Recenze/review - BLOODBATH – Grand Morbid Funeral (2014)

BLOODBATH – Grand Morbid Funeral

CD 2014, Peaceville Records

Hromada lebek, vyrovnaných do úhledné pyramidy. Praskající zpuchřelé stehenní kosti. Pavučiny, protkané stříbrnými odlesky posledních zbytků světla. Jsem ukrytý ve stínu a sleduji řádění legendárních BLOODBATH. Návrat po šesti letech jsem vyhlížel s netrpělivostí, neklidný a se studeným chvěním v zátylku. Mám tyhle švédské klasiky moc rád. Byl jsem překvapený ze zprávy o novém zpěvákovi Nicku Holmesovi z PARADISE LOST. Přemítal jsem o tom, jestli zvládne tento rozervaný Brit utáhnout desku kapely, která se dost vymyká tomu, jak dnes zpívá. Ale už v prvních momentech byly mé pochybnosti rozmetány po stěnách mého pokoje. Nick sice posouvá hudbu Švédů směrem k raným albům své domovské kapely, ale to vůbec nevadí. Jeho hlas je mocný a chvílemi se dotýká i šílenství. Pro mě velmi milé překvapení. Peter Tägtgren ani Mikael Åkerfeldt mi nijak nechybí.

Celkově pak BLOODBATH stojí pevně v základech. Chřestí se o sto šest, běsní se melodicky, chladně, řezavě. Zabíjí se ve stylu staré dobré švédské školy (ENTOMBED, DISMEMBER, NIHILIST) a přidává se pořádný kousek americké temnoty (MORBID ANGEL, AUTOPSY). Chvílemi vzpomínám i na letošní desku VALLENFYRE. Zvuk je severský, klasický a ničím nový, ale tak je to správně, tak to má být (smích). Z celé desky cítím obrovskou energii. Pro nás, fanoušky starých postupů, je tohle album jako stvořené. Nezapomíná se na melodie, ani na pečlivě vystavěná sóla. Nesmím zapomenout ani na pěkný obal (Néstor Ávalos), ani na parádní zpracování bookletu. Je to opravdu krásný sběratelský kousek. Je vidět, že si s tím kapela i label dali velkou práci. Hudba mi připomíná vypalování mozku tekutým dusíkem. Švédi sice nepřinášejí nic nového, ale myslím, že to nebylo ani účelem. Formu, v jaké se kapela nachází, by jim mohla závidět kdejaká dnešní mladá skupina. Protínají se zde zkušenosti mistrů ve svém oboru s nadšením a poctivým jiskřením, které mám u dobrých nahrávek tolik rád.

„Grand Morbid Funeral“ je jako dobré řemeslné dílo. To by dnes bylo ale málo a tak BLOODBATH přidali ještě obrovský kus energie. Jednotlivé songy si opravdu užívám, pamatuji si je a těším se na každé další nasazení sluchátek na uši. Je to jako procházka šerými katakombami. Výlet do švédského podzemí. Pánové nemusí už nikomu nic dokazovat, a i když se určitě vyrojí stovky recenzí pojednávající o tom, že měli nahrát úplně jinou desku s úplně jinou hudbou, tak to nic nemění na tom, že letošní počin je přesně tím, co jsem si od seveřanů přál. Někdy se k sepsání několika řádek a mého příběhu o desce dostanu třeba až po měsíci poslechu, ale tentokrát to ze mě vyšlo hned, jako krev, když vytryskne z prořízlé rány. Letošní album je pro mě jako rána kladivem přímo do obličeje, bez slitování. Ten moment překvapení a určitého „šoku“, který jsem po vložení CD do přehrávače utrpěl, mě natolik smetl, že nejsem schopen příliš uvažovat. Raději zaklekávám do bloků, pouštím znovu play a pak už je to jen na BLOODBATH.

Postupy jsou na novince staré, klasické, mnohokrát ověřené v praxi. Album bych tak doporučil dříve narozeným fanouškům a pak všem, kdo se rádi rochní v samotné historii death metalu. Staroba je tady cítit na každém kroku a je mi jasné, že to mnohé odradí. Až spolu s kapelou vylezete na tu obrovskou hromadu lebek a budete na nás nehodné shlížet z té bílé hory, pak určitě pochopíte, že smrt je všude kolem. Beru do ruky sekyru a přidávám se ke kapele. Dnešní šichta bude dlouhá. Musíme spolu rozbít všechny nahromaděné kosti, rozemlít je na bílý prášek a ten pak znovu pohřbít. Svět se sice ve smrtícím kovu dnes točí zcela jiným směrem, ale jsem moc rád, že ještě existují smečky, které dokážou rozmetat veškeré pochybnosti o tom, že je švédský death metal mrtvý. Beru CD znovu do ruky, utírám z něj krev a zařazuji ho na přední pozice ve své sbírce letošního extrémního roku. Klasická švédská a chladná death metalová deska, která mi připomíná severskou bouři! 

Asphyx says:

Bloodbath is back with Nick Holmes behind the microphone after six years. His voice falls perfectly into the band and gets the record even more cold. The album is very cool, classic, Swedish and contains a lot of riffs that I remember. Return is very successful and record became right one of my most played. Classic Swedish and cold album, that reminds me to the northern storm!

Seznam skladeb:

1. Let the Stillborn come to Me
2. Total Death Exhumed
3. Anne
4. Church of Vastitas
5. Famine of God's word
6. Mental abortion
7. Beyond Cremation
8. His Infernal Necropsy
9. Unite in Pain
10. My Torturer
11. Grand Morbid Funeral

Čas: 46:31

Sestava:

Nick Holmes - zpěv

Anders Blakkheim Nyström - kytara

Per Sodomizer Eriksson - kytara

Jonas Renkse - basa

Martin Axe Axenrot - bicí

http://bloodbath.biz/

https://www.facebook.com/bloodbathband

http://www.peaceville.com/

Minirecenze/minireview - ACCEPT – Blind Rage (2014)

ACCEPT – Blind Rage
LP/CD 2014, Nuclear Blast

Němečtí veteráni ACCEPT potřetí bez UDA. První návrat v podobě "Blood of the Nations" jsem jim schlamstnul i s novým zpěvákem a vlastně i s navijákem. Další "Stalingrad: Brother in Death" mě nechal absolutně v klidu a letošní novinka "Blind Rage" u mě postupně roste. Rozhodně to není deska, která by u mě ihned zaútočila na první signální soustavu a ihned mě smetla, ale postupem času se vypracovala na solidní, dobré album, kterých zase tolik v tomto stylu neposlouchám. Když si odmyslím nezbytnou úctu k legendám, tolik toho nezbývá, ale zase na druhou stranu, co by měl člověk po "stařících" ještě chtít, že ano? A takhle v neděli, po chutném obědě, s dobrou knihou v ruce mi přijde "Blind Rage" vždycky k chuti. Kolega to viděl víc nadšeně a ani se mu nedivím (zde). A Mark Tornillo? To je jednoduše zabiják!

http://www.acceptworldwide.com

http://www.facebook.com/accepttheband
http://www.myspace.com/accepttheband

Asphyx says:

Do you want new classical ACCEPT? Here they are! UDO has better album now, but ACCEPT are on the new album solid, with cutting riffs, and Mark Tornillo is killing vocalist! Good album after a good spicy lunch!

Report, foto, video - OPHIS, MARCHE FUNÉBRE, ET MORIEMUR - klub Divadlo pod Lampou, Plzeň - 16.11.2014

Ophis

Letošní podzim se nějak zdržel. Těšil jsem se na dlouhé procházky usínající přírodou, chladné závany větru pronikající až někam k morku mých kostí i na pomalu a častěji umírající slunce. Jenže příroda tomu chtěla jinak a spíš připomíná brzké jaro než přípravu na zimu. Jenže můj metabolismus si žádá své a tak se uchyluji za ranních cest do práce čím dál tím častěji i k doom metalu. Mám s tímto pomalým stylem velmi zvláštní vztah. Líbí se mi opravdu jen něco (a to ještě převážně v jeho klasickém pojetí), vybírám si pečlivě a ne vše mi vyhovuje. Jsem svým zaměřením spíš předurčený pro dynamičtější death metal, který mi dodává potřebnou sílu, ale i tak si pro sebe rád vyhledávám kapely a jejich desky, které používám často ve chvílích odpočinku a vlastně i určitého rozjímání. Podle mě se jedná o velmi náročnou metalovou disciplínu. Často se stává, že ty dlouhé táhlé melodie vyznívají nudně a kýžený smutek nenastává.

Jedněmi z těch, kdo mě dokázali zvednout z poklidu domova, jsou němečtí OPHIS. Ti mě svými deskami „Withered Shades“ (2010) a letošním úžasně smutným obřadem „Abhorrence in Opulence“ (recenze zde) zasáhli natolik, že jsem se rozhodl vyrazit. Koncert se pořádal v plzeňském klubu Pod Lampou, kde jsem strávil už nejednu příjemnou chvíli. Mám to tam rád. Točí dobré pivo, servírky jsou příjemné a o dobrý zvuk bývá také většinou postaráno. Pro návštěvu mluvilo ještě velmi dobře zvolené datum. V pondělí byl státní svátek a nejednalo se o náročný výlet do hlavního města, ale o příjemnou procházku a projížďku tramvají.

Et Moriemur

Nedílnou součástí podobných večírků bývají naše společné rozplavby. Pořádáme je pár hodin před koncertem a stejně jako za dob mého mládí se nám tam daří navodit vždy velmi příjemnou atmosféru. Probíraly se knihy, filmy i hudba a já byl ihned ve svém živlu. Podobné seance vám nenahradí žádný chat ani fórum. Mám to tak rád a ta společná pitka mi dává vždycky hrozně moc. Tentokrát se zúčastnili mí kamarádi z mokré čtvrti Mr. Goro a Mr. Barťas. A bylo to jako vždy vynikající.

Možná jste si všimli, že píšu rozvláčně, pomalu a dlouze, ale jednak k tomu pořád poslouchám OPHIS a také se jedná o doom metal a ten je také rozvážný (smích). Není třeba se obávat. Končím s omáčkou a vrhám se k hudebně míhajícím myšlenkám ze včerejšího večera. Jestli mě má lehce stárnoucí paměť neklame, bylo to tak, že jsme někdy před osmou hodinou přesunuli svoje maličkosti do klubu a po nezbytném dalším pivu se vrhli na muziku.

Následovala procházka po hřbitovních cestách spolu s belgickými MARCHE FUNÉBRE. Jednalo se o vůbec první dva koncerty v České republice. Pánové dostáli svému jménu (snad inspirovanému slavným funeral marchem pana Chopina). Byli smutní, nihilističtí, jako uvadající listí stromů sklánějících se nad pokřivenými náhrobky. Slyšeli jsme záhrobní poetiku ve velmi příjemném podání. Zazněly zpěvy, inspirované romantickými texty literatury 19 století i různé odkazy na filozofii pomalého umírání. Bylo to moje vůbec první setkání s kapelou a splnilo svůj účel. Slíbil jsem si, že se o ní začnu víc zajímat a doplním si doomové vzdělání. Melodičtěji pojatý doom metal není zase tolik často hostem v mém přehrávači, ale naživo mě to bavilo. S Belgičany se umíralo velmi příjemně. Sice mi občas neseděly čisté zpěvy, ale jinak absolutní spokojenost. Ihned jsme pak naběhli a vykoupili celé distro (smích).

Marche Funébre

ET MORIEMUR jsou nejen v Čechách uznávanou doomovou veličinou. Osobně je nějak zvlášť neznám a to, co se ke mně vždy doneslo, mě zase tolik neoslovilo. To nic neměnilo na tom, že naživo jsem se na ně těšil. Pro mě také byli po velmi dlouhé době kapelou, kterou jsem v tomto stylu viděl. V Plzni pánové předvedli krásně pomalou tryznu za odcházející světlo. Dlouhé, táhlé motivy byly smutné, drásající, přesně takové, jak si je v klasickém doom metalu představuji. Měl jsem akorát tu náladu, asi i lehce navozenou pivem a náhle začínajícím sychravým počasím, že mi ET MORIEMUR sedli přesně do noty. V tomto stylu tahle smečka bezesporu patří nejen u nás mezi první ligu. Plzeňské vystoupení toho bylo krásně chladným důkazem. Lafeta s tělem několikrát zajela až do samotné pece krematoria a já si opravdu připadal jako na nějakém pohřbu. Pánové pokřtili novou desku „Ex Nihilo In Nihilum” (škoda jen, že ji nebylo možné koupit, label ji nedodal) a myslím, že pokud jste příznivci smutných pochodů v metalu, s koupí určitě neprohloupíte. Naživo songy totiž bolely, jako studené ostří nože zajíždějící dlouze do břicha. 

OPHIS nás zavedli mezi opuštěné náhrobky. Hráli velmi emotivně, všichni do toho dávali absolutně vše. Spolu s kapelou jsem se prodíral pavučinami snů a sbíral rozbité úlomky starých kostí. To, co cítím z desky pokaždé, když ji vložím do přehrávače, na mě fungovalo naživo snad ještě víc. Oceňuji velmi ladnou kombinaci s death metalem. Smutné tóny na mě útočily ze všech stran a můj výraz ve tváři musel připomínat někoho, kdo zažil právě nějaké vidění. Němečtí nihilisté mě drapli do svých spárů, prořízli mi tepnu a nechali ze mě pomalu odtékat veškerou krev. Takhle nějak se musí cítit někdo, koho navštíví succubus. Prokletý, unešený, umírající. Tak jsem si připadal. Vím, že píšu hodně emotivně a tentokrát i bez „nadhledu“, ale já to tak cítil. Jestliže šli včera na trh se svými emocemi OPHIS, tak já musím dnes. Definitivně jsme spolu pohřbili letošní léto i podzim a uvítali mráz. Nebudu vám vyprávět o několika drobných nepřesnostech (bez nich by to nebylo živé vystoupení). Nebudu mluvit ani o image, výrazech ve tváři a kolik kdo zahrál not. O to vůbec nešlo. V neděli se v Plzni pořádal poklidný obřad za všechny nemrtvé. Nádherné vystoupení. Smrt byla velmi blízko. Doslova jsme si spolu s ní, OPHIS a se mnou podali ruce. Víc vám neprozradím, protože je to pro mě až moc niterné a osobní. Prozradím už jen, že to byl nádherný doom/death metalový zážitek.

Návštěvnost byla tak akorát. Nikde jsem se netlačil a pokud bych měl odhadnout počet lidí holdujících ten večer doom metalu, tipnul bych si tak kolem 60 - 70 lidí. Berte to ale s velkou rezervou. Odhad opravdu nemám (smích).

Ophis

Pochválit musím pana zvukaře. Celý večer vše znělo, jak mělo a třeba takoví OPHIS mi málem zamíchali díky tomu chladnému soundu vnitřnostmi. Po dlouhé době jsem zažil koncert, kde si nebylo zvukově na co stěžovat.

Marche Funébre

Po koncertě jsem si musel dát další pivo. Byl jsem nějak mimo, asi v jiném světě a tak mě něco muselo přehodit do tvrdé reality. Chvíli jsem ještě bloumal klubem, potkával kývající postavy a společně jsme mumlali něco o tom, že všechny tři kapely byly super. Tentokrát jsem si užil i cestu domů, protože jsem měl o čem přemýšlet. Nedělní doomová seance se vydařila nad očekávání. A to i přesto, že jsem byl původně, jako příslušník spíše drsnějších stylů, trošku skeptický. Kapely mě přesvědčily o tom, že i vystoupení takto klidných a „pomalých“ skupin může být pro mě velmi přínosné. Jsem moc rád, že jsem se zúčastnil. Bylo to pro mě takové navození atmosféry nadcházejících prodlužujících se nocí, na jinovatku v duši i promrzlé kosti. Zima klidně může začít. Já jsem připraven. Byl to velmi příjemný doomový večer.

FOTOGALERIE

Et Moriemur

Recenze/review - EPICARDIECTOMY – Putreseminal Morphodysplastic Virulency (2014)

EPICARDIECTOMY – Putreseminal Morphodysplastic Virulency

CD 2014, Coyote Records

Vážení a milí čtenáři, vítejte na dnešním zombie circle pitu. Budou se podávat jen samé vybrané pochoutky. Co byste řekli třeba na čerstvé ledvinky? Nebo raději srdce? Záleží jen na vás. Pražští slamm brutal death metaloví válečníci jsou tu a zvou vás na pořádně krvavou hostinu. Letošní, v pořadí druhé řadové album se sice nevymyká z rámce stylu hraného třeba takovými KRAANIUM, DEVOURMENT, VULVECTOMY, CAPHALOTRIPSY, GUTTURAL ENGORGEMENT, ABOMINABLE PUTRIDITY nebo třeba i INTERNAL BLEEDING, ale i tak si troufám směle tvrdit, že v naší české kotlině nemá kapela v tomto ranku příliš velkou konkurenci. Přiznám se rovnou, že já to mám raději víc do temnoty a snad i melodičtěji, ale musím téhle smečce uznat pořádný kus nadšení a odhodlání pro krvavou práci. Houpavý rytmus, připomínající kopání a mávání s krumpáčem při práci nad vlastním hrobem, zpěv, vytažený až odněkud ze shnilého žaludku a syrový zvuk, to je to, co se mezi řezníky počítá a ctí.

Texty jsou nechutné, tak je schovejte před svoji babičkou a obal ukažte také raději až ve chvíli, kdy k vám přijde na návštěvu kolega patolog. Ten určitě jako jeden z mála ocení jemnou romantiku v nich obsaženou a možná si s vámi i nějaký ten poetický verš zanotuje. A pokud nevadí, že vám u toho začne krvácet z nosu, sem tam vám odpadne nějaký ten kus masa, myslím, že budete spokojeni. EPICARDIECTOMY sice nepřinášejí vůbec nic nového, ale to v dnešní době asi nikdo (smích). Výtku bych měl k určité monotónnosti, která je sice u tohoto stylu „chtěná“, ale mimo morbidních meziher zde nenalezneme nic moc, co by mohlo zajímat ne-fanouška podobné muziky. Hraje se zde jednoduše, bicí jsou občas jakoby „rozhozené“ (zvukově), ale to asi taky nikomu příliš vadit nebude. Jinak se vše valí kupředu přesně, bez kompromisů a nechává po sobě jen pořádnou spoušť.

Trošku podivná a pro mě nepochopitelná je vizáž na promo fotkách, kdy pánové připomínají spíš nějaké „gangsta“ rappery, než příslušníky cechu brutálního. Ale tohle neřeším, image je stejně na nic (poslouchej svoji krvavou žízeň!) a na operačních sálech jsme si všichni rovni (smích). Zajímavě je vyvedený cover a po zvukové stránce bych neměl také větších připomínek. Možná snad, jedna kytara je zkrátka málo. S dvěma by bylo vše určitě pestřejší. Sound je sice syrovější, drsnější, ale když poslouchám desku v kuse, tak těch třicet minut je tak akorát. Mám obavy, že většina případných fanoušků toho bude mít plné kecky už řekněme tak po třetím songu. To je ale spíš můj problém se slamm brutal death metalem jako celkem. Vše je samozřejmě v rámci stylu v nejlepším pořádku. Hraje se náležitě extrémně, zpěvák se do toho sice opírá pořád stejně, ale tady by asi nebylo zrovna na místě, aby začal nějak členitě měnit polohy. Asi by se to sem ani nehodilo.

Stojím uprostřed tohohle zombie circle pitu a říkám si, že podobné extrémní kapely to nemají vůbec jednoduché. Těch posluchačů, kteří by si nahrávku pořídili asi tolik nebude a i mezi „obyčejnými“ death metalisty nebudou mít na ostrém trní zrovna ustláno. Každopádně, pokud v muzice na nějaké to vyhřezlé střevo nehledíte a rádi se necháváte alespoň jednou za čas pořádně slammově ukolébat, mohu vám novou desku EPICARDIECTOMY doporučit. Není to sice nic světoborného, nic co by zahýbalo řekněme alespoň s evropským death metalem, ale drobné nedostatky (pro mě již zmíněné „divné“ bicí) jsou vyváženy poctivostí a velkým kusem nadšení pro pitvání živých těl. Tahle operace se povedla, pacient opět nepřežil.

Asphyx says:

EPICARDIECTOMY is a Czech classic slamming brutal death metal band. Their second album dissects in creepy autopsies again. Raw, sometimes too monotonous, bloody rhythms. The CD, played with enthusiasm for it. Good job!

Seznam skladeb:

1. Masticate The Skinned
2. Deformed to Shapeless Cadaver
3. Deranged Self-Mutilating Emasculation
4. Embalmed In Mephitic Placental Substance
5. Gluttonous Cannibalistic Ferocity
6. Gorging on Fetal Innards
7. Feculent Colostomy
8. Horrendous Festering Transmutations

Čas: 30:39

 

Sestava:

Milan Moškon – bicí

Serge Goreev – kytara, basa

Tom Verner - zpěv

https://www.facebook.com/epicardiectomy

http://bandzone.cz/epicardiectomy

http://www.myspace.com/epicardiectomy

http://coyoterecords.bandcamp.com/album/putreseminal-morphodysplastic-virulency

http://coyoterecords.ru/

Minirecenze/minireview - MASTER´S HAMMER – Vagus Vetus (2014)

MASTER´S HAMMER – Vagus Vetus
CD 2014, Jihosound records

S MASTER´S HAMMER mám takový prazvláštní vztah. Na jednu stranu uznávám jejich kvality, některé jejich desky mám doma dokonce neustále po ruce ("Ritual", "Jilemnický okultista"), ale pak mám v jejich diskografii i ty, které vyloženě nemusím ("Šlágry", "Mantras"). Velice mě nadchla jejich "návratová" nahrávka "Vracejte konve na místo", kde jsem si pro sebe našel nejeden song a pánové si u mě potvrdili status legendy. Bohužel, letos mám s "Vagus Vetus" trošku problém. Ne že by se tam nenalezly dobré kousky, ale album mi přijde hrozně roztříštěné, jakoby spíchnuté narychlo a postrádá takovou tu lehkost prvních desek. A ty naprogramované bicí si mohli pánové odpustit. Trošku to na mě dělá dojem, že buď chtějí na své "značce" vytřískat taky nějaké peníze nebo jim dochází šťáva. Možná by to chtělo chvilku počkat, nechat příště vše uzrát a pak teprve pustit do světa. Trošku pozitivněji desku vidí můj kolega zde.

www.mastershammer.com

Asphyx says:

Oh, oh oh, the new album of MASTER´S HAMMER? Really? Again? Ok, it's  good album, but from  MH it isn't enough! Many goods riffs and ideas. But ordinary too. MASTER´S HAMMER are very original band, but their new album is usual. No bad, but no super.

Recenze/review - REVOCATION – Deathless (2014)

REVOCATION – Deathless
CD 2014, Metal Blade Records

Poslední dobou mi přijde, že je někde v metalovém zákulisí nějaký kopírovací stroj, který chrlí na přání producentů stále stejná alba. Přitom škatulka s názvem technický death – thrash skýtá velké množství různých možností, jen je asi nechce nikdo poslouchat (smích). REVOCATION jsou jako nějaká počítačová hra. V podstatě dokonalý produkt, se vším doladěným i v těch nejmenších detailech. Muzikanti dodají velkou hromadu spletitých riffů, zpěvák se nebojí ani lehce metal coreových poloh a obal je drsný jako tvář starce po ránu. Občas se mezi „tvrdé“ motivy hodí nějaký ten zpěvný refrén, aby si na své přišla i mladá děvčata. Tohle vše je pak zamícháno a zabaleno jakoby v auře rebelie, pečlivě vypracované v metalových médiích. Doporučuje se i nějaký lehce šokující klip, to aby se trošku rozvířily vody a mladý konzument je na vrcholu blaha.

Jenže kde je originalita? Nemyslím teď zrovna to, že bychom v tvorbě REVOCATION nenašli prvky zahrané kdysi slavnými spolky, ale spíš přístup. Asi jsem zamrzl ve staré době, ale pro mě bývaly a stále jsou dobré ty desky, které se mnou nějakým způsobem něco dělají. Jednou mě nabudí, naštvou, jindy zklidní nebo klidně postraší. Každopádně mají tu pověstnou duši, která mi u spousty mladých kapel tolik chybí. Možná kdybych nezažil doby, kdy jste každou smečku poznali podle pár prvních tónů, psal bych pokorněji a vstřícněji, ale to tentokrát nedovedu. REVOCATION mají samozřejmě prodejní úspěchy už teď zaručeny a pod pódiem už zřetelně vidím velmi početnou skupinu mladších „hrozičů“ s nejtvrdším výrazem ve tváři. Budiž jim přáno, já raději zůstanu stát bokem.

Když se podívám na novinku „Deathless“ trošku pozitivnějším okem, musím uznat, že pánové mají určitý cit pro melodii, dokážou vytvořit vcelku zajímavé motivy a někdy dokonce navodit i určitou „našlapanou“ náladu. Vše pak ale srážejí dolu obyčejná, pro mě absolutně nezáživná sóla. Kdo mě ale irituje nejvíc, tak je zpěvák. Ten jakoby se bál trošku do toho opřít. Já chci slyšet osobnost, která na mě řve příběhy o „svých citech“ a ne zaříkávače, který vynikne asi jen naživo, protože mu bude vidět i do tváře a bude moct dělat na holky drsné obličeje. Celé tohle album mi opravdu přijde jako nějaká hra. Na jednu stranu silácké pózy, plné prskajících tváří, na druhou stranu jako bych pořád cítil v pozadí lehký kalkul. A to se přiznám, že jsem se tentokrát opravdu hodně snažil, abych do sebe nějak album „dostal“.

Možná vás moje kritická recenze zarazí, ale věřte, že to myslím dobře (smích). V současné době je zcela jiná situace, než před lety, kdy nám nevládl všemocný internet. Dnes si můžete udělat svůj názor během několika minut a pokud mi nebudete věřit, je vše v nejlepší pořádku (úsměv). Berte tak můj pohled jen jako názor někoho, kdo zkrátka kouzlu nové desky REVOCATION nepodlehl. A když si dáte do vyhledávače název kapely spolu s albem, určitě na vás vyskočí desítky pochvalných, do nebe vynášejících prohlášení. Ve mě toho bohužel z „Deathless“ příliš nezůstalo. Uznávám sice, že se na něm sešla parta velmi zdatných muzikantů, kteří dodali v podstatě skoro dokonalý produkt, ale to není to, co já bych u kapel hledal. Chybí mi ona pověstná duše, kopanec do obličeje a pak něco, co bych si časem zapamatoval. Precizní, chladná nahrávka, bez jakýchkoliv emocí.

Asphyx says:

Yes, this album is a perfect technical death/thrash metal product of present. But where is the revolt, originality? It seems to me that the new CD Revocation is calculating. There are lots of  bands with similar productions publishing every day. Precise music, but without soul, without drive. Modern generic metal of present time.

Seznam skladeb:

1. A Debt Owed to the Grave
2. Deathless
3. Labyrinth of Eyes
4. Madness Opus
5. Scorched Earth Policy
6. The Blackest Reaches
7. The Fix
8. United in Helotry
9. Apex
10. Witch Trials

Čas: 52:30

Phil Dubios-Coyne – bicí

David Davidson – kytara, zpěv

Dan Gargiulo – kytara, zpěv

Brett Bamberger - basa

http://www.facebook.com/Revocation

http://revocation.bandcamp.com/

http://www.metalblade.com/us/

Minirecenze/minireview - VALLENFYRE – Splinters (2014)

VALLENFYRE – Splinters
CD 2014, Century Media Records

Gregor Mackintosh a jeho slavní souputníci s novým albem "Splinters", které mě provázelo na dlouhých procházkách lesní krajinou. To spojení starého deathu, doom metalu a crustu jsem se pokoušel vyjádřit slovy zde. Letošní deska u mě útočí na přední žebříčky nejposlouchanějších záseků tohoto roku. VALLENFYRE lehce špinavější než na předchozím "A Fragile King". Přesto pořád temní jako britské močály. Zvedám ruce k nebi, modlím se, ale nějak to opět nepomáhá. To bude asi tím, že mi k tomu hrají "Splinters". Doporučuji všem milovníkům tmy!

https://www.facebook.com/Vallenfyre?fref=ts

https://twitter.com/Vallenfyre
http://www.last.fm/music/Vallenfyre
http://www.centurymedia.com/

Asphyx says:

Gregor Mackintosh and your famous colleagues publish a very dark CD this year. "Splinters" are very classical, crushing, with doom metal and "swedish" influence! Great album, great music for all old death metal maniacs!



Report, foto, video - PRAGUE DEATH FEST 2014 – CANNIBAL CORPSE, DYING FETUS, REVOCATION, AEON, GOATWHORE, MALEVOLENCE, FALLUJAH - Praha, klub Meet Factory – 12.11.2014

Cannibal Corpse

Poslední dobou si říkám, že vždycky, když už se odhodlám vyrazit na nějaký velký koncert, tak jdu na jednu, maximálně dvě kapely a zbytek mě nechává chladným. Ve středu tomu tak alespoň bylo. Lákaly mě v podstatě jen dvě smečky a to mí srdcoví CANNIBAL CORPSE a DYING FETUS. Ty sice z desek moc nemusím, ale dobře vím, že naživo to umí pořádně rozjet. Lístek byl zakoupen dlouho dopředu, baterie do mého old schoolového foťáku také, triko vyžehleno, v práci zařízené lehké časové úlevy (hlavně na úkor spánku) a tak už nezbývalo nic jiného, než se těšit (smích).

ticket

Cesta probíhala v klasickém duchu. Vyzvednul mě Michal (díky za odvoz!) u Lochotínského kostela v Plzni. Na dálnici se probíraly nejdůležitější události letošního podzimu v undergroundu (třeba můj nový blog, který právě čtete, utlumení mé aktivity na Fobii apod. – smích) a já byl moc rád, že nemusím myslet na svoji práci. Ten účel, vyčistit si pořádně hlavu, začal nabírat správný směr. Do toho občas něco prohlásil zezadu jako vždy nekompromisní (v názorech) kolega Barťas. A tak bylo zase veselo, že jsem si málem hubu roztrhl (smích).

Těšil a užil jsem si setkání s kolegyní Duzl, mým starým věrným kamarádem Bohoušem (slavícím zrovna narozeniny – gratulace, starý brachu!) i ostatními postavami, se kterými se většinou vídáme dole pod pódiem na různých akcích extrémního metalového charakteru. Byla to zkrátka oslava death metalu a já jsem byl moc rád, že jsem se mohl zúčastnit. Už jen kvůli těm lidem (a taky hlavně „kanibalům“).

Koncertní svátek všech death metalistů se odehrával v klubu Meet Factory. Byl jsem tam kdysi na koncertě OVERKILL a byl jsem tenkrát tak znechucen, že jsem se už nechtěl nikdy vrátit. Měli tam hnusné a drahé pivo, divný zvuk i číšníky s kyselými „pražskými ksichty“. Pamatuji, že naše plzeňská výprava tenkrát lila ty patoky do květináčů a nadávala na ně i celou cestu zpět. Nejhorší ale byly ty sloupy, kdy nebylo při větší návštěvnosti moc vidět na pódium. Taky místní výzdoba od umělce pana Černého (to je ten, co maluje tanky na růžovo a dělá podobné „vtipné taškařice“) mi přišla nic moc. Meet Factory na mě působila spíš jako místo pro nekonečné house party než pro metalový koncert. 

A jak to vypadalo v klubu letos? Nebudeme si nic nalhávat, bylo to stejné. Pivo jsem dal jedno (Budvar) a bylo to něco hrozného. Sladká americká limonáda od výrobce, kterého nemá rád kdejaký vyhraněný anti - globalizant, frutarián a dredař, byla nakonec nejmenším zlem. A když si připočtete balenou vodu, moje žáby v břiše měly několikerý orgasmus (druhý den pak následovalo totální narušení střevní mikroflóry). Jako bonus byly z klubu odstraněny sedačky, na kterých jsem minule několikrát spočinul. Tentokrát jsem díky tomu měl během těch šesti hodin stání nohy nateklé jako konve nějaké staré báby, což byla spolu s namoženými zády druhý den opravdu úžasná kombinace.

Tak a dost brblání, přijeli jsme na muziku, ne? Jaké že to tedy ve středu bylo? Inu, jak kdy a jak co…(smích).

FALLUJAH hráli jen krátce. Byli mladí, progresivní a bouchali do toho ve stylu „atmosférického technického death metalu“. Abych pravdu řekl, tak pokud se mi jejich poslední deska líbila jen zčásti (recenze zde) a psal jsem něco o špatném zvuku alba, tak naživo to bylo ještě horší. Zvučit asi podobnou hudbu lze stěží, ale příště bych ocenil, abych rozeznal alespoň něco. Slyšet byly snad jen ty pomalé, pro mě šíleně nudné vyhrávky. Za mě tedy nic moc, ale kapela za to zrovna nemohla.

Fallujah

MALEVOLENCE hráli něco jako metalcore, death core a já nevím jaké další core. Neznal jsem je a po nastudování jejich tvorby na youtube u toho asi raději zůstanu. Pro mě byla tahle kapela asi největším zklamáním celého festivalu. Nebo jinak, nic jsem od nich nečekal a vlastně ani nedostal. Moje mysl zůstala po celou dobu jejich vystoupení úplně čistá, nedělalo to se mnou vůbec nic. A to se pánové docela snažili. Jenže podobná muzika mi nedělá dobře na žaludek a tak jsem prachsprostě utekl. Bylo to tak špatný, že mi pánové nešli skoro ani vyfotit (smích).

Malevolence

S GOATWHORE jsem měl co do činění již dvakrát (recenze zde). Jedná se přesně o ten typ kapely, která má vlastně všechny předpoklady pro to, mě zaujmout. Jenže nezaujala. Přitom mixují ve své tvorbě všechny styly, které mám rád. Thrashové sypačky, blackovou tmu i deathové běsnění. Co si přát víc? Popularita téhle smečky roste každým dnem. Nedivím se. Na mě jsou ale až moc chladní a neubránil jsem se dojmu, že v jejich hudbě cítím určitý kalkul. V Praze pak byli Američané až moc „američtí“. Samé pózy, jakoby tvrďácké výrazy a plochá muzika. Jestliže mi z desky přišli občas alespoň něčím zajímaví, naživo to bylo o hodně horší. Asi chyběl pan producent. Jiného názoru ale byly dámské návštěvnice. U některých jsem měl trošku strach, aby si nezačaly trhat rodidla. Po středečním vystoupení si tak zařazuji tuhle kapelu do škatulky „pro holky“ (smích).

Goatwhore

Švédské AEON jsem kdysi míval docela rád. Nehrají sice nic světoborného, ale jejich death metal bývával upřímný a poctivý. Poslední desku „ Aeons Black“ jsem sice moc nepochopil, ale i tak jsem se vcelku těšil. Bohužel, pokud jsem byl z jejich posledního počinu poměrně zklamaný, z živého vystoupení to bylo  ještě horší. Přijde mi, že se kapela vydala „přístupnějším“ směrem (často jsem vzpomínal na KATAKLYSM) a snaží se trošku také na své práci něco vydělat (což plně chápu). Jenže já mám radši underground a pořádný nářez a ne lechtání příjemnými rytmy. Pro mě jejich živá prezentace neměla vůbec drive a sílu. Škoda, další z kapel, které mě moc nezaujaly. Já jsem jim to celé zkrátka vůbec nevěřil. I když hráli (technicky, přesně, ale jakoby křečovitě) samozřejmě dobře, já tam tu energii smrtícího kovu nikde necítil. A mimochodem, pan zpěvák to zrovna moc nedával.

Aeon

REVOCATION jsou hodně v kurzu. Odpovídají tomu jak povětšinou velmi kladné recenze, tak dobrá prodejnost desek. Jejich kombinace thrashe a death metalu (bohužel i toho melodického) zkrátka na spoustu lidí funguje. Já mám u téhle kapely neustálý pocit, jakoby to měli všechno dopředu hodně promyšlené (jakoby od producenta nařízené). Možná už jsem na podobnou muziku moc starý, ale mě u ní chybí duše, drive a vlastní ksicht (i když stará alba se mi vcelku líbila). Asi, kdyby mi bylo o 15 let méně a nezažil bych ty krásné roky mládí, kdy jste každou kapelu poznali podle pár prvních tónů, mluvil bych jinak. REVOCATION jsou jednoduše profesionálové. Předvedli precizní vystoupení, předali svá poselství a odešli. A mě toho moc v hlavě nezůstalo. Přišlo mi to jako takový ten generický metal, hraný na MTV. Škoda, omlouvám se, ale ani naživo mě tahle moderně znějící úderka nepřesvědčila.

Revocation 

DYING FETUS jsou legenda a jsou zapsáni již spoustu let v extrémní síni slávy. Není divu. Rok vzniku 1991, spousta vydaných alb. Časté koncerty. To vše mluví pro tuhle kapelu. Osobně mám s některými (novějšími) alby docela problém a moc je nemusím, naživo mě to ale vcelku baví. Doma si je dobrovolně příliš často nepouštím, z vystoupení ale odcházím většinou spokojený. V Praze to bylo letos stejné jako vždy. Něco mě bavilo hodně, něco méně a něco vůbec (smích). Jako celek se mi ale vystoupení líbilo. Bylo dynamické, poměrně dobře vyvážené a mělo potřebný drive. Bylo krásně vidět, že si to k nám přijeli pánové řádně užít. Stejného názoru byli i fanoušci, kteří to (alespoň v mém bezprostředním okolí) dávali jasně najevo. A já vlastně také, jen svým poklidnějším způsobem, odpovídajícím stylu pomalu stárnoucího pardála v nejlepších letech. Prostě, neřval jsem jak tur, ale jen spokojeně tleskal. Pěkné vystoupení s parádním bubeníkem, které bych asi ale dovedl představit tak o dvě třetiny kratší. Řekněme tak po pátém songu už mi to přišlo pořád stejné, monotónní a ten "uštěkaný" zpěv mi chvílemi lezl na nervy. S tím jsem ale počítal, takže nakonec spokojenost.

CANNIBAL CORPSE jsou v mých očích něco jako polobozi. Jednak nás váže dlouhá společná historie, jednak letos pánové z Buffala vydali podle mě další skvělé album (recenze zde). Kanibalové jsou stejně jako já „staří“ klasici, kteří nechtějí na své tvorbě nic měnit. Osobně to velmi oceňuji. Jsou pro mě takovou jistotou v dnešním nepřehledném a zmateném světě. Naposledy jsme se viděli před dvěma lety, kdy jsem stál hned pod pódiem a sledoval během jejich vystoupení žraloka na teniskách Mr. Corpsegrindera. Pamatuji si tu syrovost, krutost a drsnost. V Meet Factory to bylo v podstatě stejné. Žádné efekty, žádné naučené pohledy určené pro fotografy a fanynky. „Jenom“ nekompromisní, tvrdá rubanice. Nevím, jak to tihle příznivci masakrů motorových pil dělají, ale na mě to funguje i po těch dlouhých letech. Schéma se opakovalo. Jeden slavný flák za druhým (a k tomu pár ochutnávek z novinky, které zněly skvěle!), mezi tím chvilky na nadechnutí. Rychlost, sekání hlav pomocí ostrých riffů a všudepřítomná smrt. Za mě opět vynikající set. Ostatně jako vždy.

Co říct k návštěvnosti? Na mě byla až moc velká (smích). Pořadatel musí být spokojen a já si „užil“ nedýchatelné vedro a pořád do mě vrážejícího jednoho chlapce s malou postavou (to opravdu nejde neotravovat ostatní?) a neustálé prodírání davem. Před klubem prodávali hamburgery za 149,- kč a jakýsi párek v rohlíku, který prý byl italskou klobásou (s bio já nevím čím) za 79,- kč. U nás na vsi (v Plzni) jsou považované takové ceny za poměrně natažené a podobné prodejce posíláme tam, kde je pořád tma (rozuměj do prdele).

Zvuk nebudu hodnotit, protože podle mě se prostor Meet Factory špatně zvučí (u DYING FETUS a CANNIBAL CORPSE jsem byl spokojen, obzvlášť posledně jmenovaní zabíjeli). Mezi těmi sloupy se všechno láme a hrozně záleží, kde stojíte (jako vždy). A abych pravdu řekl, ty nekonečné debaty o tom, kdo co kde jak špatně vytáhl, ponížil, případně přeřval, mě už docela unavují. Jsem jen obyčejným fanouškem a tak jsem si to celé užil i přes několikeré zvukařovo selhání.

Cannibal Corpse

Končilo se dle plánu, někdy kolem půlnoci. Cesta domů probíhala v poklidu, vše se hodnotilo. Všichni už ale byli unavení a nejvíc jsem mluvil (jako vždy při návratu) zase já. Snažil jsem se měnit melodii hlasu, abych Michala za volantem ještě víc neuspal (smích).

Měl jsem toho už docela plné kecky a tak jsem doma padl ve dvě v noci do postele jako kus neotesaného dřeva a celým bytem se začalo ozývat mé mohutné chrápání (je to můj standart, typ umírající mrož – smích). Taky vstávat v půl páté ráno, pak čekat od šesti odpoledne do desíti večer na dvě kapely, které jsem chtěl vidět, už bylo docela unavující (a to nemluvím o druhém dni ráno, o hnusném budíku v šest a zmateném odchodu do práce).

Cannibal Corpse

Chápu, že spojit šňůry několika kapel dohromady vypadá na papíře dobře, ale já bych bral spíš tak okolo čtyřech vystupujících. Taky dát 700,- kč, v podstatě za dvě smečky je taky docela dost. Ty peníze jsem chtěl utratit, ale nevím, jestli budu mít příště sílu vydržet celou dobu. Ale třeba na mě už doléhá ten čtvrtý obrácený kříž stáří, který dopadne na moje záda zhruba za týden. Také jsem začal uvažovat o tom, že si zakoupím nějakou zánovní motorovou pilu. Myslím, že by se mi mohla hodit (smích). Dnes v práci rozhodně, alespoň bych při jejím rachotu neusínal. Moje mise, vidět zase CANNIBAL CORPSE, byla splněna. Takže až na divný klub a dlouhé čekání nakonec spokojenost.

FOTOGALERIE

Cannibal Corpse setlist (bez záruky):

Staring Through the Eyes of the Dead, Fucked With a Knife, Stripped, Raped and Strangled, Kill or Become, Sadistic Embodiment, Icepick Lobotomy, Scourge of Iron, Demented Aggression, Evisceration Plague, Dormant Bodies Bursting, Addicted to Vaginal Skin, The Wretched Spawn, Pounded into Dust, I Cum Blood, Disposal of the Body, Make Them Suffer, A Skull Full of Maggots, Hammer Smashed Face, Devoured by Vermin 

Recenze/review - FALLUJAH – The Flesh Prevails (2014)

FALLUJAH – The Flesh Prevails

CD 2014, Unique Leader Records

Abych pravdu řekl, tak progresivně laděný death metal nebývá většinou zrovna můj šálek kávy. Málokdy se stane, že mě nějaká kapela v tomto stylu vůbec zaujme. Většinou mi vadí, že muzikanti až příliš exhibují a já pak na konci každé skladby vůbec nevím, o čem že to vlastně celé bylo. Chybí mi tah na branku a většinou mi připadají songy roztříštěné. Přesto se občas objeví CD, kterého si všimnu, chytne a donutí mě se jím blíže zaobírat. Jedněmi z těch, kdo mě letos zaujali, jsou američtí mladíci FALLUJAH. Ti se ke své smrtící práci postavili značně „atmosféricky“. Na první poslech jsem se sice neubránil dojmu, že se tady někdo pořádně inspiroval francouzskou GOJIROU (v rychlejších pasážích), ale to mi nijak nevadí. Ihned od začátku jsem si zařadil „The Flesh Prevails“ mezi alba, kterým se chci podívat trošku na zub. Ten čas nastal právě teď.

Prvotní nadšení sice časem vyprchalo, ale i přesto považuji podobně pojatý death metal přinejmenším za zajímavý. Je sice fakt, že zvukově mi přijde deska poměrně nevyvážená, snad až uměle plastická, ale z principu nejsem dnes tolik častý zvukový detailista. Oceňuji spíš nápady, přístup a nasazení. Je sice pravda, že na druhém albu těchto Američanů se zvláštním jménem pro death metalovou kapelu (město v irácké provincii) mě již celkový („přeprodukovaný“) sound tahá za uši, ale co bych pro vás nepřekousnul, že ano (smích)? Myslím, že základní myšlenku a to, co se na CD odehrává, krásně vystihuje zvláštní obal. Na něm drží (asi) nějaký anděl jakousi postavu a tahá ji do nebe. No, co si budeme povídat. Není to nic moc, co říkáte? Dovedl bych si představit zajímavější motiv. Tady se FALLUJAH nevyhnuli klasické slabině začínajících kapel a spolu se zmiňovaným zvukem trošku podcenili své potenciální posluchače.

Za nejdůležitější samozřejmě považuji nápady a těch je na albu nepřeberné množství. Jsou si sice navzájem velmi podobné a občas se slévají v jeden nesouměrný celek, ale pokud dáte nahrávce víc času a trpělivosti, myslím, že si pro sebe ledacos najdete. Pokud bych měl nějakým způsobem popsat to, co se na desce odehrává, nebál bych se označení „technicky atmosférický death metal“. Osobně mi sice chybí pověstné „rockové koule“, ale o těch to tady není (smích). FALLUJAH hrají zvláštním způsobem, jinak než ostatní a musím uznat, že v tom nepřeberném množství dnešních smeček jsou svým způsobem výjimeční a zajímaví. Není to ani tak tím, že by tvořili něco zcela nového, jako spíš jakýmsi „zvláštním“ uchopením death metalu. Skladby mi svoji náladou připomínají šetřič na obrazovce mého počítače, kde se navzájem prolínají hvězdokupy.

„The Flesh Prevails“ si zařazuji do škatulky CD, které budu poslouchat ve chvílích odpočinku. Nevím sice, jestli budu na tenhle „povznášející“ death metal mít chuť často, ale určitě se zase někdy zastavím. Nějak se nedokážu tentokrát překousnout přes divný zvuk, ruší mě. Uznávám sice, že se toho na desce spousta odehrává, jen to jde kolikrát úplně mimo mě. Mrzí mě, že mě nahrávka nechytla za vlasy a nevytřela se mnou pořádně podlahu. Fanoušci jemnějšího přístupu ve smrtícím kovu a milovníci dlouhých táhlých tónů budou ale určitě spokojeni. Album, které mi přijde nedotažené do konce. Potenciál zde sice cítím na každém kroku velký, ale ten vyznívá díky špatné produkci vniveč. Uvidíme, s čím přijdou FALLUJAH v budoucnu. Budu se těšit.

Asphyx says:

Yes, this is good „technical atmospheric death metal“. But with bad sound and bad cover. FALLUJAH have good musical ideas, good motive. The band has a big potential. Next time, please, better production! Good, interesting album, but I’m still missing something. Anyway, FALLUJAH are great promise for the future.

Seznam skladeb:

1. Starlit Path
2. Carved From Stone
3. The Night Reveals
4. The Flesh Prevails
5. Levitation
6. Alone With You
7. Allure
8. Sapphire
9. Chemical Cave

Čas: 41:32

 

Sestava:

Rob Morey – basa

Alex Hofmann – zpěv

Scot Carstairs – kytara

Andrew Baier – bicí

Brian James - kytara

http://fallujah.bandcamp.com/

http://www.facebook.com/fallujahofficial

http://uniqueleader.com/

Minirecenze/minireview - JUDAS PRIEST – Redeemer of Souls (2014)

JUDAS PRIEST – Redeemer of Souls
LP/CD 2014, Sony Music Entertainment

Jsou zde noví JUDAS PRIEST. Tentokrát se vracejí ke svým začátkům, až někam do osmdesátých let. Bohužel bez K.K. Downinga a jeho riffů, bohužel i bez nápadů. Novinka je jako stokrát vylouhovaný čaj, sice poctivý, ale stále stejný. Mám tuhle kapelu moc rád a některé jejich desky mám ve svém zlatém fondu, ale "Redeemer of Souls" si tam nezařadím. Pro ortodoxní fanoušky kapely to sice je album nahrané jakoby na zakázku, ale chybí tomu ta dřívější síla, drive a větší koule. Rob Halford se sice snaží stárnout se ctí, ale tady je jak bez energie. Podrobnější rozbor zde.

Asphyx says:



I like the JUDAS PRIEST history, I like Halford voice, but "Redeemer of Souls" is affected, with bad sound (are there the 80th?), very very long and ordinary!