sešli se až na cigáru po několika hodinách. Hele, za půl hodiny otevírají U Darebáka, pronesl a nemusel mě vůbec přemlouvat. Jen jsem kývl a šli jsme. Kecali jsme o knížkách a školu nechali daleko za sebou. Stepujeme před dveřmi, výčepák se opozdil. Kde seš? Zeptáme se a vlezeme do studené hospody. Pijeme pivo a kouříme. Najednou vyndá Michal z brašny knížku. Je ohmataná. Hele, co jsem včera ulovil a antíku. Oznámí mi a hodí přede mě mezi pivní tácky Metropolis.

Co to je, zeptám se. Hele, uvidíš sám. Vůbec jsem nevěděl o tom, že existuje nějaký černobílý, němý a skvělý film. Dnes si říkám, že by mě fakt zajímalo, kolik z lidí vlastně nejdřív četlo knížku a teprve až pak zhlédla tenhle parádní snímek. Michal mi ještě prozradí, že to je kniha vyloženě pro mě, protože je to sci-fi. Zandám si ji do svého žebradla a na několik dní na ní zapomenu. Až když jedu vlakem domů, na brigádu přes půl republiky, dojdou mi baterie ve walkmannu. Prohrábnu zavazadlo a najdu Metropolis. Než dojedu do Boleslavi, mám půlku za sebou. Doma pozdravím a jen se ujistím, že je vše v pořádku. Otec leží u televize s lahváčem a máma něco kutí v kuchyni. Brácha nemluví. Zalezu si do postele, pustím si nějakou muziku a knížku dočtu. Nemůžu pak spát. Nejde to, pořád musím nad příběhem přemýšlet.

Usnu a vrátím se do Plzně. Vypadá ale jinak, mocněji, je v ní víc lidí. Bydlím v mrakodrapu a dívám se na hemžení pode mnou. Společnost je dávno rozdělena na ty vzdělané, nůžky jsou rozevřeny. S dělníky se skoro nepotkávám. Jsou v podzemí. Jsou důležití pro chod společnosti, pro výrobu, ale jinak nemají moc práv. Připomínají spíše otroky. Zajímavé je, že i když jsem film dosud neviděl, některé obrazy jsem zažil ve snu. Dopředu. Alespoň takový pocit jsem měl, když jsem se probudil. Jdu do továrny a celý den uklízím. Jsem dělníkem, který je v metropolisu. Šéf mě několikrát seřve. Jen tak, protože má nervy. Makám vždycky dobře, jsem tak vychovaný. Připadám si jako otrok, jako kus masa. Ale všechno spolknu, všechen ten vztek, smutek, beznaděj. Najednou chápu knížku o hodně více, než včera. 

Uběhne spousta let, jsem pořád v továrnách, pracuji ale nahoře, za dobrý plat. Ale s dělníky se stále setkávám, poslouchám je a vnímám jejich pohled na svět. V mnohém je chápu, ale ve spoustě věcí ne. Knížku jsem si přečetl nedávno, během několika hodin. Bylo to odpoledne a zrovna v naší zemi probíhaly volby. Nešlo ani tak o to, jak to dopadlo, ale vyděsilo mě, jak začíná být společnost rozdělena na dvě poloviny. Hrozně mi to Metropolis připomnělo. A to si prosím uvědomme, že se u nás, v Čechách máme pořád dobře. Co takový Tchaj-wan? A další? Co volby v USA, kde spolu v rodinách nemluví kvůli politice? Do toho si vezměte toxické sociální sítě, zprávy a najednou si uvědomíte, jaká byla Thea von Harbou vizionářka. Dnes už mám vše ovlivněné i skvělým filmem. Vidím současný svět stejně černobíle, protože takový začíná opravdu být. Bohužel.

Film je avantgardní a není pro každého. S knížkou je to vlastně ještě těžší. Doporučil jsem ji několika svým známým a hnali mě velkou holí. Nepochopili vůbec nic a to jsem je považoval za lidi, kterým by se mohla líbit. Doba se hodně změnila. Spousta z nás vnímá informace jen zkratkovitě, čte čím dál tím méně jedinců. Někdy si říkám, že už to nějak doklepu. Svět Metropolis je temný, spousta momentů ve vás zůstane navěky. Alespoň tak vnímám knížku já. Vlastně to není moc pozitivní příběh, ale o to víc k zamyšlení. Tedy, pokud rádi namáháte mozkové závity, mohu vám knihu jen doporučit. Třeba jsem vám svým tipem udělal radost. Bylo to účelem. Mějte se hezky a zase za týden. Děkuji za pozornost. Bylo mi s vámi dobře. Za chvíli zase vstávám a vyrazím do města. Cestou do práce potkám spoustu dělníků. Spousta z nich vypadá jako zombie, jakoby vylezli z podzemí. Buďte silní!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Původně scénář k filmu Fritze Langa (1924), roku 1926 přepracován autorkou do románové podoby. Poněkud naivní příběh They von Harbou se odehrává v 21. století (přesněji roku 2026), uprostřed obrovského města plného mrakodrapů, vynálezů, prosperity, ale také sociálního útisku. Společnost je rozdělena na dvě hlavní skupiny – plánovače neboli myslitele, kteří si žijí v luxusu vysoko nad povrchem země a dělníky, kteří v podzemí dřou, aby jim mohli tento privilegovaný život zajistit.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. listopadu 2022

KNIŽNÍ TIPY - Jatka č. 5 - Kurt Vonnegut Jr. (1969)


Jatka č. 5 - Kurt Vonnegut Jr.
1969 (2016), Argo

Také vás někdy napadlo, jaké by to bylo, stát se Poutníkem (jako Billym Pilgrimem)? Vrátit se a napravit některé zlé věci, které lidé napáchali. Zachránit životy, udělat něco mírně sobeckého i pro sebe? Hodně jsem o tom tenkrát, v roce 1996 přemýšlel. Byla to pro mě doba objevování nových světů. Hlavně tedy v literatuře. Muziku jsem sice stále poslouchal, ale kolem bylo tolik nových vjemů. Kamarádi a kolegové z koleje, se kterými jsme pořádali nekonečné sedánky. S pivem, rumem a spoustou dobrého jídla, které připravily naše milé holky. Fantazie se rozlétla do světa, létala vzduchem. Předháněli jsme se v tom, kdo přinese zajímavější knihu a všechny s ní překvapí. Měl jsem trošku výhodu. Znal jsem se s prodavačkami v antikvariátu. Představoval jsem si, že jednou bude nějaké knihkupectví i moje. Že si udělám jednotlivé regály podle stylů. Úplně jsem to viděl před sebou a svojí budoucí ženě o tom stále dokola básnil.

Život i osud mě zavál úplně někam jinam, ale knihám jsem zůstal věrný navždy. Jatka č. 5 jsou příběhem, který mě doslova rozsekal. Příběh mladého Američana, který přežil válku, dostal se do německého zajetí, byl v Drážďanech, když byly bombardované, je takovým mementem, vykřičníkem pro lidstvo. Jenže znáte to, jsme nepoučitelní. Lidé všeobecně málo čtou a zapomínají. Všechno se pak točí v kruhu, opakujeme se a jiné to už nebude, co se tak rozhlížím kolem sebe. Kurt Vonnegut Jr. má svůj specifický způsob vyjadřování, ne každý jej pochopí a ne každý mu bude rozumět. Není to lehká kniha, ale to snad nikdo neočekával, ne? Máme přeci mozek a měli bychom přemýšlet. A že toho je v tomhle příběhu opravdu spousta. Vyklízíme zrovna obývák, který budeme rekonstruovat. Kniha mi spadla z regálu a manželka mě musela probudit, protože se ve mě opět probudily vzpomínky. Na kolej, na to, jak jsem si ji četl a jak jsem nadšeně přiběhl do našeho nezávazného literárního kroužku. Dokonce si pamatuji, že mi několik kamarádů řeklo, že se jim Jatka č. 5 příliš nelíbí. Já byl ale nadšen a oceňuji jejich sílu i teď, když už mám něco odžito.

Navštívil jsem s Poutníkem krvavé bojiště, lidskou zoo, toulal jsem se s ním na jiné planety. Někdy jsme spolu zažívali absurdní situace, někdy se smáli, někdy byli šokováni krutostí. Jakoby vedle sebe poskládal autor všechny hnusné vlastnosti a činil tak s nadhledem a ironií. Vždyť má stále pravdu a pořád je aktuální. Místo toho, abychom něco budovali, vytvářeli, tak pořád jenom ničíme a jsme oškliví. Pomlouváme se, aniž bychom o druhém něco věděli. S chutí se díváme na popravy, na šikanu v přímém přenosu. Někteří z nás jsou horší než zvířata. A ještě jsme na to děsně hrdí a fandíme tuposti a šílenství. Chtěl bych být pozitivní a většinou také jsem. Snažím se, bojuji, ale čím dál tím víc si připadám jako ten starej blázen Don Quijote v boji s větrnými mlýny. Knížku jsem si opět přečetl a objevil v ní spoustu nových věcí. Hlavní příběh sice není dle mého zase tolik silný, ale jednotlivé obrazy ano. Moje představivost zase doslova pulsovala a nevěděl jsem o světě kolem sebe. 

Jednou jsem dal nějaké drobné chlápkovi, co potřeboval na pivo. On mi za to prozradil, že jsme tu jenom jako exponáty v zoo, že mimozemšťané na nás zapomněli a že na nás serou, protože se chováme jako hovada. O tom jsou vlastně Jatka č. 5 také a bezďák je vlastně krásně shrnul v několika slovech. Nevím, zda je četl, asi spíš ne, ale občas si to také myslím. Hrajeme si na to, že jsme na vrcholu řetězce, ale neumíme se podle toho chovat. Čest výjimkám. Zaplať všichni nesvatí, se pohybuji mezi samými chytrými a vzdělanými lidmi. S hlupci se už dlouhé roky nebavím, pokud nemusím. Skeptičtí jsou ale všichni. A tak si znovu a znovu zalézám do svého křesla a přemýšlím. Čtu a dívám se na město pod sebou. Jatka č. 5 bych doporučil všem, kteří rádi překonávají výzvy. Ona je kniha totiž svým způsobem opravdu těžká. Ovlivnila mě hodně. Tehdy, na konci devadeátek, i teď, když je svět zase podivný.

Naděje je snad jen v další generaci. Doufejme. Jen mě trošku děsí, že příliš nečte. Je to škoda, protože film vám nikdy nenahradí zážitek z knížky, stejně jako třeba fotka neukáže sílu koncertu. Co naděláme? Jsem hrozně vděčný za vaši přízeň a na pátek se vždycky hrozně těším. Jednak končí práce a taky....víkend je před námi a bude víc času na čtení. Opatrujte se a schválně dejte Vonnegutovi Jr. šanci. Je to svým způsobem génius. Jo a abych nezapomněl, citát na konec....mějte se co nejlépe...!

„Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: „Proč zrovna já?“? „To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč zrovna my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?... „A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto…"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestane být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané a vystaví ho ve své zoo jako exponát člověka dvacátého století.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. listopadu 2022

KNIŽNÍ TIPY - Watchmen: Strážci - Alan Moore (1987)


Watchmen: Strážci - Alan Moore
1987, 2005, BB art, Crew

Existují studie, že se poslední roky společnost rozděluje díky sociálním sítím na dva nesmiřitelné tábory. Jsou sice nějaké kontrolní mechanismy, ale otázka zní...kdo kontroluje kontrolory? Stejně jako ve Strážcích, které jsem poprvé četl jako komiks v devadesátých letech. Chodívali jsme tenkrát s mojí budoucí manželkou do vědecké knihovny. Brávala si literaturu v němčině a já se víceméně nudil. Pracoval tam takový mladý kluk, nedostudovaný fyzik nebo co to říkal. Každopádně si tenhle časopis četl. Pamatuji si, že byl okopírovaný a černobílý. Dali jsme řeč, z mé strany více méně z nudy. Když se potkají dva fanoušci sci-fi, najdou si vždy společnou řeč. Navíc, byl i metalistou, což v té době něco znamenalo. Ano, je to neuvěřitelné, ale drželi jsme spolu jako nějaká sekta. Muzika totiž hlavně spojovala. To jen tak mimochodem, abyste věděli.

Byl na mě hodnej a nechal mě komiks okopírovat. Shodou okolností jsem tedy četl dříve Strážce, než Temného rytíře. Obě díla jsou dle mého absolutně zásadní. Pro moji generaci určitě. Grafika, příběh, všechno nás mělo upozornit. Jenže jsme se nechali ukolébat. Předpokládali jsme naivně, že lidé jsou hlavně dobří, že jsou všichni jako tehdejší náš prezident (Václav Havel). Opět, když si čtu knihu (teď už mám vázaný výtisk), nemusím paralely ani hledat. Nabízejí se samy. Rorschach a Doktor Manhattan jsou absolutně geniálně vykreslené postavy. Konečně se někdo podíval na superhrdiny taky trošku jinou optikou. Do příběhu se promítla situace ve Spojených státech (80. a 90. léta). Mám vlastně rád jen pár komiksů, většina mě moc nebaví nebo mi připadá infantilní, ale Strážci jsou dokonalí. Alespoň pro mě.

Zalezl jsem si na koleji do kouta a tvářil se nevrle, když mě žena vytrhla ze čtení. Chtěla vyzkoušet. Jasně, muselo to být někdy ve zkouškovém období. Nedělalo mi vůbec problémy znovu navázat. Měl jsem se také učit, ale vůbec se mi nechtělo. Raději jsem se nechával unášet. Svět ve Strážcích je varující. Schválně, kdo v něm objevíte paralelu se znovu stoupající nahnědlostí některých hnutí? Snad každý máme v historii svých rodin někoho zničeného šílenými režimy, které zde byly. Přesto jsou lidé zase v ulicích a protestují za despotismus. Za svobodu se musí bojovat. Vždy a všude. Jinak se budeme zase řítit do záhuby. Strážci jsou tak šíleně nadčasovým dílem, že z něj v některých momentech doslova mrazí. Dobrovolně předáváme všechny svoje data, necháváme se kontrolovat a ještě tomu tleskáme. A já pořád nechápu, jak je možné, že má lůza zase takové slovo? Proč, proboha?

Vzal jsem okopírované stránky mezi kamarády na koleji. Měl jsem dlouhý proslov, kde jsem Alana Moora víceméně blahořečil. Nikdo mi moc nevěřil. Akorát Michal, který rád zkoušel něco nového, zaplatil kopírku ve škole a večer za mnou přišel, že mi tedy pěkně děkuje. Neměl ten den z přednášek vůbec nic. Ty vole, to je fakt síla. Uvědomme si ještě, že nikdo z nás netušil, že jednou bude i skvělý film. My byli spíš přes ty písmenka. Asi jsme museli působit jako nějací spiklenci, když jsme se slezli na koleji v baru a probírali neustále dokola pasáže, které jsme si pamatovali. Holky na nás byly trošku naštvaný, ale to nám tenkrát nevadilo. Každej chlap by měl mít nějakého koníčka. Mě třeba nikdy nezajímal sport v televizi, připadá mi to jako ztracený čas. Ale dobrá kniha? No, co si budeme, to je dar, to je milost, dobrota, gurmánský zážitek.  Strážci jsem listoval ještě hodně dlouho. 

Na závěr bych si dovolil jeden citát: „Její křik slyšelo skoro čtyřicet sousedů. Nikdo nehnul ani malíčkem. Nikdo nezavolal poldy. Někteří se i dívali. Chápete to? Někteří se i dívali.“ Děsivé, co? A teď si vše přeneste do dnešní doby. Kolik lidí si natáčí mrtvé při bouračce? Kolik jedinců rajcuje krev, násilí? Uff. Síla co? Ale abych nekončil tak negativně. Pořád si myslím, že je zlo zbytečně moc vidět. Existují i krásné věci. Třeba dívky kráčející ulicí, dobrý film, jídlo, pivko, muzika nebo třeba právě knihy. Jen nesmíme zavírat oči před tupostí. Ale to vy určitě víte, jinak byste mé knižní tipy nečetli. Znovu vám musím poděkovat za přízeň. Moc si vážím vašich ohlasů a pochvaly. Děkuji moc. Za týden zase zde, ok? Budu se těšit!

--------------------------------------------------------------------------------------------------
"Quis custodiet ipsos custodes?" ptali se už latiníci. Kdo střeží ty, kdož střeží nás? Je těžké dohlédnout na ty, kteří mají moc, i když jsou to normální lidé - a co teprve když mají schopnosti, o kterých se nám ani nesnilo.
V roce 1984 vyšly dva komiksy, které změnily žánr - a dodnes se fanoušci hádají, který z nich je zásadnější. V jednom hrál hlavní roli Batman a Frank Miller ho pojmenoval Návrat temného rytíře - a u druhého si Alan Moore vystačil s jediným slovem. Watchmen, tedy Strážci.
Oba komiksy mají hodně společného. Oba se dívají na svět superhrdinů novým pohledem, oba ničí mýty a oba balancují na pokraji apokalypsy. Ale tam, kde Miller ještě nabízí pozitivního superhrdinu, tam už má Moore obyčejné lidi s neobyčenými schopnostmi. Lidi někdy kruté, se svými úchylkami a tajnostmi, se špínou schovanou pod maskami. Ovšem lidi velmi mocné (a v jednom případě i všemocné). Jeden z nejzásadnějších komiksů všech dob (a tohle není laciná reklama, to je fakt).


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. listopadu 2022

KNIŽNÍ TIPY - Stroj času - Herbert George Wells (1895)


Stroj času - Herbert George Wells
1895 (1992), Lika klub

Jako malý cucák jsem chtěl lítat ke hvězdám. Moc dobře jsem věděl, že nosím brýle a kamarádi mi říkali, že nikdy kosmonautem nebudu. Ale já tomu věřil. Měl jsem sny o krásné budoucnosti. Stal jsem se mladíkem, rozervaným, jak už tak puberťáci bývají. Kolem zuřila sametová revoluce, my nasávali atmosféru svobody. Čítával jsem pod lavicí staré sci-fi, které mi doporučila překrásná knihovnice Klára. Pak jsem odešel, stále s nadějí zahleděný do budoucna do Plzně a našel antikvariát i spoustu kamarádů, kteří na tom byli jako já. Všichni jsme už četli Válku světů a byli z ní nadšení. Vášnivě jsme pobírali detaily a zahaleni kouřem posedávali v hospodách se stále zasněným pohledem. Věřili jsme v dobro, toužili jen tak normálně žít. A to i přesto, že nás většina autorů tohoto krásného stylu varovalo. Mysleli jsme si, že lidé nemohou být tako hloupí. Mají přeci pud sebezáchovy a nedopustí samozničení.

Jenže nevzdělanost stále vládne světem a hlupci dostávají čím dál tím větší prostor. Občas lituji, že Stroj času neexistuje, že pořád nebyl vymyšlen. I když tohle téma není zrovna z mých oblíbených, tak Wells psal natolik poutavě, že jsem nemohl jinak a knihu si znovu musel přečíst. Vyklízíme totiž obývací pokoj a v knihovně stále nacházím poklady. Odkládám staré výtisky stranou, abych se k nim po čase vrátil. Pamatuji si, že tenkrát na konci devadesátek mým kamarádům Stroj času příliš nevoněl. Já byl ale nadšen a jsem i letos, po dlouhých letech. Když si vezmete, kdy byla knížka poprvé vydána (1895), stále má neskutečnou sílu. Tehdy se měnil svět k lepšímu. Světlo spatřila spousta nových objevů, vynálezů a lidé také hleděli s nadějí do budoucna. Jejich naděje ale za pár let zničila světová válka. Místo pokroku jsme se zase vrátili o několik let zpět. 

Někdy mám pocit, že se nacházíme v podobném stavu. Před bouří. Lidé jakoby ztratili naději, jsou malomyslní a stále větší prostor dostávají uřvaná tupá hovada. Otázkou je, jak to mohli ti chytří dopustit? Kdy se to zlomilo? Mohli jsme udělat něco jinak? Chtěl bych být poutníkem v čase a některé věci napravit. Chápu, že některým lidem připadá knížka nezajímavá. Já osobně ji ale vnímám jako velmi čtivou a chytlavou. Jen je asi nutné se pokusit na ní nahlížet okem tehdejší doby. Nevím, spousta kamarádů ji ani nedočetla. Já si užíval. Mám rád, když jsou pokládány otázky. Na některé nedává autor odpovědi, mnohdy od nich utíká bez vysvětlení a pokládá na jejich základě další. Když si to vezmu kolem a kolem, tak představa, že existují dvě kasty lidí, není zase tolik vzdálená současné realitě. To ale nechme na filozofech. Já mohu napsat jediné - Stroj času je pro mě dalším zásadním sci-fi.

Jsem vlastně hrozně rád za nápad, že si knížky, které jsem kdysi miloval, přečtu znovu. Mám už nějaký ten kříž na krku a člověk je snad o trošku moudřejší. Přinejmenším už něco zažil, pozoroval svět kolem sebe a byl jeho nedílnou součástí. Dodnes mě fascinuje fantazie, kterou staří autoři měli. O vizích a splněných předpovědích, diskutovat asi netřeba. Někdy je to až děsivé, jak se trefili přesně. O cestování v čase toho bylo napsáno spousta. Na jednu stranu je to velmi lákavé, ale znáte lidi, stejně by toho zneužívali jen ve vlastní prospěch. Možná bychom zažívali více zklamání, než radosti. Jako malý i mladý jsem často sedával ve škole a koukal z okna. Snil jsem. O jiných galaxiích, o vzdálených světech. A nebo, jako v tomto případě, o tom, jak se procházím po starověkých městech, rozmlouvám z učenci, jsem vynálezcem, cestovatelem, dobrodruhem. 

Morloci z podzemí mi připomínali horníky. Krásní eloiové zase moji spolužačku, která byla étericky vznešená. Vždycky jsem rád snil a cestoval. U Wellse a jeho Stroje času se mi všechno spojilo v jedno. Jsem hrozně rád, že je doporučenou knihou do čtenářských deníků současných školáků. Za mě by tohle neprošlo, sci-fi považovala naše češtinářka za brak a špatnou literaturu. Možná právě proto jsme ji četli. Měl bych jí vlastně poděkovat. Protože mě přivedla k žánru, který pro mě hodně znamená. Zamiloval jsem si vzácné chvíle u lampičky. Jsou pro mě relaxem, zastavením v dnešní rychlé a povrchní době. Děkuji všem, kteří dočetli až sem a vlastně i všem, kteří ještě čtou. Buďte dobří, já se jdu zase proletět v časoprostoru!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Stroj času vyšel v roce 1895, v témže roce, kdy vzniklo několik převratných technických vynálezů – například bezdrátový telegraf, film či elektrifikovaná železnice. Poutník v čase, vědec zabývající se hledáním čtvrté dimenze prostoru, se díky svému vynálezu neobyčejného stroje přenáší do daleké budoucnosti, do roku 802 701. Lidstvo v průběhu svého vývoje dosáhlo splnění některých svých tužeb – krásní človíčci eloiové žijí ve zdánlivě spravedlivém společenství na troskách zašlé kultury, ale zároveň postrádají některé přirozené obranné schopnosti, například přizpůsobivost vůči měnícím se životním podmínkám. To může být samozřejmě pro cizince z jiné doby a jiného světa klíčem k pochopení dalších záhad, na něž nenachází jednoznačnou odpověď: kdo jsou to morloci a jak je uspořádán jejich život pod zemí, co určilo vývoj jejich druhu a kam se bude ubírat život dál. Protože nejvzdálenější budoucnost lidstva na Zemi ozařované vychládajícím sluncem je líčena v soumračném, nikoliv radostném a zjednodušeném optimistickém duchu, Wellsův román nebyl několik desetiletí v češtině publikován, nejspíš pro podobnosti ani zdaleka ne náhodné.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. října 2022

KNIŽNÍ TIPY - Mravenci - Bernard Werber (1991)


Mravenci - Bernard Werber
1991 (2005), Knižní klub

Paní učitelka na ruštinu měla snad metrák. Jednalo se přesně o takovou tu typickou soudružku, která po večerech zapalovala svíčky u masového vraha Stalina. Neměla ráda jakýkoliv hluk při hodině. A sluch měla jako rys. Seřvala mě na tři doby a protože jsem se dovolil usmát, dala mi zezadu do hlavy takovou pumelenici, že jsem měl rozseklé brýle, jak jsem si dal obličejem o stůl. Doma jsem dostal další pohlavek. Vůbec mi to nevadilo. Boleslavské tamtamy zase jednou zafungovaly. Nechápal jsem, jak mohli naši vědět tuhle informaci dřív, než jsem došel domů. Mě ale štvala jediná věc. Soudružka učitelka mi zabavila sešit A4, ve kterém vycházely sci-fi povídky. Pamatuji si, že Mravenci byli někde uprostřed, jinak tam byl samý Rus a Polák. Čítával jsem je hrozně moc rád. Byly pro mě únikem od mnohdy dost nezáživného učiva. Vlastně trošku paradox, protože ruštinu jsem měl docela rád. 

Každopádně, když mi byl na konci roku sešit slavnostně vrácen, tak jsem si v knihovně dohledal, že vyjde i kniha v češtině. Mravenci pro mě byli, jako pro kluka, krásným šíleným světem. Míval jsem tenkrát hrozně rád přírodopis, dělal jsem si zápisky a snil jsem o tom, že jednou budu veterinářem. Osud mě zavál úplně někam jinam, ale na tenhle příběh jsem nikdy nezapomněl. Je totiž napínavý, zajímavý. Pokaždé, když jdu s manželkou na naše pravidelné procházky do lesa, tak si na něj vzpomenu. Ano, kousek za domem máme několik mravenišť. A taky, začal jsem se tak trošku bát, když jdu na chalupě do sklepa. I teď, po mnoha a mnoha letech, když jsem vyklízel obývák kvůli rekonstrukci a knihu našel, jsem byl zcela pohlcen. Zase jsem se naplno ponořil do dvou světů - do lidského i mravenčího. A co vám budu povídat, byl to opět krásný výlet. Jako bych se vracel na místa, na kterým mi bylo kdysi tak dobře. Navíc, tentokrát nade mnou nestála žádná paní učitelka s pádnou dlaní.

Bernard Werber je opravdu skvělý vypravěč. Kniha obstojí i pokud ji čtete hlavně jako detektivku. Patří k příběhům, které kdysi utvářely můj pohled na svět. Přesně si pamatuji, jak jsem s knihou zalezl na půdu na chalupě, protože bratranci měli zrovna divočejší období. Rušili by mě v mé bohulibé činnosti. Jasně, že jsem byl pro ostatní tak trošku divný. Místo toho, abych lítal jen po lesích, tak jsem býval někdy i rád sám. Pokud mě nějaká kniha opravdu chytla, byl jsem najednou mimo. Stává se mi to dodnes. A pokaždé se na to hrozně moc těším. Někdo zkrátka relaxuje nekonečným sledováním a rozčilováním se u sportu, jiný se toulá nákupními centry. Já mám rád lesy, procházky a následné večery s knihou. Vždyť kdo by odolal tomu, se ponořit do velmi zajímavého světa mravenců, do jejich organizace, nechat se překvapit jejich inteligencí a schopností budovat. Zkuste jim ale někdy provést něco ošklivého. Budou se bránit! Nemusíte to přežít, to vám říkám pro jistotu dopředu.

Když jsem knihu četl jako mladý kluk, vnímal jsem ji přeci jen jinak, všímal jsem si odlišných věcí, zaujali mě rozdílné pasáže. Teď, po letech, co už člověka trošku semlel čas, když už je jeho naivita ohlodána životem, vnímám vše spíše jako metafory. Je také pravdou, že někomu se kniha líbit nebude, nezačte se do ní. Mnozí mí kamarádi ji odložili po několika stránkách, s tím, že je nebaví. Možná je to o fantazii, možná o tom, že je přeci jen trošku jiná. Jenže já ji budu mít navěky spojenou s Karavanou, s paní učitelkou, s můrami, které se objeví pokaždé, když na chalupě rozsvítím snad padesátiletou lampičkou. Mají velká kusadla a jsou chlupaté. Vždycky si říkám, jak je svět hmyzu zajímavý, tajemný, krutý a složitý. Mám z něj respekt, stejně jako ze všeho živého. Mohli bychom se od nich hodně učit. Ale to chce, jak známo, taky trošku pokory. Bývá mi smutno, když vidím některé jedince našeho druhu, jak se chovají v lese. Možná by si měli tuhle knížku přečíst, ale to bych po nich chtěl moc. Přeci jen, stále jsem považován za podivného, protože čtu. Já ale vím své.

Tentokrát jsem měl trošku obavy, časová prodleva mezi čtením Mravenců byla už moc velká, ale musí říct, že mě stále bavili. On je jejich svět zajímavý ze své podstaty. Asi ne pro všechny, ale pro moji maličkost rozhodně. Třeba zaujme i vás. Chtěl bych vám opět poděkovat, jako každý týden. Víte, v dnešní době jsem vděčný za každého, kdo ještě aspoň trošku čte. Možná to vidím špatně, knihy jsou třeba dávno přežité. Jsem rád, že mi to ale nikdo neřekl. Myslím si, že by bylo škoda, aby bylo všechno už jen ve videích a na fotkách. Děkuji za pozornost a až půjdete ven, tak dávejte pozor, kam šlapete!

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dávejte pozor, kam šlapete!

Během několika vteřin, které potřebujete k přečtení tohoto odstavce, se narodí 40 lidí… a 700 milionů mravenců.

Malí, pro nás takřka neviditelní, a přesto úchvatní tvoři vytvořili od doby, kdy se před stovkou milionů let na Zemi objevili, zcela dokonalou a všestranně fungující civilizaci. Budují města a federace, bojují o území, společnými silami odrážejí útoky vetřelců a predátorů. Zakládají houbová políčka nebo mšičí farmy a svá hnízda dokážou utkat z listí. Vyznávají kastovní systém a některé druhy si otrokářským způsobem podrobují jiné. Přestože představivost lidí vždy s oblibou hledala paralelní světy po nejrůznějších koutech vesmíru, na fantastickou existenci těch, kteří žijí v poloskrytu pod našima nohama, se zapomínalo. Jsou mravenci anarchisté, roajalisté anebo se jejich organizace blíží totalitnímu zřízení? Jak chápou čas? Co o nich vlastně víme? A vědí oni o nás?

Werberův román Mravenci bývá právem označován jako realistická sci-fi: to nejúžasnější je na něm právě to, co je skutečné. Po jeho přečtení už nikdy nebudete vnímat svět tak jako dosud - stejně jako hrdina knihy, nezaměstnaný pařížský zámečník Jonathan Wells, který po svém excentrickém strýci zdědil suterénní byt a tajemné varování: Hlavně nikdy nechoď do sklepa!


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 14. října 2022

KNIŽNÍ TIPY - Hvězdy, můj osud - Alfred Bester (1992)


Hvězdy, můj osud - Alfred Bester
1992 (1956), Laser-books (Laser)

Seděli jsme každý na jiné straně pokoje. Venku mrzlo a bylo tolik sněhu, že místní říkali, že si to nepamatují. Pes byl zalezlý za kamny a moje milá si četla nějaký rakouský román do školy. V němčině. Neměli jsme televizi a bylo nám dvacet. Vytáhl jsem ze žebradla Hvězdy, můj osud a snažil se číst. Moc mi to zpočátku nešlo. Fučel vítr a větve z borovice byly prohnuté bílou tíhou tak, že se dotýkaly okna. Jdu přiložit. Zavřel jsem se ve spacáku vedle do kuchyně, kde jsme ještě netopili. A najednou letěl vesmírem. Původně jsem si chtěl připravit něco k jídlu a překvapit svoji budoucí manželku. Zmrzlá paštika ale zůstala na stole. Začetl jsem se natolik, že jsem nevěděl o světě. Ze čtenářského snu mě probudila až zima v kostech. Už jsem si říkala, kde seš, mohl bys dojít pro dřevo, dochází nám. Šel jsem, ale byl jsem jako ve snu. Pořád jsem se toulal s Gully Foylem nicotou.

Umět se teleportovat jsem vždycky chtěl. Vlastně každý den, když jsem sedával na nekonečně nudných matematikách v posluchárnách, kde všichni hltali nové vědomosti. Moje myšlenky létaly někde úplně jinde. Byl jsem jak malý smrádě, co ho několikrát načapaly soudružky učitelky, že si čte pod lavicí. Hvězdy, můj osud jsem zhltnul za odpoledne. Místo toho, abych se učil části strojů, mechaniku a pevnost pružnost, tak jsem skripta hodil do kouta a četl si. Lítat vesmírem pro mě bylo o hodně zajímavější. Přes den jsme chodili na běžky, nahoru na hřebeny. O samotě, jen my dva. Bylo to vlastně úplně na začátku našeho vztahu, když si člověk ladí společný život. Knížky máme rádi odjakživa. Vždycky byly naším společným tmelem, soukromou a intimní záležitostí. Sci-fi jsem měl už rád nějakou dobu, moje žena moc ne, ale to nic neměnilo na tom, že se pak dalo o příbězích diskutovat. 

Přiznám se, že telepatie není zrovna mým oblíbeným tématem. Ale Alfred Bester napsal krásný opus, který se mě osobně četl velmi dobře. Je v něm spousta momentů k zamyšlení, které získaly časem na ještě větší důležitosti. Vskutku nadčasová záležitost. Ověřil jsem si to nedávno, když jsem se ke knize vrátil. Tentokrát doma, hezky v teple, přesto jsem četl s úplně stejným nadšením. Pokud jste jako já fanoušci tohoto žánru, tak rozhodně neváhejte, Hvězdy, můj osud se čtou samy. Jsou o pomstě, o moderní civilizaci na pokraji kolapsu. Gully je možná násilník, lhář, vrah, přesto je svým způsobem velmi sympatický. Alespoň pro mě. Mám rád podobné postavy, líbí se mi, jak je ta jeho (a nejen ona) vykreslena. Ve výsledku je všechno poměrně pesimistické, s žádnou nadějí na zlepšení, ale když já si prostě nemůžu pomoc a musím srovnávat se současností. Alfred Bester měl o našem druhu poměrně špatné mínění. Když si to vezmu kolem a kolem, tak se mu ani moc nedivím. 

Znám lidi, kteří se pomstou doslova zalkli, zničila je. Ale znám i jedince, pro které se stala zadostiučiněním. Záleží na úhlu pohledu a samozřejmě na konkrétním případu. Jen si říkám, jak musel být autor skeptický k našemu druhu, když ji psal. Zajímavé je, že první vydání spatřilo světlo světa v roce 1956, po dvou světových válkách, po zvěrstvech, které neměly obdoby. Můžete mi někdo vysvětlit, proč se z historie nedokážeme nikdy poučit? To jsme opravdu tak hloupí? Nebo mám jenom naivní představy? Možná ano. To ale nic nemění na tom, že Hvězdy, můj osud jsou velmi čtivým dílem. Nejen, že mě pořád baví, ale pokládají i spoustu otázek. Mám to takhle rád. Zajímavé co? Jak dokáže být tak stará kniha pořád aktuální. Nedalo mi to, opravdu jsem musel a přečetl si ji raději dvakrát. Některé pasáže jsem si doslova vypálil do mozku. Jsou totiž pořád skvělé.

Podzim je v plném proudu, slabším povahám začíná chybět světlo. Doporučuji dlouhé procházky, méně obrazovek a více knih. Hvězdy, můj osud, jsou mým pátečním tipem pro tento týden. Do jaké doby byste se chtěli teleportovat? Bavilo by vás číst myšlenky někomu jinému? Nebo raději ne? A co si myslíte o pomstě? Hezký den, vlastně i víkend. Pro někoho bude dnešní tip jenom taková oddechovka, ale když ono je taková radost ji číst! Buďte dobří a děkuji!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento román Alfreda Bestera vás zavede do společnosti, v níž je teleportace nedílnou součástí života. Na pozadí kulis a podmínek pro nás naprosto podivuhodných se odehrává klasický příběh křivdy a odplaty. Gully Foyle, lhář, darebák, mrchožrout, ale přesto sympaťák, je hnán pomstychtivou posedlostí, která ho v průběhu děje změní v nejpozoruhod­nějšího člvěka ve sluneční soustavě. Román je srovnáván s klasickým dramatem a vzbudil velké nadšení jak u čtenářů, tak i u kritiků ve všech zemích, kde dosud vyšel.

Přestože se po Besterovi mnozí autoři k telepatii i k teleportaci vrátili, žádná z jejich postav už nedokázala čtenáře tak fascinovat, jako Gully Foyle.

Román patří ke zlatému fondu americké i světové science fiction.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. října 2022

KNIŽNÍ TIPY - Dům o tisíci patrech - Jan Weiss (1990)


Dům o tisíci patrech - Jan Weiss
1990 (1929), Československý spisovatel

Největší radost jsem měl a dodnes mám pokaždé z knížek, které si objevím sám. Čtení je pro mě soukromou, osobní záležitostí. A i když jsem začal se žánrem sci-fi koketovat už někdy v sedmnácti letech a boleslavská knihovna na obchodním dome Máj pro mě byla častou oázou, k největším perlám jsem se dostal až v Plzni. K Janu Weissovi jsem přišel, jak jinak, než náhodou. V antikvariátě, ve kterém mi slečna odkládala staré sci-fi stranou. Pokaždé mi doporučila něco dobrého. To byly zlaté devadesátky, kdy se spolu lidé ještě bavili osobně a neseděli jen ukryti za obrazovkami. Dům o tisíci patrech vyšel poprvé v roce 1929 a když přihlédnete k tomuto datu, tak tehdy i dnes se jedná o jednu z nejlepších žánrových knih, které jsem v tomto stylu u nás v Čechách (nejen) četl. Je těžká, komplikovaná, ale zároveň napínavá a je v ní tolik názorů k přemýšlení, že z nich čerpám dodnes. 

„Existuje vzájemná úmluva mezi autorem a čtenářem: Uvěř mi, na nic se neptej a poletíme!“

Velmi často, když vstupuji k nám do továrny, tak si na budovu ze skla a kovu vzpomenu. Prolíná se tu několik žánrů. Již zmiňované sci-fi, ale i romanopisectví a přesahuje se až někam k rodokapsům. Zároveň, a to je pro mě hrozně důležité, příběh přesahuje k etice a morálce. Je silný, ovlivněný první světovou válkou, politickou situací tehdejších třicátých let a přípravou na další vzestup zla. Je svým způsobem varováním, alespoň tak jej vnímám já. Jak známo, lidé nejsou příliš poučitelní. Důkazem budiž chování některých současných jedinců a neustálé opakování stejných chyb. Ale to už je jiný příběh. I když velmi podobný. Je hodně cítit, že Jan Weiss znal lidi, jejich osudy a uvažování. Byl zajatcem na ruské frontě, viděl věci, o kterých se nám nezdá ani v nejhorších snech. 

Celým příběhem se prolínají různé vize, převážně velmi negativní, bolestivé, zlé. Strach ze surového kapitalismu, konzumního způsobu života. Touha po moci, která nás pokaždé strhla jenom do temnoty. Na mě osobně knížka působila velmi negativisticky, depresivně. Možná i díky tomu, že jsem ji poprvé četl ve věku, kdy jsem byl sám rozervaný. Nicméně, obstála i po mnoha letech, kdy jsem se k ní opakovaně vracel. Nemám moc rád, když se prozrazuje příběh, sám raději různé recenze nečtu, protože pak bývám ochuzen o celistvý zážitek. Weissova kniha se navíc opravdu těžko popisuje, protože je svým způsobem velmi poetická a pro její pochopení je nutné velké množství fantazie a vnímavosti. Jeden můj kamarád vždycky říkal, že jsou příběhy (i hudba), které obyčejný materialista a suchar nikdy nepochopí. O Domu o tisíci patrech to rozhodně platí. 

Kniha bývá někdy přirovnávána k tomu, co psával mistr Huxley, případně Orwell. Je to svým způsobem pravda. Všichni autoři varují před ztrátou morálních hodnot. Před nesvobodou. Hergot, to je v dnešní době zase tak aktuální, že to až bije do očí. Jenže znáte to, stále se víc množí ti hloupí, pořád jde hlavně o prachy. Někdy je mi z toho smutno, ale moc dobře vím, že s tím nic neuděláme. Je to přirozený jev, který Weiss opravdu krásně zobrazuje. Určitě znáte ten pocit obyčejných lidí s rozumem, kteří se stále častěji ptají, proč? Někdy mi připadá, že se motáme v kruhu. Všechno tady již bylo, opakujeme se. Pokaždé, když se chceme posunout dopředu, nadechnout, tak přijde někdo, kdo všechno zničí. Jen tak, protože chce. Zbývají nám jenom podobné knížky, u kterých pokýváme hlavou a řekneme si, že je to přesně ono. Opravdu je zajímavé, jak je tenhle příběh stále aktuální. Je to až děsivé.

Ale nemyslete si, Dům o tisíci patrech není jen krmením pro znuděné intelektuály. Naopak, má v sobě silné momenty, je čtivá (i když složitá). Projdete se jednotlivými patry, od největší sedřené chudiny, vykořisťované jako otroci, až po megalomanského vůdce. Uvidíte věci, které vám budou připomínat vaší firmu. Nebo celou společnost? Přiznám se bez mučení, že jsem si sehnal od Weisse skoro všechna vydaná díla a znovu se jimi prokousal. Je to velký autor, tak trošku neprávem upozaděný. Třeba jsem někomu z vás doporučil dobrý tip. Budu rád. Protože čím jsem starší, tím jsou pro mě chvíle s knihou lepší a lepší. Ponořím se do jiných světů a svým způsobem z nich čerpám energii. A nenechte se mýlit, zlo a špína jsou sice všude kolem, ale existuje i světlo. Pokud jste jako já, staří fanoušci sci-fi nebo jen jdete kolem, Dům o tisíci patrech si určitě přečtěte. Stojí rozhodně za to.

“Každý má v sobě tu lepší část zvířete a tu horší část boha“

Děkuji, že jste dočetli až sem. Mějte se co nejlépe. Příští pátek vás zase rád uvidím.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Při psaní tohoto románu se Weiss nacházel na vrcholu svých tvůrčích schopností a vytvořil mimořádné dílo vytříbeného stylu a silné atmosféry, plné poetických obrazů; bez přehánění jeden z nejzajímavějších románů české science fiction. V rovině příběhu sledujeme procitnutí hlavního hrdiny Petra Broka v gigantickém mrakodrapu Mullerdómu a jeho tápavé pokusy nalézt ztracenou paměť. Brok se v tomto podivném světě ocitá bez vzpomínek či vysvětlení, navíc je vybaven neviditelností. Z notýsku v kapse se dozvídá své jméno i poslání – je detektivem, který má za úkol osvobodit princeznu Tamaru z rukou vládce Mullerdómu, bezcitného boháče Ohisvera Mullera. Brok prochází mrakodrapem jako panoptikem světa a nachází zde většinou jen lidské utrpení…

Weiss se nijak netajil, že celý Mullerdóm je alegorickým zobrazením kapitalismu. Ondřej Neff v knize Něco je jinak jde ještě dál a soudí, že děj je ve skutečnosti symbolickým zobrazením vývoje „politického a etického poznání“ světa, jímž autor-intelektuál během války prošel. Dům o 1000 patrech má však také všechny rysy tzv. iniciačního románu, jehož adept je nucen vykonat pouť poznání, aby se mu skutečnost zjevila v jiném světle. V tomto případě jde hned o dvojí prozření – poprvé při osobní konfrontaci s Mullerem-symbolem a podruhé při poznání, že sen byl skutečností a naopak.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 30. září 2022

KNIŽNÍ TIPY - Sirény z Titanu - Kurt Vonnegut Jr. (1985)


Sirény z Titanu - Kurt Vonnegut Jr.
1985, The Sirens of Titan, 1959

Ach ty antikvariáty, ty tě jednou zničí. Bral jsem peníze z brigády. Cinkly mi na účet někdy na jaře v roce 1997. Už jsem nějakou dobu chodil se svojí ženou. Čekával jsem na ní, až skončí ve škole. Cestou jsem ale pokaždé navštívil antikvariát. V mém žebradle tak mimo CD byly i ohmatané výtisky. Slečna knihovnice se na mě usmála už když zaklinkal zvonek na dveřích. Podívala se na mě přes stříbrné obroučky a ihned mě zavedla do rohu, kde bylo staré sci-fi. Tuhle knížku sem přinesla jedna paní, že prý vyklízejí byt po tátovi. Je jako nová a udělám vám cenu. Cítil jsem lehký flirt a přiznám se, že jsem trošku zneužíval v té době svoji vizáž. Býval jsem vysoký, svalnatý i když trošku pohublý student s rozevlátými vlasy. Ona byla přesně typem intelektuální ženy, které na mě vždy letěly. Polichotil jsem ji a získal ještě dvacet korun slevu. Že jste to vy...ale to už utíkám za svojí dívkou. Nadšený, jak jsem zase dobře pořídil.

Je to majstrštyk. Kniha, na kterou se nezapomíná. Příběh, který se mi už v mých dvaceti a pak ještě několikrát otiskl do paměti. Naučil mě se dívat na svět trošku jinýma očima, měnil mě. My lidé máme totiž neskutečnou vlastnost se přeceňovat. Mnohým chybí pokora. Nadhled a humor. Sirény z Titanu jsou aktuální i dnes. A rozhodně stojí za přečtení. Je to dobrota, zákusek o nějakých 272 stránkách, který jsem zhltnul zatímco si moje budoucí manželka dělala zápisky v hospodě. K tomu utopenci a pivo, zlatá a nádherná studentská léta v pulsující a tehdy velmi krásné Plzni. "Tuhle knihu musím ukázat večer Michalovi": řekl jsem jí a utřel si pusu od pěny. Políbila mě a voněla lehce octem a cibulí. Miluju ji, ale moc dobře ví, že večer s námi nebude řeč. Vždycky jsme si s kamarádem sedli a vedli nekonečné diskuze. Jasně, že jsme často jen tak plácali, ale byly to večery, které byly i velmi přínosné.

Začal jsem vyprávět a ihned jsem byl miliardářem, který cvičí na Marsu armádu. Přemýšlel jsem o implantátu v mozku, vysílačce (dnes bychom řekli a máme už čipy), která by všechny ovládala. Co když se dostane do rukou nepovolaným? Hergot, proč jsou všechny staré sci-fi knihy tak vizionářské? Michala nejvíc zaujala Církev Naprosto Lhostejného Boha. Oba dva, i ostatní u stolu usuzujeme, že se celou knihou prolíná černý humor, který máme tolik rádi. Brožovaný výtisk koluje po dalších kamarádech, kteří si zalezlí na pokojích dávají celý text pod tlakem do hlavy. Každý pak vrazí do dveří s výkřiky údivu na rtech. Končíme až k ránu, když jsme totálně opilí. Zase do školy nepůjdeme. Tam je nuda. Tohle je důležitější. Jsem navíc tak trošku za hrdinu, protože jsem přinesl nového skvělého autora.

Asi bych byl se svojí holkou raději na Titanu. Zestárnout, mít děti, budovat a plodit. Učit se, pracovat a odpočívat. Oproštěni od touhy po hmotných statcích, přesto soběstační a spokojení. Jak jednoduché přátelé. Člověk je jako houba celý život. Pomalu mění svoje názory a měl by, joj, měl by postupně získávat moudrost. Často tomu tak není. Myslím si, že Sirény z Titanu jsou přesně tím druhem knížky, která by neměla chybět ve čtenářském deníku každého poctivého fanouška sci-fi. Autora jsem si tímto pro sebe objevil. Poté si sehnal všechny další jeho počiny. Kurt Vonnegut Jr. je svým způsobem geniální. Jeho jazyk a způsob vyjadřování jsem si hodně oblíbil a rád se k němu stále vracím.

Všichni nadávají na podzim, ale já jsem rád. Bude víc času na čtení. Kupuji převážně novinky, detektivky a thrillery. Ale sci-fi mám tak nějak stále v srdci. Podobné příběhy, jako tento od Kurta Vonneguta Jr., mě kdysi utvářely. Myslím si, že mají stále co říct. Tak zase za týden, přátelé. A nezapomínejte na humor. Je stejně, jako knihy kořením života. Děkuji za pozornost. 

------------------------------------------------------------------------------------------
Zdá se to neuvěřitelné, ale Vonnegutův román Sirény z Titanu vznikl před čtyřiceti šesti lety, v roce 1959. A zatímco některá starší díla SF přece jen utrpí vývojem vědy, techniky i celé společnosti, tato kniha dodnes oslňuje vtipem, moudrostí, citlivostí, vykreslením postav i rafinovaností zápletky. Znovu se můžete s Vonnegutem vydat na bizarní pouť po Sluneční soustavě i lidské mysli. Znovu se můžete přesvědčit o pravdivosti jeho univerzálního vysvětlení jakýchkoli životních kotrmelců: „Stal jsem se obětí řady náhod, tak jako my všichni.“


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. září 2022

KNIŽNÍ TIPY - Pavučina snů - Stephen King (2001)


Pavučina snů - Stephen King
2001 (2002), Beta-Dobrovský, Knižní klub

Zrovna přivezli další tělo. Přistávající vrtulník, který neznamenal nic jiného, než další bolest a utrpení. Nebyl jsem na to ještě zvyklý, sloužil jsem na civilní službě v nemocnici teprve druhý týden. Byl to pro mě šok, temnota. Hodně mě to změnilo. Začal jsem si vážit obyčejných věcí. Třeba, že si zalezu odpoledne doma do kouta a budu si číst. Nejdřív jsem se nemohl soustředit, viděl jsem až příliš krve, ale nakonec mě Stephen King a jeho Pavučina snů chytla. Je totiž skvěle napsaná. Se spoustou nápadů. Zajímavá i napínavá. Nechala mě na chvilku zapomenout. Na krev, na bouračky, na vyděšené pohledy lidí, kteří mají šílený strach. A ano, umíralo se. Poměrně často. Někdy jsem chodil zvracet ven, na čerstvý vzduch. Svět nebyl zrovna spravedlivé místo k žití. Ani ke smrti.

Měl jsem za sebou již spoustu Kingových knih, ale Pavučina snů ve mě zůstala tak nějak víc otisknutá. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl na civilní službě nebo tím, že je opravdu parádní, ale to je vlastně jedno. Když totiž smícháte UFO, telepatii a čtenářům notoricky známé město Derry, musí z toho vzniknout další symfonie. S touhle knihou dle mého zažívá King jeden ze svých vrcholů. Mám jej rád pro jeho řemeslnou zručnost, perfektní popis postav, ale hlavně proto, že je úžasným vypravěčem. A pro mě navždy autorem, který mi pomohl přežít. Abych se nezbláznil. Kamarádi, kteří šli na vojnu, jenom chlastali, lovili místní dívky a vyprávěli jak se nudí, jakej je to vopruz. Já vozil utržené ruce, asistoval při operacích hlavy. Představoval jsem si, že je to jenom zlý sen, ze kterého se jednou probudím. Jsem na podobné věci moc citlivý a vnímavý. Pomalu jsem si sice "zvykl", ale byly chvíle, kdy mi bylo hodně těžko. Ale nebudu vás tím zatěžovat.

Ne, film se mi nelíbí a nepovedl se. Ale kniha je přesnou definicí toho, co mám na čtení rád. Neuvěřitelná fantazie, silný příběh, spousta zajímavých momentů. Dodnes jsem nepochopil, proč je King řazen mezi "brak". Ale to asi jen intelektuálové nedokáží pochopit, že čtení by mělo také bavit. Poprvé jsem knihu četl v období, kdy to se mnou moje milá neměla vůbec lehké. Moc jsem nemluvil, klepaly se mi ruce a budil jsem se ze spaní. Připadal jsem si jako houba, která nasává všechno špatné a časem se rozpadne na tisíc kousků. Moc jsem v té době nepil, ani neposlouchal muziku. Nešlo to. Chodili jsme do přírody a četl jsem si. Zbytečné mi připadalo jídlo. Třeba maso jsem nedokázal pozřít. Vytvořil jsem si svůj svět, daleko od všeho zlého. Byl vystavěný z knih. Byla ale jedna první, která celé tohle šílenství začala. Pavučina snů. Chtěl jsem být v lovecké chatě ve vánici. Nebo raději ne? 

V Pavučině snů se dotkl King sci-fi. A udělal to způsobem sobě vlastním. Stal se pro mě nejen autorem děsivých příběhů, ale i spisovatelem, který perfektně píše i jiné odnože. Kniha měla 600 stran a přečetl jsem ji ihned dvakrát. Zůstala ve mě, jako krvavá rýha. Pálila mě a uklidňovala zároveň. A když jsem se k ní vrátil po letech, bylo to jako obřad. Přijímal jsem knihu znova a vzpomínal. Nedokázal jsem se tomu ubránit. Vyprávěl jsem o tom manželce a ona mi říkala, že si schválně Pavučinu snů také přečte. Neznala ji a myslím si, že nás tahle knížka ještě víc spojila dohromady. Má v sobě totiž něco magického. Ano, dlouho jsem hledal to správné slovo a myslím, že magická je opravdu nejlepší. Ale je také prostým faktem, že k ní mám osobní vztah. Tak by to mělo být, nemám pravdu?

Dokonce, když byly děti malé, tak jsem jim některé děsivější pasáže vyprávěl na chalupě. Když byl kolem sníh. Zaklepal soused a dodnes si úryvky textu moji milí pamatují. Je to vlastně zvláštní. Knížky jsou pro mě tak trošku něco jako droga. Když mi je smutno, když mi připadá svět divný nebo zažiju něco ošklivého v práci, tak se k nim uchyluji čím dál tím častěji. Hledám v nich klid a většinou jej i nacházím. Zajímavé co? Napínavé příběhy, které zklidní moji mysl. Je to vlastně paradox, který pochopí jen čtenáři. Troufám si tvrdit, že Pavučina snů patří k jedněm z mých nejoblíbenějších knížek. Možná je to kvůli tomu, kdy a jak jsem ji četl a nebo možná kvůli tomu, jak je skvělá. Alespoň pro mě. 

Tak to by byl můj dnešní tip pro vás. Je pátek, víkend za dveřmi. Doporučuji dlouhou procházku v lesích (koukat do zeleného je pro mě už dávno povinnost) a pak...schválně, co myslíte. Jasně, křeslo, lampička, tichý kout a třeba zrovna Pavučina snů. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdysi dávno se v prokletém městě Derry (dějišti klasických románů To a Nespavost) spojili čtyři kluci a odhodlali se ke statečnému činu. K činu, jenž je všechny změnil způsobem, který nikdy nebudou schopní pochopit. Teď, o pětadvacet let později, jsou z kluků dospělí muži, každý se svým vlastním životem a vlastními starostmi. Ale vzájemné pouto přetrvalo.
Každou loveckou sezónu se čtveřice znovu schází v lesích severního Maine. Letos do jejich chaty zabloudí dezorientovaný cizinec, který mumlá cosi o světlech na obloze. A jeho nesrozumitelné blouznění se brzy ukáže až nepříjemně blízké pravdě. Zanedlouho jsou čtyři přátelé vtaženi do děsivého souboje se stvořením z jiného světa. Jejich jediná naděje na přežití leží ve společné minulosti - a v pavučině snů...

------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. září 2022

KNIŽNÍ TIPY - Dveře do léta - Robert A. Heinlein (1995)


Dveře do léta - Robert A. Heinlein
1995, Laser-books (Laser)

"Ahoj, co to čteš?": zeptala se mě moje budoucí žena. Hospoda kousek od vysokoškolských kolejí byla šíleně zakouřená. Zvedl jsem oči a i když jsem ji hrozně rád viděl, trošku mě mrzelo, že mě vyrušila. Když čtu něco zajímavého, bývám mimo. Totálně mimo. Ponořím se do příběhu a třeba cestuji v čase. Jako v případě Dveří do léta, mé oblíbené knížky od mistra Roberta A. Heinleina. Píše se rok 1996, mě je krásných devatenáct a ve sci-fi stále objevuji nové autory. Vždycky projedu v antikvariátě u synagogy všechny oddělení. Beletrii, romány a nakonec stejně skončím u příběhů z jiných galaxií. No, tedy, sem tam si domů odnesu i nějakou tu klasiku, protože o ní diskutujeme někde s kamarády a i když jsem četl snad "všechno důležité", sem tam se najde něco, co bych si měl doplnit. Čtu si i o přednáškách, které jsou na strojárně neskutečně nudné. Stejně jak většina lidí.

Prožiju několik krásných dní. Plných objevování a touhy. Pamatuji si, že byla sobota ráno, moje milá ještě spala. Ona je velkým spáčem. Vylezl jsem z postele, sednul si k oknu, abych ji v malém pokoji na koleji nerušil světlem a zbytek těch 238 stránek dočetl. Bylo mi trošku stydno, podobné jednohubky jsem dával za odpoledne s pár pivy. Zaklapnu knížku a jdu si zase lehnout. Dnes do školy nepůjdeme. Nějak se nám nechce, ehm. Faktem ale je, že mi celý příběh vrtal hlavou ještě  několik dalších týdnů. Měl jsem to tak nastavené. Knihu jsem nosil v žebradle a každému ji nadšeně ukazoval. Vyhledával jednotlivé pasáže a předčítal je těm, které to zajímalo i všem ostatním. Musel jsem být děsně otravný. Ale to ke mě tak nějak patřilo. Ještě jsem věřil, že se lidé chtějí dozvědět něco nového. 

Střih....čas běží...dlouhých, krásných i někdy těžkých 26 let. Život. 

Je sobota a moje milá pořád spí. Stále je velkým spáčem. Nechci ji rušit, tak si jdu sednout do obýváku. Dva puberťáci jdou na záchod. Jen zamručí na pozdrav a jdou zase spát. Otevřu děsně ohmatanou knížku Dveře do léta. A začnu číst. Necestuji v čase jenom s příběhem, ale i ve vlastních myšlenkách. Moje holka se stala mojí manželkou. A z dcerky nám roste také velká čtenářka. Dočtu pár kapitol, zasměju se morčatům i kocourovi, jehož průpovídky používám i v běžném životě. Přemýšlím a říkám si, jak se kolem až hrozivě změnily technologie a jak je šílené, že lidé zůstali stále stejní. Většina není moc chytrých, moc nepřemýšlí, moc nepožívá mozek. Zvláštní a vlastně i svým způsobem děsivé. Představovali jsme si v devadesátkách, že se budeme mít jako v Německu nebo Rakousku. První podnikatelé a politici nás ale stáhli do marastu. Postupně, pomalu. A nějaké nové technologie jsou nám k ničemu.

"Co to čteš?": zeptá se mě manželka, která právě vylezla z postele. Pořád v ní vidím tu divošku, jakou bývala a vlastně pořád je. U snídaně mě nikdo moc neposlouchá. Nadšeně vyprávím o knize a dokonce jednou vstanu, protože si nepamatuji přesně, jak byla některá zajímavá pasáž napsána. Syn nade mnou kroutí hlavou. Jak někdo může v dnešní době číst? Rozpoutá se klasická debata, která nemá řešení. Nakonec ke mě přijde dcerka a zeptá se mě, jestli bych ji knížku půjčil. Řeknu nadšeně ano, i když ji nemám ještě celou dočtenou. Ale já počkám, to my otcové známe. Vrátí mi ji po deštivé odpoledni, hned druhý den. Celý večer pak na procházce v lesích všechno probíráme a já jsem takový ten hrdý chlápek, co se spokojeně usmívá. 

Druhý den se přidá i manželka a přijde i s několika novými vzpomínkami, které nás s touhle knihou spojuje. Hele a to je fakt ten výtisk? Řeknu ano, to necítíš jak voní lehkou zatuchlinou? A zase jdeme ven a já jsem spokojenější ještě víc, než včera. Mluvíme o cestování v čase, co bychom napravili. Zajímavé je, že příliš toho není z osobního života. To spíš některé situace ve společnosti mohly mít jiná řešení. Ale svět nezměníme. Máme sice bohatou fantazii, rádi a často ji necháváme plynout, ale to nic nemění na tom, že nemáme moc, abychom otočili kola dějin. Můžeme se jen chovat slušně, pracovat, vychovat děti. Pro někoho je to možná málo, ale vezměte si, co by se stalo, kdybychom potkali kocoura na jednom z jeho výletů? Co by si pomyslel? Ne vážně, Dveře do léta jsou neskutečným kultem. Alespoň pro mě, starého metalového i čtenářského barda. Pokud jste knihu nečetli. Napravte to. Stojí určitě zato. Navíc je vlastně optimistická! A ty zlepšováky, hej, proč tu ještě nejsou? Vždyť jsou některé skvělé a chtěl bych je domů. 

Tak máme za sebou další týden, co? Tip na víkendovou knihu ode mě máte, venku je vcelku hezky. Myslím, že se půjdu asi s rodinkou odpoledne projít do lesa. Pokecáme a určitě budou jedním z témat i knížky. Děkuji za pozornost přátelé, bylo mi zase ctí! 

-------------------------------------------------------------------------------------------
Byl jednou jeden kocour a ten neměl rád déšť. A sníh ho studil do tlapek. Ale choval pevné přesvědčení, že když se otevře dostatečný počet dveří, jedny přece musí vést do jasného letního dne… A protože na konci dvacátého století se pomocí hypotermie a cestování v čase dá uniknout skoro všemu – možná, že za třicet let opravdu jedny dveře povedou když ne do léta, tak alespoň do lepších časů…

Skvělá sci-fi, snad vůbec nejčtenější román Roberta Heinleina. Vydejte se do Velkého Los Angeles – a ani se nemusíte nechat zmrazit.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. září 2022

KNIŽNÍ TIPY - Hellraiser - Clive Barker (1986)


Hellraiser - Clive Barker
1986, The Hellbound Heart

Hellraisera jsme s manželkou nejdřív slyšeli jako song od Motorhead. Pak jsem zjistil, že jej složil Ozzy Osbourne (s Lemmym a Zakkem Wyldem) a následně pozval svoji ženu někdy v roce 1997 do filmového klubu v kině Elektra, který se nacházel na hlavní třídě v Plzni. Po zhlédnutí jsme odcházeli a hodně o filmu diskutovali. Já jsem,  jako hlavní kulturní referent rodiny, našel potom v antikvariátu knížku. Tedy, postup poměrně netypický, ale o to tak nejde. Pamatuji si, že to býval v určitém období neskutečný kult. Mezi vysokoškoláky se stal tenhle snímek doslova fenoménem. Přitom už byl za dob mých studií jedenáct let starý. Ale znáte to, k nám se po revoluci spousta věcí dostala s velkým zpožděním. Zalezl jsem si na koleji do rohu a nenechal se rušit. Říkám pak ostatním v hospodě, jak je knížka skvělá, dokonce jsme ji pár lidem půjčil, ale mimo mé milé, se snad nikomu nelíbila.

Ale já už byl tenkrát zvyklý, že mám trošku jiný vkus než ostatní lidé. Někdy možná až moc přemýšlím, někdy zase sním. Snažím se pokaždé naladit na stejnou vlnu jako autor. A platí to u knih i u muziky. Poslední roky mám i přes svoji optimistickou povahu pocit, že Lemarchandova kostka leží před námi. Hlavolamy umíme vyřešit, ale možná je všude kolem až příliš cenobitů, příslušníků tajného řádu. Až moc bolesti, až moc utrpení. Tady se Clive Barker opravdu vyřádil. K filmu bych měl možná nějaké připomínky, ale kniha je pro mě dokonalá. Navíc, souboj mezi obyčejnými lidmi a pekelníky můžeme poslední roky sledovat každou chvíli. Stačí si otevřít zprávy nebo poslouchat lidi na ulici. Na plakátech i na obalu je krásně vidět, jak se někteří z nás v dnešní době cítí. Kniha je opravdu hodně nadčasová.

Výkladů, jak a co příběh znamená a co si z něj máme vzít, je samozřejmě velké množství. Pro někoho je to jen děsivý horor, pro jiného příměr a předzvěst šílené budoucnosti. Vedli jsme o tom velké spory (tohle my poslední roky hrozně chybí, protože nemám nikde kolem sebe kromě manželky člověka, s kým by se dalo o podobných knížkách popovídat), které neměly nikdy vítěze. Osobně vidím vše zase spíše v lidské rovině. Líbí se mi ten mladý pár, který se sestěhoval do malého domku. V něm, jak známo, trošku straší. Když se pak poprvé objeví Pinhead, hodně jsem o tom přemýšlel. A přiznám se, že jsem měl strach u knížky, i filmu. My jsme ještě tenkrát nebyli otupeni tolika mrazivými filmy, ony i ty horory z osmdesátek nebyly tak šílené. Jak někdo kdesi velmi trefně napsal. Hellraiser je příběh se spoustou hrozných démonů, zrady, lidského selhání, touhy po moci. Některé pasáže jsou opravdu hnusné, ale v základu se jedná vlastně o klasickou tragédii.

Vidím to hodně podobně. Protože autor znal skvěle lidi a jejich slabosti. A vše dokázal zasadit do příběhu, který se naplno zapsal do dějin. Dodnes si pamatuji: 

„Mohl být někomu vyměřen horší trest,
než je představa bolesti
bez naděje na úlevu?“

„Všechno, co lidstvo ví o řádu Šrámu, mu bylo známo“.

"Chtěl se povznášet svým chtíčem, místo aby kvůli němu cítil opovržení."

Mohl bych pokračovat, ale to už bych vám prozradil příliš. Zjistil jsem totiž, že spousta z vás mé doporučované knihy ještě nečetla. Nerad někomu něco striktně doporučuji, ale tentokrát si myslím, že Hellraiser je povinnost. Jsou zkrátka knížky, které by měl mít ve své sbírce každý. Tohle je totiž sci-fi, horor, ale hlavně téma k zamyšlení. Protože si myslím, že kostka před námi už nějaký ten čas leží a my se poslední roky za každou cenu snažíme, abychom ji rozluštili. Je jedno, kdo bude Pinhead, spíš jde o to, že hloupost a tupost začíná vládnout světu. Bohužel, nějak nevím, co s tím. Tak si raději zalezu zase s knihou. Hellraiser na mě fungoval i po letech. Jen jsem na něj nahlížel přeci jen trošku jinak. Víc mě děsil, protože už toho víc vím. 

Vážení a milí, čtenáři. Děkuji vám moc za pozornost. Buďte na sebe opatrní a zase za týden. Pinhead: "Žádné slzy, prosím. Je to mrhání dobrého utrpení."

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Franku Cottonovi, požitkáři, jenž vyčerpal veškeré možnosti zábavy v této realitě, se podařilo odhalit tajemství Lemarchandovy kostky, bájného hlavolamu, který otevírá dveře k absolutním rozkoším jiných sfér. Stanul na prahu a vyčkával příchodu svých průvodců, cenobitů, příslušníků tajného řádu těch, kdo rozkoš také hledali, našli a už také pochopili, že s vypjatou smyslností je neodmyslitelně spjata i její věčná souputnice: trýznivá bolest. Hrůzná, nesnesitelná kombinace však Franka přivede za hranici života, zpoza níž mu může pomoci pouze Julia, žena, která kdysi podlehla kouzlu jeho osobnosti. Při boji za Frankovu záchranu dojde ke střetu zástupců pekelného světa blahé agonie s obyčejnými smrtelníky, ovládanými chtíčem, žárlivostí i láskou.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER