DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemtipy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemtipy. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 15. března 2024

KNIŽNÍ TIPY - Město Ember - Jeanne DuPrau (2009)


Město Ember - Jeanne DuPrau
2009, Argo , Triton

Ráno jsem vstal a nemohl se skoro hýbat. Už mi bude na podzim padesát a tělo se občas ozve. Celý víkend jsem sekal na horách v Jizerkách dříví a večer si potom pod lampičkou četl knihu Město Ember. Je to povedené dílo. Napínavé a čte se samo. Už v pátek večer jsem nemohl zvednout ruce. Sekyrka byla nějaká těžká. Opláchl jsem si obličej a najednou byla kolem chalupy naprostá tma. Ve vesnici asi šetří a tak nesvítila ani lampa na protější cestě. Čekala mě dlouhá noc. Protože se mi příběh zase jednou dostal do mých snů. Budil jsem se a chtěl zkontrolovat, jestli mám ještě nějaké jídlo a pití. Odjel jsem z města, protože jsem si zase jednou potřeboval vyčistit hlavu. Vyhasla mi kamna a vypadl elektrický proud. Zapnul jsem mobilní svítilnu a četl si dál. To asi Embeřané nemohou. Představoval jsem si, co by se stalo, kdyby na naší planetě nastal black out. Zastavily by se tramvaje, lidé by si ukousali ruce neštěstím, že nemůžou klikat na obrazovky. Nebo ne? Vyšli bychom do ulic a začali rabovat? Abych pravdu řekl, našemu druhu poslední roky už moc nevěřím. Děsí mě dav, skandující zase hnusná hesla plná nenávisti. A to se  zatím nic neděje. 

Když čekali Linda a Harrow na ten velký den, kdy jim byla přidělena ve dvanácti letech práce, vzpomněl jsem si na Čínu a Indii. Na Bangladéš. Máme tu u nás levné věci. Místo toho, abychom je vyráběli my, je levně nakupujeme a draze převážíme přes půlku planety. Co by na takové plýtvání řekli Embeřané? Asi by si to nemohli dovolit. Ona je ta naše planeta v mnohém ještě víc zdevastovaná než ta jejich. Co zanecháme našim dětem? Hodně jsem o tom přemýšlel a byl rád, že už i na horách můžete recyklovat plechovky od piva. Usnul jsem pozdě a vzbudil se brzy ráno. Máma mi přivezla jídlo a tak jsme chvilku kecali. Bylo zajímavé poslouchat příběhy ze starých časů. Kdysi tenkrát, jsme to tady začali devastovat. Jednou nám možná dojde elektrický proud, možná nebudeme mít co jíst a tak se začneme požírat mezi sebou. Existuje ještě záchrana? Pokud něco neuděláme, tak asi ne. Možná ale zvítězí úplně jiný druh. Chytřejší. Líbila se mi představa, že existuje ještě pradávný dokument, který sepsali otcové zakladatelé. Ještě je naděje. Ve měst Ember, na Zemi asi ne.

Nasekal jsem tři obrovské hromady, potom ušel 25 kilometrů po horách. Když jsem seděl druhý den v autobuse a potom ve vlaku, tak jsem necítil ruce ani nohy. Každé obrácení stránky mě pálilo. Ale musel jsem číst dál. Jako bych byl závislý. Zachvátila mě zvědavost. Chtěl jsem vědět, kam a jak bude děj pokračovat. Doma jsem všechno vyprávěl manželce a zpátky v civilizaci se cítil nějak divně. Co když vypnou elektriku? Byl to dobrý víkend. Udělal jsem velký kus práce, potěšil stařenku svojí návštěvou a přečetl jednu z knížek, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat. Nějak se mi dostala do hlavy, do podvědomí. Asi by si ji měl dnes přečíst každý, což se samozřejmě nikdy nestane, protože nad písmenky dávno zvítězily obrázky a video. Ale to nevadí, sci-fi stejně není pro každého. Je to vlastně svým způsobem zvláštní čtení. Jedná se navíc o první díl série. Je tedy se na co těšit. Rozhodně budu pokračovat.

Ráno jsem vstal a nemohl se skoro hýbat. Už mi bude na podzim padesát a tělo se občas ozve. Celý víkend jsem sekal na horách v Jizerkách dříví a večer si potom pod lampičkou četl knihu Město Ember. Byla mlha a tramvaj měla zpoždění. Nějaký opilý nešťastník si lehl na koleje a chtěl se nechat přejet. Lidé ho ale odehnali, vytáhli a nadávali mu. Nestihnou to do práce, nepíchnou si v požadovaný čas a seberou jim peníze. Musí živit rodiny. Pán si sedl na lavičku a usedavě plakat. Potom přijela záchranka a my pokračovali dál. Jdu zase tmou a říkám si, že nikde nevidím světlo. Jsem ve svém městě nebo už jsem se teleportoval do Ember? Někdy si tím nejsem jistý. Vnímám tuhle knihu hodně osobně a zajímavé je, že je vlastně určena hlavně pro děti. Jenže já se k ní dostal až teď (první vydání je z roku 2003, takže bych to ani nestihl). Někde jsem četl, že existuje i film, ale nějak nemám po přečtení chuť jej vidět. Možná někdy v budoucnu. Zatím ve mě všechno doznívá. Nerad bych si zkazil iluze, jako jsem se mi to již často stalo. 

Už to trvá několik dní, ale tělo se pomalu dostává do normálu. Většinou až při úterním plavání se svaly povolí a zregenerují. Teď už několik týdnů žiji tak, že když procházím dílnou do kanceláře, tak je to samozřejmě v mých představách obrovské podzemní skladiště. Potravin je málo a postupně docházejí. Žijeme pod umělým světlem. Slunce už dávno neexistuje. Možná nás jednou také pohltí temnota. Možná se ani nestačíme sami zničit. Já vím, v dnešním článku hodně hraji na ekologickou notu, ale kniha ve mě tyhle představy zkrátka rozjitřila. Nevím jak to dopadne, já už začal dávno u sebe. Akorát nevím, jestli tolik na jedinci záleží. Když se kouknu kolem sebe, tak takový bordel u odpadkových košů nikdy nebýval. Lidé už nechodí a všude jezdí autem. Občas ve městě problikávají pouliční lampy. Možná to tak začalo i ve městě Ember. Máte rádi sci-fi? Neváhejte ani chvilku. Tenhle příběh se čte opravdu sám. Je silný a má v sobě spoustu zajímavých myšlenek. Děkuji vám za ohlasy a teď mě omluvte, jdu si zase číst. Mějte se co nejlépe. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pochmurné město Ember, ztracené uprostřed Neznámých území a obklopené neproniknutelnou tmou, čelí postupnému rozpadu. Jeho obrovské podzemní skladiště se zásobami potravin a předmětů denní potřeby se pomalu vyprazdňuje, a tak obyvatelé strádají. Největší hrozbou pro Embeřany, nad nimiž se klene temná obloha a jimž jediné světlo poskytují reflektory a žárovky napojené na dosluhující generátor, jsou stále častější výpadky elektrického proudu. Bojí se, že je tma co nevidět pohltí nadobro.

Dvanáctiletá Lina Mayfleetová a její stejně starý spolužák Doon Harrow mezitím netrpělivě očekávají svůj velký okamžik: Den rozřazení, kdy si ze starostova sáčku vylosují první zaměstnání. Svobodomyslná Lina touží po práci, která by jí poskytla volnost, zatímco hloubavý Doon chce proniknout na místo, kde by mohl přispět k záchraně skomírajícího Emberu. Protože nepřízeň osudu může napravit jedině výměna vylosovaných papírků, bývalí kamarádi, které kdysi rozdělila malicherná hádka, se znovu sblíží. Když pak Lina objeví doma v komoře útržky dávného dokumentu, s Doonovou pomocí se ho pokusí vyluštit. Je to opravdu vzkaz od zakladatelů města, bájných Stavitelů, kteří v něm popisují cestu z temnoty? Pokud ano, co přesně v něm stálo předtím, než ho dostala do rukou – a hlavně do pusy – Linina sestřička Poppy? A proč se nikdo z dospělých, komu se chlapec a dívka se svým objevem svěří, nemíní těmito dohady zabývat?

Lina s Doonem se nakonec pustí do hledání na vlastní pěst, ale výsledek jejich úsilí jim místo vděku spoluobčanů přinese jen vyhlídku na uvěznění v městské Cele. Zdá se, že jediným možným řešením je útěk… jenže co bude potom?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. února 2024

KNIŽNÍ TIPY - Archanděl - Kerstin Signe Danielsson , Roman Voosen (2019)


Archanděl - Kerstin Signe Danielsson , Roman Voosen
2019, MOBA (Moravská bastei)

Někdy bývám nepříjemný a nevrlý. Když si chci číst a někdo po mě něco chce. Ukončuji potom stroze dlouhé hovory, neodepisuji na zprávy a o asociálních sítích ani nemluvě. Lidé tam na sebe stejně jenom prozrazují věci, které raději nechci vědět. Raději mizím do lesů za naším domem. Chodíme s manželkou na dlouhé procházky, které někdy bývají spíše výletem. Vymrzlí přicházíme domů, nadopovaní přírodou a čerstvým vzduchem. Jenom na sebe po obědě kývneme a zalezeme si každý do svého kouta. Děti už jsou velké a mají brigády. Vyčistím si brýle a otevřu Archanděla. Opět jedna z knih, kterou mi doporučil můj dvorní dodavatel skvělých tipů, Goro. Zakoupeno v Levných knihách, za pár korun. Tenhle kluk mě zná jako svoje boty, máme stejný vkus. A tak nezbývalo, než se zase jednou ponořit hluboko do příběhu, který je z mého oblíbeného severu. 

Navíc se v něm řeší moje oblíbené téma. Dávné vraždy členů metalové skupiny. Spojili se mi tak zase jednou dva mé světy. Ten čtenářský, literární a muzika. Poslouchám tuhle hudbu přes třicet let (a už to několik let tvrdím, takže si nějaký ten rok připočtěte) a zažil jsem díky ní spoustu věcí. Většinou to byly krásné koncerty, spousta přátelství. Jsem metalem doslova nasáklý. Když o mě někdo mluví, tak říká - jo to je ten v metalovým triku. Oslovují mě tak, klepají si za zády na hlavu, ale pravdou je, že v téhle komunitě jsem našel spoustu přátel na celý život. Pravdou ale také je je, že jako všude, se i zde najdou magoři a debilové. Ti jsou samozřejmě s nástupem asociálních sítí ještě víc vidět. Téhle knížce jsem propadl naplno. Vyšetřovatelé jsou mi sympatičtí, kapitoly jsou plné záhad a takové té zvláštní nálady severu. Mám bujnou fantazii a tak jsem si zase vytvořil obrazy, zhmotnil jsem si jednotlivé postavy a zcela mě kniha pohltila. Dáme si něco k jídlu? Neslyším, nevnímám, moje zlatá žena se mě ptá několikrát po sobě. 

Někdy si říkám, proč nemůžu být jako ostatní? Sledoval bych tuny debilních seriálů, reality show bez duše, víkendy bych trávil jen v supermarketech. Poslouchal bych komerční rádia a měl bych si co říct s ostatními. Já vím, není to se mnou někdy lehké. Raději volím knihu a moc nás už není nebo nejsme tolik vidět. Přemýšlím o tom, když si mnu bolavé oči pod lampičkou. Něco po mě chtějí děti, tati ty mě neposloucháš. Vytrhnou mě z příběhu, nejsem najednou na severu, ale doma v bytě a musím se několikrát nadechnout. Hodně umění prožívám, muziku i knížky, mě když něco baví, tak neumím být v klidu. Odpovím na otázky, jsem klasickým tátou od rodiny, ale pak hned utíkám pryč, na sever. Zrovna jsme v důlních šachtách, ve kterých se těžila slavná švédská ruda. V devadesátkách se utvářel i můj pohled na svět, vyrůstal jsem v nich, zasáhly mě naplno a dodnes na ně nedám dopustit. Ve Švédsku to bylo sice jiné, ale stejně. Metal je jen jeden. 

Proč čteš jenom sci-fi a nebo o vraždách? Ptá se mě kolegyně na obědě v práci. Měl by sis přečíst něco veselého a doporučí mi pár rádoby vtipných a romantických příběhů. Nahlédnu do knih v knihkupectví a musím se smát. To je tak blbě napsaný, žádný napětí, nic pro mě. Vražda je samozřejmě něco hnusného, je to překročení lidských pravidel. Mě ale doopravdy baví ta temnota, vyšetřování, které směřuje nejdříve různými směry, zamotává se a vy přemýšlíte, co je pravda a co lež. Je to jako v životě. Nebuďme naivní, spousta lidí se tváří moudře a nejsou. Také v sobě často mívají hodně temných myšlenek. Švédi nejsou výjimkou. Odkládám knížku, ale nechce se mi. Už je hodně pozdě a sobota končí v koupelně, kde si čístíme zuby spolu. Bývá to vždycky docela legrace. Mluvím prý ze spaní, o nějakých dolech nebo co. Ty si zase vyšetřoval, haha? Dělá si ze mě žena legraci ráno u snídaně. Dáme si kafe a pak zase vyrazíme ven. Povídáme si i o knížkách, ale opatrně, abychom jeden druhému neprozradili moc. Stejně jako já, když vám tu píšu svoje páteční knižní tipy. 

Venku je sníh. Křupe pod nohama a klouže to. V lese je fajn, ale když se vracíme, vezmeme to kolem kostela. Zrovna ven vylézají věřící. Mají takový ten blažený výraz ve tváři. Potom se objeví kněz. Chybí už jen, aby měl rozeklaný jazyk. Najednou nejsem v Čechách, ale na severu a představuji si, jak kostel shoří. Je to samozřejmě jenom představa, propojení fiktivní knížky, která mě schlamstla a nepustila celou dobu. Nelze jinak než doporučit a opět poděkovat Gorovi. Díky kámo za další skvělý tip. Děkuji i vám, kteří jste dočetli až sem. Mějte se krásně. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ingrid Nyströmová a Stina Forssová narazí na nesrovnalosti ve starém případu, který se týkal sebevraždy mladého muže. Tento muž byl na počátku devadesátých let hlavním podezřelým z jednoho z nejkrutějších zločinů ve Švédsku, v němž bylo zabito šest mladých lidí, členů skupiny Heavy Metal Band. Vyšetřování zavádí obě dvě rozdílné ženy do hlubin subkultury, na hranici mezi vírou a fanatickou religiozitou, ze zasněženého Smalandu na rozeklaném západním pobřeží do temných důlních šachet Kiruny v severním Švédsku, v nichž se těží železná ruda. Když je v blízkosti Växjö zapálen středověký kostel a jeden z kolegů, kteří se podílejí na vyšetřování, je těžce zraněn, uvědomí si obě ženy, že tento případ není ještě zdaleka vyřešen...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. ledna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Divadlo Járy Cimrmana - Ladislav Smoljak , Zdeněk Svěrák (1987)


Divadlo Járy Cimrmana - Ladislav Smoljak , Zdeněk Svěrák
1987, Melantrich

Byl jsem zase na cestách. To se vždycky přepnu do úplně jiného stavu. Poslouchám muziku do sluchátek a koukám se z vlaku, jak kolem ubíhá krajina. Vrátil jsem se zase po nějaké době domů, do Mladé Boleslavi. Procházím se ulicemi, vzpomínám, kde jsem jako mladý řádil. První parta, první holka, první polibek. Toulám se ulicemi a připadám si děsně starý. Jakoby kolem mě život proběhl a ani se neohlédl. Mrzne a měl bych někam zajít na pivo, ale nechce se mi. Místo toho se projdu po Radouči a dívám se na Michalovickou putnu a Jizeru. Moc lidí tu už neznám, nejezdím sem často, raději vyrážím na sever, na chalupu do Jizerek. Včera jsem dočetl jednu knihu a najednou jsem v divném mezistavu, že nemám nic do vlaku. Jedu brzy ráno, směr Turnov, pak na Tanvald a když vystoupím, udeří mě do očí další vzpomínky. Jseš jak starej jezevec, řekne mi manželka do telefonu a má pravdu. Jenže já si nemůžu pomoc. Zkontroluju chalupu, uklidím polámané větve. Je tu děsná zima a fouká. Ani nezatopím a vylezu nahoru na půdu. Nic si nevyberu. Je mi z toho nějak smutno. Není nic horšího, než když nemáte co číst.

Klepu kosu na zastávce a pan řidič je nevrlý. Asi ho serou lidi. Trošku ho chápu, ale zase na druhou stranu, tak jdi dělat něco jiného, ty vole. Mám v Jablonci skoro hodinu čas. Pak pojedu rovnou do Prahy. Vylezu po schodech nad autobusák a zahnu doprava. Hele, antikvariát. Ihned vlezu dovnitř a málem pak nestihnu spoj. Tolik skvostů a dobrot. Je velká škoda, že se tímhle moc nevydělá, nemůžu si dovolit dělat práci, která neuživí rodinu. Ale bavilo by mě to. Vykupovat knížky, licitovat o ceně, pak je zatřídit, přehrabovat se v nich, pročítat je. Nechávat si ty nejlepší kousky, prodávat a bavit se se zákazníky. Sním a z mých představ mě probere až jedna slečna. Vezmete si tu knihu? Kývnu jako v mátohách, zaplatím pakatel a ani nevím, co mi zabalila do papíru. Občas mívám divné stavy, kdy jsem raději někde v oblacích, mimo tenhle svět. Koupil jsem si dnešní recenzovanou knihu. Starý ohmataný výtisk. Pro mě momentálně artefakt, kus i mé historie. Dětství s kazeťákem, mládí, kdy jsem konečně do divadla Járy Cimrmana zavítal, filmy, které miluju. Zkrátka a dobře, je to pro mě povinnost. Nakupoval jsem reflexivně, impulsivně. 

A dobře jsem udělal. Slečna s iphone a neskutečně dlouhými nehty sice vedle mě v autobuse ohrnovala nos. Protože knížka přeci jen trošku zaváněla zatuchlinou. Taky jsem šedivý a mám nadváhu. Rozhodně se nemůžu rovnat klučíkům, co je lajkovala celou cestu do Prahy. Já na to šel jinak. Listoval jsem, hladil stránky, byl jsem jak nějakej fetišista. Kdo byl asi původní majitel? Který zvrhlík může dát takovouhle knihu do antíku? No vlastně, ještě že tak, jinak bych se už někde za Jabloncem neusmíval jako Buddha. Ano, byla to blaženost, byla to láska a dobrota. K tomu ten laskavý humor, někdy břitký a ostrý, ale vždy myšlený v dobrém. Žádné zlomyslnosti, padání na hubu a dnešní tolik rádoby nekorektní prdel. U Járy Cimrmana jsem se nikdy nepopadal za břicho. Spíše jsem se pokaždé nechal vcucnout do dávné doby, mezi parní stroje, balóny, expedice. Do doby, o které mi vyprávěly babičky a dědové, protože jim o ní povídali jejich rodiče. Vystoupím na Černém mostě a v metru vypadám jak nějakej hipster. Jedna paní v obrovských brýlích se na mě usměje. Potom ukáže na knihu a dá mi palcem pomyslný like. Hned je mi veselo na duši.

Spousta hlášek zlidověla, těch osm her, které zde naleznete, jsou pro každého fanouška povinnost. Známe je všichni nazpaměť a když potkáte podobně prokleté, tak lze diskutovat celý večer, různě navazovat. Prý existují i lidé, kteří nemají humor Cimrmanů rádi. Možná o tom jenom nevědí. Nebo je to póza. Znáte to, dnes musíte zaujmout za každou cenu. A nebo jsou prostě z jiného těsta, než já. Jejich věc. Čekám na hlaváku v Praze a nemám si samozřejmě kam sednout. Tak si čtu ve stoje. To nemám moc rád, ale nemůžu si pomoc. Stojím vedle krásného a mocného obchodu Luxor, se spoustou skla a těmi nejaktuálnějšími bestsellery. Vše je takové krásné a připadám si jako chudý příbuzný, když žmoulám v ruce tenhle starý výtisky. Ohnuté oslí rohy proti lesklým kuchařkám a životopisům osmnáctiletých modelek. V dnešní době bych asi neobstál, ale je mi to tak nějak jedno. Jsem ve svém a Cimrmanově světě. 

Hodil by se nějaký pompézní závěr, něco v tom smyslu, že mě oslovila krásná dívka v kupé na Plzeň. A až domů jsme spolu rozmlouvali o knihách. Nic takového se nestalo. Jel jsem s umaštěným padesátníkem, který měl otevřený tablet a diskutoval na serveru Novinek. Vždycky jsem si říkal, kde se tihle lidé berou. Teď už to vím. Prskal u toho a nadával. A tak jsem knížku ani nedočetl. Pozoroval jsem ho jako vědec pokusné zvíře. Vše jsem dohnal až doma, po večeři a dobré kávě. Je to skvělá kniha. Jestli na ní někde narazíte, jděte do ní. Dobrého humoru je jako šafránu. Díky moc, že ještě čtete! Mějte se co nejlépe. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kniha obsahuje úvodní přednášky a texty celkem osmi her, jež byly uvedeny na scéně Divadla Járy Cimrmana v prvním desetiletí jeho existence: Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospoda Na mýtince, Vražda v salonním coupé, Němý Bobeš, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, široký a krátkozraký, Posel z Liptákova a doslov Vladimíra Justa „Smysluplná hra s nesmyslem“.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. ledna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Počítání hvězd - Mary Robinette Kowal (2021)


Počítání hvězd - Mary Robinette Kowal
2021, Fobos

Píše mi kamarád Goro, jestli prý nechci nějaké knihy, co má dvakrát. Prohlédnu si nafocené obaly a s radostí kývnu. Máme velmi podobný vkus. Uběhne pár dní a jsme domluveni, že mi předá zásilku na koncertě Hypnos v Plzni. Těším se, naše seance v hospodě bývají plné nových informací, vtipů a odcházíme vždy s úsměvem na tváři a hlavou plnou dalších tipů, co si přečíst. Nakonec mi hodí knížky do práce, když končím směnu. Kolem nás se míhají davy oblečené v montérkách a připadám si, jako bychom si předávali nějaký tajný kontraband. Když se nad tím zamyslím, tak to tak trošku je, protože lidí, kteří ještě čteme knížky, zase tolik není. Nechci nikoho podceňovat, ale mí kolegové z firmy většinou jenom sjíždějí bulvár na mobilu. Odtáhnu tašku plnou literárních dobrot domů, chvíli si prohlížím prology a přemýšlím, jakou knížku si přečtu jako první. Po spoustě současných detektivek a thrillerů mám najednou chuť na nějaké sci-fi.

Jsou vánoce, cestuji do Boleslavi vlakem a trvá to nekonečně dlouho. Mám místenky a tak si nasadím brýle a najednou jsem v roce 1952 a na Zemi dopadne meteorit. Přede mnou se začne odvíjet příběh, který mě ihned pohltí. Občas kouknu z okénka, protože jsem vesnice kolem mého města neviděl již spoustu let. Zvláštní pocit, některé jsou v hrozném stavu. Výstavní města jsou lemována domy, které jsou rozpadlé a kolem nich jsou neudržovaná pole. Jenom sem tam nějaká hala. Když totiž nejedete autobusem po dálnici a nepočítáte montovny a další krabice, ale cestujete vlakem, podíváte se na všechno úplně jinýma očima. Přemýšlím, každou kapitolu zhltnu a říkám si, že autorka zahájila sérii, která rozhodně stojí za to. Pokud jste vášnivými fanoušky tohoto stylu, nemělo by Počítání hvězd rozhodně chybět ve vaší sbírce. Přijedu do Boleslavi a ihned jedeme do Jizerek. Výlet do hor, kontrola a údržba chalupy. Zpátky se dostaneme až večer. Moje drahá máma je unavena a tak se dívám chvilku z okna a vzpomínám, jak jsme zde jako třináctiletý klučina hltal podobné příběhy. 

Jak by lidé v padesátých letech reagovali na podobnou katastrofu. Kam by se náš svět vyvíjel. Spisovatelka nabízí svět po apokalypse, po změně klimatu. Vše je napsáno velmi poutavě a já se zase jednou musím omluvit svému předsudku, že mě většinou knihy od ženských moc nebaví. Mýlil jsem se a sypu si popel na hlavu. On ten můj kamarád měl u piva zase pravdu. Čtu si dlouho do noci a mám potom divné sny. Jsou v nich ženy, vědkyně, které stále někdo utlačuje, nedostává se jim uznání, ani nemají v mužském světě příliš šanci. Ráno se pak zeptám mámy, aby mi vyprávěla o babičkách, aby mi popsala, jak vnímala jejich vyprávění o mládí a dětství. Dozvím se spoustu zajímavých věcí. Svět se opravdu hodně změnil. Tedy, jak kde. Ale to už je na zcela jinou diskuzi. Po několika dnech strávených ve svém rodišti jsem trošku neklidný. Na čtení totiž není příliš času. Musím se vrátit o několik stránek zpět, abych si doplnil informace. Mozek je stejně zvláštní zařízení. Někdy si pamatuji přesně věci, které vůbec nepotřebuji. Vyjedu velmi brzy ráno, ještě je tma a vlak, který směřuje zpátky do Prahy a potom do Plzně, je plný mladých kluků a holek. Shodou okolností vyslechnu jejich rozhovor o vánocích. Spousta z nich dostane pod stromeček jako každý rok knížku. Málokdo si ji ale doopravdy přečte.

Těším se domů, mám totiž dovolenou a mí potomci i manželka chodí ještě do školy a do práce. Další den spím poměrně dlouho. Pomalu se přehodím do volnějšího stylu a naladím se na čtení. Pustím si nové DUSK, doom death metalovou skupinu, která se vrátila ve velkém stylu a znovu otevřu knížku. Musím ji dnes dočíst. I stane se, akorát zapomenu na oběd a svačinu. Není to klasické sci-fi, v knížce najdete i spoustu pasáží, ve kterých se řeší společenské problémy, rasismus, gender. Zkrátka věci, které mohou některé čtenáře odradit. Záleží na vás. Osobně si myslím, že jsou to stále zajímavá témata, ono totiž, když se rozhlédnu kolem sebe, tak pořád existuje spousta zamrzlých tupců, kteří mají stejné názory, jako měli některé postavy v roce 1952. Zdálo by se, že jsme dnes již dál a chci věřit, že ano, ale někdy musím stále kroutit hlavou. Základní téma s dopadem meteoritů a následným rozvojem kosmonautiky bude ale určitě vyhovovat všem čtenářům sci-fi klasiky. Za mě je vše v pořádku a těším se na další díly série. Líbí se mi pohled autorky na svět a hlavní hrdince hodně fandím.

Když jsem byl malý, tak jsem si představoval, že v roce 2024 už budeme dávno létat do vesmíru na dovolenou. Nebo jen tak, třeba pracovně. Nestalo se tak. Místo toho, abychom bádali a objevovali, tak se stále zabýváme politikou, svými egy a pořád s chutí zabíjíme nevinné. Tak snad bude jednou svět lepší alespoň pro moje děti. Pevně v to věřím. Pokud vás baví sci-fi a máte otevřenou mysl, neváhejte ani chvilku. Počítání hvězd je velmi dobrou knihou. Děkuji za přízeň! A nezbývá než poděkovat opět i mému kamarádovi Gorovi! Skvělý tip!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V roce 1952 dopadne na Zemi obří meteorit a zničí celé východní pobřeží Spojených států. Kvůli následné změně klimatu se naše planeta stane brzy neobyvatelnou a lidstvo má jedinou šanci na přežití. Musí se urychleně pokusit o kolonizaci vesmíru. Vznikne mezinárodní koalice, jejímž cílem je osídlit nejprve Měsíc a následně Mars. Matematička Elma Yorková na projektu spolupracuje jako výpočtářka, ale sní o tom, že se stane astronautkou. V cestě jí však nestojí jen technické obtíže, ale především předsudky většinové společnosti tehdejší doby, bránící ženám účastnit se letů do vesmíru. Jako bývalá armádní pilotka se s tím nehodlá smířit.
Jak by lidé v padesátých letech reagovali na takovou katastrofu a následnou akutní hrozbu změny klimatu? Jak bude probíhat pokus o záchranu lidstva v době, kdy je rasismus a sexismus společenskou normou? Příběh alternativní historie se nezabývá jen technickou stránkou dobývání vesmíru, ale především společenskými problémy, kterým lidstvo čelí i tváří v tvář nevyhnutelné záhubě.
Přední současná americká autorka sci-fi a historické fantasy Mary Robinette Kowalová získala za svoji trilogii o Lady astronautce řadu prestižních ocenění včetně ceny Hugo za nejlepší román roku 2019 či cenu Nebula za nejlepší román roku 2018.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. ledna 2024

KNIŽNÍ TIPY - O pití - Charles Bukowski (2022)


O pití - Charles Bukowski
2022, Argo

Vydržel jsem tenkrát docela dost. Měl jsem trénink. Hospody bývaly místem, kde se klábosilo, byla v nich sranda. Když se řeklo v sedm, tak všichni přišli na půl sedmou, aby se pohodlně usadili. Dělali jsme pravidelné seance, při kterých teklo pivo proudem. Omámeni alkoholem jsme diskutovali o knihách a někdy to bylo tak vášnivé, že jsme se málem poprali. Bylo mi dvacet, nosil jsem křiváka a nebo dlouhý kabát. Vytahaný svetr a velké kostěné brýle. Vlasy až na záda a moje holka, budoucí manželka, patřila k nejkrásnějším, co jsem kdy viděl. Všichni mi ji záviděli, to jsem zjistil až po letech. Zrovna probíráme Bukowského. Mám od něj přečteno všechno, co zatím vyšlo. Kamarád Michal dlouze a rozvážně rozebírá jeho dílo. Blance se nelíbí, protože je sprostej. Oba mluví dlouho a já postupně zjišťuji, že vůbec nerozumí tomu, co jim chce Charles říct. Nejde o všechny ty kurvy, blitky, chcaní a sraní, Bukowského musíte umět číst. Buď ho milujete a rozumíte mu a nebo jde totálně mimo vás.

Vše je totiž ohlodané na kost, na dřeň. Má odžito, i když některé příběhy jsou samozřejmě odposlechnuty. Autor si kolem sebe vytvořil bublinu a právě jeho styl mu zajistil popularitu. Veřejná čtení, která když si vyhledáte na youtube, tak vás doslova uhranou. Ošklivej chlap, kterej je ale uvnitř hrozně křehkej. Chápu to, býval jsem stejný. Mladý a neklidný, fascinoval mě jeho styl, dlouhou dobu jsem chtěl být jako on, jako Lemmy, se kterým má hrozně moc společných bodů. Víte, ono je to ale všechno trošku jinak. Musíte číst mezi řádky, musíte přemýšlet. I kurvy a pasáci jsou totiž lidé, kteří mají své strachy a bolesti. Přiznám se, že jsem vlastně sílu jeho knih ocenil až teď, když se mi blíží padesátka a ve chvílích, kdy mám trošku víc času, tak se vracím ke knížkám, které jsem měl kdysi rád. Nechávám je na sebe znovu působit a přemýšlím, čím mě kdysi zaujaly. A čím dnes. Bukowského vnímám úplně jinak. fascinuje mě lehkost, se kterou skládal slova vedle sebe. Spoustu jeho citátů mám zapsaných a znovu a znovu mi potvrzují svoji platnost. 

Sbírka O pití je nově vydána a patří k jedné z knih, které jsem dostal letos k vánocům. Ano, vzpomínal jsem. Žádný jiný spisovatel nemá takový nadhled a nepíše tímto způsobem. Dostal jsem chuť na pivo a dlouho jsem se díval z okna. Uvědomil jsem si, jak mě vlastně Bukowski ovlivnil. Možná asi nejvíc ze všech autorů. Možná i díky němu se pokouším psát, protože potřebuji ze sebe dostat to co on, občas bolest, někdy radost. Je to nutkání, jako se jít vysrat, jak píše v jedné povídce. Je to tak. Hlavou se vám začnou míhat myšlenky, na něco si vzpomenete a musíte si to zapsat. Je to zajímavý a těžko popsatelný proces. Každý muzikant, umělec, tvůrce, to moc dobře zná. Jenom Bukowski to ale uměl perfektně popsat. A co se týká chlastu? Viděl jsem, co dokáže s lidmi, kteří mu propadli. Zažil jsem šíleného otce, kamarády, kteří se upili k smrti. Přesto mám rád takové to normální popíjení, kdy si zvýšíte trošku náladu, kdy se vám potom dobře spí, když se smějete s kamarády. Je to dobrý sluha a špatný pán. Přes týden nepiju vůbec, ani lahváče. O víkendech si ale trošku dopřeju. Vyčistím si hlavu, podíváme se na nějaký dobrý film. 

Koncerty bez piva jsou pro mě spíše trápením. Já se chodím bavit, ne sledovat ostřížím zrakem chyby muzikantů. Abstinenti mi nevadí, znám jich také spoustu, ale často bývají v křeči, jakoby jim chybělo se uvolnit. Musí se to umět, člověk na to musí přijít časem. Bukowski moc dobře věděl, že chlast je zhouba, ono také, v reálu nebyl zase tak velký alkoholik, byla to samozřejmě póza, ale když pil, tak to stálo zato. Byl to velký silný chlap a taky tak psal. Žádný intelektuál (i když chytrý byl jako liška), ale muž z davu, který dokázal strhnout ke čtení i lidi, kteří mají problém přelouskat reklamní letáky. Rozuměl lidské duši, její temnotě, ale i lásce. Teď, v době, kdy už mám velké děti a nějaké ty menší zkušenosti, jej chápu o hodně víc. V mnoha lidech postupně vyhasne vášeň, stanou se z nich jenom zombie, které podlehnou stereotypu. Vstát, do práce, z práce, televize nebo teď už spíš internet, nákupy, pořád dokola, dokud nezemřeš. Potkat někoho, kdo přemýšlí, koho ještě nedostali, je hodně těžké. To si potom víc vážíte společných setkání. 

„Když se stane něco špatného, pijete, abyste na to zapomněli; když se přihodí něco dobrého, pijete, abyste to oslavili; a když se nestane nic, pijete, aby se něco stalo.“ Krásný citát, co říkáte? Jen dodám, že to nemusí být nutně pití. Může to být víra, nakupování, nadávání s kolegy v práci. Jak píšu výše, Bukowski moc dobře znal lidi a jejich slabosti. Intelektuálové na něj koukají trošku skrz prsty, ale co, to nevadí, pro ně má Bukowski také jeden citát: „Intelektuál je člověk, který vyjadřuje prosté věci složitým způsobem; umělec je člověk vyjadřující složité věci jednoduše.“

Opatrujte se, přeji vám, aby se vám v novém roce dařilo a děkuji za pozornost. Na zdraví!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ženské, kočky, psaní, hudba. A pití. Tohle všechno se vybaví každému čtenáři Charlese Bukowského; každému asi v jiném pořadí. Po tematických antologiích O kočkách a O psaní vychází nyní další soubor básní a prozaických úryvků, známých i méně známých, z velké části nově přeložených; a jednotícím prvkem je alkohol, opilost, chlast. Pití jako životní náplň, berlička, záchranný pás, pramen inspirace i dobré nálady. Knihu konzumujte s rozumem, není vhodná pro řidiče a těhotné ženy.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Lesní duch - Graham Masterton (2023)


Lesní duch - Graham Masterton
2023, Golden Dog

Ke skautskému hnutí mám velmi blízko. Kdysi dávno jsme jako malí našli několik knížek na chalupě po dědovi. Naučili jsme se z nich, jak vázat uzly, jak zabít rybu, aby moc netrpěla a udělat si z ní pochoutku na ohni. Kousek od chalupy jsou hluboké lesy, kde jsme se toulali, poznávali rostliny i zvířata. Když dnes někomu řeknu, že jsem jako malý lovil pstruhy do ruky a číhal na raky, když někomu řeknu, že jsem měl každé prázdniny své čolky a mloky, tak už mi moc lidí nevěří. Bylo to krásně dětství, byli jsme páni kluci, raubíři, kteří zažívali spoustu dobrodružství. Každý rok jsme byli jiný indiánský kmen. Nedávno se mi o všem zdálo. Byl jsem sice na Šumavě, ale to jsou hory, které jsou v mnohém Jizerkám podobné. Měl jsem běžky a ve stopě jsem byl velmi brzy ráno. Vyběhl jsem nahoru na hřebeny a nepotkal ani živáčka. Vzpomínal jsem na to, jak jsem chtěl být skautem, ale nesměl to nikde říkat, protože kolem byli jenom pionýři. Zrovna jsem dočetl Lesního ducha a chvílemi jsem měl pocit, že se v dálce houpe několik oběšenců. 

Je to skvěle napsaná kniha, temná a záhadná. Je v ní kus historie a lidské nenávisti. Pro mě osobně první setkání s autorem. Občas to tak mám, objevím si pro sebe někoho nového. Mnohdy mi knížku doporučí nějaký kamarád, někdy umělá inteligence. Je to vlastně jedno. Přečetl jsem si, o čem kniha je a říkal si, že mě tohle téma zajímá. Příběh je hororový a já jsem zase jednou všechno prožíval znovu. Co když mě někdo překvapí? Na běžkách jsem poměrně zranitelný. Hodně jsem nechával fantazii, aby vzpomínala jak na moje dětství, tak na knížku. Jezdil jsem, asi jako každý, na pionýrské tábory. Někdy byly skvělé, ale někdy, když je vedli divní lidé, tak se stali noční můrou. Jako tenkrát, na mezinárodním táboře, kde našli kubánským dětem v puse červy a museli jsme všichni do karantény. Jako kdysi, když jsem šel na noční hlídku s jednou holkou a ona se mi počůrala, protože se šíleně bála. Byli jsme malé děti, uprostřed temných lesů. To víte, představivost pracovala na plné obrátky.

Líbí se mi i vztah k minulosti, k Polsku, které je jak známo od Jizerek nedaleko. Mám rád knížky, které navazují na naše dějiny, líbí se mi, když se odkrývají stará děsivá tajemství. Připadá mi potom všechno uvěřitelnější, protože i naše dějiny jsou pohnuté a mnohdy hodně kruté. Ještě si pamatuji, co vyprávěly sousedky a babička, co se dělo po válce. Dávno zapomenuté vraždy, násilí, krádeže. Musí vždycky přijít několik nových generací, aby vše přestalo bolet. Problémem bývá, že zločinci zůstanou často nepotrestáni. Miluji lesy, mám rád jejich zdánlivé ticho. Slunce, které proniká přes koruny stromů. Malý hřbitov, uprostřed mýtiny, který je dávno zapomenutý. Když budete zticha, stanete se jeho součástí. Autor vytvořil vskutku děsivou atmosféru, která vynikne o to víc, když se potom jdete projít kousek za město. Ono je to umění, umět navodit takové nálady. Četl jsem opět jedním dechem, přesně tak, jak to mám nejraději. Pod lampičkou, která mi několikrát zhasla, protože žárovka pomalu končila svojí životnost.

Cestoval jsem nejen s autorem a jeho hlavními hrdiny, ale taky sám se sebou, do svého dětství. Dospělí nás často strašili, abychom nechodili tam, kam oni nechtěli. Přesto nás někdy přemohla zvědavost. Jako tenkrát, když jsme šli na jeden opuštěný statek a našli tam provaz, který byl v polovině odříznutý. Také kapky krve a s křikem jsme potom utíkali zpět, do bezpečí. Mladší z nás se potom báli jít i na záchod, protože se říkalo, že tu chodí kolem chlápek se sekyrou zaseknutou v hlavě. Přesně takový pocit mám i z Lesího ducha. Je to návyková knížka, na pomezí detektivky, thrilleru a hororu. Líbí se mi způsob, jakým je napsána, oceňuji, že mě chytla a nepustila. Byl jsem napnutý, od začátku do konce, trošku jsem se bál, to k tomu patří. Ale hlavně, fantazie mi opět pracovala na plné obrátky. Byl jsem znovu malým klukem, skautíkem, kterým jsem chtěl tolik být, abych byl jako děda a nikdy se mi to nepovedlo, protože tomu doba nepřála. Graham Masterton se stal dalším autorem, které jsem si letos objevil.

Lesní duch je zároveň i posledním mým letošním tipem. Byla to jízda, co myslíte? Doufám, že jsem se vám aspoň párkrát trefil do vkusu. Pokud by to bylo alespoň jednou, má moje psaní smysl. Jsem stále překvapen a udiven, jaký moje knižní tipy mají odezvu. Nečekal jsem to a utvril jsem se v tom, že lidé ještě čtou, ještě přemýšlejí. Mám naději naději do budoucna. Vypadá to, že příští rok bude pro mě a moji ženu hodně těžký. Bojovat proti nemoci je náročné a dlouhé. Chce to pevné nervy a hodně síly. Přeji vám, ať jste zdrávi, ať máte dobré světlo a ať vás pořád baví číst. Děkuji moc za všechno a opatrujte se! 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Současná Amerika. V lese u skautského tábora je nalezeno patnáct skautů a sedm jejich vedoucích – všichni spáchali sebevraždu. Jeden z mrtvých chlapců je přítelem Sparkyho Wallace, jehož otec Jack vede v Chicagu polskou restauraci. Jack objeví souvislost mezi sebevraždami a smrtí vlastního dědečka, který se zabil v Kampinoském pralese v Polsku, když za druhé světové války bojoval proti nacistům.

Jack a Sparky se společně vydávají do Polska, aby odhalili děsivé tajemství. Co způsobuje nezvladatelnou paniku lidí v lese? Aby se jim to podařilo, musí hrůzu zažít na vlastní kůži a dostat se až na samou hranici šílenství.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 22. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Smrtka - Neal Shusterman (2018)


Smrtka - Neal Shusterman
2018, Yoli (ČR)

Nejhorší je, že se množí nejvíc ti hloupí a tupí. Alespoň tak to vidím poslední roky já. Kdysi jsem čítával staré sci-fi a přemýšlel, jak nakonec naši planetu zničíme. Jaderná katastrofa, mimozemšťani, nějaká šílená choroba nebo genetické úpravy. Vyberte si. Smrtku od mého oblíbeného spisoovatele Neala Shutermana jsem četl teprve nedávno. Po předchozém skvělém Suchu, mě opět mrazilo. Celá kniha má takovou pochmurnou atmosféru. Pečlivě vybudovaná fikce o přelidnění naší planety není daleko od reality. Možná se vám zdá, že u nás v Evropě vymíráme, ale to je jen zdání. V celkovém měřítku je nás čím dál tím víc a začíná to být neúnosné. Autor pracuje s myšlenkou, že jsme jako lidé dospěli, vymýtili jsme nemoci a zastavili jsme stárnutí i smrt. Šílené, co?. Ono tedy, již dnes je lidský život v průměru o hodně delší, než dřív. A teď si představte, že bude muset být vytvořen úřad, který bude muset váš život ukončit. Proto název Smrtky.

Kdo o tom bude rozhodovat? Jak bude vše probíhat? Na to se vám bude snažit kniha odpovědět. V některých momentech sice nalezne pár nelogičností a osobně si myslím, že by to takhle nakonec nemohlo fungovat. Znáte lidi. Ale musím uznat, že se mi knížka četla velmi dobře. Pak jsem viděl ve zprávách, jak se dávají na pochod díky válkám, suchu a hladu celé národy a uvědomil jsem si, že planeta přelidněná už opravdu je. Když si k tomu ještě připočtěte, že je spousta jedinců, kteří nejsou zvyklí pracovat a dodržovat pravidla, potom najednou působí knížka poměrně realisticky. Nechali byste si vložit do hlavy čip? A neděje se to už náhodou? Říkáte, že ne? A co když vám pak bude zaručena nesmrtelnost? Myslím si, že by každý přemýšlel. Muselo by ale být nějak ošetřeno i tělo, aby nestárly kosti a tkáně. S tím si ale určitě časem nějak poradíme, tomu věřím. Pokud se tedy do té doby nezničíme. Přiznávám, že mě podobné úvahy a situace stále baví. Rád nad nimi přemýšlím. Pořád jsem totiž toho názoru, že to nebude dlouho trvat a ocitneme se na rozcestí. Buď přežijeme a nebo se zničíme. 

Představa dokonalého světa s sebou nese pokaždé temnotu. V každém z nás je i kus zkaženosti. Ke komu byste se přidali? Uměli byste brát ostatním život? I kdyby to bylo v rámci řemesla pro dobro ostatních? Tahle knížka vám nahlédne do svědomí. Sám nevím, co bych si vybral. Už teď si spoustu nových technologií nejdřív očuchám, zkusím si je nějakou dobu používat a dost často je opustím. Nebaví mě. Rád sleduji nové trendy, ale nechytám se u všeho. Jenže jsem výjimkou. Dnes už vám napíše email jen staromilec, všichni chatují a mě to nebaví. Nemám rád mlácení prázdné slámy. Znamená to, že jsem mimo? Sociální sítě mě k smrti nudí, přesto je "musím" používat. Mnozí ani neví, že naše stránky nejsou jen na facebooku. Můžete se snažit sebe víc, ale většina používá jen to, co ostatní a neradi mění své návyky. Někdy si připadám, že žiju ve své vlastní bublině. Přežiju v budoucnosti já a nebo ti, co půjdou s dobou a nechají si dát do hlavy čip? Nevím, ale je fakt, že jsem nad těmito věcmi také dlouho přemýšlel, když jsem četl Smrtku. 

Na Nealovi Shustermananovi mám rád, že se jeho knihy hrozně těžko vysvětlují a popisují. Je opravdu lepší si je přečíst. Ony jsou totiž plné poměrně hlubokých a zajímavých myšlenek. Dost často se dotýká filozofie, pokládá spoustu otázek a nabízí i způsoby, jakým směrem bychom se mohli jednou vydat. Smrtka na mě potom působila celou dobu poněkud znepokojivě. Ano, tohle je přesně to slovo - znepokojivé. Nevím jak vy, ale já to tak nějak čtu mezi řádky. Lůza má čím dál tím větší slovo, hloupých je čím dál tím víc a ti chytří nějak neví, co s tím. Zřizujeme úřady a ty vydávají rozhodnutí, které nikdo nedodržuje. Chaos opět začíná. Třídíme odpadky a odvážíme je na druhou stranu zeměkoule, kde je hodíme do oceánu. Nejistá budoucnost zaručena. Stejně jako v případě Smrtky, se děje spousta věcí, které nemůžeme ovlivnit. Jak to celé dopadne? V realitě nevím, ale vize, kterou předkládá tahle kniha je svým způsobem pěkně děsivá.

Na jednom koncertě mi řekl jeden známý krásnou větu. Ty vole, konečně někdo, kdo píše o knhách, které čtu i já. Byl jsem velmi mile překvapen, když se potom i mezi ostatními rozvířila diskuze o dobrotách, které se vám snažím každý pátek předkládat. Nikdy jsem nechtěl a nikdy nebudu kritikem. Stejně jako u muziky jsem jen obyčejným fanouškem. Rád poslední roky sedím, čtu si a k tomu poslouchám nějakou oblíbenou kapelu. Smrtku si určitě přečtěte, ani nemusíte být fanoušci sci-fi.  Mějte se co nejlépe a snad bude naše budoucnost lepší, než v případě dnešního tipu. Děkuji za pozornost. 


KNIŽNÍ TIPY - Sucho - Neal Shusterman & Jarrod Shusterman (2019):

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve světě budoucnosti lidstvo zvítězilo nad nemoci, stárnutím a nakonec i nad smrtí. Nikdo neumírá a Zemi hrozí přelidnění. Jedinými, kdo může ukončit život, jsou tak „smrtky“. Dva mladí lidé, Citra a Rowan, jsou vybráni, aby se stali učedníky tohoto řemesla – což je role, po níž ani jeden z nich netouží. Musí si osvojit „umění“ brát život, a přitom mít na paměti, že když se jim to nepodaří, mohou vlastní život ztratit. Okolnosti je postaví proti sobě a brzy je jasné, že pokud jeden z nich vyhraje, druhý musí zemřít… Za dokonalý svět je třeba zaplatit vysokou cenu.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 15. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Glatz. Smršť - Tomasz Duszyński (2023)


Glatz. Smršť - Tomasz Duszyński
2023, Slovart (ČR)

Když jsem před mnoha a mnoha lety pátral po svých předcích, zavedl mě rodokmen do polského Kladska. Dokonce jsem našel dům, ve kterém můj děda vyrůstal. Když jsem potom nedávno objevil detektivní sérii Glatz, která se v těchto místech odehrává, vše se mi tak nějak spojilo v jedno. Měl jsem i během druhého dílu, který se odehrává v roce 1923, neustále neodbytný pocit, že jsou mí předci součástí příběhu. Najednou jsem si připadal trošku neúplný. Měl jsem možná pátrat ještě dál. Každý badatel v historii čeká, že byl součástí šlechtického rodu, ale to je velmi naivní představa. Máme ve zvyku si naše předky idealizovat a na to špatné zapomínat. I oni ale vraždili, byli nevěrní, zlí. A naopak. Je to vlastně nikdy nekončíci souboj mezi světlem a tmou. Vždy záleží jen na nás, na jakou stranu se postavíme. 

Vždycky jsem překvapen, kolik toho máme s Poláky společného. V tomto případě se příběhem prolíná dějová linka s nám notoricky známou postavou, duchem hor, Rübezahlem. Ano, je to náš Krakonoš, v jejich podání o dost děsivější. Hlavní příběh je neméně temný. Zmrzačený turista. Vraždu vyšetřuje vrchní strážmistr Franz Koschell. a vy si tak můžete vychutnat výlet do doby, kdy se Evropa pomalu vzpamatovávala po první světové válce. Ne, nejsou to krásné obrázky z pohlednic, které najdete na půdě. Naopak, na povrch zase jednou vyvřela temnota a lidská nenávist. Autor, když knížku psal, tak se opravdu skvěle připravil, co se týká historických faktů. Musím mu vyseknout poklonu. Mám moc rád detektivky, které se odehrávají v historii. Tehdy měli samozřejmě omezené možnosti, co se týká technologií. Vyšetřovalo se  jinak, což je pochopitelné. Vždycky, když podobné knihy čtu, tak si říkám, kolik případů zůstalo neobjasněno.  

Máme tu tedy napínavý děj, výlet do minulosti, prostředí, které je i mými kořeny. Zamícháno, skvěle napsáno a výsledkem je velmi zajímavé krimi, které se mi četlo samo. Mám to takhle rád. Když jsem chycen u první kapitoly, abych se potom "probudil" do současného světa až po spoustě stránek. Když mě kniha nebaví, tak ji nečtu. Mám to stejné jako s muzikou. Už čtu a poslouchám jenom to, co mě baví. Navíc o tom píšu, což je samo o sobě řehole. Série Glatz je mým malým soukromým objevem. Myslím si ale, že by se vám mohla líbit, i když nejste prostředím osobně spjati jako já. On má autor totiž takový ten dar vypravěče, což by měl dobrý spisovatel mít. Já vím, poslední dobou se na dobré řemeslo zapomíná ve všech oborech, ale jsem stalá škola. Jiný už nebudu a ani nechci být. Cítím chlad a syrovost tehdejší doby, když obracím stránky a srkám k tomu kávu. Byli jsme zase na dlouhé procházce v lesích. Zrovna jsem vzpomínal na svoji babičku, která nám o Krakonošovi vyprávěla. Jako dítě jsem se ho dost bál. 

Nahlédneme do minulosti, do lidských myšlenek, které měly být raději skryty. Vždycky, když se toulám po vlastech českých, fascinuje mě, kolik je všude různých pomníčků, křížů. Dost často jsou vzpomínkou na nějaké neštěstí nebo právě vraždu. Tenkrát sice lidé měli respekt alespoň před Bohem, ale jak to vypadá, tak rozhodně ne všichni. Ukazuje se, že jsme vlastně trošku chytřejší zvířata a to jenom někteří. Ne, já nechci a nevidím svět jenom černě. Mě baví rozplétat napínavé případy. Do hry vstupuje Wilhelm Klein, vojenský detektiv a my postupně zjišťujeme, že případy souvisí s jeho minulostí. Celá kniha plyne tak nějak samozřejmě, připadám si, že je opravdu rok 1923. Zrovna jedu v kočáře a na hlavě mám cylindr. 

Mám rád historické detektivky. Jsou pro mě vždy takovým literárním osvěžením. A navíc, když jsou dobře napsány, tak si doplním a rozšířím také obzory. Je to taková ta knížka do sychravých dní, které právě kolem nás probíhají. Těším se, až zase pojedu na hory. Asi si vezmu knihu s sebou a přečtu si ji znovu. Myslím si, že na chalupě v Jizerkách, pár kilometrů od Kladska, vynikne ještě lépe. Moji předci byli jen obyčejní řemeslníci, sedláci a dělníci. Snad žili poctivě. Děkuji vám za pozornost a přeji vám dobré světlo! Opatrujte se.


KNIŽNÍ TIPY - Glatz - Tomasz Duszynski (2022):

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sněžník, zima 1923. Místní průvodce nachází na vrcholu věže císaře Viléma tělo turisty, zmrzačené drastickým a promyšleným způsobem. Téhož dne je zavražděn uznávaný vědec. Vrah se v zanechané zprávě představuje jako hrdina místních pověstí, Duch hor, Rübezahl. Vyšetřováním případu je pověřen šéf kladského kriminálního oddělení, vrchní strážmistr Franz Koschella. Brzy vyjde najevo, že Rübezahl si své oběti nevybírá náhodně, a stopy vedou až do nemocnice v Beelitzu nedaleko Berlína. Kladský policista se střetává se starým známým, vojenským detektivem kapitánem Wilhelmem Kleinem. Koschella je přesvědčený, že klíč k polapení pachatele spočívá v Kleinově minulosti. Konfrontace s kapitánem je nevyhnutelná a pravda, kterou odhalí, bude mít neobyčejně vážné důsledky. Co se skrývá pod tajícím sněhem? A kdo tak krutým způsobem rozplétá nitky minulosti? Třetí díl detektivní série Glatz, zasazené do česko-polského pohraničí dvacátých let.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Otázka viny - Jørn Lier Horst (2023)


Otázka viny - Jørn Lier Horst
2023, Kniha Zlín

Horstovy knihy jsou trošku jinými severskými detektivkami, než je běžné. Žádná přehnaná brutalita a dokonalí vrazi, kteří maji skoro až zázračné schopnosti. Naopak, vše je neskutečně syrové, svým způsobem velmi smutné. Možná to bude tím, že autor opravdu pracoval jako kriminalista. Většina vražd je totiž smutným vyústěním frustrací, pomstou a někdy také nešťastnou náhodou. Tentokrát otevřeme 17 let starý případ, pachatele tehdy chytili. Jenže pak začnou chodit anonymní dopisy. Vypadá to, že něco je špatně. Tady se autorovi povedlo opravdu navodit tak reálně temnou atmosféru, že jsem nad knihou neustále přemýšlel. Dokonce jsem se chvílemi přistihl, že jen tak sedím, koukám do zdi a hlavou se mi míhá spousta myšlenek na to, kam se bude děj ubírat. Míval jsem potom vždycky hroznou radost, když jsem se trefil a býval smutný, když ne. Nečekejte žádný geniální šestý smysl vyšetřovatele. Naopak, na vše se musí přijít postupně. Děj ubíhá víceméně pomalu a detektiv se vydá spoustou slepých uliček. Je to hodně o trpělivosti a určitě to odpovídá víc realitě, než většina dnešních, často za vlasy přitažených kriminálek. 

Měl jsem nedávno narozeniny. To vám člověk trošku vzpomíná. Nějak na mě padla nostalgie a s knihou jsem byl čím dál tím raději. Zavřít se před světem, jen do své ulity. Jenom já, hudba a Otázka viny. Byl to vlastně hrozně hezký dárek, je znát že mě mí blízcí znají. Venku bylo sychravo, koneckonců, v podobném počasí jsem se prý kdysi narodil. Chvílemi už kolem poletoval sníh a já přemýšlel, kdo je vlastně vrah? William Wisting je přesně tím druhem hlavního hrdiny, který je mi opravdu sympatický. Jenom mě mrzelo, že si ode mě nenechal poradit. Ne fakt, mě se dokonce zdály sny. Ráno jsem se budil zmatený a nevěděl, co je pravda a co ne. Musel jsem se potom vždy vrátit o několik stránek zpátky, abych se ujistil. No, co vám budu, nelze jinak než knihu doporučit. Pokud opravdu rádi čtete, tak rozhodně. Je to trošku jiný druh, odrůda severské krimi, ale rozhodně zajímavá. Poslední roky jsou pro mě ve znamení nových knih. Kupuju jich opravdu hodně a mám většinou šťastnou ruku. Občas mi někdo poradí, doporučí, ale jinak jednám hodně instintivně. S Otázkou viny jsem chybu rozhodně neudělal.

V promo materiálech uváději, že je případ zahalen v mlze iluzí. Popis je přesný a dokonale vystihuje to, co se v příběhu odehrává. Seděl jsem v křesle, poslouchal novou desku AETERNUS. Ti hrají black metal s deathem a oba styly jsou spojeny velmi zručně. Deska má dokonale podmanivou atmosféru. Stejně jako tahle kniha. Nějak se mi to všechno spojilo dohromady. Stává se mi to poslední roky často. Je to pro mě odpočinek. Radost. Vždycky mě to uklidní. Chodím všude pěšky, pokaždé se mi rozproudí krev v žilách. Musím se potom vždycky vydýchat a je to pro mě jako rituál, meditace. Otřu si brýle, vyvětrám a rodina chodí kolem mě a usmívá se. Táta bude zase vyšetřovat. Dělají si legraci, ale myslí to dobře. Moc dobře ví, o co jde. Čtou totiž také. U nás doma to bývalo vždy zvykem. Já vím, už jsme asi v téhle době neustále blikajících obrazovek jiní, ale nám to nevadí. Víme dávno své. Vyhrazuji si právo vůdce smečky číst nové knihy jako první. Má to jednu nevýhodu. Musím mlčet, než si všichni také novinku přečtou. S Otázkou viny jsme byli spokojeni všichni. 

Autor má vystudovanou kriminalistiku, filozofii a psychologii. A z jeho knih je jeho rozhled hodně znát. Postupné odhalování a rozkrývání mi připomíná v některých momentech archeologii. Jen se neodkrývají jednotlivé vrstvy prachu a hlíny, ale lidských myšlenek. A ty bývají někdy hodně temné. Skvělý a překvapivý je i závěr a rozuzlení. Zkrátka a dobře, hrozně mě zase jednou bavilo "vyšetřovat". Je asi pravdou, že pro někoho bude všechno až moc rozvláčné. Jenže takové odhalení vraha bývá. Nabyl jsem dojmu, že se tenhle případ klidně mohl stát. Není na něm nic neuvěřitelného. Ani jednou jsem si neříkal, že je to hloupost, že takhle nikdo neuvažuje. Dokonce i vyšetřovatel je jen obyčejný člověk. Mimochodem, tentokrát se v příběhu objeví jeho dcera jen tak mimochodem, nijak mu s případem nepomáhá. V ostatních dílech této série tak činí a to někdy dost zásadně. To jen abyste věděli. 

Asi by to chtělo nějaký závěr. Mě napadá snad jediné. Pokud máte rádi klasické detektivky, které by se mohli stát i ve vašem sousedství, tak si Otázku viny klidně kupte. Zklamáni rozhodně nebudete. Jen nečekejte hektolitry krve na každé stránce, děsivého maniaka ani detektiva - supermana. Mě tenhle přístup vyhovuje. Možná je o hodně syrovější, protože mu můžu věřit. Jsem dodnes velmi překvapen a mile nadšen, jaký mají u vás moje knižní tipy ohlas. Potkávat na koncertě lidi z různých koutů republiky, kteří mě po setu death metalové kapely odchytí a doporučí mi nějakou knížku nebo mi poděkují, je pro mě neopakovatelný zážitek. Je skvělé, že čtete! Díky moc za všechno. Opravdu si toho vážím. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Odsouzený vrah. Anonymní dopisy. Nebezpečná hra, ve které jde o všechno. William Wisting si od zločinu neodpočine ani během dovolené. Když mu přijde anonym odkazující na dávno vyřešenou vraždu sedmnáctileté dívky, rozhodne se případ přezkoumat. Zdá se, že něco nesedí… a další dopisy to potvrdí. Vrchního komisaře se zmocňuje nepříjemný pocit, že s ním tajemný pisatel manipuluje jako s loutkou. Podaří se mu odhalit jeho identitu a motiv? A co když vše souvisí i se současným zmizením další mladé ženy? Pravda je zahalená v mlze iluzí – Wisting ji však hodlá najít za každou cenu.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Ticho ve sněžném městě - Eva García Sáenz de Urturi (2019)


Ticho ve sněžném městě - Eva García Sáenz de Urturi
2019, Vendeta

Přiznám se hned na začátku. Já nejsem příliš velký čtenář knih od spisovatelek. Vlastně ani nevím proč, ale je prostým faktem, že je velmi málo autorek, které mě za můj čtenářský život oslovily. Možná je to tím, že mají ženy zcela jiný pohled na svět, než mám já. Nevím, ale mám doma několik knih, které jsem dostal a byly sepsány spisovatelkami a leží mi v knihovně a padá na ně prach. Zkoušel jsem to, ale nešlo to. Zvláštní, co? Přitom se mi ženy jinak samozřejmě moc líbí a mám je rád. Ty svoje dvě, co mám doma samozřejmě nejvíce. Ticho ve sněžném městě jsem koupil víceméně na doporučení svého kamaráda, který mi dal tip po emailu. Byla ve slevě a já dal na jeho názor. A měl zkrátka pravdu. Tenhle příběh je zkrátka skvělý, napínavý a má v sobě vše, co má správná detektivka mít. Napětí, komplikovaný příběh (nebo vlastně dva, každý v jiné časové ose). Nejdřív jsem se trošku ošíval. Moc se mi do knihy nechtělo. Ještě že jsem ale překonal svoje "předsudky". Je to skvělý příběh.

Mám rád staré katedrály, kostely, hřbitovy. Ve Španělsku jsme několikrát s rodinou byli a pokaždé mě tahle země fascinovala. Mám to asi jako každý, kdo je trošku osvíceným turistou. Nastuduji si historii místa, kam jedu. Baskicko mi bohužel zatím zůstalo utajeno, ale stejně jsem měl při čtení před sebou temné uličky, žhnoucí slunce nebo naopak, zasněžené město. Nebyl jsem na kraji sídliště v Plzni, ale v malé kavárně ve městě a ukusoval jsem paellu, zapíjel to sangrií a ohnivá Španělka, když mi nosila víno, tak nechodila, ale tancovala. Četl jsem si a postupně se dostával do děje. Kolem mě je starobylé město (ne není to "moje Barcelona", ale jako ve knize Viktoria). Jdu spát do penzionu, ale předtím se ještě trošku projdu. Musím si vyčistit před spaním hlavu. První mrtvola by klidně mohla ležet támhle, představuji si a leknu se pejskaře s divným psem. Oba na mě koukají jako na vetřelce. Každá normální země má krásnou fasádu, ale pod povrchem, uvnitř lidských myslí, bývá temnota. Po přečtení téhle knížky mi dáte určitě za pravdu. 

Sympatický je mi i vyšetřovatel Kraken, který je jak vystřižený z mých oblíbených detektivek z osmdesátých let. Oba příběhy jsou velmi zajímavé, ten z historie možná i více, ale tak tomu většinou bývá. Je vůbec možné, aby byl pachatelem populární archeolog Tasio Ortiz de Zárate, který je stále ve vězení? Jak spolu současnost a minulost souvisí? Čtěte pozorně a nic nedbejte na složitá baskická jména. Chce to jen trošku více pozornosti. Osobně se mi nejvíc líbil takový zvláštní neklid, nálada, chcete-li. Když autorka knihu psala, nejen že měla moc dobrý plán a povedlo se jí vystavět silný příběh, ale navíc mají v sobě její slova vášeň. Stejně je to zvláštní. Ráno již cestou do práce několikrát mrzlo. Když se jdeme projít, tak bývá při návratu už tma. Usedáme ke svým knihách a cestujeme na velké vzdálenosti časem a pak si, když vše oba přečteme, o knihách vyprávíme. Ticho ve sněžném městě nás s manželkou zase jednou spojilo. Hodně jsme si o téhle knížce povídali a snili o tom, že Baskicko určitě navštívíme. Snad to někdy dopadne. 

Je to temnota. Zvrácenost lidské duše, která vypluje na povrch. Nejhorší je, že takové lidi potkáváme i my. A vůbec o tom nevíme. Pokud se pozná dobrá knížka podle toho, že ve vás probudí (stejně jako třeba hudba nebo film), emoce, fantazii, tak potom se Ticho ve sněžném městě opravdu povedlo. Netuším, co na tuhle knihu řeknete vy, ale každý názor je vždy subjektivní. Já vždy jen, s dovolením a pokorou, opatrně, abych neprozradil moc, dávám jemné návrhy, co byste si třeba mohli přečíst. Knížka se ke mě dostala díky tomu, že byla ve slevě. Za pár korun, taková krása. Někde jsem četl, že už je i film. Zkoušel jsem jej vyhledat, kousek zhlédl a nekoukejte na to. Podle mě je opravdu špatně natočený a knížce to spíš uškodí, než že by ji to podpořilo. To se bohužel občas stává. On ten Netflix moc filmy neumí. To ale nechme stranou, my jsme tu přeci od toho, abychom probrali knihu. A ta je určitě více než dobrá. Závěr sice není nijak moc překvapivý, ale jak už jsem psal, jde tu hlavně o atmosféru. A ta je opravdu pochmurně podmanivá.

Pokaždé, když jsem byl ve Španělsku, pil jsem tam víno. Já víno jinak nepiju vůbec. Ale to jejich temně červené mi vždy k dovolené tak nějak sedne. Patří k dobré náladě, ke vší té historii a nádheře okolo. Od té doby, co jsem si tuhle knihu přečetl, pořád mi vrtá hlavou, kdy a jak se do Baskicka podívám. Hrozně rád bych navštívil místa, která jsou v knize zmiňována. Tak to vidíte, člověk by měl být otevřený novým myšlenkám. Číst knihu, kterou napsala žena a napsala ji velmi dobře, pro mě bylo vlastně nakonec osvěžující. Možná to bude tím, že můj kamarád má skvělý vkus. Přivedl mě k velké spoustu skvělých knih. Nezbývá, než mu tímto poděkovat a připít na zdraví (mám tu Bodegas Alion 2018). Udělám to i pro vás ostatní, co ještě čtete! Mějte se co nejlépe a děkuji za přízeň. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve Vitorii, hlavním městě Baskicka, se chystají na největší událost roku – oslavy svátku místní patronky, Panny Marie Sněžné. Na svátky však padá stín – ve Staré katedrále jsou nalezeny dvě prazvláštně naaranžované mrtvoly dvou mladých lidí. Podobné vraždy otřásly městem už před dvaceti lety, ale jejich pachatel, populární archeolog Tasio Ortiz de Zárate, za ně stále ještě pyká ve vězení. Proč se série obnovila jen nedlouho předtím, než má být Tasio propuštěn? Na tuto a mnoho dalších otázek musí nalézt odpověď inspektor Ayala, přezdívaný Kraken, muž s neortodoxními vyšetřovacími metodami a komplikovaným životním příběhem. Temný detektivní román nás zavede do vnitrozemského Baskicka, kraje s bohatou minulostí a s tradicemi, které dodnes zachovávají mnoho z dob dávno minulých. Získal si více než milion čtenářů po celém světě a v současnosti se chystá i filmové zpracování.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 24. listopadu 2023

KNIŽNÍ TIPY - Cyklus vlkodlaka - Stephen King (2023)


Cyklus vlkodlaka - Stephen King
2023, Beta-Dobrovský

Vstávám velmi brzy, nemám moc času. Znáte to, když máte chalupu na druhém konci republiky, tak musíte všechno stihnout rychle, protože pak se tam třeba ani nedostanete. Když padá listí ze dvou obrovských kaštanů a kolečko a hrábě jsou vašimi společníky, když sekáte dříví na zimu, ocitnete se v takovém zvláštní stavu. Vzduchem už poletuje sníh a za dva dny místnosti pořádně nevytopíte. Vyčistím si vždycky pořádně hlavu a přemýšlím o věcech, které mě normálně nenapadají. Vylezu do kopce, podle chytrých hodinek jdu právě 25 kilometr. Vysypu listí a koutkem oka zahlédnu stín. Srna, kanec? Liška? Napadne mě jako první. Jenže ne, ti vypadají jinak. Je mlha a dívá se na mě. Opravdu je to on? Jak je to možné. To bude nějaký toulavý pes, občas tu nějací jsou. Sevřu v rukou pevněji sekyru a raději couvám, abych ho měl na očích. Ještě chvíli mě sleduje a potom odběhne. Konečně mám hotovo. Tma je už brzy, tak musím svítit. Uvařím si čaj a začnu si číst. Cyklus vlkodlaka je takovou klasickou Kingovinou. Někde na pomezí mezi fantasy a hororu. Ale příběh je to silný, a dobře se čte. To musím říci již po několika stránkách. 

Zaklepe soused a jestli to prý vím. Zeptám se, o co jde a on si mne vousy. Vlci se vrátili. Mává mi před obličejem místní vyhláškou, která navazuje na tu evropskou. Jak prý máme lovit a chytat vlky, jak na křížence mezi vlkem a psem. Nečtu to, já nikoho střílet nebudu a klást pasti už teprve ne. Ale je to zajímavé. Možná jsem jednoho dnes viděl. Nebo ne? Nevím, a tak si raději nechám všechno pro sebe. Usínám někde v polovině knížky. Mrzí mě to, protože jsem chtěl těch pár stránek dočíst. Není to dlouhé, ale já jsem po fyzické práci opravdu utahaný. V noci mě vyžene močový měchýř. Mám tlačítkový telefon, ten chytrý většinou vypínám. Na horách chci mít klid. Rozsvítím kužel světla, který jde od mobilu. Probudím na chobně několik můr. Vykonám, co je potřeba a pak se leknu. To vypadá jako vytí. Ne, to je hloupost. Nějak se mi propojí kniha i temné lesy kolem chalupy. Dole se rozštěká pes, ale když uslyší další zavytí, jen zakňučí. Vezmu do ruky sekyrku (protože se nebojím, ale co kdyby, že ano). A vylezu před dům. Měsíc je velký a září. Na kopci stojí můj kamarád z odpoledne. Nebo to není on? 

Zamknu na všechny západy a zalezu si pod spacák. Vyhasly mi kamna, ale pro dřevo ven nepůjdu. Nechce se mi. Ne fakt jsem línej, já se nebojím. Vlci jsou provázeni velkou spoustou legend, dohadů a aurou strachu. Přitom je to takový menší pes. Ale je to také lovec. Přemýšlím o tom a usnu. Druhý den je více méně stejný jako ten včerejší. Makám od rána do večera. Někdo to musí udělat. Bolí mě záda, nohy a kyselina mléčná ze mě doslova stříká. Samota je zvláštní v tom, že chvílemi nevím, co je pravda a co se mi zdálo. Myšlenky mám celý den rozevláté a těším se na večer a na Kinga. Říkám si, že kdybych jej četl někde jinde, možná by síla téhle knížky tolik nevynikla. Naše vesnice na horách mi fakt připomíná tu v knize. Navíc jsme byli před pár týdny na Dušičky na místním hřbitově. Zvláštní pocit a nějak moc mrtvých za poslední roky, zdálo se mi. V knize si také všichni myslí, že je to vlkodlak, ale znáte Kinga, nakonec je to sprostý vrah. Nebo ne? Nechám vás samozřejmě napnuté. Neslyšel jsem náhodou vrčení? Otočím se a hrozně se leknu. Uff, ne, je to jen sousedovic obrovský pes. 

Jsou to právě ty zvláštní chvíle mezi dnem a nocí, kdy se vydávají šelmy na lov. Dole v krámě ženský říkaly, že prý někdo našel potrhanou srnu. Moc dobře vím, že vlci jsou plachá zvířata. Ale to lidem nevysvětlíte. Jsou to možná právě tyhle knížky, které záhadný status tohoto krásného predátora potvrzují. Věřím tomu, že kdyby byl zahnaný do úzkých - zaútočí, věřím i tomu, že je problém s roztrhanými ovcemi a dalšími domácími zvířaty. Regulace je opravdu asi nutná. Nechme to ale raději odborníkům. Já jsem večer knihu dočetl a potom jsem jako vždy chvilku seděl a díval se do tmy. Zhasnul jsem a mnul si oči. Bolí mě celý člověk a pořád je tu nějak chladno. Kamna naložím po okraj a přehodím na sebe deku. Po nějaké době mi to nedá, znovu knížku otevřu a přelouskám jí úplně celou znovu. Je už lehce po půlnoci a dnes je venku mlha. Psi jsou zalezlí v boudách nebo v chalupách. Trošku lituji, že žádného nemám. Spím jako dřevo, jako vždy po fyzické práci. Hřeje mě pocit, že mám vše hotovo a že zima může přijít. Ještě zítra vypnu vodu, aby mi nezamrzla v trubkách. Nebude se mi chtít do civilizace. Mezi troubící auta a frustrované lidi na ulicích. 

Dovedu pochopit některé mé kamarády, kteří nemají Kinga rádi. Mě se od něj také nelíbí úplně všechno, ale Cyklus vlkodlaka mě opravdu zaujal. Kniha má spád, pořád se něco děje. A když přistoupíte na magickou hru autora a necháte svoji fantazii pracovat, mohla by se líbit i vám. Přijedu domů do Plzně a celé odpoledne vybaluji věci. Knžku uložím na místo do knihovny, kam dávám ty, které jsem už přečetl. Hned druhý den zmizí, dcera se ihned začetla. Večer ve zprávách vypráví o vlcích, kteří se vrátili. Přišli k nám z Polska a naše lesy se jim líbí. Musíme se s nimi naučit žít, je to krásné zvíře. A co se týká vlkodlaků. Já vám nevím, podle mě vznikli jako takové přirovnání ke zlým lidem. Nebo ne? Nechám to na vás. Každopádně. Pokud máte rádi Stephena Kinga a jeho styl, tak určitě neprohloupíte. Děkuji za pozornost a mějte se co nejlépe. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
První výkřik se ozval od zasněženého železničáře, který cítil, jak se mu tesáky zahryzly do krku. Další měsíc se ozval výkřik extatické agónie napadené ženy v její útulné ložnici. Nyní se scény neuvěřitelné hrůzy objevují pokaždé, když na odlehlé mainské městečko Tarker Mills zasvítí úplněk. Nikdo neví, kdo bude napaden příště.

Jedno je však jisté. Když měsíc ztloustne, Tarker Mills zachvátí ochromující strach. Ve větru je totiž slyšet skučení, které připomíná lidská slova. A všude kolem nechává stopy netvor, jehož hlad nelze ukojit...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 17. listopadu 2023

KNIŽNÍ TIPY - Katyně - Pavel Kohout (1978)


Katyně - Pavel Kohout
1978 (2008), Academia

Já vím, v dnešní podivné době jsou lidé, kteří tomuto autorovi nemohou přijít na jméno. Pravdou je, že býval přesvědčeným komunistou. Abych pravdu řekl, tak mi to bylo kdysi na plzeňských kolejích úplně jedno. Bylo pár let po revoluci a s kamarády jsme hltali všechny knihy, které jsou něčím jiné. Znáte to, člověk je mladý a rád objevuje. Chodili jsme a měli šály i v létě, někteří z nás dokonce barety. Což tedy bylo trošku zvláštní, protože někteří z nás byli metalisty, jiní punkáči a další vyznávali jehom intelektuální rok. Všichni jsme se neustále scházeli po hospodách a dokola distutovali nejen o knhách. Pamatuji si to jako dnes. Bylo šero, smog a v ulicích smrděly kanály. Šinu si to po Klatovské, protože nemám na tramvajenku. Potkám spolužáka Michala. Kam jdeš? Odpovím, že na salát a rohlík. Pak bych měl jít do školy. Serem na to, ne? Jsou to jen přednášky. Zapadli jsme do bufáče a pak nám někdo poslal piva. Nakyslej gambáč, ale po ránu dobrý. 

V rohu seděl Kára. Kluk odněkud z Vansdorfu, který stejně jako my moc nevěděl, proč je na strojárně. On hodně hulil. Byl jedním z prvních, co si pěstoval vlastní trávu. Byl její velký propagátor a nám přišel totálně mimo. Vyhulenej až běda. Ale jeho máma byla lékařka, kterou za komára dost šikanovali. Nevím, jaký býval underground ve Vansdorfu, ale asi dobrý, protože Kára vždycky vzal mámě z knihovny nějakou dobrotu. Tohle si přečtěte sráči. Se poserete. Předal mi Katyni s tím, že jestli mu jí do čtvrtka nevrátím, zabije mě. Asi to tak nemyslel, ale míval záchvaty vzteku. Jednou jsem ho viděl, jak mlátí hlavou o zeď na chodbě. Měl čelo celé od krve a tak jsem mu věřil. Další důvod, proč nejít do školy. Dáme ještě dvě, ale nejsou fakt prachy, tak jdeme na kolej. Knihu si beru jako první. A od začátku mě poměrně šokuje. Tenkrát se sice člověk dostal občas k nějakému hororu, ale tohle bylo fakt psycho. 

Mnohé odradí podivný jazyk, na který si musíte nejdříve zvyknout. I po letech jsem se občas ztrácel. Pravdou ale je, že téma je natolik zvláštní a divné, že jsem se nemohl odtrhnout. Slabší povahy budou možná i zvracet. Některé způsoby mučení, které se Lízinka Tachecí učí, jsou opravdu odporné. Osobně jsem proto, aby byli vrazi popraveni a dovedl bych pochopit, že tuhle hnusnou práci musí někdo dělat, ale mučení je jiná věc. Z principu se mi to hnusí. Mimochodem, celou dobu jsem měl pocit, že se Kohout svým způsobem trošku inspiroval u ruských autorů (Bulgakov). Možná je to ale jen můj pocit. Knihu jsem četl hned, co jsem dorazil na pokoj. Odpoledne se vrátila ze školy moje holka a protože jsme byli mladí, tak na to chtěla vlítnout. Nemohl jsem, pořád jsem měl v hlavě některé pasáže a nemohl jsem na ně přestat myslet. Uvědomme si, že tenkrát nebyly ještě zprávy plné uřezaných hlav a násilí nebylo tolik zesměšňováno a glorifikováno. Taky mi bylo dvacet a i když jsem už viděl ledacos, stále mě podobné příběhy šokovaly.

Teprve teď, po mnoha letech jsem více pochopil, že je kniha napsaná satiricky, s nadhledem, že je kritikou lůzy. Dnes už mě tolik nešokovaly způsoby mučení, ale spíše chlad některých postav. Bohužel, najednou se mi spousta pasáží spojovala s tím, co jsem za poslední dobu slyšel a viděl. Ve své podstatě jsme stále zvířata, která když dojde na lámání chleba, dokáží být hodně krutá. Vlastně by se dalo také napsat, že Katyně po letech hodně uzrála, chápu ji zcela jinak. Nebo lépe, oceňuji na ní více věcí, než když jsem byl mladý. Pokud jste citliví a vadí vám krev, tak tenhle příběh nečtěte. Vlastně ani nevím proč jsem se ke knížce vrátil. Možná jsem chtěl zkusit, co se mnou udělá po letech. Nebo to je tím, že poslední roky dost často vzpomínám. Nevím, ale je prostým faktem, že tahle kniha je mojí součástí. Dost často na ní myslím, když sleduji z povzdálí události posledních let.

Vlastně ani nevím, jestli vám Katyni doporučit. Sám autor o ní napsal, že s ní strávil sedm let, že některé pasáže doslova prozvracel. Je to hnus a lidská špína, ale také je to velmi zajímavá porce literatury. Co dodat? Myslím, že tentokrát nic. Nevím, jestli vás můj dnešní tip zaujme. Faktem ale je, že Katyně má co říct i dnes. Děkuji za pozornost. Mějte se co nejlépe. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hlavní hrdinka je Lízinka Tachecí, kterou nechtějí přijmout na žádnou ze středních škol. Její ctižádostivá matka se snaží ze všech sil, aby její dcera mohla mít maturitu. Nakonec se dostane do prvního ročníku nově založené školy pro katy, tzv. SUPOV (Střední učiliště popravních věd). Studium ve škole je jednoroční a hlavní příběhová linie románu kopíruje důležité události školního roku.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER