Report, foto, video - PRAGUE DEATH FEST 2014 – CANNIBAL CORPSE, DYING FETUS, REVOCATION, AEON, GOATWHORE, MALEVOLENCE, FALLUJAH - Praha, klub Meet Factory – 12.11.2014

Cannibal Corpse

Poslední dobou si říkám, že vždycky, když už se odhodlám vyrazit na nějaký velký koncert, tak jdu na jednu, maximálně dvě kapely a zbytek mě nechává chladným. Ve středu tomu tak alespoň bylo. Lákaly mě v podstatě jen dvě smečky a to mí srdcoví CANNIBAL CORPSE a DYING FETUS. Ty sice z desek moc nemusím, ale dobře vím, že naživo to umí pořádně rozjet. Lístek byl zakoupen dlouho dopředu, baterie do mého old schoolového foťáku také, triko vyžehleno, v práci zařízené lehké časové úlevy (hlavně na úkor spánku) a tak už nezbývalo nic jiného, než se těšit (smích).

ticket

Cesta probíhala v klasickém duchu. Vyzvednul mě Michal (díky za odvoz!) u Lochotínského kostela v Plzni. Na dálnici se probíraly nejdůležitější události letošního podzimu v undergroundu (třeba můj nový blog, který právě čtete, utlumení mé aktivity na Fobii apod. – smích) a já byl moc rád, že nemusím myslet na svoji práci. Ten účel, vyčistit si pořádně hlavu, začal nabírat správný směr. Do toho občas něco prohlásil zezadu jako vždy nekompromisní (v názorech) kolega Barťas. A tak bylo zase veselo, že jsem si málem hubu roztrhl (smích).

Těšil a užil jsem si setkání s kolegyní Duzl, mým starým věrným kamarádem Bohoušem (slavícím zrovna narozeniny – gratulace, starý brachu!) i ostatními postavami, se kterými se většinou vídáme dole pod pódiem na různých akcích extrémního metalového charakteru. Byla to zkrátka oslava death metalu a já jsem byl moc rád, že jsem se mohl zúčastnit. Už jen kvůli těm lidem (a taky hlavně „kanibalům“).

Koncertní svátek všech death metalistů se odehrával v klubu Meet Factory. Byl jsem tam kdysi na koncertě OVERKILL a byl jsem tenkrát tak znechucen, že jsem se už nechtěl nikdy vrátit. Měli tam hnusné a drahé pivo, divný zvuk i číšníky s kyselými „pražskými ksichty“. Pamatuji, že naše plzeňská výprava tenkrát lila ty patoky do květináčů a nadávala na ně i celou cestu zpět. Nejhorší ale byly ty sloupy, kdy nebylo při větší návštěvnosti moc vidět na pódium. Taky místní výzdoba od umělce pana Černého (to je ten, co maluje tanky na růžovo a dělá podobné „vtipné taškařice“) mi přišla nic moc. Meet Factory na mě působila spíš jako místo pro nekonečné house party než pro metalový koncert. 

A jak to vypadalo v klubu letos? Nebudeme si nic nalhávat, bylo to stejné. Pivo jsem dal jedno (Budvar) a bylo to něco hrozného. Sladká americká limonáda od výrobce, kterého nemá rád kdejaký vyhraněný anti - globalizant, frutarián a dredař, byla nakonec nejmenším zlem. A když si připočtete balenou vodu, moje žáby v břiše měly několikerý orgasmus (druhý den pak následovalo totální narušení střevní mikroflóry). Jako bonus byly z klubu odstraněny sedačky, na kterých jsem minule několikrát spočinul. Tentokrát jsem díky tomu měl během těch šesti hodin stání nohy nateklé jako konve nějaké staré báby, což byla spolu s namoženými zády druhý den opravdu úžasná kombinace.

Tak a dost brblání, přijeli jsme na muziku, ne? Jaké že to tedy ve středu bylo? Inu, jak kdy a jak co…(smích).

FALLUJAH hráli jen krátce. Byli mladí, progresivní a bouchali do toho ve stylu „atmosférického technického death metalu“. Abych pravdu řekl, tak pokud se mi jejich poslední deska líbila jen zčásti (recenze zde) a psal jsem něco o špatném zvuku alba, tak naživo to bylo ještě horší. Zvučit asi podobnou hudbu lze stěží, ale příště bych ocenil, abych rozeznal alespoň něco. Slyšet byly snad jen ty pomalé, pro mě šíleně nudné vyhrávky. Za mě tedy nic moc, ale kapela za to zrovna nemohla.

Fallujah

MALEVOLENCE hráli něco jako metalcore, death core a já nevím jaké další core. Neznal jsem je a po nastudování jejich tvorby na youtube u toho asi raději zůstanu. Pro mě byla tahle kapela asi největším zklamáním celého festivalu. Nebo jinak, nic jsem od nich nečekal a vlastně ani nedostal. Moje mysl zůstala po celou dobu jejich vystoupení úplně čistá, nedělalo to se mnou vůbec nic. A to se pánové docela snažili. Jenže podobná muzika mi nedělá dobře na žaludek a tak jsem prachsprostě utekl. Bylo to tak špatný, že mi pánové nešli skoro ani vyfotit (smích).

Malevolence

S GOATWHORE jsem měl co do činění již dvakrát (recenze zde). Jedná se přesně o ten typ kapely, která má vlastně všechny předpoklady pro to, mě zaujmout. Jenže nezaujala. Přitom mixují ve své tvorbě všechny styly, které mám rád. Thrashové sypačky, blackovou tmu i deathové běsnění. Co si přát víc? Popularita téhle smečky roste každým dnem. Nedivím se. Na mě jsou ale až moc chladní a neubránil jsem se dojmu, že v jejich hudbě cítím určitý kalkul. V Praze pak byli Američané až moc „američtí“. Samé pózy, jakoby tvrďácké výrazy a plochá muzika. Jestliže mi z desky přišli občas alespoň něčím zajímaví, naživo to bylo o hodně horší. Asi chyběl pan producent. Jiného názoru ale byly dámské návštěvnice. U některých jsem měl trošku strach, aby si nezačaly trhat rodidla. Po středečním vystoupení si tak zařazuji tuhle kapelu do škatulky „pro holky“ (smích).

Goatwhore

Švédské AEON jsem kdysi míval docela rád. Nehrají sice nic světoborného, ale jejich death metal bývával upřímný a poctivý. Poslední desku „ Aeons Black“ jsem sice moc nepochopil, ale i tak jsem se vcelku těšil. Bohužel, pokud jsem byl z jejich posledního počinu poměrně zklamaný, z živého vystoupení to bylo  ještě horší. Přijde mi, že se kapela vydala „přístupnějším“ směrem (často jsem vzpomínal na KATAKLYSM) a snaží se trošku také na své práci něco vydělat (což plně chápu). Jenže já mám radši underground a pořádný nářez a ne lechtání příjemnými rytmy. Pro mě jejich živá prezentace neměla vůbec drive a sílu. Škoda, další z kapel, které mě moc nezaujaly. Já jsem jim to celé zkrátka vůbec nevěřil. I když hráli (technicky, přesně, ale jakoby křečovitě) samozřejmě dobře, já tam tu energii smrtícího kovu nikde necítil. A mimochodem, pan zpěvák to zrovna moc nedával.

Aeon

REVOCATION jsou hodně v kurzu. Odpovídají tomu jak povětšinou velmi kladné recenze, tak dobrá prodejnost desek. Jejich kombinace thrashe a death metalu (bohužel i toho melodického) zkrátka na spoustu lidí funguje. Já mám u téhle kapely neustálý pocit, jakoby to měli všechno dopředu hodně promyšlené (jakoby od producenta nařízené). Možná už jsem na podobnou muziku moc starý, ale mě u ní chybí duše, drive a vlastní ksicht (i když stará alba se mi vcelku líbila). Asi, kdyby mi bylo o 15 let méně a nezažil bych ty krásné roky mládí, kdy jste každou kapelu poznali podle pár prvních tónů, mluvil bych jinak. REVOCATION jsou jednoduše profesionálové. Předvedli precizní vystoupení, předali svá poselství a odešli. A mě toho moc v hlavě nezůstalo. Přišlo mi to jako takový ten generický metal, hraný na MTV. Škoda, omlouvám se, ale ani naživo mě tahle moderně znějící úderka nepřesvědčila.

Revocation 

DYING FETUS jsou legenda a jsou zapsáni již spoustu let v extrémní síni slávy. Není divu. Rok vzniku 1991, spousta vydaných alb. Časté koncerty. To vše mluví pro tuhle kapelu. Osobně mám s některými (novějšími) alby docela problém a moc je nemusím, naživo mě to ale vcelku baví. Doma si je dobrovolně příliš často nepouštím, z vystoupení ale odcházím většinou spokojený. V Praze to bylo letos stejné jako vždy. Něco mě bavilo hodně, něco méně a něco vůbec (smích). Jako celek se mi ale vystoupení líbilo. Bylo dynamické, poměrně dobře vyvážené a mělo potřebný drive. Bylo krásně vidět, že si to k nám přijeli pánové řádně užít. Stejného názoru byli i fanoušci, kteří to (alespoň v mém bezprostředním okolí) dávali jasně najevo. A já vlastně také, jen svým poklidnějším způsobem, odpovídajícím stylu pomalu stárnoucího pardála v nejlepších letech. Prostě, neřval jsem jak tur, ale jen spokojeně tleskal. Pěkné vystoupení s parádním bubeníkem, které bych asi ale dovedl představit tak o dvě třetiny kratší. Řekněme tak po pátém songu už mi to přišlo pořád stejné, monotónní a ten "uštěkaný" zpěv mi chvílemi lezl na nervy. S tím jsem ale počítal, takže nakonec spokojenost.

CANNIBAL CORPSE jsou v mých očích něco jako polobozi. Jednak nás váže dlouhá společná historie, jednak letos pánové z Buffala vydali podle mě další skvělé album (recenze zde). Kanibalové jsou stejně jako já „staří“ klasici, kteří nechtějí na své tvorbě nic měnit. Osobně to velmi oceňuji. Jsou pro mě takovou jistotou v dnešním nepřehledném a zmateném světě. Naposledy jsme se viděli před dvěma lety, kdy jsem stál hned pod pódiem a sledoval během jejich vystoupení žraloka na teniskách Mr. Corpsegrindera. Pamatuji si tu syrovost, krutost a drsnost. V Meet Factory to bylo v podstatě stejné. Žádné efekty, žádné naučené pohledy určené pro fotografy a fanynky. „Jenom“ nekompromisní, tvrdá rubanice. Nevím, jak to tihle příznivci masakrů motorových pil dělají, ale na mě to funguje i po těch dlouhých letech. Schéma se opakovalo. Jeden slavný flák za druhým (a k tomu pár ochutnávek z novinky, které zněly skvěle!), mezi tím chvilky na nadechnutí. Rychlost, sekání hlav pomocí ostrých riffů a všudepřítomná smrt. Za mě opět vynikající set. Ostatně jako vždy.

Co říct k návštěvnosti? Na mě byla až moc velká (smích). Pořadatel musí být spokojen a já si „užil“ nedýchatelné vedro a pořád do mě vrážejícího jednoho chlapce s malou postavou (to opravdu nejde neotravovat ostatní?) a neustálé prodírání davem. Před klubem prodávali hamburgery za 149,- kč a jakýsi párek v rohlíku, který prý byl italskou klobásou (s bio já nevím čím) za 79,- kč. U nás na vsi (v Plzni) jsou považované takové ceny za poměrně natažené a podobné prodejce posíláme tam, kde je pořád tma (rozuměj do prdele).

Zvuk nebudu hodnotit, protože podle mě se prostor Meet Factory špatně zvučí (u DYING FETUS a CANNIBAL CORPSE jsem byl spokojen, obzvlášť posledně jmenovaní zabíjeli). Mezi těmi sloupy se všechno láme a hrozně záleží, kde stojíte (jako vždy). A abych pravdu řekl, ty nekonečné debaty o tom, kdo co kde jak špatně vytáhl, ponížil, případně přeřval, mě už docela unavují. Jsem jen obyčejným fanouškem a tak jsem si to celé užil i přes několikeré zvukařovo selhání.

Cannibal Corpse

Končilo se dle plánu, někdy kolem půlnoci. Cesta domů probíhala v poklidu, vše se hodnotilo. Všichni už ale byli unavení a nejvíc jsem mluvil (jako vždy při návratu) zase já. Snažil jsem se měnit melodii hlasu, abych Michala za volantem ještě víc neuspal (smích).

Měl jsem toho už docela plné kecky a tak jsem doma padl ve dvě v noci do postele jako kus neotesaného dřeva a celým bytem se začalo ozývat mé mohutné chrápání (je to můj standart, typ umírající mrož – smích). Taky vstávat v půl páté ráno, pak čekat od šesti odpoledne do desíti večer na dvě kapely, které jsem chtěl vidět, už bylo docela unavující (a to nemluvím o druhém dni ráno, o hnusném budíku v šest a zmateném odchodu do práce).

Cannibal Corpse

Chápu, že spojit šňůry několika kapel dohromady vypadá na papíře dobře, ale já bych bral spíš tak okolo čtyřech vystupujících. Taky dát 700,- kč, v podstatě za dvě smečky je taky docela dost. Ty peníze jsem chtěl utratit, ale nevím, jestli budu mít příště sílu vydržet celou dobu. Ale třeba na mě už doléhá ten čtvrtý obrácený kříž stáří, který dopadne na moje záda zhruba za týden. Také jsem začal uvažovat o tom, že si zakoupím nějakou zánovní motorovou pilu. Myslím, že by se mi mohla hodit (smích). Dnes v práci rozhodně, alespoň bych při jejím rachotu neusínal. Moje mise, vidět zase CANNIBAL CORPSE, byla splněna. Takže až na divný klub a dlouhé čekání nakonec spokojenost.

FOTOGALERIE

Cannibal Corpse setlist (bez záruky):

Staring Through the Eyes of the Dead, Fucked With a Knife, Stripped, Raped and Strangled, Kill or Become, Sadistic Embodiment, Icepick Lobotomy, Scourge of Iron, Demented Aggression, Evisceration Plague, Dormant Bodies Bursting, Addicted to Vaginal Skin, The Wretched Spawn, Pounded into Dust, I Cum Blood, Disposal of the Body, Make Them Suffer, A Skull Full of Maggots, Hammer Smashed Face, Devoured by Vermin 

Recenze/review - FALLUJAH – The Flesh Prevails (2014)

FALLUJAH – The Flesh Prevails

CD 2014, Unique Leader Records

Abych pravdu řekl, tak progresivně laděný death metal nebývá většinou zrovna můj šálek kávy. Málokdy se stane, že mě nějaká kapela v tomto stylu vůbec zaujme. Většinou mi vadí, že muzikanti až příliš exhibují a já pak na konci každé skladby vůbec nevím, o čem že to vlastně celé bylo. Chybí mi tah na branku a většinou mi připadají songy roztříštěné. Přesto se občas objeví CD, kterého si všimnu, chytne a donutí mě se jím blíže zaobírat. Jedněmi z těch, kdo mě letos zaujali, jsou američtí mladíci FALLUJAH. Ti se ke své smrtící práci postavili značně „atmosféricky“. Na první poslech jsem se sice neubránil dojmu, že se tady někdo pořádně inspiroval francouzskou GOJIROU (v rychlejších pasážích), ale to mi nijak nevadí. Ihned od začátku jsem si zařadil „The Flesh Prevails“ mezi alba, kterým se chci podívat trošku na zub. Ten čas nastal právě teď.

Prvotní nadšení sice časem vyprchalo, ale i přesto považuji podobně pojatý death metal přinejmenším za zajímavý. Je sice fakt, že zvukově mi přijde deska poměrně nevyvážená, snad až uměle plastická, ale z principu nejsem dnes tolik častý zvukový detailista. Oceňuji spíš nápady, přístup a nasazení. Je sice pravda, že na druhém albu těchto Američanů se zvláštním jménem pro death metalovou kapelu (město v irácké provincii) mě již celkový („přeprodukovaný“) sound tahá za uši, ale co bych pro vás nepřekousnul, že ano (smích)? Myslím, že základní myšlenku a to, co se na CD odehrává, krásně vystihuje zvláštní obal. Na něm drží (asi) nějaký anděl jakousi postavu a tahá ji do nebe. No, co si budeme povídat. Není to nic moc, co říkáte? Dovedl bych si představit zajímavější motiv. Tady se FALLUJAH nevyhnuli klasické slabině začínajících kapel a spolu se zmiňovaným zvukem trošku podcenili své potenciální posluchače.

Za nejdůležitější samozřejmě považuji nápady a těch je na albu nepřeberné množství. Jsou si sice navzájem velmi podobné a občas se slévají v jeden nesouměrný celek, ale pokud dáte nahrávce víc času a trpělivosti, myslím, že si pro sebe ledacos najdete. Pokud bych měl nějakým způsobem popsat to, co se na desce odehrává, nebál bych se označení „technicky atmosférický death metal“. Osobně mi sice chybí pověstné „rockové koule“, ale o těch to tady není (smích). FALLUJAH hrají zvláštním způsobem, jinak než ostatní a musím uznat, že v tom nepřeberném množství dnešních smeček jsou svým způsobem výjimeční a zajímaví. Není to ani tak tím, že by tvořili něco zcela nového, jako spíš jakýmsi „zvláštním“ uchopením death metalu. Skladby mi svoji náladou připomínají šetřič na obrazovce mého počítače, kde se navzájem prolínají hvězdokupy.

„The Flesh Prevails“ si zařazuji do škatulky CD, které budu poslouchat ve chvílích odpočinku. Nevím sice, jestli budu na tenhle „povznášející“ death metal mít chuť často, ale určitě se zase někdy zastavím. Nějak se nedokážu tentokrát překousnout přes divný zvuk, ruší mě. Uznávám sice, že se toho na desce spousta odehrává, jen to jde kolikrát úplně mimo mě. Mrzí mě, že mě nahrávka nechytla za vlasy a nevytřela se mnou pořádně podlahu. Fanoušci jemnějšího přístupu ve smrtícím kovu a milovníci dlouhých táhlých tónů budou ale určitě spokojeni. Album, které mi přijde nedotažené do konce. Potenciál zde sice cítím na každém kroku velký, ale ten vyznívá díky špatné produkci vniveč. Uvidíme, s čím přijdou FALLUJAH v budoucnu. Budu se těšit.

Asphyx says:

Yes, this is good „technical atmospheric death metal“. But with bad sound and bad cover. FALLUJAH have good musical ideas, good motive. The band has a big potential. Next time, please, better production! Good, interesting album, but I’m still missing something. Anyway, FALLUJAH are great promise for the future.

Seznam skladeb:

1. Starlit Path
2. Carved From Stone
3. The Night Reveals
4. The Flesh Prevails
5. Levitation
6. Alone With You
7. Allure
8. Sapphire
9. Chemical Cave

Čas: 41:32

 

Sestava:

Rob Morey – basa

Alex Hofmann – zpěv

Scot Carstairs – kytara

Andrew Baier – bicí

Brian James - kytara

http://fallujah.bandcamp.com/

http://www.facebook.com/fallujahofficial

http://uniqueleader.com/

Minirecenze/minireview - JUDAS PRIEST – Redeemer of Souls (2014)

JUDAS PRIEST – Redeemer of Souls
LP/CD 2014, Sony Music Entertainment

Jsou zde noví JUDAS PRIEST. Tentokrát se vracejí ke svým začátkům, až někam do osmdesátých let. Bohužel bez K.K. Downinga a jeho riffů, bohužel i bez nápadů. Novinka je jako stokrát vylouhovaný čaj, sice poctivý, ale stále stejný. Mám tuhle kapelu moc rád a některé jejich desky mám ve svém zlatém fondu, ale "Redeemer of Souls" si tam nezařadím. Pro ortodoxní fanoušky kapely to sice je album nahrané jakoby na zakázku, ale chybí tomu ta dřívější síla, drive a větší koule. Rob Halford se sice snaží stárnout se ctí, ale tady je jak bez energie. Podrobnější rozbor zde.

Asphyx says:



I like the JUDAS PRIEST history, I like Halford voice, but "Redeemer of Souls" is affected, with bad sound (are there the 80th?), very very long and ordinary!

Recenze/review - ZOMBIEFICATION – Procession Through Infestation (2014)

ZOMBIEFICATION – Procession Through Infestation

CD 2014, Doomentia Records

Pojem zombie se odvozuje od kultu voodoo, ve kterém označuje úplně zotročenou osobu, nejčastěji pod vlivem omamných látek, slepě či nevědomě vykonávající příkazy člověka, který ji ovládá. Rozhodně to tedy nejsou našminkované slečny z dnes tolik oblíbeného zombie walku. Osobně mám filmy a příběhy s touto tématikou rád, sleduji je a jejich pronikání do hudby mi dělá velmi dobře. Ke špinavému death metalu sedí dvojnásob a tak, když se mi dostala do ruky třetí dlouhohrající deska mexických ZOMBIEFICATION, rád jsem se ponořil do jejich světa hororových témat. S kapelou jsem měl co do činění již dvakrát, s jejich předchozími počiny, navštívil jsem dokonce jejich pražský koncert a tak by se dalo říct, že se známe jako vlastní boty. Jejich směs starého švédského death metalu, uchopená „po středoamericku“ mi dělala vždy dobře. Jedinou věcí, která mi nesedla, byl vokál Mr. Hitchcocka.

Zajímavé je, že při živém vystoupení jsem v podstatě k téhle partě nemrtvých neměl žádných větších připomínek, možná snad jen k přílišné délce skladeb. Jenže poslech v klidu domova je trošku něco jiného, na povrch totiž vyniknou i drobnosti, zvukové „nedokonalosti“, které na koncertě zaniknou v oparu zvukového chaosu a alkoholové vstřícnosti. ZOMBIEFICATION se na nové desce posunuli směrem k větší melodičnosti, propracovanosti a temnosti. Abych pravdu řekl, tak mi tato cesta zase tolik nevyhovuje, ale musím uznat, že některé motivy jsou velmi chytlavé. Dlouho jsem chodil ulicemi se sluchátky na uších, dlouho jsem podezříval některé lidi v ranní tramvaji, že jsou zombie. Pořád se mi ale, stejně jako u minulých nahrávek, nepovedlo desku pořádně vstřebat. To, co znělo z pódia jako nekompromisní smršť, je pro mě najednou jen lehkým pohlazením. Mám raději, když to trošku víc drásá, když jsou mi vráženy hřeby přímo a bez vytáček rovnou do dlaní.

Nahrávalo se ve švédském Necromorbus studiu a vše se zdá být v absolutním pořádku. Předchozí desky byly sice více špinavější a neučesanější, ale také méně čitelné. Obal si vzal na starosti Mr. Hitchcock a musím říct, že se opět povedl. Když se pak podrobněji podíváme na nápady, motivy a vyznění celých songů, tak se nemůžu ubránit neodbytnému pocitu, že jsou na nás Mexičané příliš hodní, příjemní a v jednotlivých skladbách velice si navzájem podobní. Přesto, když jsem si „Procession Through Infestation“ pouštěl jako kulisu, byl jsem spokojen. Některé momenty jsem si dokonce zapamatoval a rád se k nim znovu vracel. Jen jsem si připadal jako u výše zmíněného zombie walku. Kolem byli všichni pomalovaní, tvářili se „kruto-přísně“, ale přesto všichni věděli, že to je „jen jako“.

Možná jsem byl na vyslance mexického podsvětí tentokrát až příliš krutý, ale jedná se už o třetí desku v řadě a i když u téhle smečky cítím velký potenciál, pořád jakoby mi něco chybělo. Nějaký záchytný bod, kus krvavého masa, který mě „šokuje“ a donutí mě konečně před ZOMBIEFICATION pokleknout. Za mě tedy hodnocení zase stejné. Kapele se nedá upřít určitý vývoj, snaha o změnu a morbidní přitažlivost, ale já opět zůstanu raději trošku při zemi. Pokud to někdo uslyšíte jinak, budu tomu jen rád. Užijte si to! U mě proběhla „zombiefikace“ zatím jen ze dvou třetin. Ale už teď se těším na příště. Zombie walk může začít.

Asphyx says:

Do you want Swedish old school death metal from Mexico? Yes? Here is it! Good zombie walk with interesting riffs, crushing drums. But, I don´t like Mr. Hitchcock‘s vocal. It‘s unconformtable for me. The new album is good sample of old school death metal. Good job!

Seznam skladeb:

1. Procession
2. The Never Ending Quest
3. Possession
4. Crossing The Rite
5. Infestation
6. The Divine Door
7. Oppression
8. The Blackest Light

Čas: 44:27

 

Sestava:

Mr. Hitchcock - zpěv

Mr. Jacko - basa

Mr. Kim - kytara

Mr. Brain - kytara

Mr. Hammer - bicí

http://www.zombiefication.com/

https://www.facebook.com/zombiefication666?v=wall

http://zombiefication.bandcamp.com/album/procession-through-infestation

http://www.doomentia.com/

Minirecenze/minireview - AT THE GATES - At War with Reality (2014)

AT THE GATES - At War with Reality

CD 2014, Century Media Records

Album po devatenácti letech navrátivších se AT THE GATES jsem očekával s napětím a těšil jsem se jako malý kluk. Vložil jsem ihned po zapůjčení CD do slotu a pustil play. Vyhrnul se na mě klasický melodický death metal, hraný s nadšením a velkým citem pro věc. V době největší slávy tohoto stylu a v období, kdy mi bylo lehce pod dvacet let bych podobná alba hltal plnými doušky. Tenhle melodický proud ve smrtícím kovu se bohužel nejen pro mě velmi brzy vyčerpal. Švédi sice letos nahráli poctivé album, plné dobrých nápadů, ale na dnešní dobu to je již dávno málo. Chybí mi kousek něčeho zajímavého, něco, co bych od nich už dávno neslyšel. Většinou mi podobné věci a přístup u kapel nevadí, ale tady jsem zůstal skoro nepoznamenaný. Abych pravdu řekl, tak nejvíc mi vadí hlas Tomase Lindberga. Ten se krásně hodí k jeho kapele LOCK-UP, ale tady je mi spíše na obtíž. Uštěkaný a jakoby unavený. Deska asi potěší všechny ty, kteří zůstali v melodickém death metalu ponořeni po celou dobu jeho existence (i když už je to spíš přežívání - celý tenhle styl je bohužel nějak vyčerpaný nebo mě to alespoň tak přijde), ale se mnou to nic moc nedělá. Chápu nadšené ovace kritiků, chápu velebení fanoušků do nebes, ale pro mě se jedná jen o slabý odvar z minulých alb. AT THE GATES jakoby nahráli "At War with reality", protože musí. Jejich přístup mi přijde podobný tomu, který zvolili loni CARCASS. Ti na mě také působili dojmem, že vydali desku jen z "povinnosti". Úspěch je sice zaručen, účty zaplaceny, ale kouzlo se nějak vytratilo. Alespoň pro mě. Album, kterému chybí to nejdůležitější. Drive.

http://www.atthegates.se/site/

http://www.facebook.com/AtTheGatesOfficial

http://www.centurymedia.com/

Asphyx says:

Comeback AT THE GATES after 19 years is quite successful. Cold melodies, classic procedure and singing refrains. Unfortunately nothing new. I've listened all this perhaps thousand times. It seems to me that "At War wit Reality" is recorded from duty. I miss more drive, new ideas. Tomas Lindberg vocal´s is a little bit tired. Fans will be probably satisfied, but I miss something catching me for my hair and wipping the floor with me.

Minirecenze/minireview - GOATWHORE – Constricting Rage of the Merciless (2014)

GOATWHORE – Constricting Rage of the Merciless
CD 2014, Metal Blade Records

Jsou na světě kapely, které se odněkud vyloupnou, překvapí vás a pak o nich zase nevíte. Američtí GOATWHORE mě kdysi zaujali tím, že měli hrozně hezký obal desky. Po bližším ohledání jejich tvorby, jsem se dokonce rozhodl jim dvakrát sepsat recenzi (zde a zde). A v podstatě pokaždé byla stejná. Tahle kapela je vlastně takovým dokonalým produktem (v pozitivním smyslu) dnešní doby. Dobré nápady, parádní zvuk, míchání stylů, tlak a divoké koncerty. Já to samozřejmě všechno beru, uznávám a líbí se mi to. Jen si tak ale říkám, jestli to není málo. Chybí mi originalita, vlastní ksicht, větší nespoutanost. Pořád jako bych někde v pozadí cítil nějakého managera, který muzikantům říká, jak mají hrát, jak se mají tvářit a co mají dělat. Nevím, třeba to na mě jen tak působí. Každopádně, pokud máte chuť na něco dobře poslouchatelného, berte je všemi deseti. Jo a ten obal, ten je zase luxusní!

http://www.goatwhore.net/

https://www.facebook.com/thegoat666
http://www.metalblade.com/us/

Asphyx says:

The new album "Constricting Rage of the Merciless" is very pleasant, with good riffs, variably vocals, very good productions, great cover....but where is energy?

Recenze/review - SABBATORY – Endless Asphyxiating Gloom (2014)

SABBATORY – Endless Asphyxiating Gloom

CD 2014, Unspeakable Axe Records

Tak tohle je pořádná plesnivina přátelé! Už při prvním pohledu na rozšklebenou medúzu na obalu jsem tušil pořádný old school death metal. Je moc pěkné, že mi pánové poslali CD až z daleké Kanady, neodbyli mě jen nějakým souborem pochybných mp3, ale hezky postaru vše napsali (ručně!), nezapomněli přidat pár vtipných hlášek a moje prolezlá duše doslova zaplesala. Nutno na začátek rovnou uvést, že pokud nejste na podobné undergroundové prašiviny stavění, nemá ani cenu, abyste se dále nahrávce věnovali. Tohle je album pro starý fotříky, kteří si rádi zavzpomínají, občas si hodí doma v pokoji rozvážný mosh-pit a pak se zase usadí ve vší vážnosti odpovídající jejich věku. Ale dost řečí, cože nám to vlastně na své prvotině přinášejí?

Vlastně nic nového (ale čekal to někdo?). Pánové se hrdě hlásí k odkazu DEATH, CELTIC FROST, MASTER, ASPHYX, AUTOPSY, OBITUARY, BAPHOMET (US), CEREMONY, BOLT THROWER, REPULSION (plus k jasně čitelným stopám švédské školy). Je to vlastně jednoduché, vezměte si slavné death/black/thrashové smečky z osmdesátých a devadesátých let, pořádně je protřepejte (prosím nemíchat-smích) a podávejte pořádně chlazené. Muzika SABBATORY je jako dvanáctiletá whisky. Svým způsobem trpká, hořká jako jeden nejmenovaný tvrdý nápoj z Plzně. Její chuť už znáte dávno, nepřekvapí, ale když je příležitost, tak jí v určitém množství do sebe zase rádi kopnete. S Kanaďany je to stejné. Jsou klasičtí, až to chvílemi bolí, ale přesto na mě pořád zabírají. Asi je to těmi D-beat bicími nebo chrchlajícím vokálem, nevím, ale prsty po klávesnici mi kmitají do rytmu pěkně, to vám povím (smích).

Všechno je ohlodáno až na kost. Jestli jste někdy pozorovali psa, jak se snaží se vší pečlivostí dostat do sebe veškeré maso, tak SABBATORY ke své old schoolové práci přistupují podobně. Mrazí to, řeže to, bolí to, tepe to a dává to! A o to nám jde především, ne? Jednou jsem měl dokonce na tramvajové zastávce pocit, že vykopu nohama do asfaltu důlek. Mám při poslechu obrovskou chuť vzít do ruky něco nepotřebného (jako třeba televizi) a rozsekat ji na maděru (smích). Ne že bych byl tak agresivní, ale tahle muzika do mě vlévá obrovský kus energie. Je to jako baterie obrovské kapacity, ke kterým kdybych byl připojen, mohl bych v noci nahrazovat pouliční osvětlení. Mám pro podobné, dobře provedené a zahrané „klony“ z dávných časů obrovskou slabost. Nutím pak svoji ženu záplatovat moji starou džínovou bundu, která jinak leží stále ve sklepě ve truhle vzpomínek.

Mezi houštím se plouží pán s nožem. Má divný pohled a z kapuce mu lezou šediny. Kdysi dělával maskota starým death metalovým spolkům, jenže pak ho poslali na zasloužený důchod. On se s tím ale nějak nemůže smířit a pořád slídí okolo. Doba a muzika se vrací v kruzích a on zase najednou zažívá pár minut své pochybné slávy. Je tady pořád s námi, sleduje nás z povzdálí a v očích se mu zračí dávná moudrost starců. Kolem se mění styly, do muziky jsou zvány klávesy, ženy s operním zpěvem nebo hudebníci narvaní testosteronem a technikou dotýkající se srozumitelnosti. On ale, starý a vědoucí, stojí pevně dál jako skála. Říkají mu old school death metalový Bůh a SABBATHORY se k němu na své první desce modlí poctivě a s nadšením. Tyhle kořeny jen tak někdo nevytrhne. Jak říkám, tohle je opravdu pořádná plesnivina!

Asphyx says:

Hello bastards! New album SABBATORY is total old school death metal! Great slowly rotting riffs, maniacal vocal and morbid sound. New album „Endless Asphyxiating Bloom“ reminds me walk on the grave. Great CD for all old school death metal maniacs!

Seznam skladeb:

1. Being, Thy Eternal Perplexor
2. Hypnotic Regression
3. Corrosive Decay
4. Infantasy
5. Endless Asphyxiating Gloom
6. The End of a Pessimistic Voyage
7. Orbiting Obscuron

Čas: 32:47

 

Sestava:

Kier Keating – kytara, zpěv
Marshal Fries – kytara
Nick Tober – basa
Dan Earle Ryckman – bicí

http://www.facebook.com/pages/Sabbatory/302276589803917?fref=ts

www.unspeakableaxerecords.com
Www.darksescentrecords.com

Minirecenze/minireview - ABORTED - The Necrotic Manifesto (2014)

ABORTED - The Necrotic Manifesto

CD 2014, Century Media Records

Poslední deska ABORTED je snad na všech metalových serverech velebena, kapela zažívá velký úspěch a je o ní slyšet na každém kroku. Já jsem v hodnocení trošku zdrženlivější. Původně jsem byl na novinku "The Necrotic Manifesto" poměrně zvědavý, ale po vystoupení téhle kapely na plzeňském Metalfestu jsem se jejich CD raději ani nedotkl. Už na zmíněném koncertě jsem si získal velké antipatie ke zpěvákovi Svenovi de Caluwé. Mě zkrátka podobné vokály iritují a dokáží mě zcela odradit. Hudba je jinak na poměrně slušné úrovni, střídají se v ní vlivy CARCASS, DYING FETUS, EXHUMED nebo třeba i takových IMPALED, ale když se pak začne zpívat, mám co dělat, abych desku nevypnul. Je to samozřejmě jen můj problém, ale já tady také cítím na sto honů nejen grindové výjezdy (nevadí a líbí se mi), tak i různé core vlivy a ty my nedělají vůbec dobře. Tahle smečka si asi svoje těžce vysloužené ostruhy za ty roky hraní a tvrdé práce zaslouží, ale pořád nějak stojí mimo můj rámec zájmu. Za mě tedy perfektně odvedená práce s (pro mě) divným zpěvákem a spoustou nápadů, které mě nechávají zcela chladným. Fanouškům budiž přáno a já se raději tentokrát poohlédnu jinde.

http://www.goremageddon.be/

http://www.facebook.com/Abortedofficial

http://www.centurymedia.com/

Asphyx says:

Death grind core machine from Belgium with the new CD. Good production, good cover, but music is very ordinary in my opinion. I don´t like Sven's vocals and core influence. I'm sure it's a good album for their fans, but for me monotonous only. The band will be very successful, but I'd like other bands. Album is ordinary job for me and  the vocalist is horrible.

Minirecenze/minireview - DECAPITATED - Blood Mantra (2014)

DECAPITATED - Blood Mantra
CD 2014, Nuclear Blast

Již minulá deska "Carnival is Forever" naznačovala, že polští death metalisté nechtějí zůstat stát pouze ve stínu klasického death metalu, ale chtějí se vydat trošku jiným směrem. Osobně jsem měl raději tyhle maniaky, když hrály hezky "postaru", ale jak vidno, pokrok zastavit nejde. DECAPITATED se na novince "Blood Mantra" nebojí do toho kopnout hezky ve stylu groove metalu, otřou se i o death core a vše pak podávají pořádně zabalené do technického death metalu. Z novinky je na sto honů cítit velký vliv "uštěkaných" MESHUGGAH a abych pravdu řekl, příliš jsem tomu na chuť nepřišel. Chápu snahu o to, nezůstat stále stejní, ale mě tahle deska zkrátka vůbec nebaví. Postrádám na ní něco, čeho bych se mohl alespoň na na chvíli chytit.  Tedy, ony tam ještě nějaké ty klasické pasáže jsou, ale je jich málo. Víc se jede hezky "moderně", s jistou dávnou progresivity. Současný fanoušek, který se dostal k tvrdé muzice někdy po roce 2000, bude asi spokojen. Já nikoliv. Mě podobné desky přijdou jedna jako druhá.  Je to jen kombinace průměrného technického death metalu, protknutého vlivy SEPULTURY (plus všechny tuctové projekty pana Maxe Cavalery, SLIPKNOT a já nevím jakého dalšího zvěrstva), již zmíněných MESHUGGAH a chaosu. Celá deska mi přijde hrozně roztříštěná a nic tomu nepomáhají ani dnes tolik moderní texty ovlivněné východní filozofií. Při poslechu si trošku přijdu, jako bych seděl totálně zhulený v nějaké komunitě rastafariánů (smích). Asi budu se svým názorem v menšině, ale já to takhle slyším. Pro mě šílená nuda! A ten zpěv? To už lépe zní sousedův pitbul.

http://www.decapitatedband.net/

http://www.facebook.com/decapitated

Asphyx says:

DECAPITATED are coming with modern death metal CD this year. They left classic death metal definitively and try to be very progressive. Unfortunately, this is the way I dont like. Barking vocalist, riffs copied from MESHUGGAH and bore everywhere. For current fans getting used to similar products, this CD will be album of the year, but for me it is falling down. I didn't find many good things for me. DECAPITATED are  as bands playing and sounding in the similar way. The new album is boring for me!

Recenze/review - ENTRAILS – Resurrected from the Grave (Demo Collection) (2014)

ENTRAILS – Resurrected from the Grave (Demo Collection)
CD 2014, Metal Blade Records

Za chvíli to bude dlouhých 27 let, co jsem byl poprvé proklet. Tenkrát, na moje narozeniny, my můj bratranec přinesl první metalovou nahrávku. Jasně že to byl heavy metal. Byl jsem tenkrát hrozně nadšený a změnil se mi svět. Řvával jsem do svého pokoje texty JUDAS PRIEST a hltal každou informaci o čemkoliv, co bylo jen trošku tvrdší muzika. Přiznám se, že bývám někdy lehce nostalgický, rád se vracívám do minulosti a vzpomínám na doby, kdy jsem chtěl být ve škole ještě archeologem. Kola času mě semlela úplně jiným způsobem, možná dokonce lepším, ale jednou za čas na mě padnou vzpomínky a rád se prohrabávám starými alby. Mezi prsty se mi najednou objevují dlouho neviděné kazety, vinyly, CD a moje oči mají najednou podobný nádech, jako když starci vyprávějí o svém mládí. ENTRAILS sice patří do trošku jiné dekády, ale když se mi dostaly do ruky jejich znovu nahraná dema, navodily mi úplně stejnou náladu.

Švédi uvádějí jako datum založení své kapely rok 1990. Čekalo se pak dlouhých devatenáct let na první demonahrávku. Pánové sice měli nějaké skladby doma v šuplíku, ale z různých důvodů tento materiál nebyl vydán. Byl uložen na starých, dnes již nepoužívaných páskách a letos se hlavní protagonista kapely Jimmy Lunqvist rozhodl, že pomocí moderních postupů vše znovu nahraje. Jedná se o opravdové vykopávky, některé skladby jsou přes dvacet let staré, ale hned při prvním přehrání zjistíte, že jim zub času vůbec neubral na síle. Inspiraci (pokud je to takto možné vůbec napsat, protože ENTRAILS byli tenkrát také u toho) nebo lépe jako připodobnění můžeme uvést kolegy z branže DISMEMBER, staré ENTOMBED, NIHILIST. Styl a způsob hraní je tedy jasně daný. Jen taková perlička. Píšu tuhle recenzi brzy ráno, je kolem páté hodiny a když jsem si CD poprvé pustil, z otevřeného okna do ranní Plzně začal zvonit umíráček. Příhodná shoda náhod, co říkáte?

Zvuk je vyčištěný, v dnešní době v pohodě obstojí, nemusíte mít strach z toho, že byste poslouchali nějaké zmuchlané, tisíckrát ohrané a znovu nechutně „re-masterované“ uveřejněné kazety. Skladby nepostrádají určitou staře hnilobnou patinu, patrnou a chtěnou snad v každém tónu. Nevím sice, co tato nahrávka řekne dnešním mladým, odkojeným už zcela jinými pořádky, ale pro nás pamětníky se jedná o velmi příjemný sběratelský artefakt. Dobrou zprávou je, že se dá CD sehnat v každém trošku lepším obchodě s muzikou. Postupy jsou sice klasické., že snad ani klasičtější být nemůžou, ale to jim vůbec neubírá na chytlavosti a síle. Jen je nutné se oprostit od dnešního přístupu k věci. Nějaké stáhnutí, rychlé prohnání sluchovody a následné vymazání zde moc fungovat nebude. Tady se musí přistupovat hezky pomalu, postaru, udělat si ze setkání svůj malý niterný soukromý obřad.

Umíráček pomalu v dálce doznívá. Mám zvuk kostelních zvonů moc rád. Řekl bych, že ke švédskému death metalu patří, stejně jako návštěva kostnice. Chřestí se tady o sto šest, vypalovačky střídají chladné vyhrávky a já jsem zpět někde v devadesátých letech. Nějakým záhadným způsobem se mi kdysi dostalo do sbírky demo „Human Decay“ (2009) a tak jsem si vše rozložil na zemi, sedl si do tureckého sedu a jen si občas odbíhal ke klávesnici napsat pár řádků. Tato recenze tedy budiž jen malým připomenutím toho, že letos se dostala mezi prostý lid nahrávka v podobě kolekce demonahrávek jedné ze zajímavých švédských kapel drtících smrtící kov už nějakou tu dekádu. Deska je krásně švédsky studená, pálí jako suchý led a neměla by chybět ve sbírce každého, alespoň trošku nadšeného fanouška. Body dávat nebudu, neumím na stupnici od jedné do deseti ohodnotit vzpomínky. Velmi příjemná kompilace klasického švédského death metalu!

Seznam skladeb:

1. Reborn (Intro)
2. Evil Obsession
3. The Morgue
4. Your Dead Dog Smile
5. Voices
6. Triumph of the Sinners
7. Stormy Death
8. Midnight Death
9. Breath of Blood
10. Entrails
11. Depression
12. Dust to Dust (Intro)
13. Blood Red
14. Euthanasia
15. Evil Terror
16. Total Death
17. Human Decay
18. Casket Garden (Dismember cover)

Čas: 01:13:51

Sestava:

Jimmy Lunqvist  – kytara, bicí
Jockey Svensson – basa, zpěv
Adde Mitroulis – bicí, zpěv
Penki - kytara

https://www.facebook.com/Entrails666
https://www.youtube.com/user/entrailsswe?feature=watch
http://www.metalblade.com/us/

Asphyx says:

ENTRAILS bring this year unrealesed songs from old demos. Album reminds me chronicle of Swedish death metal. Songs have new sound and we can enjoy classic Nordic tones. It is must-have for all fans of Entrails!

Minirecenze/minireview - BELPHEGOR – Conjuring the Dead (2014)

BELPHEGOR – Conjuring the Dead
CD 2014, Nuclear Blast

Ne, tak takhle rozhodně ne. U rakouských sousedů zkrátka tentokrát peklo nezaznělo. Tolik klišé na jednom místě už jsem hodně dlouho neslyšel a neviděl. BELPHEGOR a jejich image zvrhlých maniaků na mě nefunguje. A nic na tom nezmění ani tuny make-upu, ani hektolitry kečupu použitého na promo fotkách. Když už chci slyšet pořádný death, šmrncnutý blackovou nenávistí, tak budu letos bohužel hledat někde úplně jinde. Více zde. Já od podobných desek očekávám špínu, utrpení a skřeky nemrtvých a ne smrtící kov pro čtenáře lesklých metalových časopisů. Tentokrát to opět nevyšlo. Bohužel.

http://www.belphegor.at/

https://www.facebook.com/belphegor
http://www.nuclearblast.de/de/

Asphyx says:

Good production, good promo photos, lots of blood in clips, but I don´t listen the Hell! Next album in the line missing energy and darkness. I'm afraid.  The album for readers of commercial metal magazines!

Recenze/review - SLAUGHTERDAY – Ravenous (2014)

SLAUGHTERDAY – Ravenous

EP 2014, F.D.A. Rekotz

Bloudím v podzemí už spoustu let. Občas se sice vynořím na světlo, abych zařídil pár věcí, ale moje oči slunci už asi nikdy nepřivyknou. Vždy se těším zpět, mezi své nemrtvé. Prohledávám rád různá zákoutí, opuštěné kobky kostelů, potemnělé kanály měst i smutné, chátrající staré továrny. Všude slýchávám ševel hlasů, má hlava si doplňuje příběhy a přede mnou ožívají tisíce stínů. Je to jako černobílý film, někdy romantický, až se mi chce smát, jindy zase smutný a klidný. Potkávám různé kapely, které jsou na tom podobně jako já, nemrtvé, s otisky duchů ve tvářích. Nad hlavami nám slouží v kostelech zádušní mše a přitom to pod nimi neustále vře, jako nekonečné magma. Při jednom takovém výletu jsem potkal německé death metalové predátory SLAUGHTERDAY. Vzpomínám si přesně, bylo to loni, na konci zimy, když jsem zkřehlý poslouchal ve sluchátkách jejich desku „Nightmare Vortex“. Na výlety k našim německým sousedům jezdím rád, jejich nahrávky se totiž dobře shánějí a v undergroundu to pořádně žije.

Letošní EP „Ravenous“ je důstojným pokračováním předchozího počinu. Vyšlo na klasickém CD. Pokud jste fajnšmekři a máte radši kazety, tak se můžete stát vlastníkem jednoho ze sta kusů limitované edice. Dlouho jsem se upřeně díval na obal od Jana Pysandera Whitneyho a jestli má příšera na titulní stránce bookletu znázorňovat viděné běsy, tak věřte, že podobné jsem již také několikrát potkal. Hned jsem si je oblíbil, přišly mi jako staří známí (smích). Muzika je pak klasická, old school death metalově laděná, často hozená až někam k doomu. Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem na SLAUGTERDAY narazil vždy v ročních obdobích, kdy mi sedli nádherně do nálady. Vzpomínám s kapelou na staré AUTOPSY, ASPHYX, CELTIC FROST a někdy se spolu vydáváme na výlet až k samotným BLACK SABBATH. Zmíněné legendy můžete dnes zaslechnout v tvorbě skoro každé druhé death metalové smečky, ale zde oceňuji obzvlášť chladné melodie a určitou černou auru, kterou z nahrávky cítím všemi póry svého těla. Němci umí složit dobře zapamatovatelné, až morbidně hitové skladby.

Společné seance jsou podobné těm, které občas každý z nás pořádá s bolavými zády. Tisíce jehel se zabodávají do vaší páteře, injekce nepomáhají a nejhorší bývají ty řezavé okamžiky, kdy ostré nože vystřelují až někam do mozku. Když ale překonáte pár prvních dní a přijde první úleva, cítíte se jako těžce nemocný člověk, který sám sobě nakonec povolil euthanasii. SLAUGHTERDAY jsou vašimi věrnými společníky, hrají vám k poslední cestě z tohoto světa, pohřební hostině i zajíždění rakve do vyhřáté pece krematoria. Mám rád podobné atmosférické nahrávky, vyvolávají ve mně zvláštní, dosud neviděné obrazy a svým způsobem mě i uklidňují. Přijdu si vždycky jako nějaký plaz, připravující se na zimní hibernaci. Moje životní funkce se pomalu uklidňují, srdce začne vynechávat a do očí se mi vkrádají stíny. Zima, období smutku, dlouhých nocí a mrazu pod nehty, může začít.

Osmnáctiminutová ochutnávka z německého záhrobí obsahuje i parádně zahraný cover od ACHERON. Celkově se mi pak EP postupně zařezávalo pod kůži, drásalo, bolelo, rozesmutňovalo mě, kroutilo mými vnitřnostmi. SLAUGHTERDAY jsou zvláštním úkazem v tom našem podzemí, jsou stejní jako ostatní a přesto jiní. Nějak si pořád nedovedu moc vysvětlit, čím to je. Možná schopností navodit tu správnou umrlčí atmosféru, nevím. Každopádně moje zvědavost i po dlouhé době nezná pořád mezí. Těšívám se na oprýskané náhrobky, upřené pohledy nemrtvých i smutné příběhy z onoho světa. Padli jsme si do oka jako dvě zaklíněné, kdysi se milující kostry, pohřbené z lítosti spolu. Až jednou uvidíte na podzim zapadající slunce nad hřbitovem, určitě si vezměte s sebou CD „Ravenous“. Uvidíte dosud neviděné a uslyšíte samotný hlas probouzející se bestie. Pak pochopíte, že existuje jen jediná správná cesta. Je dlážděná studeným doom/death metalem. Ave SLAUGHTERDAY!


Asphyx says:

SLAUGHTERDAY published new dark, maniacal album! This is EP from hell! Well remembered riffs, monumental vocals, crushing drums. When AUTOPSY, CELTIC FROST and APSHYX meet, "Ravenous" will born! I like black atmosphere with cold motive here. Great EP, great band! Yes, this is old school death metal. But, very interesting!

Seznam skladeb:

1. Ravenous
2. Crawling in Secrecy
3. Abyss of Nameless Fear
4. Ave Satanas (Acheron cover)

Čas: 18:31

Sestava:

Jens Finger – kytara, basa

Bernd Reiners – zpěv, bicí

http://slaughterday666.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/slaughterdayofficial

http://www.fda-rekotz.com/

Recenze/review - INTERNAL BLEEDING – Imperium (2014)

INTERNAL BLEEDING – Imperium

CD 2014, Unique Leader Records

Slammové kladivo musí bít, dokud všichni nezemřou. Rozmlátí vaše obličeje, useká vám ruce, vyvrhne střeva a pustí pořádně žilou. O kom že to píšu? No přece o amerických brutálních death metalistech INTERNAL BLEEDING, kteří nás letos poctili dalším albem. A to považte, po dlouhých deseti letech. Přiznám se, že v dobách jejich největší slávy jsem příliš jejich fanoušek nebyl. Tenkrát tlouklo moje srdce spíš v rytmu trošku jiného smrtícího kovu. To nic ale nemění na tom, že jsem si tuhle smečku časem hodně oblíbil. Vždycky jsem obdivoval schopnost vytvořit s tolika málo výrazovými prostředky tak zajímavé desky. Vždy suroví a syroví jako ráno v postranní uličce, kde se minulou noc stala vražda. Takoví jsou, byli a budou INTERNAL BLEEDING.

Novinka „Imperium“ mi pak připomíná dlouhý rozhovor pomalu hnijící mrtvoly se svým vrahem. Nekompromisní, chladní a s úsměvem kanibala, nám Američané předkládají přes čtyřicet minut houpavých rytmů v klasickém stylu. Naléhavý vokál Keitha DeVita (jinak PYREXIA) sice nepatří k nejhlubším, ale zase podle něj poznáte tuhle smečku na sto honů. Říká se, že dobře uložené ostatky vydrží v nezměněném stavu mnoho let. INTERNAL BLEEDING jsou přesně takoví. Hrají sice způsobem, který bude připadat mnohému dnešnímu fanouškovi extrémní muziky mdlý, pomalý, ne-technický a příliš přístupný, ale uvědomme si, že zabíjet se nemusí jen silou. Mnohdy je horší to utrpení, prováděné pomalu, chladně a zde i s podobným valivým přístupem, který kdysi zvolili slavní OBITUARY.

Doslova nadšený jsem ze zvuku (Joe Cincotta - produkce, Derek Boyer – engineering), který je jednak chladivý jako námraza na těle podzimní oběti, ale hlavně dostatečně průrazný, dynamický a dodává celé nahrávce ještě větší grády. Nad obalem od Mircea Gabriela Eftemieho jsem rozjímal poměrně dlouhou dobu. Obsahuje pro mě přesně všechny ty důležité, zajímavé prvky (drobnosti), abych si ho zapamatoval a i po letech dovedl přiřadit k hrané hudbě a CD. INTERNAL BLEEDING jsou v dnešní době už možná až moc staří, svým způsobem opotřebovaní, ale když se na jejich novinku podíváte s určitým odstupem, musíte konstatovat jediné. Kope to opravdu řádně! Pro někoho to sice bude až příliš monotónní, stále se motající ve stejném kruhu, ale věřte tomu, že když dáte „Imperiu“ čas, budete po zásluze odměněni lahodným douškem pořádně vychlazené krve.

Svět postranních uliček v každém druhém městě je plný opuštěných budov s pochybnou historií i sklepů pod mnoha domy s krásnou fasádou, v sobě může obsahovat spoustu hrůzy. Někdy se jen tak procházím a na některých místech se cítím divně. Ze stínů jakoby na mě zíraly oči se zvláštním odleskem. Rozmlouvám s obrysy nakreslenými křídou v místech vraždy, kde k zemi včera padl další život. Cítíte to napětí? Je to na jednu stranu tolik odpudivé a zároveň přitažlivé. Samozřejmě jen v momentech, kdy tohle všechno zažíváme imaginárně, zprostředkovaně z nové desky INTERNAL BLEEDING. Jinak by se v nás krve nedořezali. Američtí řezníci nám předčítají z klasické brutálně slammové učebnice. Tohle CD si s sebou vezmu, až pojedu na nějakou opuštěnou chatu do hor. Popadnu sekyru a půjdu na dříví. A až se rozhodnu, že se ponořím do země snových stínů, pro jistotu všechno pořádně zamknu a pod polštář si dám nůž. Nikdy totiž nevíte, kdo na vás může za rohem čekat. Album, připomínající rozhovor oběti se svým vrahem.

Asphyx says:

Wow, INTERNAL BLEEDING is back! Strong, raw, cold, bloody, classical and maniacal. „Imperium“ reminds me interview between sacrifice and its murder. Swinging brutal slamming rhythm, pathological Keith DeVito’s vocal and rusty riffs. „Imperium“ is a very raw bloody steak! I recommend!

Seznam skladeb:

1. Fabricating Bliss
2. The Visitant
3. The Pageantry of Savagery
4. Patterns of Force:
5. Part I. The Discovery
6. Part II.Plague Agenda
7. Part III. Aftermath
8. Placate the Ancients
9. (In the) Absence of Soul
10. Castigo Corpus Meum

Čas: 40:46

 

Sestava:

Brian Hobbie – kytara

Keith DeVito – zpěv

Jason Liff – basa

Chris Pervelis – kytara

Bill Tolley - bicí

http://www.internal-bleeding.com/

https://www.facebook.com/InternalBleeding

http://uniqueleader.com/

AC/DC a jejich nové album Rock Or Bust (2014) již brzy/ AC/DC and their new album Rock Or Bust (2014) soon!

Mnohý pravověrný metalista nad touhle legendou ohrnuje nos, ale uvědomme si, že jejich první alba rozvířila v sedmdesátých letech vodu pěkně krvavě. Na tehdejší dobu obrovský nářez, energie a zápal pro hard rock. Já byl tenkrát sice ještě usoplený prcek, ale to nic nemění na tom, že mi jejich desky rvali rodiče do uší snad denně. Možná podvědomě, možná pro tu energii mě tihle rockoví čerti provází vlastně celý život. Jejich novinka, s názvem "Rock Or Bust", vychází 2. prosince 2014 a zapište si za uši, že já budu u toho! Myslím si, že letos budou pěkně vypečené vánoce. Australané AC/DC pravděpodobně opět nikoho s ničím nepřekvapí, ale kolem stromečku bude určitě tančit zase celá rodina (smích). Stejně, jako tomu bylo u minulé desky "Black Ice". Recenze zde, jakmile pořádně naposlouchám! Come on! Poprvé bohužel bez Malcoma.

http://www.acdc.com/us/rockorbust

Asphyx says:

I want to hold the new AC/DC album in my hands! I want to hold the new AC/DC album in my hands! I want to hold the new AC/DC album in my hands! I want to hold the new AC/DC album in my hands!

Minirecenze/minireview - CANNIBAL CORPSE – A Skeletal Domain (2014)

CANNIBAL CORPSE – A Skeletal Domain
CD 2014, Metal Blade Records

Mnozí z vás, později narozených asi už nepamatuje doby, kdy brutální muzika byla ještě v plenkách. Tenkrát jsme byli vděční za každé slovo, kazetu nebo dva měsíce starý časopis. Kdo nezažil, nepochopí. Někdy v těch letech se zrodila i má láska ke "kanibalismu". Ano, všichni zkušení již vědí. Pánové z Buffala jsou zde letos s dalším zásekem. Tentokrát pod jiným producentem. Krutí, zlí a maniakální stejně jako dřív. Podrobněji jsem jejich novinku "A Skeletal Domain" probral zde.

CANNIBAL CORPSE zase o kousek šílenější.

http://www.metalblade.com/cannibalcorpse/

https://www.facebook.com/cannibalcorpse

Asphyx says:

CANNIBAL CORPSE on "A Skeletal Domain" kill again. An old procedure with new bloody tools. For old school "loyal" fans. „Fire up the chainsaw! Hack their fucking heads off!“ Killer album!