Report, foto, video – METAL MADNESS – MASTER, MORTIFILIA, LAHAR, SHAMPOON KILLER, MALLEPHYR, 1000 BOMBS - Ostrov Santos - Sušice – 29.8.2015

Master

Tak už to zase začíná, už je to zase tady. Po dvou měsících, co jsem strávil v lesích, zcela bez koncertů, jsem se rozhodl zahájit podzimní šňůru a navštívit zase nějakou akci. Už mnohokrát jsem psal, že nemám moc rád obrovské festivaly a že si víc užívám menší, komornější setkání. Sušický festival METAL MADNESS mě nalákal hlavně mojí srdcovou kapelou MASTER, kterou poslouchám od útlého mládí a těší se u mě až ikonické vážnosti. Bylo třeba nejdříve oprášit fotoaparát, naostřit místo pera klávesnici a vytáhnout odněkud z kumbálu brašnu DEICIDE, která je mým nezbytným doplňkem a poznávacím znamením. 14 dní před Sušicemi proběhla porada v jenom plzeňském pivním zařízení a náš výsadek v čele s řidičem, fotografem a vtipálkem v jedné osobě Michalem, mohla vyrazit. Těšil jsem se, a to čím dál tím víc, doneslo se mi totiž, že se dokonce nebude točit věhlasný „samoser“ Dudák (čepovalo se několik druhů piva včetně velice dobře pitelného Kozla jedenáctky). Moje střeva vydechla úlevou a tak mi nic nebránilo, abych se oddal dalšímu společnému metalovému šílenství.

Mr. Asphyx is ready for death metal!

Je sobota po obědě a mě lehce pobolívá hlava. Včera byla velká sláva, dětem jsme kvůli mému „účinkování“ v Sušici posunuli o den narozeniny a kdo by je měl oslavit víc, než otec zploditel? Postavil jsem se ke své zodpovědnosti zakladatele rodu vskutku poctivě a kolem poledne jsem byl rozlámaný jako staré pendlovky. Inu, život postaršího death metalisty není žádná procházka růžovou zahradou. Spíše by se dala přirovnat chůzi po rozžhaveném uhlí. Sprcha, vyprošťovák a nakonec i lehký pohyb mě dostali do kondice a už stojím na domluveném místě v Plzni a netrpělivě čekám v plné zbroji na Michala. Kontroluji si skromnou bagáž, peníze a v neposlední řadě zprávy v telefonu. Očekávám totiž další zásilku CD na recenze a nerad bych ji propásl. Svět je dneska jedna propojená síť a když už se od ní konečně odpojím, směje se na mě vždy dobře naložený kolega fotograf. Náš team je zase kompletní a smršť našich „spanilých“ jízd může začít. Nasedám a už si to valíme do Sušice.

1000 Bombs

Cesta probíhala za neustálého probírání různých novinek z hudebního podsvětí. Jinak řečeno, partička postarších rockerů vyrazila za zábavou. Všechno bylo, jak mělo být a já si užil už samotný přesun. Kdybyste nás někdo poslouchal, asi byste si často klepal na hlavu, ale když ona je to taková sranda. Já se vždycky těším už jenom na ty cesty. Jsem vždycky „vytlemený“, jako kdybych si cestou ubalil kilového jointa.

Ostrov Santos a vlastně celý areál, kde se festival odehrával, je jedním slovem krásný. Je hodně v zeleni, zároveň příjemně ochlazovaný od nedaleké řeky. Zkrátka úplný ideál. Určitě sem někdy vezmu celou rodinu na výlet. Co se týká piva a celkového zabezpečení, já byl spokojen. Pohoda, klídek. Nikde žádný „stres“, tolik známý z velkých akcí a koncertů.

Postávám, zdravím známé a znovu si uvědomuji, že psát reporty je vyloženě za trest. Já nechci být u každé kapely a kriticky sledovat kdo se kdy a jak „uklikne“ na pražci, ale užívat si, popíjet, korzovat, ponořit se do víru extrémního kovu a případně uznale pokývat hlavou v jemném headbangingu. Tak se ke koncertům stavím a tak je prožívám já. Dva měsíce bez živé muziky, dva měsíce v klidu hor. Byl jsem natěšený a „už už“ jsem chtěl, aby to vypuklo. A po chvíli čekání se tak stalo. Zde je můj náhled na jednotlivé skupiny.

Jako první odpálili svůj set VALURY. Ti hrají takovou prapodivnou kombinaci hardcore a punku. Přímo a bez přetvářky musím říct, že tohle já zkrátka nedávám. Hudebně tak nějak kolem průměru a české texty mě vyloženě iritovaly. Nebudu raději dále rozvádět. Tohle rozhodně nebyl můj šálek kávy.

Valury

ASMODEUS byli trošku z jiného ranku. Propracovaný, inteligentní, krásně melodický a velmi ostře poslouchatelný thrash. Zde byly texty parádní a i „muzikantsky“ bylo vše na velmi vysoké úrovni. Trošku nechápu zařazení kapely takto brzy, myslím, že by si s klidem zasloužila tmu a víc fanoušků. Líbily se mi přesahy do rocku, kytarová sóla a vlastně všechno. Pro mě první česká liga. Vystoupení jsem si užil vrchovatě. Pánové jako by byli znovu nakopnutí a politi živou vodou. Bylo to velice „heavy“ a zároveň „epické“. I já jsem byl chycen do „Pasti na Davida Kleinera“. Absolutní pohoda, nasazení, melodická a „natlakovaná“ řežba, která nepostrádala mnoho zajímavých vrstev. Pokud jste někdy koukali do kaleidoskopu a stáli jste u toho ve studené vodě, určitě víte, o čem mluvím. Klobouk dolů a děkuji za krásný zážitek! Thrashová opera!

Asmodeus

MALLEPHYR jsou dříči. Od neznámé, začínající kapely se posunuli v takovou mladou štiku českého undergroundového metalu. Už kdysi, při jejich prvním vystoupení, jsem si je „vzal pod ochranná křídla“ a všude je doporučuji. Čeští rouhači se pohybují někde mezi blackem a deathem. Cítit je černota a hlavně velké nasazení a takové to „mladické nadšení“. V Sušici to byl pro mě opět masakr dle mého gusta. Opat skřehotal, řval a ostatní mu poháněli celý tenhle špinavý stroj na zabíjení pěkně ostře. Přijeli k nám snad odněkud ze samotného pekla. Přiznám se, cítil jsem síru! Podlehl jsem hned při prvním tónu a spolu s kapelou se rouhal nebi. Tlak, síla, černě kořeněné riffy. Co si víc přát? Byl to masakr smrtícím kladivem přímo do obličeje. Zemři a nebo padni na kolena! Skvělé vystoupení, připomínající pořádně okultní seanci!

1000 BOMBS a jejich retro jsem si nesměl nechat ujít. Plzeňská akvizice se do toho opřela pěkně ostře, a přesto melodicky. Převážně „středně-tempý“ thrash nechal vyniknout 80tkové postupy a já se spolu s pány muzikanty vrátil do doby svého mládí. Muzika byla zahraná s přehledem, já se zase jako vždy bavil, jen bych si zase neodpustil, že by to občas chtělo přidat trošku ostřejšího a rychlejšího koření. Celkově za mě palec nahoru a takhle k pivu a tanci velmi příjemný set. Na „Bombách“ je vidět, že je to hodně baví a na vystoupení to bylo hodně znát. Zazněly i nové songy a abych pravdu řekl, těším se, až spatří světlo světa na nějakém nosiči. Naživo totiž řezaly opravdu řádně. Na pivo jsem odcházel spokojený a rozsekaný old school thrashem. Já si zkrátka 1000 BOMBS užil.

Najednou se ke mně přitočila taková pěkná malinká slečna a já udělal zmatený rozhovor pro Klatovský deník. Snad jsem neplácal moc zbytečností, ale pamatuji si, že jsem festival vychválil do nebes.

SHAMPOON KILLER přivezli do „pod – Šumaví“ nefalšovaný death metal s příměsí krve. Texty o anti disku, dva vokalisti, riffy jak vystřižené z CANNIBAL CORPSE, NAPALM DEATH nebo INTERNAL BLEEDING. To všechno dodávalo vystoupení neskutečné grády. Na rovinu, pro mě absolutní masakr a detonace. Takhle to můžu, takhle to mám rád a tak jsem se jal podupávat nohou, kývat hlavou a ruka se mi nějak sama dostala do paroháčové křeče. Pražský soubor určitě nezklamal, naopak, rozsekal mě jako fašírku. Mám to takhle hezky krvavě a polopatě ve velké oblibě a podobné mlátičky si dávám rád do hlavy velmi často. Smrtící aliance proti tupému disku a doslova maniakální projev muzikantů mě jednoduše smetl. Líbí se mi, že si kapela na nic nehrála a nasázela nám plný náklad syrového masa bez jakýchkoliv „skrupulí“. Oni vlastně přijeli, vyklopili korbu plnou hnisu a špíny a zase odjeli. Bylo to ostré, dynamické, klepající, kruté a já si připadal jako ve svém živlu. Dodat zbývá snad opět jen: „Fuck off disco! Vivat SHAMPOON KILLER!“

V.A.R. znám ještě z doby, kdy jsem byl mladý capart. Pro nás, co jsme se pohybovali v kruzích kolem Vratislavi, to byl tehdy kult. Nostalgie na mě padla i při vystoupení. Já vím, že namítnete, že už to nebylo úplně už ono, ale pro mě to byla pohodička. V hlavě se mi mlel chumel vzpomínek a ten starý, plesnivý thrash na mě fungoval. Nic světoborného, ani vhodného pro dnešní zpovykanou dobu, ale pro mě příjemné a přesvědčivé vystoupení. Jen už zkrátka člověk musí mít něco odžito. Za mě tedy palec nahoru, ale vím, že příště to na mě asi už zabírat nebude, doba je přeci jen už dávno jinde.

V.A.R.

MATER MONSTIFERA je přesně tou kapelou, o které vám nic neřeknu. Hudebně jde tak nějak mimo můj obor a přiznám se, že podobné muzice ani příliš nerozumím. Pánové a dáma ale určitě předvedli dobré výkony. Osobně jsem sledoval spíše z povzdálí, ale jako taková „oddychovka“ k pivu rozhodně dobré. Některé melodické pasáže dokonce zaujali moji pozornost, což je u tohoto stylu u mě až s podivem. Verdikt je tedy jasný. Pěkně zahraný melodický black metal, který mi ale nic neříká (což je samozřejmě jen můj problém).

Mater Monstifera

Všechno se mi nějak porovnalo v hlavě a musel jsem si konečně koupit poslední album ASMODEUS. Také bylo hodně příjemné pokecat zase po nějaké době s pány z MASTER, 1000 BOMBS a SHAMPOON KILLER. To jsou takové ty nenápadné věci, které dělají z malých festivalů překrásné osobní zážitky. Byl jsem zkrátka ve svém živlu.

Očekávaní a v určitých kruzích již kultovní LAHAR to odpálili jako další. Když já vám nevím. Ono to má tlak, ono to opravdu řeže, ale na mě funguje vždycky tak pět prvních songů. Pak už mi přijde všechno stejné. Bohužel na mě hrozně přeřvané a monotónní. Jihočeská ikona ale nenechala nikoho na pochybách a hrála jako o život. Líbí se mi to nasazení, jen bych ocenil alespoň občas nějakou melodii. Rubačka dobrá, ale pořád dokola stejná. Za mě asi všechno, co bych k jejich vystoupení dodal. Slušné, ale že bych si ucvrnknul do kalhot, to zase ne.

Lahar

MASTER jsou pro mě kult. Znám je a poslouchám odmalička. Některé jejich desky byly pro mě vůbec prvními, které jsem z death metalu slyšel. Na pódiu se ihned přehodilo na trošku jinou ligu a bylo to hodně znát. Přes třicet let na scéně, totální underground a obrovské záhrobně hudební zkušenosti. To jsou MASTER. Pro někoho stále stejný kolovrátek, pro mě neskutečná nálož a krevní transfůze, kterou jsem za ten rok a půl, co jsem svoje oblíbence neviděl, opravu už potřeboval. Paul Speckmann do toho kopl bez varování a já byl náhle v nějakém pěkně hlubokém hrobě. Po stěnách visely pergameny s celou historií téhle smečky a já se ocitl na vrcholu svého death metalového blaha. Pro mě notoricky známé riffy, které nosím pro případ nouze ve svém telefonu i v autě, jsem si užíval jako závislák svoji pravidelnou dávku. Někde tak kolem třetího songu jsem se neovládl a dal se do tance vzývajícího temné síly. Obětujte rohatému! Klidně bych vydržel dvě, tři hodiny a nechal se rozsekat ještě víc. Skvělá bubenická sekce a kytara ostrá jako čerstvě nabroušený nůž. K tomu vokál z pekla a dunivá basa s „motorheadovským“ přídechem. MASTER jsou ve skvělé formě! Opět jsem si potvrdil, že všechna ta jejich trička mohu nadále nosit hrdě a s hlavou vztyčenou. Kult nad kulty předvedl death metal z doby, kdy spousta přítomných ještě trávila veselé chvilky v zásobárně spermií u svých otců. Měl jsem sto chutí vzít do ruky lopatu a jít si stlouct vlastní rakev. Řval jsem radostí a skrze ten řev se ze mě dostávalo všechno špatné, co se tam za nějakou dobu nashromáždilo. Očista duše, očista mysli. Prokletý, ale spokojený, takový jsem byl po vystoupení MASTER. Old school death metal forever! MASTER for life! Amen!

MORTIFILIA a jejich švédský příspěvek k death metalu byl krásnou poslední tečkou za perfektním festivalem. Mám tuhle kapelu ve velké oblibě, líbí se mi na nich to propojení drsných rytmů a studených melodií. V Sušici předvedli pánové na domácí půdě velmi pěkný koncert. Po MASTER jsem byl zničený, jako kdyby mě přejel bagr i s radlicí a tak jsem jen tak stál a užíval si. Už byla tma a cítil jsem díky muzice „sušičských bardů“ určitý chlad, který se mi vkrádal až někam do morku kostí. Nejvíc se mi líbí MORTIFILIE v jejich lehčí, melodické podobě a té jsem si také užil nadmíru. Když do toho pak pánové šlápli, zadunělo mi až někde u srdeční tepny. Bylo to mocné a vychutnal jsem si to i přes určitou únavu, kterou jsem si za celé odpoledne nastřádal. Klidně bych je poslouchal ještě dlouho do rána, ale nachýlil se čas a kolega řidič zavelel k odjezdu. Ještě několik kilometrů od Sušice mi hlavou zněly některé skladby. Velmi příjemné a studeně drásající vystoupení. Skvěle.

Návštěvnost byla velmi dobrá. Dle pořadatatelů dorazilo o hodně víc lidí, než loni. Areál byl zaplněn tak akorát. Myslím, že odhadem přišlo tak cca 200 lidí (můj odhad berte ale hodně s nadhledem, na tohle nemám opravdu vůbec talent).

Mallephyr

Zvuk byl během celého festivalu velmi dobrý, jen občas jsem u některých kapel neslyšel zpěv. Celkově ale velký palec nahoru.

Mr. Asphyx and Shampoon Killer

A už jsme zase plni zážitků svištěli směrem k Plzni. Mačkal jsem si svůj foťák, promítal si v krátkodobé paměti sety jednotlivých kapel a hlavou mi cloumala únava. Všechno se probíralo, hodnotilo a i když jsme se určitě neshodli v názoru na všechny smečky, tak v jednom jsme byli za jedno. Byl to parádní den plný skvělých zážitků, setkávání s kamarády a v neposlední řadě neskutečné pohody. Někdo jezdí do lázní, my jezdíme na koncerty. Co dodat víc? Snad jen, že děkujeme. METAL MADNESS se velmi vydařil po všech stránkách. Bylo nám ctí. Budeme všude doporučovat.

Mr. Asphyx and old school death metal legend Mr. Paul Speckmann

PHOTOGALLERY

author of photos – Asphyx

-       for original size click on photos

-       pro zvětšení klikněte na fotky

VALURY

ASMODEUS

MALLEPHYR

1000 BOMBS

SHAMPOON KILLER

V.A.R.

MATER MONSTIFERA

LAHAR

MASTER

MORTIFILIA

FANS AND OTHERS

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třetí – doba zemědělská

Příběh třetí – doba zemědělská

První šok byl, že nám zkrátili prázdniny. 14 dní před koncem základky jsme museli nastoupit a okopávat záhonky. Dohlíželi na nás učitelé a slunce pražilo. Přitočil se ke mně jeden kluk a tvrdil mi, že prý pochází odněkud z Vysočiny. Z nosu mu visel asi metrový sopel a neustále se dloubal střídavě v puse a nose. Byl jsem tenkrát ještě takový naivní a se slabým žaludkem, tak jsem několikrát hodil šavli a byl tím pádem seřván, že se chci ulejvat. Cítil jsem v kostech, že tohle nebude to pravé ořechové. Moje domněnky se potvrdily hned po nástupu do školy. To nebyla střední, to byl lágr. Venku začala zuřit revoluce, ale páni učitelé drželi starý komunistický režim s nástupy, hlášením, buzerací a ostatními výdobytky socialismu až do maturity (léta 1989-1993). Je to na dlouhé vyprávění, tenkrát snad i na žalobu, ale to bychom se moc vzdalovali od tématu. Snad někdy najdu na tu černou skvrnu v mé paměti čas a zkusím to sepsat.

V Praze stávkovali studenti a my byli dál v garáži. Škola mi sice utáhla pořádně opratě s časem, ale co se týká hudby, byla to zlatá doba. Vždycky někdo přišel, objevil něco nového a my pak seděli a klábosili, hádali se. Dokonce jsme měli přijímací rituál do party. Kdo nepoznal po prvním songu Overkill, nemohl k nám patřit. Byli jsme pevní ve svých zásadách a byla neskutečná sranda. Některé naše výjezdy na vesnické koncerty (rozuměj zábavy s občas dobrou kapelou) jsou už navěky zapsány v pamětech všech místních metalistů. Je krásné, dokonce i dnes, kdy vládne světu internet, občas číst naše příběhy od lidí, kteří u toho vůbec nebyli. Namátkou bych zmínil třeba jen donekonečna kolik let kolující legendu o ukradeném vlaku s tím, že když mi nechce otec půjčit auto, pojedu do Prahy vlakem. Dnes už mohu prozradit, že tahle šílená krávovina a debilita byla nápadem kolegy Prcalíka. Dovedete si asi představit, co jsme byli za sběř. 

Oblečeni dle nejnovější „otrhané módy“, thrasheři, heavíkáři a přidružené směry tvořily dohromady uskupení, které připomínalo bájné Vagabundy. V okolních vesnicích si na nás brousili zuby místní vidláci a pro pěst se nešlo daleko. Ne, nebyli jsme zlí, ani zákeřní, ale zkrátka zjev provokoval. A zkuste všechno řešit po dobrém, když se vám začnou navážet do „vašich holek“. Dneska by asi měl dotyčný hodně velké problémy na internetových diskuzích, ale tenkrát se to tak nebralo, padla rána a byl klid. Svět byl náš a rychlost vítězila. Bylo na čase uspořádat náš první koncert v Mladé Boleslavi. Jo a taky vlastně založit kapelu, aby tam měl kdo hrát.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Minirecenze/minireview - SIGIHL - Trauermärsche (And a Tango upon the World's Grave) (2014)

SIGIHL - Trauermärsche (And a Tango upon the World's Grave)

CD 2014, Arachnophobia Records

Držím v ruce krásně vyvedený digi-pack polských sludge doomových démonů SIGIHL a říkám si, že podobné kapely se posledních několik let rojí jako houby po jaderném dešti. Nějak nejsem moc schopen je vůbec odlišovat od sebe a vlastně ani většinou nevím, co si s nimi počít. Pomalá hudba mi nevadí, musím na ni ale mít náladu. Horší je to s tím, že pánové hrají neskutečně dlouhé skladby. Muzika se tak hodí spíš někam do klubu, k nějakému tomu pivku a smutné náladě. Pro mnohé z vás to bude jen změť nesrozumitelného drnkání (drkotání, zurčení i saxofonu), připomínající mnohdy zvuky snad odněkud z továrny. Poslech to není rozhodně lehký, to vám povím. Jsem z tvorby těchto šílenců poměrně rozpolcený. Někdy si říkám, že krásně sedne ke kapkám deště dopadajícím na okenní parapet, jindy raději po několika tónech vypínám přehrávač a utíkám nadšeně do slunného dne. 

SIGIHL nahráli desku plnou průměrných melodií, klasického soužení, nekonečného preludování. Album je pro mě příliš velkým a dlouhým soustem. Připadám si jako na pohřbu, kde všichni hlasitě naříkají. Rakev zajíždí na lafetě do krematoria a nastává absolutní konec. Desku nedoporučuji lidem s depresemi, mohli by si je ještě prohloubit. Ostatní jsou zváni na poslední marš. Budiž vám země lehká. Hudba, která mě chytla tak na padesát procent.

Asphyx says:

The SIGIHL recorded this album which is full of average melodies, classic affliction and never-ending improvisation. This album is too large and long bite for me and I feel like I´m on a funeral where everyone is crying loudly. A coffin is going in to the crematorium and there is the absolute end. I would not suggest this album to someone who suffers from depression, it can go wrong. The others are welcome to this last march, goodbye to you. This music goes only for 50% for me.

http://sigihl.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/Sigihl

http://www.arachnophobia.pl/

Recenze/review - SPHERE – Mindless Mass (2015)

SPHERE – Mindless Mass

CD 2015, Deformeathing Production

Po stěnách stéká načervenalý hnis. Cupitání krys, ani jejich korálkovité oči už ani nevnímám. Pokolikáté už? Ptám se. Ano, opět sestupuji do temných kobek, abych přinesl zprávu o další undergroundové kapele. Tentokrát jsem ve Varšavě a pokouším se dohledat v podzemních chodbách jednu z mých oblíbených kapel SPHERE. Ti letos vydali třetí řadové album, které je opět plné tmy, špíny, klasického polského death metalu, groovy pasáží a neskutečného tlaku. Nevím, jak to pánové dělají, ale opět mě dostali. Možná je to nějaká tajná formule, možná prokletí, netuším, ale vždycky se na společné chvíle moc těším. Zabouchnu pokaždé obrovské dřevěné dveře do tajných chodeb a pak už se jen oddávám společné vášní pro smrtící kov. Někde nahoře se zase někdo upálil, nějaký sportovní team vyhrál nad druhým, nějaká celebrita šokovala druhou, ale tady to neřešíme. Zde se probírají věci mezi peklem a záhrobím, útočí se přesně zacílenými riffy a preluduje se pro nanebevzetí samotného Satana. Ano, už bylo na čase, aby tam nahoře někdo udělal trošku pořádek.

Novinka „Mindless Mass“ je plná síry, hanobení svatých ostatků a všude přítomné až spirituální nálady. Hudebně vycházejí pánové z polské školy, tak jak ji známe u VADER, BEHEMOTH, TRAUMA, GORTAL. Navíc pak přidávají až blackové stíny, známé třeba u BELPHEGOR. Kapela se nebojí ale ani „modernějších“ poloh, tak jak je chápou jejich kolegové DECAPITATED. První dvě desky mě brali o trošku méně, tady jsem si pro sebe toho zla našel o hodně víc. Na téhle smečce je znát, že neskutečně dře, je plně oddaná své věci a s ničím se moc nemazlí. Tančíme spolu na rozžhavených uhlících, pořádáme nekonečně temné seance, umíráme i se znovu rodíme. Těch poloh, různých zákoutí, nálad i emocí má letošní nahrávka opravdu mnoho. Není rozhodně na první poslech a zhodnocení, naopak, chce čas, klid a doporučoval bych i deštivější počasí. Potom byste mohli být spokojeni jako já. Skoro padesát minut zla se zdá být až příliš velkým soustem, ale SPHERE obstáli se ctí.

Na stěně jsou promítány stíny nevěřících, kteří sem nějakým záhadným způsobem zabloudili. Neustále se křižují a odříkávají nekonečné modlitby. Kdyby tak věděli, že tady se jim žádné spásy nedostane. Jestli jim nahoře slibovali ráj a lásku, tak ten zde rozhodně nenaleznou. To utrpení, které prožívali každý den ve svém reálném životě, je u nás v záhrobí ještě krutější, čitelnější. Na druhou stranu, nikdo se v podzemí nepřetvařuje. Všechny tváře jsou sice zachmuřené a oči plápolají, ale alespoň si žádný člen řádu nemrtvých nehraje na svatého. Duchové, ani postavy míhající se mezi naším a oním světem, neznají podlost a křivost lidského charakteru. Je to stejné jako na letošní novince SPHERE. Zlo je jasně definované, čitelné. Nikdo se netváří jako váš přítel, aby vám za pár chvil bodl nůž zezadu do ledvin. Mám podobné poctivé a „upřímné“ desky čím dál tím raději. Vím sice, co mohu dopředu očekávat, ale zase na druhou stranu, je to jako setkání se starými známými. Líbí se mi ten tlak, ty černé jiskry, které z alba doslova tryskají.

SPHERE na svém třetím řadovém albu opět jasně dokazují, že jsou plně oddáni pravému a nefalšovanému death metalu. Novinka je snad ještě víc temná a plná energie, než předchozí desky. Skoro padesát minut absolutního inferna, tmy, zla a špíny, dělají z těchto polských válečníků jednu z mých nejoblíbenějších kapel z jejich země. Líbí se mi to propojení zloby a energie. Ve Varšavě zkrátka moc dobře vědí, jak na mě. Rozsekají mě na malé kousky, proklejí mě a uvrhnou do říše nemrtvých. SPHERE na „Mindless Mass“ sice nikam death metal neposouvají, ale vytvořili velmi silnou a temnou nahrávku. Vítejte v podzemí! Nekompromisní, naléhaví, šílení, maniakální! Takoví jsou SPHERE. Death metalové album, které vám otevře dveře do samotného pekla!

Asphyx says:

SPHERE say clearly on their third album again that they are full of the right and authentic death metal. The news is perhaps even more dark and full of energy than the previous records. Almost fifty minutes of absolute inferno of darkness, evil and filth, make these Polish warriors one of my favorite bands from their country. I like the link of anger and energy. Warsaw knows very well how to get me. They cut me into small pieces, curse and throw me into the land of undead. SPHERE on "Mindless Mass" don't move death metal anywhere, but they created a very strong and dark record. Welcome to the Underground! Uncompromising, urgent, crazy maniac! This is SPHERE. Death metal album that will open you the door to hell!

Seznam skladeb:

1. Come To Us!
2. Baptism
3. Society Foetus
4. Spider's Web
5. Retaliation
6. Let To Live
7. Cage Of Conformity
8. Leash
9. Mindless Mass
10. Golden Calf Sculpture
11. Red Hood
12. Manifesto
13. Spring Lullaby
14. I Am The Cross

Čas: 49:27

Sestava/band:

Dawidek - zpěv
Diego - kytara
Iron - kytara
Beton - basa
Thürn - bicí

http://www.facebook.com/pages/Sphere/344673299442

http://deformeathing.com/

http://damnedsphere.bandcamp.com/

https://www.youtube.com/user/damnedSphere

Recenze/review - MOTÖRHEAD – Bad Magic (2015)

MOTÖRHEAD – Bad Magic

CD 2015, UDR Music

Je půl páté ráno a z nočního stolku mi začne hrát budík. Melodií je už několik měsíců „Lost Woman Blues“ z minulého alba „Aftershock“. Motám se bytem, vykonávám nezbytné úkony k tomu, abych přežil dnešní den. Za rohem cinká tramvaj a tak vybíhám se sluchátky na uších. Přelaďuji setlist na nové album „Bad Magic“. Na nástupiště dorazím s úsměvem na rtech. Nasedám a kolem mě jsou samé zachmuřené tváře. Ve vzduchu je cítit takový ten puch lidí jedoucích do práce. V některých obličejích se prohlubují čím dál tím víc vrásky, získané léty strávenými v těžké práci. Lapám po vzduchu a marně se snažím najít někoho, kdo nebude tak naštvaný. Po chvilce těkání mých očí nacházím jednoho postaršího chlápka v tričku MOTÖRHEAD. Usmívá se, asi je na tom podobně jako já.

Ten den jsem v práci úplně k ničemu. Nevnímám vzteklé nářky kolegů, jsem nad věcí, když mě u kopírky osloví spolupracovnice, která nadává na svého manžela. Mě dneska nic jen tak nerozhodí. Vyšlo nové album MOTÖRHEAD a já si tenhle svátek nenechám nikým zkazit. Se sluchátky na uších podupávám u počítače a vzpomínám, že když jsme byli mladší, u každé nové desky jsme se sešli a vypili na oslavu láhev Jacka Danielse. Čas nás rozevlál všude po republice, ale ty zážitky a jejich zpětná projekce mi vyvolá úsměv na tváři.

U píchaček stojím odpoledne jako jeden z prvních a nohy mi začínají tančit tak nějak samy od sebe. „Bad Magic“ má v sobě asi opravdu nějakou tajnou formuli, která mě hodí vždycky do neskutečné pohody. Některé songy jsou od prvního poslechu jasnými hitovkami a já mám co dělat, abych třeba takovou „Victory or Die“ nevyřval spolu s Lemmym některým lidem přímo do tváře. Nějak nechápu, kde se ve starých pánech bere tolik energie. Tohle je jeden z mála posledních pravých rock´n´rollů. Tak možná právě proto. Proplétám se mezi kapkami deště a konečně vcházím do jedné opuštěné, zaplivané hospody. Do nosu mě uhodí cigaretový kouř. Je to oáza, kousek záchranné pevniny. Tady nejsou žádné moderní technologie, ani namachrovaní týpci v metrosexuálech oblečcích. Tady ještě stéká po stěnách testosteron a číšnice i přes to, že její krásu už dávno nahlodal zub času, je pro tuhle chvíli nejkrásnější ženská na světě. „Můžu?“: zeptám se. Přikývne a usměje se na mě zkaženými zuby. Směji se také. Podávám ji cestou na poště vyzvednuté, před-objednané CD a lokálem se rozezní hlasité a dunivé tóny „motoráků“. Cítím se jako v ráji. V rockovém nebi.

Objednávám si panáka a v žilách se mi rozlévá neskutečná síla. Řekněte mi, jak mám něco napsat o kapele, která u mě požívá kultovního statusu? Já moc dobře vím, že Lemmy a jeho úderka už nikdy nenatočí alba, která by převrátila hudební svět naruby. Nevadí mi to. Na minulé desce „Aftershock“ mi přišlo, jakoby se kapitán téhle lodi smířil s naším světem i smrtí (vznášel se nad ní stín Lemmyho zdravotních potíží). Byla to svým způsobem krásná, ale smutná nahrávka. Pak následoval plzeňský koncert, který jsem si neskutečně užil (report zde). Bral jsem ho tak trochu jako takové mé rozloučení se skupinou, která mě provází celý život. Jenže jsem se šeredně mýlil. MOTÖRHEAD mi na „Bad Magic“ neskutečně vytřeli zrak. Letošní novinka je úderná, rychlá, s poměrně krátkou stopáží a neskutečným drivem. Nechápu jen jednu věc, deska mi přijde na jednu stranu jakoby hozená do jiskřivé temnoty, ale zároveň se pořád při přehrávání usmívám.

O tom, jak jsem nechtěl jít domů, jak jsem nutil ostatní tančit, jak jsem vyřvával texty do tichých ulic a málem nedošel do svého bytu, vám raději psát nebudu. Že jsem se celou dobu „smál jako blázen“, vykládal všem okolo, že Lemmy má novou desku a že to je bůh, diskrétně pomlčím. Já si moc dobře uvědomuji, že tohle je hudba pro starý páprdy, pro nevyléčitelné máničky, pro rebely z podstaty, pro všechny ty, které dokáže pořád „motorová hlava“ pořádně nakopnout. A co má jako být? Čekal a chtěl snad někdo něco jiného? Já rozhodně ne. S novinkou jsem neskutečně spokojený a tak nějak tuším, že stejně jako u minulé desky spolu strávíme nekonečné hodiny v autě, v práci, při chůzi po ranním mlhavém městě, i pokaždé, když se budu chtít usmívat. A to si myslím není rozhodně málo.

Tak a je to, vypsal jsem se z toho. Už jsem to potřeboval. Muselo to ven. Zákon o zachování energie mluví jasně. Já jsem od MOTÖRHEAD dostal dávku umotanou z elektrických výbojů poctivého rock´n´rollu a musel jsem ji nějak předat dál. Pokud jste byli kdysi podobně uhranuti a prokleti touto smečkou jako já, myslím, že byste mohli být také spokojeni. A když se ještě navíc budete usmívat, věřte tomu, že alespoň tady je svět stále v pořádku. Řekněte mi na rovinu, co si přát víc?

MOTÖRHEAD si ke svému čtyřicetiletému výročí nadělili album, které dělá čest jejich jménu. Kdo čekal desku z povinnosti, bude pravděpodobně v šoku. Nechápu, kde se ve starých pánech bere tolik energie, síly a schopnosti složit další a další vynikající skladby. Už teď, po krátké době, jsou některé songy jasnými kandidáty na hity. Lemmy zpívá jako o život a mě nezbývá nic jiného, než se poklonit obdivem až k zemi. Dokud budou hrát MOTÖRHEAD, tak rock´n´roll nikdy nezemře! „Bad Magic“ je nahrávkou, která je rychlá, úderná a je doslova narvaná emocemi. Na své si přijdou jak staří fanoušci, tak všichni ti, kdo si cestu ke kapele teprve hledají. Novinka nepostrádá jakési zvláštní kouzlo nebo snad magii. Ale dost slov! Jdu si raději album znovu pustit. Volume doprava, láhev něčeho dobrého a přísahám, že budu zase tančit! Usmívám se. Hraje mi další album nesmrtelného rock´n´rollu. S MOTÖRHEAD až navěky! Amen!

Asphyx says:

MOTÖRHEAD have given themselves to their 40^th anniversary an album that does credit to their name. Who has waited CD of from duty, will be in shock probably. I don't know where the old masters can take so much energy, strength and the ability to write more and more excellent songs. Already now, after short time, there are some songs being hits. Lemmy sings like for life and I have to bow down to the floor. As long as MOTÖRHEAD will play, rock'n'roll will never die! „Bad Magic“ is rapid, unrestrained and full of emotion. The old fans and everybody, who is looking for the journey to the band, will be satisfied. The news doesn't miss any special magic. But words enough! I'm going to listen to the album again. Volume right, a bottle of some tasty drink and I swear, I will dance again! I am smiling. The album of immortal rock'n'roll is playing. MOTÖRHEAD forever! Amen!

Seznam skladeb:

1. "Victory or Die"
2. "Thunder & Lightning"
3. "Fire Storm Hell"
4. "Shoot Out All of Your Lights"
5. "The Devil"
6. "Electricity"
7. "Evil Eye"
8. "Teach Them How to Bleed"
9. "Till the End"
10. "Tell Me Who to Kill"
11. "Choking on Your Screams"
12. "When the Sky Comes Looking for You"
13. "Sympathy for the Devil" (Rolling Stones cover)

Čas: 42:57

Sestava/band:

Lemmy Kilmister – basa, zpěv

Phil Campbell – kytara

Mikkey Dee - bicí

http://www.imotorhead.com/

https://www.facebook.com/OfficialMotorhead

http://www.udr-music.com/en/

Recenze/review - CULT OF ENDTIME – In Charnel Lights (2015)

CULT OF ENDTIME – In Charnel Lights

CD 2015, Svart Records

Zvedá se vítr. Stoupám pomalu, se stále víc těžkýma nohama na horu zapomnění. Cesta se zdá být nekonečná. Vytouženého vrcholu dosáhnou jen vyvolení. Záda, ruce i hlava mají snad sto kilo. Do plic se mi dostává čím dál tím míň kyslíku. Neustále a častěji zastavuji. Nastavuji svoji tvář nebi a přemýšlím o tom, co mě na death metalovém Olympu čeká. Na tuhle cestu jsem se chystal již mnohokrát, ale nikdy mi nebylo dáno zdolat vrchol. Dnes cítím ve svých starých kostech, že se to stane. Konečně uvidím pradávné pohřebiště, odkryji jedno z posledních tajemství mého oblíbeného hudebního stylu. Přede mnou se náhle objeví kamenná brána s tajemnými ornamenty na dveřích. Poklekám a pokorně žádám o vstup. Po chvilce se se skřípěním vrata otvírají a mně se zatají dech. Jsem zde. Kolem cest na mě hledí lebky, napíchané na zpuchřelé kůly a po cestě se plazí zmítající se klubka hadů. Z největší hrobky, vytesané do samotné skály, se začnou ozývat klasické tóny jediného pravého death metalu. Marně pátrám v paměti, cože je to vlastně za kapelu? Pak moje oči spočinou na nápisu pod obráceným křížem. CULT OF ENDTIME. Zase jedna ze smeček, která mě v cestě za nekonečnem předběhla.

Finové hrají přesně tu esenci pravého poctivého překapávaného death metalu, kterou mohu vždy a všude. Jejich prvotina připomíná kousky tmy, rozemleté na malé kousíčky, vylouhované a následně napěchované dělostřeleckým prachem. Songy jsou převážně v pomalejším tempu, určitě ve vás budou evokovat vzpomínky třeba na takové HOODED MENACE, ABHORRENCE, INCANTATION, CONVULSE, DEMIGOD, DESECRESY možná snad chvílemi dokonce CATHEDRAL nebo VAINAJA. Zkrátka a jednoduše, plazící se zlo, hnijící obličeje nemrtvých, zákeřně zvuky z otevřených hrobů. Atmosféra zmaru, strachu a potřeba právě teď a tady obětovat samotnému peklu přichází pozvolna, postupně, bez jakýchkoliv příkras. Na ramenou mi najednou sedí bratr krkavec a rozmlouvá se mnou o jsoucnosti bytí a nebytí. Jsem prostoupen jednotlivými riffy, umírám někde na opuštěném místě. Sám, konečně propojený s matkou přírodou. CULT OF ENDTIME žalují, bědují, pohřbívají poslední zbytky dobra do nikdy nekončící temnoty.

Frenetické riffy, mentorující hlas, připomínající vraha rozmlouvající se svojí obětí. Přirovnání může být mnoho, připodobnění a různých obrazů ještě více. Nic ale nedokáže popsat a vykreslit bolest, způsobenou vzájemným propojením mezi mnou a kapelou. CULT OF ENDTIME jsou sice nováčky, nemají vždy vše dokonalé, ale umí pro mě jednu ze zásadních věcí. Dokážou mě spolknout, upěchovat k obrazu svému. Jsem najednou kamenem a oni do mě bodají rozžhavenými dláty. Trhají mou kůži, pálí má chodidla, utváří mě ve zrůdnou sochu. Celé pohřebiště najednou hoří (to když jde celá deska do finále) a rozeklané hadí jazyky jsou stále blíž. Padám nakonec dobrovolně k zemi, tisíckrát uštknutý, pohřbený navěky. Stávám se nemrtvým, procházím závojem reality a odvrácenou stranou života. Jsem prokletý, s litry jedu v žilách. Kdo z vás bude další?

Pokud bych měl letošní rok doporučit svým přátelům nějaké doom deathové album, byla by to určitě deska z dílny finských CULT OF ENDTIME. Je totiž plná zla, špíny, chladu, nenávisti. Finové postavili svoji tvorbu na velmi pevných starých základech. Album mě dokázalo strhnout a přenést mě na onen svět. Připadal jsem si jako na old school death metalovém pohřebišti, kde spolu s kapelou obětujeme samotnému Satanovi. „In Charnel Lights“ je jako smrtící mantra, kterou odříkávají buddhisté při svých meditacích. Při poslechu jsem pohřbený za živa a užívám si dlouhé, zkažené melodie. Death/doomové CD, které by si s sebou měl vzít do hrobu každý poctivý fanoušek. Absolutní temnota!

Asphyx says:

If there is only one doom death metal album this year I would have to suggest to my friends to listen it would be this album by Finish band CULT OF ENDTIME. Andy why? It´s full of evil, dirt, coldness and hate. This Finland´s guys have built their work on stiff old staples. This album knocked me down and brought me to the other world. I felt like I was at an old school graveyard where the band and I are sacrificing ourselves to the Satan. The song “In Charnel Lights” is like deadly mantra which is said by Buddhists during their meditations. During listening to this album I was buried alive and I was enjoying long, rotten melodies. This is the death/doom album which every single real fans should bring to the grave with him. This is an absolute darkness!

Seznam skladeb:

1. A Vast Cosmic Horror
2. Cairns On Mercury
3. Prognatus De Sigillum
4. The Colossus Fell
5. Hidden Gods
6. Gnostic Haeresis
7. Funeral Voyagers
8. Discourse With The Dead

Čas: 43:01

 

Sestava/band:

Ohto Jaatinen - Guitar

Heikki Miettinen - Vocals

Janne Roiha - Guitar

Sami Ratilainen - Drums

Mikko Kytösaho - Bass

https://www.facebook.com/cultofendtime

https://cultofendtime.bandcamp.com/album/in-charnel-lights

http://www.svartrecords.com/

Recenze/review - NILE – What Should Not Be Unearthed (2015)

NILE – What Should Not Be Unearthed

CD 2015, Nuclear Blast Records

Snil jsem o téhle chvíli už hodně dlouho. Archeologii se věnuji dlouhá léta, ale zatím jsem objevil vždycky jen pár bezcenných grošů v hrncích. Od začátku jsem ale věděl, že mě čeká něco velkého. O téhle hrobce jsem nikomu nic neřekl. Vykradači hrobů sice mají svá echa, ale já za ty roky už vím, jak je obelstít. Tady, stranou celého dění, kousek za písečnými dunami, by měl být pohřbený jeden z faraónů. Podle maleb na zdi je jasné, že to byl mocný muž. Těch několik mumií, které se rozpadly v prach vlivem čerstvého vzduchu, neberu v potaz. Teď stojím před obrovskými kamennými vraty a měl bych do obrazce vložit nějaký symbolický artefakt a vyřknout dle legendy zaklínadlo. Nic takového nemám. Bude mi asi muset stačit nové album amerických death metalistů NILE. Opatrně pronesu modlitbu z Knihy mrtvých a dveře se otevírají. Ovane mě po staletí usazený puch. Na stěnách se začnou pohybovat stíny a já se náhle ocitám o několik tisíciletí zpět v čase. Na rameni se mi usadil skarabeus a čeká, co bude dál. Padám na kolena. Je zde. Pravý pokračovatel bohů. Všemocný a krutý faraón.

Poslech novinky NILE se od počátku nese v podobném duchu, jako jejich alba z přelomu tisíciletí. Snaha o „návrat“ v diskografii je více než patrná. Oproti minulému albu „At the Gate of Sethu“ ubylo atmosférických meziher a naopak přibylo techniky. Nálada Blízkého východu je navozována převážně pomocí kytar a vokálů. Samozřejmě za obrovského přispění bicího mistra George Kolliase. Album tentokrát roste u mě o hodně pomaleji. Žádný počáteční šok a úder do obličeje nezažívám. Zvuk je ošetřen dobře i když samozřejmě hlasitě. S tím, ale asi už bohužel nic neuděláme. Nejvíc patrné je to u hlasu, který jakoby se nad vším doslova vznáší. Jsou to ale jen drobné připomínky, berte to spíš jako povzdechnutí zmlsaného fanouška, než něco zásadního, co by mi kazilo poslech. Celkově si to totiž u mě novinka vyloženě oddřela. Přes tu techniku jsem se musel doslova prokousávat, některé pasáže mi zprvu neseděly, ale nakonec došlo k vzájemnému propojení a stali jsme se jedním mumifikovaným tělem i duší. Oceňuji klasické „Nile“ riffy, které jsou hodně mocné a svým způsobem vznešené.

Asi nejvíc se mi ale stejně líbí, když se zvolní a mumie vylezou ven. To si pak užívám, jako faraon se svými otrokyněmi. Doslova a do písmene cítím, jak mě omotávají fáčem a mažou mastmi. V sarkofágu jsem pak spoutaný, bezmocný a nepomůžou mi ani mé oblíbené kočky, které mají tu smůlu, že odejdou na onen svět se mnou. „What Should Not Be Unearthed“ se zdá být nejdříve velmi hrubozrnným, neotesaným albem. Chce čas. Pro to, abyste pochopili jeho náladu a směr, musí nějaká ta voda v egyptské řece řek ještě odtéct. Spletité vyhrávky si dávají rande se středovýchodními motivy a styl, který je téhle kapele vlastní už dlouhá léta, je patrný již podle pár prvních tónů. Pánové asi už ničím příliš nepřekvapí a spousta příznivců death metalu bude hovořit o vaření stále stejné vody, ale buďme rádi, že je máme! Jsou totiž velice vítaným osvěžením v jinak poměrně zatuchlém jezeru technického smrtícího kovu.  Za sebe mohu hrdě prohlásit (a opravdu mám ze sebe radost!), že jsem jako archeolog uspěl. Opět se sice nejedná o bůhvíjaký objev a v historických knihách se o desce asi nebude psát jako žádném přelomu, ale svůj odstavec o poctivé práci si určitě zaslouží. Osobně mi to „stačí“ a jsem hrozně rád, že mohu stále objevovat další a další zákoutí nového alba.

NILE se vrátili mezi pyramidy s velkou energií a chutí. Exhumace mumií pokračuje, jen tentokrát je více technická a propracovaná. Ubylo různých meziher, šumů i nářku otroků. Album ale kvůli tomu rozhodně nepostrádá atmosféru ani náladu starých časů. Naopak, faraoni jsou opět o něco krutější, šílenější a z Knihy mrtvých se stále předčítá. Deska je takovým velmi příjemným návratem k prvním albům, jen s modernějším zvukem. Vše korunuje krásný obal od Michala „Xaay“ Lorance. Osobně si desku více než užívám, rád rozplétám jednotlivé motivy a na každý další poslech se těším, jako oživlá mumie na čerstvé maso. Pokud bych měl nahrávku charakterizovat jedním slovem, napsal bych, že je mocná. NILE sice nepřekročili hranice stylu, který sami vytvořili, ale rozhodně obstáli se ctí. Letos nahráli velice solidní CD, které ocení každý opravdový fanoušek kapely. Vítejte ve starém Egyptě! Velmi dobré album!

Asphyx says:

NILE are coming back among pyramids with energy.  The exhumation of mummies is going on, but this time it is more technical and sophisticated. There are no interludes, no hums and cry of slaves. The album doesnt miss neither the atmosphere nor the mood of old times. The Pharaohs are crueler, madder and there is reading from the Book of Death again. The sound is modern and it is a pleasant return to the first albums. There is a very nice cover of Michal "Xaay" Lorance. I enjoy this record very much, I look forward to the next listening, like mummy to fresh meat. The characteristic of this recording, in my opinion, is powerful. Nile recorded this year a very decent album for every fan of this band. Welcome to old Egypt. Very good album!

Seznam skladeb:

1. Call to Destruction
2. Negating the Abominable Coils of Apep
3. Liber Stellae - Rubaeae
4. In the Name of Amun
5. What Should Not Be Unearthed
6. Evil to Cast Out Evil
7. Age of Famine
8. Ushabti Reanimator
9. Rape of the Black Earth
10. To Walk Forth from Flames Unscathed

Čas: 50:03

Sestava/band:

Karl Sanders – kytara, basa, zpěv, klávesy

Dallas Toler-Wade – kytara, basa, zpěv

George Kollias – bicí, perkuse

Brad Parris – basa, zpěv

http://www.facebook.com/nilecatacombs

http://www.nile-catacombs.net/

http://www.nuclearblast.de/de/

Recenze/review - HATE ETERNAL – Infernus (2015)

HATE ETERNAL – Infernus

CD 2015, Season of Mist

Předpovídal jsem to už hodně dlouho. Všichni mě sice měli za blázna, ale já to očekával. Dokonce mě prohlásili za nesvéprávného a všichni se mě zřekli. Teď mi musí dát za pravdu. Apokalypsa opravdu přišla. Z nebe začali padat andělé s ohořelými křídly a znetvořenými obličeji. Řeky zčernaly krví, lidé začali mít ve svých tvářích už jenom nenávist. Tajné pudy, uložené u každého někde v paměti, vylezly na povrch v plné síle. Už jsme dlouhou dobu dělali všechno pro to, abychom si naši krásnou modrou planetu zničili. Věrozvěstové z HATE ETERNAL to moc dobře věděli a upozorňovali na to také. V dnešní době jsou obrovský pojem na poli death metalu. Letos s novou deskou, při které si přijdu jako semletý, rozdrcený mlýnskými kameny. Jsem náhle jen prachem, čekajícím na svůj osud. Erik Rutan a jeho věrní (s novým jménem za bicími) zhudebnili čiré zlo. Protknuli ho občasnými disharmoniemi, obrovským tlakem a infernem. Přiznám se, že bezmezně vyznávám pouze první dvě alba, tedy až do letošního roku. Apokalypsa opravdu přišla. Je tady, jasně hmatatelná na novém CD „Infernus“.

Pánové se s tím vůbec nemažou. Prvotní pocit neskutečného hluku a změti zdánlivě chaotických riffů se časem začne rozkrývat a na povrch lezou jako červi jednotlivé melodie. Jsou naléhavé, bolí a pálí. Pocitově se ocitáme někde na hranici šílenství. HATE ETERNAL sice styl nikam neposouvají, ale zdají se být trošku přístupnější. Na minulých albech jsem si nemohl zvyknout na zvuk, který se mi zdál příliš umělý a neosobní. Letos tomu tak není, sound je jasně čitelný, plnotučný a syrový, jako ráno na pitevně. Hltám novinku plnými doušky, postupně se skrze ní prokousávám, nenechávám se odradit občasnou složitostí. Některé songy v sobě mají obrovský hitový potenciál a celkově drží deska pohromadě jako víra ve zlo. Čekali jste pekelný oheň? Nebo dokonce vlnu očišťující vlny tsunami? Tak to jste se šeredně mýlili. Konec světa nastává díky hudbě amerických death metalistů. Přijdu si jako na nějakém rouhačském setkání, kde se protíná stará smrtící škola s lehkými a občerstvujícími prvky nového, techničtějšího způsobu hraní.

HATE ETERNAL jsou ve své podstatě dnes již klasici. Zdá se, že lehce zvolnili, nechali na povrch vyniknout temnotu a pro mě je to jen a jen dobře. Zmítám se v křečích, způsobených opakovaným poslechem. Podlehl jsem a má slova se zdají být nedostačující. Uléhám do své rakve a v očekávání absolutního konce vnímám jednotlivé skladby o to intenzivněji. Nový mesiáš, který by přišel a zachránil náš rod, už nikdy nepřijde. Doslova chcípl umlácený a ponížený v zaplivané uličce. Po světě se potulují tlupy kdysi vznešených lidí a hlavní slovo mají hrubá síla, mačety a střelné zbraně. Možná vám tyhle obrázky připomínají válečné konflikty z poslední doby, ale věřte tomu, že to byl jen slabý odvar proti tomu, co se děje nyní. Není nic horšího, než zfanatizovaný, tupý dav, lačnící po krvi. Lidskost už dávno ustoupila do ústraní a veškerý hnus, po dlouhá léta tutlaný pod pokrývkou krásných tváří, musel ven. Na hromadě z lidských ostatků stojí malý chlapec, má kalašnikova a nepřítomný výraz. Svět se řítí do záhuby. Jak z toho všeho ven? Zdá se, že cesta zpět už byla dávno spálena.

HATE ETERNAL na letošním albu zhudebnili zlo a apokalypsu. Technicky náročné pasáže se střídají s temnými vyhrávkami a svět je při poslechu náhle hodně černý. Vynikající zvuk, perfektní produkce a všude se vznášející opar z nenávisti. Přesně takové jsou moje pocity z nové desky „Infernus“. Působí jako bodnutí nožem do břišní dutiny, jako úder pěstí na solar plexus. Procházíte se spálenou zemí a zdá se, že jste poslední člověk na zemi. „Infernus“ je soundtrackem ke konci světa. Zkáza, apokalypsa, smrt. Nic víc už nečekejte. Perfektní kytarová práce, bicí party od nového skvělého bubeníka a vokál ze záhrobí. „Infernus“ přináší jen utrpení, nářek nevinných a beznaděj. Nic jiného zde nečekejte. Zlo zase jednou zvítězilo a HATE ETERNAL jej přenesli na hudební nosič. Death metalové album, na kterém byla zhmotněna apokalypsa! Vynikající!

Asphyx says:

HATE ETERNAL have set the evil and apocalypse to music on their new album. The parts, that are technically difficult, are changing with  those dark and the world is very black when listening. Excellent sound, great production and mist of hate everywhere. These are my feelings from the new record "Infernus". It is like stabbing with the knife to the belly, like a punch. You are going through the burnt land, you seem to be the last man on the world. Destruction, Apocalypse, Death. Don´t expect more. Perfect guitat, perfect drums from the new drummer and vocals from the other world. "Infernus" brings suffering, despair and crying of innocents. The evil wins once again and HATE ETERNAL gives it on an album. Death metal album incarnating the Apocalypse. Great!

Seznam skladeb:

01. Locust Swarm
02. The Stygian Deep
03. Pathogenic Apathy
04. La Tempestad
05. Infernus
06. The Chosen One
07. Zealot, Crusader Of War
08. Order Of The Arcane Scripture
09. Chaos Theory
10. O' Majestic Being, Hear My Call

Čas: 45:45

Sestava/band:

Erik Rutan – kytara, zpěv

J.J. Hrubovcak – basa

Chason Westmoreland - bicí

http://www.hateeternal.com/

http://www.facebook.com/Hate.Eternal

https://www.youtube.com/user/HateEternalMusic

http://www.season-of-mist.com/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh druhý - garáž, místo, kde se zastavil čas

Příběh druhý – garáž, místo, kde se zastavil čas

Trávili jsme v garáži dlouhé hodiny. Já to měl promakaný, protože jsem tou dobou trénoval kousek vedle volejbal i karate. Zpocený a udýchaný jsem sice dobíhal k neudržované budově jako poslední, ale o to víc jsem se těšil. Začaly chodit i holky, ani nevím, kdo je přitáhl, ale jednu jsem si zvlášť oblíbil. Měla sice ráda Beatles (ti byli z nějakého důvodu u nás v Boleslavi „zakázaní“), ale několikrát pronesla, že jako může i Motorhead. Jediné, co ji vadilo, bylo to, že Lemmy prý kouří. Mě to bylo jedno, já na ni rád koukal, asi jsem musel být i otravný, ale bylo nám spolu dobře. Svět je ale někdy pěkně sviňské místo k žití a tak jednoho dne, když jsem ji dokonce přinesl nahranou kazetu Led Zeppelin (které taky zbožňovala), nepřišla. Pak se nám doneslo, že ji někdo přepadl, znásilnil a zabil.

Byli jsme jako opaření, já tajně brečel doma do polštáře. Ne, nebyla to ještě láska, ale v tom šíleném šoku to muselo ven. Míša tak, aniž by to tenhle anděl vlastně kdy zjistil, způsobila to, že jsem si sehnal všechny její oblíbené, převážně šedesátkové a sedmdesátkové kapely a poslouchal je neustále dokola. Čas všechno spravil snad až po roce, kdy mi domů přišlo oznámení s tím, že se dostávám na střední zemědělsko - technickou školu. Což vzhledem k tomu, že jsem ani k zemědělství (díky nekonečné robotě na baráku), ani k technice neměl žádný vztah, byla výhra jako prase. Jenže přicházely prázdniny, my vylétli ze základky, kde jsem měl skoro samé jedničky od začátku až do konce, jako střelení a těšili se na dva měsíce prázdnin.

Garáž vládla světu, nikam jinam se nám nechtělo a když jsem ještě rodičům prozradil, že vlastně všichni mí kamarádi jsou na učňáku nebo ve škole, ani mě nepřemlouvali, abych s nimi někam letos jel. Jedinou skvrnou na jinak krásném létě tak zůstal stín vraždy a několikerá návštěva Veřejné bezpečnosti, která nás vyslýchala. Nakonec se zjistilo, že vrahem byl na vycházku propuštěný deviant z nedaleké léčebny v Kosmonosích. Realita dělnického města, neustálé šarvátky s jinými partami i nezájem okolí z nás utvořilo hodně silnou smečku, která si v garáži vybudovala oázu mezi všude přítomným betonem. Nosili jsme si navzájem kazety, všichni se znali, čerpali zkušenosti od starších, pili nekonečné hektolitry piva a vůbec užívali života. Krásná doba, co říkáte? Jenže to jsem ještě nevěděl, co mě čeká na střední škole. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html