DEADLY STORM zine

Acid Witch

Sedím si takhle doma, přemítám o nesmrtelnosti Krista a užívám si tu vzácnou chvilku, že mám taky někdy čas na lenošení. Už se mi to nestalo hodně dlouho a tak jsem v lehkém šoku. Natahuji si nohy do křesla, nechávám pomalu přicházet spánek. Krásný stav mezi bděním a sněním. Jenže to bych nebyl já, aby se to nezměnilo. Náhle mi přichází SMS zpráva s oznámením, že mám zase v emailové schránce tuny nových zpráv. Znechuceně si odfrkávám, chvilku se těžce přemlouvám a zase usedám k počítači.

Bonehunter

Za jedno odpoledne jsem opět dostal kolem „normovaných“ 150 emailů se žádostmi o recenze, o novinky, návštěvy koncertů. Něco je německy, něco španělsky (neumím oboje a tak rovnou skoro všechno mažu). Pomalu filtruji od reklam a najednou mě do očí uhodí zelený a krvavý obrázek s turné ACID WITCH po Evropě. Ihned mi naskakují vzpomínky na počátky v mojí současné práci, dlouhé a nekonečné procházení továrních hal, na rachot strojů a k tomu neustálé přehrávání jejich songů. Pak už jsem zase chycený, pohlcený a dokud nenajdu staré omlácené CD „Witchtanic Hellucinations“, nedám si pokoj. Zvětšuji plakát celé šňůry, hledám se skepsí koncert v ČR a najednou skoro vykřikuji údivem. Cože? Plzeň? Cože? Duben? Aaaaagggrrrr!

Acid Row

Odbíhám od komputeru, každému to doma sděluji a všem je to jedno. Mám už dávno shovívavou rodinu, tolerantní a úžasnou v tom, že tyhle moje náročné koníčky podporuje. A už mi to v hlavě šrotuje. Je to v pondělí, musíme to nějak „pořešit“ s hlídáním a vyzvedáváním dětí, ale kebule už přemýšlí, peníze jsou odloženy, akční plán rámcově vymyšlen. A hlavně nejdůležitější věc. Vnitřně jsem se rozhodl, že chci jít. ACID WITCH jsou zkrátka hodně velkým lákadlem.

Acid Witch

Uběhne nějaký čas, spousta věcí se organizačně změní, pondělí před koncertem je to v práci na odjištěný granát, doma mám problémy s tím se stihnout vůbec najíst, ale nakonec se dobré dílo podaří a já stojím sice totálně vyčerpaný, ale natěšený před Papírnou v Plzni.

Celý svůj profesní život trávím v továrnách, vyrůstal jsem v Mladé Boleslavi dokonce kousek od fabriky a tak jsem si vypěstoval k podobným halám jako Papírna určitý vztah, respekt. Poloprázdné, staré budovy mívají svoje kouzlo, genius loci. Kdysi jsem dokonce jako mladý a rozněžnělý junák po jakési pijatice sepsal pár básní velebících monumentálnost podobných staveb. Uvnitř je bývalá plzeňská manufaktura pro výrobu papíru lehce zrekonstruována, ale té práce tam bude ještě hodně. Spokojený musí být určitě nejeden dnešní „hipster". Nevím jak je to zde s financováním celého tohohle industriálního monstra, ale pokud vydělává, tak klobouk dolů. Je to vlastně jedno, důležité je, že jsem sjel několik kilometrů tramvají dolů do města, ušel pár kroků a mohl si dopřát za skoro až legračních 120,- kč kapelu, kterou jsem ještě v životě naživo neviděl.

Bonehunter

Dávám si pivo, korzuji, zdravím se s několika známými, nesměle kývám na pozdrav tvářím, které znám jen od vidění. Mačkám v ruce nový fotoaparát. Je to pro nás vlastně taková premiéra. S čerstvým, lehce lepším přístrojem ještě moc neumím, ale těším se neskutečně. Plním své břicho dalším pivem a připadám si v tom prostoru lehce nepatřičně. Sem se hodí vousáči na koloběžkách, rozvážní studenti, kavárenští filozofové v kostěných brýlích, umělci všeho druhu a ne já, pouhý undergroundový pivař, death metalista a „povaha ala pracující a daně platící Charles Bukowki“. Ale co, chutná mi, tak jaképa copa! Čekám na první kapelu a jsem zvědavý, jaké to dnes bude. Pojďme na to, přátelé!

Acid Witch

Jako první se ujali role uvaděčů plzeňští ACID ROW. Pro mě velká neznámá a vlastně i velké překvapení. Vůbec jsem nevěděl, co od kapely čekat a byl jsem před jejich setem čistý jako znovu ušitá blána opět čerstvé panny. Budiž tedy mojí omluvou, že jsem neměl nic dopředu vůbec „naposloucháno“. Kapela se prezentovala vcelku chutným stoner rockem. Hudební inspirace byla patrná až někde v Seattlu. Pro mě jsou synonymem stoneru vymleté zuby Matta Pikeho z HIGH ON FIRE nebo rozmlácené čelo od mikrofonu Phila Anselma z DOWN, ale tady to bylo spíš v rytmu KYUSS a grunge smeček. A ty já zase tolik nemusím (nebo spíš vůbec). Tenhle styl má bolet, má to být chaos a zmar. Při vystoupení ACID ROW to bolelo tak napůl. Kapela je ale mladá, má toho spoustu před sebou. Hlavně tedy práce, odříkání a dlouhých hodin ve zkušebně. Bylo to dobré, ale chce to ještě trošku přidat. S nadsázkou by se dalo říct, že dokud neuvidím krev na pódiu, tak nebudu spokojen:)) Každopádně pěkné vystoupení, doufám a pevně věřím, že zrovna tahle smečka bude co nejvíc hrát a někdy příště si ji dám klidně znovu s chutí. Pokud zjistíte, že vystupují ve vašem okolí, určitě si na ně zajděte, mělo to velké chlupaté rockové koule a je cítit, že členové ansámblu to myslí s hudbou vážně!

Acid Row

ACID WITCH rozjeli ten svůj psychedelický halucinogenní doom death jako druzí. V sále jakoby se setmělo, z nebe náhle padaly krvavé kusy střev a kolem se začaly šourat zástupy šílených monster. Horory pomalu (až hmatatelně) ožívaly, maniaci s motorovými pilami, bláznivé a choré ženy v dlouhých nemocničních pláštích se zjevovaly ve stínech na zdech klubu a já se začal postupně nořit do hlubokého hudebního tratoliště krve. Bylo to mocné, uchvacující, svým způsobem krásně nad věcí, zhoubné a celé vystoupení připomínalo opuštěný dům pro choromyslné někde tak z přelomu 19. a 20. století. Kousek na kopci nad městem opět vzýval Norman Bates svoji dávno mrtvou matku a v mnohých koupelnách se za plentou objevoval stín kuchyňského “PSYCHO“ nože. Velmi oceňuji hlas, který byl mocný, naléhavý, smutný a bolestivý zároveň. Osmdesátá léta minulého století formovala moji tehdy ještě „dětsko - puberťáckou“ osobnost a to jak hudbou, tak filmy. ACID WITCH všechno tohle spojili v dokonalou symbiózu krve, špíny, zla a syrovosti. Bylo to chutné jako čerstvé vnitřnosti, pálilo to jako pižlání břicha tupým nožem. Byl jsem mimo realitu a stal jsem se pomateným ne-hercem v jednom z béčkových filmů. Krutost nadevše. Kult a za mě deset uříznutých paroháčů k tomu! Úžasný zážitek.

BONEHUNTER byli pro mě po ACID WITCH jen slabým odvarem. Pánové sice mlátili s nástroji v rytmu thrashe, punku, sem tam nějakého toho hard core, ale ani přes velké nasazení kapely jsem se už nějak nechytil. Ono to bylo sice vcelku dobré, ale Finové mě zrovna dvakrát nepřesvědčili. Mám pro podobné „bordely“ poměrně slabost, ale tentokrát mi chyběla větší originalita, kus něčeho, co bych si i po čase zapamatoval. BONEHUNTER do toho řezali hlava nehlava, sem tam vylezl nad povrch nějaký poměrně zajímavý motiv, ale jinak jsem si trochu připadal jako v lisovně karoserií. Nějak jsem po tom rozjímání s ACID WITCH neměl na tenhle chaos moc náladu a vlastně ani chuť. Má maličkost tedy raději po několika skladbách a fotkách odešla na pivo a jen bloumala po okolí. Prohodil jsem pár slov s kytaristou ACID WITCH, nechal si udělat nějakou tu dagerotypii na památku, domluvil případný rozhovor a vůbec mi bylo dobře. Byl jsem ten večer naladěn na trošku jinou notu a tak jsem po chvíli ospale pelášil na tramvaj. Takže asi tak.

Bonehunter

Nevím, kdo byl hlavním strůjcem této akce, ale rád bych mu/jim zde a přede všemi poděkoval a vysekl malou poklonu (celý večer provázel dobrý zvuk – tedy na to, že podobné prostory se zvučí velmi špatně). Podobné seance sice nebývají z nejnavštěvovanějších (přišlo odhadem okolo 60 zombie), ale tohle tedy byla hodně příjemná hudební (ACID WITCH - cult forever!) delikatesa! Přirovnal bych to k takovému death/doomovému lahůdkářství, kam zavítali jen samí zmlsaní strávníci. Byl jsem sice cestou domů v temných uličkách jaksi opatrnější a celou noc jsem si zpříjemnil nějakými těmi nočními můrami, ale pro nás, hledače archivní muziky, byl tento večer až magicky krásný.

Mr. Asphyx and guitarist Acid Witch

Nešetřím a nebudu šetřit ani chválou na organizátory. Pondělí je prokletý pracovní den, první v týdnu a tak oceňuji i dodržování časů vystupujících (pokud tedy budeme tolerovat akademickou půlhodinku). A víte co? Měli jste tam být. Protože kdybyste tam byli, tak jste nemuseli číst tenhle můj předlouhý článek a mohli jste si ten pěkný „hororový večer“ užít spolu s námi hezky reálně a naživo. Budiž vám země lehká, děkuji za pozornost.

FOTOGALLERY

author of photos – Asphyx

- for original size click on photos

- pro zvětšení klikněte na fotky

ACID ROW

ACID WITCH

BONEHUNTER

FANS

Mr. Štembus and crazy orange in beer:))

Mr. Asphyx and Acid Witch

Mr. Asphyx and guitarist Acid Witch

Mr. Asphyx is ready for horror metal

club Papírna - Pilsen

THE SLOW DEATH – Ark

CD 2015, Chaos Records

Umřít a znovu se narodit. Převtělit se ve věčnost a prožít si vše znovu. Opravit chyby a víc se ponořit do chvilek, které máme zafixované jako ty krásné. To je samozřejmě sen nás všech. Některá náboženství věří na převtělování duší. Jenže já pořád nevím, zda bych si to tady užil stejně jako třeba had. Zatím žijeme s jedinou jistotou. Čekáme v nekonečné frontě na smrt a jsme jen další číslo v řadě. Mnohdy si neumíme vychutnat ty dobré okamžiky a zbytečně se zaobíráme zbytečnostmi. Pohlceni vlastními problémy pro mlhu zloby kolikrát pořádně nevidíme. Máme dokonalou techniku pro komunikaci a bavíme se spolu čím dál tím méně. Přitom vše je tak pomíjivé. Stejně jako hudba. Některou slyšíme poprvé a zapamatujeme si ji až do konce svých dní. Pak je zase jiná, chytlavá a příjemná, kterou za pár dní zapomeneme. Australští doom THE SLOW DEATH deathaři patří do první skupiny. Už při počátečním poslechu jsem si připadal, jako bych se nahý po částech nořil do ledové vody. Postupně jsem zpomaloval svoje životní funkce, vážněla mi tvář a pohlcen studenými tóny i vlastním nitrem jsem přestával vědět o okolním světě.

Hudba by se zde dala přirovnat k MOURNFUL CONGREGATION, LYCANTHII, ELYSIUM, BACKYARD MORTUARY nebo PALLBEAKER. To ale není zase tolik důležité. Hlavní je ten smutek, ponurá nálada a věčnost. Ano, opravdu tím myslím nekonečnou smyčku času. Zajímavě zpracované jsou vokály, naléhavé, podpořené ženským zpěvem. Riffy jsou poplatné svému stylu, mnohdy již jinde slyšené, ale nějak mi to nevadí. Hodnotím hlavně celkový dojem a ten je tentokrát zcela pohlcující. Sedím sám na starém opuštěném pohřebišti a znovu rozmlouvám s dávnými stíny. Míval jsem kdysi strach, bál jsem se zádušních mší, ale po poslechu „Ark“ již žádné obavy necítím. Moje tělo i mysl jsou prostoupeny smutkem. Tentokrát ho ale nevnímejte špatně. V tomto případě je nutný a musí zkrátka ven. Tohle album je jako dlouho depresemi pěchovaný hrnec, který náhle pukl. Všechna ta beznaděj, tma i soužení vytryskly ven a zhmotnily se v recenzované desce. Je nutné mít ponurou náladu, považuji za příhodné poslouchat desku s otevřeným oknem do vesmíru a doufám v poklidný deštivý večer. V těchto chvílích si užívám nahrávku nejvíce.

Čas plyne jako voda v horských bystřinách. Je nám odpočívávána každá minuta, každá sekunda. Jsme součástí obrovského kolosu zvaného svět a naše postavy jsou ve věčnosti jenom zrnkem písku. Považujeme se za významné, jedinečné a vševědoucí. Mnohým z nás chybí pokora. Někdy je to zvláštní, co ve mně umí muzika probudit za myšlenky. Jenže THE SLOW DEATH mě nějakým záhadným způsobem dokázali zastavit, donutili mě přemýšlet, oprostit se od všeho a jen si tak chodit světem a dumat nad nesmrtelností. Někdy to nebývá na škodu, co říkáte? Beru podobná alba jako takovou očistu. Někdo holt používá exotické čaje, jiný podstupuje náročné kůry, já si narvu do hlavy muziku a toulám se po lesích. Utvrzuje mě to v tom, že jsem pořád ještě živý a vracívám se do denního procesu občerstvený a s úsměvem na tváři. V práci pak vzpomínám na ty krásné chvíle, strávené v potemnělých houštinách, mezi borovicemi, plačícími svoji nekonečnou smůlu. Občas zahlédnu i nějaké zvíře, plaché, se smutným očima. V ten moment mu závidím tu bezprostřednost a samozřejmost s jakou se pohybuje, s jakou žije.

Vracívám se k večeru, když už má slunce co dělat, aby se udrželo nad obzorem. Doma ještě chvilku sedávám a nechávám vše doznít. Mnohokrát se pokládám do křesla, pouštím si THE SLOW DEATH znovu a do rytmu hltám slova nějaké dobré knihy. Všude kolem sviští nekonečná internetová dálnice a ze stoupaček v našem domě zní další klení sousedů. Usínám se sklenkou dobrého piva v ruce a opět se nechávám pohltit sny a věčností. Jsou alba, o kterých vím, že si je chci i v budoucnu hýčkat jako vlastní děti. Stávají se z nich již při prvních setkáních artefakty, které opatruji jako oči v hlavě. Pokaždé, třeba i za několik let, až si zase budu přehrabávat ty hromady CD, co mám doma, si vzpomenu na všechny ty zážitky, které jsme spolu při dlouhých procházkách zažili. Myslím, že nejsou nutná další slova. Tahle deska mluví sama za sebe. Smutně, naléhavě a dlouze. Jako sama věčnost. Skvěle!

Asphyx says:

During the first listening, I felt like naked sinking part to part into the ice water. Gradually, I slowed down my vitals, my face got dark and I absorbed cold tones and my own heart stopped to know about the world. The music can be compared to the MOURNFUL CONGREGATION, LYCANTHII, ELYSIUM, BACKYARD MORTUARY or PALLBEAKER. But this isn't important so much. The main things are sadness, grim mood and eternity. Yes, I really mean the infinite loop of time. The vocals are very interesting, urgent, supported by female vocals. The riffs are conforming to the style, often heard, but it doesn't matter. The most important thing for me is the total impression and it is this time totally absorbing. I think I don't need more words. This record speaks for itself. As an eternity alone. Great!