Recenze/review - SOULBURN – The Suffocating Darkness (2014)

SOULBURN – The Suffocating Darkness

CD 2014, Century Media Records

Vymítání ďábla. Obřad, starý snad jako samo lidstvo. Exorcisté tvrdí, že rohatý se skrývá v chaosu. Nevím, já jen mohu potvrdit, že někteří lidé mají v očích divný odlesk. Připomínají šelmu, neustále hledající svoji kořist. Jsou na světě jistoty, na které je spolehnutí. Třeba z holandských legendárních SOULBURN satana jen tak nevyženete. Kapela je starým bardům známá hlavně svým prvním a do letošního roku jediným albem „Feeding on Angels“ (1998). Úplní pamětníci si vzpomenou možná ještě na stejnojmenné demo z roku 1996, ale to vyšlo jen na kazetě, tak nevím, kolik z vás je hrdým vlastníkem jako já (smích). V SOULBURN působí slavné persóny nejen holandské scény, které pak zakotvily ve slavných ASPHYX (Eric Daniels, Bob Bagchus, Theo Loomans). Letos doplněni o Twan van Geekla (LEGION OF THE DAMNED) a Remco Krefta (ex- ABSCESS). Ideu a směr pak spolu - dodal kapele švédský kytarový nezmar Rogga Johansson (ten pak SOULBURN opustil). Již dopředu se mluvilo o tom, že pánové chtějí nahrát desku v doom/blackovém stylu, který kdysi hráli slavní BATHORY.

To by to ale nebyli výše zmínění, aby nedodali ještě poctivý kus death metalové práce. Tenhle návrat ke chladným kořenům se vydařil. Nevím sice, jak se na podobné zpuchřeliny bude dívat dnešní generace odkojená zvukem vyčištěným v Arielu, ale pro nás, staré kozáky, se jedná od první chvíle o velmi povedenou desku. Potkávají se zde vlivy již zmíněných BATHORY s VENOM, KINGEM DIAMONDEM, CELTIC FROST (za sebe bych ještě doplnil IMMORTAL a vynikající DEMONAZ). Všude přítomný Dan Swanö (Unisound Recordings) odvedl tentokrát vynikající práci. Sound je zároveň starý, špinavý jako lopata od hlíny a přesto příjemně čitelný. Běduje se tady jako na srazu příznivců okultismu a i když mi v některých polohách Twanův hlas moc nevyhovuje, jsem jinak navýsost spokojen. Deska je to dlouhá přes padesát minut a nedá se tak poslouchat zběžně a bez pořádné atmosféry. Doporučuji předtím navštívit hřbitov, přečíst pár náhrobků a teprve pak vynášet soudy. Osobně jsem byl nejdřív poměrně zklamán. Moje očekávání byla asi příliš velká. Těšil jsem se tolik, že jsem při prvním setkání odcházel a kroutil hlavou. Všechno mi přišlo utahané a hrozně dlouhé.

Mocnosti pekelné se tady ale velebí tak vehementně a s takovou upřímností, že jsem nakonec podlehl. Dokonce i ten vokál bych si asi dnes jiný představit nedovedl (i když předchozí Wannes Gubbels se mi líbil víc). „The Suffocating Darkness“ je natolik obestřena tajemstvím norské černočerné školy z přelomu 90 let, že jsem skálopevně přesvědčen o tom, že zaujme i nejednoho příznivce black metalu. V některých momentech se hraje velmi jednoduše, skoro až primitivně, ale to vůbec nevadí. Větší důraz je kladen na atmosféru a i když kapela nepřináší vůbec nic nového, myslím si, že udělá radost nejednomu fanouškovi temných stínů. Nemá cenu nic předstírat, mezi dnešní naleštěné kapely, s drsně tvrdými pózami na promo fotkách SOULBURN nepatří. Spousta posluchačů bude pravděpodobně trošku šokována, protože tu dobu, kdy se takto hrávalo, již nepamatují, ale věřte tomu, že Holanďané mají učebnici temných kouzel nastudovanou velmi dobře.

Už dlouho se mi nestalo, že bych nějaké CD takto po prvním setkání podcenil. Vždycky bývám spíš zdrženlivý s unáhleným vynášením rychlých soudů a jejich prezentováním. Tentokrát se mi osvědčilo přehrávání pouze s originálem, doma v pokoji a nejlépe ve chvílích, kdy už začaly svítit první pouliční lampy. Když k tomu bylo ještě sychravo, chladno a padala na vás lehká deprese, byl zážitek dokonalý. Pokojem se rozléhala historie black/doom/death metalu v jeho raném provedení a já se vydával spolu s kapelou na imaginární výlety o mnoho let zpět. Je mi zima, často se musím otřepat, abych vůbec dokázal vše doposlouchat do konce. Mám to takhle rád. Jsme s CD spojeni pupeční šňůrou vzpomínek a takovouto hudbu považuji za velmi příjemnou. Ďábel sice nebude nikdy vyhnán, ale to ani není účelem. Vždyť procházet se ve tmě je tak příjemné. Zvlášť, když vám k tomu hrají SOULBURN. Tmavě rudý návrat, který opravdu stojí za to. Doom, black, deathové orgie, připomínající obětování pro usmíření temných sil. Album, které je plné okultní atmosféry.

Asphyx says:

Yes, this is really dark bloody comeback! On  the second CD SOULBURN meets BATHORY, VENOM, KING DIAMOND, CELTIC FROST, IMMORTAL and DEMONAZ. The band gives a huge portion of darkness, blasphemy and cold. This is not album for first listening, you ‘ll award it just in time. It's like walk in the dark. Doom, black, death metal orgy reminding me victimization for reconciliation of dark forces.  Album full of occult atmosphere!

Seznam skladeb:

1. Apotheosis Infernali (Intro)
2. Under the Rise of a Red Moon
3. The Mirror Void
4. In Suffocating Darkness
5. Absinthesis
6. Hymn of the Forsaken II
7. Black Aura
8. I Do Not Bleed from Your Crown of Thorns
9. Wielding Death
10. Claws of Tribulation
11. Eden´s Last Sigh (Outro)

Čas: 50:12

Sestava:

Twan van Geel – basa, zpěv
Remco Kreft – kytara
Eric Daniels – kytara
Bob Bagchus – bicí

https://www.facebook.com/official.soulburn

http://www.centurymedia.com/

Minirecenze/minireview - VADER – Tibi Et Igni (2014)

VADER – Tibi Et Igni
CD/LP 2014, Nuclear Blast

Polští maniaci VADER patří k mým srdcovým smečkám. Kapela, neustále se personálně měnící a dodávající  do svých řad stále novou krev v podobě mladých muzikantů možná vypadá na první pohled nenápadně a mnohého dříve narozeného posluchače zprvu spíše odradí, ale když se podíváme na novinku "Tibi Et Igni" zevrubněji (jako můj kolega zde), zjistíme, že polští klasici mají v sobě pořád velké kouzlo. Osobně vlastně ani nevím, proč mě letošní album zase rozsekalo, ale je to zkrátka tak. Marně jsem se pokoušel si nějak rozumově zdůvodnit, že hrají pořád to samé, neustále dokola "jen hoblují" a používají již dlouho velmi podobné postupy. Neumím si to vysvětlit, ale tohle album miluju jako dobře propečený steak!

http://www.vader.pl/

http://www.nuclearblast.de
http://www.petagno.dk/

Asphyx says:

I don´t know, why I like the new VADERs album. It´s monotous, with classical similar riffs! But I love energy, vocals and drive, from "Tibi Et Igni "! Maniacal album with magnetic appeal!



Recenze/review - THANATOS – Global Purification (2014)

THANATOS – Global Purification

CD 2014, Century Media Records

„Dívám se na ten rozkývaný svět z výšky. Vše se mi ztrácí před očima. Ani nevím, proč jsem si zvolil tento způsob odchodu ze světa. Provaz jsem měl koupený už dávno dopředu. Šlo jen o to, aby přišla ta správná chvíle. Možná se budete ptát proč? Je to jednoduché. Dopadla na mě šílená tíha, kterou jsem už zkrátka nedovedl unést.“

Takhle nějak by mohl znít úryvek dopisu na rozloučenou. Dnešní doba je rychlá, náročná a mnohý jedinec to nevydrží. My si pak přečteme jenom úryvek ve večerních zprávách a pokýváme hlavou nad tím, že je škoda dalšího života. Přitom stačilo jediné. Vyřvat tu bolest do vesmíru. Pustit si třeba nové THANATOS a vyplavit ze sebe ten smutek, vztek i beznaděj. Vím, snadno se to říká a hůř provádí, ale pořád lepší, než se houpat zbytečně ve větru. Každý to má samozřejmě nastavené jinak a já se neodvažuji hodnotit činy druhých. Jen si tak říkám, že někdy těm nebohým sebevrahům chybělo jedno slovo nebo alespoň kousek síly. Každému z nás je někdy divně na duši. Někdo to řeší alkoholem, jiný cvičí do úmoru, další pak vyhledává jen stravu, co nevrhá stín. Všechno jsou to ale v podstatě jen závislosti. Stejně jako pro mě death metal. Říká se, že víra tvá tě uzdraví. Je to pravda. Nová deska „Global Purification“ mě dovede vždy zvednout náladu. Pokaždé, když padám v pátek odpoledne po pracovním týdnu na hubu, dám si je do sluchátek a domů přicházím jako zcela jiný člověk. Očištěný a nabitý energií.

THANATOS přinášejí po dlouhých pěti letech další porci death/thrash metalu v klasickém provedení. „Holandské“ vypalovačky se zde střídají s chladnými vyhrávkami, sahajícími skoro až někam k doom metalu. Místo vzniku a vliv domovských kapel (ASPHYX, HAIL OF BULLETS, HOUTWITSER, LIAR OF GOLGOTHA, FUNERAL WINDS) se samozřejmě nezapře (a mnohý posluchač bude hodně srovnávat), ale já bych to slyšel trošku jinak. „Global Purification“ je o hodně thrashovější, špinavější a nespoutanější. Rukopis muzikantů lze sice v jednotlivých skladbách vystopovat, ale díky zvuku (nahrávalo se na různých místech a Dan Swanö dodal tentokrát průzračný a zároveň neučesaný sound) působí vše velmi svěže. Hraje se sice klasika z nejklasičtějších, ale s jiným přístupem. THANATOS jsou rozeznatelní na míle daleko a jejich hudba je svým způsobem neotřelá a velmi pestrá. Rozezná to sice pravděpodobně jen fanoušek stylu, ale pro toho se tady hraje hlavně. Takže je vlastně vše v nejlepším pořádku.

V některých momentech se THANATOS odpoutávají od holandské školy a ocitají se až někde na území třeba takových VADER, SLAYER, či ANNIHILATOR. Mezi valivé death metalové spodky jsou přidávány thrashové výjezdy a to s takovou vehemencí, že by se za to nemuseli stydět ani klasici žánru. Možná je to jen můj dojem, ale já jsem měl několikrát neodvratný pocit, že slyším i tradičně pojatý rock a heavy metal. Myslím, že každý tvrdě melodický příznivec si vybere to svoje. Dohromady to pak celé tvoří velmi chutnou krmi. Je sice pravda, že do novinky jsem se dostával o trošku hůře než do předchozích alb, ale to bych přikládal spíš tomu, že jsem si tyhle nizozemské šílence už dlouho nepouštěl. Nová deska byla tak velmi příhodným okamžikem si všechno zase pořádně osvěžit a doplnit o nové zážitky. Osobně jsem velmi spokojen a „Global Purification“ mohu fanouškům žánru jen a jen doporučit. Pokud jste ctitelé klasiky, tahle deska by vám neměla určitě chybět ve sbírce. Jen upozorňuji, že asi dozraje až po nějaké době.

Odkládám smyčku upletenou z pevného provazu raději do skříně a otáčím volume doprava. Nová deska THANATOS je nabita energií a ta by mi mohla zase na nějakou dobu vydržet. Přistupuji k muzice stylem líbí/nelíbí, dělá to se mnou něco/nedělá. „Global Purification“ mě nutí k neustálému pohybu, funguje dobře v autě, při jízdě na kole i dlouhých náročných vycházkách. Z drážek desky doslova prýští neklidný tep starého dobrého deathu a thrashe. THANATOS si drží svůj status legendy a vůbec se nebojí do nástrojů pořádně opřít. Pokud máte chuť na pořádně syrovou jízdu, jděte do toho. Nebudete určitě litovat. Deska, která kope jako splašený kůň!

Asphyx says:

„Global Purification“ is an album that is full of energy to the brim. Classic death metal is completed with thrash and “heavy” procedures. I'm very happy, that Thanatos succeed to record varied and cutting album. Songs are restless, cold, load with electricity and have big power. The album is kicking as runaway horse! When you like properly raw ride, go for it definitely! Great death/thrash CD!

Seznam skladeb:

1. Global Purification
2. The Murder Of Innocence
3. Infestation Of The Soul
4. Queen Of Gore
5. Nothing Left
6. World Jihad
7. The Demonized Minority
8. Feeding The War Machine
9. Blood Will Be Spilled
10. Bastion Of Blasphemy

Čas: 38:44

 

Sestava:

Stephan Gebédi – zpěv, kytara
Paul Baayens - kytara
Marco de Bruin - basa
Yuri Rinkel - bicí

http://global.thanatos.info/

http://www.facebook.com/pages/Thanatos/150901861608686

http://www.centurymedia.com/

Recenze/review - EXECRATION – Morbid Dimensions (2014)

EXECRATION – Morbid Dimensions

CD 2014, Duplicate Records

Svíjím se v křečích. „Prokletý, prokletý, prokletý“: křičí na mě děti z naší ulice. Možná na tom něco bude. Poslední dobou se nerad pohybuju na světle, v noci se budím s nesrozumitelnými výkřiky na rtech. Byl u nás už i kněz a mával kolem mé hlavy kadidlem. Jenže odešel s nepořízenou. Vyděsily ho moje skřeky, znějící jako nějaká ozvěna odrážející se od stěn. Ta bestie, šelma (říkejte si jí, jak chcete), mě zcela pohltila. Večer spolu vstáváme a vydáváme se na dlouhé procházky nočním městem. Mám teď v sobě nějaký radar, čidlo, které je schopné na dlouhé vzdálenosti rozpoznat zlo. To mě nabíjí, krmím se jím a když vidím nějaké obzvlášť velké utrpení, tak se z mého pokoje ozývají dlouhé skřeky radosti. Nikdo se mnou sice už dlouho nemluví a má samota je někdy hodně tíživá, ale to mi nějak nevadí. Je tu se mnou muzika, hudba nás prokletých. Black death metal. A nemyslete, nejsem na světě sám. Kupříkladu v Norsku, tam podobnému rouhání propadli místní maniaci EXECRATION.

Ti díky své hudbě pořádají dlouhé, nekonečné okultní obřady pro velebení samotného Belzebuba. Ohně v jejich skladbách jsou opět zapáleny a hoří do noci silně a pevně. Tajemno, obestírající odvrácenou víru je dnes pro mnoho smeček lákavé a dobře se vyjímá na stránkách moderních časopisů, ale tady podobný přístup nehledejte. Mohli byste se leknout. Rozdíl mezi černým pozlátkem a temnou ryzostí je zde víc než patrný. To poznáte už po prvních pár tónech. EXECRATION sice nepřinášejí nic nového, ale zásady dobrého black/death metalu jsou zde dodržovány s krutou grácií. Občas zaslechneme odkazy na slavné DARKTHRONE, či MAYHEM, ale hlavním směrem, kterým se Norové ubírají, je klasický old school death metal. Takových kapel je dneska spousta, ale EXECRATION jsou trošku jiní, upřímnější. Nejvíc si to uvědomuji v dlouhých atmosférických pasážích (lehce evokujících jejich krajany OBLITERATION), ve kterých mám opravdu pocit, že se každou chvíli setkám se samotným rohatým.

„Morbid Dimensions“ je v pořadí druhým dlouhohrajícím albem těchto nihilistů a i když se samozřejmě opět jedná o uctívání pentagramu spíše ve volnějším tempu, musím před pány smeknout svůj imaginární plesnivějící klobouk. V dnešní době, kdy většina kapel předkládá death metal spíše v podobě technicko brutálního sportovního výkonu (což samozřejmě mnohdy není na škodu), zde si připadám spíš jako na nějaké černé mši. Některé riffy jsou jednoduché, ale sednou do celkové atmosféry jako dobře ušitý zimník z těch nejkvalitnějších stínů. Zpočátku vám možná ta hodina rouhání bude připadat příliš dlouhá, ale věřte tomu, že když ve svém pokoji zatáhnete závěsy, schováte všechny podobizny Krista (mohly by se samovznítit) a zapálíte pohřební svíce, tak se opravdu ocitnete v „morbidní dimenzi“. Dlouhé, táhlé melodie, sahající snad až někam k doom metalu, k tomu blackový odér vzteku a plesnivý smrtící podklad. Myslím, že všichni vyznavači odvrácené tváře všemohoucího by mohli být spokojeni.

Vymítač ďábla odešel již několikrát s nepořízenou. Nedivím se mu, tentokrát narazil na velmi silného protivníka. Některým slovům, která ze mě občas lezou, zcela nerozumím. Jsou odříkávána nějakou starou řečí a jediné, co si vždy pamatuju, jsou mé do krve rozkousané rty a nehty zaryté v dlaních. Není to lehký život, ale obdivuji tu pradávnou sílu. Při poslechu se cítím jako lovec, čekající na svoji kořist, jako skokan nad propastí, jako pilot kamikadze nebo zbloudilý poutník, cizinec s kápí do čela, chodící pomalu okolo hřbitova. „Nezdržím se dlouho, jen doposlouchám novou desku EXECRATION a zase půjdu“: říkám pořád dokola svým známým. Oni mě ale už prohlédli. I zapřisáhlí ateisté se přede mnou křižují. Podobné desky neumím poslouchat s nadhledem a odstupem kritika. Jsem totiž příliš ponořen do té atmosféry zmaru a smutku. Je to pro mě jako zakázaný hřích, jako první jablko od Evy dané Adamovi. Death/blackové album, které vás prokleje až na věky, amen!

Asphyx says:

Norwegian black death metallers came with a very dark CD this year. The album is full of blasphemy, sad melodies, death, hatred, beyond the grave, long endless melodies, dark atmosphere of ruined churches and occult rituals. I'm so glad, that I got this new album in my hand. Similar music is in my blood. Very dark, occult album! Great black ceremony!

Seznam skladeb:

1. Cosmic Mausoleum 
2. Ritual Hypnosis 
3. Doppelgangers 
4. Morbid Dimensions 
5. Tribulation Shackles 
6. Vestiges 
7. Ancient Tongue 
8. Miasmal Sabbath 
9. Funeral Procession

Čas: 01:00:29

 

Sestava:

Cato Syversrud – bicí

Jorgeb Maristuen – kytara, zpěv

Chris Johansen – kytara, zpěv

Jonas Helgemo - basa

http://www.execration.no/

http://www.facebook.com/execrationnorway

http://duplicaterecords.bandcamp.com/album/morbid-dimensions

http://www.duplicate-records.com/

Minirecenze/minireview - BEHEMOTH – The Satanist (2014)

BEHEMOTH – The Satanist
CD 2014, Nuclear Blast Records

O novince polských satanášů toho bylo napsáno už spousta. Osobně se mi zatím do nových BEHEMOTH proniknout nepodařilo. Na "The Satanist" mi přijdou pánové stejní jako na koncertech. Vynikající zvuk, dokonale secvičené vystupování, jen tomu chybí duše. Gabrielovy trumpety sice znějí pro spousty posluchačů "pořádně" pekelně, mně ale pořád připomínají jen ozvěnu někoho, kdo v pekle snad ani nebyl. Vím, že tento názor nebude asi moc populární, ale mám to zkrátka tak nastavené a i po mnoha společných setkáních jsem zůstal víceméně netknutý. Samozřejmě, vše je jak má být, Nergal a jeho parta nenechali nic náhodě. Napadá mě slovo "vycizelované". Jen mi tam chybí kus černého srdce. Minulá deska mě bavila o hodně víc. Pokud si chcete přečíst názor někoho, kdo si naopak novinku  "The Satanist " oblíbil, doporučuji zde.

http://behemoth.pl/

http://www.nuclearblast.de

Asphyx says:

Nergal and his soldier play precisely, bombastic and dark. But, where is the Hell? Perfect production, great vocal, grafics and others. No energy and drive!

Recenze/review - BLOODBATH – Grand Morbid Funeral (2014)

BLOODBATH – Grand Morbid Funeral

CD 2014, Peaceville Records

Hromada lebek, vyrovnaných do úhledné pyramidy. Praskající zpuchřelé stehenní kosti. Pavučiny, protkané stříbrnými odlesky posledních zbytků světla. Jsem ukrytý ve stínu a sleduji řádění legendárních BLOODBATH. Návrat po šesti letech jsem vyhlížel s netrpělivostí, neklidný a se studeným chvěním v zátylku. Mám tyhle švédské klasiky moc rád. Byl jsem překvapený ze zprávy o novém zpěvákovi Nicku Holmesovi z PARADISE LOST. Přemítal jsem o tom, jestli zvládne tento rozervaný Brit utáhnout desku kapely, která se dost vymyká tomu, jak dnes zpívá. Ale už v prvních momentech byly mé pochybnosti rozmetány po stěnách mého pokoje. Nick sice posouvá hudbu Švédů směrem k raným albům své domovské kapely, ale to vůbec nevadí. Jeho hlas je mocný a chvílemi se dotýká i šílenství. Pro mě velmi milé překvapení. Peter Tägtgren ani Mikael Åkerfeldt mi nijak nechybí.

Celkově pak BLOODBATH stojí pevně v základech. Chřestí se o sto šest, běsní se melodicky, chladně, řezavě. Zabíjí se ve stylu staré dobré švédské školy (ENTOMBED, DISMEMBER, NIHILIST) a přidává se pořádný kousek americké temnoty (MORBID ANGEL, AUTOPSY). Chvílemi vzpomínám i na letošní desku VALLENFYRE. Zvuk je severský, klasický a ničím nový, ale tak je to správně, tak to má být (smích). Z celé desky cítím obrovskou energii. Pro nás, fanoušky starých postupů, je tohle album jako stvořené. Nezapomíná se na melodie, ani na pečlivě vystavěná sóla. Nesmím zapomenout ani na pěkný obal (Néstor Ávalos), ani na parádní zpracování bookletu. Je to opravdu krásný sběratelský kousek. Je vidět, že si s tím kapela i label dali velkou práci. Hudba mi připomíná vypalování mozku tekutým dusíkem. Švédi sice nepřinášejí nic nového, ale myslím, že to nebylo ani účelem. Formu, v jaké se kapela nachází, by jim mohla závidět kdejaká dnešní mladá skupina. Protínají se zde zkušenosti mistrů ve svém oboru s nadšením a poctivým jiskřením, které mám u dobrých nahrávek tolik rád.

„Grand Morbid Funeral“ je jako dobré řemeslné dílo. To by dnes bylo ale málo a tak BLOODBATH přidali ještě obrovský kus energie. Jednotlivé songy si opravdu užívám, pamatuji si je a těším se na každé další nasazení sluchátek na uši. Je to jako procházka šerými katakombami. Výlet do švédského podzemí. Pánové nemusí už nikomu nic dokazovat, a i když se určitě vyrojí stovky recenzí pojednávající o tom, že měli nahrát úplně jinou desku s úplně jinou hudbou, tak to nic nemění na tom, že letošní počin je přesně tím, co jsem si od seveřanů přál. Někdy se k sepsání několika řádek a mého příběhu o desce dostanu třeba až po měsíci poslechu, ale tentokrát to ze mě vyšlo hned, jako krev, když vytryskne z prořízlé rány. Letošní album je pro mě jako rána kladivem přímo do obličeje, bez slitování. Ten moment překvapení a určitého „šoku“, který jsem po vložení CD do přehrávače utrpěl, mě natolik smetl, že nejsem schopen příliš uvažovat. Raději zaklekávám do bloků, pouštím znovu play a pak už je to jen na BLOODBATH.

Postupy jsou na novince staré, klasické, mnohokrát ověřené v praxi. Album bych tak doporučil dříve narozeným fanouškům a pak všem, kdo se rádi rochní v samotné historii death metalu. Staroba je tady cítit na každém kroku a je mi jasné, že to mnohé odradí. Až spolu s kapelou vylezete na tu obrovskou hromadu lebek a budete na nás nehodné shlížet z té bílé hory, pak určitě pochopíte, že smrt je všude kolem. Beru do ruky sekyru a přidávám se ke kapele. Dnešní šichta bude dlouhá. Musíme spolu rozbít všechny nahromaděné kosti, rozemlít je na bílý prášek a ten pak znovu pohřbít. Svět se sice ve smrtícím kovu dnes točí zcela jiným směrem, ale jsem moc rád, že ještě existují smečky, které dokážou rozmetat veškeré pochybnosti o tom, že je švédský death metal mrtvý. Beru CD znovu do ruky, utírám z něj krev a zařazuji ho na přední pozice ve své sbírce letošního extrémního roku. Klasická švédská a chladná death metalová deska, která mi připomíná severskou bouři! 

Asphyx says:

Bloodbath is back with Nick Holmes behind the microphone after six years. His voice falls perfectly into the band and gets the record even more cold. The album is very cool, classic, Swedish and contains a lot of riffs that I remember. Return is very successful and record became right one of my most played. Classic Swedish and cold album, that reminds me to the northern storm!

Seznam skladeb:

1. Let the Stillborn come to Me
2. Total Death Exhumed
3. Anne
4. Church of Vastitas
5. Famine of God's word
6. Mental abortion
7. Beyond Cremation
8. His Infernal Necropsy
9. Unite in Pain
10. My Torturer
11. Grand Morbid Funeral

Čas: 46:31

Sestava:

Nick Holmes - zpěv

Anders Blakkheim Nyström - kytara

Per Sodomizer Eriksson - kytara

Jonas Renkse - basa

Martin Axe Axenrot - bicí

http://bloodbath.biz/

https://www.facebook.com/bloodbathband

http://www.peaceville.com/

Minirecenze/minireview - ACCEPT – Blind Rage (2014)

ACCEPT – Blind Rage
LP/CD 2014, Nuclear Blast

Němečtí veteráni ACCEPT potřetí bez UDA. První návrat v podobě "Blood of the Nations" jsem jim schlamstnul i s novým zpěvákem a vlastně i s navijákem. Další "Stalingrad: Brother in Death" mě nechal absolutně v klidu a letošní novinka "Blind Rage" u mě postupně roste. Rozhodně to není deska, která by u mě ihned zaútočila na první signální soustavu a ihned mě smetla, ale postupem času se vypracovala na solidní, dobré album, kterých zase tolik v tomto stylu neposlouchám. Když si odmyslím nezbytnou úctu k legendám, tolik toho nezbývá, ale zase na druhou stranu, co by měl člověk po "stařících" ještě chtít, že ano? A takhle v neděli, po chutném obědě, s dobrou knihou v ruce mi přijde "Blind Rage" vždycky k chuti. Kolega to viděl víc nadšeně a ani se mu nedivím (zde). A Mark Tornillo? To je jednoduše zabiják!

http://www.acceptworldwide.com

http://www.facebook.com/accepttheband
http://www.myspace.com/accepttheband

Asphyx says:

Do you want new classical ACCEPT? Here they are! UDO has better album now, but ACCEPT are on the new album solid, with cutting riffs, and Mark Tornillo is killing vocalist! Good album after a good spicy lunch!

Report, foto, video - OPHIS, MARCHE FUNÉBRE, ET MORIEMUR - klub Divadlo pod Lampou, Plzeň - 16.11.2014

Ophis

Letošní podzim se nějak zdržel. Těšil jsem se na dlouhé procházky usínající přírodou, chladné závany větru pronikající až někam k morku mých kostí i na pomalu a častěji umírající slunce. Jenže příroda tomu chtěla jinak a spíš připomíná brzké jaro než přípravu na zimu. Jenže můj metabolismus si žádá své a tak se uchyluji za ranních cest do práce čím dál tím častěji i k doom metalu. Mám s tímto pomalým stylem velmi zvláštní vztah. Líbí se mi opravdu jen něco (a to ještě převážně v jeho klasickém pojetí), vybírám si pečlivě a ne vše mi vyhovuje. Jsem svým zaměřením spíš předurčený pro dynamičtější death metal, který mi dodává potřebnou sílu, ale i tak si pro sebe rád vyhledávám kapely a jejich desky, které používám často ve chvílích odpočinku a vlastně i určitého rozjímání. Podle mě se jedná o velmi náročnou metalovou disciplínu. Často se stává, že ty dlouhé táhlé melodie vyznívají nudně a kýžený smutek nenastává.

Jedněmi z těch, kdo mě dokázali zvednout z poklidu domova, jsou němečtí OPHIS. Ti mě svými deskami „Withered Shades“ (2010) a letošním úžasně smutným obřadem „Abhorrence in Opulence“ (recenze zde) zasáhli natolik, že jsem se rozhodl vyrazit. Koncert se pořádal v plzeňském klubu Pod Lampou, kde jsem strávil už nejednu příjemnou chvíli. Mám to tam rád. Točí dobré pivo, servírky jsou příjemné a o dobrý zvuk bývá také většinou postaráno. Pro návštěvu mluvilo ještě velmi dobře zvolené datum. V pondělí byl státní svátek a nejednalo se o náročný výlet do hlavního města, ale o příjemnou procházku a projížďku tramvají.

Et Moriemur

Nedílnou součástí podobných večírků bývají naše společné rozplavby. Pořádáme je pár hodin před koncertem a stejně jako za dob mého mládí se nám tam daří navodit vždy velmi příjemnou atmosféru. Probíraly se knihy, filmy i hudba a já byl ihned ve svém živlu. Podobné seance vám nenahradí žádný chat ani fórum. Mám to tak rád a ta společná pitka mi dává vždycky hrozně moc. Tentokrát se zúčastnili mí kamarádi z mokré čtvrti Mr. Goro a Mr. Barťas. A bylo to jako vždy vynikající.

Možná jste si všimli, že píšu rozvláčně, pomalu a dlouze, ale jednak k tomu pořád poslouchám OPHIS a také se jedná o doom metal a ten je také rozvážný (smích). Není třeba se obávat. Končím s omáčkou a vrhám se k hudebně míhajícím myšlenkám ze včerejšího večera. Jestli mě má lehce stárnoucí paměť neklame, bylo to tak, že jsme někdy před osmou hodinou přesunuli svoje maličkosti do klubu a po nezbytném dalším pivu se vrhli na muziku.

Následovala procházka po hřbitovních cestách spolu s belgickými MARCHE FUNÉBRE. Jednalo se o vůbec první dva koncerty v České republice. Pánové dostáli svému jménu (snad inspirovanému slavným funeral marchem pana Chopina). Byli smutní, nihilističtí, jako uvadající listí stromů sklánějících se nad pokřivenými náhrobky. Slyšeli jsme záhrobní poetiku ve velmi příjemném podání. Zazněly zpěvy, inspirované romantickými texty literatury 19 století i různé odkazy na filozofii pomalého umírání. Bylo to moje vůbec první setkání s kapelou a splnilo svůj účel. Slíbil jsem si, že se o ní začnu víc zajímat a doplním si doomové vzdělání. Melodičtěji pojatý doom metal není zase tolik často hostem v mém přehrávači, ale naživo mě to bavilo. S Belgičany se umíralo velmi příjemně. Sice mi občas neseděly čisté zpěvy, ale jinak absolutní spokojenost. Ihned jsme pak naběhli a vykoupili celé distro (smích).

Marche Funébre

ET MORIEMUR jsou nejen v Čechách uznávanou doomovou veličinou. Osobně je nějak zvlášť neznám a to, co se ke mně vždy doneslo, mě zase tolik neoslovilo. To nic neměnilo na tom, že naživo jsem se na ně těšil. Pro mě také byli po velmi dlouhé době kapelou, kterou jsem v tomto stylu viděl. V Plzni pánové předvedli krásně pomalou tryznu za odcházející světlo. Dlouhé, táhlé motivy byly smutné, drásající, přesně takové, jak si je v klasickém doom metalu představuji. Měl jsem akorát tu náladu, asi i lehce navozenou pivem a náhle začínajícím sychravým počasím, že mi ET MORIEMUR sedli přesně do noty. V tomto stylu tahle smečka bezesporu patří nejen u nás mezi první ligu. Plzeňské vystoupení toho bylo krásně chladným důkazem. Lafeta s tělem několikrát zajela až do samotné pece krematoria a já si opravdu připadal jako na nějakém pohřbu. Pánové pokřtili novou desku „Ex Nihilo In Nihilum” (škoda jen, že ji nebylo možné koupit, label ji nedodal) a myslím, že pokud jste příznivci smutných pochodů v metalu, s koupí určitě neprohloupíte. Naživo songy totiž bolely, jako studené ostří nože zajíždějící dlouze do břicha. 

OPHIS nás zavedli mezi opuštěné náhrobky. Hráli velmi emotivně, všichni do toho dávali absolutně vše. Spolu s kapelou jsem se prodíral pavučinami snů a sbíral rozbité úlomky starých kostí. To, co cítím z desky pokaždé, když ji vložím do přehrávače, na mě fungovalo naživo snad ještě víc. Oceňuji velmi ladnou kombinaci s death metalem. Smutné tóny na mě útočily ze všech stran a můj výraz ve tváři musel připomínat někoho, kdo zažil právě nějaké vidění. Němečtí nihilisté mě drapli do svých spárů, prořízli mi tepnu a nechali ze mě pomalu odtékat veškerou krev. Takhle nějak se musí cítit někdo, koho navštíví succubus. Prokletý, unešený, umírající. Tak jsem si připadal. Vím, že píšu hodně emotivně a tentokrát i bez „nadhledu“, ale já to tak cítil. Jestliže šli včera na trh se svými emocemi OPHIS, tak já musím dnes. Definitivně jsme spolu pohřbili letošní léto i podzim a uvítali mráz. Nebudu vám vyprávět o několika drobných nepřesnostech (bez nich by to nebylo živé vystoupení). Nebudu mluvit ani o image, výrazech ve tváři a kolik kdo zahrál not. O to vůbec nešlo. V neděli se v Plzni pořádal poklidný obřad za všechny nemrtvé. Nádherné vystoupení. Smrt byla velmi blízko. Doslova jsme si spolu s ní, OPHIS a se mnou podali ruce. Víc vám neprozradím, protože je to pro mě až moc niterné a osobní. Prozradím už jen, že to byl nádherný doom/death metalový zážitek.

Návštěvnost byla tak akorát. Nikde jsem se netlačil a pokud bych měl odhadnout počet lidí holdujících ten večer doom metalu, tipnul bych si tak kolem 60 - 70 lidí. Berte to ale s velkou rezervou. Odhad opravdu nemám (smích).

Ophis

Pochválit musím pana zvukaře. Celý večer vše znělo, jak mělo a třeba takoví OPHIS mi málem zamíchali díky tomu chladnému soundu vnitřnostmi. Po dlouhé době jsem zažil koncert, kde si nebylo zvukově na co stěžovat.

Marche Funébre

Po koncertě jsem si musel dát další pivo. Byl jsem nějak mimo, asi v jiném světě a tak mě něco muselo přehodit do tvrdé reality. Chvíli jsem ještě bloumal klubem, potkával kývající postavy a společně jsme mumlali něco o tom, že všechny tři kapely byly super. Tentokrát jsem si užil i cestu domů, protože jsem měl o čem přemýšlet. Nedělní doomová seance se vydařila nad očekávání. A to i přesto, že jsem byl původně, jako příslušník spíše drsnějších stylů, trošku skeptický. Kapely mě přesvědčily o tom, že i vystoupení takto klidných a „pomalých“ skupin může být pro mě velmi přínosné. Jsem moc rád, že jsem se zúčastnil. Bylo to pro mě takové navození atmosféry nadcházejících prodlužujících se nocí, na jinovatku v duši i promrzlé kosti. Zima klidně může začít. Já jsem připraven. Byl to velmi příjemný doomový večer.

FOTOGALERIE

Et Moriemur

Recenze/review - EPICARDIECTOMY – Putreseminal Morphodysplastic Virulency (2014)

EPICARDIECTOMY – Putreseminal Morphodysplastic Virulency

CD 2014, Coyote Records

Vážení a milí čtenáři, vítejte na dnešním zombie circle pitu. Budou se podávat jen samé vybrané pochoutky. Co byste řekli třeba na čerstvé ledvinky? Nebo raději srdce? Záleží jen na vás. Pražští slamm brutal death metaloví válečníci jsou tu a zvou vás na pořádně krvavou hostinu. Letošní, v pořadí druhé řadové album se sice nevymyká z rámce stylu hraného třeba takovými KRAANIUM, DEVOURMENT, VULVECTOMY, CAPHALOTRIPSY, GUTTURAL ENGORGEMENT, ABOMINABLE PUTRIDITY nebo třeba i INTERNAL BLEEDING, ale i tak si troufám směle tvrdit, že v naší české kotlině nemá kapela v tomto ranku příliš velkou konkurenci. Přiznám se rovnou, že já to mám raději víc do temnoty a snad i melodičtěji, ale musím téhle smečce uznat pořádný kus nadšení a odhodlání pro krvavou práci. Houpavý rytmus, připomínající kopání a mávání s krumpáčem při práci nad vlastním hrobem, zpěv, vytažený až odněkud ze shnilého žaludku a syrový zvuk, to je to, co se mezi řezníky počítá a ctí.

Texty jsou nechutné, tak je schovejte před svoji babičkou a obal ukažte také raději až ve chvíli, kdy k vám přijde na návštěvu kolega patolog. Ten určitě jako jeden z mála ocení jemnou romantiku v nich obsaženou a možná si s vámi i nějaký ten poetický verš zanotuje. A pokud nevadí, že vám u toho začne krvácet z nosu, sem tam vám odpadne nějaký ten kus masa, myslím, že budete spokojeni. EPICARDIECTOMY sice nepřinášejí vůbec nic nového, ale to v dnešní době asi nikdo (smích). Výtku bych měl k určité monotónnosti, která je sice u tohoto stylu „chtěná“, ale mimo morbidních meziher zde nenalezneme nic moc, co by mohlo zajímat ne-fanouška podobné muziky. Hraje se zde jednoduše, bicí jsou občas jakoby „rozhozené“ (zvukově), ale to asi taky nikomu příliš vadit nebude. Jinak se vše valí kupředu přesně, bez kompromisů a nechává po sobě jen pořádnou spoušť.

Trošku podivná a pro mě nepochopitelná je vizáž na promo fotkách, kdy pánové připomínají spíš nějaké „gangsta“ rappery, než příslušníky cechu brutálního. Ale tohle neřeším, image je stejně na nic (poslouchej svoji krvavou žízeň!) a na operačních sálech jsme si všichni rovni (smích). Zajímavě je vyvedený cover a po zvukové stránce bych neměl také větších připomínek. Možná snad, jedna kytara je zkrátka málo. S dvěma by bylo vše určitě pestřejší. Sound je sice syrovější, drsnější, ale když poslouchám desku v kuse, tak těch třicet minut je tak akorát. Mám obavy, že většina případných fanoušků toho bude mít plné kecky už řekněme tak po třetím songu. To je ale spíš můj problém se slamm brutal death metalem jako celkem. Vše je samozřejmě v rámci stylu v nejlepším pořádku. Hraje se náležitě extrémně, zpěvák se do toho sice opírá pořád stejně, ale tady by asi nebylo zrovna na místě, aby začal nějak členitě měnit polohy. Asi by se to sem ani nehodilo.

Stojím uprostřed tohohle zombie circle pitu a říkám si, že podobné extrémní kapely to nemají vůbec jednoduché. Těch posluchačů, kteří by si nahrávku pořídili asi tolik nebude a i mezi „obyčejnými“ death metalisty nebudou mít na ostrém trní zrovna ustláno. Každopádně, pokud v muzice na nějaké to vyhřezlé střevo nehledíte a rádi se necháváte alespoň jednou za čas pořádně slammově ukolébat, mohu vám novou desku EPICARDIECTOMY doporučit. Není to sice nic světoborného, nic co by zahýbalo řekněme alespoň s evropským death metalem, ale drobné nedostatky (pro mě již zmíněné „divné“ bicí) jsou vyváženy poctivostí a velkým kusem nadšení pro pitvání živých těl. Tahle operace se povedla, pacient opět nepřežil.

Asphyx says:

EPICARDIECTOMY is a Czech classic slamming brutal death metal band. Their second album dissects in creepy autopsies again. Raw, sometimes too monotonous, bloody rhythms. The CD, played with enthusiasm for it. Good job!

Seznam skladeb:

1. Masticate The Skinned
2. Deformed to Shapeless Cadaver
3. Deranged Self-Mutilating Emasculation
4. Embalmed In Mephitic Placental Substance
5. Gluttonous Cannibalistic Ferocity
6. Gorging on Fetal Innards
7. Feculent Colostomy
8. Horrendous Festering Transmutations

Čas: 30:39

 

Sestava:

Milan Moškon – bicí

Serge Goreev – kytara, basa

Tom Verner - zpěv

https://www.facebook.com/epicardiectomy

http://bandzone.cz/epicardiectomy

http://www.myspace.com/epicardiectomy

http://coyoterecords.bandcamp.com/album/putreseminal-morphodysplastic-virulency

http://coyoterecords.ru/

Minirecenze/minireview - MASTER´S HAMMER – Vagus Vetus (2014)

MASTER´S HAMMER – Vagus Vetus
CD 2014, Jihosound records

S MASTER´S HAMMER mám takový prazvláštní vztah. Na jednu stranu uznávám jejich kvality, některé jejich desky mám doma dokonce neustále po ruce ("Ritual", "Jilemnický okultista"), ale pak mám v jejich diskografii i ty, které vyloženě nemusím ("Šlágry", "Mantras"). Velice mě nadchla jejich "návratová" nahrávka "Vracejte konve na místo", kde jsem si pro sebe našel nejeden song a pánové si u mě potvrdili status legendy. Bohužel, letos mám s "Vagus Vetus" trošku problém. Ne že by se tam nenalezly dobré kousky, ale album mi přijde hrozně roztříštěné, jakoby spíchnuté narychlo a postrádá takovou tu lehkost prvních desek. A ty naprogramované bicí si mohli pánové odpustit. Trošku to na mě dělá dojem, že buď chtějí na své "značce" vytřískat taky nějaké peníze nebo jim dochází šťáva. Možná by to chtělo chvilku počkat, nechat příště vše uzrát a pak teprve pustit do světa. Trošku pozitivněji desku vidí můj kolega zde.

www.mastershammer.com

Asphyx says:

Oh, oh oh, the new album of MASTER´S HAMMER? Really? Again? Ok, it's  good album, but from  MH it isn't enough! Many goods riffs and ideas. But ordinary too. MASTER´S HAMMER are very original band, but their new album is usual. No bad, but no super.

Recenze/review - REVOCATION – Deathless (2014)

REVOCATION – Deathless
CD 2014, Metal Blade Records

Poslední dobou mi přijde, že je někde v metalovém zákulisí nějaký kopírovací stroj, který chrlí na přání producentů stále stejná alba. Přitom škatulka s názvem technický death – thrash skýtá velké množství různých možností, jen je asi nechce nikdo poslouchat (smích). REVOCATION jsou jako nějaká počítačová hra. V podstatě dokonalý produkt, se vším doladěným i v těch nejmenších detailech. Muzikanti dodají velkou hromadu spletitých riffů, zpěvák se nebojí ani lehce metal coreových poloh a obal je drsný jako tvář starce po ránu. Občas se mezi „tvrdé“ motivy hodí nějaký ten zpěvný refrén, aby si na své přišla i mladá děvčata. Tohle vše je pak zamícháno a zabaleno jakoby v auře rebelie, pečlivě vypracované v metalových médiích. Doporučuje se i nějaký lehce šokující klip, to aby se trošku rozvířily vody a mladý konzument je na vrcholu blaha.

Jenže kde je originalita? Nemyslím teď zrovna to, že bychom v tvorbě REVOCATION nenašli prvky zahrané kdysi slavnými spolky, ale spíš přístup. Asi jsem zamrzl ve staré době, ale pro mě bývaly a stále jsou dobré ty desky, které se mnou nějakým způsobem něco dělají. Jednou mě nabudí, naštvou, jindy zklidní nebo klidně postraší. Každopádně mají tu pověstnou duši, která mi u spousty mladých kapel tolik chybí. Možná kdybych nezažil doby, kdy jste každou smečku poznali podle pár prvních tónů, psal bych pokorněji a vstřícněji, ale to tentokrát nedovedu. REVOCATION mají samozřejmě prodejní úspěchy už teď zaručeny a pod pódiem už zřetelně vidím velmi početnou skupinu mladších „hrozičů“ s nejtvrdším výrazem ve tváři. Budiž jim přáno, já raději zůstanu stát bokem.

Když se podívám na novinku „Deathless“ trošku pozitivnějším okem, musím uznat, že pánové mají určitý cit pro melodii, dokážou vytvořit vcelku zajímavé motivy a někdy dokonce navodit i určitou „našlapanou“ náladu. Vše pak ale srážejí dolu obyčejná, pro mě absolutně nezáživná sóla. Kdo mě ale irituje nejvíc, tak je zpěvák. Ten jakoby se bál trošku do toho opřít. Já chci slyšet osobnost, která na mě řve příběhy o „svých citech“ a ne zaříkávače, který vynikne asi jen naživo, protože mu bude vidět i do tváře a bude moct dělat na holky drsné obličeje. Celé tohle album mi opravdu přijde jako nějaká hra. Na jednu stranu silácké pózy, plné prskajících tváří, na druhou stranu jako bych pořád cítil v pozadí lehký kalkul. A to se přiznám, že jsem se tentokrát opravdu hodně snažil, abych do sebe nějak album „dostal“.

Možná vás moje kritická recenze zarazí, ale věřte, že to myslím dobře (smích). V současné době je zcela jiná situace, než před lety, kdy nám nevládl všemocný internet. Dnes si můžete udělat svůj názor během několika minut a pokud mi nebudete věřit, je vše v nejlepší pořádku (úsměv). Berte tak můj pohled jen jako názor někoho, kdo zkrátka kouzlu nové desky REVOCATION nepodlehl. A když si dáte do vyhledávače název kapely spolu s albem, určitě na vás vyskočí desítky pochvalných, do nebe vynášejících prohlášení. Ve mě toho bohužel z „Deathless“ příliš nezůstalo. Uznávám sice, že se na něm sešla parta velmi zdatných muzikantů, kteří dodali v podstatě skoro dokonalý produkt, ale to není to, co já bych u kapel hledal. Chybí mi ona pověstná duše, kopanec do obličeje a pak něco, co bych si časem zapamatoval. Precizní, chladná nahrávka, bez jakýchkoliv emocí.

Asphyx says:

Yes, this album is a perfect technical death/thrash metal product of present. But where is the revolt, originality? It seems to me that the new CD Revocation is calculating. There are lots of  bands with similar productions publishing every day. Precise music, but without soul, without drive. Modern generic metal of present time.

Seznam skladeb:

1. A Debt Owed to the Grave
2. Deathless
3. Labyrinth of Eyes
4. Madness Opus
5. Scorched Earth Policy
6. The Blackest Reaches
7. The Fix
8. United in Helotry
9. Apex
10. Witch Trials

Čas: 52:30

Phil Dubios-Coyne – bicí

David Davidson – kytara, zpěv

Dan Gargiulo – kytara, zpěv

Brett Bamberger - basa

http://www.facebook.com/Revocation

http://revocation.bandcamp.com/

http://www.metalblade.com/us/

Minirecenze/minireview - VALLENFYRE – Splinters (2014)

VALLENFYRE – Splinters
CD 2014, Century Media Records

Gregor Mackintosh a jeho slavní souputníci s novým albem "Splinters", které mě provázelo na dlouhých procházkách lesní krajinou. To spojení starého deathu, doom metalu a crustu jsem se pokoušel vyjádřit slovy zde. Letošní deska u mě útočí na přední žebříčky nejposlouchanějších záseků tohoto roku. VALLENFYRE lehce špinavější než na předchozím "A Fragile King". Přesto pořád temní jako britské močály. Zvedám ruce k nebi, modlím se, ale nějak to opět nepomáhá. To bude asi tím, že mi k tomu hrají "Splinters". Doporučuji všem milovníkům tmy!

https://www.facebook.com/Vallenfyre?fref=ts

https://twitter.com/Vallenfyre
http://www.last.fm/music/Vallenfyre
http://www.centurymedia.com/

Asphyx says:

Gregor Mackintosh and your famous colleagues publish a very dark CD this year. "Splinters" are very classical, crushing, with doom metal and "swedish" influence! Great album, great music for all old death metal maniacs!