První šok byl, že nám
zkrátili prázdniny. 14 dní před koncem základky jsme museli nastoupit a okopávat
záhonky. Dohlíželi na nás učitelé a slunce pražilo. Přitočil se ke mně jeden
kluk a tvrdil mi, že prý pochází odněkud z Vysočiny. Z nosu mu visel
asi metrový sopel a neustále se dloubal střídavě v puse a nose. Byl jsem
tenkrát ještě takový naivní a se slabým žaludkem, tak jsem několikrát hodil
šavli a byl tím pádem seřván, že se chci ulejvat. Cítil jsem v kostech, že
tohle nebude to pravé ořechové. Moje domněnky se potvrdily hned po nástupu do
školy. To nebyla střední, to byl lágr. Venku začala zuřit revoluce, ale páni
učitelé drželi starý komunistický režim s nástupy, hlášením, buzerací a
ostatními výdobytky socialismu až do maturity (léta 1989-1993). Je to na dlouhé
vyprávění, tenkrát snad i na žalobu, ale to bychom se moc vzdalovali od tématu.
Snad někdy najdu na tu černou skvrnu v mé paměti čas a zkusím to sepsat.
V Praze stávkovali studenti
a my byli dál v garáži. Škola mi sice utáhla pořádně opratě s časem,
ale co se týká hudby, byla to zlatá doba. Vždycky někdo přišel, objevil něco
nového a my pak seděli a klábosili, hádali se. Dokonce jsme měli přijímací
rituál do party. Kdo nepoznal po prvním songu Overkill, nemohl k nám
patřit. Byli jsme pevní ve svých zásadách a byla neskutečná sranda. Některé naše výjezdy na
vesnické koncerty (rozuměj zábavy s občas dobrou kapelou) jsou už navěky
zapsány v pamětech všech místních metalistů. Je krásné, dokonce i dnes,
kdy vládne světu internet, občas číst naše příběhy od lidí, kteří u toho vůbec
nebyli. Namátkou bych zmínil třeba jen donekonečna kolik let kolující legendu o
ukradeném vlaku s tím, že když mi nechce otec půjčit auto, pojedu do Prahy
vlakem. Dnes už mohu prozradit, že tahle šílená krávovina a debilita byla
nápadem kolegy Prcalíka. Dovedete si asi představit, co jsme byli za sběř.
Oblečeni dle nejnovější „otrhané módy“, thrasheři, heavíkáři a přidružené směry
tvořily dohromady uskupení, které připomínalo bájné Vagabundy. V okolních
vesnicích si na nás brousili zuby místní vidláci a pro pěst se nešlo daleko.
Ne, nebyli jsme zlí, ani zákeřní, ale zkrátka zjev provokoval. A zkuste všechno
řešit po dobrém, když se vám začnou navážet do „vašich holek“. Dneska by asi
měl dotyčný hodně velké problémy na internetových diskuzích, ale tenkrát se to
tak nebralo, padla rána a byl klid. Svět byl náš a rychlost vítězila. Bylo na
čase uspořádat náš první koncert v Mladé Boleslavi. Jo a taky vlastně
založit kapelu, aby tam měl kdo hrát.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
SIGIHL - Trauermärsche (And a Tango upon the World's Grave)
CD 2014, Arachnophobia Records
Držím v ruce krásně vyvedený digi-pack polských sludge doomových démonů SIGIHL a říkám si, že podobné kapely se posledních několik let rojí jako houby po jaderném dešti. Nějak nejsem moc schopen je vůbec odlišovat od sebe a vlastně ani většinou nevím, co si s nimi počít. Pomalá hudba mi nevadí, musím na ni ale mít náladu. Horší je to s tím, že pánové hrají neskutečně dlouhé skladby. Muzika se tak hodí spíš někam do klubu, k nějakému tomu pivku a smutné náladě. Pro mnohé z vás to bude jen změť nesrozumitelného drnkání (drkotání, zurčení i saxofonu), připomínající mnohdy zvuky snad odněkud z továrny. Poslech to není rozhodně lehký, to vám povím. Jsem z tvorby těchto šílenců poměrně rozpolcený. Někdy si říkám, že krásně sedne ke kapkám deště dopadajícím na okenní parapet, jindy raději po několika tónech vypínám přehrávač a utíkám nadšeně do slunného dne. SIGIHL nahráli desku plnou průměrných melodií, klasického soužení, nekonečného preludování. Album je pro mě příliš velkým a dlouhým soustem. Připadám si jako na pohřbu, kde všichni hlasitě naříkají. Rakev zajíždí na lafetě do krematoria a nastává absolutní konec. Desku nedoporučuji lidem s depresemi, mohli by si je ještě prohloubit. Ostatní jsou zváni na poslední marš. Budiž vám země lehká. Hudba, která mě chytla tak na padesát procent.
Asphyx says:
The SIGIHL recorded this album which is full of average melodies,
classic affliction and never-ending improvisation. This album is too large and
long bite for me and I feel like I´m on a funeral where everyone is crying
loudly. A coffin is going in to the crematorium and there is the absolute end.
I would not suggest this album to someone who suffers from depression, it can
go wrong. The others are welcome to this last march, goodbye to you. This music
goes only for 50% for me.
Po
stěnách stéká načervenalý hnis. Cupitání krys, ani jejich
korálkovité oči už ani nevnímám. Pokolikáté už? Ptám se.
Ano, opět sestupuji do temných kobek, abych přinesl zprávu o
další undergroundové kapele. Tentokrát jsem ve Varšavě a
pokouším se dohledat v podzemních chodbách jednu z mých
oblíbených kapel SPHERE.
Ti letos vydali třetí řadové album, které je opět plné tmy,
špíny, klasického polského death metalu, groovy pasáží a
neskutečného tlaku. Nevím, jak to pánové dělají, ale opět mě
dostali. Možná je to nějaká tajná formule, možná prokletí,
netuším, ale vždycky se na společné chvíle moc těším.
Zabouchnu pokaždé obrovské dřevěné dveře do tajných chodeb a
pak už se jen oddávám společné vášní pro smrtící kov. Někde
nahoře se zase někdo upálil, nějaký sportovní team vyhrál nad
druhým, nějaká celebrita šokovala druhou, ale tady to neřešíme.
Zde se probírají věci mezi peklem a záhrobím, útočí se přesně
zacílenými riffy a preluduje se pro nanebevzetí samotného Satana.
Ano, už bylo na čase, aby tam nahoře někdo udělal trošku
pořádek.
Novinka
„Mindless
Mass“
je plná síry, hanobení svatých ostatků a všude přítomné až
spirituální nálady. Hudebně vycházejí pánové z polské školy,
tak jak ji známe u VADER, BEHEMOTH, TRAUMA, GORTAL. Navíc pak
přidávají až blackové stíny, známé třeba u BELPHEGOR. Kapela
se nebojí ale ani „modernějších“ poloh, tak jak je chápou
jejich kolegové DECAPITATED. První dvě desky mě brali o trošku
méně, tady jsem si pro sebe toho zla našel o hodně víc. Na téhle
smečce je znát, že neskutečně dře, je plně oddaná své věci
a s ničím se moc nemazlí. Tančíme spolu na rozžhavených
uhlících, pořádáme nekonečně temné seance, umíráme i se
znovu rodíme. Těch poloh, různých zákoutí, nálad i emocí má
letošní nahrávka opravdu mnoho. Není rozhodně na první poslech
a zhodnocení, naopak, chce čas, klid a doporučoval bych i
deštivější počasí. Potom byste mohli být spokojeni jako já.
Skoro padesát minut zla se zdá být až příliš velkým soustem,
ale SPHERE obstáli se ctí.
Na
stěně jsou promítány stíny nevěřících, kteří sem nějakým
záhadným způsobem zabloudili. Neustále se křižují a odříkávají
nekonečné modlitby. Kdyby tak věděli, že tady se jim žádné
spásy nedostane. Jestli jim nahoře slibovali ráj a lásku, tak ten
zde rozhodně nenaleznou. To utrpení, které prožívali každý den
ve svém reálném životě, je u nás v záhrobí ještě krutější,
čitelnější. Na druhou stranu, nikdo se v podzemí
nepřetvařuje. Všechny tváře jsou sice zachmuřené a oči
plápolají, ale alespoň si žádný člen řádu nemrtvých nehraje
na svatého. Duchové, ani postavy míhající se mezi naším a oním
světem, neznají podlost a křivost lidského charakteru. Je to
stejné jako na letošní novince SPHERE.
Zlo je jasně definované, čitelné. Nikdo se netváří jako váš
přítel, aby vám za pár chvil bodl nůž zezadu do ledvin.
Mám podobné poctivé a „upřímné“ desky čím dál tím
raději. Vím sice, co mohu dopředu očekávat, ale zase na druhou
stranu, je to jako setkání se starými známými. Líbí se mi ten
tlak, ty černé jiskry, které z alba doslova tryskají.
SPHERE
na svém třetím řadovém albu opět jasně dokazují, že jsou
plně oddáni pravému a nefalšovanému death metalu. Novinka je
snad ještě víc temná a plná energie, než předchozí desky.
Skoro padesát minut absolutního inferna, tmy, zla a špíny, dělají
z těchto polských válečníků jednu z mých
nejoblíbenějších kapel z jejich země. Líbí se mi to
propojení zloby a energie. Ve Varšavě zkrátka moc dobře vědí,
jak na mě. Rozsekají mě na malé kousky, proklejí mě a uvrhnou
do říše nemrtvých. SPHERE na „Mindless
Mass“
sice nikam death metal neposouvají, ale vytvořili velmi silnou a
temnou nahrávku. Vítejte v podzemí! Nekompromisní, naléhaví,
šílení, maniakální! Takoví jsou SPHERE. Death metalové album,
které vám otevře dveře do samotného pekla!
Asphyx
says:
SPHERE
sayclearly
on their third album again thatthey
arefull
ofthe
right andauthenticdeath
metal.
The
news isperhapseven
moredark
andfull
ofenergy
thanthe
previous records.
Almostfifty
minutesof
absoluteinfernoof
darkness,
evil
andfilth,
make
thesePolishwarriorsoneof
my favorite bandsfrom
their country.
I
likethelink
ofanger
andenergy.
Warsawknows
very wellhow
to getme.
Theycut
meinto
small pieces,
curseand
throwmeinto
the land of undead.SPHEREon"Mindless
Mass"
don't
movedeath
metal anywhere,
but
they created
a verystrong
anddarkrecord.
Welcome
to theUnderground!
Uncompromising,
urgent,
crazymaniac!
This
isSPHERE.
Deathmetal
albumthat
willopen
you the doorto
hell!
Seznam
skladeb:
1.
Come To Us! 2. Baptism 3. Society Foetus 4. Spider's Web 5.
Retaliation 6. Let To Live 7. Cage Of Conformity 8. Leash 9.
Mindless Mass 10. Golden Calf Sculpture 11. Red Hood 12.
Manifesto 13. Spring Lullaby 14. I Am The Cross
Čas:
49:27
Sestava/band:
Dawidek
- zpěv Diego - kytara Iron - kytara Beton - basa Thürn
- bicí
Je
půl páté ráno a z nočního stolku mi začne hrát budík.
Melodií je už několik měsíců „Lost Woman Blues“ z minulého
alba „Aftershock“. Motám se bytem, vykonávám nezbytné úkony
k tomu, abych přežil dnešní den. Za rohem cinká tramvaj a
tak vybíhám se sluchátky na uších. Přelaďuji setlist na nové
album „Bad
Magic“.
Na nástupiště dorazím s úsměvem na rtech. Nasedám a kolem
mě jsou samé zachmuřené tváře. Ve vzduchu je cítit takový
ten puch lidí jedoucích do práce. V některých obličejích
se prohlubují čím dál tím víc vrásky, získané léty
strávenými v těžké práci. Lapám po vzduchu a marně se snažím
najít někoho, kdo nebude tak naštvaný. Po chvilce těkání mých
očí nacházím jednoho postaršího chlápka v tričku
MOTÖRHEAD. Usmívá
se, asi je na tom podobně jako já.
Ten
den jsem v práci úplně k ničemu. Nevnímám vzteklé
nářky kolegů, jsem nad věcí, když mě u kopírky osloví
spolupracovnice, která nadává na svého manžela. Mě dneska nic
jen tak nerozhodí. Vyšlo nové album MOTÖRHEAD
a já si tenhle svátek nenechám nikým zkazit. Se sluchátky na
uších podupávám u počítače a vzpomínám, že když jsme byli
mladší, u každé nové desky jsme se sešli a vypili na oslavu
láhev Jacka Danielse. Čas nás rozevlál všude po republice, ale
ty zážitky a jejich zpětná projekce mi vyvolá
úsměv na tváři.
U
píchaček stojím odpoledne jako jeden z prvních a nohy mi
začínají tančit tak nějak samy od sebe. „Bad
Magic“
má v sobě asi opravdu nějakou tajnou formuli, která mě hodí
vždycky do neskutečné pohody. Některé songy jsou od prvního
poslechu jasnými hitovkami a já mám co dělat, abych třeba
takovou „Victory or Die“ nevyřval spolu s Lemmym některým
lidem přímo do tváře. Nějak nechápu, kde se ve starých pánech
bere tolik energie. Tohle je jeden z mála posledních pravých
rock´n´rollů. Tak možná právě proto. Proplétám se mezi
kapkami deště a konečně vcházím do jedné opuštěné,
zaplivané hospody. Do nosu mě uhodí cigaretový kouř. Je to oáza,
kousek záchranné pevniny. Tady nejsou žádné moderní
technologie, ani namachrovaní týpci v metrosexuálech
oblečcích. Tady ještě stéká po stěnách testosteron a číšnice
i přes to, že její krásu už dávno nahlodal zub času, je pro
tuhle chvíli nejkrásnější ženská na světě. „Můžu?“:
zeptám se. Přikývne a usměje
se na mě zkaženými zuby.
Směji
se také.
Podávám ji cestou na poště vyzvednuté, před-objednané CD a
lokálem se rozezní hlasité a dunivé tóny „motoráků“. Cítím
se jako v ráji. V rockovém nebi.
Objednávám
si panáka a v žilách se mi rozlévá neskutečná síla.
Řekněte mi, jak mám něco napsat o kapele, která u mě požívá
kultovního statusu? Já moc dobře vím, že Lemmy a jeho úderka už
nikdy nenatočí alba, která by převrátila hudební svět naruby.
Nevadí mi to. Na minulé desce „Aftershock“ mi přišlo, jakoby
se kapitán téhle lodi smířil s naším světem i smrtí (vznášel
se nad ní stín Lemmyho zdravotních potíží). Byla to svým
způsobem krásná, ale smutná nahrávka. Pak následoval plzeňský
koncert, který jsem si neskutečně užil (report zde).
Bral jsem ho tak trochu jako takové mé rozloučení se skupinou,
která mě provází celý život. Jenže jsem se šeredně mýlil.
MOTÖRHEAD
mi na „Bad Magic“ neskutečně vytřeli zrak. Letošní novinka
je úderná, rychlá, s poměrně krátkou stopáží a neskutečným
drivem. Nechápu jen jednu věc, deska mi přijde na jednu stranu
jakoby hozená do jiskřivé temnoty, ale zároveň se pořád při
přehrávání usmívám.
O
tom, jak jsem nechtěl jít domů, jak jsem nutil ostatní tančit,
jak jsem vyřvával texty do tichých ulic a málem nedošel do svého
bytu, vám raději psát nebudu. Že jsem se celou dobu „smál
jako blázen“,
vykládal všem okolo, že Lemmy má novou desku a že to je bůh,
diskrétně pomlčím. Já si moc dobře uvědomuji, že tohle je
hudba pro starý páprdy, pro nevyléčitelné máničky, pro rebely
z podstaty, pro všechny ty, které dokáže pořád „motorová
hlava“ pořádně nakopnout. A co má jako být? Čekal a chtěl
snad někdo něco jiného? Já rozhodně ne. S novinkou jsem
neskutečně spokojený a tak nějak tuším, že stejně jako u
minulé desky spolu strávíme nekonečné hodiny v autě,
v práci, při chůzi po ranním mlhavém městě, i pokaždé,
když se
budu chtít usmívat. A
to si myslím není rozhodně málo.
Tak
a je to, vypsal jsem se z toho. Už jsem to potřeboval. Muselo
to ven. Zákon o zachování energie mluví jasně. Já jsem od
MOTÖRHEAD
dostal dávku umotanou z elektrických výbojů poctivého
rock´n´rollu a musel jsem ji nějak předat dál. Pokud jste byli
kdysi podobně uhranuti a prokleti touto smečkou jako já, myslím,
že byste mohli být také spokojeni. A když se ještě navíc
budete usmívat,
věřte tomu, že alespoň tady je svět stále v pořádku.
Řekněte mi na rovinu, co si přát víc?
MOTÖRHEAD
si ke svému čtyřicetiletému výročí nadělili album, které
dělá čest jejich jménu. Kdo čekal desku z povinnosti, bude
pravděpodobně v šoku. Nechápu, kde se ve starých pánech
bere tolik energie, síly a schopnosti složit další a další
vynikající skladby. Už teď, po krátké době, jsou některé
songy jasnými kandidáty na hity. Lemmy zpívá jako o život a mě
nezbývá nic jiného, než se poklonit obdivem až k zemi.
Dokud budou hrát MOTÖRHEAD, tak rock´n´roll nikdy nezemře! „Bad
Magic“
je nahrávkou, která je rychlá, úderná a je doslova narvaná
emocemi. Na své si přijdou jak staří fanoušci, tak všichni ti,
kdo si cestu ke kapele teprve hledají. Novinka nepostrádá jakési
zvláštní kouzlo nebo snad magii. Ale dost slov! Jdu si raději
album znovu pustit. Volume doprava, láhev něčeho dobrého a
přísahám, že budu zase tančit! Usmívám
se.
Hraje mi další album nesmrtelného rock´n´rollu. S MOTÖRHEAD až
navěky! Amen!
Asphyx
says:
MOTÖRHEAD
have
given themselves to their 40th
anniversary an album that does credit to their name. Who has waited
CD of from duty, will be in shock probably. I don't know where the
old masters can take so much energy, strength and the ability to
write more and more excellent songs. Already now, after short time,
there are some songs being hits. Lemmy sings like for life and I have
to bow down to the floor. As long as MOTÖRHEAD will play,
rock'n'roll will never die! „Bad
Magic“
is rapid, unrestrained and full of emotion. The old fans and
everybody, who is looking for the journey to the band, will be
satisfied. The news doesn't miss any special magic. But words enough!
I'm going to listen to the album again. Volume right, a bottle of
some tasty drink and I swear, I will dance again! I am smiling. The
album of immortal rock'n'roll is playing. MOTÖRHEAD
forever! Amen!
Seznam
skladeb:
1.
"Victory or Die" 2. "Thunder & Lightning" 3.
"Fire Storm Hell" 4. "Shoot Out All of Your
Lights" 5. "The Devil" 6. "Electricity" 7.
"Evil Eye" 8. "Teach Them How to Bleed" 9.
"Till the End" 10. "Tell Me Who to Kill" 11.
"Choking on Your Screams" 12. "When the Sky Comes
Looking for You" 13. "Sympathy for the Devil"
(Rolling Stones cover)
Zvedá
se vítr. Stoupám pomalu, se stále víc těžkýma nohama na horu zapomnění. Cesta
se zdá být nekonečná. Vytouženého vrcholu dosáhnou jen vyvolení. Záda, ruce i
hlava mají snad sto kilo. Do plic se mi dostává čím dál tím míň kyslíku. Neustále
a častěji zastavuji. Nastavuji svoji tvář nebi a přemýšlím o tom, co mě na
death metalovém Olympu čeká. Na tuhle cestu jsem se chystal již mnohokrát, ale
nikdy mi nebylo dáno zdolat vrchol. Dnes cítím ve svých starých kostech, že se
to stane. Konečně uvidím pradávné pohřebiště, odkryji jedno z posledních
tajemství mého oblíbeného hudebního stylu. Přede mnou se náhle objeví kamenná
brána s tajemnými ornamenty na dveřích. Poklekám a pokorně žádám o vstup.
Po chvilce se se skřípěním vrata otvírají a mně se zatají dech. Jsem zde. Kolem
cest na mě hledí lebky, napíchané na zpuchřelé kůly a po cestě se plazí
zmítající se klubka hadů. Z největší hrobky, vytesané do samotné skály, se
začnou ozývat klasické tóny jediného pravého death metalu. Marně pátrám
v paměti, cože je to vlastně za kapelu? Pak moje oči spočinou na nápisu
pod obráceným křížem. CULT OF ENDTIME.
Zase jedna ze smeček, která mě v cestě za nekonečnem předběhla.
Finové
hrají přesně tu esenci pravého poctivého překapávaného death metalu, kterou
mohu vždy a všude. Jejich prvotina připomíná kousky tmy, rozemleté na malé
kousíčky, vylouhované a následně napěchované dělostřeleckým prachem. Songy jsou
převážně v pomalejším tempu, určitě ve vás budou evokovat vzpomínky třeba
na takové HOODED MENACE, ABHORRENCE, INCANTATION, CONVULSE, DEMIGOD, DESECRESY
možná snad chvílemi dokonce CATHEDRAL nebo VAINAJA. Zkrátka a jednoduše,
plazící se zlo, hnijící obličeje nemrtvých, zákeřně zvuky z otevřených
hrobů. Atmosféra zmaru, strachu a potřeba právě teď a tady obětovat samotnému
peklu přichází pozvolna, postupně, bez jakýchkoliv příkras. Na ramenou mi
najednou sedí bratr krkavec a rozmlouvá se mnou o jsoucnosti bytí a nebytí.
Jsem prostoupen jednotlivými riffy, umírám někde na opuštěném místě. Sám,
konečně propojený s matkou přírodou. CULT
OF ENDTIME žalují, bědují, pohřbívají poslední zbytky dobra do nikdy
nekončící temnoty.
Frenetické
riffy, mentorující hlas, připomínající vraha rozmlouvající se svojí obětí.
Přirovnání může být mnoho, připodobnění a různých obrazů ještě více. Nic ale
nedokáže popsat a vykreslit bolest, způsobenou vzájemným propojením mezi mnou a
kapelou. CULT OF ENDTIME jsou sice
nováčky, nemají vždy vše dokonalé, ale umí pro mě jednu ze zásadních věcí. Dokážou
mě spolknout, upěchovat k obrazu svému. Jsem najednou kamenem a oni do mě
bodají rozžhavenými dláty. Trhají mou kůži, pálí má chodidla, utváří mě ve
zrůdnou sochu. Celé pohřebiště najednou hoří (to když jde celá deska do finále)
a rozeklané hadí jazyky jsou stále blíž. Padám nakonec dobrovolně k zemi,
tisíckrát uštknutý, pohřbený navěky. Stávám se nemrtvým, procházím závojem
reality a odvrácenou stranou života. Jsem prokletý, s litry jedu
v žilách. Kdo z vás bude další?
Pokud
bych měl letošní rok doporučit svým přátelům nějaké doom deathové album, byla
by to určitě deska z dílny finských CULT
OF ENDTIME. Je totiž plná zla, špíny, chladu, nenávisti. Finové postavili
svoji tvorbu na velmi pevných starých základech. Album mě dokázalo strhnout a
přenést mě na onen svět. Připadal jsem si jako na old school death metalovém
pohřebišti, kde spolu s kapelou obětujeme samotnému Satanovi. „In Charnel Lights“ je jako smrtící
mantra, kterou odříkávají buddhisté při svých meditacích. Při poslechu jsem
pohřbený za živa a užívám si dlouhé, zkažené melodie. Death/doomové CD, které
by si s sebou měl vzít do hrobu každý poctivý fanoušek. Absolutní temnota!
Asphyx says:
If there is only one doom death
metal album this year I would have to suggest to my friends to listen it would
be this album by Finish band CULT OF ENDTIME. Andy why? It´s full of evil,
dirt, coldness and hate. This Finland´s guys have built their work on stiff old
staples. This album knocked me down and brought me to the other world. I felt
like I was at an old school graveyard where the band and I are sacrificing
ourselves to the Satan. The song “In Charnel Lights” is like deadly mantra
which is said by Buddhists during their meditations. During listening to this
album I was buried alive and I was enjoying long, rotten melodies. This is the
death/doom album which every single real fans should bring to the grave with
him. This is an absolute darkness!
Seznam skladeb:
1. A Vast Cosmic Horror
2. Cairns On Mercury
3. Prognatus De Sigillum
4. The Colossus Fell
5. Hidden Gods
6. Gnostic Haeresis
7. Funeral Voyagers
8. Discourse With The Dead
Snil
jsem o téhle chvíli už hodně dlouho. Archeologii se věnuji dlouhá léta, ale
zatím jsem objevil vždycky jen pár bezcenných grošů v hrncích. Od začátku
jsem ale věděl, že mě čeká něco velkého. O téhle hrobce jsem nikomu nic neřekl.
Vykradači hrobů sice mají svá echa, ale já za ty roky už vím, jak je obelstít.
Tady, stranou celého dění, kousek za písečnými dunami, by měl být pohřbený
jeden z faraónů. Podle maleb na zdi je jasné, že to byl mocný muž. Těch
několik mumií, které se rozpadly v prach vlivem čerstvého vzduchu, neberu
v potaz. Teď stojím před obrovskými kamennými vraty a měl bych do obrazce
vložit nějaký symbolický artefakt a vyřknout dle legendy zaklínadlo. Nic
takového nemám. Bude mi asi muset stačit nové album amerických death metalistů NILE. Opatrně pronesu modlitbu
z Knihy mrtvých a dveře se otevírají. Ovane mě po staletí usazený puch. Na
stěnách se začnou pohybovat stíny a já se náhle ocitám o několik tisíciletí
zpět v čase. Na rameni se mi usadil skarabeus a čeká, co bude dál. Padám
na kolena. Je zde. Pravý pokračovatel bohů. Všemocný a krutý faraón.
Poslech
novinky NILE se od počátku nese
v podobném duchu, jako jejich alba z přelomu tisíciletí. Snaha o
„návrat“ v diskografii je více než patrná. Oproti minulému albu „At the
Gate of Sethu“ ubylo atmosférických meziher a naopak přibylo techniky. Nálada
Blízkého východu je navozována převážně pomocí kytar a vokálů. Samozřejmě za
obrovského přispění bicího mistra George Kolliase. Album tentokrát roste u mě o
hodně pomaleji. Žádný počáteční šok a úder do obličeje nezažívám. Zvuk je
ošetřen dobře i když samozřejmě hlasitě. S tím, ale asi už bohužel nic
neuděláme. Nejvíc patrné je to u hlasu, který jakoby se nad vším doslova vznáší.
Jsou to ale jen drobné připomínky, berte to spíš jako povzdechnutí zmlsaného
fanouška, než něco zásadního, co by mi kazilo poslech. Celkově si to totiž u mě
novinka vyloženě oddřela. Přes tu techniku jsem se musel doslova prokousávat,
některé pasáže mi zprvu neseděly, ale nakonec došlo k vzájemnému propojení
a stali jsme se jedním mumifikovaným tělem i duší. Oceňuji klasické „Nile“
riffy, které jsou hodně mocné a svým způsobem vznešené.
Asi
nejvíc se mi ale stejně líbí, když se zvolní a mumie vylezou ven. To si pak užívám,
jako faraon se svými otrokyněmi. Doslova a do písmene cítím, jak mě omotávají
fáčem a mažou mastmi. V sarkofágu jsem pak spoutaný, bezmocný a nepomůžou
mi ani mé oblíbené kočky, které mají tu smůlu, že odejdou na onen svět se mnou.
„What Should
Not Be Unearthed“ se zdá být nejdříve
velmi hrubozrnným, neotesaným albem. Chce čas. Pro to, abyste pochopili jeho
náladu a směr, musí nějaká ta voda v egyptské řece řek ještě odtéct. Spletité
vyhrávky si dávají rande se středovýchodními motivy a styl, který je téhle
kapele vlastní už dlouhá léta, je patrný již podle pár prvních tónů. Pánové asi
už ničím příliš nepřekvapí a spousta příznivců death metalu bude hovořit o
vaření stále stejné vody, ale buďme rádi, že je máme! Jsou totiž velice vítaným
osvěžením v jinak poměrně zatuchlém jezeru technického smrtícího
kovu. Za sebe mohu hrdě prohlásit (a
opravdu mám ze sebe radost!), že jsem jako archeolog uspěl. Opět se sice
nejedná o bůhvíjaký objev a v historických knihách se o desce asi nebude psát
jako žádném přelomu, ale svůj odstavec o poctivé práci si určitě zaslouží.
Osobně mi to „stačí“ a jsem hrozně rád, že mohu stále objevovat další a další
zákoutí nového alba.
NILE se vrátili mezi pyramidy s velkou
energií a chutí. Exhumace mumií pokračuje, jen tentokrát je více technická a
propracovaná. Ubylo různých meziher, šumů i nářku otroků. Album ale kvůli tomu
rozhodně nepostrádá atmosféru ani náladu starých časů. Naopak, faraoni jsou
opět o něco krutější, šílenější a z Knihy mrtvých se stále předčítá. Deska
je takovým velmi příjemným návratem k prvním albům, jen s modernějším
zvukem. Vše korunuje krásný obal od Michala „Xaay“ Lorance. Osobně si desku
více než užívám, rád rozplétám jednotlivé motivy a na každý další poslech se
těším, jako oživlá mumie na čerstvé maso. Pokud bych měl nahrávku
charakterizovat jedním slovem, napsal bych, že je mocná. NILE sice nepřekročili
hranice stylu, který sami vytvořili, ale rozhodně obstáli se ctí. Letos nahráli
velice solidní CD, které ocení každý opravdový fanoušek kapely. Vítejte ve
starém Egyptě! Velmi dobré album!
Asphyx says:
NILE are coming back among pyramids with energy. The exhumation of mummies is going on, but this time it is more technical and sophisticated. There are no interludes, no hums and cry of slaves. The album doesnt miss neither the atmosphere nor the mood of old times. The Pharaohs are crueler, madder and there is reading from the Book of Death again. The sound is modern and it is a pleasant return to the first albums. There is a very nice cover of Michal "Xaay" Lorance. I enjoy this record very much, I look forward to the next listening, like mummy to fresh meat. The characteristic of this recording, in my opinion, is powerful. Nile recorded this year a very decent album for every fan of this band. Welcome to old Egypt. Very good album!
Seznam skladeb:
1. Call to
Destruction
2. Negating the Abominable Coils of Apep
3. Liber Stellae - Rubaeae
4. In the Name of Amun
5. What Should Not Be Unearthed
6. Evil to Cast Out Evil
7. Age of Famine
8. Ushabti Reanimator
9. Rape of the Black Earth
10. To Walk Forth from Flames Unscathed
Předpovídal
jsem to už hodně dlouho. Všichni mě sice měli za blázna, ale já to očekával.
Dokonce mě prohlásili za nesvéprávného a všichni se mě zřekli. Teď mi musí dát
za pravdu. Apokalypsa opravdu přišla. Z nebe začali padat andělé
s ohořelými křídly a znetvořenými obličeji. Řeky zčernaly krví, lidé
začali mít ve svých tvářích už jenom nenávist. Tajné pudy, uložené u každého
někde v paměti, vylezly na povrch v plné síle. Už jsme dlouhou dobu
dělali všechno pro to, abychom si naši krásnou modrou planetu zničili.
Věrozvěstové z HATE ETERNAL to
moc dobře věděli a upozorňovali na to také. V dnešní době jsou obrovský
pojem na poli death metalu. Letos s novou deskou, při které si přijdu jako
semletý, rozdrcený mlýnskými kameny. Jsem náhle jen prachem, čekajícím na svůj
osud. Erik Rutan a jeho věrní (s novým jménem za bicími) zhudebnili čiré
zlo. Protknuli ho občasnými disharmoniemi, obrovským tlakem a infernem. Přiznám
se, že bezmezně vyznávám pouze první dvě alba, tedy až do letošního roku.
Apokalypsa opravdu přišla. Je tady, jasně hmatatelná na novém CD „Infernus“.
Pánové
se s tím vůbec nemažou. Prvotní pocit neskutečného hluku a změti zdánlivě
chaotických riffů se časem začne rozkrývat a na povrch lezou jako červi
jednotlivé melodie. Jsou naléhavé, bolí a pálí. Pocitově se ocitáme někde na
hranici šílenství. HATE ETERNAL sice
styl nikam neposouvají, ale zdají se být trošku přístupnější. Na minulých
albech jsem si nemohl zvyknout na zvuk, který se mi zdál příliš umělý a
neosobní. Letos tomu tak není, sound je jasně čitelný, plnotučný a syrový, jako
ráno na pitevně. Hltám novinku plnými doušky, postupně se skrze ní prokousávám,
nenechávám se odradit občasnou složitostí. Některé songy v sobě mají
obrovský hitový potenciál a celkově drží deska pohromadě jako víra ve zlo.
Čekali jste pekelný oheň? Nebo dokonce vlnu očišťující vlny tsunami? Tak to
jste se šeredně mýlili. Konec světa nastává díky hudbě amerických death
metalistů. Přijdu si jako na nějakém rouhačském setkání, kde se protíná stará
smrtící škola s lehkými a občerstvujícími prvky nového, techničtějšího
způsobu hraní.
HATE ETERNAL jsou ve své podstatě
dnes již klasici. Zdá se, že lehce zvolnili, nechali na povrch vyniknout
temnotu a pro mě je to jen a jen dobře. Zmítám se v křečích, způsobených
opakovaným poslechem. Podlehl jsem a má slova se zdají být nedostačující.
Uléhám do své rakve a v očekávání absolutního konce vnímám jednotlivé
skladby o to intenzivněji. Nový mesiáš, který by přišel a zachránil náš rod, už
nikdy nepřijde. Doslova chcípl umlácený a ponížený v zaplivané uličce. Po
světě se potulují tlupy kdysi vznešených lidí a hlavní slovo mají hrubá síla,
mačety a střelné zbraně. Možná vám tyhle obrázky připomínají válečné konflikty
z poslední doby, ale věřte tomu, že to byl jen slabý odvar proti tomu, co
se děje nyní. Není nic horšího, než zfanatizovaný, tupý dav, lačnící po krvi.
Lidskost už dávno ustoupila do ústraní a veškerý hnus, po dlouhá léta tutlaný
pod pokrývkou krásných tváří, musel ven. Na hromadě z lidských ostatků
stojí malý chlapec, má kalašnikova a nepřítomný výraz. Svět se řítí do záhuby.
Jak z toho všeho ven? Zdá se, že cesta zpět už byla dávno spálena.
HATE ETERNAL na letošním albu
zhudebnili zlo a apokalypsu. Technicky náročné pasáže se střídají
s temnými vyhrávkami a svět je při poslechu náhle hodně černý. Vynikající
zvuk, perfektní produkce a všude se vznášející opar z nenávisti. Přesně
takové jsou moje pocity z nové desky „Infernus“. Působí jako bodnutí nožem
do břišní dutiny, jako úder pěstí na solar plexus. Procházíte se spálenou zemí
a zdá se, že jste poslední člověk na zemi. „Infernus“
je soundtrackem ke konci světa. Zkáza, apokalypsa, smrt. Nic víc už nečekejte.
Perfektní kytarová práce, bicí party od nového skvělého bubeníka a vokál ze
záhrobí. „Infernus“ přináší jen utrpení, nářek nevinných a beznaděj. Nic jiného
zde nečekejte. Zlo zase jednou zvítězilo a HATE ETERNAL jej přenesli na hudební
nosič. Death metalové album, na kterém byla zhmotněna apokalypsa! Vynikající!
Asphyx says:
HATE ETERNAL have set the evil and apocalypse to music on their new album. The parts, that are technically difficult, are changing with those dark and the world is very black when listening. Excellent sound, great production and mist of hate everywhere. These are my feelings from the new record "Infernus". It is like stabbing with the knife to the belly, like a punch. You are going through the burnt land, you seem to be the last man on the world. Destruction, Apocalypse, Death. Don´t expect more. Perfect guitat, perfect drums from the new drummer and vocals from the other world. "Infernus" brings suffering, despair and crying of innocents. The evil wins once again and HATE ETERNAL gives it on an album. Death metal album incarnating the Apocalypse. Great!
Seznam skladeb:
01.
Locust Swarm
02. The Stygian Deep
03. Pathogenic Apathy
04. La Tempestad
05. Infernus
06. The Chosen One
07. Zealot, Crusader Of War
08. Order Of The Arcane Scripture
09. Chaos Theory
10. O' Majestic Being, Hear My Call
Trávili jsme v garáži
dlouhé hodiny. Já to měl promakaný, protože jsem tou dobou trénoval kousek vedle
volejbal i karate. Zpocený a udýchaný jsem sice dobíhal k neudržované
budově jako poslední, ale o to víc jsem se těšil. Začaly chodit i holky, ani
nevím, kdo je přitáhl, ale jednu jsem si zvlášť oblíbil. Měla sice ráda Beatles
(ti byli z nějakého důvodu u nás v Boleslavi „zakázaní“), ale
několikrát pronesla, že jako může i Motorhead. Jediné, co ji vadilo, bylo to,
že Lemmy prý kouří. Mě to bylo jedno, já na ni rád koukal, asi jsem musel být i
otravný, ale bylo nám spolu dobře. Svět je ale někdy pěkně sviňské místo
k žití a tak jednoho dne, když jsem ji dokonce přinesl nahranou kazetu Led
Zeppelin (které taky zbožňovala), nepřišla. Pak se nám doneslo, že ji někdo
přepadl, znásilnil a zabil.
Byli jsme jako opaření, já
tajně brečel doma do polštáře. Ne, nebyla to ještě láska, ale v tom
šíleném šoku to muselo ven. Míša tak, aniž by to tenhle anděl vlastně kdy
zjistil, způsobila to, že jsem si sehnal všechny její oblíbené, převážně
šedesátkové a sedmdesátkové kapely a poslouchal je neustále dokola. Čas všechno
spravil snad až po roce, kdy mi domů přišlo oznámení s tím, že se dostávám
na střední zemědělsko - technickou školu. Což vzhledem k tomu, že jsem ani
k zemědělství (díky nekonečné robotě na baráku), ani k technice neměl
žádný vztah, byla výhra jako prase. Jenže přicházely prázdniny, my vylétli ze
základky, kde jsem měl skoro samé jedničky od začátku až do konce, jako
střelení a těšili se na dva měsíce prázdnin.
Garáž vládla světu, nikam
jinam se nám nechtělo a když jsem ještě rodičům prozradil, že vlastně všichni
mí kamarádi jsou na učňáku nebo ve škole, ani mě nepřemlouvali, abych
s nimi někam letos jel. Jedinou skvrnou na jinak krásném létě tak zůstal
stín vraždy a několikerá návštěva Veřejné bezpečnosti, která nás vyslýchala.
Nakonec se zjistilo, že vrahem byl na vycházku propuštěný deviant
z nedaleké léčebny v Kosmonosích. Realita dělnického města, neustálé
šarvátky s jinými partami i nezájem okolí z nás utvořilo hodně silnou
smečku, která si v garáži vybudovala oázu mezi všude přítomným betonem. Nosili
jsme si navzájem kazety, všichni se znali, čerpali zkušenosti od starších, pili
nekonečné hektolitry piva a vůbec užívali života. Krásná doba, co říkáte? Jenže
to jsem ještě nevěděl, co mě čeká na střední škole.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
CD 2015, L´Inphantile Collective "Na počátku všeho byl Chaos, počátek všeho. Z něho povstal Erebos – bůh věčné tmy a tma sama a Nyx – bohyně noci a zosobněná noc." Takhle začíná jedna z řeckých bájí o bohyni Gaie, Zemi, která byla následně potom zrozena. K tomuto výkladu bych měl jednu připomínku. Možná troufalou, ale přesto jasně položenou. Někde v těch časech museli čerpat i pražští brutal death/grindeři PERFECITIZEN. Kdyby to řečtí bohově věděli, určitě by je neměli ve svých zápiscích opomenout. Jenže ani bohové nejsou zdá se všemocní. Pokud si totiž pustíte jejich novou desku "Corten", všechno vám krásně zapadne do sebe. Jejich hudba je také zrozena ve zdánlivém chaosu a budete schopni ji vstřebat až po nějaké době, kdy se uklidní počáteční (a mnohdy odmítavé) reakce. Album netrvá ani půl hodiny, ale přesto je do něj doslova narváno neskutečné množství energie. Zajímavé je, že minulý počin ("Through" - 2013) se mnou toho příliš nedělal. Jednalo se sice o poctivou a náležitě morbidní práci, ale ke vzájemnému přenosu mezi mnou a kapelou nedošlo. Tentokrát je to jiné. Novinka mi přijde naléhavější, více propracovaná, šílenější. PERFECITIZEN bych se nebál s klidem zařadit k současného exportnímu brutálnímu metalu z naší malé republiky. Myslím, že co se týká žánrových hranic, tak sice nedošlo k nějakému posunu, či novátorským melodiím, ale přístup k hudbě jako takové je více než chvályhodný. Pánové se nebojí vlastně ničeho extrémního. Osobně se mi líbí krásně syrový zvuk alba (obzvláště bicí zní jak odněkud z nějakého doupěte nebo slumu), časté střídání poloh hlasu zpěváka i řezající kytary.
Co se týká vzorů, případně nějakého připodobnění, abyste měli vodítko, jak asi PERFECITIZEN zní, mnohokrát jsem vzpomněl na CRIMINAL ELEMENT, CEPHALIC CARNAGE, CRYPTOPSY, snad i CATTLE DECAPITATION, DEFEATED SANITY, NAPALM DEATH a několik úvodních riffů by klidně mohl složit i Andreas Kisser (SEPULTURA). Zdánlivě nesourodý guláš, co říkáte? Jenže to není ještě všechno. Dokonce si myslím, že každý posluchač si najde kousek toho svého (plus navíc opravdu originální ksicht - výraz celé kapely). PERFECITIZEN se navíc povedlo všechno tohle skloubit v jeden absolutně masakrující celek.
"Corten" je albem, které připomíná valící se lavinu. Neskutečná smršť riffů, řevu, skřeků, dunění bicích a tlaku vás buď rovnou porazí nebo totálně semele. Tohle je muzika pro silné jedince s vyrovnanou psychikou. Pokud se necítíte zrovna v pořádku, desku rozhodně neposlouchejte, mohlo by dojít k nenávratnému poškození vašeho mozku. Brutalita, technika, masakr, utrpení, to jsou PERFECITIZEN. Česká brutal death/grindová mašina, která vám vyvrhne vnitřnosti! Skvělá nahrávka!
Asphyx says:
"Corten" is an album reminding therollingavalanche. An incredible tornado ofriffs, screams, cries, rumbling ofdrums andpressure that willtotallygrind you or knock down. This ismusicforstrong peoplewith a balancedpsyche. Ifyou don't feelquite well,don't listen to this record, it could cause non-returnable injury of yourbrain.Brutality, technology, massacreand suffering, thisisPERFECITIZEN. Czechbrutal death/grindmachine, which will disembowel your innards! Greatrecord! Sestava/band:
Olda Kamenetski - vocals
Tomáš Mleziva - guitar & bass
Jarda Haž - drums
Skladby/songs: 01. Crucial Crack 02. Overloaded 03. Redefinition of self 04. Tainted 05. Eradication III 06. Non-renewable Čas/ time: 23:23