Je libo trošku retro thrashe? Máte ho mít. Španělští maniaci ANGELUS APATRIDA se zhlédli ve slovutných MEGADETH a letos se hlásí s dalším zbrusu novým ostrým albem. Pánové sice v mnoha momentech svoji tvorbou doslova své slavné vzory kopírují, ale ještě k tomu přidávají mladické nadšení a energii, která má ke správnému thrashi patřit. Album je to bezesporu poctivé, nahrané bez kompromisů. Nezapomíná se ani na melodie, ani na řezající thrashové vypalovačky. Hlas je také ostrý jako břitva. Jen se pořád nemůžu ubránit tomu, že celé téhle desce ještě něco chybí. Podobně to mám kupříkladu s jejich řeckými kolegy SUICIDAL ANGELS. Album se sice velmi příjemně poslouchá, některé melodie jsou dokonce opravdu skvostné, ale neustále mám neodbytný pocit, jako bych jedl neosolené jídlo. Přirovnal bych to ke hře na housle. Na světě je spousta muzikantů, kteří hrají velmi zručně, perfektně ovládají svoje nástroje a umí se k tomu postavit. Je ale jen pár vyvolených, u jejichž hudby vám budou téct slzy po tvářích. Španělé citují z nejslavnějších alb MEGADETH a METALLICY opravdu dobře, zkušeně. Akorát je nikdy nenahrají. Jejich přístup je příliš obyčejný, drží se (zbytečně) u zdi, bojí se odvázat, přinést něco svého, nového. Jakoby byli svázáni tím, že se nesmí ani na chvilku vynořit z nějaké zcela zbytečné škatulky. Je to škoda, protože konkrétně u téhle kapely cítím poměrně velký potenciál. Deska tak bude vyhovovat těm, kteří stále hledají nové thrashové kapely. Já si raději vytáhnu ty své, původní, archivní, na kterých jsem ujížděl jako mladý. Slušná práce, které pořád něco chybí!
Asphyx says:
There are lots of musicians in the world playingveryskillfully, they perfectlycontroltheir instrumentsand areabletoface it. But there are only a few chosen, which music will move you to tears. Spaniardscitethe most famousalbums ofMegadethandMetallicareally well, expertly. But they have neverrecorded it. The CD willsatisfy the one's needs whoare looking for newthrashbands. I'd ratherpull my own,original, archive, that I listened in my youth. Decent work,that still misses something!
OBSCURE
INFINITY – Perpetual Descending into Nothingness
CD
2015, F.D.A. Rekotz
Historia
magistra vitae.
Dějiny jsou učitelkou života. Staré latinské přísloví mluví
jasně a určitě platí ve spoustě oblastí lidského zájmu. Je
ale také nutné rovnou dodat, že spousta zástupců našeho
pokolení opakuje pořád dokola i ty nejzávažnější chyby,
kterých je člověk, jako člen prý nejvyspělejšího druhu,
schopen. Kdybychom byli nějakým nezúčastněným pozorovatelem a
sledovali to naše hemžení a snažení odněkud z povzdálí,
mnohokrát bychom si ukroutili hlavu údivem. V hudbě je to
trošku jiné. Ta se dle některých náboženství dotýká jak
imaginárního nebe, tak vcelku pochopitelného a hmatatelného
pekla. Je tak svým způsobem vyčleněna z dějin. OBSCURE
INFINITY znám už od jejich alba „Putrefying Illusions“,
kdy jsem tyhle německé zástupce old school death metalu chválil
jako velmi zručné vyslance samotného rohatého. Letos mohu
v jejich obráceném blahořečení s klidem pokračovat.
Opět nahráli desku, která se v undergroundu neztratí, je
plná zajímavých řezajících melodií a nepostrádá chytlavé
(někdy až smutné) momenty.
OBSCURE
INFINITY si na nic nehrají, rovnou přiznávají svoji příslušnost
ke starým smrtícím archívům a tak máme možnost se opět setkat
s death metalem v podobě, jaký ho hráli třeba takoví
DEATH, PESTILENCE, ale i švédští maniaci GRAVE, DISMEMBER.
Zkrátka, staroba, plíseň a atmosféra otevřených hrobů na vás
dýchne z každého zákoutí téhle desky. Svým přístupem mi
Němci připomínají své současné kolegy VAMPIRE, kteří také
volili lehce „čistší“ cestu. Oceňuji chlad, všudypřítomný
strach, špínu, tmu. Přijdu si, jako bych byl najednou velmi starý
a čekal už jen na odchod z tohoto světa. Potkávám se
s kolegy, ve stejném věku, jak sedíme před vraty do
samotného pekla. Pořád ještě nevíme, zda nás přijmou či
nikoliv, ale už samotné čekání nás naplňuje temnou radostí.
Jsme prokletí a ještě se nám to líbí. Jsme uhranuti starým
death metalem. Čerpáme energii ze samotné historie zla.
Zvuk
je zastřený, ošklivý a určitě vyděsí nejednoho milovníka
moderních postupů. Nevadí to, retro vlna se vrací stejně, jako
to dělá bumerang. Jsou v téhle oblasti kapely, které si na
„špatnost“ a staré časy jenom hrají a působí vyšeptale,
ale pak jsou smečky, kterým to věřím. OBSCURE INFINITY patří
mezi ty, které uchopili tisíckrát zahrané postupy po svém,
dodali kus prohnilého srdce a vy tak máte možnost na 42 minut
zavřít oči, transformovat se do devadesátých (a osmdesátých)
let minulého století a naplno si užívat totální underground.
Můžete se spolu s německými průvodci procházet nekonečnou
spletí členitých chodeb podzemí, vstřebávat hebké doteky
stoletých pavučin, pohlédnout do smějících se tváří lebek i
ochutnat mokvající vodu z kanalizačních stok. Budete žít
jako krysy, naučíte se věčnému setrvání ve tmě a připravíte
se na studenou samotu.
„Perpetual
Descending into Nothingness“ je poctivé, krutě nářezové album.
Mohlo by nadchnout a potěšit nejednoho death metalového
archeologa, vyznavače tmy i postaršího smrtonoše. Osobně jsem si
dával novinku od OBSCURE INFINITY nejraději ve večerních
hodinách, kdy na mě už přicházela dřímota. Právě v těch
chvílích, kdy se probouzejí zombie, slušní lidé už dávno spí
a městem se začíná ozývat jen tichý šramot nemrtvých,
vyznívala tahle deska nejlépe. Probouzeli jsme se spolu s duchy
zemřelých, toulali se po ulicích a modlili se svorně pod
poblikávajícími světly lamp. Mnohdy nás obestírala jen tma,
smrt a death metal. Letošní underground je obohacen o další
morbidní dílo zkázy. Je kruté, zlé, smutné, jakoby žalující
nad špatnostmi celé dlouhé lidské historie. Sahá až někam do
dávných dob, probouzí ty nejtemnější pudy a smrdí sírou na
sto honů. Old school death metal vhodný jako kulisa pro exhumování
starých hrobů!
Asphyx
says:
OBSCUREINFINITY
doesn't play
for nothingand
theydirectlyconfesstheir
allegianceto
the oldarchivesdeadly.
Old
age,
mildew andopen
gravesatmosphereyou
can feelfrom
everynooksthis
CD.
The sound ismuffled,ugly
and cold. after theirprocedures,
they
addeda
piece ofrottenheart.
Albumis
cruel,
evil,
sad,
complainingabout
wickednessthroughout
the longhuman
history.
Oldschool
deathmetalsuitablelike
coulisseforthe
exhumation of oldgraves!
Seznam
skladeb:
1.
Intro- Entering the Hall of Eternity 2. Sorcery of the Black
Souls 3. Expiration of the Lost 4. The Uttermost Descend 5.
A Forlorn Wanderer 6. Into the Undertow 7. Descending into
Nothingness 8. From Odium to Disease 9. Beyond Spheres and
Time
Čas:
41:57
Sestava/band:
Pascal
-
Bass Stefan
-
Guitars Jules
-
Vocals Thomas
-
Drums Sascha
-
Guitars
SKELETHAL - Interstellar Knowledge of the Purple Entity 12"MLP 2014, Iron Bonehead Productions
Loňské EP "Interstellar Knowledge of the Purple Entity" je jasnou ukázkou toho, že i ve Francii umí hrát poctivý "švédský death metal". SKELETHAL se zhlédli ve starých GRAVE, ENTOMBED, NIHILIST, DISMEMBER, UHLEASHED, CARNAGE, ENTRAILS. Podobných kapel je dnes spousta, ale jen některé dokáží vyvolat ducha staré doby natolik dobře, že se kolem jejich muziky začnou vznášet imaginární přízraky z osmdesátých a devadesátých let minulého století. EP nepostrádá tajemné vyhrávky, pomalejší, rozvážné chvilky, ani pořádně řezající a nakopávající vypalovačky. Vše je v absolutním pořádku. Zvuk je náležitě ošetřen starobou a chřestí se o sto šest. SKELETHAL se s tím zkrátka nemažou a je to jen dobře. Hroby se otvírají, lebky praskají, kosti se lámou. U nás, v podzemním undergroundu, je nutné s touhle smečkou rozhodně do budoucna počítat. Francouzští maniaci to dali dohromady v roce 2012 a od té doby nahráli jedno demo, jedno splitko se švédskými INISANS a dvě EP. Doufám a pevně věřím, že se co nejdříve setkáme při příležitosti plnohodnotného CD. Pro mě se již po několika setkáních jedná o přesně ten druh kapely, kterou se vyplatí sledovat. Pokud tedy máte rádi severský smrtící kov v jeho syrovější a drsnější podobě, určitě veďte SKELETHAL i nadále v patrnosti. Studená, surová ochutnávka švédské death metalové školy z Francie! Pure old school!
Asphyx says:
SKELETHAL plays old, honest death metal from old swedish school. If you like the first albums of famous ENTOMBED, DISMEMBER, UNLEASHED, CARNAGE, NIHILIST, ENTRAILS, you will be satisfied I'm sure. Here is played the Nordic death metal, that is very raw, rough and cold. Very tasty degustation of death from France. Pure old school!
CHAPEL
OF DISEASE – The Mysterious Ways of Repetitive Art
CD
2015, F.D.A. Rekotz
Zástup
padlých mnichů, hledajících marně odpuštění. Jejich věrnost
Bohu byla narušena obyčejným čistým zlem. Kdysi se modlili ke
křížům, na kterých rozpínal své ruce ten, který prý za nás
všechny trpěl. Pak byli jednoho dne prokleti. Teď mají kápě
stáhnuté hluboko do čela. Stydí se za své tváře, za těkající
oči slabých, hledajících svůj směr a naplnění. Na stolici,
uprostřed opuštěného kostela, sedí v černém plášti
postava bez obličeje. Každé ovečce pokyne blahosklonně rukou,
vykoná nad ní rukou znamení obráceného kříže a pronese slova
rouhavé modlitby. Vše je dokonáno. Zlo může vstoupit. Vchází
do dveří v podobě velmi uvěřitelného old school death
metalu, zahraného ve stylu starých dobrých praotců extrémní hudby. Chlad a pomalé pasáže jsou jak vystřižené z raných
PARADISE LOST, ty nářezové zase sahají až někam k nejtvrdším
albům SLAYER. Zima, obsažená v jednotlivých skladbách
jakoby evokovala vzpomínky na CELTIC FROST, možná dokonce BLACK
SABBATH. Všechno je pak zabaleno v plášti poctivého
plesnivého smrtícího kovu (NUNSLAUGHTER, MASTER, OBITUARY, MORBID
ANGEL), ale i švédské školy v podobě DISMEMBER, GRAVE.
Když
jsem psal recenzi na jejich předchozí album „SummoningBlack Gods“,
netušil jsem, jaký věhlas si tahle smečka šílených vlků
získá. Najednou se o nich mluvilo snad všude. Nedivím se, podle
mě patří k současné minimálně evropské old school death
metalové špičce. Všechno je dohnáno k morbidní
dokonalosti, obestřeno pomalejšími vyhrávkami, které dodávají
celé desce na ještě větší temnotě. Některé riffy jsou
natolik nakažlivé, že si je budete přehrávat v hlavě ještě
hodně dlouho potom, co už album dávno skončí. CHAPEL OF DISEASE
se sice dají ihned odsoudit jako obyčejná retro záležitost, ale
to není úplně pravda. Troufám si tvrdit, že tentokrát se jedná
přesně o ten druh kapely, která by mohla oslovit i příznivce
modernějších postupů. Němci nijak netlačí na pilu, jedná se
spíš o chorály, hrané a zpívané odněkud z podzemí, ale
právě tento přístup jim dodává na ještě větší uvěřitelnosti.
Častokrát jsem si při společných chvílích říkal, že to
čekání v zástupu nehodných před bránami pekla je snad
nekonečné. Každopádně, už jenom samotná příprava na onen
svět je ve společnosti německých rouhačů velkým zážitkem.
Mezi
prsty prosívám prach z cest, ploužím se pomalu, s tváří
zapuštěnou do země, ta tíha je neskutečná. Vynechává mi
srdce, těžce se dýchá. Kdy tohle utrpení skončí? CHAPEL OF
DISEASE vám sice nedávají rozhřešení, ale alespoň určují
směr. Turistické značky vedou do pekla, což sice nebude vyhovovat
každému, ale nám, dávno prokletým to bude určitě zcela po
chuti. Mám pro starý death metal slabost, vyznávám zásadní alba
své doby, ale také se rád podívám na shnilý zub i mladým
kapelám, snažícím se přenést ducha dávných časů do dnešních
dní. Němcům se to daří víc než dokonale. V textech se to
hemží hororovými tématy a ty krásně doplňují už tak
zahnívající muziku. O obalu snad ani netřeba mluvit (Misanthropic
Art). Pro mě osobně se jedná opět o dílo, které bych si dovedl
představit i na zdech svého pokoje, nejlépe v nějakém
prohnilém dřevěném rámu. Vždycky když vkládám nové CD do
slotu své hi-fi věže, musím se pak po stisknutí play nahnout
lehce stranou. Jinak by mě totiž ta energie, proudící
z reproduktorů, dokázala doslova ožehnout.
CHAPEL
OF DISEASE se opět povedlo nahrát desku, která si ihned získala
čelní místo v mém žebříčku nejposlouchanějších alb.
Je kruté, tajemné a velmi tradiční. Svět se možná dnes točí
už zcela jiným způsobem, ale pro nás, kteří holdujeme old
school death metalu měrou vrchovatou, se jedná o vzácný artefakt.
Rád se nechávám unášet mocnými tóny. Spokojeně si užívám
procházky tajemnými chodbami podzemního světa. Už dávno jen
nestojím napjatě ve frontě, už jsem uvnitř. Němečtí převaděči
do země nemrtvých mi byli na samotné cestě i v záhrobí,
velmi zdatnými průvodci. Pronášíme spolu modlitby nad starými
náhrobky, sypeme si na hlavu popel našich předků, velebíme
Satana. Paříme, mlátíme hlavami skoro až o zem. Jsme zkrátka
v tom. Dobrá alba od těch špatných odlišuje právě ta
síla, ta vzácná přitažlivost, kterou znají moc dobře všichni
fanoušci u svých oblíbených kapel. Death metalové album
obsahující velké množství smrtelně magnetické energie! Kult!
Asphyx
says:
CHAPELOFDISEASEsucceeded
to record an album,
that got
the front placein
myrating
ofthe
favouritealbums.
It iscruel,
mysterious
andvery
traditional.
We say prayerstogetherat
the oldgravestones,
we sprinkleashes
of ourancestors
on our heads, we glorifySatan.
I
insert aCDinto
the
CD player,
if I didn´t burn in a dark fire, I would have to step back. Death
metal
albumcontains
a large amountof
deadly magnetic energy!
Cult!
Seznam
skladeb:
1. The
Mysterious Ways… 2. The Dreaming Of The Flame 3. Masquerade
In Red 4. Lord Of All Death 5. Symbolic Realms 6. Life Is
But A Burning Being 7. …Of Repititive Art
Pomalu
sestupuji do sklepa. Po stěnách jsou rozvěšeny nekonečné nitky
pavučin. V těch tenkých sítích je možné zahlédnout pečlivě
upletené pentagramy. Vcházím do jedné dávno zapomenuté
místnosti, otevírám starou truhlu a dole, pod obrovskou hromadou
vzpomínek, nalézám nové CD mistrů JOHANSSONA
& SPECKMANNA. Je zaprášené, s mnoha nánosy tradičního death
metalu. Rozevírám booklet, pročítám texty a za mnou začíná
poblikávat snad stoletá žárovka. Tmou se ke mně najednou začne
dostávat podivný zvuk. Rychle raději zavírám dveře za sebou a s
albem v ruce peláším nahoru, na světlo. Usedám do křesla,
nalévám si sklenici ostřejšího alkoholu. Mačkám na ovladači
play a znovu se ocitám uprostřed podzemních chodeb. Hudba mi
připomíná lavinu, sesuv půdy, valící se balvany. Přidávám na
hlasitosti, velebím produkci desky, nic není zbytečně nahlas,
neřve to. Stará dobrá práce, dalo by se říct. Pánové se
setkávají na společném projektu, který nese jejich jméno
podruhé (první album „Sulphur Skies“ jsem recenzoval zde).
Opět si na pomoc povolali další slavnou undergroundovou personu,
bubeníka Brynjara Helgetuna (CRYPTICUS).
Minulé
album bylo pro mě bylo smrtící bouří, živým organismem,
který do mě jako cizopasník nakladl své larvy. Ty pak ve mně
žily dlouhým životem, při každém poslechu se začínaly znovu
ozývat. Bylo to jako zranění z války, ozývající se
při změnách počasí. S novinkou je to hodně podobné. Nikde
nejsou slyšet žádné zbytečnosti, motivy jsou ohlodané až na
kost, připomínají jak Roggovy projekty (PAGANIZER, RIBSPREADER,
REVOLTING), tak Speckmannovy legendární MASTER. Dohromady bych se
nebál album přirovnat i k deskám POSSESSED. Hudba zde pochází z
prapočátků death metalu. Čerpají z kořenů stylu a kombinují
pradávnou energií se studenými riffy. V dnešní době se sice
snaží spousta mladých, nadějných kapel hrát v podobném stylu,
ale když si jejich počiny položíte vedle „Mask of the
Treacherous“, nesahají mu ani po kotníky. Je jasně slyšet, že
zkušenosti a dlouholetý pobyt v podzemí, stejně jako poctivé
řemeslo, jen tak nenahradíte.
Líbí
se mi, že si pánové na nic nehrají, nepodléhají moderním
trendům. Z každého tónu je cítit opravdovost, ryzost a nadšení.
Paul zpívá jako nikdy a o Roggových riffech by se daly psát
sáhodlouhé litanie. Mám jeho práci moc rád, je neotřelá a
můžete ji poznat na míle daleko. Letošní CD mi přijde jako
drsný old school death metalový atak. Přijdu si jako při napadení
smečkou rozzuřených starých psů, kteří moc dobře vědí, jak
kdy a kam kousnout, aby to bolelo co nejvíc. JOHANSSON
& SPECKMANN hrají přesně na tu strunu, která rozvibruje celé
moje tělo. Je to sice staroba, špína a tradice, ale je zahraná s
rukama po lokty ponořenýma do otevřených hrobů. Pokaždé, když
teď půjdu dolů do sklepa pro nějaké dobré pití, na tuhle desku
si vzpomenu. Jsem tím virem nakažený a jako správný bacilonosič
ho šířím neustále dál. Smrtící legionáři mi dávají pěkně
zabrat a tak mám jejich album ve všech dostupných formátech na
místech, kde se vyskytuji. Dávám si jej do uší jak v autě, tak
při ranních cestách do práce. Protáčím ho i doma a pořád se
nemohu nabažit.
„Mask
of the Treacherous“ je albem, které mě opět přesvědčilo o
tom, že tento projekt je klasickou ukázkou toho, že i „staré
legendy“ dokážou nahrát skvělou desku. Všichni fanoušci
staropolského smrtícího kovu by měli být na pozoru. Přehrávají
se zde totiž dějiny a trhají se tady krvavé, hluboko zapuštěné
kořeny stylu. Jsem rád za ten „motorheadovský“ přístup, za
nespoutanost, šílenost a absolutní nasazení. Snad se někdy
dočkáme i živé prezentace alespoň některých skladeb. Určitě
by to stálo za to. Dovedu si klidně představit jejich zařazení
do setlistu MASTER. Underground je protkán nekonečnou, spletitou
sítí chodeb. Jsem moc rád, že v téhle zahnívající místnosti
mohu pokaždé nalézt poctivý a jadrný old school death metal.
Tahle deska ležela ve staré dubové rakvi hodně dlouho. True old
school death metal forever! Skvěle!
Asphyx
says:
All
fans of old school death metal should be on the lookout. The history
is played here and the bloody, deeply recessed roots style is ripped.
JOHANSSON & SPECKMANN draw inspiration from the roots of the
style and combine immemorial energy with cool riffs. From each tone
there is felt sincerity, genuineness and enthusiasm. I feel like by
attack of a pack of angry old dogs, who know well how to bite. This
album was lying in an old oak coffin for a long time. True
old school death metal forever! Great!
Seznam
skladeb:
1.
Mask Of The Treacherous 2. Inhuman Lust 3. Through The Filth
And Riddled Ages 4. The Wicked Marches On 5. The Bringer Of
Pain 6. I’ll End Your Rotten Life 7. Within Reach 8.
Enslaved In Filth 9. A Grave For This World
Čas:
31:46
Sestava/band:
Rogga
Johansson – Guitar, Bass Guitar Paul Speckmann –
Vocals Brynjar Helgetun – Drums
„Mé
jméno je Smrt! Já jsem ta, na kterou jsi celý život tak čekal.
Vzýval jsi mě, obdivoval, plazil se přede mnou na kolenou. Konečně
jsme se setkali. Možná ses těšil na věčný ráj, jenže ten
neexistuje. Dávno shořel v plamenech. Vím, že sis prožil
během svého života nejedno utrpení, modlil se a doufal v lepší
život. Ten ti teď vypršel. Čas je stejně neúprosný jako já.
Prozradím ti tajemství. Jediné, co tě čeká, tak je nejdříve
několikaleté utrpení v meziprostoru, kdy nebudeš vědět,
zda už je nebo není konec a pak už jenom nekonečné tlení
v zemi. Ty vyhlídky nejsou sice příliš příznivé, ale to
jsi už mohl za ty roky poslouchání death metalu pochopit. Žádné
převtělování, žádná nekonečná blaženost. Jenom KONEC. A pak
nic. Pokud ti to není pořád jasné, tak si poslechni poslední
desku australských brutalistů DISENTOMB“: tak pravila Smrt.
A
měla pravdu. Už při prvním setkání s touhle smečkou
temných brutalistů v roce 2010 (album „Sunken Chambers of
Nephilim“), jsem si říkal, že asi takhle by nějak zněla
samotná zubatá, pokud by to na nás chtěla rozbalit zcela bez
přetvářek. Hudba je zde krutá, nekompromisní, jdoucí na samou
hranu snesitelnosti. Jedná se o smrtící apokalypsu toho
nejhrubšího zrna. Žádné vytáčky, preludia, zbytečnosti. Jen
na samotnou podstatu ohlodaný smrtící kov. Je to jako smršť,
lavina, padající kamení. Podobným stylem hráli a hrají třeba
takoví DEEDS OF FLESH, SUFFOCATION, INFERNAL TORMENT. Můžou tak
být spokojeni i fanoušci, pro které je většina „australské
hlukové školy“ (IMPETUOUS RITUAL, PORTAL, IGNIVOMOUS) těžce
vstřebatelná. DISENTOMB by mohli oslovit většinu dnešních death
metalistů, kteří to rádi hezky po lopatě. Zvukově se rozhodně
nejedná o nějaký chaos a zmar, vše je krásně čitelné.
Osobně
mě sice podobná hudba tak po pátém poslechu unaví a musím si
dát do hlavy raději něco jiného, ale i tak uznávám její
kvality. Moje srdce přeci jen bije v trošku jiném rytmu.
Používal jsem tedy „Misery“ nejraději ve chvílích, kdy jsem
potřeboval trošku rozproudit krev v žilách. Půl hodiny
brutality, kdy mám občas lehký problém se ve všem vyznat, je na
mě tak akorát. Pokud bych pak měl něco u DISENTOMB vyzvednout,
tak je to určitá temná atmosféra, která obestírá celou desku.
Hraje se sice rychle a bez jakýchkoliv chvilek na oddych, ale
rozhodně se nejedná jen o technické exhibice. Australany bych
zařadil stylově spíš mezi starší maniaky, kteří se ještě
snažili alespoň občas dostat na svá alba nějakou tu melodii.
Takto ponurá, extrémní hudba asi nebude vyhovovat úplně každému,
ale věřte tomu, že pokud si dáte čas a proniknete do ní,
nakonec naleznete společnou řeč (a možná na ní pak nenecháte
už nikdy dopustit).
K podobným,
smrtelně laděným deskám se musí přistupovat opatrně. Rozhodně
zde neprojde dnes tolik oblíbený „internetový poslech“
z různých informačních kanálů. Doporučuji nejdříve
sehnat kvalitní (třeba i digitální) kopii, pořádně ji prohnat
přes dobré hi-fi soustavy a až pak vynášet soudy. Teprve potom
se fanoušci oddělí jako pověstné zrno od plev a zůstanou jen
ti, kteří uvěří. Je to jako prokletí. Někdo bývá vůči
brutalitě imunní, jiný se v ní rád přehrabuje. Já jsem
dal smrti čas a nakonec jsme si (tentokrát po několikerém
ošívání), padli do oka, jako bychom se znali od malička.
Brutální death metalový pozdrav z australských hřbitovů!
Asphyx
says:
Australienanswerto
the Americandarkdeath
metalschool.
The influence ofDEEDSOF
FLESH,
SUFFOCATION,
INFERNALTORMENTandother
bands is meeting here and are playingcruelanddark.
"Misery"
is
a verycruelanduncompromisingCD.
We
findhereonly
verygrim,
extrememusic,
that will make day allfansofdeath
metalbrutality.
Deathwalks
aroundand
you are feeling, that the apocalypse
is coming.
I
absorbedthe
musicfor
some time, but after there I enjoyed this album more. I would
definitelyrecommendmorelistenings.
Brutaldeath
metalgreeting
fromAustraliangraveyards!
Seznam
skladeb:
1.
The Genesis of Misery 2. An Edifice of Archbeastial Impurity 3.
Abominations Created Through Divinity 4. The Promethean Altar 5.
Vultures Descend 6. Pyres Built From their Severed Wings 7.
Chthonic Gateways 8. Megaliths of Despair 9. Forced Adornment
of The Funerary Crown 10. Sentinels of The Bleak
NAPALM DEATH - Apex Predator - Easy Meat CD 2015, Century Media Records
S legendárními maniaky NAPALM DEATH mám prazvláštní vztah. Některá alba, na kterých se blíží převážně smrtícímu kovu, jsem schopen dlouhé hodiny velebit až do samotného pekla. Mají ale i více grindové (zvláště první počiny) desky, které mě nechávají zcela chladným. Kapelu samozřejmě velmi uznávám, oceňuji a naživo si ji vždy užiji naplno. Horší je to pak s rozhovory, různými prohlášeními apod. To je samozřejmě jen můj problém, ale já zkrátka beru vždycky každou smečku jako celek, včetně celkového obrazu, jak na mě působí. Dost ale řečí. Nejdůležitější je muzika a ta je na novince vskutku neodolatelná. Pánové svůj mix deathu, grindu, thrashe a punku dohnali skoro až k dokonalosti. Rozhodně se nejedná jen o album "z povinnosti". Spíš bych si dovolil hodnotit jej jako dílo zkušených bardů, kteří moc dobře vědí, co chtějí. NAPALM DEATH pro mě byli vždy o tlaku a energii. A ta z letošní novinky doslova tryská na všechny strany. Najdeme zde všechno, co si fanoušci žádají a troufám si tvrdit, že na koncertech se bude zase zabíjet hudbou. Britové už dnes sice nepatří k úplně nejextrémnějších bandám (doba vše posunula zase o kousek za práh snesitelnosti), ale i tak se s tím rozhodně nemazlí. Dočkáme se i (na NAPALM DEATH), klidnějších chvilek. Ty dodávají na pestrosti a nechají nás od toho nářezu také na moment odpočinout. Moc mi nesedne snad jen obal, který mi nepřijde zrovna z nejoriginálnějších. Jinak je ale všechno v nejlepším pořádku. Řeže to, kope to, mlátí to. Barney se opět překonává (tenhle maník zraje snad každým albem!). Riffy jsou ostré jako břitva a rytmus víceméně šílený a zběsilý. Po poslechu zůstává v mé hlavě jen paseka a jakási prázdnota, způsobená hlukovým náletem. NAPALM DEATH jsou v roce 2015 ve velmi dobré kondici! Parádní extrémní deska!
Asphyx says:
NAPALMDEATH bring usthetraditionalmixof death,grind,thrash andpunk. The CD isvery energeticandmad like every time. The riffsare razor like a sharpandrhythm ismore or lessmad andfurious. there is only emptiness in my head after listening,caused bynoise ofair raid. NAPALMDEATH are in a very good condition in 2015! Great extremealbum!
Rouhání
neboli blasfemie (z řec. βλασφημία bezbožné či rouhavé
slovo) je hrubá urážka nebo jakékoliv znevážení (B)boha nebo
jiné osoby požívající náboženské úcty, nehodného používání
svatých jmen, špatné smýšlení, zlehčování; zpravidla je
spácháno slovy, může však být spácháno i jinak (např.
posunkem a chováním). (zdroj Wikipedie)
Blasfemie
v podání českých HEAVING EARTH je prováděna propracovaným,
temným death metalem. Pokud bych měl v současné době určit
kapelu, která je přesnou definicí tohoto slova, zvolil bych právě
tyto rouhače. Jejich nové album je obhroublé, kytarově rozmáchlé,
drtivé a tmavé, jako na malé kousíčky nakrájená tma. Pánové
uctívají jak starou dobrou americkou školu (IMMOLATION,
INCANTATION, MORBID ANGEL, DIABOLIC, CHAOS INCEPTION, HATE ETERNAL,
ARTIFICIAL BRAIN), tak dnes tolik živou a vzpínající se
australskou death metalovou odbočku (ESKHATON, IGNIVOMOUS,
DIOCLETIAN), či temnotu řecké provenience v podobě DEAD
CONGREGATION, MASS INFECTION. Album je skoro až spirituálním
zážitkem a pražští drtiči své vzory v mnohém překonávají.
Některé úvody skladeb a následné změny tempa připomínají
rozštípání dveří do dlouho nevětrané, prastaré kobky. Ze
songů dýchá neklid, rouhání, smrt a zkáza.
V
sólech, která si spolu s neskutečnou bicí (opět skvělá práce!)
palbou a chorobným vokálem, užívám nejvíc, vzpomínám na staré
dobré britské MITHRAS. Jsou podobně vystavěná, pečlivě
poskládaná a rozřežou vám ušní bubínky na krvavé cáry.
Některé motivy jsou sice možná někdy až moc dlouhé a mohou
nejednoho fanouška z počátku trošku odradit, ale věřte tomu, že
trpělivost a poctivý poslech se v tomto případě rozhodně
vyplatí, jinak byste mohli být ochuzeni o jednu z nejvíc „zlých“
temně smrtících desek, co jsem měl možnost za poslední dobu
slyšet. Spolu s posledním počinem DESTROYING DIVINITY (recenze
zde),
se jedná asi o to nejlepší, co český temný
death metal přinesl. Jestliže bylo předchozí album „Diabolic
Prophecies“ surovým, neopracovaným kusem žuly, tak novinka mi
připomíná krvavě rudý diamant, jehož vybroušení se chopili
jedni z nejlepších českých řemeslníků.
V
rohu místnosti sedí samotný Satan a směje se. Podobné hudební
orgie jsou přesně podle jeho gusta. Podle mého také a tak si tu
všude přítomnou blasfemii užívám, stejně jako se padlí kněží
radují z hanobení svatých ostatků. Krutost a zlo se ukrývají v
každém z nás, ale jen málokomu se povede je předat na hudební
nosič. HEAVING EARTH se to povedlo. Mám trošku i dobrý pocit ze
sebe, protože už u prvního alba jsem tušil, že pokud
„vzdouvající země“ znovu zahoří, bude to totální peklo.
Moje prognóza se potvrdila na sto procent (a možná ještě o
kousek víc). Je moc dobře, že dostal větší „prostor“
vokalista Michal, protože takový hlas se zase tolik často nerodí.
Díky němu (a kytarovým riffům) je tahle kapela ihned rozeznatelná
od stovky dalších.
Trošku
jsem si sice musel zvykat na celkovou produkci (a občas i přílišnou
délku skladeb), která je jiná než u předchozího alba, ale to
jsou jen drobnosti (zvuk od Leona Maceyho je výborný, odlišný a jasně ihned rozpoznatelný). V některých momentech „kvílí“ kytary až
moc (bolely mě uši), ale tak to má být. Nakonec jsem si na vše
zvykl a propletl se jednotlivými motivy až ke zdárnému konci
(jen to chtělo tentokrát delší čas). Možná je to určitá
forma masochismu, ale nemějte strach (!), když je vše tak „mocné“
a „strašidelné“, vznešeně temné a připomíná mi „šílené“
symfonie starých mistrů klasické hudby. O obalu (Marco Hasmann) netřeba mluvit, je jedním slovem nádherný a napadá mě slovo spalující.
Velebme
našeho pána, obracejme kříže, rouhejme se proti všem svatým.
Odstraňme z prokletých starých knih pečetě a nechme proudit
černé myšlenky mezi nás, nebohé smrtelníky. Cesta, kterou se
HEAVING EARTH vydali, je přesně tou nelehkou stezkou, která je
zároveň cílem. Kolem hoří plameny zabarvené do odstínů
černoty, do holých nohou vás bodají bolestivé trny. Propíchaná
chodidla mokvají a ten kámen svědomí, který si všichni táhneme
celý život na zádech, je čím dál tím těžší. Země se
propadá do hlubin. Dveře do onoho světa jsou již na dosah.
„Denouncing the Holy Throne“ by klidně mohl rozdávat Antikrist
u vstupu do samotného pekla. Byla by vám velmi „příjemným“
průvodcem. Kdo by ale chodil na onen spalující svět, když my si
můžeme díky tomuto albu zažít podzemní království i tady.
Až
po mně někdo bude chtít definici pekla, podám mu mlčky novinku
HEAVING EARTH, víc dodávat netřeba! Absolut inferno!
Asphyx
says:
Blasphemy
by Czech HEAVING EARTH is made with sophisticated, dark death metal.
If the previous album "Diabolic Prophecies" was raw,
untreated piece of granite, the news reminds me blood red diamond,
cutting from have one of the best Czech craftsmen. "Denouncing
the Holy Throne" could give the Antichrist at the entrance to
hell. The CD would be very "friendly" guide for you. But
who would go on that burning world when we can experience this
underground kingdom here. If someone will want a definition of hell,
I'll give him tacitly this news of HEAVING EARTH! Absolut
inferno!
Seznam
skladeb:
1. The
Final Crowning
2. Nailed To Perpetual
Anguish
3.
Doomed Before Inception
4. And
The Mighty Shall Fall
5. Worms
Of Rusted Congregation
6.
...Into The Sea Of Fire
7.
Forging Arcane Heresy
8. I Am
Nothing
9. Into
The Depths Of Abomination
10.
...Where The Purified Essence Descends Ablaze
11.
Jesus Died
12.
Endless Procession Of The Holy Martyrs / Final Termination
Švýcarští BÖLZER se pohybují v těžkém undergroundu vlastně po celou dobu své existence. Fungují od roku 2008 a už teď si vybudovali v podzemí svoje nezastupitelné místo. Mají na svém kontě jedno demo z roku 2012 "Roman Acupuncture", pak vynikající EP "Aura" (2013) a konečně letošní zásek. Ten je, stejně jako předchozí počiny opět plný hnisu, špíny, smrti a okultismu. Jedná se přesně o ten black/death metal, připomínající prasklý vřed. Všude vytéká nakažená krev a kolem přehrávače se slétávají mouchy, hledající páchnoucí maso. Hudba je pak podobná nejtemnějším skřekům ze záhrobí, které vyluzují už nějaký čas třeba takoví NECROS CHRISTOS, GRAVE MIASMA, ale zavzpomínáme spolu i na CELTIG FROST, sem tam na francouzské DEATHSPELL OMEGA, novozélandské WITCHRIST. V sólech se pak potkávají IMMOLATION snad s BOLT THROWER. Letos máme co do činění s nihilismem, který vyšel jak na CD, tak kazetě a jako hlavní nosič byl určen 12" vinyl. Za sebe mohu jen prozradit, že předchozí "Aura" mi přišla o trošinku lepší, pro mé uši vstřícnější a příjemnější. Tím nechci říct, že by se tentokrát jednalo o nějaký průšvih, to rozhodně ne, ale někdy jsem chvílemi na rozpacích. "Somu" poslouchám rád, líbí se mi, ale jakoby mi chybělo trošku víc špíny, drsnosti, krutosti. Může to být ale jen můj momentální postřeh a rozpoložení. Určitě se jedná o dobré, dobře poslouchatelné, temné EP. Black death metalový okultní obřad, který občas ztrácí sílu!
Asphyx says:
BÖLZERplaysblack/deathmetal, resembling a crackedulcer. Everywhereflowsinfected blood andthe flies are flying around theplayer, looking forstinkingmeat. I like listening of "Somu" , butI missa little moredirt, roughness, cruelty. The lastCD"Aura" I like more. Certainly, it iswelllistenable, darkEP. Blackdeath metaloccult ceremony, that loses sometimes its power!