DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 23. května 2016

Minirecenze/minireview - DESTRUCTION - Under Attack (2016)


DESTRUCTION - Under Attack
CD 2016, Nuclear Blast Records

Poslední dobou mě fascinuje trend kopání do starých kapel. Přitom taková legenda to má pěkně těžké. Většinou si své řekla kdysi dávno a na nových albech jde víceméně o to, neutrhnout si ostudu. DESTRUCTION jsou staří poctivci, kteří táhnou tu zahnívající káru svého thrash metalu dál a dál. Naživo stále fascinující trojice nesvatých bojovníků, na deskách již spíše pokulhávající šelma, která se snaží stále ještě pořádně kousnout. Ne vždy se jim to daří a ne pokaždé to bolí. "Under Attack" je takovým "normálním" albem posledních roků. Solidní, neurážlivě ozvučené, s charismatických Schmierem za mikrofonem a basou. Tím je vlastně řečeno vše. Ortodoxní fanoušci, mezi něž samozřejmě díky společné historii také patřím, budou spokojeni a zbytek bude bručet a honit si triko nad tím, "cože to zase ty starý papriky nahrály".

Mám ze své podstaty úctu k legendám. Německý thrash mi koluje už navěky v krvi. Přesto bych dnes považoval DESTRUCTION oproti kolegům SODOM, KREATOR za "nejslabší" článek německé thrashové trojice. Tam kde jsou KREATOR kreativní (krásné slovní spojení, co říkáte?) a SODOM ostří a nekompromisní, stávají se DESTRUCTION pouze obyčejnými. Ať poslouchám novinku jak chci, tak se nemůžu ubránit dojmu, že dnes Němcům nakopou zadek kdejací mladí retro cucáci. Bohužel. Občas mi přijde, že pánové nahráli album stylem "tak tam něco nasypeme, ono to nějak dopadne". Funguje to na mě tak na šedesát procent. Na novince se najdou dobré skladby i pasáže, ale není to nic, u čeho bych seděl s vytřeštěnýma očima a odříkával si texty do zblbnutí. Kapela opakuje stále stejné riffy a ztratila pro mě v thrashi nejdůležitější věc - dravost. Kde je agresivita „D.E.V.O.L.U.T.I.O.N.“? Ptám se pořád dokola a postupně mě naplňuje prázdnota.


sumarizace:

DESTRUCTION mě letos svojí novinkou "Under Attack" nepřesvědčili. Najde se zde sice pár dobrých motivů, ale jako celek je album poměrně slabé. Mám pocit, že se DESTRUCTION stále opakují a časem se dostavuje pocit prázdnoty. Nedokážu si skladby zapamatovat a dostat je do hlavy. Bohužel. Něco málo na mě funguje, ale zbytek je jen nuda. Kam se poděla agresivita? Kam dravost? Legendární němečtí thrasheri DESTRUCTION nahráli průměrné album, které bych hodnotil maximálně šedesáti procenty. 



Asphyx says:

DESTRUCTION didn't persuade me with their news "Under Attack" this year. Even though there are a few good themes, but the album as a whole is rather weak. I feel that DESTRUCTION repeat themself and after some time there is coming the feeling of emptiness. I can't remember the songs and get them in my head. Unfortunately. Something is well done, but the rest is just boredom. Where is the aggression? Where is ferocity? Legendary German thrashers DESTRUCTION recorded an average album that I evaluated maximum of sixty percent.

Minirecenze/minireview - OMOPHAGIA - In The Name Of Chaos (2016)


OMOPHAGIA - In The Name Of Chaos
CD 2016, Unique Leader Records

Moderní pojetí death metalu mě nechává většinou chladným. Vadí mi ten umělý přístup, přeřvaný zvuk, klišé a pozlátko. Mám to v hdubě raději pořádně syrově a ostře. Občas se ale vyskytnou kapely, o kterých si myslím, že stojí za povšimnutí. Jedním z mých záhrobních tipů tak budiž nové dílo švýcarských OMOPHAGIA. Ti hrají přesně podle všech dnešních pravidel. Jsou nekompromisní, krutí a nebojí se technických fines. Zároveň si uchovávají melodie, to proto, aby neodradili většinového fanouška. Album sice nemá kdoví jaký tlak a někdy se dokonce chvílemi nudím, ale celkově se jedná o to lepší, co v té současné bídě vzniklo. Tři instrumentální skladby na jednu desku jsou opravdu moc, ale pořád zde naleznu pro sebe alespoň několik chutných soust.

Hodnotit podobná díla je pro mě opravdu těžké. Na jednu stranu chápu, že dnes se takhle hraje a kapela bude mít spoustu fanoušků a příznivců. Jenže na mě je to všechno hrozně prvoplánové a předvídatelné. Vezměte si třeba zvuk. Ten je nevýrazný, takový nemastný neslaný. Nebo zpěváka, ten zase zpívá jen v několika polohách. No, nebudu to raději nijak zdržovat. Pokud máte chuť na něco současného, moderního, lehce vstřebatelného a nechce se vám zrovna moc přemýšlet, asi by to šlo. Pokud ale hledáte od hudby hlubší prožitek (ať už old schoolový nebo progresivní), tak se poohlédněte jinde. Nahrávka je to solidní, klasická, s pár dobrými nápady. Když zavřu všechny oči i uší, asi by se to na sedmdesát procent vyšplhalo. Víc mě vlastně ani nenapadá. Není to ani potřeba, poslechněte si ukázku a uslyšíte sami. 

Sumarizace:


„In The Name Of Chaos“ je dobrým, klasickým death metalovým albem. Nápady jsou sice mnohdy velmi podobné se slavnými kapelami, ale pokud nad tím přivřete oči, naleznete pod povrchem slušné tradiční nápady. Nahrávka mě sice nijak nebolí, ani nešokuje, ale je to dobré řemeslo a to se cení. Příště bych kapele doporučil, aby trošku zapracovala na ostrosti a průraznosti. Potom bude vše v nejlepším pořádku. U nás v záhrobí si ale už OMOPHAGIA své ostruhy vysloužili. Líbí se mi celkový přístup, krásný obal i určitá patina, kterým jsou skladby pokryty. Smrt je už opravdu velmi blízko. Chybí už jen kousek a smete vás obrovskou silou. Album bych zařadil někam do lepší poloviny, co letos bylo vydáno, ale na první ligu to zatím není. Budu se ale těšit příště, zrovna v téhle smečce cítím velký potenciál. Death metalové album, které je zlé a ošklivé tak na sedmdesát procent. Dobrá práce!







Asphyx says:

„In The Name Of Chaos“ is the good classic death metal album. Sometimes there are similar ideas as with old bands however, if you pass it you can find a lot of traditional ideas under the ground. Although this album does not shock or hurt me, I can feel the good work and that´s what counts. Maybe I would suggest to work a little bit more on sharpness and forcibility, then everything will be better. OMOPHAGIA already have their spurs in the other world. I like the attitude, the great cover and also the patina which covers all the songs. The death is very close right now. There is only one little step and we all will be throw down by this enormous power. I would say that this album is in a better half on a scale of albums which were published this year. But it´s not the first league, not yet. I´m looking forward to another album because in this band I can honestly feel a big potential. This is an death metal album which is bad and ugly for like 70%. GOOD JOB!


neděle 22. května 2016

Minirecenze/minireview - GRAND MAGUS - Sword Songs (2016)


GRAND MAGUS - Sword Songs
CD 2016, Nuclear Blast Records

Trojice syrových heavy doomařů GRAND MAGUS mi přirostla k srdci už dávno, v roce 2001 se jejich stejnojmenným albem. Nejsem sice ortodoxní fanoušek a spousty desek zase tolik nemusím, ale letošní zásek si vychutnávám hezky po svém. To znamená, že vypínám celý svět, odstřihuji se od virtuální reality a vydávám se na dlouhé hudební výlety s těmito Švédy. Já moc dobře vím, že z jejich hudby je cítit vliv BLACK SABBATH, CANDELMASS, SPIRITUAL BEGGARS, THE GATES OF SLUMBER, starých MANOWAR a já nevím koho ještě, ale mě to nevadí. Mě se líbí to lehké balancování mezi patosem a syrovostí, určitá vznešenost a nadhled. Oni zkrátka věří tomu, co hrají. A já jim to zobu přímo z ruky. Nemůžu si jednoduše pomoct. Ty chvíle, kdy se zavírám do svého pokoje, odháním vnější svět a pokládám tvář do rozečtené knihy, s kulisou "Sword Songs" v zádech, mají svoje neopakovatelné kouzlo. 

Jděte a ctěte odkaz svých předků! To asi někdo kdysi dávno řekl GRAND MAGUS. A oni šli, pozvedli jako ten legrační orel na obalu svůj meč a začali bojovat s nebem. Hudba je to poctivá, i když chvílemi možná v dnešní době úsměvná. Nevadí mi to. V jednoduchosti je síla, říká jedno velmi pravdivé pravidlo. Švédi se jím řídí a opět se jim to daří. Baví mě to, podupávám si do rytmu a usmívám se na celé kolo. Prozpěvuji si. Nevím, co si přát ještě dalšího? (Už slyším ty zarputilé vyznavače pouze jednoho stylu, jak bručí nespokojeně pod vousy). Odpočívám, usínám a probouzím se jako starý rockový pes. Pohoda, klídek, nikde žádná křeč. Osvědčené postupy, spousta póz, které k tomuhle stylu patří. Nejlepší je, že mi to vůbec nevadí. Jdu znovu do toho a opět zapínám tlačítko play. Jsem spokojený. A o tom myslím hudba hlavně je.

GRAND MAGUS nahráli svoje tradiční album posledních let. Je plné vznešených heavy doomových melodií a řeže opravdu krásně. Novinku si přehrávám ve chvílích, kdy si chci odpočinout, kdy mám klid a pohodu. Oceňuji dobré nápady i ostrost, kterou cítím z každé skladby. Album je to melodické, příjemné a chladné zároveň. Proti podobné hudbě nemám žádných námitek. Není to sice nic, co by nořilo hranice stylu, ale muzika je zahraná s nadšením a věrností stylu. Vznešené heavy doomové album, které vás přenese na chladný sever!



Asphyx says:

GRAND MAGUS recorded their traditional album like in recent years. It is full of fascinating heavy doom melodies and it cuts really nice. I play the news in the moments when I want to relax, when I want to stay calm. I appreciate the good ideas and sharpness, I feel from each song. The album is melodic, nice and cool at the same time. I have nothing against similar music. Even though there is nothing to destroy borders of this style, but the music is played with enthusiasm and fidelity to the style. Excellent heavy doom metal album that takes you to the cold north!

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh čtyřicátý druhý - Nejlepší je pít borovičku, když vám na Slovensku nad hlavami vyjí vlci


Příběh čtyřicátý druhý - Nejlepší je pít borovičku, když vám na Slovensku nad hlavami vyjí vlci

„Pánové, říkal mi kamarád, že prý jsou na Slovensku neskutečně krásný holky“: pronese do hloubavého ticha naskládaných panelů Prcalík. Měl u našich východních sousedů nějaké příbuzné z matčiny strany a občas za nimi jezdil. Zbystřili jsme pozornost a chvilku se nechali unášet neskutečně barvitým vyprávěním našeho kamaráda. Každý jsme si najednou představovali po svém boku krásně stavěnou a přítulnou Slovenku v jedné ruce, borovičku v druhé, jen Jana povídala něco o tom, že by raději nějakého pořádného metalistu.  Byli jsme v té době pro každou špatnost, Velikonoce se zdály být brzy a s teplým počasím, tak začal náš plán nabírat reálných obrazů.

Slovo dalo slovo, peníze z brigády byly dány na hromadu, špekáčky, pivo, chleba, pivo, vodka, pivo, paštiky, baterie do walkmanů, pivo nakoupeny. Sbaleni stojíme nastoupeni jako džínová zásahová jednotka (já, Kytka, Prcalík, Jana) na výpadovce na Prahu. Prcalík pořád básní o kráse slovenských žen a staví nám nějací vodáci. Jedou na jih, sjíždět Vltavu. Rvou do nás rum, obložené housky a do mě se během té hodiny cesty zakouká jedna moc hezká holka. Mám sto chutí se vydat raději na vodu, ale nakonec mě Jana přemluví. Loučíme se, jdeme polem na silnici k Brnu. Bere nás pán ve staré, rezavé dodávce, které na dálnici D1 několikrát odpadává plech z okolí blatníků. Staví nás policisté, vypadáme jak hippies jedoucí do Woodstocku. Musím spojovat drátky pod volantem, protože jako jediný tomu trošku rozumím. Občas sice rozsvítím dálkové místo blinkrů, ale zdá se, že pánové mají dobrou náladu a kontrola nakonec (i díky Janě, do které pořád jeden policajt něco hučí) dopadne dobře.

Jedeme dál, míjíme odbočku na Jihlavu, pán je nám vděčný a tak kvůli nám zajíždí až do Brna. Je rok 1992 a my se ploužíme setmělou moravskou metropolí. Kdybyste se mě někdo dnes zeptal, kudy jsme to šli, tak bych vám to neřekl. Navigaci, ani mapu jsme neměli, ale vím, že tam byla velká louka. Opilí usínáme totálně zmoženi, propleteni do alkoholové hromady. „Tak jedem, makáme, raz, dva“: a do toho hvizd píšťalky. Prcalík leze ze spacáku a řve na asi dvacet fotbalistů, co blbnou. Ozve se šílený smích a je nám oznámeno, že jsme se utábořili na kraji hřiště Zbrojovky Brno. Balíme se, zdrháme pryč. Dobíhá nás jeden fotbalista a že ať prý počkáme do večera, že je vedle nějaká diskotéka. Neochotně souhlasíme. Jeden den máme k dobru a v Brně jsem byl zatím z naší party jen já, na jednom z našich nekonečných rodinných výletů.

Dáme ještě Jardovi, jak se fotbalista jmenoval, jednoho lahváče a už si to valíme do města. Procházíme nějaká náměstí, hladoví kupujeme dva bochníky chleba a jíme točený salám na nádraží. Přisedá k nám pán v drahém obleku a jestli bychom mu nepodepsali načerno nějakou směnku. Vystřihnu mu nacvičený podpis jednoho našeho šíleného učitele, který nás šikanoval a s úsměvem přidám i jeho adresu. Stmívá se a my se přesouváme z jedné hospody do druhé. Fotbalista pořád nikde a nevíme, co dělat. Nakonec trávíme noc na jedné diskotéce, kde v kožených sedačkách trpíme jak muzikou, tak opovržlivými pohledy místních děvčat. Jsme pro ně póvl, zmetci, vyděděnci, špína, vyvrhelové. Jednou sice přijde nějaký místní maník pro Janu, ale jí se tancovat nechce a moje vyceněné zuby ho ihned odradí. Pak se tam někdo snaží prodávat heroin, tak se raději balíme a do ranních hodin chodíme po městě. Prcalík začíná nadávat, cože jsme si to zase vymysleli. Do Bratislavy jedeme raději vlakem, všechny bez výjimky nás kontrolují policajti, včetně bagáže, nechápu (republika se rozdělí až příští rok prvního ledna).

Stojíme v Bratislavě na nádraží a v tamní hospodě mají neskutečně hnusné pivo. Několikrát nám je řečeno, že jsme Čehůni a cože se tam serem. Mám trošku strach, nečekal jsem to. Jdeme skoro celý den pěšky, až směrem na severo-východ, k vodní ploše s názvem Vajnorka. Máváme na auta, spousta jich zastavuje, ale když zjistí, že jsme Češi, posílají nás s takovým divným úsměvem do prdele. Jana začíná natahovat, žádnou nenávist jsme nečekali. „Ať jdou do hajzlu“: hučí Prcalík a dodává něco o tom, že on nikomu nic neudělal. Nocujeme u vody, vyčerpaní, zmožení, polomrtví únavou.  Ráno nás budí přijíždějící dodávka, ze které vystupuje krásná ženská a její manžel. Paní se s námi dává do řeči, my najednou nejsme s klukama vůbec unavení a já se jí zeptám, kam jedou. Ona že do Žiliny za rodinou na Velikonoce. Slovo dalo slovo a už nalézáme do starého Volkswagenu. Oba jsou šíleně milí lidé, vysokoškolští učitelé.

Povídáme si, kolem ubíhá krajina a my máme najednou všichni hrozně dobrou náladu. Ptáme se, proč nás tady nemají rádi a je nám řečeno, že k moci se dostává Mečiar, který podporuje nacionální nálady. Jedeme dál a všichni se z toho cítíme nějací smutní – původní radost je pryč. Je nám divné, jak několik debilů politiků dokáže znesvářit dva národy, které patřily odjakživa k sobě, jako dva sourozenci. Dáváme si navzájem adresy, které pak bohužel ve víru následujících událostí ztrácíme. Je to škoda. Zrovna tyhle dva skvělé lidi bych rád ještě někdy v životě viděl. Dokonce jsem pátral přes internet na bratislavských univerzitách na katedrách biologie, ale nepovedlo se. Bohužel.

V Žilině na náměstí je jediným obchodem, který je otevřený, Bageterie. Jdeme dovnitř a po chvilce vtipkování s opravdu nádhernými děvčaty za pultem jsme pozváni na jednu diskotéku, ale prý až za dva dny, že jsou Velikonoce a nikde nemají otevřeno. Dostávám bagetu a pusu zdarma a Prcalík už má dokonce přislíbeno víc. Zase přemýšlím, jak to ten kluk jenom dělá. Z rozvahy mě vytrhuje Kytka, který snad za celou cestu promluví poprvé. „Von je snad ukecává na nějaký kouzla“: usměje se. Obejmu ho kolem ramen a on se zhroutí do plačtivé křeče. Před měsícem našel svého tátu, který onemocněl rakovinou v koupelně s podřezanými žílami – a bohužel nepřežil. Je nám oběma špatně (obě rodiny se dlouho znají, byl to pro mě strejda), pijeme raději zakoupenou borovičku a postupně se dáváme dohromady.

„To jsem zvědavá, co budeme jako dělat“: ptá se Jana a nám začíná být zima. „No, nejsme žádný másla“: řekne Praclík a tak budeme spát pod širákem, někde za městem. Sedáme tedy hrdinně do vlaku, vystupujeme někde v lesích a po chvilce si vyhledáme krásné tábořiště s výhledem na hory. Usedám na padlý strom, zabalený s Janou do spacáku a koukáme na tu krásu. Nad hlavami krouží nějací velcí dravci (jsou hrozně vysoko a já je tipuji na orly), v žilách nám proudí mládí a je to šíleně krásné. Taková ta chvilka, kterou nezapomenete do smrti. Usínáme v klidu a pohodě. Jako džínová jezulátka. Pokládám ještě Janu na zem, dávám ji svoji deku a ještě chvilku promlouvám s Kytkou. Je toho na něj moc. Mezi nás se pomalu, jako duch vkrádá bůh spánku Hypnos. „Aúúúúúúúúúúúúúú“: ozve se někdy po půlnoci z nedaleké louky. „Co to kurva je?“: souká se ze spacáku Prcalík, který ten večer vypil snad litr borovičky. „Vlci“: pronese do ticha Kytka.

„Já tady nebudu, já se bojím“: propadá Jana totální panice. Je v šoku, probuzená z opilosti chce pryč.  Dojde to tak daleko, že jí musím dát jednu zdravotní facku. Moje vysvětlování, že nám nic neudělají, že mají větší strach než my, nezabírá. „Ty vole, ty seš jak Karkulka“: snaží se ještě povzbudit naši kamarádku Prcalík, ale ani to nefunguje. Jana se balí a letí někam do lesa. Trávíme tak půlku noci hledáním vystrašené dívky. Padáme po kořenech, nadáváme a do toho vyjí vlci. Neopakovatelný zážitek. Nakonec najdu Janu schovanou pod jednou skálou, je jako raněné zvíře. Beru ji do náručí a odnáším do tábořiště. Cestou si skoro vyvrknu kotník. Prcalík vše komentuje památnou větou: „Nejlepší je pít borovičku, když vám na Slovensku nad hlavami vyjou vlci“. Už nespíme a k ránu jdeme raději do nejbližší vesnice Rudina. Chcípl tam pes, ale dozvídáme se od místních, že v noci zase vlci potrhali ovce. Jana na to zaječí a oni nechápou, cože to ta prsatá Češka vyvádí. Dojdeme pěšky do Kysuckého města, kde potkáváme skupinu bratislavských metalistů, kteří si udělali taky výlet. Pak je o nás už postaráno.

Kluci a holky, metaláci jako my, hurá!, mám co dělat, abych nevýskal radostí. Je to jako setkání dvou delegací. Skvělí lidé, pohodoví, pohostinní. Kecáme dlouho do noci o muzice, dokonce jednomu maníkovi dávám z radosti svoji originálku Kreator. Je tak nadšený, že mě skoro upije do bezvědomí. Tu noc konečně spíme na jedné ubytovně, ve starém baráku, ale pod střechou. Ráno jdeme do obchodu pro mléko, pro pivo, pro salámy, pro pečivo. Naše česko-slovenská družba funguje na výbornou. Běžíme pak i (no jasně!) do hospody a z televize na nás pořád kouká Mečiar. Prcalík se vtipně zeptá, co je to za ksichta a naši noví kamarádi musí všem místním NE - metalistům  vysvětlovat, že to byl jen vtip. Oni by ho snad dobili na místě. Všude je cítit divná nervozita. Nakoupíme raději lahváče a těšíme se dlouho do noci za zítřejší výlet na diskotéku do Žiliny. Prý je tam nějaký DJ, který pouští i metal. Koukám na hvězdy, podvědomě hlídám Kytku a užívám si neskutečnou pohodu. Přijde za mnou krásná Slovenka Marie a to, co se odehrávalo na louce za městem, je čistě naše záležitost. Na Slovensku jsou opravdu krásný holky.

Druhý den ráno se přesouváme do Žiliny. Je krásný, i když studený den. Míříme do Bageterie, nikdo tam překvapivě není. Kluci ale ví, kam jít. Dáváme ještě nějaké to pivko a ke mně se pořád tulí Marie. Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo hezké, se odstěhovat sem, někam do lesů a udělat spolu spoustu dětí. Přicházíme k diskotéce s takovým divným názvem. Nepamatuji si ho. Prcalík vráží dovnitř, skáče doprostřed parketu a paří jako o závod. Dobíháme ho a jako jedno tělo, jedna mysl paříme všichni pohromadě. Hrají nám Metallicu. Pro diskofily jsme asi trošku jako zjevení. Deset modro-černých vlasatých postav. Nádhera. Okupujeme ihned bar a pijeme jako duhy. Koutkem oka si asi po 4  hodinách všimnu, že se kolem jednoho stolu rojí spousta lidí. Tedy, místních disko kluků a dívek. Jdu na záchod a když se vrátím, je ticho a před barem chuml lidí. V hromadě poznávám Kytkovy nohy a hrdinně se mu vydávám na pomoc. On ten blbec stál ve frontě na pivo a na dotaz, jestli je zasranej Čech, odpověděl, že nikoliv, ale že je metalista a tam na národnosti nezáleží. Dostal dělo přímo do obličeje, což v jeho psychickém stavu nebylo nic moc.

Pereme se hrdinně, ale prohráváme. Najednou mě někdo popadne za rameno a tahá mě kousek stranou. „Ty vole utečte, my vás budeme krýt, nám nic neudělaj, je jich moc, domlátí vás“: křičí mi do ucha Daniel, nekorunovaný šéf našich slovenských kamarádů. Poprosím Janu, aby zahvízdala (ano, přiznávám, nikdy jsem to pořádně nahlas neuměl). Je to náš dlouholetý smluvený signál. Zdrháme. Kytka je hodně pocuchaný, Prcalík zase zázračně ne, Jana má roztržený triko. Byla to přesila. Utíkáme noční Žilinou. Pronásledují nás. Kluci naši metaloví, slovenští nás navigují k nádraží. Pak doslova vlastními těly brání vchod a my skrz sklo vidíme, že naši pronásledovatelé mají v rukou klacky i kameny. Uff. Vyhledávám nějaký vlak. „Hele, Ostrava!“: řve na mě Prcalík a utíkáme na záchod si poopravit fasádu. Omývám si obličej, když tu v zrcadle zahlédnu jeden obličej našich protivníků. Ztuhne mi krev v žilách. Prcalík totiž obývá mísu a jsem tu sám.

Dostávám obrovskou ránu do obličeje. A další, a další. Pak je už jen tma. Potom se mi svět vrátí a nade mnou stojí Marie a Prcalík. Jsem na peróně, na lavičce. Odnesli mě tam. Diskofilové se vyděsili, protože si mysleli, že mi něco udělali a odešli. Oddechl jsem si. Marie pláče, nevím proč. Pak mi to dochází, budeme se loučit. Musíme pryč. Jana přinese obklad z jednoho ze svých triček. Když se mi holky snaží omýt obličej, vyhrknou mi slzy do očí. Mám přeražený nos. A vypadl mi zub. No, paráda, pomyslím si. Moje loučení s Marií je dlouhé a bolestivé. Mačká a líbá mě tak, že sykám a všechno mě řeže. Dostáváme od kluků slovenských, úžasných, džínových několik lahví borovičky na cestu a je nám zase smutno. S těmito přáteli nám bylo hrozně moc krásně, vzájemné metalové (já vím, že to zní pateticky, ale ono to tak fakt bylo) přátelství opět zafungovalo. Mávám Marii (asi v horečce) z vlaku a usínám. Pak se mi hlavou míhají šílené sny. „Asi otřes mozku“: slyším několikrát nad sebou. Pak už neslyším vůbec nic.

„Kde to jsme?“: zakřičí najednou Jana. „Doprdele, Havlíčkův Brod“: čte nám Kytka z cedule na nádraží. Jediný Prcalík zase nic neřeší a vtipkuje, že jsme taky mohli skončit na Ukrajině. Což je vlastně pravda. Jdeme ven a ptáme se jednoho starého nádražáka. Směje se nám a vysvětluje systém přepřahání vagónů, který nikdo nepochopíme. Nemáme peníze, sílu, máme hlad a já vypadám, jako vrcholový boxer po zápase. Panu Karlovi zrovna končí směna a je to takový ten druh člověka, kterého potkáte jen několikrát za život. Pozve nás na polívku, domů, na gulášovou, od jeho stejně úžasné a milé manželky. Sedíme u nich u stolu. Čtyři otrhaní vagabundi, nemytí, jediná Jana snad vypadá trošku jako člověk. Paní je dokonce tak hodná, že vyndá lékárničku a ošetřuje mě. Nechceme být na obtíž a tak jen nekonečně děkujeme a necháme se přes všechny naše protesty odvést na výpadovku do Prahy – dáváme mu aspoň láhev borovičky, to jediné nám zůstalo. Zastaví nám parta německých filharmoniků, jedoucích z Rakouska z vystoupení. Snažím se s nimi mluvit německy, ale jediné téma, které nacházíme, tak je můj oblíbený Brahms, jehož koncert pro violu miluju a právě hraje z CD. Začíná mi prosakovat obvaz/náplast na přeraženém nose.

Jsme v Praze a Prcalík si vzpomíná, že když má někdo přeražený nos, musí se mu narovnat, protože jinak prý špatně sroste. Snažím se ostatním srabácky utéct, ale jsem slabý. Kousek od Staré Boleslavi v polích, kde nás na staré silnici vysadil jeden postarší pán, mi mí kamarádi rovnají nos. Dalo by se tedy říct, že můj obličej je výsledkem amatérských plastických chirurgů Kytky a Prcalíka, který neustále prohlašoval, že ze mě udělá Belmonda. Jana mě držela jako ve svěrací kazajce a já měl co dělat, abych udržel slzy (nos jsem měl za život celkem přeražený 3x a pořád nejsem Belmondo, tak nevím). Pak už je to pohoda. Jsme doma. Hurá.

Další rok, 1. 1. 1993 se nepochopitelně naše dvě země rozdělily. Byla to kravina, to si mysleli všichni rozumní a normální lidé. Škoda, že to tenkrát nenechali rozhodnout nás pár mladých metalistů. My to totiž měli naplánováno úplně jinak. Dali bychom si pivo, vytvořili mezinárodní objetí a pak společně zapařili na oblíbenou hudbu. Tak jsme to alespoň viděli a cítili my, dokonce jsme z toho dělení byli hodně naměkko. A taky tu borovičku, tu jsme dopili až na žal a za neustálého nadávání na Mečiara a Klause. Bylo to pro nás hodně smutné. Prcalíka jsem tehdy viděl poprvé v životě zvracet chlastem a znechucením.

Na Slovensku jsem od té doby byl mnohokrát. Miluju tamní přírodu, mám tam spoustu kamarádů, některé slovenské kapely doslova zbožňuji. Jediné, co mě mrzí je, že už jsem nikdy neviděl Marii. Zajímalo by mě, co dnes dělá, jak se má. Hej, kamarádi, kde je vám všem konec? Klidně mi napište, rád vás i po té dlouhé době uvidím. Z naší party jsme sice zbyli jen dva, ale pořád mi dlužíte jeden vyražený zub a pořádnou pařbu na Sodom, pamatujete?



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

sobota 21. května 2016

Recenze/review - SURGIKILL - Sanguinary Revelations (2016)


SURGIKILL - Sanguinary Revelations
CD 2016, F.D.A. Rekotz

Vy si pořád myslíte, že máte ve všem pravdu, že jste neomylní. Jenže ono tomu tak není. Ty vaše svaté obrázky, padlé modly a dlouhé knihy o imaginárních svědcích nejsou k ničemu. Nakonec, když přijdete ke mě, existujete jen jako kus vláčného těla, připomínajícího rosol. Věřících jsem za svůj život viděl tisíce a jejich odchod z tohoto světa se vůbec neliší od ostatních. Prostě vás přivezou ke mě do krematoria, já naložím vaše ostatky a pak už jen do tmy zmateně plápolá oheň. Zvěsti o tom, že tady straší jsou tak někde na polovině pravdy. Občas se dějí podivné věci, ale pak už je jenom konec. Nekonečný a věčný. Nejkrásnější jsou chvíle, kdy mám noční směnu. To si pouštím do ticha kachlových zdí muziku. Pořádně nahlas. Jo a taky hodně piju. Bez toho to nejde. Tuhle jsem si pustil novinku amerických death metalistů SURGKILL a teprve až tehdy jsem začal věřit na onen svět. Mrtvoly na vozících se mnou začaly promlouvat a já měl sto chutí si roztřískat hlavu o zeď.

Prvotina SURGKILL je kombinací vlivů IMPETIGO, REPULSION, INCANTATION, AUTOPSY, sem tam BLOODBATH. Občas vyleze na povrch grind, někdy dokonce black metal. Těch kousků nasekané tmy je spousta. Nic pro slabé povahy a nic pro mladé strávníky nepoznamenané devadesátými léty minulého století. Sám jsem si musel dlouhou dobu zvykat na hlas, na provedení, které je přeci jen poněkud netypické. Jsem ale hlava otevřená, přístupná a většinou se snažím předkládaný materiál uchopit po dobrém. "Sanguinary Revelations" mě nakonec začalo bavit. Užíval jsem si ty "nepříjemně skřehotavé" chvilky nihilismu. Přikládal jsem do pece stále nová a nová těla, až jsem se zpotil. Není to lehká práce a ani lehký poslech, s tím jsem každý den odcházel do ranního kuropění. Připadal jsem si otupělý, ale spokojený. Album mě nakonec začalo bavit.



Někdy mi hlavou projede neskutečná bolest. Obzvláště v momentech, kdy desku vypínám. Jakoby na ní byla nahrána nějaká formule, útočící na moje podvědomí, která mě nutí se k tomuto morbidnímu materiálu pořád vracet. SURGIKILL nelze považovat za progresivní kapelu a nelze ji ani hodnotit z hlediska dnešního pohledu. Jasně že je jejich hudba zastaralá, plesnivá, nemoderní a pro někoho monotónní. Jenže pořád si myslím, že spoustu z nás, šedých vlků dokáže zaujmout. Nedělám si iluze o prodejnosti ani o bourání světových žebříčků popularity, ale u nás v undergroundu se jedná o zajímavou a pořádně krutou nahrávku. Ocitáme se tak u verdiktu - berte a nebo nechte být. Ostatně jako vždy. Přeji příjemný zahnívající poslech. Jdu naložit další tělo do pece.

Sumarizace:

SURGIKILL na své prvotině velmi dobře kombinují syrový death metal a vznešené nálady opuštěných hrobů. Jsem moc rád, že se mi zrovna tahle nahrávka dostala do ruky, protože jinak bych byl ochuzen o velmi silný zážitek. Z tvorby těchto Američanů je sice cítit inspirace starými legendárními kapelami, ale skupina posouvá jejich tvorbu svým směrem. Líbí se mi atmosféra celé nahrávky, která je temná, tajemná a bolestivá zároveň. Deska je to hodně poctivá, je znát, že pánové ovládají své řemeslo perfektně. Jednotlivé skladby jsem nemohl ani po dlouhé době doslova vyhnat z hlavy. Poslech si vyloženě užívám. "Sanguinary Revelations" je albem, které připomíná modlitbu určenou snad samotnému zlu. Na to, že se jedná teprve o první počin kapely, můžeme mluvit o skvělém CD. Doporučuji všem death metalistům, kteří mají rádi klasiku a tmu. Smrtící nahrávka, která vás přenese do staré, dávno poničené hrobky! Inferno!

Asphyx says:

SURGIKILL knows how to combine a raw death metal and royal mood of abandoned graves on their first album. I´m so glad this appears in my hands because if it wouldn´t I would miss this strong experience. You can feel their inspiration of old legendary bands, however they push their music even further. I really like the atmosphere which is dark, deep and painful at the same time. The album is very honest and you can tell that these gentlemen knows how to do their job perfectly. I couldn´t even wash the songs from my head for a long time. I just really enjoy the listening. "Sanguinary Revelations" is the album which reminds me of a prayer to the Hell. This is the first album and yet it is an amazing record. I suggest this to you – the real death metal fans who like classic music and darkness. Deadly record which brings you to an old and damaged tomb! Inferno! 


Tracklist:
01. Sanguiniac
02. Murderous Thirst
03. Relentless Revenge
04. Psychopathic Awakenings
05. Black Angel Assassin
06. Devil Haunted Dreams
07. Realm of the Resurrected
08. Alchemy Death Queen
09. The Bleeder
10. Planet of the Vampires

Band:
Stevo do Caixao - sanguinary summonings & splatter scriptures, Ash Thomas - six string slashings & skin stabbings, Zdenka Prado - four string satanic sacrifices, Vanessa Nocera - unholy gore howlings & morbid poems from beyond, Billy Nocera - lacerated larynx & twisted riff conjurations, William Sievers - deep bellows from beneath the crypts 


pátek 20. května 2016

Minirecenze/minireview - GORGOSAUR - Lurking Among Corpses (2016)

GORGOSAUR - Lurking Among Corpses
CD 2016, Memento Mori

Prehistorický death metal je mojí srdeční záležitostí. To je jasná věc a pro čtenáře mého blogu samozřejmost. Pořád mě baví vyhledávat další a další smečky, které se zhlédly v dávných postupech a pokouší se oživit ducha starých časů. Je mi jasné, že kolo dějin se nikdy neotočí zpět, ale za pokus to stojí, co říkáte - alespoň tedy v hudbě? Jedněmi z těch, kteří věří ve stejné death metalové hodnoty jako já, jsou švédští GORGOSAUR. Kapela, která moc dobře ví, jak hrát klasický old school death metal ve stylu NIHILIST, DISMEMBER, CARNAGE, ENTOMBED. Takže přátelé, pokud máte zase chuť si pořádně zachřestit pytlem plným kostí, mohu vám tyhle rodáky z Malmo jen a jen doporučit. Je to klasika, je to tradice a ty je jak známo nutné ctít.

Studené riffy, ledově chladné melodie, vytažené odněkud ze severského podzemí, k tomu dva vokály ve střídavé péči a totální nasazení. To jsou GORGOSAUR. Vyvolávány jsou ty nejtemnější síly a červi se zase kroutí do záhrobních rytmů. Nejedná se opět o nic převratného, podobných retro smeček je dnes velké množství, ale zase musím sklonit svoji hlavu před energií a d-beatovým nadšením, které ze skladeb doslova tryská. Používám podobné nahrávky pro odreagování, pro chvíle pohody, pro večerní siestu. Mě nevadí, že pánové (a dáma) nejsou nijak originální (na to mám jiné kapely), mě naopak hrozně baví taková ta špinavá jiskra, ta sněť, která musela dlouhou dobu ležet v polorozpadlé dubové rakvi. Pochválena budiž klasická švédská práce!

Sumarizace:

První album GORGOSAUR je velmi dobrou poctou švédskému death metalu. Songy byly složeny s nadšením a hnilobou v srdci. Staré hroby jsou opět otevřeny, kříže obráceny směrem dolů a exhumovány staré death metalové postupy. Novinka byla zahrána ve stínu rozpadlých náhrobků s maniakálním nadšením. Kosti zase praskají, lebky se smějí do tmy a já si užívám old school death metal toho nejryzejšího provedení. Líbí se vám na hudbě poctivost, opravdovost a reálný základ? Milujete zvuk a pořádky devadesátých let? Potom jste zde správně. Album má velký drive i feeling. Víka od rakví opět praskají! Tohle CD je nutností pro každého poctivého fanouška. Švédský death metal, který připomíná seknutí sekerou přímo do vaší hlavy! Skvělá severská záležitost!




Asphyx says:

The first album GORGOSAUR is a very good  tribute to the Swedish death metal. The songs were composed with ardour and rot in the heart. Old graves are opened again, the Cross is turned downwards and the old death metal methods are exhumed. The news was played in the shadow of broken tombstones with manic enthusiasm. Bones are cracking again, skulls are laughing in the darkness, and I'm enjoying the old school death metal of purest version. Do you like the music of honesty, sincerity and a real basis? Do you like the sound and the orders of the nineties? Then you are right. The album has great drive and feeling. Lids from the coffins are bursting again! This CD is a must for every honest fan. Swedish death metal, that resembles a chop with an axe directly into your head! Great Nordic thing!

Minirecenze/minireview - DEATH DENIED - Transfuse the Booze (2014)


DEATH DENIED - Transfuse the Booze 
CD 2014,  vlastní vydání

Polští southern metalisté DEATH DENIED jsou pohodáři každým coulem. Hrají hezky od podlahy, s ničím se moc nemažou a vyznávají svůj styl beze zbytku. Líbí se mi to nadšení a abych pravdu řekl, takhle v neděli, po dobrém obědě, kdy tělo zažívalo samé dobré pocity, jsem si je dával s velkou chutí. Pokud máte rádi party jako DOWN, CORROSION OF CONFORMITY, CROWBAR a podobné skupiny, myslím, že by vás tvorba těchto maniaků mohla s klidem oslovit. Nic nového pod sluncem, ani měsícem, žádný velký zázrak, ale jako celek mě nahrávka velmi baví. Kytary jsou ostré, hlas zajímavý a hutně plný, nemám tak s ničím vlastně problém. Možná bych občas snesl trošku víc naléhavosti a bolesti, ale jinak nejsem plný žádných námitek. 

Témata textů jsou doufám jasná. Všichni máme rádi sex, sem tam nějaký ten litr alkoholu, ale hlavně poctivý rock´n´roll. Všechno zde z hudby cítím a vnímám. Některé skladby jsou opravdu velmi návykové a nedokážu je ani po dlouhé době vyhnat z hlavy. Podobná muzika se dá klidně pustit i v rádiu, televizi a když půjdete večer na rande se slečnou, která ještě nepropadla komerci, myslím, že jí nahrávku klidně můžete také přehrát. Nebude s tím mít rozhodně problém a ještě vám padne roztouženě kolem krku. Dejte si panáka něčeho dobrého, povolte uzdu fantazii a potom to přijde samo, věřte mi!

DEATH DENIED hrají southern metal a hrají ho velmi dobře. Nahrávku jsem si užíval doslova jako dobrý, archivní alkohol. Songy jsou dobře zapamatovatelné, mají jasné a dobré nápady. Líbí se mi i hlas, který přesně do skladeb zapadne. Poláci jdou až někam k základům metalu a rocku. A dělají to s přehledem, samozřejmostí a vkusem. Máte v pátek večírek? Poteče tam alkohol proudem? A přijdou i hezké holky? Potom si můžete album "Transfuse the Booze" pustit pořádně nahlas! Southern metalová deska, u které budete tančit na vlastních hrobech! Velmi dobře!




Asphyx says:

DEATH DENIED play southern metal and they do it very well. I enjoyed the recording like good vintage alcohol. The songs are easy to remember, they have  clear and good ideas. I also like the voice that fits precisely into the tracks. Poles go somewhere to the basics of metal and rock. And they do this with an overview and of course with taste. Do you have a party on Friday?  Will alcohol stream there? And will any pretty girls come? Then you can listen to the album "Transfused to the Booze" pretty loud! Southern metal album that let you dance on your grave! Very well!

čtvrtek 19. května 2016

Recenze/review - ROTTEN CASKET - Emerged From Beyond (2016)


ROTTEN CASKET - Emerged From Beyond
CD 2016, Underground Movement


Napadly nás hordy dalších nájezdníků. Mají neskutečnou touhu ničit, drtit. Tentokrát zaplať Satan jenom svojí hudbou. Holandští ROTTEN CASKET patří do řádu následovníků švédské death metalové školy. Letos přicházejí z plnotučnou kompilací, která je bezezbytku poplatná daným postupům. Morbidní chemie opět funguje! Chlad, prašivina, krutost a d-betové postupy jsou dávkovány v přesně tom poměru, kdy musíte mít tyhle bezvěrce rádi. Chřestí to, pálí to, řeže to! A ještě u toho praskají staré kosti. Klasický undergoundový přístup zaručuje morbidní zábavu, ostrost kytar zase krásný severský zážitek. Pokud máte rádi NIHILIST, GRAVE, DISMEMBER, ENTRAILS, ale i třeba takové ASPHYX, tak budete určitě spokojeni jako já. 



V podzemí to už zase pobublává, všichni jsou v očekávání, jakým způsobem nás nájezdníci poničí. Zůstává po nich vždy jen spálená země, strach a beznaděj. Očistí nás svým pekelným ohněm, obrátí na jedinou pravou death metalovou víru a nadchnou pro záhrobí. Podobných smeček se toulá po světě mnoho, ale jen některé dokáží svojí hudbou zabíjet. ROTTEN CASKET to umí, bez vytáček, bez zbytečností a pozlátka. Jsou syroví, oškliví, nechutní ve svém konání, ale také neskutečně návykoví a chladní jako pravá švédská ocel. Zachraň se kdo můžeš! Pod tímto náporem nevydrží ani naše valy, ani pečlivě zbudované brány. Zbude jen popel a smrt. Už zase chodí ta dáma s kosou po okolí. Usmívá se, dnes bude mít žně. Holanďané ji připraví tu nejchutnější krmi. Bude složena z našich bezbožných osudů, z ledových kousků našich bezcitných srdcí. 


Sumarizace:

Death metalová kompilace od holandských ROTTEN CASKET je ozvěnou, znějící ze samotného záhrobí. Album je to poctivé, reálné, zahnívající a plné pravého a poctivého smrtícího kovu. Jednotlivé skladby jsou smutné, studeně návykové a skvěle se hodí k návštěvám hřbitovů. Doporučuji nahrávku poslouchat po zhlédnutí nějakého dobrého hororu, atmosféra opuštěných hrobů pak vynikne o mnoho lépe. Kapele se povedlo přesně vystihnout náladu starých kobek, čerstvě otevřených rakví i všude přítomné smrti. Nápady sice nejsou nijak nové, ani převratné, ale jako celek zní album velmi maniakálně. Zlo zase jednou zvítězilo nad dobrem a nakopalo nám všem zadky. Reálný death metal, který exhumuje staré rozpadající se kosti! Krutě, ostře a studeně! 


Asphyx says:

Death metal compilation from Dutch ROTTEN CASKET is an echo, soundingfrom beyond itself. The album is honest, realistic, rotten and full of realand honest deadly metal. Individual songs are sad, cold addictive and they're great for visits of cemeteries. I recommend to listen to the recording after watching some good horror movie, theatmosphere of abandoned graves will be much better. The band managed to express the mood of the old tombs, freshly opened coffins and ever-present death. Although the ideas aren't new or revolutionary, the wholealbum sounds very maniacally. Evil has triumphed once again over the good and it kicked our ass. The real death metal, that exhumes old decaying bones! Cruel, sharp and cold!


Tracklist:

01 Morbid Transgressions

02 Glorious Gruesome Murder Manifest

03 Unknown Graves

04 In Search Of The Perfect Skin

05 Culpable Homicide

06 Emerged From Beyond

07 Vortex Of Insanity

08 Falling Skies

09 Breed Of Osteophagia

10 Leeches Of The Cross

11 Drowned In Darkness

12 Tangled In Gore



Rotten Casket are:

Willem - vocals
Frank - guitar
Iwan - guitar
Arjan - bass
Niels - drums

www.underground-movement.net
www.facebook.com/unmov
https://www.facebook.com/ToedlichDeathMetal/?fref=ts
http://www.rottencasket.com/

Minirecenze/minireview - THIS ENDING - Garden of Death (2016)


THIS ENDING - Garden of Death
CD 2016, Apostasy Records

Dobrému melodickému death metalu jsem se nikdy nevyhýbal, i když abych pravdu řekl, tak příliš chutného toho za poslední roky vydáno nebylo. Tenhle styl se dlouhodobě motá v kruhu, je posunutý až někam do komerční roviny a oslovuje převážně takové ty rádoby tvrďáky, kteří se vyhýbají peklu, ale zase na druhou stranu chtějí být za drsné. Švédští THIS EDING na to šli trošku jinak. Po svém, bez příkras a komerčních berliček. O to ale víc uvěřitelně a naléhavě. Kapela složena ze slavných jmen tamní scény (bubeník AMON AMARTH) dokázala z melodického death metalu vyždímat do nejlepší. Neboří sice hranice stylu, ani neobjevuje nic nového, ale novinka se velmi dobře poslouchá. Pokud tedy máte rádi třeba takové HYPOCRISY, THE CROWN, AT THE GATES, THE DUSKFALL, mohla by se vám novinka "Garden of Death".

V tradičním severském materiálu je možno objevit kousky na jemno nasekaného ledu a tak má pro mě nová deska v sobě jednu z nejdůležitějších věcí, které u kapel oceňuji. Zimu, chlad a jiskřivou energii. Já vím moc dobře, že všechno tohle už tady stokrát bylo (co  taky ne?!), ale mě "Garden of Death" baví jednoduše poslouchat. Vzpomínám někdy na rok 2000, kdy podobné smečky vládly death metalovým pódiím. Je to zkrátka pohoda, nohy nahoře, dobrá kniha, nic neřešit. Sem tam je sice té "vaty" trošku víc, ale myslím, že tohle k tomuto stylu patří, jako k hrobníkovi lopata. Proti zvuku, provedení, produkci, ani obalu nemám žádných námitek. 

Poslech "Garden of Death" je u mě hodně o náladě. Někdy mi ty melodické death metalové pasáže vadí, jindy si je plně užívám. Novinka THIS ENDING se pro mě tak stává oblíbenou deskou tak na sedmdesát procent. Občas by to chtělo přeci jen trošku víc kopnout do vrtule a rozsekat nás. Celkově ale hodnotím letošní album jako velmi dobré, i když s výhradami. Nebudeme spolu asi trávit každý večer, ale pokud budu mít chuť na něco death metalově odlehčeného, dám si je vždy znovu a s chutí. Na to, aby se ale stali tito švédští rouhači mou srdcovou kapelou, jim ale ještě něco chybí. Pokud bychom se drželi sportovní terminologie, tak jsou Švédi někde na špici druhé smrtící ligy. Chybí už jen pár kroků a budou kopat první. Doporučil bych příště trošku přitlačit na pilu, nebát se přidat na rychlosti a víc se do toho opřít. Death metalové album, které se až moc dobře poslouchá. Chtělo by to víc špíny a energie. Dobře, ale ne výborně.



Asphyx says:

The listening of "Garden of Death" is about the mood for me. Sometimes I feel that those melodic death metal passages are not good and sometimes I just enjoy them. The new album by THIS ENDING is getting to be my favorite album on like 70%. From time to time they should kicked it little bit more to have the cut and chop us. As a whole I have to say that this album is very good even though I have some complains. We are not going to spend every evening together but if I want to listen to something death metal which is light I will listen to them with passion. They are not good enough for me to be my favorite band tough. If we were stuck in the sport terminology, I would say that these Swedes are somewhere on the top of the second death league. There is just a few steps and they will be kicking in the first league. I would suggest for the next time to push a little bit harder and don´t be afraid to give us more speed and more pressure. Death metal album which is easy to listen. It needs more dirt and energy. Good, but not excellent. 


TWITTER