Recenze/review - RAVENS CREED – Ravens Krieg (2015)

RAVENS CREED – Ravens Krieg

CD 2015, Xtreem Music

Adrenalin (epinefrin), je hormon vyměšovaný dření nadledvin; patří do skupiny katecholaminů. Připravuje tělo na výkon, je základním hormonem stresové reakce „útok nebo útěk“. Adrenalin společně s kortizolem se podílejí na udržení organismu při životě při stresové reakci. Působí proti sobě. Adrenalin způsobuje, že tělo podává extrémní výkony. Kortizol brání před poškozením od účinků adrenalinu.

Adrenalin je také tím, co u kapel hledám. Je mojí drogou, které pro mě odlišuje dobrá alba od těch špatných. Jsou smečky, které mě nechávají v klidu a pak skupiny, které mě přivedou do absolutního rauše. Mám pocit, že se mi vaří krev v žilách, kosti mají co dělat aby nepraskly a žaludek je stažený v obrovské křeči. Nejvíc podobné pocity zažívám u poctivých old school death metalových smeček. RAVENS CREED splňují moje nejvyšší požadavky. Když si jejich novinku „Ravens Krieg“ pustím pořádně nahlas ve svém pokoji, tak začnou po stěnách stékat pořádně „natlakované“ chuchvalce testosteronu. Jsem najednou šelmou připravenou ke skoku. Pánové sice loví starým, osvědčeným způsobem, ale nahrávka má (možná i díky tomu) neskutečné grády. Klasická plesnivina, vytažená odněkud z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tentokrát podána s velkým nadšením a energií.

Sedím ve svém oblíbeném křesle a chtěl bych relaxovat. Není mi to ale dopřáno. Při poslechu na mě útočí smečka ostrých a nekompromisních death metalových vlků. Z tlam jim odkapávají sliny, krouží kolem mě a já pořád čekám, který z nich vyskočí a prokousne mi hrdlo. Melodie sice byly už kdysi zahrány takovými kapelami, jako třeba SABBAT, MASTER, CIANIDE, HELLHAMMER, VENOM, DEATH STRIKE, DISCHARGE, ale myslím, že tady to zrovna nikomu nebude vadit. Všichni jsem spíš rádi, že se najde skupina, která umí uchopit odkaz předků hezky po svém a ještě dodat kousek vlastních nápadů. Je to přesně ten druh muziky, u které se vám nechce vůbec nic řešit. Připomíná odjištěný vlak, tunu železa sunoucí se ze skály. Musím při společných setkáních mlátit hlavou skoro o zem, pařit v roztodivných kruzích a mávat rukama jako při epileptickém záchvatu. Navenek asi vypadám směšně, ale tohle stejně pochopí jen ten, kdo to zažil, takže mi to nijak nevadí, vím své. Ta neskutečná síla, ověřená historií je tady totiž patrná na každém kroku a dokáže mě strhnout.

Ležím na zemi, roztrhaný na kousky. Mě už asi nikdo nikdy dohromady neposkládá. RAVENS CREED mě požírají, plivou mé šlachy (ty jim moc nejedou) a najednou je ze mě jen hromádka ohlodaných bílých kostí. Jsem vlastním skeletonem, zombie. Konečně! Opět mezi svými. Má lebka se směje a paří v tomhle pekelném rytmu vesele dál. Odjišťuji granát a házím ho mezi všechny účastníky téhle nemrtvé seance. Hned se všichni cítíme lépe. Kosti létají vzduchem, na zem se snáší stoletý prach. Naposledy se pomodlete, protože tuhle old schoolovou jízdu nepřežijete. Britové uchopili starou dobrou a prašivou hudbu s takovou elegancí a glancem, že se s klidem vyrovnají i svým vzorům. Adrenalin lítá vzduchem, jedna slečna si požírá vlastní ruku a po zemi se válí nějaké oči. Mrkají na mě. Pravý, nefalšovaný a reálný zombie večírek. Žádný hollywoodský brak, ale syrový příběh o nemrtvých. Kopni do vrtule a přijď mezi nás. A nezapomeň s sebou přinést vlastní tělo.

Old school death metal forever! Ano, RAVENS CREED hrají muziku určenou přesně pro staré metalisty. Pokud máte rádi plesnivý zvuk, ozvěny ze záhrobí, thrashové vsuvky a zběsilý headbanging, budete určitě spokojeni jako já. Britové sice nepřinášejí nic nového, ale jejich novinka je natolik uvěřitelná, syrová a energická, že vás rozseká na malé kousky. Kapela uspořádala pořádně divoký zombie večírek. Tohle je přesně ten druh hudby, který se hraje ve starých hrobkách. Takto si představuji desku, která vzešla z toho nejtemnějšího undergroundu. Žádné zbytečnosti, žádné hlouposti, jen syrový a poctivý smrtící kov. Rychlost, zběsilost, chorobné nadšení. Nahrávka připomíná pořádný masakr v kostnici. Rozkročte se, připravte si hlavu a pak očekávejte jen nekonečný mosh- pit. Old school death metalové album, které vám rozdrtí všechny kosti! Absolutní prašivina!

Asphyx says:

Old school death metal forever! Yes, RAVENS CREED play music which is set for the old metal fans. If you like a moldy sound, echo from the other world, trash inserts and furious head banging you will be as satisfied as I am. These British guys don’t bring anything unordinary, however their new album is so believable, raw and energetic, and it can cut you in pieces. This band organize very wild zombie party. This is the type of music which you can hear in old tombs. This is how I imagine an album which came from the darkest underground. Any uselessness, any stupid things, just a raw and hones death metal. Speed, furiousness and sick excitement. This album seems like a massacre in ossuary.  Let´s straddle, prepare your head and just wait for the infinity mosh-pit. Old school death metal album which crash your bones! An absolute psora. 

Seznam skladeb:

1. Rock Cemetery

2. Palmer the Harmer

3. Jungle Justice

4. Riding the Pillock

5. Lecturn of Burning Swords Reversed

6. Victory in Defeat

7. VIP Treatment

8. Go Home

9. Bitten by Witch Fever

10. Brigade '77

11. Dirty Diary

12. While You Were Sleeping

13. Carrion Screaming

Čas: 39:59

 

Sestava/band:

Rod Boston – basa

Jay Graham – bicí

Steve Watsin – kytara

Al Osta - zpěv

https://www.facebook.com/pages/Ravens-Creed-OFFICIAL/264464176902353

http://www.ravenscreed.co.uk/

http://www.xtreemmusic.com/label/english.news.index.php

https://xtreemmusic.bandcamp.com/album/ravens-krieg

Recenze/review - ANALEPSY – Dehumanization by Supremacy (2015)

ANALEPSY – Dehumanization by Supremacy

EP 2015, Vomit Your Shirt

Nikdy bych nevěřil, že se toho ještě dožiji. To první setkání probíhalo z naší strany velmi přívětivě. Všichni se svátečně oblékli a vydali se na dlouhou pouť, aby mohli přivítat návštěvníky z vesmíru. Vypadali jako my. Tedy skoro. Těch pár odlišností je ale nedůležitých. Všichni, kdo tam byli, jsou mrtví. Kosili je plameny z nějakých nám do té doby neznámých zbraní. Byl to masakr. A hlavně šok. Přivezli si sebou všechno. Jídlo, zvířata, techniku a začali nás osídlovat. Přivezli si taky muziku. Jestli vám dnes po apokalypse něco říká jméno ANALEPSY, tak určitě víte, o čem mluvím. Trápili nás tímhle extrémním brutálním death metalem tak dlouho, dokud nám nevystřelili mozky z hlav. Teď nás zbylo jenom pár, většinou těch, co si trápili dlouhá léta smrtícím kovem a byli trošku odolnější. Nevím, jak to dlouho vydržím, tohle je i na mě někdy moc velký randál. I když přitažlivý. Říká se o nich (o ANALEPSY), že prý jsou nějak geneticky spřízněni s Portugalci. To by spoustu věcí vysvětlovalo, ten jižanský temperament je cítit ve skladbách poměrně často.

První EP kapely, a hned takový „nášleh“. Jsem povětšinou spokojený. Je to sice někdy až na hranici snesitelnosti, ale jinak je album díky své krátké stopáži poměrně stravitelné. Občas se sice nevyhnu tomu, že se odmítavě odvrátím od přehrávače, ale je to pro mě spíš další lákadlo, které chci rozluštit, než vyloženě nepříjemný pocit. I když zase na druhou stranu, určitě ne vše mi zde sedí a užívám si. Občas mě lehce vytáčejí různé disharmonické postupy, stále stejný vokál a houpavý rytmus. Na dlouhohrajícím albu si budou muset dát pánové trošku záležet. Ke svému poslání, zničit svojí hudbou tento svět, se ale tahle smečka postavila čelem. Krve je všude, co si hrdlo ráčí, střeva lítají vzduchem a kusy masa rozvěšené na hácích všude kolem jsou samozřejmostí. Nic pro jemné slečinky, ani pro ty, kdo se neradi přehrabují v tunách střev (stejným stylem, jako to dělají třeba takoví DEVOURMENT, WORMED, DEFEATED SANITY, KRAANIUM, AVULSED a spousta dalších patologů). Budiž nám útěchou, že alespoň ti špatní nejsou tentokrát jen lidé, ale i vetřelci z vesmíru. Až jednou půjdete večer na balkon kouknout na hvězdy, budete asi pěkně překvapeni, když vám z břicha vyleze náruživě krvelačné zvířátko.

Jako lidstvo jsme stejně už dlouho dělali ostudu svému rodu. Možná to chtělo nějakou selekci, ale naši noví páni hovoří o tom, že lepší bude to tady všechno zničit a začít znovu. Od Adama a Evy. Občas to na mě sice dělá dojem, že jsme tady byli jen tak na chov, ale pravou příčinu se stejně dnes už nikdo stejně nedozví. Nemá cenu to dál rozebírat. Jedná se stejně jen o takovou krvelačnou ochutnávku v podobě hlukového EP. Schválně, zkuste si tyhle „zákeřné“ Portugalce poslechnout a pokud budete mít ústa od krve, je všechno v nejlepším pořádku. Byli jste chyceni a není cesty zpět.

ANALEPSY jsou brutálně death metalovou kapelou z Portugalska. Letos vydali zbrusu nové EP „Dehumanization by Supremacy“, které je krásnou ukázkou toho, že i hluk může mít nějaký řád. Krvelačné riffy se střídají s ostrým vokálem. Houpu se do rytmu, stejně jako člověk, který právě drží v ruce sekyru a rozhodl se vzít právo do svých rukou. Nechutné, maniakální, šílené. Takové je nové album těchto portugalských řezníků. Tahle morbidní ochutnávka se myslím povětšinou povedla. Občas mi sice vadí monotónní rytmus a stále stejný zpěv, ale jinak jsem si desku užíval vrchovatě. Slušná brutálně death metalová práce!

Asphyx says:

ANALEPSY is a brutal death metal band from Portugal. They launched their new EP “Dehumanization by Supermacy” which is a great example of how noise can have some kind of system. Bloody riffs vary with shape vocals. I dance in the rhythm like a man with an axe in his hand and he have decided to take the justice in his hands. Disgusting, manic and crazy. That´s how I feel about this album of this butchers from Portugal. This morbid taste is good, in general. There are some passages when I don´t like the monotonous rhythm and the same singing. However in conclusion I enjoyed this album. Good brutal death metal work!

Seznam skladeb: 

1.Neo-Born Virus
2.Colossal Human Consumption
3.Genetic Mutations
4.Worm Putrefaction
5.Post-Incubation Period
6.Lethal Injection
7.Viral Disease
8.Food For The Maggots (Putrid Pile Cover) 

Čas: 22:08

Sestava/band:

Flávie Pereira – basa

Tiago Correia – bicí

Marco Martins – kytara

Diogo Santana – kytara, zpěv

Ricardo Proenca - zpěv

https://rottencemeteryrec.bandcamp.com/album/analepsy-dehumanization-by-supremacy-cd

https://www.facebook.com/analepsyband

http://vomityourshirt.com/

http://www.rottencemeteryrecords.com/en/

Report, photogallery, video – HOODED MENACE, MOURNING BELOVETH, SHORES OF NULL – club Modrá Vopice, Prague – 9. 12. 2015

Hooded Menace

"Hele Kubo, a proč ty vlastně pořád jezdíš na ty koncerty?": zeptala se mě nedávno má asi dvacetiletá kolegyně v práci. "Vždyť si všechno můžeš najít na youtube a když vždycky ještě vyprávíš, jak si se tam musel těžce dostat, nevyspal se a byl pak rozlámanej v práci, není jednodušší se na to vybodnout?": pokračuje. Já stojím proti ní a raději ji koukám na obrovský napěchovaný výstřih. Nevím, co odpovědět. Jak byste chtěli facebookové generaci vysvětlit, že to všechno patří k tomu a že to děláme jednoduše proto, abychom své oblíbené kapely viděli naživo? Je těžké popisovat to chvění, které člověk cítí v zádech, to napětí, když se těší, to pohlcení muzikou. Miluju nadšení davu dole pod pódiem, jiskření mezi vystupujícími a fanoušky. Tomu se nějaké sdílení na internetu, ani sebelepší fotka nevyrovná. Pronesl jsem tedy jen něco o tom, že by to asi nepochopila a byl dál za toho podivína v tričkách s lebkami. Doba je asi opravdu dávno jinde. Mně to nevadí, na koncerty chodí alespoň jen skalní a stávají se tím ještě lepšími.

Mourning Beloveth

Doom metal pro mě není jen obyčejným hudebním stylem, ale spíše stavem duše. Pořád se v něm jako pravověrný deather neorientuji na výbornou, nejsem odborníkem, ale mám kapely, které mě zasáhly přímo kousek od aorty. HOODED MENACE jsou jedněmi z nich. Pražské vystoupení pro mě bylo hodně velkou výzvou. Sice jsem ještě v úterý uléhal do postele nevyspalý a totálně zničený po koncertě PENTAGRAM CHILE (report zde), ale ve středu už jsem vstával s myšlenkou, že zrovna tenhle večer by byl hřích propásnout.

Shores of Null

Cesta mi tentokrát zabrala o hodně víc času. Kolega nemohl a moje oči mi už tolik neslouží, tak jsem volil vlak. Vyrazil jsem z Plzně sám, cestou si alespoň srovnal spoustu věcí v hlavě a kolem páté hodiny dorazil na hlavní nádraží v Praze. Propletl jsem se mezi smradlavými bezdomovci a v metru si raději stoupl stranou. Bylo narvané a nějaká paní tam zrovna kopala svého druha do lýtek. Asi ji trošku jebalo nebo ji štval, nevím. Někdo si je fotil a ihned sdílel. Otočil jsem se raději obličejem ke zdi.

Po dvou dnech zase ve Vopici, tentokrát s trošku menší porcí piva, to abych někde neusnul na nádraží a nepřišel o doklady, foťák, případně zadní panictví. Vylézám na Českomoravské, protahuji si nohy a do mé oblíbené Modré Vopice přicházím s řádně okysličeným mozkem. Je mi fajn, i když jsem utahaný z práce jako kdybych právě složil náklaďák uhlí. Dávám pivko, směju se s kamarády, pomalu se dostávám do té správné nálady. Na doom metal asi moc veselé, jenže když já mám zase takovou radost, že jsem na koncertě! Po několika Kozlech začínáme. Stavím se do polohy fotícího střelce a očekávám první smečku. Smutek může vstoupit mezi nás.

Mourning Beloveth

Italští SHORES OF NULL  pro mě byli úplnou novinkou. Neznal jsem je, nikdy je neviděl a dokonce ani nikdy neslyšel. Pro navození atmosféry setkání milovníků záhrobních melodií byli poměrně dobře zvolenou smečkou. Asi nejrychlejší kapela večera mě ale příliš nebavila. Nemám moc rád "čisté" hlasy. Na mě bylo smutnění Italů příliš příjemné, učesané, uhlazené a chvílemi dokonce "nepřijatelné". Přitom bylo vše odehráno dobře, s citem, s uvěřitelností. Nevím, „nebolelo“ mě to a nijak nezaujalo. Marně jsem hledal něco, čeho bych se alespoň trošku chytil. Nebylo vše úplně špatné, ale také nic, co by mě připoutalo k pódiu. Raději jsem korzoval po klubu a nasával atmosféru.

Shores of Null

S MOURNING BELOVETH jsem také ještě neměl naživo tu čest. Byli tak pro mě velmi příjemným překvapením. Irský doom metal mě ihned smetl, rozmělnil a já se automaticky naladil na jejich smutnou vlnu. Irové sice hrají také poměrně "vstřícně", ale o to víc naléhavě a řezavě. Dopil jsem další půllitr piva a plně jsem se oddal jejich hudbě. Bylo to mocné, nezapomínalo se i na rychlejší pasáže a celkově na mě vystoupení působilo velmi pestře. Chlad kombinovaný s ostrými výjezdy kytar a úžasným čistým zpěvem kytaristy (ty irské motivy byly obdivuhodné!). To vše dohromady neskutečně řezalo a pálilo. Být slabší povaha, snad na mě padne totální deprese (jakože na mě doma u alb, obzvlášť z přelomu tisíciletí, opravdu padá!). Přede mnou se odehrávaly ty nejniternější doom metalové orgie. Položili jsme smuteční věnec na opuštěný hrob, zavzpomínali na všechny dávno pohřbené a najednou byl konec. Odcházel jsem spokojený, zklidněný na bod mrazu a hudebně naplněný, jako houba plná krve. Skvělé to bylo, krásný obřad.

Mourning Beloveth

Když už o nějaké kapele prohlásím, že je pro mě srdcová, znamená to, že jsem jí plně oddán. Mám celou diskografii, několik triček a když zavelí ke koncertu, jsem jeden z prvních, kdo stojí pod pódiem. Finští HOODED MENACE jsou jako nějaké prokletí ze severu. Na svých albech kombinují neskutečně citlivě doom a death metal. To by nebylo zase tolik neobvyklé. Jenže málokdo to umí podat takovýmto způsobem. Když zazněl první z dlouhých songů, nahraných snad jako kulisa k zajíždění rakve do krematoria, měl jsem co dělat, abych nepadl na kolena a nezačal se modlit ke všem rouhačským bohům. Ano, tohle bylo vystoupení, které mi nechalo zapomenout na okolní svět.

Hooded Menace

Zhudebnit smutek, který by z vás vyplavil adrenalin, není vůbec lehké. Finové to umí, podepisuji vlastní krví! Nevím, zda by to pochopila má kolegyně zmiňovaná na začátku článku, ale zažíval jsem přesně ty momenty, které nejdou příliš popsat slovy. Uvolněný, opentlený myšlenkami na pomíjivost smrti, ponořený do těžkých tónů HOODED MENACE. Takový jsem byl během celého koncertu. Podali jsme si ruce s tou dámou, která na nás po celý život čeká s kosou v zákulisí a směje se nám pod kápí. Umíralo se pomalu, dlouze a s nádherným ledovým "patosem". Stal jsem se na nějaký čas věčností. Byl jsem převtělený Budha, osamělý kněz, i vlk lovící v temném lese. Nádherná kombinace smutku a zla. Krásné, hnijící, syrové, neotesané a přesto chytlavé, krvácející. Nemám dalších slov, byl jsem nadšen.

Hooded Menace setlist

Pokud máte chuť, přečtěte si recenzi na letošní album Darkness Drips Forth (2015) - zde.

Návštěvnost čítala něco kolem osmdesáti lidí a zvuk byl exkluzivní. Nevím, jak to pan zvukař dělá, ale vše znělo jako z desek. A pivo? To do mě padalo samo!

Mr. Asphyx and Mourning Beloveth - absolut doom metal cult!

Zůstávám ještě chvíli v klubu, nechce se mi do nočních ulic, ale nakonec musím, protože se mi chce hrozně spát. Ploužím se mezi stíny, snažím se vyhýbat pochybným existencím a dávám si rande s blikajícími lampami. Kolem nádraží, to když tam po několika hodinovém bloudění (autopilot nějak nefunguje) dorazím, je zase spousta bezdomovců, feťáků a prodejců vlastních těl. Nevím kam se uklidit, protože jsou opravdu všude. Raději chodím, pořád chodím, až se dostavuje jakýsi podivný meditační stav. Konečně otevírají nádražní halu, usedám stranou, abych nerušil místní existence.

Vlak na Beroun je courák, ale aspoň už jedu. Usínám. Někdo mi klepe na rameno, nějaká slečna mi říká, že mám vystoupit a jestli nemám cigáro. Nemám, nekouřím, ale rád se bavím s hezkými ženami, jako každý chlap. Lituju, že nejsem mladší a o příjemných věcech, které bych s touhle dívkou dělal, si nechávám raději zdát v dalším couráku, tentokrát na Plzeň.

Mr. Asphyx go home by train:))

Ranní plzeňské ulice jsou studené, stejně jako moje nevyspalé tělo. Další lidé bez domova, další žádosti o peníze. Já nic nemám, já všechno utratil za muziku, opakuji unaveně pořád dokola a těším se na sprchu, postel a zaslouženou jednodenní nadělanou dovolenou. Tohle byl doom metal, prožitý až na dřeň.

Co říct závěrem? Snad jen, že opět děkuji všem Vopičákům i HardbonesProduction za skvělý zážitek. Nemůžu sice moc chodit, má záda se cítí jako po středověkém natahování na skřipec, ale utěšuji se myšlenkou, že to snad přejde. Jsem najednou hrozně starý. Utahaný, ale šťastný. Jen nějak nevím, jak bych to vysvětlil své mladé kolegyni. Možná jí bude stačit těch pár pořízených fotek nebo můj skromný report. Kdo ví? Já jsem si ale absolutně jistý, že středeční REÁLNÉ setkání s doom metalem stálo opravdu za to. Díky (zvláštní poděkování patří Iwaně za krásný úsměv, Mejlovi za parádní pokec, klukům z Kutné hory za rozhovor a pivo, všichni jste mi doplnili celkový zážitek o další příjemné pocity). Bylo to povznášející. Krásný obřad!

OSTATNÍ FOTKY zde/ OTHER PHOTOS  here – author of photos Jakub Asphyx

VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound

Recenze/review - SACRAMENTAL BLOOD - Ternion Demonarchy

*This photo was taken from the single "Destroyer of Thought and Form" and has no connection with the original front cover of the album "Ternion Demonarchy" which is in preparation.

SACRAMENTAL BLOOD - Ternion Demonarchy

vlastní vydání

Dostal se mi do ruky brutální pozdrav z Bělehradu. Přišel mi emailem a když jsem jej pustil do svého pokoje, pomaloval mi zeď krvavými grafity. Po stěnách mi začaly stékat proudy rudé tekutiny a já jsem si sypal popel na hlavu, protože tenhle krutě ledový diamant mi byl dosud utajen. Kapela působí na scéně od roku 2002 a má na svém kontě několik demonahrávek a splitek. Pokud máte jako já rádi brutální death metal v jeho syrovější a klasické podobě, myslím, že byste si jej měli pustit i do svých domovů. Dostanete totiž porci toho nejryzejšího materiálu. Ostré, surové riffy, vokál položený do těch nejkrutějších podob a hlavně nápady, za které by se nemusela stydět žádná slavnější kapela. A jestli ještě rádi usínáte ve stínu floridské death metalové školy (IMMOLATION, OBITUARY, DEICIDE, MALEVOLENT CREATION, MORBID ANGEL), budete na vrcholu smrtelné křeče. Dočkáme se samozřejmě i ozvěn evropských, neméně kvalitních (SINISTER, old VADER, KRABATHOR).

SACRAMENTAL BLOOD letos dodávají poctivý, záhrobní zvuk (takto to mám stejně nejraději) a hodně morbidní výraz. Přiznám se, takový rachot a hudební násilí jsem opravdu nečekal. Občas sice, pokud si dávám do hlavy album příliš často, se dostavuje lehčí stereotyp, ale to bych přikládal spíše poskládání songů za sebou, než písním samotným. Doporučoval bych prokládat sekající skladby těmi temnějšími. Je to ale jen můj subjektivní dojem. Jinak se jedná o počin, u kterého jsem měl co dělat, abych ho přestal poslouchat. Jakoby měly v sobě jednotlivé záseky určitou přitažlivost, možná až magickou sílu. Ano, byl jsem ukolébán, stál jsem najednou venku s lopatou i krumpáčem a kopal si vlastní hrob. Zajímavé bylo, jak album postupně rostlo, gradovalo a podmaňovalo si mě. 

Dunění bicích, blasty, maniakální hlas. Sekyra, zaseknutá rovnou do hlavy. Svět někdy připomíná jedno velké bojiště a násilí je pořád na žebříčku hitovosti na jednom z prvních míst, ale znám jednu kapelu, která všechno tohle zlo umí zhudebnit. Jsou jimi samozřejmě dnes vzpomínaní SACRAMENTAL BLOOD. Líbí se mi ten nekompromisní přístup, absolutní oddanost brutalitě a hlavně perfektní provedení. Pro mě osobně se jedná o objev letošního roku. Jak se zdá, tak různá zákoutí undegroundu jsou stále ještě neprozkoumána. Pevně doufám, že tahle smečka najde v brzké době nějaký dobrý label a dostane se jejich tvorba k většímu množství fanoušků lačnících po krvavém death metalu. 

Srbská brutálně death metalová skupina SACRAMENTAL BLOOD letos nahrála hodně krvavou desku. Je plná absolutně krutých riffů, neskutečně beznadějné nálady a nekonečného utrpení. Pro mě osobně se jedná o velké překvapení a jsem moc rád, že se ke mě jejich tvorba dostala. Jinak bych byl ochuzen o jedno z nejsyrovějších a nejsurovějších brutálních alb, které jsem letos slyšel. Všechny skladby mají neskutečný náboj, jsou silné, zahrané s přehledem a velkými zkušenostmi. Zvuk je ostrý, nádherně morbidní a dodává nahrávce úžasný feeling. Pokud bych měl tento rok nějaké album definovat jako velmi "heavy", vybral bych si právě "Ternion Demonarchy". Pevně doufám, že se album dostane k co největšímu počtu fanoušků, protože tady se kope první death metalová liga. Fascinuje mě chladná a neskutečně morbidní nálada celé nahrávky. Kult!

band:

Srdjan Todorovic - vocals, guitars Milan Dobrosavljevic - guitars Marko Curcic - bass guitar Ivan Petrovic - drums 

Asphyx says:

This Serbian brutal death metal band SACRAMENTAL BLOOD published a very bloody album this year. It is full of absolutely cruel riffs, amazing hopeless mood and infinity misery. Personally, for me this is a big surprise and I am glad that I had a chance to listen to it. Otherwise I would miss one of the rawest and most cruel brutal albums I listened this year. Every song has an amazing energy, it´s strong, well-played and played with a big experiences. The sound is sharp, nicely morbid and it gives an amazing feeling to this album. If I had to define a very heavy album for this year I would choose “Ternion Demonarchy”. I hope that this album would go to a lot of fans because this is the first death metal league. I´m fascinated by the cold and morbid mood of the album. Cult! 

https://www.facebook.com/Sacramental-Blood-216271558393570/

https://www.reverbnation.com/sacramentalblood

https://myspace.com/sacramentalblood

https://www.youtube.com/channel/UCcR280bNu_wuIaKcszn-n8w

3 000 000 lidí navštívilo profil DEADLY STORM na Google+ - super, hurá, sláva!/ 3 000 000 people visited DEADLY STORM PROFILE on Google+!

3 000 000 lidí navštívilo můj profil DEADLY STORM na Google+ - super, hurá, sláva!
Děkuji všem! Jsem trojitý milionář! Underground support!


3 000 000 people visited my DEADLY STORM PROFILE on Google+ - cool and hellish! Thank you brothers and sisters!:)) I´m three millionaire:)) Underground support!


https://plus.google.com/+JakubAsphyxdeadly-storm/posts


Mr. Asphyx thanks personally: Michal Radoš for great photos, translators: Duzl and Markéta and special thanks for my wife (translator and corrector)!





http://deadly-storm.blogspot.cz/

Minirecenze/minireview - TANK - Valley Of Tears (2015)

TANK - Valley Of Tears 
CD 2015, Metal Mind Productions

Britský TANK vyjel do boje opět po třech letech. Tahle kapela je zajímavá rozhodně tím, že funguje (fungovala) rovnou ve třech provedeních. Rozhádaní muzikanti si jedou každý po svém. Nevím, co všechno za tímhle krokem bylo, ale pro mě je rozhodující, že tentokrát píšu o TANKu, tak jak ho chápou pánové Tucker/Evans. Mám britský klasický heavík ve velké oblibě, ale rovnou na začátek musím podotknout, že letos gentlemani nahráli takové úplně obyčejné album. Jsou splněny všechny náležitosti stylu. Melodie jsou kovové, refrény halekající, ale pořád se nemůžu do nahrávky dostat. Všechno se zdá být v absolutním pořádku, jen mi chybí takové to těžko popsatelné fluidum, které vás posadí rovnou na zadek. Pro spoustu z vás a svým způsobem i pro mě, je styl zvaný heavy metal odnoží, která vám většinou způsobí pouze vyrážku na zádech. Jenže je to stejné, jako u jakéhokoliv jiného stylu. Jsou kapely, které jej tvoří, pak jsou jejich kopie a pak zástupy šedého průměru. TANK má svůj vrchol dávno za sebou. Teď jde jen o to, nahrát desku, za kterou se nebudou muset stydět.

Letos si myslím, že je novinka někde na pomezí dobrého a průměrného alba. Problémem je, že těch pro mě slušných skladeb jsem našel jenom pár. Zbytek je jen výplň, vata, která má za úkol zacpat prázdné místo. Pár dobrých nápadů jsem si našel, celkově ale nemám příliš chuť se k desce vracet. Když už se naladím na heavy metal, tak sáhnu raději po jiných smečkách. TANK sice hrdě vyjel do boje, ale dnes už působí jen jako proprieta z vojenského muzea. Já vím, měl bych zachovávat úctu k předkům, ale to nic nemění na tom, že z tohoto monstra se už asi nikdy pořádně nevystřelí. A pokud ano, tak jen slepými náboji.

TANK nahráli desku, která postrádá nějaké výraznější melodie. Jedná se určitě o dobré řemeslo a slušné skladby, ale to je málo. Pár dobrých songů je doplněno velkým množství obyčejných a nudných songů. Kdysi slavná kapela je dnes již jen svým vlastním stínem. Chybí mi víc energie, kovu i jiskry. Album je jako celek velmi nevýrazné a dlouhé. V heavy metalu se toho sice už asi příliš nového nevymyslí, ale očekával bych alespoň pořádnou dávku pekla. Bohužel ji zde nenalézám. Nacházím jen klasický heavy metal, který ničím příliš nezaujme.

Asphyx says:

TANK recorded an album missing some strong melody. It is certainly  good job and there are good songs, but it isn't enough.  Few good songs are completed with number of ordinary and boring songs. This once famous band is now only its own shadow. I miss more energy, metal and sparks. The album is very dull and long as a whole. There is nothing new to coming up in heavy metal, but I would expect  a big dose of hell. Unfortunately, I don't find it here. I find a classic heavy metal that doesn't engage my attention.

https://www.facebook.com/Tank-90444813508/timeline/
http://www.tankofficial.com/
http://www.metalmind.pl/

Report, photogallery, video - PENTAGRAM CHILE, NERVOCHAOS - club Modrá Vopice, Prague - 7. 12. 2015

Pentagram Chile

V roce 1985 se staly dvě pro mě důležité věci. Za prvé jsem dostal od svého dědy (s věnováním) knížku Dlouhý lovec od Alberto Vojtěcha Friče. Ano, to je ten cestovatel, který se zajímal o kaktusy. Napsal několik knih, které mě jako malého devítiletého kluka učarovaly. Vydával jsem se spolu s panem spisovatelem do Jižní Ameriky, setkával se s indiány a objevoval pro sebe celý kontinent. Já vím, je to dnes možná legrační, ale tenkrát opravdu nebyl internet, aby si šlo vše vyhledat v kapse na telefonu a následně to sdílet i těm, kdo o to nestojí:). Pak došlo ještě k jedné věci, která mi ale tehdy byla úplně jedno. V dalekém Chile, ještě za Pinochetova režimu, byla založena metalová kapela PENTAGRAM. Po nějakých řekněme šesti letech, v době, co jsem zrovna s kamarády objevoval zákoutí dívčích oblin a seznamoval se neustále s novou tvrdou muzikou, přinesl můj věrný spolubojovník Kytka na hromadu panelů, kde jsme se scházeli, mnohokrát okopírovanou kazetu s ručně překresleným obalem. Byla to páska s demo songy zmiňované skupiny, což jsme tenkrát ještě vůbec nevěděli. Absolutně dodnes nechápu, kde můj kolega na tenhle skvost přišel a už vůbec si nepamatuji, kam se potom ztratil. Hudba mi ale v hlavě zůstala navěky.

Nervochaos

Na PENTAGRAM (teď už s přídomkem CHILE, aby se odlišili od stejnojmenných amerických zakladatelů doom metalu) jsem si vzpomněl v roce 2013, to když vydávali nádhernou desku „The Malefice“. Byl jsem dostatečně drzý a požádal jsem vůdčí legendu kapely, Antona Reiseeneggera o rozhovor a on mi ho pro Fobiazine poskytl. Nechci se chválit, ale jednalo se asi o to nejlepší, co se mi v mé „redaktorské“ kariéře povedlo. Jako bychom kdysi spolu sedávali s tímto mistrem podsvětí v hospodě. Byl velmi příjemný a hlavně, měl co říct. Pro mě se tak stala pražská zastávka téhle skupiny, která kdysi dávno také formovala moje metalové vidění světa, víceméně povinností. Je spousta smeček, které můžete vidět každý rok několikrát, tady se ale jednalo o old schoolovou vzácnost té nejvyšší kvality a o ojedinělý úkaz. Nechybět na ni, bylo pro mě otázkou death metalové cti.

Měl jsem štěstí, „můj osobní řidič“ Michal se utrhl z práce, byl od té dobroty a odvezl mě. Cestou jsem byl plný nostalgie, vyprávění, občas jsem musel připomínat důchodce, vzpomínajícího na „staré dobré časy“, ale bylo to moc příjemné a kolegovi patří velký dík za to, že to „odřídil“. Měl jsem na sobě tričko POSSESSED – Seven Churches, motiv z alba, ke kterému jsem se dostal asi tak ve stejné době jako k PENTAGRAM CHILE. Hergot, já si někdy přijdu fakt jak starej fotr! Dost ale řečí o dávno zapomenuté době, jdeme na to.

Pentagram Chile

Praha je město všech českých měst a to z několika důvodů. Za prvé má metro, za druhé tam sídlí prezident a za třetí, je v ní klub Modrá Vopice. Popsal jsem o téhle kůlně už stohy papíru, ale stejně, když jsme zaparkovali ve dvoře na štěrku, napadlo mě: „Konečně doma!“ Kolikrát přemýšlím, proč se mi tam vlastně tolik líbí, když na tenhle klub spousta lidí nadává. Mám rád osobní a pohodový přístup barmanů, i nijaké pódium, máme tak k muzice a kapelám blíž, je to osobnější, příjemnější. Zažili jsme teď několik větších koncertů, kde jsem se musel mačkat, nedalo se tam dýchat a málem mi praskl močový měchýř. Tohle ve Vopici zažijete jen málokdy. Pro nás, stárnoucí elegány, ideální.

Rozrážím dřevěné dveře do klubu, zdravím se s kamarády a vyslechnu si několik velmi kladných reakcí na náš skromný blog. Je to moc příjemné a slušelo by se rovnou poděkovat. Tak tedy, díky, je to paráda, celé to s vámi prožívat. Jste prostě super! Dávám si pivko, opět vtipkuji s Michalem, že on nemůže a nasávám neopakovatelnou náladu celého vopičího doupěte. Fascinují mě topící kamna, lehký závan zimy, když přijde nový návštěvník a hlavně úsměvy, které mají všichni na tvářích. Ano, tady je svět ještě v pořádku. Dnešní večer se nám předvedou dvě kapely a to je myslím na pondělí, před pracovním týdnem, tak akorát. Naše plzeňská, redaktorsko-fotograficko-fanouškovská dvojice zaujme pozice a očekává, kdy to přijde. Po chvilce ladění se dočkáme a peklo může začít.

Nervochaos

O NERVOCHAOS jsem již několikrát psal. Tihle Brazilci si získali spoustu fanoušků už jenom tím, že v podstatě neustále koncertují. Jejich death thrash metal je ovlivněný KRISIUN, SEPULTUROU, ale i třeba MORBID ANGEL. Kapele se nadalo v pondělí rozhodně upřít nasazení, určitá nespoutanost i sympatický projev, ale když mě to hudebně zkrátka nebaví. Mě přijde, že je vlastně všechno v pořádku, jen tomu chybí taková ta černá jiskra navíc, kterou mám u kapel tolik rád. Osobně se tedy opět přikláním k hodnocení, které je pozitivní vlastně po všech stránkách. Akorát mi vystoupení nepřešlo nijak do krve. Jako předkapela (asi už věčná) ale dobré. Jdu (s dovolením) raději několikrát na pivo.

Nervochaos

Cítím v kostech napětí, mrazí mě v zádech, mám v hlavě zmatek, upletený z těšení se a obav, jak to dopadne. Chvilka poskládaná ze šumění přítomných hlasů, chrchlání kuřáků, smíchu a cinkání půllitrů, ještě větší hustota v mé mysli a nakonec konečně 24 let chtěný koncert.

PENTAGRAM CHILE letos slaví 30 let své existence. Sice pořád nechápu, že je u nás nikdo moc nezná, ale já si v pondělí přišel, jako bych znovu zaklapl knihu s Dlouhým lovcem. Spirála času se uzavřela a já na rovinu přiznávám, že vystoupení zcela překonalo má očekávání. Nějak si poslední dobou říkám, jak to vždycky staří pánové těm mladým zelenáčům dokážou nandat. Zkušenosti zkrátka neošálíte. Po stěnách vrzajícího klubu se procházeli nemrtví, kteří přijeli spolu s kapelou až z daleké Chile (Anton z Evropy). Jihoamerické pojetí špinavého deathu a thrashe odkazuje až někam k modlám, jako jsou VENOM, POSSESSED (hergot, pochopil vůbec ještě někdo z přítomných, proč jsem si to triko vzal?), ale i sekajícím SLAYER. To vše zabalené ve starém sarkofágu, zahnívající, hrané s citem pro podzemí. Já když zažívám podobné koncerty, jsem mimo. Jen tak stojím, naflákám pár fotek, ale hlavně jsem na návštěvě v onom světě. PENTAGRAM CHILE si to s námi přijeli užít. Narvali to do nás pod tlakem, hezky postaru, plesnivě, nerozhodily je ani lehké technické problémy, ani prasklá struna. Přidávalo se, řezalo se a já pařil jako o život.

Pentagram Chile

Říkejte si, co chcete, klepejte si na hlavu a prohlašujte něco o tom, jak starej fotr zase blbnul, ale mělo to neskutečnou sílu. Vydržel bych klidně celý večer, možná až do rána, ale všechno jednou končí. Ten zážitek, ten kousek vnitřního doplnění chybějící mozaiky mého hudebního vzdělání byl pro mě natolik osobní, že jsem byl chvílemi opravdu dojatý. Zažil jsem tenhle rok spoustu skvělých vystoupení, ale tady to bylo i o něčem jiném, co se nebude už nikdy opakovat (podruhé by to už asi tolik nefungovalo), o absolutním souznění posluchače a hudby. Dávné prokletí se vrátilo v plné síle a já odcházel po setu spokojený a nebál bych se říct i šťastný. Perfektní to bylo! Excelente experiencia, gracias! Cult!

Návštěvnost jsem tedy čekal větší, ale v dnešní době, kdy většina extrémních fans poslouchá raději překombinovanou, technicky vyčištěnou a mnohdy sterilní hudbu, se není čemu divit. Pod pódiem tak bylo něco okolo padesáti (nemám ale vůbec odhad) lidí. Z toho většina cizinců.

Pentagram Chile

Co jsem si vyloženě užíval, tak byl zvuk. Hergot, proč to takhle nejde všude? Klobouk dolů, bylo to jak z desek! Trošku mě zpočátku mrzel pozdější začátek, než byl avizován, ale kapely hrály tak rychle, že se to nakonec v pohodě stihlo. A kozlí pivo jedenáctka? Chutnalo mi tolik, že jsem se ihned dostal do parádní nálady.

Venku už sedí Michal s nastartovanou dodávkou, mě obejme venkovní zima před klubem a najednou vyjíždíme z Prahy, dolů po dálnici na Beroun. Kolem si to sviští v mlze kamiony vezoucí polotovary pro chleba a rohlíky do supermarketů, předjíždíme je a já moc dobře vím, že dnešní hudební zážitek si budu muset v hlavě ještě nějakou dobu pořádně rovnat. Pořád kolegovi opakuji slova chvály, až ho musím trošku štvát. Pak na mě padá neskutečná únava a do postele se dostávám v "polosnu".

Mr.Asphyx and Anton Reisenegger (PENTAGRAM CHILE, CRIMINAL)

Jihoamerický obřad, i když krátký a náročný, pro mě byl jedním z hudebních vrcholů letošního roku. Poděkování patří HARDBONES PRODUCTIONS, všem kolegům, kamarádům a hlavně PENTAGRAM CHILE. Tohle byl pro moji osobu opravdu kultovní soumračný večer, o kterém jednou budu vyprávět vnoučatům. Když jsem znovu začínal v roce 2009 chodit na koncerty, měl jsem několik snů, které jsem si chtěl ještě splnit. Jeden z nich došel v pondělí svého naplnění. Možná ani nevíte, jak si toho vážím. Gracias!

OSTATNÍ FOTKY ZDE/ OTHER PHOTOS 
- author of photos Jakub Asphyx

VIDEOS - omluvte prosím sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound