Minirecenze/minireview - WOMBBATH / REVEL IN FLESH - Dragged into the Obscure (2016)

WOMBBATH / REVEL IN FLESH - Dragged into the Obscure
7" vinyl 2016, Unholy Prophecies 

Dobrý den přátelé, dnes bych vám rád představil novinkové splitko WOMBBATH / REVEL IN FLESH. Na začátek by se rovnou slušelo napsat, že se jedná o krásný nejen hudební zážitek. Svoji pozornost by měli zbystřit všichni milovníci vinylů, protože takovéhle skvostné dílo by nemělo chybět ve sbírce žádného gramodeskového maniaka. Už jen ten obal od mistra Juanjo Castellana vás vtáhne do staré studené kobky. Zvuk dodal švédský mág Dan Swano a tak si můžete být jisti, že dostanete kvalitní porci dobře ošetřeného death metalu. Vítejte v záhrobí!

REVEL IN FLESH - Casket Ride

Němečtí death metalisté a jejich švédský smrtící kov. Dnes již záruka kvality, špíny a ohavnosti. Tahle parta hrobníků si již vysloužila nejedny pořádně nabroušené ostruhy. Nový song se povedl. Pokud někdo REVEL IN FLESH sledujete od jejich počátků, tak jistě dobře víte o čem píšu. Němci přesně pochopili, o co nám v undergroundu jde. Jsou plně oddáni základním myšlenkám podzemí. Hrají reálně, surově, s chladným přístupem k věci. Za mě rozhodně uříznutý palec nahoru. Sype to moc pěkně, to vám povím! Cítíte také tu pradávnou sílu? Plesnivé, práchnivějící kosti jsou zde drceny ve stylu starých dobrých INTERMENT, DISMEMBER, ENTRAILS, NIHILIST. Masakr!

Recenze/review - REVEL IN FLESH – Death Kult Legions (2014)

Revel in Flesh

Asphyx says:

"Casket Ride" is the answer to the solitude of empty graves. Swedish death metal reminds echo sounding of endless underground's corridors. Everything is long, urgent and sad, like an infinite line of mourners. Zombie are dancing last dance. Death is again very near! Album, covered with mildew and cobwebs!

https://www.facebook.com/Revel-in-Flesh-304228902958414/
http://revelinflesh.jimdo.com/
https://www.reverbnation.com/revelinflesh
http://unholyprophecies.com/


WOMBBATH - The Suffer Eternally

Legendární švédský buldozer. Tlačící před sebou hromadu kostí, hniloby a morbidity. Tentokrát s novým songem, připomínajícím puštěnou brusku. A je to mocné přátelé! Nevím, jestli jste někdy navštívili márnici, ale pocity mám z tohoto songu hodně podobné. Valivá, zastřeně ošklivá skladba, připomínající exhumaci starých vzpomínek na devadesátá léta. O něco lepší zvuk než jejich kolegové a velké záhrobní zkušenosti. Tihle pánové už dávno nemusí rozhodně nikoho o ničem přesvědčovat. Loni znovu oživená mrtvola připomíná zombie, lačnící po vaší krvi. Páchne jí z úst, vydává šílené skřeky a odpadávají jí kousky mokvajícího masa. Zajímavé je, že jsem novinku přehrával pořád dokola a nemohl se doslova nabažit. Tady, v podzemních chodbách jsem doma a zde je mi dobře! Pálí mě dlaně, hořím! Spálený ledovým plamenem švédského death metalu padám do čerstvě vykopaného hrobu a do věčnosti. Takhle nějak si představuji poctivý, reálný severský smrtící kov! Excelentní prašivá záležitost!

Wombbath

Recenze/review - WOMBBATH – Downfall Rising (2015)

Asphyx says:

WOMBBATH recorded a song this year, that is a very pleasant trip into the underground for me. The classic Swedish death metal steps, the traditional approach and a truck full of energy, it must like all fans of Nordic metal. Skulls are stacked in pyramids, bones are crossed and riffs sharp like knifes. The band knows very well how to show its art. I feel old age here, opened graves, cruelty and coldness. For us, musically grewing up in the 90th, this album is duty. Old school Swedish death metal that will crucify you!

http://www.wombbath.bigcartel.com/
https://www.facebook.com/Wombbath
https://www.reverbnation.com/wombbath
https://www.youtube.com/channel/UC4Drvk5mG3zuD-7w-AeDPFA
http://unholyprophecies.com/


ORDER HERE:
http://shop.unholyprophecies.com/product_info.php?info=p799_revel-in-flesh---wombbath---dragged-into-the-obscure--7--split-ep-.html

Recenze/review - FUNERAL WHORE – Phantasm (2016)

FUNERAL WHORE – Phantasm

CD 2016, F.D.A. Rekotz

Sedím na mramorové desce a hladím prsty dlouholeté rýhy času. Hřbitovní rozjímání, setkání s dušemi dávno zemřelých, procházky po zetlených zbytcích loňského listí. Náhrobky, nahnuté tíhou svědomí nečistých. Hoďte kamenem, kdo jste bez viny. Hřbitovy mi, stejně jako dobrý old school death metal, dodávají pocit, že věčnost existuje. Do krve se pomalu, jako noční zloděj, vkrádá chlad. Život, stejně jako hudba, zdá se chodí ve spirálách. Kdysi, v devadesátých letech hraný smrtící kov, třeba takovými smečkami, jako jsou ASPHYX, GRAVE, AUTOPSY, DISMEMBER, ENTOMBED, NIRVANA 2002 a spoustou dalších špinavců, opět ožívá. Je spousta skupin, které se snaží s různým výsledkem oživit ducha starých časů. Někteří v sobě mají určitou patinu, kus něčeho shnilého. FUNERAL WHORE patří mezi vyvolené, mezi ty, kteří pochopili temnotu. Novinka by se sice dala odbýt několika slovy o retru, ale to bych to nebyl já, starý prašivý vlk, abych tak neučinil.

Holandská death metalová četa povstala z popela nedávno znovu vypáleného podsvětí, aby nám předala poselství o zlu, špíně, ošklivosti a nicotě. Mnozí z vás možná ještě bojují s pocitem vlastní nesmrtelnosti, ale je nutné si uvědomit, že jsme jen zrnky prachu ve vesmíru. Mnohdy hrdí na svoji jedinečnost působíme v nekonečnosti až nepatřičně. FUNERAL WHORE nás sundají z oblak, ukamenují nás pestrou paletou plesnivých riffů, dokážou nám, že jsme jen kostmi, obalenými několika kily masa. Otevřete dveře do nejbližší kostnice, vytrhněte ze zdi nejbližší lebku a nakopněte ji plnou silou. Nepřemýšlejte, kdo byl kdysi jejím majitelem. Není to důležité, stejně jako u hudby je nejkrásnější právě to, jak na vás působí. Emoce jsou zde mokvající, plné bažinatých motivů, zastřené pavučinou starých časů. Nizozemci zůstali věrni dávným postupům, opatřili je novějším zvukem a povrchovou vrstvou z krve, hnisu a krutosti. Stejně jako život sám.

„Phantasm“ je albem, které mi sedlo beze zbytku. Obsahuje v sobě všechny potřebné ingredience, které u dobrých desek vyžaduji. Pořád je to underground, ale nápady jsou jasně čitelné, možná chvílemi předvídatelné, ale po můj tradiční obřad k uvítání temnoty, nadmíru dostačují. Je velmi příjemné, zase se přehrabovat v ohmataných death metalových spisech, znovu nechat protékat mezi prsty drť toho nejlepšího, co bylo v devadesátých letech složeno. Někdo mi nedávno říkal, že pořád píšu, že „je to muzika pro starý“. Ano, je to pravda a ani dnes neučiním výjimku. Nutno si uvědomit, že mladé posluchače podobná plesnivina asi těžko osloví. Možná pár věrných, sem tam zajásá možná nějaký ten hudební archeolog, ale jinak zůstanou FUNERAL WHORE navěky v undergroundu. Je to tak dobře, protože se mi tak lépe hltá tma plnými doušky. Usedněte na mramorovou desku hrobu, zavzpomínejte na zemřelé kamarády a alespoň si představujte, jaké by to bylo krásné, znovu s nimi zapařit na pořádný death metal.

Letošní novinka holandských FUNERAL WHORE v sobě obsahuje všechno potřebné pro to, aby byly otevřeny dveře do podsvětí. Skvělé plesnivé riffy, morbidní vokál a atmosféra plná tmy, dělají z tohoto alba povinnost pro všechny fanoušky reálného pravého death metalu. Devadesátá léta minulého století opět ožívají plnou silou. Svět je při poslechu temný, studený a zlý. Vítejte na old schoolovém večírku. Podávat se budou dávné postupy, hnis a prašivina. Album se povedlo. Má v sobě určitou jiskru, která jej odlišuje od stovky podobných. Jsme prach a v prach se proměníme! Pokud máte chuť na pořádnou porci prašiviny, „Phantasm“ je pro vás více než vhodným albem. Death metalová nahrávka, která otevírá víka od starých rakví! Skvělá hrobnická práce!

Asphyx says:

This year's news of Dutch FUNERAL WHORE contains everything necessary for opening the door to the underworld. Moldy great riffs, morbid vocals and the atmosphere full of darkness make from this album some duty for all fans of real true death metal. The nineties of the last century come alive with full power once again. When I'm listening the world is dark, cold and evil. Welcome to the old school party. It will be served ancient procedures, pus and scab. The album has done well. It has a certain spark that makes it different from the hundreds similar. We are dust and to dust we will transform! If you fancy a big amount of scabies, "Phantasm" is for you more than a good album. Death metal record, which opens the lids of the old coffins! Great gravedigger job!

Seznam skladeb:

01. Phantasm
02. Evil Manifestation
03. Reanimated
04. The Tall Man
05. Population None
06. The Graveyard Silence
07. When Life Turns to Ashes
08. Down the Abyss
09. Morningside Cemetery
10. Only the Coffins Remains
11. The Mortuary at Night

Čas: 41:12

 

Sestava/band:

Kellie – katara

Roy – kytara, zpěv

Nick – bicí

Van Dune - basa

http://funeralwhore.bandcamp.com/music

https://www.facebook.com/FW.OldSchoolDeathMetal

http://www.reverbnation.com/funeralwhore

http://www.fda-rekotz.com/

Recenze/review - SOLOTHUS - No King Reigns Eternal (2016)

SOLOTHUS - No King Reigns Eternal

CD 2016, Doomentia Records

Mezi mě a nedávno zemřelého se začal vkrádat tradiční chlad. Za ta dlouhá léta, co tuhle práci dělám, jsem nikdy nezjistil, proč je během prvních několik hodin kolem těla takový klid. Možná se tak příroda brání počínajícímu rozkladu nebo se duše pokouší opustit tento svět, nevím. U nás, v naší pohřební společnosti, jsme tradicionalisté. Necháváme mrtvé nejdříve o samotě v přijímací místnosti, vyřizujeme mezitím dokumentaci. Zvláštní je, že dnes se pozůstalí chodí rozloučit čím dál tím méně. Lidé jakoby se smrti báli, snažili se ji vytěsnit ze svého života. Ztrácíme základní pudy a reflexy. Už i naši předci jsou jen položkou v počítači. Snažím se tomu nepoddat, stejně jako faktu, že chtějí být všichni spáleni. Loučím se tedy "pro jistotu" s každým sám, osobně. Nemodlím se, ale mantru pro klid a převod na onen svět odříkám vždy. Beru si na pomoc hudbu, tu, která dovede navodit atmosféru panující nad řekou Styx. Dnes padla moje volba na finské death doomaře SOLOTHUS.

Ti se zaobírají smrtí, okultismem a záhrobím od roku 2007. Kapela se shlédla v tvorbě třeba takových HOODED MENACE, ATARAXY, DRUID LORD, KRYPTS a spousty dalších poctivců, vyznávajících poslední věci člověka. SOLOTHUS nejsou skupinou, která by bořila mety toho, co už bylo mnohokrát zahráno, ale spíše jen rozvíjí dávno přečtené. Nijak to nevadí, podobná hudba je stejně nejvhodnější pro chvilky rozjímání, zklidnění, zastavení se a právě pro ty okamžiky, kdy myslíme na svůj absolutní konec. Ne,  "No King Reigns Eternal" mě nijak nešokuje, ani nepřetváří k obrazu svému, ale i tak ji považuji za velmi solidní porci tradičního řemesla. Je nutné se naladit na dlouhé, rozmáchlé kompozice, omezit přísun vjemů z okolí a uzavřít se do sebe. Užívám si tu pomalou zhoubu, mhouřím oči do blikajících lamp, usedám do rohu místnosti a přemýšlím, co asi všechno dnes odchozí asi zažil. Jsem při poslechu spalovačem mrtvol na poloviční úvazek. Na onom světě zase něco pořádně šramotí.

Chodíval jsem často jako malý na procházku nad horskou vesnici. Nechával jsem vítr, aby si se mnou dělal co chce. Občas jsem chtěl být, stejně jako každé dítě, sám. Mám to tak nastavené dodnes. Jen s tím rozdílem, že si dávám do uší hudbu pro tyto případy více než vhodnou. SOLOTHUS s sebou brávám velmi rád. Novinka má v sobě něco přitažlivého, magického, i když tradičního a klasického. Death doomová finská šlechta rozumí své práci stejně dobře, jako staří hrobníci. Každý song má svoji do smutku hozenou atmosféru. Pokud bych měl charakterizovat desku jedním slovem, napsal bych, že je zžíravá! Opakovaná setkání mi to stále znovu a znovu jen potvrzují. Do téhle mrazivé bažiny se budu vracet vždy rád a s jinovatkou v očích.

Doom deathové poselství o bolesti bylo opět předáno. Finští SOLOTHUS umí pomocí své muziky krásně zhudebnit smutek, strach, umírající podzim i krásu smrti. Pomalé, dlouhé songy se vám pomalu zaryjí až někam do mozku, nahlodají ho a rozloží na malé kousky. Album se opravdu povedlo, je hodně nakažlivé, ošklivé, vytažené odněkud z toho nejhlubšího hrobu. Fascinuje mě atmosféra, klid a rozvaha, s jakou jednotlivé songy zní. Zimu je možno s klidem nahradit novou deskou "No King Reigns Eternal". Mrazivé pasáže jsou protkány vokálem ze samotného pekla a vy jste pomalu ukolébáni k nekonečné smrti. Přijdu si jako na nějaké černé mši, na spirituální seanci, kde se všichni společně pokoušíme vyvolat duchy nemrtvých. Nálada celé nahrávky je pochmurná, zlá, přesto velmi přitažlivá. Doporučuji všem, kdo rádi večer uléhají do své oblíbené rakve. Death doomové CD, které vás zmrazí navěky!

Asphyx says:

Doom death metal message of pain was passed on again. Finnish SOLOTHUS can set to music with their songs sadness, fear, dying autumn and the beauty of death. Slow, long songs dig up somewhere in the brain, erode and split it into small pieces. The album is really good, it is very contagious, nasty, pulled from the deepest grave. I'm fascinated by the atmosphere, calm and balance, sounding in each song. The winter  it can be easily replaced with the new album "No King Reigns Eternal". Frozen passages are weaved with vocals from hell and you are slowly lulled to endless death. I feel like on the Black Mass, on a spiritual session, where we all together tryi to invoke the spirits of the undead. The mood of the record is grim, evil, but also very appealing. I recommend to all who likes to lie down in the favorite coffin in the evening. Death doom CD, which will freeze forever!

Tracklist:
1. The Betrayer (06:39)
2. No King Reigns Eternal (05:39)
3. Darkest Stars Aligned (08:14)
4. Malignant Caress (07:13)
5. Towers In The Mist (05:42)
6. The Winds Of Desolation (10:11)

Time: 43:38

Band:

Kari Kankaanpää - Vocals Veli-Matti Karjalainen - Guitar Sami Iivonen - Guitar & Backing Vocals Juha Karjalainen - Drums Tami Luukkonen - Bass

http://solothus.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/Solothus

http://www.solothus.com/

https://soundcloud.com/solothus

https://www.youtube.com/user/Solothus

http://www.doomentia.com/

Recenze/review - INTERMENT – Scent of the Buried (2016)

INTERMENT – Scent of the Buried

CD 2016, Pulverised Records

Předtavte si starou, kdysi zapečetěnou kryptu někde daleko na severu. Málokdo vůbec ví o její existenci a poklonit se k jejím vratům už chodí jen pár pozůstalých. Zde byla dlouhých šest let zavřena legendární švédská death metalová legenda INTERMENT. Občas sice vypustila ven nějaké to splitko (mimo jiné i s českými rouhači BRUTALLY DECEASED), ale jinak spala a spřádala své kruté plány. Letos, prvního dubna se dveře do záhrobí opět otevřely a na světlo byla vyvržena novinka „Scent of the Buried“. Dlouho očekávaný kousek studeného a špinavého zla je venku. Pánové jsou dle předpokladů věrni tomu, co umí nejlépe. Poctivému, reálnému švédskému death metalu devadesátých let, hraného kdysi ve společnosti DISMEMBER (zde vidím styčných bodu asi nejvíce), ENTRAILS, NIHILIST, GRAVE, ENTOMBED. Novinka je plná lámajících se kostí, dunivého vokálu i klasické záhrobní atmosféry. Pro nás, kteří jsme v devadesátých letech ke smrtícímu kovu tenkrát přičuchli, jasná povinnost.

Chtít po starých psech, aby zásadně změnili svoje vyjadřovací schopnosti, by bylo troufalé. Nikdo to ani nechce. Na novinku jsem se těšil hodně moc a má trpělivost byla po zásluze odměněna. Dostal jsem přesně ty rozsekané kousky syrového masa, mé uši byly až po okraj naplněny hnilobou, plesnivinou a je mi úplně jedno, že podobná hudba dnes působí už značně zastarale. Naopak, přijdu si jako na výletě po časové ose, jsem spokojený a dávám si „Scent of the Buried“ stále častěji, navzdory tomu, že dnes se kola hudebních dějin točí už zcela jinak. Odhazuji nejednou všechny dnešní moderní desky a s chutí si raději užívám ledové odlesky starých časů. INTERMENT rozumí svému řemeslu jako málokdo. Dvojice starých válečníků Johan Jansson a Kennet Englund dodala zkušenosti i opravdovost. Skupina byla doplněna o kytaristu Torbjörna Brynedala a basáka Allana Lundholma, kteří přinesli novou krev a tvoří spolu se starými pardály dohromady četu pořádně ostrých muzikantů. Hlavním aspektem a asi nejdůležitější věcí, která se mi na albu líbí je „uvěřitelnost“. Nevím, jak to budete mít nastaveno vy, ale já bouchám při poslechu do stolu, přidávám hlasitost a jako ve snách se procházím na onom světě. Skvěle ošetřený zvuk, perfektní bílý obal i chorobná schopnost napsat dobrý song, dělají z této nahrávky pro mě až magickou záležitost. Co si vůbec my, šedí vlci, můžeme přát víc? 

INTERMENT vydali album přesně podle mých představ. Najdete na něm tradiční švédské kvapíky, studené vyhrávky, hozené až někam ke zmrzlým mrtvolám, ale i občasné temné zamyšlení. Hlavní je ale to, že mě to neskutečně baví. Severský death metal mi koluje v krvi a zrovna tihle maniaci mi dokážou životodárnou tekutinu pořádně zahustit. Najednou mám pocit, že mi v žilách proudí malé kousky špinavého ledu. Postupují pomalu k srdci a před očima se mi odehrávají všechny dosud zažité death metalové exhumace. Obličej se mi pomalu, ale jistě, deformuje v krutý škleb. Stává se mi to pokaždé, když jsem pozván na onen svět. S INTERMENT se tam vydám pokaždé rád, nikdy mě zatím nezklamali. Z krypty proudí jako žhavá láva černý proud nihilistických myšlenek a mraky jsou zase pořádně nízko. Hydra, vězněná a krmená tmou, znovu promluvila. Připomíná naštvanou bestii, puštěnou ze řetězu. Osobně jsem nenašel žádného slabého místa. Švédská death metalová legie se zdá být v plné síle! Novinka „Scent of the Buried“ to jenom potvrzuje.

INTERMENT jsou zpět! Silní, chorobní a studení, jako ruka oživlé mrtvoly. Všichni, kdo se rádi procházíte v noci po hřbitovech a máte v oblibě poctivý švédský death metal, buďte na pozoru! Na novince „Scent of the Buried“ naleznete ryzí, poctivý a pořádně shnilý smrtící kov. Jako bonus pak kroutící se červy, ostré riffy, studenou náladu i oživlé zombie. Nálada je zde smutná a studená, podobná té, která bývá v márnicích. Hroby byly opět otevřeny a smrt si žádá svoji daň! Nenechte se mýlit stářím kapely, tady se hraje způsobem, připomínajícím tsunami. Dveře do pekla jsou znovu otevřeny, stačí jen vstoupit. Album mi připomíná záhrobní symfonii zla. Jsem touto hudbou doslova uhranutý. Jděte a slyšte slova z toho nejtemnějšího undergroundu! Nahrávka, která vám oživí staré rány! Absolutní švédský kult!

Asphyx says:

INTERMENT are back! They are powerfull, morbit and cool like a hand of revived corpse. Pay attention all you who likes walking on the graveyard at night and honest Swedish death metal. On the news „Scent of the Buried“ you will find pure, straight and rotten death metal. The mood here is sad and cold, like in the morgue. The graves were opened and the Death asks for its tax. Don´t be wrong about the age of this band, they are playing like tsunami. The door to the hell are opened again, you can enter only. The album reminds me the symphony of evil from the other world. Go and hear words from the darkest underground! The recording will come to life your old wounds. An absolute Swedish cult!

Seznam skladeb:

1. Death And Decay
2. Sinister Incantation
3. Chalice Of Death
4. Repugnant Funeral
5. Scent Of The Buried
6. Rise Of The Dead
7. Unholy Upheaval
8. Dawn Of Blasphemy
9. Skull Crushing Carnage
10. Nailed To The Grave

Čas: 39:39

Sestava:

Johan Jansson - Guitars/Vox | Torbjörn Brynedal - Guitars | Allan Lundholm - Bass | Kennet Englund - Drums | Simon Wizén - Live session guitars 2016

https://interment666.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/interment

http://www.interment.se/

https://www.youtube.com/user/interment666

http://pulverised.bigcartel.com/product/interment-scent-of-the-buried-cd

http://www.pulverised.net/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý pátý - Jeden vozíčkář a pařba s The Kripels

Příběh třicátý pátý  - Jeden vozíčkář a pařba s The Kripels

Kytka jednou, když šel z brigády, stavil se v hospodě U Dubu. Já měl zrovna narozeniny, tak jsem se plácnul přes kapsu a pustil nějaké ty groše mezi své kamarády. Pilo se, slavilo a pak se jelo z města z kopce na sídliště na kolech. Dole se ale tentokrát Kytka u kolejí namotal na zábradlí takovým způsobem, že si zlomil obě holeně. Opilí, rozevlátí kamarádi ho naložili na své sportovní bicykly značky Eska a dopravili ho do nedaleké nemocnice. Pan doktor přímo do zápisu napsal, že náš kamarád jel opilý na kole a my museli přivolané policii zaplatit pět stovek korun českých. Mohli jsme si za to sami, protože Prcalík se několikrát při vyšetření bouchal na dveře ošetřovny a dožadoval se vydání našeho kamaráda a že prý ho tady chcípnout nenechá. Nakonec jsem všechno musel urovnat já, s nacvičeným pohledem intelektuála přes obroučky kostěných brýlí.

Propustili nebo spíš vyhodili nás někdy kolem desáté, to už se kolem trousily jako temné stíny postavy dělníků ze Škodovky. Někteří na kolech, jiní s pokašláváním, všichni se nás ptali, co se to stalo. Já s Prcalíkem na svých kovových ořích, spojeni dohromady klackem a táhnoucí Kytku na vozíku, jsme museli působit opravdu legračně. Za námi poskakující prsatá Jana, která vyřvávala slavný pokřik: „Na Bělehrááád!“ Dovezli jsme kamaráda domů, byli seřvaní jeho rodiči. Nedivím se, ale naštvaný jsem byl. Protože mi nechali v rukách Kytkovo zmuchlané kolo. Inu, co naděláte? Donesl jsem ho k sobě do sklepa (a vyhodil ho až v roce 2014). Pak jsem usnul.

Jenže Kytka svého zdravotního stavu moc nedbal a na jedné zdravotní procházce, kdy jsme se střídali v jeho tlačení, prohlásil, že na ten koncert Na Rychtu prostě musí. Vystupoval tenkrát Chorvat, náš kamarád a jeho kapela zněla hodně jako Megadeth, dokonce uměli i hrát. Byla to povinnost. Špatné bylo, že rodiče mu to nedovolili a tak jsme ho museli víceméně ukrást. Postup byl následující. Jana vylákala na ty svý kukadla a poprsí jeho otce před dům a my mezitím s Prcalíkem Kytku v podstatě vyhodili z okna. Dopadl z prvního patra paneláku přímo na žlutou barvou obsypaný vřes a taky trochu bokem na hlavu.  Potom jsme hodili vozík, který zařinčel o klepadla na prádlo a roztrhl jedné hodně vyvinuté paní podprsenku (nebo padák nebo co to bylo). Čert ale nespal, Kytkův táta se nedal obloudit a začal nás honit po sídlišti. Nakonec jsme unikli, což vzhledem k tomu, že jsme běželi s vozíkem a poměrně těžkým Kytkou, svědčilo hodně o špatné kondici jeho otce. Smáli jsme se pak ještě asi hodinu, protože to celé připomínalo nějakou pěkně starou grotesku.

Sjeli jsme rovnou na Štěpánku, do parku, po silnici. Cestou už posilněni několika lahváči a natěšeni na koncert. První měli hrát The Kripels. Zdravíme všechny kamarády, usedáme ke stolu a Kytka je za hvězdu večera. Musí ukazovat, jak kde co na vozíku funguje. Na pódium mezitím vylézá trojice mongoloidních kluků, oblečených do metalových ohozů. Tenkrát ještě nebyly neziskovky, ani programy na začleňování postižených do společnosti. Pánové prostě přišli a spustili neskutečný bordel. Neuměli hrát, pod pódiem byli samí opilí a nevyrovnaní jedinci, ale o nějakém posměchu, či projevené debilitě, ten den nebylo ani vidu ani slechu (dnes si to už ani nedovedu představit). Chorvat tenkrát pracoval jako brigádník v Kosmonosích v blázinci a kluci ho hrozně obdivovali. Tak to dali dohromady a vznikla tato akce.

Když jste pak viděli tuhle jindy posmutnělou trojici s prázdnými pohledy, jak stojí na pódiu a musí asi dvacetkrát přidávat a když pak Kytka vjede doprostřed chumlu lidí, je vyzvednut nad hlavu a za neustálého skandování:“ The Kripels, The Kripels…“ padá rovnou hubou na podlahu, je jasné, kdo je ten den nejlepší účinkující. Kluci zářili, podávali si s námi ruce, jako opravdové hvězdy, kterými v tu chvíli opravdu byli. Nesměli pít (což kupodivu všichni dodržovali a nikdo jim nic nenabízel) a tak jim ten večer snad každý kupuje dvě červené a jednu žlutou limonádu (bubeník miloval žlutou barvu a měl tak natřené i paličky). Pro trojici duševně slabších kamarádů je to asi nejkrásnější zážitek v životě a všichni pak svorně čekáme na Chorvatovo vystoupení. To je samozřejmě dobré, hudebně precizní a dokonale odehrané. Jen už mezi lidmi není takové to nadšení, jako u předchozích.

Hudba končí, večer nikoliv. Kytka rozváží na vozíku pivo, všichni se veselí, vždyť to znáte. Vše sice trošku naruší jeho otec, který ho „konečně“ našel a nazve ho potupně hajzlem. Následuje alkoholově nutná klasika. Doprovázím Janu domů, podpírám Prcalíka a všichni jednotně tvrdíme, že hudba není kolikrát o tom, kolik kdo poskládá za sebou akordů, ale hlavně o předaných emocích. Trojici duševně pomalejších si od té doby Chorvat občas na jejich četné žádosti z Kosmonos „vypůjčil“. Podobně nemocní se nedožívají bohužel vysokého věku, ale myslím, že těch pár akcí, co s námi absolvovali, jim pomohlo trošku napravit to, co na nich Bůh, genetika a osud pokazili. Po počátečním ostychu při prvních setkáních jsme najednou zjistili, že jsou sice velcí a mohutní, ale zároveň jsou také dětmi, hravými a příjemnými. A protože mnohým z nás dětství teprve končilo, mohu směle prohlásit, že jsme zažili spousty vtipných a dodnes vyprávěných veselých historek. Ten večer nám jeden dočasný vozíčkář a blázni z Kosmonos prostě pěkně nakopali prdel. To je bez debat.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Recenze/review - HELLSPAWN – There Has Never Been a Son of Me (2016)

HELLSPAWN – There Has Never Been a Son of Me

CD 2016, Old Temple

Zhasly lampy a nastala absolutní tma. Do strašidelného ticha se nad obrysy opuštěných hrobů ozval pronikavý skřehot. To nemrtví zase tančí na vytažených rakvích. Chvíli jsem postával šokován opodál, když tu náhle mě uchopila kostnatá paže a vtáhla mě do víru smrtícího tance. Tu noc jsem hltal tmu opět plnými doušky, zmítal se v nekonečných křečích, pálil za sebou všechny mosty a postupně zjišťoval, jak je lidský život pomíjivý. Měsíc se raději ukryl do špinavé peřiny mraků a já marně přemýšlel, odkud se braly odlesky lebečních kostí. Nepřišel jsem na to. Byl jsem zcela pohlcen, rozporcován a rozmělněn obrovským tlakem, který se ozýval přímo z otevřených hrobů. To opět promluvili polští maniaci HELLSPAWN. Jako nějaká hydra, jako samotná bestie, lačnící po vaší krvi. Tímto albem jsem se stal navěky jejich věrným stoupencem, obdivovatelem a poddaným.

Je totiž neskutečně mocné, plné odkazů na MORBID ANGEL, DEICIDE, VITAL REMAINS, ale i klasiků z jejich rodné země VADER. Motivy jsou naléhavě kruté, postupně se zařezávající do mého mozku bez jakýchkoliv vytáček. Přijde mi, že tam patří odnepaměti. Jako bych je měl v hlavě uložené dlouhou dobu a letos se dostaly spolu s touhle deskou ven. Novinka připomíná vzdálené dunění z onoho světa. HELLSPAWN umí napsat vynikající skladby, pomalu gradující, chladné, temně zastřené i šíleně kopající. Spousta blasfemických riffů zde již samozřejmě byla, ale nevadí mi to, celkový dojem mě to rozhodně nekazí. Naopak, tančím s nemrtvými s chutí dál a dál. Někde jsem četl lehké výhrady ke zvuku, ale já osobně nemám žádných připomínek. Líbí se mi právě ta neučesaná atmosféra, ten tlak, ta podzemní síla, které jako vřelá láva vytéká z celého CD. Kombinace americké a polské školy mi dělá více než dobře. Často se mění tempo, přirozeně se kombinují různé rozličné riffy a celek přesto drží perfektně pohromadě. 

„There Has Never Been a Son of Me“ jsme poslouchali, usazeni na odkrytých mramorových deskách, několik hodin v kuse. Dokonce i nemrtví, zvyklí na ledacos, museli uznat kvalitu předkládaného death metalu. Poslouchám muziku pocitově, musí ve mně vzbudit chuť a HELLSPAWN mě rozsekali vlastně hned od počátku. Našel jsem si na novince pro sebe vše potřebné k blahořečení zohavených stínů noci, pro velebení záhrobních seancí, pro mávání rukou do rytmu a roztočení hlavy k nekonečné mantře krutosti. Mám sto chutí roztrhnout triko na prsou a skočit po hlavě do hořícího ohně. Nechat se spálit tím vírem riffů, poddat se chorobnému hlasu i dupat spálenými chodidly po ostří všech kroutících se skladeb. Už zase vylézají z děr háďata, ti malí poslové samotného Belzebuba. Kývu se ve větru, na vrcholku kopce, kde se kdysi kývaly desítky oběšenců. Cítím v krvi výkřiky údivu nad vyplazenými jazyky, nad křupnutím vazu, nad krutostí postávajícího davu. U téhle desky jsem zcela mimo tento svět, cítím se obepnutý mlhovinou z těch nejtemnějších stínů.

Vezměte několik tun zla, smíchejte je se špínou, lisujte pod obrovských tlakem a nakonec vypalte na hudební nosič. Přesně takto si představuji, že vzniklo nové album polských pekelníků HELLSPAWN. Poslouchám jejich desku s obrovskou chutí, líbí se mi jak zvuk, tak produkce. Kapela umí přesně zasáhnout ty nejcitlivější nervy v mém těle. Nahrávka je hodně temná, chytlavá, nakažlivá, jako nějaká hodně zákeřná choroba. Už od prvního okamžiku mi přijde, že do mě tato hudba zasekla svůj dráp a nechce mě nikdy pustit. Nebráním se tomu, užívám si. S Poláky se procházíme podzemím, velebíme temnotu a drtíme nohama staré plesnivé kosti. Kombinace tmy, šílenství a velmi dobrých nápadů, dělají ze skladeb až chorobnou záležitost. Hádova říše opět vydala další svědectví. Takto nějak si představuji skvělý, temný, propracovaný death metal. Album, které se dotklo samotné smrti. Skvěle!

Asphyx says:

Take a few tons of evil, mix it with dirt, press it under a really high pressure and burn it on a music bucker in the end. That´s how I imagine the genesis of this new album by Polish hell workers HELLSPAWN. I listen their album with so passion, I like the sound and also the production. The band knows how to hit the most sensitive nerves in my body. The record is very dark, catchy, and contagious like a very insidious illness. Since the first moment I listen to it I feel that this music cut its nail inside of me and don´t want to let me go anytime soon. I don´t care I love it and I enjoy it. With these Polish guys you can walk underground, you can praise darkness and smash old moldy bones with your legs. This is a combination of darkness, craziness and very good ideas and this combo makes it very insidious. The Hades world published another attestation. This is how I imagine great, dark and elaborate death metal. This album hit the death itself. Amazing!

Seznam skladeb:

1. Do Not Be Among Idolatres
2. Hung On A Tree, Damned By His Father
3. Antitrinitarian
4. For The Number Is Human
5. Hallelujah
6. Heralded By Prophets
7. Upon Entering The Valley They Did Not Fear
8. It Is Not Proper For The Gracious To Have A Son
9. Santa Sindone
10. There Has Never Been A Son Of Me

Čas: 42:46

 

Sestava/band:

Mariusz Konieczny – basa, zpěv

Robert Kolman – bicí

Daniel Drosiňski – kytara

Marci Garyga - kytara

https://www.facebook.com/Hellspawn.Metal

http://www.hellspawn.metal.pl/

https://www.youtube.com/channel/UC1Z17naC_RYNdvLJ9bTMyUg

http://www.oldtemple.com/

Minirecenze/minireview - BLADE OF HORUS - Monumental Massacre (2016)

BLADE OF HORUS - Monumental Massacre

CD 2016, Lacerated Enemy Records

Australský brutální death metal v podání BLADE OF HORUS je plný mytologie, sci-fi témat, lidské špíny a hlavně neskutečné smrští hutných riffů. Vezměte si to nejlepší z NILE, OBSCURY, PSYCROPTIC, DYING FETUS, zamíchejte to s technicky laděnými přísadami a z celé téhle rovnice vám vyjde právě materiál těchto Australanů. Hudba je to náročná na poslech, svým způsobem odlidštěná. Pánové se v dobrém slova smyslu předvádějí, sází jeden komplikovaný motiv za druhým. Celek pak bude vyhovovat asi nejvíc všem brutálním maniakům, kteří se nebojí ani lehkých náznaků slamu. Houpete se v kolenou, hrozíte pravačkou a pořád natáčíte hlavu, abyste všechno tohle technicky pojaté zlo vůbec vstřebali. Dovedu si s přehledem představit, že pokud by naší nebohou zemi obsadili pořádně naštvaní mimozemšťané, tak by z tlampačů zněla k hanobení našich ostatků právě hudba BLADE OF HORUS.

Ne, tohle EP asi většina dnešních posluchačů úplně nedocení. Je možná až moc těžko vstřebatelné, musí se u něj přemýšlet, mít chuť objevovat a mít hlavu otevřenou "novým" pořádkům. Tuhle ochutnávku můžete s klidem koupit svým kamarádům, kteří se pokoušejí hrát na nějaký hudební nástroj. Buď vás s ní vyhodí s tím, že tohle nikdy nezahrají nebo vám budou líbat ruce a po večerech se budou snažit BLADE OF HORUS napodobit. Sám mám k novince takový zvláštní vztah. Jsou chvíle, kdy si ji rvu do uší pořád dokola a bez přestání a pak mám stavy, kdy se jim raději vyhýbám obloukem. Na podobné ztřeštěné a košaté kompozice musím mít zkrátka náladu. Občas mi trošku přijde, že už to snad ani nehrají lidé, ale spíše dokonalé stroje. Postrádám kousek živočišnosti. Ale to bude spíš můj problém.

Brutální death metalisté BLADE OF HORUS připomínají na svém novém EP mimozemšťany, kteří se rozhodli zničit tento svět. Útočí pomocí ostrých riffů, komplikovaných motivů a nelidského vokálu. Nápadů je zde velká spousta, album jede dobře, jako pečlivě namazaný stroj. Invaze technického brutálního death metalu se myslím rozhodně povedla. Líbí se mi zvuk i celková produkce. Občas se sice v muzice ztrácím, ale vše je vyváženo velkým tlakem a energií. Australský technicko brutální death metal, který vás srazí na kolena! Velmi dobře!

Asphyx says:

Brutal death metallers BLADE OF HORUS resemble me on their new EP aliens who decided to destroy this world. They attact with sharp riffs, complicated themes and inhuman vocal. There are many ideas here, the album runs well, like carefully-oiled machine.  I think the invasion of technical brutal death metal definitely succeeded. I like the sound and overall production. Although I sometimes lose in the music, everything is balanced by a lot of pressure and energy. Australian technical brutal death metal that bring you to your knees! Well done!

https://www.facebook.com/Blade.of.Horus

https://soundcloud.com/eviscerator

http://laceratedenemy.bigcartel.com/

https://laceratedenemyrecords.bandcamp.com/album/blade-of-horus-monumental-massacre

Minirecenze/minireview - REPTILIAN - Perennial Void Traverse (2016)

REPTILIAN - Perennial Void Traverse
CD 2016, Edged Circle Productions

Norský mytologický death metal je plný odkazů na staré Aztéky. Hudba připomíná reálný výlet do minulých časů. A to jak hudebně, tak textově. Odkazuje se tady na devadesátá léta minulého století. Inspirace je brána u ASPHYX (vokál je v některých momentech hodně podobný Martinu van Drunenovi), AUTOPSY, OBITUARY, MASTER, POSSESSED, OBLITERATION, EXECRATION, u prašivých švédských kapel, jako jsou DISMEMBER, ENTOMBED. Zkrátka a jednoduše, pravá nefalšovaná hniloba, přesně jak to má být. Jedná se teprve o první album kapely a tak by se daly nějaké ty drobnosti prominout. I když na rovinu. Příliš jsem jich nenašel. Musíte se samozřejmě oprostit od současného vnímání hudby a vydat se do morbidní historie smrti. Nečekejte nic světoborného, spíše parádně provedené retro se vším, co k tomu patří. Osobně jsem velmi spokojen. Já si tyhle otevřené hroby užiji vždy a znovu rád. Patřím sem, tady se někde zrodilo mé kornatějící srdce.

Naléhavé momenty, vypjatý vokál, ostře studené riffy jsou doplňovány skoro až doomovými chvilkami. Pak přijde nářez jak vystřižený z nějakého zaplivaného klubu. Kosti praskají, lebky se kutálejí s duněním pryč od pódia. Dnešní podzemní koncert se myslím vydařil. Sice mě polili pivem, někdo mi prošlápl při mosh-pitu koleno (ano najdeme i pořádně prašivý thrash)  a svět je najednou zase o něco tmavší. Historie Aztéků byla mnohdy taky pořádně krvavá, tajemná, opředená magickými silami. Myslím, že REPTILIAN vystihují zmiňovanou dobu pomocí své hudby velmi uvěřitelně. Mě jednoduše baví ten nevázaný přístup, ty kousky morbidity, plesniviny a špíny, poskládané v jeden krutý celek. Hroby se zase (pokolikáté už?) otvírají, peklo k nám promlouvá jasnou řečí a smrt je velmi blízko, přátelé!

Vezměte do ruky kladivo a pojďte spolu se mnou a s kapelou REPTILIAN rozbíjet staré kosti. Tahle hudba je vytažená odněkud ze záhrobí, ze starých plesnivých kobek! Hodí se k noční exhumaci starého, poctivého a reálného death metalu. Prašivě zahraný smrtící kov je plný špíny, morbidních představ a hniloby. Norům se povedlo přenést ducha devadesátých let do dnešní doby s elegancí a nadšením. Líbí se mi ta temná energie, kterou z novinky cítím. S REPTILIAN budeme muset v záhrobí určitě do budoucna počítat. První dlouhohrající album se určitě povedlo a je určeno pro všechny obdivovatele starých pořádků v hudbě. Old school death metal nesmí nikdy zemřít! Pokud budou existovat kapely jako REPTILIAN, tak jsem v klidu. Masakr! 

Asphyx says:

Pick up a hammer and come to break old bones with me and the band REPTILIAN. This music is pulled somewhere from the beyond, from old moldy tombs! Ideal for night exhumation of old, honest and real death metal. Mangy played death metal is full of filth, morbid imaginations and decay. Norwegians achieved transfering of the spirit of the nineties to the present day with grace and enthusiasm. I like the dark energy that I'm feeling from the news. We have to count on REPTILIAN in the future. The first full-length album managed certainly and it's for all admirers of the old orders in music. Old school death metal must never die! If there are bands like REPTILIAN, so I stay calm. Massacre!

https://www.facebook.com/pages/Reptilian/169241706524398
http://www.edgedcircleproductions.com/
https://soundcloud.com/edgedcircleproductions/reptilian-swamp

Minirecenze/minireview - ARTILLERY - Penalty by Perception (2016)

ARTILLERY - Penalty by Perception 

CD 2016, Metal Blade Records

Sedím už několikátý den v práci, mám otevřené okno a snažím se vstřebat novou desku dánských thrasherů ARTILLERY. Kapela, která kdysi v devadesátých letech utvářela můj hudební vkus alby jako "By Inheritance" (1990), mým oblíbeným "Terror Squad"  (1987), jakoby dnes byla trošku jinou smečkou. Ne tolik výraznou, spíše "klidnější", méně odvázanou. Přiznám to na rovinu, zrovna u téhle party mi chybí větší porce progrese. Čekal jsem (a vlastně pořád čekám), kdy to do mě napálí, stejně jako poměrně kýčovitý kanón na obalu. Zatím to nepřichází. Jestliže pak pro mě minulá nahrávka "Legions" byla takovým příjemným retro osvěžením, tak letos se pořád ošívám. K úplnému přenosu mezi mnou a hudbou stále ne a ne dojít. Jiskra tam asi někde je, jen je zasypána předvídatelnými riffy a vatou. Kritická slova mi nejdou moc z pusy, přeci jen se jedná o mé velké oblíbence, ale tentokrát svůj pravidelný zvyk u každé nové desky - napít se dobré vodky, poruším. 

Naše cesty se rozešly. Pořád sice uznávám schopnost složit pár dobrých riffů, sem tam nějaký ten pořádně kopající motiv, ale jako celek přede mnou "Penalty by Perception" moc neobstojí. Jedná se spíš o takovou klasiku od ARTILLERY posledních let. Nic významného, sem tam mocné nadechnutí, jinak jen opakování dávno slyšeného. A to mi jednoduše od Dánů nestačí. Skupina se u mě ocitla ve velké společnosti spolu s HEATHEN, FLOTSAM AND JETSAM a spoustou dalších, kteří sice pořád vydávají solidní a dobrá alba, ale mám u nich pocit, že je to na jejich kvality zkrátka málo. Pravověrní a oddaní fans budou asi spokojeni, dodána jim bude klasika, tradice, předvídatelnost, ale pokud chcete ještě kousek něčeho navíc, poohlédněte se raději jinde. Osobně považuji novinku za dobré album, ale ne skvělé. Myslím, že hodnocení někde mezi šedesáti a sedmdesáti procenty by nahrávce asi slušelo nejvíc.

"Penalty by Perception" je solidním thrashovým albem. Obsahuje v sobě všechny důležité a chtěné náležitosti stylu, má dobrý zvuk, spoustu zajímavých nápadů. Je ale také poměrně stereotypní a monotónní. Pokud bychom novinku přirovnali k fotbalové terminologii, tak to sice není první liga, ale určitě je na špici ligy druhé. Proti novince nemám vlastně žádných výrazných připomínek. Chybí mi ale trošku větší elegance, nadhled a výraznější nápady. ARTILLERY vydali klasické thrashové album, které je dobře odvedeným řemeslem. Nic víc, nic méně.

Asphyx says:

"Penalty by Perception" is a solid thrash album. It contains all important and wanted necessity of style, it has good sound, a lot of interesting ideas. It is also rather stereotypical and monotonous. If we want to compare to football terminology, so it isn't Premier League, but it's definitely at the top of the second league. Against the novelty I've actually no strong comments. But I miss a little more elegance, grace and stronger ideas. ARTILLERY released the classic thrash album that is well-done craft. Nothing more, nothing less.

https://artillerymetal.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/ARTILLERY.DK/

https://twitter.com/ArtilleryMetal

http://www.metalblade.com/us/