Příběh sto čtyřicátý čtvrtý - Metaloví stopaři
"Já to na tobě zase vidím, ty musíš někam vypadnout, viď?": zeptala se mě jemně, jak to jen ona uměla. Kačenka, prdelka moje. Měla jako vždy pravdu. Vycítila cukání mých toulavých nohou. Zastavil jsem se a zahleděl se do jejích hlubokých očí. Viděl jsem tam všechno - touhu, smyslnost, oddanost, jiskru. Už naznačovala déle, že by se mnou chtěla být zase jednou sama. Aby si mě užila. To je pořád dokola práce, metal, hospoda, koncerty. Neměli jsme pro rychlost, s jakou všechno ubíhalo kolem, ani čas na obyčejné popovídání.
"Vezmu si dovolenou, je květen, spát se bude dát už venku, hoď se marod ve škole a jedeme. Hned, zítra!": vypadlo ze mě a rovnou jsem zašel ke Kytkovi, aby mě omluvil v práci. Potřebovali jsme oba vypadnout. Z celého kolotoče - sídliště, panely, pivo, matračky, zábavy, muzika. Lákaly nás lesy, louky, toulání, samota a dlouhá nekonečná cesta před námi. Dostal jsem na rozloučenou jednu z nejkrásnějších pus a pohlazení po tváři. Mluvit jsme už nemuseli.
Základem výbavy každého cestujícího metalisty není bágl, spacák, karimatka, dokonce ani krabička poslední záchrany, ale walkman. Taky pytlík s bateriemi, protože bůhví, kde si další koupíme. Byl jsem jinak velmi nalehko. Něco málo prádla, vybral jsem si ale trochu peněz. Zbytek necháme na osudu, na cestě. Nějak to dopadne. Je vlastně i jedno, kam pojedeme. Prostě vyrazíme.
Zavři oči brouku a bodni prstem do mapy. Řekl jsem jí a ona chvilku kroužila a pak se trefila na pomezí Krkonoš a Jizerek. Uff, tam to aspoň znám, taky jsme mohli skončit někde u Rakouska. "Tak jdeme, nemá cenu zdržovat": políbil jsem ji dlouze, až se zajíkala. Cesta, která byla samozřejmě i cílem, mohla začít. Slunce poblikávalo mezi panely, které pomalu mizely za námi. Ještě přes pole kolem Škodovky, hele tady jsem chodil rok do školky. Je tu pořád bahno, počkej já tě přenesu. Byla tak lehounká, nosil jsem ji rád, protože jsem miloval pocit její prdelky v náručí. Taky vždycky vrněla jako kočka a dívala se na mě očima mrkací panenky.
"Škoda, že nemám velký kozy, to by zastavili hned": omlouvala se mi Káča a já ji chlácholil, že důvodem budu asi já, protože odrazuji případná auta. Stojíme na výpadovce na sever. Jablonec prosím. Zastaví tři auta, nikdo nechce vzít mě. Jen Káču, tak vidíš, kozy netřeba. Stoupnu si raději zadkem do protisměru, rozpustím vlasy a vytočím bok jak děvka za pár stovek. Konečně mikrobus. Partička mladých, co jedou do Jizerek na brigádu. Folkaři. Pohoda, dostaneme bagetu i loknout ruma. Sedím vzadu, mezi Káčou a asi patnáctiletou křepelkou. Pořád na mě kouká, asi to přehnala s pitím, v tomhle věku toho moc nevydržíte. Jsem rád, když jsme v Jablonci. Tady kraj znám, kousek je chalupa, ale to teď není podstatné.
Jdeme až do Tanvaldu pěšky, se sluchátky na uších. Láduji si do kroku Sodom a Kačenka Paradise Lost. Pak se nediv, že mi nestačíš. Pojď, rychle, ať jsme pryč z asfaltu, začínám na něj být alergickej. Vidím, že by si prdelka potřebovala odpočinout, ale takhle bychom se nikam nedostali. Konečně nádraží v Tanvaldu. Klidně si natáhni nohy, skočím pro něco k jídlu. Měli jen kabanos, kterýho jsem vzal snad dva metry. A čerstvý rohlíky. Nic lepšího jsem snad nejedla, řekne mi a dá přesolenou pusu. Zatím nám ještě ani nedošlo, že jsme na cestě. Jen my dva. Ještě nebyl čas na rozjímání.
Do Kořenova koupím radši lístek na zubačku. Unaveně si sedne vedle mě a usne. Probudím ji na místě, vylodíme se a jdeme se podívat na rašeliniště kolem Jizerky. Nikdo tady není, turistika ještě nepropukla. Je zima, jen pár nad nulou. Musíme do hospody. Najednou ucítíme v sobě oba obrovskou sílu. Sílu hor, rovných a drsných lidí. Opravdovost, ryzost, upřímnost. Zachvátí nás duch lesů a strání. Nevíme, kde budeme spát, ani kam půjdeme zítra, ale jsme spolu, to zatím stačí.
Dostaneme štrúdl od paní hospodské, utopence, všechno zadarmo. Platíme jen pivo a rum. Rozprávíme, jsme pocestní, tuláci, kteří opustili civilizaci a chtějí zmizet, stát se součástí přírody. Být lesem, potokem i větrem, který si pohrává s vlasy mé milé. Když potkáte hodné lidi, nabijí vás pozitivní energií, to ví každej malej Buddha. Loučíme se s hostinskými, pokládáme ruce do dlaní, jako bychom se znali odjakživa. Paměť místa, otisk dobroty, chtěla bych tady zůstat, žít, vychovávat děti. "Já vím, ale musíme se taky někde vyspat, pojď": ženu ji do smrákání.
Jdeme pod Jelení horu, najdeme první skalní výklenek a rozbalíme spacáky. Oheň se zde nesmí rozdělávat, tak jen koukáme na hvězdy a nasloucháme zvukům lesa. Jsme jak dvě larvy, zalezlé ve spacáku. V jednom, druhý nás přikrývá. Voní jí vlasy jehličím a tulí se trošku i ze strachu, vyděšená sýčkem, štěkáním srny i výkřikem dravce. Usínáme, ale ještě předtím si vyprávíme o budoucnosti. Jsme jako dva malíři, stojící u bílého plátna, kteří uhlem črtají čáry života. Kdybych já tenkrát věděl, to co dnes, vážil bych si těch chvilek ještě víc. Zakonzervoval bych je a uložil do síně nejkrásnějších vzpomínek.
Neznám nic hezčího, než ranní rozbřesk v lese. Protřu si oči a vidím ji, jak se sklání nad potokem. Vlasy rozpuštěné, jen v kalhotkách, bláznivá, vždyť nastydneš. Už vím, proč ti říkám vílo. Ani větvičky pod ní nekřupají. Vrhne se na mě hladově, jako šelma, která mě chce ukořistit. Nebylo by krásné zůstat zde na věky? Lovci a sběrači, muž a žena, Adam s Evou? Lehká naivita mládí nás nutila k dlouhým básním o životě v lesích.
Vyhnal nás až hlad a lesník, který za sebou tahal snad nejdelšího jezevčíka, co jsme kdy viděli. Směrem na Sněžku musíte támhle, pak doprava a potom se zeptejte. Vykročili jsme, hladoví, ukojení, s nekonečnými úsměvy na tvářích. Opláchneme se v Jizeře, která je zde jen potokem. Posíláme vám do Boleslavi pozdravy! Jdeme pěšky, po lesních stezkách, klopýtáme přes kořeny, drásají nás kameny. Čínské kecky nejsou určeny pro pochody. Smotám si tkaničky a hodím je přes ramena. Jdu bosky, stejně jako ona. Blázni? Možná trošku. Ale šťastní a spokojení.
"Máš pěknej zadek, tulačko": plácnu ji a vyprávím o Na cestě a Dharmových tulácích. Má Kerouacka taky moc ráda, k našemu věku tak nějak patří. Máme děsnej, fakt příšenej hlad, další vesnice v nedohlednu. V květnu vám ještě nikde nic neroste a kdo by se tahal se zásobami? Prosím vás, tohle není výlet se školou, ale úprk z města. Jíst se ale musí, máme taky spoustu kilometrů v nohách. Hospoda, konečně hospoda. Harrachov. Nejdřív pivo, zasyčí do nás, potom gulášek. Opět výčepák, co vypadá jak obr, ale má očička kotěte. Je hodný, poradí cestu, dostaneme chleba. Jen proto, že jsme na cestě. Možná bychom mohli být žebráci, nemyslíš?
Musím ji vzít k mé milované Mumlavě, kde mě jako malého kousla vosa na nanuku do jazyka a já do ní spadl a otužil se v tůni na věky věků. Sedíme na stejném kameni a mudrujeme. O metalu, o nás, o tom, že chceme mít malou holčičku s pomněnkovýma očima. Co vlastně potřebujeme k životu? Co hledáš člověče? Opravdu jsou ta nová auta každý rok, nové věci, prachy, prestiž, mety, kterých když dosáhneš, tak stejně nejsi spokojený, tolik důležité? Nemají nakonec všichni staří mudrcové pravdu? Kdo to ví, pověz miláčku. Já třeba potřebuju momentálně tebe. Protože jsem po jídle, spokojený a ke štěstí mi chybí už jen dva tuleni na břehu řeky Mumlavy.
Cesta čeká, džíny znovu nasadit, nohy naposledy omýt ve vodě. Sluchátka hezky na uši a jdeme. Z Harrachova na Sněžku je to něco k třiceti kilometrům. Dnes rozhodně takovou porci nezvládneme. Kupujeme ve starém socialistickém a zrestituovaném obchodě rohlíky, lovečák a lahev rumu (na noc, víš, bude zase zima). Dojdeme někam pod Lysou horu, utáboříme se u ohniště a já se stanu na chvíli pračlověkem. Ještě, že mě děda brával do lesa, ještě, že ze mě chtěl mít skauta. Dělá mi dobře, že jsem za chlapa. Můžeš zatím žvejkat kůže Kačenko - vidíš MŮJ oheň, se mnou ti bude navždy teplo a bezpečno. Hodí po mě šišku a směje se na celý les.
Oheň plápolá, jíme lovečák (opéct se dá všechno, hned se chuť násobí). Srkáme rum a vodu z potoka. Daleko jsou naši kamarádi, rodiny. Těžká chůze nás občas přehodila do hádavého módu, ale pak přeběhla přes cestu srnka s mladými a my najednou stáli a koukali na všechnu tu krásu, ticho, na mateřství, že jsme byli znenadání pokorní. Jako dva mniši, co se vydali na cestu pokání. Možná ano. Potřebovali jsme si říct tolik věcí, ujasnit si naši pozici ve vesmíru.
Ale abyste nemysleli, hlavně byla legrace. Byl jsem zase malej kluk, hráli jsme si na indiány, sledovali stopy jezevce, mazlili se na mechu. Smáli se, smáli se, smáli se. Nikde žádný stres, i přes těžké nohy, nemožnost se pořádně umýt. Jak může být dívka v tomhle věku tak křehká a zároveň tolik vydržet? Neměl bych ji teď hostit v nějaké vyhlášené restauraci v Praze a machrovat večer na nejvyhlášenější diskotéce? Ne, Smrťáčku, tohle po tobě nechci a nikdy chtít nebudu. Radši zase zmizíme do lesů, jo? Slib mi to! A já na ni koukal jak mladý zamilovaný tele. Prožili jsme toho spolu už tolik.
Jedna lahev rumu a dva lidí se rovná spousta radosti. Mé strašidelné příběhy byly uprostřed lesů o hodně víc děsivější. Nekoukej se, když půjdu čůrat, ale buď tady a mluv na mě. Haha. Jsi strašpřítelkyně. Hele, bacha, támhle je nějakej divnej stín...cože? Pak taky ty hvězdy. O těch se toho tolik namluví, ale když je vidíte doopravdy, padnete stejně na kolena a ne že ne. Ráno ses třásla jako osika. Ale jsem hrdina, zabalil jsem tě do obou spacáků a sám si lehl do listí. Mám hroznej hlad, dneska lovíš ty, máme rovnoprávnost.
V lese, na pařeze, z ničeho nic obejmout její prdelku a vzít si ji zezadu. Klidně si zakřič, tady tě nikdo neuslyší a já budu rád. Až přijedeme domů, přestaneš brát prášky, jo? Jsem asi připravený, myslím, nevím, chci. Proč to vlastně zdržovat? Smrťáku teď nekecej a makej, ještě chvilku, prosím. Vybouchla a já uklouzl na jehličí. Inu příroda, jak to ti naši předci dělali?
Musel jsem jí půjčit kazetu do walkmanna. Aby šla rychleji. Dostaneme se na afaltku. Avie, zaměstnanec lesa. Vezme nás notný kus cesty. Až do Špindlu. Hrozně milej chlápek. Kde se to v těch lidech bere? Je to horama? Nebo zažíváme nějaký sen? Smrťáku, je na nás vidět, že jsme do sebe zakouslý, víš. Lidi tohle vycejtěj. To i kurva roztaje, řekl by Prcalík. Asi jo. Diskutujeme až do první hospody. Tenkrát se tady ještě nescházela nová česká podnikatelská šlechta. Byl tu klid. Líný, nakažlivý mír hor.
Místní (vždycky je jim dobré věřit, oni hory znají, to vím už od dvou let, když jsem chodil po Jizerkách s dědou) nám prozradili, ať se dneska na Sněžku vybodneme. Počasí se změní. Nojo, ale my nemáme kde bydlet. Po gulášové polévce se domluvíme, prozradí nám paní od výčepu. Hergot ta má prsa, tam bych se rád ztratil, musím Kačence říct po pátém pivku. Odpoví mi, že si mám hlavně dát bacha, čím budeme platit.
Opiju se já, Káča a nakonec i paní Miluška. Poprsí i touhu má sice velké, ale hlavně je to z gruntu hodná ženská. Asi ji miluju, protože nám připraví nadýchané duchny, kakao před spaním a ještě na nás kouká jako na svatej obrázek. Měla syna, chudák v zimě nedávno umrzl. Smrt občas lidi pokřiví bolestí, ale to není její případ. Cítíme z ní dobro a pokoru.
V noci se probudíme vichrem a bouřkou. Jiskří venku i v nás. Sex může být vláčný, uvolňující, lehce bolestivý, smutný, ale tentokrát je divoký jako počasí venku. Byla si jak nějaká pornoherečka, řeknu ještě a usnu. Jako pařez, jako dub, jako jezulátko.
Nutím Milušce ráno peníze, ale naštvali bychom ji. Když odcházíme, tak pláče. Máme se prý vrátit (Já se vrátil, před pěti lety. Už s dětmi a mojí současnou manželkou, paní Miluška mě poznala a já si s touhle úžasnou paní padl hned do náruče. Předtím jsme se viděli jednou v životě - tohle jsou pro mě zázraky), což slíbíme, ale už nás čeká výšlap. Já nějakou lanovkou nejedu, nejsem sráč. A tak si dáme do těla a cestou se zastavíme jen dvakrát na pár loků vody.
Nahoře je nám krásně. Muckáme se, hrajeme si, že jsme na střeše Český republiky. Máváme Polákům i Čechům. Jednou trošku zaprší, ale jinak je krásně. Mračivo, ale se sluncem. Krása, nádhera. Dosáhli jsme svého cíle. Dva metaloví stopaři zdolali Sněžku. Jsme nahoře snad hodinku, ošlehaní větrem. Pak nabereme směr mezi kleče. Cesta česko-polského přátelství, až do Malé Úpy. Smráká se. Kde budeme spát dneska?
Nejsou jen hodní lidé, ale také ti méně hodní. Nedivím se jim, kam by přišli, ubytovávat každého zadarmo? Čeká nás zase les. Moc to neřešíme, o takto podružné věci nám nejde. Hlavní je cesta, která je pořád cílem. Chůze v různých rytmech, která očišťuje, naplňuje. Třídíme myšlenky, povídáme si, protože už dávno víme, že vztah není o šukání, penězích, ale o rozmluvě. Nechceme být jako zástupy dvojic, které jsou spolu jen kvůli tomu, že se to tak dělá nebo kvůli pomíjivému potěšení. Jako všichni mladí chceme víc. Prcalík by řekl, že nechceme život jen tak promrdat a rozhodně tím nemyslí jen splynutí dvou těl.
Když si šeptáte se svým protějškem v noci na horách, dostává vše úplně jiný rozměr. Člověk odhodí nedůležité věci pryč. Ohlodá se na kost, odhalí. Protože je unaven, sedřen a nemá na nedůležité věci čas. Mívali to tak kdysi sedláci, protože museli naslouchat přírodě i sobě samým. Jinak by nepřežili. Jo, mudrujeme o podobných věcech. Čůráme do potoka, zpíváme si potichu. Usne a její vlasy září rozpuštěné na zelené trávě (proč nejsem malířem?). Měla bys být princeznou v bílých peřinách. Měla by sis vybírat šatičky, botičky, cingrlátka. Místo toho tě vezmu do lesů, nutím tě chodit desítky kilometrů, pít z potoka, moc nejíst a být mi po vůli na místech, kam by psa nevyhnali. Nejsi náhodou svatá, tulačko?
Poslední ráno v lesích, ty na bobku u kytek na mýtině. Dej si je do vlasů, prosím! Zatanči mi má modro černá vílo, tvůj tanec, pogo, pak si to rozdáme na trávě, souhlasíš? Splněna byla všechna má přání a vyčerpaní se koupeme v Úpě. Museli jsme seběhnout ze strání, svléknout se do naha. Brrrrr, to je tak hrozně studený, ukaž, musíš ho mít malýho. Hele, neprovokuj a koukni se na ty svý rozinky. Jako bychom se v té ledové vodě očistili. Dva budhističtí mniši v horské řece, došli jsme už osvícení? Kačenka vypadá, že ano. Hoří mi srdce a nevím, jestli je to ledovou vodou a větrem nebo kouzlem okamžiku. Spíše obojím.
Cesta zpět do civilizace trošku bolí. Stopování probíhá nadmíru dobře, ale čím víc se blížíme k domovu, nejsou lidé už tolik veselí. Jako by je něco tížilo, dachmalo, jako by měl každý z nich na zádech batoh plný starostí. Jak to? Vždyť mají tak krásná auta, ženy, děti, psy, domy?
Nechci si ani v Boleslavi nazout boty. Odvykl jsem. Nemůžu se naladit na všeobjímající šeď. Lekám se zachmuřených obličejů. Tak jsem tě má milá zase jednou vyvezl. Ušli jsme spousty kilometrů, potkali mnoho dobrých lidí, krásných zvířat. Viděli věci, které normálně nevidíte. Dívali jsme se totiž jinak, odlišným pohledem, pod povrch. Zjistili jsme, že jsme schopni spolu přespat i sami vysoko v horách v mrazivém lese. Že nepotřebujeme boty. Ani moc peněz. Stačí nám jiskra, naděje v další den.
Poslední francouzák u vás před domem, objetí a pak řekla: "Smrťáku, to bylo něco tak nádhernýho, úžasnýho, i když šíleně náročnýho. Vždycky jsem doufala, že něco podobného zažiju, děkuji ti moc!"
Plakala štěstím a já přemýšlel, co jsem udělal tak zázračnýho? Usmál jsem se a všechno mi začalo pomalu docházet až cestou na sídliště (a v kapsách mi šustily skoro všechny peníze, co jsem si na cestu vybral). Na dobro se totiž nesmí čekat, musí se mu jít naproti. Klidně i stopem, do lesa, na hory, nemám pravdu? Boty jsem si obul až druhý den do práce.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):