Recenze/review - SHRAPNEL STORM – Mother War (2015)

SHRAPNEL STORM – Mother War

CD 2015, Witches Brew

Několikrát jsem měl možnost se ve svém životě potkat s lidmi, kteří se účastnili nějaké války. Většinou měli těkavý pohled, jakoby pořád čekali, že na ně někdo zaútočí, často propadali alkoholu a drogám a přišlo mi, že jim chybí doma adrenalin. Na to, abych jejich pocity hodnotil, nejsem fundovaný, ale odnesl jsem si z toho jediné. Válka vás změní. Navždy. Kapel, které se válečnou tématikou zaobírají, není zase tolik velké množství. Je to poměrně těžká látka, autoři textů se musí ponořit do historie a navodit atmosféru zmaru, to dokáže také málokdo. Z poslední doby si každý vzpomene, jakým způsobem uchopili vřavu bojiště HAIL OF BULLETS, pamětníci mají v hlavě navěky zafixovanou legendární smečku BOLT THROWER. SHRAPNEL STORM jsou posledně jmenovaným hodně podobní. Jen s tím rozdílem, že by těmhle generálům „war death metalu“ mohli leda tak nosit kafe z polní kuchyně.

Jejich tvorba je sice zatím v plenkách (jedná se o vůbec první dlouhohrající desku), ale to neznamená, že budu přimhuřovat oči. Na albu se totiž nedostavuje to nejdůležitější. Energie. Tu postrádám snad v každém songů. Pánové sice poctivě ctí old schoolové kořeny, ale přistupují k nim velmi laxně. Riffy jsou stokrát ohrané (to by zase tolik nevadilo), ale celková produkce je mdlá a vůbec neřeže (a to mi vadí hodně). Sem tam sice vyleze na povrch nějaký zajímavější motiv, ale ihned je smeten dalším, který je obyčejný, nezáživný a nudný. Prostředky sice tihle šílení Finové volí stejné, jako jejich slavné vzory, ale zacházejí s nimi, jako by to nebyla nebezpečná třaskavina. Umění válčit není v death metalu dáno jen tak někomu. V zákopech je nejdůležitější opravdovost, poctivost a zkušenosti. SHRAPNEL STORM jsou zatím takoví zralejší death metaloví zelenáči (hrají od roku 2006), buďme tedy trošku shovívaví a kapelu ihned neodepisujme. Práce mají před sebou ještě mnoho.

Album jsem poslouchal pořád dokola a problém nastával tak někde v půlce desky. Zcela automaticky jsem ztrácel pozornost, ošíval se a pořád hledal něco, čím bych dohnal album do konce. Monotónní hlas, nesouvislé frázování, otřepané death metalové postupy. Možná by nad tím vším stačilo mávnout rukou, ale já přeci jen nějakou naději na konci tunelu slyším. Sem tam totiž zaslechnu pasáže, které mě dokážou doslova smést. Kapele bych doporučil, aby více zapracovala na zvuku, sehnala si nějakého pořádného producenta a trošku dodala také nějaké to nasazení. Nebudeme si nic nalhávat, i když všechny mé „požadavky“ splní, pořád to asi nebude něco, co by mi urvalo hlavu, ale aspoň se zvýrazní vše dobré, co v sobě tahle skupina má. Talent neroste přeci jen na stromech.

SHRAPNEL STORM se pokusili zhudebnit válku. Nepodařilo se. Pánové si vybrali velmi těžkou cestu válečného death metalu, kterou jsou schopni projít jen ti nejlepší. Nakonec stejně přežijí jen nejsilnější a těmi Finové zatím nejsou. Přesto v jejich skladbách cítím do budoucna příslib dobrého death metalu. Uvidíme, jak vše vyřeší čas a jací budou SHRAPNEL STORM v budoucnu, ale zatím se jedná jen o takový lehký nadprůměr. Chtělo by to víc práce ve studiu a nebát se trošku přitlačit na pilu. Válka je hnusná věc a mělo by to být z nahrávky cítit. Zatím jsou tihle maniaci jen obyčejnými řadovými vojáky. Naděje na povýšení je, ale čeká je ještě hodně práce. Budu se těšit na další album. Snad mě překvapí. „Mother War“ zatím působí jen jako lokální válka. Příště bych poprosil více energie.

Asphyx says:

SHRAPNEL STORM attempted to musicalize war. Well, I didn´t happen. These guys chose the hard way of the war death metal. Only the best ones are able to accomplish this journey. In the end, only the strongest will survive and these Finns are not it, yet. However, I feel some kind of a promise of a better death metal in their songs. We´ll see what will happen it the future with this SHRAPNEL STORM band but right now this band is slightly above the average. I would suggest to care more about the studio work and to care less about the fear and try to play harder. A war is an awful thing and you should feel it from those songs. For me those maniacs are just rankers. However, there is a hope for a promotion but they have to work really hard. I´m looking forward to some new album. I hope they will surprise me. “Mother War” is just like a local war. I would suggest more energy next time.

Seznam skladeb:

1. Casus Belli
2. The Carpet Bombing
3. Detracked
4. Combat High
5. Calling Of The Void
6. Warfiend
7. Mother War
8. …To Each Battle
9. Radars Down
10. Rising Storm

Čas: 38:20

 

Sestava/band:

Aki – zpěv, kytara

Pete – basa

Tri Makitelo – kytara

Yka – zpěv

Kurre - bicí

http://shrapnel-storm.com/site/

https://www.facebook.com/shrapnelstormband

http://www.reverbnation.com/shrapnelstorm

http://www.witchesbrewthrashes.eu/

Recenze/review - AVULSED - Altar of Disembowelment (2015)

AVULSED - Altar of Disembowelment

EP 2015, Xtreem Music

Jednou, v dobách, kdy jsme se čerstvě nastěhovali do našeho současného death metalového bytu, jsem vynášel takovou tu obrovskou plechovou kuchyňskou linku po schodech dolů. Sběrný dvůr byl asi kilometr vzdálený a já si někde tak v polovině cesty lehce natrhl stehno. Doma jsem se opláchl a večer jsme můj úspěch řádně oslavili. Asi za týden mi začalo v noze cukat a dostal jsem neskutečnou teplotu. Došlo to tak daleko, že jsem v práci málem omdlel a i já, který by k doktorovi nepáchl, jsem byl nucený vyhledat pana chirurga. 

Zajímavé bylo, že mě nikde nechtěli díky pro Plzeň exotickou kartičku pojištěnce přijmout. Začínal jsem mít vidiny a sotva se ploužil. Nakonec jsem skončil na pohotovosti a přijímací lékař mě nechal ihned po vypumpování žaludku odvést na operační sál. Diagnóza zněla jednoduše. Počínající otrava krve a vřed velikosti pomeranče. Umrtvili mě a když jsem se probudil ze říše snů, pocítil jsem obrovskou úlevu. S novinkou AVULSED je to dokonale srovnatelné. Také mi přijde, že mi někdo při vivisekci právě  provedl nějaký jednodušší chirurgický zákrok. Pěti skladbové demo je poskládáno s velkým citem pro pitevní práci. Některé melodie chladí jako operačního stůl, jiné vás zase nabudí stejným způsobem jako nějaká droga. Minulé dlouhohrající album "Ritual Zombie" (2013) lehce předznamenalo lehký posun k větší melodičnosti. Ten kapele velmi prospěl. Hraje se zde old school death metal v klasickém provedení, samozřejmě s jasně danou nálepkou made in AVULSED. 

Při poslechu jsme opět nemocný a někde v mé hrudi tepe znovu obrovský bobtnající vřed. Odstranit lze dvěma způsoby. Buď je nutné podstoupit tradiční operaci pomocí skalpelu a svorek a nebo si můžete nechat naordinovat nové EP "Altar of Disembowelment". Čtyři skladby z pitevních sálů a jeden skvěle provedený bonus od BLACK SABBATH. Ten pasuje na desku, jakoby tam patřil odjakživa. Přiznám se rovnou, že mi Španělé způsobí až takové rány, to jsem netušil. Nahrávku si dávám do hlavy velmi často a pořád se nemohu nabažit. Líbí se mi taková ta černá energie, vytažená snad odněkud z nejtemnějšího podzemí. AVULSED asi nikdy nebudou patřit mezi vyloženě "slavná" jména, ale u nás, v undergroundu budou i díky novému EP patřit mezi vyvolené. Dokážou totiž asi to nejdůležitější, co u hudby požaduji. Navodit pořádně morbidní atmosféru. A toho si cením o hodně víc, než dokonalé image. 

Vážení a milí přátelé, vítejte tedy znovu na další veřejné pitvě. Dnes budeme odstraňovat ty největší mokvající vředy. Hlavní operatér Dave Rotten právě zahájil první operaci. Setkáváme se zde, abychom uctili památku klasického death metalu. AVULSED jsou na novém EP v té nejlepší kondici. Krutí, naléhaví, maniakální. Čtyři ochutnávky krvavého masa v podobě vlastních songů a jedna coververze od BLACK SABBATH jsou perfektní undergroundovou prací. Pokud máte tyhle šílence rádi, tak neváhejte. Nálada celého EP je temná jako stíny v katakombách. Tajemná a šílená! Death metalové album od mistrů ve svém oboru! Operace se opět podařila, pacient zemřel!


Skladby:

1. To Sacrificce and Devour
2. Red Viscera Serology
3. Ceremony of Impalement
4. Tremble in the Darkness
5. Neod Knights (Black Sabbath cover)


Čas: 22:46

Sestava/band:

Dave Rotten: Vocals
Cabra: Guitar
Juancar: Guitar
Tana: Bass
Erik: Drums 

Asphyx says:

Dear friends, welcome to the next public autopsy. Today, we will remove the biggest festering ulcers. The main operator Dave Rotten has just started the first operation. We meet here to honour the classic death metal. AVULSED are on their new EP in the best condition. Cruel, urgent, maniac. Four tastings of bloody meat in the form of their own songs and one cover version of the BLACK SABBATH are perfect underground work. If you love these freaks, so don't hesitate. The mood of the whole EP is dark, like shadows in the catacombs. Mysterious and mad! Death metal album from the masters in their field! The operation was again successful, the patient died!

http://avulsed.bandcamp.com/

http://www.facebook.com/pages/Avulsed-Official/103974539679454
https://soundcloud.com/xtreemmusic/avulsed-to-sacrifice-and-devour

http://deathmetal.biz/avulsed/

http://www.xtreemmusic.com/

Minirecenze/minireview - AHAB - The Boats of the Glen Carrig (2015)

AHAB - The Boats of the Glen Carrig

CD 2015, Napalm Records

Občas na mě, stejně jako na každého, padne vlna nostalgie a vzpomínek. Jakoby se tělo zastavilo a spolu s myslí chtělo restartovat. Dnešní doba je dynamická, nemazlí se s námi a je zaměřená na výkon. Jenže to nejde pořád, občas je potřeba vysadit. AHAB se zdají být pro podobné chvíle vhodnými společníky. Jejich funeral doom metal sice nepatří k mým nejoblíbenějším, ale většinou si na jejich deskách pro sebe najdu to dobré. Už mnohokrát jsem psal, že doom metal je ve své podstatě asi nejtěžší kovový styl. Vynikne každá nuance, nepřesnost. Hraje se pomalu a je hodně těžké nahrát skladby tak, aby nenudily. O hodně víc zde platí, že muzikanti musí dát do hudby svoji duši. Musí skrz melodie doslova prostoupit, být jimi, stát se samotnou muzikou. Málokdo to umí. A málokdo dovede navodit ten pocit absolutního smutku. AHAB jsou na tom u mě se svojí letošní deskou tak nějak na řekněme sedmdesáti procentech. Jsou momenty, které jsou doslova výsostné, dokonalé, pohlcující, ale jsou i chvíle, kdy moje mysl těká někde mimo desku.

O albu jsem zaslechl až nekritické výkřiky obdivu i absolutní zatracení. Já to takhle nemám. Vzhledem k tomu, že podobné záležitosti si dávkuji opatrně a opravdu jen občas, jsem povětšinou spokojen. Nutno ale rovnou dodat, že jsem na novince nalezl i vyloženě "hluchá místa". Je to převážně v pasážích, kdy se jen tak "nezávazně preluduje". To se pak vyloženě nudím, nevím co si počít a někdy dokonce raději nahrávku posouvám dál, k zajímavějším chvílím. Když si pak srovnám německou akvizici s letošní novinkou kolegů SKEPTICISM (recenze zde), naši západní kolegové přeci jen poměrně pokulhávají. Je to samozřejmě jen můj subjektivní pocit. Nejsem znalec a funeral doomový maniak už vůbec ne, ale mé pocity jsou zkrátka takové. Mám raději syrovější, niternější záležitosti. Tady si občas přijdu jako na pohřební hostině, kam přišli jen samí oficiální hosté. Smutek je jakoby hraný a opravdových pozůstalých truchlí jen pár. Všichni se nají a za hodinu si na nebožtíka ani nevzpomenou.

S novým albem AHAB jsme si nepadli úplně do oka. Některé skladby se mi líbí, jiné mě zase nudí a nedokážu je poslouchat až do konce. Deska na mě sice vcelku působí, ale k nějakému velkému přenosu emocí nedošlo. A to je u tohoto stylu velký problém. Ocenil bych více smutku a nářku pozůstalých. Němečtí AHAB se sice pokusili uspořádat poctivou pohřební hostinu, ale ta se příliš nepovedla. Nebožtík zůstal na všechno sám a nikdo netruchlí. Zvláštní nahrávka, která mi nepronikla úplně do krve. 

Asphyx says:

The new album AHAB isn't so well from my point of view. Some of the songs I like, others are boring and I can't listen to the end. The album is quite forceful, but there isn't any large transfer of emotion. And this is a big problem in this style. I would appreciate more sadness and mourning of survivors. German AHAB although tried to organize a funeral feast, but it didn't come off. the dead left stayed alone and nobody grieve. A strange record, that didn't get through my  blood.

http://www.ahab-doom.de/

https://www.facebook.com/AhabDoom

https://www.youtube.com/channel/UCqDxsNQGQmRf2VfwoHDirfA

http://label.napalmrecords.com/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh pátý – jak jsem potkal Slayer…

Příběh pátý – jak jsem potkal Slayer…

Já, SLAYER a čas. (psáno původně pro Fobiazine)

Je listopad, léta Páně 1988. Právě jsem oslavil třinácté narozeniny a jdeme s mým nejlepším kamarádem po kolejích ze školy. Celý den se tvářil tajemně jak hrad v Karpatech. „Hele, Kubo, vole, jako já mám pro tebe dárek“: procedil mezi zuby, odplivl a odchrchlal si po mutování. Byl jsem v rozpacích, protože kluci si přece dárky nedávaj, ne? Přišlo mi, že se chce něčím spíše pochlubit. Vytáhl balíček zabalený do Dikobrazu a já začal rozbalovat. „Ty vole, to bude hodně dobrý, je na tom lebka!“: prohlásil jsem znalecky a plácnul chlapsky kámoše po rameni. Měl na sobě o hodně víc sepranou džísku, než já, což jsem mu hrozně záviděl. Máma tu moji, když už začínala vypadat ošoupaně a k světu, vždycky vyhodila. Na kazetě zářil nápis South of Heaven.

Ten kamarád ani tenkrát nevěděl, jak mi změnil celý můj život. Chodili jsme tajně jako malý smráďata poslouchat do kamarádovy garáže na kazeťáku „dvojčeti“ všechny dostupné kazety z Polska. Podmínka byla jediná. Musela na tom být lebka, krev apod.! Nahrávky s nápisem SLAYER se kupovaly automaticky, nahrávaly a kdo měl originálku byl všemi obdivován. Ve škole patřil k nezbytnému pozdravu Slayeeeerrr vztyčený paroháč. Každý víkend večer jsme si v pěti dali jednu láhev vína se strašidelným názvem Sklepmistr (to byl hnus, ještě teď mě zabrněl jazyk) a řvali do noci texty nesmrtelných songů. A že jich bylo. Krásný časy, mládí, člověk byl plnej energie… vzpomínky.

Bohužel jsem musel čekat neskutečných 22 let, abych SLAYER viděl naživo. Vždycky mě do toho něco vlezlo, nebyly peníze, čas apod. V roce 2010 se mi na festivalu Sonisphere v Milovicích splnil sen. Pánové už byli sice trošku unavení, věk udělal své, ale pro mě po té době byli opět bozi. Metallica šla ten večer úplně mimo mě, ale Slayer mě rozsekali a přitisknut k zábradlí jsem jim hltal každičký tón, odříkával každé slovo. Poslední alba jsem již vnímal s odstupem, ale mám samozřejmě kompletní diskografii. Ráno (3.5.2013) jsem přišel do práce a byl to pro mě šok. Jeff Hanneman zemřel. Ono si řeknete, že je to jen muzika, ale pro nás, co jsme tenkrát tohle všechno zažili, to je něco, jako když umře někdo známý. Nejsem z těch, kdo by si kdy lepil plakáty muzikantů na zeď nebo nějak kapely zbožšťoval, ale musel jsem si vytáhnout všechna cd a přehrávat je do zblbnutí. Padlo samozřejmě nějaké to pivo a jediné, co mě pak pořád dokola napadalo, bylo: „Kurva díky chlapi, bylo to super, díky Slayer!“ Otázka teď zní, co bude dál?

Co bude dál jsem v den úmrtí Jeffa opravdu nevěděl. Dnes, kousek po vydání nové desky SLAYER máme víceméně jasno....jaké bude nové album, již mnozí víme (recenze zde). Bez Hannemana to ale není nejen díky vzpomínkám úplně ono. A asi už nikdy nebude.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Recenze/review - PURTENANCE – …to Spread the Flame of Ancients (2015)

PURTENANCE – …to Spread the Flame of Ancients

CD 2015, Xtreem Music

Vidím krev v tvých očích. Máš hlas připomínající příšeru. Zase se ti objevila stigmata. Lékaři tě opět omámili psychofarmaky. Co bude dál? Prokletá, prokletá, prokletá! Tahle slova mi zní v hlavě čím dál tím častěji. Syčíš ze spaní, vyhýbáš se světlu. Nedávno jsem našel na tvém psacím stole vyrytý pentagram. Nejdřív tvoje slabost pro okultní vědy byla roztomilá. Připomínala si sexy vamp. Rád jsem k tobě uléhal a proplétal svoje ruce a nohy s tvými. Teď už to nejde. Když se tě dotknu, je to jako sáhnutí na rozžhavená kamna. Pořád říkáš, že umíráš. A já ti tak dlouho nevěřil. Až do té doby, kdy jsem tě jednou k večeru přistihl, jak posloucháš „moji“ novou desku finských death metalistů PURTENANCE. Byla jsi jako šílená, smyslů zbavená. Nejhorší ale stejně byla ta krev v tvém pohledu. Vstoupil jsem do pokoje za tebou a propadl zlu úplně stejně jako ty. Po několika setkáních jsme připomínali dvojici vlků, stále připravených k lovu. Zatáhli jsme všechny závěsy a probouzeli se až v noci, když měsíc lákal k proběhnutí.

Třetí dlouhohrající album od roku 1991 není příliš mnoho. Malá četnost nosičů je zde ale plně vyvážena jejich kvalitou. My, kteří se pohybujeme v temnotě dlouhá léta, si moc dobře pamatujeme vaši desku „Member of Immortal Damnation“ (1992). Dokonce jsme zaznamenali a pořídili si i váš druhý zásek „Awaken from Slumber“ (2013), který plně vyjadřoval naše pocity získané častými setkáními se záhrobím. Kombinace krutého death metalu s old schoolovým nádechem a až doomové mezihry nám dělal vždy dobře na našich černých duších. Letos je to vlastně stejné. Pořízené CD se zjevilo v naší poštovní schránce jako nějaký rouhačský dopis. Už když jsem sestupoval po schodech a hledal svoje jméno na těch krabicích pro poštu, připadalo mi, že po stěnách teče krev. Byla už tma a nahrávka v ruce doslova pálila. Potom stačilo vystoupat výtahem k nebesům a bytem se náhle rozléhal pach hnijícího masa. PURTENANCE lze s klidem zařadit spolu s ABHORRENCE, BOLT THROWER, DEMIGOD, DEPRAVITY, KRYPTS, SLUGATHOR, PUTREVORE, CORPSESSED, MORDICUS, BLASHPHERIAN, IMMOLATION, INCANTATION a spoustou dalších, do přihrádky temného death metalu. Recenzovaní Finové přidávají jako bonus navíc ještě jakousi černou auru, patrnou všude kolem jejich hudby.

My, kteří jsme propadli pekelnému death metalu již dávno, moc dobře víme, že podobná alba si musí člověk vychutnávat plnými doušky. Nesmí se ohlížet na jejich podobnost s jinými. Doporučovaný je také poslech v době, kdy se láme den v noc a šelmy vyrážejí na lov. Smrtící kov v tomto podání je velmi nakažlivý, zákeřný a připomíná pořádně zanícený vřed. Také každou chvíli hrozí, že z něj vytryskne hnis a krev bude mít barvu tmy. Skladby připomínají zaříkávání. Jsou naléhavé, jakoby našeptávaly slova o zlu. Modlitby musí být vyslyšeny! Sledujeme ze stínu svoje oběti. Ohlížejí se a nevidí nás. Jsme sami tím stínem. Cítí nás stejně, jako cítí zvířata svoji smrt. Vzduchem se vznáší pachuť zabíjení. Stát se šelmou bylo tolik lehké. Stačilo jen pár poslechů „…to Spread the Flame of Ancients“ a pradávné pudy vyvřely na povrch, jako to dělá láva ze středu Země. Ano, společná setkání s novinkou PURTENANCE dokážou navodit atmosféru srovnatelnou s okultní seancí. Drtivý, valící se, žhnoucí a zároveň studený, jako ruce mrtvoly. Přesně takhle vnímám muziku těchto pánů. Připomíná odlesk posledních zbytků světla na noži, který bude následně bodnut do břicha oběti.

PURTENANCE jsou na své třetí dlouhohrající desce ještě šílenější než dřív. Hudba je zde temná, chladná a evokuje vzpomínky na exhumování hrobů. Perfektní zvuk, vynikající okultní nápady a hlas z onoho světa. Každý old school death metalista si přijde na své! Svět je při poslechu této desky hodně temný, zlý a ošklivý. Atmosféra připomíná pohřeb prokletého kněze. Album je plné emocí. Ocitám se v záhrobí a hudbu zde doslova hltám. Umírám a znovu se rodím! Ostré riffy, smutná nálada a zlost. To jsou hlavní slova, charakterizující tuhle desku asi nejlépe. Vznáším se na vlnách beznaděje a zmítám se v křečích. Oběšený, popravený, probodnutý, zastřelený. Vyberte si svůj způsob smrti! A nebo můžete poslouchat „…to Spread the Flame of Ancients“, vyjde to úplně na stejno. Tato nahrávka je jako nějaké hodně zlé prokletí. Nemohu se ji zbavit a poslouchám ji čím dál tím víc. Temné, zákeřné death metalové album, které vám způsobí černá stigmata na rukou! Vynikající!

Asphyx says:

PURTENANCE are on their third full-length album crazier than before. The music is dark, cold and call up memories about the exhumation of graves. Perfect sound, excellent occult ideas and voice from the other world. Every old school death metal fan has a field day! The world is by listening very dark, bad and ugly. The atmosphere reminds funeral of a cursed priest. The album is full of emotions. I find myself in the Crypt and I really enjoy the music. I'm dying and I'm born again! Sharp riffs, sad mood and anger. These are the key words that characterize this record probably best. I am floating on the waves of despair and convulse. Hanged, executed, stabbed, shot to dead. Choose your way of death! Or you can listen to "... to spread the Flame of Ancients", it will be the same. This recording is like a very bad curse. I can't break it free and I'm listening to it more and more. Dark, insidious death metal album that will cause you black stigmata on your hands! Excellent!

Seznam skladeb:

1. Invocatio
2. Preventio
3. Waiting to be Free
4. I, the Sacrificed
5. On the Far Side of Knowledge
6. Destroyed Human Mind
7. Blood Oath
8. Cornerstone of Insanity
9. Disseminated Death
10. The Unseen
11. Kaaos on Kanssamme (Chaos is with Us)

Čas: 46:18

Sestava/band:

Juha Rannikko - kytara
Ville Nokelainen - kytara
Ville - basa, zpěv
Harri Saro - bicí

http://www.facebook.com/Purtenance

http://myspace.com/purtenance

http://www.xtreemmusic.com/

Recenze/review - SLAYER - Repentless (2015)

SLAYER - Repentless

CD 2015, Nuclear Blast Records

Tak a je to tady! Dlouho očekávané album slovutných SLAYER je venku (pošta tentokrát zafungovala na výbornou - jinak byl můj poslech podpořen digi formátem přímo od labelu). Zajímavé bylo, jak už podle prvních uvolněných skladeb k poslechu všichni věděli, jaká deska bude. Diskutovalo se o ní snad všude. Nahradit Jeffa Hannemana a jeho nezaměnitelné riffy jednoduše nejde, o to se vedly spory asi nejčastěji. To bylo jasné každému. Pak byl představen obal, pro mě zajímavý, pro jiné totální propadák. A nakonec už to přišlo. Nějaký dobrák dal mp3 ke stáhnutí na net a rozpoutalo se peklo. Od blahořečení až po proklínání. Tolik emocí nebudí snad žádná jiná kapela. Není divu. I pro mě to byl (a vlastně dodnes je) neskutečný kult. A jak že se osekaná sestava poprala s novinkou? Nutno rovnou říct, že jak kdy. 

Pocitově mi přijde, že je album uspořádáno tak nějak na přeskáčku. Dobrá skladba střídá horší. Celkový dojem je u mě pak takový rozpačitý. Ne, opravdu to není a nebude další legendární album. Zase na druhou stranu, není to ani vyložený průšvih. Otázkou spíš je, co by dnes fanoušci řekli, kdyby na nahrávce nebyla nálepka SLAYER. Od prvního tónu je sice jasné, o koho se jedná, sound je nepřehlédnutelný (i když bych byl rád za naléhavější), ale chybí mi takový ten dávný pocit, že mě songy položí rovnou na lopatky. Jakoby se Tom Araya a jeho parta báli zahrát něco ostřejšího, oni se vlastně jenom motají v tom, co už kdysi složili. 

Nejvíc cítím závan starých časů v rychlejších pasážích, kdy se do toho opřou plnou parou. Bohužel, typické (a u mě tolik oblíbené) pomalé úvodní riffy na mě moc nefungují. Zpočátku jsem si myslel, že to bude totální propadák, ale není to tak úplně pravda. Občas na povrch přeci jen vyvře dávná síla a kapela se alespoň trošku odváže. Studnice geniálních melodií je zdá se dávno vyčerpána (bez Jeffa to není zkrátka ono), ale deska se poslouchá nakonec vcelku dobře.

Ne, vyloženě negativní názor ze mě určitě nedostanete, ale otázkou zůstává, nakolik je (a bude) to způsobeno nostalgií. SLAYER byli a navždy budou asi smečkou, která mi zůstane doslova zadřená pod kůží. To nelze vymazat, toho se nelze zbavit. Je to jako stigma, usazené někde v genech. Já se vlastně tak nějak i podvědomě snažím, aby se mi novinka líbila. Bohužel, taková ta divokost, dravost, se již skoro vytratila. Ono není divu, pánové už mají nějaký ten křížek na krku, ale mě to jednoduše chybí. Samozřejmě, takhle velké kapely jsou pod obrovským tlakem a to jak od nahrávací společnosti, tak od fanoušků. Verdikt je za mě tedy jasný. Vcelku dobré album, ale těch připomínek už mám poměrně spoustu. Deska se mi docela líbí, není to ale bez výhrad. Občas mi při poslechu mysl těká někde úplně jinde, nesoustředím se. A to je špatně. 

SLAYER se svojí novinkou obstáli poměrně se ctí. Některé songy opravdu řežou, jiné jsou ale jen takovým doplňkem, výplní. Album postrádá hity, které složily v osmdesátých letech, ale jako celek se deska jinak docela povedla. Staří pánové se pokusili o návrat ve velkém stylu. To se tak úplně nepovedlo. Jeff Hanneman chybí. Některé riffy jsou ostré jako břitva, jiné obyčejné a nudné. V celé diskografii bych zařadil nahrávku někam mezi lehký nadprůměr. Přiznám se, čekal jsem trošku víc, ale vzhledem ke stáří a statusu kapely protentokrát přimhouřím obě oči. "Repentless" si užívám zkrátka tak napůl!

Asphyx says:

SLAYER  succeed quite with honour with their news. Some of the songs are really good, but other are just addition. The album misses the hits composed in the 80th , but as a whole the CD is otherwise quite well. Old gentlemen tried to come back in a big style. And this is quite wrong. Jeff Hanneman is missing. Some riffs are sharp, other ordinary and boring. In their discography, I put the recording somewhere among light above the average. I admit, I expected a little bit more, but with regard to the age and status of the band, I narrow my eyes. "Repentless" I enjoy half only!


Skladby:

01 Delusions Of Saviour
02 Repentless
03 Take Control
04 Vices
05 Cast The First Stone
06 When The Stillness Comes
07 Chasing Death
08 Implode
09 Piano Wire
10 Atrocity Vendor
11 You Against You
12 Pride In Prejudice

Sestava/band:

Kerry King - kytara
Tom Araya - basa, zpěv
Paul Bostaph - bicí

Gary Holt - kytara

http://www.slayer.net/

https://www.facebook.com/slayer

https://www.youtube.com/channel/UCA7S5M8w5X4P1NRzaJ4lsrg?app=desktop

http://www.nuclearblast.de/de/

Recenze/review - NECROPSY – Buried in the Woods (2015)

NECROPSY – Buried in the Woods

CD 2015, Xtreem Music

Samota způsobuje noční můry! To na mě křičel nějaký věrozvěst, který hlásal na náměstí svoje pomýlené názory. Snažil se všechny přesvědčit, že by se měli přidat k němu, k nějaké církvi, kde budou hezky všichni pospolu věřit v něco imaginárního a budou se mít rádi. Byl přesvědčivý, dokonce kolem něj stál hlouček přikyvujících lidí. S tou samotou měl ale pravdu. Když jsem si totiž ten samý večer pustil novinku finských NECROPSY, nemrtví začali vylézat z děr tak nějak automaticky. Na to, že se jedná teprve o druhé dlouhohrající album, jde o velice slušný old school death metal. Kapela začínala již v roce 1987 pod jménem ANXIETY a pak, po několika přestávkách, se ustálila v sestavě se současným názvem. Cit pro starobu je cítit z každého tónu a na své by si měl přijít každý fanoušek plesniviny. Smrtící kov se zde hraje poctivě, pánové se nebojí i pomalejších pasáží a tak se při poslechu určitě otevře nejeden hrob ve vašem městě.

Pokud bychom se snažili tvorbu téhle smečky k někomu přirovnat, tak by těch přirovnání bylo obrovské množství. Každá kapela je někomu podobná, zvláště ve stylu, kde jsou ty nuance opravdu velmi malé. Nebudu tedy raději žádné vozy jmenovat. Poslechněte si sami a uvidíte, zda vám sednou do noty, či nikoliv. Mě osobně padli rovnou do nočních můr, jako by tam byli odjakživa. Libí se mi takový ten těžko popsatelný doomový feeling, schopnost složit zajímavý a zapamatovatelný riff i jakási chorobná atmosféra, tolik známá ze hřbitovů. Sny jsem míval těžké, hemžilo se to v nich zombie, napůl shnilými tvářemi bezejmenných postav i skřeky nemrtvých. Potud by se dala deska považovat za velmi dobrou. Abych ale jenom nechválil, občas mi přijde, že jsou songy až příliš dlouhé, jakoby si muzikanti neuměli říct dost. Pro navození nálady je album vynikající, na soustředěný poslech už to taková sláva není.

Podobných kapel se plouží po onom světě velké množství, ale jen některé dojdou svého cíle a zařadí se do smrtící síně slávy. NECROPSY bych tam s klidem a čistým svědomím uvedl. Nemám s jejich deskou žádné větší problémy a ve svých starých kostech podvědomě cítím, že album ještě hodně poroste. Líbí se mi lehce zastřený zvuk, pavučinami opředené motivy i návykové riffy. Opět samozřejmě nic nového pod zapadajícím sluncem, ale kdo by něco takového chtěl po kapele, která je old schoolová ze své podstaty? Buďme vůbec rádi, že v té změti technicko-progresivních vizionářů můžeme také občas spočinout ve stínu starého a poctivého smrtícího kovu. Pro starší a pokročilé fanoušky je tohle album jako stvořené. Setkávám se zde i s klasickým thrashem, v podobě, kdy ještě nebyl zmrven hard core a podobnými zvěrstvy. Pro někoho to bude málo, jiný zase nahrávku odloží kvůli nesoučasnému zvuku, ale já si přijdu ve svém živlu.

NECROPSY a jejich novinka útočí na ty nejskrytější noční můry všech fanoušků old school death metalu. Album je odpovědí na všechny ozvěny ze záhrobí, které je možno vůbec slyšet. Klasický, plesnivý death metal se zde potkává s thrashem z osmdesátých let a na své si přijdou snad všichni milovníci hřbitovů. Obraťte všechny kříže, zapalte svíce, dnes se bude konat jedna velmi okultní seance. Vystupovat na ní budou legendární death metalisté NECROPSY. Ve Finsku moc dobře vědí, jak se dělá pravé a nefalšované smrtící řemeslo! „Buried in the Woods“ je plné špíny, pavučin i ozvěn ze starých rakví. Death metal je zde exhumovaný odněkud z devadesátých let a je krásnou vzpomínkou na časy, kde se ještě zabíjelo poctivě, rezavým nožem. Death metalová deska, která vás pokryje plesnivinou!

Asphyx says:

The new album by the NECROPSY attacks the deepest nightmare of every single old school death metal fan. This album is the answer for all of the calls from the beyond you can hear. The classic, moldy death metal meets trash of the 80s. And I think that every lover of graveyards is going to be satisfied. Turn down all the crosses, light up the candles because today the big occult séance is happening. There are going to be legendary death metal guys NECROPSY. They really know how to do the right deathful job in Finland. The album “Buried in the Woods” is full of dirt, spider webs and echo from old coffins. The death metal is exhumed from the 90s and it is a beautiful flashback from the times when the killing was dinkum and was done by a carroty knife. This is the death metal album which covers you with a fungus.

Seznam skladeb:

01. Buried In The Woods

02. Cold Fart Morbidity

03. Just Sharpen My Knife

04. Dead Inherit The Land

05. Full Moon Catlin

06. Pages Of Flesh

07. Best Day Ever

08. Father Heresy

Čas: 34:57

 

Sestava/band:

Janne Kosonen – kytara

Taro Kosonen – zpěv

Ville Vartiainen – basa

Hanno Vaananen – bicí

Sami Heinonen - kytara

http://www.facebook.com/pages/NECROPSY/204404386244264

http://www.necropsy.fi/

http://myspace.com/necropsyfinland

http://xtreemmusic.bandcamp.com/album/buried-in-the-woods

http://www.xtreemmusic.com/label/english.news.index.php

Recenze/review - AMORPHIS - Under the Red Cloud (2015)

AMORPHIS -  Under the Red Cloud
CD 2015, Nuclear Blast Records

S finskými AMORPHIS jsem se vždy převážně míjel. Byli na mě většinou moc jemní, rozvláční a nemíval jsem na ně náladu. Je to s podivem, protože vymetu každý rockový i metalový kout. Nejsem zbytečně uzavřen jen v jedné škatulce, ale užívám si pestrosti. Píšu sice převážně o death metalu, ale těch přesahů mám do jiných stylů spoustu. Taky už nejsem nejmladší a většinu slavnějších kapel už jsem někdy při nějaké příležitosti potkal. K AMORPHIS musíte dozrát, měli byste jim dát čas. Pokud to nejde, tak se zbytečně nepřemlouvejte, vždyť krása je právě v tom, že si posluchač přijde na tu svou muziku sám.

Většinou jsem si každé nové album AMORPHIS poslechl, pokýval hlavou a řekl si něco o tom, že bych si vyzobal pro sebe pár motivů a šel zase dál. Jiskra přeskočila (pokud si tedy odmyslíme prvních pár pradávných alb) pořádně až letos. Asi to ve mě někde pořád doutnalo, protože já tyhle seveřany uznávám, obdivuji, jen se nikdy nestali mojí srdcovkou. Tento rok je to jiné. Padli mi přímo do nálady. Všechny ty rockově blackově melodicky deathově, folk i doomově laděné skladby sedí v jednom celku jako nádherně vybroušený diamant. Při poslechu jakoby člověk vystoupal na bájnou horu, kde jsou pohřbeni všichni vaši předci. Nikde se zbytečně netlačí na pilu, spíš se přednáší z pradávných učebnic rockové postupy, které jsou na dnešní dobu krásně neotřelé a vznešené. Jedna hitovka střídá druhou a já si přijdu, jako by mezi mnou a kapelou něco zacvaklo v přesně vymezených vůlích do sebe.

Je to podobné, jako s některými lidmi. Také kolem nich chodíte několik let, zdravíte se a nějak podvědomě víte, že jste vlastně přáteli. Přitom nemusíte spolu ani pořádně mluvit. Nerad bych se pouštěl do podrobného popisu "Under the Red Cloud", protože jednak si jej přečtete na každém druhém webu, ale hlavně si myslím, že hudba je zde natolik neuchopitelná a atmosférická, že by má slova nestačila. Zkrátka a jednoduše, od smečky, od které jsem nic nečekal, najednou poslouchám skladby, u kterých jsem si absolutně jistý s tím, že si je budu pamatovat na věky věků. Jsem kouskem papíru, zmuchlaným a vyhozeným z okna. Teď se vznáším ve větru nad městem a sleduji to lidské mraveniště s nadhledem a shovívavostí. Schválně, zkuste to sami. Pusťte si novou desku AMORPHIS a uvidíte. Pořád se nemůžu nabažit. Hltám veškeré riffy plnými doušky a ta blahodárná tekutina mi přetéká z úst. Usmívám se. Je to tam!

Takhle propracované, vznešené album, jsem už hodně dlouho neslyšel. Tolik emocí, nálad, melodií, kolik se povedlo narvat do nové desky AMORPHIS, se povede málokdy. "Under the Red Cloud" je jako výstup na nějakou pořádně vysokou horu. Když dosáhnete vrcholu, budete po zásluze odměněni a odlétnete spolu s AMORPHIS do oblak. Propracovaná, velmi osobní a naléhavá, taková je nová nahrávka. Má slova příliš nestačí na to, abych dokázal všechno popsat. Pánové vyprávějí dlouhé příběhy odněkud ze severu a dokážou mě zcela pohltit. AMORPHIS letos vydali album, které je svým způsobem dokonalé. Připomíná ledový diamant. Nemám více slov. Nádhera!


Skladby:

1. Under The Red Cloud
2. The Four Wise Ones
3. Bad Blood
4. The Skull
5. Death Of A King
6. Sacrifice
7. Dark Path
8. Enemy At The Gates
9. Tree Of Ages
10. White Night

Bonus:

11. Come The Spring
12. Winter’s Sleep

Čas: 01:00:06

Sestava/bands:

Tomi Joutsen -vocals
Tomi Koivusaari - guitars
Esa Holopainen - guitars
Niclas Etelävuori - bass
Santeri Kallio - keyboards
Jan Rechberger - drums 

Asphyx says:

So sophisticated and noble album I haven't heard for a long time. It managed to make this album full of emotions, moods, melodies. "Under the Red Cloud"  is as climbing to the top of  a very high mountain. Being on the top, you are rewarding  and flying away  into the clouds together with Amorphis Sophisticated, very personal and urgent, this is the new recording. My words aren't enough for describing everything. Gentlemen are telling long stories from the north and these can absorb me completely. AMORPHIS released this year an album, that is in a way perfect. It reminds an icy diamond. I have no words more. Beautiful!

http://www.amorphis.net/
http://www.amorphis.net/
http://www.nuclearblast.de/de/

Minirecenze/minireview - FEAR FACTORY - Genexus (2015)

FEAR FACTORY - Genexus

CD 2015, Nuclear Blast

Strojově přesný rytmus, odlidštěnost, vzpoura strojů. Takoví jsou FEAR FACTORY již dlouhých 25 let. Kapela si zažila největší období slávy někdy v devadesátých letech a stala se vzorem pro obrovské množství následníků. Jako každý, kdo hraje takhle dlouho, prošla obdobím útlumu, kdy mi přišlo, že vydávala desky jen z povinnosti. Letos je tomu trošku jinak. Novinka sice není rovna jejich nejslavnějším dílům, ale i v dnešní době obstojí se ctí. A cože na ní vlastně najdeme? Vlastně nic nového. Typické melodické vyhrávky, čistý hlas, vyřvávané pasáže i tolik typické zasekávačky. Zvuk je vynikající, bicí jakbysmet a tak si myslím, že na své si přijde každý poctivý maniak, který kapelu neopustil. 

Nálada je temná, opravdu chladná a dovedl bych si představit, že deska poslouží jako soundtrack k nějakému akčnímu sci-fi filmu. Na FEAR FACTORY taková klasika, dalo by se říct. Jenže jak známo, já nejsem kritik, ale obyčejný fanoušek a jako takovému se mi letošní počin líbí. Dává mi vzpomenout na staré časy, kdy "ještě stroje měly duši", přenáší mě do doby, kdy nebylo všechno tolik "digitalizované". Ano, je to vlastně s podivem, ale jedna z přelomových a ve své době progresivních kapel natočila skvělé retro. Není se za co stydět, dělají jen to, co jim jde a mají v krvi. Užívám si dokonce i čisté vokály, se kterými jsem míval dříve často problémy. Ve studiu si dali opravdu záležet a najednou před sebou máme desku, které nechybí energie, ani síla k tomu, oživit roboty a naučit je zabíjet. 

FEAR FACTORY mě na novince velmi mile překvapili! Vrátili se k tomu, co umí nejlépe. Na albu oživují nové a nové stroje na zabíjení a posílají je mezi nás, nehodné lidstvo. Líbí se mi jak nápady, tak temná, studená a odlidštěná nálada. Album sice nedosahuje "hitovosti" slavných alb z devadesátých let, ale rozhodně stojí za poslech. Vyloženě si užívám čisté vokály a bicí, které jsou jako vždy exkluzivní. FEAR FACTORY moc dobře vědí, že stroje nad námi stejně jednou vyhrají. Industriální death metal od mistrů ve svém oboru! Velmi dobře!

Asphyx says:

FEAR FACTORY surprised me with this new album! It has come back to the stuff they know the best. On this album the killing machines are alive and brought to us to destroy the mankind. I like the ideas and the dark and cold man-less mood. It´s not the kind of hit-ish album like albums from 90ths, however you should listen to it. I really enjoy the clean vocals and drums which are exclusive, as usual. One day the machines are going to kill us and the FEAR FACTORY knows is very well. This is an industrial death metal by the masters! Very Well!

http://www.fearfactory.com/

http://www.facebook.com/fearfactory

http://www.nuclearblast.de/