Minirecenze/minireview - IMPLORE - Depopulation (2015)

IMPLORE - Depopulation

CD 2015, Pelagic Records

Death/black/grin/crustoví šílenci IMPLORE pocházejí ze sousedního Německa a letos se nám pokouší svým prvním dlouhohrajícím albem ukázat, že i v jejich zemi umí zahrát pořádně špinavě. Rovnou na začátek podotknu, že podobných kapel je dneska obrovské množství a většinou je ani nevnímám, ale Němci mě zaujali jednak krásně temným obalem a potom zajímavým zvukem. Mám podobné záležitosti ve velké oblibě. Musí být ale splněny určité náležitosti. Hudba musí řezat, sound musí být pořádně heavy a nesmí se jednat jen o obyčejné mlácení prázdné slámy. IMPLORE jsou někde tak uprostřed. Nejedná se ani o nic nového a šokujícího, ale ani o žádný vyložený průšvih. Vezměte si něco málo ENTOMBED, přimíchejte NAPALM DEATH, zasypejte vápnem a NASUM a myslím, že byste mohli být někde ve stejných oblastech, jako recenzovaná smečka. Muzika se zdá být více než vhodná pro nějaký undergroundový koncert.

Mám trošku problém s tím, že mi jedna skladba přijde jako druhá. Já sice vím, že v tomhle stylu to už tak nějak bývá zvykem, ale alespoň pár zajímavějších momentů bych si myslím zasloužil. Takhle je nahrávka šíleně stereotypní a ocení ji opravdu jen ortodoxní fanoušci zmíněných stylů. Zkrátka a jednoduše, pokud milujete hluk, špínu, tlak a energii, budete spokojeni. Pokud ale hledáte od hudby i nějaký ten prožitek, alespoň nějakou melodii a motiv, tak vezměte nohy na ramena a zdrhejte, co to jde. Tohle určitě nebude nic pro vás. Osobně si dovedu představit nasazení IMPLORE v nějakém zaplivaném klubu, případně společnou očistu od všeho zlého po pracovním procesu. Jinak mi toho ale jejich deska příliš nedává.

Novinka německých IMPLORE je velmi energická, špinavá a má dobrý zvuk. Horší je to s nápady. Skladby jsou příliš jednotvárné a motivy obyčejné. Oceňují nasazení, vadí mi ale přílišná jednoduchost. Doporučil bych album všem extrémním šílencům, kteří si rádi zaskáčou z pódia, setkávají se v mosh-pitu a na nějakou tu špínu neřeší. Osobně budu kapelu dále sledovat a jsem zvědavý, s čím přijdou příště. Rozhodně se jedná o solidní debut, ale také o nic, co by něčím překvapilo. Dobře, ale ne výborně!

Asphyx says:

The news of German IMPLORA is very energetic, dirty and has a good sound. But the ideas are worse. The songs are too much dull and themes are ordinary. I appreciate using all their strength, but I don't like simplicity. I would recommend the album to all extreme maniacs who likes jumping from the stage, meeting in the mosh-pit and doesn't solve any dirt. Personally, I will follow the band and I wonder what will come next. Certainly it is a solid debut, but also nothing surprising. Well, but not great!

http://implore.bandcamp.com/releases

https://www.facebook.com/imploreband?fref=ts

http://pelagic-records.com/pelagic/

Recenze/review - ENDLESS AFFLICTION – Savage Retribution (2015)

ENDLESS AFFLICTION – Savage Retribution

CD 2015, vlastní vydání

Poslední dobou se mi zdá, že je novou módou se fotit s uříznutými hlavami, případně si udělat nějaké ty selfie s co nejvíc zohavenými těly. Vždycky jsem podobné praktiky a nechutnosti přisuzoval období někdy tak kolem středověku (kdy byl místo mobilu obyčejný malovaný obraz). Tedy mimo válečných období, kdy „samozřejmě“ žádná pravidla neplatí. Jenže v současnosti už média, ani dotyční vrazi nevědí, jak alespoň trošku zaujmout. Všechno se žene do šílených extrémů, nikoho nic už moc nešokuje. Otupěli jsme, stačí se podívat na některé děti. Začínají se stírat rozdíly mezi virtuální a krutou, syrovou realitou. Když se někde stane nějaká nehoda, místo první pomoci se každý fotí. Hlavně krev! Někteří lidé mluví o začátku konce světa, jiní uklidňují a hovoří s klidem o pár vyhrocených situacích. Na poli hudebním už bylo také, mimo vyloženě extrémních pazvuků, řečeno vše. Kapely se proto snaží, stejně jako zmíněné, morbidní televizní hvězdy současnosti, překročit hranice již zahraného a alespoň občas překonat nepsanou hranici toho, co je ještě považováno za „normální“. V muzice má podobné počínání jednu obrovskou výhodu. Nikomu se tím neublíží, snad jen pár jedinců přijde o sluch. Tedy alespoň v případě řeckých ENDLESS AFFLICTION.

O téhle smečce toho na internetu příliš nenajdete. Inu, underground, řeknete si, ale možná je to i určitá snaha, nebýt všem ihned na očích. Pánové se raději soustředí na hudbu. Ta je zde velmi propracovaná, lahodící uchu snad každému, co kdy hrál na nějaký nástroj. Technicko brutální progresivita je zde smíchána s až zvláštním tlakem. Skladby jsou velmi složité, plné různých kudrlinek, vyhrávek, zvuků snad odněkud z pekla. Připomíná mi to každodenní ranní průchod dílnou v naší práci. Tam také slyšíte šumění a dunění strojů a potom pak těžko identifikovatelné zvuky připomínající hukot turbín. ENDLESS AFFLICTION jsou velmi podobní, jen ke všemu tomu hluku přidávají ještě velmi časté, deptající mezihry, vybrnkávání. Jde z toho až strach. Možná se někdy nechávají až příliš unést, ale s tím se v tomto stylu tak nějak počítá. Některé melodie doslova tahají za uši, až to bolí. Zde je to ale samozřejmě chtěné a každý fanoušek si podobné disharmonie rád užije. Já jsem zdrženlivější nebo spíše odtažitější.

Psát o podobných deskách je pro mě vyloženě za trest. Moje uši a většinou i nálada nejsou pravděpodobně hodny. Snažím se skrz novinku „Savage Retribution“ alespoň nějak prokousat, vstřebat ji a stát se její součástí, ale není mi přáno. Jsem asi moc starý, ale mě takovéto exhibice přijdou hrozně sterilní a nezáživné. Myslím si, že se tady hraje spíš pro muzikanty, než pro „obyčejného“ strávníka. Samozřejmě, uznávám veškeré kvality, velmi dobré hráčské schopnosti i snahu o jinakost, ale chybí mi takový ten obyčejný feeling, tlak, který mám u nahrávek tolik rád. Jsem moc rád, že jsem oproštěn od bodového hodnocení, protože tady bych sázel na stupnici hodně nízko, i když vím, že spousta lidí album ocení a užije si ho do sytosti. Jak z toho ven? Jednoduše. Desku vám mohu s klidem doporučit. Sám ji ale poslouchat nebudu. Na mě je až příliš často obestřena deptajícími chvilkami a spletitými momenty, které se mi vyloženě protiví.

ENDLESS AFFLICTION letos nahráli album, které je velmi komplikované, technicky skoro dokonalé a svým způsobem šílené. Do technického death metalu Řekové progresivně vkládají různé mezihry, preludia a deska působí jako ozvěny z psychiatrické léčebny. Osobně mě album vůbec nechytlo, ale chápu, že mnohým současným fanouškům se bude hodně líbit. Odrazuje mě velká komplikovanost, až příliš časté zvraty ve skladbách i ne moc výrazný vokál. Na evropské poměry se jedná samozřejmě o velmi dobrou desku. Mě ale chybí větší živelnost, nespoutanost. Progresivní technický death metal, který rozhodně není pro každého.

Asphyx says:

ENDLESS AFFLICTION launched the new album this year and it´s very complicated. Technically speaking it´s perfect and someone would say crazy. These Greek guys put some intermezzos and preludias into the technical death metal. This album sounds like an echo from a mental hospital. I have to say that this album is not for me, it didn´t catch my attention at all. However, I understand how many fans would love it. I don´t enjoy the complicated structure or the periodical reverses in songs and there is also not very strong vocal. Speaking about Europe music I would say this is a very good album. For me there is actually not enough spontaneity and rampancy. This is a progressive technical death metal which is not for everyone. 

Seznam skladeb:

1. Domain Of Death I

2. Into Oblivion

3. Chaotic Cosmogeny

4. Personification Of Evil

5. Ascendant Of The Night

6. Propator

7. Morbid Hypnosis

8. Savage Retribution

9. Gorgon's Eye's

10. Domain Of Death II

Čas: 37:26

 

Sestava/band:

Manolis Karavidas – basa, kytara

Alex Dimou – kytara

James Mansakorth - zpěv

http://endlessaffliction.bandcamp.com/album/savage-retribution

https://www.facebook.com/endlessaffliction

https://www.youtube.com/channel/UCSn7xyTt5goZpMWd3sv1l7g

Recenze/review - SORCERER – In the Shadow of the Inverted Cross (2015)

SORCERER – In the Shadow of the Inverted Cross

CD 2015, Metal Blade Records

Tam nahoře, na kopci, je již dlouho postavená temná věž. Zdá se, že ovládá celé okolí. Lidé k ní vzhlížejí, modlí se k ní a je opředena celou řadou legend. Stoupám pomalu vzhůru, se sluchátky na uších. Zrychluje se mi tep a ta černá budova ční k nebi, jako nějaká žalující příšera. Stromy připomínají chapadla, kamenné schody chladí až nepříjemně do nohou. Obloha olizuje skoro zemi. Pro doom metal jsem si nemohl vybrat vhodnější cestu. Brzy už tam budu. Kapela se do toho právě lehce opřela a vlila mi do žil další sílu. Šlapu jako o závod a náhle přichází zvolnění. Krkavci krouží nad hlavou a podzim se opět hlásí o slovo. Těžko bývá lidem, kteří trpí depresemi. Tento výlet se zdá být hodně podobný jejich pocitům. SORCERER jsou vyznavači klasických postupů. Pro lepší vnímání jejich hudby je nutné se přenést v čase o nějaký ten rok zpět. Pokud to umíte a máte to tak rádi, vítejte v království smutku.

První dlouhohrající album se nese ve stejném duchu, jako hrávali a hrají legendární CANDELMASS, SOLITUDE AETERNUS, rockoví RAINBOW, PENTAGRAM, případně BLACK SABBATH v éře s Tony Martinem. Muzika je velmi tradiční, sem tam mi dokonce evokuje filmovou kulisu z Pána prstenů. Ano, je natolik vznešená a vzdušná. Stojím konečně nahoře na kopci a mám sto chutí skočit dolů. Představuji si, jak bych naplnil pradávnou touhu lidí létat. Pode mnou se rozkládají skalní masivy a já zažívám pocity srovnatelné s těmi, které znají horolezci při zdolání kýžené hory. Jsem podobnou hudbou doslova a do písmene prostoupen. Ozývají se staré vzpomínky na dobu, kdy mě rodiče pouštěli z oprýskaného gramofonu staré doomové vinyly. Jen se tomu tenkrát neříkalo doom, ale rock. Tahle kapela by s klidem mohla oslovit i staré máničky. Bolest a chlad, obsažený v této desce postupuje pomalu, polehounku, nikde nic netlačí, ani nepálí, ale ta síla je obrovská. Jen to chce čas a ty správné vlohy pro starodávný smutek.

Ulehám do trávy a sleduji mraky. Mají různé tvary, které se postupně mění v obličeje lidí, kteří nemají čistou duši. Přemýšlím ve stínu obráceného kříže a čekám, kdy už konečně přijde smrt. Náhle mi lupne v hlavě a už ji vidím, jak jde ke mně! Po pískovité pěšině se sune shrbená postava, krkavci skřehotají jako o závod. Pohlédnu ji do tváře a ucítím na prsou neskutečnou tíhu. Jako by mi někdo šlápl na hrudník, přitlačil a kochal se tím, že se dusím. Bojuji o holý život. Jsem tu sám a můj hlasitý skřek slyší snad jen ještěrka s dračí hlavou. Po stromech stéká černá krev a pod kapucí staré dámy s kosou je možno vypozorovat smích. Někde z nebes se ozývá dětský pláč. Jsem to já, znovuzrozený, omytý chladnou vodou při křtu. Zdá se, že jsem usnul se sluchátky na uších. Občas se mi to stává. Chvíli netuším, co je pravda a co sen, ale nakonec se mi myšlenky pomalu srovnají. Na větev, před tu šílenou budovu, se usadí největší krkavec, jakého jsem kdy viděl. Kývne mi na pozdrav a oba moc dobře víme, že tahle hudba má obrovskou sílu.

V doom metalu je hrozně důležitý způsob, jakým kapela navodí pocit smutku. SORCERER jsou mistry ve svém oboru. Jejich nová deska je neskutečně nakažlivá, plíživá a plná kousků ledu. Osvědčené a tradiční postupy jsou doplněny o mocně znějící hlas a svět jakoby při poslechu celý zčernal. Tohle je přesně ten druh nahrávky, kterou musíte milovat. Beru si ji na své výlety po lesních pěšinách. Propojuje se na ní svět lidí a stínů. Nutí mě k přemýšlení, zastavení a zklidnění mé duše. Příběhy, které SORCERER vyprávějí, jsou plné tmy, smutku a soužení. Mlha se válí všude kolem, vítr vám čechrá tváře a ve vzduchu se vznáší těžký pach samoty. Nejsem v doom metalu častým hostem, ale za sebe mohu říct jediné. Tahle deska je vynikající, svým způsobem šíleně nakažlivá a zároveň uklidňující jako náruč vlastní matky. Smutný, vznešený doom metal, který pálí jako ten nejsilnější mráz!

Asphyx says:

The feeling of gloom is very important in doom metal and it´s important how the band managed to make this mood happen. SORCERER are the best in this field. Their new album is unbelievably contagious, sneaking and full of pieces of ice. The well-proven and traditional methods are complemented with powerful voice and suddenly the world is black. This record is something you need to love. I like to take this record with me when I travel and walk around the forest. On this record the world of people and the world of shadows are connected. It makes me think, makes me stop and relax my soul. The stories which the SORCERER tell are full of darkness, sadness and consonancy. Fog is all aourd and wind is brushing your cheeks and in wind is a heavy smell of loneliness. I don´t really enjoy the doom metal, however I have to say one thig: This album is amazing and it is in some way incredibly catchy and relaxing like a hug from your mum. Sad, royal doom metal which burns like the strongest cold. 

Seznam skladeb:

1. The Dark Tower Of The Sorcerer
2. Sumerian Script
3. Lake Of The Lost Souls
4. Excorcise The Demon
5. In The Shadow Of The Inverted Cross
6. Prayers For A King
7. The Gates Of Hell
8. Pagans Dance

Čas: 54:14

 

Sestava:

Anders Engberg - Vocals

Johnny Hagel – Bass

Kristian Niemann - Guitar

Peter Hallgren - Guitar

Robert Iversen - Drums

https://www.facebook.com/sorcererdoom?fref=ts

http://www.sorcererdoom.com/

http://sorcererdoom.bandcamp.com/

http://www.metalblade.com/us/

Recenze/review - DEFECT DESIGNER – Ageing Accelerator (2015)

DEFECT DESIGNER – Ageing Accelerator

CD 2015, Sleaszy Rider Records

Vyběhl jsem z práce po schodech jako mladík. Nezadýchávám se, ale nahoře mě najednou ovanul divný puch. Přikládal jsem to blízkému sběrnému dvoru, ale nějak podvědomě jsem věděl, že cítím ještě něco jiného, divně shnilého. Pokračoval jsem radostně cestou domů a pomalu jsem dorazil do jednoho malého parku. Málem se mi zastavilo srdce. Pod stromy vyzobávaly nějaké dobroty stovky krkavců. Zastavil jsem se, stejně jako několik dalších okolojdoucích a sledoval s napětím, co přijde. Nestalo se nic, jen když jsem se vydal dál domů, celé hejno se vzneslo a doprovázelo mě přes celé město. Lidé se ohlíželi, děti plakaly, matky je tiskly skoro až násilně na prsa, chtěly je ochránit. Přemýšlel jsem, kde se všechna ta temnota bere a pak mi to došlo. Způsobil to poslech ruského projektu, kapely s názvem DEFECT DESIGNER.

Ten je složen ze dvou muzikantů, kteří si na pomoc pozvali celý zástup slavných hostů. Vždyť jenom jména jako Fio Mounier (CRYPTOPSY), Christos Antoniou (SEPTICFLESH), mluví za vše. Kapela pochází z dalekého Novosibirska a do dějin hudby se zapsala už ne příliš výrazným dílem „Wax“ z roku 2009. Letošní zásek je vlastně takovým volným pokračováním roků předešlých. Setkáváme se zde spolu, abychom uctili památku epičtějšího death metalu. Abych pravdu řekl, jsem z nahrávky poměrně rozpačitý. Všechno sice sedí jak má, je vypiplané k „dokonalosti“, ale pořád mi chybí takové to vnitřní pnutí, chvění, které mi způsobují dobrá alba. Nápadů je tady dostatek, melodií také, ale postrádám celkový výraz, kus něčeho ostrého, co se mi dostane po kůži. Pánové se nebojí experimentů, nemají strach použít ani kupříkladu kvákadlo, ale výsledek je takový nemastný neslaný. Postrádám nějaký hit, něco, co mě udeří mezi oči.

Technika se tady potkává poměrně často s až uměle naaranžovanými orchestracemi, které mě, abych pravdu řekl, štvou na celé desce asi nejvíc. Možná, kdyby se hrál „jen death metal“, byl bych spokojený, ale mě zkrátka různé vsuvky, kudrlinky, srandičky rozčilují. Nejsem sám, protože v úvodu zmínění krkavci si jen párkrát zakrákorali, pak roztáhli křídla a za neustálého kývání hlavou odlétli pryč. Peklo zkrátka nepřichází. Nebo jinak, ono tady je, ale je až příliš udušené, spoutané a deska tak vůbec nebolí. A to je u mě velký problém. Velmi nevýrazný je také zpěv, který v některých momentech skoro neslyším. Měl by dodávat celému orchestru na těžkosti, případně vznešenosti, ale sráží všechno o několik stupňů dolů. Rusové a ostatní se moc nepochlapili. Čekal jsem od téhle úderky větší maso a jsem za nahrávky čím dál tím víc zklamaný.

Letošní deska ruských DEFECT DESIGNER působí velmi roztříštěným dojmem. Dočkáme se zde sice pár zajímavých pasáží, ale jako celek album neobstojí. Očekával jsem, díky slavným jménům v bookletu, pořádnou ránu mezi oči, ale dočkal jsem se jen obyčejných, průměrných nápadů. Nahrávka se sice poměrně příjemně poslouchá, ale je na death metal až příliš hodná. Nelíbí se mi vokál, vyloženě mě štvou různé mezihry. Technicky je všechno absolutně v pořádku, ale kapele chybí jednotný výraz. Nemá vlastní ksicht. Jak z toho všeho ven? Nezbývá mi nic jiného, než desku odložit mezi ty, které jednoduše neposlouchám. Technicko epické death metalové album, které mě vůbec neoslovilo.

Asphyx says:

This year´s album by Russian DEFECT DESIGNER feels like it has been dashed. Although there are a few interesting passages, the album as a whole is not working. I actually expected a big painful hit into my face because of the big name in the booklet. However what I received was ordinary, average ideas. The record is pleasant to listen, and yet it´s too nice for the death metal album. I don´t like the vocal and I really dislike some kind of intermezzo. Technically speaking everything is OK, however the band is missing some unified aspect. It doesn´t have its own face. How to deal with it? There is no other way than took the album and put it among those I do not listen. Technical epic death metal album which didn´t speak to me at all.

Seznam skladeb:

“Corpsewatcher”
“Yellow Grimace”
“The Terrible”
“I Remember You Dead”
“Flies On Your Lips”
“Crusaders”
“Berenice”
“Communist Architectonics”
“Temple Of Artemis”
“StarDust”

Čas: 37:28

 

Sestava/band:

- Flo Mounier (Cryptopsy) on drums,
- Stelios Mavromitis (Septicflesh live guitarist) on guitars,
- Christos Antoniou (SepticFlesh) - sampling and orchestration,
- Martin Storm-Olsen (ex-Trollfest) - guitars and clean vocals,
- Dmitry Sukhinin (Diskord) - bass, guitars, vocals

http://www.defect-designer.com/

http://www.facebook.com/pages/Defect-Designer/53339995510

http://vk.com/club8261

https://www.youtube.com/user/defectdesigner1

http://www.sleaszyrider.com/

http://defect-designer.bandcamp.com/album/ageing-accelerator

Recenze/review - HORRENDOUS – Anareta (2015)

HORRENDOUS – Anareta

CD 2015, Dark Descent Records

Démoni! Ty svědkové mých činů jsou opět zde. Sledují mě, smějí se potutelným smíchem. Vylézají z děr, občas v podobě nehezkých skřetů. Jsem prokletý, pronásledovaný vlastním stínem. Je to, jako pýcha předcházejí pád, jako jáma vykopaná jinému a nyní obepínající ty, kdo do ní spadli. Umírám? Ne, ještě ne, zbývá pár posledních chvil. Působím dojmem roztržitého vědce, ale opak je pravdou. Moje mysl je zcela zahlcena nočními běsy. Ty ožívají již i ve dne. Vidím je v každém koutě, přijíždějí ke mně v ranním výtahu do práce, pronásledují mě mezi povlávajícími stromy brzké ulice. Mají protáhlé, šklebící se obličeje, průhledná těla a odříkávají šepotající zaklínadla o nemocích duší. Působí jako dráp, zaseknutý někam do zadní části hlavy. Budím se a přemýšlím v nocích, zda je to ještě sen nebo jestli jen nekonečně bdím. Jsem ve stavu beztíže, někde mezi tímto a oním světem. Proplétám se silnými pavučinami, odhrnuji je rukou a do chřípí mi bouchají kapky bezedné zatuchliny. Je konec, našel jsem své naplnění. Leží tu přede mnou nové album amerických death metalistů HORRENDOUS a já opatrně otevírám plastovou krabičku plnou smrti. Kruh se uzavřel. Našel jsem slisovanou tmu.

Popisovat a snažit se uchopit novou desku HORRENDOUS je pro mě svým způsobem velmi těžké. Již od prvního alba jsem této nesvaté trojici muzikantů zcela propadl. Napsal jsem jim pár slov i k předchozím počinům a vždy je skoro blahořečil. Pánové sice hrají klasický old school death metal, ale posouvají ho do zcela jiných dimenzí. Nebojí se přesahů jak do heavy metalu, tak ani doomových pasáží. Pro mě osobně se jedná o kapelu, která i kdyby nahrála jen jeden hudební nosič, už by byla navěky zapsána v morbidní síni slávy. Při poslechu se opět zcela oprošťuji od vztahu „recenzent“ versus kapela. Tady se jedná o absolutně niterný přenos emocí. My se vlastně vždy jen tak navzájem s těmito rouhači imaginárně díky jejich muzice setkáme, uspořádáme nekonečné přednášky o smrti a vesmíru a ve mně zůstane z jednotlivých songů v hlavě vyfrézovaná pěkně krvavá drážka. Nerad své svěřence přirovnávám k jiným skupinám, ale tento rok bych si s dovolením zmínil TRIBULATION. Přístup se mi zdá přeci jen lehce podobný.

Na HORRENDOUS je velmi jasně viditelná a slyšitelná jedna velmi důležitá věc. Všemi póry svého těla cítím obrovské nadšení pro hnilobnou muziku, velký kus nezpochybnitelného talentu a k tomu jako bonus navíc undergroundový přístup. Sedávám doma v pokoji, okolo řvou děti, televize, soused vrtá nekonečnou díru další hřeb a nad hlavami nám přelétávají vrtulníky do nedaleké nemocnice. Nevnímám to, vždy jen přidám hlasitost a jsem v jakémsi těžko popsatelném rauši. Přesně tohle se mnou umí kapely, které sází na syrovost, upřímnost a pravou krev. Podupávám nohou do rytmu, vstávám, tančím a bouchám do rytmu pěstí do stolu. Ne, teď opravdu nemám žádné starosti, netrápí mě ani stres. Teď jsem tím, čím jsem vždy byl. Člověkem, do mrtě prostoupeným hudbou. Jsou desky, které mě přišpendlí na zeď a pak jsou alba, která mě uhranou. „Anareta“ je drahokamem, který si budu hýčkat jako oko v hlavě. Zdánlivě nenápadná smečka, vydávající u poměrně malého podzemního labelu stvořila dílo, které mě rozebralo doslova na prvočástice. Dostihli mě vlastní démoni a není úniku!

Nové album HORRENDOUS „Anareta“ nelze poslouchat jen jako obyčejnou hudbu. Jedná se spíš o záhrobní obřad, uspořádaný k velebení samotné smrti. Tolik naléhavosti, emocí, šílenství a talentu jsem už hodně dlouho neslyšel. Jsem ukřižovaný, ponížený a zároveň silný, jako šelma právě prokousávající hrdlo své oběti. Album je neskutečně heavy! Jsem jím doslova prostoupený a má slova nestačí. Beru do ruky sekyru a stloukám si svoji vlastní rakev! Třetí nahrávka v řadě, třetí klenot v mé sbírce. „Anareta“ se povedla, hudba zde plyne se stejnou samozřejmostí, jako voda v řece Styx. V dálce zvoní zvon, svolává na dnešní bohoslužbu. Modleme se k našemu pánu rohatému. Pokud hledáte smrt, na nové desce HORRENDOUS ji potkáte v každém songu. Tady už se nejedná o obyčejnou hudbu, ale o k dokonalosti vybroušený krvavý diamant! Death metal, který rozhodně není z tohoto světa! Absolutní kult! Vynikající album!

Asphyx says:

The new album called “Anareta” by HORRENDOUS is not ordinary music. This is more like another world ceremonial which supposed to call for the death. There is so much immediacy, emotions, craziness and talent which I haven´t heard for a really long time. I´m being crucified, humiliated and at the same time strong like a beast which just has bit the throat of its victim. This album is amazingly heavy! I´m full of this alum and my words are not enough. I´m picking up a chopper and making my own coffin! The third record in a row, the third timbre in my collection. “Anareta” is a very good record and the music is flowing with the same obviosity as water in the Styx River. There is a bell far away and it´s calling for today’s ceremony. Pray to our horned lord. If you are looking for the death you can find it on every single song on this album by HORRENDOUS. This is not an ordinary music, this is a perfect bloody diamond! Death metal which is not from this world. Absolute cult! Brilliant album!

Seznam skladeb:

01. The Nihilist
02. Ozymandias
03. Siderea
04. Polaris
05. Acolytes
06. Sum Of All Failures
07. Stillborn Gods
08. The Solipsist (Mirrors Gaze)

Čas: 44:16

 

Sestava/band:

Damian Herring - Guitars/Vocals/Bass
Matt Knox - Guitars/Vocals/Bass
Jamie Knox - Drums

www.facebook.com/HorrendousDeathMetal

www.darkdescentrecords.com

https://www.youtube.com/user/HorrendousDeathMetal

Recenze/review - NECRORGASM – Cannibalism (2015)

NECRORGASM – Cannibalism

CD 2015, Ablaze Productions

Elektrokonvulzivní terapie (ECT, veřejností někdy nazývána elektrošoky) je způsob léčby psychických poruch, při kterém krátký puls elektrického proudu projde mozkem pacienta. Tento impuls vyvolá umělý (artificiální) epileptický záchvat. Průběh záchvatu, resp. jeho motorických projevů, je modifikován myorelaxancii - látkami navozující svalové uvolnění. (Wikipedia)

Elektrošoky bývají i v odborných kruzích poměrně často diskutovaným způsobem léčby. Osobně mi podobné metody nahánějí poměrně strach. Nedovedu si představit, jaké to musí být šílené, zmítat se v křečích a čekat, co to se mnou provede. Nebo vlastně jinak, donedávna jsem si to nedovedl představit. Pak jsem si domů přinesl nové CD řeckých NECROGASM a byl jsem zcela paralyzován. Bylo to zajímavé a zvláštní. Album jsem rozbalil, chvilku se pokochal pohledem na obal a pak vložil do slotu pro disky. Volume jsem dal raději potichu, nevěděl jsem, jak nahlas bylo nahráváno. Vyvalil se na mě death metal staršího provedení, velmi podobný tomu, jak ho dělá na svých deskách CANNIBAL CORPSE. Potud by to nebylo zase tolik zajímavé, po světě je spousta následovníků. To zajímavé, co se se mnou stalo, nastalo řekněme tak u desátého setkání s kapelou.

Najednou mi z nějakého mě do té doby neznámého důvodu začaly samy cukat nohy, občas jsem si vylil přinesenou kávu a světla v celém bytě se záhadně sama od sebe rozsvěcela a zhasínala. Přikládal jsem to nejdříve nějakému výpadku u elektrických podniků, ale nebylo tomu tak. Vypozoroval jsem, že jakmile jsem si „Cannibalism“ pustil, začaly se dít podivné věci. Kupříkladu najednou seděla v koupelně malá holčička s krvavými rty a vyháněla mě pryč. Z potrubí a odpadu se ozývaly různé skřeky. Všechno ale znělo jako parodie na horory, jako nějaký špatný morbidní cirkus. Pak jsem si přečetl texty NECROGASM a začalo mi to být jasné. Řekové totiž mají rádi černý humor. Zajímavé bylo, že tohle všechno jsem cítil z jejich hudby ještě předtím, než jsem si to v bookletu ověřil. Jejich muzika není vůbec originální, ale o to víc nakažlivá. Svým přístupem mi připomínají své americké kolegy v krvi CANNABIS CORPSE, jen s tím rozdílem, že tady je nám místo marihuany předkládána celá škála „veselých“ morbidních a krutých historek.

Máte samozřejmě dvě možnosti. Zavrhnout podobné kopie je tak snadné. Já tak neučiním. Vím sice, že se tady ničeho převratného, ani novátorského nedočkám, ale o to víc si desku užívám. Jsem asi líný, ale moc dobře mi dělá to, že nemusím nad ničím přemýšlet. Stačí si jen natáhnout nohy, přidat na hlasitosti a pak už ty elektrošoky přijdou samy. Je to taková moje léčebná metoda, u které se zbavuji toho sajrajtu, který se mi dostane do hlavy během pracovního procesu. Pro někoho možná málo, pro mě obstáli NECROGASM se ctí. Člověk se sice na dobu strávenou s těmito maniaky musí oprostit od vzpomínek na slavná alba amerických kanibalů, ale jinak nevidím v ničem problém. Nahrávka mě přesvědčila svoji energií, nasazením a velmi dobrou „vstřebatelností“. Našel jsem si pro sebe to nejdůležitější, energii a tak někdy mívám velký problém, abych si neumlátil hlavu o stůl.

NECROGASM letos přicházejí se svoji druhou deskou. Je plná morbidního humoru, odkazů na slavné CANNIBAL CORPSE a krve. Oceňuji energii, sílu, absolutní nasazení muzikantů. Posluchač se sice musí oprostit od porovnávání se slavnými vzory, ale jinak jsem si desku užíval plnými doušky. Připadal jsem si jako bych ležel připoutaný na operačním stole a pánové do mě pouštěli velmi silné elektrošoky. Líbí se mi i určitý nadhled, který z práce těchto řeckých řezníků cítím. Pokud máte rádi klasiku a perfektně odvedenou práci na death metalových jatkách, tak neváhejte a pořiďte si tuhle desku do své sbírky. Určitě neprohloupíte. Jeden hudební masakr střídá druhý a já mohu prohlásit pouze jediné. Album mě zcela rozsekalo. Velmi dobrá death metalová a řeznická práce!

Asphyx says:

The second album of NECROGASM has been launched this year. It´s full of morbid humor, some mentions about the famous CANNIBAL CORPSE and blood. I appreciate the energy, the strength and the absolute appointment of the musicians. Well, the listener has to step away from the comparison with other more famous bands. And yet, I had fully enjoyed this album. I felt like I was laying down chained on the operation table and there were these guys who were doing some really strong electro shocks to me. I also feel some kind of levity from this Greek butcher´s album and I really like it. If you like a classic and a really good job on death metal slaughterhouses I would say do not question it and just buy it. I would not be sorry. A one music massacre is changed by another one and I can honestly say that this album totally smashed me. This is a very good death metal and butchery work. 

Seznam skladeb:

1. Cannibalism
2. Typhus
3. In Crypts We Breed
4. Afterlife Prostitution
5. Doped And Out To Slaughter
6. Double Rape Penetration
7. Spawn Of Perversion
8. Rot Addiction
9. Eat The Ric

Čas: 32:44

 

Sestava:

John Doe – Guitars

Marios – Vocals

Savvas – Bass

George – Drums

Panos - Guitars

https://www.facebook.com/pages/Necrorgasm/127894477296164

http://www.necrorgasm.com/

http://necrorgasm.bandcamp.com/

http://ablazeprods.weebly.com/

Minirecenze/minireview - CADAVERIC POISON - Fight for Evil (2015)

CADAVERIC POISON - Fight for Evil
EP 2015, vinyl 7", Dying Victims Productions

Z morbidního hudebního setkání trojice nesvatých vzniklo pořádně ostré dílo. Paul Speckmann (MASTER, DEATH STRIKE) za mikrofonem, Simon Seegel (WITCHBURNER) u kytary a basy, Felix Darnieder jako bicman. Co si víc v undergroundu přát? Možná snad jen víc skladeb. Zatím se totiž jedná pouze o ochutnávku v podobě vinylového EP o dvou songách. Sběratelský kousek vyloženě pro sběratele, pro všechny fanoušky podsvětí. Naleznete na něm kombinaci old school death metalu a thrashe přesně v podobě, v jaké se hrávala ve svých počátcích, někdy kolem konce osmdesátých a počátku devadesátých let. Oba záseky mají neskutečnou energii a plesnivou patinu.

O cover se postaral další člen podsvětí, Mark Riddick, nad jehož prací a hrou s černobílými motivy neustále žasnu. Krásná práce. Pokud bychom se zaměřili na zvuk, tak musím konstatovat jediné. Výborný! Jedná se přesně o ten zastřený, hnilobný sound, který musí dělat dobře snad každému, kdo se kolem pekla jenom otřel. Stojí za ním Michael Frank. Celkové provedení vinylu je sice jednoduché, ale plně dostačující, s krásně morbidní grafikou. Troufám si tvrdit, že pokud máte rádi domácí skupiny všech zúčastněných, mohli byste být spokojeni jako hrobař po dobře vykonané práci. 

Dvě skladby z novinky CADAVERIC POISON připomínají čerstvě exhumovaný hrob. Old schoolové melodie od mistrů ve svém oboru jsou plesnivé, ostré, zákeřné a musí potěšit ucho každého pravověrného fanouška. Pokud máte chuť na pravý, nefalšovaný, reálný death metal a thrash, neváhejte ani chvilku. Na "Fight for Evil" ho totiž hrají jedni z nejpovolanějších. Oba songy působí jako úder kladivem do právě otevřené rakve. Podsvětí zase jednou promluvilo. Pořádně hlasitě. Old school death thrash metal, který otevírá dveře do záhrobí. Skvělá hrobnická práce! 

Asphyx says:

Two songs from the news of CADAVERIC POISON remind of freshly exhumed grave. Old school tunes from the masters in their field are moldy, sharp, vicious and must please ears of all orthodox fans. If you fancy  real, genuine, death metal and thrash, don't hesitate for a moment. It's played on "Fight for Evil" because of the most competent players. Both songs cause like hitting with a hammer to the opened coffin. Underworld spoke once again. Really loudly. Old school death thrash metal, that opens the door to the next world. Great gravedigger work!

https://www.facebook.com/C.P.DeathMetal?fref=ts
https://www.youtube.com/channel/UCzXQwoOGpVqS_eqBST5EwuQ
http://www.dying-victims.de/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh jedenáctý – hospoda U Dubu

Příběh jedenáctý – hospoda U Dubu

V garáži jsem si vypěstoval poměrně kladný vztah k pivu. Tenkrát se tak nějak automaticky počítalo s tím, že ho člověk pije. Měli jsme dvě nejvíc oblíbené značky. Jako správní boleslavští patrioti jsme preferovali Klášter Hradiště a Podkováň. Bývalo to dobré pivo, byli jsme na něj zvyklí, akorát nám lahváče časem přestaly stačit. Někoho napadlo, že nejlepší by bylo zajít někam do hospody. „No jo, ale vždyť nám některejm nenalejou kvůli věku?“: doplnil vášnivou debatu Kytka a my souhlasně a zadumaně kývali hlavami. Známý raubíř Prcalík měl ale ihned jako vždy po ruce řešení. „Pojďte do hospody U Dubu, tam choděj samý máničky a výčepákovi to je u prdele, kolik komu je.“ Panečku, to byl ale nápad. Ihned druhý den jsme vyrazili.

„Dobrý den“: pozdravil jsem nesměle u vchodu do šíleně zahuleného pajzlu. „Zdááár, co si dáš“: zahlaholil Kája, asi největší chlap jakýho jsem kdy do té doby viděl. „Limonádu, točenou“: opatrně jsem vzhledem ke svému věku pronesl. „Drž hubu, dáš si pivo“: odpověděl výčepák a postavil přede mne orosenou sklenici. Ježíšimarjápano, to byla ale lahoda! Konečně točený! Kluci se začali pomalu trousit dovnitř a sedat si do koutu vedle mě. Situace se opakovala a najednou byl stůl plný mladíků, s nášivkami SLAYER, METALLICA, MEGADETH, KREATOR, SODOM na džískách a s dlouhými vlasy. Místní štamgasti zbystřili pozornost a nejdřív si mysleli, že jsme předvoj. Večer totiž, když se setmělo, začaly přicházet starý máničky, kluci, co už to měli v hlavě trošku víc srovnaný. Ti poslouchali DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, PINK FLOYD, LED ZEPPELIN, THE WHO. Pro nás prostě už starý páky s úplně stejným přístupem k muzice.

Po několikadenním večerním oťukávání a několika hádkách o to, zda jsou BEATLES nebo nejsou sračka a pár poblitých stolech se nakonec tak nějak automaticky v tomhle začouzeném lokále utvořila zvláštní rockerská parta. Snad každý, včetně několika místních dědů, kteří ve městě bydleli, to byla samá metalová a tvrdě hudební smetánka. Když si vzpomenu, kolik informací, kapel, příběhů a osudů já tam slyšel a viděl, vydalo by to na knihu. Vše samozřejmě provázel u někoho démon alkohol, ale celkově se spíš jen tak popíjelo. V hospodě nebyla televize, jen jeden jukebox a starej hnusnej a pořád porouchanej větrák.

Každý měl svoje místo, hlas a ostré lokty, které si musel vysloužit znalostmi o muzice a přinesenými kazetami.  Já byl za hodně ceněného, vozil jsem klukům z Polska, o co si řekli. Kolikrát se šílené debaty o muzice zvrhly v nekonečné nadávání, sem tam nějaké to silácké gesto, ale pro nás, thrashové metly, to bylo hlavně další místo pro setkávání. Kdo nebyl v garáži nebo v plynárně, seděl určitě U Dubu. Tenhle v podstatě nechutnej, dělnickej lokál, kam si chlapi chodili po výplatě utratit spoustu peněz, aby přežili těžkou práci a mnohdy i svoji neschopnost, měl svůj genius loci. My, mladí bukanýři jsme starý oknírovaný rockery naučili spoustu pro ně nových kapel a oni nám za oplátku vyprávěli staré příběhy o tom, jak sháněli gramodesky, kdo komu utekl za hranice, kde se jak dá co sehnat. V té době to bylo k nezaplacení.

Hospoda ležela na kopci, kousek od náměstí Míru. Jezdili jsme do ní ze sídliště na kole. Pamatuji si jako dnes ty neskutečné držkopády cestou domů. Sjíždělo se po asfaltce, rovné a poměrně prudké. Dole byly koleje a přejezd ohraničen zábradlím. Snad pokaždé se někdo namotal na kovové tyče trčící nebezpečně do vzduchu. Kolik rozmlácených tlam, zničených kol a nebezpečných pádů já tam viděl. Pak nám tuhle naší metalovou oázu zavřeli, udělali z ní butik pro ženštěji založené muže a my se museli přesunout kousek vedle k Hymrům. Už to ale nikdy nebylo úplně ono. To souznění mezi starým a mladším rockerským světem se rozpadlo. Jako by někdo roztrhl skoro neviditelnou pavučinu utkanou z pečlivě vybudovaných a vypitých vztahů.

Tehdejší postavičky ještě občas potkávám. Některé nasedly na vlnu demokracie a podnikání a jsou z nich dnes živnostníci, někteří zaznamenali úspěchy ve svých oborech, případně žijí poklidným životem stárnoucích jedinců. Pár jadrných, ostrých a nezlomných ale zůstalo. Většinou nedopadli moc dobře. Zrovna nedávno jsem jednoho viděl. „Ty vole, Kubo, co tady děláš, sem myslel, žes už dávno položil lopatku?“: hrnul se ke mně. „Zachlastáme?“: dodal maník s vizáží bezdomovce a vyděsil mého synka. S díky jsem odmítl. „Kdo to byl tati?“: zeptala se po chvíli moje ratolest. „To byl Máťa, ten mě naučil poslouchat LED ZEPPELIN, víš“: odpověděl jsem a bylo mi náhle šíleně smutno na duši. 

Otázku o tom, co to jsou LED ZEPPELIN, jsem už skoro nevnímal. Moje myšlenky zamířily ke kdysi slavné undergroundové hospodě U Dubu. Vydali jsme se raději dál do města.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Recenze/review - KAPTIVITY – Across the Abyss of Death (2015)

KAPTIVITY – Across the Abyss of Death

CD 2015, vlastní vydání

Nejvíc se mi líbilo, když šla po ulici. Vlnily se jí její dlouhé vlasy a našlapovala takovým tím způsobem, jako to dělávají kočky. Ona vlastně nechodila, ale vznášela se. Byla tajemná, překrásná, přirozená, ale také chladná a měla divný ledový úsměv. Přesto jsem ji jako slepý miloval. Připomínala mi přechod mezi dnem a nocí. Byl jsem tak naivní. Po půl roce mi to nedalo a zeptal jsem se kamarádů, co na ní říkají. Vůbec nevěděli, o kom mluvím. Vyděsil jsem se. Prý neexistuje a je to jen výplod mého mozku. Dostal jsem strach a začal dělat věci, které se vymykají tomu, co je označováno za normální. Říkají, že jsem zešílel. Pomalu, ale jistě. Já ji pořád miluju, je to moje jediná pravá láska. Jediné, co mě trošku zaráží, je to, že se jí začíná měnit tvář a není už tolik hezká. Někdy z ní jde dokonce strach. Je to podobné, jako s novou deskou italských death metalistů KAPTIVITY. Také jsou svým způsobem přívětiví, zaujmou a zpočátku působí jejich hudba jako příjemné setkání dvou milenců. Po čase ale zjistíte, že ta krása je jen převlečené absolutní zlo. Plíživé a zákeřné.

K téhle smečce jsem se dostal víceméně náhodou, na jednou internetovém fóru, kam mě odkázala nějaká stránka. Nejdřív mě trošku odrazoval obal, který je takový obyčejný, nevýrazný, možná snad i špatný. Dokonce mě pár prvních poslechů spíše odrazovalo. Říkal jsem si, že se bude jednat jen o takový ten klasický, sice dobrý, ale ničím výjimečný death metal. Pletl jsem se. Mezi jednotlivými setkáními tentokrát uběhlo poměrně dost času a k vzájemnému přenosu emocí došlo vlastně až teď, při psaní recenze. Je to zvláštní, album jakoby uzrálo, přeměnilo se, bylo náhle o hodně víc naléhavé a zlé. Je to stejné, jako s v prvním odstavci zmíněnou ženou, musíte se dostat pod povrch, být trpěliví, dát nahrávce čas. Potom snad pochopíte, co nám chtějí tito Italové sdělit. Je to poselství, protknuté odkazy na slavné hudební ikony z devadesátých let, které se na svých deskách zaobírali tmou.

Pod zdánlivě jednotvárným povrchem doutná plamínek černé naděje. Zpočátku jednolitý kus neopracované horniny se změnil pod nástroji KAPTIVITY v pořádně tvrdý kov. Určitá monotónnost časem ustoupila do pozadí a já si mohl po zásluze vychutnat surové, neotesané zlo. Magma žhnoucích riffů opět bublá, ničí vše živé a vyvěrá v nekompromisní měňavý materiál. To, co nejdříve působilo jako nepropustná stěna jednoduchých motivů, je náhle pestré, ostré, jiskrné a hrozně návykové. Tahle kapela a jejich hudba nebude rozhodně pro každého, mnohé spíše odradí, ale věřte tomu, že tentokrát přeje štěstí opravdu vytrvalým. A pokud se vám stejně nebude album líbit, nezoufejte, vždyť se vůbec nic neděje. Schválně, zkuste se vrátit třeba po půl roce. A uslyšíte sami. Zapeklitá záležitost, co říkáte? Jenže jak známo, muzika nezná hranic a je všeobjímající. A tady to platí stonásobně.

KAPTIVITY letos přinesli na svém novém albu plný batoh zákeřných riffů, šílených melodií a ozvěn z katakomb. Nahrávka je to zpočátku nezáživná a obyčejná. Časem ale dozraje ve velmi chutný pokrm. Je nutné jí dát čas a nechat se jí pohltit. Pak bude vše sedět na svém místě a deska vás smete z povrchu zemského. Klasický death metal je zde prezentován jako zákeřné a temné zlo. Líbí se mi celková nepropustná atmosféra, která připomíná nějakou šíleně okultní seanci. Nálad, emocí a různých chorobných stavů zde najdeme velké množství. Nebuďte nešťastní, pokud se do muziky nedostanete ihned. Chce to čas a trpělivost. Pak budete odměněni pořádně krvavým zážitkem. Šílenství se ukrývá v každém z nás. Pokud budete poslouchat pečlivě, určitě se ve vás probudí ty nejskrytější noční můry. Death metalové album, které je tajemné a zákeřné jako samotné peklo!

Asphyx says:

The KAPTIVITY brought on their new album a rucksack full of riffs, crazy melodies and echo from catacombs. This record is nothing special from the beginning and ordinary. However, during the listening it becomes into a very tasty food. You must take some time for this album to let it eat you. Then everything is going to set and the album will take you from this world. A classic death metal is presented like a dark and subtle evil. I like the overall fat atmosphere which reminds some crazy occult séance. There is a lot of moods, emotions and sick statuses. Don´t be disappointed if you don´t get the music for the first time. You have to get it some time and be patient. Then you will get the bloody experience of this music. The craziness is inside of all of us. If you listen carefully you will wake up the hidden nightmares. Death metal album which is dark and cruel like hell!

Seznam skladeb:

01. Intro
02. Liberty To Violence
03. Decomposition
04. Enslaved By Thoughts
05. Legion Of The Dead
06. Shrouded By Putrefaction
07. Last Throne
08. Master Creature
09. Room Of Destiny
10. Outro

Čas: 37:58

 

Sestava:

Il Franz – Vocals

Nick - Guitars

Lorenzo - Bass

Luca - Drums

https://www.facebook.com/Kaptivityofficial

https://myspace.com/kaptivityband