JUDAS PRIEST – Redeemer of Souls
LP/CD 2014, Sony Music Entertainment
Jsou zde noví JUDAS PRIEST. Tentokrát se vracejí ke svým začátkům, až někam do osmdesátých let. Bohužel bez K.K. Downinga a jeho riffů, bohužel i bez nápadů. Novinka je jako stokrát vylouhovaný čaj, sice poctivý, ale stále stejný. Mám tuhle kapelu moc rád a některé jejich desky mám ve svém zlatém fondu, ale "Redeemer of Souls" si tam nezařadím. Pro ortodoxní fanoušky kapely to sice je album nahrané jakoby na zakázku, ale chybí tomu ta dřívější síla, drive a větší koule. Rob Halford se sice snaží stárnout se ctí, ale tady je jak bez energie. Podrobnější rozbor zde.
Asphyx says:
I like the JUDAS PRIEST history, I like Halford voice, but "Redeemer of Souls" is affected, with bad sound (are there the 80th?), very very long and ordinary!
Pojem zombie se
odvozuje od kultu voodoo, ve kterém označuje úplně zotročenou osobu, nejčastěji
pod vlivem omamných látek, slepě či nevědomě vykonávající příkazy člověka,
který ji ovládá. Rozhodně to tedy nejsou našminkované slečny z dnes tolik
oblíbeného zombie walku. Osobně mám filmy a příběhy s touto tématikou rád,
sleduji je a jejich pronikání do hudby mi dělá velmi dobře. Ke špinavému death
metalu sedí dvojnásob a tak, když se mi dostala do ruky třetí dlouhohrající
deska mexických ZOMBIEFICATION, rád jsem se ponořil do jejich světa hororových
témat. S kapelou jsem měl co do činění již dvakrát, s jejich
předchozími počiny, navštívil jsem dokonce jejich pražský koncert a tak by se
dalo říct, že se známe jako vlastní boty. Jejich směs starého švédského death
metalu, uchopená „po středoamericku“ mi dělala vždy dobře. Jedinou věcí, která
mi nesedla, byl vokál Mr. Hitchcocka.
Zajímavé je, že při
živém vystoupení jsem v podstatě k téhle partě nemrtvých neměl
žádných větších připomínek, možná snad jen k přílišné délce skladeb. Jenže
poslech v klidu domova je trošku něco jiného, na povrch totiž vyniknou i
drobnosti, zvukové „nedokonalosti“, které na koncertě zaniknou v oparu
zvukového chaosu a alkoholové vstřícnosti. ZOMBIEFICATION se na nové desce
posunuli směrem k větší melodičnosti, propracovanosti a temnosti. Abych
pravdu řekl, tak mi tato cesta zase tolik nevyhovuje, ale musím uznat, že
některé motivy jsou velmi chytlavé. Dlouho jsem chodil ulicemi
se sluchátky na uších, dlouho jsem podezříval některé lidi v ranní
tramvaji, že jsou zombie. Pořád se mi ale, stejně jako u minulých nahrávek,
nepovedlo desku pořádně vstřebat. To, co znělo z pódia jako nekompromisní
smršť, je pro mě najednou jen lehkým pohlazením. Mám raději, když to trošku víc
drásá, když jsou mi vráženy hřeby přímo a bez vytáček rovnou do dlaní.
Nahrávalo se ve
švédském Necromorbus studiu a vše se zdá být v absolutním pořádku.
Předchozí desky byly sice více špinavější a neučesanější, ale také méně
čitelné. Obal si vzal na starosti Mr. Hitchcock a musím říct, že se opět
povedl. Když se pak podrobněji podíváme na nápady, motivy a vyznění celých
songů, tak se nemůžu ubránit neodbytnému pocitu, že jsou na nás Mexičané příliš
hodní, příjemní a v jednotlivých skladbách velice si navzájem podobní.
Přesto, když jsem si „Procession Through Infestation“ pouštěl jako kulisu, byl
jsem spokojen. Některé momenty jsem si dokonce zapamatoval a rád se k nim
znovu vracel. Jen jsem si připadal jako u výše zmíněného zombie walku. Kolem
byli všichni pomalovaní, tvářili se „kruto-přísně“, ale přesto všichni věděli,
že to je „jen jako“.
Možná jsem byl na
vyslance mexického podsvětí tentokrát až příliš krutý, ale jedná se už o třetí
desku v řadě a i když u téhle smečky cítím velký potenciál, pořád jakoby
mi něco chybělo. Nějaký záchytný bod, kus krvavého masa, který mě „šokuje“ a
donutí mě konečně před ZOMBIEFICATION pokleknout. Za mě tedy hodnocení zase
stejné. Kapele se nedá upřít určitý vývoj, snaha o změnu a morbidní přitažlivost,
ale já opět zůstanu raději trošku při zemi. Pokud to někdo uslyšíte jinak, budu
tomu jen rád. Užijte si to! U mě proběhla „zombiefikace“ zatím jen ze dvou
třetin. Ale už teď se těším na příště. Zombie walk může začít.
Asphyx says:
Do you want Swedish
old school death metal from Mexico? Yes? Here is it! Good zombie walk with
interesting riffs, crushing drums. But, I don´t like Mr. Hitchcock‘s vocal. It‘s
unconformtable for me. The new album is good sample of old school death metal. Good
job!
Album po devatenácti letech navrátivších se AT THE GATES jsem očekával s napětím a těšil jsem se jako malý kluk. Vložil jsem ihned po zapůjčení CD do slotu a pustil play. Vyhrnul se na mě klasický melodický death metal, hraný s nadšením a velkým citem pro věc. V době největší slávy tohoto stylu a v období, kdy mi bylo lehce pod dvacet let bych podobná alba hltal plnými doušky. Tenhle melodický proud ve smrtícím kovu se bohužel nejen pro mě velmi brzy vyčerpal. Švédi sice letos nahráli poctivé album, plné dobrých nápadů, ale na dnešní dobu to je již dávno málo. Chybí mi kousek něčeho zajímavého, něco, co bych od nich už dávno neslyšel. Většinou mi podobné věci a přístup u kapel nevadí, ale tady jsem zůstal skoro nepoznamenaný. Abych pravdu řekl, tak nejvíc mi vadí hlas Tomase Lindberga. Ten se krásně hodí k jeho kapele LOCK-UP, ale tady je mi spíše na obtíž. Uštěkaný a jakoby unavený. Deska asi potěší všechny ty, kteří zůstali v melodickém death metalu ponořeni po celou dobu jeho existence (i když už je to spíš přežívání - celý tenhle styl je bohužel nějak vyčerpaný nebo mě to alespoň tak přijde), ale se mnou to nic moc nedělá. Chápu nadšené ovace kritiků, chápu velebení fanoušků do nebes, ale pro mě se jedná jen o slabý odvar z minulých alb. AT THE GATES jakoby nahráli "At War with reality", protože musí. Jejich přístup mi přijde podobný tomu, který zvolili loni CARCASS. Ti na mě také působili dojmem, že vydali desku jen z "povinnosti". Úspěch je sice zaručen, účty zaplaceny, ale kouzlo se nějak vytratilo. Alespoň pro mě. Album, kterému chybí to nejdůležitější. Drive.
Comeback AT THE GATES after 19 years isquitesuccessful. Cold melodies, classic procedure and singing refrains. Unfortunately nothing new. I've listened all this perhaps thousand times. It seems to me that "At War wit Reality" is recorded fromduty. I miss moredrive, new ideas. Tomas Lindberg vocal´s is a little bit tired. Fans will be probablysatisfied, but I miss something catchingme for my hair and wipping the floorwith me.
GOATWHORE – Constricting Rage of the Merciless
CD 2014, Metal Blade Records
Jsou na světě kapely, které se odněkud vyloupnou, překvapí vás a pak o nich zase nevíte. Američtí GOATWHORE mě kdysi zaujali tím, že měli hrozně hezký obal desky. Po bližším ohledání jejich tvorby, jsem se dokonce rozhodl jim dvakrát sepsat recenzi (zde a zde). A v podstatě pokaždé byla stejná. Tahle kapela je vlastně takovým dokonalým produktem (v pozitivním smyslu) dnešní doby. Dobré nápady, parádní zvuk, míchání stylů, tlak a divoké koncerty. Já to samozřejmě všechno beru, uznávám a líbí se mi to. Jen si tak ale říkám, jestli to není málo. Chybí mi originalita, vlastní ksicht, větší nespoutanost. Pořád jako bych někde v pozadí cítil nějakého managera, který muzikantům říká, jak mají hrát, jak se mají tvářit a co mají dělat. Nevím, třeba to na mě jen tak působí. Každopádně, pokud máte chuť na něco dobře poslouchatelného, berte je všemi deseti. Jo a ten obal, ten je zase luxusní!
The new album "Constricting Rage of the Merciless" is very pleasant, with good riffs, variably vocals, very good productions, great cover....but where is energy?
Tak tohle je pořádná
plesnivina přátelé! Už při prvním pohledu na rozšklebenou medúzu na obalu jsem
tušil pořádný old school death metal. Je moc pěkné, že mi pánové poslali CD až
z daleké Kanady, neodbyli mě jen nějakým souborem pochybných mp3, ale
hezky postaru vše napsali (ručně!), nezapomněli přidat pár vtipných hlášek a
moje prolezlá duše doslova zaplesala. Nutno na začátek rovnou uvést, že pokud
nejste na podobné undergroundové prašiviny stavění, nemá ani cenu, abyste se
dále nahrávce věnovali. Tohle je album pro starý fotříky, kteří si rádi
zavzpomínají, občas si hodí doma v pokoji rozvážný mosh-pit a pak se zase
usadí ve vší vážnosti odpovídající jejich věku. Ale dost řečí, cože nám to
vlastně na své prvotině přinášejí?
Vlastně nic nového
(ale čekal to někdo?). Pánové se hrdě hlásí k odkazu DEATH, CELTIC FROST,
MASTER, ASPHYX, AUTOPSY, OBITUARY, BAPHOMET (US), CEREMONY, BOLT THROWER,
REPULSION (plus k jasně čitelným stopám švédské školy). Je to vlastně
jednoduché, vezměte si slavné death/black/thrashové smečky z osmdesátých a
devadesátých let, pořádně je protřepejte (prosím nemíchat-smích) a podávejte
pořádně chlazené. Muzika SABBATORY je jako dvanáctiletá whisky. Svým způsobem trpká,
hořká jako jeden nejmenovaný tvrdý nápoj z Plzně. Její chuť už znáte
dávno, nepřekvapí, ale když je příležitost, tak jí v určitém množství do
sebe zase rádi kopnete. S Kanaďany je to stejné. Jsou klasičtí, až to
chvílemi bolí, ale přesto na mě pořád zabírají. Asi je to těmi D-beat bicími
nebo chrchlajícím vokálem, nevím, ale prsty po klávesnici mi kmitají do rytmu
pěkně, to vám povím (smích).
Všechno je ohlodáno
až na kost. Jestli jste někdy pozorovali psa, jak se snaží se vší pečlivostí dostat
do sebe veškeré maso, tak SABBATORY ke své old schoolové práci přistupují
podobně. Mrazí to, řeže to, bolí to, tepe to a dává to! A o to nám jde
především, ne? Jednou jsem měl dokonce na tramvajové zastávce pocit, že vykopu
nohama do asfaltu důlek. Mám při poslechu obrovskou chuť vzít do ruky něco
nepotřebného (jako třeba televizi) a rozsekat ji na maděru (smích). Ne že bych
byl tak agresivní, ale tahle muzika do mě vlévá obrovský kus energie. Je to
jako baterie obrovské kapacity, ke kterým kdybych byl připojen, mohl bych
v noci nahrazovat pouliční osvětlení. Mám pro podobné, dobře provedené a
zahrané „klony“ z dávných časů obrovskou slabost. Nutím pak svoji ženu
záplatovat moji starou džínovou bundu, která jinak leží stále ve sklepě ve
truhle vzpomínek.
Mezi houštím se
plouží pán s nožem. Má divný pohled a z kapuce mu lezou šediny. Kdysi
dělával maskota starým death metalovým spolkům, jenže pak ho poslali na
zasloužený důchod. On se s tím ale nějak nemůže smířit a pořád slídí
okolo. Doba a muzika se vrací v kruzích a on zase najednou zažívá pár
minut své pochybné slávy. Je tady pořád s námi, sleduje nás
z povzdálí a v očích se mu zračí dávná moudrost starců. Kolem se mění
styly, do muziky jsou zvány klávesy, ženy s operním zpěvem nebo hudebníci
narvaní testosteronem a technikou dotýkající se srozumitelnosti. On ale, starý
a vědoucí, stojí pevně dál jako skála. Říkají mu old school death metalový Bůh
a SABBATHORY se k němu na své první desce modlí poctivě a s nadšením.
Tyhle kořeny jen tak někdo nevytrhne. Jak říkám, tohle je opravdu pořádná
plesnivina!
Asphyx says:
Hello bastards! New
album SABBATORY is total old school death metal! Great slowly rotting riffs,
maniacal vocal and morbid sound. New album „Endless Asphyxiating Bloom“ reminds
me walk on the grave. Great CD for all old school death metal maniacs!
Seznam skladeb:
Being, Thy
Eternal Perplexor
Hypnotic Regression
Corrosive Decay
Infantasy
Endless Asphyxiating Gloom
The End of a Pessimistic Voyage
Orbiting Obscuron
Čas: 32:47
Sestava:
Kier
Keating – kytara, zpěv
Marshal Fries – kytara
Nick Tober – basa
Dan Earle Ryckman – bicí
Poslední deska ABORTED je snad na všech metalových serverech velebena, kapela zažívá velký úspěch a je o ní slyšet na každém kroku. Já jsem v hodnocení trošku zdrženlivější. Původně jsem byl na novinku "The Necrotic Manifesto" poměrně zvědavý, ale po vystoupení téhle kapely na plzeňském Metalfestu jsem se jejich CD raději ani nedotkl. Už na zmíněném koncertě jsem si získal velké antipatie ke zpěvákovi Svenovi de Caluwé. Mě zkrátka podobné vokály iritují a dokáží mě zcela odradit. Hudba je jinak na poměrně slušné úrovni, střídají se v ní vlivy CARCASS, DYING FETUS, EXHUMED nebo třeba i takových IMPALED, ale když se pak začne zpívat, mám co dělat, abych desku nevypnul. Je to samozřejmě jen můj problém, ale já tady také cítím na sto honů nejen grindové výjezdy (nevadí a líbí se mi), tak i různé core vlivy a ty my nedělají vůbec dobře. Tahle smečka si asi svoje těžce vysloužené ostruhy za ty roky hraní a tvrdé práce zaslouží, ale pořád nějak stojí mimo můj rámec zájmu. Za mě tedy perfektně odvedená práce s (pro mě) divným zpěvákem a spoustou nápadů, které mě nechávají zcela chladným. Fanouškům budiž přáno a já se raději tentokrát poohlédnu jinde.
Death grind core machine from Belgium with the new CD. Good production, good cover, but music is very ordinary in my opinion. I don´t like Sven's vocals and core influence. I'm sure it's a good album for their fans, but for me monotonous only. The band will be very successful, but I'd like other bands. Album is ordinary job for me and the vocalist is horrible.
Již minulá deska "Carnival is Forever" naznačovala, že polští death metalisté nechtějí zůstat stát pouze ve stínu klasického death metalu, ale chtějí se vydat trošku jiným směrem. Osobně jsem měl raději tyhle maniaky, když hrály hezky "postaru", ale jak vidno, pokrok zastavit nejde. DECAPITATED se na novince "Blood Mantra" nebojí do toho kopnout hezky ve stylu groove metalu, otřou se i o death core a vše pak podávají pořádně zabalené do technického death metalu. Z novinky je na sto honů cítit velký vliv "uštěkaných" MESHUGGAH a abych pravdu řekl, příliš jsem tomu na chuť nepřišel. Chápu snahu o to, nezůstat stále stejní, ale mě tahle deska zkrátka vůbec nebaví. Postrádám na ní něco, čeho bych se mohl alespoň na na chvíli chytit. Tedy, ony tam ještě nějaké ty klasické pasáže jsou, ale je jich málo. Víc se jede hezky "moderně", s jistou dávnou progresivity. Současný fanoušek, který se dostal k tvrdé muzice někdy po roce 2000, bude asi spokojen. Já nikoliv. Mě podobné desky přijdou jedna jako druhá. Je to jen kombinace průměrného technického death metalu, protknutého vlivy SEPULTURY (plus všechny tuctové projekty pana Maxe Cavalery, SLIPKNOT a já nevím jakého dalšího zvěrstva), již zmíněných MESHUGGAH a chaosu. Celá deska mi přijde hrozně roztříštěná a nic tomu nepomáhají ani dnes tolik moderní texty ovlivněné východní filozofií. Při poslechu si trošku přijdu, jako bych seděl totálně zhulený v nějaké komunitě rastafariánů (smích). Asi budu se svým názorem v menšině, ale já to takhle slyším. Pro mě šílená nuda! A ten zpěv? To už lépe zní sousedův pitbul.
DECAPITATED are coming with modern death metal CD this year. They left classic death metal definitively and try to be very progressive. Unfortunately, this is the way I dont like. Barking vocalist, riffs copied from MESHUGGAH and bore everywhere. For current fans getting used to similar products, this CD will be album of the year, but for me it is falling down. I didn't find many good things for me. DECAPITATED are as bands playing and sounding in the similar way. The new album is boring for me!
ENTRAILS – Resurrected from the Grave (Demo Collection)
CD 2014, Metal Blade Records
Za chvíli to bude dlouhých 27 let, co jsem byl poprvé proklet. Tenkrát, na
moje narozeniny, my můj bratranec přinesl první metalovou nahrávku. Jasně že to
byl heavy metal. Byl jsem tenkrát hrozně nadšený a změnil se mi svět. Řvával
jsem do svého pokoje texty JUDAS PRIEST a hltal každou informaci o čemkoliv, co
bylo jen trošku tvrdší muzika. Přiznám se, že bývám někdy lehce nostalgický, rád
se vracívám do minulosti a vzpomínám na doby, kdy jsem chtěl být ve škole ještě
archeologem. Kola času mě semlela úplně jiným způsobem, možná dokonce lepším,
ale jednou za čas na mě padnou vzpomínky a rád se prohrabávám starými alby. Mezi
prsty se mi najednou objevují dlouho neviděné kazety, vinyly, CD a moje oči mají
najednou podobný nádech, jako když starci vyprávějí o svém mládí. ENTRAILS sice
patří do trošku jiné dekády, ale když se mi dostaly do ruky jejich znovu nahraná
dema, navodily mi úplně stejnou náladu.
Švédi uvádějí jako datum založení své kapely rok 1990. Čekalo se pak dlouhých
devatenáct let na první demonahrávku. Pánové sice měli nějaké skladby doma v
šuplíku, ale z různých důvodů tento materiál nebyl vydán. Byl uložen na starých,
dnes již nepoužívaných páskách a letos se hlavní protagonista kapely Jimmy
Lunqvist rozhodl, že pomocí moderních postupů vše znovu nahraje. Jedná se o
opravdové vykopávky, některé skladby jsou přes dvacet let staré, ale hned při
prvním přehrání zjistíte, že jim zub času vůbec neubral na síle. Inspiraci
(pokud je to takto možné vůbec napsat, protože ENTRAILS byli
tenkrát také u toho) nebo lépe jako připodobnění můžeme uvést kolegy z branže
DISMEMBER, staré ENTOMBED, NIHILIST. Styl a způsob hraní je tedy jasně daný. Jen
taková perlička. Píšu tuhle recenzi brzy ráno, je kolem páté hodiny a když jsem
si CD poprvé pustil, z otevřeného okna do ranní Plzně začal zvonit umíráček.
Příhodná shoda náhod, co říkáte?
Zvuk je vyčištěný, v dnešní době v pohodě obstojí, nemusíte mít strach z
toho, že byste poslouchali nějaké zmuchlané, tisíckrát ohrané a znovu nechutně
„re-masterované“ uveřejněné kazety. Skladby nepostrádají určitou staře hnilobnou
patinu, patrnou a chtěnou snad v každém tónu. Nevím sice, co tato nahrávka řekne
dnešním mladým, odkojeným už zcela jinými pořádky, ale pro nás pamětníky se
jedná o velmi příjemný sběratelský artefakt. Dobrou zprávou je, že se dá CD
sehnat v každém trošku lepším obchodě s muzikou. Postupy jsou sice klasické., že
snad ani klasičtější být nemůžou, ale to jim vůbec neubírá na chytlavosti a
síle. Jen je nutné se oprostit od dnešního přístupu k věci. Nějaké stáhnutí,
rychlé prohnání sluchovody a následné vymazání zde moc fungovat nebude. Tady se
musí přistupovat hezky pomalu, postaru, udělat si ze setkání svůj malý niterný
soukromý obřad.
Umíráček pomalu v dálce doznívá. Mám zvuk kostelních zvonů moc rád. Řekl
bych, že ke švédskému death metalu patří, stejně jako návštěva kostnice. Chřestí
se tady o sto šest, vypalovačky střídají chladné vyhrávky a já jsem zpět někde v
devadesátých letech. Nějakým záhadným způsobem se mi kdysi dostalo do sbírky
demo „Human Decay“ (2009) a tak jsem si vše rozložil na zemi, sedl si do
tureckého sedu a jen si občas odbíhal ke klávesnici napsat pár řádků. Tato
recenze tedy budiž jen malým připomenutím toho, že letos se dostala mezi prostý
lid nahrávka v podobě kolekce demonahrávek jedné ze zajímavých švédských kapel
drtících smrtící kov už nějakou tu dekádu. Deska je krásně švédsky studená, pálí
jako suchý led a neměla by chybět ve sbírce každého, alespoň trošku nadšeného
fanouška. Body dávat nebudu, neumím na stupnici od jedné do deseti ohodnotit
vzpomínky. Velmi příjemná kompilace klasického švédského death metalu!
Seznam skladeb:
Reborn (Intro)
Evil Obsession
The Morgue
Your Dead Dog Smile
Voices
Triumph of the Sinners
Stormy Death
Midnight Death
Breath of Blood
Entrails
Depression
Dust to Dust (Intro)
Blood Red
Euthanasia
Evil Terror
Total Death
Human Decay
Casket Garden (Dismember cover)
Čas: 01:13:51
Sestava:
Jimmy Lunqvist – kytara, bicí
Jockey Svensson – basa, zpěv
Adde
Mitroulis – bicí, zpěv
Penki - kytara
ENTRAILS bring this year unrealesed songs from old demos. Album reminds me chronicle of Swedish death metal. Songs have new sound and we can enjoy classic Nordic tones. It is must-have for all fans of Entrails!
BELPHEGOR – Conjuring the Dead
CD 2014, Nuclear Blast
Ne, tak takhle rozhodně ne. U rakouských sousedů zkrátka tentokrát peklo nezaznělo. Tolik klišé na jednom místě už jsem hodně dlouho neslyšel a neviděl. BELPHEGOR a jejich image zvrhlých maniaků na mě nefunguje. A nic na tom nezmění ani tuny make-upu, ani hektolitry kečupu použitého na promo fotkách. Když už chci slyšet pořádný death, šmrncnutý blackovou nenávistí, tak budu letos bohužel hledat někde úplně jinde. Více zde. Já od podobných desek očekávám špínu, utrpení a skřeky nemrtvých a ne smrtící kov pro čtenáře lesklých metalových časopisů. Tentokrát to opět nevyšlo. Bohužel.
Good production, good promo photos, lots of blood in clips, but I don´t listen the Hell! Next album in the line missing energy and darkness. I'm afraid. The album for readers of commercial metal magazines!
Bloudím v podzemí už spoustu let. Občas se sice vynořím na světlo, abych zařídil pár věcí, ale moje oči slunci už asi nikdy nepřivyknou. Vždy se těším zpět, mezi své nemrtvé. Prohledávám rád různá zákoutí, opuštěné kobky kostelů, potemnělé kanály měst i smutné, chátrající staré továrny. Všude slýchávám ševel hlasů, má hlava si doplňuje příběhy a přede mnou ožívají tisíce stínů. Je to jako černobílý film, někdy romantický, až se mi chce smát, jindy zase smutný a klidný. Potkávám různé kapely, které jsou na tom podobně jako já, nemrtvé, s otisky duchů ve tvářích. Nad hlavami nám slouží v kostelech zádušní mše a přitom to pod nimi neustále vře, jako nekonečné magma. Při jednom takovém výletu jsem potkal německé death metalové predátory SLAUGHTERDAY. Vzpomínám si přesně, bylo to loni, na konci zimy, když jsem zkřehlý poslouchal ve sluchátkách jejich desku „Nightmare Vortex“. Na výlety k našim německým sousedům jezdím rád, jejich nahrávky se totiž dobře shánějí a v undergroundu to pořádně žije.
Letošní EP „Ravenous“ je důstojným pokračováním předchozího počinu. Vyšlo na klasickém CD. Pokud jste fajnšmekři a máte radši kazety, tak se můžete stát vlastníkem jednoho ze sta kusů limitované edice. Dlouho jsem se upřeně díval na obal od Jana Pysandera Whitneyho a jestli má příšera na titulní stránce bookletu znázorňovat viděné běsy, tak věřte, že podobné jsem již také několikrát potkal. Hned jsem si je oblíbil, přišly mi jako staří známí (smích). Muzika je pak klasická, old school death metalově laděná, často hozená až někam k doomu. Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem na SLAUGTERDAY narazil vždy v ročních obdobích, kdy mi sedli nádherně do nálady. Vzpomínám s kapelou na staré AUTOPSY, ASPHYX, CELTIC FROST a někdy se spolu vydáváme na výlet až k samotným BLACK SABBATH. Zmíněné legendy můžete dnes zaslechnout v tvorbě skoro každé druhé death metalové smečky, ale zde oceňuji obzvlášť chladné melodie a určitou černou auru, kterou z nahrávky cítím všemi póry svého těla. Němci umí složit dobře zapamatovatelné, až morbidně hitové skladby.
Společné seance jsou podobné těm, které občas každý z nás pořádá s bolavými zády. Tisíce jehel se zabodávají do vaší páteře, injekce nepomáhají a nejhorší bývají ty řezavé okamžiky, kdy ostré nože vystřelují až někam do mozku. Když ale překonáte pár prvních dní a přijde první úleva, cítíte se jako těžce nemocný člověk, který sám sobě nakonec povolil euthanasii. SLAUGHTERDAY jsou vašimi věrnými společníky, hrají vám k poslední cestě z tohoto světa, pohřební hostině i zajíždění rakve do vyhřáté pece krematoria. Mám rád podobné atmosférické nahrávky, vyvolávají ve mně zvláštní, dosud neviděné obrazy a svým způsobem mě i uklidňují. Přijdu si vždycky jako nějaký plaz, připravující se na zimní hibernaci. Moje životní funkce se pomalu uklidňují, srdce začne vynechávat a do očí se mi vkrádají stíny. Zima, období smutku, dlouhých nocí a mrazu pod nehty, může začít.
Osmnáctiminutová ochutnávka z německého záhrobí obsahuje i parádně zahraný cover od ACHERON. Celkově se mi pak EP postupně zařezávalo pod kůži, drásalo, bolelo, rozesmutňovalo mě, kroutilo mými vnitřnostmi. SLAUGHTERDAY jsou zvláštním úkazem v tom našem podzemí, jsou stejní jako ostatní a přesto jiní. Nějak si pořád nedovedu moc vysvětlit, čím to je. Možná schopností navodit tu správnou umrlčí atmosféru, nevím. Každopádně moje zvědavost i po dlouhé době nezná pořád mezí. Těšívám se na oprýskané náhrobky, upřené pohledy nemrtvých i smutné příběhy z onoho světa. Padli jsme si do oka jako dvě zaklíněné, kdysi se milující kostry, pohřbené z lítosti spolu. Až jednou uvidíte na podzim zapadající slunce nad hřbitovem, určitě si vezměte s sebou CD „Ravenous“. Uvidíte dosud neviděné a uslyšíte samotný hlas probouzející se bestie. Pak pochopíte, že existuje jen jediná správná cesta. Je dlážděná studeným doom/death metalem. Ave SLAUGHTERDAY! Asphyx says: SLAUGHTERDAY published new dark, maniacal album! This is EP from hell! Well remembered riffs, monumental vocals, crushing drums. When AUTOPSY, CELTIC FROST andAPSHYX meet, "Ravenous" will born! I like black atmosphere with cold motive here. Great EP, great band! Yes, this is old school death metal. But, very interesting!
Slammové kladivo musí
bít, dokud všichni nezemřou. Rozmlátí vaše obličeje, useká vám ruce, vyvrhne
střeva a pustí pořádně žilou. O kom že to píšu? No přece o amerických
brutálních death metalistech INTERNAL BLEEDING, kteří nás letos poctili dalším
albem. A to považte, po dlouhých deseti letech. Přiznám se, že v dobách
jejich největší slávy jsem příliš jejich fanoušek nebyl. Tenkrát tlouklo moje
srdce spíš v rytmu trošku jiného smrtícího kovu. To nic ale nemění na tom,
že jsem si tuhle smečku časem hodně oblíbil. Vždycky jsem obdivoval schopnost
vytvořit s tolika málo výrazovými prostředky tak zajímavé desky. Vždy suroví
a syroví jako ráno v postranní uličce, kde se minulou noc stala vražda.
Takoví jsou, byli a budou INTERNAL BLEEDING.
Novinka „Imperium“ mi
pak připomíná dlouhý rozhovor pomalu hnijící mrtvoly se svým vrahem.
Nekompromisní, chladní a s úsměvem kanibala, nám Američané předkládají
přes čtyřicet minut houpavých rytmů v klasickém stylu. Naléhavý vokál Keitha
DeVita (jinak PYREXIA) sice nepatří k nejhlubším, ale zase podle něj
poznáte tuhle smečku na sto honů. Říká se, že dobře uložené ostatky vydrží v nezměněném
stavu mnoho let. INTERNAL BLEEDING jsou přesně takoví. Hrají sice způsobem, který
bude připadat mnohému dnešnímu fanouškovi extrémní muziky mdlý, pomalý,
ne-technický a příliš přístupný, ale uvědomme si, že zabíjet se nemusí jen
silou. Mnohdy je horší to utrpení, prováděné pomalu, chladně a zde i
s podobným valivým přístupem, který kdysi zvolili slavní OBITUARY.
Doslova nadšený jsem
ze zvuku (Joe Cincotta - produkce, Derek Boyer – engineering), který je jednak
chladivý jako námraza na těle podzimní oběti, ale hlavně dostatečně průrazný,
dynamický a dodává celé nahrávce ještě větší grády. Nad obalem od Mircea
Gabriela Eftemieho jsem rozjímal poměrně dlouhou dobu. Obsahuje pro mě přesně
všechny ty důležité, zajímavé prvky (drobnosti), abych si ho zapamatoval a i po
letech dovedl přiřadit k hrané hudbě a CD. INTERNAL BLEEDING jsou
v dnešní době už možná až moc staří, svým způsobem opotřebovaní, ale když
se na jejich novinku podíváte s určitým odstupem, musíte konstatovat
jediné. Kope to opravdu řádně! Pro někoho to sice bude až příliš monotónní,
stále se motající ve stejném kruhu, ale věřte tomu, že když dáte „Imperiu“ čas,
budete po zásluze odměněni lahodným douškem pořádně vychlazené krve.
Svět postranních
uliček v každém druhém městě je plný opuštěných budov s pochybnou
historií i sklepů pod mnoha domy s krásnou fasádou, v sobě může
obsahovat spoustu hrůzy. Někdy se jen tak procházím a na některých místech
se cítím divně. Ze stínů jakoby na mě zíraly oči se zvláštním odleskem.
Rozmlouvám s obrysy nakreslenými křídou v místech vraždy, kde
k zemi včera padl další život. Cítíte to napětí? Je to na jednu stranu
tolik odpudivé a zároveň přitažlivé. Samozřejmě jen v momentech, kdy tohle
všechno zažíváme imaginárně, zprostředkovaně z nové desky INTERNAL
BLEEDING. Jinak by se v nás krve nedořezali. Američtí řezníci nám
předčítají z klasické brutálně slammové učebnice. Tohle CD si s sebou
vezmu, až pojedu na nějakou opuštěnou chatu do hor. Popadnu sekyru a půjdu na
dříví. A až se rozhodnu, že se ponořím do země snových stínů, pro jistotu
všechno pořádně zamknu a pod polštář si dám nůž. Nikdy totiž nevíte, kdo na vás
může za rohem čekat. Album, připomínající rozhovor oběti se svým vrahem.
Asphyx says:
Wow, INTERNAL BLEEDING is back! Strong, raw, cold, bloody, classical and
maniacal. „Imperium“ reminds me interview between sacrifice and its murder.
Swinging brutal slamming rhythm, pathological Keith DeVito’s vocal and rusty riffs. „Imperium“ is a very raw bloody
steak! I recommend!
Mnohý pravověrný metalista nad touhle legendou ohrnuje nos, ale uvědomme si, že jejich první alba rozvířila v sedmdesátých letech vodu pěkně krvavě. Na tehdejší dobu obrovský nářez, energie a zápal pro hard rock. Já byl tenkrát sice ještě usoplený prcek, ale to nic nemění na tom, že mi jejich desky rvali rodiče do uší snad denně. Možná podvědomě, možná pro tu energii mě tihle rockoví čerti provází vlastně celý život. Jejich novinka, s názvem "Rock Or Bust", vychází 2. prosince 2014 a zapište si za uši, že já budu u toho! Myslím si, že letos budou pěkně vypečené vánoce. Australané AC/DC pravděpodobně opět nikoho s ničím nepřekvapí, ale kolem stromečku bude určitě tančit zase celá rodina (smích). Stejně, jako tomu bylo u minulé desky "Black Ice". Recenze zde, jakmile pořádně naposlouchám! Come on! Poprvé bohužel bez Malcoma.
I want to hold the new AC/DC album inmy hands! I want to hold the new AC/DC album inmy hands! I want to hold the new AC/DC album inmy hands! I want to hold the new AC/DC album inmy hands!
