Švýcarští BÖLZER se pohybují v těžkém undergroundu vlastně po celou dobu své existence. Fungují od roku 2008 a už teď si vybudovali v podzemí svoje nezastupitelné místo. Mají na svém kontě jedno demo z roku 2012 "Roman Acupuncture", pak vynikající EP "Aura" (2013) a konečně letošní zásek. Ten je, stejně jako předchozí počiny opět plný hnisu, špíny, smrti a okultismu. Jedná se přesně o ten black/death metal, připomínající prasklý vřed. Všude vytéká nakažená krev a kolem přehrávače se slétávají mouchy, hledající páchnoucí maso. Hudba je pak podobná nejtemnějším skřekům ze záhrobí, které vyluzují už nějaký čas třeba takoví NECROS CHRISTOS, GRAVE MIASMA, ale zavzpomínáme spolu i na CELTIG FROST, sem tam na francouzské DEATHSPELL OMEGA, novozélandské WITCHRIST. V sólech se pak potkávají IMMOLATION snad s BOLT THROWER. Letos máme co do činění s nihilismem, který vyšel jak na CD, tak kazetě a jako hlavní nosič byl určen 12" vinyl. Za sebe mohu jen prozradit, že předchozí "Aura" mi přišla o trošinku lepší, pro mé uši vstřícnější a příjemnější. Tím nechci říct, že by se tentokrát jednalo o nějaký průšvih, to rozhodně ne, ale někdy jsem chvílemi na rozpacích. "Somu" poslouchám rád, líbí se mi, ale jakoby mi chybělo trošku víc špíny, drsnosti, krutosti. Může to být ale jen můj momentální postřeh a rozpoložení. Určitě se jedná o dobré, dobře poslouchatelné, temné EP. Black death metalový okultní obřad, který občas ztrácí sílu!
Asphyx says:
BÖLZERplaysblack/deathmetal, resembling a crackedulcer. Everywhereflowsinfected blood andthe flies are flying around theplayer, looking forstinkingmeat. I like listening of "Somu" , butI missa little moredirt, roughness, cruelty. The lastCD"Aura" I like more. Certainly, it iswelllistenable, darkEP. Blackdeath metaloccult ceremony, that loses sometimes its power!
Chůze
po rozžhaveném uhlí, našlapování na ostré hrany střepů.
Propichování různých částí těla. Velebení bolesti a
submisivní pokora. To jsou všechno věci, které jsou na hraně
toho, co je považováno ještě za „normální“ a co už je pro
mnohé pouhou úchylkou. Neodvažuji se to nijak hodnotit, beru to
s nadhledem, když si chce někdo dát do obočí třeba visací
zámek, proč ne, ale sám bych do toho nešel. Mám se rád takový,
jaký sem. Pomalu stárnoucí, s tím co mi dala matka příroda
a poslední dobou s úsměvným nadhledem. Co se týká muziky,
tak tam si ale rád proháním ušními otvory různá zvěrstva.
Nebráním se vlastně ničemu, co má drive, řeže to a dodává mi
to sílu. Pokud vždycky objevím nějakou smečku, která se toho
nebojí, bývám z jejich alb pak nabitý na dlouhou dobu
dopředu a plní u mě i funkci jakési očisty, kterou na sobě
páchají buddhističtí mniši. Jen s tím rozdílem, že já
nehladovím, jím i to, co vrhá stín a musím u toho chodit do
práce (smích). ANNIHILATED jsou takovým mým soukromým objevem.
Hrají death metal teprve od roku 2010 a už loňským albem dokázali
zaujmout moje zmlsané chutě. Rozhodl jsem se tedy, dobrovolně a
bez nátlaku o nich napsat pár řádek.
Možná
se vám zdá ten úvod příliš dlouhý, ale básník (tedy já –
smích) tím chtěl naznačit, jaké pocity z nové desky
ANNIHILATED má. Já si opravdu přijdu jako nějaký jogín,
uléhající na lůžko plné hřebů. Je sice pravda, že ne všechno
mě na tomto albu náležitě tlačí a dělá mi úplně nejlépe,
ale je nutné si uvědomit, že se jedná o prvotinu kapely.
Samozřejmě, v širším měřítku kopou Američané první
ligu. I když všechno, co předkládají už dávno vymysleli jiní
(což ale platí u 99% dnešních vydávaných CD). Napadá mě, že
jako podklady pro svoji tvorbu si vzali tihle brutální hrdinové
třeba SUFFOCATION, DEEDS OF FLESH, ale i třeba ABORTED. Hraje se
zde převážně technicky náročně, hezky „moderně“, jak si
to dnešní většinový posluchač žádá. Někdy kapela zabředává
až
do „zbytečné“ složitosti a hraje spíš na efekt, než pro
nějakou melodii. Doba podobným postupům přeje a když si ještě
uvědomíte, že muzikanti působili v takových smečkách,
jako jsou ARKAIK, GROTESQUE, ABYSMAL DAWN, není se moc čemu divit.
Poslední
dobou mám sice trošku pocit, že podobných kapel bych napočítal
na jednom prstě trojciferné číslo, ale i tak si dovolím směle
tvrdit, že ANNIHILATED by mohli mít se svojí prvotinou úspěch.
Už jenom jejich příslušnost ke stáji Unique Leader Records dává
ledacos tušit a to i přesto, že si myslím, že u tohoto labelu
patří spíše ke slabším koním. To je samozřejmě jen můj
subjektivní pocit a je na sto procent jasné, že si tihle šílenci
najdou velké množství příznivců. Já jsem tentokrát trošku
zdrženlivější. Pořád si totiž myslím, že i extrémní death
metal, který by s klidem mohl suplovat dobrovolné propichování
různých částí těla, by měl splňovat některé požadavky.
Tady jsem se neubránil někdy dojmu, že se hraje spíš pro to, aby
byl vytvořen tlak, než pro to, aby samotná skladba zněla „dobře“.
Některé motivy jsou možná až moc zapeklité a tentokrát jsem
neměl moc chuť je dále rozplétat. Celkový dojem je pak z mé
strany trošku rozpačitý. Našel jsem zde spoustu zajímavých,
perfektně zpracovaných momentů, které mě dovedou pokaždé
přišpendlit na zeď, ale i chvíle, které jsem s chutí
raději přetáčel.
Při
poslechu „XIII Steps to Runation“ opravdu našlapuju okolo
přehrávače, jako kdybych se právě procházel po ostrých
břitvách. Má chodidla jsou jako na trní a přemýšlím, jestli
tahle kapela má na to, prorazit mezi tím obrovským množstvím
dnešní produkce. Za sebe říkám, že rozhodně ano. Není to sice
morbidní láska na první pohled, ale věřím tomu, že album časem
ještě pořádně dozraje. I po delší době mám totiž pořád
chuť se vracet a dávat si do hlavy další a další ostré hroty
jejich riffů. Budou to mít ale těžké. Na každém druhém rohu
čeká tak tisíc smeček, které jsou stejně hladové, jako
ANNIHILATED. Jsem moc zvědavý, jak tenhle neustálý souboj
dopadne. Dnešní recenze budiž tak menším upozorněním pro
technické death metalové labužníky, že bylo vydáno první album
výše jmenované kapely. Na vědomost se dává, že brutalita,
ekvilibristická zručnost a velmi dobrá produkce si zde dali
pořádně našlapané rande. Velmi rád jsem se ho zúčastnil. Jen
nevím, jestli se bude opakovat příliš často. Občas byla na mě
dorazivší partnerka až příliš chladná. Ale možná je to tím,
že už je dávno mnoho let po smrti. Dobré, technicko brutálně
death metalové album, kterému chybí už jen malý kousek, pro to,
abych si ho zařadil do předních linií své sbírky.
Asphyx
says:
ANNIHILATED
plays very technically, modern, brutal and uncompromisingly.I
sometimes lose
in their songs,
but otherwise Iappreciate
theart
playing of all members. I likeita
lot,
but I found eventhe
moments, thatI
didn't like.
The album is verysophisticated,
but I worry, they can be lost
in the number
oftoday'sbands.
I think, they playlikeevery
secondbandtoday.
Interesting, brutal technical death metal album, missing just a bit
for my satisfaktion.
Seznam
skladeb:
1.
Global Enslavement 2. Eyes in the Sky 3. This Fear I Speak
Of 4. XIII Steps to Ruination 5. Eradication Profits 6.
Divide Distract Deceive 7. For the Ignorant 8. Wastelands 9.
Creations of Man 10. Throne of Eternity 11. Putrification
Čas:
42:57
Sestava:
Eric
Matranga (Ex- Excretion, Grotesque) - basa Scott Fuller (Abysmal
Dawn) - bicí Eric Cohen (Ex-Arkaik) – kytara, zpěv
My kluci, co spolu chodíme
na metalový koncerty, začínáme vynášet páně „NEONARCISE“
a jeho label do nebes. Když se totiž podíváme vždycky na začátku roku na rozpis
jeho koncertů, máme co dělat, abychom je všechny zvládli. Kolikrát to bývají
jedna perla vedle druhé. Loňský rok jsme
spolu zažili neskutečný old schoolový večer spolu s legendárními DECEASED
a letos nás v říjnu čeká návrat maniaků S.D.I.
Skeletal Remains
My kluci, co spolu jezdíme
na koncerty starých kapel, máme rádi Modrou Vopici. Mají tam dobré pivo, nebývá
tam narváno a zvuk je v té dřevěné boudě většinou taky dobrý. Točí
tam plzeňské, což sice neocení naši řidiči, ale my, co chlemtáme žejdlíky po
litrech a ještě jsme nepodlehli dnešní módě šťávy ve chmelovém nápoji, si
pomlaskáváme. K tomu si připočtěte „vysmátou“ a milou obsluhu a máte před
sebou dnes už legendární podnik. Zaplať Satan za něj, aspoň máme každý měsíc
kam vyrazit.
Morfin
Tentokrát zvedla naše pozadí
z tepla domova sice mladá, ale ve starosvětských kruzích již poměrně známá
kapela SKELETAL REMAINS. Kdysi, před
dvěma lety, kdy jsem byl začínající pisálek, mi tuhle smečku doporučil jeden
slavný hudebník s tím, ať se na to CD, co mi narval do ruky, kouknu, že si
sednu na zadek. Sedl jsem si, sepsal recenzi (zde)
a rozčeřil tím lehce stojaté vody nejen českého undergroundu. Kdybyste četli
těch emailů a dotazů, co jsem najednou dostával, asi byste si mysleli, že jsem
nějaká celebrita a ultra mega vážený pan kritik. Nebojte, není tomu tak. Jsem
jen obyčejný fanoušek, který za ty roky shromáždil poměrně velké množství
informací a sem tam jen vytáhne na povrch něco, co ještě nezapomněl.
Heaving Earth
Nikdy bych nevěřil, že se mi
poštěstí pány retro deathaře vidět osobně. Jenže svět se v prdel obrací,
cesty páně jsou nevyzpytatelné, vše ten den zapadlo do sebe, jak mělo a já mohl
najednou díky kolegovi Michalovi (kterému tímto vystřihávám znovu velkou poklonu
za odvoz a pokec) opět stanout v té dřevěné boudě v matce všech měst.
Nebylo to lehké, ten den bych asi (kdybych je býval byl četl) měl v horoskopu
samé obrácené kříže. Od půl páté ráno neustále v poklusu, návštěvy doktorů
s ratolestmi, pracovní den blbec a do toho samý telefonát. Zkrátka, měl
jsem co dělat, abych dorazil na místo vyzvednutí (klasicky kostel všech evangelistů v Plzni
Lochotíně), ale nakonec nade mnou držel ruku asi samotný rohatý a podařilo se.
Pak už to bylo jako vždycky.
Cesta do Prahy, pokec, parkování před Opicí, konečně na místě, ženu se
k výčepu, všechno ze mě padá a šteluji si svůj old schoolový foťák.
Mezitím zdravice, sem tam prohození pár rychlých slov, zhlédnutí nových triček
přítomných. Klasika. A už je tu první kapela a jde se na to!
Skeletal Remains
Jako předkrm vystoupili
death metaloví MORFIN. Přiznám se,
že od téhle smečky jsem toho moc nečekal. Pánové se inspirují starými DEATH,
zvlášť obdobím „Leprosy“ (1988), takovým způsobem, že to až bolí. Naživo to ale
tolik nevadilo. Možná k tomu přispělo pivo, ale to, co mě z desky po
několika přehráních nebavilo, vyznělo z pódia o hodně lépe. Sice to nebylo
nic, co by mě zcela obrátilo na jejich víru, ale rozhodně jsem si jejich set
užil. Pohodový retro death metal, který ničím nepřekvapil.
Morfin
HEAVING
EARTH bych se nebál zařadit mezi současnou světovou špičku. Ve
svém temně morbidním stylu kopou bez debat první death metalovou ligu a já se moc těšil, jak
budou znít skladby z právě vycházející nové desky „Denouncingthe Holy Throne”. Mám tohle blasfemické dílo doma
k poslechu už nějakou dobu a na cestě je i originál CD. Recenzi chystám
v nejbližších dnech, jakmile nosič dorazí. Dopředu jen prozradím, že když
si novinku pustíte, dávejte si velkého bacha, abyste nemuseli volat exorcistu.
V Modré Vopici to bylo podobné. Hanobily se staré hroby, vzývaly se temné
síly a propracované dlouhé skladby nás přenesly do Hádovy říše. Kdybych měl
vyrazit ten večer jen na tyhle pekelníky, vyplatilo by se. Měl jsem chvílemi
strach, aby mě ten tlak nehodil až někam k výčepu.
HEAVING EARTH byli ten večer ve velmi dobré kondici. Jeden krutý riff
střídal druhý, bicí mi prosekávaly ušní bubínky a mistr Žlababa tahal vokály až
odněkud ze samotného pekla (bohužel několikrát nebyl úplně dokonalý zvuk - nebyl nebo naopak byl hrozně nahlas vokál, pak dokonce všechno řvalo, až to bolelo). Na poslední tři songy nahradil Jaroslava Šantrůčka (kterému tímto moc děkuji za ty nádherné smrtící roky v téhle smečce) nový kytarista, který své party vystřihl, jakoby do kapely patřil odjakživa. Nevím moc, co dál dodat. Já vystoupení téhle kapely
většinou prožívám pohroužen do jejich melodií a moc se na okolí nesoustředím.
Za sebe tedy dávám jen samé pochvalné paroháče. Vynikající, ostatně, jako vždy!
Heaving Earth
SKELETAL
REMAINS nám přijeli přednášet ze starých death metalových
učebnic. Probíralo se učivo od OBITUARY, MASTER, DEATH, PESTILENCE, MALEVOLENT
CREATION (ale i třeba GORGUTS). Co na tom, že se vlastně jednalo o „obyčejné
retro“? Ten den asi většina z návštěvníků přišla právě proto, aby si s Američany
zavzpomínala na dobu, kdy se nosily džínové bundy, hrálo se převážně pro radost
a hudbu tvořili lidé a ne počítače. Člověk se neubrání nostalgii, rád
zavzpomíná (i přesto, že jinak mám „technické hračky“ moc rád), přehrabe se ve
starých imaginárních archívech a nechá se unést do poctivého záhrobí.
Vystoupení to bylo velmi energické, našlapané sírou a špínou a odsýpalo jako
čerstvě odjištěný vlak i s vagóny plnými zapáchajícího masa. Stoupl jsem si
klasicky kousek stranou, udělal pár máznutých fotek na památku a celý set se
blaženě usmíval. Ano, přesně takhle se mi to líbí, tenhle hnis mi koluje
v žilách už spoustu let! Skvělá hrobnická práce to byla!
Na old schoolový piknik pro
starší a pokročilé dorazilo přesně to množství lidí, kdy byl klub parádně zaplněn a zároveň jste se dostali i pro pivo. Myslím, že všichni si tohle
setkání milovníků starých časů náležitě užili. Já tedy rozhodně ano!
Skeletal Remains
Ten večer jsem si připadal
jako na návštěvě nějakého zapadlého starého hřbitova. Celý obřad byl věnován
plesnivině, tradicím a jen samému poctivému rouhání. Mám to takhle moc rád a
tak jsme odjížděli do Plzně zasněženou krajinou spokojení, s palicemi vymlácenými jako žitné
klasy. Pro mě bylo velmi příjemné zase na chvilku zapomenout na dnešní všude přítomný
shon, blikající obrazovky, stresy, ksichty manažerů na amfetaminech a podobné
věci běžného dne. Bylo mi zkrátka dobře, cítil jsem i přes ten nářez ve své
černé duši neskutečný klid a užil jsem si ho i přesto, že druhý den bylo
probuzení do reality o to bolestivější. Old school death metal forever!
Mezi
trouchnivějícími zbytky kostí se proplétají potrhané kousky
pavučin. Ve vzduchu je cítit chlad, staroba a části pozůstatků
nenávisti. Pod nohama mi praskají plesnivé útržky oblíbených
věcí, se kterými chtěl být tenhle nebožtík kdysi pohřben.
Náhrobek, už notně omšelý a se skoro nečitelným nápisem, je
nahnutý směrem na sever. Kříž, kdysi hrdě vyjadřující
rodinnou příslušnost ke katolické církvi, působí po těch
letech směšně. Mžourám v tom pološeru a pokouším se
rozluštit poslední zbytky písma, vyvedeného od zručného
kameníka. Moc mi to nejde a tak nakonec rozsvěcím svíci, kterou
zde zanechal nějaký věrný pravnuk. Náhle se do tmy mezi stíny
rozsvítí jasně a zřetelně. V kameni je vytesán hrdý nápis
old school death metal. Pod poklopem něco zašramotí, vítr utichne
a svíce samovolně zhasne. Ozývá se jasně slyšitelné klepání.
Křižuji se v obráceném gardu a pouštím zlo za pomocí
železného krumpáče ven. Víko pukne, roztříští se a přede
mnou najednou stojí pravověrná death metalová kapela
DEATHRONATION. Pánové berou do ruky pavučinami opředené nástroje
a začínají vyluzovat smrtelně chorobné zvuky klasického střihu.
Pomalu
nakláním hlavu na stranu a pečlivě naslouchám. Nejdříve nemohu
uvěřit svým uším, pak začínám pokyvovat svými šedinami do
rytmu a zvedajících se poryvů větru. „Tak tohle je opravdu
pořádná staroba“: probleskne mi skrz dutinu lebeční. Opráším
z rukou poslední zbytky hlíny a rozšlápnu s chutí pár
červů, doteď se snažících napadnout moje nohy. Ihned pozvedávám
ruku k přísaze a prohlašuji, že se zde neděje nic
světoborného, hraje se obyčejně, s přístupem pravověrných
a s velkou chutí. Důraz je kladem na uvěřitelnost a někdy
až primitivní postupy dávají jasně najevo, že takhle nějak se
hraje v Německu pořádný underground. Kapela, založená
v roce 2004 vydala letos teprve svoje první album. Mají sice
na kontě ještě dvě dema z roku 2006 a 2011, pak následující
rok kompilaci a jeden split s OBSCURE INFINITY z loňska,
ale jinak o téhle smečce mnoho informací příliš nenajdete.
Věrni hrobům v okolí Nurembergu se DEATHRONATION potácejí
pouze v mlhách Bavorska.
Otevírám
nezbytnou lahev oblíbeného piva, proklínám všechny svaté a
hledám ve své pomyslné databázi, ke komu bych tyhle rouhače
přirovnal. Po chvilce rozmýšlení nacházím několik styčných
bodů jak se švédskými drtiči strun ENTOMBED, tak s americkými
AUTOPSY, OBITUARY, MASSACRE. Občas se do toho pánové opřou i ve
stylu PUNGENT STENCH a jestli mě neklame můj pomalu zahnívající
sluch, tak sem tam vyleze na povrch i kousek pravých nefalšovaných
DARKTHRONE. V pomalejších pasážích jsou pak němečtí
vyděděnci lehce podobní i GRAVE MIASMA. DEATHRONATION dělají
svoji práci sice jednoduše, s minimem výrazových prostředků,
ale nepostrádají schopnost zaujmout, nakopnout a pořádně
vymáchat váš obličej ve starých zbytcích. Nevím sice, jestli
to dneska někdo ocení, ale myslím, že pro nás, stárnoucí
příznivce smrtícího kovu, by mohla být jejich novinka příjemným
zpestřením nejednoho okultního večera. Vokál vytažený až
odněkud z paty, plesnivé riffy a bicí, připomínající rány
palicí do vrat jsou přesně tím, co si dávám do hlavy čím dál
tím raději. Je to sice retro, ale když já se raději projedu
parní lokomotivou, než moderním rychlovlakem.
Rozkládám
po zemi exhumované kosti a skládám z nich pentagram.
Odtrhávám poslední kousky látky, oklepávám hlínu a čekám na
půlnoc. V dálce vyjí psi a já přemítám, proč mi je
v téhle společnosti nejlépe. Možná je to tím, že cítím
jakousi pradávnou sílu, sahající až někam k našim
předkům. Nevím, DEATHRONATION mají na své desce pro mě spoustu
přitažlivého. Na nic si nehrají, nepřetvařují se a nesnaží
se za každou cenu hrát podle poslední módy. Přistupují k muzice
přesně naopak, s fortelem, zručností a chutí. A to jsou
přesně ty atributy, které já oceňuji na hudbě nejvíc. Není
moc, co dalšího psát. Tohle je přesně ten typ desky, pro pár
old schoolových „pomatenců“, jejich kamarádů a pro koncert
v nějakém polorozpadlém klubu. Death metalové album plné
špíny, hniloby a starých postupů. Pokud to máte takhle rádi,
neváhejte. Stará poctivá práce s pořádnou porcí záhrobní
romantiky! Deska, která je plesnivá jako nápisy na starých
náhrobcích.
Asphyx
says:
Total
absolut old school death metal! Moldy quitars, morbid vocals and
echoes from other world. Although music is several decades old, it's
still energic nad cutting. Honest death metal job, reminding medigging
of a fresh grave. German answer to classic death metal was
succsessfull. I like it! Album, full of dirty, old procedures and
absolut energy!
Seznam
skladeb:
1.
Deathchant Assyria 2. Spiritual Relief 3. Ghostwipper 4. Beg
For Your God 5. Church Of Salvation 6. Steelpanther's Fist 7.
Realm Of Shadows 8. Age Of Whoros
THE CROWN - Death is not Dead CD 2015, Century Media Records
Dlouho očekávané album severských death metalistů THE CROWN je zde! Do kapely se vrátil původní zpěvák Johan Lindstrand a kapela působí jako politá živou vodou. Melodický smrtící kov se sice už několik let zmítá v tvůrčích křečích, ale THE CROWN moc dobře ví, za jaký konec vzít. Novinka je neskutečně energická a oproti jiným dílům podobných kapel řeže, jako nůž právě zajíždějící do břišní dutiny. Smrt v podání Švédů opravdu "není mrtvá". Jsem moc rád, že se pánové drží svého kopyta, nenechali do své tvorby proniknout "progresi". Hrají tak, jak to umí nejlépe a je to jen a jen dobře. Skladby mají drive, sílu, riffy jsou sice na první poslech obyčejné, ale časem rostou v neskutečnou hydru. Líbí se mi i zvuk celého alba. Je dynamický, možná moc nahlas, ale to mi nijak nevadí. Starým deskám, které všichni velebíme do samotného pekla, se sice novinka nevyrovná, ale poslouchá se velmi příjemně a o nějaké vatě a zbytečnostech nemůže být vůbec řeč. V některých okamžicích, obzvlášť, když se nechají na povrch vyniknout "sladší" melodie, se trošku ošívám a dovedl bych si představit "trošku větší maso", ale to jsou všechno jen drobnosti. Jako celek je album důstojným návratem, zahraným s přehledem, s chutí a "radostí". Nahrávce budou možná někteří vyčítat přílišnou délku, ale já jsem se nenudil ani chvilku. Melodický death metal se zde střídá s thrashem a já si poslech vyloženě užívám. Deska, u které vám omrznou stěny vašeho pokoje!
Asphyx says:
The long expectedalbum ofNordicdeathmetallersTHECROWNishere! TheoriginalvocalistJohanLindstrand came back and the band sounds like poured onliving water. Death inthe Swedish presentation isreally "not dead". I also like thesoundof the album. It is dynamic, maybetoo loud, butitdoesn't matter. Maybe someone can reproach the album for its lenght, but I wasn't bored nor moment. the melodic deathmetal take turns here withthrashand I enjoylistening very well. The CD, that can freezewalls in yourroom!
Provokování, vojenské prvky na obalech i všeobjímající nihilismus, to jsou věci, které provázejí švédské MARDUK odnepaměti. Zůstali věrní, sví, nekompromisní. Někdo je klidně může obviňovat z pozérství, ale i nejzarytější odpůrce musí téhle smečce uznat zásluhy a originalitu. Letos se opět pánové rozhodli, že se opásají nábojnicemi, obléknou black metalové uniformy a zapálí tenhle i onen svět. A jak se jim to povedlo? Já myslím, že velmi dobře. Těšil jsem se na klasickou desku MARDUK a dostal jsem ji. Najdeme zde jak chladné vyhrávky, které tuhle smečku tolik proslavily, tak i pořádně ostré kytarové výjezdy. Zvuk je možná až moc čistý a přívětivý, ale zase na druhou stranu, alespoň si můžeme ty souboje s nebem lépe vychutnat. Líbí se mi, že deska nepostrádá určitý náboj, chuť pořád, i po těch letech, zabíjet. Určitě se objeví zástupy fanoušků, kteří budou velebit staré časy, odsuzovat MARDUK jako komerční záležitost, ale uvědomme si, že tak to zkrátka dnes chodí. Pokud nechcete do smrti jen prosedět ve zkušebně a spílat nad nesplněnými touhami, musíte na tuhle hru přistoupit. Švédi mají historicky na čem stavět, mají se kam vracet. A právě jako takový příjemný návrat někam až k "Panzer Division Marduk" je nové CD. Vše mi přijde o trošku syrovější než na minulém albu. Ta snaha "se vrátit" je patrná z každého tónu. Zaplať Satan za ni! Samozřejmě, okolo hudby se vznáší něco málo militarismu, anti - estetiky, rouhání, plivání na Krista a podobné taškařice. Pro mnohé z nás to bude lehce úsměvné, možná chvílemi i komické, jenže k MARDUK tohle všechno patří odnepaměti. Je jen na vás, zda všem těm "pózám" uvěříte, či nikoliv. Já to mám nastavené tak, že podobné kapely poslední dobou raději poslouchám, než abych je viděl. A že je co. Novinka má v sobě přesně tu seversky chladnou energii, omrzlé obrácené kříže, stovky padlých bojovníků. krev a sílu, kterou od black metalu vyžaduji a bez nichž tento styl ztrácí veškeré své kouzlo. Chválím Satana, že se MARDUK nevydali na progresivní cestu. Jsou pro mě přesně tou kapelou, u které si cením právě lpění na klasických hodnotách a postupech. MARDUK nahráli desku, jakou jsem po nich chtěl. Chladnou a řezající! Ave Satanas!
Asphyx says:
The news hasexactly theNordic coldenergy, frostbitteninverted crosses, hundredsof fallen soldiers, blood andthe strength, that I need fromblack metal. MARDUK is for me precisely the band, that Iappreciate for adherence on classicvalues and practices. The album doesn´t devoid some charge and feel like killing afterb those all years. MARDUKrecorded thealbumI'vewanted. Cold andcutting! Ave Satanas!
JOB FOR A COWBOY - Sun Eater CD 2014, Metal Blade Records
Pokud bychom nazírali na novinku "Sun Eater" z obchodního hlediska, musí to být bezesporu zlatý důl. Mladíci, kombinující tradičnější death metal s moderním death corem jsou zářným příkladem toho, že i na tvrdé muzice se dá nějaký ten groš pořád vydělat. K tomu si připočtěte náležitě drsná prohlášení v tisku, nové tetování na rukách a jeho okázalé ukazování, tvrdé výrazy, že snad ani tvrdší být nemohou a mladá děvčata musí mít rodidla na koncertech někde u země. Letos sice ubylo death coru (pánům asi manažeři prozradili, že se vrací "takovej ten old school"), ale pořád to není ono. Možná kdybych na tuhle kapelu nahlížel optikou mladého oka, které nezažilo v muzice už ledacos, byl bych na větvi také. Jenže nejsem. Já u podobné hudby můžu klidně sedět s kapelou ve studiu a troufám si tvrdit, že i v momentech, kdy na ně přichází "největší múza", pořád dovedu dopředu odhadnout, co přijde za další motiv. JOB FOR A COWBOY jsou předvídatelní jako každoroční povodně v naší zemi. Všemu pak dodává korunu Johny Davy, který disponuje sice silným, ale hrozně obyčejným hlasem. Slyšel už někdy někdo v téhle kapele, že zpěvák by mohl také měnit častěji polohy? Je sice pravda, že určitou snahu o vývoj, pestrost z novinky cítím, ale je to zoufale málo. Moje stěžování je ale v podstatě úplně liché. Pánové prodají co mají, mladí recenzenti se budou rozplývat nad tím, jak je loňská deska pestrá, "lehce progresivní", "neustrnula ve vývoji", "je moderně pojatá" a všichni budou nakonec spokojeni. Nerad se stavím do pozice kritika za každou cenu, ale tady jsem pro sebe nenašel skoro nic. Těch několik zajímavých pasáží je stejně nakonec smeteno neskutečnou tupostí a nudou. Skláním se před managementem kapely. To je ale asi tak všechno. Jinak slyším jen neskutečnou prázdnotu.
Asphyx says:
If we are looking at thenews"SunEater" from a business perspective, it must beundoubtedlya gold mine. The youths, combiningtraditionaland moderndeath metal with death core, area shining example ofthe fact that it is still possible toearn some money from hard music. I don't likeJohn Davy, whohasstrong, butterriblyordinaryvoice. The fewinteresting passages are swept withincredibledullnessand boredom. I'm bowing beforethe band's management. But that'sall. Otherwise,I can hearincredibleemptiness only.